Month: April 2011

Populismus

Populismus
Význam tohoto slova je vlastně hezký. Populus znamená lid, populisté jsou tedy politici, obracející se k lidu. Komu by to už mělo vadit, proto jsou přece tady. Jenže něco jiného je obracet se k lidu, aby s ním člověk vedl dialog, aby vysvětloval svá rozhodnutí a hledal souhlas a konsenzus (Kdo už to ale dnes dělá? Je to přece tak namáhavé a nepohodlné a nedá se to dělat z kanceláře od počítače) a něco jiného je snaha se lidu prostě jen zalíbit. Bohužel dostalo slovo populismus právě tento význam. Populista nestojí lidu skutečně blízko, přesněji řečeno, je mu vzdálen stejně jako každý jiný politik. Jeho hlavním a jediným cílem je ale se lidu zalíbit a proto nešetří sliby a nezaváhá při své snaze získat důvěru občanů (rozuměj voličů) před ničím. Jeho cílem je dostat dostatek hlasů a vyhrát volby. Proto je populismus dítětem demokracie. Ne právě mladé dítě.
Už ve starém Římě spolu bojovala politická uskupení optimátů a populárů. Ti první se opírali o tradiční šlechtu a o bohaté občany, ti druzí se obraceli k lidu. Lidem je třeba rozumět nezaměstnaný dav římských občanů odkázaných na almužny, v dnešním slova smyslu tedy na sociální dávky. Otrocká práce jim vzala zaměstnání, museli vyklidit svá pole, zabraná do velkostatků či řemeslnické dílny, neschopné konkurovat velkovýrobě manufaktur s lacinou otrockou prací. Neměli ani majetek ani příslušnou kvalifikaci. O to lépe byli manipulovatelní a pomohli nakonec k volebnímu vítězství Gaiu Juliu Césarovi. Jakým způsobem svého volebního vítězství dosáhl nemusím rozepisovat do detailu, polévání protikandidátům výkaly, kdykoliv si troufli vyjít na ulici ale určitě nepatří k právě demokratickým prostředkům. Díky svým příznivcům v davech plebsu, jimž byl ochoten slíbit cokoliv, měl ale dostatek stoupenců, ochotných používat i takovéto způsoby eliminace konkurence. Populismus zvítězil a zahájil definitivní konec římské republiky.
Populista má ovšem jeden problém. Po volbách není schopen své sliby plnit. Právě proto, že nasliboval vše, co si lidé přáli slyšet. Nabízel jednoduchá, srozumitelná, ale neexistující řešení. Trestem za jeho lži by mělo být tedy zklamání obelhaných voličů, kteří ho při příštích volbách pošlou do propadliště dějin.
Jeho výhodou ovšem je, že on ví, že své sliby není schopen splnit a nemá ani v úmyslu se o to pokusit. Moci se ovšem přesto nehodlá vzdát. Proto mu nezbývá, než se pokusit udržet u moci jinak. Jednou z možností je kontrola médií, které jednosměrným proudem informací vymývají lidské mozky (samozřejmě že je mnoho rezistentních, kteří se oblbnout nedají, ale o ty nejde. Jde o dav, o většinu). Víte, že to byl Caesar, kdo vymyslel noviny? Dnes je samozřejmě kontrola masmédií mnohem složitější. Jsou tu nejen ony noviny ( a že jich je!), ale i rádio, televize, internet, facebook, mobilní telefony a já nevím co ještě. Ale i tady se dá zavést příslušná kontrola – když se člověk snaží, tak jde hodně. Čína je takovým příkladem úspěchu diktátorského režimu – absolutní většina obyvatelstva se k jiným než oficiálním informacím nedostane. Dále potřebuje populista, jež se stal vládcem nepřítele. Toho identifikuje už během své předvolební kampaně a nabídne se jako ochránce, případně zachránce před oním temným zloduchem. Je v podstatě jedno, kdo to je, musí být ale dobře identifikovatelný. Tady nepomůže bojovat s kriminalitou, zloděj či vrah jsou v davu neidentifikovatelní a netvoří žádnou kompaktní skupinu. Ale co takhle Židé, Arabi, Rómové, cizinci všeobecně atd atd? Mají jinou barvu pleti, hovoří s cizím přízvukem, jsou tedy snadno identifikovatelní pro každého, kdo populistovi uvěřil. Což nebývají ve většině intelektuálové s vysokoškolským diplomem. Dá se to zkusit i s poněkud abstraktnějšími nepřáteli, důležité je, aby lidé věděli oč se jedná. Takže velmi vděčným objektem je Evropská unie, už proto, že se neumí bránit. Proti ní se bojuje velmi dobře a bez jakéhokoliv rizika. Trošku obtížnější je to už s miliardáři, i když ti lezou populistovým voličům taky pořádně na nervy a jako cíl se přímo nabízejí. Ale ti mají dostatek prostředků, aby takového nešikovného populistu přivedli k pádu – na ty je lepší nesahat.
Dělá-li se to šikovně, dá se každý, kdo se probil cenzurou a obvinil populistického vládce, že neplní své sliby, nařknout, že se nachází v žoldu nepřítele. Že se dal koupit, jen aby zničil ochránce lidu a přivedl k moci ty, proti nimž bojuje. Tak se dá umlčet skoro každý. A pokud tyto osvědčené prostředky hrozí selháním, může se nechat přivést k detonaci bomba v metru blízko vládních budov a obvinit z takového činu nepřátele vlády. Anebo se dá nechat zastřelit vůdce opozice a obvinit z vraždy jeho společníky, jež se bez svého vůdce stejně nemohou bránit. (Tak to s úspěchem provedl Stalin, když nechal zastřelit Kirova a poté zlikvidoval všechny své možné konkurenty ve vedení komunistické strany). Taky se dá zapálit Říšský sněm.
César objevil nepřátele Římské říše v Galech, kterým byl nějaký Řím docela ukradený a vlastně o svém nepřátelství ani nevěděli. Když do jejich země ale vpochodovaly římské legie, logicky se nepřáteli stali a potvrdili tak Césarovu jasnozřivost. Když pak generála, jenž si svými vítězstvími nad nepřítelem získal patřičnou popularitu, chtěli republikáni v jeho moci okleštit, udělal s nimi krátký proces. Vyvolal občanskou válku a republikány buď pobil nebo přiměl k tomu, aby spáchali sebevraždu sami. Konci římské republiky nestálo nic v cestě, dokonce ani Césarova násilná smrt ji už nedokázala zachránit. Stejně tak Stalinova smrt neznamenala konec komunismu a Čína či Severní Korea přežívají střídání svých vůdců bez větších politických otřesů.
Samozřejmě, v Evropě stojí takovým diktátorským pokusům demokratická tradice dlouhá 900 let (pokud ji počítáme od Magny charty krále Jana Bezzemka). Za tu dobu vybudovala své kontrolní mechanismy, překonat je není lehké. Nespoléhejme se ale na to, že je to nemožné. Jestliže se při trošce dobré vůle dá dosáhnout mnohé, při trošce zlé vůle jde prakticky všechno.
Ten hlavní boj se totiž odehrává už před volbami. Ještě než se populista dostane k moci je třeba odhalovat jeho lži, nesplnitelnost jeho slibů. A nenechat se odradit skutečností, že mnoho jeho příznivců vám nebude věřit. Prostě proto, že CHCE věřit svému vůdci. Masa lidí, jimž berou práci otroci ( v tomto případě stroje) je totiž k dispozici. Jako za Césarových časů. Pokud ji necháme oněm slibům na pospas, budeme se pak už jen divit, že se stalo něco, co se dá jen těžko a za cenu bolestivých obětí zvrátit. Protestovat po volbách už totiž většinou nepomáhá. A nenechejme se ukolébat myšlenkou, že snaživý kadidát na diktátora nezíská nadpoloviční většinu hlasů, bude muset tvořit koalici a tím pádem svůj program nebude moci uskutečnit. Hitler nezískal NIKDY víc než 41 procent hlasů! Stačilo to. Stejně tak jako českým komunistům stačily v roce 1946 jejich 43 procenta v Čechách a 34 procenta na Moravě.
Nevěřte tedy populistům. Oni nemají rádi vás, oni jen chtělí, abyste měli rádi vy je!

Rituály

Jsou velikonoce a tím pádem vstupuje křesťanský kořen naší kultury zase do popředí. Ať už v Boha věříme či nevěříme, určité svátky nás s tradicí svazují a ať už vědomě či nevědomě se hlásíme ke kulturnímu dědictví našich předků, jež byla udržována nepředstavitelných dva tisíce let.
Dva tisíce let je neuvěřitelně dlouhá doba, představující okolo sto generací. Pokud připočítáme i velikonoce židovské, pak slaví lidstvo velikonoce ať už v té či oné formě, tři a půl tisíce let. Samozřejmě je hluboko na těmito svátky stará touha lidstva po jaru, po ukončení zimního nepříjemného období, po novém životě. Proto se jarní rovnodennost slavila bouřlivě už i v pohanských časech. Ale až rituály připomínající útěk Židů u Egypta a pak Kristovy mise v Jeruzalémě daly těmto svátkům jejich podobu a jejich přesné místo v běhu kalendářního roku. Už i jen onen pohyblivý termín velikonoc, opírající se o starý židovský lunární kalendář, jenž dnes už nikdo nepoužívá – s výjimkou určení termínu velikonoc – je něco iracionálního a přece přitažlivého. Právě pro svou nepředvídatelnost a tím i tajuplnost tento termín před veškerou iracionalitu i zůstal.
Kristus po celou dobu své mise boural rituály. Vyhnal z chrámu svatokupce prodávající obětní mince, prohlásil, že sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu a tím rozvolnil přísný zákaz jakékoliv činnosti v den pracovního klidu. Snažil se dát člověku více svobody, prohlásil starou „smlouvu s Bohem“ za neplatnou a trval na uzavření smlouvy nové. A přesto, když se blížil jeho konec, rozhodl se založit nový rituál. Rituál poslední večeře, rituál nekrvavé oběti chleba a vína, představující jeho tělo a krev. Odvažuji se pochybovat, že by křesťanská víra a církev bez tohoto opatření dva tisíce let přežila, možná by se ani nevytvořila a zůstala by krátkodechou bezvýznamnou židovskou sektou. (Bez onoho rituálu by zřejmě ani genialita svatého Pavla nedokázala udělat novou víru přitažlivou pro pohanský řecký svět a umožnit jí zapuštění kořenů v tehdejší helenistické společnosti) Byl to právě rituál, jenž dal Kristovu poselství nečinit jinému člověku nic zlého, nosnou sílu. Prvotní křesťané se scházeli, aby spolu povečeřeli. Předtím si četli z evangelií a listů apoštolů, vysvětlujících jim prameny a pravidla nové víry, pak se podělili o chléb a víno a šli domů. Právě ten chléb a víno, z něhož každý přinesl trochu, dával společenství pocit soudržnosti. Určitě se každá hospodyně snažila se vyznamenat, aby byl její chléb nejlepší, tam se na pozadí kázání biskupů vyměňovaly recepty a tipy, jak upéct chléb co nejlépe a kde se dá levně opatřit dobré víno. Obřad splýval s praktickým životem a dal nové víře sílu, již ztrácí až po dvou tisících letech.
Ztrácí ji hlavně díky představě dnešního člověka, že se bez rituálu obejde. A obejde se i bez příslušnosti k určité obci. Je přesvědčen, že se světem protluče sám. A do určité míry má i pravdu, jinak by takový směr vývoje ani nebyl možný. Příslušnost k určité obci znamenala ve společnosti, kde člověk bojoval o holé přežití, určitou sociální síť, s ní danou ochranu a lepší možnost protlouci se životem, přežít a zajistit přežití i pro své potomky. Dnes převzal (zatím) sociální funkce stát. Vyplácí podporu v nezaměstnanosti, podporu v mateřství, sociální dávky, stará se (ještě pořád, i když stále méně úspěšně) o vytváření pracovních míst atd. Návštěva kostela, motlitebny či klubu nějaké dobročinné či jiné společnosti se stává zbytečnou a stojí čas. A stát nás obměnou za náš individualismus odměňuje novými rituály. Co jiného jsou volby? Jen nový rituál, určující naši příslušnost k nové obci – k státu? Před volbami se rozezní předvolební kampaně, slibuje se modré z nebe, lidé slyší, co slyšet chtějí a chtějí tomu aspoň na těch několik týdnů věřit. Pak jdou a odevzdají hlas, úkon podobný lámání chleba v ranných křesťanstkých komunách. Poté přijde zklamání, nadávání, frustrace a čekání na další volby. Sice na tento proces nadáváme, ale jsme s ním spokojeni. Až jednou zmizí a bude nahrazen diktaturou populistů, bude nám chybět.
Vizita v nemocnici není taky ničím jiným než rituálem. Setkávám se s tímto fenoménem denně. Jsem znova a znova překvapen (i když stále méně a tím i stále méně pobouřen) tím, že pacient po vizitě nemá ani tušení, o čem jsem s ním hovořil. Je to tím, že vizita má pro mne a pro něj zcela odlišnou funkci. Zatímco pro mne je to možnost s pacientem hovořit, dozvědět se něco o jeho stavu, vysvětlit mu další postup vyšetřování či léčby, pro značnou část pacientů je to pouze „rituál“. Abychom si rozuměli, rituál je to samozřejmě pro všechny, pro lékaře, sestry i pacienty. Pro část z pacientů je to ale „pouze“ rituál. To znamená, že vnímají jen, že přišel pan doktor, mluvil s nimi a tím pádem je určitě všechno v pořádku. Obsah tohoto rozhovoru je pro ně už zcela nezajímavý a irelevantní. Informace není a ani nemůže být předána. Přesto ale měla i takováto vizita svůj význam. Teta mé ženy chodila do kostela denně. Neznala bibli, neměla ani tušení, co říkají evangelia, neznala nic z historie církve a neznala význam obřadu, jehož se zúčastňovala. Přesto ji denní návštěv kostela držela na životě, byl to rituál, jenž jejím, jinak dosti prázdným dnům, dával smysl.
Je velikonoční neděle a tak tedy slavíme. Minimálně máme volno z práce a to přece potěší! Ne všichni ale víme, co vlastně slavíme. Někteří možná jen ono volno z pracovního procesu. Proč ne? Je to sice trochu ploché, ale důvod to určitě je.
Křesťané oslavují zmrtvýchvstání Krista, které tolik připomíná pohanský svátek vítězství jara nad zimou, že se je Luther, bojující proti všem pohanským prvkům v katolické církvi, rozhodl neslavit. Zrušil kult svatých, zrušil kult panny Marie. Rituál oslavy velikonoc ale zrušit nemohl. Přesunul tedy oslavu na pátek. Protestanti slaví místo zmrtvýchvstání Kristovu mučednickou smrt. Má to logiku, protože právě v oné smrti byl smysl jeho existence, jejím prostřednictvím zbavil lidstvo dědičného hříchu. Rituál nebyl odstraněn, jen zmodifikován, změněn, aby odlišil novou komunu od té staré. Tak jak se to dělávalo odjakživa.
Věřte tomu, že první diktátor, jemuž se podaří odstranit rituál svobodných demokratických voleb, nabídne ihned rituál nový, s pokusem připoutat lidi ke svému režimu. Asi to už nebude první máj, ten k tomu účelu zneužívali komunisti a tím pádem se dost zprofanoval. Ale pochodňové průvody nacistů už upadly dost do zapomenutí a vypadaly opravdu velkolepě. Stálo by to za pokus?!
Za sebe můžu říci, že i když mi ony rituální tanečky politiků před volbami dost lezou na nervy, raději bych si je ponechal. Stejně jako rituál velikonoc či vánoc. Z bezpečnostních důvodů.
A na vizitu budu chodit tady i nadále a nebudu se rozčilovat, když pacient nebude mít ani tušení, o čem jsem s ním mluvil. Opravdu!!! I když tahle frustrace je možná větší než ona z nesplněných volebních slibů.

Demokracie v nebezpečí

Je demokracie v ohrožení?
Teď budu obviněn z kacířství. Jak může člověk, žijící v současné Evropě, takovou myšlenku vůbec vyslovit? Demokracie je přece jedním z pilířů moderního světa, je nezpochybnitelnou oporou pokroku a tržní společnosti. Samozřejmě, že demokracie ohrožena není a nikdy nebude. Přece nejsme tak hloupí, abychom volili diktátora!
Skutečně?
Byli snad Němci v třicátých letech hloupí? Byl to vzdělaný a inteligentní národ s vysokou kulturou a přece podlehl svodům nejhoršího diktátora všech dob. Stačilo, aby se společnost zdestabilizovala hospodářskou krizí, stačila frustrace a zklamání z toho, že DEMOKRACIE, zavedená do Německa Weimarskou republikou, není schopna řešit problémy malého člověka a malér byl tady. A jaký!
Je schopna dnešní demokracie řešit problémy současného člověka? Ve svém článku o odbourávání sociálního státu jsem na tuto otázku hledal odpověď a ta, kterou jsem našel, byla negativní. To je ale jen jedna stránka mince. Skutečnost, že politici díky globalizaci hospodářství nejsou schopni řešit žádné problémy a hlavně nejsou učinit pro malého občana nic pozitivního, má fatální následky. Především politické reprezentaci chybí kvalita. Opomeňme trapné okamžiky, kdy prezident středoevropského státu ukrade na státní návštěvě pero. To je sice výraz ubohosti, není to ale skutečný problém. Lidé chodili do politiky především kvůli slávě. (Bruno Kreisky řekl jednomu novináři: „Vy si ani nedokážete představit, kolik chvály já dokážu vydržet!“) Když se jim podařilo pro lidi něco udělat, očekával je potlesk, pamětní desky a busty odkrývané v jejich rodišti a působištích, čestná občanství a další projevy veřejného uznání za jejich činy. Rozzářené tváře lidí, šťastných, že jim mohli aspoň podat ruku. Stali se celebritami s doživotním nárokem na úctu. To bylo dost, aby se o dosažení takového cíle pokoušeli moudří a schopní lidé. Sláva se po roce 1990 v politice získat nedá, pozitivního se pro občany nic vymyslit nedá. Jednoduše proto, že na to nejsou finanční prostředky. Z politiky se stalo povolání jako každé jiné. A povolání vykonávají lidé pro peníze. Aby uživili rodinu a při troše štěstí si zajistili blahobyt. Platy politiků ovšem příliš zajímavé nejsou (včetně mimoplatových výhod), na to stát ani nemá. (Z pohledu dělníka, vydělávajícího patnáct tisíc korun měsíčně, se toto tvrzení zdá být nehorázné, ale např. rakouský premiér vydělává desetkrát méně než ředitel prominentní rakouské banky nebo ropného podniku ÖMV). Takže se politik k „opravdovým“ penězům musí dostat jinak. Jedním z vedlejších aspektů liberalizace po roce 1990 byla exploze korupce v politickém životě. Ono se samozřejmě kradlo vždycky. Ale po onom revolučním roce ztratila korupce jakoukoliv kontrolu, finanční toky se staly nepřehlednými a nesledovatelnými, zdroje možných příjmů se znásobily. Korupce ovládla politický život. Nevyhnula se například ani tak starým a etablovaným politických stranám jako byla CDU/CSU Helmuta Kohla v Německu. Komu je pak možno proboha vůbec ještě věřit?
Bohužel udeřila tato změna prakticky současně s našim vstupem do západního světa. Takže jsme si těch pozitivních stránek demokracie, jež přivedla tzv. Západ k blahobytu let šedesátých až osmdesátých, vlastně vůbec neužili a pokud, tak jen v náznaku. Zažili jsme už jen onu demokracii novou, globalizovanou a korupční. Takovou, jaká nepřitahuje a nedokáže si člověka získat.
Ne, nehážu všechy politiky do stejného pytle. Dokonce mne tohle paušalizování dráždí a maily, kde jsou odsuzováni všichni bez výjimky mažu okamžitě, pokud možno ještě před přečtením. Proč, to vysvětlím později. Mezi politiky je totiž určitě řada takových, kteří šli do politiky s idealistickými představami či z pocitu povinnosti. Co se ale stane, když se takový člověk pokusí korupci odhalit, či dokonce jí vyhlásí boj? Nejprve se pokusí podplatit jeho. Částka se stupňuje, pokud je jeho morálka tak silná, že částka jemu nabízená přesáhne jeho hodnotu, musí se takzvaná loby uchýlit k jiným prostředkům. Napřed podplatí politikova stranického šéfa nebo někoho v jeho bezprostředním okolí. Pokud je dost času, způsobí takto koupený šéf, že se nepohodlný politik při příštích volbách ocitne na kandidátce na nevolitelném místě. A pokud by se do parlamentu dostal i tak (ty proklaté preferenční hlasy!), pak je třeba přistoupit k metodám radikálním. V médiích se za příslušný honorář rozpoutá proti nepohodlnému politikovi kampaň, kde je obviněn z korupce právě on. Svědkové se za příslušný poplatek vždycky najdou, náhle zcela nelogicky vypovídají, i když je o to nikdo nežádal, vzpomenou si na věci, na které by každý rozumný člověk raději dávno zapomněl. Politik může dementovat, může samozřejmě tvrdit, že to není pravda – kdo už mu uvěří?
Výsledek je ztráta důvěry občana k představitelům demokratického zřízení a prostřednictvím jich i k demokracii samotné. Demokracie je v porovnání s diktaturou slabší a těžkopádnější v potírání kriminality, občanovi se zdá, že mu není schopna zajistit bezpečí.
K demokracii platí neodmyslitelně ochrana lidských práv. Jestliže v diktatuře jsou ochránci lidských práv hrdinové, bránící politicky pronásledované čestné lidi, v demokracii ochraňují především zločince. Slušnému člověku je totiž demokratické zřízení schopno zabezpečit ochranu jeho práv i bez nich. Jenže ochránci lidských práv existují i v demokracii a snaží se ze všech sil zdůvodnit svou existenci. O to víc, čím víc je jejich potřebnost zpochybňována. Což normálnímu občanovi leze na nervy.
Demokracie není schopna – protože povolila liberalizaci trhu – sehnat prostředky na fungování sociálního státu, zdravotnictví, důchodové zabezpečení, policii, armádu, bere tedy občanovi jeho jistotu.
Demokracie není schopna zabránit spekulantům, aby hnali cenu ropy do nebetyčných výšek a ohrožovali tak v zájmu vlastního krátkodobého zisku prosperitu a sociální mír.
Demokracie ztrácí tvář, protože mezi jejími představiteli je stále méně osob, jichž si člověk může vážit a na něž se může spolehnout. Demokracie tím ztrácí svou důvěryhodnost. A jak už jsem vzpomenul výše, je tu snaha morální politiky hodit do stejného koše s nemorálními, kdo už se v tom má vyznat? Toto paušalizování vyhání z politiky i ty poslední slušné lidi – proč by to proboha dělali, když nekradou a tím si nepřijdou ani na ony peníze, které v soukromém sektoru vydělají mnohem snadněji a bez společenské kontroly?
Demokracie takto ztrácí devalvací kvalit svých představitelů svou hodnotu.
Demokracie není ohrožována zvenčí mocichtivými populisty, demokracie se rozpadá zevnitř, nedostatkem nabízené kvality.
Proč by ji tedy obyčejný člověk, pronásledovaný hrozbou ztráty práce, zdravotního zabezpeční, důchodu ve stáří, kriminalitou a útoky různých fundamentalistů a parazitů, zneužívajících demokratické benevolence, měl volit? Proč by ji ještě měl chránit jako něco jemu drahého? Proč by měl být v jejím jménu být ochoten něco obětovat?
Sílí volání po silném muži, jenž je schopen aktuální problémy vyřešit. Vzít peníze spekulantům a zlodějům, zahnat kriminálníky do vězení nebo pod šibenici, zlikvidovat asociály a parazity. Po člověku, jenž je ochopen nabídnout jednoduché řešení. Jedno, že takové neexistuje! Že je budoucí diktátor umí jen nabídnout, aniž by jen pomyslel na jejich plnění, protože se v budoucnosti kontroly plnění svých slibů bát nemusí. Svobodu tisku totiž zlikviduje jako první. A islámští fanatici, stejně jako rómští zloději a násilníci a davy arabských ekonomických uprchlíků, zaplavující země evropské unie, ženou takovým radikálům vodu na mlýn. Ne proto, že jsou fanatičtí, že kradou, dopouštění se násilí či žebrají. Ale jsou jako skupina lehce identifikovatelní a diktátor potřebuje vždycky kolektivního nepřítele. Aby útokem na něco viditelného, lehce identifikovatelného vzbudil strach, nabídl se jako ochránce, dostal se tak k moci a tu už pak podržel. Protože diktátor už žádné další svobodné volby nepřipustí! Proč taky, vždyť ho přece lidé zvolili proti, že demokracii přestali důvěřovat! Zpronevěřil by se tedy, kdyby zůstal demokratickým principům věrný!
Logicky je takové volání nejsilnější v zemích, kde jsou problémy největší. Maďaři, jejichž ekonomika leží v troskách, veškerý kapitál je už dávno za horami a masy nepřizpůsobivých občanů jsou nezvládatelné, si už takového muže s diktátorskými sklony zvolili. Rakušané je budou následovat v příštích volbách (aniž by se jim, na rozdíl od Maďarů, dařilo skutečně špatně). A nebudou sami. Poláci odvolili Kazsynské jen s největším úsilím, přičemž jim v tom pomohla tragická nehoda u Smolenska. Je otázka, na jak dlouho. V Belgii, ve Švýcarsku, Francii, Holandsku a dokonce i v liberálním Švédsku se strany s fašistickou ideologií dostávají do parlamentu a mají zde stále větší moc. V parlamentních volbách v naprosto liberálním Finsku dostane strana „Pravých Finů“ zřejmě okolo dvaceti procent hlasů! Jistěže, diktaturu v jedné zemi není možné zavést, dokud působíte v rámci Evropské unie. Právě proto všichni ti, kdo touží po moci neomezené, nenechají na Evropské unii ani niť suchou a veřejně vyzývají k odchodu z této organizace. Brusel jim přece nebude hovořit do toho, jak mají kontrolovat média, policii a armádu – tři pilíře každé absolutní moci!
Nechci zde malovat příliš černou perspektivu. Nicméně se obávám (a hrozně rád bych se mýlil), že Evropu a možná celý svět nečeká v následujících desetiletích nic dobrého. Funguje totiž i takzvaný syndrom třetí generace. Generace první, která katastrofu jako byla například druhá světová válka, osobně zažila, dává přímo hystericky pozor, aby se nic podobného nemohlo zopakovat. Generace jejich dětí, jež obraz tragédie poznává z vyprávění svých rodičů, je taky ještě opatrná, už proto, aby své rodiče nezklamala. Generace třetí, jež tragické události zná jen z učebnic dějepisu (pokud je vůbec otevřela) ztrácí jakýkoliv strach a respekt. To zo zvorali naši dědečkové se nám přece nemůže stát! Jsme dnes o tolik chytřejší! A v okamžiku, kdy dospějí k tomuto přesvědčení, je na novou tragédii zaděláno. Nová politická garnitura, deroucí se k moci, patří právě k této třetí generaci.
Nezbývá než doufat, ale opravdu už jen doufat, že se lidstvo přece jen něco naučilo a že svůj sebeničitelský pud dokáže ovládat o něco lépe než před osmdesáti lety. Udělejme pro to vše, co je v našich silách. Jde o svět našich dětí a – pokud budeme mít štěstí, i ještě tak trošku i o náš.

Breznice 9.dubna 2011

Někdy je člověku jen prostě dobře. Je to proto, že se nachází mezi lidmi, k nimž má důvěru, má pocit, že si s nimi rozumí, že jsou prostě na stejné vlně jako on. Takové chvíle nejsou časté a člověk by si měl každou z nich užít, protože se nemusí opakovat.
Něco takového jsem zažil devátého dubna tohoto roku v Březnici. Jsem ještě stále pod vlivem dojmu z onoho večera a proto se mi píše dost těžko. Jestliže se snažíte pocity uchopit slovy, ztrácejí svou magickou sílu. Jako by se do sudu, plného dobrého vína, navrtala dírka. Jak se snažíte své pocity popsat a pojmenovat, jako byste z toho vína upíjeli a je tu nebezpečí, že sud bude jednou prázdný. Kdysi minulého roku jsem se na své webové stránce zabýval otázkou, kde jsem vlastně doma. Mezitím jsem objevil krásnou větu člověka, který prožil většinu svého života v emigraci, tedy mimo Českou republiku a přece zůstal Čechem – už proto že byl jedním z pilířů české kultury – Jiřího Voskovce:
„Domov není nutně místo. Domov je taky myšlení. A cit. A paměť… Vůbec všechno, co v nás je. Domov je spíš, co je v nás, než v čem my jsme. To se dá nosit s sebou a nikdo vám to nemůže vzít.“
Je-li pravda, co řekl, pak jsem byl v sobotu doma na Březnici. Jen nevím jestli jsem si ten svůj domov přivezl s sebou, nebo jsem jej tam potkal. Ale to je už jen akademická polemika, jež nemá nic společného s tím, že jsem se tam cítil tak dobře jak už dávno ne.
Jestliže jsem se bál, že bude sál zívat prázdnotou, naopak byl přeplněný a musely se přinášet stále nové židle. Díky všem, kdo přišli, byli mezi nimi i přátelé, na něž jsem pak měl bohužel příliš málo času, ale snad mi to mohou odpustit. Rád bych si s nimi popovídal mnohem déle a osobně, ale právě to je strašné na čase. Nedá se zastavit, ba ani zpomalit, prožene vás svou uličkou a na konci pak stojíte a říkáte si, co všechno jste chtěli ještě udělat, ale jste to nestihli. Snad to budu moci někdy napravit a tento deficit odstranit.
Kastelán březnického zámku pan Barták se postaral o skvělou atmosféru. Hudebníci souboru Chairé z Příbrami, hrající dobovou hudbu, jež skvěle zapadla do tématu šestnáctého století, navodili neopakovatelnou atmosféru. Děj se totiž točil okolo mileneckého páru Filipíny Welserové a Ferdinanda Tyrolského. Ty stvárnili herci divadla Kapsa Alžběta Gilíková a Vlasta Fischer, zatímco paní Šárka Klečková dala podobu tetě Kateřině z Lokšan. Byl to zvláštní pocit, když jsem slyšel slova, jež jsem já sám v knize přisoudil historické Filipíně, vyslovovaná ústy krásné mladé ženy. Všechno se přeneslo opět do oné polohy, kdy se ze slov stávají pocity, jež člověk dokáží unášet. A unesly. Ani v nejmenším nevadilo, že slečna Gilíková na rozdíl od Filipíny není blondýna. Ztvárnila ji přesto tak věrohodně, až mi běhal mráz po zádech. Byl to ale příjemný až opojný chlad. Pan Fischer a paní Klečková ovšem nezůstali pozadu. Takže dojem – ne raději už nebudu používat slova, aby se dojmy, jimiž jsem naplněn, neztrácely v řádcích textu.
Ještě jednou tedy – i když se opakuji a to se dělat nemá. Díky všem, kdo přišli, díky těm, kteří mají rádi mé knihy, díky kastelánovi pan Bartákovi a jeho spolupracovníkům a samozřejmě i souboru Chairé a hercům divadla Kapsa za předvedené výkony, jež mi daly na jeden večer pocit domova. Protože domov, je podle Jiřího Voskovce to, co vozíme s sebou. Na Březnici měl krásnou zastávku.

Odbourávání sociálního státu

Žijeme v době liberalizace. To slovo zní krásně, voní svobodou, protože “libertas” skutečně znamená v latině svobodu. Člověk chce být svobodný a je to i jeho naprosté právo. Problém je v tom, že ne právě malá část lidstva si slovo “svoboda” vykládá po svém. Právě kvůli nim a na ochranu před nimi byly vytvořeny zákony a státy. Lidé se združili do větších celků (až do velikosti států) právě aby vyřešili problémy, jež samostatně řešit nedokázali. Ať už bezpečnost, či ekonomiku anebo péči o slabé.
Liberalizaci zahájila koncem let osmdesátých Margaret Thatcherová s Ronaldem Reaganem. Bylo to v podstatě otevření akciových trhů, kapitál se mohl začít přesouvat ze země do země a začal to i dělat – stále větší rychlostí a stále méně kontrolovatelně. Jak měny států, tak jejich průmysl či nerostné bohatství se stalo objektem obchodování na světové burze – od tohoto okamžiku už politici vlastně proti tomu nemohli nic dělat a nemohou dodnes. Vzdali se kontroly peněžních toků a kdo je nekontroluje, nemá skutečnou moc. A oni ji v posledních dvaceti letech skutečně nemají!Jestliže se tváří, že ji mají, je to jen fasáda, za níž není nic než strach – a korupce.
Samotná Británie musela už několik let po zavedení oné liberalizace čelit útoku spekulantů na britskou libru a ubránila se jen s vypětím všech sil a solidární pomoci ostatních velkých národních bank. Ano, čtete správně – stát (politický útvar a to jeden z největších v Evropě a rozhodně ne bezvýznamný ani ve světovém měřítku) měl obrovské problémy ubránit se, aby jeho měnu a s ní i ekonomiku neposlalo do kolen několik soukromých osob. Kteří za tímto útokem větřili “zisk”.
V době zavedení liberalizace nebyl na světě ani jeden dolarový miliardář (multimilionáři samozřejmě byli) – dnes jsou jich tisíce a majetek nejbohatších z nich se šplhá do výšky stovky miliard (samozřejmě za těch dlouhých dvacet let znehodnotila peníze inflace, ale přesto se majetek těch nejbohatších zvětšil mnohonásobně. Otázka je, odkud ty peníze jsou.
Odpověď není tak těžká, jak by vypadala na první pohled. Poválečná Evropa měla recept, který ji přivedl k blahobytu a to bylo přerozdělování bohatství. On se totiž na tvorbě onoho bohatství obnášející biliony dolarů podílí svým nepatrným podílem i obyčejný stavební dělník. Pokud dostane tolik, že se nemusí obávat o svou existenci a jsou zabvezpečeny jeho základní potřeby, pracuje prostě líp. A jaké jsou ty potřeby? Střecha nad hlavou, dostatek jídla pro něj a pro jeho děti, bezpečnost před kriminalitou a válkou, zdravotní a penzijní zabezpečení. Stát to poskytoval a dělník pracoval a byl spokojený. Společnosti se dařilo dobře a bohatla. Takzvaný západní svět díky tomuto systému překonal nejen egoistické ekonomiky Afriky a Asie, jež přerozdělování neznaly, ale i centrálně plánované hospodářství komunistických zemí. Na to, aby zabezpečoval tyto funkce, potřeboval stát ale peníze a ty získával z daní. Daň z přidané hodnoty byla naprosto geniálním vynálezem konzumní společnosti, protože z každého kousku koupeného zboží přinášela peníze do státní kasy a ta financovala ony další funkce – tedy zdravotnictví, policii, soudnictví, místní správu i armádu, jež poskytovaly občanovi onu bezstarostnou bezpečnost, v níž se mu dobře pracovalo.
Liberalizace přesunula obrovské množství peněz ze zbožního obratu na burzu – do obchodů akciových, jež zdaňovány nejsou – stát z nich nevidí ani haléř nebo cent. Dokud ekonomika prosperovala jako v letech devadesátých (díky počítačům, mobilním telefonům a dalším hnacím motorům pokroku) vše se dalo strávit – ovšem státy i v této době prosperity dělaly dluhy. Už to mělo být varováním – v době konjunktury státy své dluhy, nadělané v době krize, mají splácet. Nedělaly to, ale zadlužování nerostlo rychle, vlastně pomaleji než inflace a tak to považovaly za úspěch. Až krize ukázala jejich bezmocnost. A teď vědí, že peníze nemají a ani mít nebudou. Protože politickými prostředky je onen proces liberalizace, odstartovaný před dvaceti lety nezvratný. Už proto, že by proti němu musely jednotně vystoupit všechny ekonomicky silné státy světa – a američtí poslanci, volení za sponzorské peníze podnikatelů, proti němu ani hlasovat nemohou. Takže politici ukládají úsporné balíčky, tím samozřejmě snižují dále kupní sílu obyvatelstva, tím budoucí příjmy z daně z přidané hodnoty (a samozřejmě i z daně z příjmu, protože klesá počet pracovních míst i příjmy obyvatelstva). Výsledek bude další pokles státních příjmů a za pár let další nutná úsporná opatření a kolotoč se začne točit po oné obávané spirále směrem dolů (nezačne, už začal). Jestliže teď zavírají nemocnice, propouštějí zaměstnance, zejména v sociálním sektoru, je to jen přechodné řešení. Za pár let nebude mít stát ani na ty nemocnice, jež teď zůstaly a tak zavře další a další až nakonec bude lékařská péče dostupná jen v privátních klinikách za přímé platby. Jako je to dnes v Nigérii či v Thajsku nebo na Filipínách, kde stát selhal už dávno, případně nikdy nezačal fungovat. Že je to jen katastrofická vize? Jen země Štýrsko propustí letos 750 zaměstnanců, starající se o postižené lidi (protože tito jsou ekonomicky i politicky nezajímaví, odebírají se jim sociální vymoženosti jako prvním – jak daleko je pak ještě k programu eutanasie, provozované nacistickým režimem? Samozřejmě že demokratická společnost nebude provozovat aktivní eutanazii jako nacisté, jen nechá ty slabé prostě zemřít, protože nebude mít peníze na to, aby jim pomohla) Politici se sami vzdali moci a stali se jen správci zániku.
Vytváří se malá skupina superbohatých a velký dav chudých. Model, jenž známe z arabských zemí či zemí v Asii, kde se přerozdělováním ani nezačalo. Jsou to země, jež jsou chudé bez ohledu na svůj lidský i průmyslový potenciál. Protože tam žijí lidé, jež jsou denně ohrožováni existenčními starostmi, kteří se nedostanou k pořádnému vzdělání (protože to státem financované je mizerné a soukromé si nemohou dovolit). Ta malá vrstva bohatých totiž není schopna a ani ochotna státní kasu naplnit, myslí především na tu svou. My jsme se rozhodli jít tímto směrem, proč to děláme a proč valná část společnosti přitom dokonce i jásá, je tak trochu záhadou. Ano, v takovém systému se daří těm schopným. Odvážným a bezohledným, ale samozřejmě i lidem s geniálními nápady, jež z nich dokážou udělat rychle bohaté. Ale je jich dost, aby zajistili svými daněmi fungování státu, jenž má garantovat bezpečnost občanů a nakonec i oněch bohatých? Dění v současném arabském světě tomu nenasvědčuje. Skutečně chceme dojít až tam? Na cestu tímto směrem jsme se už vydali, jen nikdo neví, jak bude dlouhá. A hlavně, zda je z té cesty vůbec možná návrat, až většina lidí prohlédne a zjistí, že ta cesta vede do pekla.
Jsou lidé a není jich málo, kteří volají – “málo státu.” Jenže stát vznikl na ochranu slabých. Především starých, nemocných a handicapovaných.Ozbrojení psychopati – jedno zda ozbrojení mečem či samopalem, tedy ti silní v pravém slova smyslu, stát nikdy nepotřebovali. Možná by si každý měl položit sám pro sebe otázku. Jsem dost silný na to, abych bez státu přežil? Já i moje rodina?
Doufejme, že to věršina z nás dokáže. A když ne my, tak aspoň naše děti.