NOVÁ EPOCHA LIDSKÝCH DÈJIN– POZDNÍ DOBA   2. část

Jiným problémem je, že s exponenciálním nárůstem informací a vědomostí roste specializace. Tento trend vede znova do izolace. Neexistují a nemohou existovat polyhistoři typu antických filosofů či humanistů šestnáctého století, kteří dokázali jakžtakž držet tempo s vývojem do konce novověku. Teď už to není možné. Tisíce odborníků v jednotlivých podoborech ztrácejí společný prostor na diskusi, v superspeciálních oborech dokáže komunikovat jen několik specialistů, rozptýlených na obrovských prostorách, kterým jako způsob komunikace zůstávají zase jen elektronická média. Jestliže před dvaceti lety vznikaly nové objevy tempem jeden za pět vteřin, dnes je to sedm za vteřinu. A je patrný trend k dalšímu zrychlování. I když je tento vývoj patrný ve všech oborech, nejzřejmější (lépe řečeno nejviditelnější) je zřejmě v medicíně. Už proto, že medicína se v konečném důsledku dotýká každého jedince, téměř každý se jednou stane na její úrovni existenčně závislý. I v medicíně dochází v poslední době k exponenciálnímu vývoji vědy, nových diagnostických a léčebných postupů. Současně se tím ale medicína stává pro lékaře, tedy nositele medicínských informací, stále nepřehlednější. Množí se specializace a podspecializace, někdejší úlohu praktického lékaře jako integrujícího prvku nezvládá dnes už ani všeobecný internista na poli vnitřní medicíny. Etabluje se pomalu obor všeobecného kardiologa, který je zase odkázán na řadu subspecialistů. Jakou šanci má při tomto vývoji pacient, že se se svou chorobou dostane právě k specialistovi, který se jeho onemocněním zabývá? Který jeho neurčité příznaky dokáže správně interpretovat?  Na velkých klinikách se toto číslo pomalu ale neúprosně blíží nule. Obrovské kliniky zabývající se špičkovou medicínou se pro pacienta paradoxně stávají stále nebezpečnějšími. A trend se začíná šířit i na periferii. Paradoxně tak  pro pacienta roste nebezpečí chybné diagnózy a léčebného postupu. Dramatický a nekontrolovatelný nárůst medicínských informací v konečném důsledku pacienta, kterému má sloužit, ohrožuje. Snaha o integraci, zlepšení komunikace a management vedou jen k dalšímu zapojování výpočetní techniky a další dodatečné zátěži. Přičemž výpočetní technika není schopna člověka v rozhodovacím procesu plnohodnotně nahradit. Uzavírá se kruh, v němž se točíme. Tento příklad z medicínského světa je jen malou ukázkou toho, co bude zřejmě provázet celou pozdní dobu. Člověk ve své touze po poznání, vědomostech a slávě, začíná sám sebe přetěžovat. Jestliže generace našich rodičů byla během svého života konfrontována celkem s pěti tisíci předměty, které se musela naučit ovládat, naše generace musí totéž dokázat s dvaceti tisíci. U generace našich dětí se odhaduje, že to bude sto až sto dvacet tisíc. A naši vnukové? Břímě, které si člověk nakládá, přestává být schopen nést. Část z ní může delegovat zpět na technické pomůcky (které dítě dokáže dnes vyřešit třeba i jednoduchou početní úlohu bez pomoci kalkulačky?), takto ale ztrácí svou nezávislost a integritu. Bude se jednat o vůdčí fenomén celé pozdní doby? Počínaje jednotlivým lidským mozkem a konče zničeným životním prostředím? Člověk překonal své hranice, stanovené mu při jeho stvoření. A dere se dál do tohoto neznámého území aniž by přemýšlel, kam se dostane a co jej tam čeká. Možná konečné vítězstvía ovládnutí přírody na naší planetě. Anebo sebezničení.

Proti extrémnímu nárůstu potřeby vzdělání stojí ale klesající připravenost mladé generace se vzdělávat. Jedním z důvodů je, že následkem nadbytku informací trpí schopnost se koncentrovat na konkrétní problém. Pocit, že se člověk musí už orientovat na příští text, negativně ovlivňuje schopnost vnímat právě čtené. A následkem nedostatku koncentrace vzniká pocit bezmocnosti – prostě se nedaří na nic vzpomenoutm co se člověk pokoušel uložit v paměti. A k tomu přichází ještě hospodářský tlak. V internetu a v počítačovém průmyslu všeobecně se nabízí neskutečné množství zábavy, zvláště pak počítačové hry s velkým potenciálem vzniku závislosti. Děti, které do této závislosti sklouznou, nejsou schopny se příští den ve škole koncentrovat na vúuku, protože jsou myšlenkami už při pokračování včerejší hry. Úroveň vzdělanosti klesá, zvláště u citlivé skupiny pubertální mládeže, která se vlastně má pro další vzdělání rozhodnout a připravit. Dalším problémem je, že závislostí na počítačových hrách je postiženo mnohem víc chlapců než děvčat. Výsledkem je změněná proporcemezi vzdělanými chlapci a děvčaty ve prospěch žen. Náš model rodiny, který je ještě určován patriarchálními stereotypy, je pro vztah, v němž je finančně určujícím prvkem rodiny žena, není na takový vývoj připraven. Překonaný model vzdělaného muže jako živitele rodiny a nevzdělané ženy v domácnosti už dosloužil. Nový model, vzdělaná žena jako živitelka rodiny a muž v domácnosti není ale od současné společnosti akceptován. Výsledkem je přebytek vzdělaných žen a nevzdělaných mužů ve věku příznivém pro založení rodiny. Na venkově je tento vývoj ještě dramatičtější, protože lépe vzdělané mladé ženy odcházejí do měst, aby tam hledaly svou šanci, chlapci zůstávají sedět doma – bez ženy a bezpotomstva. Znám obec, kde je poměr žen a mužů ve věku pod třicet let 1:10. Další vesnice budou následovat.

Slovo jako nositel vzdělání pomalu dosluhuje. Následkem snižovanání představivosti je pro naši mládež stále těžší přeměnit slovo v obraz. Je totiž obrazy ve všech formách doslova zaplavena. Neměli bychom zapomenout, že vysvětlující slovo jako metoda vzdělání byla zavedena Janem ˇAmosem Komenským v první polovině sedmnáctého století. Je tím dítě novověku a s jeho koncem i zemře. Ve vzdělávání je třeba hledat nové cesty, například právě obrazy. Naše mládež je na obrazy jako nosiče informací z kin, televizních přístrojů a počítačů zvyklá a tuto připravenost by bylo třeba využít. Plakat za slovem a jeho ztraceným významem nám nepomůže a naší mládeži pak už vůbec ne.

S oslabením a postupným zánikem komunikace souvisí i rostoucí společenská izolace. Ne náhodou dochází k rozpadu rodiny jako základní společenské jednotky právě v této době. A ne náhodou se nachází největší počet osamělých lidí právě ve velkých městských aglomeracích. Základní sociální jednotkou pravěku byla tlupa. Bylo to logické, v lidských dějinách se vždy sdružuje jen tak velký počet lidí, který je schopen se uživit a vychovat potomstvo. Člověk je příliš egoistický a egocentrický, aby dobrovolně činil něco, k čemu není donucen svými základními pudy přežití a rozmnožování (o tom druhém se v moderním světě při pohledu na demografický vývoj dá s úspěchem pochybovat – také jeden z nových prvků společnosti dříve neznámý, známka nástupu nové doby a nových problémů). Nestrpí tedy ve své bezprostřední blízkosti víc lidí, než kolik je nutné, protože to znamená nutnost přizpůsobování a korekce vlastních zájmů. Tedy něco člověku a jeho přirozenosti cizí, vnucené mu jedině společenskou nevhnutelností přežít. Člověk je tvor společenský z donucení, ne svou přirozeností. A je jedno, jaký důvod to byl, zda výhody společného lovu nebo jen soutěžení, potřeba se porovnávat, konfrontace nápadů nebo jen potřeba imponovat anebo jako protiklad hledání ochrany. Jedná se o nutkání, které člověk ani nevnímá.

Od mladší doby kamenné nahrazuje tlupu rodina. Zemědělství přináší více potravin, pohodlnější život, potomstvo dokáže dovést k dospělosti už jen jeden pár lidí – z logických důvodů opačného pohlaví. Takto se formuje na dalších několik tisíc let život v dvojici, v nejmenší možné jednotce, která je schopna přežít a rozmnožovat se. Podíváme-li se na rodinu blíže, vidíme i tady dynamický vývoj. Od velké vícegenerační rodiny se v poslední sobě přechází k prvku malé jednogenerační jednotky, migrace obyvatelstva nabývá na intenzitě. Lidé se stěhují za prací a prosperitou – protože si to už mohou dovolit. Konec dvacátého století pak přináší novou situaci, že k přežití si stačí náhle člověk sám. Rodiny s jedním rodičem přežívají – a vůbec ne špatně. Jedinec, ať už žena či muž, je schopen přežít a dochovat  potomstvo bez cizí pomoci. Logicky se tedy zbavuje partnera, kterému by se musel přizpůsobovat a kvůli němu korigovat své zájmy. Překotnost toho vývoje, běžící ve znamení ženské emancipace, zaskočila navíc muže natolik, že prakticky nejsou schopni se s tmto vývojem vyrovnat. Stávají se slabším a v rodinných vztazích postradatelnějším článkem, který je často odhazován jako nepotřebná zátěž. Také kontakt mezi generacemi, tedy mezi rodiči a dětmi se redukuje. Dítě je poznamenáno víc chaoticky nabízenými informacemi z masmédií než výchovou ze strany rodičů. Pocit osamění, pocit, že mu nikdo nerozumí a poté odmítání kontaktu a izolace jsou logickým následkem. Počet rozvodů a nemanželských dětí roste exponenciálně a nezadržitelně sledujíc tento ekonomický a společenský vývoj, paralelně k tomu slábne vliv tradičních institucí, které měly rodinu ve znaku svého působení, jako například katolické církve. Člověk se ve své touze po nezávislosti s následkem izolace zbavuje zátěže pravidel diktovaných mu tradicí či religiózními organizacemi. Paradoxně tedy v době zvýšené mobility, rychlých dopravních prostředků a komunikačních médií roste počet osamělých osob. V dotazníku, čeho se lidé ve stáří bojí nejvíce,  neuvedla většina dotázaných chorobu nebo bolest, ale izolaci a osamělost. Sociální izolace nabývá hrozivých rozměrů, ale ačkoliv se lidé samoty bojí, vyhledávají ji. Paradox? Ne, jen zase jednou přecenění vlastních schopností. Člověk chce být nezávislý, dokud je skutečně soběstačný. Později je odsouzen k osamělosti, aniž by se tomu mohl bránit. Sociální systém domovů důchodců tento problém nemůže odstranit. Člověk opět jednou překonal své možnosti a v konečném důsledku tím trpí.

Jak vypadá moderní kybernetický člověk podle Konráda Lorenze? Neumí rozeznávat mezi živoucím a neživoucím, váže se na neživé předměty, není schopen empatie, má neurotické nutkání, pozorovat stále stejné objekty, chce být ponechán v klidu a nerušen, používá řeč pouze k manipulaci a ne ke komunikaci a tím redukuje svou slovní zásobu a nakonec se u něj redukuje i libidózní pokrytí povrchu jeho těla.

Pozdní doba je poznamenána i zánikem působení tradičních organizací. Nejzřetelnější je to v působení církví. Právě v západní společnosti, která je předvojem vývoje, je tento pokles nejrazantnější. Paradoxně v tomto ohledu zaostává USA za Evropou, zatímco ve všech ostatních na předchozích řádcích popsaných trendech vývoje Američané Evropany jasně předstihují. V náboženské otázce přece jen působí v americké společnosti více tradice. Nesmíme zapomínat, že Americká společnost, zejména v oblasti Nové Anglie vznikala jako „Město na hoře“, tedy jako snaha prosadit biblické principy, které se v Evropě už tehdy na začátku novověku výrazně oslabovaly, do běžného lidského života. Není třeba zapomínat i na to, že většina americké populace se hlásí k protestantismu, který je modernějším proudem křesťanského náboženství a tím pádem dokáže lépe reagovat na společenské změny moderní společnosti než konzervativní katolicismus. V Evropě nicméně zaniká vliv protestantské víry stejně rychle jako katolické. Tento rozdíl mezi světadíly však není pro vývoj rozhodující. Nápadné je, že katolická církev se vzdává svého universalistického působení a uzavírá se do sebe. Preferuje působení na menší uzavřenou skupinu přesvědčených věřících před ekumenickým působením mezi nevěřícími či vlažnými věřícími a pochybovači. Svatořečení zakladele hnutí „Opus Dei“, snahy o smíření s Piovým bratrstvem, jakož i současné obsazení sboru kardinálů je zřetelným znakem tohoto vývoje. V čase rozvoje sektářství společnosti se i katolická církev začíná projevovat jako sekta a vzdává se svého univerzalistického poselství, jehož nositelem byl svatý Pavel. Ve věčném sváru koncepce Petrovy a Pavlovy se na začátku pozdní doby prosazuje koncepce Petrova. Pavlův universalismus, mnohem náročnější na komunikaci, očividně přesahuje v současných podmínkách schopnosti současné církve. V rámci uzavřené sekty uznávající stejné hodnoty bez zbytečné široké diskuse, je komunikace a konsensus ještě možný. Radikalizace Islámu a jeho fanatických větví je zrcadlovým obrazem téhož vývoje. Islám se svou radikalizací vzdaluje svým vlažným věřícím a nevěřící doslova děsí. Ekumenické působení už není nosným prvkem, nevěřící nejsou objekty misionářské činnosti a obracení na víru, ale nepřáteli určenými k likvidaci a cíli násilných aktů a teroristických činů. Je to tentýž jev uzavírání se do sebe, stávání se sektou jako v katolické církvi. Odlišné prostředky, které jsou k tomu použity, jsou závislé od odlišného stupně ekonomického a společenského vývoje, jakož i tím, že islám jako mladší náboženství zřejmě ještě nevyčerpal své zdroje, jak je zřetelně patrné na „unaveném“ křesťanství. Sektářství v těchto tradičních celosvětových organizacích je pak provázeno vznikem nesčetných nových sekt, některých pacifistických, jiných radikálních, nicméně i toto sektářství nové společnosti není nic jiného něž projev sociální izolovanosti. Mnlhým lidem se líbí, že rituály zanikají a každý člověk tím dostává možnost hledat vlastní kontakt s Bohem. Bez rituálu ale umírá i poselství. Jednotlivci nemohou být nositelé poselství, to dokáže pouze společenství svázané rituály. Vzdání se rituálů není nic jiného jako známka namyšlenosti a přehnaného sebevědomí. Duchovní život se tříští.

Místo universalistického hnutí starověku (prosazovaného státem – ať už římským či čínským císařstvím), středověku naplněného chaosem, válkami a religiózními konflikty a roztříštěností ad absurdum – viz například středověké Německo či Itálie, či novověku s pokračující globalizací myšlení i organizace světa prosazovaného náboženstvím a ekumenickým hnutím mezi jednotlivými světovými náboženstvími, nastupuje roztříštěnost duchovního života. Vývoj spirály není možné přehlédnout. Tradiční náboženství se od sebe opět nenávratně vzdalují a nesčetné nové sekty dále tříští duchovní spektrum lidstva naší doby. Nabízí se opět opakování jednoho výrazu – nedostatečné komunikace. Je za tímto nedostatkem skutečně jen neochota? Anebo narůstající neschopnost komunikace tak jako ve všech jednotlivých prvcích společnosti? Máme-li tendenci zevšeobecňovat, pak je to právě ona neschopnost a ta se logikou věci bude dále prohlubovat. Bude následovat všeobecný konflikt civilizací? Vyloučit  to nelze a může se to dokonce stát znakem pozdní doby. Náboženské konflikty provázely celý středověk a je vpravdě symbolické, že poslední skutečně náboženský koflikt skončil právě roku 1492 dobytím jihošpanělské Grenady. Turci později už nikdy svou expanzi nezdůvodňovali nábožensky, celý novověk byl provázen sbližováním vír a náboženství, a brutální odpor inkvizice na tom nedokázal nic změnit. Rozhodující byl nárůst možnosti komunikace a stále se rozšiřující vzdělání, což byl hlavní znak novověku. Jestliže tedy byl starověk dobou rostoucí komunikace (k čemuž sloužil římský pořádek státní správy, budování cest a pošt, jakož i universalistické řecké umění), středověk pak zánikem komunikace a tím vzniklou dobou chaosu, propadu civilizace a náboženských válek. Jestliže se novověk díky knihtisku, ale nejen jemu projevil znovu nárůstem komunikačních schopností lidstva a vzdor nesmírně ničivým válkám opětným zavedením systému, oslabením náboženských rozporů a spolupráce vedoucích světových náboženství a rozdílných společenských kultur, co přinese pozdní doba se svou opětnou neschopností komunikovat?

Nejzřetelnějším a současně nejtragičtějším prvkem neschopnosti komunikovat je válečná konfrontace. K té už dochází. Od 11.září 2001 je svět víceméně ve válce. A je konfrontován se zcela novou válečnou taktikou. Historie válečnictví je historie vývoje konfliktu mezi bojem zblízka a bojem na dálku. Vždy vítězila střídavě jedna nebo druhá koncepce, od boje dýk proti praku a oštěpu až po mezikontinentální rakety proti sebevražedným teroristům. Starověk v podobě římské armády dovedl boj zblízka pomocí krátkých mečů k dokonalosti a tato vojenská taktika přetrvala staletí. Právě převaha obrněné gótské jízdy u Hadrianopole byla jedním ze znaků hroucení se starého pořádku a jedním z prvních příznaků nástupu nové doby – středověku. Středověk nepřinesl v této koncepci rozhodnutí. Jestliže vítězství obrněné jízdy Viléma Dobyvatele u Hastingsu se zdálo být rozhodující pro vítězství přímého kontaktu a tím pádem bojem zblízka, angličtí lučištníci obrátili u Kresčaku kolo dějin na opačnou stranu. Turečtí sultáni a Husité znovu dokázali výhody defenzivní taktiky a ovládli na dlouhou dobu bitevní pole.

Až novověk vývojem střelných zbraní rozhodl toto dilema zdánlivě definitivně ve prospěch boje na dálku. Krátká epizoda úspěchu tanků na konci první a na začátku druhé světové války nemohla změnit celkovou koncepci střelby na stále větší vzdálenost. Poslední desetiletí jsou poznamenána vývojem balistických raket, schopných zasáhnout jiný kontinent nebo bombardéry, shazujícími svůj ničivý náklad z desetikilometrové výšky  a tím nezasáhnutelnými. Ve vývoji jsou dokonce bezpilotní bombardéry s dálkovým ovládáním. Zdánlivě definitivní triumf boje na dálku tedy korunuje konec novověku.

11.září 2001 ukázal, že tento triumf zdaleka není definitivní a otevřel nové dimenze válek. Sebevražední atentátníci dokázali předvést výhody boje zblízka. Nač je teď Spojeným státům takzvaný raketový deštník na obranu proti mezikontinentálním raketám, když odhodlaný terorista je schopen přinést atomovou bombu do New Yorku v kufru? Následkem této hrozby jsou hysterické reakce amerických ozbrojených sil, které jen odhalují jejich bezmocnost proti nové taktice. Došlo k dalšímu obratu ve válečné taktice. Spirála vývoje dotočila další závit. Ať se nám to líbí nebo ne, tento fakt opět předznamenává změnu epoch lidských dějin.

Současná společnost jakož i země, která tuto společnost nosí a živí, vykazují tedy všechny znaky změny směrování, změny epochy. Jak dlouho bude nové směrování trvat a co lidem přinese, nedokáže dnes zřejmě nikdo odhadnout. Hlavními rysy jsou paradoxní globalizace a současně se vyvíjející společenská izolace jedince, jakož i nárůst schopností lidstva, které poprvé přesahuje schopnosti jedince vývoj sledovat a chápat.

Co tyto hlavní rozpory přinesou nám a našim dětem? Buďme při tvorbě prognóz raději opatrní. Ale stejně nesmyslné je stavět se tomuto vývoji do cesty a snažit se ho zmařit či zpomalit. Historie ukázala jasně nesmyslnost a zpozdilost podobných snah. Vývoj zeměkoule a lidstva jde svou vlastní cestou. Můžeme jej ovlivnit, ale ne určit.

Zobrazil jsem snad ve své krátké úvaze příliš temnou budoucnost? Vždyť ona vůbec temná být nemusí. Cílem tohot článku byla pouze analýza. A ta je možná potřebná, aby se mohlo uskutečnit to nejlepší z toho, co budoucnost lidstvu nabídne..

Své mládí jsem prožil v totalitě. Když padla a já u toho pomáhal, těšil jsem se na svobodu, na nový zatím nepoznaný pocit. Trval několik – přesněji řečeno něco víc než deset let. V poslední době se mi zdá, že se totalitní moc obnovuje. Jenže tentokrát nemá tvář. Jestliže komunismus jsme mohli personifikovat do tváře Husáka, Biľaka či Brežněva a mohli jsme je jako symboly moci nenávidět, tentokrát je ta věc těžší. Můžete nenávidět americký dolar, Euro či českou korunu? A vlatně bychom měli. Vládnou nám totiž peníze. A ve své moci nejsou vybíravější než někdejší totalitní moc – vládnou opět absolutně a nestrpí opozici. Vše se podřizuje jejich získávání – tedy takzvané “optimalizaci zisku”. Člověk přestává být lidským jedincem, stává se zbožím a je obchodován, jako cokoliv jiného. Teď nehovořím o fotbalistech či hokejistech, kteří jsou opravdu prodávání jako někdejší gladiátoři ve starém Římě – jsou bohatí, ale nesvobodní. Vše má svou cenu, pracovní síla, know how, vědomosti. Vše se dá vyjádřit peněžní částkou, lidé, jejichž hodnota klesne pod určitou hraniční hodnotu, mohou být odloženi stejně jako opotřebované nebo bezcenné zboží. V podstatě nic nového, tento fenomén popsal už Marx (jehož se tím nechci zastávat, ale jaksi chápu jeho pocit bezmocnosti, který se nakonec vybil v utopické vizi socialismu. Vizi, která beznadějně selhala)

 Peníze určují vše a politika je bezmocná. Je bezmocná už dávno, od okamžiku, kdy politici přestali ovládat peněžní toky, začaly ony ovládat je. Je jedno, zda ona zvolená figurka je pravicový či levicový politik, je jedno, zda je republikán, či demokrat, člen ODS či sociální demokrat, modrý či oranžový, každý se může pohybovat jen v mantinelech, jež jsou mu určeny všemocnou finanční loby. Proto dělají levicoví politici politiku pravicovou jako teď v Řecku, či opačně, každý z nich jen propůjčuje tvář politice, která je určována někde úplně jinde. Tvář, jež je možné nenávidět, proti niž je možno stávkovat a pálit její portréty na ulici. Tvář, která ale není ničím jiným, než víceméně směšnou náhradou za skutečnou moc, jež tvář nemá.  (Pálit svazky platných bankovek, k tomu nejadou zřejně ani ti největší radikálvé odvahu – a bylo by to ostatně i naprosto zbytečné). A politik může jen zkusit se s touto zdánlivě anonymní mocí měřit, hned dostane přes prsty. Maďaři se ve finanční nouzi rozhodli zdanit bankovní zisky. Sice jen směšnou částkou, jednalo se ale o pokus jít s všemocnou finanční mocí do konfrontace – vzít jí sice nepatrnou, ale přeced jen část zisku. A navíc se jednalo ne nebezpečný precedens, jemuž mohly následovat i další státy – mocnější než malé Maďarsko a třeba i odvážnější. Odpověď přišla už druhý den – ranting Maďarska, určovaný “nezávislými agenturami” byl zhoršen o dva body a tím stouply úroky, jež tato země musí platit za své státní dluhopisy. Odstupné 40 milionů Euro odcházejícímu managerovi anglické banky v čase po finanční krizi pak byla jen další zřejmá provokace. Ukázka – my si to můžeme dovolit a vy – tedy politici – musíte mlčet. Proč? Protože všechny státy jsou dlužníky a všemocné finance jejich věřiteli. A kdo to už kdy viděl, aby si dlužník mohl otvírat hubu? Anglický premiér se zmohl jen na bezzubou výhružku, že by mohl tyto nehorázné “odměny” zdaňovat. A hned na ni raději zapomněl. Samozřejmě, že tyto peníze někde chybí. Chybí v kupní síle obyvatelstva, které přišlo právě o čtyřicet milionů. Pokud by se tato suma rozdělila a byla použita na nákup zboží, přinesla by do britské státní kasy při 20procentní dani z přidané hodnoty 8 milionů. Nepřinese, nevěřím, že onen bankéř je ochoten vydat tyto peníze za zboží v britských obchodech. A tady začíná náš globální problém. Všechny státy na světě mají rozpočtové deficity, všechny musí “šetřit”. Nemohou si tedy dovolit to, co si po celá desetiletí dovolit mohly. Jak to? Proč chybí peníze ve státních rozpočtech právě v době, kdy je peněž na světě víc než kdy jindy?

Protože společnost zapomněla na recept k úspěchu, recept, který znal už vizionářský korunní princ Rudolf (nebyl ostatně pochopen a z frustrace se zastřelil). Tento recept, který přinesl “západní” společnosti úspěch v letech po druhé světové válce se jmenoval přerozdělování. Jestliže podnikatel pustí část svého zisku svým zaměstnancům, profituje z toho nakonec i on sám. Proč?

Protože hlavním zdrojem příjmu každého státu je daň z přidané hodnoty. Ta tvoří okolo 75 procent příjmů státního rozpočtu. Daně z příjmu osob se podílejí nějakými 24 procenty, daně ze zisku právnických osob (tedy velkých firem) tím jedním posledním procentem. Jestliže tedy mají lidé peníze, nakupují. Z každého nakoupeného kusu zboží jde zhruba jedna pětina do státního rozpočtu. Odtud pak může stát financovat zdravotnictví, policii, školství, stavební projekty a další a další investice. Důležité je, aby byly peníze rozděleny mezi masu obyvatelstva. Protože ti pak nakupují a přinášejí ¨zvyšování obratu i onomu podnikateli.

Místo přerozdělování je hlavní myšlenkou zhruba od roku 2000 takzvaná “optimalizace zisku”. Tedy odebrat pracovníkovi co nejvíc, aby stoupl zisk, jenž si rozdělí akcionáři. Ti svůj zisk uloží do dalších akcií – tedy koupí akcie, které žádnou daní z přidané hodnoty zatíženy nejsou – k těmto penězům se tedy stát nedostane. POčet miliardářů stoupá geometrickou řadou, majetek některých z nich se pohybuje už okolo 50 miliard dolarů. Nemají one majetek ale uložen v kožiších, televizorech či rohlících k snídani. I miliardář nesní každé ráno víc než dva či tři. Zbytek peněz je uložen, není v oběhu zboží. Daň z přidané hodnoty se z těchto peněz nevybírá. A ony peníze chybí! Na vše.

Stát tedy sníží příjmy svých pracovníků, aby se vyhnul rozpočtovému deficitu. Jestliže sníží platy o 5 procent, lidé to chápou logicky jako signál blížících se zlých časů. Začnou na tyto horší časy šetřit. Jejich kupní síla se nezmenší o oněch 5 nýbrž o 10 – 15 procent. O tolik nakoupí méně zboží. Výsledek – stát vybere o 10 procent méně na dani z přidané hodnoty. Na konci roku stojí před stejnou dírou v rozpočtu, jakou měl dříve, lidé mají ale o hodně méně peněz. Deficit je opět tady, je třeba šetřit – tedy škrtat – znova. Spirála hynoucí ekonomiky se začíná roztáčet negativním směrem jako důkaz bezmocnosti politiky proti finanční absolutní síle. Ekonomika státu slábne v čase, kdy finanční kapitál sílí. Kdysi proti tomu fungoval jeden osvědčený prostředek. Kupní síla se musí začít zvyšovat v privátním sektoru – protože stát je závislý na vybraných daních, které se takto zvyšují až sekundárně. Když byli dělníci nespokojeni se svým příjmem, začali stávkovat. Po několika týdnech si podnikatel spočítal stráty se stávkou spojené a přidal jim něco málo k platu, aby byl v “baráku klid”. A po nějaké době se všem dařilo zase o něco lépe. Dnes to není dost dobře možné. Proč? Protože přistupuje nový dříve neznámý fenomén “globalizace”. Podnikatel závod se stávkujícími dělníky jednoduše zavře a přesune výrobu do Číny, Indie či Thajska, kde jsou lidé ochotni za daný plat pracovat – už proto, že jejich životní káklady v těchto zemích jsou nerovnatelně nižší. Platy dělníků se nezvednou, naopak, tito se stanou nezaměstnanými a místo aby do státního rozpočtu svými nákupy i daní z příjmu přispívali, stávají se mu přítěží, protože konzumují podporu z nezaměstnanosti či sociální dávky.

Všemocné peníze žádají ale politiky o pomoc, když ji potřebují. Tedy žádají – ony si ji vynutí – a taky dostanou. Protože jinak by se zhroutila i reálná ekonomika všech států a to by zničilo obyčejného člověka. Politika pomoci musí, pro ni je člověk voličem. Politik je tedy vydíratelný, jde mu o existenci. Když stratí voliče, stratí i svou práci. Finanční svět pomoc přijme, poděkovat zapomene – nemusí totiž děkovat – sluhovi se neděkuje – tyto dobré staré způsoby se v 21.století už nenosí. A pak pokračuje v staré praxi. Otázka roku 2008 byla, kde se poděly ony biliony dolarů, které “zmizely” při finanční krizi. Ony nezmizely, ony nikdy neexistovaly. Jednalo se jen o virtuální peníze, jež nikdy nebyly vytištěny. Akcie kdysi vznikly logicky pro vytvoření kapitálu – první takovou akciovou společností byla Holandská východoindická společnost – a tento geniální vynález fungoval. Takto shromážděný kapitál malých spořivých lidí pomohl rozjet velké projekty a přinášel vkladatelům zisky úměrné jejich vkladu – dividendy. Pak se ale akcie staly zbožím a začaly být obchodovány na burze. O jejich ceně nerozhodovala najednou hodnota podniku a jeho hospodářské úspěchy, ale nabídka a poptávka. Pokud poptávka po akciích stoupá, jejich cena stoupá taky – naprosto jednoduchý princip. Takže když se jejich cena zadrhne, je třeba pomoci. Politici jsou voláni na pomoc, samozřejmě ne zadarmo. Provede se například penzijní reforma, která výrazně sníží očekávané důchody lidí, kteří do oné penze půjdou za 20 či 30 let. Současně se lidem doporučí, aby si začali šetřit na soukromý důchod, protože je onen státní určitě neuživí. Lidé ze strachu o své zabezpečení v pozdním věku začnou skutečně peníze odkládat do privátních penzijních fondů, jež jim slibují, že onen vklad zhodnotí. Co mohou ony fondy s vloženými penězi dělat? Jedině je investovat – tedy něco za ně koupit. Koupí akcie – co jiného by taky koupit mohly? Potávka stoupne – ceny akcií, i těch bezcenných – taky. Skutečné peníze drobných vkladatelů, bojících se o svou budoucnost se promění ve virtuální. A v případě krize, kdy se akciový trh hroutí – tedy přesněji řečeno akcie klesají na svou skutečnou hodnotu, danou prosperitou firem, jejichž kapitálovým základem jsou – jsou ty peníze pryč. Kde? No přece v oněch odměnách a dividendách vyplácených manažerům v čase prosperity.

Těm, kteří dnešnímu světu skutečně vládnou. Nekompromisně, absolutně. Je to sice určitá výhoda, že o budoucnosti nerozhoduje přestárlý senilní ústřední výbor komunistické strany – až tak hloupá rozhodnutí peníze nepřijímají – neznají ale ani sociální  myšlení, neznají strategické myšlení. Jsou racionální a necitelné. Myslí jen na zisk a to na zisk okamžitý. Místo někdejšího strategického plánování (neexistovaly jen komunistické pětiletky, ale i plány a strategie privátních firem) nastupuje kvartální zisk. Žije se jen od kvartálu ke kvartálu, delší časový úsek nikoho nezajímá – už i roční bilance je zastaralá a málo dynamická. Člověk, tedy zákazník, zůstává na ulici. Možná si ti starší z vás pamatují, jaké byly problémy v komunistickém režimu uplatnit reklamaci vadného výrobku. Prodejna se bránila zuby nehty, hledala a nacházela nejrůznější výmluvy a vytáčky, než vás definitivně poslala do… Když jsem přišel do Rakouska v druhé polovině devadesátých let, byl jsem jako u vidění. Reklamace byly vyřizovány aicky, člověk nepotřeboval ani účet od výrobku, jenž reklamoval. Samozřejmě to byl systém zneužívaný nejrůznějšími kverulanty, ale pro prodejce byl zákazník to nejdůležitější, bál se, aby jej neztratil. Dnes je vše stejné, jako jsme to zažili za komunismu. Když přestal fungovat nový fotoaparát mé dcery značky Ricoh, bylo nám v renomované firmě Hartlauer vysvětleno, že s ním byla možná na ulici, když pršelo nebo se chystalo pršet. Možné by bylo i to, že se potila, když jej měla v bundě. Tím pádem se reklamace zamítá, protože jsme fotoaparát špatně skladovali. Nevím pro které klimatické pásmo se pak fotoaparáty značky Ricoh hodí, na Sahaře sice neprší, ale zase se tam člověk potí. Každopádně se mnou jako zákazníkem Ricoh počítat nemůže. Stejně se mi ale dařilo, když měl můj nový Volkswagen Passat během prvních dvou let provozu až 8 (opravdu slovy osm) velkých poruch, kdy se stával opakovaně nepojízdný. Možná jsem v něm neměl jezdit v dešti, kdo ví. Když jsem si v Kodani půjčil auto v autopůjčovně Hertz (jedna z nejstarších a nejvyhlášenějších světových půjčoven) nebyli mi schopni dodat GPS, nezapomněli si jej ale zaúčtovat a stáhnout z mé kreditní karty. Na protesty neodpovídají, jedno, zda jim je člověk posílá v německém nebo anglickém jazyce, když jim člověk zatelefonuje, nemohou můj účet najít (i když je jeho číslo uvedeno v oné reklamaci). Jde jim o mizerných 110 dánských korun (zhruba 15 Euro) které mohou vykázat v příštím kvartále. Že si už u nich auto nikdy nevypůjčím a nedám jim tím vydělat desetkrát víc, je jim úplně jedno. Protože to se projeví až někdy v příštím roce. Zákazník už není pánem, pánem jsou peníze, které se z něj dají vytáhnout. Jakýmkoliv způsobem.

A co je na tom všem nejlepší? Prodeje a nákup akcií už dávno neprovádějí burzovní makléři osobně. Vše je naprogramováno do počítačů, které vědí, kdy a za jakých okolností mají akcie nakupovat. Stačí. aby se jeden úředníček při zadávání údaje do počítače spletl o jednu nulu a v několika hodinách to vede k výkyvu newyorské burzy o 10 procent. Virtuální peníze byly právě virtuálně zašantročeny. Vadně naprogramovaný počítač právě roozhodl i několika zničených lidských existencích, jež důvěřivě svěřily své peníze finečnímu trhu. Měli prostě smůlu. Terminátor III vás zdraví.

Vítejte ve virtuálním světě. Světě dvacátého prvního století. Světě nové totality.

Přečtete si moje nejnovější články a komentáře k aktuálním tématům…