Je demokracie v ohrožení?
Teď budu obviněn z kacířství. Jak může člověk, žijící v současné Evropě, takovou myšlenku vůbec vyslovit? Demokracie je přece jedním z pilířů moderního světa, je nezpochybnitelnou oporou pokroku a tržní společnosti. Samozřejmě, že demokracie ohrožena není a nikdy nebude. Přece nejsme tak hloupí, abychom volili diktátora!
Skutečně?
Byli snad Němci v třicátých letech hloupí? Byl to vzdělaný a inteligentní národ s vysokou kulturou a přece podlehl svodům nejhoršího diktátora všech dob. Stačilo, aby se společnost zdestabilizovala hospodářskou krizí, stačila frustrace a zklamání z toho, že DEMOKRACIE, zavedená do Německa Weimarskou republikou, není schopna řešit problémy malého člověka a malér byl tady. A jaký!
Je schopna dnešní demokracie řešit problémy současného člověka? Ve svém článku o odbourávání sociálního státu jsem na tuto otázku hledal odpověď a ta, kterou jsem našel, byla negativní. To je ale jen jedna stránka mince. Skutečnost, že politici díky globalizaci hospodářství nejsou schopni řešit žádné problémy a hlavně nejsou učinit pro malého občana nic pozitivního, má fatální následky. Především politické reprezentaci chybí kvalita. Opomeňme trapné okamžiky, kdy prezident středoevropského státu ukrade na státní návštěvě pero. To je sice výraz ubohosti, není to ale skutečný problém. Lidé chodili do politiky především kvůli slávě. (Bruno Kreisky řekl jednomu novináři: „Vy si ani nedokážete představit, kolik chvály já dokážu vydržet!“) Když se jim podařilo pro lidi něco udělat, očekával je potlesk, pamětní desky a busty odkrývané v jejich rodišti a působištích, čestná občanství a další projevy veřejného uznání za jejich činy. Rozzářené tváře lidí, šťastných, že jim mohli aspoň podat ruku. Stali se celebritami s doživotním nárokem na úctu. To bylo dost, aby se o dosažení takového cíle pokoušeli moudří a schopní lidé. Sláva se po roce 1990 v politice získat nedá, pozitivního se pro občany nic vymyslit nedá. Jednoduše proto, že na to nejsou finanční prostředky. Z politiky se stalo povolání jako každé jiné. A povolání vykonávají lidé pro peníze. Aby uživili rodinu a při troše štěstí si zajistili blahobyt. Platy politiků ovšem příliš zajímavé nejsou (včetně mimoplatových výhod), na to stát ani nemá. (Z pohledu dělníka, vydělávajícího patnáct tisíc korun měsíčně, se toto tvrzení zdá být nehorázné, ale např. rakouský premiér vydělává desetkrát méně než ředitel prominentní rakouské banky nebo ropného podniku ÖMV). Takže se politik k „opravdovým“ penězům musí dostat jinak. Jedním z vedlejších aspektů liberalizace po roce 1990 byla exploze korupce v politickém životě. Ono se samozřejmě kradlo vždycky. Ale po onom revolučním roce ztratila korupce jakoukoliv kontrolu, finanční toky se staly nepřehlednými a nesledovatelnými, zdroje možných příjmů se znásobily. Korupce ovládla politický život. Nevyhnula se například ani tak starým a etablovaným politických stranám jako byla CDU/CSU Helmuta Kohla v Německu. Komu je pak možno proboha vůbec ještě věřit?
Bohužel udeřila tato změna prakticky současně s našim vstupem do západního světa. Takže jsme si těch pozitivních stránek demokracie, jež přivedla tzv. Západ k blahobytu let šedesátých až osmdesátých, vlastně vůbec neužili a pokud, tak jen v náznaku. Zažili jsme už jen onu demokracii novou, globalizovanou a korupční. Takovou, jaká nepřitahuje a nedokáže si člověka získat.
Ne, nehážu všechy politiky do stejného pytle. Dokonce mne tohle paušalizování dráždí a maily, kde jsou odsuzováni všichni bez výjimky mažu okamžitě, pokud možno ještě před přečtením. Proč, to vysvětlím později. Mezi politiky je totiž určitě řada takových, kteří šli do politiky s idealistickými představami či z pocitu povinnosti. Co se ale stane, když se takový člověk pokusí korupci odhalit, či dokonce jí vyhlásí boj? Nejprve se pokusí podplatit jeho. Částka se stupňuje, pokud je jeho morálka tak silná, že částka jemu nabízená přesáhne jeho hodnotu, musí se takzvaná loby uchýlit k jiným prostředkům. Napřed podplatí politikova stranického šéfa nebo někoho v jeho bezprostředním okolí. Pokud je dost času, způsobí takto koupený šéf, že se nepohodlný politik při příštích volbách ocitne na kandidátce na nevolitelném místě. A pokud by se do parlamentu dostal i tak (ty proklaté preferenční hlasy!), pak je třeba přistoupit k metodám radikálním. V médiích se za příslušný honorář rozpoutá proti nepohodlnému politikovi kampaň, kde je obviněn z korupce právě on. Svědkové se za příslušný poplatek vždycky najdou, náhle zcela nelogicky vypovídají, i když je o to nikdo nežádal, vzpomenou si na věci, na které by každý rozumný člověk raději dávno zapomněl. Politik může dementovat, může samozřejmě tvrdit, že to není pravda – kdo už mu uvěří?
Výsledek je ztráta důvěry občana k představitelům demokratického zřízení a prostřednictvím jich i k demokracii samotné. Demokracie je v porovnání s diktaturou slabší a těžkopádnější v potírání kriminality, občanovi se zdá, že mu není schopna zajistit bezpečí.
K demokracii platí neodmyslitelně ochrana lidských práv. Jestliže v diktatuře jsou ochránci lidských práv hrdinové, bránící politicky pronásledované čestné lidi, v demokracii ochraňují především zločince. Slušnému člověku je totiž demokratické zřízení schopno zabezpečit ochranu jeho práv i bez nich. Jenže ochránci lidských práv existují i v demokracii a snaží se ze všech sil zdůvodnit svou existenci. O to víc, čím víc je jejich potřebnost zpochybňována. Což normálnímu občanovi leze na nervy.
Demokracie není schopna – protože povolila liberalizaci trhu – sehnat prostředky na fungování sociálního státu, zdravotnictví, důchodové zabezpečení, policii, armádu, bere tedy občanovi jeho jistotu.
Demokracie není schopna zabránit spekulantům, aby hnali cenu ropy do nebetyčných výšek a ohrožovali tak v zájmu vlastního krátkodobého zisku prosperitu a sociální mír.
Demokracie ztrácí tvář, protože mezi jejími představiteli je stále méně osob, jichž si člověk může vážit a na něž se může spolehnout. Demokracie tím ztrácí svou důvěryhodnost. A jak už jsem vzpomenul výše, je tu snaha morální politiky hodit do stejného koše s nemorálními, kdo už se v tom má vyznat? Toto paušalizování vyhání z politiky i ty poslední slušné lidi – proč by to proboha dělali, když nekradou a tím si nepřijdou ani na ony peníze, které v soukromém sektoru vydělají mnohem snadněji a bez společenské kontroly?
Demokracie takto ztrácí devalvací kvalit svých představitelů svou hodnotu.
Demokracie není ohrožována zvenčí mocichtivými populisty, demokracie se rozpadá zevnitř, nedostatkem nabízené kvality.
Proč by ji tedy obyčejný člověk, pronásledovaný hrozbou ztráty práce, zdravotního zabezpeční, důchodu ve stáří, kriminalitou a útoky různých fundamentalistů a parazitů, zneužívajících demokratické benevolence, měl volit? Proč by ji ještě měl chránit jako něco jemu drahého? Proč by měl být v jejím jménu být ochoten něco obětovat?
Sílí volání po silném muži, jenž je schopen aktuální problémy vyřešit. Vzít peníze spekulantům a zlodějům, zahnat kriminálníky do vězení nebo pod šibenici, zlikvidovat asociály a parazity. Po člověku, jenž je ochopen nabídnout jednoduché řešení. Jedno, že takové neexistuje! Že je budoucí diktátor umí jen nabídnout, aniž by jen pomyslel na jejich plnění, protože se v budoucnosti kontroly plnění svých slibů bát nemusí. Svobodu tisku totiž zlikviduje jako první. A islámští fanatici, stejně jako rómští zloději a násilníci a davy arabských ekonomických uprchlíků, zaplavující země evropské unie, ženou takovým radikálům vodu na mlýn. Ne proto, že jsou fanatičtí, že kradou, dopouštění se násilí či žebrají. Ale jsou jako skupina lehce identifikovatelní a diktátor potřebuje vždycky kolektivního nepřítele. Aby útokem na něco viditelného, lehce identifikovatelného vzbudil strach, nabídl se jako ochránce, dostal se tak k moci a tu už pak podržel. Protože diktátor už žádné další svobodné volby nepřipustí! Proč taky, vždyť ho přece lidé zvolili proti, že demokracii přestali důvěřovat! Zpronevěřil by se tedy, kdyby zůstal demokratickým principům věrný!
Logicky je takové volání nejsilnější v zemích, kde jsou problémy největší. Maďaři, jejichž ekonomika leží v troskách, veškerý kapitál je už dávno za horami a masy nepřizpůsobivých občanů jsou nezvládatelné, si už takového muže s diktátorskými sklony zvolili. Rakušané je budou následovat v příštích volbách (aniž by se jim, na rozdíl od Maďarů, dařilo skutečně špatně). A nebudou sami. Poláci odvolili Kazsynské jen s největším úsilím, přičemž jim v tom pomohla tragická nehoda u Smolenska. Je otázka, na jak dlouho. V Belgii, ve Švýcarsku, Francii, Holandsku a dokonce i v liberálním Švédsku se strany s fašistickou ideologií dostávají do parlamentu a mají zde stále větší moc. V parlamentních volbách v naprosto liberálním Finsku dostane strana „Pravých Finů“ zřejmě okolo dvaceti procent hlasů! Jistěže, diktaturu v jedné zemi není možné zavést, dokud působíte v rámci Evropské unie. Právě proto všichni ti, kdo touží po moci neomezené, nenechají na Evropské unii ani niť suchou a veřejně vyzývají k odchodu z této organizace. Brusel jim přece nebude hovořit do toho, jak mají kontrolovat média, policii a armádu – tři pilíře každé absolutní moci!
Nechci zde malovat příliš černou perspektivu. Nicméně se obávám (a hrozně rád bych se mýlil), že Evropu a možná celý svět nečeká v následujících desetiletích nic dobrého. Funguje totiž i takzvaný syndrom třetí generace. Generace první, která katastrofu jako byla například druhá světová válka, osobně zažila, dává přímo hystericky pozor, aby se nic podobného nemohlo zopakovat. Generace jejich dětí, jež obraz tragédie poznává z vyprávění svých rodičů, je taky ještě opatrná, už proto, aby své rodiče nezklamala. Generace třetí, jež tragické události zná jen z učebnic dějepisu (pokud je vůbec otevřela) ztrácí jakýkoliv strach a respekt. To zo zvorali naši dědečkové se nám přece nemůže stát! Jsme dnes o tolik chytřejší! A v okamžiku, kdy dospějí k tomuto přesvědčení, je na novou tragédii zaděláno. Nová politická garnitura, deroucí se k moci, patří právě k této třetí generaci.
Nezbývá než doufat, ale opravdu už jen doufat, že se lidstvo přece jen něco naučilo a že svůj sebeničitelský pud dokáže ovládat o něco lépe než před osmdesáti lety. Udělejme pro to vše, co je v našich silách. Jde o svět našich dětí a – pokud budeme mít štěstí, i ještě tak trošku i o náš.

2 Comments on Demokracie v nebezpečí

  1. Vážený pane doktore,jsem narozen v roce 1947. Dlouhá léta si kladu otázku co ještě musejíevropané zažít aby se poučili z minulosti. Generace našich prarodičů zažila dvě světové války,fašisty a komunisty. Naši rodiče zažili jednu světovou válku,fašisty a komunisty.Já si jasně pamatuji jak komunisti kradli obyčejným zemnědelcům majetek. Pak přišla okupace od rusů.Nacisté a komunisté mají společného jmenovatele. Sliby sociálních výhod.Hovořím o tom se svými syny a vnuky.A hlavně je naléhvě varuji.Jsem velmi potěšn,že jste napsal tak výstižný článek,který poučí.

    • Vážený pane Štarha! Že hovoříte se svými syny a vnuky je to nejlepší, co můžete dělat, abyste hrozbě nové totality zabránil. Kdyby to tak dělali opravdu všichni! Je to totiž právě ta třetí generace, tedy generace vnuků, jež zná historické tragédie jen z knih, nepřisuzuje jim tedy patřičnou důležitost a může vést svět do stejných nebo podobných problémů, jaké už zažil. V Česku jsme bohudík vzdáleni totalitním režimům o jednu generaci méně než v Rakousku. Zde je už třetí generace dospělá a nebezpečí totality nijak zvlášť nevnímá. Přesto nepřestávám doufat, že se demokracie, i když slabá a nedokonalá, jako forma vlády udrží. Protože všechny alternativy jsou ještě mnohem horší.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.