Útok je tentokrát generální. Ratingová agentura Standard and Poors zaregistrovala, že se Evropa začíná uklidňovat, začíná jednat a že by se z toho svého průšvihu mohla snad i dostat. Rozhodla se tedy pro radikální krok a zhroršila rating hned devíti evropským zemím najednou. Protože Euro se podle přání spekulantů ze svých potíží dostat nesmí. Musí se rozpadnout a otevřít nové netušené (nebo spíše tušené) možnosti k obohacení malé skupinky lidí činných na „finančních trzích“. Angličané nazývají tyto „trhy“ dokonce „financial industry“ což považuji za zcela zcestné, ne-li perverzní. Zhoršení ratingu se nevyhnula především Itálie, přestože nebo spíše právě proto, že schválila přísný úsporný program. Kdo o tom ještě pochyboval, musí teď už chápat. Ratingové agentury (nebo přinejmenším Standard and Poors), stvořené z důvodů ekonomických, přijímají politická rozhodnutí. Dokonce si to už politici i odváží říci. Že by začínali chápat, že jsou ve válce? Kdepak!
Zase jednou jsem měl možnost poslechnout si debatu v rakouském parlamentu (Rakousko je jednou z devíti postižených zemí). Sice jsem tentokrát nežehlil, diskuse ale byla ve zkratce dávána v rádiu a já jsem byl na cestě do Grazu a lepší ochranu před usnutím za volantem jsem si ani nemohl přát. Zhoršení ratingu bylo pouze záminkou na stranické boje. Místo, aby se politici semkli a aspoň zakotvili onu „Schuldenbremse“ do ústavy, obviňovali se jen vzájemně z neschopnosti, požadovali odstoupení vlády atd. atd. Prostě obvyklé hříčky bez nejmenší známky pochopení vážnosti situace. Kdyby se aspoň teď, když opravdu začíná stoupat hladina v potápějící se lodi ekonomiky, dali dohromady a začali společně vodu odčerpávat! Právě naopak, trhají si pumpu z ruky a bojují o to, kdo bude stát na kapitánském můstku Titaniku. Ne, bojuje se o voliče a tím pádem o vlastní korýtka. Ona se už najde cesta, jak je naplnit, i kdyby byla země v konkursu. Ta jsou totiž ta poslední, která se vyprázdní.
Ale zpět k onomu centrálnímu útoku. Čím agentura Standard and Poors při zhoršení ratingu argumentuje? Že evropské státy spoří a tím ohrožují hospodářský růst. Když rozhazovaly, snižoval se jim rating pro stoupající dluhy, když začaly šetřit, je to taky špatně. Vzpomínáte si ještě, jak jsem tvrdil, že nevěřím, že by mohl pád Berlusconiho Itálii pomoci? I když jej vlastně právě ratingové agentury svrhly? Svrhly jej ale jen proto, že jim kladl odpor. Jeho osobní avantýry a způsob života jim byl ukradený, jeho deficitní hospodaření se jim v podstatě dokonce líbilo.
Samozřejmě mají finančníci na politické scéně i spojence. Politici nechápou a chápat nechtějí, že je třeba jednotného postoje. Někteří se dokonce rozhodli pro vědomou kolaboraci se silami, jež jejich státy ženou do záhuby. David Cameron v Británii je ochoten za privilegia londýnské „City“, největší evropské finanční burzy v Evropě obětovat i Evropskou unii. Za to dostal nepřímé sliby, že spekulanti nebudou – přinejmenším v nejbližší době – útočit na britskou libru. A samozřejmě – málo překvapivě – se na tuto stranu postavil i prezident jedné malé země v srdci Evropy. Ten není ochoten podepsat zákon, jenž by evropským státům přikazoval hospodařit s rozumem. Aby se neopakovalo Řecko či Itálie. Zdá se to schizofrenické – přece pan prezident Klaus hospodaření těchto zemí zvaných PIGS (tedy Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko) kritizoval, někdy až tak nevybíravě, že vznikly konflikty na diplomatické úrovni (výroky o Řecích ležících pod piniemi a pijícími ouzo místo aby pracovali). Ale teď se zuby nehty brání zákonu, jenž by tyto nedisplinované evropské děti umravnil. Má to logiku? Zejména v zemi, jež na tom vlastně vůbec není až tak špatně, ratingem AA- (A1 u Moody´s a A+ bei Fitch) je na tom Česká republika nejlépe z nových členů Evropské unie (spolu se Slovinskem a Estonskem, jediná ale mimo Eurozónu), což znamená společné hodnocení „dobře“, tedy třetí nejlepší stupeň.
Jenže finanční trhy chtějí, aby se státy dále zadlužovaly, aby provozovaly řecké hospodářství s rozhazováním peněz za nesmyslné státní zakázky, jež jsou díky korupci třikrát předražené. V prezidentovi Klausovi mají svého věrného spolubojovníka. Protože on se od finančních trhů vydírat nedá. On jim slouží. Ať už vědomě nebo nevědomě.
Je tedy v boji, jež momentálně zuří na celé zeměkouli pro rozhádané politiky nějaká šance, dostat věci pod kontrolu? Paradoxně zřejmě ano. Vedle skupinky spekulantů existují totiž i jiní „investoři“. Jsou to banky a pojišťovny, jež spravují privátní životní pojistky a důchodová pojištění. Ty musí peníze vybrané od svých klientů někam umístit a to tak, aby dosáhly určitého jistého výnosu. Státní dluhopisy jsou samozřejmě ideální, pokud dané státy nepadnou do konkurzu. Jestliže si tedy spekulanti nic jiného než konkurs eurozóny nepřejí, tito „investoři“ mají právě opačné zájmy. Co se stalo po útoku agentury Standard and Poors na burzách? Překvapivě nic! Úroky za státní dluhopisy postižených zemí se nezdvihly, nové emise francouzských a italských dluhopisů se dobře prodaly. V podstatě se dá říci, že se agentura blamovala, její rating nebyl na burzách prostě akceptován. Lidé, jež pracují s penězi jiných a jsou tak nuceni pracovat skutečně zodpovědně, pochopili naprosto správně, že se jednalo o politický krok, jenž nemá na trhu do dělat. Standard and Poors udělali totiž právě to, co je vyčítáno vládám – podnikli politický krok, aby ovlivnili ekonomiku. Je nápadné, že Moody´s a Fitch zcela vyjímečně krok Standard and Poors nenásledovaly. Možná tedy ani finančníci nejsou jednotní a snaží se vyšplhat po zádech jiného. Což by u nich samozřejmě nemohlo překvapit nikoho, více egoismu, než ve finančním sektoru se nedá najít asi nikde jinde na tomto světě. Takže naděje tu je. Ale dokáží to politici pochopit? Dokáží se konečně spojit a mluvit jednotnou řečí. Řečí, jež by chránila zájmy jejich občanů? Sice to tak nevypadá, ale koneckonců – naděje umírá poslední, ne?

1 Comment on Standard and Poors a neschopnost politiků

  1. Politici nikdy nedokážou smysluplné a velké věci protože nemají dlouhodobou vizi.Lidé jako byl Tomáš Baťa to měli v sobě od mládí a proto mysleli na příští generace.Jako výsledek jeho snahy byl užitek pro mnoho lidí,kteří se snažily také něco umět a dokázat.Žádné ratingové společnosti nepotřeboval a s plným nasazením se věnoval práci.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.