Česká republika 1993 – 2003 a Československá republika 1918 – 1939

Jestli jsem dobře počítal, tak zhruba před měsícem, právě 19. května tohoto roku překonala samostatná Česká republika délkou své existence někdejší 1. Československou republiku (1.leden 1993 – 19. květen 2013 proti 28.říjen 1918 – 15.březen 1939). Dá se tedy už hovořit o jedné epoše a snad je tedy dovoleno i hodnotit a porovnávat. Pro mne je šokující poznatek, jak rychle ten čas utekl a jen zpětně člověk vidí, co všechno se za tu dobu, jež představuje zhruba jednu generaci, změnilo.

Zatímco na onu první republiku byli lidé hrdí, vzpomínali na ni jako na jakousi „Zlatou dobu“ mezi katastrofami (pamatuji si na moji babičku, ale i na jiné pamětníky, kteří na toto období dějin nedali dopustit), o současné České republice takhle mluvit asi nebudou. Otázka je proč.

Tento článek nemá ambice být kompletní nebo aspoň podrobnou věcnou analýzou, spíše se chce zabývat pocity, jež tyto státní útvary zanechávají u pamětníků.

Státy se prý udržují ideami, jimiž vznikly, pravil kdysi „President osvoboditel“ Tomáš Garrique Masaryk. Možná tu objevíme první problém. První republika vznikla z euforie osvobození z „jařma rakouského mocnářství“, Česká republika naproti tomu z frustrace, že se od ní oddělili tehdy nevypočitatelní Slováci. Frustrace ze „ztráty“ třetiny státu se táhla řadu let, zcela neodezněla ještě ani dnes. Stejně se ovšem dařilo i Rakousku po roce 1918. Nově vzniklá Rakouská republika se zmítala v krizích, ničila ji inflace, nezaměstnanost, korupce, pokusy o nastolení diktatur, nakonec se vybila v občanské válce a jejjí nekonečné trápení pak ukončila až anexe Hitlerem v roce 1938. Frustrace ze ztráty mimorakouských území se nový státeček pod Alpami nikdy nezbavil.

Tento motiv ovšem zřejmě  nebude rozhodující, nebude určitě jedinou příčinou, proč se vývoj v nové České republice ubíral zcela jinými cestami než tomu bylo u její předchůdkyně po první světové válce.

V roce 1918 se k moci v novém státě dostali lidé s dlouholetými zkušenostmi v rakouské politice a navíc lidé s víceméně neporušeným morálním profilem. Většina z nich měla za sebou roky v rakouském vězení nebo v emigraci, nicméně určovala českou politiku již desítky let před rokem 1918 (bez ohledu na to, že názory těchto politiků prodělaly za ta léta dymickou proměnu – Masaryk až do války Rakousko rušit nechtěl, ovšem jeho odsouzení k trestu smrti rakouskou justicí jej pořádně naštvalo a přimělo změnit názor). Osoby jako Masaryk, Švehla, Šrámek, Kramář, Rašín ale i Šmeral či Tusar měli za sebou v roce 1918 bohaté politické zkušenosti. Toto spektrum nové České republice chybělo. Po čtyřiceti letech komunismu vlastně jacíkoliv zkušení politici mimo komunistickou stranu chyběli. (Bylo to logické, mimo komunistickou stranu se politika nedělala a dělat nesměla a kdo měl politické ambice, nezbývalo mu nic jiného, než do strany vstoupit – část těchto lidí jako například Marian Čalfa se dala do služeb nového režimu, v nových podmínkách ale neobstála). Je sice pravda že Havel, Dienstbier a další také strávili řadu let v kriminálech, tím ale srovnání s českslovenskou reprezentací roku 1918 končí. Ani Havel ani Dienstbier, o to méně pak Klaus, Dlouhý či Zeman, byli zkušenými politiky, do správy státu vstupovali naprosto nepřipraveni a bylo to poznat. Zejména ODS ale i Sociální demokracie a další nově vzniklé strany trpěly tím, že do nich vstupovali zcela noví lidé bez politických zkušeností. Byli mezi nimi  sice i idealisté, v mnohem vyšším počtu ale hochštapleři, kteří vycítili šanci se obohatit či prostě „neměli nic lepšího na práci“. Tyhle „rychlokvašky“, jak je nazýval můj otec, pak usedly na místa, z nichž řídily nový stát.

Stejně nezralé jako oni politici bylo ale i obyvatelstvo. Jestliže Češi po roce 1918 měli mnohaleté zkušenosti s demokracií (již si museli krok za krokem vybojovat, protože všeobecné volební právo bylo zavedeno až v roce 1907) a chodili rádi volit, protože to považovali za privilegium a navíc se mohli opřít o politické strany a osobnosti, jež znali už z období před válkou, občané nové České republiky nevěděli dost dobře, co si s novou demokracií počít. Nebyli to jen Slováci, kteří volili populisty a tím dovedli Československo k pádu. Klaus se svou skupinou v ODS byli neméně populističtí, jen se uměli lépe chovat než Mečiar a jeho lidé a tak jejich populismus a agresivita nebily tak do očí. Vznik a zánik nových stran, které získávají ihned důvěru frustrovaného a zmateného voličstva jsou fenoménem, který první republika neznala (Věci veřejné, Top 09, na Slovensku Strana robotníkov nebo SOP,  atd.).

Hlavním problémem a bodem, v němž se tyto státní útvary lišily, byla a je jejich morálka. První ministr financí první republiky byl Alois Rašín. Jeho heslo „pracovat a šetřit“ se lišilo diametrálně od hesla prvního českého porevolučního ministra financí Václava Klause „neexistují špinavé peníze.“ Rašín velmi dobře věděl, že špinavé peníze existují a po válce jich bylo neskutečně mnoho (válka je vždy příležitostí pro mnohé přijít k „balíku“.) Rašín se soustředil na dvě věci, jež dlouhodobě vypadají jako nesmysl, tehdy ale zachránily zemi a odstartovaly ji ve správném směru. Zaprvé nedovolil inflaci. Všechny země po válce trpěly příšernou inflací, jsou známé německé poštovní známky v hodnotě 10 miliard marek a tuto problematiku popsal působivě Erich Maria Remarque v románu „Černý obelisk“. V Rakousku tomu nebylo jinak. Za sumu, za niž se dal v roce 1918 koupit dům ve Vídni, se v roce 1921 prodával bochník chleba. Rašín zavedl zlatý standart, což sice časem vedlo ke katastrofálnímu nedostatku oběživa (všechny státy si českoskovenské koruny držely v sejfech národních bank místo zlata – na to vzpomíná Dominik Tatarka ve své knížce Proutěná křesla), zabránilo to ale ekonomické nestabilitě v prvních letech existence státu. Rašínův nástupce v úřadě Karel Engliš Rašínovo opatření sice ihned po nástupu do úřadu zrušil, to však už měla republika nejhorší za sebou a její zdárný vývoj byl zajištěn.Druhým sice poněkud bláznivým, ale účinným nápadem bylo zřízení komise na prověřování majetku. Jejím úkolem bylo prověřit původ majetku všech občanů. Samozřejmě naprosto nesplnitelná úloha. Jenže morální dopad byl velký. I po první světové válce byla spousta podvodníků a mafiánů, kteří se obohatili válečnou ekonomikou a byli by rádi vstoupili jakožto kapitálem zaopatření žraloci do ekonomiky nové. Koneckonců to i udělali. Jenže – nesměli být vidět. Jestliže by si někdo stavěl honosný palác a jezdil v hříšně drahé limuzíně, mohl počítat s tím, že bude mít týden nato v domě členy oné komise, kteří se budou zajímat, kde na to vzal a buď mu zakroutí krkem nebo mu budou aspoň měsíce sedět v jeho domě, kontrolovat každý papírek a bránit mu v obchodech. Proto se zbohatlící spíše skrývali, veřejnost je neviděla a co oči nevidí, to srdce nebolí. Morálka netrpěla, heslo „pracovat a šetřit“ se rozšířilo a stalo se sloganem. Pokud se mu zloději a podvodníci smáli, činili tak potichu a tajně.

Česká republika se po roce 1993 zachovala zcela jinak. Vystavování získaného bohatství bylo chápáno jako výraz šikovnosti a podnikavosti.(Právě podnikavost byla preferována namísto pracovitosti – jestliže si někdo na začátku myslel, že je to totéž, musel brzy procitnout). Vládou to bylo podporováno – Klaus stejně jako Mečiar si přáli rychlý vznik bohaté podnikatelské vrstvy a bylo jim jedno, jak tato vrstva vznikne. Svým způsobem byla tato jejich snaha pochopitelná, oba nové vzniklé státy vstupovaly na kapitálový trh bez vlastního kapitálu a hrozil jim  laciný výprodej národního bohatství (což se nakonec i z velké části stalo). Rychle se ale člověk ke kapitálu nedostane poctivým způsobem a nepoctivec bude sotva ve stavu spravovat své nově získané bohatství podle morálních principů. Při privatizaci navrhovali američtí poradci zprivatizovat nejprve banky, pak vytvořit zákony pro malou a velkou privatizaci a poté krok za krokem a v přísných zákonných hranicích privatizovat. Vláda ministra Dlouhého se rozhodla pro pravý opak. Začalo se s víceméně divokou a neregulovanou privtizací, zákony se tvořily za pochodu a podle aktuální potřeby a banky byly privatizovány až zcela nakonec, až když rozdělily kredity ne podle bonity podnikatelským úmyslů, ale podle známostí (z cizího krev neteče a státní banka spravovala státní – tedy cizí – peníze) a byly tedy příslušně „vytunelovány“. Slovem tunelovat vstoupili Češi do světových dějin a obohatili světovou slovní zásobu po Čapkových „robotech“ a Baťových „galoších“ třetím slovem. Výsledky takového postupu byly horentní a cítíme je dodnes.

Oba státy měly na svém počátku v čele osoby s vysokým morálním kreditem, což je pro image a morálku nově vznikajícího státu velmi důležité. Jak Tomáš Garrique Masaryk tak Václav Havel byli lidé s vysokým morálním kreditem (odhlédnouc od jejich slabosti pro ženy, ale to už tak nějak ke skutečnému vládci patří, podívejme se například do Francie, kde patří milenky prezidentů prostě k místnímu foklóru), ale i se stejným očekáváním na politiky a obyvatelstvo. Oba byli spíše filosofové než politici, Masaryk měl ovšem v době nástupu na prezidentský stolec mnoholeté politické zkušenosti a věděl, že se filosofické ideály s každodenní realitou nesnášejí. Havel byl v této věci naprosto naivní. Snažil se proto své ideje o odzbrojení a vítězství lásky a pravdy v politice skutečně prosadit – a byl trpce zklamán. Funkce prezidenta byla jak v první republice tak i v nové České republice především reprezentativní, prezident měl a má poměrně velmi málo skutečných politických pravomocí. Traduje se, že když Masaryk jednou projevil obavu, kdo přijde na hrad po něm, uklidnil jej ministerský předseda Švehla slovy: „nemějte obavy, pane prezidente, my si už nějakou tu monstranci na hrad najdeme“. Švehla zemřel dva roky před Masarykovou abdikací a čtyři roky před jeho smrtí a ukázalo se, že neměl tak docela pravdu. Paralelně k první republice i v nové republice české nastoupil totiž po prvním prezidentovi – idealistovi, politik byrokrat, vyrostlý z ministerských kanceláří. Po Masarykovi to byl Beneš, po Havlovi Klaus. Stejně jako po nepochybné volbě Masaryka prezidentem se muselo o jeho nástupci dlouho a ne právě důstojne handlovat, měla obdobný průběh i volba Václava Klause, která byla v německém tisku označena jako „kuhhandel“, čili obchod s krávami – za ústupky a přijetí komunistů do politické společnosti se mohl stát Klaus Havlovým nástupcem. Jak jeho tak Benešův morální kredit nebyl zdaleka tak vysoký jako jejich předchůdců, zatímco Beneš ale takticky zůstával ve stínu svého velikána a učitele a těžil nadále z jeho popularity, Klaus vyhledával se svým předchůdcem konfrontaci a snažil se dokázat, že jeho politické ideály byly pochybené. Toto narušení kontinuity v morálních hodnotách hlásaných hlavou státu nemohlo nemít odezvu v obyvatelstvu. Vznikl tak pocit, že všichni jsou lháří, že si není z čeho vybrat a zavládla tzv „blbá nálada“.  Ta vládne ostatně dodnes a Miloš Zeman rozhodně není osobností, jež by to dokázala změnit.

Politická scéna první repupbliky byla mnohem roztříštěnější a komplikovanější než ta dnešní. Do prvního voleného parlamentu v roce 1920 se dostali poslanci celkem 16!!! stran, v roce 1935 při posledních demokratických volbách to bylo pořád ještě 14 stran. Přitom velkou sílu měly strany tzv. destruktivní, jež se nebyly ochotny podílet na budování státu ale mnohem spíše se jej snažily destruovat.  Ve volbách 1925 skončila komunistická strana na druhém místě a získala 41 ze 300 mandátů.  Hlinkova ľudová strana slovenských autonomistů získala 23, německé strany toužící po autonomii převážně německy hovořících oblastí a bojkotující pozitivní politiku  získaly dohromady 47 mandátů. Čili 111 mandátů se dalo hned odečíst, ty byly pro praktickou politiku nepoužitelné. Do roku 1935 se situace příliš nezlepšila, na druhém místě tu skončila sudetoněmecká a na čtvrtém komunistická strana, Autonomisté se propadli sice až na 7 místo, dohromady byl ale počet „nepoužitelných“ mandátů prakticky po celou dobu konstantní. Přesto se dařilo tvořit koalice, jež byly schopny vládnout a měly u obyvatelstva autoritu. Jak těžké tvoření koalic bylo, demonstruje nejlépe fakt, že vítěz voleb, jímž bývala s výjimkou prvních voleb vždy strana agrární, nezískala nikdy víc než 15 procent hlasů. Jenže první republika měla štěstí na lidi, jež se pro blaho věci byli ochotni dohodnout. Takzvaná „Pětka“ skládající se z vůdců pěti největších demokratických stran, dala vždy dohromady vládu schopnou (skoro vždycky) jakž takž přežít a dohody pánů Rudolfa Bechyněho (sociální demokracie) Aloise Rašína (národní demokracie) Jana Šrámka (lidovci) Atonína Švehly (agrárníci) a Jiřího Stříbrného (národní socialisté) byly poslanci v parlamentu často se skřípáním zubů akceptovány a odhlasovány – protože šlo skutečně o každý hlas.

Nová Česká republika tento problém díky zavedené pětiprocentní hranici neměla. Část mandátů sice blokovali nepoužitelní komunisté a určitý čas i Sládkovci, ale v podstatě bylo vládnutí možné i v dvou,ev. Trojkoalicích. Mělo to být snadnější, ale nebylo. Novým politikům nešlo totiž o blaho věci, ale o osobní zájmy a obohacení. Legendární „Opoziční smlouva“, věc nemající v dějinách obdobu, dovolila rozdělení země mezi lokální vládce z obou „velkých“ stran Sociální demokracie a ODS a zavedla do politiky korupci jako naprosto určující prostředek.

Ne že by korupce nebyla i za první republiky (pamatujete na úsměvný film „Anděl s ďáblem v těle“ s Mariánem Labudou jakožto zkorumpovaným agrárním poslancem?) ale nebyla vidět. To je rozhodující, protože jakmile lidé zjistí, že politikové kradou, reagují všude na světě stejně a z jejich pohledu naprosto logicky – přestanou platit daně. A to je cesta do pekel v každém politickém systému. Česká republika se momentálně nachází podle Transparency international na 54 místě za Brunejí a Malajsií, ale těsně před Tureckem, což není rozhodně lichotivé. (Pro srovnání Poláci jsou na 41 místě, Maďaři na 49). Samozřejmě to měli politici v první polovině dvacátého století, kdy byl ještě „objevitelský žurnalismus“ v plenkách, snazší. Neexistoval internet a tím pádem byli mnohem méně kontrolovatelní. Díky neexistenci internetu nebylo ovšem zase možné převést ukradené peníze během několika sekund do zahraniční banky. To vše jsou faktory moderní, jež ulehčují práci dnešním zlodějům,  na druhé straně jsou ti dnešní mnohem snáze objevitelní a to samo může vrhat křivé světlo na součastnost a idealizovat minulost. Porovnávání tedy není a anni nemůže být objektivní. Přesto si dovolím tvrdit, že korupce byla za první republiky menší a méně bolestivá než ta dnešní, nebo lépe řečeno – na rozdíl ode dneška nebyla normou a měla mnohem menší negativní dopad na hospodářský vývoj.

Co se týká ekonomiky, musíme si objektivně přiznat, že první republika měla mnohem lepší podmínky než Česká republika současná. České země (samozřejmě i s Moravou a Slezskem) tvořily zhruba 10 procent území Rakouské říše, koncentrovaly se zde ale dvě třetiny průmyslové výroby někdejšího Rakouska. To byl jednoznačně pozitivní faktor. Průmyslová výroba byla ale pohříchu koncentrována především v německy hovořících oblastech – to mělo svůj důvod v dlouholeté ochraně, kterou čeští Němci ve Vídni požívali ale i v jejich podnikatelské šikovnosti. „Hlavním městem“ německy hovořících Čech byl pak Liberec (Reichenberg), jenž už jen svou radnicí chtěl dokázat, že je svébytný a bez Prahy jako hlavního města se klidně obejde. Jenže právě hospodářská soutěž mezi Němci a Čechy byla pro zemi požehnáním. Jestliže tato rivalita na politické úrovni skřípala a brzdila, v oblasti hospodářské představovala naopak tu správnou energii pro vývoj. Češi se snažili ze všech sil Němcům vyrovnat, či je dokonce překonat. Klasickým příběhem jsou budějovické pivovary. Jestliže v (převážně německých) Českých Budějovicích existovala po celá staletí Bürgerbrauerei, založili Češi jako konkurenčnní akciovou společnost český pivovar Budvar – a zahnali německý pivovar do defenzívy a téměř do zapomenutí. Podobně to fungovalo ale ve vícero městech a hospodářská soutěž říznutá zdravým patriotismem způsobila, že byla česká (pardon československá) ekonomika po Německu druhou nejsilnější v Evropě. Čeští podnikatelé jako Baťa, Laurin a Klement nebo Škoda, dobývali svět.

Nová Česká republika měla mnohem svízelnější start. Plánovaná socialistická ekonomika sice ještě  jakž takž fungovala (skoro nejlépe ze socialistických zemí a zejména na Slovensku vedly centrálně řízené investice k mohutnému rozvoji jinak průmyslově zaostalé země), strojový park, know how atd. byly ale daleko za tehdejšími mezinárodními standarty a činily naše výrobky těžko konkurenceschopnými. Nedostatečné ohodnocování „mozků“ vedlo k jejich úniku do zahraničí nebo je aspoň natolik demotivovalo, že například automobilka Škoda nebyla schopna přivést na trh prakticky dvacet let žádný skutečně nový model. To je v automobilovém průmyslu naprostá sebevražda. Pokus s Favoritem dopadl katastrofálně a tak by se naše největší automobilka vlastně bez know how od Volkswagenu ani nemohla zachránit. To byl ale jen jeden z mnoha příkladů vstupu cizího kapitálu na náš trh, minimálně v tomto případě pozitivní. Jinak ovšem existoval jeden mnohem bolestivější problém – neexistence domácího kapitálu v době ekonomické celosvětové liberalizace a globalizace, jež začala bohužel v pro nás té nejnevýhodnější době – v roce 1991. A bohužel se za kormidlo české ekonomiky posadil muž, jenž tuto liberalizaci a globalizaci bezvýhradně zbožňoval a zbožňuje dodnes. Nemohlo to tedy dopadnout jinak, než rozprodejem průmyslu do zahraničí, často s fatálními následky, jako například u našich cukrovarů či tabákového průmyslu. Pokus s kupónovou privatizací byl možná dobře myšlen – mohl vést k rozptýlení akcií jako například ve Slovinsku, čímž by se naše podniky staly pro opravdové podvodníky málo zajímavé – dopadl ale díky založení privatizačních fondů katastrofálně – rozkradením státního majetku (viz příklad nejkřiklavější – Harvardské fondy pana Koženého). Jednoznačně dalším negativním prvkem bylo, že právě v devadesátých letech začal nelítostně soupeřit finanční trh s trhem zbožním. Soupeřil s ním vždy, ale dokud existovala pravidla, byl držen na uzdě. Odstraněním těchto pravidel hry panem Reaganem a paní Tchatcherovou získal finanční trh všechny myslitelné výhody a začal trh zbožní vytlačovat. Takzvané „finanční skupiny“ nashromáždily skutečně obrovský kapitál, počítaly ale miliardy na kontech a ne počet vyrobených párů obuvi, jako to dělal Tomáš Baťa. Výroba přestala být zajímavá, na burzách se daly peníze „vydělat“ rychleji. Takže i  ti nejbohatší Češi neinvestovali do výroby, ale „točili“ peníze na peněžních trzích. Až to všechno v roce 2008 prasklo a evropská ekonomika se z toho nemůže vzpamatovat dodnes. Otázka je, zda si „investoři“ uvědomí, že cesta k oživení vede jen přes obnovu výroby, ne přes vymýšlení nových podnětů pro akciové obchody, jako je například soukromé důchodové pojištění.

Naopak pozitivním prvkem byla ekonomická vazba české ekonomiky na Německo. Jestliže se první republika snažila Německu vyhýbat – staré animozity tu byly a zůstávaly – a hledala spojence a odbyt pro své výrobky v zemích vzdálenějších, nová Česká republika se pragmaticky začlenila do německého ekonomického prostoru. To, společně s určitým patriotismem Čechů při konzumaci zboží (Češi pijí – chválabohu – české pivo, jedí české jogurty a české uzenářské výrobky a jezdí českými škodovkami), ekonomiku udrželo nad vodou i přes naprosto naivní politické (ne)intervence, jež nejbolestivěji pocítili například zemědělci. Jen poznámka pro pana Klause – nikde na světě není zemědělství schopné konkurovat průmyslu, ne to finančním trhům a ponechat je napospas „volné soutěži“ znamená logicky jeho zánik. Peníze se pak jíst nedají  a navíc se nestarají o vzhled krajiny. Podívá-li se někdo dnes na hospodářskou mapu Evropy, pak je zřejmé, že nejstabilnější situace vzdor současné krizi je v zemích, jež jsou bezprostředně navázány na německý hospodářský prostor (vedle Česka i Rakousko, Dánsko či Holandsko).

Dá se tedy říci, že ekonomika za první republiky prosperovala díky tehdejšímu politickému vedení, ekonomika současné české republiky se drží nad vodou i navzdory své politické reprezentaci.

Je těžké srovnávat státy, jež jsou od sebe odděleny desetiletími, za nichž se zcela změnila tvář světa, globální podmínky v politice, ekonomice i sdělovacích prostředcích. Nicméně co se týká nálady obyvatelstva, vychází nová Česká republika ze soutěže se svou předchůdkyní jednoznačně jako ten poražený. Snad by se proti tomu dalo něco dělat. Jenže jak vykořenit korupci, jež se stala normou, jak přimět podnikatele, aby zainvestovali do výroby v zemi a dali tak lidem práci, i kdyby se tím měl o něco snížit jejich okamžitý soukromý „zisk“? K tomu všemu by bylo třeba morálky. Morálka, jak říká český ekonom Tomáš Sedláček, byla po tisíciletí součástí ekonomiky a garantem jejího pozitivního vývoje. Tzv. „main stream“ ekonomové ji zredukovali na matematiku. Morálka se vytratila napřed z ekonomiky, poté i z politického a nakonec i ze soukromého života. Jenže bez morálky je celá lidská společnost „společností s ručením velmi omezeným“. V dlouhodobém horizontu nemůže obstát. Dokud ale lidé, vedoucí náš stát, myslí jen na dnešek a zítřek je nezajímá, nemůže se na současné situaci nic podstatného změnit. Nezbývá než doufat, že je k tomu další vývoj, ale především lidé – přinutí.

Na rozdíl od první republiky, jež na svou eistenci dostala pouhých neuvěřitelně krátkých dvacet let, má dnešní stát zajištěnou delší existenci. A tím i šanci, leccos napravit.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.