Vlastně mi toto jubileum uteklo (knížectví bylo vytvořeno spojením hrabství Vaduz a panství Schellenberg dekretem císaře Karla VI. který nese datum 23. ledna 1719). Že se takové jubileum letos slaví, na to mě upozornily až lichtenštejnské poštovní známky, které tento pidistát (šestý nejmenší stát na světě) k tomuto jubileu vydal.

               Proč by nás mělo takové jubileum zajímat? Protože rodina Lichtenštejnů je nerozlučně spojena s českými dějinami a to i dnes. Jejich rodinná hrobka se nachází ve Vranově u Brna v klášteře řádů Paulánů a zde jsou pochována i knížata, která už vládla ve vzdáleném Vaduzu. (Ovšem jenom formálně, ve skutečnosti seděli až do roku 1938 ve Valticích a do Vaduzu se jezdili v létě jen ochladit a ukrýt před otravnými komáry, kterých je v povodí Dyje příliš.) Lichtenštejnové své spojení s našimi zeměmi nikdy nepopírali, a to i když byly jejich rozsáhlé statky v roce 1945 československým státem vyvlastněny. Kníže Hans Adam II. dal hrobku v letech 2012 – 2015 na vlastní náklady restaurovat, přesto že není oficiálně v majetku rodiny. Šlechta, zejména ta vyšší, nemyslí v rámci kvartálů, let ani desetiletí, ale století dopředu. Protože se cítí být vázána tradicí.

               Odkud vlastně Lichtenštejnové pocházejí? O tom není mezi historiky jednota. Zejména co se týká otázky, zda byly dvě rodiny, dokumentované v polovině třináctého století, z nichž jedna měla svá sídla v Frauenburgu a Murau v horním Štýrsku a druhá v Mödlingu v Dolním Rakousku, spřízněny. Když Murau slavilo před dvěma lety 400 let vlády rodiny Schwarzenbergů, tvrdilo se tam, že tyto dvě Lichtenštejnské rodiny spolu neměly pranic společného. Petr Mašek, k jehož práci mám velkou důvěru, tvrdí, že tehdejší hlava štýrské rodiny Oldřich – slavný minesänger – a Jindřich z Mödlingu, který dostal od tehdejšího českého následníka trůnu Přemysla Otakara II. v roce 1249 město Mikulov, byli bratři. Je zřejmé, že k tomuto obdarování došlo u příležitosti svatby tehdy 19-letého Přemysla Otakara s padesátiletou Markétou Babemberskou, dědičkou rakouských zemí. Jindřich z Lichtenštejna musel tedy mít na tomto sňatku, kterým se výrazně rozšířila území podléhající vládě českého království, své zásluhy.  Oba bratři Lichtenštejnové se projevili jako úspěšní oportunisté, v bitvě na Moravském poli stáli už na straně vítězného Rudolfa Habsburského a tak nic nestálo v cestě jejich další kariéře. Tuto schopnost bezohledného oportunismu si Lichtenštejnové podrželi i v budoucnosti a to jim zabezpečilo jejich úspěch, moc i bohatství. V roce 1249 se tedy Lichtenštejnové objevili na moravské půdě. V roce 1394 koupil Jan I. z Lichtenštejna panství Valtice, které se nacházelo tehdy ještě na území Dolního Rakouska. Vybudoval zde své hlavní sídlo a Mikulov na moravské straně hranice ztratil na významu. Kryštof z Lichtenštejna, zvaný Rozmařilý, se zadlužil natolik, že musel v roce 1560 Mikulov prodat. Přesto, že tím Lichtenštejnové ztratili své majetky na Moravě, zůstali se zemskou moravskou politikou nadále svázáni. V té době byli stejně jako naprostá většina české a moravské šlechty protestanti.

               Hvězdná lichtenštejnská kariéra začíná osobou Karla z Lichtenštejna.

Ten se narodil v roce 1569, vystudoval na škole českých bratří v Ivančicích a byl přítelem nejvlivnějšího moravského šlechtice té doby Karla Staršího ze Žerotína. S ním navštěvoval kalvínskou universitu v Ženevě, když předtím od roku 1585 studoval na jiné kalvínské vysoké škole v Basileji. Jeho kariéra začala poněkud obskurně. Lichtenštejn se v roce 1597 zamiloval do čerstvé vdovy po panu Janu III. z Pernštejna, krásné Anny Marie Manrique. Skutečnnost, že spolu měli vášnivý poměr, se kterým se před veřejností netajili ještě v době, kdy měla čerstvá vdova držet předepsaný jednoroční smutek, byla na onu dobu neuvěřitelným skandálem. Lichtenštejn byl dokonce obviňován, že Pernštejnovi pomohl na onen svět a to by ohrozilo především jeho milenku na majetku ale možná i na životě. Lichtenštejn byl prohlášen v českých zemích za „personu non grata“ a uchýlil se zpět do Rakouska. (Anna Marie se provdala v roce 1606 za Bruna II. z Mansfedu.)

               Tato porážka ale nemohla Karla v jeho ctižádosti přibrzdit. V roce 1599 konvertoval ke katolictví – očividně si myslel, že nemá co ztratit a výtky jeho někdejšího přítele Karla Staršího ze Žerotína ho nechaly naprosto chladným. (Žerotín o tom psal Theodorovi Brezovi, následníku Kalvína v Ženevě: „Byl sveden intrikami jezuitů a dvorskými sirénami…“) Jako kompenzaci dostal Lichtenštejn 7. září 1599 dopis od samého papeže Klementa VIII., který mu za jeho konverzi děkoval ve jménu „celého křesťanstva.“ Řadový šlechtic z Valtic se dostal na výsluní a nehodlal ho už opustit. Byl schopný, chytrý, vzdělaný a naprosto bezcharakterní, takoví lidé jsou prostě nezastavitelní. Navíc byl i velkorysý. V letech 1598 – 1605 půjčil císařského dvoru, nacházejícímu se tehdy v takzvané „Dlouhé válce“ s Turky, více než 500 000 zlatých. Jako protislužbu dostal kromě panství Hustopeče v roce 1599 úřad nejvyššího zemského sudího na Moravě, v roce 1600 úřad nejvyššího hofmistra císařského dvora v Praze a v roce 1604 se stal dokonce moravským zemským hejtmanem. Dotáhl to u Rudolfa II. až na předsedu císařské tajné rady – aby pak císaře bezohledně opustil. V roce 1607 se vzdal úřadu nejvyššího hofmistra, císař uražený jeho odchodem ho vzápětí zbavil úřadu moravského zemského hejtmana a zřídil komisi, která měla vyšetřit Lichtenštejnovo hospodaření. Karlovi bylo jasné, že mu jde doslova o krk a proto se rychle přidal k arcivévodovi Matyášovi, který se chystal na konfrontaci se svým bratrem Rudolfem. A byl opět na správné straně.

               Nechyběla mu ani odvaha. 7. března 1608 vtrhl se skupinou ozbrojenců na brněnskou radnici a přinutil nového moravského hejtmana Ladislava Berku z Dubé přerušit zemský sněm. K překvapení všech nezasáhl generál Tilly, který stál s císařskými vojáky před městem. Někdy musí mít povstalci a revolucionáři i štěstí. Na novém sněmu v Ivančicích si Moravané zvolili za předsedu zemské vlády právě Lichtenštejna a ten převedl Moravu na stranu arcivévody Matyáše. Lichtenštejn byl zvolen zřejmě jen proto, aby bylo koho popravit, kdyby puč nevyšel, už v červenci zvolil zemský sněm za zemského hejtmana Karla Staršího ze Žerotína (pánové Lichtenštejnovi Annu Marii očividně stále ještě nezapomněli). Matyáš se ale rozhodl svému spojenci jeho frustraci bohatě vykompenzovat. 20 prosince 1608 vyjmenoval Karla z Lichtenštejna dědičným říšským knížetem – a tento titul nosí tedy Karlovi potomci (přesněji potomci jeho bratra Gundakara, protože Karlova větev rodu vymřela) dodnes. Byl to jen formální titul bez příslušného území, přesto se zde jednalo o první krok k dnešnímu významu lichtenštejnského rodu.

               Druhý krok stihl taky ještě Karel, když mu v roce 1614 teď už císař Matyáš svěřil opavské vévodství (titul vévody a knížete jsou víceméně identické, oba patří mezi suverény). V roce 1623 pak po smrti vévody Jana Jiřího Krnovského k tomu přibylo i vévodství Krnovské. Obě tato území byla slezskými údělnými knížectvími, podléhala tedy svrchovanosti českého krále. Tituly vévody opavského a krnovského užívá ostatně i současný kníže Hans Adam II. a opavská orlice je součástí rodové ho znaku.

               Při povstání českých stavů se Karel jako katolík a kníže blízký vídeňskému dvoru stal pro povstalce nepřítelem. Už v roce 1618 se přidal na stranu Ferdinanda II. a do Čech přitáhl až s vojskem generála Buquoye k Bílé Hoře. A po vítězství císařských udeřila pro Karla jeho hvězdná hodina. Šlo o to, že se císař chtěl povstalcům drakonicky pomstít. K tomu potřeboval někoho, kdo by měl odvahu stát se nejnenáviděnějším člověkem v zemi a ochotného odvést tu nejšpinavější práci. Karel byl ochoten. Být nenáviděn o něco míň nebo víc už není o kvalitě ale jen o kvantitě a ta se dá vyvážit penězi. 17. ledna 1621 dostal funkci gubernátora, tedy místodržícího v Čechách. Následovaly popravy, konfiskace, znehodnocení měny a z toho všeho Karel nashromáždil pohádkové jmění, rovnat se mu mohl snad jen Albrecht z Valdštejna. Jinými slovy, v jeho jménu bylo popraveno, vyhnáno ze země nebo ožebračeno 90 procent tehdejší české elity a mnoho z jejího majetku uvízlo šikovnému Karlovi mezi prsty. Díky němu se lichtenštejnské impérium rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů. A protože další Lichtenštejnové po svém předkovi zdědili šikovnost, obsahoval jejich majetek v roce 1945 (kdy byl rodu vyvlastněn) následující panství: Adamov, Branná, Břeclav, Bučovice, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Lednice, Litovel, Plumlov, Valtice, Velké Losiny a Zábřeh na Moravě, Krnov, palác v Olomouci a dva paláce v Praze).

               V roce 1699 koupil Karlův vnuk Hans Adam I. panství Schellenberg v údolí Rýna na rakousko-švýcarské hranici a v roce 1712 od zadlužených pánů z Hohenemsu i hrabství Vaduz.

A právě před třemi sty lety tedy onoho 23. ledna 1719 byla tato dvě panství spojena dekretem císaře Karla VI. a bylo vytvořeno nezávislé říšské knížectví, podléhající pouze císaři. Tím dosáhli Lichtenštejnové svého cíle být nezávislými evropskými panovníky a těmi jsou dodnes. Nejprve byli v Německém spolku, pak navázáni na Rakousko, ale po roce 1918 se chytře rozhodli pro celní spojení se Švýcarskem, takže dnes (od roku 1924) se v této zemičce na Rýnu platí švýcarskými franky.

               Hlavním městem Lichtenštejnského impéria byly ale až do roku 1938 Valtice (které byly od roku 1920 součástí Československa). Až po Anschlussu Rakouska v březnu 1938 (a po smrti svého otce Františka v červenci stejného roku) se rozhodl kníže Franz Josef II. přeložit své sídlo do Vaduzu – možná i proto, že jeho žena Elsa byla židovského původu a bydlet přímo na hranici nacistické říše mohlo způsobovat hodně nepříjemné mrazení.

V roce 1945 byli Lichtenštejnové v Československu vyvlastněni na základě Benešových dekretů, protože měli mít německou národnost či občanství. Ze spolupráce s nacisty je opravdu nikdo nemohl obvinit, byli stejně jako Schwarzenberkové, Thurn Taxisové či rod D´Este na opačné straně fronty. Na rozdíl od třeba Dietrichštejnů či Trautsmandorfů bylo vyvlastnění neodůvodněné, už proto, že Lichtenštejnové neměli německou národnost, ale národnost vlastní, tedy lichtenštejnskpu. Možná k tomuto postupu přispěl i fakt, že kníže František Josef poskytl na svém knížectví azyl jednotkám Ruské národní armády (takzvaní Vlasovci) a nevydal je do Sovětského svazu, kde by na ně čekala jistá smrt. (Britové například tyto vojáky do Ruska vydali a tito byli všichni popraveni) Nárok na restituce po roce 1989 byl zamítnut, protože restituce se formálně vztahovaly jen na majetek zabavený po roce 1948. Ani s dalšími žalobami Lichtenštejnové neuspěli, definitivní rozsudek padl v roce 2001 u Evropského soudu pro lidská práva. Důsledkem tohoto rozhodnutí byly velmi chladné vztahy mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem, k vzájemnému uznání a navázání diplomatických vztahů došlo až 8. září 2009.  A v letech 2012 – 2015 dal pak kníže, jak už jsem vzpomenul, jako znak dobré vůle zrekonstruovat rodinnou hrobku ve Vranově, i když oficiálně knížecímu rodu nepatří.

Zde leží jak zakladatel slávy rodu Karel, tak jeho vnuk Hans Adam, který vytvořil knížectví v povodí Rýna. Poslední pohřeb se zde odehrál v červenci 1938, kdy zde byl k poslednímu odpočinku uložen kníže František I. Jeho syn František Josef II., jak už jsem vzpomenul, se po smrti otce přestěhoval do Vaduzu a je pochován tam.

               Přesto, že se jim nepodařilo dostat zpět majetky na Moravě, jsou Lichtenštejnové nejbohatším rodem v Evropě. Přitom se nejedná o jejich území (je to asi jediný stát na světě, který nemá hlavní město, Vaduz totiž nemá městská práva, je jen „Marktem“ tedy trhem, čili něco jako střediskovou obcí.) Na 160 km2 zde žije asi 37 000 obyvatel. Jenže jen v Rakousku vlastní Lichtenštejnové 15 000 hektarů pozemků (s hradem Riegersburgem, kde občas vystavují své korunovační klenoty a požadují za to vstupné 20 Eur), Forbes odhaduje jejich majetek na 4,5 miliardy dolarů. Čili zas až tak špatně se jim nedaří a snad tedy někdy ztráty majetků na Moravě jednou stráví. I když ztráta jejich hlavního města – Valtic s letním zámkem v Lednici, zřejmě bolet nepřestane. Vaduzský hrad na skále nad městem (pardon, trhem) v porovnání s Lednicí je skutečně nepohledný a možná i nepohodlný.

               Lichtenštejnsko je ústavní monarchií, která svému vládci vymezuje téměř středověké pravomoci. Existuje sice parlament s 25 poslanci (ženy smějí v Lichtenštejnsku volit až od roku 1984, zřejmě bylo Lichtenštejnsko v zavedení ženského volebního práva poslední na světě), ovšem konečné slovo má vždy panovník. A díky daňovému ráji, bankovnímu tajemství ale i členství v Evropském hospodářském prostoru a celní unií se Švýcarskem se poddaným daří tak dobře, že nemají zájem na osvědčeném způsobu vlády osvíceného panovníka něco měnit.  

Současný kníže Hans Adam II.

               Lichtenštejnové byli prostě vždycky šikovní. Nechápu, proč jim upřeli českou národnost.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.