Ve škole jsme se vlastně o této nejvýznamnější události devatenáctého století příliš neučili. Možná i proto, že Marx a Engels viděli v této události základ špatného reakčního vývoje první poloviny devatenáctého století, který „roztrhalo až revoluční úsilí mezinárodního dělnictva“. Čili jakousi kontrarevoluci potlačující ideály Francouzské revoluce z roku 1789. V tom mohli mít do určité míry i pravdu.

Přesto je význam této události pro dějinný vývoj příliš velký, než abychom ji mohli přejít mlčením.

9. června uplyne právě dvě stě let od podepsání finálních dokumentů této velké diplomatické show, možná největší v dějinách lidstva. Svět v té době ještě nebyl monopolární ani bipolární, aby jedna nebo dvě velmoci mohly diktovat ostatním, a žádná jiná diplomatická akce předtím ani potom nepřinesla tolik změn na mapě Evropy i světa a neovlivnila natolik následující vývoj.

Vídeňský kongres byl zahájen 18. 9. 1814. Podnětem k němu byla abdikace Napoleona jako francouzského císaře a s tím spojená potřeba nového uspořádání evropských poměrů, které se od roku 1789, kdy vypukla francouzská revoluce, změnily k nepoznání. Nejen ve vojenské taktice a v myšlení lidí následkem svobodomyslných revolučních myšlenek, v módě a architektuře (empire) ale i co se týká územního uspořádání v Evropě i Americe. V Evropě v podstatě nezůstal kámen na kameni a bylo třeba tyto rozházené puzzle evropské politiky zase nějak dát dohromady. Protože chaos vyvolává choutky na expanzi a je podhoubím fatálních konfliktů.

Co se vše za těch dvacet pět let změnilo? Francie si přivlastnila Belgii, Holandsko, Německo na západním břehu Rýna, Piemont, Toskánsko a Řím jakož i dnešní Chorvatsko. Vytvořila několik satelitních států, jako bylo Velkovévodství varšavské, Království Italské, či království Vestfálské v severním Německu. V jiných tradičních monarchiích jako bylo Španělsko či Neapolsko se Sicílií, byly svrženy vládnoucí dynastie a nahrazeny Napoleonovými příbuznými. Rusko si jako Spojenec! Francie v roce 1809 přisvojilo Finsko a v roce 1812 Bessarábii (dnešní Moldávie). Dánsko přišlo po zničení své flotily admirálem Nelsonem před Kodaní v roce 1807 o Norsko, protože Norové, kteří byli s Dánskem spojeni v Kalmarské Unii od roku 1397, neměli důvod zůstávat nadále ve spojení s Dánskem bez lodí a tím pádem bez možnosti odebírat norské zboží a dodávat tam obilí. Někdejší stát Johanitů Malta přešla nejprve do rukou francouzských a pak do anglických, ale hlavně, od roku 1806 přestala existovat Svatá říše národa německého, následník středověké Římské říše, která spravovala většinu střední Evropy. Místo ní vzniklo Rakouské císařství a řada nových království (Bavorsko a Würtenbersko 1. 1. 1806 jako odměna za pomoc Francii ve válce proti Rakousku, Sasko 11. 12. 1806 za odpadnutí od odbojného Pruska a 12. října 1814 se královstvím prohlásilo svévolně i Hannoversko).

Tohle všechno dát do pořádku byla nesmírně náročná úloha. Kdo si na ni troufl, byl rakouský diplomat Klemens Wenzel Lothar von Metternich. On přivedl diplomaty celé Evropy k vyjednávacímu stolu a díky němu hostila hlavy všech tehdejších států či jejich zástupce právě Vídeň.

Pokud budu chtít o vídeňském kongresu vyprávět, musím se u jeho konstruktéra – knížete Metternicha – trošku zastavit. Narodil se v roce 1773 v německém Koblenzi na Rýně v šlechtické rodině a už ve věku 13 let nastoupil do diplomatické školy ve Štrasburku k profesorovi Christophovi Wilhelmovi von Koch. (Tento mimo jiné učil i francouzského diplomata Charlese- Maurice Talleyranda, se kterým se měl Metternich později mnohokrát setkat.)

V roce 1794 obsadily francouzské revoluční oddíly celý západní břeh Rýna a rodina Metternichů přišla o všechen svůj majetek s výjimkou zámku Kynžvart v západních Čechách. K tomuto zámku přišla v letech 1623 – 1631, datum budí podezření, že se tak stalo poněkud nekalým způsobem v rámci pobělohorských konfiskací. Mladý dvacetiletý Metternich vstoupil do rakouských diplomatických služeb a hned rozehrál svůj šarm. Celý Metternichův život je vrouben aférami s krásnými a vlivnými ženami, krásný Klemens (během jeho pobytu v Paříži ho opravdu nazývali „le beau Clemense“ věděl, do které postele se má vetřít, aby získal vlivné přímluvkyně, kontakty či důležité informace. (Vedle nespočetných milostných afér a nemanželských dětí byl třikrát ženatý a zplodil 15 legitimních potomků) První v řadě vlivných žen, kterým učaroval, byla kněžna z Lichtenštejna (tehdy už 55 letá a snad tedy opravdu jen přítelkyně a příbuzná jeho první manželky), na jejíž intervenci se Metternich v útlém věku 28 let stal vyslancem v Drážďanech a o dva roky později v Berlíně. V roce 1805 pak udeřila jeho hodina. Po bratislavském míru, který znamenal kapitulaci Rakouska po prohrané bitvě u Slavkova, jej na svůj dvůr jako rakouského vyslance chtěl jak car Alexandr I., tak Napoleon. Metternich neváhal vstoupit do jámy lvové a rozhodl se pro Paříž. Byla to mise víc než složitá. Šlo o to usmířit dvě země, které si stály nenávistně v cestě.

Metternich se ujal své mise se svým vrozeným talentem. Začal ji v posteli Napoleonovy sestry Karolíny, manželky maršála Murata, pozdějšího krále Neapolského. Tím se jaksi dostal „do rodiny“, získal u císaře mocnou přímluvkyni a nesmírně důležité informace. Měl sice mnoho dalších afér, jako například s manželkou generála Junota Laurou (Junot byl Napoleonem vyslán bojovat do Portugalska a Španělska a jeho krásná manželka se očividně nudila). Karolína mu to ale očividně neměla za zlé, jejich vztah ukončil až rok 1809. Metternichův tanec mezi vejci byl úspěšný, i když nesprávně odhadl Napoleony potíže ve Španělsku a povzbudil císaře Františka I. do nové války proti Francii v roce 1809.

Ani porážka Rakouska v této válce mu nezlomila vaz, naopak, povýšil na šéfa rakouské diplomacie, stal se ministrem zahraničních věcí a tím už měl zůstat. Císař František, který byl mnohem lepším zahradníkem než císařem mu a jeho šarmu plně důvěřoval. Právem.

Metternich dokázal zprostředkovat svatbu Napoleona s princeznou Marií Luisou (prý osobními domluvami zlomil její odpor provdat se za plebejce z Korsiky), pak v čase ruského tažení vyvázat rakouské jednotky (Rakousko bylo spojencem Francie) z bojových akcí a posléze v roce 1813 upříst velkou koalici, která Napoleonovi v bitvě u Lipska (pod rakouským vedením generalissima Karla Schwarzenberga) zlomila vaz. Vojáci samotní sice intrikána Metternicha nenáviděli (pruský generál Blücher mu nemohl přijít na jméno a nazýval ho „falešným psem“) vládcové a diplomati mu ale důvěřovali. Věřili především jeho pragmatismu a toho bylo v roce Napoleonovy porážky velmi zapotřebí.

Vídeň tedy v září 1814 přivítala diplomaty z celé Evropy a Metternich zahájil svou velkou partii. Jako jediný ze všech měl totiž zcela jasnou koncepci a proto ji v následujících měsících pomocí trpělivosti, intrik a využívání služeb početných milenek, které rozestrkal do postelí přítomných vládců dokázal krok za krokem prosazovat. Jeho milenkou a nejužší spolupracovnicí při střádání nitek intrik byla vlivná a krásná Vilhelmína von Sagan. Nejslavnější (a prý i nejkrásnější) z těchto dam, které pomáhaly měnit hranice tehdejší Evropy, byla ale ruská kněžna Kateřina Bagration.

Tato vdova po slavném generálovi od Slavkova a Borodina (na následky zranění utržených v bitvě u Borodina Bagration zemřel) měla už s Metternichem vášnivý milostný poměr v době, kdy byl tento velvyslancem u saského dvora. V té době jí bylo osmnáct, byla právě rok vdaná a podle odvážných výstřihů jejích šatů se jí říkalo „Nahý anděl“. Z tohoto vztahu se v Drážďanech narodila v roce 1803 dcera Clementine, později generálem Bargationem, nacházejícím se v době početí i narození dcery v dalekém Rusku, uznána za vlastní. Ve Vídni ožila Kateřinina láska ke krásnému Klemensovi, mimo to ale poskytovala milostné služby i caru Alexandrovi (byla zde jeho víceméně oficiální konkubínou a společnicí na početných plesech) a zblázněn do ní byl i würtenberský princ Vilém. Metternich byl tedy o záměrech svého ruského kontrahenta vždy informován z první ruky a dokázal jeho rozhodnutí i nepřímo ovlivňovat. Alexandr byl komplikovaná povaha, byl stále pronásledován výčitkami svědomí, že byl s jeho souhlasem zavražděn jeho otec, neschopný Pavel I., a nakonec v roce 1825 beze stopy zmizela uvolnil místo na ruském trůně svému bratrovi MIkulášovi. Alexandr byl tedy pro cílevědomou kněžnu poměrně snadno ovlivnitelným cílem. Pikantní bylo, že Alexandr si celou dobu myslel, že kněžna Bagrationová jako ruská patriotka pracuje pro blaho své země a posílal ji tedy k Metternichovi jako svou agentku. Opak byl pravdou – je ovšem možné, že krásná kněžna skutečně pracovala pro obě strany.

Základní body Metternichova plánu, který byl rozhodnut prosadit, byly tyto:

1)      Nové uspořádání Německa. Na znovuobnovení Římské říše nebylo pomyšlení. Rýnský spolek, vytvořený Napoleonem jako francouzský satelit, musel být samozřejmě zrušen, stejně jako Vestfálské království, které Napoleon vytvořil uměle pro svého nejmladšího bratra Jeroma. Bylo ale zřejmé, že si králové bavorský, saský a würtenberský své koruny nenechají vzít, tím méně pak král hannoverský, už proto, že jím byl tehdejší král Velké Británie Jiří IV. který tak tvořil personální unii. Sjednocení Německa pak rozhodně nebylo v rakouském zájmu. Vytvoření Německého spolku pod předsednictvím Rakouska bylo nejschůdnější variantou a podařilo se ho prosadit – první shromáždění Německého spolku se uskutečnilo ve Frankfurtu nad Mohanem 5. listopadu 1816.

2)      Zajištění rovnováhy evropských mocností. To bylo obtížnější. Z Napoleonských válek vyšly vítězně především Velká Británie a Rusko, ty zesílily a toužily po dominanci. Rakousko a Prusko vyšly z dlouhých válek oslabené, nehodlaly se ale svého podílu na moci vzdát. Francie byla pak zcela zničena. Hlavním prostředkem k nastolení nové rovnováhy měla být podle Metternicha právě Francie. Metternich se zasadil, aby Francie jako taková nebyla potrestána příliš přísně a mohla i nadále hrát v evropských mocenských hrách významnou roli. V tom měl velmi schopného spoluhráče, svého kolegu ze školy, francouzského ministra zahraničí Talleyranda.  Charles- Maurice de Talleyrand-Perigord sloužil už Napoleonovu ochránci a tutorovi Paulu Barrasovi, pak Napoleonovi samotnému, aby včas přešel do nepřátelského bourbonského tábora. Říkalo se o něm, že celý život sloužil jen jednomu muži, totiž tomu, který byl právě u moci. K tomu, by dostal Francii do hry, potřeboval Metternich ale čas. Ruský car Alexandr a Britové, o Prusech nemluvě, byli zpočátku při obhajobě svých sobeckých zájmů neoblomní. Metternich věděl jedno, nejdůležitější je nedovolit přerušení jednání, jakkoliv vypadá beznadějně. Stejně tak už před šesti sty lety dokázal císař Friedrich II. jednat celé měsíce s egyptským sultánem, přičemž několik měsíců projednávali pouze pravidla šachové hry. Je prostě třeba čekat na vhodnou příležitost a nedovolit nikomu opustit vyjednávací stůl. Vídeňský kongres tedy tančil. Počet plesů a hostin je dodnes legendární. Jen Metternich osobně jich uspořádal 19!!! Společenský program zdánlivě převyšoval program politický. Ale jen zdánlivě. Za pompou lustrů tanečních sálů se horečně vyjednávalo a intrikovalo. Náročný společenský program vyčerpával fyzické síly, ale hlavně peněženky hostů a měl je přimět k povolnosti při uzavírání kompromisů. Když se car Alexandr ukázal neoblomný a na finanční náklady nehleděl, vytvořil se proti němu 3. ledna 1815 takzvaný „Obranný spolek“, ve kterém proti Rusku náhle stála vedle Rakouska a Velké Británie i poražená Francie. Nakonec Metternichovi pomohl člověk, od něhož by to určitě nečekal. 1. března 1815 se Napoleon vylodil v jižní Francii a účastníkům kongresu nezbylo, než se rychle dohodnout, aby mohli udělat s francouzským dobrodruhem pořádek. Náhle to šlo ráz na ráz. Rusko dostalo podstatnou část Polska, ne ale jako novou gubernii, jak to Alexandr požadoval – bylo vytvořeno jakési Polské království (takzvané kongresové), spojené s Ruskem personální unií – polským králem se stával aicky ruský car. Rusům byl schválen i zábor Finska a Besarábie. Prusko nedostalo celé Sasko, ale jen jeho část, zato velké části někdejšího Vestfálského království na západě Německa. Rakousko dostalo zpět všechna území oddělená Napoleonem včetně Tyrolska (toho se muselo vzdát Bavorsko, kterému ale zůstal královský titul a dostalo zpět porýnskou Falc a oblast Würzburku), Salcbursko, které bylo až do roku 1806 samostatné a přídavkem k tomu rozsáhlá území v Itálii (Benátsko a Lombardii přímo a Toskánsko jako léno pro habsburskou rodinu.) Zato se Rakousko vzdalo Belgie, se kterou si stejně nevědělo rady a která teď připadla Holandsku a roztroušených území v jižním Německu, takzvaného Předního Rakouska. Francie se musela vrátit do svých předrevolučních hranic, nebyla ale nijak potrestána. Británie podržela Maltu a zámořské zisky v Americe. I na středně velké země se myslelo. Holandsko, jak už jsem řekl, dostalo Belgii, Švédové za to, že se vzdali Finska, dostali Norsko, Piemont dostal zpět Sardinii a stal se královstvím a Švýcaři obdrželi od kongresu dlouho vytouženou neutralitu. A pak se mohlo společnými silami táhnout do Francie k Waterloo. O osudu celých národů bylo od vídeňského zeleného stolu rozhodováno s lehkostí, která musí šokovat ještě i dnes. Proti rozhodnutí tohoto grémia nebylo odvolání.

3)      Věčný mír v Evropě. To byl pro Metternicha velký cíl a hodlal jej dosáhnout vytvořením takzvané „Svaté aliance“. Šlo o to, že monarchové nejmocnějších zemí měli vytvořit mírový spolek a dbát na zachovávání míru na kontinentě, neseni především myšlenkami křesťanství. Založena byla tato koalice oficiálně až 26. září 1815, její principy byly ale určeny už na vídeňském kongresu. Nosné pilíře této Svaté aliance bylo katolické Rakousko, protestantské Prusko a ortodoxní Rusko, tedy skutečně ekumenická koalice, ke které pak postupně přistoupili skoro všichni vládci tehdejší Evropy. Stranou zůstala jen Osmanská říše (logicky z důvodu náboženství), papežský stát (zmatený účastí Pruska a Ruska) a Velká Británie, kde přistoupení neschválil parlament – Britové byli vždycky izolacionisti a zůstali jimi dodnes. Jejich panovník ale součástí koalice byl, a sice jako král Hannoverský. Tato Aliance skutečně fungovala, nejbolestivěji se o tom měli přesvědčit Maďaři v roce 1849 – když si s nimi rakouský císař nedokázal poradit, pozval na ně na základě smluv Svaté aliance Rusy. 150 000 ruských vojáků pak nešťastné maďarské revolucionáře převálcovalo a někde na bojišti ztratil svůj život i maďarský národní básník Sándor Petöfi. Konec Svaté aliance znamenala až Krymská válka, to už byl ale Metternich na politickém důchodu (zemřel v roce 1859, takže ještě zažil rozvrat svého životního díla.)

4)      Potlačení revolučních myšlenek. Metternich považoval za základ rozvrácení starého pořádku francouzskou revoluci – a měl v tom pravdu. Aby zabránil opakování podobných událostí, zavedl v Rakousku (a poskytl k tomu návod i svým spojencům) policejní stát plný špiclů a donašečů, který potlačoval jakékoliv svobodomyslné myšlenky v zárodku a dal době po roce 1815 název „Biedermaier“. Německé slovo „bieder“ znamená sice poctivý či šlechetný, v přeneseném smyslu ale i nudný a suchý, čili nastalo období vynucené nudy. V tom našel všemocný ministr plnou podporu císaře Františka, který jakékoliv svobodomyslné myšlenky bytostně nenáviděl a dokonce i reformy svého strýce Josefa II. rušil jako „jakobínské“ a stoupenci tohoto jeho předchůdce na císařském trůnu pro něj byli „jakobíni.“ Tento systém vydržel až do roku 1848, kdy byl smeten revolucí spolu s jeho tvůrcem. 13. března 1848 byl Metternich jako první „oběť“ vídeňských revolučních událostí přinucen k abdikaci a k odchodu do exilu.

Vídeňský kongres znamenal pro nové uspořádání světa po zmatcích konce osmnáctého a začátku devatenáctého století nesmírně mnoho. Hodně z rozhodnutí, která tam byla přijata, přežívá i dnes nejen v politických souvislostech ale i v podvědomí národů (dědičná nenávist Poláků k Rusům zde čerpá jeden ze svých pramenů, zesílení Pruska otevřelo cestu k vytvoření moderního Německa, Belgii se otevřela cesta k samostatné existenci, i když si ji ještě musela v roce 1830 vybojovat na Holanďanech). Rusko a Británie si vybojovaly své pozice na slunci a Británie si svou světovou hegemonii podržela dalších sto let. Marx a Engels mohli mít pravdu, že ve Vídni ovládly politické pole skutečně reakční síly, nicméně Metternichova opatření – jakkoliv reakční – darovala vyčerpanému evropskému kontinentu na více než třícet dalších let mír a tím odpočinek, důležitý pro jeho další rozvoj.

A hlavně – Vídeň se stala na více než půl roku pupkem světa. Dostala se do světel reflektorů, a z tohoto pódia už nehodlala nikdy sestoupit. Celá vídeňská kultura, plesy, divadla, nadýchaný – tak trochu hogo fogo způsob života má svůj pramen ve dnech a hlavně večerech vídeňského kongresu. Z poněkud nudného a zaostalého města (když Napoleon v roce 1809 obsadil Vídeň a usadil se v Schönbrunnu, byl šokován, že tam ještě NEBYLY TOALETY!) se stala zářící hvězdou. A ještě dnes si udržuje ve světovém ratingu životní kvality tradičně první místo.

Měla by si ten historický okamžik nějakým důstojným způsobem připomenout. Vděčí knížeti Metternichovi a jeho geniálním diplomatickým (a nejen diplomatickým) schopnostem za víc, než si je ochotna připustit.

Ta otázka se opakuje stále znova. Pokud se člověk dopustí něčeho opravdu zlého, bude zato potrestán či ne? A jestliže se jedná o diktátora s absolutní mocí nad lidmi, kteří ho potrestat nemohou, převezme tuto úlohu Bůh sám? Anebo osud, pokud člověk v Boha jako takového nevěří. Říká se, že boží mlýny melou pomalu ale jistě, že se tedy takový zločinec svého trestu dočká, i když to někdy může trvat dost dlouho. Otázka je, zda se v této větě neskrývá jen marná touha po spravedlnosti, v kterou doufají bezmocní.

Herodes velký, mocný vládce Izraele na přelomu letopočtu vládl železnou rukou nad svým státem, zůstaly po něm stovky mrtvých, neváhal popravovat dokonce vlastní syny. Bylo mu prý už v dětství prorokováno, že se stane velkým vládcem, zemře však strašnou smrtí. Stalo se. Herodes umřel opravdu příšerně na takzvanou Fournierovu gangrénu (gangrenózní fasciitidu) provázející někdy selhání ledvin, kdy se mu rozpadla kůže v oblasti genitálií a doslova shnil zaživa. Dovolil jsem si tento jeho otřesný konec přiblížit čtenářům v mém románu „Já,Herodes“.

Adolf Hitler byl postižen těžkou formou Parkinsonovy nemoci. Kdyby se 30. dubna 1945 nerozhodl pro sebevraždu či kdyby svou válku dokonce vyhrál, čekal by na něj žalostný konec bezmocné dementní trosky. Je třeba si uvědomit, že v okamžiku své smrti mu bylo teprve padesát šest let. Když se ale člověk podívá na film „Pád třetí říše“, kde jej hraje geniálně švýcarský herec Bruno Ganz, uvidí lidskou ruinu, zničenou nejen porážkou ve válce ale i zákeřnou chorobou.

Josef Visarionovič Stalin se sice dožil přes svůj těžký alkoholismus 75 let, když jej ale postihla smrtelná mozková příhoda, ležel ve svých zvratcích a dusil se celý den, protože si nikdo netroufl začít mu poskytovat první pomoc, aby pak nebyl obviněn z diktátorovy smrti.

Napoleon Bonaparte obrátil v trosky celou Evropu, dožil se ale jen 52 let. Jeho smrt je dodnes poměrně záhadnou záležitostí, oficiálně se sice uvádí smrt na rakovinu, v jeho mrtvole ale byly objeveny příliš vysoké toxické koncentrace arzénu, takže bolestivá pomalá smrt plná utrpení na chronickou otravu tímto kovem se zdá být nejpravděpodobnější příčinou jeho úmrtí.

O nemoci současného ruského diktátora Putina se diskutuje už měsíce a roky, zda se zakládají na pravdě, si neodvažuji posoudit, musíme si počkat, co ukáže čas.

Ale historie nabízí mnohem napínavější příběhy, pokud se určitý panovník dopustil něčeho skutečně hrozného. Zabloudím teď do raných evropských dějin a vylíčím tři opravdu spektakulární případy, kdy – minimálně ve dvou z nich, se boží ruka rýsuje tak výrazně, že se zdá, že Stvořitel určité výstřelky násilí přece jen není ochoten tolerovat.

Za prvním příběhem se musíme vydat do středověké Francie. Král Filip IV. z roku Kapetovců zvaný Sličný vybudoval ze svého království, ke kterému svým sňatkem s Janou Navarrskou připojil i království Navarrské a hrabství Champagne, opravdovou velmoc. Poté, co se papežům podařilo v šedesátých letech třináctého století vyhubit císařský rod Štaufů, neměla Francie vlastně přirozeného nepřítele. Byla nejbohatší a se svými dvaceti miliony obyvatel i nejlidnatější zemí Evropy. (Anglie měla ve stejné době necelé tři miliony obyvatel.) Filip vládl ve své říši neomezeně a brutálně, zatoužil ale po světovládě. V cestě stál papež. Papežové se považovali už od časů Inocence III. za „verus imperator“, tedy skutečné vládce, v jejichž moci je obsazovat trůny svými oblíbenci a sesazovat panovníky, kteří upadli do jejich nemilosti. Papež Bonifác VIII. o sobě prohlásil „ já jsem César, já jsem císař“ když odmítl potvrdit volbu Habsburka Albrechta římským králem. V osobě Filipa IV. ale padla kosa na kámen. Když Bonifác nad francouzským králem vyhlásil klatbu a hrozil mu sesazením z trůnu, odpověděl mu Filip IV. „vaše moc je pouze ve slovech, ta moje je ale skutečná“. Pak poslal do Anagni, kde se papež nacházel, svého prokurátora Nogareta, který papeže veřejně na náměstí zpolíčkoval. Papež tu pohanu nepřežil, jeho nástupce taky nežil dlouho – údajně otráven na pokyn francouzského krále. Nový papež Kliment V. už byl raději poslušnější, nechal se dokonce přinutit k tomu, aby opustil Řím, přesídlil nejprve do Lyonu a od roku 1309 pak do Avignonu, který mu Filip daroval jako novou rezidenci. Papeži se stali rukojmími a poslušnými vykonavateli francouzské politiky. To ovšem nebyly přečiny, o kterých chci hovořit. Papeži v té době potřebovali politickou lekci jako koza drbání a Filip zde tedy působil spíše pozitivně.

Filip stál v roce 1305 na vrcholu své moci. Co ho zatěžovalo, byl obrovský státní dluh obnášející 1 200 000 livrů. Tehdy naprosto nesplatitelná suma, byl ve velmi podobné situaci jako dnes Řekové. Rozhodl se s tím něco udělat. Polovinu oné sumy totiž dlužil řádu Templářů. Někdejší bojovníci ochránci božího hrobu v Jeruzalémě se stali po pádu poslední bašty křesťanstva Akkonu v roce 1291 jaksi přebyteční. Byli ovšem nesmírně bohatí, stali se v podstatě největším evropským bankovním domem. Král byl u nich zadlužen 600 000 livrů.

13. října 1307 (to datum si prosím zapamatovat!) zakročil jeho vrchní prokurátor Nogaret v dokonale koordinované akci proti templářským rytířům. Skoro všechny nacházející se na území Francie se podařilo zatknout a začal jeden z nejobskurnějších procesů v dějinách středověku. Rytíři byli obviněni z kacířství nejhoršího formátu, mučením pak přinuceni k přiznáním ze sodomie (tedy homosexuality), pak že sloužili modlám, líbali zadek Satanovi a spoustu dalších věcí. Na základě těchto vynucených přiznání byl pak řád na koncilu ve Vienne v roce 1312 papežem Klimentem, který byl rukojmím francouzských politických zájmů, rozpuštěn. Velmistr řádu Jakub z Molnay pak v Paříži 19. března 1314 upálen. Na hranici pozval na boží soud krále samého, prokurátora Nogareta i papeže Klimenta V. Proklel celý rod Kapetovců do třetí generace a vyhlásil svou klatbu nad zemí, která jej zavrhla. Jeho slova vyvolala u krále Filipa jen opovržlivou poznámku „měl jsem mu před popravou dát vytrhnout jazyk.“

Nezdálo se, že by měla být ona kletba brána vážně. Král byl v plné síle, měl 45 let a tři dospělé syny, budoucnost rodu se tedy zdála být víc než dostatečně zajištěna.

Jenže se začaly dít věci. Už 11. dubna zemřel první z velmistrových soudců prokurátor Nogaret. Papež Kliment V. ho následoval 20. dubna 1314. Když byla papežova mrtvola v katedrále v Avignonu vystavena, od svící chytil katafalk a papežova mrtvola shořela. To bylo ve středověku považováno za hrozné znamení, spálené mrtvoly neměly naději na zmrtvýchvstání, – proto byli kacíři upalováni. A konečně 29. listopadu 1314 zemřel za záhadných okolností na honu sám král Filip. Protože vypadl ze sedla, ale zůstal nohou viset v třmeni, kůň ho vláčel několik hodin po lese. Filipova mrtvola byla tak znetvořena, že ji jeho dvořané ani nemohli poznat. Připomeňme si, že měl přezdívku „le bell“ tedy sličný. Králova smrt musela být ale hrozná.

Po něm nastoupil na trůn jeho nejstarší neschopný syn Ludvík X. zvaný příznačně hašteřivý. Ten zemřel ale už 5. června 1316 ve věku 27let. Zanechal po sobě těhotnou manželku. 13. listopadu se skutečně narodil syn, který dostal jméno Jan a byl vyhlášen králem. Nemluvně zemřelo ale už o šest dní později.

Na trůn se dostal druhorozený syn krále Filipa stejného jména jako Filip V. zvaný Dlouhý. Tento nepochybně velmi schopný panovník, který se nejvíc podobal svému otci. Dokázal kardinály, kteří se po smrti Klimenta V. 15 měsíců zdráhali zvolit nového papeže, zazdít v kostele, kde se konalo konkláve a tím je přinutit k volbě Jana XXII. Zemřel ale bez potomků na úplavici už v roce 1322.

Poslední kapetovskou nadějí byl nejmladší z Filipových synů Karel IV., rovněž zvaný Sličný. Do našich dějin se zapsal tím, že právě u jeho dvora vyrůstal malý český princ Václav, kterému byl francouzský král kmotrem při jeho biřmování. Od toho dne se onen Václav nazýval Karel a měl se stát císařem Karlem toho jména čtvrtým. Karel IV. francouzský měl syna z prvního manželství, ten ale zemřel ve věku osmi let. (Narodil se dva měsíce před popravou Jakuba z Molnay, zemřel už v roce 1322) Druhou manželkou krále Karla byla sestra Jana Lucemburského a teta našeho otce vlasti Karla Marie. Ta měla ovšem v stádiu pokročilého těhotenství nehodu v kočáře, předčasně porodila a při porodu zemřela. Malý Ludvík, kterého přivedla na svět, žil jen několik hodin. Ze třetího manželství s Janou z Evreux měl Karel jen jednu dceru. Když 1. února 1328 ve věku pouhých 33 let zemřel, byla jeho žena těhotná, Francouzi tedy opět čekali. Když ovšem královna Jana porodila prvního dubna dceru, ujal se trůnu bratranec zemřelých tří bratří a synovec Filipa IV. Filip, tentokrát už šestý z Valois (bratr české královny a první manželky Karla IV. Blanky).

Na francouzský trůn ovšem uplatnil současně nárok anglický král Eduard III, vnuk Filipa sličného, syn jeho dcery Isabely (pokud jste viděli film Brave heart s Melem Gibsonem, tak ji tam hrála Sophie Marceau). Protože se spor nepodařilo urovnat diplomaticky, rozhořela se v roce 1331 stoletá válka. V roce 1346 kumulovala tragickou porážkou francouzských vojsk u Kresčaku, kde zahynula skoro celá elita francouzské společnosti a současně se v Marseile vylodili utečenci z krymské Jaffy, kteří do Evropy zavlekli nejhroznější epidemii, jaká kdy náš kontinent postihla – mor.

V roce 1348, tedy třicet čtyři roky po kletbě Jakuba z Molnay, měla kdysi prosperující Francie už je polovinu svého počtu obyvatel u roku 1314 – tedy deset milionů a byla vylidněna černou smrtí a rozvrácena zničující válkou, která měla trvat až do roku 1453.

Diví se ještě někdo, že pátek třináctého, kdy celá historie začala útokem na Tempel v Paříži, je dodnes považován za nešťastný den?

Pro druhý příklad božího trestu zůstaneme ještě ve Francii, posuneme se ale do roku 1572. V zemi vládne stále ještě dynastie Valois, která se dostala na trůn díky onomu zásahu božího prstu, kterým vymřeli Kapetovci. Zem je ale rozpolcená nábožensky. Část obyvatelstva zůstává věrna katolickému náboženství, velká část ale přestoupila na učení Kalvínovo a začala se nazývat Hugenoty.

Po smrti krále Jindřicha II. v roce 1559, který zahynul v důsledku zlomeného dřevce (v jeho oku) na rytířském turnaji, konflikty eskalují. Král Jindřich zplodil ovšem se svou manželkou Kateřinou Medicejskou deset dětí, z toho pět synů a z nich se čtyři dožili dospělého věku. Dynastie se tedy zdála být víc než dobře zabezpečena. Skurilní na celé věci bylo jen to, že král žil se svou o dvacet let starší milenkou Dianou z Poitiers a s manželkou Kateřinou směl spát pouze, když měla plodné dny. Děti pak byly královně ihned po porodu odebrány a odevzdány do výchovy paní Diany.

Nicméně po králově smrti se Diana stáhla do ústraní (aniž by ji ponižovaná královna Kateřina nějak pronásledovala) a na trůn usedl nejstarší z Jindřichových synů František II. Ten byl ovšem slabého zdraví a zemřel už o rok později, údajně jej měla vysílit jeho vášnivá manželka Marie Stuartovna. Žádného potomka ovšem král se skotskou krasavicí nedokázal zplodit. Vystřídal jej druhorozený Karel, toho jména devátý. Mimochodem ženatý se sestrou našeho Rudolfa II. Alžbětou.

A právě za jeho vlády mělo dojít k jedné z nejstrašnějších masových vražd v evropských dějinách. On sám ji neorganizoval, dal ale své matce Kateřině k masakru volnou ruku.  V noci na svatého Bartoloměje tedy 24. srpna 1572 došlo v Paříži u příležitosti svatby princezny Markéty s navarrským princem Jindřichem k masovému vraždění protestantů, kterému za jedinou noc padlo za oběť na 5000 mužů, žen i dětí, vesměs svatebních hostů a tedy nejváženějších představitelů protestantské obce ve Francii. Sám novomanžel Jindřich se zachránil úkrytem pod postelí nevěsty a zřejmě odvedl o svatební noci tak dobrou práci, že ho tato nezradila.

Královna matka Kateřina se tímto způsobem rozhodla vyřešit problematickou situaci v zemi, kde už od roku 1562 zuřila náboženská válka a upevnit tak moc svého rodu. Bohu se ale toto řešení očividně nezamlouvalo a vzal věci zase jednou do svých rukou.

Král Karel IX. zemřel za záhadných okolností už v roce 1574, se svou manželkou měl jen jednu dceru Marii Alžbětu, narozenou několik měsíců po bartolomějské noci.

Po Karlovi nastoupil na trůn nejmilejší z Kateřininých synů Jindřich III. Problém byl ovšem v tom, že byl homosexuál a tím pádem to s plozením potomstva nebylo slavné, přesněji nulové. A jeho mladší bratr František vévoda z Alenconu, poslední naděje rodu Valois, zemřel v roce 1584 ve věku 29 let svobodný a bezdětný. Jindřicha III. pak zavraždil v roce 1589 fanatický dominikánský mnich Jacques Clément a moc rodu Valois tím skončila. Na trůn nastoupil Jindřich Navarrský z rodu Bourbon jako Jindřich IV. Bůh Kateřině její čin neodpustil. Nedožila se, aby viděla celý rozsah jeho trestu, zemřela už v lednu 1589 několik měsíců před svým nejmilejším synem Jindřichem.

Osud či Bůh, jak chcete, opět jednou potrestal hroznou vinu nekompromisně a důsledně. Už druhý francouzský královský rod vymřel poté, co se jeho příslušník dopustil neodpustitelného zločinu.

Pro třetí podobnou historii, i když ta se poněkud vymyká, si troufnu zajít do Rakouska. Zde se jedná o přečin mnohem méně otřesný ( z našeho dnešního hlediska), nicméně čin, který byl církví a zákonodárstvím své doby považován za neomluvitelný. Po katastrofě v bitvě u Hattínu v roce 1187 (kdo má rád historické filmy doporučuji vřele film „Království nebes“, poměrně věrně popisující poměry v Palestině té doby) dobyl arabský sultán Saladin Jeruzalém a zahnal křesťany v Palestině do pobřežních měst. Na jejich záchranu byla svolána třetí křížová výprava. Jí se zúčastnil nejen anglický král Richard Lví srdce a francouzský král Filip II. ale i rakouský vévoda z rodu Babemberků Leopold V. Díky němu má Rakousko vlajku jakou má. Milý vévoda totiž při dobývání města Akkonu (padlo do křesťanských rukou 12. července 1191) bojoval prý tak statečně, že jeho bílý plášť byl celý červený od krve nepřátel, jen tam, kde byl opásán, zůstal bílý pruh. Proto má Rakousko červeno-bílo-červenou kombinaci. Problém ovšem nastal poté, co vítězové vyvěsili přes hradby dobytého města své korouhve jako symbol vítězství. Leopold totiž vyvěsil svou vlajku hned vedle anglických lvů krále Richarda. Tento se cítil uražen, že vedle jeho královské korouhve visí vlajka nějakého pouhého vévody a svrhl tuto do příkopu pod hradbami. Leopold se nato urazil, sbalil svých pět švestek a několik oddílů vojáku a vrátil se do Rakouska.

Náhoda tomu chtěla, že se Richard vracel do Anglie přes území Rakouska. Na vánoce roku 1192 byl nedaleko Vídně odhalen a zajat. To bylo něco neslýchaného. Jakožto křižák a poutník do Svaté země platil podle církevního práva za nedotknutelného. Jeho zajetí přivedlo papeže Celestina III. do stavu nepříčetnosti. Leopold uvěznil svého královského zajatce na hradě Dürnsteinu na Dunaji. Richard tam zřejmě až tak nestrádal, Dürnstein se nachází v jedné z nejlepších rakouských vinných oblastí – ve Wachau. Městečko Dürnstein je i dnes ještě kouzelné a žije samozřejmě z této slavné tradice. Po Richardovi se tam jmenuje kdeco a na cestách narazíte (doslova) na spousty opilých anglických turistů, kteří na jízdních kolech absolvují poznávací cestu po stopách svého slavného krále. Leopold ovšem nebyl schopen vynutit na bratrovi zajatého krále Janovi požadované výkupné 100 000 liber stříbra (skoro pět tun!) Jan nehořel zrovna touhou platit. Dokud seděl Richard v chládku na Dürnsteinu, mohl vládnout Anglii sám v jeho jménu a podle svých představ. Leopold si nevěděl rady. Udělal to tedy šikovně. Svého královského zajatce přepustil za 50 000 liber římskému císaři Jindřichovi VI. z rodu Štaufů, synovi legendárního Fridricha Barbarossy. Císař svou autoritou peníze z Jana zvaného později Bezzemek vytlačil a za oněch 50 000, které mu zbyly, zaplatil vojsko, s nímž dobyl Sicilské království. Na vánoce roku 1194 byl Jindřich v Palermu slavnostně korunován sicilským králem.

A boží mlýny se daly do pohybu. Jindřich zemřel už v roce 1197 ve věku pouhých 32 let na malárii, jeho syn neměl ještě ani dva roky. Tento syn, pozdější císař Fridrich II. ještě dokázal klatbě nad svým rodem vzdorovat, jeho potomstvo bylo ale papeži a jejich služebníky nemilosrdně vyhubeno do posledního.

Leopold se pak dočkal za svůj bezbožný čin ještě horší odplaty.

Legenda praví, že se na Silvestra roku 1194 konal na Tummelplatzu v Grazu ve Štýrsku rytířský turnaj. Toho se zúčastnil i vévoda, nacházející se díky svému jednání v papežské klatbě. Při souboji spadl z koně a přivodil si otevřenou zlomeninu stehna. Protože si žádný z přítomných felčarů netroufal vévodu ošetřit, usekl si tento sám poraněnou končetinu vlastním mečem (poněkud radikální způsob amputace, ale tehdejší medicína jinak podobná zranění léčit neuměla) a protože ani pak nikdo nepřispěchal na pomoc, vykrvácel ještě na turnajovém bojišti.  Tolik legenda.

Skutečnost doložená příslušnými prameny je méně melodramatická, ale stejně tragická. Podle nich uklouzl vévodův kůň při projížďce po Herrengasse v Grazu 26. prosince 1194 (ve vzdáleném Palermu právě doznívaly korunovační slavnosti jeho „spolupachatele“ císaře Jindřicha) a vévoda si skutečně při tomto pádu svého koně přivodil otevřenou zlomeninu stehna, s níž si nikdo z přítomných ranhojičů nevěděl rady. Vévoda proto po velkém utrpení a v hrozných bolestech zemřel nakonec na sněť 31. prosince 1194. Tehdejší svět to vnímal jako trest za porušení církevních zákonů a zajetí anglického krále.

Tolik tedy k výletům do historie při pátrání po božích trestech. Určitě existuje takových příkladů víc. Dovolil jsem si popsat dva nejznámější a jeden málo známý, který se ale vztahuje bezprostředně k městu, kde teď žiji.

Někdy se člověku tají dech, když si určité souvislosti uvědomí. Možná by bylo dobré, kdyby se podle toho i choval a při konání určitých skutků měl patřičné zábrany. Možná by pak bylo na světě o něco lépe.

Byl sice až čtvrtým Habsburkem na českém trůnu, ale současně tím, kdo založil českou královskou habsburskou dynastii, která u nás vydržela až do roku 1918. Tato poněkud méně známá postava českých dějin mě fascinuje už dostatečně dlouho, abych o ní konečně napsal článek. Své literární místo dostala už v mém románu „Cti otce svého ale miluj ženu svou“. Pokud byla čtenářům románu nesympatická, pak se pokusím vysvětlit, proč byl Ferdinand takový, jaký byl. Chladný, cílevědomý, bez emocí, vládce bez skrupulí ale i milující manžel a otec.

Ferdinand se narodil 10.března 1503 ve Španělsku a sice na zámku Alcalá de Henares blízko Madridu jako čtvrtý ze šesti sourozenců (kteří se všichni!!! dožili dospělosti) manželskému páru Filipovi I. Habsburskému (zvanému Sličný), tehdy ještě vévodovi burgundskému a Johaně, španělské princezně. Rok nato zemřela Filipova tchýně, kastilská královna Isabela (ta která poslala Kryštofa Kolumba za oceán) a Filip se stal králem kastilským toho jména prvním. Zdálo se, že je jistá a pěkná budoucnost malého Ferdinanda zajištěna. Nebylo tomu tak.

V září 1506 se král Filip vrátil z lovu někde v okolí Burgosu a zpocený se napil ledové vody. Následkem byla vysoká horečka, zřejmě zápal plic a předčasná smrt mladého krále 25. září 1506.

Aby toho neštěstí ale nebylo dost, Ferdinandova matka Johana se následně zbláznila. Nechtěla nechat pochovat ostatky svého manžela, chovala se i jinak nepříčetně, až zasáhl její otec a tím Ferdinandův dědeček, aragonský král Fernando II. Fernando dal svou dceru Janu zavřít do věže, kde pak živořila až do roku 1555, tedy bezmála padesát let. Děti jí byly odebrány a s výjimkou Ferdinanda poslány do Holandska, kde spravovala Nizozemí jejich teta Markéta, sestra Filipa sličného a vdova po následníkovi španělského trůnu Janovi. Proč se král Fernando rozhodl děti rozdělit, není známo. On sám se znovu oženil s Germaine de Foix z francouzského královského rodu a snažil se tak zoufale zplodit svého vlastního potomka, který by mohl zdědit aragonské království a zabránit tak nástupu potomstva jeho zetě Filipa, až se jednou předávkoval afrodisiaky a zemřel. To se stalo ale až v roce 1516.

Už o rok dříve byla dvanáctiletému Ferdinandovi vybrána nevěsta. Byla to poněkud skurilní záležitost. Mistr politických sňatků, Ferdinandův dědeček císař Maxmilián I., šilhal už dlouho po mocenském území Jagellonců, vládnoucích tehdy v Českém a Uherském království. V roce 1515 tedy dohodl dvojitou svatbu.  Ferdinandova mladší sestra Marie byla provdána za následníka uherského a českého trůnu Ludvíka a dceru jagellonského krále Vladislava I. Annu si měl původně vzít sám císař Maxmilián, v té době vdovec. Maxmilián ale mladou třináctiletou nevěstu odmítl (bylo mu 56 let!) se slovy „Když se chcete zbavit starého chlapa, dejte mu mladou ženu.“ Oficiálně zdůvodnil svou nechuť vzít si českou princeznu Annu tím, že by byla příliš dlouho vdovou a to že mladé ženě nechce udělat. Rozhodl, že si princeznu má vzít některý z jeho vnuků Karel nebo Ferdinand, nedokázal se ale rozhodnout, který by to měl být. Proto měla svatba 22. července 1515 v svatoštěpánském dómu ve Vídni poněkud kuriózní průběh – chyběl totiž ženich a do svatební listiny bylo místo jména ženicha napsáno pouze, že se jedná o vnuka císaře Maxmiliána.

V roce 1516 zemřel aragonský král Fernando a vlády v nyní už sjednoceném Španělsku se měl ujmout Ferdinandův starší bratr Karel. Tento se vydal na cestu z Holandska, kde strávil své mládí do Madridu a současně cestoval Ferdinand z Madridu do Bruselu. Zemřelý král Fernando totiž přikázal, že se ti dva chlapci nemají nikdy setkat, proto byly i cesty obou plánovány tak, aby k žádnému setkání nemohlo dojít.

Ferdinandovo dětství tedy nebylo právě šťastné. Otce nepoznal, matku vlastně taky, protože k ní neměl do její internace přístup. Všichni jeho sourozenci žili ve vzdáleném Holandsku a vůbec je tedy neznal. Žil na dvoře dědečka, který ho neměl rád a dával všemožně najevo, že by se těch Janiných spratků nejraději všech zbavil. Ferdinand navíc neurostl právě do výšky a krásou také neoplýval, jeho habsburský ret byl víc než výrazný. Díky své španělské přísné výchově byl i tak trochu morous, který se neuměl usmát, v podstatě tedy žádná lákavá partie.

Nyní se přestěhoval do Holandska k tetě Markétě a mohl jen z dálky přihlížet, jak se jeho starší bratr ujímá vlády nad Španělskem s jeho zámořskými koloniemi. Pro něj nebyla v plánu žádná koruna a žádná moc. S bratrem se vůbec neznali, Karel byl navíc psychicky poměrně labilní a tvářil se, jako by žádného bratra ani neměl.

12. ledna 1519 zemřel císař Maxmilián, dědeček obou bratrů. V Římské říši se rozehrál velký mocenský a, u něhož byl ale šestnáctiletý Ferdinand jen bezmocným divákem. Licitovalo se o to, kdo se stane novým císařem, zda Habsburk Karel nebo francouzský král František. Kurfiřti, kteří měli voličský hlas, byli nestoudní a hodlali volit prostě toho, kdo zaplatí víc. Díky augsburským bankovním domům Fugger a Welser, které přispěly na Karlovy úplatky tehdy neslýchanou sumou 600 000 zlatých, vyšel Habsburk z volebního klání jako vítěz. Stal se tak i pánem Německa a přilehlých území. Ne ovšem v právě klidném období. 31. října 1517 totiž přibil Martin Luther svých 95 tezí k reformě církve na vrata dómu ve Wittenberku a jeho učení se díky knihtisku šířilo jako požár. Starý císař Maxmilián už do církevního sporu nezasahoval a papež Lev X. (1513 – 1521) se ukázal jako naprosto neschopný. Kdyby na římském stolci seděl některý ze jeho předchůdců, ať už Alexandr VI. (Borgia) nebo Julius II.(della Rovere), měl by to německý reformátor zřejmě mnohem těžší. Lev X. jej předvolal do Říma, a když se tam Luther nedostavil, vydal bulu Exsurge Domine, kterou Lutherovy články odsoudil. Když ji Luther za nadšeného jásotu shromážděného davu spálil, vyobcoval jej papež z církve a tím své prostředky vyčerpal. Další jednání bylo na nově zvoleném císaři Karlovi.

Ten nerozuměl ani náboženskému sporu ani způsobu vlády. Nechtěl přenechat svému mladšímu bratrovi, kterého ani neznal, vůbec nic. Musela zasáhnout teta Markéta. Ta přiměla Karla, aby svému mladšímu bratrovi Ferdinandovi přenechal rakouské dědičné země. Ten tak učinil na říšském sněmu ve Wormsu 28. dubna 1521 (byl to stejný sněm, na nějž byl předvolán Luther, aby zde obhajoval své učení. Karel mu vydal ochranný glejt a skutečně jej i dodržel – na rozdíl od Zikmunda Lucemburského před sto lety a i když Luther své teze neodvolal, poskytl mu císař svobodný odchod – všechna čest, tak se chová čestný, ne ovšem schopný panovník.) Předáním rakouských zemí Ferdinandovi bylo rozhodnuto i o ženichovi pro českou princeznu Annu. Protože se české a uherské království dostalo do sféry zájmů Ferdinanda, uskutečnil se teď v Linci 26. května 1521 sňatek. Toto manželství se ukázalo jako neobvykle šťastné. Nejen, že měl Ferdinand s Annou 15 dětí, ale opravdu ji upřímně a věrně miloval, skutečnost v té době velmi neobvyklá. Není známo, že by měl někdy milenku, zato se dochovaly tucty jeho dopisů, v nichž své ženě vyznává lásku. Po její smrti v roce 1547 se znovu už neoženil (bylo mu teprve 44 let), ba dokonce ani neudržoval žádný poměr s jinou ženou. Až do konce života žil v celibátu a oblékal se pouze do černé barvy. Na památku své zemřelé manželky nechal v pražských královských zahradách postavit letohrádek, který nese její jméno a je nejkrásnějším pomníkem vrcholné renesance v Praze. Ferdinand dal ke stavbě jen podnět, na samotnou realizaci dohlížel jeho nejoblíbenější stejnojmenný syn, jenž byl od roku 1547 správcem českého království.

Ferdinand, jenž od útlého dětství nikdy nepoznal lásku, dokázal tuto velmi cenit a dokonce i opětovat. Karel se oženil o pět let po svém bratrovi s portugalskou princeznou, protože tehdy ještě chudé Španělsko pokukovalo stále závistivě po portugalském bohatství, pocházející ze zámořských objevných cest. (Karta se měla brzy obrátit, dobytí Mexika Hernanem Cortesem v roce 1521 a říše Inků Franciscem Pizzarem v roce 1532 mělo znamenat obrovský přísun bohatství do španělských pokladen.)

Ferdinand se mezitím ujímal vlády v Rakousku. Nebylo to snadné. Stavy, toužící po emancipaci, sesadily radní jmenované císařem Maxmiliánem (aspoň je nevyhazovaly z okna, tento český zvyk se ve Vídni neujal) zvolily si vlastní zastupitele a žádaly po novém osmnáctiletém vévodovi tzv. volební kapitulaci, tedy podpis pod listinu podmínek, za nichž ho byly ochotny uznat svým pánem. U Ferdinanda ale kously do žuly. S „povstalci“ vůbec nevyjednával, nechal je zajmout a osm z nich (z toho dva šlechtice) pak ve Vídeňském novém městě popravit (tzv. Wiener neustädter Blutgericht“.)

Ferdinand se tedy ujal moci krvavým způsobem a dal jasně najevo, jak si představuje způsob vládnutí – totiž španělským autoritativním způsobem, který byl ve středoevropských zemích, kde víceméně vládly stavy králi, přinejmenším neobvyklý.

Doba jej měla ale postavit brzy před další velké výzvy. V letech 1524 – 1526 zachvátilo celý jih Německa povstání sedláků takzvaná „selská válka“. To se podařilo jen s velkou námahou rozdrtit, výsledkem byly vylidněné vesnice, neobdělaná pole a hlad. Ferdinand se ukázal i tedy naprosto neúprosný. Na vůdce tyrolských sedláků a horníků, kteří se zúčastnili povstání, Michaela Gaismaira vypsal odměnu 1000 zlatých, a když byl tento v roce 1532 v Padově skutečně zavražděn, vyplatil Ferdinand jeho vrahům tuto sumu, i když si ji musel vypůjčit u bankéřského domu Fuggerovců. Ferdinand neměl ve zvyku odpouštět, nepovažoval to za užitečné.

Sotva se podařilo sedláckou revoltu potlačit, vyrazilo v roce 1526 do Uherska obrovské turecké vojsko sultána Sülejmana nádherného. Uherský a český král Ludvík, ženatý s Ferdinandovou sestrou Marií, ale stále ještě bezdětný, se osmanské přesile postavil u Moháče, byl na hlavu poražen a sám na útěku zahynul v dunajských močálech. Království české a uherské bylo bez krále. Ferdinand ihned uplatnil svůj nárok na tuto korunu, jakožto manžel dědičky obou království, své manželky Anny. Nebylo to ovšem až tak jednoduché. Obě monarchie byly totiž volitelné a tím pádem musel Ferdinand dosáhnout od stavů českých a uherských vítězství ve volbách.

Zatímco v Čechách nenarazil na žádný větší odpor a byl králem zvolen, v Uhrách proti němu stál významný protikandidát- sedmihradský vévoda Jan Zápolský. Tento nechal už svého krále Ludvíka na holičkách, když se svým pomocným vojskem nezasáhl do bitvy u Moháče, nyní chtěl zaujmout jeho místo. Zatímco šlechta západních Uher zvolila v Bratislavě králem Ferdinanda, východ ovládl Zápolský, který se nechal korunovat ve Stoličném Bělehradě. Boje se táhly, v roce 1528 se Ferdinandovi podařilo dobýt hrad Trenčín a upevnit tak svou moc nad západními Uhrami. Zápolský se v důsledku svých neúspěchů rozhodl proti Habsburkovi požádat o tureckou pomoc. Sultán vpadl v roce 1529 do Uher, dobyl 8. září Budapešť a 25. září oblehlo turecké vojsko Vídeň. Naštěstí byl už pozdní podzim, navíc se v tureckém vojsku rozmohly obvyklé epidemie a tak se sultán rozhodl už v polovině října obléhání ukončit, odtáhl na Graz a zpustošil celé Dolní Rakousko a Štýrsko.

Pozice Habsburků byla skutečně nezáviděníhodná. V Německu řádilo selské vojsko, z východu na ně útočili Turci, v Uhrách bylo třeba vytlačit Zápolského a v Říši přestupovalo stále více knížat k Lutherovu učení. Císař Karel nemohl svému bratrovi příliš pomoci, byl zaneprázdněn válkou s francouzským králem Františkem I. I když se mu podařilo v bitvě u Pavie jakoby zázrakem Francouze 24. února 1525 porazit a francouzského krále dokonce zajmout, ten po svém propuštění pokračoval v bojových akcích. Na svou stranu získal i papeže Klementa VII., což vedlo k tomu, že habsburské vojsko pod vedením Karla Bourbonského táhlo na Svaté město. Velitel při útoku na věčné město padl a jeho soldateska bez velení dobyla a vyplundrovala 6. května 1527 Řím (Sacco di Roma) a bezmála zabila i papeže. Teprve v roce 1529 vyjednaly v Cambrai mír Markéta Rakouská (Ferdinandova už vzpomínaná teta, která se zasloužil i o smír mezi Ferdinandem a Karlem a o rozdělení habsburských držav) a Luise Orleánská – kde se nemohli dohodnout chlapi, udělaly to za ně dámy. Markéta Habsburská musela být opravdu velmi moudrá žena. Dokázala pacifikovat odbojné Holanďany, že se dokonce pod její vládou cítili spokojení, usmířila Karla s Ferdinandem a nakonec dokázala vyjednat i mír s Francouzi. Bez ní by byla situace obou mladíků Karla a Ferdinanda zřejmě neudržitelná a kdo ví, jak by to s habsburskou mocí bez této dámy dopadlo.

Pro Karla všechen tento stres na západě znamenal jeho rostoucí nezájem o říšské věci. 5. ledna 1531 dosáhl zvolení svého bratra Ferdinanda římským králem a přenesl na něj mnohé pravomoci, co se týkalo spravování Říše. Vzápětí vznikl takzvaný šmalkandský spolek protestantských knížat, s nímž si ani Karel ani Ferdinand zatím nevěděli rady. Došlo k tedy k dohodě a zavládl křehký říšský smír.

Dvacetiosmiletý mladý muž Ferdinand toho měl na krku opravdu hodně, nejvíc ale ochranu křesťanstva před narůstajícím tureckým nebezpečím. Nezdálo se, že by něco mohlo postupující Turky zadržet, nejméně ze všech rozhádaná a nejednotná česká, uherská a rakouská šlechta, lpící na svých privilegiích a krajně neochotná platit na válku daně. V roce 1540 utrpěl Ferdinand od Turků těžkou porážku, v témže roce ale zemřel Zápolský. Protože se sedmihradskému knížeti ale ve stejném roce narodil syn, bylo nemluvně uznáno sultánem za loutkového panovníka východní části Uher pod tureckým protektorátem. Došlo tak k rozdělení Uher na tři části, na habsburský západ, na turecký střed s Budínem a sedmihradský východ.  Teprve v roce 1547 se Ferdinandovi podařilo po dlouhých jednáních dohodnout se sultánem mír, v němž se zavázal platit Turkům 30 000 zlatých ročně.

Byl nejvyšší čas, že se podařilo odlehčit východní frontu, hrnec totiž přetekl v Německu samotném. Ferdinand po celou dobu svého života upřímně usiloval o smíření katolické a protestantské strany a snažil se za každou cenu zabránit rozštěpení křesťanstva. Ani jedna strana mu to ale neulehčovala. V roce 1541 byl smír asi nejblíže. V Řezně vedl za katolickou stranu jednání umírněný a kompromisu nakloněný kardinál Gasparo Contarini. Jenže protestanti byli při jednáních naprosto neflexibilní. Nedokázali se dohodnout ani mezi sebou, ne tak ještě s římskou delegací. Jednání skončila krachem, což znamenalo ztrátu prestiže dotyčného kardinála a jeho umírněné strany. Papež Pavel III. svolal na císařovo naléhání na konec roku 1543 koncil do Trientu, který byl ale brzy přerušen a pokračoval znovu až v roce 1551. Jenže k moci v Římě se dostali fanatici a ti si v roce 1555 zvolili neúprosného Pavla IV. Naděje na smír mezi reformovanými a konzervativními křesťany umřela a vše směřovalo k rozdělení církve, čemuž se Ferdinand až do konce snažil zabránit. Ale tridentský koncil nepřijal ani jeden z jeho návrhů. Trval do prosince roku 1563 a přijal usnesení, která odsuzovala Lutherovo učení a přinutila tak jeho stoupence, aby se „udělali pro sebe.“

V Německu se konflikt vyhrotil už v roce 1547. Karel totiž postupoval jinak než Ferdinand a – dá se říci – mnohem méně šikovně. V roce 1546 uzavřel s papežem spolek na zničení protestantů, vyhlásil říšský acht proti hessenskému Landkraběti Filipovi a zbavil kurfiřtské hodnosti saského kurfiřta Johana. Šmalkandský spolek se tak dostal s císařem do války. Ferdinand spěchal bratrovi na pomoc a – narazil na český odpor. Češi, sami ve své naprosté většině protestanti, odmítli podpořit Ferdinandovo tažení proti německým „bratrům ve víře“. Zdůvodňovali to svými privilegii, jež jim dovolovala odmítnout vojenskou službu mimo území Čech. Ve vzrušených chvílích zemřela při patnáctém porodu Ferdinandova milovaná manželka Anna. Ferdinand dával za smrt milované manželky vinu povstalcům. Karlovi se s Ferdinandovou pomocí (a s pomocí Mořice Saského – jenž byl taky protestant, ale slíbená kurfiřtská hodnost mu byla cennější než jeho náboženské přesvědčení)  přesto podařilo protestanty u Mühlberka drtivě porazit a kurfiřt Johan upadl do jeho zajetí. Habsburkové stáli na vrcholu své moci, na takzvaném „pancéřovaném sněmu“ v Augsburku v roce 1548 se museli protestanti s výjimkou přijímání z kalicha a povolených sňatků kněží ve všech ostatních bodech podrobit.

Ferdinand si pak vyrovnal účty s českými stavy, které ho nechaly v kritickou chvíli na holičkách. Postupoval stejně nelítostně jako kdysi ve Vídni, odepření vojenské pomoci se pro něj rovnalo zradě a tu bylo třeba potrestat co nejpřísněji. Následovaly popravy, konfiskace majetku, odebírání městských privilegií. Ferdinand situaci velmi šikovně využil k posílení absolutismu v českých zemích a oslabení stavovské opozice. Pak pověřil spravováním českých zemí svého stejnojmenného druhorozeného syna Ferdinanda. Byl to chytrý tah, ostatně jako vše, co císař dělal. Ferdinand byl zřejmě nejchytřejší z jeho synů a dokázal zemi velmi šikovně pacifikovat a změnit veřejné mínění krok za krokem opět v habsburský prospěch.

Karlovi se v říši dařilo mnohem méně. Jeho spojenec Mořic Saský, kterému císař bezpodmínečně důvěřoval, se spikl se svými souvěrci a vyhlásil císaři válku. 23. května 1551 obsadil Mořic Innsbruck, odkud v noci a údajně jen ve spodním prádle utíkal císař Karel, aby se vyhnul potupnému zajetí. Tato událost zasáhla císaře tak těžce, že od té chvíle uvažoval už jen o své abdikaci. Politické úkoly v Říši musel plnit a řešit jeho mladší bratr.

V roce 1555, v roce, kdy v dalekém Španělsku zemřela Ferdinandova matka Johana, kterou on sám nikdy nepoznal, se obě strany sešly v Augsburku, kde uzavřely definitivní mír. 25. září 1555 byl vyhlášen takzvaný augsburský náboženský mír, který ustanovil zásadu „koho vláda, toho náboženství“. Znamenalo to definitivní rozštěpení církve i Německa. Ferdinand musel podepsat mír, který znamenal zánik všech jeho snah a nadějí. Neměl na této porážce vinu, ale musel nést její důsledky.

Habsburkové byli tímto mírem totiž nejvíc postiženi. Jako jediní z katolických vládců vládli totiž zemím s drtivou protestantskou většinou ať už v Čechách, v Uhersku či Rakousku. Říšská knížata jim se sarkastickým úsměškem přenechala úlohu, aby v těchto svých zemích prosadili i svou víru. Ferdinand se toho úkolu nelekl. Věděl ovšem, že nesmí postupovat násilím. Krok po kroku získával půdu, prosazoval do vlivných úřadů katolické šlechtice a v roce 1561 se mu podařilo obnovit i pražské arcibiskupství, jež bylo od smrti husitského arcibiskupa Jana Rokycany v roce 1471 neobsazeno. Charakteristické je, že novým arcibiskupem byl jmenován Antonín z Mohelnice, křižák osvědčený v mnohých bojích proti Turkům, o němž mohl Ferdinand předpokládat, že se o sebe dokáže sám postarat, i kdyby bylo nejhůře. Nakonec nejhůře nebylo. Katolicismus, husitskými bouřemi v Čechách téměř vymýcený, začal pomalu ale přece na české půdě zapouštět kořeny.

25. října 1555 odstoupil v Bruselu císař Karel a Ferdinand se stal jeho oficiálním nástupcem. Zvolen byl 12. září 1556 a jako první použil titul „volený římský císař“. Jestliže se jeho předchůdci stále ještě snažili dosáhnout legitimizace své volby korunovací od papeže, i když od časů Friedricha III. (19.3.1452) se tak už nikdy nestalo v Římě, Ferdinand se z pragmatických důvodů podobné procedury vzdal. S Pavlem IV. měl velmi špatné vztahy, protože fanatiky nesnášel a nehodlal se od papeže nechat vydírat. Postavil hlavu křesťanstva před hotovou věc a tato se pod dojmem ztráty své moci nad rozsáhlými oblastmi Evropy, musela s novým císařovým titulem smířit.

Ferdinand začal hned s jednáními se španělskými Habsburky o dalším následnictví.  Filip II. syn Karla V. měl totiž o titul císaře eminentní zájem a dělal si na něj nárok. Po Ferdinandově smrti hodlal převzít říšské žezlo on. Ferdinand naproti tomu samozřejmě chtěl, aby na trůn po něm usedl jeho syn. I když sám favorizoval svého druhorozeného Ferdinanda, který vyhovoval jeho představám o budoucím římském králi mnohem lépe než prvorozený Maxmilián, bylo mu jasné, že tuto variantu neprosadí. Musel bojovat o Maxmiliánovu korunu a bojoval jako lev. Vyjednal si podporu kurfiřtů, kteří díky pohnutým časům v posledních desetiletích, kdy udělali s pragmatickou politikou rakouských Habsburků (tedy Ferdinanda) na rozdíl od Španělů dobrou zkušenost (a od Maxmiliána, jenž byl ještě tolerantnější než jeho otec, si slibovali ještě víc svobod). Tito se tedy postavili proti španělské kandidatuře. Nakonec došlo k dohodě. Ferdinand se vzdal bohatého Nizozemí (dnešní Nizozemí a Belgie) ve prospěch Španělska, a zato si jeho syn mohl dělat nárok na následnictví na německém císařském trůně. Španělé měli mít z tohoto dárku málo radosti. Dokud Nizozemí spravovaly ženy, ať už Ferdinandova teta Markéta nebo jeho sestra Marie, vše fungovalo. Když ale moc v zemi převzali španělští místodržící, vypuklo v roce 1566 povstání, s kterým si Španělé nikdy neporadili a v roce 1648 museli po osmdesátileté kruté a zničující válce severním nizozemským provinciím přiznat nezávislost.

Ferdinandovi se podařilo říši stabilizovat. Když v roce 1564 umíral, odevzdával svému synovi kompaktní útvar Římské říše, soustátí Rakousko-Česko-Uherské a jakýs takýs mír s Turky. Tento mír ale nevydržel dlouho. Když se Maxmilián II. v roce 1566 pokusil zastavit platby tributu tureckému sultánovi, vpadl Sülejman Nádherný ještě jednou do Uherska a dobyl pevnost Szigetvár.

Ferdinand I je pochován je spolu se svou manželkou v chrámu svatého Víta. I když zemřel ve Vídni, přál si být pochován po boku jediné ženy, kterou v životě miloval. Jejich sarkofág nechali postavit ve středu hradčanské katedrály jejich synové Maxmilián a Ferdinand.

Jaký tedy byl Ferdinand I.?

Postavou malý, politickým dílem velký. Chladný a neúprosný politik neváhající trestat a popravovat, na druhé straně lidsky milující manžel. Zda i milující otec, o tom budu ještě hovořit.

To vše si vzájemně neodporuje. Jak víme, malí muži jsou často velmi ambiciózní a snaží se svůj tělesný handicap kompenzovat.

Ferdinand vyrostl bez lásky, osamocený v bigotním a k němu nepřátelském španělském prostředí. Nebyl zvyklý navazovat citové vazby a v politice postupoval naprosto nekompromisně a chladnokrevně bez ohledu na ztráty. V osobním životě ale dokázal k první osobě, jež mu projevila lásku, přilnout celou duší.

V dětech ovšem viděl především prostředky k získání a upevnění politické moci a byl v tom někdy až nelítostný. Měl totiž jedenáct dcer a provdat jedenáct děvčat není jednoduchá úloha, zejména když musí panovník o peníze na věno pokaždé prosit stavy svých zemí na nekonečných sněmech. Nakonec se mu to stejně nepodařilo, dvě z dcer skončily v klášteře, protože se pro ně žádný ženich nenašel a dvě zemřely už v dětském věku. Přesto byl ke svým děvčatům neúprosný. Svou prvorozenou dceru Alžbětu provdal za polského krále Zikmunda II. Augusta. Nešťastná Alžběta v osmnácti letech zemřela, prý otrávena svou tchýní Bonou Sforzou, které litevský Vilnjus vděčí za italské renesanční stavby. Přesto Ferdinand provdal za polského krále další svou dceru Kateřinu. Ani ta ale nebyla ve Varšavě šťastná. Protože nedala Sigmundovi vytouženého dědice, poslal ji tento s hanbou zpět do Vídně. V šestnáctém století nikdo vůbec neuvažoval, že by v bezdětném manželství mohl být na vině muž. Sigmund August byl ženatý celkem třikrát, přesto rod Jagellonců v jeho osobě vymřel.

Synové byli ještě důležitější mocenský prostředek. S nimi měl Ferdinand naprosto rozdílné vztahy. Poslušný byl vlastně jen nejmladší Karel. Ten měl totiž v době smrti své matky Anny teprve 7 let, nemohl se tedy naučit toleranci a samostatnosti jako jeho starší bratři. Toho se podařilo oženit s bavorskou princeznou Marií Annou a toto manželství nakonec zachraňovalo habsburskou dynastii. Karel se předtím neúspěšně ucházel o anglickou královnu Alžbětu I. Ferdinand myslel globálně a protestantská Anglie mu byla trnem v oku. V jeho anglických plánech mu ale udělal čáru přes rozpočet jeho druhorozený syn Ferdinand. Když jej otec chtěl poslat do Anglie na námluvy, vyšlo najevo, že se Ferdinand mladší, podle svého pozdějšího sídla zvaný Tyrolský, oženil ilegálně s dcerou augsburského bankéře Filipínou Welserovou. Tento čin vedl k rozkolu obou Ferdinandů. Otec nakonec synovi odpustil – ne ale jeho manželce.

S nejstarším Maxmiliánem měl pak císař největší starosti. Liberálně vychovaný Maxmilián byl sice vehnán do strategicky důležitého sňatku se svou sestřenicí španělskou princeznou Marií a zplodil s ní 16 dětí (i když sám prokazatelně trpěl na syfilis, kterou si k nevůli svého otce přivodil v dobách nespoutaného mládí, svou ženu a tím pádem žádné ze svých dětí touto chorobou nenakazil). Starosti nejen otci Ferdinandovi ale celé katolické obci ale činil jeho vztah k protestantismu, jenž byl víc než liberální. Maxmilián očividně s reformním proudem sympatizoval, držel si dokonce určitou dobu i protestantského kazatele u svého dvora a jen když mu bylo pohroženo ztrátou císařského titulu, přiznal se vlažně ke katolictví (na procesí Božího těla se přesto tvrdohlavě odmítal zúčastnit a před smrtí odmítl i svatou zpověď). Císař Ferdinand se ale i zde ukázal jako pragmatik. Protože Maxmilián byl jediný z jeho synů, kterého mohl jako svého nástupce na říšský trůn proti španělské opozici prosadit, udělal to přes veškeré výhrady, které ke svému prvorozenému měl.

Ferdinand měl vždy jasný politický koncept a sledoval ho s neuvěřitelnou zarputilostí. Na rozdíl od svého bratra neměl skrupule, myslím si, že kdyby byl do Wormsu Luther pozván Ferdinandem, živý by to město neopustil. Karel V. měl své ideály v době, která ideálům nepřála. Proto se nakonec znechucen stáhl do kláštera a zemřel tam na modlitbách. Ferdinand podobné ideály spravedlnosti neměl. Měl ale vizi. Vizi soustátí ve střední Evropě, které v jeho době představovalo ještě tři samostatné státní útvary spojené jen personální unií, tedy osobou panovníka. Ferdinand dokázal cestovat z Prahy do Bratislavy a zase do Vídně, aby zde týdny či i měsíce vyjednával s místními zastupiteli v nekonečných sněmech o výšce daní, o vojenských kontingentech proti Turkům, o politické podpoře. Projevil v jednání trpělivost přímo neuvěřitelnou, ale i nesmírnou tvrdost. Známá je historka, jak v roce 1526 celé hodiny čekal na českých hranicích na uvítací průvod, protože se čeští šlechtici nedokázali dohodnout na pořadí, ve kterém v průvodu pojedou. I když to bylo pro něj ponižující, čekal, protože správně usoudil, že stejně nemůže dělat nic jiného. O dvacet jedna let později to Čechům spočítal. Trpělivost byla vždy jeho silnou stránkou, s ní lámal odpor a dosahoval svých politických cílů.

Rozdíl mezi císařskými bratry znázorňuje velmi dobře i jejich vztah k Erasmovi Rotterdamskému, největšímu vědci a humanistovi té doby. Žil v letech 1467 – 1536 (od roku 1521 ale v basilejském azylu). V roce 1515 sepsal pro prince Karla, tehdy žijícího v Nizozemí, knihu „Výchova křesťanského vladaře“. Na Karla tento spis žádný velký dojem neudělal, Ferdinand si jej ale zamiloval a znal jej nazpaměť. Snažil se podle této příručky skloubit své křesťanství s moderními humanistickými ideály.  Je třeba si uvědomit, že tím slučoval v té době neslučitelné. Středověké církevní učení stálo v přímém protikladu k humanismu, který místo života nebeského vyzdvihoval život pozemský jako dar boží. Ne nadarmo papež Pavel IV., zarputilý konzervativec se středověkým chápáním úlohy církve, s nímž, jak už jsem napsal, měl Ferdinand I. velmi napjaté vztahy, dal Erasmovy spisy v roce 1558, tedy ještě za života císaře Ferdinanda, na index zakázaných knih. V císařově knihovně zůstaly přesto na čestném místě.

Ferdinand využil obratně nové prostory, které vládci dával rodící se novověk. Byl prvním moderním císařem, což dal najevo i emancipací od moci papeže. I když nepřestal být věřícím katolíkem, papeže a jeho pozici neztotožňoval s vírou. A to byl už nový renesanční, humanistický prvek. Z tohoto hlediska můžeme císaře Karla považovat za posledního středověkého císaře, zatímco Ferdinanda za prvního novověkého vládce. Vládce, který chápal požadavky nové doby a byl schopen se s nimi ztotožnit.

I proto když umíral, zanechával svým potomkům upevněné základy moci ve Střední Evropě, na nichž se dalo dále stavět. I když jeho následníci nedosahovali zdaleka jeho státnických kvalit, byly tyto základy dostatečně pevné, aby vydržely dalších čtyři sta let.

V tomto smyslu je tomu malému zarputilému mužíčkovi třeba složit hold. Pokusil jsem se o to tímto článkem.

Rodina Filipa I. Sličného (vlevo( a Johany Šílené. Malý Ferdinand je dítě vlevo, vedle svého bratra Karla, vpravo je Ludvík Jagellonský..

Vánoční doba je vždy i časem k zamyšlení, meditace, možnost zamyslet se nad věcmi, na něž nezůstává v běžných dnech čas. Možná jsem měl tento článek psát už před vánoci, ale právě z výše vzpomenutého důvodu mě toto téma ovládlo až během vánočních bohoslužeb a proto s tímto článkem začínám nový rok 2015.
Především bych rád připomněl, oč opravdu o vánocích jde. Ne primárně o dárky a vyzdobený stromeček, ale o křesťanský svátek narození Krista.
Možná přece jen není tak úplně pozdě – pravoslavní Rusové budou slavit vánoce až 7. ledna a vlastně, dlouho v počátcích křesťanství byl svátečním dnem 6. leden, takzvaná Epifanie čili zjevení Krista, dnes tento den slavíme jako Den tříkrálový. Ovšem pouze katolíci, u protestantů je to stále Epifanie, ten původní křesťanský svátek. Den, kdy byl Kristus poznán a poprvé uctěn a obdarován.
Proč slavíme vlastně vánoce 25. prosince? (24. prosinec, na který se samozřejmě především děti těší nejvíc, je jen předehrou, vyvrcholením adventní doby a půstu. Kupodivu například v katolickém Rakousku už žádný půst 24. prosince není, Rakušané se místo rybou nacpávají chlebíčky se šunkou – na tento zvyk si nehodlám zvyknout, my zůstáváme u postní ryby). Půlnoční mše vlastně zahajuje svátek, protože začíná sváteční 25. Prosinec. Půlnoční mše se ale v principu může sloužit kdykoliv po západu slunce, protože ve starověku začínal nový den západem slunce. A kdy vlastně skutečně k narození Ježíše došlo?
Na rozdíl od velikonoc, které byly hlavním svátkem už prvotních křesťanů, začalo se s oslavami narození Krista o hodně později. Má to svou logiku. Velikonoce byly svátkem umučení, smrti a zmrtvýchvstání. Na Velikonoce Kristus splnil svou misi, osvobodil lidstvo od dědičného hříchu. Jejich termín byl navíc nezpochybnitelný. Byl to tradiční svátek jara, vítězství přírody nad zimou, obnova plodivé síly přírody. Pro svou misi v Jeruzalémě si mohl Ježíš vybrat jen některý ze tří poutních židovských svátků, kdy do města přicházeli poutníci z celé Palestiny ale i z diaspory. Volba termínu vánoc – tedy Kristova narození – byla dlouho dost problematická. Termín na konci prosince se etabloval vlastně až ve čtvrtém století a mělo to určitý politický důvod.
Ve starém Římě se v prosinci slavily takzvané Saturnálie, svátky boha Saturna, spojené s nevázaným pitím, kdy se otroci převlékali za pány a páni za otroky, kdy se římský lid oddával všem neřestem, které puritánská křesťanská církev odsuzovala. Byla to vlastně oslava zimního slunovratu, lidé se vždy těšili, když se noc začala zkracovat a den prodlužovat. I dnes nám to ještě stále dělá dobře, slunce a světlo máme prostě rádi, tma je vždy spojena s něčím pesimistickým a nedobrým. Saturnálie byly původně jen jednodenní, a sice 17. prosince, Cicero se ale už zmiňuje o sedmidenních svátcích. Augustus chtěl sváty zkrátit na tři dny, což vyvolalo masivní protesty a tak jeho nástupci opět povolili svátky sedmidenní a ty tedy trvaly až do 23. prosince. Stanovit křesťanské svátky rozjímání a zrození Spasitele, který by právě svět měl obrodit a zbavit neřestí bezprostředně po pohanských svátcích nevázanosti, byl určitě velmi chytrý taktický tah. Poprvé zmiňuje 25 prosinec jako den narození Krista Hippolyt Římský ve svém komentáři ke knize proroka Daniela v roce 204. A ten tah vyšel. Křesťanské vánoce Saturnálie postupně zastínily a vytlačily, když bylo křesťanství císařem Theodosiem určeno za jediné povolené náboženství a pohanské kulty byly v Římské říši zakázány, už to ani nikomu moc nevadilo (Zákaz olympijských her ze stejného důvodu byl určitě mnohem významnější, ačkoliv tyto hry v řecké Olympii v dané době už jen živořily.)
Že se Kristus nenarodil 25. prosince roku – 1, je v podstatě všeobecně známo. Rok Kristova narození totiž určil mnich Dionysius Exiguus až v roce 525. Byl tímto úkolem pověřen papežem Janem I. Tento papež, jenž zemřel ve vězení krále Theodoricha, byl prakticky orientovaný starý muž a cítil potřebu počítat roky lidských dějin. Do zániku Západořímské říše v roce 476 byly roky počítány od založení Říma. Poté ztratilo toto počítání svůj význam, ostrogótští králové přešli na tradiční počítání podle roků své vlády. Takový letopočet nemohl mít nárok na všeobecné uznání, proto přistoupil papež Jan k tomuto kroku. Ještě než odjel na předem ztracenou misi do Byzance, aby přiměl byzantského císaře k odvolání dekretu proti Ariánům (král Theodorich byl Arián), potvrdil Exiguovy výpočty a určil 25. prosinec roku 754 od založení Říma za definitivní datum Kristova narození a přikázal 1. leden po tomto datu používat jako začátek nového letopočtu. Poměrně brzy se přišlo na to, že Dionysius Exiguus nebyl v počtech nejlepší a očividně se zmýlil. Král Herodes totiž zemřel prokazatelně už v roce 751 po založení Říma, takže by sotva mohl přijmout mudrce cestující do Betléma, aby se poklonili novorozenci a už vůbec by nemohl dat povraždit betlémské dítky, jak o tom referuje ve svém evangeliu Matouš. Nicméně se na zavedeném novém letopočtu už nic nezměnilo – papeži platí dodnes za neomylné.
Při výpočtu skutečného data narození se řídíme samozřejmě texty bible – evangelií, jiné prameny logicky nemáme. Kristovo narození se vzpomíná ve dvou z nich, v evangeliu Matoušově a Lukášově. Kromě toho se – často mnohem podrobněji – vyskytuje toto líčení v takzvaných Apokryfech. Tyto spisy byly vyřazeny ze seznamu oficiálních biblických textů. Kolem roku 150 existovalo totiž mnohem více evangelií než čtyři. Bylo evangelium např. Petrovo, Nikodémovo, odlišná verze evangelia Matoušova (dnes označovaná za Pseudomatouše, jemuž vděčíme za motiv jesliček a osla a vola u nich). Tato evangelia, která se nakonec nedokázala dostat mezi kanonizované texty, nás ovlivňují víc, než jsme si ochotni přiznat. Nejen že se řada obrazů starých mistrů jako Zvěstování panny Marie řídí evangeliem Jakubovým (jež měl sepsat Ježíšův nevlastní bratr Jakub starší – syn Josefa z prvního manželství) ale dokonce i věta z vyznání víry „sestoupil do pekel“ nemá žádný podklad v kanonizovaných evangeliích ale v apokryfickém evangeliu podle Nikodéma. V Rakousku ostatně slavíme státní svátek na den „Neposkvrněného početí pany Marie“, který vznikl taky na podkladě evangelia Jakubova, který se narozením a životem Marie předtím, než počala Krista, podrobně zabývá. Tento svátek je 8. prosince a pro ty, kteří teď začali počítat, nejedná se o den, kdy Marie počala, ale kdy byla počata. Celou událost neplodného manželství Mariiných rodičů Joachima a Anny popisuje Jakub dopodrobna. Až tak podrobně se tedy apokryfy původem a životem matky boží zabývají. V evangeliích má mnohem méně prostoru. Tolik na okraj. Ale držme se údajů oficiálních evangelií.
Mezi oficiální se dostaly pouze ty, které církevní učitelé té doby – mluvíme o třetím století našeho letopočtu – dokázali přičlenit „historickým“ osobám. To dosvědčuje Origenes (185 – 254). Proto je jako první evangelium uváděno vždy evangelium podle Matouše, protože jeho autor byl ztotožňován s apoštolem Matoušem, celníkem a tím pádem jediným gramotným apoštolem mezi Ježíšovými učedníky. Jako druhé pak evangelium podle Marka, sekretáře svatého Petra, který měl své evangelium sepsat podle pokynů samotného Petra (proto se někdy nazývalo evangelium Petrovo). Jako třetí pak Lukáš, průvodce svatého Pavla a jako poslední pak evangelium svatého Jana, s nímž si nikdy církevní učitelé nevěděli tak docela rady, protože v mnohých bodech odporovalo těm ostatním třem, ale nedokázali se vzdát jeho úžasné ideologické síly – proto bylo připsáno nejmladšímu z apoštolů, svatému Janovi, miláčkovi Páně, jemuž Kristus na kříži svěřil do péče svou matku. Jeho evangelium je nazýváno jako nesynoptické na rozdíl oněch třech synoptických.
Bohužel autor Matoušova evangelia s určitostí nebyl apoštol. Evangelium bylo napsáno mnohem později a kompiluje informace z evangelia Markova a Lukášova, přičemž je obohacuje o vlastní příspěvky. (z 661 Markových veršů opsal „Matouš“ celých 600!, dalších 550 veršů si vypůjčil z dvou dalších pramenů a jen 436 veršů vytvořil on sám – údaje jsou z knihy Zenona Kosidowského „Čo rozprávali evangelisti“). I evangelium Janovo je velmi těžko přiřadit apoštolovi Janovi, protože jeho vznik je celkem spolehlivě datován do let 95 – 100 n. l. Apoštol Jan by musel mít minimálně 85 let, když se dal do svého epochálního díla. Existují sice i další dva kandidáti na autorství, a sice Ježíšův nejoblíbenější stejnojmenný učedník anebo Jan Presbyter – efezský patriarcha na přelomu prvního a druhého století. To pro nás ale není až tak zajímavé, evangelista Jan se stejně jako Marek o Kristově narození nezmiňuje.
Takže nám jako zdroj zůstává pouze svatý Lukáš – když se smíříme s tím, že Matouš svou historii od Lukáše prostě opsal a Jakubovo evangelium se dostalo pouze mezi Apokryfy.
Lukáš je opravdový spisovatel. Dokazuje to svým jazykem i profesionálním provedením svého spisu, v podstatě máme před sebou skutečně jediného skutečného spisovatele mezi evangelisty. Je možné, že jeho prestiž v mých očích zvedá i skutečnost, že byl lékař – tedy prototyp píšícího lékaře. Lukáš napsal evangelium jako román přesně podle pravidel, jak se dobrodružné romány v prvním století našeho letopočtu psaly, včetně věnování pro nás neznámému Theofiovi. Jako správný spisovatel si skutečnosti ověřoval na místě (nedělám to taky jinak), sbíral podklady a ty pak dal na papír (tedy vlastně na pergamen, papír vymysleli Arabi až o tisíc let později). Ovšem Lukáš sbíral své podklady v letech 58 – 60 našeho letopočtu, v době, kdy jeho mentor Pavel seděl ve vězení v Caesareji. Od Kristovy smrti uběhlo tedy v té době třicet let – od jeho narození pak už víc než šedesát. Jak spolehlivé byly prameny, ke kterým se Lukáš mohl dostat, to je otázka – nicméně celá historie Kristova narození je jeho dílem.
Naprosto přesně udává Lukáš začátek Kristovy mise a jeho křtu. Totiž do roku 28 našeho letopočtu, historie Jana Křtitele, kterou se podrobně zajímá i historie Ježíšovy mise, byla očividně koncem padesátých let ještě živá. Ale narození? To bylo jen někde v oblasti legend.
Zajímavé a zarážející ovšem je, že právě u Lukáše se nevyskytuje žádný odkaz na onu mysteriózní hvězdu, která je dodnes hlavním vodítkem při hledání data Kristova narození. Dokonce zde nejsou ani mudrci či králové z východu a ani vraždění neviňátek Herodem Velikým. Že by si právě na takovéto „detaily“ pamětníci nepamatovali, se mi jeví dosti nepravděpodobným. Asi budeme tohoto krvavého krále muset – i navzdory mému románu – rehabilitovat. Pokud Herodes děti vraždil, pak to byly jeho vlastní – v této disciplíně se vyznamenával natolik, že prý sám císař Augustus měl říci, že by byl raději obětním dobytčetem než Herodovým synem. Zřejmě právě toto krvavé hobby židovského krále bylo jádrem vyprávění, které obohatilo historii narození Mesiáše. Vzniklo ovšem až nějakých sto až sto padesát let po jeho smrti.
O oné hvězdě se zmiňuje Matouš, o němž víme, že své evangelium psal někdy v polovině druhého století (proto je tu už i ona krvavá historka o Herodovi). Ona hvězda není popisována příliš dramaticky, jeden z mudrců prostě Herodovi říká: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ O tom, že tato hvězda zářila tak jasně, že zastínila všechny ostatní hvězdy na nebi, se dozvídáme jen z apokryfického evangelia Jakubova.
Nicméně právě tento apokryf vzbudil diskuzi o tom, o jakou hvězdu se mohlo jednat a zda se podle ní nedá určit rok Kristova narození. Doba vlády Quirinia v Sýrii, kterou zmiňuje jako orientační bod Lukáš, očividně nebyla dostatečně zmapovaná, aby dokázala rozhodujícím způsobem pomoci.
Hypotéza, že se mohlo jednat o kometu, byla hvězdáři vyvrácena. Jednak byly komety posly zlých událostí a pohrom a ne rození králů a vládců, jednak se v daných letech okolo začátku našeho letopočtu žádná známá kometa v oblasti Palestiny nevyskytovala.
Mnohem lákavější byla hypotéza konjunkce, tedy setkání dvou hvězd, které by pak na nebi skutečně výrazně zářily (i když by zřejmě neodebraly všem ostatním jejich svit, jak se nás snaží přesvědčit ve svém spisu autor podepsaný jako Ježíšův bratr Jakub). A tu se nabízí skutečně velmi zajímavá hypotéza takzvané „velké konjunkce“ To je totiž setkání Jupitera, tedy královské hvězdy se Saturnem (v řecké mytologii jeho otcem). Saturn byl v římské mytologii bohem zemědělství‚ proto i jeho svátky u příležitosti zimního slunovratu), všeobecně byl ale považován za židovskou hvězdu. Ke konjunkci Jupitera se Saturnem dochází velmi zřídka (na rozdíl od například Marsu a Venuše, které se potkávají tak často, až jim to vyneslo pověst milenců). Do roku 1695 jich hvězdáři pozorovali jen osm. Ale k jedné z nich skutečně došlo v pro nás zajímavém období, a šlo o zatím jedinou konjunkci v souhvězdí Ryb, které jsou symbolem věčnosti. Pro astrology znající židovskou touhu po narození mesiáše, tedy krále pro věčnost, se tedy naskýtala ideální varianta konjunkce židovské hvězdy Saturna s hvězdou symbolizující královskou moc Jupitera v souhvězdí symbolizujícímu věčnost, aby vydedukovali zrození vytouženého Mesiáše. K této konjunkci pak došlo v roce 7 před naším letopočtem dokonce třikrát – jednou na jaře jednou v létě a konečně potřetí 19. prosince. Právě toto datum se zdálo hvězdářům nejpravděpodobnější. Výpočet to není nový, jako první přišel s touto hypotézou filosof a františkánský mnich Roger Bacon (1214 – 1292) – a skončil v doživotní internaci.
Já mám s líčením Matouše trochu logistický problém. Jestliže by totiž od něj uvádění mudrci následovali hvězdu, která svítila na východě, museli by se logicky na východ vydat a skončili by v Číně nebo v lepším případě v Indii. Palestina leží totiž jednoznačně na západ od Persie, odkud tito tři mudrci, díky apokryfům povýšení na krále a nakonec dokonce pojmenovaní na Kaspara, Melchiora a Baltazara, pocházeli. Ale nechci vypadat jako šťoural, hlavní věc je, že přišli a že se poklonili novému Mesiáši.
Evangelisté museli řešit i několik dalších komplikovaných problémů. Mesiáš se totiž podle proroctví měl narodit v Betlémě, Ježíš ale pocházel z Nazaretu. Navíc z provincie Galileje s vlastním nářečím a hodně odlišnými zvyky od ortodoxního Jeruzaléma. Velké pobouření působil například galilejský pokrm slepice v smetanové omáčce. To odporovalo větě z knih Leviticus: „nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky,“ což bylo vykládáno jako zákaz kombinace mléka s masem v košer pokrmech (tento zákaz platí dodnes). Tento problém s Betlémem jako rodištěm Krista se podařilo překlenout oním sčítáním lidu, protože podle židovských zvyků se lid sčítal podle kmenů a jestliže byl Josef potomkem Davida, který pocházel z rodu Benjamin a hlavním městem tohoto kmene byl Betlém, musel prostě Josef se svou malou rodinou na dalekou cestu na jih.
Mesiáš se ovšem měl narodit z rodu krále Davida (to byl jeden z velkých problémů krále Heroda Velikého, který jakožto idumejský Arab z tohoto rodu logicky pocházet nemohl). Jak Matouš, tak Lukáš si dali dostatečnou práci, aby rozpracovali Josefův rodokmen. Matouš odvozuje Josefa od Davida v 28. generaci, Lukáš dokonce ve čtyřicáté. Pozdější spisovatelé – apokryfisté – si ale všimli nepříjemného, ale podstatného detailu, totiž že Josef nebyl Kristův otec. Dodatečně tedy byla rodu krále Davida přiřazena i Marie.
Že se traduje, že Kristus byl v době své mise a smrti 33 let stár, je docela záhadou. Nevychází to totiž ani podle oficiálního počítání – to by mu muselo být slabých 29 let, ani podle počítání Rogera Bacona – s kterým se dokážu spřátelit spíše – pak by mu bylo 36 let. V roce 29 je údajně skutečně v Palestině doloženo zemětřesení, které by mohlo vysvětlit události noci po Kristově smrti.
Co se přesně stalo, zůstane už navždy záhadou. Datum narození udávané Baconem zní hodně logicky, pokud pomineme skutečnost, že jediný autor, který skutečně na místě zjišťoval okolnosti a sbíral podklady pro svou knihu, se o hvězdě na východě vůbec nezmiňuje. Ta pochází jen z informací „z druhé ruky“ z evangelia Matoušova a z Apokryfů – které zřejmě opisovaly jeden od druhého.
Ale ať se stalo, co se stalo, vyprávění evangelií je skutečně i dnes zajímavá a napínavá četba, ať už se jedná o Marka a jeho dokumentaci, Lukáše s jeho románem či Jana s jeho údernými ideologickými verši. Pokud jste si nevyčlenili čas letos, třeba vám zbude chvilka příští rok. Zkuste to.

Být mladším bratrem, je vždy trošku problematická mise. Být schopných bratrem mnohem méně nadaného staršího sourozence, zavání už poměrně velkými potížemi. Jestliže je ale tento nepříliš schopný starší bratr císařem, pak je malér v podstatě neodvratný.
Proto byl arcivévoda Maximilán, mladší bratr císaře Františka Josefa, poslán na tento svět v roce 6. července 1832 s poměrně hodně špatnými kartami. A to přesto, že byl hezčí, větší a mnohem nadanější než jeho o dva roky starší brat. Zřejmě se dal Maximilán na maminku Žofii Bavorskou, energickou a inteligentní dámu, František Josef podědil geny po svém otci Františkovi Karlovi, jenž nesl dále nedostatečné nadání císaře Františka I. (Ponechme stranou spekulace, že pravým otcem Maximilána měl být vévoda Orlík, tedy syn Napoleona I., pravdou ovšem je, že původně neplodnou Žofii vyléčily pravidelné návštěvy v lázních Bad Ischlu.) Třeba v tom měly prsty jen hvězdy, Maximilán se narodil ve znamení Raka a raci mají, jak známo, sklon k snění, požitkářství zálibám v poezii a touze po rodinném životě – to vše Maximilán měl. Kromě toho, jak už jsem zmínil, byl vyšší a hezčí než jeho starší bratr, (na obraze znázorňující jejich společný příjezd na lodi do přístavu zámku Miramare je zřejmé, že byl Maximilán skoro o hlavu větší než císař, což muselo samolibého Františka Josefa pořádně trápit). Je tedy zřejmé, že jejich vztah se musel časem stát sudem střelného prachu připraveného kdykoliv explodovat. A v případě exploze by to byl Maximilán, kdo by byl ohrožen.

Kromě toho, že se musel naučit francouzsky, italsky, anglicky, maďarsky, polsky a česky – to bylo základní vzdělání každého habsburského prince – měl od mládí sklon k malování, sám veršoval a zajímal se intenzívně o literaturu a dějiny, jakož i o botaniku – byl tedy skutečný polyhistor.
Přesto, že vojenský dril, jemuž se musel jakožto člen habsburského rodu v mládí podrobit, bytostně nesnášel, stal se už ve věku 22 let vrchním velitelem rakouského vojenského námořnictva. Vášeň pro lodě a mořeplavectví mu zůstala po celý život, zřejmě stejně jako jeho švagrová Sissi hledal na moři svobodu, které se mu v stísněných habsburských rodinných poměrech nedostávalo.
Jakožto vrchní velitel rakouského loďstva se usadil v Terstu, kde si pronajal vilu Lazzarovich. Legenda vypráví, že ho na moři zastihla bouřka, což jej přinutilo změnit směr a místo v terstském přístavu hledat se svou lodí útočiště v nedalekém zálivu Grignano, kde se tehdy nacházel františkánský klášter. Když se ráno probudil a pohlédl z okna kláštera, padl mu do oka mys vyčnívající do moře, kus holé skály bez vegetace ale se skvělou polohou – rozhodl se tento pozemek koupit a vystavět tam svou rezidenci – tak padlo v roce 1855 rozhodnutí postavit zámek Miramare. Samotné stavební práce probíhaly v letech 1856 – 1860, kdy se sem Maximilián nastěhoval, druhá etapa stavby zámku pokračovala ještě i po jeho smrti.
Jeho první láska Marie Amálie princezna portugalská zemřela tragicky na tuberkulózu krátce před zasnoubením. V roce 1857 se tedy oženil s belgickou princeznou Charlottou. Charlotta platila za jednu z nejhezčích nevěst v královských kruzích, sdílela s Maximilánem jeho intelektuální záliby a krásně malovala, není divu, že její velký obraz visí nad Maximilánovým lůžkem v zámku Miramare. Ovšem manželství zůstalo bezdětné. Možná na to měla vliv Charlottina psychická nevyrovnanost, možná ale právě naopak byla její nestabilní duše následkem marné touhy po dětech.

Ve stejném roce, kdy se Maximilán ženil, odešel do penze ve věku 92 let maršál Radecký, který železnou pěstí spravoval Lombardsko-benátské království, patřící tehdy k rakouskému císařství. (Radecký byl už nemocný – žádný div v jeho věku – a zemřel v Miláně 5. ledna 1858.) Maximilán byl vyjmenován novým správcem tohoto severoitalského království a ujal se své úlohy velmi šikovně. Na rozdíl od vojáckého Radeckého, který v roce 1848 – 1849 v několika bitvách rozdrtil italské povstání a od té doby vládl italským poddaným vojenským způsobem, přešel Maximilán na diplomacii. Bylo mu jasné, že jen útlakem se severní Itálie trvale udržet nedá. A přitom šlo o nejbohatší provincie, které Rakouské císařství hospodářsky nutně potřebovalo. Možná by se mu bylo i podařilo si Lombarďany a Benátčany získat, kdyby tu nebyl jeho bratr, žárlivý na Maximilánovy úspěchy a hlavně díky své alexythymii neschopný komunikace. František Josef zastával Radeckého linii tvrdé ruky ale protože neměl maršálův vojenský talent, skončil tento způsob vlády v roce 1859 katastrofou u Solferina a ztrátou Lombardie. Frustrovaný Maximilián se poté stáhl z Milána do Miramare a zbytek rakouských držav v Itálii spravoval odtud. O jeho tehdejším myšlení a způsobu života vypovídá přízemí tohoto zámku. V podstatě velmi pohodlně vybudovaný byt bohatého příslušníka tehdejší aristokracie, jenž zrcadlil všechny záliby mladého arcivévody. Ložnice vybudovaná v podobě lodní kajuty, protože viceadmirál na lodi nejčastěji a nejlépe spal – s velkým portrétem své krásné manželky nad lůžkem. Pracovna v podobě admirálské kajuty vlajkové lodi rakouské maríny Novarra, obrovská knihovna s bustami nejvýznamnějších osobností básnictví řeckého – Homér, italského – Dante, německého – Goethe a anglosaského – Shakespeare, pohodlnou jídelnou, která už patřila ke komnatám Charlotty, s výhledy na moře a nádherným parkem, pro nějž nadšený botanik Maximilán sám vybíral rostliny. V podstatě se dá říct, že si Maximilán ve své rezidenci u Terstu vybudoval s neobvyklým vkusem malý ráj na zemi. Mohl být tedy spokojený. Ale nebyl.

Mezitím se odehrávaly za oceánem věci, jež měly rozhodujícím způsobem ovlivnit jeho život. Někdejší španělská kolonie Mexiko si vybojovala v dlouhé válce v letech 1810 – 1822 samostatnost (tehdy k Mexiku patřila i Kalifornie, Nové Mexiko, Texas a všechny středoamerické země až po Kostariku). Poté, co se nepovedl experiment s prvním císařem Agustínem I. se Mexiko v roce 1823 stalo republikou. Ve čtyřicátých letech se ale dostalo do konfliktu s mohutnějším severním sousedem – Spojenými státy americkými. Spor o Texas vedl k válce v letech 1846 – 1848, kterou Mexiko prohrálo a muselo USA odstoupit nejen Texas, ale i Kalifornii a Nové Mexiko. Kromě toho zanechala ona prohraná válka, jak už to války dělají – vyrabovanou státní pokladnu a obrovské dluhy ve výšce 82 milionů zlatých dolarů (tehdy byl dolar nepoměrně hodnotnější než dnes – nezapomeňme, že celou Aljašku koupily USA od Ruska za 12 milionů a za jižní část Nového Mexika s městem Tucsonem zaplatily Mexiku v roce 1853 10 milionů. Největším věřitelem zadluženého Mexika byla Francie, a když mexický prezident Beníto Juárez zastavil splácení státního dluhu, vpadly v roce 1861 do země francouzské jednotky císaře Napoleona III. Napoleon ovšem nehodlal z Mexika udělat francouzskou kolonii, věděl, že by se tak dostal do konfliktu s USA a to neměl v úmyslu. Potřeboval v Mexiku vládce, který by bylo ochoten staré dluhy platit a který by byl na libovůli francouzského císaře do značné míry závislý. A samozřejmě, který by byl dost chytrý, aby se dokázal v Mexiku prosadit, ale zase dost hloupý, aby se na takovou misi vůbec dal. Samozřejmě bylo výhodnější mít v Mexiku vládce z vůle boží a ne prezidenta z vůle lidu, která je vrtkavá. Napoleon se tedy rozhodl obnovit Mexické císařství, které tu už jednou bylo – i když jen na jeden rok. Napoleonova volba při hledání vhodného kandidáta na budoucího mexického císaře padla na arcivévodu Maximilána.
Napoleon samozřejmě věděl o neukojené ctižádosti mladého arcivévody, znal poměry v rakouské císařské domácnosti dost dobře. Byl ostatně s Františkem Josefem spřátelen, dokud mu Italové nenabídli za pomoc proti Rakousku Nizzu a Savojsko. Potom na své sliby a závazky vůči Vídni zapomněl a u Solferina stály francouzské jednotky na straně Italů. Nevysloužil si tím u Habsburků právě důvěryhodnou pozici. Maximilán byl tedy ostražitý. Jenže pak jej začal k mexické misi přemlouvat i jeho bratr – císař. Samozřejmě – František Josef chtěl mít svého schopného bratra co nejdál, položit mezi sebe a něho oceán, bylo optimálním řešením. Napoleon zorganizoval delegaci mexických velkostatkářů a zástupců církve, kteří navštívili Maximilána v Miramare a jménem mexického lidu ho požádali, aby přijal mexickou císařskou korunu. Šlo o představitele mexických kruhů, jež byly právě nejcitelněji postiženy pozemkovou reformou prezidenta Beníta Juáreze. Ten odebral latifundie potomkům někdejší španělské šlechty a klášterům a rozdělil půdu mezi sedláky. Získal si tím mezi lidem velkou popularitu a proto delegace, jež přemlouvala Maximiliána k přijetí mexické koruny, rozhodně nehovořila „jménem mexického lidu“, jak tvrdila. Volba Habsburka za nového císaře měla ovšem svou logiku. Habsburkové – i když španělští – kdysi Mexiku až do roku 1700 vládli a Mexiko bylo dobyto vojsky generála Hernána Cortése, jenž tak činil ve jménu císaře Karla V., Maximilánova prapředka.
Maximilán viděl a slyšel jen to, co vidět a slyšet chtěl. Vydal se i se svou ženou Charlotou za oceán a 10.4.1864 se nechal v katedrále Ciudad de Mexico korunovat mexickým císařem. Jeho ctižádost jej oslepila natolik, že opustil svůj pečlivě budovaný pozemský ráj v Miramare – před svým odjezdem vydal architektům příkazy k dobudování prvního poschodí zámku (manželé obývali v letech 1859 – 1864 jen přízemí zámku, poschodí ještě nebylo dokončeno). Styl se měl diametrálně změnit. Z prvního poschodí měla být vybudována reprezentativní císařská rezidence. Člověku až zůstává rozum stát, když vystoupá v Miramare ze skromného a útulného přízemí po schodišti do prvního poschodí. Náhle je všude purpur a zlato, na stěnách portréty pouze a výhradně tehdejších korunovaných hlav – císařů a králů, s nimiž se teď Maximilán cítil být na stejné úrovni – samozřejmě i portrét jeho bratra císaře Františka Josefa, císaře Napoleona III. či brazilského císaře Petra II. Je neuvěřitelné, jak se člověk dokáže změnit – ze senzitivního, sečtělého, diplomaticky schopného a umělecky nadaného arcivévody se stal mocí posedlý panovník.

Mexická mise ovšem vůbec neprobíhala podle Maximilánových představ. Nebyl přivítán jásajícími davy, jak mu slibovala ona mexická delegace v Miramare. V přístavu postávali jen žebráci a brzy měl nový císař pochopit, že lid na své straně nemá a mít nebude. Držel se jen díky francouzským vojenským jednotkám a tím pádem byl vnímán jako vetřelec.
V roce 1866 skončila občanská válka v USA. Mocný soused vyřešil své fatální problémy a začal se starat o souseda. Američané pohrozili Francouzům vojenskou intervencí a tito Mexiko urychleně vyklidili. Maximilián zůstal sám. Úplně sám, protože Charlotta odjela do Evropy shánět pomoc. Nesehnala, nikdo nechtěl s mexickými záležitostmi nic mít a navíc se u ní během audience u papeže poprvé projevila duševní choroba – paranoia. Zbytek života strávila v internaci, nejprve v Miramare, poté na belgickém zámku Bouchout, kde 19. ledna 1927 ve věku 87 let zemřela. Přežila tedy svého muže o šedesát let, což znamenalo šedesát let utrpení pro ni i pro její okolí.
Minimálně tehdy měl Maximilán pochopit bezvýchodnost svého postavení a z Mexika zmizet. Údajně tuto možnost zvažoval, ctižádostivá Charlotta jej ale měla přesvědčit, aby zůstal. Je otázkou, zda by vliv manželky stačil, kdyby Maximilán skutečně rezignovat chtěl. Útěk byl možný. Byl by se tehdy ještě podařil, do konce života se mohl nechat titulovat na evropských dvorech jeho veličenstvo. Miramare stálo a čekalo na něj, i když Benátsko, kterému odtud kdysi vládl, bylo po prohrané bitvě u Králova Hradce v roce 1866 přičleněno k Itálii. Jenže Maximilán byl posedlý svou představou moderní monarchie. Nechtěl jen titul, on chtěl opravdu ukázat, že osvícená monarchie je nejlepší formou vlády. Císař, nezávislý na volbách a tím pádem na krátkodobé přízni voličů může dělat i nepopulární kroky, které v konečném důsledku vedou k blahobytu celé země. Možná měl i pravdu, mexická republika se nikdy nevymanila z korupce, politické nestability a vlády krátkodobých diktátorů. Jenže Mexičané jej nechtěli. V zoufalství udělal Maximilán největší chybu svého života. Vypsal peněžitou odměnu na hlavu svého soka Beníta Juáreze. To mělo pro něj fatální následky.
V červnu 1867 musel Maximilán se svými posledními věrnými před republikánskou přesilou kapitulovat. Stanný vojenský soud jej obvinil z navádění k vraždě hlavy státu ( Beníto Juárez své sesazení z postu prezidenta Napoleonem III. samozřejmě nikdy neuznal a považoval se po celou dobu za legitimního zvoleného mexického prezidenta), odsoudil k smrti a 19. června 1867 byl arcivévoda Maximilán spolu se svými dvěma generály v Querátaru popravčí četou zastřelen.
Ráj v zámečku Miramare vyměnil za mexické peklo.
Být nadaným mladším bratrem císaře, jenž nerozumí ani vládě ani svým příbuzným, je prostě fatální.

V předdovolenkovém stressu jsem skoro přehlédl jedno důležité jubileum. Už nebyl čas k němu vytvořit patřičný příspěvek, dělám to tedy teď s mírným zpožděním, ale ještě ve správném měsíci – měsíci, který po tomto člověku dostal své jméno – August.  My mu samozřejmě říkáme srpen a řadíme se tak k několika málo národům, kteří dali tomuto měsíci jiné jméno, než jméno prvního římského císaře.

19. srpna roku 14 našeho letopočtu, tedy přesně před 2000 lety zemřel ve věku nedožitých 77 let (narozen 23. září roku 63 před naším letopočtem) první římský císař Gaius Julius Caesar Octavianus Augustus. Skutečný génius moci, jemuž se podařilo římskou republiku přetvořit na autoritativní stát, v němž měl on sám absolutní moc, a podařilo se mu dokonce tento nový systém natolik stabilizovat, že přečkal dalších skoro tři sta let (počítám po reformu císaře Diokleciána) bez ohledu na mnohem méně nadané následníky a změněné politické i ekonomické podmínky. Augustus nebyl jen císařem – on systém císařství vymyslel a uvedl do reality. Do takové, z níž už nebylo cesty zpět. Možná proto stojí za analýzu, jak to dokázal a jaké prostředky k tomu použil. Mnohé z nich jsou pilíři moci i současných diktátorů, i když by tito mohli k někdejšímu Římanovi povětšinou chodit do učení.

Nehodlám zde popisovat Augustův život, to by učinilo tento článek příliš dlouhým a zřejmě i nezáživným, jeho nejdůležitější životopisná data si člověk najde na Wikipedii, či vyčte z tabulky, přidané k tomuto článku.

Pro mne bude výchozím bodem mé analýzy datum 13. leden roku 27 před naším letopočtem, kdy tehdy 36. letý Gaius Julius Caesar Octavianus, jak se tehdy nazýval, předstoupil před římský senát, odevzdal všechny své mimořádné pravomoci, jimiž byl obdařen v čase občanských válek (tyto ukončil dobytím Egypta a smrtí Marka Antonia v roce 30 př.n.l.) a vyjádřil přání odejít do ústraní. Samozřejmě že toto přání nebylo myšleno upřímně. Senát, v němž bylo mnoho senátorů, kteří se na své posty dostali jen díky jeho přízni a věděli že by mohli být z tohoto stavu rychle vyškrtnuti a samozřejmě i v obavě z vypuknutí další občanské války (Řím se nacházel ve válce s vlastními občany či svými spojenci s přestávkami od roku 121 až do roku 30, tedy devadesát let a přivedlo jej to skoro k politickému i ekonomickému kolapsu) sice jeho rezignaci přijali, dali mu ale ihned titul „princeps“, což v latině znamená první a příjmení Augustus, což znamená vznešený. Tento titul byl až do onoho dne vyhrazen pouze bohům. Oficiálně byla 13 ledna 27 př.n.l. obnovena římská republika, ve skutečnosti právě tohoto dne zemřela. Aniž by si to obyvatelstvo, ale i většina tehdejších politiků uvědomila. Právě v tom byl génius mladého a chorobně ambiciózního muže, jenž právě vykročil za absolutní mocí nad tehdejším známým světem.

Augustus nepřijal žádný oficiální titul. Právě snaha jeho adoptivního otce Caesara nechat se korunovat králem, mu byla osudná a vedla k jeho zavraždění. Augustus se uměl učit z cizích chyb. Slovo císař, kterým jej nazýváme a jmenujeme jej prvním císařem, nebyl žádný titul, ale je to pouze počeštěná forma jména Caesar. Augustus používal toto jméno naprosto legálně, přidalo se k jeho původnímu jménu Gaius Octavius po adopci Juliem Caesarem (Julius bylo skutečné Caesarovo příjmení, přídomek Caesar, tedy krásnovlasý, si rodina přidávala díky svým blonďatým vlasům, i když právě u našeho Caesara trpícího pleší to byl spíše důvod k frustraci a posměškům jeho nepřátel.) Proto se tedy Augustus jmenoval Gaius Julius Caesar Octavianus. (Rodinné jméno, tedy vlastně příjmení Octavius se na Octavianus změnilo rovněž adopcí a poukazovalo na původní rodinu, z níž adoptovaný pocházel). Takto se tedy nový vládce jmenoval už od roku 44 př. n. l. a v roce 27 přibyl jen čestný titul Augustus s přídomkem „divi filius“, tedy syn boží, což ovšem opět nebylo nic nápadného – jeho adoptivní otec Caesar byl mezitím senátem povýšen mezi římské bohy. Augustovi následovníci si pak toto jméno přidávali v okamžiku, kdy byli zvoleni „princeps“ a později už bylo nemyslitelné, aby na Palatinu seděl člověk bez tohoto jména. Tak bylo časem jméno Caesar neodmyslitelnou částí jména samovládce a stalo se jeho titulem. Ještě u druhého císaře Tiberia to opět nebylo nic nápadného, koneckonců jej Augustus opět adoptoval za svého syna a tak i Tiberius přišel k jménu Caesar naprosto legální cestou. Oficiálně byla tedy v roce 27 před Kristem obnovena římská republika, kde se opět volili konzulové, prétorové, tribuni lidu, atd. senátoři se stávali členy senátu na základě svého majetku (jenž musel mít rozsah zákonem předepsaných 1 200 000 sesterciů a na základě svého bezúhonného života, o čemž rozhodovali z řad osvědčených konzulů zvolení censoři.) Vše se tedy zdánlivě vrátilo do starých dobrých kolejí zpřed občanských válek a kdo byl dostatečně slepý, mohl to i tak vnímat a veřejně hlásat. Navíc Augustus žil naprosto skromně a nenápadně v malé vile na Palatinu a nijak navenek nedával najevo, že je to on, kdo třímá otěže moci v obrovském římském impériu.

Přesto mělo znovuzavedení tradiční demokracie jeden háček a ten spočíval právě v onom titulu „princeps“. Nikdo v podstatě nevěděl, co ten titul znamená. Zda to skutečně znamená první senátor či pouze, že osoba s tímto titulem je oprávněna vyjadřovat se k projednávaným záležitostem jako první. Sám Augustus se nazýval „primus inter pares“ tedy první mezi sobě rovnými, což k vysvětlení tohoto oblému příliš nepřispívá. Každopádně právě tohoto privilegia, tedy hovořit v senátu vždy jako první, Augustus bohatě využíval – byl přece nesmírně zaměstnaný člověk a neměl čas vysedávat v senátu po celou nekonečnou dobu tlachání. Oznámil tak v podstatě svůj názor a přání, jak by mělo jednání dopadnout – a měl vždy dostatek příznivců, kteří jeho přání pak hlasováním (na kterém se on už neúčastnil) prosadili. Zpočátku si sice dovolovali někteří senátoři názoru princepse oponovat, tito ale pak mizeli, umírali, nebo museli na daleké a nepopulární mise a postupně všem došlo, že je mnohem výhodnější s názorem, jenž je přednesen jako první, souhlasit.

Zní to jednoduše, jednoduché to ale samozřejmě nebylo. Aby se senátoři stali poslušnými figurkami, museli cítit, že onen princeps je prostě neporazitelný a hlavně neodstranitelný. Že je tedy natolik mocný, že si s ním neporadí. Augustus totiž pochopil naprosto geniálně principy moci, všechny její oporné sloupy a postupně je všechny soustředil ve svých rukou. Zabývejme se jednotlivými těmito sloupy podrobněji.

1. Moc ekonomická. Vládce, který má hluboko do kapsy je k smíchu a v té době by neměl nejmenší šanci se prosadit. Peníze jsou dobré na podplácení, ovlivňování veřejného mínění, pořádání her, rozdělování jídla v čase hladomoru a samozřejmě v neposlední řadě i na placení vojska.  Augustus to pochopil naprosto přesně. Zdrojem bohatství Říma a jeho elity byly provincie. Provincie byly spravovány buď prokonsulem nebo proprétorem, tedy konsulem či prétorem z minulého roku, kterému vypršel mandát a byl odměněn správou některé provincie.  Většinou se mu tak podařilo zaplatit dluhy spojené s jeho volební kampaní a ještě se obohatit. Kradení a korupce těchto funkcionářů se plně tolerovala, platila k tehdejší politické hře. Samozřejmě, že konzulové a prétoři měli zájem o provincie bohaté, jako bylo Řecko, Sicílie, Afrika či Asie, do nových pohraničních provincií jako byla Galie, Hispánie či Panonie se moc nehrnuli. Tam se toho ještě moc ukrást nedalo. Augustus provedl reformu říše, kdy provincie rozdělil na provincie senátní a ty, které spravoval princeps prostřednictvím svých správců. Senátní byly např. Sicílie, Řecko, Makedonie, Provincie Asie – někdejší Pergamské království a další provincie v Malé Asii, Sýrie, Afrika, Narbonensis (dnešní Provence) nebo Baetica (jižní, nejbohatší část Španělska). Augustovi podléhaly pak „pouze“ nově dobyté a tedy ještě nezpacifikované a nezorganizované provincie jako Gallie (dobytá jeho adoptivním otcem Caesarem) Hispánie (obsazená Caesarovým protivníkem Pompeiem) Panonie, Raetie, Noricum, Dalmácie, Thrákie, Sardínie, Korsika (odebrané synu Gnaiea Pompeia Sextovi). Všechno to byly provincie chudé, jenže bylo jich hodně. A když kape z vícero kohoutků, ono už něco nakape. A navíc, byl tu Egypt – diamant na Augustově koruně. Ten patřil od roku 30 taky k nově dobytým provinciím. Jenže Egypt byl neskutečně bohatý. Proto Augustus ještě jako Oktavián v době, kdy byl diktátorem a vládl 60 legiím, tedy veškerému římskému vojsku, prosadil zákon, že žádný senátor nikdy na půdu Egypta vstoupit nesmí – mělo se tím předejít svodům osamostatnit se od Řima, kterým neodolal Octaviánův protivník Markus Antonius. A s tímto zákonem nemohla být tato provincie spravována žádným prokonsulem či proprétorem (protože ti byli voleni zásadně z řad senátorů) a musela být trvale spravována Augustem prostřednictvím jím jmenovaných správců. Augustus tedy dokázal nahromadit obrovský majetek, který ale nedával nijak najevo okázalým způsobem života, používal svou ekonomickou sílu pouze a výhradně pro politické cíle. S patřičným úspěchem.
2. Moc vojenská. V Římě, který žil válkami, bylo ovládnutí vojska nejdůležitějším prvkem moci. Oktavián sám byl mizerný vojevůdce. Jeho premiéra se uskutečnila v bitvě u Mutiny v roce 43 př.n.l. Tehdy se bitvy zúčastnil jen s podpůrným soukromým vojskem, pomáhajícím vojsku senátu vedeného oběma konzuly. Bitvu vyhrálo senátní vojsko zejména díky schopnostem obou konzulů Gaia Vibia Pansy a Aula Hirtia, oba ale v bitvách 13. a poté 19. března 43 př.n.l. padli (druhému, vážně zraněnému, měl podle zlých jazyků pomoci do nebe vlastnoručně sám Oktavián). Podruhé se musel osvědčit v bitvě u Filippi proti Marcu Juniovi Brutovi a po hanebné porážce se spasil z bitevního pole útěkem. Bitvu zachraňoval jeho spojenec a někdejší i pozdější nepřítel Marcus Antonius, který rozdrtil vojsko Brutova partnera Gaia Casssia Longina a v druhé bitvě pak i vojsko Brutovo. Při tažení do Španělska  přišel Oktavián vlastní nešikovností skoro  o život. V bitvě u Aktia, kdy byl definitivně poražen Marcus Antonius, velel Oktaviánovu vojsku jeho přítel Marcus Vispanius Agrippa. Oktavián sice vojsku neuměl velet, znal ale naprosto dokonale jeho význam. Po ukončení občanských válek snížil počet legií ze 60 na 28 (tolik byl Řím schopen financovat) a rozmístil je – hádejte kam. Samozřejmě do nově dobytých, pohraničních a tím pádem nejvíce ohrožených provincií. Protože velitelem vojska byl vždy daný správce provincie, ve které se legie nacházela s titulem prokonsula nebo proprétora, dostala se tak celá armáda pod Augustovu kontrolu. Ale ani s tím se Augustus nespokojil. O jeho bezprostřední bezpečnost se starala garda složená z Germánů převážně z kmene Batávů (Germani corporis custodes). Tito divoši, neumící ani latinsky, byli naprosto odkázáni na libovůli a ochranu svého pána a byli mu tedy bezvýhradně oddáni. Bez jeho ochrany by byli vydáni nenávisti Římského lidu. (Tuto taktiku osobní gardy z cizinců jiné kultury a jiného náboženství použilo mnoho vládců v budoucnosti, ještě za Augustova života židovský král Herodes, později například císař Friedrich II. ve třináctém či litevský velkokníže Vitold v patnáctém století.
3.  To mu ovšem nestačilo. Už v letech před rokem 27.př.n.l. měl Oktavián svou osobní gardu takzvaných kalaguritánů. Po roce 27 pak vytvořil skvěle zorganizovanou privilegovanou armádu tzv. pretoriánů – bylo to devět kohort původně o 500 později o 1000 mužích. Ti podléhali přímo jemu prostřednictvím DVOU!!! prefektů. Této gardě tedy nevelel jeden velitel, jak by bylo logické, ale dva. Tím žádný nemohl příliš vyrůst, a pokud by se o to jeden pokusil, ten druhý by jej určitě v zájmu vlastní kariéry udal. Protože pretoriáni dostávali 150 procent platu normálního vojáka a byli umístěni pouze v Itálii na pohodlných místech, byla jejich oddanost princepsovi zaručena. Prefekti se verbovali výhradně z jezdeckého stavu. Nejvyšším postem, kterého mohl jezdec dosáhnout, nebyla totiž ona hodnost prefekta pretoriánů – ale funkce správce Egypta!!! Být pánem v nejbohatší římské provincii byl snem každého Římana. Senátoři ovšem snili marně, loajální prefekt pretoriánů měl naopak tuto funkci a s ní spojené báječné bohatství na dosah. Nevyplatilo se tedy být poslušný a loajální?
4. Moc politická. Jak jsem už napsal, 13. ledna se Augustus vzdal oficiálních pravomocí a jeho následující pravomoci byly už jen neoficiální (ale o to účinnější). Jednu funkci si ale pro jistotu podržel. Nechal se zvolit pro rok 27 př.n.l. tribunem lidu (Tribunus plebis). Tito tribuni měli v rukou obrovskou moc. Předsedali lidovým shromážděním, mohli zrušit jakýkoliv zákon senátu slovem „veto“ pokud měli pocit, že zákon poškozuje zájmy prostého lidu a platili za nedotknutelné (sacrosanti), nemohli být tedy v době svého mandátu předvoláni před soud či odsouzeni. Oktavián si tedy přece jen nechal pootevřená zadní dvířka, pokud by v senátu něco neběželo v onen rozhodující 13. leden podle jeho představ. Ono to ale tak běželo, následně se stal třináctkrát konzulem (s patřičným imperium proconsulares, opravňujícím ho velet vojsku) a posléze i několikrát censorem. Censoři byli voleni senátem z řad nejzasloužilejších a morálně žijících konzulů, jejich právo bylo doplňovat seznamy senátorů o nové členy, ale hlavně – vyškrtávat z jejich řad senátory, kteří buď svým způsobem života, nebo poklesem hodnoty svého majetku nesplňovali podmínky zasedat v římském parlamentu. Proti jejich rozhodnutí nebylo odvolání, bylo definitivní. Tradičně byli voleni každých pět let nebo podle aktuální potřeby. Samozřejmě, že třináctinásobný konzul, žijící mravným skromným životem a mající právo se ke každé otázce vyjádřit jako první, byl v každém sboru censorů – a i tam měl zřejmě právo hovořit jako první. Proto bylo velmi moudré ho nedráždit, starat se o udržování a rozmnožování rodinného majetku a držet hubu. Jinak se mohl člověk najít na listině vyřazených parlamentářů a jeho rodina poklesla do nižší šlechty, takzvaných jezdců, odkud bylo těžké probít se znovu nahoru.  Že Augustus umí být nelítostný, dokázal už při tzv. proskripčních seznamech, které spolu s Marcem Antoniem (to byli ještě spojenci) sestavili v roce 43 př.n.l. a na základě těchto seznamů byly zavražděny desítky senátorů a na 2000 jezdců. Oktavián tehdy přitom s lehkým srdcem obětoval i svého hlavního podporovatele Cicera, po jehož krvi dychtil Marcus Antonius.
5. Moc církevní. Není možno ji podceňovat, náboženství hrálo v Římě významnou roli, především věštby se braly velmi vážně a zlomily vaz leckterému politikovi, který se kněžím znelíbil. Po smrti Marca Aemilia Lepida v roce 12 př.n.l. převzal Augustus i funkci nejvyššího velekněze. Do tohoto roku si udělal z někdejšího Caesarova velitele jízdy a pozdějšího kumpána v tzv. druhém triumvirátu poslušnou figurku. Z pozice nejvyššího velekněze učinil hodně pro obnovu náboženských kultů – jen v Římě dal postavit víc než 80 chrámů a jeho přítel Agrippa dal postavit Panthenon, největší z nich. (Agrippa byl schopný ale bez ambicí a tedy poslušný a koneckonců byl Augustův zeť a tak mu vládce taky přenechal trošku slávy, aby sloužil o tom nadšeněji a poslušněji).
6. Moc veřejného mínění – tedy umění PR. To ovládal Augustus vždy přímo geniálně. Především se sám postavil do úlohy mírotvorce. Pro římský lid, vyčerpaný a znechucený věčnými válkami minulých let to bylo pravé požehnání. Je pravdou, že po dobu Augustovy vlády trvající 44 let byl chrám boha Januse, který se otvíral vždy, když římské vojsko vyráželo na válečné tažení a zavíral se, když se vrátilo a válka skončila, zavřen déle, než za celé předcházející dějiny Říma trvající tehdy už víc než 700 let.  V roce 10 př.n.l. po ukončení války v Hispánii dal Augustus demonstrativně přímo na Martově poli postavit monumentální „Oltář míru“. Nedělalo mu to zřejmě žádné velké násilí, on sám válku vést neuměl, a proto její neexistence neželel. Porážka v nějaké zbytečné válce by mu mohla jen pošramotit pověst. V roce 17.př.n.l. nechal s obrovským finančním nákladem uspořádat tzv. „Stoleté hry“. Nebyl za tím jen obvyklý slogan „chléb a hry“ (i když ten hrál samozřejmě nejdůležitější roli) ale i obnova tradičních kultů a obnovení úcty k tradičním bohům.Augustus založil v Římě požární službu. V přeplněném městě plném činžovních domů byl oheň největším nepřítelem a lidé z něj měli největší strach. Najednou nebyli odkázáni sami na sebe, ale na pomoc spěchali za císařovy peníze vycvičení a jím placení profesionálové a zachraňovali, co se zachránit dalo.A v neposlední řadě – Augustus měl svého Vergilia. Vergilius platil jednoznačně za nejgeniálnějšího básníka své doby, už za svého života byl hojně citován jinými autory a veřejně recitován. Pocházel z venkova, což nemohl svým vzhledem zapřít, dokázal si ale vždy získat mocné ochránce a nezapomněl se jim odvděčit tím, že je oslavil ve svých verších. Tak když Asinius Pollio, Alfenus Varo a Cornelius Gallus pomohli ochránit jeho rodinné pozemky při rozdělování půdy vojenským vysloužilcům, oslavil je v „Zpěvech pastýřských“ a když mu Augustův přítel Maecenas pomohl v jednom sporu s vojenským vysloužilcem, dočkal se stejné odměny ve „Zpěvech rolnických“. Zřejmě tehdy si jej všiml Augustus sám (existuje sice legenda, že Vergilius jako rodilý sedlák správně odhadl slabiny koně, do něhož vkládal Augustus velké naděje, ta ale není brána historiky příliš vážně) a od té chvíle už směl Vergilius opěvovat pouze Augusta a jeho dobu. Což činil rád, nadšeně a v nejlepších verších své doby. Kdo by pak nevěřil tomu, co mu básník předkládal, že totiž doba Augustova je nejšťastnější dobou římských dějin.
8. Augustus pokračoval v tradici, kterou zavedl Caesar, vydával noviny informující o jednáních v senátu – samozřejmě referoval o nich tak, jak je viděl on – a tím ovlivňoval veřejné mínění.
9. Augustus se staral i o to, aby Římané měli víc v peněžence. Prodávání levného obilí dováženého z Egypta (kterému vládl on) bylo samozřejmostí a když bylo nejhůř, rozdávalo se toto obilí i zadarmo. Muži, kteří se oženili a v manželství zplodili děti měli úlevy na daních (to se týkalo samozřejmě jen římských občanů) a byli osvobozeni od různých povinností (tzv. právo tří dětí – ius trium liberorum) a dostávali významná (a dobře placená) místa ve státní správě.
10. Už v předvečer svého gesta z 13. ledna roku 27 tedy na konci roku 28 př.n.l. zrušil všechny zákony z doby triumvirů, které jim dávaly neomezené pravomoci nad životem a smrtí všech občanů. Jásot byl obrovský, následné volbě tribunem lidu nestálo opravdu nic v cestě a člověk rozumí samozřejmě o to lépe, že jej senát onoho osudného třináctého ledna prostě do důchodu poslat nemohl.
11. Už své vítězství nad Markem Antoniem a dobytí Egypta oslavil tak jak nikdo před ním. Ve dnech 13 – 15. srpna roku 29 př.n. l. slavil v Římě až tři triumfy, během nichž se nepracovalo, ale slavilo a zavedl tradici, že se tyto dny slavily pod jménem „Ferie Augusti“ každoročně, jako připomínka konce nesmyslného zabíjení římských občanů římskými občany. Tak založil tradici nejdéle slaveného svátku v Evropě a možná i na světě. I dnes je „Faragosto“ 15.srpna největším italským svátkem. I když většina Italů vůbec neví, co to vlastně slaví (přesvědčil jsem se o tom u mé učitelky italštiny) slaví o to nadšeněji.

Augustus byl opravdu geniální politik, možná nejgeniálnější v lidských dějinách. Musíme si uvědomit, že šel po nevyšlapaných cestičkách, musel sloupy své moci definovat sám a zmocnit se jich. Neměl žádné skutečné předchůdce, jeho adoptivní otec Caesar byl možná geniální vojevůdce, ale politicky babrák (jinak by nepozval do Říma svou milenku Kleopatru, nekoketoval by s korunovací na římského krále a hlavně by nerozpustil po vítězství nad Pompejem svou hispánskou gardu). Augustus se uměl učit z chyb svých předchůdců, řešení ale musel nacházet sám.

Měl k tomu všechny předpoklady. Byl sám nesmírně chytrý a nebál se obklopovat schopnými lidmi (jako byli například už vzpomenutí Marcus Vispanius Agrippa či Maecenas). Vyrostl prakticky bez rodičů, otec zemřel, když mu byly čtyři roky, matku ztratil ve dvanácti. Citový chlad mu byl vlastní, svou druhou ženu Scribonii opustil v den, kdy mu porodila dceru Julii, aby si mohl vzít Livii, která byla v té době vdaná a dokonce i těhotná se svým prvním mužem. Stejně chladnokrevně obětoval svou sestru Octavii, když ji provdal v roce 40 př.n.l. za Marka Antonia, ačkoliv věděl, že tento žije s Kleopatrou. Zapuzení Octavie jejím mužem bylo jedním z dobrých zdůvodnění války proti někdejšímu partnerovi. Chladnokrevnost a chybějící svědomí dokazoval Augustus po celý svůj život. I při vyhnání své dcery Julie na neobydlený ostrůvek Pantateria či svého vnuka Postuma, důvody jehož vyhnanství nikdy nebyly vyjasněny. Stejně tak přinutil svého adoptivního syna Tiberia se rozvést se ženou kterou miloval. Potřeboval jej prostě mít jako následníka v rodině a proto se Tiberius musel oženit s Augustovou dcerou Julií. A podobných příkladů z jeho osobního života by se dala najít celá řada.

Šlo mu samozřejmě v první řadě o osobní moc, protože pochopil, že by politický pád nepřežil. Měl ale i vizi posilnění římského státu, který se v té době nacházel v hluboké krizi. Neustálý boj o moc vyčerpával jeho lidské i ekonomické zdroje a ohrožoval jeho další existenci. Augustus dokázal Řím z této krize vyvést. Po vymření Julijsko-Claudijské dynastie, kterou založil, následoval sice rok 68 známý jako rok čtyřech císařů, tato krátká občanská válka už ale jeho dílo nemohla ohrozit. Začalo se rozpadat, až když syn Marca Aurelia  Commodus zprofanoval císařskou moc natolik, že o novém císaři začali rozhodovat výhradně vojáci – v roce 193 nabídli pretoriáni funkci císaře dokonce v dražbě! Následovalo sto let vlády takzvaných vojenských císařů, tedy sto let občanských válek a to už nemohla přežít ani taková říše, jakou bylo Augustovo Římské impérium.

Tváří v tvář faktu, že se i dnes snaží Augustovy metody napodobovat mnozí diktátoři nebo rádobydiktátoři, kterým nevoní současná demokracie, musím řádky, které budou následovat poněkud relativizovat. Poslední Augustova slova, když cítil, že se blíží jeho konec, byla (mimochodem pronesena v řečtině, protože vzdělaní Římané se bavili v tomto jazyce a takto pronesené poselství mělo větší šanci na to, že se rychle rozšíří po celé říši. Zeptal se svých přátel, dlících u jeho smrtelného lože, zda zahrál dobře svou životní komedii a pak řekl: „Pokud se vám hra líbila, vzdejte jí chválu potleskem a odměňte náš výkon vaším jásotem“

V podstatě mi nezbývá nic jiného, než se k tomuto potlesku připojit. Člověk toho muže nemusel rád, obdivovat jej ale musel. A to je i můj případ.

Životopisná data:

23.září 63 př.n.l. – narození Gaia Octavia

61 př na l. jeho otec Gaius Octavius jako první v rodině dosáhl hodnost prétora a hodlal kandidovat na konsula

59 ř.n.l. smrt otce

51 př.n.l. smrt matky Atie

44.př n.l. v Caesarově testamentu je určen za jeho dědice. V té době studuje v Apollonii v dnešní Albániii, přepravuje se víceméně tajně do Itálie, je ale poznán a provolán lidem za Caesarova dědice a vykonávatele jeho testamentu

43 př.n.l. Bitva u Mutiny, Oktavián bojuje na straně republikánů proti Marku Antoniovi

43 př.n.l. druhý Triumvirát Oktavián, Markus Antonius a Lepidus

42 př.n.l. bitva u Fillipp porážka republikánů

40 př.n.l. rozvod s první ženou Clodií, svatba se Scribonií, svatba Marka Antonia s Oktviánovou sestrou Octavií

38 př.n.l. rozvod se Scribonií, narození dcery Julie, svatba s Livií Drusillou

31.př.n.l. bitva u Actia

30 př.n.l. dobytí Egypta, konec občanských válek

13-16.1.27 př.n.l. založení principátu, Oktavián dostává titul Augustus

8.př.n.l. šestý měsíc římského kalenáře je senátem přejmenován na Augustus

2.př.n.l. Augustus dostává titul “Pater Patriae” – Otec vlasti

2 př.n.l. dcera Julia je poslána do vyhnanství na ostrov Pantaterii z důvodu nemravného života

4.n.l – Adopce Tiberia (spolu s posledním žijícím vnukem Postumem, synem Julie a Marka Vipsania Agrippy)

9.n.l. zničení tří římských legií v Tentoburském lese Germány vedenými knížetem Ariminiem, přechod Říma do defenzívy, budování Limes Romanum na Rýnu a Dunaji jako obranné linie a říšské hranice.

19.srpna 14 nl.lsmrt Augusta v městě Nole u Neapole

Největší šílenství lidstva začalo právě před sto lety a trvalo s dvacetiletou přestávkou na oddych bezmála 31 let. Dnes si to vlastně ani nedokážeme představit, že se byli lidé schopni zabíjet ne po stovkách, po tisících ale po miliónech, aniž by vlastně věděli, proč to dělají. Bylo třeba vyhrát válku. Ale proč? Proč ta válka vlastně byla?
Samozřejmě za ní byly strategické zájmy, především zájmy ekonomické. Velká Británie a Francie si zajistily v osmnáctém a devatenáctém století rozsáhlé koloniální državy. Co začalo jako misijní činnost, změnilo se v běhu času na důležitý hospodářský faktor. Kolonie byly poslušný odběratel zboží bez ohledu na jeho kvalitu a cenu a dodavatel surovin za ceny, které diktovaly mateřské země. Tyto koloniální trhy byly uzavřeny systémem cel a proto pro jiné státy nedosažitelné.
Což muselo nejvíc vadit Německu. To díky své rozdrobenosti, kterou dokázalo překonat až v roce 1870, mělo velký handicap při dělení světa a dostalo se na ně jen pár drobků- jako například dnešní Nanibie, Tanzánie, Togo a Kamerun. Co to bylo proti Francouzské západní a rovníkové Africe sahající od Alžírska až k Pobřeží Slonoviny a do Gabunu či na Madagaskar a Francii patřila i celá Indočína s dnešním Vietnamem, Laosem a Kambodžou a v Jižní Americe mělo francouzské Impérium aspoň francouzskou Guayanu. Ale ani Francie se nemohla měřit s impériem Anglickým, obsahujícím celé císařství Indické, téměř kompletní řadu držav v Africe spojující sever s jihem od Egypta až po jižní Afriku (v cestě stála jen ta proklatá německá Tanzánie) a v nekonečném množství ostrovů v Pacifiku a v Indickém oceánu, zajišťující anglické flotile bezpečné přístavy kdekoliv na světě. Někde stačilo mít jen otevřená dvířka, jako například Honkong jako bránu do na obrovský čínský trh. Rusové expandovali do střední Asie a na dálný východ, jen Německo a Rakousko přišly zkrátka. To je spojovalo víc než společný úřední jazyk. Jediný prostor, který byl ještě volný, tedy před krátkou dobou vyklizený jinou velmocí, osmanským Tureckem, byl Balkán. A Turecko, toužící po modernizaci a po evropském zboží, bylo velkou příležitostí pro německý průmysl, který se zalykal vlastní nadprodukcí a omezeními možnost jejího vývozu. Že nakonec válku začalo Rakousko, které vlastně nemělo co získat, je paradoxem, jaké píší dějiny hodně rády.
Svět v roce 1914 nezažil „pořádnou“ válku už 43 let, tedy skoro dvě generace (posledními velkými vojenskými střetnutími byla občanská válka v Americe 1861 – 1865 a německo-francouzská válka v roce 1870). Dvě generace tedy už žily v míru, pamětníci posledních válek už zemřeli nebo byli starci nad hrobem (průměrný věk byl tehdy mnohem nižší než dnes) a neměli už do dění moc co hovořit. Navíc ony poslední války, které vedlo Německo proti Rakousku v roce 1866, a proti Francii v roce 1870, byly spíše svůdnou vzpomínkou. Obě byly rozhodnuty rychle, za cenu malých ztrát, zato přinesly vítězům hodně slávy. Zničující americká občanská válka, která byla v podstatě první moderní válkou, v níž rozhodovalo vyčerpání zdrojů a ne statečnost či strategické schopnosti, byla daleko a Evropanům toho mnoho neříkala.
Životní úroveň v posledních desetiletích před rokem 1914 stále stoupala, až na velkou hospodářskou krizi v devadesátých letech devatenáctého století se lidem dařilo v podstatě stále lépe – vlastně poprvé v historii víceméně dobře – aspoň tedy většině z nich. Sociální demokracie a odborové hnutí vybojovalo přerozdělovací systém, který výrazně zvedl koupěschopnost obyvatelstva, zavedl placenou dovolenou, život se výrazně zlepšil – a lidé měli pocit, že se nudí, hlavně ti mladí. První světové válce se někdy říkalo, že vznikla z nudy a blahobytu. Není to samozřejmě pravda, za jejím vznikem stály strategické hospodářské zájmy, ovšem fakt, že její výbuch vyvolal mezi obyvatelstvem spíše nadšení než strach a skepsi, se dá tomuto fenoménu připsat. Josef Švejk a česká „Simulantenbande“ byla spíše výjimkou. Rakouská mládež byla asi opravdu jediná, které se do války příliš nechtělo, za to byla odměněna právem tuto válku zahájit.
Když to celé šílenství začalo, bylo skoro ve všech zemích přivítáno s euforií, jako jakési osvobození z nudy denního života a možnost vykonání hrdinství a sklizení slávy. Ani Kongres socialistické internacionály, vlastně mezinárodní sdružení dělníků, na které čekalo největší utrpení a lidské ztráty, si nedovolil se proti válce postavit. Schválil ji a podepsal si tak svůj vlastní rozsudek smrti. Napětí totiž rostlo už několik desetiletí. Proti sobě stály už dvacet let dva útvary – trojspolek Německa, Rakouska a Itálie proti Trojdohodě Francie, Velké Británie a Ruska. Jestliže disponovala Trojdohoda mnohem větším hospodářským a lidským potenciálem, byla mnohem méně kompatibilní než Trojspolek. Francie s Velkou Británií byly přes 600 let znepřáteleny na život a na smrt a vedly proti sobě nesčetně válek, než francouzská císařská garda vykrvácela u Waterloo pod palbou britských děl. Že se byly tyto dvě země ochotny spojit proti společnému ohrožení, které v druhé polovině devatenáctého století začalo představovat expandující Německo, se podobalo tak trochu zázraku. A zaostalé Rusko daleko na východě bylo v tomto klubu stejně jen trpěným členem z nutnosti, protože kulturně, ekonomicky ani politicky nemělo ostatním dvěma spojencům co nabídnout – kromě otevření druhé fronty na východě v případě, kdyby se Německo skutečně chtělo do válečného dobrodružství pustit. Že na to frustrované a celními bariérami rozhozenými po celém světě omezované Německo myslí, dávala najevo stavba vojenského námořnictva a ponorkové flotily. Trojspolek Německa, Rakouska a Itálie se taky jevil mnohem homogennější, tyto tři země spojovaly společné zájmy i společná frustrace, (I Itálie byla až do roku 1870 rozdrobená a tak přišla při dělení kolonií zkrátka, Libye a Somálsko ji naprosto neuspokojovaly). Německo a Rakousko spojoval pak i společný jazyk. I kulturní rozdíly byly mnohem menší než u Trojdohody. Snaha anglického krále Eduarda VII. tento spolek roztrhnout, kdy se při své návštěvě v Bad Ischlu snažil v roce 1907 několik týdnů přesvědčit rakouského císaře Františka Josefa o potřebě izolace Německa, byla marná, vazby mezi Rakouskem a Německem byly už příliš silné, Rakousko už pečovalo víc o zájmy německé než vlastní. Napětí tedy panovalo už dlouho, vybíjelo se zatím v lokálních konfliktech, jako byly dvě balkánské války 1912 a 1913, kterých si západní svět sotva všiml. (Balkán byl tehdy stejně jako dnes oblastí, kam se člověk raději nedívá) Jenže myšlení lidí bylo na konflikt připraveno, přesněji řečeno, přestalo se ho bát.
Svět se podobal sudu se střelným prachem a stačila jen malá rozbuška, aby explodoval. Tou se stalo několik výstřelů v Sarajevu, které ukončily život Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželky. Záminka byla tu, touze lidí po dobrodružství a hrdinství mohla být dána volná cesta.
Vše šlo ráz na ráz. 28 července – tedy v pondělí před sty lety vyhlásilo Rakousko válku Srbsku. V představě rychlého a snadného vítězství, které mělo otevřít Rakousku a Německu cestu do Turecka a na lákavé středoasijské trhy. 30. července vyhlásilo Rusko všeobecnou mobilizaci. 31. července následovalo všeobecná mobilizace v Rakousku-Uhersku. Belgii, Švýcarsku ( že se Švýcarsko do první světové války nezapojilo, mělo důvod jen v tom, že se Švýcaři nedokázali dohodnout, proti komu mají bojovat. Francouzské kantony chtěly bojovat proti Německu, německé proti Francii, italské pak ještě nebyly rozhodnuty a tak nakonec Švýcaři nebojovali vůbec, což zemi nesmírně prospělo) a Holandsku.
1.srpna vyhlásilo Německo válku Rusku, Francouzi pak válku Německu a Italové dostali v poslední chvíli strach, vyhlásili neutralitu a vyčkávali, ke komu bude lepší se přidat. 3. srpna vpochodovala německá vojska do Belgie, čímž si už navždy zasloužila nálepku agresora, a 4. srpna vyhlásila Velká Británie válku Německu a Rusko Francii a Velké Británii. Během jednoho týdne stála celá Evropa ve válce, o níž ještě před dvěma měsíci neměla tušení. Zítra to tedy bude přesně sto let, kdy bylo neodvolatelně zaděláno na největší šílenství, do kterého se svět kdy měl pustit.
Po masakrech v belgických městech Dinantu a v Loevenu si pak Němci definitivně vysloužili nálepku krvežíznivých barbarů, proti nimž se musí spojit celý svět, což mělo velký ohlas především v britských koloniích a dominiích, kde se začali masově hlásit dobrovolníci do britské armády. (V Loevenu došlo pravděpodobně omylem ke střelbě mezi dvěma německými patrolami, jenže střelba byla přisouzena belgickým ostřelovačům. Zato Němci vypálili celé město, zmasakrovali skoro tři sta civilů a zbytek obyvatelstva přinutili město opustit.) Protože přitom byla zničena celá čtvrť prastaré university, bylo neštěstí pro Němce hotovo. Až do roku 1918 se loevenským masakrem argumentovalo jako důvod nutnosti zničení německé vojenské síly.
V podstatě ale nejen v Británii, ale ve všech zemích se hlásili mladí muži nadšeně a euforicky do války – aniž by tušili, co je čeká. Poslední válka v roce 1871 trvala přece jen několik týdnů, než se francouzský odpor zhroutil. Jestliže Němci nechápali, proč by tomu mělo být tentokrát jinak, Francouzi zase prahli po pomstě a věřili, že s podporou Británie a Ruska se jí i rychle a slavně dočkají. Od roku 1870 se ale něco málo změnilo. Vlastně to byl jen jeden vynález, původně britský, který tak úžasně pomohl k potlačování černošského odboje v Africe – a to byl kulomet. Už od osmnáctého století nerozhodovaly o výsledku bitev šermířské schopnosti vojáků, či spolupráce pikanýrů a mušketýrů při odrážení jezdeckých útoků, ale jen rychlost palby. Zda dokázali vojáci vystřelit dvakrát nebo třikrát za minutu bylo pro vývoj vojenského střetnutí naprosto rozhodující. Automatické pušky opakovačky se zadním nabíjením použité v prusko-rakouské válce zrychlily podstatně střelbu. Oslabily sice její přesnost, ale poprvé dokázaly zastavit tradiční bodákové útoky, jak se ukázalo v bitvě u Hradce Králové. Když byly ale takovými zbraněmi vyzbrojeny obě strany, jako tomu bylo v americké občanské válce, stala se válka poprvé skutečným masakrem a válku mohla vyhrát jen ta strana, která mohla nabídnout víc „kanonenfutter“. A pak vynalezl Brit amerického původu Hiram Stevens Maxim v roce 1883 aickou zbraň s aickým vyhazováním nábojnic – udeřila porodní hodina kulometu. Maxim byl universální vynálezce, kromě svého epochálního vynálezu na zabíjení lidí objevil i kulmu, či pastičku na myši. Z Ameriky emigroval rozladěn řadou prohraných patentních sporů s jiným universálním vynálezcem Tomášem Alvou Edisonem. Onen vražedný vynález mu přinesl šlechtický titul od královny Viktorie – ten se dal totiž s velkým úspěchem nasadit proti Arabům v Súdánu či proti černochům na jihu Afriky, ani Búrové nedokázali této strašné nové zbrani čelit. Byl to kulomet, který definitivně zafixoval a stabilizoval britské koloniální impérium. Kulomety změnily naprosto charakter války, přímý útok na nepřátelské pozice byl odsouzen předem k neúspěchu anebo byl úspěch (často jen částečný a dočasný) vykoupen obrovskými ztrátami, které prakticky znemožňovaly územní zisky udržet. Během krátké doby se tak natáhla souvislá fronta od švýcarské hranice až po Severní moře – a nebyla k prolomení.
Němci byli v září 1914 blízko úspěchu, téměř se jim podařilo zopakovat rok 1870, ale byly to právě britské jednotky, které zastavily německý postup na řece Marně a velitel německého generálního štábu von Moltke už tehdy prohlásil „prohráli jsme válku, je třeba začít vyjednávat o míru, dokud je naše situace výhodná“. Nikdo ho neposlouchal, i když někdy mohou mít i generálové dobré nápady. Von Moltke správně pochopil, že Německo nemá zdroje na vedení dlouhodobé války a hlavně není schopno takovou válku vyhrát. Za to byl hned 14. září 1914 odvolán a nahrazen generálporučíkem Erichem von Falkehayn, který tolik nepřemýšlel.
To, že byl von Moltke nepochopen, mělo stát životy miliony lidí, hlavně mladých mužů na obou stranách. Generálové si s novou situací zákopové poziční války prostě nevěděli rady. Byl to naprosto nový fenomén, který neznali. Znali jen taktiku čelních útoků a ty pravidelně a naprosto zbytečně opakovali za cenu nesmírných lidských ztrát. Generál Joffre tak poslal na smrt miliony Francouzů – zcela nesmyslně v představě, že „nicnedělání a zahálení v zákopech podkopává morálku vojska“. Když jsem viděl jeho bustu v pařížské Invalidovně, kde je představen jako HRDINA!!!, udělalo se mi špatně od žaludku. Ale to je můj problém, mám prostě příliš mnoho informací.
Při marných pokusech o prolomení fronty u Verdunu zahynulo na 700 000 lidí, při spojenecké ofenzívě u Sommy 1 000 000, slovy 1 milion!!! lidí – odměnou byl posun fronty o 12 kilometrů v délce 40km! Z britského expedičního sboru, který přistál v srpnu 1914 ve Francii, bylo na konci roku bojeschopných 10, slovy deset! procent. Zbytek byl buď mrtev nebo nenapravitelně zmrzačen. Stejně krvavé masakry se odehrávaly na východní frontě v Prusku, kde vykrváceli Rusové a v Karpatech – kde ztratila rakouská vojska tolik mužů, že se z toho už nikdy nevzpamatovala. Ale bojovalo se i na Balkáně (Srbové sice odrazili rakouský útok, pak ale museli před Němci ustoupit až do Řecka, první světovou válku nepřežilo z pětimilionového obyvatelstva Srbska 25 procent!) A bojovalo se i v Turecku, protože Turci vstoupili do války po boku strategického spojence Německa a tehdejší ministr obrany Británie Winston Churchill dostal šílený nápad, že by dobytím Dardanel přinutil Turecko ke kapitulaci a Rusku uvolnil mořské cesty do Středozemního moře. U Gallipoli vykrvácely desítky tisíc Britů, Australanů a Novozélanďanů aniž by čehokoliv dosáhli, na straně vítězů zde sklidil své první vavříny generál Mustafa Kemal Paša, jenž se později stal Atatürkem a zakladatelem moderního tureckého státu.
Itálie se rozhodla vstoupit do války až 23. května 1915, a to na opačné straně, než se očekávalo. Přidala se k Trojdohodě a napadla svého někdejšího spojence – Rakousko. Jedenáct krvavých italských ofenzív na řece Soči v dnešním Slovinsku přineslo smrt statisícům – opět aniž by se čehokoliv dosáhlo. Když pojedete úzkým údolím této řeky se strmými svahy na obou stranách, pochopíte proč. Jen šílenec mohl poslat vojáky do ofenzív do neschůdných kopců proti zakopanému nepříteli s kulomety a děly. Přesto dokázali Italové Rakušany dostat pod tlak a těm nezbylo, než si pozvat na pomoc šest německých divizí a použít otravné plyny, aby prorazili italskou frontu. Podařilo se to u Caporetta (dnešní slovinské městečko Kobrid), vyznamenal se tam tehdy mladý poručík Erwin Rommel, na kterého čekala hvězdná kariéra. Italové bez plynových masek byli lehkou kořistí, fronta se dočasně posunula až k řece Piávě, ale tam ustrnula na další tři roky.
Bezmocnost při pokusech zdolat nepřátelské zákopy přinášela stále nové vynálezy, které měly zdokonalit zabíjení nepřátel, ale i ochranu vlastních vojáků. Poprvé v historii se odehrávaly boje ve vzduchu. Letectvo mělo původně jen výzvědnou a pozorovací funkci,(tuto přebrala od kavalerie, která se tím stala víceméně zbytečnou), ale když začaly nepřátelská letadla výzvědné letouny a vzducholodě sestřelovat, musely se tyto bránit. Původně se s boji ve vzduchu vůbec nepočítalo, ale pak byl jednoduše přimontován kulomet na letadlo a začalo zabíjení i ve vzduchu. Co začalo jako určitá forma rytířských turnajů (zvlášť slavný byl německý „červený baron“ Manfréd von Richthofen a jeho bratr Lothar) skončilo opět nelítostným vražděním ve výškách (zejména když britské velení odmítalo vydat svým pilotům padáky v obavách, že by předčasně opouštěli drahocenné letouny a nechalo je zbytečně umírat). Pak někoho napadlo, že by se z letadel daly dobře shazovat bomby na nepřátelská postavení. Pak přišly tanky. Byly odolné proti kulometné palbě a tím pádem schopny prorazit nepřátelskou frontu. Sice se při prvním použití na Sommě všechny až na jeden pokazily, psychologický účinek byl ale obrovský.
Poté, co se na východě zhroutilo carské Rusko a bolševici uzavřeli s Německem potupný ale přece jen mír (znamenal mimo jiné dočasný vznik samostatné Ukrajiny v dnešních hranicích a její německý protektorát, jak jsem psal ve svém článku o historii této země), mohli konečně Němci přesunout všechny své síly na západní frontu. Ale i to stačilo jen na částečné úspěchy. Válku rozhodl vstup Spojených států amerických do války, jehož podnětem bylo potopení lodi Lusitanie německou ponorkou. Proti takové převaze nemohli už Němci vzdorovat a jejich generálové se v podstatě rozumně rozhodli kapitulovat, ještě když jejich jednotky stály na nepřátelském území. Co ovšem následovalo, byla orgie pomsty. Německo bylo poníženo, zatíženo nesplatitelnými reparacemi, muselo se vzdát území Alsaska a Lotrinska i území na východě, kde vzniklo nové Polsko. Velké části území na západě byly obsazeny jako záloha na reparační platby Potupný mír v pavilónku Trianon ve versailleských zahradách byl podnětem k novému konfliktu. Neuplynuly ani tři roky a v mnichovských pivnicích už řečnil před velkým obecenstvem bývalý desátník německé armády, ovšem rakouský občan – Adolf Hitler a volal po pomstě. A byl vyslyšen. Šílenství masového vraždění mělo vstoupit do své nové, ještě hroznější fáze.
To vše začalo před sto lety z pouhé bezstarostnosti a entuziasmu. Předpokládalo se, že při tehdejší provázanosti národních ekonomik a stavu válečné techniky je stejně dlouhá a velká válka nemožná. Pokud vám to připomíná některé úvahy a výroky politiků ze současnosti, není to podobnost náhodná. Podobně totiž mysleli lidé vždy. I dnes ale panuje na světě napětí, dané tentokrát počínajícím nebo aspoň hrozícím nedostatkem přírodních zdrojů a boje o každý ostrůvek v moři, pod kterým by se mohlo nacházet ložisko ropy, jsou na denním pořádku. Poučilo se lidstvo na těch sto let? Na první pohled to tak opravdu nevypadá, právě sto let od začátku první světové války zuří na světě tolik válečných konfliktů jako snad ještě nikdy od roku 1945. Lidé umírají v Sýrii, Gaze, Iráku, Libyi, na Ukrajině, občanská válka zuří i v Somálsku (tu už nikdo ani neregistruje), v Mali či v Nigérii. Přesto je něco jinak. Evropská Unie přece jen znamená stabilitu v centru starého kontinentu, je to dostatečně robusní struktura, aby zabránila celoevropskému konfliktu. Asie či Afrika ovšem takovou strukturu nemají a zde je situace mnohem labilnější (Liga arabských států nemá zdaleka tak pevnou strukturu a schopnost sledovat společnou politickou linii. Sice i v Evropě při posledních volbách získaly na síle strany nacionalistické, toužící po rozpadu této struktury a zavedení národních autoritativních režimů, nemají ale sílu, aby proces integrace zvrátily. Jejich pokusy vytvořit v evropském parlamentu vlastní frakci selhaly, je už v jejich národním charakteru, že nejsou připraveny na spolupráci s jinými národy. Není je třeba brát příliš vážně, jejich voliče ale ano. Pokud si politici myslí, že se bláznovství roku 1914 už nikdy nemůže opakovat, dokazují právě to, že nic nepochopili. Ani v roce 1914 si nikdo nedokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát. Jen pár jestřábů v generálních štábech spřádalo svoje sítě a toužilo po slávě vítěze a po svých památnících. Myslíte si opravdu, že dnes takoví jestřábi nejsou?
Rozdrobení Evropy znovu na národní se žárlivostí a tlumenou nenávistí se pozorující státy by byl první krok do záhuby.

Pod tímto jménem vnímáme tři malé republiky na pobřeží Baltického moře Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Od roku 2004 jsou členy Evropské Unie a NATO, čili součástí našeho životního prostoru, přesto se o ně sotva někdo zajímá. Snad jen v poslední době v souvislosti s krizí na Ukrajině a novým záchvatem ruského expansionismu se objevily tyto státečky ve světových zprávách jako potenciálně ohrožené země, rychle ale z nich zase zmizely. Na skutečné ohrožení totiž nikdo vážně nevěří.
Estonsko má 1 300 000, Lotyšsko 1 900 000 a Litva 3 400 000 obyvatel, dohromady tedy asi šest a půl milionu lidí a proto se zdá být docela legitimní otázka, proč se ti tři trpaslíci nedají dohromady a nevytvoří nějakou společnou unii. Otázka je, zda by něco takového bylo vůbec možné a pokud by bylo, zda by to mělo nějaký smysl.
Litevci a Lotyši se považují za bratry a Estonce berou jako bratrance. To souhlasí, ale jen pokud se člověk zabývá jejich řečí. Litevština a Lotyština jsou si skutečně příbuzné, i když v litevštině nacházíme stopy mnohaletého soužití s Poláky v jednom státě, a proto „děkujeme“ se řekne „děkujamy“ a „prosíme“ „prošamy“, v lotyštině tyto prvky chybí. Estonština pak nemá s těmito jazyky vůbec nic společného, je to ugrofinská řeč blízce příbuzná s finštinou, zřejmě ještě příbuznější než čeština se slovenštinou. Každopádně natolik příbuzná, aby Finové využívali chybějící jazykové bariéry k výpravám přes Finský záliv do Tallinu (je to z Helsinek 80 km a rychlým člunem jeden a půl hodiny cesty) k výpravám za alkoholem ale i jiným zbožím. S třetím jazykem této jazykové skupiny maďarštinou spojuje Estonce jenom gramatika, slovní zásoba je naprosto odlišná. Estonština se pyšní tím, že má čtrnáct pádů, finština údajně osmnáct a maďarština dvacet čtyři, pokud jsem to ale správně pochopil (kamarádka Eszter mne teď určitě ráda opraví a já v to doufám), spočívá to v tom, že se předložky připojují na konec slova jako přípony, a slovo se tím tedy mění, takže v podstatě kolik předložek, tolik pádů. Každopádně jestliže si Lotyš s Litevcem mohou rozumět, Estonci jim nerozumí prakticky nic.
Ovšem kulturně a hospodářsky je to už zase něco úplně jiného. Tady mi zase připadají Estonci a Lotyši jako sourozenci, zatímco Litva hraje roli vzdáleného bratrance z třetího kolena. Estonsko se po vymanění z Ruského impéria orientovalo hospodářsky ihned a úspěšně na skandinávské země. Finské a následně i švédské, dánské a norské investice posunuly těžiště obchodu a hospodářského života země na sever a na západ, Lotyši se vydali na stejnou cestu trošku váhavěji (chyběl velký bratr, jehož našli Estonci v podobě Finska). Litva zůstala na Rusku ze všech těchto zemí hospodářsky nejvíc závislá, jak co se týká energetiky, tak i obchodu. (I když se od Sovětského svazu odtrhla jako první a stálo ji to 15 mrtvých a stovky zraněných, když proti demonstrantům zasáhl tehdy ještě gorbačovský OMON) IKEA ovšem vyrábí velkou část své produkce v Estonsku a Lotyšsku (většina země je pokryta lesem a tedy nevyčerpatelnými zdroji dřeva). Co se týká kultury, jsou i zde podstatné rozdíly. Pravým kultem v Estonsku a Lotyšsku jsou pěvecké festivaly. V amfiteátrech s kapacitou statisíc lidí zpívá pod vedením dirigenta najednou třicet či čtyřicet tisíc lidí národní písně. Litva se k této tradici připojila, je to ale převzatá kultura od severních bratranců. Nábožensky je pak Litva bigotně katolická (zákaz potratů a umělého oplodnění) Lotyšsko a Estonsko se hlásí k luteránskému protestantismu augsburského vyznání, a tím pádem jsou výše uvedené zákroky povolené a volně přístupné.
Můžeme říct, že společné mají tyto tři státy jen počasí. Navíc jsou obyvatelé těchto států ochotni koupat se v moři i při teplotách vody pod dvacet stupňů – mají své pláže – Estonci v Parnü, Lotyši v Jurmale u Rigy a Litevci v Palanze v blízkosti Klajpedy. Když jsme tam byli, pršelo, mžilo nebo bylo zamračeno šest dní ze sedmi, jen jeden den uhodila vedra (až dvacet stupňů ve stínu), takováto vzájemnost ovšem zřejmě na společný život v jednom státním útvaru nestačí. Že by se v případě počasí mohlo jednat o náhodu, vyvrátila estonská průvodkyně Monika, která nás pozdravila slovy: „Počasí je takové, jako je a takové i zůstane. Prostě proto, že je takové vždy.“
Země a národy jsou ovšem poznačeny především svými dějinami. A ty mají tyto země hodně odlišné. Tedy zatímco se Estonsko a Lotyšsko vyvíjely společně, Litva byla po staletí někde úplně jinde.
Začátky kontaktů místních kmenů s evropskými dějinami jsou dějinami jejich pokřesťanšťování. Litevci byli poslední pohané v Evropě (oficiálně přijali křesťanství až roku 1413). Odpor pobaltských slovanských i neslovanských kmenů byl důvodem, proč byl k jejich pokřtění povolán ze Svaté země Řád německých rytířů. Tento řád, vzniklý v Palestině v roce 1190, byl pozván mazovským knížetem Konrádem v roce 1225 do Pobaltí, aby pomohl pacifikovat odbojné a stále ještě pohanské Prusy. (Při pokusu tyto severní Slovany pokřtít zahynul i pražský biskup svatý Vojtěch), v roce 1226 pak jejich misi posvětil svou Zlatou bulou z Rimini císař Friedrich II.
Druhým centrem christianizace se stalo město Riga. Už ve dvanáctém století se zde snažili o šíření křesťanství různí němečtí mniši, ovšem bez úspěchu. Nešlo to ani po dobrém, ani po zlém, dvě křížové výpravy v letech 1193 a 1198 dopadly žalostně, první byla rozprášena, druhá sice dokázala místní Livy porazit, ovšem v bitvě padl biskup Bertold, a protože křižáci nevěděli, co mají bez něho po vítězství dělat, šli domů.
Až přišel z německých Brém biskup Albert. Ten nechal nic náhodě. Na jaře 1200 se vylodil s 23 loďmi a 500 bojovníky u ústí mohutné řeky Daugavy (někdy je v české literatuře označovaná jako západní Dvina, německy se pak nazývá Düna). O rok později založil město Rigu a v roce 1202 Řád mečových rytířů (Fratres militce Christi) podle vzoru Templářů a ti začali šířit křesťanství oním mečem, který si dali do znaku. Dařilo se jim to úspěšně až do roku 1236, ( do té doby dobyli a dostali pod svou kontrolu skoro celé území dnešního Estonska a Lotyšska, jen sever okolo dnešního Tallinu zůstal pod dánským vlivem), kdy bylo jejich vojsko zcela zničeno v bitvě v bažinách u vesnice Saule. Padl i velmistr s 48 řádovými bratry a zbytek pochopil, že není schopen dále samostatné existence a spojil se do jednoho řádu s oněmi Německými rytíři, působícími v Prusku, jako autonomní část tohoto řádu.

5 dubna 1242 byl řád poražen v bitvě na zamrzlém!!! Čudském jezeře (tolik k místnímu klimatu, ještě v dubnu byl led jezera schopen unést obrněné rytíře i s jejich rovněž obrněnými koňmi) Alexandrem Něvským. Porovnáme-li dokumentované ztráty livským kronikářem, jenž píše o dvaceti mrtvých a šesti zajatých rytířích s monumentálním filmem Sergeje Ejzenštejna „Alexandr Něvský“, jenž natočil ze Stalinova popudu, aby zvýšil morálku Rudé armády a symbolizoval velké vítězství ruského národa nad německou agresí, dojdeme k poměrně velké disproporci, nicméně i tyto ztráty stačily na to, aby Řád zastavil všechny další pokusy expandovat na východ, Čudské jezero a řeka Narva se staly východní hranicí řádového vlivu (a jsou touto hranicí i dnes). Sever Estonska s Tallinem (tehdy a ještě dlouho potom se jmenoval Reval) vlastnili Dánové, kteří Reval i založili. V roce 1346 však dánský král potřeboval nutně peníze a tak toto území prodal řádu. Estonsko a Lotyšsko, nazývané tehdy společným názvem Livonsko se sjednotily pod jednou vládou ozbrojených německých mnichů.
Litevci, zejména pak jejich severní kmeny Žmudíni, byli pro Německé rytíře tvrdým oříškem, jenž nebyli schopni po celá staletí rozlousknout. O Žmudínech (neboli Žemaitech, jak se nazývají litevsky) se vypráví následná anekdota. Vyhlásili válku Číně. V Číně si toho ovšem nikdo nevšiml. Žmudíni se cítili uraženi a poslali nové vyhlášení války do Pekingu, tentokrát velmi urážlivým tónem, Nato se objevili čínští vyslanci. „Kolik mužů jste schopni postavit do pole“ ptali se Žmudínů. „Sto mužů ve zbrani,“ zněla hrdá odpověď. „A kolik vojáků máte vy?“ „Padesát milionů.“ odpověděli Číňané. „A v případě potřeby můžeme povolat zálohy dalších padesát milionů.“ „Vidíš,“ obrátil se vyčítavě jeden Žmudín na druhého. „Na to jsi vůbec nemyslel. Kam my je proboha jenom všechny pochováme?“
Je zřejmé, že s takto bojovným národem se křižákům prostě nedařilo. Zejména, když nad nimi drželo ochrannou ruku velkoknížectví litevské, které se po bojích s Tatary zmocnilo rozsáhlých území někdejší Kyjevské Rusi a sahalo téměř až k Černému moři a obsazením početných ruských knížectví expandovalo až za Smolensk. Hranice litevského velkoknížectví se táhla pouhých 200 kilometrů od Moskvy. V roce 1386 se litevský kníže Jagello nechal pokřtít a poté se oženil s dědičkou polského trůnu Jadwigou a stal se tak polským králem. Polsko a Litva se staly personální Unií – tedy dvěma státy s jedním společným panovníkem. Jeho bratranec Vitold, známý na Litvě jako Vytaustas se s Jagellem nakonec dohodl a uznal jeho nadvládu.
Toto spojenectví vedlo k válce s Řádem a k vítězství nad ním v nesmírně krvavé bitvě u Grünnwaldu v roce 1410. Je zajímavé, že jak v polských, litevských ale i našich učebnicích se bitva jmenuje podle obce Grünnwaldu, v německé literatuře je všude označována podle nedaleké vesničky Tannerberg. Toto pro vývoj litevské a i polské státnosti rozhodující utkání rozhodli Litevci. Úsměv budí rozdílná interpretace jejich taktiky. Zatímco se Poláci naivně domnívají, že špatně vyzbrojení Litevci prostě nevydrželi nájezd obrněných řádových rytířů a dali se po krátkém odporu na útěk, každý pravověrný Litevec ví,  že velkokníže Vitold po hodině boje prostě stáhl své jednotky z bitvy, znovu je přeformoval a pak se do bitvy vrátil, aby Němce definitivně porazil.. Je ovšem pravda, že tři jejich smolenské pluky neutekly, ale probily se k bojujícím polským oddílům a tím hrdinně zabránily, aby mohli Němci Poláky napadnout z boku a také výkon Vitolda, jenž dokázal zadržet prchající vojáky a znovu je zformovat, je na středověk něco nevídaného. Tehdy když už se prchalo, tak se prchalo, návrat do bitvy byl věc tak nevídaná, že jejím důsledkem byla porážka Německých rytířů a téměř vybití členů řádu. Ne nadarmo je Vitold na obrovském obraze Jana Matejky (v Muzeu Narodowem ve Varšavě – zmenšená kopie na hradě Trakai na Litvě) v centru obrazu, zatímco polský král Jagello se musel spokojit s místem na jeho pravém okraji. Což někteří Poláci nelibě nesou. Litevci na toto své legendární vítězství nikdy nezapomněli, litevsky se Grünnwald řekne Žalgiris. A to už sportovní fanoušci větří, odkud pochází například název legendárního basketbalového klubu Žalgiris Kaunas. Basketbal je na Litvě národní sport číslo jedna, Lotyši hrají lední hokej a Estonci fotbal. Ani tady se tedy ony tři pobaltské národy neshodnou.

Koncem středověku se tedy formoval základ dnešních státních národů. Zatímco Estonci a Lotyši byli výhradně rolníci a neměli žádné zastoupení nejen mezi livonskou šlechtou, ale ani mezi kupci hanzovních měst Revalu a Rigy, Litevci měli svou šlechtickou reprezentaci, hrdou na své válečné úspěchy a později se rychle polonizující vlivy rozvinutější a renesancí poznamenané polské kultury. Proto byli Litevci vždycky bojovnější a více rebelovali proti centrální moci, jejich jazyk byl v době carského Ruska dokonce od roku 1863 úředně zakázán v době, kdy lotyšština a estonština v podstatě teprve vznikaly.
Stabilní situaci z patnáctého století změnila Lutherova reformace. Nejen, že se k ní ihned už v letech 1522 a 1524 připojila města Reval a Riga, ale v roce 1525 přestoupil na luteránství i velmistr Řádu německých rytířů!!! Autonomní mistr v Livonsku dokázal sice na čas uchránit katolický charakter řádu, ale to už oslabení Livonské konfederace využil ruský car Ivan Hrozný. Moskevské Rusko se stalo nepříjemným sousedem Livonska už v roce 1485, kdy obsadilo Novgorodské knížectví, s nímž rytíři udržovali korektní vztahy. Už Ivan III. Kalita postavil naproti řádovému hradu v Narvě pevnost v Ivangorodu. Teď jeho potomek Ivan IV. pochopil, že Rusko potřebuje nutně přístup k moři a hodlal ho získat zbraněmi. A dělal čest svému jménu „Hrozný“. V roce 1558 vtrhla jeho vojska do Livonska, dobyla a zničila sídlo řádového mistra na hradě Césis a uvrhla prosperující území do bídy. Ostatní místní velmoci totiž vzestup Ruska nehodlaly akceptovat. Do Livonska vtrhla i vojska švédská, dánská a polská. Válka trvala až do roku 1582 a skončila ruskou porážkou. Když Ivana napadli od jihu Tataři a v roce 1571 dobyli a vypálili Moskvu, nemohl ani car bojovat úspěšně na dvou frontách a nakonec se musel Livonska vzdát.
Livonská válka změnila mapu a strukturu obyvatelstva v zemi rozhodujícím způsobem. Nejen, že válka zdecimovala především venkovské obyvatelstvo. Ale mistr řádu Kettler roku 1561 rozpustil řád, přestoupil taky na evangelickou víru (proto je Lotyšsko a Estonsko dodnes protestantské), „zprivatizoval“ majetek řádu a stal se vévodou Kuronským. I pro Litevce došlo k rozhodující změně. Poznali tváří v tvář řádícím ruským vojskům svou neschopnost vzdorovat samostatně velkému soupeři na východě a rozhodli se vstoupit do polského státu. V lublinské smlouvě z roku 1566 se stali integrální částí polského království. Tato tzv. „lublinská unie“ byla posledním velkým činem polského krále Zikmunda II. Augusta, posledního Jagellonce na polském trůnu. Po jeho smrti v roce 1572 se Polsko stalo dědičnou monarchií, po trapné epizodě s anjouským kandidátem Jindřichem se králem stal Štefan Bátory. Ten se tedy stal novým králem oblasti Livonska s výjimkou severu okolo Tallinu, kde se usadili Švédové a ostrova Sääremää, který koupili Dánové. Město Riga bylo ještě několik let samostatné, pak se ale dobrovolně z hospodářských důvodů připojilo k Polsku.
V roce 1621 udeřili Švédové. Jakoby to byl trénink na jeho pozdější legendární vítězná tažení v třicetileté válce, napadl král Gustav Adolf Poláky a vyhnal je z Livonska, od roku 1629 bylo celé území dnešního Lotyšska a Estonska švédské. Poté se švédský král vydal do Německa a v bitvě u Lutzenu v roce 1632 doplatil na svou krátkozrakost a zahynul. Na skoro sto let bylo teď Livonsko švédské. Ale velký ruský medvěd na východě nespal.

Co se nepodařilo jeho předchůdci Ivanovi, dokázal jeho nástupce Petr I. Veliký. Švédsko stálo tentokrát proti Rusku samo. I když Rusové utrpěli nejprve u Narvy strašnou porážku, válka se nakonec rozhodla daleko na jihu na ukrajinské stepi. Po ztracené bitvě u Poltavy v roce 1709 už Švédové nedokázali svá území na jih od Finského zálivu udržet. Mírem v roce 1721 přešlo území Estonska a severního Lotyšska včetně Rigy do držení Ruska a zůstalo v něm dalších dvě stě let až do roku 1918. Jižní Lotyšsko na jih od Rigy patřilo jako vévodství Kuronské sice formálně nadále do polského státu jako jeho autonomní část, i tady ale uplatňovali Rusové svůj vliv. Kateřina II. pak ovládnutí Pobaltí dokončila, při třetím dělení Polska v roce 1795 si Rusko přivtělilo téměř celou Litvu až po řeku Němen, na západ od této řeky pak bylo Prusko. Když Napoleon vytvořil Velkovévodství Varšavské, Litva z tohoto jeho činu nijak neprofitovala, naopak, po Vídeňském kongresu převzalo Rusko i území na západ od Němenu a začalo s brutální rusifikací. Opakovaná povstání v letech 1830 a 1863 nic nepomohla, odvetou byl jen o to tvrdší útisk. Litevci nevzpomínají v nejhorším na sovětskou okupaci, ta ruská v období carismu byla údajně pro národ mnohem zhoubnější.
V Lotyšsku a Estonsku nebyl útlak zdaleka tak hrozný, naopak, tyto země vzkvétaly. Důvodem bylo, že si místní německá šlechta nechala ještě od Petra Velikého potvrdit určitou autonomii, což jí mimo jiné umožnilo zrušit nevolnictví v Livonsku už v roce 1816 (V Rusku samotném se tak stalo až v roce 1861). To vedlo k imigraci do měst, rozvoji průmyslu Pobaltí se stalo dynamicky se rozvíjejícím regionem. A začalo zpívat. První pěvecký festival národních písní se konal v roce 1869 a založil tradici, jež trvá dodnes. Ani Sověti si nedovolili tento výraz estonské národní identity zakázat, zrušili pouze číslování festivalů. Během první světové války se Pobaltí dostalo pod německou okupaci a poté, co Němci v listopadu 1918 kapitulovali, podařilo se pobaltským národům s pomocí britských intervenčních oddílů odrazit útok Rudé armády a vyhlásit samostatnost. Hranice Estonska a Lotyška vznikly v podstatě rozdělením někdejšího historického Livonska na základě jazykové hranice, Litva měla podstatně větší problémy, ne ale s Rusy, nýbrž s Poláky. I Polsko bylo v roce 1918 novým státem a president Pilsudski pocházel bohužel z Vilnjusu (kde tehdy ovšem žila většina polského obyvatelstva). Dokázal tedy Vilnjus získat pro Polsko, Litva se mohla těšit z německého Memelu (dnešní přístav Klajpeda) V roce 1939 se ovšem musela Memelu vzdát ve prospěch Hitlerova Německa, za to dostala po porážce Polska v září 1939 Vilnjus. To ovšem už byla na základě smlouvy Molotov/Riebentrop vydaná na milost a nemilost Stalinovu Sovětskému Svazu. Ne nadarmo žertovali Litevci trpce, že Vilnjus se stal litevským, ale Litva ruskou. V roce 1940 pak následovala sovětská okupace a zánik samostatnosti – všechny tři republiky byly během 4 dní (3.-6. srpna 1940) přijaty do bratrské náruče Sovětského svazu jako tři svazové republiky. Týden před přepadem Sovětského svazu Německem 13-14 června 1941 pak začaly masové deportace na Sibiř – celkem bylo během těchto dvou dní odvlečeno na 40 000 lidí, nejen politiků bývalých samostatných republik, ale i lidí majících jakékoliv kontakty na západ včetně filatelistů – sbírat známky bylo v Pobaltí čtyřicátých let smrtonosné hobby.
Místní Němci na základě německo-ruské dohody vycestovali už před ruskou okupací do Německa, kde ovšem žili v táborech. V roce 1941 se s postupující německou armádou vrátili. Litevci, Lotyši a Estonci vítali Wehrmacht jako osvoboditele, rasově myslící noví okupanti je ale bolestně zklamali. Německá okupace byla ještě horší než ta ruská a ne nadarmo existují dnes ve všech třech republikách „Muzea okupace“, která mezi sovětskou a německou okupací nerozlišují.
V roce 1944 obsadila postupující Rudá armáda většinu Lotyška, Estonska a Litvy, pouze v kuronském kotli se bránila německá armádní skupina Kurland s 19. pěší divizí SS, v níž byli i početní lotyšští vojáci až do německé kapitulace 8, května 1945. Přístavy Liepája a Ventspils tedy sovětští vojáci nikdy nedobyli. I to svědčí o tom, že Lotyšům možný návrat do Sovětského svazu nijak nevoněl.
Což ovšem nehrálo žádnou roli. Všechny tři republiky byly začleněny do Sovětského svazu, Litva zvětšená o oblast Vilniusu, protože Polsko ztratilo na základě Jaltské konference svá východní území a polské obyvatelstvo bylo přesídleno do Slezska.
Svou současnou samostatnost získala Litva, Lotyšsko a Estonsko po zdlouhavém boji v letech 1988 – 1991. Už jedenáctého března 1990 vyhlásil litevský parlament nezávislost a Sovětský svaz odpověděl hospodářskou blokádou. V lednu 1991 přerostly nepokoje ve Vilniusu v krvavé srážky, sovětské oddíly OMON tehdy ještě gorbačovského Sovětského svazu zabily 15 lidí a na 500 jich zranily. Kontrolu nad vzpurnými Litevci ale Sověti už nezískali a po puči generálů v Moskvě 19. srpna 1991 vyhlásily i obě zbývající země nezávislost a 6. září 1991 byla jejich nezávislost uznána nejvyšším sovětem SSSR. Velkou zásluhu na tomto postoji měl tehdejší prezident Ruské federace Boris Jelcin a proto je možno narazit v Tallinu na jeho památník. Stejně jako na Islandskou ulici ve Vilnjusu, Island byl totiž jedinou zemí, který si nic nedělal z tehdejší progorbačovské politiky Západu a uznal samostatnost Litvy už 12. února 1991. Na Litvě tedy tekla krev, v Lotyšsku a Estonsku ne, tam se zpívalo. Revoluce 1991 je tam nazývána „Zpívající revolucí“ – možná Lotyši a Estonci zpívali tak dlouho, až to Rusové nemohli poslouchat a odtáhli.
Následovaly tradiční těžkosti nově vzniklých států, navíc zatížených velkou národnostní nehomogenitou s početnými menšinami především ruského obyvatelstva. Zatímco na Litvě tvořili Litevci 81 procent obyvatelstva, v Estonsku to bylo jen 64 procent a v Lotyšsku dokonce jen 54 procent. Rusové v Lotyšsku přdstavovali 33 procent obyvatelstva a v hlavním městě Rize tvořili dokonce většinu.
Nicméně všechny tři republiky dosáhly přijetí do EU, NATO a začlenění do západoevropských kultur. Jak velké oběti je to stálo, o tom snad příště. Rád bych v příštích několika týdnech poreferoval o mých zážitcích z cest po Pobaltí a snad nalákám několik mých čtenářů k tomu, aby mne tam následovali.
Zatím tedy „Tere“, „Labrit“ a „Labas“, což odpovídá v estonštině, lotyšštině a litevštině našemu „ahoj“

Tato otázka může někomu připadat trošku podivná. Přece je všechno jasné. Vše je zdokumentováno do detailu. Mladistvý srbský atentátník Gavrilo Princip zastřelil následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, vévodkyni z Honebergu.
Proběhly soudní procesy, obvinění se přiznali a byli popraveni nebo uvězněni (povětšinou ve vězení zemřeli). Co je tady tedy nejasného?
Při bližším pohledu na dění v Sarajevu v červnu 1914 se ale objevují stále větší otazníky. Kdo se vlastně skutečně chtěl zbavit Františka Ferdinanda a kdo chtěl jeho smrt politicky využít?

František Ferdinand nebyl ani ve Vídni příliš oblíben. Císař František Josef ho přímo nesnášel, v Budapešti věděli o jeho chorobné nenávisti k Maďarům a jeho plánech na reformu (federalizaci) říše a nenáviděli jej tedy víc než mor. V hlavním vojenském rakouském štábu byl krajně neoblíben, protože byl jednoznačně proti jakékoliv válce. Zcela správně totiž odhadl, že Rakousko není na válku připraveno (materiálně ani lidsky) a to ani na „malou lokální“ válku proti Srbsku, natož pak na velký celosvětový konflikt. Znal se příliš dobře s německým císařem Vilémem II. (svým možná jediným politickým spojencem a snad dokonce i přítelem) než aby nevěděl, jaké světy dělí výzbroj a hlavně morálku armády německé a rakouské. To ovšem nechtěli vidět „jestřábi“ v rakouském generálním štábu shromážděni okolo jeho náčelníka Konráda von Hötzendorf. Německo mělo ovšem taky své strategické zájmy na Balkáně, i když ne územní. Šlo o spojenectví s Tureckem. Turecko, poražené v roce 1912 spojenými vojsky balkánských států, přišlo prakticky o všechna svá evropská území (s výjimkou malinké části okolo Edirne) a muselo se před dalšími útoky expanzivně naladěných Bulharů a Srbů bránit. Našlo spojence v Německu, které zase v této ose vidělo možnosti expandování – především hospodářského – na střední a dálný východ. Německo bylo průmyslovou velmocí a potřebovalo nutně odbyt pro své zboží. Svět byl ovšem rozdělen mezi koloniální velmoci Francii a Velkou Británii, které se dovozu německého zboží na své území a do svých kolonií ze všech sil bránily. Turecko bylo řešením. Ovšem Balkán musel být zpacifikován. I císař Vilém tedy nebyl proti tomu, aby bylo Srbsko přivedeno k rozumu. Nad odpůrcem války Františkem Ferdinandem tedy nedržel ochrannou ruku vůbec nikdo.
Manévry v Bosně byly otevřenou protisrbskou provokací, podobně jako Putinovy manévry u východní ukrajinské hranice. To všichni věděli. Bylo jasné, že tyto manévry přivedou srbské nacionalisty k šílenství a ti hráli od roku 1903 od zabití krále Alexandra a jeho manželky Dragy významnou roli. Srbové, snící o velkém Srbsku, jež by zahrnovalo všechno srbsky mluvící a myslící obyvatelstvo, byli na nejvyšší míru podrážděni anektováním Bosny a Herzegoviny Rakouskem-Uherskem v roce 1908. Rakousko bylo sice v této hornaté zemi přítomno jakožto správce už od roku 1878, jenže dokud zemi pouze spravovalo, měli Srbové naději, že jednou ta země s velkým podílem srbského obyvatelstva připadne nakonec jim. K čemu byla srbská menšina ochotna, se ukázalo přece ve válce v devadesátých letech dvacátého století. Jejich území, opisující zhruba někdejší militaristickou rakouskou hranici proti Turkům a sahající tedy u Zadaru až skoro k moři, bylo pro nacionalistkou srbskou vládu lákavým soustem – a Rakousko to vědělo a hlasitě o tom mluvilo.
Rozhodnutí navštívit po úspěšných manévrech hlavní město Bosny Sarajevo se dá ještě logicky pochopit, správcem země byl ostatně generál Potiorek, jenž byl považován za osobního přítele následníka trůnu a jeho pravou ruku. I Franz Ferdinand si to o něm myslel. Bylo tomu ale opravdu tak? Potiorek už totiž dávno stál na straně válečných štváčů a chtěl se rychlým dobytím Srbska osobně proslavit. Nakonec se mu skutečně dostalo v roce 1914 pochybné cti vést vojenský útok na Srbsko. Dopadl žalostně. Rakušané tažení prohráli a Potiorek, který nikdy neopustil Sarajevo a všechny vojenské operace řídil odtud ze své kanceláře, aniž by jen jednou jedinkrát navštívil frontu, utrpěl vážné zranění, když mu při zapalování dýmky vybuchla v ruce krabička se sirkami. Na toto své válečné zranění byl patřičně hrdý.
František Ferdinand nicméně svému příteli důvěřoval.
A teď se dostaneme k problematickým bodům arcivévodovy návštěvy. Vím, že okolo každého atentátu, okolo každé události vznikají aicky spiklenecké teorie. Budu se tedy držet zpátky a pokusím se pouze uvést fakta, která mi připadají podivná.

Přivítám protinázory či diskusi o oněch faktech, rád se poučím a v žádném případě si nenárokuji monopol na pravdu. Ale teď bod po bodu.
O návštěvě arcivévody Františka Ferdinanda referovaly všechny noviny a to i ty bělehradské. V novinách byla uvedena PODROBNÁ TRASA, po které se bude arcivévoda městem pohybovat. Všichni atentátníci taky přiznali, že své plány organizovali podle této novinové zprávy a že jim při organizace atentátu rozhodujícím způsobem pomohla. Kolona aut s arcivévodou jela až okolo tří atentátníků, přičemž první dva Mehmedbašič a Čubrilovič dostali v poslední chvíli strach a nezaútočili. Až třetí z nich Nedeljko Čabrinovič svou bombu na auto arcivévody hodil.
Celou trasu městem jistilo 36 – slovy třicet šest policistů! Víc jich policejní sbor města Sarajeva neměl. Armáda zůstala v kasárnách a to přesto, že do města přijel jejich vrchní velitel a jednalo se o návštěvu spojenou s vojenskými manévry. Krátce – bezpečnost arcivévody nebyla vůbec zajištěna, nedovedu si představit, že by za tím byl jen obvyklý rakouský šlendrián.
Automobily, v nichž arcivévoda a jeho doprovod jeli, nepatřily armádě ani městu Sarajevu. Byly z větší části pro tuto příležitost zkonfiskovány místním podnikatelům a boháčům. Ani řidiči nebyli vojáci či policisté, prostě profesionální řidiči, ale dobrovolníci. Druhý vůz v koloně, v němž jel sarajevský starosta a velitel sarajevského policejního sboru patřil srbskému podnikateli Jovanovičovi, někdejšímu dodavateli vojenského materiálu rakouské armádě v Bosně, jenž ale za Potiorka jakožto Srb o všechny smlouvy s armádou přišel. Řidičem tohoto vozu pak byl jistý Ofner, dobrovolník. Právě tento vůz postoupil po prvním atentátu, kdy se arcivévoda nepochopitelně rozhodl navštívit zraněné z prvního atentátu v nemocnici, z druhého místa v koloně na místo první. A právě tento vůz na nábřeží chybně odbočil a zavedl tak arcivévodu přímo před pistoli Gavrila Principa.

Zůstal pak stát, arcivévoda logicky za ním taky, poté začal couvat, z arcivévody se stal náhle z pohyblivého cíle cíl statický, který nemohl netrefit ani nevycvičený student Gavrilo. Řidič Ofner zmizel za rabování po atentátu (rakouská policie nečinně přihlížela národnostním nepokojům ve městě, jež po atentátu vypukly, protože věřila, že to podpoří válečnou morálku). Podnikatel Iovanovič se svou dcerou byli přechodně zadrženi a bylo na ně uvaleno domácí vězení, posléze ale dostali pasy a možnost vystěhovat se do Paříže. Vyslechnuti nikdy nebyli.
Nikdy se tedy nedozvíme, zda onen Ofner odbočil před hlaveň Gavrila Principa opravdu omylem, či zda měl k tomu přesné instrukce. Nezapomeňme, že s ním v autě seděl i velitel policejního sboru města Sarajeva!
Samozřejmě že se už nikdy nikdo nedozví, zda byl atentát opravdu činem srbské tajné služby, jak tvrdila obžaloba (ani jeden z atentátníků se k vazbě na oficiální srbská místa nepřiznal). Za jisté platí, že se atentátníci setkali s velitelem srbské tajné služby (od roku 1913) Dragutinem Dimitrovičem. Zda tento jednal ve jménu srbské vlády nebo organizace Černá ruka, již vedl a která usilovala o sjednocení všech Srbů v jednom státu není známo Nicméně předseda srbské vlády Nicola Pašič se údajně snažil atentátu zabránit, protože si uvědomoval jeho možné fatální následky.(V důsledku atentátu zakázal „Černou ruku“ a Dimitroviče nechal nakonec v roce 1917 popravit). Možná byl atentát jen bláznivým činem srbských mladistvých anarchistů, kteří chtěli zabít symbol, jímž arcivévoda František Ferdinand určitě byl. Anebo možná přece jen v pozadí tahali drátky páni z Vídně, kteří se chtěli arcivévody zbavit a potřebovali záminku na uskutečnění svých válečných plánů. Po válečném „jestřábovi“ Konrádu von Hötzendorf se v Grazu jmenuje jedna z nejdelších a nejvýznamnějších ulic. Bez svých zásluh na rozpoutání největšího masakru v dějinách lidstva by to zřejmě nedokázal.
Faktem je, že smrt následníka rakouského trůnu a jeho manželky posloužila jako záminka k rozpoutání největších hrůz, jaké svět kdy do té doby zažil. Zda ti, kdo atentát připravovali, s tím opravdu počítali, o tom se dá pochybovat, Ale člověk zřídka dohlédne následky svých činů.
Srbové ostatně doplatili na tento čin nejvíce. Ze čtyř milionů obyvatel Srbska v roce 1914 zahynul celý jeden milion – tedy 25 procent. Pokud člověk uváží, že i v druhé světové válce, jež se oprávněně považuje za pokračování té první, zahynulo opět 20 procent obyvatelstva tehdejší Jugoslávie a srbské obyvatelstvo v Bosně se zredukovalo z 1 200 000 na 600 000, tedy na polovinu, běhá člověku tak trochu mráz po zádech. Být Srbem nebyl nikdy záviděníhodný osud.
Není ostatně ani dnes, vzpomeneme si ještě na bombardování Srbska americkými letadly v roce 1999, aby byla umožněna samostatnost Kosova?