Samozřejmě vždycky potěší, když se jí člověk dočká a není to zas až tak zřídka. Ale počítat se s ní nedá. Ovšemže jsou chirurgové poněkud zvýhodněni. Pacienta k nim přivezou, oni vyřežou, co bylo špatně a pacient po několika dnech odchází (či dokonce odbíhá) domů a za týden tancuje na maturitním plese své dcery. Aby pak nebyl vděčný! K nám pacienta taky přivezou vleže a po týdnu odjíždí buď na kolečkovém křesle, nebo se odšourá s pomocí rotátoru, vděčnost je k tomuto stavu adekvátně zredukovaná. A samozřejmě zní v hospodě u piva mnohem lépe: „operoval mě oberarzt Graff,“ než „tuhle pilulku mi předepsal oberarzt Polách.“
No dobře, s určitou mírou frustrace musíme umět žít.
Současný pacient je totiž pacient informovaný. A informovaný znamená především nedůvěřivý a nespolupracující. Proč by měl brát nějaké léky, když se na internetu dočetl, že léky škodí, že homeopatie je mnohem zdravější a prospěšnější a že kozí mléko zabraňuje vzniku rakoviny lépe než preventivní kolposkopie? A ostatně, kdyby to s alternativní léčbou přece jen neklaplo, jsou tu přeci doktoři a ti jsou povinni dát zase všechno do pořádku. Proč tedy nějaká dieta, cvičení či dokonce – nedejbože – každodenní pohyb!
Jestliže má mladý pacient v těle už umělou kovovou protézu aortální chlopně apřiv druhé operaci dostal dokonce protézu části aorty, čekal by lékař (tedy já), že bude spolupracovat, protože je k tomu nucen. Chyba lávky. Přesvědčit takového pacienta, aby si nechal ošetřit hnisající zub, byla naprosto marná námaha. V podstatě jsme sklidili jen výsměch. A to i potom, kdy skutečně baktérie z onoho zubu napadly jeho chlopeň a způsobily mu endokardititu, tedy zánět oné chlopně a postihla dokonce i onu protézu. Tehdy nám všem vynadal, že ho špatně léčíme, že je naší povinností ho uzdravit i s jeho hnisavým zubem, na který si stejně nedá sáhnout. Podařilo se nám ho nakonec poslat na kliniku, obávám se ale, že jeho případ skončí tragicky. Zbytečně tragicky, nás ovšem pacient dělá zodpovědnými za všechny své problémy – protože mu ti směšní doktoři radili nechat si vytrhnout zub!
Protože podobné stavy chodí v sérii, vzápětí se objevil další z našich chronicky známých, ale obtížných pacientů. Roky má zánět kosti na noze tedy takzvanou osteomyelitidu. Naši léčbu kategoricky odmítal, jezdil raději k homeopatovi do Korutan, kde za jednu léčbu platil 500 Euro (naše léčba byla zadarmo, čili nemohla být tak dobrá, to dá rozum). K nám dorazil samozřejmě, až baktérie z jeho kosti napadly jeho srdeční chlopeň. Okamžitá operace mu sice zachránila život, o několik týdnů později ale se chlopeň odtrhla (měl abscesy i v chlopenním aparátu a ty se rozpadly). Šance na přežití je minimální, chirurgové dávají od něj ruce pryč, ten zánět v kosti je tady samozřejmě stále, amputaci nohy ovšem odmítl už předtím – teď by mu to už stejně nepomohlo.
Ovšem jsou i situace veselejší. Před nedávnem jsem měl zase jednou službu, jakými jsem známý. Před ambulancí se hromadili pacienti, absolutně jsme je s mladou kolegyní nestíhali vyšetřovat, než jsme vyšetřili jednoho, stáli na chodbě před ambulancí dva noví. Částečně opravdu těžce nemocní pacienti, částečně kverulanti a lidé, které před dvěma dny píchla vosa, a teď si chtějí nechat to místo prohlédnout. Jedna z opravdu nemocných pacientek – stará paní, byla samozřejmě na přijetí. Vypsal jsem papíry a nechal jsem zavolat na oddělení, aby si pacientku okamžitě převzali, protože je ambulance právě pod tlakem a potřebuji nutně kóji, ve které pacientka leží. Půl hodiny se nedělo nic. Poté zavolala sestra a upozornila personál z oddělení, že ona pacientka leží ještě stále na lehátku v ambulanci, nedaří se jí dobře, a aby si ji odvezli. Nedělo se opět nic. Po dalších dvaceti minutách jsem zavolal osobně. Přiznám se, že jsem byl už trochu podrážděný a upozornil jsem ošetřovatele, že tu pacientku je třeba OKAMŽITĚ odvézt na oddělení, protože:
- Se jí nedaří dobře
- Nemáme volné kapacity a potřebujeme nutně a ihned její kóji
Dalších patnáct minut se nedělo opět nic. Poté jsem se na oddělení vydal osobně. Personál seděl okolo počítače a na mou otázku, proč nepřišli pro pacientku, mi odvětili, že mají jinou práci. Hranice mé psychické zatížitelnosti byly překročeny. Byl jsem hlučný, přiznávám. Poté byla pacientka okamžitě převzata, uložena do postele a zavedena příslušná léčba. Po mém hlasitém upozornění na to, že si budu na příslušný tým oficiální cestou stěžovat (což jsem i udělal) najednou běželo všechno jako na drátku. Myslíte si, že jsem zvítězil? Kdepak. O měsíc později mi byl z ředitelství doručen mail. Dcera oné pacientky si na mě stěžovala, že jsem byl „NEPŘÍJEMNÝ K ZDRAVOTNÍMU PERSONÁLU!“ Příště tedy ponechám věcem volný průběh, i kdyby měla její maminka ležet na lehátku před ambulancí na chodbě tři hodiny.
Nejskurilnější historii jsem zažil před dvěma lety. Přijali jsme pacienta s tzv „skoroinfarktem“. V medicínské hantýrce se mu říká NonSTEMI Infarkt, na rozdíl od toho opravdového STEMI, kdy už odumírá srdeční sval. Byl těžký kuřák, měl vysoký neléčený tlak a zjistili jsme i velmi špatnou funkci ledvin. A právě to byl problém. Při jeho funkci ledvin, zredukované na míň než třetinu normálu by vyšetření srdečním katetrem, které bylo jinak potřebné, znamenalo díky zatížení kontrastní látkou, která se při tomto zákroku podat musí, skoro s jistotou definitivní selhání ledvin a trvalou léčbu dialýzou. Pohovořili jsme tedy s pacientem i jeho manželkou, že se pokusíme této situaci předejít a budeme jej léčit konzervativně. Dostal všechny příslušné léky, poučili jsme ho o škodlivosti kouření a potřebě kontrolovat hodnoty krevního tlaku. Léky jsme vybrali s ohledem na ledvinnou funkci a ta se skutečně zlepšila, ne ovšem natolik aby umožnila vyšetření oním srdečním katetrem.
Nicméně pacientovi se dařilo dobře, jeho hodnoty se stabilizovaly. Poslali jsme ho na rehabilitační pobyt a poté pozvali do nefrologické ambulance, aby se nedojbože s těmi jeho mizernými ledvinami něco zlého nestalo. Objevil se v ambulanci po absolvování pobytu v rehabilitačním centru, jeho hodnoty byly zhruba stejné, jako při propuštění, tedy uspokojivé, i když ne dobré, subjektivně se mu dařilo velmi dobře. Nápadná byla jen zvýšená hodnota draslíku, kolegyně se ale dopátrala důvodu. Pacient se jí pochlubil, že pije denně až dva litry ovocných šťáv, protože jsou zdravé a lepší než naše léky. Trošku se vyděsila a pokusila se ho přesvědčit, že je to hodně, protože z onoho ovoce zůstává pak draslík v těle a může být nebezpečný. V zpětném pohledu si myslím, že jej nepřesvědčila.
O šest týdnů později se objevil v nefrologické ambulanci znova, tentokrát jsem tam byl já. Jeho hodnoty byly naprosto stejné jako před šesti týdny i s oním mírně zvýšeným draslíkem, pacient se chválil, jak se mu dobře daří a že je plně zatížitelný. Všechno tedy potěšující, nebýt mého citlivého nosu. Zavětřil jsem, pak ještě jednou a pak jsem se ho nevěřícně zeptal: „poslouchejte, vy kouříte?“
Zasmál se a pravil: „Samozřejmě. Zase jsem začal. Když se mi tak dobře daří, proč ne?“
Strnul jsem a pak jsem ze sebe vyrazil: „Proboha, přestaňte s tím, nebo ten infarkt skutečně dostanete.“
O půl roku později jsem se nestačil divit. To když mi byla doručena žaloba k občanskoprávnímu řízení. Onen pacient mě žaloval. Ten infarkt totiž dostal pět dní po mém vyšetření. Odvezli ho na kliniku, tam mu udělali ono vyšetření srdečním katetrem, zjistili uzávěr koronární tepny a stenózy všech ostatních. Musel na srdeční bypass a následně mu přesně podle naší prognózy selhaly definitivně jeho ledviny a skončil na dialýze. Ve své žalobě a argumentoval tím, že když jsem věděl, že ten infarkt dostane, měl jsem ho okamžitě přijmout na jednotku intenzivní péče a pak by na té dialýze neskončil. Mimochodem v k žalobě přiloženém mém nálezu byla má věta „Přísně se doporučuje okamžité ukončení konzumace cigaret!“ podtržena a opatřena třemi vykřičníky. Muselo ho to strašně naštvat.
Následovalo patnáct měsíců, kdy jsem musel několikrát komunikovat s právním oddělením, psát stanoviska k obviněním, odsouhlasit s pověřením odborného znalce na vypracování posudku, opatřit si advokáta atd. atd. A k tomu samozřejmě nervy – co když bude soudce pověřený případem vášnivý kuřák a dá pacientovi zapravdu? Soudní proces byl nakonec hodně jednoduchý. Soudce se tak hloupou žalobou nehodlal zabývat příliš dlouho. Mě k procesu ani nepozval a žalobu zamítl. Pacient prý po vynesení rozsudku volal „Tak mi dejte aspoň peníze na mého advokáta.“
Nedali jsme mu je. Nemá nás rád. My jeho taky ne. Musí se nechat dialyzovat v Grazu, protože máme strach ho přijmout do našeho programu. I když bydlí jen pět kilometrů od naší nemocnice.
V roce 2013 jsem v jedné slabé chvíli souhlasil, že převezmu službu na Štědrý den. Kdo už by proboha chodil na Štedrý den do nemocnice, myslel jsem si naivně, lidé mají úplně jiné starosti. Protože službu měla mít i jedna slovenská sestřička, naplánovali jsme si, jak si odpoledne posedíme, dáme si nějakou naši slovanskou večeři (Rakušáci jedí na Štedrý večer šunkové chlebíčky, čili nic pro nás) a přineseme CD s koledami, prostě uděláme si ve službě pohodu. Chyba lávky, dělali jsme účet bez hostinského.
Byla to jedna z nejstrašnějších služeb, kterou jsem v nemocnici zažil. Ambulance přetékala a z intenzivní medicíny jsem zažil skoro všechno, co je jen možné. Resuscitaci, intubaci, implntaci dočasného kardiostimulátoru a umělé dýchácí, dva centrální katetry a akutní dialýzu. Když už jsem toho měl tak akorát dost, dorazil do ambulance stařík a pozvracel nám celu kóji čerstvou krví. Neměl jsem alternativu, musel jsem gastroskopem do jeho žaludku. Tam na mne čekalo hned několik nepříjemných překvapení. Především to byl operovaný žaludek metodou Bilroth II, kdy je skoro celý žaludek odstraněn a dvanáctník a tenké střevo tvoří přívodnou a odvodnou kličku. Dále právě na anastomóze mezi oněmi dvěma částmi tenkého střeva stříkala krev z otevřené tepny. Indikace k okamžitému uzávěru krvácejícího místa kovovým klipem – kdyby se ovšem člověk k tomu místu mohl dostat! Jistěže – gastroskopem jsem se dostal až k oné cévě, když jsem ale vytáhl klip, musel jsem se o jeden centimetr stáhnout zpět a pak se mezi ono krvácející místo a můj gastroskop dostala slizniční řasa a tím pádem jsem nic neviděl. Po několika marných pokusech, dostat se klipem ke krvácejícímu místu jsem pochopil, že mi děda vykrvácí a umře. Zavolal jsem chirurga. Když přišel, vysvětlil jsem mu, že se k tomu krvácejícímu místu prostě nemůžu dostat a že bude muset operovat. Byl to hodně neuvážený výrok, protože chirurg zbledl na smrt, a kdyby mu sestřička nepřisunula židli, zřejmě by omdlel a museli bychom se starat ještě i o něho.
„Dobrá, Rony,“ pravil jsem rychle při pohledu do jeho bezkrevného obličeje, abych předešel jeho bezvědomí. „Já to ještě zkusím.“
Nakonec se mi skoro zázrakem podařilo jedním klipem posunout onu anastomózu tak, že se mi krvácející místo dostalo do zorného pole a druhým klipem jsem krvácení zastavil. Opouštěl jsem endoskopický sál s bolestmi na hrudníku – očividně křeč koronárních arterií a byl jsem na pokraji infarktu. Ale děda přežil.
Ráno po službě jsem tělesně i duševně zničen přijel domů s jediným přáním, dát si kávu a jít se prospat. Káva ještě nebyla na stole, když mi zavolala dcera. Mému zeti se nedařilo dobře, mám se na něho přijet podívat. Udělal jsem to. Měl uskřinutou kýlu. Protože se mi ji nepodařilo zreponovat, čili vrátit zpět do břicha, naložil jsem ho do auta a jel zpět cestou, po níž jsem před slabou hodinkou přijel, tedy do naší nemocnice. Tam jsem zetě svěřil službukonajícímu chirurgovi, který problém za pomoci infuse s opiátem proti bolesti vyřešil. Protože jsem na tu chvíli neměl co dělat, rozhodl jsem se jít podívat na intenzivku na mé pacienty z minulého dne. Všichni žili, dialýza běžela, ventilátor fungoval, kardiostimulátor stimuloval a můj děda ležel na první posteli, měl už po několika krevních transfúzích opět lidskou barvu a probodával mě nenávistným pohledem. To poznáte – když vás chce někdo pohledem zavraždit, nemůžete to přehlédnout. Dost mě jeho nezkrývaná nenávist překvapila, přece jen jsem měl pocit, že jsem mu zachránil život. Zašel jsem za sestřičkami.
„Prosím vás, co je s tím pacientem u dveří?“
„Co myslíte, pane doktore, daří se mu dobře.“
„Ale kouká na mně, jako by mě chtěl zabít. Ten člověk mě nenávidí.“
„Ach tak! On chtěl hned ráno, když se probudil, svůj vinný střik a my jsme mu řekly, že to pan oberarzt zakázal.“
Jak jsem pravil, s vděčností není třeba počítat, je třeba se jí nechat překvapit. Řeknu vám, že pak chutná ještě lépe. A s těmi nevděčnými prostě musíme umět žít. Patří to k našemu povolání.
