Month: June 2011

Kapitola 6

Jednoho krásného slunečního jarního dne sedělo několik vojáků v letištní budově zvané Jihozápad (prozaicky proto, že se nacházela jihozápadně od startovací plochy) vojáky přezdívaný „Divoký Jihozápad“ a sázeli se.
Šlo o to, zda vojín Matla dostane vycházku.
Sestava Jihozápadu se skládala ze dvou částí. Z vojáků stálých a z těch, kteří tam dojížděli na denní směny. Lze jednoznačně říci, že ti druzí na tom byli lépe. Každému, kdo ztrávil na Jihozápadě víc než tři měsíce, začalo jednoznačně přeskakovat. V absolutní odloučenosti, kde jediným partnerem byla televize a jediným rozptýlením riskantní cesta do vesnice vzdálené šest kilometrů na pivo, na něž vojáci stejně neměli peníze, museli čtyři stálí vojáci rychle začát trpět ponorkovou nemocí.
Momentálně se nejvíc projevovala na veliteli budovy, vojínovi druhoročákovi Jelkovi. Začínal trpět samomluvou, při zapínání televize se mu třásly ruce. Markovi před několika dny plakal ve vyšetřovně. Marek opakovaně žádal jeho přeložení nazpět do města k útvaru, ale zatím mu nebylo vyhověno.
Druhým členem kolektivu byl kuchař, mladý, psychicky trochu labilní kluk z Prahy. Už první měsíc se zhroutil na rotě po šikanování a tak ho odsunuli na Jihozápad. Tu se neměl zle, ale dva měsíce bez vycházky a stálý strach z Jelky se na něm už taky podepsaly. Marek s ním vycházel dobře, protože díky tomu se měl dobře i on. K povinnostem lékaře zabezpečujícího letový provoz patřilo totiž i ochutnávání stravy, což byla pochopitelně činnost oblíbená. Problém byl v tom, že na prvním poschodí byla strava pro piloty, nepoměrně kvalitnější než pro ostatní personál. Na přízemí pak byly ještě dvě jídelny, jedna pro důstojníky zabezpečující letový provoz, druhá pro mužstvo. Ta poslední byla špinavá ratejna a ta důstojnická jen o málo lepší. Marek tam zašel jen jednou a poté už ochutnával stravu výhradně pilotům, pokud nebyla mužstvu na přízemí podávána jeho oblíbená čočka. Měl sice nárok jen na jednou do úst,a le protože dobře vycházel s kuchařem a piloti dostávali samé speciality, kterými nebylo radno opovrhovat, přibral za první tři měsíce pět kilo. Pak omezil přílohy.
Třetím do party byl chlapec z radarové stanice, ještě nováček, který byl na Jihozápadě teprve týden a tak mu všechno připadalo vzrušující a čtvrtým dobrácký hromotluk Maňas, prvoročák s rukama jako lopaty, který dělal údržbáře, uklizečku a vrátného v jedné osobě.
Personál dojíždějící ráno a odjíždějící večer tvořili kromě doktora ještě inženýr absolvent starající se o pilotní výstroj a jeho pomocník, vojín Matla.
A o něj dnes právě šlo.
Vojín Matla měl návštěvu a na pluku, kde sloužil, to už několik hodin vyvolávalo stav podobný bojové pohotovosti.
Vojín Matla totiž nebyl obyčejný voják, ale voják mánička.
Kdysi měl k doktorovi několikahodinovou přednášku o rozdílech mezi jednotlivými skupinami dlouhovlasých mladíků, ale doktor nikdy zcela nepochopil, v čem se jejich účesy liší a jak se liší jejich životní filosofie. Věděl jen tolik, že Máničky mají dlouhou ofinu, sahající pokud možno až pod bradu (a kterou Matla nejrůznějšími úskoky už druhý rok ubránil před vojenským holičem) a že odmítají jakékoliv násilí.
Jenže teď právě na útvar dorazilo dvacet mániček. Velmi důrazně žádali vycházku pro svého přítele Matlu a nenechali si už několik hodin vysvětlit, že to není možné, protože je ve službě. Způsobovalo to nervozitu u dozorčího, kterým byl právě nadporučík Mocko i u hlavního výstrojního důstojníka majora Mervy. Telefonní linky mezi Jihozápadem a kasárnami pluku se už rozžhavovaly a Merva stále častěji vbíhal do doktorovy vyšetřovny, kde se personál shromáždil a vyhrožoval Matlovi na jak dlouho ho dá zavřít. Nikdo to nebral vážně, protože v případě zavření Matly by se major Merva ocitl ve stejné situaci jako podplukovník Kotík, kdyby zavřeli Marka. Musel by pracovat. Nicméně z jeho poznámek se dala monitorovat situace několik kilometrů odtud, ve vstupní hale útvaru.
Ráno okolo deváté volal nadporučík Mocko, aby vojín Matla nebyl pod žádnou záminkou poslán ani puštěn do města, protože za ním přišlo dvacet podivných existencí s vlasy po lopatky.
Potom následovalo dvouhodinové vyjednávání, aby Matlovi byla udělena vycházka. Mocko striktně odmítal a s hrůzou sledoval, jak v příchozích mizí jedna láhev vína za druhou. Asi po dvou hodinách začal Mocko vyhrožovat, že dá máničky vyhodit vojáky. Na to mu řekli, že nechtějí násilí, vyšli před útvar a tam si všichni lehli na chodník.
„Co to má znamenať?“ ptal se konsternovaný nadporučík.
„Tady budeme ležet, dokud nedáte vycházku našemu kamarádovi.“
Nato dal Mocko zavolat veřejnou bezpečnost, jak se v té době říkalo policii, aby to znělo málo kapitalisticky.
Příslušníci neboli orgáni potom strávili půl hodiny tím, že dotyčné mládence a dívky, kteří nekladli žádný odpor, přenášeli přes cestu a uložili na protilehlý chodník. Poté, co odnesli posledního a uvolnili tak vstup do útvaru, utřeli pot, potřásli si rukou s nadporučíkem Mockem, zářícím spokojeností a odjeli pryč.
Sotva zmizeli za rohem, vstalo všech dvacet mániček a ulehlo na svá původní místa. Spokojenost nadporučíka Mocka přešla rychle v zoufalství. Nadával, vyhrožoval, zavolal znovu policii zvanou veřejná bezpečnost a dostal od ní hrozně vynadáno, pak plakal, přemlouval, prosil a nakonec poslal auto na letiště pro vojína Matlu a vypsal mu vycházku.
Skeptický Marek tak prohrál dvacet korun sázky.
Vojín Jelka si zastrčil dvacet korun do kapsy a vzápětí vybuchl: „Do prdele, proč si tihle lidi dokážou vždycky všechno zařídit, vždycky jim nakonec všechno vyjde a mně nikdy nic! Já se na to vyseru, vyseru, vyseru!!!“
„Klid, klid,“ tlumil ho Marek. Bylo úplně zřejmé, že s Jelkou je zle.
Byl na Jihozápadě už půl roku. Dost na to, aby mu švihalo. A to, i kdyby byl o hodně normálnější a přízpusobivější.
„Jaký klid?“ zařval. „Já chci písničku. Ty!“ obrátil se na Maňase: „Zpívej ukolébavku, hned. Rychle!“
Maňas postavil svou dvoumetrovou figuru do pozoru a začal zpívat:
„Zapadá slunéčko za košickú horú
další den v prdeli, chválapánubohu.
Jeden den v prdeli, na další čekáte,
Snad se vy mazáci, civilu dočkáte.“
„To není celý,“ vyletěl z postele Jelka. „Dokonči.“
„Ó jak vám závidíme,“ řekl Maňas ležérně.
„Tak ne. Já tam tu závist chci slyšet. Ó, jak vám závidíme, slyšiš? Óóó, jak vám závidíme, opakuj.“
„Vyser se na to, Honzo,“ chytil ho Marek za rameno.
„Nesahej na mne,“ zaječel Jelka. „Óóó, jak vám závidíme. Zpívej, nebo tě zabiju.“
„Óóó, jak vám závidíme, zarecitoval Maňas už procítěněji.
„A teď vypadni,“ zvřískl Jelka.
To, co dělal, bylo jednoznačně šikanování, ostatně každý večer dělal hlavně s kuchařem mnohem horší věci. Všichni se ho báli, bylo ostatně na pováženou, že poté, co se po prvním čtyřměsíčním pobytu na jihozápadě pokusil o sebevraždu přeřezáním žil, přesunuli ho tam nazpět.
„Honzo, dostanu tě odtud. Ještě chvíli vydrž,“ slíbil Marek před odjezdem do kasáren.
„To mi slibuješ už dva týdny,“ řekl Jelka temně. Marek odcházel s velmi zlým pocitem a s mrazením v zádech. Měl dojem, že se stane určitě něco špatného.
V noci ho probudil Dostál. „Něco se stalo. Vstávej.“
Marek se rychle oblékl. Před ošetřovnou už stála sanitka. Hodil do ní pohotovostní kufřík a nasedl. Řidič Honza Patrnoušek zařadil a vyrazili.
„Kam jedeme?“ ptal se doktor se zlou předtuchou.
„Na letiště, na Jihozápad.“
„Co se tam stalo?“
„Kluci se pobili.“
„Jelka, co?“
Petrnoušek jen pokrčil rameny. Nevěděl.
Před Jihozápadem stálo několik aut. Sotva Marek vstoupil do budovy, zůstal stát s otevřenou hubou. Na chodbě se pohybovalo asi šest podplukovníků většinou ověšených zlatými šňůrami dozorčích. Dozorčí z praporu, kterým byl dnes zrovna naneštěstí politruk Fedorčák, dozorčí pluku, z vysoké vojenské školy, z města. Byl tam i velitel praporu a náčelník štábu pluku. Celá suita, které by se měl Marek hlásit, ale v noci ve dvě, čerstvě vytažený z postele to nepovažoval z a nutné. A nikdo to ani nevyžadoval. Marka šokovala krev, která byla všude. Na skleněných dveřích, na stěnách, na podlaze.
Marek si to zamířil přímo k Fedorčákovi, který rázoval po chodbě nahoru a dolů se kloněnou hlavou a s rukama za zády.
„Co se stalo?“ zeptal se bez úvodu.
Fedorčák na něj upřel vyděšené oči. Chvíli se orientoval, kdo to vlastně na něj mluví a co chce. Potom zaječel:
„Nevidíte? Nie? Tak sa pozrite!“ a odkráčel.
Marek uviděl kuchaře, sedícího v koutku chodby. Správně usoudil, že se od něj dozví víc než od lampasáků.
„Co se stalo?“
„Jelka zmlátil Maňase.“
„Jelka Maňase?“ nechtěl věřit Marek. „Vždyť Maňas by ho musel zabít první ranou.“
„Jenže on do sebe nechal mlátit,“ vzlykal kuchař. „Jelka za ním šel do sprchy a začal ho tam mlátit do ksichtu. Jdi se tam podívat, co je tam krve. To z Maňasova nosu. A mlátil ho a mlátil. Maňas utíkal na chodbu a Jelka za ním. Mlátil ho furt a furt. A pořád do tváře. Všude byla samá krev a nemělo to konce. Maňas ustoupil až tam k těm skleněným dveřím. Chtěl Jelkovi chytit ruce nebo co, ale ten jen mlátil a mlátil. Myslel jsem, že se z toho zblázním,“ zavzlykal.
„Klid, tu máš Rohypnol, dej si ho a bude po všem. Všechno zaspíš.“
„A potom,“ vzlykal kuchař: „potom jsem zařval na Maňase: Tak ho už konečně sejmi. A on jako automat Jelkovi jednu ubalil. Jenom jednu a Jelka padl jako podťatý. Maňas potom utekl támhle větracím oknem a já jsem stačil zavolat na útvar. Ale Jelka vstal a měl úplně šílený pohled. A šel po mně. Utekl jsem na záchod a zamkl jsem se tam. Vylamoval dveře, dokud nepřijeli dévéťáci. Potom se zamkl na cimře. Vždyť on mě chtěl zabít!“
„No dobře, ale co teď?“
„Co já vím? Je tam zabarikádovaný a má dýku.“
Což právě očividně řešili i všichni dozorčí. Fedorčák právě klepal na zavřené dveře:
„Vojak Jelka, vyjdite von. Zaručujeme vám beztrestnosť.“
„Ježíši, to je vůl!“ zaúpěl Marek.
„Táhni, ty hajzle!“ ozvalo se zpoza zamčených dveří. „Jestli sem strčíš ksicht, tak ti ho rozpářu.“
Politruk odběhl k veliteli útvaru. Ten přišel ke dveřím a řekl svým pomalým hlubokým hlasem: „Vojak Jelka. Nechajte toho, nemá to cenu. Čo tým možete dokázať? Vyjdite von, porozprávame sa.“
„Jděte pryč!“ křičel obklíčený. Nebo se zabiju. Mám tu nůž, podřežu si žíly.“
„Udělá to,“ řekl Marek veliteli. „Už to jednou udělal.“
„Krvácím,“ ozvalo se vtom z místnosti. „Chci doktora.“
Všechny zlaté šňůry ožily jako mávnutím kouzelného proutku. Fedorčák přiběhl k Markovi. „Chce vás, súdruh doktor.“
Markovi sevřel žaludek strach.
„Co já tam už můžu udělat?“
„To čo ktokoľvek iný,“ řekl velitel. „Prehovoriť ho, aby sa vzdal. A vám doveruje.“
Doprdele, pomyslel si Marek. „A co když mne zabije?“
„Myslím, že nie,“ řekl dozorčí pluku a Marka to fantasticky uklidnilo. „Mal byste tam ísť.“
„A když tam nepůjdu?“
„Zavoláme speciálku. Ti vyrazí dveře nebo tam vniknou oknem. Musíme ho dostat.“ Řekl velitel praporu.
Markovi se hlavou honily myšlenky. Už viděl Jelku rozstříleného na kusy. „Dobře, půjdu tam.“
„Neblázni, doktore,“ zasténal kuchař. „Ty jsi ho neviděl. On tě zabije.“
„Dej si ten Rohypnol,“ poradil mu Marek a zaklepal na dveře: „Honzo, to jsem já, Dušan. Doktor. Chtěl jsi mně.“
„Jsi tam sám?“
„Jsou tu všichni možní dévéťáci.“
„Ať vypadnou. Ať jdou pryč.“
„To asi nepůjde. Ale řeknu jim, aby šli dál od dveří, jo?“
„Tak jo,“ chlapec vevnitř měl plačtivý hlas. „Ale dovnitř pustím jen tebe. Jestli s tebou vleze ještě někdo, zabiju vás oba.“
„Dobrá, beru,“ řekl Marek a obrátil se k Fedorčákovi, který mu funěl do zad. „Soudruhu podplukovníku, jděte až tam k těm skleněným dveřím. A ostatní taky..“
S úžasem sledoval, jak ho všichni poslechli a celá souhvězdí se odsunula asi deset metrů daleko. V zámku zarachotil klíč a dveře se pootevřely. Marek vstoupil. Někdo ho chytil za rukáv aškubl s ním tak, že spadl na postel. Vzápětí se Jelka opřel o dveře a zase zamkl.
Měl nepříčetný pohled a v ruce dlouhý nůž. Pod okem měl velkou modřinu a pod nosem zaschlou krev.
„Co blbneš?“ zeptal se Marek a posadil se na lůžku.
„Nevím,“ řekl Jelka a posadil se taky. „Slíbil jsi mi, že mne odtud dostaneš.“
„Byl bych tě odtud dostal, jenže víš, jak pomalu se takové věci řeší.“
„Probudil jsem se,“ vysvětloval Jelka. „A strašně jsem se bál. Nevím čeho. Ale cítil jsem strach. Musel jsem ho ze sebe vybít a ten mamlas se zrovna sprchoval. Tak jsem ho praštil. Podívej se, co mi udělal.“
„Jo, viděl jsem jeho. Má nos na kaši.“
„Co teď?“ zeptal se Jelka bezmocně. „Dají mě do basy. Já se tam zblázním. Já se zabiju.“
„Blbost,“ mínil Marek. „Musíš se odtud dostat.“
„Ale jak?“
„Seš raněnej, ne? Tak do vojenské nemocnice.“
„A z ní rovnou do basy. Na ambulanci mi akorát tak zalepí nos.“
„Poslouchej,“ naštval se Marek. „Vždyť ty mluvíš úplně normálně. Ani cvoka z tebe nemůžu udělat.“
„Bojím se,“ zakvílel Jelka. „Bojím se jich, těch lampasáků. Zabiju je a potom sebe.“
„To už bylo lepší,“ řekl uznale doktor. „Jenže tohle nám nepomůže. Pil jsi?“
„Vůbec.“
„Měl jsi, nedělal bys potom takové blbosti.“
„Víš, že nemůžu,.“
To byla pravda. Marek se o tom s Jelkou už kdysi bavil. Voják trpěl takzvanou patickou opilostí. Když si dal často jen jediný kalíšek, ztratil nad sebou kontrolu a nevěděl, co dělá. Marek ho tehdy varoval, aby se radši alkoholu vyhnul. Abstinování v absolutně izolovaném prostředí Jihozápadu ovšem duševní vyrovnanosti tedy zrovna nepomohlo.
„Mám nápad,“ řekl Marek. „Odvezu tě na záchytku.“
„Na záchytku? Proč?“
„Protože si teď dáš jednu sklenku. Ale napřed mi dej ten nůž.“
„Doktore, nešiješ ty ne mně nějakou boudu?“
„Proč bych to dělal? Kvůli těm venku?“
Zdálo se, že se Jelka dal přesvědčit.
„Choval jsi se nepříčetně jako ve stavu opilosti, Proto půjdeš na záchytku. Tam ti vezmou krev a najdou minimální množství alkoholu. Ale hlavně si tě tam na noc nechají. A zítra se už ten malér bude řešit s chladnou hlavou. Získáme celou noc.“
Zdálo se, že Jelka zabírá. Zdálo se ostatně, že by přijal jakékoliv řešení, protože sám nevěděl, jak dál.
„Tak jdeme.“
Marek odemkl dveře. „Odejděte od východu. Vytvořte prostor, abychom mohli projít k sanitce.“
Vyhlédl ven. Podplukovníci stáli ukázněně u stěny. V rohu hlasitě chrápal kuchař, který si zřejmě ten Rohypnol už vzal.
„Jdeme.“
Šli chodbou. Marek trnul, aby se na ně odněkud nevrhl někdo příliš iniciativní. Ale takový se na chodbě očividně nenacházel.
Nastoupili do sanitky a potom už šlo všechno hladce. Když Marek vyšel ze záchytky, kde si ponechali vojína Jelku, cítil, jak je unavený. Vrátili se ještě na letiště pro Maňase, aby ho zavezli do vojenské nemocnice. Tam mu zjistili zlomeninu nosních kostí a naštěpenou kost lícní a dokoručili pobyt na útvarové ošetřovně. Tam potom Maňase léčili šest dní. Sedmý den ráno se ozval telefon.
„Tu je Žilecký,“ představil se velitel praporu. „Ešte je u vás vojak Maňas?“
„Je,“ připustil Marek.
„Okamžite prepustiť.“
„Ale o tom by snad měl rozhodnout lékař,“ namítl chabě překvapený Marek. Následoval několikaminutový křik, po kterém byl vojín Maňas neprodleně propuštěn z ošetřovny.
Až pak to Markovi došlo. V případě práceneschopnosti delší než sedm dní v případě zranění zaviněném jinou osobou se jednalo o trestný čin a událost musela být předána vojenskému prokurátorovi. A protože každý takový moment byl hodnocen velmi negativně a mohl mít vliv na kariéru velitele útvaru, nesmělo prostě k ničemu takovému dojít. Vojáci to pochopitelně věděli. Jen proto mohli starší vojáci šikoanovat mladé bez reálné hrozby postihu, jen proto mohl zásobovač ukrást polovinu dodávek chleba a prodat ji do košických obchodů. Díky této poučce se dělo všechno nezákonné bez hrozby trestu a tak za celý rok se k prokurátorovi dostala jediná věc a to tehdy, když jednoho dne ráno našli čidla výškoměru letadel zalepená plastelinou. Do vyšetřovací vazby odešel tehdy velitel stráže a jeden praporčík, jehož otisky prstů na oné plastelině údajně našli.
Jelku spatřil Marek několik dní později pochodovat v útvaru druhé roty na oběd. Manévr tedy vyšel.
A tak jediným nešťastníkem, který v ten osudový den skončil v base byl Matla, který se vrátil z vycházky místo v jedenáct večer až ráno. Mocko už na něj čekal. Voják dostal sedm ostrých, ale tvrdil, že to stálo za to. Kdo to ovšem snášel zle, byl jeho náčelník major výstrojní služby Merva, který musel týden ošetřovat a vydávat výstroj pilotům sám.

Kapitola 5

Jedním ze závažných problémů, na které Marek narazil na začátku své služby, byla spousta vojáků, kteří se na vojnu nikdy neměli dostat, ale přesto na ní byli. Stále platilo jako za Švejka: „Kolik máme branců k odvedení?“ „Padesát.“ „Kolik jich musíme odvést?“ „Padesát.“
A tak se Marek nestačil divit. Glomerulonefritidy, srdeční vady, jeden voják slepý na jedno oko. „No co, vždyť na druhé vidíte,“ řekli mu u odvodu a konečně jeden, kterému chyběly na pravé ruce tři prsty, na kterýžto defekt se přišlo, až když šel poprvé do stráže. Ale absolutní většina byla těch, kteří na vojenskou službu prostě neměli psychicky, jednoduše měli být superarbitrováni pro blbost, jak psal už klasik. Marek tímto úkazem nebyl až tak překvapen, protože s něčím podobným se setkal už na vojenské katedře. Student Fojtík, velitel prvního družstva druhé čety, trpěl epilepsií typu petit mal. To je záchvatovité onemocnění, které se sice neprojevuje tak dramaticky jako klasická epilepsie křečemi a pěnou na ústech, ale ztrátou kontroly a krátkodobou ztrátou vědomí, zejména při psychickém vzrušení.
Zjistilo se bohužel, že Fojtíka psychicky vzrušuje, když do ruky dostane zbraň. Protože všichni studenti o Fojtíkově chorobě věděli, varovali dokonce sbor podplukovníků, že dávat takto nemocnému člověku do ruky zbraň je životu nebezpečné. Byli odražení podplukovníkem Vlaštovkou, hrdinou malé postavy.
„Vy si asi myslíte, že když jste medici, sežrali jste všechnu moudrost světa. U odvodových komisí sedí odborníci, soudruzi, ti dokáží lépe než vy posoudit schopnost vojáka k vojenské službě.“
O svém omylu se přesvědčil už na prvních střelbách. Sotva student Fojtík dostal do ruky ostře nabitou pistoli, na jeho tváři se objevil blažený nepřítomný výraz a student se začal otáčet v kruhu s podivnými záškuby křečí v tváři i v rukou, což dodávalo pistoli v jeho ruce skákavý výhružný pohyb.
První si toho všiml jeho soused v palné řadě Liška. Reagoval duchapřítomně. Sám zahodil svou už odjištěnou pistoli, která naštěstí nevystřelila a zařval: „K zemi!“
Studenti většinou podobný rozkaz plnili dost neochotně. Ale tentokrát celá rota padla k zemi jako podťatá. Nejhůř dopadl právě podplukovník Vlaštovka. Pro svou malou postavu měl rád vyvýšená místa a i teď stál na vysokém betonovém kvádru. Na malou chvíli zůstal jediným patrným terčem pro duchem nepřítomného Fojtíka a poté řešil situaci odvážným letem plavmo. Kus betonu, ne nějž dopadl, dal studentům aspoň malý pocit zadostiučinění.
Proto se Marek až tak nedivil, když mu přivedli do služby třesoucí se kreaturu vojáka. Velitel stráže a závodčí ho doslova donesli do ošetřovny, závodčí měl přes rameno vojákův samopal.
„Co se stalo?“ ptal se Marek dost nevrle, protože právě zaučoval Páleníka, Dostála a jednoho z mladých nováčků do karetní hry Taroky.
„Zblbnul,“ vysvětloval velitel stráže. „Dali jsme mu samopal a on s ním praštil do bláta, že se ho bojí, že ho nechce. Potom se rozbrečel. Brečí doteď, není s ním řeč. Nechejte si ho tady.“
„Nehraje to?“ zeptal se Marek nedůvěřivě. Nechtělo se mu přerušovat hru.
„Hovno,“ pravil na to závodčí. „Ten je fakt tak blbej. Stejně jako ten, co ho odvedl.“
Voják Turek se krčil v koutku ošetřovny. Marek to zkusil po dobrém. „Přestaň blbnout,“ řekl mu přátelsky.
Voják se stočil do klubíčka a zoufale se rozeštkal.
„Co se ti stalo?“
Hlučný pláč mu byl odpovědí.“
„Vždyť tě nepokoušeme, hergot, tak proč nechceš vzít do ruky samopal? Jsi jehovista?“
Turek se na něj díval zoufalýma očima a z nosu mu tekla strašná nudle.
„Vojín Turek, vztyk, pozor!“ zařval vtom vedle Marka Páleníkův hlas.
Klubíčko se vymrštilo a postavilo se do polohy, která mohla připomínat pozor.
„Proč jste odhodil zbraň?“ burácel Páleník.
„Sem se bál,“ procedil přes slzy vojín.
„Bojíte se ještě něčeho?“ Páleník stupňoval řev.
„Ano, psů. A myší. A soudruha svobodníka Jablonského.“
„Pohov, Turek, odchod na pokoj pacientů. Vidíte, celkem dobrá odpověď.“
Šťastně se usmívající vojín se odebral do pacientského pokoje.
„Musíš na něj tak, jak je zvyklý,“ vysvětloval Páleník. „To bude modrá knížka. IQ vajíčka na měkko.“
Druhý den byl voják Turek odsunut do vojenské nemocnice. Tam se jej ujal psycholog a poté, co Turek v IQ testu hravě dosáhl hodnotu 69, byl odeslán domů s modrou knížkou. Psycholog se divil, že se při takovém inteligenčním kvocientu neposírá. Ale o tom věděli vojáci z první čety své.
O dva dny později dovedli kuchaři podivnou existenci. Bledá hysterická tvář, postava podobní Dostálovi, třesoucí se ruce.
Jen co kuchaři odešli, vrhl se k Markovi a chytil ho za ruce: „Soudruhu desátníku, dostaňte mne odtud. Otec je vlivný, má peníze. Odmění se vám.“
„Co ti jebe?“ zeptal se Marek bodře.
Chlapec vyděšeně pustil jeho ruce. „Já tu nemůžu zůstat. Já nenávidím Slováky. Já tu nemůžu zůstat, já si něco udělám.“
V Markovi se pohnula žluč.
„Jak můžeš, blbče, nenávidět Slováky? Nenávidíš i Maďary, Židy, Poláky, Švédy nebo koho ještě?“
„Ne, soudruhu, jenom Slováky.“
„A to všechny, bez rozdílu…?“
„Všechny, bez rozdílu,“ šeptla kreatura.
„I dětičky?“
„I dětičky,“ přiznal vojín.
„A co ti udělaly?“
Vojín se začal hystericky třást. „Nic. Ale já je nenávidím. Já za to nemůžu. Je to ve mně. Nemůžu to ze sebe dostat. Vidím Slováka a třesu se. Fakt, soudruhu doktore. Prosím vás,“ hlas přešel do hysterického skřehotu, „dostaňte mne odtud.“
„Nemůžeš přece nenávidět nějaký národ, ty blbče,“ zkusil to ještě Marek po dobrém. „Můžeš nenávidět někoho, kdo ti ublížil nebo kdo ti není sympatický, dejme tomu. V každém národě jsou lidé dobří a lidé zlí. V některém je víc těch, jinde zas oněch. Ale lidi se nedělí podle národností ale podle povah.“
Voják se naklonil k Markovi a už bázlivě zašeptal:
„Ale já je nenávidím opravdu všechny.“
„Jardo,“ zařval Marek. „Píchni mu diazepam a na postel s ním. Než mu jednu vrazím.“
Za týden ve vojenské nemocnici zjistili, že chlapec má schizofrenii, tedy rozpolcení osobnosti a že byl kvůli této chorobě už i v civilu hospitalizován, kterýžto fakt odvodová komise očividně přehlédla.
Takto dostal Marek za první měsíce do civilu dvanáct vojáků a byl se sebou maximálně spokojen. Až přišel případ Mareček. Samotná podoba jejich jmen byla záhy pro Marka značně frustrujícím faktem, ale zjev tohoto vojáka byl mnohem horší.
Na ošetřovnu ho přivedli poprvé také večer ve službě. Naštvaný závodčí sakroval už na chodbě a v ošetřovně hned spustil:
„Pošli ho do civilu, doktore. Takovýho vola jsme tu ještě neměli.“
„Co se stalo?“ informoval se Marek.
„Vysral se do kožichu.“
„Cože?“
„Ale – vyfasovali jsme do stráže na noc kožíšky. A tohle hovado se do svého normálně vysralo.“
„Proč jsi to udělal?“ obrátil se konsternovaný Marek na Marečka.
„Se mi chtělo srát, né?“ opáčil Mareček s nadhledem.
„Se neptám, jestli se ti chtělo. Ale proč zrovna do kožíšku?“
„Bymiurzladél,“ vydal ze sebe obviněný voják zvuk.
„Česky, chlapče,“ pravil Páleník. „Česky nebo slovensky podle národnosti. A pomalu.“
„By mi umrzla prdel,“ pravil voják s omluvným úsměvem, očividně sám se sebou spokojen.
Markovi to stačilo a odeslal ho na ošetřovnu a následně do vojenské nemocnice s jistotou, že slabomyslný vojín odejde přirozenou cestou do civilu.
Jaké bylo jeho překvapení, když se za tři dny v ošetřovně objevil vojín Mareček a podával mu se šťastným úsměvem propouštěcí zprávu. Z ní se Marek ke svému zděšení dozvěděl, že Mareček vytáhl v inteligenčním testu neuvěřitelných 85 bodů a když na něm nenašli ani jiné poruchy, překlasifikovali ho jako C, čili schopný jako…s přímým zákazem dávat mu ostře nabitou zbraň.
Čímž vznikly potíže. Velitelé postupně všichni zjistili, že vojín Mareček je takto prakticky neupotřebitelný. Klasifikace C se používala většinou jako písaři nebo jiné administrativní síly. To ale u Marečka nepřipadalo v úvahu. Dokonce i jako doručovatel žalostně selhal. Když ho poslal velitel roty s papírem na štáb, našli za několik hodin Marečka v parku před útvarem, jak si s blaženým úsměvem prohlíží okolojdoucí děvčata.
A tak ho potom bylo vídat, jak občas zametá kasárna, sem tam odváží zbytky z kuchyně. Jeho situace byla přesně opačná než Markova. Protože všude překážel a nikde nebyl potřebný, řešili jeho problém velitelé různých formátů tím, že Marečka každou chvíli posílali do basy.
Marka se osobně dotklo, když jednou přistihl poručíka Maierhofera, jak Marečkovi spílá do nejhoršího vojáka Varšavské smlouvy. Marek si stále pamatoval, že tento titul byl přidělen jemu a pocítil křivdu. Neměl v žádném případě v úmyslu, se tohoto čestného titulu vzdávat a už vůbec ne ve prospěch svého skorojmenovce.
Příště mu Marečka přivedli na ošetřovnu s pokousaným prstem.
„Co se ti stalo?“ zeptal se doktor nerudně,protože při pohledu na dobrácky se usmívající vojínovu tvář vytušil problémy.
„Takové malé zvířátko. Panáčkovalo, hrálo si se mnou. Potom mne kouslo a uteklo,“ dodal vojín smutně a zatvářil se, jako by mu vzali hračku.
„A chytil jsi to zvířátko?“
„Ne, ale když chcete, jedno vám chytím. Tam jich je!“
„Panebože, kde?“
„U letiště, na poli. Asi to byl křeček.“
„Svatá prostoto,“ lamentoval doktor. „Já nechci mít na ošetřovně zvěřinec. Já to zvíře potřebuji, protože ho musím dát vyšetřit na vzteklinu. Jinak půjdeš na dva týdny do nemocnice.“
„Tak já tam půjdu zpátky a já vám ho chytím.“
„Ale říkal jsi, že je jich tam plno. Jak poznáš, že je to ono?“
Vojínova tvář se rozzářila šťastným úsměvem: “Ono mne pozná, ono mne má rádo.“
„Panebože,“ Marek zalomil rukama: „Tak do sanitky a jedeme na infekční oddělení.“
„Ale to já nemůžu,“ řekl Mareček pevně.
„Pročpak?“
„Já zítra jedu na opušťák.“
„Asi první, co?“ vmísil se Jarouš Páleník.
„Hm,“ usmál se šťastně Mareček. „Čeká tam na mne děvče.“
„No nazdar,“ nezdržel se Jarda. „Tak tu bych rád poznal.“
„Vy taky jedete na opušťák?“
Vojínova bezelstná otázka vyvedla Jardu z apatie. Popadl Marečka za límec a vlekl ho do sanitky.
„Počkej,“ zarazil ho Marek. „Kdybychom ho pustili do té Ostravy, on by se tam mohl přihlásit na infekčním sám. Nechali by ho tam možná i měsíc. A tady by od něj byl pokoj.“
„A ty věříš, že by tam šel? Kdepak, ten bude piglovat tu svoji kočku a na doktora ani nevzpomene.“
Marek vzdychl a vlezl do sanitky.
Sestřička na infekčním se na Marka dívala jako na nepřítele lidstva.
„Chudák chlapec,“ mračila se. „Prvý opušťák a vy mu ho pokazíte. Máte vy srdce, človeče?“
„Vždyť může dostat vzteklinu,“ zaprotestoval Marek.
„Abyste ju nedostal vy,“ odsekla sestřička a odešla potěšit pacienta. Mareček seděl v koutku vyšetřovny a plakal hustými slzami.
Marek trpěl výčitkami svědomí přesně dva týdny. Potom se na ošetřovnu dostavil rozzářený vojín Mareček s propouštěcí zprávou.
„Moc pěkně vám děkuju, soudruhu desátníku.“
„A za co?“ zbystřil pozornost Marek.
„Víte, tam byla taková pěkná uklízečka. Dali jsme se dohromady, bylo to moc fajn. A ten opušťák mi odložili. Jedu pozítří. Moje děvče už na mne čeká.“
A tak tedy Marek vykonal dobrý skutek.
Bylo to zvláštní, ale Mareček měl úžasné úspěchy u žen. Právě stálé noční výlety byly nejčastější příčinou jeho pobytů v útvarové věznici. A ženy na něj nezapomínaly.
Bylo asi pět odpoledne, když posádku ošetřovny vytrhl od karet vzrušený křik od brány. Se stráží se tam hádala mladá cikánka.
„Zavolajte mi vojaka Marečka, počujete?“
„Není na útvaru, krasavice.“
„A kde je?“
„Jako obvykle, v base,“ řehtali se vojáci.
„Čo je na tom smiešne?“ rozčilila se dívka. „Vy chumaji. Tak mi ho zavolajte z basy.“
„To sa nedá.“
„Čo sa nedá? Keď ho chcem, tak ho zavolajte.“
Vojáků u brány i v oknech útvaru přibývalo.
„No čo,“ nabídl se jeden ze strážných. „To čo by ti urobil on, možeme aj my, nie?“
Děvče si ho opovržlivě přeměřilo: „Ty? Tak ako on to nevie nikto!“ Zasnila se, ale vzpomínka byla zřejmě příliš silná, protože vzápětí začala křičet přímo hystericky:
„Ja ho chcem! Ja ho chcem! Ja ho musím mať!“
„Vyhoďte ji,“ rozhodl dozorčí, který právě dorazil. Ale to bylo snadno přikázat, hůře provést. „Ej bodaj by si rakovinu do hlavy dostal!“ kontrovala cikánka, vrhla se na zem, objala rukama značku „Zákaz vjezdu“, stojící před branou kasáren a začala zuřivě dupat nohama do země: „Ja ho chcem, ja ho chcem!“
Strážným nakonec nezbylo, než vytáhnout ze země značku a tu pak i s vášnivou dívkou odnést do parku, kde ji pohodili. Nicméně se nedalo popřít, že mezi mužstvem vážnost vojína Marečka prudce stoupla.
V té době velitel roty konečně vyřešil nerudovskou otázku „kam s ním?“. Útvar měl v lesích za městem vedlejší hospodářskou činnost. Ta spočívala v tom, že se tam chovalo deset vepřů. Každý den tam auto odváželo várnice se zbytky jídla z kuchyně a z těchto zbytků pašíci náramně přibírali a jednou ročně pak byla zabijačka, na které se veškeré důstojnictvo náramně přežralo a ožralo.
Osádku vepřince tvořila odloučená jednotka v síle dvou vojáků a jedním z nich se tedy stal vojín Mareček. Bylo to přímo geniální řešení. Marečkovou jedinou povinností bylo nakrmit prasata a jednou týdně vyházet hnůj. Velitelem této odloučené jednotky byl veterinář v hodnosti četaře absolventa, který se ve vepřinci objevoval jednou měsíčně a představoval jediné spojení oněch dvou vojáků se světem. Podle veterinářových hlášení byli vojáci ve vepříně nesmírně spokojeni a protože neměl kdo kontrolovat ani jejich hygienu, stále více se podobali svým chovancům.
Všechno by bývalo bylo v pořádku, kdyby se jednoho krásného dne nerozhodl podplukovník Fedorčák zajet do vepřince zkontrolovat, jak je zde prováděno politické školení mužstva. Marně ho veterinární lékař četař absolvent Horáček od tohoto úmyslu zrazoval.
„Vy chcete zatajiť, Horáček, že tam školenie neprevádzate. Ale ja vás priamym pohovorom s vojakmi usvedčím a potrestám. Jasné?“
Horáček jen zdvihl oči k nebi a vyrazili.
Z vepřince jim vyšla vstříc nesmírně špinavá postava v roztrhané uniformě a s hřívou mastných vlasů, splývajících na ramena a hustým strništěm týdny neholených vousů. Smrad, který vydávala byl příliš silný, takže politruk odskočil a rozhodl se klást otázky z přiměřené vzdálenosti:
„Ako u vašej jednotky prebieha politické školenie mužstva?“
Individuum, které bylo Marečkovým kolegou upřelo zoufalý pohled na Horáčka.
„Čože to…?“ vykoktalo.
„Neprebieha,“ poznačil si Fedorčák triumfálně do notesu. „Horáček, týždeň bez vychádzok. Sledujete pravidelne Azimut?“
Pohled vojáka byl teď ještě zoufalejší.
„Není tady televize,“ upozornil Horáček.
„To vás neospravedlňuje, dva týždne bez vychádzok. Odpovedzte mi, vojak, kto sú naši najväčší imperialistickí nepriatelia?“
„No tak to, do prdele, řekni,“ vyzval vojáka už zoufale Horáček, kterému se vezl třetí týden bez vycházek.
„Nemci?“ váhal voják. „Alebo Američania?“ Najednou se rozzářil: „Maďari, súdruh podplukovník, Maďari sú starí imperialisti, veď už aj otec hovoril…“
„Vojín Czintay je z národnostně smíšené oblasti,“ snažil se Horáček zachránit situaci, ale to už si Fedorčák všiml něčeho jiného.
„Mám tu poznačené – dvaja vojaci. A tu je len jeden. Kde máte druhého vojaka, súdruh čatár?“
„Nevím,“ řekl rychle Horáček, ale než mohl pokračovat, vojín Czintay, očividně šťasten, že se pozornost podplukovníka odklání od jeho osoby, ze sebe vyrazil:
„Hen tam, u lesa. Tam je kolónia. On tam má frajerku. Teda, vojak Mareček.“
„Čože? Bez vychádzky opustil priestor útvaru? Ideme tam.“
„Soudruhu podplukovníku,“ naléhal zoufale Horáček. „To není rozumné. Tam jsou Cikáni, teda Rómové. A takoví ti, jak bych to – méně civilizovaní. Můžou nás zbít.“
„Chcete zasa zakryť svoju neschopnosť zjednať si u vojakov poriadok, Horáček,“ prohlásil šťastně Fedorčák. „Ideme.“
Auto se rozjelo po polní cestě. Horáček se křižoval, zejména když uviděl houf cikáňat, jak se blíží autu naproti. Obklopily vůz a ozvalo se známé: „Daj korunu. Daj korunu.“
„Rozestúpte sa,“ křičel Fedorčák, vystoupil z auta a jeho vyžehlená uniforma se prodírala davem. Tiše sakrující Horáček ho následoval.
Do cesty se jim postavil starší Róm.
„Čo tu hľadáte, pán poručík?“
Fedorčák po té degradaci zesinal.
„Kde je?“
„Kto, pán generál?“ snažil se Róm napravit dojem.
„Vojak nášho útvaru. Vieme, že je tu, vydajte ho.“
„Nik tu nie je, pán plukovník,“ zavrtěl Róm smutně hlavou. „Ej, veru nie je.“
„Klamete,“ řekl Fedorčák a vyrazil ostrým krokem k jedné kolibě.
Stařík se vrhl na dveře a zahradil mu cestu.
„Nechoďte tam, pán kapitán, je tam moja dcéra.“
„Odstúpte,“ řekl politruk tvrdě.
„Nechoďte, nechoďte, stane sa nešťastie. Pán major, prosím vás na kolenách, nechoďte tam.“
„Odstúpte,“ zvýšil podplukovník hlas. A když výzva nepomohla, popadl Róma a nečekaně silnou rukou ho odhodil bokem. Ten už jen zaúpěl:
„Nechoďte, nechoďte, veď oni tam jebú!“
Ale to už podplukovník Fedorčák vrazil nesmlouvavě do úlomků dřeva a překližky tvořící vchod do chatrče a vpadl dovnitř. Naskytl se mu úžasný pohled.
Na hadrovém lůžku ležela mladá Rómka a zakrývala se nějakým hadříkem, zpod kterého vykukovaly její vnady. Vedle postele pak stál ve vzorném pozoru vojín Mareček. Chyba byla jen v tom, že si vojín stačil obléci košili i sako, ale od pasu dolů byl beznadějně zcela nahý.
Zástupce velitele praporu pro věci politické konsternovaně civěl na obdivuhodný rozměr vojínova orgánu, o který byl v Košicích tak nebývalý zájem a pak ze sebe vyrazil:
„Preboha, Mareček, čo robíte?“
Tehdy se vojínovi rozlil po tváři blažený úsměv a radostně sdělil: „Údržbáře ve Vítkovických železárnách, soudruhu podplukovníku.“

Kapitola 4

4.kapitola

Problém, který Marka zaměstnával v onom období, byl problém PŠM. Jako zástupce náčelníka ošetřovny útvaru měl politické školení mužstva na ošetřovně vést, ale pohříchu se mu do toho ani trochu nechtělo. Brzy ale pochopil, že vyhnout se této nepopulární činnosti nebude tak snadné. Nad zařazením všech vojáků do této činnosti totiž bděl podplukovník Fedorčák, zástupce velitele praporu pro věci politické, krátce politruk útvaru. Znali ho všichni a s oblibou vyhlíželi, jak pravidelně v pondělí se plíží přes buzerplac, aby zkontroloval, zda všichni vojáci sledují Azimut, televizní program vojenské redakce československé televize, jejíž sledování bylo pro vojáky povinné. Azimut sice nikdo nesledoval, ale zato u každého okna byl jeden pozorovatel, který bledě sledoval pohyby podplukovníka Fedorčáka, aby v případě, že se tento přiblíží k dané rotě, včas spustil poplach a nahnal vojsko před televizi.
Byla to určitě bohulibá činnost a asi jediná,kterou podplukovník Fedorčák vykonával. I tím se ale výrazně lišil od části důstojnického sboru, kteréhož pracovní náplň se nedala zjistit vůbec.
„Marek,“ zastavil se na ošetřovně brzy po doktorově nástupu. „Vy budete viesť politické školenie mužstva na ošetrovni.“
„Rád bych, soudruhu podplukovníku,“ odvětil odhodlaně Marek. „Ale nevím, jestli to zvládnu. Mám bohatý program, ambulanci, letiště, pohotovostní služby. Asi by bylo lépe, kdyby PŠM na ošetřovně vedl svobodník Páleník. Má v tom praxi, má materiály a je civilním povoláním učitel. Mohl bych mu dělat zástupce.“
Fedorčák prohlédl Páleníka i Marka a k jejich překvapení spokojeně zafuněl: „Dobre.“
Naneštěstí Marka za týden nato povýšili na desátníka absolventa. Příchod podplukovníka Fedorčáka byl tentokrát dost dramatický. Kradl se totiž pod okny ošetřovny, aby, jak bylo jeho dobrým zvykem, vyslechl nálady mužstva.
Naneštěstí právě v té chvíli podával vojín Dostál injekci Penicilinu a s grifem odkoukaným z televizních seriálů odstříkl část obsahu stříkačky z okna. Po necelé minutě se ozvalo zuřivé bušení na dveře.
Dostál utíkal otevřít a zkoprněl tváří v tvář nachově zbarvenému Fedorčákovi.
„Soudruhu podplukovníku, vojín Dostál.“
„Ticho!“ zařval Fedorčák a strčil Dostálovi před oči rukáv své vzorně vyžehlené uniformy.
Přestože Fedorčák stál na špičkách a ruku držel ve výši svých očí, zbývalo k očím vojína Dostála ještě hezkých pár decimetrů. Dostál, který se nazýval sám „nejhezčí, nejlepší a nejskromnější voják Varšavské smlouvy,“ se zlomil v pase a očichal rukáv. Na něm se skvěla malá bílá skvrna.
„Čo vidíte?“ byl zvědav Fedorčák.
„Bílou skvrnu,“ připustil Dostál.
„Kto si odpľul z okna ošetrovne?“ zeptal se Fedorčák zlým hlasem.
„Nikdo, soudruhu podplukovníku.“
Fedorčák ještě trochu víc zrudnul a zdvihl postižený rukáv o něco výš.
„Čo vidíte?“
„Bílou skvrnu.“
„Kto si odpľul z okna ošetrovně?“
„Nikdo, soudruhu podplukovníku.“
Fedorčákovi hlas přeskočil do fistule: „Čo vidíte?“
Dostál konečně pochopil politrukův omyl a oznámil: „Bílou skvrnu způsobenou suspenzí prokainpenicilinu, soudruhu podplukovníku.“
Fedorčák překvapeně spustil rukáv a studoval skvrnu.
„A kto vypľul tu sus…sus…tenziu z okna ošetrovne?“
„Odstříkl jsem ji ze stříkačky,“ řekl Dostál.
„A prečo ste to urobili?“
„Aby v jehle nezůstal vzduch, soudruhu podplukovníku.“
„A prečo?“
„Abych nezpůsobil pacientovi vzduchovou embolii,“ Dostál byl civilním zaměstnáním zeměměřič, ale práce zdravotníka ho zaujala a ovládal ji lépe než kvalifikovaná zdravotní sestra.
„A prečo?“
Dostál pochopil, že Fedorčák už v problému zcela ztratil orientaci a že cestou vysvětlování se nikam nedostane.
„Kdybych byl věděl, že posloucháte pod oknem, nebyl bych to udělal, soudruhu podplukovníku.“
Odpověď Fedorčáka uspokojila. „Doneste handru a utrite mi to.“
Když se tak stalo, vzpomněl si politruk na účel svého příchodu. „Kde je doktor?“
Ten už čekal za dveřmi. Vyslechli si s Páleníkem celý spor a proto teď vstupoval do vyšetřovny zrudlý v obličeji a ze zaslzenýma očima.
„Marek,“ pravil Fedorčák. „Vy nemožete byť Páleníkovým zástupcom v PŠM.“
„A proč?“ podivil se Marek.
„Lebo máte vyššiu hodnosť,“ objasnil Fedorčák. „Poverujem vás vedením PŠM v kuchyni. Viete, kde je kuchyňa?“
„Vím, soudruhu podplukovníku. Ale já mám tu ambulanci, potom letiště a pohotovostní služby. Nevím, zda to zvládnu.“
„Zvládnete,“ pravil slavnostně politruk. „Odíďte.“
Přednášet PŠM kuchařům se mohl pokusit jedině člověk toužící po úplném a dokonalém zesměšnění. Marek pustil myšlenku na něco takového ihned z hlavy, aby ošetřovna nepřišla o pravidelné ilegální dodávky masa na víkendové kuchtění.
Fedorčák vydržel tři týdny. Poté zastavil Marka před ošetřovnou:
„Marek, vy neškolíte kuchárov PŠM.“
„Já bych rád, soudruhu podplukovníku, ale když já mám tu ambulanci, letiště a pohotovostní služby. Jen co budu mít trochu času, půjdu je školit.“
„Marek, vy neplníte príkaz nadriadeného. Budete chodiť na PŠM s absolventami posobiacimi na pluku.“
„Provedu, soudruhu podplukovníku.“
Toto školení se zdálo Markovi natolik imaginární, že se ani nezajímal, kde probíhá.
Trvalo přesně tři týdny, kdy Fedorčák čekal před útvarem na Marka, vracejícího se z letiště.
„Marek, vy nechodíte na PŠM na pluk.“
„Já bych hrozně rád, soudruhu podplukovníku. Ale já mám tu ambulanci, potom to letiště a pohotovostní služby. Až budu mít trochu času, určitě tam zajdu.“
„Marek, vy budete chodiť na PŠM s dostojníkmi práporu.“
„Provedu, soudruhu podplukovníku.“
Tentokrát se zdála situace vážnou. Ignorovat školení, kam chodil sám velitel praporu, to bylo na pováženou. Proto příští pondělí Marek přeleštil boty, oblékl sako, Páleník mu upravil vázanku a milý doktor se vyrazil politicky školit.
Naštěstí hned po vstupu do místnosti zahlédl svého velitele roty nadporučíka Vavra a sedl si k němu.
„Ahoj,“ přivítal ho nadporučík. „Dnes prišiel nejaký debo až z Prahy.“
Marek vážně pochyboval o přínosu politických školení a potěšilo ho, že Vavro, ač lampasák, má totožný názor. Pamatoval si ještě přednášky bojechtivého politruka z vojenské katedry:
„Soudruzi, až půjdeme přes ten Schwarzwald, to bude těžký, moc těžký. Tam nejsou mezi cestama příčné spojky, nepřítel se nedá obejít. Tam budeme muset nepřítele porazit za cenu velkých ztrát.“
Marek netušil, proč by měl porážet imperialisty v bavorském Černém lese, stejně jako nechápal obranu vodního toku, kterou probírali o týden později. Jako vzorová řeka, tedy nejpravděpodobnější pro případ válečného kofliktu, byl vybrán Rýn kousek nad Frankfurtem a tam se tedy na mapách zakopávali na východním břehu vzdor skutečnosti, že ani jeden z nich necítil touhu bránit socialismus na východním břehu Rýna.
Před tabuli se vevalil tlustý plukovník. „Soudruzi,“ zahlaholil. „Letectvo patří k elitě naší lidové armády a proto zde musí být politická práce na nejlepší úrovni. Ptáte se proč?“ Protože naše hranice je dobře strážená, voják se samopalem nepřeběhne, tankista s tankem neprojede, ale letec, letec by mohl přeletět, soudruzi. A to by byla nenapravitelná chyba. Ptáte se proč? Protože ze samopalu se nepřítel o naší připravenosti moc nedozví, i náš tank zná už dost dobře. Ale letadlo, soudruzi?“
„To zná ešte lepšie,“ zavrčel Vavro. „To zas budú ptákoviny. Nevieš hrať lode?“
„Umím,“ zašeptal Marek. „Ale nemám čtverečkovaný papír.“
„Ten mám ja,“ ožil Vavro. „Na, priprav si flotilu a ideme na to.“
Za malou chvíli už obě hlavy nadporučíka i desátníka, skloněné nad lavicí, šeptaly zarputile: „A6“, „Voda“. „B3“, „Voda“, „F8“ „Zásah.“
Markovi se dařilo rychle potopit Vavrovi většinu flotily, zůstávaly poslední dvě zatoulané ponorky, když tu se jeho papíru zmocnila tlustá ruka a přímo nad ním zadřímal hlas:
„Tak je to soudruzi. Tu soudruh desátník a soudruh nadporučík nesledují mé školení, ale hrají dětskou hru. Ptáte se proč? Protože je zřejmě můj výklad nezajímá. Protože je jim politická připravenost jejich útvaru lhostejná. Měli by být potrestáni. Ale já je nepotrestám. Ptáte se proč?“
Plukovník se déle zamyslel a potom zafuněl: „Protože k tomu nejsem kompetentní.“
Nicméně týden nato zastavil Marka Fedorčák a z očí mu šlehaly blesky:
„Vy nebudete chodiť na PŠM s dostojníkmi, Marek,“ řekl nenávistně.
„Nebudu, soudruhu podplukovníku.“
Fedorčák delší dobu ztěžka oddychoval.
„Vy budete školiť vojakov autoparku.“
Marek měl jen velmi kusé představy, kde leží autopark, a proto tento rozkaz rychle pustil z hlavy. Začal to celé brát jako hru. Vždy s úpornou třítýdenní pravidelností ho někde vyhledal Fedorčák, obvinil Marka, že neškolí PŠM a vyslechl si, že Marek má ambulanci, letiště a pohotovostní služby a proto že nemá čas. Potom přikázal Markovi školit další část praporu, ten řekl „Provedu“ a tři týdny byl zase pokoj.
Tak plynuly měsíce v poměrné pohodě, až začátkem léta se situace vyhrotila. Ve městě řádili komáři a v hojném počtu napadli ošetřovnu. Přestože Páleník každý večer zodpovědně prohlížel celou místnost, vždy je v noci budilo pronikavé pištění a ráno se budili pokousaní krvežíznivým hmyzem.
Byl to Markův nápad zhotovit si moskytiéry. Nastříhali dlouhé pruhy gázy, sešili je k sobě a přehodili přes čela postelí. Následovalo několik nocí klidného spánku.
Jak se to ráno Fedorčák dostal na ošetřovnu, se nikdo nikdy nedozvěděl. Dozorčí se dušoval, že všechny dveře i okna byla zavřená a dodatečně se přesvědčili, že mluvil pravdu. Nakonec se shodli, že jediná možnost byla ta, že politruk zůstal na ošetřovně od včerejšího odpoledne a někde v koutku přespal. Zato ráno v půl šesté byl moment překvapení zcela na jeho straně.
„Marek, čo to robíte?“
Marek byl přesvědčen, že se mu to ještě zdá, Přes siluetu gázy spatřil siluetu Fedorčáka. Ujistil se, že je to nesmysl a obrátil se na druhý bok.
„Čo to robíte? Vztyk!“
Probuzení bylo strašné. Sen se stal skutkem. U postele stál, vlastně nestál, ale nadskakoval nachově fialový Fedorčák a prstem ukazoval na moskytiéru.
Marek se pokusil vztyčit, ale zamotal se do gázy.
„Vztyk!“ vřeštěl skvěle vyžehlený bordový podplukovník.
Marek se marně pokoušel splnit rozkaz. Ale čím byla jeho snaha větší, tím více se zaplétal do gázových pruhů.
„Vztyk!“ opakoval politruk.
„Rád bych,“ vyrazil ze sebe zoufalý Marek.
Fedorčák otevřel ústa jako leklá ryba.
„Čo byste?“
Marek se definitivně zapletl, pruhy mu svázaly nohy a on ve snaze slézt z postele spadl bezmocně na podlahu k politrukovým nohám.
„Čo to je, pýtam sa,“ pýtal sa podplukovník.
Marek se konečně postavil a setřásl ze sebe moskytiéru. Postavil se do pozoru v bílých slipech a zahlásil: „Moskytiéra, soudruhu podplukovníku.“ Vedle něj už mezitím stál ve žlutém erárním pyžamu v parádním pozoru Páleník.
„Moskytiéra?“ zamyslel se Fedorčák.
„Ochrana proti komárům,“ vysvětloval radostně Páleník.
„Mlčte!“ zavřeštěl politický pracovník. „Viem, čo je moskytiéra. Nie som blbý. Moskytiéry používajú vojaci cudzineckej légie při imperialistických vojnách v Afrike. Ste nakazení západnou propagandou. Do výstroje vojaka socialistickej armády moskytiéra nepatrí. Ale to je tým, Marek,“ nafoukl se znova politruk: „To je tým, že vy nechodíte na PŠM.“
„Rád bych,“ spustil hned Marek. „Ale víte, já mám tu ambulanci, potom letiště a pohotovostní služby. Až budu mít trochu…“
Tentokrát politický pracovník nepočkal na konec referátu o doktorově pracovním vytížení.
„Vy ignorujete politické školenie mužstva, Marek. Vy si neplníte svoje povinnosti. A ja vás dám zavrieť.“
A vítězně odkráčel z ošetřovny.
„Do prdele,“ vzdechl Páleník. „Kde se tu vzal?“
„Myslíš, že by mě mohl dát k potrestání?“
„Blbej je na to dost,“ pokrčil rameny Páleník.
Naštěstí zase zasáhl příznivý osud. Tentokrát v podobě členské schůze Komunistické strany na útvaru a faktu, že podplukovník Kotík se vrátil na ošetřovnu hodinu před schůzí s o něco červenější tváří než byla jeho norma a to znamenalo minimálně sedm poldeci.
„Soudruhu náčelníku, mám problém.“
„Sadnite si súdruh doktor,“ vyzval ho náčelník ošetřovny s bodrým přátelským úsměvem, adekvátním těm sedmi skleničkám tvrdého alkoholu.
„Vy víte, že pracuji ze všem sil. Ambuluji, zabezpečuji letiště, mám pohotovosti…“
„Viem, viem,“ konstatoval náčelník. „Vážim si vás, súdruh doktor, pracujete za dvoch, viem si to oceniť.“
„A teď za to mám být potrestán.“
Kotík zdvihl obočí.
„Vidíte sám, že při takovém vytížení nemůžu vést školení PŠM,“ pokračoval Marek. „A podplukovník Fedorčák mne za to chce dát zavřít.“
„Cože?“ zbystřil podplukovník.
„Bojím se, že to udělá. Asi budu muset v pondělí odpoledne na to školení chodit. Jen bych vás chtěl poprosit, zda byste mne v té době nemohl zastoupit na letišti při zabezpečování letů.“
Podplukovníkovi Kotíkovi se zpotilo čelo. Sáhlo na něj strašidlo práce. Poprvé se mu ze zdravě červené tváře vytratila krev.
„Ten kokot,“ kostatoval, když se trochu vzpamatoval a zase mohl artikulovat. „Nič sa nebojte, súdruh doktor, ja mu už napravím hlavu. Mňa! Mňa, starého vojaka by posielal na letisko. Odroň akýsi.“
Co se dělo na stranické schůzi se Marek dozvěděl jen zprostředkováně. Ale bylo velmi zajímavé, když si v diskusi vzal bordový Kotík slovo a spustil do mikrofonu.
„Doba, jako viete, súdruhovia, je vážna. Generálni tajomníci v Moskve nám kapú jako muchy a nepriateľ čaká na našu slabosť. V takýto čas je třeba byť bdelý. A to znamená cvičiť a zvyšovať bojeschopnosť našich vojsk. Ale nájdu sa medzi nami takí, súdruhovia, ktorí výcvik našich vojakov maria. Pod priehľadnými záminkami politického školenia odvádzajú mojich podriadených, konkrétne doktora, od plnení jeho povinnností při výcviku vojsk a tým vážne ohrozujú našu bojeschopnosť.
Zsinalý Fedorčák se vztyčil a zvolal: „Koho tým myslíš, súdruh podplukovník?“
Ale Kotík byl v ráži: „Teba. Ale ešte som neskončil. Sadni si.“
A poté, co si konsternovaný politruk sedl, triumfálně dokončil: „Je třeba stanoviť priority, súdruhovia. Byrokracia nemá v našej armáde miesto. Za politickú pripravenosť mojho doktora ručím. Potrebujem, aby pracoval.“
Bledý Fedorčák promluvil třesoucím se hlasem: „Veď ja nechcem narušovať výcvik. Ale účasť na PŠM je povinnosťou každého vojaka. Jako zdovodním, že jeden vojak sa PŠM celý rok nezúčastňoval.“
„Čo potrebuješ, aby si to zdovodnil?“ zeptal se bodře náčelník ošetřovny.
„Príkaz generála, veliteľa školy. Príkaz, že desiatnik Marek sa nemusí zúčastňovať politického školenia mužstva.“
A tak se stalo, že na nejbližší poradě velení školy předložili generálovi Bartolovi list papíru. Po jeho přečtení vytřeštil oči a chvíli si nevěřícně prohlížel zúčastněné.
„Čo to je?“ zeptal se pak.
„Žiadosť o uvolnenie desiatnika absolventa Marka z PŠM z dovodu jeho pracovného zaneprázdnenia,“ hlesl velitel praporu.
„Kto o to žiada?“
„Podplukovník Fedorčák, zástupca veliteľa praporu pre veci politické.“
„Prečo chce takú blbosť odo mňa? On už patrí do dochodku?“
„Ešte nie,“ přiznal zdrceně velitel praporu: „Ešte dlho nie.“
„Tak potom nie je taký sklerotický, ale taký sprostý,“ ulevil si generál a podepsal.
A tak byl rozhodnutím velitele vysoké letecké vojenské školy generálmajora Bartola desátník Marek zproštěn povinnosti zúčastňovat se na politickém školení mužstva. Dějiny útvaru údajně podobný případ ještě nezaznamenaly.

Nespravedlivost

Toto téma mne zaměstnává už dlouho. Už proto, že jsem od přírody na nespravedlnost citlivý a mám velké problémy nespravedlnost k mé osobě odpouštět. Vše ostatní je pro mne snazší než odpustit někomu, kdo ke mně nespravedlivý (podle mého názoru) byl.
Jenže, co je to vlastně spravedlnost? Abychom mohli definovat její opak, měli bychom v tom mít jasno. Nemáme. Nikdo v tom jasno nemá. Dokážeme ji popsat jednou větou? Asi ne. Protože příroda je ve své podstatě nespravedlivá a člověk se marně pokouší svými zásahy tento základní princip změnit.
Člověk se totiž z přírody vyčlenil. Mojžíšovými zákony z hory Sinaj si vyznačil hranici, jíž se chtěl odlišovat od všeho ostatního živého. Ty první tři definovaly jeho vztah k Bohu, faktoru, který ostatní živočichové neznají, dalšími sedmi se pokusil regulovat vztahy mezi lidmi. Už jen tím, jak velké má člověk problémy tyto zákony dodržovat, jak velké je pokušení tuto hranici vymezenou překročit a vrátit se zpět k živelnému životu, svědčí o tom, jak jsou tyto zákony umělé. Toužící po jakémsi ideálu. Možná i trochu příliš sebevědomé. Což neznamená, že špatné.
Největší nespravedlností je určitě vzít někomu život. Když kočka uloví myš, je to z myšího pohledu určitě nespravedlivé. Ani kočku ale ani nás to ovšem vzrušit nedokáže, takový je přece zákon přírody. Páté boží přikázání ovšem praví důrazně „nezabiješ“, lidstvo se s tímto zákonem ale nikdy tak docela nedokázalo spřátelit. Stejně tak jako s nepokradeš či nepožádáš manželky bližního svého. To všechno jsou nespravedlivé skutky. Někoho připravit o život, okrást o pracně vydobyté životní požitky, někomu rozbít rodinu, proti někomu křivě svědčit – to vše jsou projevy nespravedlnosti. Člověk se naučil hledat spravedlnost u soudů – a je často hořce zklamán. Protože soudy, jak mi vysvětlil jeden velmi erudovaný právník, se nezabývají nastolením spravedlnosti nýbrž výkladem práva. A to není totéž, může to dokonce stát i v přímém protikladu. Právo totiž vzniká zákony a ty tvoří lidé. Se svými přirozenými tendencemi Mojžíšovy zákony nebrat zas až tak vážně nebo je obcházet.
Setkávám se s nespravedlností dnes a denně. Téměř každý pacient, postižený vážnou chorobu, má na začátku pocit křivdy. Proč zrovna já? Stejně bych určitě myslel i já. A byl bych nad tou nespravedlností naštvaný a naplněný sebelítostí. Hledal bych důvod takového trestu a samozřejmě bych jej nenacházel. Rozsudek by byl nespravedlivý a naplňoval by mne bezmocným vztekem. Ani alkoholik nenachází příčinu své smrtící cirhózy ve svém knzumu alkoholu a kuřák se nebude obviňovat sám ze své rakoviny plic. Což je možná dobře, přiznání vlastní viny by mohlo zlomit docela. Ptá se tedy proč. Jde o naprosto přirozenou reakci, ale na tuto svou otázku nedostane žádnou odpověď. A zabývat se jí je kontraproduktivní, brání léčení a vyhojení choroby. Pocit ukřivdění odebírá příliš mnoho sil, negativní myšlení a hledání viníka spotřebuje síly potřebné k nastartování léčebného procesu. Pokud se pacient přestane ptát –proč zrovna já – ale vezme svou situaci jako nezvratný fakt, jeho šance se výrazně zlepšují.
Ztratí-li někdo blízkého člověka, tragédie jej oslepí. A první otázka je, proč zrovna já? Kdo za to může? Bůh ve své nevšímavosti je obvykle první na ráně, už proto, že se nemůže bránit. Ale dokud jsme ve smutku, pokud se zabýváme myšlenkou, proč právě nás taková strašná rána postihla, nedostaneme se z místa. A zaháníme se do izolace. Lidé totiž správně vytuší, že hledáme viníka našeho neštěstí a nechtějí být logicky v naší blízkosti a tím pádem na ráně. Překonat ztrátu znamená zapomenout na křivdu, smířit se s prožitou hrůzou jako s nezvratným faktem, patřící minulosti. Dokázat to je ale nesmírně těžké, dokáže to málokdo. A těm, kdo to nedokázali, to člověk vlastně ani nemůže mít za zlé.
Ale i štěstí je přece nespravedlivé. Proč právě soused vyhrál v lotu, když já bych ty peníze potřeboval mnohem víc než on? Vyplavilo sousedův dům a mému se voda vyhla? Měl jsem štěstí, soused to ale vidí úplně jinak. Má dcera si našla skvělého přítele. Napadne mne snad přemýšlet o tom, že pro mnoho mých známých to může být důvod k pocitu nespravedlnosti. Proč má zrovna on tak dobrého zeťáka? Čím si to zasloužil? Štěstí je sice nespravedlivé, ale takovou nespravedlnost vítáme. Té negativní říkáme smůla. A trápí nás. Pokud je to rána osudu, mučí nás pocit bezmocnosti. Pokud je na vině člověk, hojíme se nenávistí a snahou o pomstu. Proto hledáme viníky. Abychom se necítil tak hrozně bezmocní!
Jenže hledání viníků a sebelítost nad prožitou křivdou vyčerpává. Jednou mne jedna dlouholetá kamarádka obvinila mailem z činu, kterého jsem se nikdy nedopustil. Napsala, že se mnou proto ukončuje jakýkoliv kontakt a pokud bych se jí snažil na mail odpovědět, vymaže jej bez toho, že by jej četla. Obžaloba byla rovná rozsudku, obhajoba vyloučena. Co mne zranilo nejhlouběji, byla nespravedlnost faktu, že mi byla zapovězena jakákoliv obrana či vysvětlení jejího omylu. Bolelo to roky, takové rány se hojí pomalu, pokud vůbec. Že zavírají právě naše oddělení je kapitální nespravedlnost. Zejména proto, že vůbec nebyly analyzovány výkony a kvalita naší práce, ale za zavřením je jen přání, aby byli pacienti z našeho okresu léčeni v jiných zemích (Salcbursko a Korutany) a z ročpotu těchto zemí jejich léčba placena. Z pohledu oněch pacientů jakož i pracovníků našeho oddělení se jedná o do očí bijící nespravedlnost. Vedoucí resortu zdravotnictví štýrské vlády si to nemyslí a pokud si to myslí, tak tu myšlenku zatlačí co nejhouběji. Nikdo totiž nechce být nespravedlivý! I největší padouši, jež jsem v životě potkal, se viděli pozitivně a hlavně spravedlivě. Zloděj si bere, co vlastní někdo jiný a jemu chybí. Z jeho pohledu tedy jedná spravedlivě. Sexuální násilník cítí nespravedlnost, že se nedostane k sexu a bere si, co mu osud odepírá. Z jeho pohledu je to spravedlivé a trauma jeho oběti a její zničený život v té chvíli nejsou ani v nejmenším objektem jeho úvah.
Na internetu si občas přečtu emocionální kritiku některé mé knihy. Rád bych odpověděl, ale pokud je ona kritika bez faktů a jen emocionální, jak to mám udělat? Můžu si za to sasmozřejmě sám. Kdybych nebyl píchl do vosího hnízda a nenaštval na smrt fanynky krále Václava II, měl bych klid. Věděl jsem, že budu svou analýzou polarizovat. Musel jsem tedy počítat i s kritikou, nepočítal jsem s kritikou nespravedlivou. To byla má chyba. Zabýval jsem se tím člověkem léta, konzultoval jsem odborníky, přečetl spousty literatury. Přesto jsem měl nedobrý pocit, protože jsem samozřejmě mohl něco přehlédnout nebo špatně interpretovat a tím se k onomu dávno zemřelému králi zachovat – no přece nespravedlivě! I když jemu je to zřejmě dokonale ukradené. Ne ale těm, kdo jeho osobu a dílo milují. Těm jsem samozřejmě ublížil. Pokud se do diskuse dostanou emoce – a ty jsou ve sporu prakticky vždycky, není možné dosáhnout věcnosti a tím spravedlnosti. Pokud totiž někoho naštvete, zasáhnete mu do jeho duševního klidu a tím jste se dopustili nespravedlnosti. Rozbijte někomu mýtos o osobě, již miloval a bude vás nenávidět do smrti. Protože ztratil svou jistotu a sáhnout na ni je nespravedlivé. Řekli jste kolegovi, že jej podvádí manželka? A on vás od toho okamžiku nenávidí? Co jiného jste čekali. Jaké právo jste měli zbořit mu iluzi šťastné rodiny a způsobit mu tak ekonomické i morální problémy spojené s rozvodem a dělením majetku. Ale i pokud u své ženy zůstal a odpustil jí, věřte tomu, že když s ní uléhá do postele, vzpomene si nezřídka na vás a nejsou to žádné pěkné myšlenky.
Každý z nás prožívá denně desítky nespravedlivých situací a nezbývá, než se přes ně přenést a žít dál. Ať už je to ve styku se šéfem, se spolupracovníky, s pacienty či klienty. Je to součást našeho života, bolí to, nemáme to rádi, ale nevyhneme se tomu. Co si má myslet například dítě, jež es narodí se zdravotním postižením, s nějakou metabolickou či neurologickou chorobou, jež je od začátku v životě limituje a ničí jeho životní kvalitu. Samozřejmě se k němu příroda zachovala extrémně nespravedlivě. Ale kde má najít viníka svého neštěstí?
Kristus pravil, kdo tě udeří v pravou tvář, nastav mu i levou. V překladu to znamená, netrap se nad nespravedlností, stejně se jí nevyhneš. A budeš-li se jí trápit, nic nedokážeš. Nechej ji přebolet a žij dál.
Což ovšem neznamená, že by se myš neměla pokusit kočce utéci. A že bychom se měli nechat bez odporu okrádat spekulanty z burzy. Jen je zbytečné se trápit tím, když se jim to zase jednou povede.

Kapitola 3

Bylo pondělí ráno, když Marka před bránou kasáren zabezpečovacího praporu nazvaných po sovětském maršálovi Malinovském, vysadila dvanásettrojka i s hromadou zavazadel. Vadilo mu to, protože si náhle připadal uprostřed rušné košické ulice hrozně nápadný. Markovým životním programem bylo spíš být nenápadný. Neměl rád konflikty, ale neuměl se jim dostatečně šikovně vyhýbat a proto ho s radostí vyhledávaly. Odstudoval sice s průměrným prospěchem, postavou nebyl ani tlustý ani hubený, ani vysoký ani malý a tak, aby se aspoň něčím odlišil od běžného průměru, nosil hrdě knírek pod nosem a pěstil svůj účes. O účes přišel u civilního holiče před měsícem a knírek ho přinutil oholit sadistický Maierhofer, jenž těsně před Markovým odjezdem do Prahy zjistil, že je Marek ve vojenské knížce zobrazen bez knírku. Prohlásil tehdy, že pokud Marek do Prahy pojede, tak jedině bez knírku. Praha byla příliš lákavá a nebezpečí vojenského vězení příliš konkrétní a tak za strašného proklínání Marek svou chloubu oholil a do skóre poručíka Maierhofera zaznamenal ze všech černých bodů ten nejčernější. On poručík dobře věděl, proč před svým budoucím ošetřujícím lékařem omdlel.
Marek neměl ani rád změny. Byl spíše usedlým typem a jakákoliv změna prostředí mu nedělala dobře. Proto měl frustraci i z převozu do těchto kasáren a potěšil se i tomu, když s ním z auta vystoupil i jeden z absolventů, dokonce jeden z těch, kteří se nevyžívali v pronásledování lékařských kolegů.
„Co ty tu budeš dělat?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Ale mám im tu trochu pomocť dať do poriadku SZM.“
Markova naděje splaskla a se zřejmou nedůvěrou si prohlížel četaře absolvetna Makového.
Markův vztah k socialistickému svazu mládeže (slovensky Zväzu – proto ona obměněná zkratka), dorostové organizaci komunistické strany, byl značně ambivalentní. Když přišel na střední školu, navrhli ho do okresního výboru SSM, ale jistá dívka, správně chápající hodnoty socialismu, který v tomto výboru seděla zdatně už tři roky, vystoupila s námitkou, že kulacký synek si takové cti nezaslouží. Že ostatně vzhledem na svůj nepatřičný třídní původ může být šťasten že jej dělnická třída nechala studovat na gymnáziu, což už samo o sobě je znevážením myšlenek proletářské revoluce a vedoucí úlohy KSČ ve společnosti. Čímž Markova politická kariéra skončila ve stejný den, kdy měla začít a jeho vztah k SSM byl poté, podobně jako u 99 % ostatních členů, hluboce pasivní. Nechápal, jak někdo může chtít udělat v něčem takovém, jako je SSM, pořádek a správně tušil, že se četař absolvent Makový jde na to místo dokonale zašít, což dávalo tušit vlivné známosti v komunistické stranické špičce. Zvlášť, když se později dozvěděl, že Makový žije přímo v Košicích, kde i vojensky sloužil, což byla v těch dobách věc naprosto nebývalá, ba dokonce vojenskými řády zakázaná.
Četař absolvent Makový, krátce po příchodu k útvaru povýšený na podporučíka, dělal potom zástupce náčelníkovi pro věci politické, takzvanému politrukovi tím způsobem, že ráno v sedm přicházel na útvar a v deset tam ještě někdy byl. Jeho postel byla stále vzorně ustlaná, protože v ní nikdy nespal, snad jen s výjimkou dní, kdy byl příliš opilý, než aby se mohl vrátit domů Tehdy tvrdil manželce, že měl poplach, příslužbu nebo tajný úkol a ona ho obdivovala pro jeho důležitost a adekvátně tomu ho milovala.
Pro Marka ovšem takovýto lyrický život připraven nebyl. Když se prodral přes dav vojáků, obléhajících ambulanci a vstoupil do ní, vztyčil se zpoza stolu malý človíček v bílém plášti a zařval:
„Čo sem leziete, človeče, čakajte v rade!“
Marek zbledl úlekem, ale statečně srazil podpatky a hlásil:
„Soudruhu….“
„Podplukovník,“ šeptl mu kdosi, koho neviděl, do ucha.
„Soudruhu podplukovníku, svobodník absolvent doktor Marek. Hlásím se na své působiště.“
S osobou za stolem se děla půvabná změna. Zarputilý postoj se rozvolnil, přísně sevřená ústa se roztáhla k úsměvu, jen bordová barva tváře nemizela. Jak Marek pochopil později, tato nebyl dána rozčilením, ale osobními zálibami ve stravování a jiných požitcích.
„A to vás pekne vítam,“ zašveholil človíček označený za podplukovníka. „Tak si pekne odložte, určite sa vám tu bude páčiť. Tu vám nechám plášť, odambulujte tých simulantov, čo sú za dverami. Ale pracujte rýchlo, o jedenástej musíte ísť na letisko.“
A zmizel.
Vstup to vlastně nebyl nejhorší. Kolega Motyka při takovém hlášení u útvaru jiného čísla pod přílišným vlivem alkoholu upadl a čtyři piva, důkladně ukrytá v tašce, se rozbila a rozlila po podlaze.
„Ej ale z vás bude dobrý voják,“ zaradoval se jeho nadřízený, nicméně ambulovat ho nenechal.
Marek ověšený zavazadly ještě bezmocně zíral na prázdnou židli za ambulantním stolem, když si ho otočila rázná ruka. Bodrý chlapík asi třicetiletý s vahou něco dost přes to kilo mu sevřel ruku a řekl: „Ahoj, já jsem Jarda Páleník. Pojď ukážu ti, kde budeš bydlet.“
Marek měl samozřejmě bydlet na třetí rotě v místnosti pro absolventy a oficiálně tam také potom celý rok bydlel. Ve skutečnosti tam nespal ani jednou, přes různé tlaky ze strany velitele útvaru, politruka a některých zcestných dévéťáků. Bylo věcí cti, aby si zdravotníci uhájili své postele na ošetřovně, původně určené pro pacienty. Markův nelegální pobyt na ošetřovně kryl spolehlivě velitel třetí roty nadporučík Vavro, který byl překvapivě slušný člověk a díky tomu trpěl silnou neurózou. Marek mu ji léčil Rudotelem a občasnými malými dávkami alkoholu, a tak nebylo síly, která by dokázala, že pobyt na ošetřovně nebyl dán Markovi příkazem.
Pokoj, kam ho Jarda zavedl, byl rozlehlý a vcelku pěkný, až na veliké díry ve stěnách, kde na velkých plochách zcela chyběla omítka. Marka, zvyklého z katedry i z přijímače na kovové skříňky na věci, překvapila úplně civilní skříň.
„Skříň?“ vydechl překvapeně.
„No a co?“ odtušil Jarda. „Jsme tu přece mezi slušnými lidmi.“
Jak se měl Marek postupně dozvědět, osazenstvo ošetřovny tvořil bohémský náčelník podplukovník Kotík, civilní pracovník dentista Jutka, dva zdravotníci vojáci základní služby, z nichž jeden byl stodvacet kilo vážící Jarda Páleník, druhý byl stodevadesát centimetrů měřící a padesát tři kilogramy vážící Jirka Dostál. Potom ještě jedna sestřička, milá paní ve středním věku a potom ještě dvě záhadné osoby. Jednou z nich byl major Ovčařík, zdravotník, který si hodnost důstojníka vysloužil jako velitel čety. Ve skutečnosti měl být Markovi podřízen, což mělo přinést různá veselá zpestření služby a posledním v týmu byl podplukovník Bibul Samko, který se vyskytoval na ošetřovně velmi sporadicky, což budilo pochybnost o jeho pracovní náplni. Oficiálně byl náčelníkem zdravotní služby leteckého pluku a Marek se podobně jako Kotíkovi, stal i jemu zástupcem. Ale i když ho zastupoval při Samkových častých nepřítomnostech celý rok, stejně nepřišel na to, v čem vlastně práce soudruha podplukovníka spočívá.
Sestava to nebyl vcelku nijak zlá a dávala dobrý základ pro následujících jedenáct měsíců, nejvíc ale Marka potěšila ona skříň. Když věšel své košile a saka do skříně, vzpomněl si na podplukovníka Chytila z vojenské katedry, jehož hobby byly „komínky“. V kteroukoliv denní i noční hodinu museli studenti otvírat své skříňky a ďábelský Chytil jim vzápětí vyházel jejich obsah na podlahu, poněvadž se mu zdálo, že svršky dostatečně nezařezávají.
„Já jsem si skládal věci do komínků už jako dítě,“ křičel přitom záříc uspokojením. „Ani mne k tomu maminka nemusela vést. Sám jsem přišel na to, že oblečení má být složeno takto krásně úhledně do komínků. A jak se mi to na vojně sešlo!“
Někteří ze slaboduchých studentů mu to byli ochotni uvěřit, protože na takovou úchylku vypadal skutečně dostatečně slabomyslně. Ale z jejich iluze je vyléčil kolega Majer, který dělal podplukovníkovi Chytilovi písaře a konstatoval, že soudruh podplukovník má ve své skříni „bordel jako v zaječím pelechu.“
„A co je tohle?“ zeptal se Marek konečně nesměle a ukázal na díry ve stěnách.
„No jo,“ zasmušil se Jarda. „Tohle budeme muset opravit a vymalovat. To se takhle loučili s ošetřovnou tvoji předchůdci, doktoři Bereš a Baláž. Ty díry jsou od flašek. Házeli prázdné flašky do stěn. Střepů tu bylo po kolena.“
„Byla to hovada,“ zhodnotil Jarda. „Ale byla s nimi sranda.“ A hned začal vyprávět veselou historku o tom, jak doktoři Béreš a Baláž feferonky jedli.
„Vrátili se z hospody skoro o půlnoci a už skoro ani neviděli a hned do kuchyně. Jenže tam byla jen láhev feferónů. A tak ji otevřeli, vzali lžíce a začali se krmit. Jedna za maminku, druhá za tatínka a tak dál. Jenom jsme otvírali oči, protože ty feferonky pálily jako ďábel. Jenže oni nejenže nic necítili, oni si na ty feferonky ráno ani nepamatovali. Až když pak v jedenáct hodin dopoledne vzal Baláž toaletní papír a odkvapil na záchod. Vzápětí se rozlehl po ošetřovně strašný řev. Dveře se třásly, pacienti prchali. Řev nepřestávala, jen chvílemi přecházel do zoufalého skučení. Potom se ve dveřích záchodu objevil smrtelně bledý, zpocený Baláž.
„Proboha, já seru oheň. Někdo mi zapálil střeva. Já umřu, proboha, volejte doktora, určitě umřu.“
A neumřel,“ dokončil Jarouš. „Bohužel.“
Na dveře ošetřovny už někdo bušil.
„Proboha, jak to stihneme?“ zděsil se Marek. „Venku je aspoň padesát lidí a za dvě hodiny prý musím na letiště zabezpečovat lety!“
„Kotík to dělal tak, že prvních deset dostalo CIM a ostatní se rozutekli. On tvrdil, že simulanti utečou a ti opravdu nemocní zůstanou. Ale nezůstal nikdy nikdo.“
„A co je to CIM?“ dovolil si Marek otázku.
„Ty nevíš? Celaskon intramuskulárně.“
Marek se zpotil: „Ale to musí strašně bolet.“
„Vždyť o to taky jde,“ pravil vítězně Jarda a odkráčel do ošetřovny. Vzápětí se odtud ozval zoufalý křik ukončený zaklením:
„Kurva, a to říkali, že tu dneska bude nový doktor!“
Díky včasnému zásahu zdravotníků tedy Marek mohl na letiště odjet včas.
Brzy si uvědomil, že jeho program bude dost pestrý. Všichni lidé z ošetřovny se podivovali nad skutečností, že přišel sám, že zatím byli na ošetřovně vždy lékaři dva. Bylo totiž třeba vést ambulanci, zabezpečovat letecký provoz na letišti, sloužit na vojenské lékařské pohotovosti a kromě toho zastupovat oba podplukovníky v době jejich nepřítomnosti s vést PŠM. Pod touto zkratkou se skrývalo politické školení mužstva a vedl ho vždy lékař absolvent jakožto nejvyšší dostupná hodnost. Marek se právě toho upřímně děsil.
Jeho dny získaly dvojí podobu.
Den č.1: Marek vstával ve čtyři ráno a běžel na pluk, odkud ho autobus odvezl na letiště. Tam provedl předletové prohlídky a hlídal letce až do poledne, kdy jej přijel vystřídat záhadný podplukovník Samko. Potom spěchal na ošetřovnu, kde ambuloval do půl čtvrté a potom mu začala pohotovost na vojenské záchranné službě, která trvala až do rána.
Den č.2: Marek vstával v šest, v sedm začal s ambulancí, s kterou musel být do jedenácti hotov, protože pak běžel na pluk, kde ho vzal autobus s odpolední směnou pilotů na letiště, kde vystřídal podplukovníka Samka a pak s piloty trčel na letišti do desíti do večera.
Takových dní bylo do měsíce dvacet šest. Marek brzy zjistil, že při této konstelaci je mu poměrná blízkost milované manželky dost na prd, ale zase zjistil, že je vzhledem na svou vytíženost prakticky neuvěznitelný. Protože pak by museli za něj pracovat oba podplukovníci a to nepřipadalo v úvahu.
Ostatně podobně bohatý program měli téměř všichni vojáci na útvaru. V kasárnách jich byla sotva kdy aspoň polovina. Většina byla rozstrkána po různých stanovištích okolo letiště a když k tomu přibyly marodky, dovolené a opušťáky, nebylo nikoho, kdo by byl schopen mít přehled o tom, kdo se právě má nacházet na lůžku na rotě. Ani nejlepší počítač by to zřejmě nezvládl a počítače byly v té době v nemilosti jako kapitalistická provokace vůči socialistickému světu. Zřejmě to bylo tím, že z ústředního výboru strany s věkovým průměrem vysoko přes šedesát let, se nikdo neodvážil k počítači ani přiblížit a protože ústřední výbor sdružoval jednoznačně nejmoudřejší lidi ve státě, nebylo ani pro řadového člověka bezpečné koketovat s touto kapitalistickou vymožeností. Razilo se heslo „Počítač člověka nenahradí.“ A na vojně to byla pravda. Počítač by tolik blbostí skutečně vymyslet nemohl.
Marek takto zažil na vojenské katedře rozplameněného politruka – tátu Kodla – jak s propocenou košilí ale zářícím zrakem, vysvětloval:
„Soudruzi, dostat se nepříteli pod kůži bude těžké. Moc těžké. Nepřítel nespí. A má hranici skvěle zabezpečenou. Dvacet kilometrů od hranic je první radarový systém propojený počítači se samočinným odpalovacím zařízením raket. A těch raket tam je, soudruzi, těch tam je. A na ty letadla, která by proletěla tímto systémem čeká druhá síť padesát kilometrů od hranic a ta je ještě hustší a přesnější než ta první.
Ale my též nejsme bezmocní, soudruzi,“ zvýšil nadšeně hlas: „I my jsme schopni nepřítele patřičně přivítat. My máme vybudován systém hlásek, kde naši vojáci zrakem, ba i sluchem sledují narušitele a včas dají osvědčeným polním telefonem zprávu o přeletu nepřítele, aby ho mohla naše protiletadlová obrana zneškodnit. Vidíte, soudruzi,v tom je síla socialistické armády, že sází na uvědomělého, bdělého člověka. A člověka žádná technika nenahradí, nemám pravdu soudruzi?“
Marek si myslel, že pravdu nemá, ale nepolemizoval, jelikož se to nevyplácelo. Bezelstný kolega Kormaník několikrát zapochyboval o politrukových slovech a za to měl v kádrových materiálech poznámku: „Má vlažný vztah k socialistickému zřízení a klade kousavé otázky.“
Klást kousavé otázky se už vůbec nevyplácelo.
U útvaru zabezpečujícího letový provoz leteckého cvičného pluku se tedy sázelo na člověka. Technika byla druhořadá, ba až třetiřadá, aspoň co se týče její kvality. Marek byl na vojně přesně půl roku, když se jedna z poválečných cisteren zlomila právě na mostě přes řeku Hornád a 60 000 litrů leteckého petroleje vyteklo do řeky. Cisternu odtáhli a několik týdnů všichni chodili po špičkách a čekali maďarskou protestní nótu. Teprve když ani po měsíci nepřišla, odepsali cisternu jako poškozenou.
Následkem stálé rozptýlenosti svých lidských sil byl útvar permanentně nebojeschopný. Všichni se s tím jaksi smířili, kromě náčelníka štábu podplukovníka Maťalíka. Ten měl jít k 1.lednu do důchodu a zřejmě tento fakt v něm vzbudil poslední touhy jeho mládí a chtěl ještě jednou zažít opojný pocit dobývání pískového hradu.
Marek se s tímto bojovníkem seznámil pátý den po nástupu k praporu. Nebylo to zrovna slavné seznámení. V návalu ambulantní práce si nevšiml, že Jarda, který svou majestátní postavou vždy hlídal dveře do ošetřovny a třídil přicházející marody, se náhle vypjal do pozoru a zavelel: „Soudruhu podplukovníku, svobodník Páleník plus jeden při vykonávání ambulantní činnosti.“
Marek měl jednak právě v uších fonendoskop a navíc byl zvyklý, že Páleník žádnou podezřelou existenci na ošetřovnu nevpustí. Teprve fakt, že voják, kterého právě vyšetřoval, se prudce vztyčil a ztuhl v pozoru, jakož i strašný řev u jeho ucha „Vy ma nevidíte?“ ho přiměl k tomu, že vyndal stetoskop z uší a přátelsky odpověděl: „Vidím, soudruhu podplukovníku.“
Příliš rychle si zvykl na důstojníky, přicházející za ním do ambulance s různými zdravotními problémy. Většina z nich byli piloti, často též s podplukovnickou hodností a ti na žádném hlášení a jiných oficiálnostech netrvali. A tak se Marek začal mylně domnívat, že ošetřovna je civilním sektorem kasáren, kde se vojenské blbnutí nevyžaduje.Teď pomalu procital, zejména při pohledu na zoufalý Páleníkův výraz.
„Vidíte ale sedíte!“ zařval znovu podplukovník.
Marek se nerozhodně zvedl ze židle. „Pracuji, soudruhu podplukovníku. Máte nějaké problémy? Nebo přání?“ opravil se ihned, když podplukovníkova tvář nabyla mrtvičné barvy. „Tak vy pracujete?“ zasípěl podplukovník. „Aj ja pracujem, súdruh doktor. A mojou prácou je kontrolovať. Teraz vás kontrolujem a čo vidím? Nezapnutý gombík u krku. Špinavý plášť. Trepky na nohách. Nevojenský postoj. Nezahlásil ste sa podľa predpisu. Strašné! Kde ste absolvoval vojenskú katedru?“
„V Olomouci,“ řekl rychle Marek s dobrým pocitem, že část viny za jeho nevojenské vystupování padne na tým podplukovníků, kteří mu na vysoké škole dva roky hýbali žlučí.
„V Olomouci,“ zařval znova podplukovník. „Napíšem jim, čo to vychovali za vojaka! Tí sa potešia! Veď je to katastrofa!“
A podplukovník Opáleník vyběhl na chodbu. Marek s pocitem viny, že toho člověka nechtíc naštval, zavolal za ním aspoň : „Nashledanou, soudruhu podplukovníku!“
„Nie!“ ozval se řev z chodby a podplukovníkova tvář nahlédla ještě jednou do vyšetřovny. „Nie, panebože nie!“ A pak už Marek zaslechl, jak podplukovník Maťalík volá plačtivým hlasem na chodníku před ošetřovnou k nebi: „Od mi povedal nashledanou! Nashledanou! To je koniec!“
„Ty vole,“ pravil bodře Jarouš, když se mu do tváře zase vrátila barva. „To je největší vůl na útvaru. Toho musíš zdravit podle předpisu. Jeho, velitele Pileckého, velitele pluku Csaba a generála Bartola. Na ostatní se klidně vyser, ale na tyhle ne. Marek si rychle udělal seznam těchto rizikových osobností a hned druhý den na letišti v rámci předletových prohlídek se vzorně zahlásil veliteli pluku Csabovi. „Soudruhu podplukovníku, svobodník absolvent doktor Marek plus dva při vykonávání předletové prohlídky.“
Až zmatené pohledy přítomných ho upozornily na to, že ti dva, které postavil takto do pozoru, mají hodnost podplukovníka a majora.
„Dobře, dobře, výborne,“ usmíval se přesto spokojene plukovník. „O chvíľku príde sám generál. Tak sa mu tiež tak pekne zahláste, aby videl, že sme nejakí vojaci.“
Přání se mu splnilo. O pět minut později vztyčil Marek ze židle výkřikem: „Vztyk, pozor!“ jeho samého.
Až pak mu svobodník Páleník vysvětlil, že v místnosti se vždy hlásí voják s nejvyšší hodností.
Podplukovník Maťalík se však pokusil z nevojenského útvaru vytvořit vojenský a jeho snaha se projevila vyhlašováním nočních poplachů.
První z nich Marka pořádně překvapil. Páleník s ním třásl přímo zuřivě: „Panebože, ty máš spánek, chlape. Poplach!“
Marek se začal zavinovat do maskáčů, přičemž se zcela beznadějně zamotal do plynové masky. Když dorazil k oknu ošetřovny, viděl, že tam už stojí všichni zdravotníci a hledí na buzerplac, kde se to začalo černat postavami. Před domkem dozorčího, zvaným dévéťárna, rázovala shrbená postava sledující hodinky.
„Bažanti, rychle na rotu pro sapíky a na poplach,“ odeslal Páleník prvoročáky. Sám s Jirkou Dostálem zůstal u okna.
„Mám tam jít?“ zeptal se nesměle Marek.
„A kde máš zbraň?“ zeptal se Jarda. „Beze zbraně na poplach nemůžeš.“
Marek pokrčil rameny. Po pravdě řečeno neměl ani tušení, kde má zbraň ani o jakou zbraň se jedná. Jemu stačil nůž od příboru.
„Tak tam nechoď,“ poradil mu šeptem Jarda. „Nebo tě pojebe.“
Odstoupili trochu od okna a sledovali zmatené hemžení na seřadišti. Asi po patnácti minutách začaly řídké řady dostávat jakýs takýs tvar a po dalších pěti se ustálily.
K hochům na ošetřovně dolehl řev Maťalíka „Dvadsaťpäť minút. Súdruhovia, za vojny byste byli všetci mŕtvi. Nie, že by vás trafil nepriateľ, ale ja by som vás dal všetkých postrieľať. Rozchod. Bolo to absolútne nevyhovujúce. Počujete? Nevyhovujúce.“
Slyšet ho museli i nešťastní obyvatelé okolních bytovek, ale na vojáky to bůhvíjak nezapůsobilo.
Jarouš si oddechl: „Tak se nasral, že zapomněl udělat jmennou kontrolu. Díky bohu za jeho sklerózu.“
„Nebol ste včera na poplachu,“ vyčetl Markovi druhý den jemně nadporučík Vavro, když si přišel pro Rudotel.
„Soudruhu nadporučíku, když já nevím, kde mám zbraň,“ přiznal poctivě Marek.
Vavro se zamyslel. „No vy jako absolvent budete mať pištoľ. Ta je u dozorného. Třeba si zistiť jej číslo a prevziať si ju.“
Ke cti vojenského cítění svobodníka Marka je třeba přiznat, že ještě ten den na seznámení se svou zbraní šel.
„Á, sedmdesát sedmička,“ řekl kapitán Dohnal, známý svými alkoholickými excesy, jinak zástupce hlavního zbrojmistra praporu. „Šéf se už sháněl po majiteli. Je to prý nejšpinavější zbraň na útvaru. Chcete si ji rozebrat?“
„Ani ne,“ odpověděl Marek rychle a podepsal nějaký papír. Neprozřetelná poznámka zbrojmistrova měla za následek, že o svou zbraň ztratil docela zájem a do konce vojny ji už nespatřil.
Při dalším nočním poplachu o dva dny později si raději zjistil číslo samopalu hospitalizovaného pacienta a zaběhl si pro něj na rotu.
„Odkedy chodia doktori na poplachy so samopalom?“ divil se Vavro, když ho spatřil vypjatého v první řadě.
„Já jsem měl vždycky lepší výsledky ve střelbě ze samopalu než z pistole,“ řekl Marek trochu od věci.
Ale stačilo to. Od toho dne podobnou praxi uplatňoval až do konce vojny. Ostatně už moc příležitostí neměl. S odchodem podplukovníka Maťalíka do důchodu k 1.lednu poplachy definitivně ustaly.