Západ proti orientu – boj o naději

Že se naše tzv. „západní“ kultura dostává do stále zřejmějšího konfliktu se zbytkem světa je nepřehlédnutelné. Zejména svět islámu se netají tím, že by naši kulturu nejraději zničil – což samozřejmě souvisí s faktem, že jen islám a křesťanství jsou takzvaná „misijní“ náboženství a tím pádem si leží ve vlasech už 1500 let. Ale i s dalšími kulturami probíhá zápas, když ne na vojenské tak přinejmenším na hospodářské úrovni.

Samozřejmě má j náš svět řadu výhod. Kulturní vyspělost, vysokou produktivitu práce a vysokou úroveň vzdělanosti, jakož i technickou převahu. Stačí to ale na to, aby „Západ“ v souboji se zbytkem světa obstál?

Můžeme to interpretovat všelijak, nicméně je zřejmé, že v posledních desetiletích dominance takzvaného „Západu“ ve světě velmi polevila. Už nedokáže expandovat a šířit své hodnoty, naopak dostal se do defenzívy, která je stále úpornější, ale i bezmocnější. Proč tomu tak je? Pokusím se nastínit několik klíčových bodů naší bezmoci, jak ji vidím já.

  • Nízká porodnost je prvním a velkým problémem. S výjimkou Irska a Slovenska nedosahuje ani v jedné zemi takzvané „západní kultury“ porodnost potřebných 2,1 dítěte na ženu. To znamená vymírání společnosti a potřebu přistěhovalectví, aby bylo možné udržet v rovnováze sociální systém. Jelikož přistěhovalectví z „křesťanských“ zemí nestačí, protože tyto země mají úplně stejný problém, přichází stále více lidí z neevropských zemí. Lidé, kteří naši kulturu neznají či neuznávají, kteří přicházejí jen za lepším živobytím, nemají ale ani nejmenší zájem měnit svůj působ života. Začalo to kdysi v sedmdesátých letech importem prvních Turků jako levné pracovní síly, kterou německé hospodářství nutně potřebovalo. Nyní tvoří v Německu už 5 procent obyvatelstva, v některých regionech jako například Kolín nad Rýnem už bezmála dvacet. Největším problémem přitom není ani jejich náboženství jako spíš neochota se vzdělávat. V patriarchální společnosti – a to jsou skoro všechny východní kultury – nemá otec rodiny ve většině případů ani nejmenší zájem, aby se jeho děti vzdělávaly. Má strach, že vzděláním, lepší prací a vyšším výdělkem by ho připravily o jeho dominantní pozici v rodině. U chlapců naráží většinou na souhlas. Už jen jejich pohlaví jim totiž zaručuje, že jednou budou stejně dominantní patriarchové, děvčata musí být ke své nevzdělanosti přinucena. Problémem pak je, že i druhá či třetí generace přistěhovalců zůstává v nižších společenských vrstvách bez možnosti vzestupu, což vede k frustraci a náboženské radikalizaci. Hledají svou identitu v náboženství či ve svazku se svou někdejší domovinou. Uznávají spíše hodnoty platné tam a ne ty naše. To dokázala demonstrace Turků ve Vídni na podporu Erdogana víc než jasně. Otázka je, co s tím a zda není pozdě. A odmítneme-li pracovní síly z muslimských zemí, kde seženeme ty křesťanské? Pokud se nezvýší porodnost, nemá tato situace východisko. Ta se ale nezvyšuje, právě naopak dále klesá. Jednak je náročné – i finančně poskytnout více dětem vzdělání a tím dobré šance na uplatnění v životě.  Ale svou roli hraje i blahobyt a pohodlnost. Dítě znamená, že několik let nemůžete užívat dovolenou podle vlastních představ, znamená bezesné noci a starosti. Je pohodlnější děti nemít. Ženy jsou plně integrovány do pracovního procesu a budují svou kariéru, přitom není na dětí místo ani čas. Levicový časopis News hledá v domácích zvířatech náhradu za chybějící dětský dorost, glorifikuje bezdětné ženy, které „svou bezdětností prokázaly odvahu uchovat své ženství mimo obvyklé klišé matky“. Samozřejmě jsou ženy, které si děti přejí a mít je nemohou. Většina bezdětných žen v současnosti je ale mít nechce. Slavit toto jako standart považuji za scestné, odpovídá ale do jisté míry falešně chápanému pojmu „liberalismus,“ kterým se volnomyšlenkáři ohánějí.
  • Dalším problémem je ztráta nosné ideologie. Křesťanství už obyvatelstvo neoslovuje, jeho ideály jsou pro většinu obtížné a omezující. Jedinou ideologií se stalo konzumní hospodářství. Z obrovských nákupních center se staly „moderní chrámy konzumu,“ kde může člověk trávit celé dny. Konzum a hospodářský růst se stal doslova zlatým teletem současné společnosti, která je ochotna obětovat tomuto novému náboženství úplně všechno. Blahobyt je sice příjemná věc, ale současně i morální jed. Peníze neznají morálku, nedokážou držet s aktivně žitým náboženstvím krok. A hlavně, ti kteří se k penězům nedostanou, cítí se z tohoto společenství vyloučeni – a hledají náhradu.
  • Protože peníze jako hlavní nosný prvek současné západní společnosti nemají morálku, nemohou ji mít samozřejmě ani politici. Státníci s myšlenkou budování státu už vlastně ani neexistují. Nedovolí si ohrozit hospodářský růst nějakou ideologií. Pokus prezidenta Havla vsadit v politice na „pravdu a lásku,“ žalostně selhal, byl společností kategoricky odmítnut. Ne nadarmo je v Česku slovo „pravdoláskař“ jednou z nejhorších nadávek v politickém životě. Falešnost vládne. Nejkrásnější příklad byl v poslední době případ ruského dopingu. Přestože byl Rusům dokázán systematický státem podporovaný doping, přece jen si olympijský výbor nedovolil vyloučit všechny ruské sportovce z olympijských her. Dokonce i ti, kteří byli v minulosti usvědčeni z dopingu, mohli nastoupit – stačilo se odvolat k soudu. Aby svou zbabělost olympijský výbor sám před sebou zkompenzoval, zakázal start ruských „paraolympioniků“ na paraolympiádě. Jako by oni byli horší než sportovci, kterým jde o výkony a o peníze z diamantové ligy! Potrestáni byli nevinní, protože na viníky si nikdo netroufl. Říká se tomu „umění diplomacie“. Jenže tato „diplomacie“ je tak falešná, že obyvatelstvo logicky ztrácí k takové politice důvěru. Tu falešnost musí totiž cítit každý, jak má pak podporovat vládu, která takto postupuje?

Lidi navíc u dávno nemůžou být jisti základní větou všech moderních ústav, že všichni lidé jsou si rovni. Uvedu příklad, který mi už dlouho leží v žaludku. Rakouské občanství se uděluje jen lidem, kteří se předtím vzdali občanství původního (výjimkou byla Česká republika, protože tam české občanství zanikalo získáním cizího občanství automaticky). Existují ale „osoby zvláštního významu“, které dvojité občanství mít mohou. Jako například operní pěvkyně Anna Netrebko. Ta si mohla vedle rakouského občanství ponechat i ruské a ani po patnácti letech „života v Rakousku“ se nenaučila německy. Což je jinak pro získání občanství podmínkou. Jak se asi tak cítí všichni ti Arabi a Turci, kteří se německy učit musí, když prominentní Anny se to netýká. Samozřejmě jako lidé druhé kategorie.

  • Právní systém už dávno přestal chránit své občany. Když jsem se bavil s jedním rakouským kolegou a mínil jsem, že hlavním úkolem liberální demokracie je zajistit každému občanovi právo na život a majetek, odpověděl, že on si to nemyslí. Že podle jeho mínění je hlavním úkolem demokracie ochrana menšin. Zarazil mě tím, ale měl zřejmě pravdu. Tak to zřejmě současný právní systém skutečně chápe. Většinové obyvatelstvo je v zákonodárství naprosto opomíjeno s představou, že se už nějak protluče samo. Je přece ve většině. Protože i zločinci představují ve společnosti menšinu, ujímá se společnosti prostřednictvím soudnictví jejich ochrany. U každého, kdo porušil lidská práva běžného občana i tím nejbrutálnějším způsobem, se dbá, aby byla jeho lidská práva zachována nedotčena. Protože zločinci a jejich právníci se samozřejmě v právním systému vyznají mnohem lépe než jejich oběti – dostávají se s ním do kontaktu mnohem víc než obyčejný občan, vyhrávají a společenský systém jim dává hodně volného prostoru. Mnohem víc, než dokáže obyčejný občan strávit. A tento opět ztrácí důvěru ve svůj stát. Tvrzení (i když pravdivé), že právní systém tu není k zjednávání spravedlnosti ale k výkladu zákona, ho naprosto nemůže uspokojit. Protože prostě od právního státu očekává něco jiného, než mu tento dokáže nabídnout.

Vzpomeňte si na knihu Karla Čapka „Válka z Mloky“. Mloci, kteří pracovali neúprosně na zničení lidstva, byli při jednáních s vládami postižených států zastupováni nejlepšími lidskými právníky. Protože si je zaplatili! Jakoby Karel Čapek žil dnes – anebo měl dar vidění. Anebo to bylo vždycky tak?

Jak mají občané právnímu systému důvěřovat, jak mají získat pocit být jím chráněni?

Nový markantní příklad se udál právě tento týden. Moji čtenáři si zřejmě vzpomenou na šílence Alena M., který na hlavní grazské ulici zabíjel autem lidi. Psalo se o tom i v českém tisku. Zabil tři, zranil sto, řada z nich má trvalé následky. Jeden už na následky svých zranění zemřel. Mezitím už byl Alen M. vyhlášen za nepříčetného, tedy nenese za svůj čin trestní zodpovědnost – k tomu rozhodnutí bylo třeba až třech psychiatrických posudků. Do vězení tedy nepůjde, měl by být hlídán na speciálním psychiatrickém oddělení pro abnormální zločince. Jenže tento týden se měl konat proces před grazským soudem. Bez obžalovaného? Mělo to tak být. Jeho obhájce prosadil posudek psychiatra, podle něhož by konfrontace Alena M. s jeho oběťmi pro něj představovala příliš velkou psychickou zátěž, před kterou je ho třeba chránit. Myslím, že není třeba komentovat. Psychický stres zmrzačených je samozřejmě naprosto nepodstatný, je třeba chránit Alena M. Naštěstí přece jen toto rozhodnutí vyvolalo ve společnosti tak velké pobouření, že se nakonec Alen M. svého procesu zúčastnit musí. Ale kdo píše takové posudky? Lidé, kteří opravdu zodpovědně dělají svou práci nebo jen rouží po chvilce slávy?

  • Obrana proti cizím a nepřátelským ideologiím se vede jen nepřesvědčivě nebo taky třeba vůbec, pokud je jejich nositelem „ekonomicky zajímavý partner“. Saúdská Arábie je už po celá desetiletí úhlavní ideologický nepřítel západu. Její vláda je nositelem nenávistného wahabismu, který šíří po celém světě a nešetří přitom penězi. Za saúdské peníze se financuje stavba mešit, financování nenávistných kazatelů, či vymývání mozků dětí ve vídeňských muslimských školkách. Popravy, bičování, sekání rukou jsou tam na denním pořádku (pardon ne na denním, jen týdenním, vykonávají se jen jednou týdně, v pátek) Přesto nikdo na Saúdskou Arábii neukáže a neřekne, že je s tím třeba něco dělat. Protože ropa! Díky ní mají Saúdi nejlepší vztahy s USA a napadnout je představuje naprosté tabu. Přitom by stačilo uvalit na ně na jeden či dva roky podobné sankce jako na Irán a zhroutili by se. Jejich vlastní pracovní výkonnost se blíží nule a žijí jen díky zahraničním pracovníkům, které si ale musí kupovat za ony petrodolary. Kdyby je neměli, rozpadl by se jim celý státní systém. Museli by s šířením nenávisti okamžitě přestat, neměli by ani na nákup zbraní, které u nás nakupují, aby je pak dál prodali IS. Bez Saúdů a jejich ideologie by IS nikdy nevznikl. Přesto se západ chová naprosto nečinně. Protože politici vědí, že kdyby se zeptali obyvatelstva, zda by bylo za zastavení postupu nenávistného wahabismu ochotno zaplatit cenou benzínu za dvě eura či padesát korun za litr, dozvěděli by se, že ne, a při příštích volbách by byli odvoleni. Samozřejmě by nárůst cen ropy měl za následek pokles hospodářského růstu a nárůst nezaměstnanosti. Do takového rizika žádný politik prostě nepůjde. Radši nad řáděním Saúdů zavírá oči. Stejně jako nad čistkami v Turecku či politickým chaosem v Iráku. I sankce proti Rusku byly jen tak napolovic, co bychom si počali bez ruského plynu a ropy? Jenže pak je politici vůbec neměli vyhlašovat. V Moskvě sice opravdu není na regálech v potravinách žádný výběr – potvrdil mi to synovec, který tam letos odešel studovat. Jenže Rusové jsou na prázdné regály zvyklí a sankce je nezlomí.

Západní svět od nepaměti uzavírá oportunistická spojení s nejrůznějšími zločinci, korupčníky, diktátory, když je to pro něj výhodné. Nejlépe to popsal J.F.Kennedy, když o jednom takovém jihoamerickém diktátorovi prohlásil: „He is a arsehole. But he is our arsehole.“ To slovo je do češtiny nepřeložitelné, protože zatímco v anglosaském prostoru se nejhorší nadávky pohybují v okolí análního otvoru, v prostoru slovanském se týkají spíše pohlavních orgánů.

  • Zákony se vykládají podle potřeby, když jde o „velkou politiku.“ To jsme viděli minulý rok, když byla pozastavena platnost „Dublinské úmluvy“ o zpětném posílání žadatelů o politický azyl. Prostě se řekne, že daný zákon momentálně neplatí, ale někdy v budoucnosti bude zase – podle potřeby – platit. Viktor Orbán (jakkoliv je mi jeho politický systém nesympatický) se držel jako jediný platných zákonů a postavil na hranici své země plot. Byl za to tvrdě kritizován, aby postupně podobná opatření zavedly i ostatní státy. Faleš kam se člověk podívá! Podle mezinárodních úmluv se má zločinec zodpovídat ze svých činů v zemi, kde své zločiny spáchal – s výjimkou bojovníků IS. Ti sice vraždili v Sýrii či v Iráku, stojí ale před našimi soudy a dostávají – pro ně směšné – naše tresty. Jen proto, že si jako ona výše vzpomínaná menšina můžou dělat nárok na ochranu svých lidských práv – v Sýrii či v Iráku by jim přece hrozil trest smrti a jsou to britští, francouzští, belgičtí či rakouští občané! Že jsou pro naši společnosti nebezpečím, je všeobecně známé i těm největší idealistům, ovšem náš právní systém je na ně krátký. Nedokáže jim ani zabránit ve vraždění pokojných obyvatel či dokonce dětí. Přesto se nedokážeme překousnout k tomu, abychom jednali podle zákonů mezinárodního práva a navrátilce vydávali k vyšetření a k potrestání vládám Sýrie či Iráku. Když je Evropan zadržen v Thajsku jako pašerák drog, je tam odsouzen k doživotí či dokonce k trestu smrti. Bojovník IS, který napomáhal uřezávání hlav nevinným rukojmím, dostane u nás šest měsíců podmíněně – protože se mu neprokázala přímá účast na onom podřezávání. A tato faleš dál podkopává důvěru obyvatelstva v liberální demokracii a vyvolává sílící volání po vládě „silné ruky“ čili po diktatuře.

Zda se taková diktatura pak dokáže hrozícímu ideologickému nebezpečí přicházejícímu z východu bránit, je otázka, kterou si raději neodvážím zodpovědět. V každém případě to ale bude znamenat okleštění lidských práv většinového obyvatelstva. Například práva na svobodné volby. Práva na život. Práva na život v míru. Vzdání se ideálů liberální demokracie, ideálu, na kterém je moderní evropská společnost postavena, kterému se ale stále více zpronevěřuje. Společnost, která se vzdá svých nosných ideálů, nemůže přežít. To je to největší nebezpečí. Pokud naše společnost nenajde svou vlastní tvář a nenajde odvahu ji prezentovat a hájit bez ohledu na možné ekonomické ztráty, nemá naději v současném světě obstát. A už vůbec nemá právo tyto ideály, které sama zrazuje, po světě nabízet a šířit.

1 comment

  1. jana ludvova 24.9.2016 at 6.27 Reply

    Dekuji za vyborny clanek. J

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *