Month: January 2014

Ukrajina

 

 

Já vím, že se k ukrajinským událostem snaží vyjadřovat už opravdu každý. Nechci své čtenáře nudit, jenže jsem ještě ani v jedné analýze nenašel názor, který by se kryl s mým. Proto se pokusím nabídnout tuto alternativu aspoň v tomto článku. Samozřejmě se nedostanu ke všem článkům k tomuto tématu a tak, pokud pro někoho opakuji  už známé myšlenky, omlouvám se.

                Obecně se revolta, jež zasáhla zemi s takovou vražednou intenzitou, popisuje jako boj mezi prozápadním ukrajinským západem a proruským východem. Na první pohled to tak opravdu vypadá, zejména při pohledu na to, kde se země proti prezidentu Jakukovičovi skutečně postavila (s výjimkou Zakarpatské (někdejší naší Podkarpatské – to záleží na úhlu, z kterého se na tu zemičku díváme) Ukrajiny povstal celý západ země, východ buď prezidenta hlasitě podporuje (jako například Krym) nebo aspoň mlčí. Ano, na Krymu žije skutečně 95 procent Rusů, je to dáno tím, že Stalin kdysi vystěhoval místní Tatary na východ ke Kazani a nastěhoval tam Rusy, od nichž očekával větší loajalitu. A Nikita Chručšov chtěl pro „svou“ Ukrajinu aspoň něco udělat a daroval během své krátké vlády Krym Ukrajině. Byl to danajský dar, Ukrajina vlastně neví, co by měla s tím poloostrovem a s největší ruskou námořní základnou na něm vlastně udělat.

                Případ Krym podporuje hypotézu, že Rusové (kteří tvoří 20 procent obyvatelstva Ukrajiny a na východě jsou dokonce ve většině) chtějí do Ruska a podporují Janukoviče, Ukrajinci zase chtějí na Západ, do Evropy. Rozbuškou k nepokojům bylo pak skutečně Janukovičovo odmítnutí jednání o asociační smlouvě s EU. V čele opozice pak stojí Vitalij Kličko, postava sice bez politických zkušeností, ale se symbolickým významem. Žil dlouhá léta v Německu, byl tam úspěšný, má kontakty a je na Západě známý. Kdysi jsem ho viděl s jeho bratrem Vladimírem při vystoupení v německé televizi a byl jsem překvapen, že jsou oba bratři – boxeři – vzdělaní lidé s inženýrským titulem.  Dokonce byli i vtipní. Kličko je tedy symbolem touhy Ukrajiny obrátit se na západ. Jak už jsem řekl – symbolem.

 Jenže kvůli ideologickým sporům nejdou lidé do ulic ochotní zemřít, neobsazují úřady a riskují občanskou válku. Kde jsme podobné nepokoje už viděli? V Paříži, v Londýně, v Athénách, v současnosti v Bankoku. Dokonce i Vídeň si zažila minulý týden malý vzorek takového násilí. Všechny tyto nepokoje mají jednoho společného jmenovatele.  Všude jsou na ulicích především mladí lidé připravení přinést i největší oběti a jsou násilně naladění. Dovolím si tvrdit, že je jim víceméně jedno, kterým směrem se která země pohne, je to výraz naprostého zoufalství z bídy, jež je jejich každodenním osudem. Chtějí se mít prostě lépe.

                Francois Villon psal kdysi „bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.“

                Celý svět žije v sociální nejistotě. I „bohatý“ západ má stále narůstající ekonomické problémy, chudý východ je na tom pak ještě mnohem hůře. Přerozdělování, jež bylo zárukou sociálního státu od let šedesátých do osmdesátých (kdy se to s tím přerozdělováním začalo opravdu přehánět) přestalo fungovat, společnost se stala egoistickou, orientovanou na okamžitý zisk. Peníze se přesunuly do rukou úzké skupiny lidí na úkor mas. Jestliže 85 nejbohatších  lidí vlastní tolik, co 3,5 miliardy těch nejchudších, pak něco není v pořádku. Takzvaná „optimalizace zisku“, jak stále slyšíme jako zaklínadlo, znamená jen propouštění lidí a odbourávání pracovních míst. Případně přesouvání výroby i prosperujících podniků do rozvojových zemí v Ázii, kde se dá na pracovní síle ještě víc ušetřit. Soukromý sektor vyhazuje lidi na ulici, aby měli „akcionáři“ více zisku, veřejný sektor pak proto, že na ně nemá peníze. Proč je nemá? Protože ve světovém hospodářství neexistuje jeden trh a jeho neviditelná ruka, jak se nám snaží namluvit pan Klaus a jeho bankéři. Existují trhy dva – trh zbožní a trh finanční. Ty spolu bojují o existující peníze. Je nabíledni, kdo má v rukou všechny výhody. Na burze se dají „udělat“ peníze rychleji, bez investic, bez problémů s prodejem vyrobeného zboží a reklamou, jen s větším rizikem. Stále více peněz se přesouvá ze zbožního trhu na trh finanční a při prodeji zboží prostě chybí. A zatímco státy inkasují z každého prodaného kusu zboží daň z přidané hodnoty, z finančních transakcí nevidí ani cent. (I myšlenka na zdanění 0,1 procentem vzbudila u finančníků hysterické záchvaty a politici se ukázněně stáhli (až na maďarského Orbána, ovšem toho opravdu nějak nedokážu dávat za vzor). Státní rozpočty se zmenšují, úsporná opatření neznamenají nic jiného než propouštění a rostoucí nezaměstnanost.

                Kdo je nezaměstnaností postižen nejvíc, jsou mladí lidé. V zemích jako Španělsko či Řecko, kde je více než padesátiprocentní. Nejen ti, kteří pracovat nechtějí, jak tomu bylo ostatně vždycky. Nejen lidé nekvalifikovaní, pro něž se práce sháněla vždycky těžko. Nejen absolventi humanitních oborů universit, pro které se někdy přece jen těžko hledá uplatnění. Ale dokonce i mladí technici, inženýři! Něco, co tu ještě nebylo, zcela nový fenomén. Nezaměstnaný mladý člověk je neštěstí pro celou zemi, Trvá-li jeho nezaměstnanost půl roku či rok, je už zfrustrovaný a těžko použitelný. Ztratí sebedůvěru, motivaci a bude mít strach ze ztráty práce, na niž ta k dlouho čekal. Strach není nejlepší motivace, pokud má někdo kreativně pracovat. Je to až perverzní, že si státy mohou dovolit takto plýtvat svým největším potenciálem, kreativitou mladých vzdělaných lidí.

                Tam, kde je toto pnutí největší, dojde k výbuchu. Jako teď na Ukrajině. Mladí vidí, jak se krade, jak kvete korupce (pardon, abych neurazil pana exprezidenta – jak jsou někteří lidé šikovní) a nemají před sebou žádnou perspektivu. Celá ekonomika na Ukrajině běží na kriminálním principu. Julia Timošenková, která určitě není světicí (odhlédnouc od toho, že její odsouzení bylo čistě politickou záležitostí) řekla, že kdo jen jednu hodinu působil v ukrajinské ekonomice, může být kdykoliv poslán za mříže. Ale dá se to změnit? Je vůbec vůle to změnit?

                Už tu přece byla „Oranžová revoluce“ z roku 2005. Tehdy Ukrajinci doufali, že jim nový zápřah Viktor Juščenko a Julia Timoščenková darují blahobyt. To ovšem nedokáže nikdo. Noví vládci se tedy omezili na vlastní obohacení, to bylo v jejich silách. Nezapomeňme, že Juščenko byl v roce 2010 řádně „odvolen“ a na jeho místo byl demokraticky zvolen dnešní vládce Janukovič. Byl to výraz zklamání z výsledků oranžové revoluce, voliči chtěli tehdejší vládce potrestat, potrestali ale hlavně sami sebe. Juščenka vystřídal Janukovič. Člověk nejen stejně zkorumpovaný, ale navíc ještě pohrdající demokracií a šilhající po způsobu vlády Lukašenka či Putina. Člověk, který by byl rád Putinem, ale nemá na to.

                I teď si demonstranti přejí jen jedno, lepší život nebo aspoň naději na něj. Proto to volání po západu, kde stejně mnoho Ukrajinců pracuje jako levná pracovní síla a odkud vozí peníze domů, aby jejich rodiny nehladověly. Ukrajinci doufají stejně jako Češi  v roce 1989, že když padne železná opona, když se přidají k bohatému Západu, budou si žít stejně jako Němci, či Francouzi. Češi tehdy netušili, že idea sociálního státu právě umírá, zavražděna reformami Margaret Thatcherové a hlavně mizejícím strachem z obludy za železnou oponou na východě. Dnes je sociální stát a pocit solidarity už mrtev a s Ukrajinci se nikdo párat nebude. Chvilka potlesku bude všechno, co od Evropské unie mohou očekávat. Putin nabízí naproti tomu peníze. Peníze výměnou za svobodu. A nepokrytě dává najevo, co by čekalo Ukrajinu spojenou s Evropskou unií. Totiž ceny plynu a ropy za světové ceny, za ceny, které za ně platíme my. Ukrajinci mají bonus za věrnost, o ten by ale ihned přišli. A pak zřejmě zmrzli, protože by si světové ceny rozkradená země nemohla dovolit. To by se snad muselo přestat krást! V tom bylo přece ono lákadlo pro každého ukrajinského vládce. Odčerpat plyn za ukrajinské a prodat dále za světové ceny. Obchod za miliardy, kdo by odolal?

                Dokázali by vůdci současné opozice Kličko a spol. natolik potlačit korupci, aby si Ukrajinci mohli dovolit plyn i za světové ceny a přesto mohli přežít? Je to vůbec v zemi, kde je korupce normou denního života možné? Zatím každý na tomto úkolu selhal. Vždy došlo jen k výměně garnitur s přístupem k plynu a státním penězům, pro lid se neudělalo nic. Je třeba si uvědomit, že svržení Janukoviče, figurky kryjící skutečné lumpy, je jen prvním krokem – tím nejlehčím, i když i ten jde pěkně ztuha. Ale až pak, pokud by se Kličkovi a spol, podařilo Janukoviče vystřídat, by začal ten pravý boj s podzemím, s oligarchy, ovládajícími ukrajinskou ekonomiku nezávisle na moci státu. V takovém boji ještě nikdo neuspěl, ani Ukrajinci, ani Slováci či Češi. Snad Putin, ten má ovšem dlouholetou školu KGB a jeho vítězství nad organizovanou kriminalitou a oligarchy vypadá spíše na dohodu o neútočení. Prostí lidé z té dohody nezbohatli, Putinovi Piterci ale ano.

                Samozřejmě je třeba držet mladým ukrajinským povstalcům palce. Je v jejich silách nahnat svým politickým reprezentantům tolik strachu, aby přestali krást? Pokud by se jim to podařilo, byla by to cesta i pro ostatní. Revoluce začíná v nejslabším článku systému. Je jím Ukrajina? A přeroste pak nespokojenost s diktátem finančního kapitálu a jeho sluhů v ministerských funkcích i do dalších zemí? Nebo i tam bude třeba počkat, než mladé lidi vyžene na ulici z nevytopených bytů zima a hlad? V současném světě se ale dá revoluce dělat jen celosvětově. Protože i onen kapitál a jeho diktatura je globální, celosvětová.

                Že je současný systém neudržitelný, ukázala jasně už krize roku 2008. Přesto jede bez podstatných změn dál. Bankovní spekulanti se naučili, že když peníze prošustrují, dostanou je od daňových poplatníků darem. Jejich drzost tím ještě stoupla. Dokáže na tom Ukrajina něco změnit? Nebo to bude zase jen výbuch planého nadšení, který brzy přeroste v novou znechucenost a frustraci? Držím palce, aby to bylo pro první. Aby se ti všemocní vládci FEDu, Londýnské CITY a dalších finančních center konečně chytli za nos. Aby pochopili, že už to tak dál nejde. Že to nejde donekonečna. Svým diktátem ohrožují totiž nejvíc samotnou demokracii a pomáhají k instalaci politických diktatur. Putinovy, Orbánovy,Janukovičovy.  A pak dalších a dalších. A ty se s nimi párat nebudou, ty hrají bez pravidel. Orbán je jen malá vlaštovka, jež jaro nedělá. Budou noví ukrajinští vládci, pokud skutečně dokáží Jakukoviče vystřídat, schopni něco změnit?

Arcivévoda Jan (Johann)

Dnes bych ve své sérii článků o habsburské rodině rád představil postavu pro české čtenáře spíše neznámou, nicméně musím v jeho osobě vzdát hold mé nové domovině, čili Štýrsku. Zde platí tento Habsburk skoro za světce, a pokud budete znát třeba i jen toto jméno, protlučete se ve Štýrsku všude bez problémů. Ne nadarmo stojí jeho socha na Hlavním náměstí (Hauptplatze) v Grazu, hned vedle stojí hotel Arcivévoda Johann, štýrské zemské muzeum se po něm jmenuje Johanneum a ve městě samozřejmě najdete náměstí arcivévody Johanna, ulici arcivévody Johanna i alej arcivévody Johanna.  Dokonce když naše milovaná landesrätin pro zdravotnictví chtěla zavřít a poté prodat (pardon privatizovat) nemocnici v Enzenbachu u Grazu novému německému majiteli, zjistila s hrůzou, že to nejde. Pozemek, na němž ona nemocnice stojí, byl totiž věnován právě arcivévodou Janem k stavbě nemocnice, jež měla podle darovací listiny „navěky sloužit léčení nemocného obyvatelstva Štýrska“, což nový německý majitel v žádném případě neměl v úmyslu.  Takže mi dovolte tuto skutečně zajímavou postavu představit poněkud blíže.

Johann II

                Arcivévoda Jan se nenarodil v Grazu, nýbrž ve Florencii. Stalo se tak 20 ledna 1782 a byl třináctým dítětem a osmým synem svých rodičů arcivévody Leopolda a jeho ženy Marie Ludoviky španělské. Jím to ostatně neskončilo, jeho rodiče měli spolu celkem šestnáct dětí a právě arcivévoda a pozdější císař Leopold II. spolu se svou maminkou Marií Terezií mají lví podíl na skutečnosti, že ještě dnes je Habsburků jako máku.  Otec, jakožto osvícený člověk, se rozhodl  tím, že svého osmého syna pojmenoval Jan, prolomit kletbu rodu Habsburků, kteří se tomuto jménu úzkostlivě vyhýbali. Důvodem byl Jan Parricida, jehož osudy jsem přiblížil čtenářům ve svém románě Richenza. Tento syn vévody Rudolfa a české princezny Anežky zavraždil roku 1308 svého strýce, německého krále Albrechta, což Habsburky na dlouhých 130 let vyloučilo z účasti na vrcholné evropské politice. Od té doby se jménu Jan úzkostlivě vyhýbali v obavě, že by rodu přineslo opět neštěstí. Leopold se rozhodl na pověry nevěřit a svého syna pojmenoval Jan Baptista Josef Fabian Sebastián. Zdůvodnit se to dalo skutečností, že Jan Křtitel byl patronem města Florencie, ostatní Habsburkové ale na Leopoldovo volnomyšlenkářství pohlíželi přece jen s nedůvěrou, zejména pak jeho nejstarší syn František.

                Jan vyrůstal v slunné Itálii, mateřskou řečí mu byla Italština, poté se učil francouzsky a teprve když začala syfilida udolávat jeho strýce, bezdětného císaře Josefa II. a bylo zřejmé, že jeho otec Leopold bude muset převzít otěže vlády nad Římskou říší národa německého, dostalo se mu i výuky v němčině a poté v latině. V roce 1790 došlo skutečně k očekávané změně. Císař Josef II. zemřel a jeho bratr Leopold musel přesídlit z Florencie do Vídně. S otcem se na sever stěhoval i osmiletý Jan. Leopold měl určitě talent stát se velkým císařem, reformátorem a osvícencem na trůně, bohužel už po dvou letech zemřel nečekaně na zápal plic. Jan se stal v deseti letech sirotkem a císařem se stal jeho nejstarší bratr, prvorozený František II., tehdy 24 letý. Mezi sourozenci nikdy nevládly právě harmonické vztahy. František byl duševně poněkud jednoduchý a podvědomě nesnášel své inteligenčně mnohem lépe obdařené bratry Karla a Jana. On sám se cítil nejlépe ve svém skleníku či na zahradě (v souladu s habsburskou tradicí, kdy se každý princ musel vyučit nějakému řemeslu, vyučil se František zahradníkem a toto povolání mu sedělo mnohem lépe než vládnutí).

                Zatímco Leopold i Jan hořeli pro pokračování reforem zavedených Josefem II., František se snažil ze všech sil otočit kolo dějin nazpět. Důvodem byla hlavně francouzská revoluce 1789, jež měla za následek popravu krále Ludvíka XVI. v roce 1793, tedy jen několik měsíců poté, co František nastoupil na císařský trůn. Všechno, co zavánělo novotami, které byly logicky spojeny s voláním po větší svobodě, bylo pro něj dílo Jakobínů. Jakobíni byli pak kralovrazi, kteří určitě toužili i po jeho smrti. K Jakobínům počítal i strýce Josefa a tím pádem i svého otce Leopolda a podezřelí mu byli i další členové rodiny, kteří chtěli na stávajícím pořádku něco měnit. Konflikty mezi pokrokovým Janem (i když on sám se označoval za konzervativního) a konzervativním Františkem byly tedy přeprogramovány. Jen jako charakteristický detail – všichni Františkovi bratři museli císaře i v soukromí oslovovat „Vaše veličenstvo“ a nesměli ho oslovit jménem!

                Arcivévoda Jan měl štěstí na učitele – z Mohuče (Mainzu) povolaný učenec Johann Müller se mu stal učitelem a mentorem, vyučoval arcivévodu v historii, přírodovědě i němčině. Jakožto rodilý Švýcar ze Schaffhausenu předal malému Janovi lásku k horám, jež pak měla arcivévodu provázet po celý život a podstatným způsobem jej ovlivnit.

Erzherzog Johann

                Jako na každého Habsburka čekala i na arcivévodu Jana vojenská kariéra. Příležitostí bylo víc než dost  – od roku 1793 bylo Rakousko ve válce s revoluční Francií a když pak ve Francii převzal otěže vlády Napoleon Bonaparte, začalo jít do tuhého. V letech 1793 – 1797 zuřila takzvaná první koaliční válka, kterou ukončil generál Bonaparte vítězně uzavřením míru v Campo Formio. Poté, co odjel na válečné tažení do Egypta, a zdálo se, že tam i zůstane, protože se anglickému admirálovi Nelsonovi podařilo u Abukiru zničit celou francouzskou flotilu, začala v Evropě tzv. druhá koaliční válka. Rusko s Rakouskem, Bavorskem, Británií, Portugalskem a Neapolskem se rozhodly zahnat revoluční Francouze zpět do Paříže. Začátek byl povzbudivý, generál Suvorov dobyl zpět celou severní Itálii. Jenže Napoleon se z Egypta překvapivě vrátil, převzal ve Francii politickou moc a stal se „Prvním konzulem“. Rusko se stáhlo do neutrality a Británie se starala především o svá zámořská teritoria. Rakousko stálo náhle proti Francii téměř samo. Zatímco První konzul Bonaparte drtil koaliční vojska v bitvě u Marenga, na severu velel francouzské armádě o 120 000 mužích maršál Moreau (v jeho armádě sloužili i velikáni jako Ney či Grouchy). Proto této armádě poslal císař František svého osmnáctiletého bratra Jana jakožto vrchního velitele, přičemž mu ale nedal absolutní moc nad armádou, tu měl v podstatě vrchní komandant Josef von Lauer. Dvojité velení není nikdy dobrá věc, zejména, když je jeden z velitelů osmnáctiletý mladík bez jakýchkoliv vojenských zkušeností, zato ale oplývající sebedůvěrou a ctižádostí. Po katastrofálních chybách v rozhodování utrpěla rakouská armáda zničující porážku u Hohenlinden a Rakousko bylo přinuceno kapitulovat. Za potupný mír podepsaný v Steyru, jenž v podstatě potvrzoval francouzské podmínky z Campo Formia, činil císař zodpovědným svého mladšího bratra Jana. Jejich vztah dostal další trhliny.

                Jan se stáhl do Tyrol, kde si mohl plně užívat svou lásku k horám. Byl nadšený horský turista (aspoň tak bychom ho nazvali dnes). Je obdivuhodné, že na jedné ze svých túr dokázal během sedmi dní zdolat sedm horských vrcholů – přičemž si musíme uvědomit, že tehdejší přístupové cesty byly nepoměrně delší než dnes, kdy se většinou až pod horu dostaneme autem. Tyrolsko Jan miloval a v roce 1805, kdy vypukla další válka teď už s císařem Napoleonem, (korunoval se císařem v roce 1804)organizoval obranu této země. Nicméně v bratislavském míru roku 1805 po prohrané bitvě u Slavkova, jíž se Jan neúčastnil, muselo Rakousko Tyrolsko odstoupit Bavorsku, bojujícímu na straně Francie.  Jana tato ztráta nesmírně zasáhla, zůstal i nadále v kontaktu s tyrolským odbojem, jenž vyvrcholil v roce 1809 povstáním Andrease Hofera.

                Rok 1809 byl klíčový i v životě arcivévody Jana. V nové koaliční válce proti Francii byl pověřen velením nad „Jižní armádou“ skládající se z 8. a 9. armádního sboru o síle zhruba 40 000 mužů na italské frontě.  Vojsko pod jeho velením slavilo na začátku určité úspěchy, postupně se ale dostalo pod tlak početnějších francouzských jednotek. Hlavní bojiště války bylo ale na severu. Zde se podařilo Janovu bratru Karlovi 22.května 1809 uštědřit u Aspern Napoleonovi jeho první porážku v životě (Karel má za to svou sochu na Heldenplatzu ve Vídni). Oslabený Napoleon nato stáhl všechny své zálohy a rezervy, aby si vynutil rozhodnutí v jediné bitvě. Karel povolal svého bratra Jana na pomoc.  Napoleonovu taktiku prohlédl a chtěl rovněž zkoncentrovat všechny své síly pro nastávající bitvu, jež měla rozhodnout o budoucnosti Evropy. Jan musel mezitím vyklidit před francouzskou přesilou Itálii a tábořil u Grazu. Teď tedy spěchal se svými vojáky na severozápad. U Kis-Megyeru přišel poprvé do kontaktu s francouzskými jednotkami a opět prohrál. S 12000 vojáky a několika jednotkami uherské jízdy pokračoval na cestě do Bratislavy. Počasí bylo hrozné, pršelo a byla zima, jeho vojáci byli po pochodu vyčerpaní. A právě tehdy v zlomovém momentě Jan jako voják a velitel selhal. Nedaleko od Bratislavy, u Německého Wagramu se v tu dobu šikovala rakouská a francouzská vojska k rozhodující bitvě. Vrchní velitel Karel právě utrpěl jeden ze svých epileptických záchvatů, na něž trpěl po celý život. Janovi tedy poslal rozkazy náčelník jeho generálního štábu generálmajor Wimpffen. Jakkoliv se životopisci arcivévody Jana snaží svůj idol bránit, zkušenému vojákovi by muselo být jedno, kdo mu rozkazy poslal a jak byly formulovány. Muselo by mu být jasné, že jeho bratr potřebuje v tento den u Wagramu každého vojáka. Janovi se ale jeho vojáci zdáli být příliš unavení, než aby je mohl hnát do bitvy. Nechal je tedy 24 hodin odpočívat. Seděl ještě v Bratislavě, když Napoleon 6.července 1809 útokem přes oslabené rakouské levé křídlo, kde měli stát (ale nestáli) Janovi vojáci, rozhodl bitvu u Wagramu ve svůj prospěch a přinutil Rakousko k další z mnoha potupných kapitulací.

                Za porážku nesl zodpovědnost vrchní velitel generalissimus Karel, jehož vztah k staršímu bratru císaři byl už předtím hodně napjatý, zejména pak po jeho vítězství u Aspern, na které František žárlil. Karel ale věděl, že dostal nálepku neschopného především díky svému mladšímu bratrovi. Jejich vztah utrpěl nenapravitelné trhliny a už nikdy se nedal zcela do pořádku.

                Jan se v následujících měsících snažil marně vymoci pomoc císařského dvora pro tyrolské povstalce, kteří ještě stále bojovali svůj marný boj proti bavorské a francouzské přesile. Všechny jeho žádosti narážely na hluché uši. Císař František, který mír vykoupil mimo jiné i tím, že musel Napoleonovi dát svou dceru Marii Luisu za ženu, se bál mocného Francouze jakkoliv provokovat. Nechal nešťastné Tyroláky vykrvácet v zoufalém statečném boji a velitel povstání Andreas Hofer byl v Mantově zastřelen. Jan se znechuceně rozhodl dál vídeňskému dvoru a politice vale a věnovat se pouze soukromému životu. Zůstal sice v kontaktu se zbytky tyrolských povstalců a podílel se na organizaci nového povstání, toto bylo ale roku 1812 odhaleno a Jan dostal od svého bratra císaře zákaz vstupu na tyrolskou půdu, který panovník zrušil až roku 1833.

                V podstatě se nemohlo nic lepšího stát. Jestliže se arcivévoda Jan prokázal jako voják neschopný a jako politik málo mazaný, jako sedlák a organizátor občanského života prokázal nesmírný talent.  Už v roku 1807 koupil zámek a panství Thernberg v Dolním Rakousku, kde provozoval experimenty s pěstováním ovoce. Současně koupil i statek Brandhof in Vordernbergu u Mariazellu ve Štýrsku, tedy v nesmírně těžkých klimatických podmínkách horského hospodářství. Tady začal experimentovat s pěstováním nejrůznějších plodin, aby pak jejich pěstování rozšířil do celé horské a podhorské oblasti. Samozřejmě že mu v tom pomohlo jeho bohatství, v roce 1822 zdědil od svého strýce Alberta sasko-těšínského 200 000 zlatých, za které svůj statek rozbudoval a současně začal experimentovat i při těžbě železné rudy – zpracování železné rudy praktikoval ve Štýrsku už od doku 1807. Nicméně jeho systematičnost, s níž se vzestupu štýrského hospodářství věnoval, je hodná obdivu.

                Mimo jiné založil už roku 1811 první báňskou vysokou školu, kde měli být vzděláváni inženýři pro těžbu kovů a uhlí – až do té doby se postupovalo naprosto neprofesionálně, což vedlo mezi horníky k obrovským ztrátám na životech.  Tato Mountain-Universität  existuje v Leobenu (byla tam z Grazu přeložena v roce 1849) dodnes. Založil zemskou knihovnu a archív, jeho soukromé umělecké sbírky se staly základem zemského muzea Joannea, jež je možno navštívit v Grazu i dnes. Dále založil Steierische Sparkasse, jež poskytovala sedlákům výhodné úvěry a pojišťovací společnost  Wechselseitige Brandschadenversicherunganstallt (dnešní pojišťovna Grazer Wechselseitige). Nelenil jezdit po celém Štýrsku a všude držel osvětové přednášky o moderních metodách pěstování plodin – prosadil například pěstování brambor, což se pro celou podhorskou oblast ukázalo jako požehnání. Založením selského spolku dosáhl toho, že mohl ve jménu sedláků vyjednávat o výhodnějších prodejních cenách zemědělských produktů odběratelům.

Koupil u Mariboru (který tehdy patřil k Štýrsku) vinice a experimentoval s pěstováním vinné révy, kterou importoval z Porýní – díky tomu je dnes jižní Štýrsko jednou z nejdůležitějších vinařských oblastí Rakouska a nechal rozbudovat silniční síť. Jan působil jako čistě soukromá osoba bez jakéhokoliv oficiálního úřadu, přesto si svou neutuchající aktivitou vydobyl neuvěřitelnou autoritu v celé zemi. Když se objevila železnice, byl jejím hlavním propagátorem a byla i jeho zásluha, že první železniční spojení v Rakousku vedlo z Prahy přes Vídeň právě do Grazu.

                V roce 1819, kdy začalo nejzajímavější dobrodružství jeho života, jež ho v očích štýrského obyvatelstvo definitivně učinilo idolem, byl už tedy uznávanou osobností. Tehdy 37 letý – stále ještě svobodný arcivévoda ( protože o jeho učiteli Johannu Müllerovi, jehož byl nejoblíbenějším žákem, bylo známo, že byl homosexuální, budilo staromládenectví arcivévody obtížně skrývané dohady o jeho sexuální orientaci) poznal na jedné ze svých horských túr v okolí Bad Aussee tehdy patnáctiletou dceru tamějšího poštmistra Annu Plochl a ihned k ní zahořel láskou. Takový vztah byl ovšem pro všechny strany velmi problematický. Bylo sice obvyklé, že arcivévodové měli konkubíny z neurozeného prostředí, takovému vztahu ale nepřál otec Anny, manželství, jež arcivévoda děvčeti nabízel, bylo zase nepředstavitelné pro habsburský dvůr. Že by se člen rodiny (i když s tím prokletým jménem Jan) měl oženit s obyčejným děvčetem – s dcerou pošťáka!) se rovnalo velezradě. Císař František ani nedokázal domyslet, jak by takový čin mohl poškodit image císařské rodiny. Existoval sice už jeden dávný precedens.  Kdysi dávno, před dvě stě padesáti lety, se už jeden Habsburk Ferdinand oženil s neurozenou dívkou Filipínou Welserovou, ta byla ale alespoň dcerou bankéře, jemuž habsburský dům dlužil obrovské částky. Ale dcera pošťáka! To nepřipadalo v úvahu. Jan se ovšem ukázal jako nesmírně tvrdohlavý a nehodlal si svou lásku nechat rozmluvit. Argument, že dohady o jeho případné homosexualitě, jež by takovým sňatkem vzaly za své, škodí pověsti rodiny ještě víc, byl sice silný, odpor císaře, který svého nadaného bratra bytostně nesnášel, ale nedokázal zlomit.

Anna Plochl

                Trvalo čtyři roky, než si Jan vymohl svolení k svatbě. Když už se sjeli svatební hosté a nevěsta už byla oblečená v svatebních šatech, dorazil do Bad Aussee císařský kurýr s dopisem, jímž císař svolení k svatbě odvolal. Svatba musela být zrušena, ponížení nevěsty i celé její rodiny bylo hrozné.  Zamilovaní ale nepolevili.

                Anna přijala místo hospodyně na statku Brandhof (na dokonalém vystrkově, proti kterému bylo i městečko Bad Aussee, v němž vyrostla, metropolí). Tam trávila roky v převážné osamělosti, protože Jan byl stále na cestách za svým posláním. Okázale demonstroval, že se svou hospodyní nesdílí lože, dokud mu císař nepovolí oficiální sňatek. Pokud by Anna byla jeho milenkou, nebylo by se mu už nikdy podařilo svazek legalizovat, pro císaře by byla nemravnou ženou. (Zda to byla i pravda, o tom se můžeme dohadovat, Jan byl ale tvrdohlavý jako mezek a když něco chtěl dokázat, byl ochoten obětovat vše, možná spolu tedy opravdu nespali). Protidůkazy neexistovaly, protože Anna neotěhotněla. Na což právě císař František netrpělivě čekal.

                V roce 1829 se císař konečně vzdal. O historce jeho bratra si už cvrlikali vrabci na střeše po celé Evropě, bratrova kapitulace se nedala očekávat, východisko nebylo patrné. Císař tedy nakonec povolil sňatek, ovšem pouze v nejužším kruhu bez svatebních hostí. 18.února 1829 o půlnoci se tedy arcivévoda Jan oženil se svou milovanou Annou v kapli svého statku. Přítomni směli být pouze kněz a svědci.  To byla císařova podmínka. Z manželství vzešel jediný syn, narozený až roku 1839, jemuž dal otec překvapivě jméno František. Ačkoliv jeho potomstvo bylo vyloučeno z následnictví v habsburském domě (což bylo Janovi asi dost jedno) a nesmělo nosit šlechtický titul, po narození potomka se ukázal císař přece jen smířlivější a jmenoval Janova syna hrabětem z Merana a o několik let později povýšil do stejného stavu i jeho matku Annu. Tento jediný potomek se ukázal jako nesmírně plodný, jakož i jeho synové a vnukové, dnes žije na 900!!! potomků arcivévody Jana roztroušeno po celém světě.

                Rok 1848 byl rokem revolučním. Od Paříže až po Prahu vypukly revoluce, jež měly odstranit diktaturu nastolenou po porážce Napoleona na Vídeňském kongrese ze strachu před demokratizací Evropy.  (Konstruktér tohoto nového pořádku – kníže Metternich – ostatně arcivévodu Jana přímo nenáviděl a viděl v něm stálé nebezpečí pro jeho policejní systém.) V Německu vypukla revoluce také a poprvé se hlasitě ozvaly hlasy po sjednocení roztříštěné země. Proběhly první svobodné volby do celoněmeckého parlamentu, jenž se měl sejít ve Frankfurtu nad Mohanem. Rakouské země se na volbách podílely taky. Není divu, že Štýrsko si zvolilo za poslance do Frankfurtu svého nejpopulárnějšího občana – arcivévodu Jana.

                Tento tedy, jako svobodně zvolený poslanec, odcestoval do Frankfurtu. Tam, jako poslanec s nejsilnějším mandátem a současně samozřejmě i jako člen habsburského rodu, jenž nemohl nikdo ignorovat, byl zvolen německým říšským správcem, tedy vlastně předsedajícím nového parlamentu, jenž měl rozhodnout o budoucím uspořádání Říše. Byl to vlastně vrchol Janovy politické kariéry, měl mu ale hodně zhořknout. Arcivévoda usiloval logicky o prosazení takzvaného velkoněmeckého řešení, tedy spojení všech německy hovořících zemí s hlavním městem Vídní a Habsburkem jako novým německým císařem. (Od roku 1804, kdy císař František pod francouzským tlakem rezignoval na titul německého císaře a vytvořil nový titul císaře rakouského, nemělo Německo žádnou ani formální centrální vládu)Toto řešení naráželo na rozhodný odpor Pruska, hrajícího tehdy už v Německu rozhodující roli a prosazující takzvané Maloněmecké řešení, tedy spojení Německa bez zemí Rakouského císařství pod svou vlastní hegemonií. Argumenty proti Velkoněmeckému řešení byly silné. Jednak odlehlá poloha Vídně, ale hlavně národnostní složení Rakouska, v němž německy hovořící obyvatelstvo tvořilo menšinu. Prusové se vehementně bránili, aby do nového Německa byli zahrnuti i Češi, Poláci, Slováci, Slovinci, Bosňáci a dokonce snad i Uhři a Chorvati. Jan se snažil vyjednávat, snažil se tvořit koalice, ale jeho boj byl odsouzen k neúspěchu.   „Jeho“ parlament – první revoluční německý parlament, nad nímž vlála nová německá vlajka, žluto-červeno –černá, znázorňující barvy revoluce (zlato, krev a střelný prach) prosadil řešení maloněmecké, pruský král Fridrich Vilém ale odmítl přijmout korunu z rukou parlamentu, protože mu „smrděla revolucí“. Německo si na své sjednocení pod vládou Hohenzollernů muselo počkat ještě dalších dvacet tři let a zfrustrovaný Jan se vrátil zpět do svého Štýrska.

                Ještě jednou byl zvolen – a sice starostou obce Stainz, ve které vlastnil pozemky a zámeček. Volbu přijal a funkci starosty skutečně vykonával v letech 1850 – 1858.

                Zemřel 10.května 1859 ve věku 77 let a byl pohřben v Grazu v mauzoleu Ferdinanda II. Dnes ho tu ovšem nenajdete. Jeho rodina dala jeho mrtvolu převézt do rodinné hrobky v zámku Schenna u Merána v Jižním Tyrolsku.  Ale i když jeho tělesné pozůstatky ve Štýrsku nezůstaly, na stopy jeho činnosti člověk naráží ještě i dnes na každém kroku. Jako se o tom mohla přesvědčit i naše landesrätin. Arcivévoda se svým statusem místního světce, je od Štýrska jako takového naprosto neodmyslitelný.

                Jak jeho život a působení posuzuje samotná habsburská rodina, je těžko odhadnout. Nicméně experiment císaře Leopolda už nikdy nikdo neopakoval a žádný další Habsburk už jméno Jan nedostal.

Pan prezident začíná nudit

Pan prezident se snaží, aby zůstal v pozornosti médií. Novináře sice nesnáší, sebe na stránkách novin ale miluje. Sahá přitom do stále špinavějšího arzenálu svých urážek. Jestliže si klade řečnickou otázku, koho kromě idiotů a analfabetů vyjmenuje ministry, zarazí se za normálních okolností člověku dech. Jestliže označí předsedu nejsilnější opoziční strany za mrtvolu, do které se nekope, pokouší se tím opět posunout hranici nevkusu o kousek dál. Jenže stále stereotypní opakování začne jednou nudit. Na urážku Karla Schwanzerberga zareagoval ostatně jen předseda karlovarské organizace TOPky. Možná to považoval za svou povinnost, možná se taky chtěl aspoň jednou objevit v novinách – kdo ví. Knížeti to nestálo ani za komentář.

Stereotyp urážek a bonmotů pana Zemana začíná být pomalu ošuntěný, nebudí téměř pozornost. Ovšem posouvá funkci prezidenta republiky do stále křivějšího světla. Měl jsem letos možnost sledovat silvestrovský program české televize. Jestliže je hlavním cílem humoristů prezident republiky (dokonce oba poslední prezidenti, když vzpomenu onu scénku s kartářkou) řekne si laik, že zde něco není v pořádku. Prezident republiky by měl požívat určité úcty a nebýt terčem kabaretistů. To ostatně vyžaduje i pan Zeman a jeho manželka. Jenže…

… jenže tu úctu si musí i hlava státu zasloužit. Ta nepřichází automaticky s úřadem, jak by si mohli někteří myslet. Jestliže někdo krade na státních návštěvách pera, označuje korupci politiků za šikovnost nebo se potácí opilý (pardon nemocný virózou) nad korunovačními klenoty, je těžko přesvědčit obyčejného občana, že má mít k této osobě úctu. Češi jsou ostatně svým sžíravým humorem známí, ne nadarmo je Reinhard Heinrich označoval za „smějící se bestie“. Co je ovšem  mnohem horší, že se svými nositeli trpí úcta k úřadu prezidenta jako takovému. Úřad, který vykonávali Tomáš Garique Masaryk či Václav Havel se státá terčem humoru a satiry. Jestliže jsem si v novinách přečetl úvahu českého novináře o „vepřové hlavě státu“, zabylo mi nevolno.  Samozřejmě že to byl výbuch vzteku a zoufalství vůči současné hlavě státu, jenže národ, který má na hradě „vepřovou hlavu“,  si určitě mezinárodně nezaslouží žádnou úctu.

V jednom bodě ovšem může mít i tato podivná hlava státu pravdu. Sehnat v současné době kvalitního ministra je práce pro vraha. Nejen v české republice, abych opět jednou pohladil bolístku české politické frustrace. Je to mezinárodní problém, kvalitní politici prostě nejsou k mání, natož pak státníci – to je snad už vymřelá rasa. Státník je politik s vizí, jenž se snaží formovat svůj stát, snaží se jej vést novými, lepšími cestami. To lepšími bych pro jistotu zdůraznil, protože jinak by se dala tato definice lehce použít na diktátory typu Putina či Lukašenka nebo na politiky, kteří se o tuto cestu východoslovanských diktátorů snaží, jako Orbána či Erdogana. Ty jsem tím rozhodně nemyslel. Když rakouská ÖVP představila svůj vládní tým, vyrazila národu dech. Student práv jako ministr zahraničních věcí, striktní dogmatický katolicismus jako jediná kvalifikace pro ministra zemědělství. Rakouští satirici (kteří mají s českými tolik společného – vždyť rakouský humor tvořili imigranti z českých zemí a polovina rakouských humoristů má ještě dnes slovanská jména) měli okamžitě plné ruce práce a opravdu si ji užili. Humor je ovšem zbraň bezmocných – ta poslední. Radost z toho, že se člověk může vlastní vládě smát, tedy nějak nemůžu pociťovat.

Že by ovšem schopnosti byly při této bídě rozhodující a předsedové vlád tancovali od radosti, když náhodou jednoho schopného kandidáta objeví, to samozřejmě nesouhlasí. Premiéři ve vládě těžko snášejí lidi chytřejší, než jsou oni sami – a oni sami až tak chytří nebývají. Proto se v Rakousku musel po volbách rozloučit se svým ministerským postem ministr pro vědu a výzkum Töchterle – asi jediný, kdo v tom starém týmu vypadal, že svému rezortu rozumí. Ovšem ministerstvo pro vědu výzkum bylo stejně zrušeno a podřazeno ministerstvu hospodářství – existuje výřečnější symbol, že věda má a musí sloužit už jen komerčním účelům a stát vůbec nezajímá? Ministryně financí Maria Fekter se se svým postem musela rozloučit přesto, že svou nekompetenčností přímo oslňovala a o financích neměla ani ponětí. To by v podstatě v rakouské vládě nikomu nevadilo, nejméně pak premiérovi, jenže bránila rakouské bankovní tajemství tak zarputile, že jí vystavili ostatní ministři financí červenou kartu. Oplakala svůj odchod. My ne. Ovšem zase byla s ní aspoň legrace.

Že to v Česku nebude o moc lepší, se dá čekat. (Ovšem po tom, co předváděla Rusnokova vláda, to už zas nemůže být až o tolik horší). Že bude mít Andrej Babiš obrovský problém obsadit už jen své poslanecké mandáty jakž takž kvalitními lidmi, bylo zřejmé. Aby k tomu ještě sehnal řadu ministrů víceméně schopných vykonávat své funkce, to už je úloha hodná Herkula. Nechci pana Babiše podceňovat, ale jako Herkules české politiky mi nepřipadá. Napadlo mě, že by se dala uspořádat v televizi reality-show „Hledá se ministr“. Uchazeči by nemuseli splňovat žádné odborné předpoklady – ti skuteční ministři je přece nemají taky. Televize by ale měla určitě rekordní kvóty a diváci by mohli hlasováním posílat kandidáty do dalšího kola.  Tito by pak měli mandát pocházející z vůle lidu, stejně jako mandát pana prezidenta, jímž se on tak rád ohání – to by pak mohl zvažovat, zda je vyjmenuje nebo ne! Že by kvalita takových minstrů volených z pohovek před televizemi byla pochybná? No a co? Je snad kvalita jmenovaných lepší? Důležité je, aby nevyhazovali úředníky na svých ministerstvech a nenahrazovali je svými příbuznými a kamarády, jak to dělala vláda pana Rusnoka. Dobrý úředník je totiž schopen udržet ministerstvo nad vodou bez ohledu na to, jaký „idiot či analfabet“ sedí v ministerském křesle.

Ve Štýrsku máme paní landesrätin (něco jako lokální ministr, protože zdravotnictví v Rakousku podléhá kompetenci jednotlivých federálních zemí a ne vládě ve Vídni – nač i tam sedí ministr zdravotnictví, jsem ještě nepochopil a nikdo nebyl schopen mi to srozumitelně vysvětlit). Tato byla v minulém volebním období zodpovědná za dopravu, teď dostala resort zdravotnictví (že o zdravotnictví nemá páru, je snad už jen z tohoto faktu zřejmé). Tato dáma vyhodila okamžitě všechny úředníky na svém úřadě, kteří se řízením zdravotnictví zabývali po desetiletí, a nahradila je lidmi, které si s sebou vzala z rezortu dopravy. Pravila, že důvěra je u ní důležitější než kvalifikace a že oni se časem naučí. Připadá mi to tak trochu jako scéna z filmu Armagedon, kde dělali z vrtačů ropných polí kosmonauty a ne naopak. Zdravotnictví v takto řízené zemi se opravdu Armagedonu začíná podobat. Tady už nepomáhá ani humor, tak vtipní už nejsou ani Rakušáci.

Je třeba tedy počkat, co nová vláda vymyslí a co přinese nového. Třeba i něco pozitivního, člověk by měl být v principu optimistický, aby se nepokoušel věšet každý týden – tolik místa na psychiatriích nemáme – lůžka byla redukována.

Co se ovšem týká prezidenta Zemana, měl bych pro české novináře jeden malý tip. V Rakousku žije jeden obskurní podnikatel – stavitel Lugner. Ti, kdo jezdí do Vídně, vědí, že tam existuje nákupní centrum Lugner-City, které postavil a pronajímá. Tento pán trpí chronickým exhibicionismem, má nutkavou potřebu být zviditelňován v sdělovacích prostředcích a je ochoten pro to udělat cokoliv. Kandidoval dokonce i na prezidenta (dostal chválabohu jen 3 procenta hlasů, tak šílení nejsou ani Rakušáci), mění své přítelkyně za stále mladší a duševně labilnější, sám o sobě filmoval reality show „Die Lugners“, neváhal zaplatit milion dolarů za to, aby se s ním v lóži na vídeňském operním plese ukázala Paris Hilton. Až si jednoho krásného dne řekli rakouští novináři „A dost!“ A vyhlásili „lugnersfreies Jahr“ čili rok bez Lugnera. Všechny noviny i televize pana Lugnera prostě rok ignorovaly, ať dělal, co dělal. Kultuře rakouského žurnalismu ten rok hodně pomohl. Třeba by se dalo v Česku udělat něco podobného – „rok bez Zemana“.

Je mi jasné, že ignorovat prezidenta je mnohem těžší, než nějakého – i když bohatého – vídeňského podnikatele. Ale co tak prostě nevysílat jeho řeči a nereferovat o nich v médiích. Stejně začínají už být únavné a nudné. Někoho urážet, když se o tom nikdo nedozví, to nemůže dlouho bavit ani Miloše Zemana. A třeba se aspoň tak podaří udržet minimální úctu k úřadu prezidenta České republiky. Třeba si pak humoristé pro příští silvestrovskou show najdou jiný cíl.

V opačném případě se ze mne pomalu stane monarchista. Král možná není o moc chytřejší než naši současní politici. Děti vyrostlé v královských rodinách mají ale většinou aspoň dobrou výchovu a nedělají na veřejnosti ostudu – minimálně, když už sedí na trůně.  A sedí na tom trůně „z vůle boží“, není to tedy „zvůle lidu“. Myslím, že by si Češi už zase jednou slušného člověka na hradě zasloužili. Nemusí to být politik, dokonce by to možná ani politik být neměl. Ani Masaryk ani Havel nebyli skuteční politici. Spíše filosofové a idealisté. Jaká pozitiva a negativa to národu přineslo, o tom můžeme diskutovat. Ale ani jeden z nich nedělal ostudu (jejich milostné aféry je možné přehlédnout mnohem spíše než vrávorající postavu při veřejném vystoupení). Filosof může být státníkem, i když není politikem – možná právě proto, že nebuduje stát, ale dává morální příklad a apeluje na národ, aby neblbl. Ryba totiž hnije od hlavy a morálku národa není možno zlepšit, dokud se hlava státu chová tak, jak se momentálně chová. A bez morálky, jak píše ekonom Tomáš Sedláček, bez morálky, která byla 4000 let pevnou součástí ekonomie, aby pod vlivem mainstream ekonomů ztratila jakýkoliv význam, nemůže žádná ekonomika dlouhodobě fungovat. Že tomu tak je, cítíme minimálně od roku 2008 velmi citelně. Že se svět bohužel ještě stále nepoučil, je bolestné a bude to ještě bolet.

Rok bez Zemana by byl aspoň malou náplastí na tu velkou zející ránu v české duši.

Srdeční záležitost

Dovolím si mým čtenářům nabídnout několik povídek, které jsem nedávno objevil mezi starými papíry, které z mého sklepa neodnesla povodeň minulého roku. Jsou staré už skoro třicet let a proto neodpovídají současnému stavu společnosti ani medicíny. Je to snad jen jakési melancholické retro, které ocení spíše ti, kdo si osmdesáté roky sami pamatují. Ty povídky – to je taková má mladistvá nerozvážnost – proto prosím mé čtenáře o přiměřený díl tolerance.

 

Srdeční záležitost (povídka z roku 1986)

                Světlo semaforu se změnilo a doktor Marek pustil spojku. Město mizelo za jeho zády a on z toho měl dobrý pocit, na který se těšil už od včerejšího večera. Od  výstupu s Hanou. Vždycky, když se se ženou takhle chytili, řešil to tímhle jediným způsobem. Sedl si do vozu a jel na chatu do hor. Se spoustou odborné literatury a cigaret. V klidu, který mu daly hory, pak prostudoval noc a duševní vyčerpání mu poskytlo úlevu. Vlastně by za své úspěchy v medicíně měl vděčit těmhle hádkám s manželkou. A úspěchy měl nesporné. Docenturu dostal těsně po třicítce a teď se proslýchá, že bude jmenován řádným profesorem. Tak brzy po čtyřicítce!

                Když se nad tím zamyslel, bylo mu Hany líto. Nedočkala se toho, po čem jako žena toužila nejvíc. Jejich manželství zůstalo bezdětné a to byla zřejmě příčina jejich hádek. Na druhé straně si už zvykla natolik na život s ním a na výhody, které ji to přinášelo, že rozpad jejich svazku rozhodně nehrozil. Ani Marek neměl chuť na rozvod – věděl totiž, co nevěděla ona. Dal si kdysi vyšetřit svou schopnost mít děti a znal výsledek.

                Spokojeně přeřazoval rychlosti a stoupal do kopců. Bylo ještě poměrně časně ráno, ale sluníčko už začínalo hřát a on si blahopřál, že vyrazil tak brzy a nepojede přes polední vedro. Až bude obloha nehybná žárem jako smrt. Jako moje srdce, usmál se hořce.

                Vjel do vesnice a v zatáčce skoro porazil děvče. Prudce zabrzdil a mozkem mu letěly kletby na ženskou, stopující na tak nemožném nepřehledném místě. Byl by je řekl i nahlas, ale v okamžiku, kdy se objevila vedle jeho bočního okénka a on se nadechl, všiml si, že je velice hezká. Měl slabost na krásné ženy, a proto spolkl nadávky a mlčel. Ostatně mezitím už mluvila ona: „Prosím vás, svezete nás kousek? Jsme slušní, čistí a střízliví, vážně!“

                Zasmál se na ni. Pak si ale uvědomil, že mluvila v množném čísle a ve zpětném zrcátku uviděl kluka, který se se dvěma batohy nesměle opíral o patník. Zachtělo se mu mít aspoň na chvíli společnost.

                „Tak si nasedněte,“ řekl a šel otevřít kufr, aby se tam vešly jejich bágly. „Kam jedete?“ zeptal se, když se znovu rozjeli. Sedli si dozadu, což přijal s nevolí, protože doufal, že mu pohled na dívčina dlouhá stehna, která koukala ze šortek, zpříjemní cestu.

                „Kamkoliv,“ usmála se dívka.

                „Jak kamkoliv?“ nerozuměl.

                „No prostě kam nás někdo sveze. Nám je to jedno. Máme prázdniny a já mám ráda náhodu.“

                „Jezdit jen tak bez cíle zmůže být pěkné,“ řekl. „Pamatuji si, že já jsem měl vždycky plán výletu se seznamem všech míst, která jsem chtěl vidět. A nedal jsem si pokoj, dokud jsem je všechna nenavštívil.“

                „To musí být namáhavé, ne? My si jezdíme odpočinout.“

                Vzpomněl si, že se skutečně vracíval vždy utahaný a vyčerpaný a mnohdy i nespokojený, že všechny úkoly nestihl. Jeho svět byl vždy světem úkolů.

                „A kde spíte?“ zeptal se.

                „Kde se dá,“odpověděla.

                „A není vám zima?“

                „Hřeje nás láska,“ ozval se poprvé dívčin společník a zasmál se. Zasmál se nuceně, protože viděl, že tímhle zásahem do hovoru netrefil. Chvíli jeli mlčky. Marek se pokusil mlčení prolomit.

                „V příští vesnici je prima hospoda. Zvu vás na kafe.“

                „Vy to tu znáte?“

                „Aby ne, jezdím tudy už skoro dvacet let. Mám nahoře chatu.“

                „A není to otrava?“ zeptal se kluk.

                „Co jako?“

                „No, jezdit dvacet let pořád na stejné místo.“

                „Vidíte,“ pokusil se to obrátit v žert. „Nad tím jsem ještě nepřemýšlel.“

                „Ale měl byste,“ ušklíbl se kluk a Marek poznal, že mu ten dívčin společník není sympatický.

                Možná že je to jen pudové soupeření o samici, pomyslel si a v duchu se tomu zasmál.

                „Kamile,“ okřikla chlapce dívka. „Nerejpej zase!“

                „Vidíte,“ řekl Marek. „Ještě jsme se nepředstavili“

                „Kamil,“ oznámil kluk.

                „Já jsem Táňa Málková,“ spěšně se pokusila opravit dojem dívka. S potěšením zkonstatoval, že mezi jeho pasažéry narůstá napětí.

                „Doktor Marek,“ řekl.

                Viděl v zpětném zrcátku, jak se zarazila. Čekal otázku, která musela přijít. Vždycky přišla.

                „A nejste náhodou…?“

                „No tak dobrá,“ rezignoval. „Jsem skutečně docent Marek z první interny. Vy studujete medicínu,“ dodal.

                „Ano,“ přiznala. „Druhý ročník.“

                „Tak to se ještě nějaký ten rok nepotkáme,“ usmál se. „Aspoň dva. A vy?“ otočil se ke Kamilovi.

                „Ne,“ řekl ten kluk. „Já nestuduju.“ Rozhovor se prostě dostal tam, kde ho právě nechtěl mít. Zastavil u hospody a všichni tři se usadili u stolku blízko výčepu.

                „Á, pan profesor,“ přiběhl číšník. „Copak si budete přát? A něco pro vaše přátele?“

                „Nech těch opičáren, Honzo,“ napomenul ho Marek. „Tři kávy postačí.“

                „Radši bych si dal pivo,“ pravil pomalu Kamil. Zase se něco ve vzduchu zaseklo.

                „Tak tedy pivo. A vy?“ otočil se k Táni. Znejistěla, podívala se na Kamila a pak ze sebe potichu vypravila: „Já taky – pivo – teda malé.“

                Nato se hodnou chvíli mlčelo, Jak už to bývá, když se čeká na jídlo nebo na pití. Potom Marek usrkával kávu a přemýšlel, proč ho napadlo, že je vlastně vetřelcem do jejich soukromí. I když zastavili oni jeho. Ale uvědomil si ten rozdíl, že zatímco on podvědomě toužil po nějakém společníkovi na dnešní noc, oni ho nepotřebovali. Byl pro ně jen dopravním prostředkem, součástí vozidla, které je vezlo za jejich neurčitým cílem. Ale jakmile padlo jeho jméno a dívka na ně zareagovala, stal se najednou třetím a teď to všichni tísnivě cítili.

                „Jste z Olomouce?“ zeptal se jen, aby něco řekl.

                „Ne,“ chytila se Táňa. „Jsem Opavačka a Kamil skoro taky. Já si myslím, že je to lepší, když člověk nestuduje v rodném městě. Připadá si pak samostatnější.“

                „Taky se mi kdysi na kolejích líbilo,“ řekl Marek. Cítil, že napětí povolilo a hovor se rozproudil. Tedy mezi ním a Táňou, znali přece jen hodně společných míst. Marka poprvé napadlo, že s touhle dívkou by mohl být velice zábavný večer. A byl si již jist, že mu Kamil vadí.

                Nebyl vlastně žádný donchuán. Za svůj život mohl ženy, se kterými se miloval, spočítat na prstech rukou, možná, že by mu nějaký ten prst chyběl. A od svatby s Hanou by mu vystačila i jedna ruka. Ale tahle blondýnka, spoře oblečená a přesto cudně vypadající, se mu začínala ohromně líbit.

                Pokračovali v cestě do kopců a dívka štěbetala. Marek kouřil a přeřazoval rychlosti a Kamil kouřil a mlčel. Konečně vjeli do vesnice, kde měl Marek chatu. Zastavil u odbočky.

                „Tak tady já končím. Tam na kopci je to místo, kam už dvacet let jezdím.“

                „Vypadá pěkně,“ pochválila ho dívka. Uvědomil si, že by to řekla, i kdyby pěkně nevypadalo. Kamil neřekl nic. To znamenalo, že opravdu vypadá dobře.

                „Za vesnicí je rybníček. Dá se v něm koupat, ale jen ze strany od hráze. A jsou tam místa,“ dodal, dívaje se na dívčina ňadra bez podprsenky, „kam není odnikud vidět.“

                Zasmála se. „Děkujeme. Za svezení i za radu.“

                Vytahovali bágly. Sklonila se nad tím svým a Marek uviděl všechno, co předtím přes tričko jen vytušil. Viděl díky svému povolání mnoho nahých ženských těl, jen že nemocniční nahota je zcela zbavena svého sexuálního podtextu. Nahota třeba i krásných žen na vyšetřovacím stole zoufale ztrácela své přírodu určené poslání. A proto byl Marek nyní potěšen pohledem, jenž se mu naskytl, a protože byl mladistvě naladěn, vyklouzlo mu to, na co vlastně celou druhou polovinu cesty myslel: „Anebo kdybyste chtěli, mohli byste být dnes mými hosty.“

                Táňa s Kamilem si vyměnili pohled. Ani jeden s pozváním nepočítal. Ani Marek s ním vlastně nepočítal.

                „Když vám nebudeme překážet,“ vyhrkla dívka.

                Marek spolkl slinu. „Tak jdeme.“

                Jeho chata je překvapila. Kamil měl určitě připravenou repliku na paláce v horách, ale Markova chata stála osamocená a vypadala skromně. Cítil, jak vzal tomu mladému rebelovi vítr z plachet a měl z toho radost. Ale vzápětí se zarazil. Proč je sem vlastně zval? Aby dokázal tomu mladému nafoukanci, že není takový snob, za jakého ho považuje, anebo proto, aby dokázal Táni, že je její Kamil blbec? Uvědomil si, že ve skutečnosti pozval Kamila a ne Táňu a to jen proto, aby s ním mohl svést boj, jehož rozhodčím bude dívčina přízeň.

                „Dejte si věci do ložnice,“ řekl. „Já zůstanu v obýváku – mám tu i válendu. Bývám v noci dlouho vzhůru.“

                Vyšli z ložnice až po nějakém čase. Všiml si, že Táňa má pod tričkem plavky. „Půjdeme se okoupat,“ oznámila. „Jdete s námi?“

                Vlastně měl chuť strávit den v její společnosti. Ale pak si uvědomil Kamilovu atletickou postavu a řekl:  „Raději si něco přečtu.“ A neodpustil si špičku: „To víte, ani po dvaceti letech se mi to tu neomrzelo. Ale jestli vás můžu o něco poprosit, tady máte peníze a kupte ve vesnici něco na pití. Na večer.“

                Díval se za nimi, jak sbíhají z kopce dolů do vesnice. Nervózně si zapálil cigaretu. Vždycky to dělal s pocitem jakési viny a špatného svědomí, byl přece internista a kardiolog, ale tentokrát si ani neuvědomil, že cigareta už hoří. Hodili se k sobě. Teď, když běželi dolů a drželi se přitom za ruce, si uvědomil, jak je jim cizí. Ale pocítil jen to, co cítí kůň bodnutý ostruhami.

                Den ubíhal nad knihami. K obědu si usmažil kousek masa, po obědě si vyšel na terasu a strávil příjemnou hodinku na sluníčku. Večer přišel, ani nevěděl jak. Teprve když rozžal světlo v pokoji, uvědomil si, že se Kamil s Táňou ještě nevrátili. A od toho okamžiku začal být nervózní. Po půlhodině odložil knihu, protože zjistil, že čte už dlouho stejné dva řádky, aniž by věděl, co v nich stojí. S narůstajícím časem narůstalo i jeho zklamání. Uvědomil si, že se vlastně na střetnutí s tím mladíčkem těšil. Vlastně od mládí nesnášel lidi, kteří se ke všemu stavěli záporně a negovali už předem všechno, co se mělo tvořit. Koneckonců možná Kamil takový není. Jenže Marek chtěl, aby takový byl.

                Venku už byla tma. Vyšel na terasu a pod ním svítila vesnice. Chvíli nevnímal zvuky, které k němu doléhaly, pak nad nimi přemýšlel a potom si uvědomil, že ve vesnici je tancovačka. Pochopitelně! Bodejť by tam nešli! I když nemohl říci, že by se ho to nedotklo. Nebyl zvyklý, aby lidé dávali přednost čemukoliv před jeho společností. Kvapně se oblékl, ale pak se zarazil. Co tam bude dělat? Jistě, záminku ke vstupu měl výbornou, ale co dál? Pocítil bolestně, jak se před ním (nebo za ním) zavírají vrata. Kdo ví, kdy se naposledy takto bezprostředně setkal s mládím! Byl zvyklý na to, že svět okolo něho stárne souběžně s ním. Mladí lidé, které potkával – asistenti nebo studenti – se k němu chovali s úctou přináležející jeho věku a postavení. Proto je bral jako součást svého světa, nepůsobili na něj rušivě. A děti neměl. Je jisté, že kdyby Táňu potkal na zkoušce, byla by pro něj jen jednou z mnoha a nemohla by ho vytrhnout z jeho klidu. Byla by pečlivě oblečená, namalovaná a uctivá. A bez toho Kamila!

                Sedl si a svlékl si sako. Už věděl, že do vesnice nepůjde. Že se bojí o svou sebeúctu a rezervovanost, o to, na čem si nikdy nezakládal, ale jen proto, že nikdy nebylo ohroženo. Cigareta ho uklidnila, ale vtíravé myšlenky vířily dál.

                „Moc přemýšlím,“ řekl si a pustil si televizi. Studovat už nedokázal a pocítil únavu. Z dřímoty ho probraly kamínky vrhané na okno. Podíval se na hodinky, byla skoro půlnoc.  Vypnul televizi a šel otevřít. Na první pohled poznal, že se Kamil sotva drží na nohou.

                „Promiňte.“ To se ozvala pochopitelně Táňa. „Potkali jsme u rybníčka spolužáky a tak jsme si s nimi šli zatančit: nezlobte se, že jdeme tak pozdě, Kamilovi se nechtělo odejít. Vzbudili jsme vás?“

                „No tak jsem se napil,“ nepustil ho ke slovu Kamil. „To si piš, že se mi nechtělo do tohohle dvacet let zvelebovaného hnízdečka. Napřed mě spletlo, že tu nestojí vila jako svět, jenže teď vím, že i ta prostota je jenom jeho póza. A díky ní je i tím profesorem.“

                V Markovi se zdvihl vztek. „Zavřete hubu, mladíku,“ řekl nezvykle ostře. „Jste tu hostem a mohl byste si to na chvíli uvědomit.“

                „Já vám na to seru,“pravil ztěžka Kamil. „Já si, pane, můžu vzít spacák a jít spát kamkoliv. Mně může být vaše pohostinství ukradené.“

                „Rád se posloucháte, že?“ řekl Marek.

                Kamilovi se vzteky zkřivil obličej a zalapal po dechu: Nebo po slovech, kterých se mu nedostávalo. Marek nebyl na takový střet připraven, myslel si, že soupeře postupně při víně rozloží svou ironií, ale teď ho už přešlo překvapení a uvědomil si, že v takovém přímém souboji nemá jeho protivník žádnou šanci.

                „Proč jste nás vlastně pozval?“ vzpamatoval se zatím Kamil. „Vždyť přece lidi, jako jsem já, nesnášíte.“

                „To vám někdo řekl nebo jste na to přišel sám?“

                „Sám.“

                „Tak to vám gratuluju.“

                „Chcete si ze mě dělat srandu, co?“

                „Ano. O čem si s vámi mám vyprávět, když takhle vypadáte? Spíš byste měl jít spát.“

                „Možná, že jsem ožralý, ale v opici mi to myslí líp, než za střízliva. Vidím takhle věci jasněji. A proto vím, že jste mě nesnášel, už když jsem si sedal do toho vašeho nóbl autíčka.“

                „Víte víc, než já. Já bych přísahal, že se to stalo až mnohem později během cesty.“

                „Takže nepopíráte, že mne nesnášíte.“

                „Mám vás snad milovat, když vím, že mnou opovrhujete?“

                „Na to nejste zvyklý, co?“

                „Ne, nejsem. Dokázal jsem v životě dost, aby si mě lidé spíš vážili. Tím nemyslím tituly a postavení. Ale je za mnou spousta lidských životů a práce. Co jste udělal vy?“

                „Já?“

                „Ano, vy. A neříkejte, že jste měl málo času.“

                „Já dělám svoji práci. Možná ne tak atraktivní, ale stejně poctivě jako vy.“

                „A zatímco já to tak beru, vy trpíte komplexem, že vaše práce není tak vážená jako moje a proto jste mne bez důvodu napadl. Možná, že to nevíte, ale to vy jste m vyhlásil nepřátelství jako první.“

                „To není pravda.“

                „Ale je. Vlastně je mi vás líto. Závidím vám jen jedno – schopnost udržet si lásku takového děvčete jako je Táňa.“

                „Proč to před ní říkáte?“

                „Protože vás nemám rád.“

                Kamil sklopil hlavu a přiznal porážku. S tím Marek nepočítal. Ten kluk byl rozhodně inteligentní, i když tak nesmyslně agresivní.

                „Můžu dojít pro věci?“ zeptala se přiškrceným hlasem Táňa. „Půjdeme se vyspat někam do lesa.“

                „To je přece nesmysl,“ vzpamatoval se Marek. „Uložte ho do ložnice. Jenom mu dejte k hlavě umyvadlo.“

                „Nebojte se, nezbliju vám ten komfort,“ vykřikl Kamil, který ucítil tenhle kopanec, uštědřený poraženému.

                Táňa zaváhala. Marek četl v jejím obličeji obrovskou chuť odejít. S překvapením zjistil, že zůstala na straně poraženého. Ale pak její tvář ztratila jakýkoliv výraz a řekla: „Pojď Kamile,“ a odvedla ho do ložnice.

                Marek si sedl ke stolu s knihami. Cítil zadostiučinění a vcelku s chutí se dal zase do čtení publikací. Taková hádka pěkně tříbí mysl. Zasmál se. Ten hoch byl zcela bez šance. Napadlo ho, jestli si ho sem nepozval jenom jako takového sparingpartnera. Aby si povzbudil své vlastní ego. Nu což, povedlo se. Těšil se, až bude Kamil ráno vyklízet bojiště a bude s bát podívat Markovi do očí. Proto ho vlastně nepustil pryč. Spánek v lese by Kamilovi ponechal možnost odchodu se ctí. A to on nehodlal dopustit. Vítězství muselo být úplné.

                „Jsi vlastně strašná mrcha, doktore,“ promluvil sám k sobě a sklapl knihu.

                Za ním vrzly dveře. Když se otočil, uviděl Táňu, která vyšla z ložnice a potichu za sebou zavírala dveře. Měla na sobě dlouhý Hanin župan, ten byl ale tak jemný, že nezakrýval dostatečně její dráždivé tělo.

                „Už spí,“ řekla tiše. „Nezlobíte se, že jsem si vypůjčila tohle?“

                „Ne, rozhodně ne.“

                „Nezlobte se na něho. Kamil není zlý kluk.“

                „To určitě ne, když ho milujete vy.“

                „Nebuďte ironický. Proto jsem za vámi nepřišla.“

                „Dobrá, nebudeme se tedy bavit o vašem chlapci. Přiznám se, že mne rozčílil na nejvyšší míru. A sotva bych mohl s vámi příjemně konverzovat, kdybychom se bavili o něm.“

                „A o čem se chcete bavit?“

                „Třeba o vás.“

                To šlo, To šlo dokonce docela dobře. Marek přinesl i jednu láhev vána ze železných zásob chaty, které nikdy nevysychaly. Měl radost z toho, že sedí u stolu s hezkou dívkou a vede nenáročnou konverzaci. Měl radost ze sebe. Hodiny popoběhly a vína ubylo, když Táňa zvážněla.

                „Víte,“ přiznala náhle. „Já jsem za vámi přišla i z osobních důvodů. Myslím, si, že jsem nemocná.“

                Markovi v tu chvíli právě tancovala před očima představa, jak své společnici zvolna  stahuje župánek přes její oblá ramena. Teď představa prskla a zmizela.

                „Nemocná? A jak se to projevuje?“

                „Cítím s občas hrozně slabá. Párkrát jsem už omdlela. A teď, když jsem na čundru s Kamilem, cítím, že nestačím. Nosím skoro prázdný batoh a stejně nemůžu vylézt do žádného kopce.“

                „V noci spáváte dobře?“

                „Ani ne. Často se budím.“

                „A musíte se po probuzení na lůžku posadit?“

                Podívala se na něj trochu překvapeně, pak ale přikývla. „Ano. Víte, mívám často sen, že mi na prsou něco leží a brání mi v dýchání. A když se probudím, musím si sednout a zhluboka dýchat, než se to spraví. Poslední dobou se ten sen objevuje stále častěji. Tady na horách ani ne, ale doma hodně často.“

                „Hm,“ zabručel Marek. V podstatě cítil, že večer jde do háje. Vůbec se mu dnes nechtělo být lékařem. Ale pak mávl rukou. Byly skoro tři hodiny ráno. Má vůbec cenu teď začínat noc?

                „A proč jste s tím nešla k lékaři?“

                „Mám strach,“ přiznala. „A taky nechci, aby to někdo věděl. Kamil nesmí vědět, že jsem nemocná.“

                „Proč? Nevěříte, že by pak s vámi zůstal?“

                Podívala se na něj raněným pohledem. Poznal, že zasáhl někoho, kdo s ním vůbec nechtěl bojovat.

                „Víte co? Tak já vás vyšetřím. Odložte si, já si dojdu pro stetoskop. Někde ho tu v lékárničce mám.“

                Župan sklouzl z ramen. Na krátký okamžik si dívčino tělo ještě zachovalo svůj dráždivý tón. Až do okamžiku, kdy přiložil stetoskop pod oblý pevný prs. Zvuk, který uslyšel, ho vyvedl definitivně ze zasnění. Náhle byl zase doktorem Markem, internistou a před ním na pohovce ležela pacientka, jen tělo s vnitřními potížemi, bez povrchového nátěru ženských tvarů a zlatavé kůže. Ten šelest tam byl. Nepříliš zvučný, ale o to závažnější. Pomalu vyšetřoval dál, poslouchal propagaci, vyklepával srdeční obrysy. Jako kdysi Thomayer, ušklíbl se v duchu. Ale co jiného tady na chatě, bez EKG, bez ultrazvuku a dalších vymožeností moderní medicíny. Vyndal stetoskop z uší. Vzal ji za štíhlé ruce. Prsty měly silnější poslední články.

                „Nemodrají vám prsty, Táňo?“ zeptal se.

                „Jen někdy, když je mi zima,“ odpověděla.

                „Můžete se obléct,“ řekl a uvědomil si, že vlastně vůbec nestojí o to, aby neposlechla. Krčila se v rohu pohovky a v obličeji měla strach.

                „Neřeknu vám bez dalších vyšetření nic konkrétního. Ale vaše srdce není v pořádku. Měla jste takové potíže už jako dítě?“

                „Nevím… možná, ale slabší.“

                „Myslel jsem si, že jde asi o vrozenou vadu. Zřejmě dost závažnou a právě teď se začíná dekompenzovat. Není to nic divného,“ pokračoval. „jestliže takové srdce utáhlo dětský organismus, nestačí už na organismus mladé ženy, kterou jste teď.“

                „Dá se to léčit, pane doktore?“ Měla pohled štvaného zvířátka.

                „Podívejte, Táňo,“ uchopil ji za ruce a pohlédl jí do očí. „Zatím vám nemohu říct nic konkrétního. Přijďte za mnou na kliniku, přijmeme vás a uděláme nutná vyšetření. Podle mého úsudku bude ale potřebná operace.“

                „Operace?“ Z očí jí vytryskly slzy. „Srdeční operace?“

                Mlčel. Tušil, co s jí teď honí hlavou a nezdálo se mu vhodné do toho zasahovat.

                „Po těch operacích zůstávají ošklivé jizvy, viďte.“

                Trhlo to s ním, Tak s tím nepočítal. Strach o život, strach ze smrti na operačním stole, to ano. Ale jizva? Nikdy ho nenapadlo, že i nad tím mohli uvažovat pacienti, které pravidelně přesvědčoval o nutnosti operace. A uviděl před sebou znovu Táninu krásnou hruď, otevřenou operačním řezem s hrudním rozvěračem zařezaným do svalstva. Otřásl se.

                „No ano, bez jizvy to nepůjde. Ale bez operace nebudete moci normálně žít.“

                „Co znamená normálně žít?“

                „No, přinejmenším nebudete bez té operace moci mít děti.“

                „Chtěla bych mít děti,“ pravila s tváří nehybnou jako letní nebe. „Ale nemám ráda jizvy. Kamil je taky nemá rád.“

                „Jděte spát, Táňo. Jste dnes moc unavená a rozrušená.“

                Zdálo se mu, že zaváhala. Znal to. V momentální situaci ho potřebovala. Ne jako muže, ale jako lékaře. Anebo prostě jen jako člověka, aby nebyla sama.

                „Dobrou noc, pane docente,“ řekla a odcházela. Do ložnice, za svým Kamilem. Ještě jednou si představil, jak by mohla být krásná nahá na jeho lůžku, rozpálená vášní. Ale to byl už jen mlhavý záblesk. A Marek s překvapením zjistil, že se už necítí být vítězem.

                Když je ráno uslyšel vstávat, vstal taky a šel na dvorek. Byl nevyspalý, ale nechtěl se s nimi setkat. Nechtěl vychutnávat svůj triumf nad poraženými. Cítil, že na takové nedůstojné šarvátky nemá právo. Ti dva měli před sebou mnohem důležitější boj.

                Díval se za nimi, jak se drží za ruce a scházejí dolů k vesnici. Povzdychl si a zapálil si cigaretu. Pak ji zahodil. On si tady vědomě ničí zdraví a jiní trpí zcela nevinně. Podíval se na dým vycházející z trávy a pak cigaretu zašlápl. Nechutnala by mu. Pak si šel balit věci.

                Poprvé po několika letech se mu zastesklo po domově. Po manželce Haně. A vůbec po tom všem, kvůli čemu žije.

František Ferdinand d´Este – konzervativec nebo reformátor?

V roce 2014 si budeme připomínat stoleté jubileum od začátku největšího lidského vraždění v dějinách – první světové války, jež je moderními historiky považována jen za první etapu vraždění ještě většího – druhé světové války. Určitě se objeví mnoho článků i knih k tomuto tématu. Rozhodl jsem se navázat na svou sérii postav habsburského rodu a v tomto článku přiblížit postavu, jež je se začátkem první světové války bezprostředně dávána do souvislosti – Františka Ferdinanda d´Este, následníka rakouského trůnu, jehož zavraždění v Sarajevu bylo onou dlouho očekávanou záminkou k zahájení celosvětového konfliktu.

                V porovnání se svým bratrancem a předchůdcem ve funkci následníka rakousko-uherského trůnu korunním princem Rudolfem se jím historici a hlavně spisovatelé a filmaři zabývali nepoměrně méně. A to přesto, že jeho život skončil stejně tragicky jako život Rudolfův. Jenže jestliže život Františka Ferdinanda jen tragicky skončil, Rudolf tragicky žil. A to přitahuje historiky i umělce samozřejmě mnohem více.

                Ale i osud Františka Ferdinanda byl nesmírně zajímavý a stojí možná za to, abychom se jím zabývali blíže.

                Narodil se 18.prosince 1863 v Grazu, ve městě, kde žiji a kam se většinou odsouvali mladší členové habsburského rodu. Jeho otec byl totiž mladší bratr císaře Františka Josefa I. Karel Ludvík.  Karel Ludvík, třetí syn Františka Karla a jeho manželky Sofie, tak dobře známé z romantických filmů režiséra Ernsta Marischky o Sissi, čili císařovně Alžbětě. Byl až třetím synem a na rozdíl od svých dvou starších bratrů Františka Josefa a Maxmiliána rodinný člověk prostý jakýchkoliv politických ambicí. Byl ženatý s Marií Annunziatou z Neapole-Sicílie, tedy princeznou, která ač ještě narozena v neapolském Versailles – Casertě, musela díky Garribaldimu své království opustit a byla vlastně vyhnankyní žijící z milosti habsburského rakouského dvora. Tato mladá dáma byla na rozdíl od svého muže nesmírně ambiciózní a byla skálopevně přesvědčena, že to jednou bude její syn, kdo se stane rakouským císařem. Proto byla navzdory své progredující tuberkulóze ochotna podstupovat stále nová těhotenství, ačkoliv jí to lékaři přísně zakazovali. Porodila svému muži tři syny, narození dcery Margarety Sofie pak znamenalo skutečně i její konec. (Někdy se vyplatí lékaře poslouchat). Zemřela v roce 1871, kdy bylo Františku Ferdinandovi 8 let. Na milující maminku chlapci nezůstaly žádné vzpomínky, Marie Annunziata totiž lásky nebo aspoň jejích projevů snad ani nebyla schopna.

                Jak stály vlastně šance, že by se některý z jejích tří synů Františka Ferdinanda, Otta a Karla Ludvíka mohl stát rakouským císařem? Ne tak zcela beznadějně.  Císařem byl František Josef, a i když se svou manželkou Alžbětou žil v době, kdy Marie Annunziata porodila svému muži nejstaršího syna už víceméně odděleně, měli spolu syna Rudolfa, narozeného 1858, jenž měl samozřejmě na trůn přednostní právo.  Rudolf byl ovšem jemný intelektuální chlapec nevalného zdraví, což bylo veřejným tajemstvím. Nejstarší z císařových bratrů Maximilián byl sice od roku 1857 ženatý s belgickou princeznou Charlottou, manželství zůstávalo ale stále bezdětné a mluvilo se o Charlottině duševní labilitě. Ta se nakonec po smrti jejího manžela změnila skutečně na duševní chorobu. Maximilán se nechal od francouzského císaře Napoleona III přemluvit k tomu, aby se v roce 1864 nechal korunovat mexickým císařem. V následné občanské válce ale podlehl, a 19. června 1867 byl popraven. Tím byl definitivně ze hry. Čtvrtý ze sourozenců – mladší bratr Karla Ludvíka Ludvík se pak víceméně netajil svou homosexualitou a všechny plány na jakékoliv manželství striktně odmítal.

                Když Marie Annunziata umírala, stál tedy mezi jejím nejstarším synem a císařským trůnem kromě vládnoucího Františka Josefa pouze korunní princ Rudolf.  A samozřejmě i její vlastní manžel, Ludvík Karel.

                František Ferdinand dostal v roce 1873 novou maminku. Marie Terezie Portugalská byla pravým opakem jeho matky. Byla to nesmírně milá a obětavá osoba, jež se s otcem Františka Ferdinanda, Karlem Ludvíkem, skvěle doplňovala. Otec se o své syny ostatně vždy obětavě staral, přivedl je k lásce k přírodě a lovu, dokázal jim nahradit i chybějící mateřskou lásku. Teď přišla i ona. I když byla Marie Terezie jen o 8 let starší než František Ferdinand, vznikl mezi nimi velmi dobrý vztah. Vztah jeho otce s macechou se stal pro malého prince ideálem, po kterém pak celý život toužil.

                Ani láskyplný domov ovšem nedokázal změnit poněkud zvláštní povahu mladého arcivévody. Byl to mlčenlivý, spíše stále zasmušilý a rezervovaný člověk – zřejmě zdědil po matce hodně z její povahy – a kromě toho i její tuberkulózu. Existují stovky možná i tisíce fotografií arcivévody Františka Ferdinanda – ale jen na dvou z nich se usmívá či směje. Jeho osud byl dán jeho původem. Jako každý arcivévoda habsburského domu se musel vyučit řemeslu a věnovat se vojenské kariéře.

                 V roce 1875 potkala tehdy dvanáctiletého Františka Ferdinanda další velmi šťastná náhoda. V tom roce zemřel bezdětný František V. Rakouský d´Este, vévoda z Modeny, jenž byl pohádkově bohatý. Aby zabránil konfiskaci svých statků v horní Itálii nově vzniklým italským státem, rozhodl se ve své závěti určit za svého dědice někoho z rodu rakouských Habsburků a obrátil se se svou nabídkou na všeobecně oblíbeného Karla Ludvíka. Byl ochoten převést všechen svůj majetek na některého z jeho synů, za dvou podmínek. Totiž zaprvé, že dědic začne ke svému jménu psát i přídavek d´Este a zadruhé, že se musí naučit italsky. František Ferdinand byl ochoten těmto podmínkám vyhovět a stal se tak pohádkově bohatým. S příjmením d´Este nebyl problém, ovšem co se týká výuky italštiny, to už byla jiná a nepříliš slavná kapitola. I když byl v dobré vůli ihned najat soukromý učitel italštiny. Měl být prvním z mnoha zoufalců, jež se pokoušeli naučit mladého dědice d´Este jakémukoliv cizímu jazyku.

                V Habsburské rodině bylo zvykem, aby každý habsburský arcivévoda ovládal pokud možno všechny jazyky národů rakouské říše. Zejména pro možného budoucího císaře to byla naprostá povinnost. V tomto bodě se ovšem František Ferdinand ukázal jako naprosto nevzdělavatelný. Údajně spotřeboval „ celé legie učitelů“ aniž by byl schopen naučit se aspoň rámcově jakýkoliv cizí jazyk.  Neúspěch při učení italštiny ho silně frustroval a v následku tohoto zážitku nikdy nenavštívil své rozsáhlé pozemky v horní Itálii.  I jeho chorobná nenávist k Maďarům se prý datovala z doby, kdy sloužil v Uhrách u husarského pluku. Protože to bylo už po rakousko-uherském vyrovnání, mohli se maďarští důstojníci i ve službě bavit maďarsky, což taky dělali. František Ferdinand prý dospěl – a zřejmě ne zcela neoprávněně – k názoru, že si z něj dělávali legraci a vůči všemu maďarskému navždy zatrpkl. Což mohlo mít v budoucnu tragické následky.

                František Ferdinand byl vždy značně nevyrovnanou povahou. Měl nesporně sklony k agresivitě – je známá historka, kdy zbičoval zahradníka na Konopišti, který nezahrabal okamžitě po odjezdu kočáru s arcivévodou stopy v písku, jak byla jeho povinnost.(Arcivévoda totiž něco zapomněl a nečekaně se obratem vrátil). Stopy kol v písku, které tam podle jeho představ už dávno neměly být, v něm vzbudily nepříčetný výbuch vzteku.  Arcivévoda ventiloval svou agresivitu ale převážně na střelnici a hlavně na lovu. Byl legendárním lovcem, jenž zastřelil za svého života údajně přes 200 000  – slovy dvě stě tisíc kusů zvěře. Oficiálně je to 274 889 kusů. Komu to připadá naprosto nereálné, uvedu ještě jeho denní – skutečně dokumentovaný – rekord z jistého červnového dne roku 1908 – v ten jediný den zastřelil 2763 racků chechtavých. Na zámku Konopiště měl svou střelnici, již je možné navštívit. Je známo, že byl schopen i uprostřed noci náhle běžet do střelnice a až do rána pak střílel do terčů. Tímto způsobem se mu dařilo držet své záchvaty zuřivosti do určité míry pod kontrolou. Hodně cestoval a byl vášnivým sběratelem doslova úplně všeho. Tyto sbírky jsou dnes v depozitáři na zámku Konopiště. Známé je jeho soutěžení s britským korunním princem Eduardem, kdo nasbírá více artefaktů s motivy života svatého Jiřího. František Ferdinand údajně tuto soutěž vyhrál. Nesnášel odpor, a pokud na odpor narazil, snažil se ho zlomit bez ohledu na prostředky. Dokumentovaný je jeho spor s místním mlynářem na Konopišti, jehož mlýn v „jeho“ lese ho natolik iritoval, že dal mlynáři odstavit vodu do náhonu. Mlynář arcivévodu žaloval a u soudu v Benešově i vyhrál. Nepříčetný arcivévoda, rozzuřený skutečností, že si jej vůbec nějaký soudce dovolil odsoudit k náhradě škody, spěchal k císaři do Vídně, aby si tu stěžoval a domohl se svého „práva“. A tam se od svého strýce císaře, jenž ho stejně neměl nikdy v lásce, dozvěděl, že: „milý synovče, ty zákony jsme přijali pro všechny naše poddané a tak se jimi musíme řídit v první řadě my sami.“  František Ferdinand se tedy vrátil na Konopiště s nepořízenou, dokázal ale dalšími schválnostmi (dnes bychom to nazvali „mobbing“) mlynáře nakonec vyštvat.

Na druhé straně to byl člověk otevřený všem technickým novotám a vymoženostem – na Konopišti fungoval první výtah v Čechách a zámek byl jedním z prvních elektrizovaných šlechtických sídel. A byl to rodinný člověk, toužící vybudovat si stejnou pohodu rodinného zázemí, jakou znal ze vztahu svého otce Karla Ludvíka a své nevlastní matky Marie Terezie. Pro tuto vidinu byl ochoten obětovat doslova vše. František Ferdinand nebyl pro svou zasmušilou povahu žádným magnetem ženské přízně a žil na rozdíl od svého bratra, krásného Otty, či svého bratrance korunního prince Rudolfa po stránce sexuální spíše asketicky. Oba výše jmenovaní dostali ostatně při svých eskapádách pohlavní choroby všeho druhu. Otto, jenž byl schopen v noci čekat, až manželka usne a pak se vykrást z manželské postele a vyrážet do města za milenkami a prostitutkami, zemřel nakonec ve svých 41 letech na syfilidu, Rudolf se vedle syfilidy nakazil i kapavkou, a tuto chorobu přenesl na svou manželku. Způsobil tak její neplodnost a přivodil si její nehynoucí nenávist. Bolesti kloubů, jakožto následek této pohlavní choroby jej učinily zcela závislým na morfiu a byly jedním z mnoha faktorů vedoucím k jeho tragické smrti. Takové nebezpečí tedy Františku Ferdinandovi při jeho způsobu života nehrozilo.

                V roce 1889 se Rudolf v zámečku Mayerling nedaleko Vídně zastřelil. Dědicem trůnu se stal otec Františka Ferdinanda d´Este, arcivévoda Karel Ludvík. V podstatě všichni, včetně Františka Ferdinanda, očekávali, že se arcivévoda  svých nároků vzdá ve prospěch svého nejstaršího syna, tak jak to kdysi v roce 1848 udělal otec císaře Františka Josefa, arcivévoda František Karel. K překvapení všech to tento ale neudělal. Měl to svůj důvod. Karel Ludvík nikdy netoužil po císařské koruně a pro vykonávání císařského úřadu se hodil možná ještě méně než jeho bratr, císař František Josef. Jenže právě v této době vypukla u jeho nejstaršího syna, tedy Františka Ferdinanda, naplno choroba, jíž se nakazil ještě od své matky – tuberkulóza. Vzdání se nároku na trůn by v případě smrti jeho syna znamenalo zmatky v rozsáhlé habsburské rodině a zápasy o trůn. Především by pak Karel Ludvík už nemohl ovlivnit volbu nového následníka – a o politických schopnostech svého druhorozeného syna Otta nebyl očividně přesvědčen. Karel Ludvík tedy zůstal korunním princem, což způsobilo u Františka Ferdinanda silnou frustraci a napětí v jeho vztahu s otcem.  Pozitivní ovšem bylo – a tak to jeho otec i myslel – že se bez povinností korunního prince mohl plně soustředit na léčbu své choroby.

                Mycobacterium tuberculosis, původce tuberkulózy, potřebuje pro své přežití vlhko a hodně kyslíku. Proto tato baktérie na rozdíl od jiných postihuje přednostně horní – lépe provzdušněné – laloky plic. Doba švýcarských horských sanatorií (ve vyšších nadmořských výškách klesá tlak kyslíku, což usnadňuje léčbu choroby) v té době byla ještě daleko v budoucnosti, hojivý účinek suchého (pouštního) vzduchu byl ale už znám. František Ferdinand vyrazil na cesty do Egypta, kde mohl spojit svůj léčebný pobyt i se svou vášní pro lov. V Egyptě strávil zimy 1895 a 1896. Protože léčba nepřinášela kýžený výsledek, rozhodl se jeho otec Karel Ludvík vykonat pouť na hrob Ježíše Krista do Palestiny, aby se tam modlil za vyzdravění svého nejstaršího syna. Napil se tam vody z Jordánu a nevyléčitelně onemocněl nějakou parazitární chorobou. Dokázal se ještě vrátit do Vídně, tam jej ale choroba přemohla a oficiální následník trůnu zemřel 19.května 1896. Uvolnil tak definitivně cestu k trůnu svému nejstaršímu synu, jemuž snad skutečně otcovy modlitby pomohly, od roku 1896          byla jeho tuberkulóza považována za vyléčenou. Císař František Josef nebyl příliš nadšen. Svého synovce nikdy příliš dobře nesnášel a zřejmě to byly i jeho intervence, které zdržovaly Karla Ludvíka v úmyslu vzdát se nároků na trůn ve prospěch svého syna.

                A vzápětí vznikl další vážný problém. Někdy v roce 1896 po svém návratu z Egypta poznal František Ferdinand na plese v Praze svou osudovou lásku. Hraběnka Žofie Chotková už nebyla nejmladší  (bylo jí už 28 let, což v té době znamenalo, že děvče z dobré rodiny bylo už prakticky neprodatelné a mělo se ucházet o místo v klášteře) a navíc, jak si okamžitě všiml donchuán Otto, její postava naznačovala už sklon k nadváze. Otto se marně snažil bratra těmito argumenty ( věk a postava) odradit, František Ferdinand se už zamiloval, a když si něco vzal do hlavy, nebylo možné mu to z té hlavy vytlouct. Mnohem vážnější problémy ale měly vzniknout na politické úrovni, tedy s císařem Františkem Josefem. Žofie Chotková pocházela sice z nejstarší české šlechty, byla ale pouze hraběnkou. Habsburský rodinný kodex přikazoval všem členům rodu ženit se výhradně s členy rodin, jež byly někdy v minulosti „suverény“, tedy nosily na hlavě královskou nebo aspoň knížecí korunu. Žofie tedy tuto podmínku nesplňovala a císař svému synovci přísně zakázal jen pomyslet na to, že by svou novou lásku učinil někdy v budoucnosti svou manželkou. Ale František Ferdinand prokázal opět svou příslovečnou zaťatost. Když si něco umanul, nebylo možné mu jeho myšlenku vymluvit. V Žofii viděl možnost realizace svého snu o dokonalé harmonické rodině a po ničem netoužil víc než po tom. Co se týká domluvených sňatků s členy jiných královských rodin, měl ve svém okolí dostatek odstrašujících příkladů, ať už to byl jeho bratr Otto, jeho bratranec korunní princ Rudolf, či strýc Maximilián. Že může nešťastně skončit i sňatek z lásky, čehož příkladem byl právě císař František Josef a císařovna Alžběta- Sissi, to nehodlal brát v úvahu. Byl přece úplně jiný, než jeho strýc! Což ovšem cítil i onen strýc a to bylo důvodem jeho nepřízně vůči synovci a jeho lásce.     

                Nicméně všechny tlaky a pokusy odradit Františka Ferdinanda od jeho úmyslu ztroskotaly. Čtyři roky bojoval o možnost oženit se se ženou, kterou miloval a odmítal kategoricky všechny nabídky od královských evropských dvorů. Když už to všechno začalo zavánět skandálem, císař povolil a František Ferdinand si mohl svou vyvolenou vzít za ženu. Ovšem za nesmírně ponižujících podmínek. Manželství vylo prohlášeno za morganistické, tedy nerovné a děti z tohoto manželství neměly být členy habsburského rodu a neměly mít tedy nikdy nárok na zisk císařského titulu. František Ferdinand musel tyto podmínky přijmout a veřejně svůj souhlas proklamovat v den svatby, až pak mohlo být přistoupeno k obřadu. Žofie Chotková byla povýšena na vévodkyni z Hohenbergu, kterýžto titul měl přejít i na její děti. Tak se i stalo, vnuci Františka Ferdinanda a jejich rodiny s tímto titulem ještě žijí. Císař Žofii její vstup do rodiny nikdy neodpustil, k narození prvorozené dcery manželského páru gratuloval telegramem s textem „Gratuliere dir und deiner frau…“ kdy úmyslně použil jako výraz svého opovržení ve slově „Frau“ navzdory německému pravopisu malé „f“.

                Císařova nepřízeň ovšem nedokázala štěstí nové rodiny nijak zkalit. V Žofii našel František Ferdinand skutečně to, o čem snil – totiž milující a oddanou manželku a matku dětí, které vychovával láskyplně tak, jak to zažil on sám od svého otce a macechy. Uchýlili se na zámek Konopiště u Prahy, dostatečně daleko od Vídně, aby Žofie nedráždila císařský dvůr a nemusela být denně vystavena provokacím, ale díky železnici dostatečně blízko, aby mohl následník trůnu vykonávat své politické úlohy.

                František Ferdinand viděl jasně neutěšený stav Rakousko-Uherské říše a její zaostávání za moderními evropskými státy, zejména pak za expandujícím Německem. To viděl před ním i princ Rudolf. Ten ale správně pochopil, že hlavní problém je při chybění koloniálních trhů nízká kupní síla obyvatelstva a tím pádem nízký odbyt vyrobeného zboží. František Ferdinand viděl na rozdíl od Rudolfa hlavní problém v takzvaném dualismu – tedy konfederaci s Uhry vzniklé v roce 1867, díky které zůstali tehdy Uhři součástí císařství. Po tehdejší porážce Rakouska od Pruska u Králova Hradce v roce 1866 by František Josef nemohl proti odštěpení Uher nic podniknout a byla to jeho manželka Sissi, jež přesvědčila uherské barony, aby zůstali ve svazku s Rakouskem. Císař ovšem musel přijmout jejich tvrdé podmínky, jež znamenaly prakticky politickou nezávislost. Uhři měli vlastní vládu i parlament v Budapešti a s Rakouskem, neboli takzvaným Předlitavskem, je svazovala jen osoba panovníka, společná měna, armáda a zahraniční politika. Dokonce i studenti, kteří ukončili vysokou školu ve Vídni či v Praze museli v Uhrách nostrifikovat a na hranici Uher a Rakouska stály celnice. Partnerství dvou subjektů je samozřejmě vždycky problematické. Nedojdou-li totiž k dohodě, nemohou rozhodnout hlasováním. František Ferdinand považoval právě tento dualismus za rozhodující brzdu pokroku, jeho chorobná nenávist k Maďarům a jejich minimální ochota industrializovat svou zemi byly pro něj důkazem, že právě tady musí něco podniknout. Jeho představou byl nejprve Trialismus ( tedy obnovení českého království jako třetího prvku  – to už by se totiž dalo hlasovat), nakonec ale vyvinul myšlenku federalismu. Podle jeho představ měl mít každý národ říše svou vlastní federální zemi s hlavním městem a parlamentem, která by podléhala pouze Vídni. Tím by se Budapešť stala jedním ze sedmnácti hlavních zemských měst a jediné skutečné centrum říše by se vrátilo do Vidně. Františku Ferdinandovi bylo ale jasné, že takovou politickou reformu prosadí jedině násilně, že Maďaři s takovým plánem nikdy nevysloví souhlas. Musel tedy po nástupu na trůn a zavedení plánovaných reforem počítat s občanskou válkou, přičemž mu bylo jasné, že rakouská armáda samotná na porážku povstalých Maďarů nebude stačit. Nestačila ostatně ani v roce 1848, tehdy museli přijít na pomoc Rusové, aby Maďary rozdrtili u Világoše a přinutili je zůstat ve vynuceném svazku s Vídní. Svatá koalice, sestrojená knížetem Metternichem na Vídeňském kongresu, na základě které tehdy ruská vojska přišla zoufalému rakouskému císaři na pomoc, už ale od roku 1853 neexistovala. To byla vina Františka Josefa, detailně jsem se tím zabýval ve svém medailonu k jeho osobě.  V roce 1907 strávil v Bad Ischlu (letním sídle rakouského císaře) několik týdnů britský král Eduard VII, aby císaře Františka Josefa přesvědčil k odklonu od Německa a návratu ke spojenectví s Ruskem, Francií a Británií. Marně. Rakousko-Uhersko bylo už pevně svázáno se svým německým sousedem a mělo panický strach jej provokovat. Zejména když po moudrém a tolerantním Vilémovi I. nastoupil jeho mnohem méně moudrý vnuk Vilém II. Co byla pro Františka Josefa nemilovaná nutnost, byla pro Františka Ferdinanda vítaná příležitost. Na rozdíl od prince Rudolfa, mezi nímž a císařem Vilémem panovala bezmála nenávist, měl František Ferdinand s německým vládcem velmi dobré vztahy (spojovala je i vášeň k lovu a Vilém byl několikrát hostem Františka Ferdinanda a to i na Konopišti). Německo byla síla, jež by slábnoucí Rakousko podpořila a pomohla zlomit maďarský odpor, bylo-li by to nutné. Německo nemělo ve své expanzi s Rakouskem žádnou kolizi zájmů, orientovalo se při budování své říše spíše do Afriky (kde naráželo na rozhodný odpor Británie a Francie), zatímco rakouské zájmy se soustředily na Balkán, vyklizený Turky (kam ale hodlalo expandovat Rusko). František Ferdinand viděl tedy v Německu přirozeného spojence a neměl žádný problém budovat stále těsnější spojenectví. Rakouská ekonomika byla tak či tak na německé stále více závislá a od toho se odvíjela i závislost politická. František Ferdinand považoval ostatně expanzivní politiku na Balkáně, ke které tlačili starého císaře jeho „jestřábi“ v generálním štábu pod vedením Konráda von Hötzendorf, za chybnou a snažil se válce za každou cenu zabránit. Byl si vědom toho, že rakouská armáda není na velkou válku dostatečně připravena, jeho naprostou prioritou byla vnitřní reforma říše a ta byla možná pouze za předpokladu zachování míru. Anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908 byla pro něj chybou, a právě tato chyba se měla stát osudnou i jemu osobně.

                Je opravdu těžko odhadnout, jak by Rakousko vypadalo pod reformním císařem Františkem Ferdinandem I. Zda by se utopilo a rozpadlo v nekončící zničující občanské válce, či zda by se z něj stal moderní federativní mnohonárodnostní průmyslový stát, schopný stabilizovat poměry ve střední Evropě a představující zde protiváhu expandujícího Německa.

                Násilná smrt Františka Ferdinanda a jeho manželky Žofie 28.června 1914 v Sarajevu byla nakonec impulsem k výbuchu oné velké války, jíž se on sám tolik bál a jíž chtěl za všech okolností zabránit. Války, jež vedla k nepředstavitelnému masovému vraždění na frontách, obrovskému utrpení v zázemí a nakonec k rozpadu Rakousko-Uherské říše. Tuto válku už on nezažil.

                Sen jeho matky Maria Annunziaty se splnil jen nepřímo. Po smrti císaře Františka Josefa I. v roce 1916 nenastoupil na trůn žádný z jejích synů, nýbrž její vnuk Karel, syn krásného Oty, jenž ovšem umírající monarchii už jen zatlačil oči.

                Císařova nevůle pronásledovala Františka Ferdinanda a jeho manželku i po smrti. Jeho mrtvola musela být do přístavu v Terstu transportována jinou lodí než pozůstatky jeho manželky a nesměli mít ani společný státní pohřeb. Něco si ale tvrdohlavý arcivévoda přece jen vymohl. Totiž, že bude pochován po boku své ženy. Proto jeho mrtvola chybí v habsburské hrobce u Kapucínů ve Vídni. Protože Žofii bylo místo v habsburské hrobce upřeno, odpočívají oba manželé v hrobě v zámku Artstetten, kde dal František Ferdinand už za svého života prozíravě vybudovat jejich společnou hrobku. Na tuto skutečnost upozorňuje u vídeňských kapucínů pamětní mramorová deska.

                Ani s dětmi obou manželů se osud nemazlil. Svůj majetek, který se nacházel především na území Čech, včetně konopišťského zámku, jim byl zkonfiskován na základě zákona o vyvlastnění Habsburků. Neprávem, protože, jak už jsem se zmínil, děti Františka Ferdinanda a Žofie Chotkové nebyly členy habsburského rodu. Oba synové Maxmilián a Ernst (protože byli dobře vychovaní?) odmítli jakoukoliv spolupráci s nacistickým režimem a skončili v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Ačkoliv věznění přežili, na jeho následky poměrně mladí zemřeli. Oba stáli ve velmi dobrých kontaktech k Ottovi Habsburskému (jenž byl vlastně jejich druhostupňový synovec) a po své smrti byli pochováni po boku svých rodičů na zámku Artstetten v Dolním Rakousku. Ale nejen oni, ale i jejich manželky a jejich děti. Aspoň jeden sen následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este se tedy splnil. Podařilo se mu vytvořit rodinu slušných lidí, jež vydržela pohromadě až za hrob.