Month: August 2012

Korupce vítězí


To, co se děje v České republice
je natolik šokující, že určitě přitáhne i pozornost zahraničních médií. Jde totiž o zatím nevídaný precedens války zkorumpovaných politiků s tzv „nezávislou“ soudní mocí. Ono se krade všude na světě. Zejména v posledních dvaceti letech se korupce mezi politiky a ilegální financování politických stran rozmohly natolik, že se staly prakticky standartem. Do afér podobného typu byl namočen Helmut Kohl, Francois Mitterand, jeho nástupce Jacques Chirac, v Rakousku pak celá černomodrá vláda z let 1999 – 2006. Všude se ale korupčníci v podstatě bojí odhalení, bojí se, že se jim zavěsí na paty policie a vyšetřovací soudce a že můžou skončit na mřížemi, v lepším případě pak na smetišti vyhozených a zapomenutých politiků. Německý prezident Wolf si dovolil vzít jen výhodný úvěr a přece to vedlo k jeho politickému pádu! Protože v Německu se politici ještě bojí o to, aby neztratili důvěru svých voličů, důvěru národa.

V České republice je to jinak. Zde s naopak musí třást hrůzou každý, kdo se roozhodne korupci odhalovat. Pokusil se o to ministr Pospíšil a stačila hodina, jedna schůzka premiéra Nečase s prezidentem Klausem a ministr byl pryč. A teď postiihla nenávist politicků a strach z odhalení jejich nečistých praktik policejního prezidenta Lessyho. Oficiálně udávaný důvod odvolání nemůže spolknout ani pětileté dítě, každému musí být jasné, že jde o důvod zástupný. Že Lessyho politici chtěli odstranit za každou cenu, i za cenu, že se zcela znemožní. Politicky se zesměšnit je pořád ještě lepší, než skončit za mřížemi.

Co vlastně Lessy udělal? Vyzval své podřízené, aby nepodléhali politickým tlakům a vyšetřovali bez ohledu na ně. Tečka. Nic víc. Reakce premiéra a ministra Kalouska byly hysterické ne-li přímo šílené. Obvinili jej z politického aktivismu – ví někdo, co to je? Žádali jeho odstoupení, hledali možnosti, jak se nepohodlného policejního ředitele zbavit. Nakonec důvod našli, i když tak přitažený za vlasy, až každému trochu uvažujícímu občanu ty vlasy musí vstávat hrůzou. Volání po nezávislosti policie na politice je tedy v Česku zločinem – jinak se Nečasovo jednání hodnotit nedá – ministr Kubice je jen nastrčená figurka, jež koná podle příkazů shora. V tom sice nejsme sami, ale státy, kde to funguje podobně, tedy Ukrajina, Rusko, či Bělorusko by možná neměly být vzorem pro politiky, kteří se nazývají demokraty. Nebo už o to označení ani nestojí? Nezvítězily náhodou strany současné vlády ve volbách pod heslem potírání korupce? Po událostech posledních týdnů to zní jako nepodařená satira. Zloděj kříči: „Chyťte zloděje.“ A národ se buď směje nebo pláče. Pláčou ti, kdož ještě doufali, smějí se ti, kdo už svou naději na zlepšení společnosti dávno vzdali.

Samozřejmě není náhoda, že policie stojí pod politickým vlivem pouze v některých zemích bývalého
východního bloku – za komunismu byla policie politická, stíhala politické protivníky a podléhala rozkazům politbyra. Věděla přesně, koho stíhat má a koho stíhat nesmí. Jedno, co dělá. Tak jak je tomu dnes například v Číně. Bylato pro politiky velmi výhodná praxe a očividně dělá tento příklad školu. Někteří, jako současné vedení ODS nepochopilo, že se časy změnily. (Anebo se nezměnily?) Nečas byl se skřípáním zubů nakonec pod tlakem veřejnosti přinucen vyjmenovat pražskou vrchní prokurátorkou nepohodlnou Bradáčovou, Lessyho se ale dokázal zbavit a nahradit poslušným Červíčkem (pokud bude zlobit ten, dostane to vyžrat hned doma). Vláda ODS se rozhodla hrát vabank. Prostě zabránit policejnímu vyšetřování korupce v České republice i za cenu politické sebevraždy. To samo o sobě nahání husí kůži. Jak hluboké jsou propasti, které
se nesmí odkrýt? Za žádnu cenu odkrýt? Co by mohlo vyjít najevo, kdyby vyšetřující soudce položil nějakému podezřelému stejně nepříjemné otázky jako ten korutanský doktoru Birnbachovi a ten by začal mluvit? V Korutanech jde jen o tři a půl miliardy euro zpronevěry, jež odtekly někam do neznáma kanály, jež ovládal vývalý landeshauptman Haider. Birnbach dostal jen šest miliónů, z nichž sám mohl stejně podržet jen dva, o ostatní se musel rozdělit s politiky modré (později oranžové) a černé partaje. Příliš málo, než aby si za to mohl koupit beztrestnost. Mimochodem, korutanská prokuratura stíhání v té věci dvakrát zastavila. Pak se ale vložila do věci prokuratura vídeňská a na tu už Birnbach očividně neměl ani patřičné kontakty ani dost peněz. Momentálně mají prokurátora na krku už tři špičkoví korutanští politici, proti dvěma už byla podána žaloba a soudu se nevyhnou.

Ono platí všude na světě – pokud jsi dokázal ukrást sumy ve výšce sta milionů Eur, už se nemusíš ničeho bát, dokážeš si koupit beztrestnost. Očividně kradli naši politici málo, aby si troufali na tuto konfrontaci se zákonem – anebo je jim těch výloh za právníky a úplatky pro soudce a prokurátory líto. A tak používají metodu přímé politické kontroly soudů a policie – metody, jak už jsem napsal, udomácněné v zemích někdejšího Sovětského svazu.

Máme tedy vůbec naději, že se něco může změnit, že budou zločinci potrestáni, či že se vůbec aspoň začnou bát a tím pádem krást trochu méně? Pane kníže! Vaše Jasnosti! Možná by bylo třeba se konečně probudit! Praštit do stolu a říci, v téhle vládě zůstávat je hanba, jež je neslučitelná s mou ctí šlechtice. A samozřemě taky se ctí občana, jež má k sobě ještě jakous takous sebeúctu a nechce ztratit poslední zbytky úcty veřejnosti. Jinak než odchodem z vlády bojující se sebevražedným zápalem proti odhalování zločinnosti, se už čest zachránit nedá. Nečasovi, Kubicemu, ale i Kalouskovi je třeba ukázat záda. Nesouhlasit, ale zůstat je fatální chybou. Zůstávat v této vládě je stejně beznadějné gesto, jako když Jan Masaryk odmítl opustit vládu v únoru 1948. Jedno, jaké k tomu měl pohnutky, vedlo to
nakonec nejen  k jeho osobní tragédii, ale i tragédii celého národa. Pokud zůstanete, budou se lidi ptát, proč jste zůstal. A nevysvětlíte to!

Mnoho naděje už normálnímu občanovi nezbývá. Pokud současný politický útok na policii a její nezávislost
nebude potrestán, ztratí ji úplně. Možná je třeba zase vyjít do ulic. A zvonit klíči.

Latina


Pacienti a celá laická veřejnost žije v představě, že lékaři umí latinsky a domouvají se mezi sebou tímto tajemným dávno mrtvým jazykem (mrtvým proto, že vymřel národ, který jej kdysi dávno před dvěma tisíci lety používal), aby jim pacienti nerozuměli. Není to pravda. Lékaři umí v průměru tolik latinských slov, kolik já maďarských (tedy méně než sto). (more…)

Islamizace Evropy


Na začátku chci odpovědět zásadní otázku, abych pak nebudil pochybnosti o mém pohledu na věc. Představuje islamizace Evropy nebezpečí pro naši kulturu? Tuto otázku musím zodpovědět jednoznačně „ano.“ Tváří v tvář skutečnosti, že podíl muslimské populace v Evropě stoupá a v určitých oblastech jižní Francie dosahuje až 20 procent jakož i s ohledem na její vysokou porodnost není možné tento problém ignorovat a tvářit se, že neexistuje nebo jej bagatelizovat. (more…)

Sebeničení církve


Britský historik Paul Johnson napsal v úvodu své knihy „Dějiny křesťanství“, že křesťanství mělo na formování lidských osudů během své dva tisíce let trvající existence větší vliv než jakákoliv institucionální filosofie. Dnes se však objevují náznaky, že éra jeho panování se blíží k závěru, tato skutečnost pak vybízí k tomu, abychom se ohlédli zpět a zhodnotili, co bylo dobré a co špatné. Hovoří tedy o křesťanství jako o něčem, co právě končí svou existenci a tím pádem je na čase hodnotit a sumarizovat. Považoval jsem tuto výpověď za příliš pesimistickou a přehnanou. Jak by mohlo zaniknout něco, co má za sebou dvoutisícletou tradici a je nositelem kultury našeho kontinentu? Kromě toho nemám toho historika příliš rád. Napsal sice geniální „Dějiny dvacátého století“, ale už v „Dějinách amerického národa“ se projevil jako fanatický republikán bez smyslu pro objektivitu. Proto jsem se rozhodl jeho výpověď o konci panování křesťanské filosofie ignorovat jako jeho další úlet.
Bohužel se mi zdá, že církev sama se snaží tuto Johnsonovu vizi naplnit a snaží se o to ze všech svých miznoucích sil. Jsem křesťan a katolík, vychovala mne tak babička a myslím, že bych ji i na onom světě velmi zranil, kdybych katolickou církev opustil. I když mne v Rakousku stojí členství v tomto klubu bezmála 1000 Euro ročně. (V Rakousku je rozluka církve od státu a církev má proto právo vybírat od svých členů 1,3 procent jejich hrubého ročního příjmu. Vzhledem na to, že dostanu z mého hrubého příjmu po všech odvodech a zdanění necelou polovinu, obnáší můj církevní poplatek více než 2,6 procent mého čistého příjmu a to už zabolí.) Jenže zůstat za těchto podmínek členem katolické církve i po jejích posledních excesech zavání tak trochu sklonem k masochismu.
V Rakousku vyšlo najevu několik skandálů ohledně pohlavního zneužívání chlapců knězi. Že je mezi duchovními nadprůměrný podíl homosexuálů ani nepřekvapí, je to přece jen předem vyselektovaná skupina lidí, jež se smířila s tím, že nezaloží vlastní rodinu a nebude mít vlastní děti. Že takové rozhodnutí padne honosexuálovi snadněji než heterosexuálovi je nabíledni. Prosím, teď negeneralizuji, mezi kněžími je spousta obětavch lidí, jež se skutečně rozhodli nezištně sloužit svým bližním a byli ochotni se vzdát určitých hodnot, aby mohli rozdávat jiné. Ale všude jsou černé ovce a církev není v tom sledu výjimkou. Otázka je, nakolik je ochotná se svých černých ovcí zbavit. A tady začínáme přicházet k jádru problému.
V Niederösterreichu byl biskup Krenn. Velmi neoblíbený církevní kariérista. Zda byl sám homosexuál, to se už asi nikdy nedozvíme, faktem je, že s fanatickou zuřivostí kryl každý přečin v řadách kněžstva a pronásledoval každého, kdo na jakýkoliv nešvar poukázal. Jediné štěstí Dolního Rakouska bylo, že existuje klášter v Klosterneuburgu, jehož opat má rovněž hodnost a pravomoci biskupa. Proto to byl on, kdo jezdil k biřmováním a jiným církevním úkonům, protože Krenna nikdo nechtěl. Když byl ve Vídni papež Jan Pavel, demonstrovali věřící, aby svatého otce upozornili na nesnesitelné poměry v diecézi v naivní naději, že papež není informován a že jim dopřeje sluchu. Papež se ovšem postavil neochvějně na stranu kritizovaného biskupa se zdůvodněním, že je to „vnitřní záležitost církve, do níž nemají věřící co zasahovat.“ Tehdy jsem se poprvé zarazil. Žil jsem v představě, že svatá katolická církev jej společenstvím věřících a že jsem tedy jejím členem. Teď jsem byl poučen, že stojím mimo ni, že církev je jen společenství církevních funkcionářů. Poprvé mne zamrzelo oněch tisíc euro, jež církvi platím, aniž bych tedy byl – podle slov papeže – jejím členem. Připomnělo mi to středověkou definici, podle níž byl hlavou církve papež a tělem sbor kardinálů. Šmytec. Nikdo víc k církvi tehdy nepatřil. Dnes sem tedy patří i biskupové a arcibiskupové, možná i děkani a někteří poslušní kněží. Je to určitě pokrok, ovšem mne příliš netěší, pokud já sám zůstávám mimo. Následkem této reakce Jana Pavla bylo masivní vystupování věřících v Dolním Rakousku z církve, což ovšem Řím nijak neznepokojilo. Je známý papežův výrok, že jestliže stratil 30 milionů věřících v Evropě, získal zato 60 milionů v Africe. Zdržím se komentáře, dovolím se jen zeptat, zda oni noví věřící v Nigérii a v jiných afrických zemích opravdu chápou a jsou schopni nést dále hlavní poselství církve, totiž poselství lásky k bližnímu a slavnou Hilelovu větu: „Nečiň svému bližními to, co nechceš, aby on činil tobě.“ Kvůli této větě jsem křesťan a zůstávám jím. Ne kvůli vyjmenovávání nových a nových svatých všude po světě, ne kvůli oné show, jež tato jmenování, jež byla největší vášní zemřelého papeže Jana Pavla, provázela. Svatí jsou tím nejpohanštějším prvkem v struktuře církve. Vytvářet místní svaté je jako vytvářet místní bůžky, darovat je lidem, aby je mohli uctívat. Něco, co nezná židovství ale ani církev evangelická. Lidé se tím přivábit dají. Ale je pak jejich nadšení upřímné – a hlavně – je trvalé?
Krenn byl nakonec potichu přece jen odsunut do ústraní vlastními rakouskými silami a pak se provalil celý skandál pohlavního zneužívání, z něhož se církev nedokáže vzpamatovat dodnes, jedno, že vyplácí obětem, jichž se už dokázalo několik stovek, desetitisíce eur. (Prý to odškodňování nejde z mých příspěvků a já doufám, že tomu tak skutečně je). Ovšem taktiky zatloukat, zatloukat a zase zatloukat se církev nějak nedokáže zbavit a působí stále nevěrohodněji. V jedné rakouské obci si věřící zvolili do farní rady homosexuála. Byl všeobecně oblíbený, výrazně se angažoval v životě obce, organizoval spoustu akcí, ve volbách dostal nejvíc hlasů ze všech kandidátů. Jeho chybou bylo, že se se svou sexuální orientací netajil, ale žil v registrovaném partnerství s jiným mužem. Místní farář jej odmítl do rady vyjmenovat. Tvrdohlavě se jmenování bránil se zdůvodněním, že nemůže podporovat život v hříchu. Trvalo to tak dlouho, až ztratila nervy farářova milenka a vyšla na veřejnost s odhalením, že s ním tajně žije už více než deset let. Poté farář zmizel, do obce přijel kardinál Schönborn a jestliže ještě ve Vídni prohlašoval, že jede onoho homosexuála přesvědčit, aby se své kandidatury vzdal, nakonec jej pod tlakem okolností do farní rady vyjmenoval.
Satiriky Steuermanna a Grissemanna mám a nemám rád. Některé jejich vtipy jsou hodně pod pás, ne vždy udrží hranici dobrého vkusu. Tak i tentokrát. Komentovali výše popsaný případ slovy: „Slyšel jste to? Homosexuál ve farní radě! Když se to naši kněží dozvěděli, tak je to vzrušilo, že jim ministranti popadali z klínů.“ Vtip, možná nechutný, zlé na něm ale je, že vyjadřuje právě to, co si lidé opravdu myslí. A to je smyslem satiry, jedno jaké používá prostředky. Kdo lže a popírá pravdu, nemůže mít přirozenou autoritu. A právě autorita je to, co církev nutně potřebuje, aby mohla nést ono mírové poselství. Žijeme v době, kdy si stále více lidí myslí, že mohou věřit v Boha i bez zprostředkování církve. Společnost je stále vzdělanější a tím i emancipovanější. Potřeba patřit k určité společnosti se rozplývá a oslabuje. Lidé mají pocit, že mohou věřit a přitom se mohou vzdát vedení organizací, jíž přestali věřit.
Co mne ale pohnulo k napsání tohoto článku, který mi zřejmě přinese hodně problémů a potřeby vysvětlovat mé stanovisko u řady mých přátel, jsou události posledních měsíců v trnavské diecézi. Roky tam působil arcibiskup Sokol. Byl prokazatelně spolupracovníkem státní bezpečnosti, to se v podstatě veřejně vědělo. Veřejně chválil fašistický slovenský stát (jenž jakožto zločinný nikdy nedosáhl navázání diplomatických styků s Vatikánem, i když se o to po celou dobu své existence úporně snažil) sloužil mše za „mučedníka prezidenta Tisa“. Nikdy jsem nechápal, jak si to všechno může dovolit a může být nadále arcibiskupem. Proč jej Vatikán neodvolá a nedosadí někoho, kdo by měl důvěru věřících? Myslel jsem si, že vyjmenovaný arcibiskup být odvolán nemůže a když odmítá i pod tlakem rezignovat, je možná Vatikán bezmocný. Měl jsem se dozvědět, že je všechno jinak. Arcibiskup Sokol konečně dosáhl věku, kdy byl přinucen odejít na odpočinek a na jeho místo byl vyjmenován mladý arcibiskup Róbert Bezák. Čtyřicátník, jenž neměl problém obléci si džíny a vyrazit mezi věřící, netajil se svou oblibou pro moderní hudbu. Distancoval se od pohledu svého předchůdce na fašistický slovenský stát. Získával si mezi frustrovanými věřícími rychle oblibu, vdechl paralyzovanému duchovnímu životu diecéze nový život. . A pak přišla studená sprcha. Vizitace z Říma a mladý arcibiskup byl z jednoho dne na druhý odvolán. Bez vysvětlení. Zdůvodnění prý není potřebné, protože se jedná – „o vnitřní záležitost církve.“ Zase jednou jsem tedy mimo. I když platím.
Ovšem něco jsem se přece jen dozvěděl. Odvolání arcibiskupa tedy možné je. Proč tedy nebyl odvolán Sokol? To, co teď budu psát, mám z novin a tedy nevím, jakolik se jedná o ověřené zprávy. Nicméně tato konstrukce zní tak pravděpodobně, že jsem jí ochoten věřit. I seriózní analytici se shodují v konstatování, že Bezák musel někomu v Římě „poriadne stúpiť na otlak.“ Nový arcibiskup si dal předložit účty svého předchůdce. A zjistil, že Sokol prodával církevní majetek, pozemky i nemovitosti a peníze posílal do Vatikánské banky. Mělo se jednat o stovky milionů Eur. Kupoval si tedy své setrvání v úřadu a právě, že jeho nástupce tuto skutečnost odhalil, mělo za následek jeho okamžité odvolání. Pokud je tedy toto pravda…
Image církve je jejími představiteli stále více ničeno a mne to bolí. V jednom satirickém pořadu odpověděl herec Düringer, představující kardinála na otázku: „Ale eminence, až se lidé toto všechno dozvědí!“ klidně. „A v tom je právě naše výhoda,“ řekl. „My nemáme co do činění s vědoucími, ale s věřícími.“
Skutečně se církev chce spolehnout jen na skupinu bezvýhradně věřících a tedy nemyslících lidí? Stačí jí to? Nebo se dokonce chce od skupiny inteligence separovat, aby jí nehleděli na prsty.
V Rakousku vznikla iniciativa „Neposlušnost.“ Vedl ji mladý děkan, přidala se k němu řada kněží, napřed v Rakousku, pak i v zahraničí. Žádali diskusi o esenciálních otázkách církevního života. Měla být otevřena otázka celibátu, účasti žen na církevních obřadech a jejich možného svěcení za kněze, účast věřících na volbě a jmenování biskupů atd. Všechno otázky, jež už měly být podle mého názoru diskutovány dávno. Rakouští biskupové tuto iniciativu odmítli, jakož i jakoukoliv diskusi. Onen děkan byl odvolán ze své funkce, další členové platformy potrestáni, přeloženi a umlčeni. Otázka je, zda rakouští biskupové bez svolení Říma nějakou diskusi vůbec zahájit mohli. A zda vůbec směli říci, že by sice rádi diskutovali, ale Řím jim to zakázal. Církevní struktura je hierarchická, příkazy přicházejí zhora dolů a vyžaduje se absolutní poslušnost. Nekázeň se trestá. Loajalita a poslušnost stojí vysoko nad schopností myslet a být kreativní. Iniciativy zespoda jsou vždy sledovány s nedůvěrou. Strach z „kacířství“ ještě nevymizel. Nepřipomíná vám to něco? Přesně tak byla přece organizována komunistická strana. S centrálou v Moskvě, s místními náčelníky v jednotlivých státech a s další totalistickou strukturou, jež netrpěla jakoukoliv neposlušnost. Stranická disciplína byla nejdůležitějším znakem této struktury. Možná proto na sebe musely tyto dva systémy tak osudově narazit, protože vykazují tolik podobných znaků. Komunisté církev přes všechnu snahu zničit nedokázali. O to usilovněji pracuje teď na své destrukci ona sama.
Pravoslavná církev v Moskvě se zamotala do nesmyslného procesu proti třem zpěvačkám punkové skupiny Free Pussi Riot. Ať už proces dopadne jakkoliv, církev si z něj odnese pořádné šrámy na své pověsti. Už několik let je ortodoxní ruská církev podezřívána, že bezvýhradně slouží novému carovi Putinovi, teď jako by si od něj objednala proces s rebelkami zpívajícími v chrámu, jako odměnu za svou podporu při Putinově prezidentské volbě. Rusové se právem ptají, zda má patriarcha vlastní názor nebo jen chodí pro rozumy do Kremlu. Jenže na východě to bylo vždycky tak. Hlavou církve byl vždy car, ne patriarcha. Tak to bylo už v Byzanci, kde byl hlavou církve císař. Taková byla tradice, prvním koncilům – třeba tomu historicky významnému nikajskému – předsedal císař Konstantin Veliký – jenž byl pohan! Nikomu to nevadilo. Očividně to nevadí ani dnes.
Na západě se situace vyvinula jinak. V polovině třináctého století se papežům podařilo zlomit moc císařů a převzít politickou nadvládu nad západním světem. S tím ale i zodpovědnost. Co se pak dělo ve staletích čtrnáctém až šestnáctém víme – než vše vyvrcholilo skandálním Alexandrem VI. z rodu Borgia a „válečným papežem“ Juliem II. de la Rovere. Musel přijít Luther, reformace, osvícení, francouzská revoluce atd. atd. Všechno věci, jež mohly na církev působit očistně. Mohla se vzdát svých mocenských ambicí a věnovat se tomu, k čemu ji svatý Pavel vytvořil – šíření slova božího. Že to ještě stále nefunguje, že se zde stále ještě odehrávají mocenské hrátky, je pro mne nelibým překvapením a šokem. Dočkám se, že se církev stane společenstvím věřících, jak si to myslel Mistr Jan Hus? Nebo zůstane tato myšlenka nadále a navždy kacířskou?
Katolická církev je na nejlepší cestě stát se sektou utvrzených ve víře, je na nejlepší cestě vzdát se svého universalistického působení, jež jí vtiskl svatý Pavel. Vzdát se šíření myšlenky lásky a míru mezi všechny lidi světa. A to je škoda, to je hrozná škoda.
Nechci, aby měl Paul Johnson pravdu. Už proto ne, že, jak už jsem napsal, ho nemám rád. Ale pokud ji přece jen měl? Hloupý on není…

Zničit krtka


A tím vstoupil boj o můj trávník na zahrádce do další fáze. Konečně jsem přišel na to, co platí na popenec – totiž ostré hrábě. Poséct se nedá, vytrhat taky ne. Protože má ale dlouhé šlahouny, zakotvené na vícero místech v zemi, ostré hrábě dokáží tyto šlahouny vytrhnout a pak už stačí jen sbírat a vyhazovat. Popenec se dal na ústup, pampelišky na něm byly stejně už dlouho a jejich chabé pokusy vrátit se na můj trávník likviduji v zárodku. Byl jsem spokojen, ale euforie trvala jen krátce. Objevil se krtek.
Znáte ho. Takové to milé zvířátko v modrých kalhotkách s kapsama – velkýma. Tak ho představuje legendární kreslený film. Není to pravda! Je to podlá bestie, která ničí výdobytky mé mnohaměsíční práce. Nevěřte kinematografii, jež vidí realitu, jak ji vidět chce.
Začalo to vlastně už vloni. Na trávníku za domem se objevily krtince. Naštěstí za domem, kam není až tak vidět, přesto se mne tato krtčí aktivita dotkla. Manželka se krtka pokusila v mé nepřítomnosti utopit a pustila do krtince vodu. Nikam to nevedlo – při přečtení odborné literatury o boji proti tomuto hmyzožravci jsem se dozvěděl, že krtek si staví hnízdo nad chodbičkou, takže voda mu zřejmě tekla někde pod hnízdem a on se zřejmě jen divil, proč tolik prší. Možná si aspoň umyl své pracky. Se svým hloubením chodeb nepřestal. Zašel jsem do Baumaxu zeptat se, co se dá dělat. Paní prodavačka mi přímo a bez okolků nabídla jed (tedy proti krtkovi, ne jako prostředek k mé sebevraždě). Když jsem to později vyprávěl zahradníkovi, jenž nám budoval záhony na zahradě, užasl – krtek je totiž chráněný živočich a nabízet na prodej jed proti němu je zakázané. Ale možná má paní prodavačka taky zahrádku a zkušenosti s tou podzemní potvorou. Jed jsem odmítl. Přece jen ve mně kdesi hluboko v duši přežíval obrázek onoho milého zvířatka v modrých kalhotkách. Žádal jsem nekrvavé řešení. Nabídla mi tedy rušičku. Zajímavý přístroj, který v pravidelných intervalech vibruje a tím krtka ruší a nutí ho, aby si budoval hnízdo a šel spát někam jinam. V okruhu deseti čtverečních metrů okolo rušičky, jež je nabíjena solárním panelem a tím pádem nezávislá na externích zdrojích elektrického proudu, se totiž nevyspí. Jenže právě jen v okruhu oněch deseti čtverečních metrů!
Krtka má vibrující rušička zatlačila do defenzívy. Přestal dělat hromádky uprostřed trávníku, stáhl se k plotu (samozřejmě na mou stranu plotu!) a dělal tam své hromádky o to pilněji – odstup jedné od druhé je maximálně půl metru. Skousl jsem to, je to u plotu, za thujemi, nikdo to nevidí, tak ať se chlapec (nebo holka) baví. Kvůli tomu ho zabíjet nebudu. Ale pak se najednou – to bylo před nedávnem, když jsem začal vítězit nad popencem, objevil krtinec přímo před rušičkou. Zřejmě se chtěl záludný hmyzožravec podívat, co mu to ruší spánek. Vyhrabal pořádný krtinec asi dvacet centimetrů před mým zázračným (a 169 Euro drahým) přístrojem. Podíval se na něj – pokud něco při jeho krátkozrakosti viděl – a zase zmizel. Kdyby aspoň dokázal ocenit, že jsem těch 169 Euro investoval, abych mu zachránil život! Jed by byl mnohem levnější! Zřejmě to nepochopil. Infarkt jsem nedostal, hromádku jsem zašlapal do země. Cítil jsem stoupající averzi. A potom se najednou objevil krtinec před domem před terasou. Přímo v záhoně s květinami! Bylo vidět, jak těžkou práci to milému krtkovi dalo. Má zahrada totiž stojí na jílu, jen povrchovou vrstvu půdy jsme nechali navézt. Krtinec, to byly velké kusy tvrdého jílu a kameny. Musel se nadřít „jako zvíře“. Tehdy jsem pochopil, že mám co do činění buď s kverulantem nebo s blbečkem. Hned vedle mé zahrady se totiž nachází obrovské kukuřičné pole. S měkkou hlínou, spoustou hmyzu v tím pádem stravy pro tohoto nezvaného hosta. A on se vrtá tvrdým jílem dobře pět metrů napříč mou zahradou až před terasu. Prostě natvrdlé zvíře. Rád bych mu výhody kukuřičného pole v porovnání s mou jílovou půdou vysvětlil, ale nějak se nedostavuje na určené termíny k rozhovoru. I když jsem mu je sdělil dostatečně hlasitě – a přiznám se, i dost emocionálně. Možná jsem neměl řvát až tak moc, třeba dostal strach. A navíc, jak víme z Křemílka a Vochomůrky, krtek špatně vidí než aby věděl, „zda je správně na louce“. Není! Můj trávník není žádná louka! A poslední týden se začaly objevovat další malinké krtince v trávníku před domem: Jen malinké, zřejmě je ta půda tak tvrdá, že krtek i při veškerém úsilí nedokáže vytvořit pořádnou hromádku, jak ji známe nejen z filmu, ale i z luk a polí. Ale pokoj si přesto nedá.
Jsem v podstatě mírumilovný člověk, jenž by kuřeti neublížil. Kuřeti ne! Ale jestli jen krtek, ať už v modrých kalhotkách nebo bez nich, nedá pokoj, zajdu zase do Baumaxu a vyhledám tam onu paní, jež mi nabízela „definitivní řešení“. Tak jako zahradník v části filmu o krtečkovi, nazvané „Zničit krtka“. Nějak agresi onoho postaršího pána v širokém klobouku začínám chápat. Jsou chvíle, kdy se člověku prostě chce vraždit!

Krátce poté, co jsem článek dokončil, dal mi tip můj soused. Calcium Carbid. Není jedovatý, ale strašně smrdí. Žádný krtek prý v tak zamořené smradlavé noře nevydrží. Dnes jsem objevil vzadu za domem v mém trávníku další kopeček. Nasypal jsem do něj Calcium Carbid,, zalil vodou a ucpal hlínou. Kouř, jenž se z dírky valil, se obrátil do zemského nitra. Doufám, že krtek už balí zavazadla. Ale já tu válku nezačal!