Parma

Samozřejmě, když se řekne Parma, tak si člověk okamžitě vybaví parmské proscuitto a parmezán. Na tom nic nezměnil ani aféra firmy Parmalat, jejíž konkurs byl největším finančním skandálem novodobé Itálie. Parma se pyšní nejvyšší životní kvalitou v Itálii a sídlí zde i Evropský úřad  pro bezpečnost potravin „Euroean food safety autority“. Kde taky jinde, že?

DSC_0576

A Parma, to je samozřejmě i hudba a Verdi, narozený v La Roncole v parmské provincii, na kterého jsou parmští nesmírně hrdí – Verdi je Italy považován za největšího komponistu všech dob, většího než Mozart či Beethoven, o Smetanovi či Dvořákovi ani nemluvě. V Parmě se samozřejmě každý rok koná do konce září do konce října Verdiho festival. Teatro Regio je vhodným místem pro uvedení Verdiho oper, toto divadlo v neoklasicistickém stylu bylo postaveno v roce 1829 a otevřeno dílem Vincenza Belliniho – Verdimu bylo tehdy teprve šestnáct let. A pak je tu i geniální houslista Paganini. Ten zde působil jako ředitel dvorního orchestru čtyři roky 1835 – 1839, než ze zdravotních důvodů odjel do Nizzy, kde i zemřel. A není třeba zapomenout na parmského rodáka slavného dirigenta Toscaniniho., který má v Parmě vlastní muzeum ve svém rodném domě.

DSC_0591

Dobré jídlo a krásná hudba, není to úžasná kombinace?

A to měla Parma jednou opravdu namále. V roce 1248 vrcholil konflikt mezi císařem Friedrichem II. a papežem Inocencem IV. Papež utekl z Itálie, kde se necítil být bezpečný a ukryl se na tehdejší francouzské hranici v Lyonu. Francouzský král Ludvík svatý jej totiž na své území nevpustil. Nechtěl si to s císařem rozházet, zejména když se právě sám nacházel na křížové výpravě v Egyptě. Císař se pak po vítězné bitvě u Cortenuovo nad Milánem cítil být konečně dostatečně silný, aby papeže přivezl do Itálie zpět a přinutil ho poslouchat. Cesta byla připravena, v Turíně se k císaři připojila vojska vévody Savojského, který už i zajistil přechod přes alpské průsmyky a papeži začal zvonit umíráček. Jenže právě ve chvíli, kdy císařská vojska opustila Turín, podařilo se guelfské straně v Parmě pomocí papežských žoldnéřů, které vpustili tajně do města, získat moc a od císaře odpadnout. Císař se nechal strhnout emocemi – přerušil tažení do Lyonu, s celou armádou přitáhl k Parmě a začal ji obléhat. Byl nepříčetný vztekem a netajil se úmyslem město vymazat z povrchu zemského. Protože Parma neleží na žádném větším říčním toku (jejím středem protéká říčka Parma) byl tento strategický záměr realizovatelný a císař už v blízkosti Parmy vybudoval nové – zatím dřevěné – město se jménem Viktoria, která měla oslavit jeho vítězství nad povstalci a po jejím zničení Parmu nahradit. Když vyhladovělí měšťané Parmy přišli k císaři a slíbili se pokořit a kát, císař jejich kapitulaci nepřijal. Oznámil jim, že je nechá všechny hlady pomřít, případně je všechny vyvraždí, ale k žádnému vyjednávání není ochoten. Byla to jeho největší chyba, které se jinak nesmírně schopný vládce dopustil. Emoce nejsou dobrým rádcem a zoufalství dodává lidem sílu. Parmští se rozhodli vsadit všechno na jednu kartu, protože stejně jinou možnost neměli. Využili chvíle, kdy byl císař se svou osobní gardou na lovu, a učinili výpad. Při něm se jim podařilo zničit Viktorii a rozprášit císařské oddíly. V boji zahynuli významní císařští ministři a generálové jako například Thaddeus de Soussa. Byla to největší vojenská porážka, jakou Friedrich II. kdy utrpěl a z ní se už nikdy nevzpamatoval. Když poté Bologňané zajali jeho nemanželského syna a nejschopnějšího z jeho vojevůdců Enzia, nedalo se tragédii císařské moci v Itálii už dál zabránit. Císař zemřel v roce 1250, jeho syn Konrád o čtyři roky později, jeho nemanželského syna Manfreda, který se spokojil s titulem Sicilského krále, zabili francouzští rytíři v bitvě u Beneventa v roce 1266 a o dva roky později nechal Karel z Anjou v Neapoli popravit posledního Štaufa, syna císaře Konráda a vnuka Fridricha II. Konradina. Císařská moc v Itálii byla definitivně minulostí, chabý pokus dědečka našeho Karla IV. Jindřicha VII. o její obnovení v letech 1311 – 1313 skončil císařovou smrtí před Siennou.

Takže chléb se lámal opravdu v onom památném roce 1248 před Parmou a zde se rozhodlo o další budoucnosti Itálie – budoucnosti nezávislých městských komun bez císařské nadvlády. V nastalém boji mezi těmito komunami ovšem Parma už žádnou významnější roli nehrála a dostala se už ve čtrnáctém století pod nadvládu milánských Viscontiů a poté Sforzů. Když se ovšem  Milána zmocnili Francouzi a vyhnali odtud Ludovica Sforzu, spojil se papež Julius II. s císařem Maximilánem a Benátkami do tzv Svaté ligy. K rozhodující bitvě došlo v dubnu 1511 u Ravenny, Svatá liga byla poražena, ale francouzský velitel Gaston de Foix v bitvě padl (v Miláně v Castello Sforzesco můžete obdivovat jeho nádherný náhrobek). Bez něj se francouzský král Ludvík XII. v MIláně neudržel a Svatá liga si rozdělila kořist, přičemž pořádně obrala i francouzského spojence vévodu ferrarského. Julius II. si v roce 1512 přisvojil Parmu, Piacenzu a Modenu. To využil papež Pavel III., vlastním jménem Alessandro Farnese. Vytvořil z Parmy a Piacenzy samostatné vévodství a daroval je svému nemanželskému synovi Pieru Luigimu. Rodina Farnese se po počátečních problémech (Pier Luigi byl už po necelém roce své vlády zavražděn a jeho syn Ottavio se musel po dlouhé roky natahovat se svým tchánem Karlem V. o své dědictví) dokázala na vévodském trůnu usadit a pro Parmu, která byla jejich rezidenčním městem, nastalo období největšího rozkvětu.

DSC_0600

Parma, to jsou fresky – zasloužila by si jméno „citta frescata“ a když hovoříme o freskách, musíme hned jedním dechem vzpomenout dvě jména – Antonia Allegriho zvaného Corregio a Girolama Francesca Maria Mazzolu, zvaného Parmigiano. Ten první je mistrem hry světla, ten druhý je mnohem temnější, jejich díla jsou ale v Parmě všude, protože po nástupu rodiny Farnese se stavělo a malovalo jako o závod. Zřejmě měla tato rodina víc než dost peněz z papežské pokladny a ostatně i přímé kontakty na císařskou rodinu. Ottavio, syn Piera Luigiho byl ženat s dcerou Karla V. Markétou Parmskou ( o té jsem psal v článku o Piacenze, kde je i pochována) a byl i správcem nizozemských provincií, určitě se tím neochudil. I když ho prý jeho manželka nemohla vystát.

Parmský dóm je monumentální stavba v románském stylu s gotickými prvky. Pochází z dvanáctého století a ze stejné doby ( z roku 1178)  je i reliéf snímání z kříže v jeho vnitřku od Benedetta Antelaniho, který vytvořil i blízké baptisterium. Celý vnitřek kostela je vyzdoben freskami. S výjimkou dvou bočních kaplí není zde skoro ani jeden centimetr, který by nebyl pomalován. A samozřejmě kupoli nemohl  vyzdobit svou malbou nikdo než už vzpomentý Coreggio. (Jeden z obrazů tohoto mistra se zatoulal na Moravu do zámku v Čechách pod Kosířem, takže kvůli Corregiovi osobně není třeba jezdit zas až tak daleko).

Hned vedle dómu je obrovské baptisterium, obložené růžovým mramorem. Vstupné do této křesťanské budovy stojí nekřesťanských osm eur, ovšem vnitřní výzdoba bere tak trochu dech. I zde jsou fresky, fresky a opět fresky. Na  vysoké klenbě stropu jsou ve třech řadách nejprve apoštolové a evangelisti s hlavami svých symbolických zvířat, pak postavy ze starého zákona a ještě jednou evangelisté, tentokrát už s hlavami vlastními a v dolní řadě série výjevů ze života svatého Jana Křtitele. Ale i stěny jsou pokryty freskami a na galerii jsou sochy s obrazy lidských činností v jednotlivých měsících – velmi podobné pokud ne totožné s freskami na podlaze Sant. Michele v Pavii se znaky zodiaku, tedy zvěrokruhu.

O jedno náměstí a pár kroků dál je pak kostel svatého Jana Evangelisty. Tento kostel začali stavět v roce 1510 v renesančním stylu – ve světě jsou renesanční kostely spíše výjimkou, v povodí Pádu to ale zas až taková vzácnost není, například v Mantově je ještě monumentálnější renesanční chrám svatého Ondřeje.  Stropní fresky v Janu evangelistovi jsou opět od Coreggia, na výzdobě se ale podílel samozřejmě i Parmiggiano.

DSC_0612

Rozhodně si člověk nesmí nechat ujít Palazzo della Pilotta, který si dala rodina Farnese stavět jako sídelní palác, který ale nikdy nebyl dokončen. Jinak by zřejmě svou velikostí překonal i zrůdně velké sídlo v Piacenze. Především Teatro Farnese je třeba navštívit. Úžasný příklad renesančního dřevěného zastřešeného divadla, jaký zřejmě není nikde jinde na světě. Člověku se až tají dech, podobně jako v jantarové komnatě v Carském selu nebo v Palermu v Capella palatina. Italové si nesmírně potrpí na všechna „nej“ v tomto případě s nimi ale souhlasím.

DSC_0634

Kromě toho je v Palazzo della Pilota samozřejmě jako v každém italském městě obrovská pinakotéka. Nejsem právě fanouškem Leonarda da Vinciho, protože mi jeho obrazy připadají příliš chladné a zahleděné do sebe. Ale kresba portrétu mladé ženy, který zde v Parmě mají, je prostě úžasná. V mých očích zastínií jak Monu Lisu tak i Dámu s hranostajem, tedy ony nejslavnější Leonardovy ženské portréty. Do kresby v pinakotéce v Parmě se člověk může zamilovat.

DSC_0644

Je zde i jeden obraz od mého oblíbeného renesančního mistra Sandra Boticelliho a samozřejmě obrazy od parmského génia Coreggia. V někdejším benediktýnském klášteře, nazývaným Sant Paolo je pak Camera Coreggio, pokrytá freskami tohoto mistra.

Když vstoupíte do sbírek Palazzo della Pilotta, pozdraví vás hned vévodkyně Maria Luisa a to hned dvakrát – jednou jako obrovský portrét, podruhé jako socha. Parmští svou duchessu prostě milují. Jmenuje se po ní jednak jeden dezert a jednak roláda se šunkou a parmezánem. Této druhé manželce Napoleona I. Bonaparta bylo vídeňským kongresem přiděleno právě vévodství Parma a Piacenza a to na dobu jejího života. Syna, kterého měla s Napoleonem, musela nechat ve Vídni, aby zůstal pod císařským dohledem a Francouzům nenapadlo odvézt si ho do Paříže a provolat ho novým císařem. Španělští Bourboni, kteří městu vládli od vymření rodu Farnese, museli čekat. (Když se pak v roce 1847 po smrti Marie Luisy konečně dočkali, vyhnala je odtud revoluce roku 1948.) Marie Luisa si očividně nevedla špatně, měla rozsáhlé umělecké zájmy, sbírala obrazy, iniciovala stavbu parmského divadla, do politiky se moc nepletla, což bylo dobře, na to jsou totiž Italové alergičtí. Lásku svých poddaných si tímto způsobem získala rychle. Samozřejmě i díky svému příběhu lásky. Když jde o lásku, jsou Italové hned naměkko. Marie Luisa se totiž zamilovala do generála Adama Alberta von Neipergg, což vyvolalo ve Vídni u jejího otce císaře Františka velkou nevůli. Zaprvé byla ještě oficiálně provdaná za Napoleona, dlícího v té době na Svaté Heleně, a císař nebyl ochoten svolit k rozvodu. Zadruhé byl vztah členky císařského domu (císařské dcery!) s pouhým hrabětem morganistický a císař František se stavěl k takovým vztahům vždy velmi rezervovaně (Jeho bratr arcivévoda Johann musel čekat na povolení k sňatku se svou milovanou Annou Plochl celých deset let). Ovšem Marie Luisa, která mezitím porodila milovanému hraběti několik dětí, si vytrucovala své. V roce 1821 po Napoleonově smrti dostala svolení k svatbě. Dnes jsou oba milenci a pozdějši manželé pochováni vedle sebe v kostele Santa Maria della Steccata. Tento krásný kostel je vyzdoben freskami mistra Parmeggiana, jehož socha stojí na náměstíčku před chrámem.

DSC_0582

Parma patří určitě k nejkrásnějším městům v severní Itálii, už jen obchody s výklady plnými prosciutta stojí za to. Parmská šunka se vyrábí ze speciálně vyšlechtěných prasat, které musí dosáhnout přesně definované váhy. A šunka se samozřejmě vyrábí už po staletí tradičním kontrolovaným způsobem, který zajišťuje výrobku onu legendární kvalitu.

Ovšem pokud se tedy vydáte do severoitalské Mekky gastronomie, pozor při hledání parkoviště. Mezi parkovištěm Toschi (které je hned u paláce della Pilota) a Goito je na nábřeží dopravní zóna pouze pro vozidla se speciálním povolením. A průjezd sledují kamery. Protože jsem uvěřil mému GPS, projel jsem si tuto zónu nic zlého netušíc a teď čekám, kdy mi dojde pokuta. A parkoviště Goito není nutně něco, oč by člověk musel stát. Při vjezdu do podzemního parkoviště jsem si liboval, že je vjezd pro mé auto konečně jednou dostatečně široký a tak mi nevadilo ani to, že horní dvě poschodí byla rezervována pro lidi s předplatným a pro návštěvníky jako jsem byl já, se dalo parkovat až od třetího podzemního podlaží. Těšil jsem se ale jen do chvíle, když jsem při výjezdu zjistil, že ona cesta byla myšlena jako DVOUPROUDOVKA a že na ní tedy panuje i protisměrný provoz!!! Co bylo pro jedno auto pohodlné, bylo pro dvě pravým hororem. Jsem sice už z Itálie na leccos zvyklý, ale tentokrát jsem už nevěřil, že parkoviště opustíme bez podstatných škod. A protože jsme v Itálii byli autem mé ženy, mohla případná kolize zanechat šrámy i na našem manželském vztahu. Šlo místy o centimetry, možná o milimetry – a to jsme měli poměrně malé auto. Snažil jsem se k úžasu protijedoucích Italů schovávat do výklenků a výjezdů, nakonec jsme šťastně vyjeli na cestu s autem v původním stavu, což se doslova podobalo zázraku. Jak by se dostával z Goita můj někdejší Peugeot 508 si ani nedovedu představit. Takže pokud můžete, zůstaňte raději v Parcheggio Toschi, i když před ním bývá na vjezdu zácpa.

Ale troška napětí k výletu do Itálie patří. Italové přece produkují chaos úmyslně – jsou hrdí na to, že ho dokážou zvládat. Takže žádný strach a na šunku a parmezán – stojí to za to.

DSC_0656

Comments: 2

  1. Václav Mašurko 24.10.2017 at 17.15 Reply

    Ach Bože, krása, polahoda, dobré jedlo a skvelé čítanie. Bude tu aj niečo o Verone?

    • A.P. 25.10.2017 at 5.13 Reply

      Článek o Veroně už byl a sice v srpnu 2015. Můžete ho najít buď, když zvolíte srpen 2015, Článek “Verona a její kouzlo” nebo prostě jít na Články, podkapitolu Zážitky z cest a tam se pak nachází i ona kouzelná Verona.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *