V Rakousku se znova rozproudila debata ohledně zákazu kouření (v Česku, pokud jsem dobře sledoval, nikdy tak docela neutichla). V Rakousku má zákon o absolutním zákazu kouření v restauracích vstoupit v platnost v květnu příštího roku.

Ovšem strana svobodných (FPÖ) si dala zrušení tohoto zákazu jako jedno z hlavních témat své volební kampaně. A teď trvá na tomto požadavku jako podmínce na vytvoření nové vlády. A protože se vítěz voleb Sebastian Kurz (ÖVP) už dopředu zafixoval na koalici se Svobodnými a je tím velmi dobře vydíratelný, zřejmě tento bod i prosadí. Šéf strany Strache demonstrativně kouřil před rakouským parlamentem na demonstraci hospodských, kteří proti tomuto zákonu protestovali. Pokud se tedy nechce politicky znemožnit, nemůže už ustoupit. Zřejmě si vyl svou věcí už hodně jistý, když se k tomuto kroku odhodlal.

Že FPÖ chce právě zrušení zákazu kouření, má více důvodů. Samozřejmě, pivní skauti u takzvaných stammtischů jsou jejich hlavní klientelou.  A ti samozřejmě dále touží po pivu a cigaretě, bez ohledu, co to udělá s nimi i s jinými lidmi. Dále je tu lobby hospodských, kteří se bojí o obrat a straně Svobodných před volbami pomohli nemalou částkou. Kolik zaplatila tabáková lobby, se raději ani nechci domýšlet. Ale myslím si, že téma je hlubší.

Je nápadné, že proti zákazu kouření brojí všechny pravicové strany. Oficiálně argumentují svobodou rozhodování a odmítání vměšování se státu do soukromých záležitostí člověka.  Ve skutečnosti je ale tento obrat obrazem celé moderní společnosti. Ne nadarmo stoupá počet pravicových voličů a není to jen kvůli proudu uprchlíků z blízkého východu, i když i to hraje samozřejmě podstatnou roli. Ale pravicová společnost je společností egoistickou (na rozdíl od společnosti sociální, kterou prosazují levicové strany). Principem pravicového myšlení je rozdílnost lidé jako individualit, lidí s různými schopnostmi a talenty. Ti schopní mají dostat šanci, ti slabší se prostě ponechají svému osudu. Egoismus se od roku 1990, kdy tento vývoj začal, stal nosným prvkem společnosti, celá jedna generace v této společnosti zvyklé měřit úspěch pouze penězi, vyrostla a vlastně ani nic jiného nezná. Pro egoistu je centrem světa on sám se svou touhou po úspěchu ale i po požitcích. Co to udělá s jeho okolím, je mu upřímně jedno. Zákaz kouření jako ochranu zdraví nekuřáků je posledním úspěchem evropské levice. V mnoha zemích, kde si na tento zákaz už zvykli a kde je většina s tímto zákazem spokojená (aniž by klesly tržby v restauracích, jak bylo stále prorokováno) už se zřejmě nedá nic dělat. Ale v zemích, kde je tento zákon nový (Česká republika) nebo Rakousko (kde ještě nevstoupil v platnost) je ještě možné ho zrušit. Možná se to i podaří. Samozřejmě, že právo na kouření je právem každého jednotlivého občana, otázka je, nakolik tím obtěžuje či ohrožuje ostatní lidi.

Právě v pátek minulého týdne jsem se sešel s mým bývalým šéfem v jeho oblíbené restauraci. Je to typický rakouský lokál, místnost pro nekuřáky je vzadu u toalet, oddělená od sálu pro kuřáky skleněnými aickými dveřmi. Kdykoliv vešla číšnice k nám, vyvalila se za ní oblaka dýmu. Mé oblečení po této návštěvě páchlo stejně, jako kdybych seděl mezi kuřáky, šéf tu návštěvu odnesl akutním zánětem dýchacích cest. Jedinou výhodou byla kratší cesta na záchod. Restauratéři dávají jasně najevo, že kuřáci jsou pro ně ti vítanými hosty a nekuřáci jen trpěnými vetřelci. Je to jeden z hlavních důvodů, proč do rakouských hospod chodím, jenom když opravdu musím. A samozřejmě největšími chudáky jsou číšnice a číšníci, pokud jsou nekuřáky, protože díky pasívnímu kouření dostanou do těla bezmála stejné množství látek vyvolávajících rakovinu jako aktivní kuřáci. Argument, že pokud jim to vadí, mají si hledat jiný džob, z mého hlediska neobstojí, mnozí nemají právě mnoho jiných možností na výběr.

Boj o svobodu kouření se do jisté míry stal senzorem politického pohybu ve společnosti.

Dovolím si tedy přece jen, aby se ve mně probudil lékař, a připomenu několik hlavních nebezpečí kouření. Možná ne všechna jsou známá.

Nehodlám se zabývat tím, že kuřák nepříjemně páchne a že mu mnohem rychleji stárne kůže (proti tomu, milá děvčata nepomůže žádná kosmetika ani make-up, je to prostě tak.) Také zuby časem zčernají, což na sex appealu nedodává.  Ale to jsou všechno věci, které jsou možná časem nepříjemné, ne ale nebezpečné ani zásadní.

Samozřejmě nejvíc se argumentuje rakovinou plic. Je to nejvíc obávaný důsledek kouření, zdaleka ne ale nejčastější. Sklon k rakovině je do určité míry dědičný, kde měl někdo z prvostupňových příbuzných rakovinu plic, je pro kuřáka pravděpodobnost, že dopadne stejně, téměř stoprocentní. Vždy říkám, že při porodu (ale vlastně ještě dřív, už při početí) se rozdávají karty, se kterými musí člověk pak během svého života hrát. Kdo dostane dobré karty, může hrát i mizerně a přesto může občas něco vyhrát. I se špatnými kartami se dá při trošce šikovnosti dosáhnout lecjakých úspěchů. Ale kdo dostane do ruky špatné karty a ještě i špatně hraje, nemá šanci. Rakovina plic má jednu z nejhorších prognóz – vedle rakoviny slinivky břišní a žlučových cest má nejhorší vyhlídky na přežití, pět let od stanovení diagnózy přežívá deset procent postižených. Přestože se ve vývoji léčby plicní rakoviny v poslední době zaznamenaly velké úspěchy (o tom jsem už psal) jedná se stále o smrtelnou chorobu. Která ale kupodivu neodstrašuje, nebo aspoň ne příliš. Možná proto, že není zas až tak častá, postihuje jen menšinu kuřáků, šance, že ji člověk nedostane, jsou tedy vyšší než padesát procent. A rakovina je definována poměrně výstižně jako „choroba těch druhých.“ Každý věří, že ji nedostane.

Podstatně vyšší procento kuřáků dostane dřív nebo později COPD, tedy chronickou obstruktivní plicní chorobu. Stálým drážděním průdušek totiž dojde k chronickému zánětu a následkem něho k zhrubnutí jejich stěny.  Důsledkem je, že člověk nemůže dostat vzduch z plic. Dovnitř to jde, ven ztěžka. Vdechnutý vzduch se po troškách hromadí v plicích a svým tlakem destruuje plicní sklípky. Ty zanikají a tvoří velké bubliny. Tyto bubliny mají ale nepoměrně menší povrch než ony sklípky. Tím zaniká dýchací plocha a redukuje se přísun kyslíku do těla. Různé inhalátory můžou dočasně pomoci, v nejhorším případě je člověk odkázaný na permanentní přísun kyslíku. Veselé je, pokud i pak kouří. Kyslík s cigaretou jsou velmi nebezpečnou kombinací, v bytě nad takovým kuřákem bych v žádném případě nechtěl bydlet. Ostatně tak vyletěl do vzduchu autobus s obyvateli domova důchodců z New Orleansu, když je evakuovali do bezpečí před hurikánem Katarina. Svobodnému pravicově myslícímu člověku přece nemůžete zakázat, aby si zapálil cigaretu. I když má kolem krku hadičky s vysoce výbušným kyslíkem. My jsme měli veselejší historii s matkou někdejší štýrské političky. Ta byla taky závislá na kyslíku a stále ještě vášnivá kuřačka. Věděla ale, že když kouří, musí kyslík odstavit. Jenže když ho odstavila, byla následkem nedostatku kyslíku zmatená a tak jsme nacházeli hořící nedopalky po celém nemocničním pokoji nebo i mezi madracemi postele. Smrt zadušením není právě veselá, někdy se to dá překlenout dýchacím přístrojem, který dostane pacient domů a na který je napojen. Zda ho pak život baví, je otázka, měli jsme ale pacienta, který kouřil i přes otvor v dýchacím systému který byl jinak určený k odsávání hlenu. On si do něj ale cigaretu dokázal vsunout.

Ještě častějším problémem než choroby plicní je ale kornatění cév. Tento proces je kouřením extrémně urychlován a zde jsou šance na srdeční infarkt, mozkovou příhodu či uzávěr tepen na nohou či v břiše u pravidelných kuřáků téměř osmdesátiprocentní. Je to dáno chronickou otravou kysličníkem uhelnatým, který způsobuje nedostatečné zásobení vnitřní strany cév (takzvaného endotelu) kyslíkem. Kysličník uhelnatý má totiž mnohonásobně pevnější vazbu na červené krvinky než kyslík a proto se z těla jen velmi pomalu odstraňuje. Nedostatkem kyslíku v endotelu vznikají praskliny, které tělo zalepí provizorně tím, co má k dispozici, tedy cholesterolem. Ten se zabudovává do stěny a časem se do těchto jizev začne ukládat vápník. Proces vedoucí v konečném důsledku k infarktu či mozkové příhodě je tím zahájen. Ženy jsou v podstatě proti vápenatění cév chráněny svými hormony estrogeny, a proto u nich tento proces začíná později než u mužů. Je úžasné, jak příroda dokáže počítat – žena se může stát matkou zhruba do čtyřicátého roku věku, dítě se stává zhruba v patnácti samostatné  – to jsou samozřejmě počty z doby kamenné, ale geneticky jsme se od té doby příliš nezměnili. V padesáti pěti tedy začíná běžně přechod, klesají estrogeny a jejich ochranný efekt zaniká. Kouření výhodu estrogenového efektu dokáže smazat, z hlediska srdečního rizika se kouřící žena stává mužem.

Co se týká rakoviny, mnohem hroznější než rakovina plic je rakovina hrtanu či jazyka. Při ní se totiž může rozpadnout celé hrdlo či spodina ústní, což vypadá strašně a stejně strašně to i páchne. Takto hrůzostrašně zemřel německý císař Friedrich III., který byl vášnivým kuřákem fajky. Samozřejmě se dá taková rakovina vyoperovat (vybere se celý hrtan i s hlasivkami), následkem je ale často nemožnost polykání – samozřejmě se to dá překlenout zavedením takzvané PEG sondy do žaludku přes břišní stěnu, životní kvalita ale není zrovna nejlepší. Pokud budete mít štěstí a podaří se rakovinu dostat pod kontrolu ozářením (to byl případ Jana Wericha), musí se většinou udělat tracheotomie a zamontovat do hrdla takzvaný „slavík“, aby se jím daly odsávat hleny, protože ozářením se zničí řasinky epitelu, které jsou za odstraňování plicního hlenu zodpovědné.

Ale s kouřením je spojena i rakovina močového měchýře. Nějak se totiž ony jedovaté látky, obsažené v kouři (teď nemluvím o účinné látce nikotinu, ale o ostatních zplodinách, které se vytvářejí spalováním tabáku) z těla vyloučit musí. Tou cestou je moč a tyto jedovaté zplodiny tedy dosahují v moči vysokých koncentrací, které pak vyvolávají rakovinné bujení. Pokud se tato rakovina zjistí včas (to bývá poměrně často ten případ – nádor v močovém měchýři má ve zvyku začít poměrně brzy krvácet a prozradí se krvavou močí), může se odoperovat a močový měchýř nahradit tenkým střevem. Ovšem jaksi to už nikdy nebude ono.

K mému překvapení podporuje kouření i tvorbu střevních polypů, které jsou předstupněm rakoviny tlustého střeva.  Existuje španělská studie z roku 2008, která prokázala nárůst počtu střevních polypů u kuřáků o 47 procent. Kuřáci by se tedy měli o to důsledněji podrobit preventivnímu programu koloskopií, bohužel jsou to ale hlavně oni, kdo to nedělají.

Ale existují i jiné problémy, které sice až tak spolehlivě nezabíjejí, mohou být ale hodně nepříjemné. Nejvíce ignorovaným problémem je otázka trombóz a plicních embolií u mladých děvčat. Kouření samo zvyšuje pravděpodobnost vzniku trombóz (stejným mechanismem jako sklerózu, tedy poškozením vnitřní výsledky cév) ovšem v kombinaci s hormonální antikoncepcí působí jako výbušná směs. Je to pro mne vždy fenomén, když se v ambulanci objeví vyděšená dívka či mladá žena, že nemůže dýchat a že ji píchá na prsou. Pokládám následující tři otázky a dostávám téměř vždy stejné odpovědi.

„Kouříte?“ „Ano.“

„Berete hormonální antikoncepci?“ „Ano.“

„Byla jste poučena, že to nesmíte dělat?“ „Ano.“

Co k tomu mám dodat? Každopádně byl před dvěma lety odsouzen lékař, který u devatenáctileté dívky přehlédl centrální plicní embolii, a ta zemřela. Samozřejmě, že by mu ony tři otázky zodpověděla stejně. Kdyby se byl ptal. Už jsem viděl ošklivé trombózy u sedmnáctiletých děvčat, kterým zůstane nadosmrti památka v podobě elefantiázy, tedy extrémnímu chronickému otoku nohy, na plicní embolii mi ještě zatím žádná nezemřela – myslím na to a kladu ony tři otázky. Při uzavření centrální plicní tepny to ovšem člověk do nemocnice nezvládne, to je okamžitá sekundová smrt.

Méně známou komplikací kouření je duodenitida, tedy zánět dvanácterníku. Tato choroba se ohlásí většinou bolestmi. Buď po kouření nebo nalačno, hlavně ráno po probuzení. V podstatě je to komplikace nezhoubná, v dvanácterníku rakovina nevzniká.  Ale pokud se dvanáctník chronicky zanítí a vytváří jizvy a stenózy (zúžená místa) už jsem zažil mladého muže, kterému museli operativně odebrat dvanáctník a přeložit žlučové cesty (takzvaná Wippleova operace), což mu už nadosmrti významně zhorší životní kvalitu.

Velkým problémem je vznik závislosti. Nevyvine ji každý, obecně ale platí, že čím dříve člověk s kouřením začne, tím větší je pravděpodobnost, že se na nikotinu stane závislým. Nikotin je totiž tělu vlastní látkou, jednou ze dvou (vedle acetylcholinu), který je zodpovědný za fungování takzvaného parasympatického systému. To je systém, který uvádí tělo do klidu. Člověk se uklidní, lépe se koncentruje, srdce se zpomalí, krevní tlak klesne a trávení se zrychlí. (Proto cigareta chutná tak dobře po jídle). Jenže lidské tělo je lenoch. Pokud si zvykne, že je určitá látka tělu dodávána zvenčí, přestane vyrábět tu vlastní. Proto časem stoupá potřeba cigaret, až se ustálí na určité, většinou vysoké úrovni. Zda si člověk odvykne, závisí na tom, jak je vyvinutá jeho vlastní produkce nikotinu. U dětí je většinou nízká a pokud začne  kouřit dítě, už se ani nevytvoří. Závislost se pak dá jen těžko porazit.  Projevy protihráče parasympatického systému – sympatiku, jsou pak někdy nesnesitelné – nervozita, bušení srdce, nevolnost, zácpa atd. atd.

Proč je ale vlastně kouření se všemi svými víceméně známými negativy stále „in“ a proč s ním začínají stále mladší, je vysvětlitelné. Je to prostě „cool“ a kouření je jakýmsi důkazem dosažení dospělosti. Cigaretou v ruce demonstruje mládež svůj nový status „dospěláka“. Navíc je v podvědomí určité latentní ale velmi vzdálené nebezpečí, což dodává dojem nedovoleného dobrodružství. Je zajímavé jakou úlohu přitom hraje tlak kolektivu. Podle jedné sociologické studie v školních třídách kouří buď skoro všichni, nebo skoro nikdo.  Rozhodující je, zda to dělá vůdce (či vůdkyně) smečky.  Tento tlak je výraznější v dívčích kolektivech, což vysvětluje, proč je mezi nezletilými více kouřících dívek než chlapců. Jakékoliv zákazy, či hrůzostrašné obrázky na krabičkách je neodradí, naopak,zvyšuje se tím pocit dobrodružství, nebezpečí, které je ale vzdálené a tím pádem nereálné.

A skoro bych zapomněl na ještě jeden účinek kouření. O tom vypovídá nejlépe vtip, který připojím na konec.

Chlap kupuje cigarety a na krabičce stojí. „Kouření způsobuje impotenci.“  Vrátí krabičku se slovy. „Tyhle nemám rád. Dejte mi ty s rakovinou.“

Ono nemusí jít vždy o otázku života a smrti. Mnohem častějším trestem je špatná životní kvalita, ať už po mozkové příhodě, napojením na dýchací přístroj, závislostí na kyslíku, po náhradě močového měchýře tenkým střevem, či po odstranění hrtanu či po Whipplově operaci. Atd. atd. atd.

Ale na to ani kuřáci ani politici nemyslí. Když problém způsobený cigaretami vznikne, jsou tu přece doktoři, aby to uvedli do pořádku. A když ne, můžeme je přece vždycky ještě žalovat u soudu.

Proč ne, pokud si myslíte, že to pomůže…

Nebezpečí přímé demokracie aneb klid po bouři v Česku

Když jsem se po oznámení výsledku českých voleb ptal „A co teď?“ měl jsem očividně pravdu. O víc než měsíc později ještě stále nikdo neví, co bude dál.

Všechny strany, které jsou způsobilé působit ve vládě demokratického státu, prohlásily, že vládnout nebudou. Tedy že nebudou vládnout s Babišem, i když bylo od začátku zřejmé, že jiné východisko prostě není.

Politik nemá nikdy říkat „nikdy.“ Potom je najednou ve slepé uličce a neví jak z ní.  To se stalo šéfovi ODS Fialovi, jehož pozice se teď otřásá a jeho nezvolení za místopředsedu poslanecké sněmovny jen slabost jeho pozice potvrzuje. Zahnal se sám, naprosto bez cizího přičinění do kouta a neví jak z něj ven. Ne, že by program ODS byl nějaký skutečně použitelný – zrušení elektronické evidence tržeb, zrušení zákazu kouření atd. je staví do pozice strany nestandardní, ale přece jen pouze bláznivé, ne ale fašistické.

TOP 9 se procpala do parlamentu na poslední chvíli a vzápětí se muž v jejím čele projevil ve své osvědčené roli klauna. Nejde jen o slovník, který pan Kalousek používá, ale i o jeho naprosto nerealistické postoje. Snaha zablokovat parlament, aby současná vláda nemohla podat demisi a podobné dobrodružné nápady patří skutečně do manéže, ne ale na politickou scénu.

Piráti zmateně pobíhají po politické scéně, zřejmě sami se svým úspěchem nepočítali a teď neví, co mají dělat a pokukují po ostatních „zkušených“ stranách, aby se opičili po nich. Ale s podobnými problémy, zejména personálními, bojovalo po minulých volbách i ANO – úplně je nezvládlo dodnes.

Okamura by do vlády rád a nechápe tak úplně, že pokud se Česko nechce zcela rozloučit s civilizovanými zeměmi, tak tam prostě nemůže. S Okamurou ve vládě by nám zbylo už jen Rusko, Čína, Turecko – možná snad Donald Trump.

Komunisté zůstanou komunisty, jedno, jak krásně zpívají. Jejich přítomnost ve vládě by pro Andreje Babiše znamenala stejnou katastrofu jako Okamura.

Samozřejmě chápu, že všechny strany mají strach, aby nedopadly jako sociální demokracie. Že objetí Andreje Babiše může být smrtelné, si právě vyzkoušel Bohoušek Sobotka. Ovšem přiznejme si, že si za to mohl z větší části sám. Nedokázal žádný z úspěchů vlády prezentovat jako úspěch svůj či své strany, ostatně bylo to i dost těžké, protože všechny zákony, které v konečném důsledku vedly k ozdravění české ekonomiky, se přijímaly přes odpor sociálních demokratů, ne za jejich spolupráce. A když už mohli, tak ten zákon nějakým způsobem změnili způsobem, aby potenciální voliče naštvali. Jako by ani o hlasy občanů nestáli – a oni to tak pochopili. Je možné namítat, že podobně se vedlo i sociálním demokratům v Německu, kdy Angela Merkelová dokázala také všechny úspěchy vlády zprivatizovat pro sebe a nikdo tedy nevěděl, proč by měl sociální demokraty volit, i když právě oni prosadili do programu CDU řadu sociálních bodů. Být mladším partnerem ve vládě, je vždy spojeno s určitými riziky, že taková strana ztratí svou tvář a hlavně přestane být vidět.  To se ostatně stalo při minulých německých volbách tehdejšímu koaličnímu partnerovi CDU FPD, kterážto strana tehdy dokonce vypadla z parlamentu.

Čeští politici se ovšem rozhodli žádnou politiku nedělat, nýbrž jen politikařit. Ať totiž budou dělat cokoliv, nemůžou přehlédnout skutečnost, že ANO volila třetina voličstva a že bez ANO žádná vláda vzniknout nemůže. Jejich principiální odmítání účasti ve vládě znamená prostě snahu učinit republiku neovládatelnou. Jako trest pro „hloupého“ voliče. Aby prohlédl a šel do sebe.Zajímalo by mě ale opravdu, co svou taktikou sledují – pokud to vůbec nějaká taktika je.

Pokud si chtějí vynutit nové volby a věří tomu, že volič se nechá od nich takto pokárat a bude příště volit „rozumně“, můžou se pořádně popálit.

TOP 9 se zřejmě do parlamentu nedostane vůbec, že ji chce nový lídr Pospíšil řídit ze vzdáleného Bruselu, hovoří samo o sobě. Když kapitán sedí jako první v záchranném člunu, morálku posádky to zdvihnout nemůže. Jako volič bych se ptal, proč mám volit strany, které nechtějí vládnout. Jaký má smysl takovým stranám dávat svůj hlas?

Babiš využívá jedinou možnou alternativu a samozřejmě mu k tomu pomáhají mocně i sympatie prezidenta Zemana, kterými se tento nikdy netajil. Že jsou opoziční strany nepříčetné nad tím, že Zeman tentokrát nepožaduje po Babišovi 101 podpisů poslanců? Co by se stalo, kdyby je požadoval? Byl by vůbec někdo schopen mu tyto podpisy předložit? Samozřejmě hloupost byla, že je v minulosti požadoval, to je v zaběhlých demokraciích skutečně neobvyklá praxe, ale Zeman je prostě „neobvyklý“ politik. I když jsem právě zaváhal, zda mám ony uvozovky dát k „neobvyklý“ nebo ke slovu „politik.“

Vznikne tedy menšinová vláda a ta buď nedostane podporu, nebo dostane důvěru s pomocí komunistů a Okamury. Jedno i druhé je špatné, ovšem všechny demokratické strany se samy vzdaly možnosti korigovat volební program či praktickou politiku Babišovy vlády. Udělaly to dobrovolně, nikdo je k tomu nenutil. Tato vláda samozřejmě dlouho nevydrží, buď skončí bez důvěry hned v demisi, nebo padne po několika měsících, kdy ji přestane bavit doprošovat se o každý nový zákon u extrémistů – protože „pravicový blok“ jakožto i sociální demokracie“ budou blokovat přijímání jakéhokoliv zákona, i kdyby byl nejrozumnější a lidé by z něj mohli profitovat. Prostě z principu, jako uražená a umíněná děcka. V blahé naději, že tím budou ANO škodit.

Pak tedy k novým volbám dojde a Babiš bude moci občanům vyprávět, co všechno měl v úmyslu, jak dobře by se jim dařilo, kdyby ho ostatní strany neblokovaly a nedělaly mu zle. A získá víc hlasů než teď. Scéna se sice propadem TOP 9 a možná i některé další strany (Piráti, STAN, KDU – ČSL?) zjednoduší, Babišovi bude možná stačit i 40 procent hlasů na to, aby měl v parlamentu absolutní většinu a mohl si vládnout sám. Jestli je toto úmysl ODS, TOP 9, Sociálních demokratů a těch ostatních, tak si nevidí ani na špičku nosu.

Voliče nelze za jeho rozhodnutí trestat, kdokoliv to vyzkoušel, dopadl špatně. A to i když volí nestandardně(diplomatický výraz pro „blbě“). Že jsou politici uražení, to chápu, koneckonců udělali všechno, aby voličům „otevřeli oči.“ Nechali těsně před volbami ožít kauzu „Čapí hnízdo“, která je roky nezajímala, nechali prohlásil slovenský ústavní soud týden před volbami, že Babiš byl spolupracovníkem STB. Nic nepomohlo, tyhle tahy byly díky svému načasování tak průhledné, že musely být odsouzeny k zániku. Babiš se mohl postavit do pozice oběti, pronásledované zkorumpovanou politickou a bankovní loby a vyhrát volby. Jak už jsem psal, nemám o morálním profilu pana Babiše žádné velké mínění. Jeho spolupráce s STB je pokud ne dokázaná tak velmi pravděpodobná, ke svému majetku se dostal přes komunistické známosti v době neomezeného kořistění (které ovšem rozpoutal a posvětil pan Klaus s jeho tehdejší ODS) a Čapí Hnízdo bylo samozřejmě podvod jako hrom (i když možná v rámci zákona). Nevadilo by mi, kdyby se demokratické strany dokázaly Babiše a jeho ANO zbavit, protože to hnutí do demokratické společnosti skutečně nepatří. Jenže to by byly musely být schopné nabídnout alternativu. A to nedokážou. A zřejmě je to právě tato frustrace z vlastní neschopnosti, která je žene do principiální opozice. Možná mají skutečně strach, že by vládnout neuměly, jako to neuměly 25 let od revoluce. Kdo nenabízí žádnou alternativu, nemůže být jen jednoduše proti. To není žádný program.

Nicméně je přinejmenším uklidňující, že Babiš o diktaturu neusiluje.  (I když ho z toho pan Fiala a Kalousek poněkud křečovitě stále znovu obviňují) Drží se demokratických pravidel, ačkoliv jeho strana demokratická není. Akceptuje ústavu, nesnaží se ji změnit. V tom by bylo právě smrtelné spojení s Úsvitem přímé demokracie. To slovo přímá demokracie zní svůdně. Všichni, kdo s tímto slovem šermují (Okamura, Strache, Orbán, Erdogan) usilují o diktaturu. Možná se učili dějepis, stejně přece, prostřednictvím lidových hlasování, vládl Hitler či Kadáfí. Pokud máte kontrolu nad sdělovacími prostředky, prosadíte v lidovém hlasování cokoliv, většina národa se dá zmanipulovat a menšina musí držet hubu. O to jde například Svobodným (FPÖ) v Rakousku. Přímá demokracie je jejich hlavním bodem programu. Proč? Slouží jim nejčtenější noviny v zemi Krone Zeitung a Svobodní připravují zákon o přeměně veřejnoprávní televize v televizi státní. Pokud by se jim to podařilo prosadit,  mohl by demokracii v Rakousku opravdu zvonit umíráček. Argumenty typu Švýcarsko jsou jen populistické. Švýcarsko má s lidovým hlasováním staleté zkušenosti a je do něho zabudováno tolik bezpečnostních mechanismů, že nemůže sloužit k uchopení a zneužití moci. I když výsledky švýcarských hlasování jsou někdy hodně problematické, jako příkaz čtyřkolých aut, či zákaz imigrace občanů EU.  K pozitivům Babiše (vedle ekonomických úspěchů) patří skutečnost, že o přímou demokracii neusiluje. Právě v jeho rukou s jeho mediální mocí by byla přímá demokracie skutečným ohrožením politického systému jako takového. Přesto odmítá Okamurovu stranu na vládní úrovni akceptovat.

Parlamentní, tedy zastupitelská demokracie se v Evropě vyvíjela osm set let. Někdy pozitivně, jindy utrpěla ztráty. Ale krok za krokem se vyvinula v relativně stabilní politický systém, řekněme v nejstabilnější ze všech nestabilních politických systémů. Parlament jako nárazník mezi lidem a vládou se osvědčil už jen tím, že na sebe dokáže stáhnout většinu frustrace a nenávisti obyvatelstva, což vládě dovolí pracovat.

Lid český dokázal svou nezralost v lidovém hlasování už při poslední volbě prezidenta, musí se ještě hodně učit, aby se pro něj přímá demokracie nestala nožem v ruce dítěte.

A jak psal Alkuin z Yorku Karlu Velikému: Nenaslouchejte těm, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím, vždyť zběsilost davu je vždy velmi blízká šílenství.

Přímá demokracie není potřebná. Pokud, pak jen v absolutně nezbytné míře. Stačilo by, kdyby zvolení zástupci začali pracovat – tedy dělat to, co slíbili, když usilovali o hlasy voličů. Přestat pletichařit a začít dělat politiku. Možná by jim měl někdo připomenout, že to je jejich práce. Jinak by mohli být po příštích volbách nezaměstnaní.

Vlastně bych se mohl taky přihlásit. Pamatuji si, že mě během mého studia na medicíně jednou v Brně sexuálně obtěžovala jistá dáma, která strašně páchla za cigaretami a před níž jsem se jen stěží zachránil útěkem.

Jenže tehdy se něco takového nenosilo. (A jako muž bych stejně neměl šanci ani dnes, ať už mluvíme o rovnoprávnosti pohlaví, jak chceme, neexistuje ve všech oblastech. Sexuální obtěžování je jednoznačně trestným činem mužského pohlaví) A dnes už je to o něčem zcela jiném. To, co vyvolal skandál s hollywoodským producentem Harvey Weinsteinem, začíná vystupovat z břehů a má i politické důsledky. O tom později.

Předešlu hned na začátek, že v žádném případě nejsem zastánce sexuálního násilí a netroufal bych si ho zlehčovat – pokud se skutečně o sexuální násilí jedná. A právě tady je ta otázka, kde sexuální harašení začíná a kde končí? To české slovo „harašení“ vzniklé z anglického „harassment“ prostě miluju, dokáže totiž s typicky českým vtipem věc nazvat vážně a současně ji i znevažovat – na světě prostě není krásnějšího jazyka, než je čeština, s tím se budou muset všichni anglofilové či germanofilové a dokonce i rusofilové smířit.

Znal jsem jednoho šéfa, o němž se říkalo, že u něj žádná mladá žena nedostala vzdělávací místo (pokud za sebou neměla dostatečně silnou lobby) aniž by s ním napřed nestrávila určité chvíle v posteli. Takoví lidé patří skutečně za mříže – paradoxně ale právě takoví tam neskončí. Vydírání sexem, vyžadování sexuálních služeb za protekci nebo vůbec za zaměstnání je hnusná věc a patří před soud. Jenže bohužel se hranice sexuálního obtěžování pohnula směrem, kde ji už nedokážu najít a identifikovat. Samozřejmě že ruce na zadek nebo na prsa nepatří, pokud se oba partneři na takových hrátkách nedohodli předem.

Jenže teď odstoupil britský ministr proto, že se před několika lety během rozhovoru dotkl KOLENA!!! novinářky, s kterou rozhovor dělal. Doufám, že odstoupil jen proto, že má účasti v vládě pod vedením nekompetentní Therezy May dost a využil toto obvinění jako záminku, aby mohl zmizet.

V Holywoodu zastavili s okamžitou platností produkci seriálu „House of cards“ uprostřed poslední šesté série, protože vyšlo najevo, že Kevin Spacey, který v něm hraje hlavní roli, prý kdysi obtěžoval nějakého mladého muže. Vidíte, zatím mě nenapadlo, že je Spacey homosexuál, i když mě to napadnout mohlo – v žádném z jeho filmů nejsou erotické scény s ženami a to dokonce ani v těch, kde by se to nabízelo, ani v „House of cards“ neskončí se svou manželkou ani jednou v posteli, zato ale se svým bodyguardem ano. Takže se už nedozvím, jak ten seriál měl skončit. Možná to byla i to jen záminka, protože seriál byl solí v očích Donalda Trumpa, který svými výčiny překonával i nejhorší lumpárny Franka Underwooda, kterého Spacey v seriálu hraje. Nemohlo se počkat, až se obvinění vyšetří a rychle dofilmovat?

Ale je i hůř.

Největším finančním skandálem v poválečné historii Rakouska byl nákup stíhaček Eurofighterů. I když se pro rakouské poměry naprosto nehodily, byly koupeny a to dokonce za nesmírně přemrštěnou cenu, protože se skoro celá tehdejší černo-modrá vláda u toho nabalila a to ne v řádech desítek či sto tisíců Eur ale milionů. Tvrdila, že cena je tak vysoká proto, že bude kompenzována takzvanými protiobchody. (Kdo nevěří, ať tam běží)Na ty jsme čekali roky, kromě několika firem blízkých vládě ale k žádným nedošlo. Věc by už dávno byla umřela svou přirozenou smrtí, kdyby se do ní nezažral poslanec strany zelených Petr Pilz. Podařilo se mu přes veškerý odpor vládnoucích stran zkonstituovat vyšetřovací výbor. Ten odhalil, že se jednalo o obrovský podvod. Rakousko už podalo na výrobce Eurofighterů žalobu. Jenže než se podařilo rozplést uzel úplatků a podvodů a odhalit konkrétní osoby, které za tím vším stály, přišel konec vládnoucí koalice a nové volby. Nejsem sice zastáncem konspiračních teorií, ale právě potřeba ukončení práce tohoto vyšetřovacího výboru bylo jedním z důvodů, proč Sebastián Kurz rozbil vládní koalici. Právě v jeho straně (a také v straně modrých FPÖ, kteří byli právě tehdy u moci) je nejvíc lidí, kteří se musí dalšího vyšetřování bát, aby neskončili za mřížemi. Mají hodně másla na hlavě a Pilz jim už skoro zdvihl čepice.

Petr Pilz nebyl překvapivě kandidován stranou zelených do parlamentu. I když byl jedním ze zakládajících členů a člověk, který pro stranu objevil Van den Bellena, který ji dovedl k nevídaným výškám. Byl jsem ještě ochoten věřit, že to bylo skutečně kvůli naprosto odlišnému názoru Petra Pilze na otázku uprchlíků, než jaký zastávala strana zelených. On byl pro regulaci imigrace, zelení věrní svým dogmatům, proti. Byl bych ochoten tomu opravdu uvěřit, kdyby ta věc neměla pokračování.

Petr Pilz poté, co vystoupil ze strany, která jej nechtěla už do parlamentu kandidovat, vytvořil vlastní hnutí a dostal se do parlamentu s ním. (Na rozdíl od oněch zelených, kteří se do rakouského parlamentu po 31 letech poprvé nedostali). Obě strany, které vytvoří vládu, tedy lidovci a svobodní, mu se skřípěním zubů slíbili, že vyšetřovací výbor Eurofighterů bude pokračovat. A pak byl náhle Petr Pilz obviněn ze sexuálního obtěžování.

Ten první případ se zřejmě opravdu stal někdy v osmdesátých letech. Ona postižená dáma byla odškodněna dobrým zaměstnáním a slíbila o případu mlčet. Teď byla zelenými slibu mlčenlivosti zbavena. Mohla to být pomsta, samozřejmě, odstřelením Pilze by mohli zelení jeho poslance získat pro sebe a vstoupit tak do parlamentu zadními vrátky. Možná hrálo roli i to, že zelení, kteří přišli o finanční příspěvek, který dostávají od státu parlamentní strany a mají asi 5 milionů Eur dluhu, museli propustit víc než sto svých zaměstnanců –  možná byla ona postižená dáma mezi nimi.

Ale najednou se objevila další, která Pilze obvinila, že ji v roce 2013 v opilém stavu na politickém semináři sexuálně obtěžoval. I když Pilz sám tvrdí, že si na nic nepamatuje – což je možné, alkohol dokáže paměť dokonale vymazat, rozhodl se vzdát se poslaneckého mandátu a odejít z politiky. Takže ono vyšetřování korupčního skandálu skončilo. Možná se nějaký výbor ustanoví i bez Pilze, aby rychle zjistil, že se vlastně nic protizákonného nestalo a ukončil svou činnost.

A teď už to začíná opravdu smrdět. Tlačí se mi na jazyk otázka – kolik ony dámy dostaly za to, aby vystoupily se svými obviněními? Očividně víc než bylo ono držhubné, které ona zelená dáma dostala v letech osmdesátých. Ti, kdo se obohatili na onom nesmyslném předraženém nákupu stíhaček, mají dost peněz, aby si podobná svědectví koupili. Ať už Pilzovi něco dokážou nebo ne, už vyhráli, jsou za vodou. Otázka je i proč Pilz tak rychle zařadil zpátečku a z politiky odešel, ještě než se případ vyšetřil. Pohrozili mu něčím mnohem horším, pokud to neudělá?

A to mě štve. Ono harašení jako politická zbraň a to proti nepohodlným. Další z mnoha politických zbraní, které se současní politici nestydí používat. A co bude dál?

Začínám z toho mít bolení břicha. Co když jsem se na nějakou sestřičku usmál a řekl jí možná dokonce, že dobře vypadá? To první bych možná uhrál, že jsem úsměvem ocenil její pracovní výkon, to druhé je dnes podle nového chápání jednoznačně sexuální obtěžování. Mám počítat se žalobou nebo dokonce s vícero žalobami? Možná jsem se jí dokonce dotkl ruky nebo dal polibek na tvář. (Na prsa ani na zadek jsem zcela určitě nikomu nešahal, ale to už dnes očividně není jediný zakázaný region) Kolik let vězení na mě za to čeká, pokud se to někdo rozhodne udat?  Nebo kolik peněz budu muset oné dámě vyplatit na bolestném – protože dnes, pokud se na ženu díváte jako na sexuální objekt (přeloženo do normálního jazyka, pokud se vám líbí a dáte jí to najevo) bolí ji z toho duše. Může trpět nespavostí, tím klesá její pracovní výkon, dokonce tak může o práci přijít, potřebuje psychologa, možná i psychiatra a za to všechno můžete vy a nezbývá než platit a platit a platit. Ještě že jsem včas vystoupil z politiky. Byl jsem dost nepohodlný, abych se dočkal podobného obvinění, i kdybych onu ženu nikdy v životě neviděl. Naštěstí se harašení v devadesátých letech ještě nenosilo.

Za tím vším harašením jsou především peníze, jako v naší současné společnosti za vším. Ale je to teď trend, vlna, proti které se nemůžete postavit, aby vás nesmetla jako tsunami. Stařičký Woody Allen projevil obavy, aby se nejednalo o nový hon na čarodějnice. Určitě se i on někdy před padesáti lety někoho nemravně dotkl – a má peníze. Okamžitě byl zakřiknut, že vážnost problému zlehčuje. Rakouská herečka Nina Proll se pokusila rovněž postavit se této hysterii a vyzvala své kolegyně i ostatní ženy, které se teď na platformě MEE TOO předhánějí v líčení svých hrůzostrašných zážitků s vilnými muži, aby uvažovaly, co tím způsobují. Že má obavy o celý herecký stav, protože se zdá, jakoby žádná herečka nedostala roli, pokud nepůjde do postele s producentem nebo aspoň s režisérem. Ona sama tvrdí, že nikdy nic takového podstoupit nemusela – a já jí věřím. Možná i proto, že na rozdíl od mnoha jiných opravdu umí hrát. Sklidila za to nenávist, útoky na facebooku i na ostatních „a-sociálních“ médiích. Proti proudu se nedá plavat.

Snad nakonec rozum zvítězí. I když s tím nemáme zrovna často pozitivní skušenosti.

Mám návrh. Ať se ženy kterým mužský úsměv a lichotka vadí a je uráží zahalí do plášťů až po zem a dají si na hlavu šátky, ať se proboha nemalují a pokud možno ani nemyjí. Usmát se na takovou ženu, či se jí dokonce dotknout, by pak opravdu bylo trestným  činem, protože taková žena by dávala jasně najevo, že o to nestojí.

Ale vy ostatní, které se pěkně oblékáte, malujete, dbáte na sebe a vyrážíte do měst na vysokých podpatcích a s krásnými účesy, dovolte nám mužům, abychom se za vámi mohli ohlédnout, abychom se na vás mohli usmát a abychom vám dokonce směli i říci, že jste krásné a že se nám líbíte. Že naše dny děláte krásnými a snesitelnými.

Jinak na tom  budeme jako v království IS, kde je zakázáno se smát, kde je zakázána hudba a všechno hezké. Musíme si opravdu dělat život nesnesitelným, když to není potřebné? Pokud bude dvoření ženám vyhlášeno za trestný čin (upozorňuji, že na začátku, než muž ženu osloví, ví zřídka, zda bude souhlasit) pak samozřejmě zmizí i flirt a láska se stane minovým polem, do kterého si ne každý troufne vstoupit.

Mějme proboha rozum. Skutečné násilí či vydírání by mělo být trestáno co nejpřísněji. Ale trestat někoho za to, že se dotkl ženského kolena, či že se ženy zeptal, zda se jí líbí a zda by neměla zájem si s ním něco začít, útočí na samotné principy lidské existence.

Možná jsem ze staré školy, možná se můj názor setká s odmítnutím. Ale bojím se s Woody Allenem nové honby na čarodějnice. Protože ta se dá kdykoliv politicky zneužít. A to proti každému. Ani proti inkvizitorům si nebyl nikdo jistý, jedno zda byl kacířstvím vinnen nebo nevinnen. Rozhodující byl názor inkvizitora.

A co teď?

Tu otázku si jistě naši politici dávali už před volbami, ne že by si ji těmi různými „nikdy“ a za žádných okolností“ udělali snadnější.

Aby bylo jasno. Je naprosto nepopiratelné, že strana typu ANO do parlamentní demokracie nepatří. Proto se taky nejedná o stranu ale o hnutí. To je moderní slovo, slovo populární, protože nabízí už svým názvem alternativu k zaběhaným, okoukaným a frustrujícím politickým stranám. Ani macron ve Francii to neudělal jinak, i jeho „ En Marche“ je hnutí, bez jasných stranických struktur. Škoda, že si ten nápad kdysi dávno Mečiarovo „Hnutí za Demokratické Slovensko“ nedalo patentovat, mohlo si teď dobře žít jen z tantiém. Společná tato hnutí mají, že se opírají o aureolu jednoho muže – ať už je to Babiš, Mečiar, Macron nebo například náš rakouský Kurz, který taky předělal černou stranu ÖVP na tyrkysové hnutí. Nemají demokratickou strukturu, což znamená volbu orgánů zdola nahoru, ale shora je rozhodováno o nižších etážích. Jsou tedy v demokratickém systému cizím tělesem, ovšem, jak je vidět, tělesem úspěšným.

Je to důsledek selhání demokratických stran v posledních bezmála třiceti letech. Demokratický systém nenabídl lidem dostatek stability, nezískal jejich důvěru. A to nejen v zemích, kde byla demokracie nová, jako byly země Višegrádské čtyřky, ale i v zemích s etablovaným demokratickým systémem, jako například ve Francii či v Rakousku. Přičemž nejde jen o ekonomiku. Polsko mělo pod vládou POI nejrychlejší růst HDP i životní úrovně, jakož i nejnižší míru korupce v zemích někdejšího komunistického bloku, přesto si lidé zvolili stranu Jaroslava Kazcynského, která pracuje na odbourání demokratických principů – a nikdy se tímto úmyslem netajila.

I česká ekonomika má nejlepší parametry za posledních dvacet let. Přebytek státního rozpočtu, nejvyšší růst HDP, nejvyšší růst průměrného příjmu (i mediánového, který více zohledňuje vrstvy s nižším příjmem), nejnižší nezaměstnanost. Přesto jsou lidé frustrovaní a volí tak jak volí.

Jejich zklamání má více důvodů. Prvním byl nedostatek profesionálních politiků po listopadu 1989. Do politiky šli buď ti, kteří se v ní chtěli obohatit, nebo ti, kteří právě neměli nic lepšího na práci. Idealistů typu Václava Havla bylo málo, ale i ti dělali – právě v důsledku chybějícího politického vzdělání a profesionality – fatální chyby. To samozřejmě využili ti, kteří idealismus z politiky chtěli definitivně vytlačit – což se jim i podařilo. Více než dvacet let divokého kapitalismu přineslo své plody – frustraci a nedůvěru k politickým špičkám. Václav Klaus se svou klikou se rozhodli vytvořit v Česku novou vrstvu bohatých. Ta opravdu vznikla, většinou nemorálním způsobem, jinak se v podstatě skoro ani nedalo. I Andrej Babiš je produktem tohoto systému, ke svému kapitálu se dostal díky svým kontaktům, získaným za starého režimu. Pokud si někdo myslel, že ti, kdo se k majetku dostali krádeží, přestanou krást, když budou dostatečně bohatí, by se měl konečně probudit ze sna.

Politika se od roku 1990 stala semeništěm korupce, politici se snažili dostat se k penězům, jejich poslanecké platy, jakkoliv v porovnání s průměrným příjmem obyvatelstva lukrativní, bohatství nezaručovaly a oni chtěli žít na vysoké noze.

Andrej Babiš vstoupil do politiky ne z idealismu, jak to rád prezentuje, ale proto, že rozbujelá „obálková“ korupce začala brzdit českou ekonomiku a tím i prosperitu jeho megapodniku. Skutečně se mu podařilo tuto „obálkovou“ korupci, zakládající se na penězích v obálkách či mnohem spíše převody na účet v daňovém ráji či na účet fiktivní firmy v Panamě či někde jinde, potlačit. Proto si taky mezi politiky ostatních stran neudělal právě přátele. Jemu stačilo formulovat zákony tak, aby z nich profitovaly jeho firmy, nikdo mu nemusel žádné černé peníze na konta posílat. Samozřejmě se neštítil obohatit se i na hraně zákona a za hranou morálky. Čapí hnízdo je klasickým takovým případem. Přijetí oné eurodotace bylo naprosto nemorální, nezákonné ale zřejmě ne, o tom ostatně musí rozhodnout vyšetřovatelé. Ovšem Babiš přece v minulosti nezaváhal ani, když mu ke kariéře mohla pomoci spolupráce s STB. Z výsledků dnešních voleb je vidět, jak daleko se lidé už odpoutali od komunistické minulosti, jak málo jim říká. Spolupráce s STB, která byla začátkem devadesátých let naprostým „no go“ pro politickou kariéru, dnes už nikomu nevadí.

To, že se České republice ekonomicky daří, že má poprvé od revoluce přebytek ve státním rozpočtu a splácí svůj dluh, že má nejvyšší růst životní úrovně za posledních dvacet let a nejnižší nezaměstnanost v EU přičítají lidé právě vstupu Babiše do politiky, protože s ním jako ministrem financí skutečně došlo k obratu v ekonomice země. Prostě jen proto, že se jedná o manažera a ne o politika.  A už vůbec ne o politika demokratického.

Že se jeho soupeři snažili všemi prostředky připravit  ho o hlasy, že v poslední chvíli před volbami proti němu zahájili trestní stíhání ve věci už staré kauzy Čapí hnízdo, že „náhodou“ právě pár týdnů před volbami pomohl i slovenský ústavní soud a zrušil osvobozující rozsudek ohledně jeho spolupráce s STB, mu ani v nejmenším neublížilo. Jen mu to pomohlo budovat image všemi pronásledovaného Robina Hooda. Nakonec se dostal na třicetiprocentní hranici hlasů, i když mu průzkumy dávaly něco okolo 25 procent – to je obvyklý fenomén, za daných okolností se lidé, kteří se chystali jej volit, styděli to v průzkumech přiznat.

Babiše nazývají ve světě „Český Trump“, což si zřejmě tak úplně nezaslouží, nebo „Český Berlusconi“ což už je o něco lepší, italský „Il cavalliere“ byl sice gauner, ale na úrovni. Ale ani jedno neplatí, přirovnání kulhají. Babiš je sice alternativou k zaběhlému politickému systému stejně jako Trump a je masmédiový mogul jako byl Berlusconi, ale jeho cíle jsou naprosto jiné. Je pro politiku mnohem lépe vybavený, rozumí ekonomice, s výjimkou češtiny ovládá řadu jazyků, ať už rodnou slovenštinu, perfektně angličtinu a slyšel jsem ho dávat interview v bezchybné němčině. Jen v té češtině pokulhává, ale mám pro něj pochopení, v době, kdy jsem žil na Slovensku, byly mé knihy plné slovakismů. Slovenština je prostě nakažlivá.

Babiš samozřejmě profitoval i ze slabosti svých soupeřů. ODS přicházela s programem, z něhož musel rozumně uvažujícímu člověku běhat mráz po zádech. Zrušení registračních pokladen, které jsou v každé civilizované zemi pravidlem, a Česko bylo jednou z posledních zemí, která je zavedla, zrušení protikuřáckého zákona – i zde byla Česká republika poslední v EU, která něco na ochranu zdraví nekuřáků podnikla. Čili ODS hlásá návrat do doby kamenné a odchod od mezinárodních standardů, včetně práva na nošení zbraní a to i aických – což právě v době masových atentátů nejen v USA musí normálního člověk poněkud vystrašit. ODS byla a zůstává stranou propagující soukromé bohatství a neexistenci „špinavých peněz“ tedy stranou podporující korupci. Tak ji velký učitel Václav Klaus vychoval, podle něj přece „v Česku korupce nikdy nebyla, byli zde jen šikovní lidé.“

Sociální demokracie páchala sebevraždu v přímém přenosu. Pokud někdo četl můj článek o souboji Sobotky se Zemanem, ví, že jsem jí už tehdy předpovídal pád pod desetiprocentní hranici. Což se potvrdilo. Pokud chtěli sociální demokraté tím, že prznili zákony (ať už o elektronických pokladnách nebo o zákazu kouření) obrátit veřejné mínění proti iniciátorovi těchto zákonů Babišovi, tak se přepočítali – prostě voličstvo podcenili. Nedokázali se zbavit své ideje, že každý podnikatel je podvodník a snažili se mu tedy postavit do cesty co nejvíc překážek a kontrolních mechanismů. Právě drobní podnikatelé by byli pro ni ideální klientela, která v podstatě neměla nikoho, kdo by se jí zastal, socialisté tuto šanci naprosto propásli. Představa, že právě příjemci sociální podpory jsou hlavními voliči sociální demokracie a tak pokud se podaří vládnoucím sociálním demokratům udělat s co nejvíce soukromých podnikatelů příjemce sociální podpory, zvýší to jejich volební preference, byla nejen scestná ale v postatě i perverzní a nepřinesla nic kromě politické katastrofy. Navíc B Bohoušek Sobotka opravdu nebyl charismatickou postavou a byl v čele strany příliš dlouho, než aby to nezanechalo nezhojitelné rány. Ani v zahraničí si nemohl žádnou velkou popularitu vybojovat, v tom jej blokovala už jeho jazyková negramotnost.

TPO 9 potkal osud hnutí, které přišlo o svého lídra. I TOP 9 svého času vzniklo jako protestní hnutí a profitovalo z tohoto image. Odchodem Karla Schwarzenberga z pozice vývěsního štítu hnutí přestalo být populární. Pokud se nakonec přece jen do parlamentu s odřenýma ušima dostane, podobá se to tak trochu zázraku. Zda pozitivnímu, o tom bych dokázal pochybovat. Miroslav Kalousek je sice vtipný klaun, konstruktivní ale příliš není. Zda může být užitečný při tvoření vlády je více než sporné. Už proto, že je symbolem oné „obálkové“ korupce.

A tak se do parlamentu dostalo velké množství extrémních stran. Okamurova SPD je samozřejmě stranou fašistickou stejně jako maďarský Jobbik, dokonce víc než rakouská FPÖ, inklinuje k politice Marie Le Pen, holandské PVV Geerte Vilderse či slovenské Kotlebovy Ľudovej strany. Všechny tyto strany mají dobré vztahy s Moskvou, částečně jsou z Moskvy i financovány, o to negativnější vztah mají k Bruselu a k Evropě, jsou tedy víceméně nekompatibilní s EU a pokud se dostanou do vlády, či v parlamentu vládu podporují jako v Maďarsku, divergují danou zemi směrem na východ. Spolek s Okamurou by byl pro jakoukoliv proevropskou stranu spojením s ďáblem, prakticky to nepřipadá v úvahu.

Komunisté také samozřejmě nejsou pro demokratické strany opcí pro tvoření vládní koalice a o Pirátech nikdo nic neví. Oni sami jsou zřejmě ze svého úspěchu vyděšení a případné pozvání do vlády by je mohlo naprosto zdestruovat, otázka je, zda na to vůbec mají lidské zdroje. Ale ty neměl Babiš po minulých volbách taky.

Zůstává KDU-ČSL, která je zvyklá hrát jazýček na vahách a byla skoro vždy v každé vládě a Starostové, kteří by se zřejmě vstupu do vlády nebránili a mohli by posílit komuální politiku, která je pro občanskou společnost nesmírně důležitá. Protože právě v ní vyrůstají opravdoví politici, kteří by se někdy v budoucnosti mohli stát i státníky, tedy lidskou sortou, kterou současná společnost nutně potřebuje. A nevypočitatelná TOP 9.

Jestliže ovšem před volbami všichni svorně tvrdili, že s Babišem do vlády za žádných okolností, realita je dohnala a ukázala, že to bez něj prostě nepůjde. Vůli voličů nelze prostě ignorovat. A pokud někdo za Babišem stojí, je to prezident Zeman a ten bude samozřejmě na jeho právu na místo premiéra trvat.

Rozhodně není teď českým politikům co závidět. Situace hodně připomíná parlament za první republiky, kdy více než třetina hlasů připadala na extrémistické strany (Komunisty, Henleinovce a Hlinkovu ľudovú stranu), takže se všechny demokratické strany v roztříštěném parlamentu musely dát dohromady, aby se země pohnula správným směrem. Tehdy ovládala politiku takzvaná „Velká pětka“, pět rozumných lidí, kteří se přes ideologické rozdíly dokázali dohodnout. Československo bylo tehdy pro celou Evropu a celý svět pozitivním příkladem demokracie. Otázka je, zda to dokáže i teď, Potřebné by to bylo, má na to ovšem mezi svou politickou elitou lidské zdroje?

O tom bych dokázal pochybovat.

Mimochodem, znáte ten starý už dost košilatý vtip – jaký je rozdíl mezi ženou a politikem?

Pro ty, kdo ho neznají,  zopakuji.

Jestliže žena říká ne, myslí tím možná, Říká-li možná, myslí tím ano. A říká-li ano? Ale prosím vás, ano vám přece neřekne žádná žena.

Jestliže politik říká ano, myslí tím možná. Říká-li možná, myslí tím ne. A říká-li ne? Ale prosím vás, “ne” přece neřekne žádný politik.

Čeští politici se právě předhánějí v dokazování, že žádní politici nejsou. Jestli jim tohle voliči připočtou k dobru?