V tom uplynulém roce se toho stalo opravdu hodně. Tolik, že člověk skoro ztratil přehled a na konci roku jsem se sám sebe ptal, proč mám takový nějaký nedobrý pocit. Proč vlastně?

               Můj rok neproběhl vlastně vůbec špatně. Na trhu se objevila má nová kniha, na blogu jsem zaznamenal stoupající zájem čtenářů, (možná i proto, že jsem začal publikovat i v němčině), začal jsem spolupracovat s medicínským slovenským časopisem „In Vitro“. Dokonce se mi s kolegy podařilo umístit i publikaci v německém medicínském časopise  „Journal für klinische Endokrinologie und Stoffwechsel“ v německém vydavatelství Springer a dostalo se nám zato dokonce pochvalného mailu od „American Journal of Internal Medicine,“ tedy od nejrenomovanějšího medicínského časopisu na světě vůbec.

               V práci jsem se od prvního ledna stal odborníkem v gastroenterologii a konečně našel jakous takous jistotu při obávaném vyšetřování žlučových cest tzv. ERCP.

               A konečně – 14 července slavil v pohádkově krásném Mikulově svou svatbu můj syn.

               Čili závěr šesté dekády mého života nemohl probíhat o moc lépe – skoro mám strach o tom napsat, aby se to už zítra nepo………

               Jenže svět se ve stejné době nevyvíjel tak, jak by se mi to líbilo a aby mi mohl dodat důvěru v pozitivní budoucnost. Protože naše osobní mravenčí snažení může být mocnými tohoto světa v jediné sekundě změněno v ubohé a bezvýznamné nic. A mezi těmi opravdu mocnými tohoto světa došlo k dalšímu posunu – zlobiví chlapci se rozmnožili a navíc si začínají překvapivě dobře rozumět. Z toho tak trochu běhá mráz po zádech při očekávání věcí budoucích.

               Fungování světa se opírá už od roku 1648, tedy od Vestfálského míru, o princip rovnováhy sil. Jestliže si do té doby mohl císař římské říše národa německého aspoň namlouvat, že jeho slovo je pro fungování světa rozhodující, od tohoto památného roku se mocní museli vždy domluvit. Nedělali to nikdy rádi, ale prostě museli. A pokud někdo z tohoto systému vystoupil, jako například Napoleon nebo Hitler, byli za to i se svými národy krutě potrestáni.

               Od druhé světové války už se rovnováha sil opírala jen o soupeření mezi východním a západním blokem, v podstatě tedy mezi USA a Sovětským svazem. Po roce 1991 už existovala jen jedna supervelmoc – USA – a ve své úloze udržovatele světového pořádku na začátku nového tisíciletí žalostně selhala. A z frustrace, která následovala, si Američané zvolili svým prezidentem Donalda Trumpa. Ten se rozhodl ze světové politiky stáhnout (stejně jí nerozumí) a ve světě se začalo vytvářet mocenské vakuum. A vakuum má jednu vlastnost – nasává. V tomto případě nové mocné muže, kteří hodlají Američany nahradit. Problém je v tom, že jakkoliv je Trump posedlý mocí, má na krku kontrolní mechanismy parlamentu, justice a nezávislé žurnalistiky – všechno brzdy, které muži, kteří hodlají Američany v určování světového pořádku nahradit, ve svých zemích už dávno odstranili. A v tom je nebezpečí pro celý svět.  Samozřejmě policajta nemá většinou nikdo rád a Američané se o nevděčnosti této funkce museli mnohokrát přesvědčit. Vděčnosti se nikdy nedočkali, ať dělali dobře nebo zle a chápu, že to jednou začne lézt na nervy. Ale společnost bez pořádkové služby hrozí propadnout do chaosu.

               Být americkými spojenci se opravdu nevyplácí a tuto skutečnost poznali jako první syrští Kurdové, které nechal Donald Trump napospas osudu, když za něj v Sýrii odvedli špinavou práci. Hrdinský boj kurdských milic o město Kobane, kde Islámský stát v druhé polovině roku 2014 utrpěl svou první porážku, což předznamenalo jeho konec, je už zapomenut. Po odchodu Američanů si na Kurdy už brousí zuby turecký prezident Tayyip Erdogan. Právě v tomto roce 2018 se mu podařilo zejména díky podpoře zahraničních Turků v Rakousku a v Německu vyhrát prezidentské volby a definitivně odstranit demokracii v Turecku. Přesně 80 let po smrti jejího zakladatele Kemala Paši Atatürka (zemřel 10.11.1938) se jeho dílo podařilo definitivně z tureckého života odstranit. Turecko má nového všemocného sultána, ekonomika země se hroutí, státní dluh roste do nebeských výšek, diktátor, aby se udržel u moci, potřebuje válku. A Erdogan slibuje svým voličům vybudování „Velkého Turecka“ které by mělo zahrnovat severní Sýrii včetně Aleppa – samozřejmě s veškerými kurdskými oblastmi. Narodit se jako Kurd není opravdu dobrý nápad.

               Trump nechává Erdoganovi na předním východě volnou ruku. Osobně je mu zřejmě turecký diktátor dokonce sympatický. Potlačování demokracie, vyřazení nezávislé justice a likvidace nezávislé žurnalistiky je to, o čem americký prezident sní. Soudy a novináři mu otravují život už druhý rok a nejraději by s nimi udělal stejně krátký proces jako Erdogan v Turecku – jenže v USA to prostě tak snadno nejde. Musí se uchylovat k šíření „Alternativních faktů“ na twiteru, aby etablované časopisy a televizní kanály aspoň diskreditoval. Otázka je, nakolik dokážou svého bláznivého prezidenta zkrotit demokrati, kteří ovládli dolní komoru parlamentu. Zřejmě příliš ne. Skutečnost, že se republikánům navzdory excesům svého prezidenta podařilo udržet druhou komoru amerického parlamentu – senát (což se například Obamovi nepodařilo, ten ztratil už v prvních volbách obě komory) mluví o tom, že většina – nebo aspoň podstatná část – Američanů je s konáním svého prezidenta spokojená. Z toho zůstává rozum stát. Opravdu si Američané už neváží své největší devizy – demokratického uspořádání země, na které byli vždy tak hrdí? Nebo jsou tak hloupí, že jednání Trumpa směřující k narušení demokratických principů nechápou? Na to je krásný slovenský výraz „Áno, aj.“

               Podstatnou roli totiž hraje nejen v USA, ale i v Evropě pocit, že demokracie a s ní spojené svobody jsou samozřejmostí – neohrozitelnou samozřejmostí. Oč jsme nemuseli bojovat, co nás nic nestálo, toho si nevážíme. A ohrožení nevnímáme. Demokracie se dá lehce ztratit (viz Německo roku 1933) její znovunastolení stojí ale potoky krve a tisíce životů.

               V Číně se nechal prezident Si Ťin Pching zvolit právě v tomto roce doživotním vládcem země. Jehož slovo je rovno ústavě, jehož kritika se rovná velezradě. Návrat k poměrům Mao-Tse Tunga je tady, vláda jedné strany zřejmě neodvratně vede časem k vládě jednoho diktátora a kultu jeho osobnosti. Si Ťin Pching si vytýčil cíl udělat do roku 2050 z Číny opět „Říši středu“ čili celosvětově dominantní velmoc, která bude ostatním diktovat. Nejen hospodářský ale i politický systém. Hned v prvních lednových dnech se dal slyšet, že hodlá napadnout Tchaj-wan a definitivně ukončit samostatnou existenci této „odštěpené čínské provincie.“ Zřejmě to byla první zkouška. Z Ameriky se neozvala žádná reakce – Trump se vlivu na dálném východě už dávno vzdal. Přitom je to jedině přítomnost americké flotily, která ještě garantuje nezávislost Tchaj-wanu, zemičky s demokratickým systémem, možná jediným fungujícím v této oblasti. Ale Američané se očividně podpory demokracie vzdali a Čína už natahuje ruku. Pokud se Číňané na Tchaj-wanu opravdu vylodí, nevěřím, že Trumpova Amerika něco podnikne. Malí jsou velkým vydání na milost a nemilost. Policista se stáhl a tváří, že se ho kriminalita před jeho kanceláří už netýká.

               Jediným současným protihráčem Tayyipa Erdogana a Si Ťin Pchinga, kterého musí oba tito pánové brát vážně, je Vladimír Putin. I on se nechal slavnostně znovu zvolit ruským prezidentem 76,7 procenty voličů už v prvním kole prezidentských voleb. Podobně jako v Iránu se opoziční kandidáti o řad nesměli vůbec ucházet. Nač mu bylo potřebné manipulovat volby (dokázána byla manipulace v 3000 volebních lokálech), které by i bez manipulací suverénně vyhrál, je mi záhadou. Ale zřejmě to patří k ruské politické kultuře a je výrazem loajality úředníků, kteří ještě nezapomněli na Stalinovu éru – ostatně velká část Rusů Stalina obdivuje. Stejně tak zbytečný byl i atentát na Sergeje Skripala 6. března. Samozřejmě že to přineslo nějaké dodatečné hlasy v prezidentské volbě, ale mnohem víc to měl být signál celému světu – MY si můžeme dovolit i tohle!!! Paradoxně je Putin a jeho spojenec Bašár Assad v Sýrii poslední nadějí kurských milicí – turečtí ministři zahraničních věcí Mevlüt Cavusoglu a obrany Hulusi Akar odjeli z Moskvy s nepořízenou – Putin nemá na zesílení Turecka žádný zájem – přece jen ho Erdogan naštval sestřelením ruské stíhačky poté, co Rusové jeho synovi rozstříleli konvoj cisteren s ropou, s kterou obchodoval s  Islámským státem.

               Donald Trump se dokázal spřátelit i s Kim Jong Unem. Poté, co si vyhrožovali atomovým útokem a hádali se o velikosti knoflíku, který mají na stole, dokázali v Singapuru najít cestu k sobě. Kdo se musí třást strachy, je americký spojenec – Jižní Korea. Snahy severokorejského diktátora o rozhovory s jižním sousedem můžou znamenat jen jedno – snahu o spojení obou zemí, samozřejmě pod vedením severu. Bez americké podpory jsou Jihokorejci vydáni na milost a nemilost. A Trump ohlásil s tažení Američanů z Korejského ostrova a konec všech vojenských společných manévrů.

               Trump si ponechává jediného nepřítele – a to Irán. Zřejmě tuší, že Američané stále ještě nestrávili pohanu, kterou jim způsobili iránští revolucionáři obsazením amerického velvyslanectví v Teheránu v roce 1978. V době, kdy v Iránu zuří vnitropolitický boj mezi dogmatickými ajjatoláhy a liberálním prezidentem Ruháním (i když ani o něm si není třeba dělat přehnané iluze), žene Trumpova politika vodu na mlýn islámským radikálům. Trump se postavil pevně a jednoznačně za původce veškerého celosvětového islámského terorismu – za Saúdskou Arábii. Kupuje od USA příliš hodně zbraní, než aby ji člověk (rozuměj Trump) za šíření terorismu odsoudil. Dokáže odpustit i korunnímu princi Mohammedovi bin Salmánovi, že nechá na tureckém konzulátu rozsekat novináře Jamala Khashoggiho. Ne že by byl tento žurnalista nějaká hvězda morálky, ale Trump by si zřejmě tajně přál stejným způsobem moci zatočit i s novináři americkými, kteří si dovolí psát negativní články o něm. Přál by si, ale nemůže. A to jej naplňuje zuřivostí a sympatiemi k saúdskému korunnímu princi. S Trumpovou podporou bin Salmán aféru politicky přežije a jeho kritici si v budoucnosti dají dobrý pozor, aby mlčeli jako zařezaní. Než zařezaní budou. A v Evropě budou dál růst mešity a školy koránu za saúdské peníze.

               Celý svět doplácí na skutečnost, že si od roku 1945 lebedil v bezpečí zajišťovaném americkou vojenskou přítomností a obrovskými americkými výdaji na vývoj zbraní a armády, s kterou žádná země na světě nemohla držet krok. Když se teď Američané stahují, poznávají všichni, kdo tuto ochranu užívali, jak jsou slabí a bezmocní. Když Vladimír Putin hrozil, že jeho tanky mohou být během dvou dní v Bukurešti, pokud k tomu dá rozkaz, věděl, o čem mluví.

               Evropa totiž v roce 2018 zeslábla – a to hrozně. Projekt spojených evropských národů se hroutí. Nejen, že vystupuje Velká Británie. Ale i další země se potýkají s víceméně neřešitelnými problémy a zajímají se víc samy o sebe než o evropskou ideu. Španělsko bojuje – ne právě šikovně – se separatistickými tendencemi Katalánska, Belgie je právě bez vlády, protože Flámové a Valoni se nedohodli ohledně imigračního paktu. Višegrádská čtyřka diverguje jednoznačně pryč od evropských ideálů. Viktor Orbán za peníze EU odboural demokracii v Maďarsku, Jaroslav Kaczynsky na tom pilně pracuje v Polsku. Na Slovensku je hospodářská kriminalita tak zažraná do politického systému, že masivní protesty (všechna čest Slovákům, kteří si přece jen nenechají „srát na hlavu“) přiměly po vraždě novináře Kuciaka k rezignaci premiéra Fica, nedokázaly ale změnit politický systém. V Česku se podařilo vytvořit podivnou koalici hnutí ANO, které svým systémem do demokratické společnosti jednoznačně nepatří, se sociálními demokraty, chtivými funkcí a s podporou komunistů, kteří do demokratické společnosti patří ještě méně. A tento nepochopitelný systém kryje svými bonmoty pan prezident, který se netají svým obdivem k diktátorům typu Vladimíra Putina nebo Si Ťin Pchinga. Rád by byl přijat do party zlobivých chlapců a mrzí ho, že ho berou jen jako podřadného sluhu.

               Jenže to jsou jen problémy na okraji. Jed rozkladu, masívně finančně dotovaný z Moskvy, zasáhl už i „staré“ země EU. I ty opouštějí principy, na kterých Evropa vyrostla, totiž principy liberální demokracie. V Rakousku se „Svobodní“ hned po utvoření vlády pokusili o převzetí moci. Přepad centrály státní kontrarozvědky a snaha podřídit ji přímo ministru vnitra nakonec neuspěl, přece jen byly demokratické pojistky dost silné. Zrušení zákazu kouření v restauracích bylo především osobní potřebou silného kuřáka vicekancléře Stracheho, podpisová akce za vypsání referenda, na které se zúčastnilo 875 000 Rakušáků, byla vládou prostě ignorována – ministři se ani nedostavili do parlamentu k jejímu projednávání. Chtěli tak očividně vyjádřit své opovržení „Quatschbude“, jak parlament páni Strache a Kickl nazývají. Bez kontroly parlamentu by se jim vládlo líp, zrušit jako v roce 1933 se ale nedá. Aspoň tedy připravují nový zákon o televizi, který ji má z veřejně právní změnit na státní – přijat má být letos. I zákaz podávání informací „kritickým médiím“ který vydal ministr vnitra, se nese ve stejném tónu – snaze o omezení nebo přímo zrušení demokracie.

               V Německu se KONEČNĚ odhodlala odejít kancléřka Merkelová, jenže po sobě dokonale vyčistila terén, po jejím odchodu hrozí mocenské vakuum. A katastrofu, kterou Německu způsobila svou proimigrační politikou, už nikdo nenapraví. AfD je s ruskými penězi na nezadržitelném vzestupu. Přesto, že  slibuje budování zdi „izraelského typu“ na hranici s Rakouskem. Před týdnem jsem se na Kreischbergu bavil s německým kolegou z Düsseldorfu. Viděl Orbánovu politiku pozitivně. Že zrušil demokratický systém, ovládl justici a média mu nevadilo – důležitý byl jeho postoj k imigraci.

               V roce 2018 – a zřejmě i v letech následujících – dostaneme účet za ono fatální rozhodnutí z roku 2015 pustit nekontrolovaně do země milion imigrantů, pro něž není uplatnění, není práce, a kteří jsou nepřátelští vůči našemu politickému systému i kulturním hodnotám. Oni sami Evropu nerozbijí, působí ale jako rozbuška na bombě, která se jmenuje pravicový populismus. Výbuch této bomby dokáže Evropu roztrhat. Na soužití totiž nemají tyto strany zájem. I když se hovoří o společné ochraně hranic, v konečném důsledku jsou všechny hraniční země proti, protože se bojí „ztráty suverenity.“ Tedy ztráty kontroly vlastním ozbrojených sil, které by potřebovaly v případě války s evropskými sousedy. Jestliže hlásají místo EU „mírové soužití suverénních národů“ mám na ně jen jednu otázku – kdy v Evropě něco takového fungovalo? Každý diktátor potřebuje válku, aby umlčel opozici a odvrátil pozornost od hospodářských neúspěchů – které vždycky někdy přijdou. I Putin má svou Ukrajinu, Erdogan svou Sýrii a Si Ťin Pching chce mít svůj Tchaj-wan. Ovšem vedení EU se chová taky jako slon v porcelánu. Ředitel evropské banky Romano Prodi už dal vytisknout 2 biliony Eur a rozdělil je za nulový úrok svým přátelům. (nějakou dobu byly úroky dokonce negativní, tedy jim za to, že si peníze brali, ještě platil) Jestliže EU udělí výjimku Macronovi, že může narušit stabilizační pakt v státním rozpočtu, ale nedovolí to Italům, pak se všechno stává jen směšným divadlem. Jakmile někdo výjimku dostane, budou o ni žádat všichni, nebo si ji prostě přivlastní i bez souhlasu Bruselu. Evropská centrála se vzdala další části své moci. Jakoby Macron nebyl produktem stejného hnutí jako Trump či Babiš! Hlásal populisticky reformu nereformovatelné Francie a hned při prvních známkách odporu padl na zadek. Volili ho totiž ti vyloučení z prosperity, které zklamal a nechal padnout. Které použil jen jako prostředek k uchopení moci. Proces zavedený proti Orbánovi a jeho Maďarsku skončí stejně trapně. Polsko bude rozhodnutí vetovat, zřejmě i s Českem a možná i Slovenskem, Maďarům se nic nestane a bude to jen důkaz bezmocnosti Evropské Unie při obraně svých základních principů. Které už nefungují. Ne pane, Junckere, takhle Evropská Unie skutečně fungovat nemůže, ale z jiných důvodů, než jaké uvádíte vy.

               Státní útvary se udržují ideami, na kterých vznikly. Principy, na kterých vznikla Evropská Unie, už nefungují, nemůže tedy fungovat ani ona sama. Lidé si zvykli na mír, na blahobyt, na svobodu jako na něco samozřejmého a nejsou ochotni tyto vymoženosti bránit. Možná si ani nevšimnou, až je ztratí.

               Spisovatel Josef Holeček napsal, že „mír působí na lidskou duši jako slunce na přírodu. Zpočátku hřeje a prospívá jí, ale když trvá dlouho, vysušuje ji.“

               Zřejmě tady pramení můj nedobrý pocit, s kterým jsem vcházel do nového roku.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.