Orbanizace společnosti

               Je to prostě už tak. Ve společnosti, která si chce hrát na demokracii, aby byla akceptována ve slušné společnosti a uspořádá tedy – aspoň pro formu – volby, musí diktátor nebo pseudodiktátor ovládnout sdělovací prostředky. Pokud pak své protivníky nepustí na veřejnost, nikdo o nich neví a mohou pak proti němu klidně nastoupit do voleb a samozřejmě beznadějně prohrají – právě proto, že o nich nikdo nic neví, a pokud ano, pak jen negativní věci servírované diktátorovi oddanými sdělovacími prostředky  – informuje se snad jen pár kverulantů, navštěvujících sociální sítě.

               Ovládnutí sdělovacích prostředků se provádí různými způsoby:

  1. Čínský způsob – absolutní cenzura, všechny názory neodpovídající směrnicím komunistické strany jsou mazány a zamlčovány a jejich nositelé mizí beze stop. – Tento způsob obdivuje prezident Zeman, který by chtěl tímto způsobem stabilizovat českou společnost.
  2. Ruský způsob – novináři, kteří mají názory neodpovídající oficiálním, zemřou. Buď vyskočí z okna, nebo se zastřelí. V Rusku umírali spisovatelé vždy rádi násilnou smrtí, je to tam jakási tradice. Jesenin se oběsil – možná opravdu sám, Puškin a Lermontov zahynuli v souboji a Majakovský se střelil do hlavy – pro jistotu hned dvakrát. Prostě výčitky svědomí, že člověk hanil neomylný státní režim, jsou nesnesitelné. Tento způsob obdivují Tomio Okamura a Vojtěch Filip.
  3. Turecký způsob – každý, kdo kritizuje diktátora, je zavřen do vězení za podporu terorismu. Má to logiku. Protože sultán Erdogan je jedinou záštitou proti všemu terorismu světa, útoky na něho ho oslabují a posilují terorismus. Nějaké námitky? Tak potom budete sedět taky. Tuto metodu neobdivuje nikdo z českých politiků – obdivovat Turky není prostě sexy.
  4. Maďarský způsob – diskrétnější a použitelný dokonce i v rámci Evropské unie. Musíte napřed politicky ovládnout státní média a potom soukromý opoziční tisk nechat vyhladovět. Je to jednoduché. Přijmete dotace z Evropské Unie. Rozdělíte je podnikatelům – podmínka je, že nesmí zveřejnit žádný inzerát v opozičním tisku, jinak utřou nos. Po nějaké době jsou tyto opoziční noviny v konkursu a musí zastavit činnost. Evropská Unie brblá a tváří se, že se zlobí, ale platí dál. Tento způsob obdivuje premiér Babiš, což ho na rozdíl od Zemana, Filipa a Okamury dělá mnohem evropštějším. Tuto metodu ostatně obdivoval i předseda rakouských Svobodných H.C.Strache. Na videu z Ibizy, kde v podnapilém stavu slíbil prodat ruským oligarchům polovinu Rakouska, to byl ochoten udělat právě proto, že si za to jako protislužbu přál vybudování mediálního „Landšaftu“ po vzoru Viktora Orbána. Tenhle model je prostě opravdu pro každého diktátora svůdný.
  5. Italský způsob – prostě si noviny a televize koupíte a ty se potom musí za vaše peníze chovat podle hesla „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“. Silvia Berlusconiho přinesla tato metoda do premiérského italského křesla a byl po druhé světové válce prvním politikem, který se takto v Itálii udržel u moci po celé volební období. Nicméně tato metoda má nedostatky, nakonec ho přece jen soudy dohnaly a dokonce zavřely – tedy aspoň do domácího vězení.

V Česku se zdá, že pani vládcové zkoušejí jakéhosi hybrida italské a maďarské cesty. Část medií si koupit a nad zbytkem získat kontrolu politickou cestou. Kromě toho jim samozřejmě hrají do karet nejrůznější dezinformační platformy, jako „Parlamentní listy“, „Sputnik“ nebo „Aeronet“, atd. atd. které šíří cílené dezinformace, aby zmátly většinovou populaci nezvyklou samostatného politického myšlení a ochotné věřit podle hesla „Na každém šprochu je pravdy trochu.“ Není!!!

Adrej Babiš vlastní vydavatelství Mafra, k němuž patří Mladá Fronta dnes a Lidové noviny, rozhlasovou stanici Impuls a televizi Óčko. Prezidentovi Zemanovi zase dlouho sloužila televize Barrandov s majitelem Soukupem, dokud tento čekal na čínské peníze. Až když nepřišly, změnil barvy a je teď k Hradu kritický. Petr Kellner koupil televizi Nova, o jeho eminentních zájmech v Číně, které podporuje ze všech sil prezident Zeman, ví zřejmě každý včetně vrabců na střeše. Primu vlastní podnikatel Ivan Zach.

Kromě toho vlastní Babiš a Kellner řadu časopisů pro ženy jako Vlastu, Květy či Rytmus života, touto cestou se dá získat hodně voličů, co asi tak čtou ženy při čekání u kadeřníka?

Kupodivu je to v Česku právě Česká televize, která si jakožto veřejnoprávní televize udržela určitou objektivnost a nezávislost – a zasloužila si tím nenávist mocipánů, zejména pak obyvatele hradu.

Zdá se, že ale současná politická garnitura na odstranění této nezávislosti neúnavně pracuje. Je to doslova mravenčí práce a vyžaduje hodně vytrvalosti, ale pan premiér o sobě ne nadarmo tvrdí, že je „urputné hovado.“

A tak se, krok za krokem mění dozorčí rada české televize. Předseda mediálního výboru parlamentu Stanislav Berkovec (jen náhodou z ANO) rozeslal poslancům brožurku s jasným doporučením, koho volit a koho nevolit, přičemž hlavním kritériem byl postoj kandidátů ke generálnímu řediteli České televize Petru Dvořákovi, který leží panu prezidentovi a jeho věrnému ministerskému předsedovi nejvíc v žaludku. Z patnácti členů rady mohli sice poslanci obměnit jen šest, ale noví členové stojí zato. Luboš Xaver Veselý, je vstřícným postojem k prezidentovi Zemanovi známý, Hana Lipovská je dobrou přítelkyní parodie na prezidentského mluvčího Jiřího Ovčáčka a je mu tedy zřejmě názorově blízko. Kromě toho měl všechny varovat její vztah k Janě Bobošíkové, kterou Lipovská přímo zbožňuje a tak je zřejmé, že do rady vstoupila zástupkyně extrémní pravice a hlasatelka vystoupení z EU. Proč v radě je a jaké má úkoly, dala najevo hned, když ihned zahájila frontální útok na generálního ředitele Petra Dvořáka žádostí, aby mu nebyla vyplacena odměna. Že jí bude ideologie nadevše, tedy nad fakta a zdravý rozum dokázala už svým nekompetentním vstupováním do diskuze o Lidicích. Jestliže je tedy tato nová členka dozorčí rady připravena prosazovat názorový mix Bobošíková/Ovčáček, pak nás ochraňuj Bůh. Otázka je, zda to Stvořitel bude  ochoten dělat.

Co je pro mě totiž doslova šokující, je skutečnost že se za kandidaturu Lipovské postavila katolická církev s kardinálem Dukou (který ostatně nechal v chrámu svatého Víta kovaného komunistu z Haló novin číst z bible!). Úloha církve v Českém státě je stále prekérnější. Panu kardinálovi očividně rozvrat morálky, za nímž stojí právě hlava státu, nijak nevadí. Už zapomněl, jak ho pan prezident trpící virózou málem pozvracel u korunovačních klenotů. Zeman může být spokojen, dostal kardinála do podobné pozice, jako Putin pravoslavného moskevského patriarchu Kyrila – do pozice podřízeného služebníka. Ano ve východní církvi byl patriarcha vždy podřízen císaři, který zůstával hlavou východní církve, pan kardinál s panem prezidentem ale zapomněli, že v západním světě se církev od světské moci emancipovala. Kdyby se v Česku platil církevní příspěvek jako v Rakousku (1 procento hrubého příjmu), určitě by už došlo k masovému vystupování z církve. Katolická církev má v České republice tradičně poměrně slabou pozici (vlastně už od patnáctého století). Že si ji dál podkopává a vyhání z církve právě slušné a přemýšlivé lidi nechápu. Ale ono možná až tolik na chápání ani není.

Nechci strašit, ale vyhlídky na to, že se orbanizace české společnosti podaří, nejsou zanedbatelné. Zejména ale proto, že to většině společnosti nevadí. Poslouchat chválu na rozhodnutí vlády a prezidenta je pohodlnější a méně frustrující, než je kritika. Člověk se cítí být hned spokojenější – ostatně to tak přece čtyřicet let fungovalo, ne? Kritická a investigativní novinařina ruší kruhy hospodských pijáků piva, kteří si myslí – a někteří to i říkají – že si Ján Kuciak svoji smrt zasloužil.

Postupnému ovládnutí sdělovacích prostředků vládnoucí mocí se věnoval i Evropský parlament ve svém usnesení o střetu zájmů premiéra Babiše, ovšem tento dokument bude s jistotou vládnoucí garniturou ignorován. Čili Brusel nezávislosti sdělovacích prostředků a ochraně novinářů nepomůže – svou bezmocnost prokázal dostatečně zřetelně v Maďarsku. Česká vláda Andreje Babiše považuje i skutečnost, že EU chce kontrolovat, jak se v Česku nakládá s jejími penězi, za nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí České republiky.

Novináři nesmějí být ponecháni osudu, je třeba, aby se za ně společnost postavila. Opozice sama v parlamentu to nedokáže – je tam v menšině a může být kdykoliv přehlasována – to ukázala volba nových členů rady české televize. Pokud se nechce Česká republika vydat cestou Maďarska (nedejbože Ruska nebo Číny), potřebuje změnu myšlení. Ale je něco takového vůbec možné?

       Hlavně je třeba se oprostit od obdivu k silným vůdcům, pokud tito mají k demokracii vlažný či dokonce negativní vztah. A demokracie, to nejsou jen volby, to je způsob fungování společnost, to je forma života. V dokumentárním filmu o Brunovi Kraiskym, „rakouském králi slunce“ sedmdesátých let, řekl moderátor na závěr větu, která se mi zaryla do srdce. „Jediným štěstím pro Rakousko bylo, že Kraisky byl demokrat tělem i duší. Kdyby chtěl, mohl demokracii kdykoliv odstranit, tak silné charisma pro lidi měl.“

       Ani Babiš ani Zeman Kraiskyho myšlení nemají.  Dejte si na ně, proboha pozor. Aby pak nebylo pozdě.

       Demokracie není jen pravidelné chození k volbám. K těm jsme chodili i za komunismu. Demokracie je způsob života a k němu patří i nezávislá žurnalistika. Novináři jsou hlídací psi demokracie, že se to potenciálním diktátorům nelíbí a chtějí je dostat pod kontrolu, je naprosto přirozené. Zabránit tomu můžou jen voliči sami, nikdo jiný. Když se ale voliči změní v beztvarou masu, které nevadí už vůbec nic, je to cesta do pekla. Možná po ní kráčí už i pan kardinál, nebo ji aspoň dláždí.

       Mimochodem, pane kardinále, nebylo by třeba chrám svatého Víta znovu vysvětit?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.