Co jiného člověku zbývá, když má nepřátel celé řady. A když musí bránit někoho nebo něco, co se samo bránit nedokáže. Je půvabná, je milá, a je tak bezbranná!

Samozřejmě hovořím zase jednou o mé zahrádce.

Rozhodl jsem se všechna nebezpečí a nepřátele spočítat a uvést do seznamu, jinak se s nimi nevyrovnám. Nedají pokoj, ohrožují to, co jsem po celé roky budoval. Rozhodl jsem se bránit a vzhledem na množství nepřátel zaujímám pozici kruhové obrany.

1)      Pampelišky, které se mi neustále snaží prorůst mým anglickým trávníkem a znehodnotit ho.  Nemám nic proti pampelišce v salátu, v trávníku mě ale dokáže patřičně rozčílit – tedy v tom mém. Naštěstí se vždy prozradí, když vykvetou, jejich žluté hlávky se nedají přehlédnout. Sice se rafinovaně pokusily rozkvést, když jsem byl v Mannheimu na kongresu, ale nestihly to. Podcenily mě, myslely, že budu pryč celý týden. Vrátil jsem se už v úterý a spočítal jsem jim to. V zoufalství volají o pomoc jako proruští separatisté Moskvu, na sousedově pozemku je totiž pampelišek tisíce. Soused se sice poctivě snaží kosit, ještě než ty jejich žluté palice zbělají, ne vždy se mu to ale daří. Boj s pampeliškou se blíží k vítěznému konci, i když si připadám jako Malý princ při vytrhávání baobabů, ale když je člověk důsledný, nese takové úsilí ovoce.

2)      Sousedův kocour je tvrdší oříšek. Našel v našem trávníku zálibu – ne na procházky ale na vykonávání přirozených funkcí. Jako by nemohl močit a kálet doma! Ne, dělá to u nás a narušuje tím výrazně jinak naprosto harmonické sousedské vztahy. Což o to, jeho výkaly se nějak dostanou do kosačky a s pokosenou trávou pak pryč, ale moč vypaluje v trávníku bílé skvrny. Samozřejmě hřeší na to, že cítím k sousedovi vděčnost za jeho spojenectví v boji s pampeliškami, ale jestli mě naštve ještě víc… Vzduchovku jsem si ještě nekoupil, ale našetřeno na ni mám. Uvažoval jsem, že na něj vypustím manželku, z té má stejně panický strach. Jenže zas až bezcitný nejsem a navíc v Rakousku tohoto roku zpřísnili zákony proti týrání zvířat.

3)      Popenec – o něm už jsem psal. Je mi jedno že se vydává za léčivou rostlinu, ostatně jsem ho kdysi v dětství jako léčivku sbíral. Teď mi leze na nervy. Je mimořádně zákeřný, protože plazivý. Kosačka jej nedostihne, jedy na něj nepůsobí. Letos zcela drze rozkvetl. Pokračoval jsem v boji zblízka ručně i ostrými hráběmi. Ti drzáci, kteří rozkvetli, neměli šanci. Horší jsou šlahouny, které se plazí skoro neviditelně pod trávníkem. Jsou nenápadnější a proto záludnější než pampelišky, ale vyhlásil jsem jim nulovou toleranci – ještě zapláčou.

4)      Jetel – ten velký klasický mi nevadí, i když se na mé zahrádce nezmohl ještě ani na jeden čtyřlístek. Ale ten malý, přízemní, který kvete žlutě, to je pravý terorista. Vlastně ani nevím, zda se jedná o pravý jetel rodu Trifolium, pak by to byl jetel pochybný (jméno by přesně vystihovalo můj vztah k téhle příšerce) nebo je to tolice dětelová, která se jen za jetelinu vydává. Ale je to jedno, na jméně nezáleží, důležité jje, že se neumí v trávníku chovat. Vytváří při zemi hnízda a ničí veškerou trávu, nedá ji prostě dýchat. Pokud ho necháte vyrůst a pak vytrhnete, zůstane prázdné kolo. Vlastně mě nejvíc nasíral v prvních dvou letech mých prací na zahrádce, byl tehdy úhlavním nepřítelem číslo jedna. Podařilo se mi ho vyhubit, každé teroristické hnízdo bylo odhaleno a ihned v zárodku likvidováno. Letos se objevil znova. Nepoučil se, čeká ho stejný osud jako před lety. Už na tom pracuji.

5)      Krtci – mi ztěžovali život několik let. Prohrabávali mi trávník i záhony. Když jsem postavil rušičku, vyhrabal se jeden zvědavý krtek přímo před ní – zřejmě se chtěl podívat, co to v té zemi tak vibruje. Své kopečky pak vytvářeli okolo plotu v odstupu každých dvacet centimetrů. Přešel jsem na karbid, abych je vysmrděl, úspěch byl lepší, ale ne definitivní, někteří zřejmě neměli vyvinuté čichové buňky. Krtci už nejsou. Před dvěma lety jsme měli velkou vodu, která vyplavila místní školu, obecní úřad a náš dům. Krtci v té přírodní katastrofě zřejmě všichni utonuli. Poplakali jsme si nad nimi, ne ale úplně upřímně.

6)      Plíseň – bestie se mi pouští každý rok do bobkovišně. Jen se objeví nové zelené krásné lístky, už po nějaké době začínají hnědnout a kroutit se. Stříkám prostředky proti plísni, ale úspěch je vždy jen dočasný, za krátko to vypadá stejně jako předtím. Možná je to tím, že u souseda – u jiného než toho s pampeliškami a kocourem, stojí velký dub a ten tu plíseň chytí vždy už na začátku léta. A odtud se pak šíří na moji chudinu bobkovišni. Vyzvat souseda, aby ten dub porazil, by mohlo být nebezpečné. Zasadil ho, když zplodil syna. Kdybych se ho snažil přesvědčit, aby strom porazil, mohl by si to vykládat, že vím něco, co zpochybňuje jeho otcovství. V čase když jeho syn přišel na svět, jsme už v Rakousku byli, bydleli jsme ale někde úplně jinde. Ale vysvětlujte to! Nezbude mi než stříkat a stříkat a stříkat.

7)      Zavíječ zimostrázový. Bestie s libozvučným latinským jménem cydalima perspectalis, jakoby nabízela nějakou perspektivu. Tenhle motýlek se k nám na začátku tohoto století (či tisíciletí, jak chcete) přepravil z Číny. A pustil se hned do požírání oblíbeného zimostrázu (Buxus sempervireus neboli Zimostráz vždyzelený) Bývávalo, že byl zimostráz vždy zelený a proto hojně používaný ve všech francouzských parcích. Dal se stříhat do kuliček, do řádků, většinou ohraničoval záhony od chodníků. Než přišel ten proklatý Zavíječ. Nemá u nás žádné přirozené nepřátele a zimostrázu bylo v Evropě víc než dost. I já jsem jich několik měl. Přiznám se, že tento boj jsem prohrál. Musel bych moje Zimostrázy stříkat každých čtrnáct dní pořád dokola, abych je ochránil před všežravými larvami toho na pohled nevinného motýlka. Po jedné sezóně jsem boj vzdal a zimostrázy nebo přesněji řečeno to, co z nich zbylo, opustily moji zahradu a nahradily je cypřiše. Tenhle uprchlík mi tedy pořádně pohnul žlučí a politický azyl v mé zahradě určitě nedostane.

8)      Šneci – moje žena miluje bazalku, protože ráda vaří italsky. Koupil jsem první hned zkraje jara – zmrzla. Koupil jsem druhou, vyschla – je to nesmírně citlivá rostlina. V květnu jsem usoudil, že mrazy už nepřijdou a zalévat není problém, koupil jsem ji tedy znova. Za dva dny tam zůstalo jen několik stonků, všechny listy byly pryč – pachatele jsem nepřistihl. Koupil jsem čtvrtou bazalku a sledoval, co se bude dít. Tak jsem ty prevíty přistihl. Šneci! Bazalka jim voní a chutná. Pokusil jsem se je přesvědčit, aby toho nechali, že mají na poli u souseda žrádla dost. Nedali si říct. Pochytal jsem je, povyhazoval a nakonec použil tzv. „Schneckenkorn“ nějaká zrna, která mají šneky odpuzovat. Zřejmě odpuzují. Koupil jsem bazalku Picolino, která je zvlášť aromatická a k jejím kořenům jsem zasypal ono kouzelné zrní. Šneci se plazí okolo, nevrle se dívají na mně a na Picolino, ale nežerou. Má žena může konečně rozvinout svůj kuchařský talent bez omezení a nechtěné konkurence.

9)      Mravenci. Ty potvory se musely nějak nabourat do počítačového systému soukromé kliniky v Leechu. Ihned, když se má žena nechala operovat, objevili se v mém trávníku po tisících. Psal jsem o mém zápasu s nimi už minulý rok. Tehdy stačilo pohrozit, že to vezme do rukou má žena a ta umí být k havěti nelítostná. Teď si mysleli, že udeřila jejich hodina. Mraveniště jsem měl v trávníku každých deset centimetrů, kosit se vlastně vůbec nedalo, zůstávaly jen bahnité fleky. Vytočili mě na nejvyšší míru, přiznám se, nečekal jsem, že se žena vrátí, aby převzala vyjednávání. Ze strany té mravenčí havěti to bylo poplivání všech dohod, přešli do generální ofenzívy. To, s čím jsem bojoval minulý rok, byl očividně jen předvoj. Ten zjistil, že se na mém trávníku dobře žije a přivedl hlavní vojsko. Přiznám se, použil jsem jed a budu ho používat i nadále. Za daných okolností, kdy nepřítel nedodržuje žádné dohody ústní ani písemné, je boj nevyhnutný. A při přesile milion proti jednomu samozřejmě nemůžu postoupit čestný boj muže proti muži, tedy vlastně muže proti mravenci. Neměl jsem na výběr, musel jsem sáhnout ke zbraním hromadného ničení. Nu což, biologické prostředky jejich stavy notně zredukovaly, mravenišť ubylo, ještě ale nezmizela. Musím v boji pokračovat. Jen mě prosím neprozraďte USA. Obama už končí, potom přijde další Bush a já nechci být zahrnut do osy zla. Jak dopadl Saddám Husejn, když měli Američané jen PODEZŘENÍ, že biologické zbraně má. A jak dopadl Irák bez Saddáma?

10)   Mráz. Tedy mráz samotný ne. Ale v kombinaci se sluncem je to zhoubná směska. Zejména pro mou milovanou bobkovišni. Pokud tato rostlina totiž namrzne a pak na takto namrznutý list zasvítí intenzivní ranní slunce, změní se teplota v listu až o 40 stupňů a tento se spálí. Věděl jsem o tom, už když jsem své živé ploty z bobkovišně sázel. Plížil jsem se ranní zahrádkou a vymezoval, kam dopadají ranní sluneční paprsky. Bobkovišni jsem pak vysázel v místech, která byla dlouho ve stínu. So jsem nedomyslel? Sázel jsem v květnu a v prosinci přišlo slunce zcela z jiné strany. Nebýt sousedovy tuje (to je ten soused s dubem) spálilo by mi ji kompletně. I tak první zimu skoro nepřežila, zůstaly z ní jen suché kolíky. Ale vzpamatovala se. Teď ji každou zimu přikrývám: je to sice hodně práce, sešít ochranné futrály na deset metrů dlouhý živý plot, ale vyplatilo se. Bobkovišni se daří skvěle, kdyby nebylo onoho dubu a jeho plísně.

11)   A  konečně mech. Člověk by nevěřil, kde všude je. Kde ho člověk vidí na povrchu, tam ho samozřejmě odhalí, jenže on se skrývá i mezi travou a dusí její kořínky. Zanedbal jsem vertikutaci, přiznávám se. Problém byl čistě technického rázu ale i projevem únavy materiálu, tedy mně. Ručně totiž už celou zahrádku vertikutovat nezvládám. Kupovat přístroj, který člověk potřebuje jednou do roka a který se k smrti rád kazí, je samozřejmě nesmysl. Je možné si vertikutátor půjčit, ale není to jednoduché. Jednak je těch přístrojů velmi málo, čeká se na něj i týdny a zažil jsem už, že vertikutátor přejel jeden jediný pokos, než se pokazil. A já ten přístroj nedostanu do kufru mého auta. Bylo by sice možné půjčit si auto, kterým bych převezl vypůjčený vertikutátor na mou zahrádku a pak zase odvezl zpět do Baumaxu nebo OBI, jenže to mi připadalo logisticky příliš složité a navíc jsem neměl díky službám a cestování na jaře ani jednu jedinou sobotu volnou (v neděli v Rakousku hlučný přístroj použít nemůžu – hrozí žaloba za narušování sousedských vztahů – jakoby čurající kocour nebyl horší!). Takže jsem problém podcenil a mech dusí mou trávu. I taky použiji jed. Nevím, co obsahuje – asi železo, protože železo mech nesnáší – ale má slibný název „Moos, nein danke“. Možná to pomůže, hned až se vrátím z dovolené, s tou potvorou zatočím. Nakolik to pomůže mé žloutnoucí a schnoucí trávě, to ještě uvidíme. Příští rok se bude vertikutovat, i kdyby na chleba nebylo.

Po návratu z dovolené jsem chtěl přejít do ofenzívy. Měl jsem připravené nůžky, pilu na tuje, hnojivo s přísadou na ničení plevele, mechu a mravenců. Jedy byly namíchány, kosačka stála připravena v zahradním přístřešku. Byl jsem i správně nabuzený, nepřátelé by neměli šanci. Přišel déšť – a jaký! Samozřejmě, že to bylo naschvál, nechci být paranoidní, ale tady se jednoznačně jedná o spiknutí. Ale ta voda jim nahoře nevydrží věčně. A potom – potom se uvidí. Generál Suvorov říkal, že nejlepší obrana je útok. Tak tedy vpřed. Jen co přestane pršet.

Čínské přísloví říká, chceš-li být šťasten jeden den, vezmi si do postele ženu, chceš- li být šťasten týden, zabij prase a sněz ho, chceš-li být šťasten rok, ožeň se. Chceš-li být ale šťasten celý život, staň se zahradníkem.

O štěstí se musí bojovat.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.