Ti, kdo mne už znají, vědí, že lezení po kopcích, pokud možno vysokých a lysých, miluji. Jsou-li navíc vrcholky pokryty sněhem, miluji je ještě víc. Neptejte se proč, asi to líp vypadá nebo aspoň opticky výš a nebezpečněji. Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, proč to dělám a co z toho mám. Až mi syn položil zákeřnou otázku – totiž onu „proč?“
Mínil, že neexistuje jediný rozumný důvod, aby člověk šplhal na nějakou skálu, zato spousta důvodů proti. Zaprvé tam nahoře nic není, tím mínil hospodu. Zadruhé je to namáhavé a zatřetí tam člověk může zmoknout, zmrznout, případně i spadnout a polámat se či zabít. Přiznám se, že proti takové argumentaci se těžko hledají protiargumenty, schopné ji vyvrátit. Když jsem připomněl krásné výhledy se světem u nohou, namítl, že ty si může zažít v televizi. Vzpomněl jsem si na mé začátky v Popradě, kdy jsem všechny místní domorodce udivoval svou znalostí všech tatranských vrcholů. Pro ně byl ten úplně vlevo Kriváň a potom „boli tie ostatné.“ Shodně s mým synem mínili, že tam není oč stát a pivo chutná na popradském náměstí lépe než někde z plechovky na štítu. Kde není ani odpadový koš a tak člověk musí tu plechovku nést zase dolů. Nechápali tak zcela, že skutečně na ty skály chci lézt a pochybovali o mém duševním zdraví. Možná je to tedy tím, že syn se už pod horami narodil a stal se tedy „domorodcem“, jenž turistům z české a jiné ciziny prostě nerozumí.
Nicméně jsem nepolevil. Několik vrcholů musí každý rok padnout, dosažení vrcholu je pro muže důležité, jak jsme si už ujasnili, když jsem se pokoušel vylézt na pannu (pardon na Pannu). Když byla má žena postavena před alternativu, že buď polezu na kopce nebo budu běhat za ženskými, schválila mi bez dalšího odporu horskou turistiku. Sama mne dokonce doprovázela až k Téryho chatě, tam ovšem odmítla souhlasit s mým tvrzením, že se jsme právě dosáhli výchozího bodu pro horskou túru. Musel jsem uzavřít pojistku pro případ úmrtí a mému dalšímu šplhání po kopcích nestálo nic v cestě. Manželka sice myslela, že bezpečnější by bylo chodit na kopec s horským vůdcem, ale my Češi jsme národ spořivý a tak tam, kam se dá vylézt bez něho, tam bez něho i lezeme. Až letos jsem se dostal do situace, že hora, na niž jsme se rozhodli vylézt, byla bez horského vůdce nedosažitelná.
Jmenoval se Svätozár. Už to jméno budilo důvěru a proto jsem se v bezvýhradné důvěře svěřil jeho vedení. Byla to fatální chyba. Ta ovšem nastala už při volbě túry. „Mal to byť taký nevysoký kopček niečo cez dvätisíc metrov, na ktorý sa dá vyliezť bezproblémovo a bez lán.“ (Pravil můj přítel Vladimír) Uvěřil jsem, že se chystám na lehkou dopolední procházku. NIKDY nevěřte horalům, když vám budou líčit obtížnost plánované trasy. Budu teď chvíli citovat, dokonce budu citovat dvojitě, totiž Zdeňka Šmída (Jeho knihu „Proč bychom se nepotili aneb jak se chodí po horách“ můžu doporučit všem, kteří na hory rádi lezou, ale i těm, kteří se rádi zasmějí), jenž zase cituje vysokohorského průvodce bratrů Júlia a Arna Andrášiových. Podle nich se v horách vyskytují čtyři druhy horských túr: 1) bez ťažkostí, to je postup bez pomoci rúk, 2) veľmi ľahké, kdy pomoc rúk slúži len na udržanie rovnováhy. 3)Ľahké, pomoc rúk slúži už na ďalší postup a 4) trocha ťažké, pomoc rúk pri postupe je pravidlom a nutnosťou. Ovšem bratři Andrášiovci byli horolezci! Pro normálního smrtelníka jsou jejich túry bez ťažkostí provázeny značným množstvím ťažkostí. Túry veľmi ľahké jsou ve skutečnosti veľmi ťažké. Túry ľahké jsou ty, ze kterých se zdravý člověk vrací roztřesen, potlučen a k smrti znaven. A na túry trocha ťažké se vydávají jen sebevrahové, šílenci a Němci. Konec citátu.
Začlenit túru, již zvolil Svätozár a již jsem pod jeho vedením absolvoval, mi dělá určité problémy. Jen proto, že nejsem Němec, mým přítelem psychiatrem jsem byl označen za duševně zdravého hypochondra a sebevraždu si vzhledem na vysokou hypotéku na domě nemůžu dovolit, musím, i když nerad, zamítnout hypotézu, že se jednalo o túru „trocha ťažkú“ a musím se smířit se skutečností, že se přece jen jednalo o túru pouze „ľahkú.“ Vrátil jsem se z ní přece roztřesen, potlučen a k smrti znaven, odpovídá tedy definici. (Důraz přitom kladu na slovo „vrátil“.) Sväťo sám, muž někde nad hranicí šedesáti let věku, to viděl jinak, ostatně pro něj není problém „vybehnúť“ Gerlachovský štít s turisty tři dny po sobě. Měl očividně blíže k pohledu Andrášiovců než k mému. Když nám po dvou hodinách výstupu a překonání více než kilometru výškového rozdílu ukázal daleko na obzoru hrozivě vypadající špici kopce a pravil, že tam je náš cíl, považoval jsem to nejprve za drsný horalský žert. Během další hodiny jsem měl pochopit, že to žert nebyl a během dalších dvou hodin mě jakýkoliv smysl pro legraci definitivně opustil. Někde jsem jej po cestě ztratil a nebyl jsem v žádném případě ochoten se vracet, abych jej hledal. Když jsme poté spatřili výstupovou cestičku na vrchol, pravil můj přítel Vlado, že by tam mohly nastat problémy. Upozorňuji, že pro mého přítele Vlada nemělo být problémem „vybehnúť po hrebienku“ na Materhorn, protože „sú tam fixné laná“. Na naší hoře, kterou raději nebudu jmenovat, aby někoho z mých čtenářů nepřivedl do neštěstí, fixní lana nebyla. Problémy ano. „Pomoc rúk bola pravidlom a nutnosťou.“ Asi třicet metrů pod vrcholem mne opustily poslední síly, nohy podklesly, ruce přestaly držet kameny a byl jsem připraven se poprvé v životě vzdát pro vyčerpání nebo prostě jen spadnout do doliny. Naštěstí jsem v batohu vláčel dvoulitrovou kofolu. Ta mne už v horách zachránila v krajní nouzi několikrát a tak i teď. Po několika mocných doušcích jsem se doplazil na vrchol kopce a zhroutil se až tam. Dosažení vrcholu nazývají Francouzi „la petit mort“, tedy malá smrt. I když mají na mysli něco zcela jiného, než šplhání na hory, mají pravdu. Byl jsem mrtev. Poprvé jsem dával zapravdu mému synovi a ptal jsem se sám sebe, zda to mám zapotřebí.
Odškodnily mne krásné pohledy na tatranské panorama, dlouho jsme se ale zdržet nemohli. Protože výstup trval celých šest hodin, museli jsme zase dolů. V říjnu se stmívá brzy. A začaly problémy. Už po padesáti metrech jsem dostal křeče do stehna. Pochopil jsem, že jsem ztracen, Sväťo byl ale už daleko vpředu a tak mé problémy nezaregistroval. Kamarádi mne zachránili kofolou, čokoládou a já k těmto záchranným prostředkům přidal masáž. Noha se poněkud umoudřila. Hrozila, nadávala, ale dala se použít.
Jako první začalo bolet pravé koleno. Mám v něm přetržený křížový vaz jako následek plážového volejbalu proti Rusům na turecké pláži v roce 1998 (krásný smeč, jímž jsem zabodoval na 13:8 v prvním setu, poté pro mne ale zápas a volejbal vůbec skončil). To mne ještě neznepokojilo, tohle koleno zlobí ostatně už od léta. Pak se přidala pravá kyčel (tu jsem podráždil při výstupu na Triglav a od té doby stále remcá, když ji ženu do nějakého kopce. Odnaučil jsem si ji brát vážně, prostě její protesty ignoruji). Poté se přidalo levé koleno. Je operované v roce 2002 pro přetržený křížový vaz a zlomeninu obou menisků (tenis), chová se ale povětšině slušně. Občas si sice zaprotestuje, když si při lyžování nedám polední pauzu, jeho hlučné protesty mne tedy tentokrát mírně znepokojily. Pak se přidala obě ramena (díky bolestem ve výše jmenovaných kloubech jsem přece jen váhu nesl převážně pomocí horských holí) a konečně i oba loketní klouby, imitující úspěšně bolesti tenisových loktů. Začalo mne znervózňovat, že mne nebolí levá kyčel. Všechny ostatní klouby už svorně nadávaly, jedině levá kyčel mlčela. Co je s ní? Nebyl jsem si jist, zda odumřela nebo si připravuje něco obzvláště zákeřného. Tehdy pravil náš horský vůdce, že bude muset zvolit jinou cestu návratu do údolí. Při východu z údolí je prý totiž „zlý horár“. Myslel jsem, že jsem vyčerpáním ztratil soudnost a mám zvukové halucinace. Sväťo nám ale vysvětlil, že horár je „dvojmetrový chlap a keď okolo neho išiel poslednýkrát, veľmi mu nadával.“ Namítl jsem, že je nás sedm a tak ani dvojmetrový horár nemá šanci. Nato náš horský vůdce pravil, že „horár má aj pušku.“ To rozhodlo. Další protesty zmlkly a on vyrazil. K mému úžasu DO KOPCE! A DO VYSOKÉHO!!! Mou první myšlenkou bylo, že jej je třeba zneškodnit, v nejhorším případě i zabít. Nedalo se, byl příliš rychlý. Upaloval někde daleko vpředu před karavanou a mně nezbývalo, než jej následovat. Pochopil jsem, že jsme vydáni napospas potenciálnímu vrahovi se sadistickými sklony. Záchrana byla jen v údolí a to bylo v nedohlednu.
Nebudu vás unavovat. Po dalších dvou hodinách neschůdným terénem – Slováci mají pro podobný chodníček výstižný výraz „cesta zarúbaná“ jsem se doplazil na rovnou cestu a tam mi už na plánovanou vraždu nezbývaly síly. Cítil jsem se jako „nebožtík, který ještě trochu žije“, abych parafrázoval jiného klasika. Náš horský vůdce měl všechny trumfy v rukou, v našem sadomasochistickém vztahu byl on ten „sado“. Zbývala jen bezmocná nenávist, na víc jsem už neměl síly. Byl jsem šťastný, že žiju aspoň trošku a hodlal jsem vysvětlit své ženě, až ji potkám, že výlety s horským vůdcem mohou být mnohem nebezpečnější než bez něj.
Zatím uplynuly dva dny. Klouby postupně přestaly bolet, už se ozývá jen pravé koleno a levý loket. Levá kyčel bolet ani nezačala – je to hrozně podezřelý kloub, budu si jej muset dát vyšetřit. A ona bezmocná nenávist se změnila na pocit přátelství umocňovaný krásnou vzpomínkou. Vlastně začínám mít Svätozára rád a až mne přestane bolet ten levý loket, může se náš vztah změnit dokonce na přátelství. Vzpomínkou na majestátní masív Ľadového štítu, bílý zmrzlý hřeben štítu Gerlachovského, dvojitou čepičku Rysů a dalších a dalších tatranských velikánů v neopakovatelném panoramatickém pohledu, jehož se člověk nedokáže nabažit. A taky na vzpomínku o překonání sama sebe. Takže asi to přece jen stálo za to. Třeba to příště skusím se Sväťom znova. Přece jen má tak majestátní a krásné jméno a s čokoládou, masáží, a hlavně kofolou to třeba zase někde zvládneme a přežijeme.
Když ji totiž miluješ, není co řešit.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.