Month: April 2012

Kardiostimulátory

Miluju je. Což jde s ohledem na mé schopnosti vyřadit z provozu jen mou pouhou přítomností jakýkoliv počítač či magnetický klíč malý zázrak. Kardiostimulátory ale vědí, že je miluju a na rozdíl od počítačů (které rád nemám a ony to vědí) nevypínají svou činnost, když vstoupím do místnosti a nepřipravují si na mne zákeřné výpadky funkce – a to, i když se v podstatě o počítače jedná. Vybavené baterií, jež má vydržet zhruba deset let a tím pádem vyrábí nejdražží proud na světě a spojené s tím hloupým svalem, zvaným srdce, který mají nakopávat a popohánět, jednou či dvěma elektrodami. Je na tom něco trochu mysteriózního. Člověk přestává být uzavřeným systémem, část jeho těla se dá programovat zvenčí. Jenže tyto mašinky jsou tu proto ne aby nesmyslně prodlužovaly život, jak si mnozí myslí, ale aby zlepšovaly životní kvalitu – aby člověka vracely zpět do normálního života – a proto je miluju. Ovšem problém nastává, když někdo tu mašinku naprogramuje špatně.
Pan Landsmann byl životaschopný muž něco přes šedesát, čilý a sportovní. Rád chodil do hospody, do lesa, rád jezdil na kole. Ale právě tu byl malinký problém. Pan Landsmann totiž omdléval. Stávalo se mu to výhradně při jízdě na kole a to – při bližším dotazování – výhradně, když chtěl odbočit doleva. Když přitom vytočil hlavu doleva, omdlel a probrall se vleže uprostřed vozovky ( kdyby se mu to stávalo při odbočování doprava, skončil by v příkopě a do nemocnice přišel s polámanými kostmi možná o něco dříve. Nicméně když se tak probral uprostřed vozovky popáté, uznal, že něco takového není zcela normální a že by to mohlo být i nebezpečné a dostavil se k nám. Pop podrobném prozkoumání jeho problému byl k diagnóze jen malý krůček. Na krku je totiž malý uzlíz zvaný karotický sinus, jenž je zodpovědný za nervy vedoucí k srdci a tedy i za impulsy srdce pohánějící. Pokud je u některých citlivých lidí ztlačen, způsobí krátkodobou srdčení zástavu. Což byl případ našeho pana Landsmanna –říká se tomu syndrom karotického sinu.
Léčba je jen jedna, kardiostimulátor, který při těchto sice zřídkavých, ale přece jen nebezpečných pauzách ( zejména když člověk odbočuje při jízdě na kole doleva na frekventované silnici) zaskočí a srdce udrží v chodu. Pan Landsmann byl tedy vyslán k implantaci kardiostimulátoru. Vrátil se za dva dny a my ho nepoznávali. Ležel pouze v posteli, krevní tlak měl okolo 90 někdy i míň. Měl závratě, nechutnalo mu jíst a chystal se na odchod na onen svět. Nikomu nebylo jasné, co se s tím aktivním člověkem stalo, předpokládala se psychologická reakce s depresí, což se někdy u lidí, kteří jsou náhle z ničeho nic vydáni na pospas mašině stává.
Jenže když si pan Landsmann objednal kněze a ten se dostavil se všemi svými olejíčky, aby našemu pacientovi udělil poslední pomazání, pohár mé trpělivosti přetekl. Proč se tomu chlapovi daří tak špatně? Na EKG byla pravidelná stimulace srdce při každém jeho úderu a v té době ještě panovalo přesvědčení, že je to tak správně. Kardiostimulátor byl přece v srdci, aby stimuloval a čím víc, tím líp. Jenže pan Landsmann potřeboval kardiostimulátor přece jen velmi zřídka – totiž při jízdě na kole a to jen při úmyslu odbočit doleva. Proč ten hloupý kardiostimulátor stimuluje, když teď milý pan Landsmann leží v posteli a místo na jízdu na kole myslí na jízdu do nebes? Stimulátor stimuloval obvyklou frekvencí 60 za minutu, v podstatě se mu nedalo nic vyčítat. Jenže když jsem se podíval na pacientovo EKG před stimulací, měl tento – jako správný sportovec, klidovou frenvenci někde okolo 55 za minutu. Víc očividně nepotřeboval a dařilo se mu dobře. Nechal jsem si ho odvézt ke kontrolnímu přístroji a přeprogramoval jsem jeho kardiostimulátor na frekvenci 50/ minutu. Pan Landsmann se nato postavil, odešel na oddělení, kde mu sestry naměřily tlak 120/80 jako za starých dobrých časů před implantací. Příští den se dal propustit a odjel na kole domů. Při odbočování doleva před domem neomdlel a už ani nikdy v budoucnosti -žije dodnes, na kole už ale nejezdí, přece jen jej dohnala stařecká demence.
Následkem této události jsem se rozhodl v protikladu k panujícímu mínění – že někdy je méně více a po řadu let jsem víceméně ilegálně a proti doporučením renomovaných kapacit přeprogramovával kardiostimulátory na nižší frekvence a prodlužoval jsem programovaný převodový čas mezi předsíněmi a komorami, jen abych zabránil zbytečným stimulacím srdečních komor. Dělal jsem to tajně, aby o tom nikdo nevěděl, pacientům se dařilo dobře. Před třemi lety se mi dostalo zadostiučinění. Nejvyšší odborníci změnili své mínění a přišli na to, že je lépe stimulovat tak málo, jak se jen dá. Dokonce vyvinuli přístroje, které jsou natolik chytré, že tu minimální potřebu zjišťují samy od sebe. To, co jsem dělal deset let ilegálně, mohu teď dělat veřejně a ještě na to být pyšný.
Jak jsem říkal na začátku. Miluju je. A to i přesto, že při jejich zavádění má ona sonda, jež je má spojit se srdcem, tendenci vklouznout do kdejaké špatné díry, kolik jich jen na cestě k pravé srdeční komoře je. (A že ich tam je!) Přesto, že se pak ona sonda dokáže točit i víc než hodinu v pravé předsíni a tvrdohlavě odmítá posunout se trikuspidální chlopní do pravé komory, aby konečně mohla začít fungovat, zatímco se pacientovi na tvrdém lehátku daří stále hůře. V tu chvíli je nenávidím na smrt, ale jak jistě víte, láska nakonec nad nenávistí stejně zvítězí.

Svatokupectví

Pomalu se blíží jubileum úmrtí Mistra Jana Husa. Ještě tři roky a několik málo měsíců a připomeneme si kulaté šestileté výročí jeho hrdinské smrti na hranici. Jsem opravdu zvědavý, jak se s tím náš stát vyrovná. Jak hlasité budou oslavy – obávám se, že spíše dosti tiché. Vždyť Mistr má přece svůj státní svátek, tak co by ještě chtěl?
Proč si to myslím? Protože jeho odkaz je v současnosti tak živý, jak už dlouho nebyl. Právě čtrnácté a patnácté století od nastoupení Jana XXII na papežský trůn v Avignonu až po Lutherovo vystoupení, bylo totiž obdobím, kdy o všem a o každém rozhodovala jen a pouze jeho finanční síla. Vše se dalo koupit, tituly, funkce, úřady a hlavně – beztrestnost. Připomíná vám to něco? Jako bychom se vraceli proti proudu času. Samozřejmě, tehdy to byla církev, jež vládla ve jménu Boha a přisvojovala si monopol na finanční toky, jejichž kontrola propůjčuje moc nad světem. Dnes je božstvo jiné, staly se jím peníze samy, ale i ony mají své kněze, biskupy a arcibiskupy – ať už v New Yorku na Wall Street, nebo v londýnské City či ve Franfurtu. Mají i své kazatele, jež hlásají, že neviditelná ruka trhu zvládne všechny nástrahy, že neexistují špinavé peníze a že peníze jsou tedy jediným kritériem hodnoty člověka. Valná většina obyvatelstva stojí proti tomuto diktátu bezmocná, bezradná a zmatená. Jako kdysi věřící před svou církevní vrchností.
Hus se právě těchto bezmocných a bezradných zastal. Dokázal se postavit zlořádům a zaplatil za to životem. Napsal spis „O církvi“ napsal své „Knížky o svatokupectví“.
„Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.”
Nehovoří snad dávno, pradávno zemřelý mistr k současníkům? Snad až na to křtění dětí. Ale krást a třeba i zabíjet? Proč ne? Má-li člověk dost peněz – teď samozřejmě nehovořím o nějakém směšném milionu, to musí být stovky milionů – pak i v případě, že jej někdo požene před soud (takoví idealisti se ještě pořád najdou), má dost peněz, aby si koupil nejlepší advokáty, aby si koupil výběr správného (tedy zkorumpovatelného) soudce a pak i toho soudce a když už by to všechno selhalo, aspoň lékaře, jež jej prohlásí za zdravotně neschopného vazby.
Nemyslím si, že by se nebohý mistr hodil současným mocipánům příliš do krámu – a to i když se jím ohánějí. Ovšem jen jeho osobou, ne jeho myšlenkami!
Současná doba má totiž s dobou mistra Jana více podobností, než by našim politikům mohlo být milé. Ta podobnost má svou logiku. Jestliže jedna malá skupina vysává celou společnost a parazituje na ní bez jakéhokoliv citu pro míru, společnost chudne. Chudoba zvyšuje nervozitu a agresivitu. Hledá se viník a většinou se útočí na nevinné. Tak jako tomu bylo i ve středověku. Války byly na denním pořádku, ale jen zřídka to odnesl někdo z pánů, kteří války vedli. Opevnění ve svých nedobytných pevnostech (tak jako dnešní pánové na Kajmanských ostrovech, Bahamách či na ostrovech v kanálu La Manche) byli nedosažitelní. Válka se tedy vedla zástupným způsobem. Plenily se vesnice nepřítele, zabíjeli se jeho sedláci i se ženami a dětmi, pálily se domy, ničila úroda. Sadisté a blázni na takovém způsobu války nacházeli své potěšení, protože se jim sotva něco mohlo stát. Stejně tak dnes pravicový radikál Brejvik zavraždí přes 70 mladých lidí, protože se nemohou bránit a muslimský radikál Mohamed Merah střílí na děti jdoucí do školy – ze stejného důvodu. Jeho skutečný nepřítel – Izrael – je totiž příliš dobře ozbrojený a zajištěný a navíc daleko. Nevím o tom, že by se v Newyorských dvojčatech nacházel jediný americký voják. Jestliže se lidstvo posledních sto padesát let od bitvy u Solferina snažilo stanovit pravidla vedení války s ochranou civilního obyvatelstva (jak to fungovalo například v druhé světové válce víme ovšem až příliš dobře) tato pravidla se zdají být zapomenuta. Boj se vede jen a pouze proti civilnímu obyvatelstvu, proti nevinným. Jako kdysi za časů, kdy mistr Jan kázal spravedlnost.
Pocit nespravedlnosti, rostoucí chudoba a frustrace vede totiž nakonec vždycky k výbuchu. Ten je nekontrolovatelný a nemusí mířit nutně na skutečné viníky mizerné situace. Tak z oken Novoměstké radnice v roce 1419 neletěli církevní hodnostáři či prodavači odpustků, kteří tu celou mizérii způsobili. Životem zaplatili ti, kdo tyto prevíty kryli svou politickou autoritou. Dopadli tak proto, že byli pro lidový hněv dosažitelní. Dějiny se prý rády opakují. Možná by měli naš politici začít uvažovat, jak se postavit na stranu těch, kdo jsou ožebračovaní a proti parazitům, jež odsávají z ekonomiky někam do zahraničních bank neuvěřitelně vysoké a tolik potřebné sumy peněz. Jako tehdy kdysi dávno do Říma…
Jak víte, napsal jsem o mistru Janovi knihu. Knihu, která jej zobrazuje možná poněkud netradičně, nicméně jsem přesvědčen že pravdivě. Pokusil jsem se pochopit a poté vylíčit jeho boj v Kostnici v kontextu tehdejších politických tlaků a procesů. Nebyl to můj nápad, ale nápad mého přítele Jindřicha, že by mohla být tato kniha dobrým námětem na film. Možná ano. Jenže několik producentů se už vyjádřilo, že na takový projekt se určitě neseženou peníze a je úplně jedno, zda má mistr Jan výročí, protože stát se na financování takového filmu určitě podílet nebude. Ať se na to dívám, jak chci, vidím to černě. Myslím, že se bude o mistru Janovi za tři roky spíše mlčet než hovořit. Tleskat se bude možná hlasitě, ale bez komentářů. Nejlépe pak tak, aby možné komentáře jiných ani nebyly slyšet!
Ale třeba se přece jen najde někdo, kdo usoudí, že by si mistrovy ideály zasloužily být představeny lidem. Nejen on jako symbol, jako modla, ale jeho myšlenky. Nevzdávám se naděje, že slušní lidé existují. Možná nemají peníze nebo jich nemají dost, ale mají vůli. Možná se stane zázrak a bude to stačit.

Setkávání

Lidé se potkávají už po celá tisíciletí, vždyť jich je na zeměkouli tolik miliard, že pomalu není možnost se uchýlit někam, kde by člověk nikoho nepotkal. Potkávají se rádi i neradi, jenže tam, kde se potkávají, mají z toho nakonec vždy prospěch. Není náhoda, že se oblasti Středomoří, kde lidé žili na ulici a byli v každodenním intenzivním kontaktu, vyvíjely historicky mnohem rychleji než nehostinný sever, kde se lidé před bouřemi a závějemi museli schovávat do příbytků a žili více izolovaně.
Setkávání nás obohacuje, ať už se jedná o setkání příjemné nebo nepříjemné. Obohacuje nás, pokud jsme otevřeni přijímat, pokud jsme ochotni se učit. I od člověka nesympatického se můžeme leccos naučit, pokud se jej pokusíme pochopit, o to více pak nás obohatí setkání s člověkem, jehož máme rádi.
Proč jsem dnes tak sentimentální? Protože mám za sebou plodné období plné krásných či příjemných setkání s lidmi, které mám rád, kteří jsou mi blízcí, kteří mi mají co říci a jež jsou schopni mne nějak obohatit a postrčit v mém životě tímto způsobem někam kousek dál. Lidé zpříznění krví či duchem, ale lidé, s nimiž jsem se setkal rád. Prodělal jsem i setkání služební, jednání s lidmi, jež jsem neznal a oni neznali mne, kteří ke mně ještě nemohli mít důvěru a já jsem si ji měl získat. Nevím ještě, zda jsem uspěl, mám se to dozvědět během příštích dvou týdnů. Pokud ano, pak jsem se choval správně, pokud ne, pak bude třeba leccos pozměnit a vylepšit. I neúspěch může být přínosem (i když si samozřejmě přeji úspěch). Potkal jsem lidi, s nimiž jsem se viděl poprvé, s nimiž jsem se neviděl 27 let či jen rok či dva anebo jen několik týdnů. Byli to lidé nejrůznějšího stáří, rozdílných národností i politických názorů. Přesto ani jedno z těch setkání nebylo nepříjemné, vždy jsem odcházel s pocitem, že to bylo fajn, že mne to obohatilo a že bych si přál, abych se s tím člověkem mohl brzy potkat zase. Vlastně jsem byl vždy po opuštění místa poněkud melancholický, protože něco pěkného skončilo a v mém věku vlastně už nikdy není jisté, zda se podobná hezká chvíle ještě bude někdy opakovat. Člověk to vlastně neví ani když je mladý, s přibývajícím věkem si ale onu možnost neopakování uvědomuje mnohem intenzivněji (v mládí si ji vlastně neuvědomuje vůbec a je to tak dobře).
Pokud by se mne někdo zeptal, co je mým největším pokladem, čím jsem opravdu bohatý, musel bych říci, že jsem bohatý mými přáteli. Ne jejich kvantitou, tolik jich zase nemám, ale jejich kvalitou, tím, co mi dávají. Jsou roztroušeni po velkých plochách – od Popradu, přes celé Slovensko, Moravu, Slezsko a Čechy až někam za Prahu, jiní jsou v Rakousku, jsou takoví, kteří žijí až někde daleko v Petrohradě, ve Francii nebo či ve Finsku. Člověk se s nimi nemusí setkávat často, ale je úžasné, když se s nimi setká po letech a má si co říci. Když nemusí hledat ani náměty na rozhovor, ani slova, protože to všechno přichází samo od sebe a nenuceně. Je jedno, zda se směje k padnutí, jako se mi stává tak často při setkání s mými kamarády v Popradě, či odcházím s krásným pocitem vnitřního klidu, jako tomu bylo při poslední návštěvě v Praze anebo zůstává svazek společných plánů do budoucnosti, společných podniků, jež bude třeba uskutečnit (anebo jsou jen sny, jež se uskutečnit nedají) a jež jsme s přáteli spřádali na lyžích v tomto březnu a dubnu. A někdy stačí jen mlčet. Jako když jsme se synem seděli posledně na naší terase před domem na sluníčku s espresem na stole před námi a nepotřebovali jsme mluvit. To mlčení nikoho nezatěžovalo, nebylo třeba je prolamovat, protože i ono obohacovalo.
Někomu stačí příbuzní, jiní hledají přátele podle svých názorů či zájmů. Logicky má člověk žijící ve velkém městě více příležitostí najít duší zpřízněné osoby, s nimiž se cítí dobře a jež vyhledává. Přesto je právě ve velkých centrech nejvíc osamělých lidí. Proč? Bojí se navázat kontakt s jinými? Jsou nejistí a bojí se, že by tak ztratili svou identitu? Anebo jen prostě rezignovali, protože je někdo zklamal a oni své zklamání vztáhli na celé lidstvo?
Člověk se dnes může setkávat i s lidmi, jež nikdy neviděl. Facebook a twiter to umožňují, spolu mohou diskutovat lidé stejných nebo podobných zájmů, aniž by se skutečně osobně znali. Přes internet se seznamují páry, tvoří se zájmové skupiny. Možná jsem staromódní, ale něco mi na této komunikaci chybí. Možná ten pohled do očí, úsměv mého protějšku jako nejhezčí odměna za pronesenou větu anebo i to krásné mlčení. Nebo dokonce i zkrabatěné obočí jako výraz nesouhlasu. Na internetu se mlčet nedá. Kdo mlčí, není přítomen. Nedá se na něm usmívat, nedá se krčit nos. Dá se jen hovořit, tedy psát. Verbálně tam jde všechno, neverbální komunikace ale chybí. A ta je přece tak důležitá! Rozhovor má vždy informativní a emocionální komponentu. Pokud člověk nevnímá obojí, nepochopí poselství, jež je mu určeno. Existují lidé, kteří to nedokážou, porucha vnímat emocionální část konverzace se jmenuje Alexythymie. Trpěl jí například císař František Josef I. Byl naplněn nejlepšími úmysly, jenže nebyl schopen pochopit, co mu jeho ministři sdělují, ačkoliv samozřejmě rozuměl slovům, jež pronášeli. A on sám nebyl schopen sdělit jim, co má na mysli. Nerozuměl své ženě (rozumět Sissi ovšem nebylo nic lehkého a nezvládl by to zřejmě ani člověk sociálně mnohem kompetentnější), ale ani svému synovi, jehož dohnal až k sebevraždě. Jaké by to bylo, kdyby se svými ministry, generály, manželkou a synem komunikoval přes facebook? Měl by větší úspěch? Nevím, nedokážu tuto svou myšlenku domyslet až do konce.
Samozřejmě, že jsem na internetu na facebooku taky. Tato komunikace a setkávání ve virtuálním světě má take své výhody ba i jakési kouzlo. Mám možnost dopisovat si s lidmi, které můžu mít rád, aniž jsem je někdy potkal. A možná se s nimi ani nikdy nepotkám, vždyť času na mezilidské kontakty je tak málo a stále méně a tak jsem vděčný za možnost, že si s nimi mohu aspoň takto dopisovat. Ale přesto doufám, doufám z celého srdce, že to skutečné setkávání s úsměvy, s oním nakrčeným obočím a pohledem do očí, nezmizí. A samozřejmě i se sklenkou vína – ne, že by si ji člověk nemohl dát při surfování po internetu, ale to kouzlo společného jednání je přece jen nenahraditelné.
Až mi budete chtít něco pěkného přát, popřejte mi, abych měl ještě hodně příležitostí setkat se s lidmi, jež mám rád a kteří jsou bohatstvím mého života.