Funguje samozřejmě i v demokratických státech, ovšem moc o ní nevíme. Proto může fungovat nerušeně. Za minulého režimu, o němž chci teď vyprávět, byla všudepřítomná, tím pádem nápadná a člověk o ní věděl. Proto se jí pracovalo mnohem hůře než v demokracii. Byla ovšem vyzbrojena tisíci agentů, kteří pro ni pracovali, ať už proto, že chtěli nebo že museli. Totalitní stát chce vědět, co kdy jeho poddaný řekl, či kdy si uprdl. Kdo si chce atmosféru sledování ohmatat z blízka, doporučuji vřele německý film „Život těch druhých“ s Ulrichem Mühem  v hlavní roli. Přesto mohl mít život v komunistickém Československu díky práci tajné služby někdy, i když zřídka, i komické akcenty. Už proto, že se u nás přece jen nebralo vše tak vážně jako v Sovětském svazu či v NDR. V každém Čechovi je trošku Švejka – chválabohu. A o tom je tento článek.

Manžel jedné mé dobré známé, paní Kadecka, pracoval v rakouských diplomatických službách a mimo jiné byl i rakouským velvyslancem v Německé demokratické republice, tedy v zemi, která měla s demokracií asi tolik společného jako akt s pietním aktem. Všem diplomatům, pracujícím ve východním Berlíně, bylo jasné, že jsou permanentně odposloucháváni, některým to činilo problémy při intimních chvilkách s manželkami či přítelkyněmi. Psychicky méně otrlé osobnosti mohou při pocitu, jak je každé jejich slůvko či ston přenášeno do centrály STASI trpět poruchami erekce. Proto měli všichni diplomati pronajaté byty v Západním Berlíně a na víkendy tam se svými manželkami odjížděli, aby měli trochu soukromí. Nebo aspoň věřili, že je mají. Ne tak pan Kadecka, ten taková opatření považoval za vyhozené peníze. „Ve Východním Berlíně vím, že mne odposlouchává jen STASI,“ říkal. „V Západním mne odposlouchávají všichni.“ Jak jméno Kadecka nasvědčujě, měl tento rakouský diplomat přinejmením české kořeny a rozuměl tedy humorným aspektům práce tajných služeb lépe, než jeho kolegové.

Měl jsem s tajnou službou po dobu mé činnosti ve Vysokých Tatrách jen letmá, nicméně zajímavá setkání. V roce 1986 se ve Vysokých Tatrách konala Universiáda. Šel jsem se svou tehdy šestnáctiletou švagrovou na Štrbské Pleso přihlížet soutěžím ve skoku z velkého můstku a měl jsem tajný tip. Právě v tom roku československá vláda povolila prodej kapitalistického nápoje Pepsi Coly. Až tak daleko, aby povolila i symbol amerického hospodářského úspěchu Coca Colu, sice nešla, ale i tak to byl výrazný krok v cestě otevírání se západu. A v hotelu FIS, kde měla Pepsi Cola svůj stánek, prodávala má spolužačka z kurzu angličtiny, mladá a atraktivní Slovenka, jenž mne, když se dozvěděla, že mám v úmyslu Štrbské Pleso navštívit, pozvala na bezplatnou ochutnávku Pepsi Coly ke svému stánku. Problém byl v tom, že onen stánek byl přímo v hotelu, kde bydleli všichni političtí prominenti a hlavním vchodem okolo všech bodyguardů se projít prostě nedalo. Jenže já jsem byl místní a dobře jsem se vyznal i v neoficiálních chodníčcích. „Nevadí, řekl jsem švagrové Zuzce, „půjdeme zadním vchodem (dnes se takovým vchodům říká vchody pro služebnictvo či vchody pro personál, tehdy ale v zemi rovných možností služebnictvo oficiálně nesmělo existovat a personál bylo cizí a tím pádem nežádoucí slovo). Prošel jsem tedy zadním vchodem, pak dlouhou chodbou až k vchodu do auly hotelu. V okamžiku, kdy jsem ale vzal za kliku, dveře se prudce otevřely a na mne se vrhly dvě osoby v oranžových overalech, porazily mne na zem a zkroutily mi ruce na zádech.

„Pomoc,“ křičel jsem a tím jsem je zřejmě znejistil. Postavili mne, stále ještě s rukama na zádech a prohlíželi si mne. Očividně jsem jako terorista či nepřítel režimu nevypadal.

„Co tu chcete?“ zeptal se jeden z nich.

„Pepsi Colu,“ řekl jsem. „Kamarádka je u stánku s Pepsi Colou a pozvala mne.“

„Vypadněte,“ řekl ten člověk nepřátelsky.  Udělal jsem to bez váhání a celkem rád. Díky tomuto setkání jsem ale věděl, že tajní policisté mají oranžové overaly. (Věděl jsem, že každá skupina spolupracovníků universiády dostala stejnobarevné bundy, zdravotníci měli například červené, prodavači lístků šedé se žlutými pruhy. Když jsme pak stáli na stadionu v davu diváků, mohl jsem si užít dokonalosti práce tajné policie, protože oranžové overaly byly rozmístěny s naprostou pravidelností a v ne právě estetiku postrádajících vzorcích. Jeden stál pár kroků ode mne. Věděl jsem o něm, a tudíž jsem i věděl, jak se mám chovat. Loajálně s režimem.

V roce 1987 mne v Popradě navštívil můj přítel z Finska Heikki Koskela. Seznámili jsme se kdysi na prázdninové praxi v Jugoslávii a přijel na návštěvu, aby poznal krásy naší vlasti. Zejména mu učarovalo neuvěřitelně levné pivo. Když jsme byli na horské tůře, vždy dbal na to, aby v ruksaku bylo aspoň šest piv (byli jsme tři, já, on a jeho přítelkyně Sirrka), protože dvě piva na osobu považoval za naprosté existenční minimum. Přesto se mi ho podařilo dostat celkem nezraněného ze Skalnatého Plesa na Hrebienok. Tam si pak v chatě Kamzík z nadšení nad svým sportovním výkonem dal další tři půllitry.

Večer jsme pak šli do baru. Protože jsem se s Heikkim bavil anglicky, objednával jsem ale slovensky, seděl o deset minut později u vedlejšího stolu tajný policista. Jak jsem ho poznal? Snadno. Byl to totiž můj spolužák z kurzu angličtiny. Protože jsem byl dobrý přítel naší učitelky – což se na mých znalostech vyučovaného jazyka projevilo spíše negativně – věděl jsem, kdo si kurs platí sám (skoro všichni) a komu platí kurs jeho zaměsnávatel (čtyři návštěvníci). A věděl jsem tedy, že všichni tito pánové jsou „státní zaměstnanci“ a peníze na jejich jazykové vzděláí převádí policie československé socialistické republiky. Navíc před ním stála na stole Pepsi Cola, vcelku spolehlivé poznávací znamení. Tajní policisté ve službě totiž nesměli pít alkohol, nealkoholické nápoje jim ale platil zaměstnávatel.

Onomu policistovi byla jeho mise velmi nepříjemná. Samozřejmě, že mne poznal a věděl, že jsem poznal i já jeho. Výsledkem byla jeho omluvná gesta, když jsem na něj pohlédl – zoufalý výraz v tváři, jenž mi měl sdělit, že on za to nemůže. Což jsem chápal.

Rozhovor s Heikkim se nesl tedy dále v nenucené atmosféře. Když jsme pak přišli domů, zeptal jsem se svého finského přítele. „Heikki, víš, kdo seděl u vedlejšího stolu?“ Zavrtěl hlavou. „Tajný policista,“ prozradil jsem mu. „odposlouchával nás.“

Kdybych jen tušil, jakou reakci toto sdělení u mého finského přítele vyvolá, zřejmě bych se kousl do jazyka. Heikki zbledl jako smrt a začal v panice balit své věci a ptal se, jakým způsobem by mohl ještě v noci přejít hranici do Polska. Domníval se, že každou minutu zazvoní na mých dveřích přepadové komando tajné bezpečnosti, zatkne ho a on zmizí na doživotí v lepším případě komunistickém československém kriminále, v horším v Gulagu na Sibiři (kde doživotní  trest trvá kratší dobu).

„Heikki, klid, nic se nám nemůže stát,“ uklidňoval jsme ho.

„Po tom, o čem jsme se všem bavili?“ nevěřil. Pravda, probírali jsme tak trochu politickou situaci v naší zemi, ale povstání ani revoluci jsme neplánovali.

„Heikki,“ vysvětlil jsem mu. „Ten člověk je můj spolužák ze třídy. Pokud by mne udal a mně se něco stalo, nedá mu učitelka, která je moje dobrá přítelkyně, zkoušku a neuzná mu semestr. On vyletí z kurzu a následkem toho ho mohou vyhodit z práce. Takže musí držet hubu.“

Heikki se na mne díval dost nedůvěřivě, nicméně přestal balit. Potřeboval sice čtyři piva, než se uklidnil úplně, myslím, že mi ale stejně neuvěřil. Pro hocha z demokratického západu bylo těžké pochopit, jak to u nás chodilo. Možná je to těžké pochopit i pro čtenáře těchto řádků i dnes.

Ale měl jsem pravdu – ani Heikkimu, ani mně se nic nestalo a můj spolužák na anglickém kursu se na mne několik dalších lekcí spiklenecky usmíval.

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.