Přiznám se že jsem nejprve nevěřil vlastním uším. Když z balkónu v Chrámu svatého Petra zaznělo ono obligátní „Habemus Papam“ a poté jméno kardinála Bergogllia, myslel jsem opravdu, že jsem špatně slyšel. Ti, kdo četli můj článek z 6.března, vědí proč. Překvapivé bylo pro mne už to, že byl zvolen. U kandidátů, kteří volbou už jednou neprošli a proto mohou být považování za favority při volbě nové, to nebývá zvykem. Pravým šokem pro mne ale bylo, že byl zvolen tak rychle. Pouhé dva dny a čtyři skrutinia stačila k tomu, aby argentinský kardinál získal dvě třetiny ze 115 volitelských hlasů! Co se ve Vatikánu změnilo od roku 2005, kdy byl Bergoglio ještě jako liberál se sklonem ke komunismu pro konzervativní většinu kardinálů nepřijatelný?
Hlavním poslestvím volby pro mne je, že ve Vatikánu skutečně došlo ke změně poměru sil. Přinejmenším Opus Dei, jenž se tak silně angažoval proti volbě Bergoglia před oněmi osmi lety, ztratil očividně svůj vliv. Mlčel nebo mlčet musel. Naskýtá se otázka, proč? Otázka, kterou ale zřejmě nikdo nezodpoví, jak už je ve Vatikánu zvykem. I když možná zase nějaký kardinál vynesse ilegálně své poznámky o volbě, precedens už tady byl a nebylo by špatné, kdyby dělal školu. Ultrakonzervativní křídlo zmlklo. Musí k tomu mít nějaký důvod.
Vídeňský kardinál Schönborn (jak jsem se v posledních dnech dozvěděl, rodák z Litoměřic) naznačil, že se ve Vatikánu skutečně něco převratného stalo. Za hlavní a obtížný úkol nového papeže označil potřebu ve Vatikánu uklidit. Udělat tam pořádek, protože určité „černé ovce“ tam napáchaly v posledních letech nesmírně mnoho zla. Schönborn to označil za hlavní bezprostřední úkol nového pontifika, bez jehož splnění není možné pokračovat. Nepřímo tedy potvrdil neoficiální zprávy, že důvodem odstoupení Benedikta XVI byla informace o oněch nešvarech, jejichž nápravu on už nebyl schopen zvládnout. Možná právě proto, že postihovala právě onu skupinu, jež nejvíce podporovala jeho volbu a byla mu v letech jeho pontifikátu nejsilnější oporou?
Výsledkem tedy byla nečekaně rychlá volba člověka „ z druhé strany“, volba, jež mne, upřímně řečeno, potěšila. Co se ale dá od nového papeže očekávat? Zdravotně je na tom zřejmě přes svých 76 let dobře, jeho první veřejné vystoupení ukázalo člověka v plné síle, biologicky mladšího než by odpovídalo jeho skutečnému věku. Energii ke změnám by tedy mít mohl. Otázka je ale, jak silná bude jeho vůle změny prosazovat a nakolik je vůbec schopen se s potřebnými změnami identifikovat.
Co se týká homosexuality a potratů nemůžeme čekat ani nejmenší změnu. Arcibiskup Bergoglio byl zapřisáhlým odpůrcem homosexuálních sňatků, jež jsou v Argentině povoleny a církev se cítí být ochráncem života a tím pádem ve svém vztahu k potratům určitě nepovolí ani o milimetr. To určitě nejsou nepodstatná témata, ne ale témata nosná. Církev Jana Pavla II. se odvrátila od lidí. Byla tu sama pro sebe, byla tu, aby presentovala svého pontifika a svou moc. Jinými slovy, lidé tu byli pro církev ne církev pro lidi. Toto by se mělo za Františka I. rozhodně změnit. Už svým prvním vystoupením ukázal, že není typ herce jako Karol Wojtyla, jeho skromné vystoupení zřejmě opravdu odpovídá jeho charakteru. Na pompu si nikdy nepotrpěl a zřejmě se na tom nic nezmění. Byl vždy k dispozici potřebným, to mu koneckonců vyneslo nálepku „komunisty“ při poslední volbě. V jeho podobě je tu opravdu církev pro lidi, pro ty, kteří ji potřebují. Kdo ji potřebují po materiální stránce! Dá se očekávat posílení charity a podobných aktivit. Bude papež tady ale i pro věřící z bohatší části světa, kteří potřebují církev taky, ale ne z pohnutek materiálních ale duchovních? Kteří mají potřebu hovořit a potřebují být slyšeni? To je myslím rozhodující otázka pro věřící z rozvinutých zemí, tedy pro nás v Evropě a v Americe. To byl hlaví důvod masového útěku věřících z církve v dob pontifikátu Jana Pavla II. LIdé jsou emoncipovaní, nechtějí tvořit jen mlčící masu. Bude papež František schopen pochopit rozdíl potřeb mezi věřícími v rozvojových zemích, kde žil a kde jsou potřeby hlavně materiální, a v zemích rozvinutých, kde materiální tíseň nehraje tak velkou roli jako tíseň duševní? Bude schopen naslouchat mladé internetové generaci, hledající v životě v návalu informací a kontaktů pevný bod? Pochopí obrovskou šanci, jaká se naskýtá?
Ve svém mládí byl údajně člověkem světským, jenž miloval tango (aby ne, v Argentině to jinak ani nejde) a nehledal ústraní klášterů. Dokáže si ale na touhy svého mládí vzpomenout dostatečně, aby jej to přimělo naslouchat potřebám současných mladých lidí?
To je otázka, již bude těžko zodpovědět, na tu dá odpověď až čas. Rozhodně se nemusíme bát další záplavy statořečení, jež tak miloval Jan Pavel II. Nový papež bude mít zcela jiné starosti. Rozbít zaběhané mocenské struktury ve Vatikánu nebude jednoduché. První důležitá otázka je, koho vyjmenuje za svého sekretáře, tedy za druhého muže ve Vatikánu. Dny kardinála Tarcisia Bertoneho, sekretáře Benedikta XVI, jsou prý už spočítané. Dalším důležitým krokem bude vnést pořádek a transparenci do Vatikánské banky. V lednu Italská národní banka zastavila elektronické převody peněz s Vatikánskou bankou, protože tato nepodnikla prakticky nic proti praní špinavých peněz. V celém Vatikánu nefungovaly bankomaty. Benedikt nakonec v únoru vyjmenoval nového šéfa banky, Němce Ernsta von Freyberga. Problém je, že i on je vyšetřovaný pro nekalé převody peněz, i když „jen“ v řádu desítek milionů eur, což je proti minulosti pakatel. Zda jej František ve funkci ponechá nebo bude hledat někoho nového opravdu čistého (existuje ale čistý bankéř?) to je další důležitá otázka. Každopádně jsou to právě kardinálové jako například Schönborn, kteří si očistu finančního světa Vatikánu úpěnlivě přejí, aby se takto v očích věřících očistila pověst církve. Je ale mnoho takových, kteří se tomu budou všemi silami bránit. Hlavně samozřejmě ti, kdo mají máslo na hlavě.
Při své první mši pro kolegium kardinálů vyzval papež přítomné, aby se vzdali světských svodů a věnovali se životu duševnímu. Ihned to bylo interpretováno jako výzva světu vzdát se požitků a věnovat se jen spiritualitě. Ale papež přece nemluvil k světu, on oslovoval své kardinály!!! A tady by bylo vzdání se světských požitků velmi žádaným prvkem.
Myslím si, že u Františka by věřící v Rakousku, demonstrující pro odvolání biskupa Krena nebo Slováci, bojující o zachování arcibiskupa Bezáka v jeho úřadě, našli více pochopení než u Jana Pavla II. nebo Benedikta XVI. Myslím si, že v tomto bude určitě otevřenější. Bylo by třeba z církve jako mocenské struktury, do které ji nechali zatuhnouti jeho dva poslední předchůdci, vytvořit znovu organizaci sloužící lidem. A sloužit znamená v první řadě naslouchat. Aby už vyjmenování neoblíbených a odvolávání oblíbených arcibiskupů nebylo „vnitřní záležitostí církve“, ale věcí veřejnou. Aby věřící měli právo do tak důležitých věcí hovořit. Možná by bylo třeba ponechat správcům diezéz více volnosti v řešení jejich problémů. Problémy v Argentině, Brazílii, Nigérii nebo v USA či v Evropě jsou přece naprosto odlišné. Snažit se je řešit centrálně nemá naději na úspěch. I komunistická strana zahynula na svůj strnulý centralismus. Církev se vydala podobnou cestou, možná je nejvyšší čas z této cesty sejít. Dokud je ještě co zachránit.
Je hodně otázek, volajících po řešení. Je to nedostatek kněžív Evropě, otázka celibátu, otázka postavení žen v církevních strukturách a na církevních školách, je to samozřejmě ožehavá otázka antikoncepce. Zde bude hodně těžké najít řešení, jež odpovídá současnému stylu života mladé generace. Je to ale potřebné. Církev zde není „up-to date“ a už jen tím, že trvá na celibátu, diskvalifikuje se vlastně jako autorita oprávněná do této záležitosti hovořit. Encyklika jinak poměrně liberálního Pavla VI „Humanae Vitae“ z roku 1968, jež byla tvrdou a odmítavou odpovědí na zavedení hormonální antikoncepce, je stále ještě platná a považována církevními autoritami za klíčový dokument. Kolik mladých lidí, tedy lidí v reprodukčním věku, se jí ale řídí? Encyklika, jež oslovuje možná jedno procento věřících, je zralá na revizi. Odhodlá se František k takovému kroku?
Zavrhování antikoncepce má svůj původ v časech před průmyslovou revolucí, kdy bylo třeba hodně pracovních sil, rozuměj dětí, aby se mohly postarat o své rodiče. Dnes, kdy je rozhodující vzdělání, není počet potomků už tak důležítý. Právě naopak, jejich velký počet může být kontraproduktivní, protože je pro rodiče obtížné zajistit všem dostatečné vzdělání a garantovat jim tak životní úspěch. Hrozí, že početné rodiny se mohou stát přítěží. Všichni tento problém známe z rómských kolonií, ale například i v arcikatolickém Quebecku či v Irsku je početnost rodin společenským a sociáním problémem. Pro nekvalifikované lidi dnes není práce. Rukama se už téměř nepracuje, vzdělání je ale drahé. Lidé jsou tedy nuceni omezit počet svých potomků, aby jim mohli garantovat dostatečné vzdělání a připravit je pro úspěšný život. Pro takový, o němž mluvil de Chardin, řádový bratr dnešního papeže v jezuitském řádu. Znovu chci zdůraznit, že jestliže jsou jezuité v Čechách ještě stále spojování jen s Koniášem, je jejich úloha dnes úplně jiná. Každý jezuita je povinnen vedle teologie vystudovat ještě jiný vědní obor. Proto je František I. chemik, de Chardin byl geolog a antropolog. Jsou nejvzdělanější větví dnešní církve a de Chardin bojoval celý život o dosažení souladu vědy a víry. Jeho ideologii odsoudil Jan Pavel II. do zapomnění, František by ji mohl znovu oživit. Myslím, že už jen to by přineslo mnoho pozitivní energie pro skomírající nadšení mladé generace pro otázky náboženství.
František už volbou svého jména demonstroval chuť působit ekumenicky, nerozdělovat, ale spojovat. Řády kazatelské, ať už to byli dominikáni či jezuité, jež se věnovaly především činnosti misijní, tedy obracení na víru a jejímu upevňováním, byly na opačném pólu než františkáni, starající se v první řadě o potřebné a slabé. Jestliže si tedy jezuita zvolil jména zakladatele františkánského řádu, je to poselství. Zatím ovšem jen gesto. Zda za tímto gestem budou následovat činy, si musíme počkat. Já jsem opatrně optimistický..
I v tom, že tento papež nebude ve svém úřadě pouhých 30 dní, jako otevřený, vzdělaný a lidumilovný Jan Pavel I. Doba se změnila. Aspoň doufám.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.