Month: February 2018

Vděčnost


Samozřejmě vždycky potěší, když se jí člověk dočká a není to zas až tak zřídka. Ale počítat se s ní nedá. Ovšemže jsou chirurgové poněkud zvýhodněni. Pacienta k nim přivezou, oni vyřežou, co bylo špatně a pacient po několika dnech odchází (či dokonce odbíhá) domů a za týden tancuje na maturitním plese své dcery. Aby pak nebyl vděčný! K nám pacienta taky přivezou vleže a po týdnu odjíždí buď na kolečkovém křesle, nebo se odšourá s pomocí rotátoru, vděčnost je k tomuto stavu adekvátně zredukovaná. A samozřejmě zní v hospodě u piva mnohem lépe: „operoval mě oberarzt Graff,“ než „tuhle pilulku mi předepsal oberarzt  Polách.“

No dobře, s určitou mírou frustrace musíme umět žít.

Současný pacient je totiž pacient informovaný. A informovaný znamená především nedůvěřivý a nespolupracující. Proč by měl brát nějaké léky, když se na internetu dočetl, že léky škodí, že homeopatie je mnohem zdravější a prospěšnější a že kozí mléko zabraňuje vzniku rakoviny lépe než preventivní kolposkopie? A ostatně, kdyby to s alternativní léčbou přece jen neklaplo, jsou tu přeci doktoři a ti jsou povinni dát zase všechno do pořádku. Proč tedy nějaká dieta, cvičení či dokonce  – nedejbože – každodenní pohyb!

Jestliže má mladý pacient v těle už umělou kovovou protézu aortální chlopně apřiv druhé operaci dostal dokonce protézu části aorty, čekal by lékař (tedy já), že bude spolupracovat, protože je k tomu nucen. Chyba lávky. Přesvědčit takového pacienta, aby si nechal ošetřit hnisající zub, byla naprosto marná námaha. V podstatě jsme sklidili jen výsměch. A to i potom, kdy skutečně baktérie z onoho zubu napadly jeho chlopeň a způsobily mu endokardititu, tedy zánět oné chlopně a postihla dokonce i onu protézu. Tehdy nám všem vynadal, že ho špatně léčíme, že je naší povinností ho uzdravit i s jeho hnisavým zubem, na který si stejně nedá sáhnout. Podařilo se nám ho nakonec poslat na kliniku, obávám se ale, že jeho případ skončí tragicky. Zbytečně tragicky, nás ovšem pacient dělá zodpovědnými za všechny své problémy – protože mu ti směšní doktoři radili nechat si vytrhnout zub!

Protože podobné stavy chodí v sérii, vzápětí se objevil další z našich chronicky známých, ale obtížných pacientů. Roky má zánět kosti na noze tedy takzvanou osteomyelitidu. Naši léčbu kategoricky odmítal, jezdil raději k homeopatovi do Korutan, kde za jednu léčbu platil 500 Euro (naše léčba byla zadarmo, čili nemohla být tak dobrá, to dá rozum). K nám dorazil samozřejmě, až baktérie z jeho kosti napadly jeho srdeční chlopeň. Okamžitá operace mu sice zachránila život, o několik týdnů později ale se chlopeň odtrhla (měl abscesy i v chlopenním aparátu a ty se rozpadly). Šance na přežití je minimální, chirurgové dávají od něj ruce pryč, ten zánět v kosti je tady samozřejmě stále, amputaci nohy ovšem odmítl už předtím – teď by mu to už stejně nepomohlo.

Ovšem jsou i situace veselejší. Před nedávnem jsem měl zase jednou službu, jakými jsem známý. Před ambulancí se hromadili pacienti, absolutně jsme je s mladou kolegyní nestíhali vyšetřovat, než jsme vyšetřili jednoho, stáli na chodbě před ambulancí dva noví. Částečně opravdu těžce nemocní pacienti, částečně kverulanti a lidé, které před dvěma dny píchla vosa, a teď si chtějí nechat to místo prohlédnout. Jedna z opravdu nemocných pacientek – stará paní, byla samozřejmě na přijetí. Vypsal jsem papíry a nechal jsem zavolat na oddělení, aby si pacientku okamžitě převzali, protože je ambulance právě pod tlakem a potřebuji nutně kóji, ve které pacientka leží. Půl hodiny se nedělo nic. Poté zavolala sestra a upozornila personál z oddělení, že ona pacientka leží ještě stále na lehátku v ambulanci, nedaří se jí dobře, a aby si ji odvezli. Nedělo se opět nic. Po dalších dvaceti minutách jsem zavolal osobně. Přiznám se, že jsem byl už trochu podrážděný a upozornil jsem ošetřovatele, že tu pacientku je třeba OKAMŽITĚ odvézt na oddělení, protože:

  • Se jí nedaří dobře
  • Nemáme volné kapacity a potřebujeme nutně a ihned její kóji

Dalších patnáct minut se nedělo opět nic. Poté jsem se na oddělení vydal osobně. Personál seděl okolo počítače a na mou otázku, proč nepřišli pro pacientku, mi odvětili, že mají jinou práci. Hranice mé psychické zatížitelnosti byly překročeny. Byl jsem hlučný, přiznávám. Poté byla pacientka okamžitě převzata, uložena do postele a zavedena příslušná léčba. Po mém hlasitém upozornění na to, že si budu na příslušný tým oficiální cestou stěžovat (což jsem i udělal) najednou běželo všechno jako na drátku. Myslíte si, že jsem zvítězil? Kdepak. O měsíc později mi byl z ředitelství doručen mail. Dcera oné pacientky si na mě stěžovala, že jsem byl „NEPŘÍJEMNÝ K ZDRAVOTNÍMU PERSONÁLU!“ Příště tedy ponechám věcem volný průběh, i kdyby měla její maminka ležet na lehátku před ambulancí na chodbě tři hodiny.

Nejskurilnější historii jsem zažil před dvěma lety. Přijali jsme pacienta s tzv „skoroinfarktem“. V medicínské hantýrce se mu říká NonSTEMI Infarkt, na rozdíl od toho opravdového STEMI, kdy už odumírá srdeční sval. Byl těžký kuřák, měl vysoký neléčený tlak a zjistili jsme i velmi špatnou funkci ledvin. A právě to byl problém.  Při jeho funkci ledvin, zredukované na míň než třetinu normálu by vyšetření srdečním katetrem, které bylo jinak potřebné, znamenalo díky zatížení kontrastní látkou, která se při tomto zákroku podat musí, skoro s jistotou definitivní selhání ledvin a trvalou léčbu dialýzou. Pohovořili jsme tedy s pacientem i jeho manželkou, že se pokusíme této situaci předejít a budeme jej léčit konzervativně. Dostal všechny příslušné léky, poučili jsme ho o škodlivosti kouření a potřebě kontrolovat hodnoty krevního tlaku. Léky jsme vybrali s ohledem na ledvinnou funkci a ta se skutečně zlepšila, ne ovšem natolik aby umožnila vyšetření oním srdečním katetrem.

Nicméně pacientovi se dařilo dobře, jeho hodnoty se stabilizovaly. Poslali jsme ho na rehabilitační pobyt a poté pozvali do nefrologické ambulance, aby se nedojbože s těmi jeho mizernými ledvinami něco zlého nestalo. Objevil se v ambulanci po absolvování pobytu v rehabilitačním centru, jeho hodnoty byly zhruba stejné, jako při propuštění, tedy uspokojivé, i když ne dobré, subjektivně se mu dařilo velmi dobře. Nápadná byla jen zvýšená hodnota draslíku, kolegyně se ale dopátrala důvodu.  Pacient se jí pochlubil, že pije denně až dva litry ovocných šťáv, protože jsou zdravé a lepší než naše léky. Trošku se vyděsila a pokusila se ho přesvědčit, že je to hodně, protože z onoho ovoce zůstává pak draslík v těle a může být nebezpečný. V zpětném pohledu si myslím, že jej nepřesvědčila.

O šest týdnů později se objevil v nefrologické ambulanci znova, tentokrát jsem tam byl já. Jeho hodnoty byly naprosto stejné jako před šesti týdny i s oním mírně zvýšeným draslíkem, pacient se chválil, jak se mu dobře daří a že je plně zatížitelný. Všechno tedy potěšující, nebýt mého citlivého nosu. Zavětřil jsem, pak ještě jednou a pak jsem se ho nevěřícně zeptal: „poslouchejte, vy kouříte?“

Zasmál se a pravil: „Samozřejmě. Zase jsem začal. Když se mi tak dobře daří, proč ne?“

Strnul jsem a pak jsem ze sebe vyrazil:  „Proboha, přestaňte s tím, nebo ten infarkt skutečně dostanete.“

O půl roku později jsem se nestačil divit. To když mi byla doručena žaloba k občanskoprávnímu řízení. Onen pacient mě žaloval. Ten infarkt totiž dostal pět dní po mém vyšetření. Odvezli ho na kliniku, tam mu udělali ono vyšetření srdečním katetrem, zjistili uzávěr koronární tepny a stenózy všech ostatních. Musel na srdeční bypass a následně mu přesně podle naší prognózy selhaly definitivně jeho ledviny a skončil na dialýze. Ve své žalobě a argumentoval tím, že když jsem věděl, že ten infarkt dostane, měl jsem ho okamžitě přijmout na jednotku intenzivní péče a pak by na té dialýze neskončil.  Mimochodem v k žalobě přiloženém mém nálezu byla má věta „Přísně se doporučuje okamžité ukončení konzumace cigaret!“ podtržena a opatřena třemi vykřičníky. Muselo ho to strašně naštvat.

Následovalo patnáct měsíců, kdy jsem musel několikrát komunikovat s právním oddělením, psát stanoviska k obviněním, odsouhlasit s pověřením odborného znalce na vypracování posudku, opatřit si advokáta atd. atd. A k tomu samozřejmě nervy – co když bude soudce pověřený případem vášnivý kuřák a dá pacientovi zapravdu? Soudní proces byl nakonec hodně jednoduchý. Soudce se tak hloupou žalobou nehodlal zabývat příliš dlouho. Mě k procesu ani nepozval a žalobu zamítl. Pacient prý po vynesení rozsudku volal „Tak mi dejte aspoň peníze na mého advokáta.“

Nedali jsme mu je. Nemá nás rád. My jeho taky ne. Musí se nechat dialyzovat v Grazu, protože máme strach ho přijmout do našeho programu. I když bydlí jen pět kilometrů od naší nemocnice.

V roce 2013 jsem v jedné slabé chvíli souhlasil, že převezmu službu na Štědrý den. Kdo už by proboha chodil na Štedrý den do nemocnice, myslel jsem si naivně, lidé mají úplně jiné starosti. Protože službu měla mít i jedna slovenská sestřička, naplánovali jsme si, jak si odpoledne posedíme, dáme si nějakou naši slovanskou večeři (Rakušáci jedí na Štedrý večer šunkové chlebíčky, čili nic pro nás) a přineseme CD s koledami, prostě uděláme si ve službě pohodu. Chyba lávky, dělali jsme účet bez hostinského.

Byla to jedna z nejstrašnějších služeb, kterou jsem v nemocnici zažil. Ambulance přetékala a z intenzivní medicíny jsem zažil skoro všechno, co je jen možné. Resuscitaci, intubaci, implntaci dočasného kardiostimulátoru a umělé dýchácí, dva centrální katetry a akutní dialýzu. Když už jsem toho měl tak akorát dost, dorazil do ambulance stařík a pozvracel nám celu kóji čerstvou krví. Neměl jsem alternativu, musel jsem gastroskopem do jeho žaludku. Tam na mne čekalo hned několik nepříjemných překvapení. Především to byl operovaný žaludek metodou Bilroth II, kdy je skoro celý žaludek odstraněn a dvanáctník a tenké střevo tvoří přívodnou a odvodnou kličku. Dále právě na anastomóze mezi oněmi dvěma částmi tenkého střeva stříkala krev z otevřené tepny. Indikace k okamžitému uzávěru krvácejícího místa kovovým klipem – kdyby se ovšem člověk k tomu místu mohl dostat! Jistěže – gastroskopem jsem se dostal až k oné cévě, když jsem ale vytáhl klip, musel jsem se o jeden centimetr stáhnout zpět a pak se mezi ono krvácející místo a můj gastroskop dostala slizniční řasa a tím pádem jsem nic neviděl. Po několika marných pokusech, dostat se klipem ke krvácejícímu místu jsem pochopil, že mi děda vykrvácí a umře. Zavolal jsem chirurga. Když přišel, vysvětlil jsem mu, že se k tomu krvácejícímu místu prostě nemůžu dostat a že bude muset operovat. Byl to hodně neuvážený výrok, protože chirurg zbledl na smrt, a kdyby mu sestřička nepřisunula židli, zřejmě by omdlel a museli bychom se starat ještě i o něho.

„Dobrá, Rony,“ pravil jsem rychle při pohledu do jeho bezkrevného obličeje, abych předešel jeho bezvědomí. „Já to ještě zkusím.“

Nakonec se mi skoro zázrakem podařilo jedním klipem posunout onu anastomózu tak, že se mi krvácející místo dostalo do zorného pole a druhým klipem jsem krvácení zastavil. Opouštěl jsem endoskopický sál s bolestmi na hrudníku – očividně křeč koronárních arterií a byl jsem na pokraji infarktu. Ale děda přežil.

Ráno po službě jsem tělesně i duševně zničen přijel domů s jediným přáním, dát si kávu a jít se prospat. Káva ještě nebyla na stole, když mi zavolala dcera. Mému zeti se nedařilo dobře, mám se na něho přijet podívat. Udělal jsem to. Měl uskřinutou kýlu. Protože se mi ji nepodařilo zreponovat, čili vrátit zpět do břicha, naložil jsem ho do auta a jel zpět cestou, po níž jsem před slabou hodinkou přijel, tedy do naší nemocnice. Tam jsem zetě svěřil službukonajícímu chirurgovi, který problém za pomoci infuse s opiátem proti bolesti vyřešil. Protože jsem na tu chvíli neměl co dělat, rozhodl jsem se jít podívat na intenzivku na mé pacienty z minulého dne. Všichni žili, dialýza běžela, ventilátor fungoval,  kardiostimulátor stimuloval a můj děda ležel na první posteli, měl už po několika krevních transfúzích opět lidskou barvu a probodával mě nenávistným pohledem. To poznáte –  když vás chce někdo pohledem zavraždit, nemůžete to přehlédnout. Dost mě jeho nezkrývaná nenávist překvapila, přece jen jsem měl pocit, že jsem mu zachránil život. Zašel jsem za sestřičkami.

„Prosím vás, co je s tím pacientem u dveří?“

„Co myslíte, pane doktore, daří se mu dobře.“

„Ale kouká na mně, jako by mě chtěl zabít. Ten člověk mě nenávidí.“

„Ach tak! On chtěl hned ráno, když se probudil, svůj vinný střik a my jsme mu řekly, že to pan oberarzt zakázal.“

Jak jsem pravil, s vděčností není třeba počítat, je třeba se jí nechat překvapit. Řeknu vám, že pak chutná ještě lépe. A s těmi nevděčnými prostě musíme umět žít. Patří to k našemu povolání.

Pro koho byl vítězný únor opravdu vítězný?


 

Tak za pár dní už tady bude zase  a bude mít dokonce kulaté sedmdesátileté výročí.

Samozřejmě si má generace pamatuje každoroční oslavy vítězného února, jeden z nejslavnějších dnů každý rok, kdy komunistická strana nutila zbytek obyvatelstva, aby s ní slavil převzetí moci v tomto státě. Slavili i ti poražení a těch nebylo málo. Ale museli, takový byl v totalitním systému zvyk a vedoucí úloha komunistické strany byla koneckonců zapsána do ústavy. I to byl výsledek oněch událostí v únorovém týdnu roku 1948.

Letos už budou slavit jen nemnozí, my ostatní můžeme tohoto data vzpomenout. A zamyslet se nad tím, o jaké vítězství tu vlastně šlo.

Z historického hlediska je únor 1948 v Československu opravdu zajímavý fenomén. Československo byla jedinou zemí, kde se komunisté dostali k moci vlastní silou, tedy bez přímé pomoci ruských tanků. Všude jinde to bez nich nešlo. V tom bylo Československo výjimečné a je vlastně dodnes, komunistická strana tradičního – tedy stalinského typu – existuje už jen tady, všude jinde se politici tohoto názvu už dávno rádi vzdali a stali se socialisty, nacionalisty, fašisty nebo jinými – isty, podle potřeby. Protože těm, kdo v té straně byli a kteří s ní slavili v únoru 1948 převzetí moci, šlo vždy jen o jedno – o převzetí moci a vytvoření „nové elity“ či „nové šlechty“ z vlastních řad. Ideologie byla podružná a pouze nástrojem k dosažení cíle. Z naivního snažení prosadit ideu spravedlivé společnosti vyléčil komunisty všech zemí už dávno Stalin a jeho hrůzovláda. Stranická legitimace byla předpokladem pro stoupání po žebříčku moci a výhod, byla předpokladem, aby se člověk stal členem této nové elity (i když i toto bylo vyhrazeno jen nemnohým členům strany, ti ostatní tvořili jen potřebné „křoví.“)

O únorových událostech bylo psáno už mnoho a bude letos opět. O neschopnosti ministrů, kteří nedokázali počítat do čtrnácti, aby jejich demise skutečně mohla vést k pádu vlády a vypsání nových voleb. Ale mohli skutečně ještě něco ovlivnit? A mohli aspoň věřit tomu, že svým vystoupením z vlády něco ovlivnit mohou? Nebyly karty už dávno rozdány a oni měli v rukou ty nejhorší, s nimiž se vyhrát opravdu nedalo? Poslední varianta je podle mého soudu ta správná.

O osudu střední Evropy se rozhodovalo už o celých pět let dříve, v iránském Teheránu, kde se 28.11 – 1.12. 1943 sešli Josef Visarionovič Stalin, Winston Churchill a Franklin Delano Roosewelt, aby se dohodli na společném postupu proti fašistickému Německu. Po ruském vítězství u Kurska v roce 1943 byla válka v podstatě rozhodnuta, německá síla k útoku definitivně zlomena. Jestliže dokázali Němci v roce 1941 útočit na frontě široké 3000 km, v roce 1942 při útoku na Stalingrad stále ještě na frontě o šířce 300km, v roce 1943 už nedokázali z Kurska zvítězit ani na frontě o délce 30 kilometrů. A od této porážky se už na další ofenzívu nezmohli, hospodářská a technická převaha spojenců je stále více tísnila a bylo jasné, že k obratu pod neustálým bombardováním německých zbrojních továren už nemůže dojít.

A Stalin už tehdy ihned vymezil sféru ruských zájmů v Evropě. Jestliže Churchil se snažil prosadit invazi spojenců v Jugoslávii, kde by půdu pro vylodění připravili Titovi partyzáni a odkud by americké, britské a francouzské jednotky mohly postupovat na sever přes Maďarsko, Československo a Rakousko, Stalin se snažil přesvědčit amerického prezidenta, že vylodění je potřebné provést na západě, tedy v Normandii. Měl hned několik pádných argumentů a výhod.

  • Na mapě to vypadlo logičtěji, délka transportu vojáků byla kratší a utajení akce bylo tím pádem snadnější, než kdyby měli přeskupovat obrovské množství lodí a letadel do Středomoří. (I když spojenci už od září 1943 operovali po úspěšném vylodění v Itálii, což byl hlavní Churchillův argument)
  • Politické záměry Winstona Churchila, který se rval o zachování demokracie v poválečné Evropě, Roosewelt prostě nechápal. Vůbec věděl o evropských poměrech dost málo, byl to výsledek mnoholetého amerického izolacionismu.
  • Roosewelt obdivoval Stalina a snil o tom, že by mohl vládnout ve Spojených státech stejným způsobem, jako Stalin v Rusku. Je to něco podobného jako dnes, kdy by se Donald Trump zoufale chtěl podobat Vladimírovi Putinovi, nedaří se mu to ale, protože americký demokratický systém je na to příliš stabilní, než aby se dal proměnit v diktaturu jednoho muže. Rooseweltovi tedy stačil Stalinův slib, že osvobozené země si budou moci svůj politický systém svobodně zvolit a že zde proběhnou svobodné demokratické volby. Stalin nikdy neuvažoval ani na sekundu, že by své sliby měl plnit, byla to jen nedílná část jeho politické taktiky, ostatně komunistická taktika se vždy zakládala na lžích a slibech nesplnitelného.
  • Churchill měl vroubek z první světové války. Tehdy jako lord admirality se pokusil o invazi britských jednotek v Gallipoli v Turecku, aby přinutil spojence Německa Turecko k příměří a odpadu od císařského Německa. Tato invaze dopadla tragicky. Britové v Gallipoli ztratili 50 000 padlých a 130 000 zraněných vojáků a generál Mustafa Kemal Paša, který je tam porazil, svým vítězství položil základy své politické kariéry, na jejímž konci se stal Atatürkem, tedy otcem všech Turků. Churchillovi tedy kdykoliv mohlo být předhozeno, že se při plánech námořní invaze už jednou spálil a že se tedy nevyzná. On sám to dobře věděl, a proto nemohl při prosazování svého plánu jít až po hranici možného.

Výsledkem všech těchto faktorů bylo rozhodnutí o otevření druhé fronty v Normandii, tedy tak daleko na západě, jak to jen šlo. Po Teheránu bylo tedy rozdělení zájmových sfér v Evropě víceméně dáno, toto bylo potvrzeno pak na konferenci na Jaltě a poté v Postupimi. Postupim už jen potvrdila status quo.

Linie styku spojeneckých vojsk byla určena politicky a ne strategicky. Američané byli v Plzni už pátého května a průzkumné jednotky se objevily před Prahou už o den později. V podstatě nestálo nic v cestě tomu, aby Američané osvobodili Prahu a s ní i celé Čechy (Němci by se jim ochotně vzdali a Praha si mohla ušetřit krvavé povstání, jehož jediným cílem bylo zabránit odchodu německých vojsk na jih do amerického zajetí. Jenže generál Patton se zeptal Eisenhowera, zda může jet do Prahy, Eisenhower se zeptal Roosewelta a ten se zeptal Stalina. A Stalin řekl ne. Tím bylo o dalším osudu Československa v podstatě rozhodnuto. Patton si tento telefonát až do smrti vyčítal.

Druhým rozhodujícím faktorem byl prezident Beneš a jeho dosti nepochopitelné jednání během druhé světové války. Je pravda, že po svém exilu do Londýna, to byl právě Sovětský svaz, který uznal českou exilovou vládu za legitimní. Stalin neměl žádné právní námitky k faktu, že Beneš v Československu po Mnichově oficiálně na funkci prezidenta abdikoval, aby se v Londýně opět prezidentem nazýval. Zatímco Britové měli výhrady, Rusům to bylo jedno. A Beneš byl vděčný. Dokázal to svou návštěvou v Moskvě v prosinci 1943 Od té cesty ho nedokázala zadržet ani jeho první mozková příhoda (mělo jich v budoucnosti být ještě hodně). Spojeneckou smlouvou se Stalinem se v podstatě zavázal hrát podle ruských pravidel. Za to mu Stalin dovolil odsun sudetských Němců, vůči kterému měli právníci západních velmocí výhrady. Beneš dostal svou závislost na Moskvě pocítit ihned, když Sověti vstoupili na československé území. V zmanipulovaném referendu ihned odtrhli od Československa Podkarpatskou Ukrajinu a dali tak Benešovi jasně najevo, co se stane, pokud nebude poslouchat.  Ostatně vůdce slovenských komunistů Husák tehdy psal do Moskvy, že nejvroucnějším přáním slovenského obyvatelstva je stát se další svazovou republikou Sovětského svazu. Bez ohledu na příšernosti, jichž se postupující Rudá armáda dopouštěla na východním Slovensku – které nakonec vedly k tomu, že se ofenzíva na několik měsíců zastavila pod Tatrami, protože ztratili podporu místného obyvatelstva.

Jestliže Beneš přistoupil oficiálně v košickém vládním programu na omezení demokracie, nebylo už cesty zpět. Demokracie totiž buď je, nebo není. To je vidět v dnešním Maďarsku, kde takzvaná „neliberální demokracie“ vede zemi do ekonomického úpadku, ostatně „lidové demokracie“ které zaváděli komunisté v dobytých zemích, se také demokracii nepodobaly ani náhodou.

Znáte ten prastarý vtip, jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií? Asi takový jako mezi aktem a pietním aktem.

Vláda národní jednoty, která vzešla z košického vládního programu a která měla dovést zemi k prvním svobodným volbám, ještě nebyla komunisty dominována, Jejím předsedou se stal sociální demokrat (a vyslanec československé exilové vlády v Moskvě!) Zdeněk Fierlinger, který ovšem ve své straně patřil k levému prokomunistickému křídlu, což dokázal v únoru 1948, kdy se plně postavil za Gottwaldův politický puč.

Beneš souhlasil s omezením počtu politických stran na čtyři v Čechách a na Moravě a na čtyři na Slovensku (přičemž na Slovensku ale hrály podstatnou roli jen dvě z nich – komunistická a demokratická, SSL a SP se vůbec nedostaly do parlamentu). Jen ty se mohly zúčastnit prvních voleb v roce 1946. Beneš se projevil jako politik, ne jako státník. Zákazem agrární strany, která byla vítězem všech předválečných voleb kromě těch prvních v roce 1919, které vyhrála sociální demokracie, doufal, že právě voliče této strany přivábí do své strany „národně socialistické“, která se měla stát novým politickým lídrem. Nestalo se. Volby v roce 1946 vyhráli komunisté se čtyřiceti procenty hlasů, Benešova CSNS se dostala na druhé místo s 24 procenty, lidovci dosáhli 20 procent a sociální demokraté šestnácti. (Nepomohly ani volební slogany jako „kdo je dutý jako bedna, volí kandidátku číslo jedna – jedničku měli komunisté). Pro srovnání v Maďarsku získala komunistická strana Matyáše Rákosiho v listopadu 1945 pouhých 17 procent hlasů. Maďarům to stejně nepomohlo, maršál Vorošilov, který tehdy o maďarské politice rozhodoval, prosadil koaliční vládu (i když strana malorolníků dosáhla 60 procent hlasů a byla schopna vládnout sama) přičemž ministerstvo vnitra dostali samozřejmě komunisté (Lászlo Rajk).

Politická i kulturní scéna v předválečném Československu byla vždycky velmi nakloněna doleva. Vezměme si jen „Osvobozené divadlo“ a zdaleka nebylo samo. Touha po sociální spravedlnosti byla velmi silná a hnala po celou dobu první republiky davy voličů ke komunistům. Po válce pod vlivem osvobození komunistickým Sovětským svazem komunistický vliv dále zesílil a to vedlo k jejich volebnímu vítězství. V žádné jiné zemi to komunisté nedokázali, v Maďarsku získali okolo 17 procent hlasů, v Rakousku čtyři, v Polsku byla prosovětská vláda dosazena jednoduše ruskými tanky a ta exilová demokratická musela zůstat v Londýně.

Beneš utrpěl ve volbách 1946 bolestivou politickou porážku, z níž se už neměl vzpamatovat. Už i proto, že jeho zdravotní stav se rapidně zhoršoval a oslaboval jeho schopnost jednat. Beneš byl možná dobrým úředníkem a svým způsobem schopným politikem, nikdy ale nebyl státníkem jak jeho předchůdce T.G. Masaryk. Nešlo mu o budování státu, ale vlastní moci a moci jeho politické strany. To nebyl program, s kterým mohl být tváří v tvář prokomunistickému poválečnému nadšení úspěšný.

Nicméně podle košického vládního programu měly účast ve vládě zajištěny všechny politické strany, které se dostaly do parlamentu, tím pádem neměli komunisté ve vládě většinu. Z dvaceti šesti ministrů jich měli devět (ovšem o ministrovi obrany Svobodovi si cvrlikali i vrabci na střeše, že je tajný komunista). V nové vládě si komunisté zajistili všechna důležitá, tedy silová ministerstva. Ministerstvo obrany měl Ludvík Svoboda, ministrem vnitra byl Václav Nosek, ministrem financí Jaromír Dolanský, ministrem informací Václav Kopecký a získali pro sebe i ministerstvo zemědělství (Slovák Július Ďuriš). To byla dvousečná zbraň. Na jedné straně mohli rozdělování majetku po odsunutých sudetských Němcích prezentovat jako komunistické milodary, které měly zabezpečit hlasy pro další volby, ale nevyhnuli se tím ani zodpovědnosti za katastrofální zemědělské výsledky roku 1947, kdy zemi postihlo hrozné sucho a nedostatku potravin nedokázaly zabránit ani dodávky sovětského obilí.

Že bylo o osudu Československa už dávno rozhodnuto, se ukázalo poprvé naprosto jasně v červenci 1947, kdy se rozhodovalo o přijetí Marschallova plánu na obnovu válkou zničené Evropy. USA tehdy formou daru či půjček napumpovaly do Evropy 13 miliard dolarů (dnes odpovídající v kupní síle zhruba 130 miliardám). Tento plán pomoci byl představen v Harvardu 5. června 1947. 7. července 1947 přijala československá vláda JEDNOMYSLNĚ, tedy i hlasy komunistických ministrů včetně Klementa Gottwalda pozvání na přípravnou konferenci, která se měla konat v Paříži. Hned vzápětí přišlo předvolání do Moskvy. Devátého července odjela vládní delegace vedená Klementem Gottwaldem do Moskvy, kde jim Stalin jasně řekl, že :„Pokud Československo neodvolá do 10. července 16:00 svůj souhlas s Marschallovým plánem, bude to mít vážné důsledky pro vztahy mezi oběma zeměmi.“ V podstatě to nebylo nic jiného, než hrozba vojenskou invazí. Jestliže si ještě do tohoto okamžiku někdo myslel, že Československo bude moci provozovat určitou samostatnou politiku, musel teď definitivně vystřízlivět. Známý je výrok ministra zahraničí Jana Masaryka: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“ O to víc musí překvapit, že se právě Jan Masaryk odmítl přidat k demisi nekomunistických ministrů v únoru 1948.

Od července 1947 měli komunisté jasno ve dvou věcech.

  • Že se jim nepodaří dosáhnout zlepšení životní úrovně a tím získat souhlas obyvatelstva se svým programem a vyhrát příští volby. Neúroda, problémy v znárodněných podnicích, které neodkázaly udržovat úroveň své výroby z doby před zestátněním a odmítnutí americké pomoci signalizovaly jasně zhoršení životní úrovně a tím i propad popularity komunistické strany. Proto se začali cíleně připravovat na nelegální ozbrojené převzetí moci, aby dalším volbám mohli zabránit.
  • Že se musí plně podrobit Moskvě ve všech směrech a stát se jejím satelitem, zato ale mohou počítat s neomezenou pomocí, ať už politickou nebo i vojenskou. To jim uvolňovalo ruce pro jednání do dalších měsíců.

Situaci jim usnadňovalo, že demokratické opozici naprosto chyběl vůdce. Předseda CSNS Zenkl měl možná potenciál na tuto úlohu, jeho strana byla ale stranou Benešovou, ve které chtěl prezident udržovat svou dominantní úlohu. Nebyl ale už ze zdravotních důvodů schopen tuto funkci skutečně vykonávat. I onoho osudného 10. července, kdy se rozhodovalo o přijetí Marschallova plánu, byl po jedné z dalších svých mozkových příhod v bezvědomí a jeho souhlas oznámil na jednání vlády tajemník ministerstva zahraničí a člen komunistické strany Vladimír Clementis.

Všechny tyto okolnosti včetně politického rozmístění ministerstev a stále ještě levicově euforické nálady obyvatelstva dávaly na vědomí, že se schyluje k závěrečnému politickému zápasu a bylo v podstatě dopředu jasné, jak tento zápas dopadne. Zejména, když se západní Evropa a vítězné mocnosti zabývaly samy sebou a v žádném případě nebyly ochotny riskovat válku zásahem do sovětské mocenské sféry.

Mocenské tanečky začaly už koncem roku 1947. Sociálním demokratům se podařilo odstranit z vlády prokomunistického Zdeňka Fierlingera a nahradit ho Františkem Tymešem. Současně odstoupil z postu minstra průmyslu předseda strany Bohumil Laušman a byl nahrazen jedinou ženou ve vládě Ludmilou Jankovcovou. Komunisté odpověděli výměnou ministra zahraničního obchodu Antonína Zmrhala za Gottwaldova zetě a jeho pravou ruku Alexeje Čepičku, pozdějšího nechvalně známého ministra obrany.

Od prosince začal ministr vnitra Nosek vyměňovat policejní velitele a nahrazoval je komunisty nebo komunistické straně loajálními úředníky. Sbor národní bezpečnosti (SNB) se díky Noskovi dostal plně pod komunistickou kontrolu a tajná „Státní bezpečnost“ byla prakticky čistě komunistická. Právě v únoru 1948 se cítili komunisté být už dostatečně silní, aby provedli státní převrat a převzali absolutní moc v zemi. Poslední kapkou a cílenou provokací bylo odvolání osmi nekomunistických velitelů SNB v Praze, právě tento krok vedl k demisi ministrů vlády a k únorovému puči, který už měli komunisté plně pod kontrolou. Ministři, kteří podali demisi, si tímto krokem chtěli vynutit odvolání vlády a vypsání nových voleb ještě než se komunisti zmocní všech mocenských pák v zemi. Chtěli porazit komunisty demokratickými prostředky, jimiž ale komunistické hnutí opovrhovalo. Prezident Beneš projevil zase jednou slabost, demisi dvanácti ministrů přijal a nechal Gottwalda vyjmenovat na jejich místo své loutky.

Volby roku 1948 proběhly sice podle časového plánu 30.května 1948 ale už s jednotnou kandidátkou, kterou mohli lidé buď potvrdit nebo odmítnout vhozením tzv. Bílých lístků – lidově se jim říkalo „šráky“ protože na nich byl šikmý kříž připomínající šle čili kšandy nebo prostě lidově šráky. Jednotná kandidátka získala podporu 86,60 procent voličů a tím byla potvrzena absolutní moc komunistické strany nad československou společností. Mocenské poměry zacementovala pak definitivně Ústava 9. května z roku 1948. Prezident Beneš ji odmítl podepsat a – konečně – abdikoval, to ale na změně mocenských poměrů nemohlo nic změnit.

Rozhodnuto bylo už ale dávno. Faktory vítězství komunistů byly dány.

  • Milion členů komunistické strany bylo ochotno zmocnit se moci i násilím i za cenu občanské války. Opozici toto odhodlání chybělo, spoléhala se na demokratické nástroje, které v té době nemohly fungovat.
  • Zatímco komunisté měli odhodlaného a (všeho) schopného vůdce Klementa Gottwalda, projevil vůdce opozice Eduard Beneš až neočekávanou slabost, danou do značné míry i jeho zdravotním stavem.
  • Zatímco se západní velmoci nehodlaly v mocenských bojích ve střední Evropě angažovat, Sověti byli ochotni jít až do krajnosti a v nutném případě podpořit komunistický puč i ozbrojenou invazí.
  • Obyvatelstvo bylo sice už méně prokomunisticky a prosovětsky nadšené jako v roce 1945, ale ještě stále dostatečně, aby podpořilo komunistický puč nebo aspoň aby se mu ve své podstatné části nepostavilo na odpor.
  • Neschopnost demokratické opozice demoralizované nepoužitelným prezidentem Benešem byla ve skutečnosti jen detailem, který komunistům pomohl převzít moc bez krveprolévání, nebyl ale rozhodující faktorem. Ať už to byly nedostatky v matematice, kdy se ministři podávající demisi nedokázali dopočítat k magickému číslu 14 (tolik by jich muselo být, aby způsobili pád vlády), nebo osobní selhání Jana Masaryka, které o několik dní později zaplatil životem (zda spáchal – mučen výčitkami svědomí, že pomohl komunistům k moci – sebevraždu, či zda se ho zbavila státní bezpečnost vraždou, zůstane zřejmě už navždy nezodpovězenou otázkou)

„Vítěznému“ únoru se v podstatě nedalo zabránit a měl na dalších čtyřicet let určit směřování naší společnosti. Do směru, z něhož se česká společnost dodnes ještě zcela nevzpamatovala – jak ukázala nejnověji prezidentská volba Miloše Zemana v lednu 2018 – tedy sedmdesát let po komunistickém vítězství. Únor 1948 tedy stále není jen minulostí, proto je třeba se jím i nadále zabývat

Nassfeld – něco pro zimní i letní dovolenou


Jak jsem mohl denně pozorovat, je toto korutanské lyžařské středisko v Česku hodně známé a hojně Čechy navštěvované. Není divu, není to zas až tak daleko a návštěva stojí za to. Pokusím se těm, kdo tam ještě nebyli, ale hledají místo na svou příští zimní dovolenou (nebo letošní jarní) uvést několik rozhodujících bodů, proč by se pro Nassfeld mohli rozhodnout.

20180122_140928

  • Krásná příroda láká nejen v zimě, ale i v létě. Byl jsem překvapený, když mi česká číšnice Michaela řekla, že hotel Gartnerkofel má stejně plno v létě jako v zimě – to nebývá v takových střediscích obvyklé, protože žijí především ze zimní turistiky. Ale Nassfeld má skvělou polohu na hranici s Itálií (Passo Pramolo), leží v nadmořské výšce 1500 metrů nad mořem, což mu zabezpečuje stabilní sněhovou situaci po celou zimu, ale je i skvělým východiskem pro výstup na tři majestátní vrcholy, které se okolo něho tyčí, na Gartnerkofel, Rosskofel (Monte Cavallo)  a Trogkofel (Creta di Aips). Čili hory, jezera a do Villachu či do Tarvisia to taky není daleko.
  • V zimní sezóně je tu v provozu 40 vleků, z toho tři gondoly a 9 sedaček, nejdelší z gondol je Mileniumexpres, který jezdí až z Tröpolachu z nadmořské výšky 610 m.n.m, tady můžete mít na konci sezóny problém se sněhem. Ne vždy se podaří udržet sjezdovku číslo 80 „Carnia“ v provozu až do velikonoc. Což je škoda, zejména dolní strmý úsek, stojí zato. Tato gondola má vcelku délku 6000 metrů, celá sjezdovka pak víc než 7,5 kilometru. Nenechte se tím číslem 80 iritovat, ve skutečnosti je zde „jen“ 41 sjezdovek, výhoda je ale v rozloze střediska. Je tak velké, že se můžete pohybovat v určitých sektorech, (0-10, po 70 – 79) ovšem čísla začínající jedničkou nebo trojkou chybí, zřejmě se bude ještě dál rozbudovávat nebo se původní záměr nepodařilo beze zbytku realizovat.  Ale i tak to stojí za to. Můžete – a měli byste – měnit sjezdovky podle pohybu slunce na obloze. Některé z nich jsou totiž vždy na sluníčku, jiné ve stínu. Na ráno můžu doporučit sjezdovky s první číslicí 2 nebo 4 tedy okolo sedaček Madritschenbahn a Tröglbahn, nebo o jedno údolí dál čísla 6 a 7 u Rudniksattelbahn nebo Trogkofelbahn, potom je ale dobré se přesunout na čísla 5 okolo Sonleitnbahn nebo vzít přímo onu Carniu číslo 80 do údolí. Mileniumexpres je rozdělen na tři části, je možné vystoupit na každé z mezistanic. U té spodní se to i vyplatí, protože k údolní stanici je skvělá strmá a široká sjezdovka, na střední prosím i přes lákavou horskou chatu Tressdorfer Alm nevystupovat, zde je jen středisko pro začátečníky. A odpoledne, když už tyto sjezdovky buď změknou (jaro) nebo zledovatí (zima) je možné se přesunout Gartnerkofelbahnem na opačnou stranu, kde svítí slunce až odpoledne a díky skutečnosti, že zde byly sjezdovky celé dopoledne ve stínu, mají kvalitní sníh až do pozdního odpoledne.
  • 20180122_120150
  • V letní sezóně je možné zdolat všechny tři „Kofely“ tedy monumentální kopce nad střediskem, přičemž je možné použít i sedačky, aby se člověk dostal k cíli blíž. Většina ubytovatelů nabízí Nassfeld Card, která umožňuje vedle řady dalších výhod i bezplatné používání sedaček. Gartnerkofel a Rosskofel jsou poměrně snadnými výstupy, Trogkofel je označen jako těžký, musí se zde i trochu šplhat na jištěných skalních výstupech. Ale samozřejmě jsou zde i Ferraty pro ty, kdo něco takového milují. Ty jsou hlavně na kopci Winkelturm, ale i na všech třech „Kofelech“.
  • Rozbudovaná infrastruktura včetně letního koupání na Pressegersee, ale se spoustou hotelů a horských chat na pěkných slunečných místech. Ať už je to Rudnikalm s celoročním provozem (samoobsluha), Plattnerś Einkehr nebo Jokl´s Hütte, existuje i chata „U Slováka“ se zelňačkou a Pilsnerem Urquel. Ta je u spodní části sjezdovky číslo padesát, pokud se chcete najíst tady, je třeba si pospíšit, poměrně brzy tady zapadá slunce – v zimních měsících už okolo jedné odpoledne. Úžasná místa s výhledem jsou především okolo horní stanice lanovky Gartnerkofelbahn s Photopointem a barem Berghex a pak od horní stanice sedačky FIS-Bahn, odkud vidíte celý Nassfeld jako na dlani.
  • 20180122_141323

V samotném centru Nassfeld-Sonnenalpe je pak množství hotelů. Wulfenia, Falkensteiner-Sonnenalpe s obrovským wellnes s vnitřním i zevním bazénem, všemi druhy sauny a vířivkou (pozor při objednávání přes internet – Falkensteiner má i jeden hotel dole v Tröpolachu, tady může v jarních měsících chybět sníh, i když Milenium Expres jezdí celý rok) nebo Gartnerkofel. Co v tomto posledně jmenovaném hotelu jeho majitel Wallner vystavěl, je přímo neuvěřitelné. Pokud jedete na dovolenou s dětmi a nemáte příliš hluboko do kapsy, pak se pobyt v tomto hotelu opravdu vyplatí. V zimě i v létě. Na šesti poschodích je vybudovaný pravý ráj pro děti, které zde můžete každý den odevzdat, a určitě se tu nebudou nudit. Jedno poschodí je jako normální mateřská školka, na jiném je dětská sauna, bazén, na jiném zase Casa Crawallo, jejíž název už sugeruje, oč zde jde. Děti se tu můžou opravdu vyřádit do sytosti, jsou zde nejrůznější dobrodružné prolézačky a prostory pro šplhání a dokonce i cvičná stěna. Vše s instruktory a pečovatelkami. Aby se děti nenudily, organizuje pro ně pan Wallner jednou týdně dokonce i kouzelníka. Přiznám se, že jsem něco takového ještě nikde neviděl, jen tento dětský „koutek“ prý stál hoteliéra 10 milionů Euro. Pro ty, kdo hledají něco levnějšího, jsou zde samozřejmě i apartmány buď v Almhotelu Kärtnen, přímo na sjezdovce číslo 4 (ale dostupný autem), nebo u dolní stanice Madritscherbahn pensiony Sölle. A konečně, kdo chce bydlet v českém hotelu, pak existuje „Ski and Bike Nassfeld apartements“  inženýra Bouši  v Obervellachu mezi Presseggersee a Hermagorem s vlastní lyžařskou školou. K Mileniuexpres je to odtud pár kilometrů autem.

  • Korutanská kuchyně stojí taky za to, je hodně podobná slovenské. Nezapře, že Korutanci jsou v podstatě germanizovaní Slované (ale prosím, žádnému Korutanci to neříkejte, pokud si z něj nechcete udělat smrtelného nepřítele). Noky a pirohy s nejrůznější náplní (korutansky se pirohy jmenují „Nudel“), ale samozřejmě i milovníci masa si nepřijdou zkrátka. A není třeba zapomenout, že Nassfeld je přímo na hranici s Itálií, takže cudou spokojeni i milovníci pizzy a italské kuchyně.  Ostatně jak Gatnerkofel tak Falkensteiner se v kvalitě jídla doslova předhánějí, těžko říct, kde se jí lépe, možná je to i tím, že mají vedle italských a maďarských i české kuchaře. Jediné, co mě iritovalo, byla skutečnost, že si zde bezmála monopolní postavení zabezpečil pivovar Göser z Leobenu a tohle pivo, které chutná jako alkoholická voda – tedy vlastně nijak, opravdu nemusím. Ale u Plattnera mají i Putinghamer z Grazu, který je podstatně pitnější a pak je tu samozřejmě i ona chata „U Slováka“ s Pilsnerem.
  • Nezapomeňme na počasí. Může to být tím, že mám prostě štěstí, ale v Nassfeldu jsem byl už třikrát a nezažil jsem tu ani jeden zamračený den nebo den, kdy by sněžilo. Středisko má údajně největší počet slunečných hodin v Rakousku, které jsou pečlivě počítány u restaurace Kofelalm-Madritscher Cafe-Bar Panorama nad slunečními hodinami. Jak to místo přišlo ke svému jménu Nassfeld, čili „Mokré pole“ mi zůstává stále ještě záhadou.
  • A konečně ceny lyžařských lístků. Zatímco se už prakticky všude v Rakousku ceny denních lístků přehouply přes magickou hranici 50 Euro, v Nassfeldu se ještě pořád dá lyžovat za 47 Euro za den a lístek do 13 hodin, což v březnu úplně stačí, pak stojí 41 Euro.
  • 20180121_110819

 

Takže pod ještě hledáte destinaci, kde byste chtěli prožít pár pěkných chvil, podívejte se na nassfeldské nabídky.

Komunismus a fašismus, nesmiřitelní nepřátelé nebo sourozenci?


 

Kdysi stáli nesmiřitelně proti sobě, právě srážka těchto obou totalitních systémů v době druhé světové války rozhodla o dalším směřování našeho kontinentu.

Adolf Hitler vedl hlavní útok při boji o moc v Německu právě proti komunistické straně a jako první ji po uchopení moci zakázal, komunisté skončili na popravištích a v koncentračních táborech.  Právě tak Rusko, jako následnický stát komunistického Sovětského Svazu se stále vyhlašuje za hlavního ochránce před fašismem a vítězství nad ním slaví každý rok 8. května na Rudém náměstí.

Jenže…

Například prezident Miloš Zeman dokáže vycházet stejně dobře s ruským režimem, který má všechny rysy fašismu jako s Čínou, která stále zůstává v krunýři komunistického systému. A ostatně Stalin si s Hitlerem taky dobře rozuměli, podepsali přece smlouvu o rozdělení zájmových sfér v Evropě, takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov, který by zřejmě i fungoval, kdyby Hitler nevycházel při svém učení z rasové teorie. Kdo četl jeho „Mein Kampf“, ví, že se právě všechno točí okolo rasové nadřazenosti Germánů a proto byl pro něj tento pakt jen vějičkou, na niž mu Stalin skočil.

Mám trochu problém s označením levice a pravice, podle něhož je komunismus na samém levém okraji politického spektra a symbolem takzvané „selbstlose“ (bohužel jsem nenašel adekvátní české slovo pro tento termín, doslovný překlad „nesobecká“ se prostě nehodí) společnosti, zatímco fašismus na jeho pravém okraji a má symbolizovat egoistickou složku našeho společenského uspořádání. Je tomu skutečně tak? Jak komunismus, tak fašismus chtěli budovat „socialistickou“ společnost. Hitlerova strana se přece jmenovala Národně socialistická.

A lidé nemají velký problém přecházet z jednoho tohoto politického systému do druhého. Natolik jsou si duševně spřízněné. Příklady jsou nespočetné – Mussolini byl až do roku 1919 komunista, než se rozhodl, že je jednodušší zavést diktaturu v jedné zemi než na celém světě. Slovenští gardisté vstupovali po druhé světové válce hromadně do komunistické strany a v NDR angažovali komunističtí vládci do svých tajných služeb bývalé pracovníky gestapa. Když padl komunismus v roce 1989 na Slovensku, vraceli se skoro všichni vlivní komunisté o tři roky zpět v Mečiarově nacionalistické straně. Stačilo převléct kabát a mohli se chovat stejně jako předtím. Ostatně i jeden z mých příbuzných, kdysi přesvědčený komunista, prodělal pod vlivem internetových stránek, jako jsou Parlamentní listy či Aeronet pomalý ale nezvratný obrat k fašismu. Teď je jeho zaníceným hlasatelem. Právě v postkomunistických zemích bují pravicový radikalismus, ať je to AfD ve Východním Německu, Okamura v Česku či Jobbik v Maďarsku. Proč tomu tak je?

Oba politické systémy jsou si v mnohém velmi podobné. Pohrdají demokracií jako slabým způsobem vlády, požadují zavedení diktatury. Jejich vzájemné nepřátelství se dá najít spíš v tom, že spolu bojují při cestě za mocí o stejnou skupinu voličů – manipulovatelnou a přístupnou násilí. Tito lidé věří, že vlastní agresivitou dosáhnou víc než v zákony řízené demokratické společnosti. V předválečném Německu to byli právě komunisté, kteří se dokázali jako jediní postavit jednotkám SA, protože měli stejný sklon k násilí jako nacisté, jen byli slabší a proto nakonec prohráli. Soudím, že hlavní důvod nenávisti mezi těmito dvěma politickými směry není ani ideologický rozpor, ale konkurenční boj a o stejnou skupinu obyvatelstva.

Komunismus je momentálně na ústupu, ze své ideologické porážky na konci osmdesátých let se v podstatě nevzpamatoval, přežívá jen v modifikované formě (bez plánovaného hospodářství, které bylo jedním z jeho základních postulátů) v Číně a živoří ve své původní formě v Severní Koreji. I v Česku už komunisté padli pod deset procent voličů – jejich voliči odešli, kam? No přece k Okamurovi a jeho fašistickému Úsvitu přímé demokracie. Ideologický přestup není žádným problémem – vzdát se proletářského internacionalismu ve prospěch nacionalismu opravdu nebolí a nepřítel je hned konkrétnější a dosažitelnější.

Jsou to někdy přímo šokující obrazy. Ve Spielfeldu na hranici se Slovinskem v hospodě, kde se setkávají motorkáři Harley Davidson, ale i příznivci FPÖ, tedy strany, která se odvolává stále na tradicí buršenšaftů a velebí (většinou skrytě někdy ale i veřejně) Hitlerovu třetí říši, visí velký obraz Vladimíra Putina. Hitlera si tam pověsit nemůžou, je to trestné, proto si našli náhradu. V Buršenšaftu Germania ve Wiener Neustadtu, zpívají „přidejte plyn, staří Germáni, zvládneme ještě sedmý milion,“ což je narážka na šest milionů zavražděných Židů během Holocaustu. Prezident Zeman pak podpořil v rakouské prezidentské volbě kandidáta Hofera, který je také členem jednoho takového spolku.

A FPÖ, stejně jako maďarský Jobbik, německá AfD, či český Okamura, nehovoříc o Front nationale Marie Le Pen, mají přímou vazbu na Moskvu, ideologickou ale většinou i finanční (Front nationle, Jobbik). Jinými slovy Putin je pro ně nový Hitler.

Samozřejmě, že se něco takového v Rusku nesmí říct ani šeptem. Putin si je velmi dobře vědom, že toto slovo nesmí vyslovit, i kdyby hned okopíroval systém NSDAP. To je dáno tradicí, kdy se Rusové vidí jako vítězi nad fašismem, ačkoliv se mezitím pod vlivem svého prezidenta z velké části sami fašisty stali. Jednalo se vlastně o vítězství nad Německem spíš než nad fašistickým systémem, jenže to by byla příliš nebezpečná hra se slovy, kterou by Putinovi voliči nepochopili.

Fašismus se stal mnohem úspěšnější než komunismus. Je to zřejmě proto, že lidé potřebují konkrétní tvář nepřítele. Mezinárodní kapitál, proti kterému chce bojovat komunismus, je příliš abstraktní, zbohatlíci z Wall Street, Londýna či Frankfurtu sedí někde na Kajmanských ostrovech nebo v Jižní Africe, jsou dnes v podstatě nedostižitelní, to dává lidské mase pocit bezmocnosti. Pokud dnes existují levicoví extrémisté, nejsou to komunisté, ale anarchisti, kteří jsou prostě proto všemu, ale hlavně si chtějí zažít aspoň na chvíli opojení z násilí, jako minulého roku v Hamburku. Fašisté nabízejí konkrétní tváře, které může jejich volič nenávidět. Podle potřeby to mohou být Židé, Arabi, Afgánci, či Ukrajinci nebo i konkrétní osoba, jako například v Maďarsku americký miliardář Sörös. Lidé potřebují pro svou nenávist konkrétní cíl.

Fašismus objevil sílu internetu. Ten poskytl všem populistům a demagogům neomezené možnosti lhát a šířit falešné nebo modifikované zprávy – tzv „fake news“ nebo hoaxy anebo, jak je nazývá americký prezident „alternativ facts“. Na rozdíl od televizí a novin, které musí své zprávy ověřovat, aby se nedostaly do konfliktu se zákonem, na internetu je možné beztrestně všechno. Původce zprávy může být sotva někdy vypátrán, webové stránky šířící falešné informace a nenávist jsou většinou anonymní. (Sídlo  Aeronetu se nachází někde na neexistující adrese v Holandsku). Samozřejmě že se diktatury internetu nebojí, dokážou ho cenzurovat, zakazovat, v Turecku byla dokonce zakázána i Wikipedie, aby se lidé nedostali k jiným informacím, než jim servíroval jejich prezident Erdogan. Falešné zprávy mají tedy účinek jen v demokratické společnosti, kde je svoboda projevu, někdy dovedená ad absurdum.

Ruský prezident tuto šanci bleskově pochopil, všechna čest. Ostatně se jedná o zkušeného důstojníka KGB, který zná velmi dobře mentalitu obyvatelstva někdejšího socialistického tábora. Ví, že stačí označit zprávy oficiální televize a novin za „fake news“ a jeho alternativní fakta se stanou pravdou. Nedůvěra k oficiálním informačním zdrojům je v generaci, která vyrůstala v čase totality hluboce zakořeněná, téměř geneticky daná. Rusové rychle využili této nové možnosti, aby začali ovlivňovat volby všude na světě. Pomohli k vítězství Trumpovi, nakolik jim to pomohlo, je otázka, politický systém v USA tím změnit nemohli. Pomohli vydatně šířením lživých zpráv v předvolební kampani k vítězství Miloši Zemanovi, selhali jen ve Francii. Tam Putin vsadil na špatnou kartu, udělat z Macrona homosexuála nebyl dobrý nápad. Samozřejmě v Rusku by to pro každého politika znamenalo politickou smrt, ve Francii je to ovšem každému dokonale jedno. Mentalitu někdejšího „svobodného západu“ ještě ruská špionáž tak dobře nechápe, ale určitě se bude rychle učit. Všechny tyto zásahy do volebních kampaní mají jen jeden cíl – oslabit Evropskou Unii, prosadit všude euroskeptické politiky, protože rozpadem EU se okamžitě výrazně posílí ruský vliv na kontinentě – Rusko stále ještě nestrávilo ztrátu svých středoevropských „gubernií“.   A natahuje po nich opět ruku. V Maďarsku byl Vladimír Putin během posledních dvou let na třech státních návštěvách.

Totalitní tendence ve společnosti sílí adekvátně k zvětšujícímu se odstupu od hrůz druhé světové války a vymírání posledních pamětníků. Nastupuje syndrom třetí generace. Ta první, která hrůzy války zažila na vlastní kůži, se střeží, aby se něco podobného zopakovalo, ta druhá, která zná ty příšernosti z vyprávění rodičů, si ještě dává pozor. Ta třetí, která o tom jen četla nebo ani to ne, se už nebojí a směřuje k podobné katastrofě. Lidé si přestávají vážit vymožeností demokracie, hlavně té největší a to byl trvalý mír. Vyčítají jí těžkopádnost a neefektivnost a chtějí ji za to odstranit. Je to něco jako kdybyste obličej, ve kterém se vám nelíbí znaménko na nose, polili kyselinou.

Čím se moderní strany, toužící po převzetí totální moci vyznačují.

  • Hlásáním „přímé demokracie“. Zastupitelská demokracie je příliš stabilní. Lidovým hlasováním se dá cílů dosáhnout mnohem snadněji, zejména pokud se zmocníte kontroly nad sdělovacími prostředky. Úspěšným v tomto směru je zejména Viktor Orbán v Maďarsku, Erdogan v Turecku a Vladimír Putin v Rusku. Mají sdělovací prostředky už bez výjimky pod kontrolou, lidé prakticky nemají šanci dozvědět se alternativní zprávy k tomu, co jim servíruje vládní propaganda. Proč je Orbán stále ještě se svou stranou v bruselském parlamentu součástí frakce lidových pravicových stran, nikdo moc nechápe, má mnohem blíže k frakci pravicových extremistů.
  • Kontrola sdělovacích prostředků. Většinou přijetím příslušných zákonů, které svobodné šíření informací znemožní nebo ztíží, například daňovými zákony. Ale i konkrétními zásahy policie a zatýkáním, většinou pod záminkou terorismu nebo ekonomických prohřešků.
  • Kontrola justice a bezpečnostních složek. Soudci se musí dostat do závislosti na vládě, aby rozhodovali podle politických instrukcí. Poslední takový příklad je Polsko, v Maďarsku je tento stav ale už dlouho, zde se ho podařilo zavést téměř nepozorovaně.
  • Vláda jedné strany. Dnes už prakticky není možné jiné strany zakázat, jako to kdysi udělal Hitler v Německu nebo Tiso na Slovensku. Je možné je ale umlčet a udělat je neviditelnými. Už název Putinovy strany „Jednotné Rusko“ hodně napovídá o programu.

Problém totalitních systémů je v tom, že potlačují jakoukoliv iniciativu, ve všem se čeká na rozkaz vůdce. To vede neodvratně k ekonomické stagnaci. Maďarsko má nejhorší ekonomické výsledky ze všech středoevropských zemí, nejnižší HDP, nejnižší reálné příjmy. Zemi opustily statisíce kvalifikovaných mladých lidí, kteří v Orbánově „neliberální demokracii“ nevidí možnost vlastního rozvoje a uplatnění. Počet obyvatelstva Maďarska klesl za posledních patnáct let z 10,3 milionu na 9,8 milionu. A hlavně- chybí mozky. V Turecku už není možné sehnat na odbornou práci člověka s odpovídající kvalifikací, obří projekty, jako stavba druhého Bosporu, nemůžou ekonomiku země zachránit. Podobné je to i v Rusku, nejčastějšími žadateli o americký azyl byli v posledním desetiletí Rusové.

Protože systém nefunguje ekonomicky, potřebují diktátoři nutně nepřátele, proti kterým mohou „své“ lidi bránit. Uprchlíci ze Sýrie a Afgánistánu přišli jako na zavolanou, nevydrží ale věčně – už je jich málo – ostatně v Česku nejsou žádní. Takže je třeba najít náhradu. Například George Söröse.  A když je úplně nejhůř, pak je třeba vést válku. Na východní Ukrajině nebo v Sýrii. Erdogan začal svou agresi proti Kurdům jen z jednoho důvodu. Potřebuje prodloužit výjimečný stav a odvést pozornost od stagnující ekonomiky. Volání po tom, že Turecko musí začít stavět vlastní auta, moc nepomůže. Kde sehnat investora a kde sehnat kvalifikované pracovníky?

Současná situace nevypadá dobře, zlobiví chlapci se rozmnožili, kamarádí se mezi sebou a tvoří gangy. Demokratické státy se dostávají jednoznačně do defenzivy.  Ale v roce 1941 to nebylo jinak. Posledním ostrůvkem demokracie byla tehdy Velká Británie a nikdo jí nedával naději na přežití. Ale přesto přečkala a nakonec i zvítězila. Diktatury totiž nevydrží do nekonečna. Jak říkával můj otec, „na bodácích se nedá sedět věčně.“

V tom je moje naděje.