Otázku, která se dnes a denně probírá v médiích, zodpověděl svého času skotský novinář a spisovatel Neal Ascherson lapidárně: „každému a nikomu.“

                Dnes se ptáme, zda má patřit Rusům, kteří na poloostrově tvoří národností většinu, Ukrajině, na kterou poloostrov pevninským spojením navazuje a politicky k ní stále ještě patří, nebo Tatarům, z jejichž jazyka pochází jméno poloostrova? Krym pochází zřejmě z tatarského slova Kerim, což znamená pevnost. Pohled na mapu vysvětlí, proč Tataři poloostrov tak nazvali. Všechny ruské pokusy o přejmenování poloostrova ( a že jich od roku 1783, odkdy Krym k Rusku patřil, nebylo málo) ztroskotaly.

                Jestliže si určitá země vydobude takovýto statut země všech a nikoho, je na malér zaděláno. Pokusím se v krátké historické studii zodpovědět otázku, proč tomu tak bylo a je.

                Už pohled na mapu signalizuje, že tento relativně malý poloostrov je zvláštní. S pevninou je spojen jen uzoučkou pozemní cestou zvanou Perekop, od pevniny na východě jej zase odděluje jen úzký Kerčský průliv. Tento podvěsek na severním břehu Černého moře vzbuzoval pro tuto svoji strategicky výhodnou polohu vždy zájmy nejrůznějších národů a států, aniž si někdo mohl skutečně říci, že by byl jeho.

                Už staří Řekové při své kolonizaci Černého moře, které nazývali Pontos Euxeinos nebo „Pohostinné moře“ , založili na poloostrově hned několik prosperujících kolonií. A to nejen Iónové, kteří byli jakožto národ námořníků stejně všude od dnešního Španělska až po Gruzii (tehdejší Kolchidu), ale dokonce i nepříliš námořně zdatní Dórové. Ti ukázali při volbě místa ale obzvláštní šikovnost a jejich kolonie Chersonéssos se stala nejen hlavním opěrným řeckým bodem na poloostrově, ale dala poloostrovu na dlouhou dobu i jméno. Poloostrovu se říkalo Chersonéssos Tauriké, jako připomínka na původní obyvatelstvo kmene Taurů a znalci řecké mytologie si okamžitě vzpomenou, že právě sem odnesla bohyně Artemis Ifigenii, když ji chtěl její otec Agamemnon obětovat a učinila ji tam svou kněžkou. O jejím osudu vytvořil slavné drama Euripidés a nazval je „Ifigenie na Tauridě“.

                Krymské řecké kolonie si udržely nezávislost v době perské nadvlády nad západní Asií, ale i v době Alexandra Velikého a jeho nástupců. Postupně se ale dostaly pod tlak vzmáhajícího se království Skythů na pevnině a zorganizovaly se do takzvaného Bosporského království, které zabíralo východní část poloostrova a dnešní ruské území za Kerčskou úžinou. Na začátku prvního století před naším letopočtem požádala ale vládnoucí dynastie Spartokovců, stejně jako ještě nezávislá osada Chersonéssos  o ochranu pontského krále Mithridata VI. Eupatora a ten tuto dynastii na trůně Bosporského království vystřídal. Tento ctižádostivý panovník se dostal do konfliktu s Římany, s nimiž vedl celkem tři války (89 – 84, pak 83-82 a 74-64 př.n.l.). Na jejich konci byl – jak už to bývalo ve válkách s Římany zvykem – poražen, ztratil svá území v Malé Asii a hledal azyl právě na Krymu. Římský vojevůdce Pompejus se k němu snažil probít přes Kolchidu (dnešní Gruzii), jenže Kavkaz byl pro římské legie nepřekonatelný (nešlo to ani po pobřeží  – oblast Soči byla pro Pompejovo snažení konečnou stanicí). Římané tedy aspoň zablokovali bosporské přístavy a ekonomická tíseň přinutila Mithridatova syna Farnaka, aby kapituloval a slíbil otce Římanům vydat. Ten nato spáchal sebevraždu. Tato sebevražda byla poněkud kuriózní a vstoupila do dějin. Mithridates žil totiž celý život jako pravý orientální panovník ve strachu, že bude otráven a proto se ládoval protijedy před každou hostinou. Jeho tělo bylo údajně oněmi protijedy tak naplněno, že jed, který požil v sebevražedném úmyslu, neúčinkoval. Když už čekání na smrt trvalo dlouho a bylo bezvýsledné, poručil bývalý král svému otrokovi, aby jej zabil mečem.

                Římané se odměnili Farnakovi tím, že ho sice přijali „pod ochranu“ neposlali do Bosporu ale své legie a království si udrželo po celou dobu římské nadvlády formální nezávislost, čili jakousi autonomii – osud, který měl Krym pronásledovat po téměř celé jeho dějiny. Římané zde ovšem udržovali jakousi trestaneckou kolonii, byli zde posíláni zvlášť nebezpeční trestanci.  (Myšlenka Guantanáma  tedy není nic nového). Pracovali zde v mramorových dolech. Nebezpeční je myšleno především ideologicky, proto tu byl také držen třetí Petrův nástupce na papežském stolci Klement, který zde byl roku 97 n.l. údajně na rozkaz císaře Trajána popraven (byl hozen do moře s kotvou na krku.)

                Po rozpadu Římské říše připadl Chersonéssos Byzanci, která zde udržovala své obchodní stanice a existovalo zde i biskupství pověřené obracením okolního obyvatelstva na křesťanskou víru. To šlo dost ztuha, na sever od Krymu se totiž vytvořila velká a mocná říše Chazarů, kteří neměli chuť opouštět své původní přírodní náboženství. Teprve v polovině devátého století se chazarský kagan rozhodl, že chce přestoupit na jedno ze světových náboženství (volbu si ale ponechal pro sebe) a pozval na svůj dvůr zástupce křesťanů Židů a muslimů. Právě tehdy tam cestoval i náš Konstantin (Cyril) se svým bratrem Metodějem jako vyslanci byzantského císaře a patriarchy a právě na Krymu v Chersonésu objevili pozůstatky svatého Klementa, což jim zabezpečilo věčnou slávu a Konstantinovi hrob přímo v lateránské bazilice po boku onoho legendárního papeže z počátků křesťanství. Koncem devátého století Chazarská říše prostě zmizela. Nikdo neví, kam Chazaří, znechucení neustálými útoky divokých Pečeněgů, zmizeli, podobnost maďarské gramatiky (Maďaři žili dvě stě let v Chazarské říši jakožto ochránci hranic říše) s finskou a estonskou, při naprosté rozdílnosti slovní zásoby těchto jazyků by ale byla možná hodná prozkoumání. Co když mírumilovní Chazaří prostě jen sbalili kufry a odešli daleko na sever, kde jim všichni dali – aspoň načas- pokoj.

                Chazaři tedy odtáhli (možná) na sever, Maďaři k nám do střední Evropy a na sever od Krymu se usadil další kočovný národ Kumánů. Slovanské obyvatelstvo Kyjevské Rusi tedy na jih k moři nedosáhlo, jižní stepi u Černého moře ovládali asijští kočovníci.

                Rozhodujícím způsobem se dějiny změnily ale až roku 1223. Tehdy přitáhli od východu Mongoli, nazývaní za západě i Tataři. Kumáni jim byli schopni vzdorovat jen do roku 1240. Pak prchli do Maďarska a přenechali celou zemi Mongolům. Právě pronásledování Kumánů si Mongoli vzali za záminku války proti Uhersku, kdy v roce 1241 rozdrtili u Slané vojsko uherského krále Bély IV a Slovensko skoro zbavili veškerého obyvatelstva. Poté, co se stáhli nazpět do Asie, vytvořili několik – z jejich pohledu západních – chanátů. Nejmocnější z nich byl Chanát Zlaté hordy, rozkládající se od Dněstru až k Azovskému moři. Krym měl hrát v této říši rozhodující roli. Protože Chanát Zlaté hordy ovládal prakticky všechny obchodní cesty z Číny do Evropy – zejména hedvábnou stezku – potřeboval přístavy, odkud by východní zboží transportoval do bohaté Evropy, toužící po hedvábí, perlách, pepři  a jiném lákavém zboží. Přístavy na Krymu byly k tomu účelu ideální. Jako první to pochopili Janované. Protože Byzanc po svém dobytí křižáky v roce 1204 ztratila na Krymu svůj vliv, začali zde zakládat své osady. První z nich Kaffa vznikla už roku 1266 a následovaly Sudak, Matrida, Jalta či Balaklava a konečně i Azov. Janované samozřejmě nezapomněli anektovat i Cherson.

                Protože ale Byzantinci v roce 1261 dobyli své hlavní město na křižácích nazpět, byli Janované závislí na přízni byzantského císaře. Smlouvami s ním si zajistili volný průjezd úžinami Bosporem a Dardanelami, císař jim nakonec přepustil část Konstantinopole za Zlatým rohem – Petru, dnešní  Galatu. Proto to taky byli Janované, kteří pod vedením kondotiéra Giustinianiho vzali na svá bedra hlavní zátěž marné obrany Konstantinopole proti Turkům v roce 1453.

                V době pádu Konstantinopole už se ale tatarský Chanát Zlaté hordy rozpadl na několik dílčích říší, nejmocnější z nich a také nejdolnější byl Chanát Krym s hlavním městem v Bachčisarají. V roce 1475 se formálně poddal Osmanské říši, což znamenalo definitivní vyhnání Janovanů. Pod ochranou sultána pak – opět jednou autonomní – krymští vládci v roce 1502 zničili zbytky Zlaté Hordy. Nebylo to úplně rozumné, expandující Rusové této skutečnosti totiž využili k dobytí Kazaně a Astrachaně a stali se tak novými, nepříliš pohodlnými sousedy krymských Tatarů.  O sedmdesát let později se Tataři pokusili toto nedopatření napravit. Vytáhli na sever a ve dnech 24 – 26. května 1571 dobyli a vypálili Moskvu.  Bylo ale už pozdě. Severní soused už příliš zesílil a navíc v Kremlu seděl vládce nad jiné schopný  a mazaný – Ivan IV. zvaný zcela právem Hrozný. Ten odmítl po pádu Moskvy ihned kapitulovat a protahoval vyjednávaní o kapitulaci, míru a kontribucích tak dlouho, až se mu podařilo dát dohromady nové vojsko. Pak vyjednávání přerušil.  Zuřící krymský chán Devdet Giraj vytáhl v roce 1572 proti lstivému moskevskému vládci s novým vojskem a spoustou těžkých děl, jeho vojsko bylo ale ruským vojevůdcem Michailem Vorotynským u vesničky Molodi v několikadenní bitvě rozdrceno. Tato bitva se udává jako začátek úpadku krymského chanátu, který se už z této porážky nikdy nevzpamatoval a v následujících stoletích byl už v trvalé, i když statečné defenzívě proti expandujícímu Rusku. Kníže Vorotynský se vděčnosti nedočkal. Tedy dočkal, ale jen nakrátko. Nejprve jen car Ivan bohatě obdaroval, poté ale z něj a z jeho popularity dostal strach a v roce 1573 jej dal popravit.

                Tataři kladli Rusům hrdinný odpor. Byly to právě opakované neúspěchy v pokusech o dobytí Azova, které nakonec přiměly Petra Velikého, aby se vzdal další snahy o získání přístupu k moři na jihu a založil Petrohrad. Jenže co nedokázal velký chlap, dokázala velká ženská. Tedy Kateřina Veliká. Ne nadarmo jí ve Francii říkali le Grande, tedy velký, jako by byla muž.

                V roce 1774 vyhlásil už hodně zmenšený Krymský chanát pod ruským tlakem nezávislost na Turecku. Následně opustili Krym z podnětu Rusů všichni křesťané. Následoval hospodářský kolaps, občanská válka a v roce 1783 ruská intervence, jež vedla k obsazení celého Krymu a jeho přičlenění k Ruské říši. Tažení vedl Kateřinin důvěrník a milenec kníže Potěmkin. Název Potěmkinovy vesnice, kdy chtěl své paní prezentovat nové šťastné poddané ve válkou zničené zemi, pochází právě z té doby. Krym byl přejmenován na Gubernii Taurii  (první z mnoha pokusů dát této zemi jiný než tatarský název) a na 100 000 Tatarů uteklo před ruským násilím do Turecka. V roce 1784 založili Rusové na Krymu nový moderní přístav Sevastopol, město obydlené od samého začátku ruskými přistěhovalci a tento stav se nezměnil dodnes.

                V letech 1853 – 1856 se Krym stal válčištěm velmocí. Do války mezi Ruskem a Tureckem se totiž zapletly i Anglie, Francie a nakonec i Sardinské království.  Rusové válku prohráli, poloostrov ale podrželi a další statisíce Tatarů, kteří během války kolaborovali s nepřáteli Ruska, uprchly do Turecka. Okolo roku 1900 žilo na Krymu už jen 187 000 Tatarů.

                V roce 1917 po Velké říjnové revoluci byla vyhlášena Lidová republika Krym. Právě Krym si vybral za svou základnu jeden z legendárních velitelů Bělogvardějců Wrangel.  Byl asi nejschopnějším ze všech protisovětských velitelů, jenže přišel pozdě, když už bylo v podstatě po všem. Snaha udržet Krym mimo vliv sovětské moci byla odsouzena k neúspěchu. V roce 1921 musel Wrangel se svými vojáky poloostrov vyklidit a byla zde vyhlášena Autonomní socialistická sovětská republika v rámci Sovětského Ruska.

                V roce 1942 dobyla poloostrov po dlouhých a těžkých bojích německá vojska (obrana Sevastopolu vstoupila do ruských dějin a je dodnes mýtem a důvodem, proč má Rusko právě k tomuto městu tak silný emocionální vztah). Krym dostal název Gotengau jako vzpomínku na takzvané krymské Góty, tedy Germány, kteří zde kdysi měli žít. Hitler měl v plánu vysídlit odtud slovanské obyvatelstvo a nasídlit sem německé obyvatelstvo z Jižního Tyrolska ( to aby udělal radost spojenci Mussolinimu, kterého jihotyrolští Němci nikdy nepřestali znervózňovat, nemohl proti nim ale z ohledu na silnějšího spojence nic podniknout). Z těchto plánů nakonec sešlo – Tyrolákům se na Krym zřejmě nechtělo a v roce 1944 se Krym dostal opět pod sovětskou kontrolu. S fatálními následky pro tatarské obyvatelstvo. Pod záminkou jeho kolaborace s německými okupanty (což byla částečně pravda, Tataři byli ochotni spolupracovat s kýmkoliv, jenom když je zbaví Rusů) byli 18.května 1944 přesídleni do oblasti Kazaně ( kde je dnes Autonomní tatarská republika) a Ufy (Baškirská autonomní republika) . Polovina z nich transport v dobytčích vagónech bez jídla a pití nepřežila.  Autonomie Krymu byla zrušena a Krym začleněn do Ruské socialistické sovětské republiky. V únoru 1945 měl na sebe Krym přitáhnout oči celého tehdejšího světa, protože se zde na Jaltě konala konference mocností (SSSR, USA a Velká Británie), jež měla rozhodnout o poválečném uspořádání světa – jak to dopadlo, zejména pro nás, víme.

                V roce 1954 pak Nikita Chruščov, sám Ukrajinec, daroval Krym Ukrajině. Jak zdůraznil jeho syn, politolog žijící v USA, nevedly ho k tomu žádné politické, morální či etnické, ale pouze hospodářské důvody. Na Krymu žijící Rusové, kteří zde už skoro dvě stě let tvořili většinu, se s tímto činem nikdy nesmířili. V roce 1967 došlo k rehabilitaci krymských Tatarů, návrat na Krym jim byl povolen ale až v roce 1988 za vlády Michaila Gorbačova. Dnes tvoří z dvojmilionového obyvatelstva Krymu 12%, (Rusové tvoří 58% a Ukrajinci 24%) Mimochodem obyvatelstvo Krymu se v posledních desetiletích následkem vystěhovalectví stále zmenšuje, od roku 1995 zde ubylo 250 000 obyvatel. Mimochodem ruštinu jako dorozumívací jazyk preferuje 97 procent obyvatelstva Krymu!

                Navzdory tomuto etnickému složení hlasovalo v roce 1991 při rozpadu Sovětského svazu 54% krymského obyvatelstva pro samostatnost Ukrajiny. Ihned ale začaly problémy. Nepomohlo ani, že Krym znovu dostal svůj statut autonomní republiky a že má vlastní parlament, vládu i rozpočet. Rusko má totiž k této zemi obzvlášť vřelý vztah. A tak žhavá láska může být zničující. V roce 1993 vyhlásil ruský parlament Sevastopol za ruské město, Sevastopol je totiž, jak známo, hlavní opěrný bod ruské černomořské flotily. Po několikaletých vyjednáváních došlo nakonec v roce 1997 mezi Ruskem a Ukrajinou k dohodě o nájmu přístavu a vojenské základny na dvacet let – tedy do roku 2017.

                Už v roce 2008 ale došlo k vážnému konfliktu. Ukrajinský prezident Juščenko (pro něhož na Krymu hlasovalo méně než 20% voličů) se v době rusko-gruzínského konfliktu postavil na stranu Gruzie a chtěl smlouvu Rusku vypovědět. Nakonec si to netroufl udělat, Rusové jsou ale od této chvíle velmi přecitlivělí na každou politickou změnu v Kyjevě. Jedním z prvních činů Viktora Janukoviče (zvoleného na Krymu ukrajinským prezidentem většinou 89% hlasů) bylo prodloužení oné smlouvy s Ruskem, za což dostal jako protislužbu zvýhodněné ceny ruského plynu.

                A tak není divu, že to dnes na Krymu opět vře. Politicky patří sice Ukrajině, etnicky ale Rusku. Tataři mají pak z Rusů historicky podmíněný panický strach, Ukrajinci se nechtějí stát trpěnou menšinou. Putin má ale (oprávněné?) obavy, že by mohl dostat s novým ukrajinským vedením ohledně Sevastopolu opět nemalé problémy. A využívá situaci. Ruské jednotky, které se na Krymu vylodily, mohou počítat s plnou podporou většiny krymského obyvatelstva. Stejně jako svého času v Abcházii či v Jižní Osetii. Krym bude mít tedy nemalé problémy obhájit zde svou suverenitu. Ostatně Janukovičem dosazený premiér krymské vlády Anatolij Mohiljov byl 27.února vystřídán vůdcem proruské strany Sergejem Axjonovem. A pokud dojde na Krymu k volbám, nemusí Putin vůbec nic manipulovat. Většinu získá Axjonov a v případném referendu o odtržení Krymu od Ukrajiny bude hlasovat jistá většina pro samostatnost poloostrova. Samozřejmě, že tuto samostatnost uzná pouze Rusko. Rusko samozřejmě nebude Krym anektovat, to by byla fatální politická chyba, bude ale požádán legálně zvolenou vládou autonomní republiky Krym o ochranu a samozřejmě ji rád poskytne. Fungovalo to v Abcházii i v Jižní Osetii, proč by to tedy nemělo fungovat teď? Samozřejmě je Krym větší sousto. Nejen proto, že je větší, ale proto, že je skutečně v Evropě, skoro před prahem Evropské Unie. Jenže Ukrajina nebude mít šanci získat kontrolu nad poloostrovem zpět. Může harašit zbraněmi, jak už to Vitalij Kličko i dělá, nemá proti Ruské armádě ale ani tu nejmenší šanci. Evropa a Amerika můžou hrozit sankcemi, nikdy je neuvedou skutečně do reality. Na to potřebují příliš ruský plyn a ropu. A Putin potřebuje zase Evropu jako odběratele. Bez vývozu ropy a plynu se zhroutí jeho ekonomika. Bohužel pro něj vedou všechny plynovody přes území Ukrajiny – plynovod pod Baltickým mořem ještě není – pokud vím ani tak brzy nebude – v provozu.  Pokud by ovšem Ukrajina zastavila dodávky na západ, přivolá na sebe hněv Evropy.

                Ať to teď vypadá jakkoliv dramaticky, nakonec dojde k dohodě. A Krym, zřejmě už brzy „samostatný“ bude patřit, jako tomu bylo vždycky, všem a nikomu.

                Vitalij Kličko má sice pravdu, když říká, že lidé chtějí především žít dobře a v dostatku a nacionalismus, federalismus a další politická hesla jsou mu vnucována lidmi toužícími po politické moci. Jenže kdo to těm lidem na Krymu vysvětlí?

2 Comments on Komu vlastně patří Krym?

  1. Hlavním důvodem dobytí Krymu carslkým Ruskem byly soustavné nájezdy Tatarů na Ukrajinu, Polsko, Rusko, nakonec i na Rak-Uhersko, spojené s lovem lidí a jejich odvlékáním do otroctví. Tatři tak odvlekli z východní Evropy do Turecka miliony lidí. je zajímavé že tuto závažnou skutečnost trvající několik staletí žádné stránky nezmňují z důvodů politické korektnosti a dévotnosti k muslimům.
    Poté ale negativní úloha Tatrů v jejich protislovanské genocidě zdaleka neskončila. Ve 30. letech tvořili bolševické komanda které brali Ukrajincům obilí a zásoby potravin a vyvolali tak obrovský hladomor, největší v dějinách lidstva. Za Holodomoru tataři a chazaři vyvraždili na 6 milionů Ukrajinců. Následoval krátký oddech a hned poté spolupráce s hitlerovským Německem.

    • Nevím, odkud máte informaci, že právě Tataři tvořili ona stalinistická komanda, která přivedla Ukrajinu k hladomoru v zimě 1932/1933? Byla to Stalinova brutální odpověď na odpor Ukrajinců vůči kolektivizaci, v stalinském Rusku nebyla komanda tatarská,čečenská gruzínská či jiná, už proto, že bolševická ideologie hlásala internacionalitu proletariátu. Ta komanda byla z rudých gard a Čeky a organizována byla přímo z Moskvy. Svůj vztah k Tatrům demonstroval Stalin ostatně jejich vysídlením z Krymu, přičemž jich téměř polovina transport do střední Asie nepřežila. Myslíte si opravdu, že by Stalin takto likvidoval národ, který by mu sloužil, jak vy popisujete? Někdy je dobré religiózní emoce potlačit a držet se prostě faktů.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.