Katalánsko – slzy hrdosti

Co se stane, když na sebe narazí naivní politik s blbcem? Tragédie. A to se právě děje v Katalánsku. Katalánská naivita narazila na madridskou zatvrzelou hloupost a ta srážka zatřásla celou Evropou.

Je mi Katalánců vlastně líto. Byl jsem v Barceloně dvakrát, poprvé v roce 2007, tehdy o nějakém separatismu nebylo nikde ani stopy. Podruhé v roce 2013. To už všude po domech visely katalánské vlajky a taxikář, kterého jsem poměrně rychle odhadl na duševně nepříliš rozhleděného, nám nadšeně vyprávěl o katalánské samostatnosti. I muzeum barcelonských dějin mělo najednou mnohem větší nacionalistický náboj. Co se mezi těmi roky stalo?

Přišla hospodářská krize roku 2008. A Španělsko postihla víc než jiné evropské země, snad s výjimkou Řecka. Nezaměstnanost stoupla na 25 procent mezi mladými byla dokonce nad padesát procent, nebyla práce dokonce ani pro vysokoškoláky s TECHNICKÝM VZDĚLÁNÍM !!! To svědčí o hospodářské katastrofě. A protože bylo najednou málo peněz, začalo se hledat, kdo za to může – a kdo na koho doplácí.

Je třeba říci, že Katalánsko je nejproduktivnějším regionem Španělska. Ne ale nejbohatším – před ním leží nejen Madrid, ale i například Baskicko. Katalánská ekonomika produkuje víc, než odpovídá podílu obyvatelstva. Ovšem do značné míry za to vděčí navázanosti na španělskou ekonomiku – například všechna větší španělská vydavatelství – ať už knih nebo časopisů – sídlí v Barceloně. Katalánci začali v roce 2008 vyjednávat o větší autonomii, šlo samozřejmě o peníze, tedy o to, aby měli vlastní rozpočet, aby daně, vybrané v Katalánsku, tam i zůstaly. Samozřejmě že si nevybrali právě vhodnou dobu na taková jednání. Španělskému premiérovi stála voda už pod bradou a někomu, kdo se topí chtít vzít poslední prkno, kterého se drží, aby se neutopil, není právě politicky chytrý tah. Odpovědí bylo v roce 2010 tvrdé a nekompromisní „NO.“ A bylo zaděláno na malér.

Historicky Katalánsko ke Španělsku patřilo pouze politicky, ne kulturně, jazykově ale ani mentalitou. Leží na území někdejšího barcelonského hrabství, které vzniklo ze západní části Španělské Marky vytvořené Karlem Velikým proti Arabům.  Ne tedy ze zbytků Visigótského království, které se po zničení arabskou invazí v osmém století etablovalo na severu Španělska jako království Galicie a Asturie). Proto i odlišný katalánský jazyk, který má mnoho francouzských prvků – byla to prostě franská (francouzská) provincie na druhé straně Pyrenejí. A protože byla na druhé straně tohoto špatně prostupného horského masivu, začala si žít svůj vlastní život. (Podobný osud potkal i Baskicko, s kterým mají Španělé taky chronické problémy). Už samotné spojení s Aragonií ve 12 století nesli Barceloňané těžce, jejich bohaté a kulturní území se spojilo s chudou Aragonií a stalo se Královstvím aragonským – pro pravé Katalánce to byla prostě potupa. A když pak Fernando Aragonský pojal za manželku Isabelu kastilskou a po jeho smrti v roce 1516 se obě království spojila pod vládou jeho vnuka Karla V., bylo Katalánsko nadále ovládána z Toleda a posléze z Madridu a nespokojenost narostla.

Vypukla po vymření Habsburků v roce 1700. Ve válce o dědictví španělské stála právě Barcelona nejvěrněji na straně Habsburské, právě proto, že Španělsko, zejména jeho jižní provincie, se přidaly na francouzskou stranu. Dobytí Barcelony francouzskými vojsky 11. září 1714 se dodnes slaví v Katalánsku jak o národní svátek. Tedy neslaví se ono dobytí, ale zoufalý hrdinský odpor obránců města. Katalánci mají tedy něco společného se Srby a jejich Kosovým polem. A to je nezměrná hrdost! Národ, který je schopen slavit svou nejhorší vojenskou porážku, není třeba podceňovat a je třeba s ním zacházet hodně opatrně. Protože má sklon k mučednictví.

V čase republiky ve třicátých letech dvacátého století mělo Katalánsko rozsáhlou autonomii, o kterou přišlo poté, co Franco dobyl právě Barcelonu jako poslední opěrný bot republikánů v roce 1939. Vše katalánské bylo zakázáno včetně řeči, kultury. Mnoho Katalánců bylo mučeno a popraveno v obávané pevnosti Montuic, která se tyčí nad Barcelonou.

Po pádu Francova režimu dostalo Katalánsko autonomii kulturní, ale ne ekonomickou. Je pravda, že z peněz, které region odvádí do Madridu na daních, se zpět vrací jen malá část. Od roku 2010 navíc španělská vláda zřejmě jako trest za požadování rozšířené autonomie zastavila investice do tohoto regionu. Premiér Mariano Rajoy neumí zřejmě nic jiného než lít olej do ohně. To dokázal minulou neděli víc než dostatečně. Poslat proti dětem blokujícím hlasovací místnosti policisty s obušky a gumovými projektily může jen úplný blbec. Ovšem jak víme, osvícení politici jsou na současné politické scéně – nejen evropské, ale celosvětové, opravdu nedostatkovým zbožím. Ovšem on sleduje jeden cíl – nacionalismem španělským a tvrdým postojem proti Kataláncům hodlá získat hlasy v ostatních regionech Španělska. Katalánsko už stejně odepsal. Že taková taktika může fungovat, a dokázal ostatně i Václav Klaus a jeho ODS při dělení Československa. Tvrdý postoj k Slovákům mu přinesl hlasy a volební vítězství v roce 1992. Nacionalismus se odjakživa vyplácí. Nemusíte mít řešení pro ekonomické či sociální problémy (a už vůbec ne pro problémy vzdělání), stačí apelovat na hrdost národa. Funguje to tak už sto padesát let a zřejmě to bude fungovat i nadále.

V jistém smyslu se snaha Katalánců dá přirovnat k tehdejším emancipačním snahám Slováků. Ovšem se dvěma rozdíly –  zaprvé: zatímco v Československu se chtěla oddělit ekonomicky slabší část státu, což vedlo k arogantnímu českému postoji „ať si jdou.“, ve Španělsku by ze státního svazku odešel nejproduktivnější člen. Což by mělo pro španělskou ekonomiku fatální důsledek. (Pro katalánskou samozřejmě taky, ovšem to je zase o něčem jiném.) Zadruhé: Tehdejší Československo bylo mimo Evropskou Unii a tak – abychom citovali klasika – bylo Evropanům „U prdele“ co se u nás děje. Španělsko je ale členem Unie a konflikt se tedy dotýká celé evropské společnosti a ona na to vůbec není připravena a neví, co s tím. EU vznikla z blahobytu a na demokratických principech. Už v minulých letech dokázala svou bezmocnost s lidmi, kteří tyto principy porušují, nedokázala udělat nic s Orbánem a nověji ani s Kaczynským. Stejně bezmocná je teď při úletech Rajoye.

Katalánci nejsou Španělé a jejich řeč se od Španělštiny podstatně liší, o důvodu jsem psal výš.. Liší se možná dokonce o něco víc než čeština od slovenštiny. To poznáte hned na letišti. Zatímco španělsky se východ řekne Salida, katalánsky je to Sortida, tedy slovo mnohem bližší francouzskému Sortie. Tvrzení katalánského přítele mého syna, že katalánština je napůl italština a napůl francouzština, ale že se španělštinou nemá NAPROSTO nic společného, je ovšem už zase jen pustá demagogie. Ale napovídá leccos o napětí mezi oběma národy.

Po násilném potlačení referenda se zdá, že už není východiska. Kdyby měl Rajoy rozum v hlavě (ale bohužel nemá) prostě by vyjednal, že by se nejednalo o oficiální referendum (které španělská ústava nedovoluje), ale o průzkum veřejného mínění. Možná by se i katalánský premiér Carles Puigdemont (slyšíte v tom jméně onu nepřeslechnutelnou francouzštinu – jeden ze základů katalánštiny?) nechal k takovému kroku přesvědčit, protože pak by byl výsledek nezávazný, byl by ale dobrou základnou pro další jednání o autonomii. Je ostatně velmi pravděpodobné, že by většina Katalánců v tomto lidovém hlasování samostatnost odmítla – její příznivci nepřešli v průzkumech nikdy přes 40 procent, nedosáhli tedy ani hodnot skotských separatistů. Ovšem španělský premiér chtěl ukázat tvrdou ruku, šlo mu o hlasy jeho španělských voličů. Vsadil vše na jednu kartu. On možná vyhrál, Španělsko ale prohrálo. Po oné krvavé neděli už zřejmě není cesty zpátky. Stejně jako po 17. listopadu 1989.  Zbití studenti nezapomenou a staří si jen připomněli doby Francovy diktatury. Čím se liší španělská demokracie od Francovy vlády? Když si prohlédnou své modřiny, můžou si říct – v ničem podstatném. A s takovou zemí nechceme mít nic společného.

Poslední nadějí byl král Felipe. Ovšem ten ve své řeči, kterou sledovalo živě 77 procent Španělů (a 84 procent Katalánců) naprosto nepochopil. Měl jedinečnou příležitost postavit se do pozice vyjednávače, zprostředkovatele, k čemuž ho jeho role krále předurčuje. Nevyužil ji. Postavil se za svého španělského předsedu vlády, posvětil násilí jeho policejních bijců – a přestal být katalánským králem. Nadále už je pro Katalánce vládcem jen po právní stránce, jejich srdce už pro něj netlučou. Tak rychle může člověk ztratit kredit.

Španělsko chce Katalánsko udržet ve státním svazku pouze prostým násilím. Odmítá jakékoliv jednání. Chystá zrušení katalánské autonomie, odvolání katalánské vlády a rozpuštění zemského parlamentu. Trošku to připomíná Erdoganovy turecké metody. Historie ovšem už víckrát ukázala, že násilí není dobrou metodou na udržení států pohromadě.  Nakolik bude pak země otřásaná stávkami, násilně potlačovanými demonstracemi a pak snad dokonce teroristickými útoky či občanskou válkou pro Španělsko přínosem, je velká otázka, kterou dnes nikdo nedokáže zodpovědět.

Samozřejmě jsou Katalánci naivní. Jejich představa, že vystoupí ze Španělska, ale zůstanou součásti Evropské Unie a Europrostoru je naprosto vzdálená realitě. Ovšem oni o této vizi nepochybují. Odpovídá to jejich mentalitě, která se dá vyjádřit jednou větou: „Ono to nějak dopadne.“ Jsou přesvědčeni, že Evropani je teď, když byli zbiti a kdy bylo na ně stříleno gumovými projektily jako někde v pásmu Gazy, nenechají padnout. Čekají na podporu. V tom se mýlí a toto zklamání je bude hodně bolet. EU se bude tvářit, že se jedná o vnitřní záležitost členského státu a vymlouvat se na to, že je Rajoya o zprostředkování nepožádal. Že se dodržování problematického rozsudku ústavního soudu vyžaduje obušky a gumovými projektily je sice zarážející, ale akceptovatelné. Katalánci budou ponecháni svému osudu. Pokud se skutečně odtrhnou od Španělska, dostanou statut „třetí země.“ Budou se sice moci ucházet o vstup do EU, ovšem tento vstup musí odsouhlasit VŠECHNY země EU. Na souhlas Španělska si budou muset několik set let počkat. Euro si samozřejmě mohou ponechat – stejně jako Černá Hora. I ta není v EU, ale je v Eurozóně, ovšem bez vlastní emisní politiky.

Když na sebe narazí naivní snílek a arogantní blbec nemůže to vést k ničemu dobrému. Je mi vlastně Katalánců líto. V Barceloně jsem byl, jak již jsem řekl dvakrát a pokaždé jsem se tam cítil velmi dobře. Přiznám, že lépe než v Madridu. Barcelona má svůj neopakovatelný flair, spojující staré s moderním, nostalgii s bouřící modernou. Je to něco, co zažijete sotva v jiném evropském městě. Zejména, pokud ji navštívíte v době okolo 11. září. Ovšem to jen mezi námi.

Nemám chuť jet potřetí do Barcelony s vystaveným katalánským vízem. Nemám chuť tam pak platit nějakým peso nebo jiným platidlem. La Rambla zůstane i po oddělení Katalánska La Ramblou a Sagrada Familia se bude stavět dál a jednou se i dokončí. (Její stavbu ostatně samostatnost Katalánska neovlivní, staví se bez státního přispění jen ze soukromých darů) Jen zajet tam bude komplikovanější a to mě hrozně mrzí. Ale pokud zůstane v Madridu zatvrzelý hlupák, zřejmě to jinak nedopadne.

Uvidíme, co se v příštích dnech stane. Vyhlášení samostatnosti je už zřejmě ne vyhnutelné. Premiér Puigdemont to prostě udělat musí, pokud nechce zcela ztratit tvář. Co se bude dít pak, se dá sotva odhadnout. Nebude to ale nic dobrého.

Je to všechno hodně smutné. Už proto, že tak hloupé. A zbytečné!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *