Každý rok v prosinci se snažím uzavřít sérii mých článků nějakým vánočním tématem. Dnes bych se chtěl ale přesunout o devět měsíců před Kristovo narození, tedy do března roku 7 před naším letopočtem, kdy Maria, matka boží, počala.

               Tato událost je popsána ve dvou evangeliích a to poměrně stručně, právě stručnost toho poselství dala vzniknout řadě legend, které se okolo této události vytvořily a které mají za následek, že například v Nazaretu existují dva kostely „Zvěstování“ na opačných koncích města – pravoslavný a katolický, aniž by se hádaly o pravost místa, oba se mohou považovat za místo návštěvy anděla s onou zprávou, aniž by si zadaly.

Pravoslavný kostel Zvěstování v Nazaretu
Katolický kostel Zvěstování v Nazaretu

               Abychom nezapomněli, Marek a Jan o této události zcela mlčí. Marek se zabývá pouze Kristovou misí a Jan má jiné priority.

               Matouš je poměrně stručný: „Narození Ježíšovo se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.“

               FormulaceNež se sešli“ znamená jednoznačně, než spolu měli pohlavní styk. Židé pro tuto činnost měli mnoho diskrétních označení, jak ještě uvidíme.

               Lukáš je samozřejmě, jak je jeho zvykem, obšírnější: „byl anděl páně Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef z rodu Davidova, jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ 0na se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království bude bez konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní, protože i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“

               Samozřejmě musel s tou zprávou přijít archanděl Gabriel, který byl božím poslem a roznášení zpráv bylo v jeho kompetenci. Je zajímavé, jak andělé Boží přejímali pozice antických Bohů, Gabriel odpovídá Hermésovi Merkurovi, Michael – velitel nebeského vojska Marsovi-Áresovi, Uriel, anděl světla Apolónovi. S Rafaelem, andělem léčící choroby, mám trošku problém, ke komu ho přirovnat, snad přece jen Asklépios, ovšem bohem léčení byl i Apolón. Ovšem zatímco antičtí bohové patřili tak nějak do boží rodiny, andělé jsou pouze služebníky jediného Boha.

               Lukášova zpráva obsahuje i několik nejasností. Marie říká, že nežije s mužem, i když je provdána (zasnoubena) Josefovi. Ano, pokud byl březen a Josef byl tesař, s největší pravděpodobností právě odešel za prací – jak víme z Bible, zdržel se mimo domov šest měsíců. Tak to  bylo zvykem, řemeslníci přicházeli domů až na podzim, aby přečkali u manželky zimu. Ovšem Gabriel říká, že se bude jednat o potomka Davidova. Matouš to zdůvodňuje hned v první kapitole svého evangelia, kdy vypočítává Kristovy předky – od Davida po Josefa napočítal 24 generací – vzhledem k tomu, že jedná o tisíc let, dá se předpokládat, že se Židé stávali otci až v poměrně zralém věku.

               Jenže Josef nemá být otcem dítěte! Ostatně i ve vyznání víry se praví „Přijal tělo z Marie panny a stal se člověkem.“ Z Josefa nemělo mít dítě tedy vůbec nic a tím méně pak Davidovu krev! Tento detail nezůstal bez povšimnutí a byl zdrojem určité nejistoty, v následujících stoletích si dají apokryfisté dost práce, aby odvodili i původ Marie od krále Davida, protože adoptivní rodičovství, které Josef samozřejmě vykonával, jim bylo přece jen trošku málo.

               Kde k události zvěstování došlo? To se, jak z předcházejících textů vyplývá, z evangelií nedozvíme. Katolická nauka předpokládá návštěvu doma a proto i všichni umělci západního křesťanství zobrazují tuto událost v domě nebo na terase domu. Od Frau Angelica, přes Sandra Boticelliho, Leonarda da Vinciho, Rafaela či Rubense, málokterý ze světových malířů renesance a baroka si toto téma nechal ujít – už pro jeho lákavost a dramatičnost.

Sandro Boticelli Zvěstování

               Na pravoslavných ikonách je ale mezi Marií a Andělem vždy voda – většinou potůček, prostě pramen vody. Jak na to pravoslavní umělci přišli?

               I v Nazaretu jsou právě z toho důvodu dva kostely Zvěstování, katolický na předpokládaném místě někdejšího Josefova domu, pravoslavný nad pramenem, kam Maria chodila pro vodu. Nosit domu vodu od pramene byla každodenní povinnost vdané ženy, i když její muž právě nebyl doma. Ale navštívil archanděl Gabriel Marii skutečně při její každodenní pochůzce pro vodu?

               Vysvětlení musíme znovu hledat v neoficiálních církevních textech v takzvaných apokryfech. V pravoslavné církvi došlo ke kanonizaci čtyř stěžejních evangelií (a vůbec svatých textů) o něco později než v západním křesťanství, proto se mohly tradice hlouběji vrýt do lidského podvědomí. Pro tradice mimo Svatého Písma má největší význam Protoevangelium Jakubovo. Kdyby se dostalo mezi svaté spisy a nebylo v pátém století definitivně vyřazeno, měli bychom to s výkladem víry mnohem jednodušší. Ovšem nedá se upřít, že komise odborníků měla tehdy k vyřazení Jakubova evangelia dobré důvody. O těch se ještě zmíním.

               V Jakubově evangeliu se píše: „A vzala džbán a šla ven, aby načerpala vodu. A hleď, promluvil k ní hlas: „Buď pozdravena, milostiplná. Pán s tebou, ty, požehnaná mezi ženami.“ A ona pohlédla kolem sebe doprava i doleva odkud ten hlas mohl přijít. A roztřásla se. Šla tedy domů a odstavila džbán. Pak vzala purpur a sedla si na své křeslo a vytáhla ho, aby ho sešila. A hle: Anděl páně vstoupil před ni a řekl: „Neboj se Maria. Našla jsi milost od pána všeho a máš počnout z jeho slova.“

               Možná tady je první důvod, proč bylo toto evangelium zavrženo. Autor totiž očividně znal Janovo evangelium a jeho první geniální verše: „Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha a to slovo byl Bůh.“ (Janovo evangelium totiž samo o sobě bývá kladeno do období okolo roku 90 – 100 n .l. což jeho autentičnost a připsání autorství apoštolu Janovi zpochybňuje). Že by žil apoštol Jakub ještě po tomto datu bylo po právu prohlášeno za nemožné a Jakubovo evangelium ze svatých spisů vyřazeno. Jenže bylo mezi lidem očividně hodně rozšířeno a z paměti lidí se jeho text už vymazat nedal.

                Právě citované místo vyvolalo spor, kde vlastně k zvěstování došlo. V domě, kde se Marii Gabriel zjevil nebo u pramene, kde ji oslovil? Pozitivním výsledkem je, že se obě církve východní a západní v Nazarethu nehádají.

Pramen v Nazarethu
Mariin dům v Nazarethu

               Otěhotnění mladé ženy v manželově nepřítomnosti byl obrovský malér, u Židů byl za nevěru jeden trest – trest smrti ukamenováním. Lukáš tento problém prostě ignoruje, Matouš je pozornější a snaží se ho vyřešit přinejmenším na úrovni manželského vztahu Josefa a Marie. Když chce Josef Marii vyhnat (aby se vyhnula trestu smrti, při kterém by byl on povinen hodit první kámen) zjeví se mu ve snu Anděl Páně (zřejmě opět Gabriel) a řekne mu: Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého“…… Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna? A dal mu jméno Ježíš.“

               Matouš se staví k věci naprosto pragmaticky dokonce i s poznámkou, že Josef s Marií spolu nežili (rozumět – neměli pohlavní styk), dokud neporodila. Pozdější legenda o celoživotním Mariině panenství se rozhodně o slova Bible opírat nemůže. Spočívá jen na kultu Matky Boží, jenž se vyvinul v prvních třech stoletích našeho letopočtu. Pro jeho vyznavače bylo nepředstavitelné, že by po porodu Ježíše žila se svým manželem v docela normálním manželství. Tedy že by si Josef troufl žít se svou manželkou jako muž se ženou. Problém Ježíšových sourozenců je věčný jako výklady bible samé. Markův text „Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel.“ Tu není na místě zpochybňovat, že k této události došlo. Markovo evangelium je nejautentičtější ze všech čtyř, jsou to de facto vzpomínky svatého Petra sepsané jeho sekretářem, tedy svědectví přímého svědka událostí. Ta věta byla po celá staletí tvrdým oříškem k vysvětlení doživotního Mariina panenství. Nakonec se našly argumenty, že v aramejštině bratr a bratranec se řeknou stejně, že se tedy jednalo o bratrance či dokonce jen vzdálenější příbuzné (odvážnější byli ochotni připustit Josefovy syny z prvního manželství). Odhlédnouc od faktu, že evangelia byla psána v řečtině a ne v aramejštině, pak se protiargumenty opírají opět pouze o Janovo evangelium. (které nepatří k synoptickým evangeliím a proto je jeho autenticita, co se týká svatého Jana jakožto autora velmi nejistá) Ve chvíli ukřižování říká Ježíš přítomné matce s poukazem na svého oblíbeného služebníka (rozuměj Jana samotného) „Ženo, hle, tvůj syn.“ A Janovi říká:  „Hle, tvá matka.“

               Z toho bývá vyvozováno, že Ježíš nemohl mít žádné sourozence, když svěřil matku svému služebníkovi. Pravděpodobnější řešení, že se ho bratři jako odsouzeného „zločince“ prostě zřekli, zemřeli, eventuálně ho vůbec nenásledovali na jeho misi do Jeruzaléma, nýbrž zůstali doma v Nazaretu, raději nebývá vůbec zvažováno. Ostatně – podle Marka – Ježíš své sourozence tehdy ani nepřijal (a ani svou matku), nýbrž ukázal na své posluchače a řekl: Hle moje matka a moji bratři. Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ Matka mu takové chování určitě dokázala odpustit – protože maminky už takové bývají, ale odpustili mu i jeho bratři, že se jich takto zřekl?

               Ovšem i Matoušovo líčení má jednu slabinu. Tím zjevením ve snu mohl být usmířen Josef, ne ale nazaretská společnost. Ta by požadovala nekompromisně potrestání nevěrné ženy. Opět to byli autoři apokryfů, kteří si této slabiny všimli a snažili se ji napravit. Opět je to Jakubovo evangelium, které jde v té věci do hloubky. Marie je předvolána před velekněze a ten u ní provádí „zkoušku čistoty“. Proč to prováděl pomocí vody znečištěné prachem, která nevinné ženě neměla ublížit, kdežto hříšnici ano, na to neumím odpovědět. Stačilo přece zavolat porodní babici, která by mladou ženu vyšetřila. Knězův postup je tak nějak „mužský“, řekněme nekvalifikovaný.

               Ale i ono ženského kvalifikovanějšího se v tomto evangeliu dočkáme. A to při Ježíšově porodu. Autor apokryfu si zřejmě uvědomil, že knězův postup by mohl budit u čtenářů pochybnost. Bylo třeba předložit nenapadnutelné důkazy. Teď tady už není jen jedna, ale dokonce dvě ženy, které žasnou nad panenstvím rodičky – to má zřejmě původ v židovském zákonodárství, kdy byla potřeba výpovědi dvou na sobě nezávislých svědků na potvrzení nevinny podezřelého. Jedna z nich je porodní babice, tedy odbornice v tomto oboru. Druhá z nich, jistá Salome, nechce uvěřit, dokud nevloží prsty na ono místo – opět tedy odkaz na evangelium Janovo, které autor očividně velmi dobře znal, protože stejně tak nechce uvěřit Tomáš „dokud neuvidí na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich prst a svou ruku do rány v jeho boku.“

               Jakubovo evangelium bylo tedy zřejmě po právu odkázáno do skupiny zavržených tedy neautentických spisů, jeho vliv na tradice svázané s výkladem Svatého Písma přetrvává dodnes.

               Ale je v podstatě jedno, jak se ony události skutečně udály, důležité je, že se udály a že je můžeme každý rok slavit.

                              Krásné vánoce.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.