Tato otázka může někomu připadat trošku podivná. Přece je všechno jasné. Vše je zdokumentováno do detailu. Mladistvý srbský atentátník Gavrilo Princip zastřelil následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, vévodkyni z Honebergu.
Proběhly soudní procesy, obvinění se přiznali a byli popraveni nebo uvězněni (povětšinou ve vězení zemřeli). Co je tady tedy nejasného?
Při bližším pohledu na dění v Sarajevu v červnu 1914 se ale objevují stále větší otazníky. Kdo se vlastně skutečně chtěl zbavit Františka Ferdinanda a kdo chtěl jeho smrt politicky využít?

František Ferdinand nebyl ani ve Vídni příliš oblíben. Císař František Josef ho přímo nesnášel, v Budapešti věděli o jeho chorobné nenávisti k Maďarům a jeho plánech na reformu (federalizaci) říše a nenáviděli jej tedy víc než mor. V hlavním vojenském rakouském štábu byl krajně neoblíben, protože byl jednoznačně proti jakékoliv válce. Zcela správně totiž odhadl, že Rakousko není na válku připraveno (materiálně ani lidsky) a to ani na „malou lokální“ válku proti Srbsku, natož pak na velký celosvětový konflikt. Znal se příliš dobře s německým císařem Vilémem II. (svým možná jediným politickým spojencem a snad dokonce i přítelem) než aby nevěděl, jaké světy dělí výzbroj a hlavně morálku armády německé a rakouské. To ovšem nechtěli vidět „jestřábi“ v rakouském generálním štábu shromážděni okolo jeho náčelníka Konráda von Hötzendorf. Německo mělo ovšem taky své strategické zájmy na Balkáně, i když ne územní. Šlo o spojenectví s Tureckem. Turecko, poražené v roce 1912 spojenými vojsky balkánských států, přišlo prakticky o všechna svá evropská území (s výjimkou malinké části okolo Edirne) a muselo se před dalšími útoky expanzivně naladěných Bulharů a Srbů bránit. Našlo spojence v Německu, které zase v této ose vidělo možnosti expandování – především hospodářského – na střední a dálný východ. Německo bylo průmyslovou velmocí a potřebovalo nutně odbyt pro své zboží. Svět byl ovšem rozdělen mezi koloniální velmoci Francii a Velkou Británii, které se dovozu německého zboží na své území a do svých kolonií ze všech sil bránily. Turecko bylo řešením. Ovšem Balkán musel být zpacifikován. I císař Vilém tedy nebyl proti tomu, aby bylo Srbsko přivedeno k rozumu. Nad odpůrcem války Františkem Ferdinandem tedy nedržel ochrannou ruku vůbec nikdo.
Manévry v Bosně byly otevřenou protisrbskou provokací, podobně jako Putinovy manévry u východní ukrajinské hranice. To všichni věděli. Bylo jasné, že tyto manévry přivedou srbské nacionalisty k šílenství a ti hráli od roku 1903 od zabití krále Alexandra a jeho manželky Dragy významnou roli. Srbové, snící o velkém Srbsku, jež by zahrnovalo všechno srbsky mluvící a myslící obyvatelstvo, byli na nejvyšší míru podrážděni anektováním Bosny a Herzegoviny Rakouskem-Uherskem v roce 1908. Rakousko bylo sice v této hornaté zemi přítomno jakožto správce už od roku 1878, jenže dokud zemi pouze spravovalo, měli Srbové naději, že jednou ta země s velkým podílem srbského obyvatelstva připadne nakonec jim. K čemu byla srbská menšina ochotna, se ukázalo přece ve válce v devadesátých letech dvacátého století. Jejich území, opisující zhruba někdejší militaristickou rakouskou hranici proti Turkům a sahající tedy u Zadaru až skoro k moři, bylo pro nacionalistkou srbskou vládu lákavým soustem – a Rakousko to vědělo a hlasitě o tom mluvilo.
Rozhodnutí navštívit po úspěšných manévrech hlavní město Bosny Sarajevo se dá ještě logicky pochopit, správcem země byl ostatně generál Potiorek, jenž byl považován za osobního přítele následníka trůnu a jeho pravou ruku. I Franz Ferdinand si to o něm myslel. Bylo tomu ale opravdu tak? Potiorek už totiž dávno stál na straně válečných štváčů a chtěl se rychlým dobytím Srbska osobně proslavit. Nakonec se mu skutečně dostalo v roce 1914 pochybné cti vést vojenský útok na Srbsko. Dopadl žalostně. Rakušané tažení prohráli a Potiorek, který nikdy neopustil Sarajevo a všechny vojenské operace řídil odtud ze své kanceláře, aniž by jen jednou jedinkrát navštívil frontu, utrpěl vážné zranění, když mu při zapalování dýmky vybuchla v ruce krabička se sirkami. Na toto své válečné zranění byl patřičně hrdý.
František Ferdinand nicméně svému příteli důvěřoval.
A teď se dostaneme k problematickým bodům arcivévodovy návštěvy. Vím, že okolo každého atentátu, okolo každé události vznikají aicky spiklenecké teorie. Budu se tedy držet zpátky a pokusím se pouze uvést fakta, která mi připadají podivná.

Přivítám protinázory či diskusi o oněch faktech, rád se poučím a v žádném případě si nenárokuji monopol na pravdu. Ale teď bod po bodu.
O návštěvě arcivévody Františka Ferdinanda referovaly všechny noviny a to i ty bělehradské. V novinách byla uvedena PODROBNÁ TRASA, po které se bude arcivévoda městem pohybovat. Všichni atentátníci taky přiznali, že své plány organizovali podle této novinové zprávy a že jim při organizace atentátu rozhodujícím způsobem pomohla. Kolona aut s arcivévodou jela až okolo tří atentátníků, přičemž první dva Mehmedbašič a Čubrilovič dostali v poslední chvíli strach a nezaútočili. Až třetí z nich Nedeljko Čabrinovič svou bombu na auto arcivévody hodil.
Celou trasu městem jistilo 36 – slovy třicet šest policistů! Víc jich policejní sbor města Sarajeva neměl. Armáda zůstala v kasárnách a to přesto, že do města přijel jejich vrchní velitel a jednalo se o návštěvu spojenou s vojenskými manévry. Krátce – bezpečnost arcivévody nebyla vůbec zajištěna, nedovedu si představit, že by za tím byl jen obvyklý rakouský šlendrián.
Automobily, v nichž arcivévoda a jeho doprovod jeli, nepatřily armádě ani městu Sarajevu. Byly z větší části pro tuto příležitost zkonfiskovány místním podnikatelům a boháčům. Ani řidiči nebyli vojáci či policisté, prostě profesionální řidiči, ale dobrovolníci. Druhý vůz v koloně, v němž jel sarajevský starosta a velitel sarajevského policejního sboru patřil srbskému podnikateli Jovanovičovi, někdejšímu dodavateli vojenského materiálu rakouské armádě v Bosně, jenž ale za Potiorka jakožto Srb o všechny smlouvy s armádou přišel. Řidičem tohoto vozu pak byl jistý Ofner, dobrovolník. Právě tento vůz postoupil po prvním atentátu, kdy se arcivévoda nepochopitelně rozhodl navštívit zraněné z prvního atentátu v nemocnici, z druhého místa v koloně na místo první. A právě tento vůz na nábřeží chybně odbočil a zavedl tak arcivévodu přímo před pistoli Gavrila Principa.

Zůstal pak stát, arcivévoda logicky za ním taky, poté začal couvat, z arcivévody se stal náhle z pohyblivého cíle cíl statický, který nemohl netrefit ani nevycvičený student Gavrilo. Řidič Ofner zmizel za rabování po atentátu (rakouská policie nečinně přihlížela národnostním nepokojům ve městě, jež po atentátu vypukly, protože věřila, že to podpoří válečnou morálku). Podnikatel Iovanovič se svou dcerou byli přechodně zadrženi a bylo na ně uvaleno domácí vězení, posléze ale dostali pasy a možnost vystěhovat se do Paříže. Vyslechnuti nikdy nebyli.
Nikdy se tedy nedozvíme, zda onen Ofner odbočil před hlaveň Gavrila Principa opravdu omylem, či zda měl k tomu přesné instrukce. Nezapomeňme, že s ním v autě seděl i velitel policejního sboru města Sarajeva!
Samozřejmě že se už nikdy nikdo nedozví, zda byl atentát opravdu činem srbské tajné služby, jak tvrdila obžaloba (ani jeden z atentátníků se k vazbě na oficiální srbská místa nepřiznal). Za jisté platí, že se atentátníci setkali s velitelem srbské tajné služby (od roku 1913) Dragutinem Dimitrovičem. Zda tento jednal ve jménu srbské vlády nebo organizace Černá ruka, již vedl a která usilovala o sjednocení všech Srbů v jednom státu není známo Nicméně předseda srbské vlády Nicola Pašič se údajně snažil atentátu zabránit, protože si uvědomoval jeho možné fatální následky.(V důsledku atentátu zakázal „Černou ruku“ a Dimitroviče nechal nakonec v roce 1917 popravit). Možná byl atentát jen bláznivým činem srbských mladistvých anarchistů, kteří chtěli zabít symbol, jímž arcivévoda František Ferdinand určitě byl. Anebo možná přece jen v pozadí tahali drátky páni z Vídně, kteří se chtěli arcivévody zbavit a potřebovali záminku na uskutečnění svých válečných plánů. Po válečném „jestřábovi“ Konrádu von Hötzendorf se v Grazu jmenuje jedna z nejdelších a nejvýznamnějších ulic. Bez svých zásluh na rozpoutání největšího masakru v dějinách lidstva by to zřejmě nedokázal.
Faktem je, že smrt následníka rakouského trůnu a jeho manželky posloužila jako záminka k rozpoutání největších hrůz, jaké svět kdy do té doby zažil. Zda ti, kdo atentát připravovali, s tím opravdu počítali, o tom se dá pochybovat, Ale člověk zřídka dohlédne následky svých činů.
Srbové ostatně doplatili na tento čin nejvíce. Ze čtyř milionů obyvatel Srbska v roce 1914 zahynul celý jeden milion – tedy 25 procent. Pokud člověk uváží, že i v druhé světové válce, jež se oprávněně považuje za pokračování té první, zahynulo opět 20 procent obyvatelstva tehdejší Jugoslávie a srbské obyvatelstvo v Bosně se zredukovalo z 1 200 000 na 600 000, tedy na polovinu, běhá člověku tak trochu mráz po zádech. Být Srbem nebyl nikdy záviděníhodný osud.
Není ostatně ani dnes, vzpomeneme si ještě na bombardování Srbska americkými letadly v roce 1999, aby byla umožněna samostatnost Kosova?

                Vlastně jsme za komunistického režimu ani nevěděli, že nějací Ukrajinci jako svébytný národ existují. Vůbec jsme toho o někdejším ruském impériu hodně nevěděli a ani vědět neměli. Můj kamarád Milan byl šokovaný v kyjevském metru, kdy se mu na rusky vyslovenou otázku, jak se dostane na Kresčatik, dostalo opovržlivé odpovědi: „Fuj, ty durak ruskyj!“ To bylo poprvé, kdy jsem se nad Ukrajinou zamyslel. Dnes o ní přemýšlí celý svět.

                Jenže co je vlastně Ukrajina. Už sám název je podezřelý, Ukrajna znamení pohraničí, hraniční oblast. Jenže hranice mezi kým? Mezi Východem a Západem? Mezi katolickým a ortodoxním náboženstvím? Myslím, že je to mnohem prozaičtější. Byla to prostě hraniční oblast v boji velmocí, které si Ukrajinu mezi sebou dělily podle poměru vlastních sil. Byly to Polsko a Rusko, mezi nimiž byli Ukrajinci stále rozemleti. Mezi nejpočetnějšími národy západního a východního Slovanstva a mezi katolicismem a ortodoxií, kde hledali marně kompromis v takzvané řecko-katolické církvi.

                K vlastnímu státu  – pokud nepočítáme epizodu Kyjevské Rusi, to dotáhli vlastně až v roce 1918.  Všichni východní Slované to měli těžké. Z východu se na ně tlačili expandující Velkorusové, z jihu Tataři a ze západu Poláci. Východní Slované tvoří čtyři národy – Rusy, Ukrajince, Bílé Rusy a Červené Rusy neboli takzvané Rusíny. Ti to k vlastnímu státu nikdy nedotáhli a jsou jakýmisy evropskými Kurdy, rozděleni mezi Ukrajinu, Polsko a Slovensko.

                Nicméně byl to Kyjev, kde vznikl první stát východních Slovanů. Sice údajně pod vedením Varjagů, tedy švédských Vikingů, ale byl to stát slovanský. A sem přišlo z Byzance i křesťanství. Slované měli ale vždy tendenci se štěpit a navíc slovanský dědičský systém, podobný dnešní Saúdské Arábii, kdy se hlavou rodu stával nejstarší žijící člen rodu (v Čechách změnil toto pravidlo až Přemysl Otokar I. a to se psalo už třinácté století). Mladší členové rodu si zřizovali víceméně nezávislé pašalíky a snažili se v nich získat co nejvíc nezávislosti na centrální moci. Tak se rozpadala Kyjevská Rus ale i raně středověké Polsko. Proto nemohla rozštěpená a oslabená Kyjevská Rus vydržet nápor Mongolů v roce 1240. Zanikla a trvalo skoro 700 let, než se na jejím území znovu vytvořil státní útvar.

                Mongolové narazili ve čtrnáctém století na expandující Velkoknížectví Litevské. Po dvou prohraných  bitvách na Irpenu v roce 1321 a na Modrých vodách v roce 1362 odstoupili nové velmoci na západě severozápadní území svého někdejšího územního záboru. Litva se stala v roce 1386 personální unií s Polskem – velkokníže Vladislav II. Jagello se nechal pokřtít, aby se mohl oženit s dědičkou polského království Hedvikou a během své dlouhé vlády (zemřel v roce 1434 jako 82 letý) dokázal porazit polského odvěkého nepřítele Řád německých rytířů v roce 1410 u Grünwaldu a vytvořil z polsko-litevského soustátí opravdovou velmoc, sahající až za Smolensk. Ve stejné době bylo Moskevské knížectví malým víceméně bezvýznamným státním útvarem, poplatným Chanátu Zlatá Horda. Ukrajinci i Bílí Rusové se museli sklonit před polsko-litevskou mocí a nakonec po krátké uherské mezihře se pod polskou nadvládu dostali i Rusové červení v Haliči.  Jenže jestliže předtím pohanští Litevci leželi jako hráz mezi polským katolictvím (kvůli rivalitě s Řádem často až přepjatým, čehož jsme ostatně svědky i dnes) a ortodoxií východních Slovanů, teď se dostaly tyto dva náboženské směry přímo do kontaktu a do konfliktu. Bílí Rusové ani většina Ukrajinců se s katolickou nadvládou nikdy zcela nesmířila, a to ani ani po církevní Unii z Brestu z roku 1596.

                Polsko se v té době snažilo ovlivňovat i dění v Moskvě a po smrti cara Ivana IV. Hrozného v roce 1597 se pokusilo hned několikrát (vždy ovšem neúspěšně) dosadit do Kremlu svého kandidáta.

Od okamžiku, kdy se ale Rusové polského vlivu zbavili a pod vládou rodu Romanovců konsolidovali svou moc, začala se moc Polska a jeho vliv na východě drolit.

                Ve čtyřicátých letech sedmnáctého století vyústilo napětí mezi stále méně pevnou centrální polskou vládou a ukrajinskými kozáky v povstání Bogdana Chmelnického. (O této zničující válce psal Henryk Szienkiewicz ve svém románu „Ohněm a mečem“). Záporožští kozáci byli ostří chlapci (to dokázali například ve svém dopise tureckému sultánovi Mehmedovi IV., když je vyzval ke kapitulaci – obraz Ilji Repina ukazuje plasticky, s kým měli Poláci co do činění a že by raději s něčím takovým do činění nic neměli). Kozáci či už záporožští nebo donští či kubánští byli vychováni válkou. Žili na tzv. „Divokých polích“ na hranici s krymským chanátem a byli prakticky v permanentní válce s Tatary a Turky. Za takto přinášené oběti nemuseli platit daně a měli i jiná privilegia. Krvavě vybojovaná privilegia!   Chmelnickému se podařilo  v letech 1648 a 1649 dvakrát porazit polská vojska, pak ale v roce 1651 prohrál a pochopil, že se trvale proti polské přesile neudrží. Už v roce 1648  požádal ruského cara Alexeje I. o ochranu a v lednu 1654 byla podepsána smlouva o začlenění kozáckého státu do Ruska. Car si totiž závazek kozáky ochraňovat  vyložil po svém a Ukrajina na východním břehu Dněpru se stala součástí Ruského impéria. V roce 1667 bylo rozdělení Ukrajiny mezi soupeřící mocnosti potvrzeno rusko-polskou smlouvou z Andrusova. K Bogdanovi Chmelnickém mají proto Ukrajinci poněkud rozštěpený názor. Uznávají jej sice za národního hrdinu, jeho příklon k Rusku mu ale nikdy nepřestali vyčítat jako neodpustitelnou chybu.

                Část Ukrajiny na západním břehu Dněpru zůstala polskou až do časů Kateřiny Velké. Při trojím dělení Polska v letech 1772 – 1795 se naprostá většina Ukrajiny dostala do ruského područí, jen nejzápadnější část okupovalo Rakousko. Ukrajinci byli nazývání „Malí Rusové“ a jejich země „Malá Rus“ o uznání, že jsou jiný než „ruský“ národ museli ještě dlouho bojovat. Novým pánům se ten nápad vůbec nelíbil.

                Události nabyly nový spád s Vekou říjnovou socialistickou revolucí. Lenin vyhlásil mimo jiné právo národů na sebeurčení. Ukrajinci to vzali vážně a vyhlásili z té části Ukrajiny, která byla součástí Ruského impéria, Ukrajinskou lidovou republiku. Zatím autonomní. Jenže bolševici sice byli ochotni akceptovat právo národů na sebeurčení, ovšem pod jednou podmínkou – že se ty národy podřídí jejich diktátu. Pokusili se neúspěšně o komunistický puč v Kyjevě, a když neuspěli, poslali proti Ukrajině Rudou armádu. Ukrajina v reakci nato vyhlásila 25. ledna 1918 samostatnost a 19 února uzavřela nová vláda pod vedením prezidenta Michajla Hruševského separátní mír s Německem. V té době probíhala i jednání Ruské bolševické vlády s centrálními mocnostmi (Německem a Rakouskem) v Brestu Litevském. Jednání byla těžká, vedoucí bolševické delegace Lev Trockij odmítal přijmout tvrdé podmínky Německa spojené s obrovskými územními ztrátami. Zřejmě i pod dojmem odpadu Ukrajiny a jejího míru s Německem (Němci okamžitě po podepsání separátního míru poslali na Ukrajinu svá vojska, která vyhnala Rudou armádu z území Ukrajiny a postavila bolševiky před hotovou věc) nakonec Trockij mír v Brestu na rozkaz Lenina 3. března 1918 podepsal.

                Ochrana cizí moci nemusí být vždy požehnáním – s tím měli Ukrajinci ostatně historické zkušenosti. Němci se chovali na Ukrajině jako na obsazeném území, protože potřebovali hlavně potraviny pro své armády bojující na západní frontě, jakož i pro hladovějící německé obyvatelstvo. Když se nedohodli s legální ukrajinskou vládou, jednoduše ji svrhli a vytvořili takzvaný Hejtmanát na čele s ruským (ale v Německém Wiesbadenu narozeným) generálem Pavlem Skoropadským. Po kapitulaci Německa v I..světové válce 11.listopadu 1918 byl ale osud hejtmanátu a Skoropadského zpečetěn. Ten se musel zachránit útěkem do Německa a moc převzal Semjon Petjura. Formálně se k Ukrajinské republice přidala i Západoukrajinská lidová republika, vzniklá na někdejších rakouských územích, spojení bylo ale čistě formální, protože východ a západ spolu prostě neměly právně, i kulturně nic společného. Na to žily obě části už příliš dlouho v zcela rozdílných kulturních sférách. Toto rozštěpení se ostatně znovu projevilo i v posledních týdnech a měsících – Lvov vidí události v Kyjevě diametrálně jinak než Charkov nebo Doněck.

                Tento nový stát ale dlouho nepřežil. Ihned se na něj vrhlo bolševické Rusko i Pilsudského Polsko a Ukrajinu si opět rozdělili.  Polsko mělo svůj problém, že vznikalo prakticky znova, po svém zničení v roce 1795 a krátké mezihře Varšavského Velkovévodství pod Napoleonovou kuratelou v letech 1807 – 1815. Neznalo své etnické hranice ani své politické a militaristické možnosti. V roce 1919 sice stanovila Rada dohody etnickou linii, kterou předložil znepřáteleným stranám britský ministr zahraničí Curson (proto podle něj dostala i jméno), Polsko však nebyl o ochotno tuto hranici akceptovat a dobylo na sovětech rozsáhlá území na východ od této hranice. Hranici mezi Polskem a bolševickým Ruskem určila mírová smlouva z Rigy z roku 1921. Spousty Ukrajinců a Bělorusů se tak staly občany Polské republiky, východní část Ukrajinců pak byla v roce 1922 začleněna pod hlavičkou Ukrajinské sovětské republiky do Sovětského svazu.  Malý kousek Ukrajiny, obydlený především Rusíny, tedy Červenými Rusy, takzvaná Podkarpatská Ukrajina (dnes Zakarpatská) připadla dokonce i tehdy vznikajícímu Československu. Obyvatelé dnešní Ukrajiny tedy žili až ve třech státech – v demokratickém nábožensky tolerantním Československu, polodemokratickém  katolickém Polsku a jejich největší část pod bolševickou diktaturou.

                Bolševické časy byly pro východní Ukrajince nesmírně kruté. Byli převážně sedláci, navíc s kozáckou minulostí a tedy svou vojenskou hrdostí. Rusové se na ně ale stejně vždycky dívali přezíravě jako na mužiky či chlopy. Kolektivizaci zemědělství odmítali ukrajinští sedláci tvrdohlavě a přivolali na sebe zato Stalinovu nenávist. Tu nikdy nebylo třeba podceňovat. Umělé zabavování potravin (které pak Sovětský svaz exportoval) vyvolalo na Ukrajině hladomor v zimě 1932/1933. Odhady kolik Ukrajinců tehdy zemřelo hlady, se pohybují v rozsahu 2,8 až 5 milionů!!! lidí. Od této chvíle už vztahy mezi Ukrajinci a Rusy nikdy nemohly být dobré. Klín nenávisti byl mezi tyto dvě národnosti zaražen, a jak vidíme dnes, nikdy se jej už nepodařilo vytáhnout. Averze vůči dědictví Bogdana Chmelnického narostlo, pod jeho bustou v Kyjevě se později – už v období Perestrojky – objevil vyčítavý nápis.

                Když na 21. června 1941 překročila vojska Wehrmachtu sovětské hranice, byli Němci na Ukrajině vítáni jako osvoboditelé a Ukrajinci vytvářeli jednotky ochotné bojovat na německé straně proti nenáviděným Rusům.  Kdyby se SS jednotky nechovaly striktně podle Hitlerovy rasové teorie, podle níž považovali Slovany a tím i Ukrajince za méněcenné, mohli získat mocného spojence při tažení na Moskvu. Jenže přes všechna varování generálů wehrmachtu začaly oddíly SS ve velkém vyvražďovat židovské obyvatelstvo (které na východní Ukrajině tvořilo až 12 procent obyvatelstva). Masakry vyvolaly odpor, a když se do hry zapojily ruské partyzánské jednotky, chytře vysazené za  frontou, změnila se spolupráce Ukrajinců s Němci v nenávist a partyzánskou válku.

                Po porážce Německa se Ukrajina územně zvětšila – Stalin trval na nové hranici na západě, totiž na oné Curzonově linii, které měla nejlépe zrcadlit etnické složení obyvatelstva. Západní a podkarpatská Ukrajina byla připojena k Sovětskému svazu, Poláci byli vysídleni do Slezska, odkud byli zase vyhnáni Němci. Jenže ani tak se západ Ukrajiny nestal se zbytkem země kompatibilní. I lvovští Ukrajinci, kteří směli zůstat, znali období liberálního rakouské či snášenlivé polské nadvlády.

V roce 1954 pak k Ukrajině přibyl zcela náhle a nečekaně z rozhodnutím generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Nikity Chruščova jako dárek k 300 letému výročí připojení Ukrajiny k Rusku Krym. Danajský dar, jak se ukazuje právě teď.

                Ukrajina vznikla jako samostatný stát v roce 1991. V době vzrušené   pokusem o generálský puč proti prezidentovi Gorbačevovi . Tehdy chtěli všichni Ukrajinci (nebo aspoň většina z nich) pryč od Moskvy. Pro oddělení hlasovali i obyvatelé převážně ruských oblastí na východě, dokonce i a Krymu měli přívrženci samostatnosti 58 procentní většinu.

                Jenže nové státy vznikají rychle, horší je udržet je na životě. Státy se prý udržují ideami, na základě kterých vznikly. V případě Ukrajiny to byl především strach z generálského puče, stejně jako většina ostatních sovětských republik neměli představitelé tehdejší Ukrajiny žádnou představu, co dál.

                Národy mají čtyři vedoucí znaky, které vytvářejí ze skupiny obyvatelstva národ.

                Jsou to: 1) jazyk, 2) kultura 3) dějiny a 4) území. Aspoň tři z těchto znaků musí být splněny, aby mohl vzniknout plnohodnotný národ. (Tak například Rakušáci splňují body 2,3 a 4, což stačí, Židé zase splňovali po celá staletí body 1,2 a 3).

                Jak je to tedy po té stránce s Ukrajinci?

1)      Ukrajinský jazyk existuje, je kodifikovaný, liší se od ruštiny či běloruštiny (což jsme za bolševika ani netušili a tím pádem je toto kritérium nesporné.

2)      Ukrajinský kultura má své velikány jako Tarase Sevčenka či Michaila Bugakova (i když ten, pokud vím, psal rusky). Ke kultuře samozřejmě patří i Dynamo Kyjev, které kdysi přestavovalo reprezentační tým Sovětského svazu, či jiný sport, jako jsou sourozenci Kličkovi. Ukrajina má svůj samostatný kulturní život, pro nás možná málo známý, ale nesporný.

3)      U bodu tři začínají problémy. Skutečně vlastní historii Ukrajina vlastně nemá. Je to ještě o něco horší než se Slovenskem. Slováci se odvolávají na někdejší Velkomoravskou říši, aby prokázali svou národní identitu. V podstatě by ale stačilo, kdyby se přestali distancovat od dějin uherských, ve kterých hráli velmi podstatnou a často rozhodující roli. Vždy byli v jednom státním útvaru, jejich dějiny jsou tedy dobře vysledovatelné Ukrajinci jsou na tom mnohem hůř. Které dějiny jsou ty jejich – ty ruské nebo ty polské? Jen Chmelnický a záporožští kozáci nestačí. Samozřejmě je možné sáhnout až do časů Kyjevské Rusi a to taky Ukrajinci dělají, jenže kontinuitu zde po přerušení trvajícím skoro osm set let je opravdu těžko nalézt. Tady začíná nejistota a s nejistotou je spojena normálně agresivita. Kdo je nejistý, s tím se špatně komunikuje. Křečovitá snaha ukrajinského historika Grigorije Piwtoraka dokázat, že Ukrajina neznamená hraniční oblast ale svéprávnou oblast, což prý se dá vyčíst z dekret z dvanáctého století, dokazuje tuto nejistotu asi nejlépe.

4)      Území je pak ještě větším problémem. Ukrajina se rozkládá na východě víceméně na území někdejší Ukrajinské lidové republiky, poněkud zatlačené zpět od Donu na západ, ta vznikla ale v revolučních časech bolševické revoluce, kde rozhodovaly jiná než etnická kritéria. Proto mají Rusové ve východních regionech Ukrajiny v podstatě většinu. Západ s Lvovem či Užgorodem pak byl k Ukrajině připojen násilně Stalinem po druhé světové válce, o Krymu ani nehovoříc. Jaké je skutečné HISTORICKÉ území Ukrajiny si asi nikdo netroufá říct. Asi proto současná ukrajinská vláda tak úporně hájí současné zemské hranice – i když Krym už dávno ztratila. Jde o boj o vlastní identitu. Ukrajinci jsou ještě stále na cestě za ní. Určitě se jim podaří ji najít a obhájit, otázka je, co za to budou muset obětovat. Současná Ukrajina ještě kritéria národního státu nesplňuje. Situace je komplikovaná samozřejmě tím, že i velký bratr na východě hledá svou novou identitu. Z Ruska se stal z koloniální velmoci sice mnohonárodní, ale přece jen svým způsobem národní stát. Jenž musí taky svou novou identitu hledat a upevňovat. O to je situace nebezpečnější. Válka a společně prožité utrpení či triumf vítězství je totiž dobrým základním kamenem pro vznik jakékoliv identity.

Ukrajinu čeká ještě těžká a bolestivá cesta, než se najde, získá patřičnou sebedůvěru a s ní i kredit. Držím palce, aby se to Ukrajincům podařilo v co nejkratší možné době a aby to příliš nebolelo.

                Mimochodem, tvrdit, že konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou má na svědomí Evropská unie, jak tvrdí náš bývalý pan president Klaus, je hloupost neskutečného formátu, jež svědčí jen o tom, že pan profesor prostě musí mít vždy jiný názor, a to za každou cenu. Ten konflikt tu byl totiž už tři sta let předtím, než Evropská unie vznikla.

                Otázku, která se dnes a denně probírá v médiích, zodpověděl svého času skotský novinář a spisovatel Neal Ascherson lapidárně: „každému a nikomu.“

                Dnes se ptáme, zda má patřit Rusům, kteří na poloostrově tvoří národností většinu, Ukrajině, na kterou poloostrov pevninským spojením navazuje a politicky k ní stále ještě patří, nebo Tatarům, z jejichž jazyka pochází jméno poloostrova? Krym pochází zřejmě z tatarského slova Kerim, což znamená pevnost. Pohled na mapu vysvětlí, proč Tataři poloostrov tak nazvali. Všechny ruské pokusy o přejmenování poloostrova ( a že jich od roku 1783, odkdy Krym k Rusku patřil, nebylo málo) ztroskotaly.

                Jestliže si určitá země vydobude takovýto statut země všech a nikoho, je na malér zaděláno. Pokusím se v krátké historické studii zodpovědět otázku, proč tomu tak bylo a je.

                Už pohled na mapu signalizuje, že tento relativně malý poloostrov je zvláštní. S pevninou je spojen jen uzoučkou pozemní cestou zvanou Perekop, od pevniny na východě jej zase odděluje jen úzký Kerčský průliv. Tento podvěsek na severním břehu Černého moře vzbuzoval pro tuto svoji strategicky výhodnou polohu vždy zájmy nejrůznějších národů a států, aniž si někdo mohl skutečně říci, že by byl jeho.

                Už staří Řekové při své kolonizaci Černého moře, které nazývali Pontos Euxeinos nebo „Pohostinné moře“ , založili na poloostrově hned několik prosperujících kolonií. A to nejen Iónové, kteří byli jakožto národ námořníků stejně všude od dnešního Španělska až po Gruzii (tehdejší Kolchidu), ale dokonce i nepříliš námořně zdatní Dórové. Ti ukázali při volbě místa ale obzvláštní šikovnost a jejich kolonie Chersonéssos se stala nejen hlavním opěrným řeckým bodem na poloostrově, ale dala poloostrovu na dlouhou dobu i jméno. Poloostrovu se říkalo Chersonéssos Tauriké, jako připomínka na původní obyvatelstvo kmene Taurů a znalci řecké mytologie si okamžitě vzpomenou, že právě sem odnesla bohyně Artemis Ifigenii, když ji chtěl její otec Agamemnon obětovat a učinila ji tam svou kněžkou. O jejím osudu vytvořil slavné drama Euripidés a nazval je „Ifigenie na Tauridě“.

                Krymské řecké kolonie si udržely nezávislost v době perské nadvlády nad západní Asií, ale i v době Alexandra Velikého a jeho nástupců. Postupně se ale dostaly pod tlak vzmáhajícího se království Skythů na pevnině a zorganizovaly se do takzvaného Bosporského království, které zabíralo východní část poloostrova a dnešní ruské území za Kerčskou úžinou. Na začátku prvního století před naším letopočtem požádala ale vládnoucí dynastie Spartokovců, stejně jako ještě nezávislá osada Chersonéssos  o ochranu pontského krále Mithridata VI. Eupatora a ten tuto dynastii na trůně Bosporského království vystřídal. Tento ctižádostivý panovník se dostal do konfliktu s Římany, s nimiž vedl celkem tři války (89 – 84, pak 83-82 a 74-64 př.n.l.). Na jejich konci byl – jak už to bývalo ve válkách s Římany zvykem – poražen, ztratil svá území v Malé Asii a hledal azyl právě na Krymu. Římský vojevůdce Pompejus se k němu snažil probít přes Kolchidu (dnešní Gruzii), jenže Kavkaz byl pro římské legie nepřekonatelný (nešlo to ani po pobřeží  – oblast Soči byla pro Pompejovo snažení konečnou stanicí). Římané tedy aspoň zablokovali bosporské přístavy a ekonomická tíseň přinutila Mithridatova syna Farnaka, aby kapituloval a slíbil otce Římanům vydat. Ten nato spáchal sebevraždu. Tato sebevražda byla poněkud kuriózní a vstoupila do dějin. Mithridates žil totiž celý život jako pravý orientální panovník ve strachu, že bude otráven a proto se ládoval protijedy před každou hostinou. Jeho tělo bylo údajně oněmi protijedy tak naplněno, že jed, který požil v sebevražedném úmyslu, neúčinkoval. Když už čekání na smrt trvalo dlouho a bylo bezvýsledné, poručil bývalý král svému otrokovi, aby jej zabil mečem.

                Římané se odměnili Farnakovi tím, že ho sice přijali „pod ochranu“ neposlali do Bosporu ale své legie a království si udrželo po celou dobu římské nadvlády formální nezávislost, čili jakousi autonomii – osud, který měl Krym pronásledovat po téměř celé jeho dějiny. Římané zde ovšem udržovali jakousi trestaneckou kolonii, byli zde posíláni zvlášť nebezpeční trestanci.  (Myšlenka Guantanáma  tedy není nic nového). Pracovali zde v mramorových dolech. Nebezpeční je myšleno především ideologicky, proto tu byl také držen třetí Petrův nástupce na papežském stolci Klement, který zde byl roku 97 n.l. údajně na rozkaz císaře Trajána popraven (byl hozen do moře s kotvou na krku.)

                Po rozpadu Římské říše připadl Chersonéssos Byzanci, která zde udržovala své obchodní stanice a existovalo zde i biskupství pověřené obracením okolního obyvatelstva na křesťanskou víru. To šlo dost ztuha, na sever od Krymu se totiž vytvořila velká a mocná říše Chazarů, kteří neměli chuť opouštět své původní přírodní náboženství. Teprve v polovině devátého století se chazarský kagan rozhodl, že chce přestoupit na jedno ze světových náboženství (volbu si ale ponechal pro sebe) a pozval na svůj dvůr zástupce křesťanů Židů a muslimů. Právě tehdy tam cestoval i náš Konstantin (Cyril) se svým bratrem Metodějem jako vyslanci byzantského císaře a patriarchy a právě na Krymu v Chersonésu objevili pozůstatky svatého Klementa, což jim zabezpečilo věčnou slávu a Konstantinovi hrob přímo v lateránské bazilice po boku onoho legendárního papeže z počátků křesťanství. Koncem devátého století Chazarská říše prostě zmizela. Nikdo neví, kam Chazaří, znechucení neustálými útoky divokých Pečeněgů, zmizeli, podobnost maďarské gramatiky (Maďaři žili dvě stě let v Chazarské říši jakožto ochránci hranic říše) s finskou a estonskou, při naprosté rozdílnosti slovní zásoby těchto jazyků by ale byla možná hodná prozkoumání. Co když mírumilovní Chazaří prostě jen sbalili kufry a odešli daleko na sever, kde jim všichni dali – aspoň načas- pokoj.

                Chazaři tedy odtáhli (možná) na sever, Maďaři k nám do střední Evropy a na sever od Krymu se usadil další kočovný národ Kumánů. Slovanské obyvatelstvo Kyjevské Rusi tedy na jih k moři nedosáhlo, jižní stepi u Černého moře ovládali asijští kočovníci.

                Rozhodujícím způsobem se dějiny změnily ale až roku 1223. Tehdy přitáhli od východu Mongoli, nazývaní za západě i Tataři. Kumáni jim byli schopni vzdorovat jen do roku 1240. Pak prchli do Maďarska a přenechali celou zemi Mongolům. Právě pronásledování Kumánů si Mongoli vzali za záminku války proti Uhersku, kdy v roce 1241 rozdrtili u Slané vojsko uherského krále Bély IV a Slovensko skoro zbavili veškerého obyvatelstva. Poté, co se stáhli nazpět do Asie, vytvořili několik – z jejich pohledu západních – chanátů. Nejmocnější z nich byl Chanát Zlaté hordy, rozkládající se od Dněstru až k Azovskému moři. Krym měl hrát v této říši rozhodující roli. Protože Chanát Zlaté hordy ovládal prakticky všechny obchodní cesty z Číny do Evropy – zejména hedvábnou stezku – potřeboval přístavy, odkud by východní zboží transportoval do bohaté Evropy, toužící po hedvábí, perlách, pepři  a jiném lákavém zboží. Přístavy na Krymu byly k tomu účelu ideální. Jako první to pochopili Janované. Protože Byzanc po svém dobytí křižáky v roce 1204 ztratila na Krymu svůj vliv, začali zde zakládat své osady. První z nich Kaffa vznikla už roku 1266 a následovaly Sudak, Matrida, Jalta či Balaklava a konečně i Azov. Janované samozřejmě nezapomněli anektovat i Cherson.

                Protože ale Byzantinci v roce 1261 dobyli své hlavní město na křižácích nazpět, byli Janované závislí na přízni byzantského císaře. Smlouvami s ním si zajistili volný průjezd úžinami Bosporem a Dardanelami, císař jim nakonec přepustil část Konstantinopole za Zlatým rohem – Petru, dnešní  Galatu. Proto to taky byli Janované, kteří pod vedením kondotiéra Giustinianiho vzali na svá bedra hlavní zátěž marné obrany Konstantinopole proti Turkům v roce 1453.

                V době pádu Konstantinopole už se ale tatarský Chanát Zlaté hordy rozpadl na několik dílčích říší, nejmocnější z nich a také nejdolnější byl Chanát Krym s hlavním městem v Bachčisarají. V roce 1475 se formálně poddal Osmanské říši, což znamenalo definitivní vyhnání Janovanů. Pod ochranou sultána pak – opět jednou autonomní – krymští vládci v roce 1502 zničili zbytky Zlaté Hordy. Nebylo to úplně rozumné, expandující Rusové této skutečnosti totiž využili k dobytí Kazaně a Astrachaně a stali se tak novými, nepříliš pohodlnými sousedy krymských Tatarů.  O sedmdesát let později se Tataři pokusili toto nedopatření napravit. Vytáhli na sever a ve dnech 24 – 26. května 1571 dobyli a vypálili Moskvu.  Bylo ale už pozdě. Severní soused už příliš zesílil a navíc v Kremlu seděl vládce nad jiné schopný  a mazaný – Ivan IV. zvaný zcela právem Hrozný. Ten odmítl po pádu Moskvy ihned kapitulovat a protahoval vyjednávaní o kapitulaci, míru a kontribucích tak dlouho, až se mu podařilo dát dohromady nové vojsko. Pak vyjednávání přerušil.  Zuřící krymský chán Devdet Giraj vytáhl v roce 1572 proti lstivému moskevskému vládci s novým vojskem a spoustou těžkých děl, jeho vojsko bylo ale ruským vojevůdcem Michailem Vorotynským u vesničky Molodi v několikadenní bitvě rozdrceno. Tato bitva se udává jako začátek úpadku krymského chanátu, který se už z této porážky nikdy nevzpamatoval a v následujících stoletích byl už v trvalé, i když statečné defenzívě proti expandujícímu Rusku. Kníže Vorotynský se vděčnosti nedočkal. Tedy dočkal, ale jen nakrátko. Nejprve jen car Ivan bohatě obdaroval, poté ale z něj a z jeho popularity dostal strach a v roce 1573 jej dal popravit.

                Tataři kladli Rusům hrdinný odpor. Byly to právě opakované neúspěchy v pokusech o dobytí Azova, které nakonec přiměly Petra Velikého, aby se vzdal další snahy o získání přístupu k moři na jihu a založil Petrohrad. Jenže co nedokázal velký chlap, dokázala velká ženská. Tedy Kateřina Veliká. Ne nadarmo jí ve Francii říkali le Grande, tedy velký, jako by byla muž.

                V roce 1774 vyhlásil už hodně zmenšený Krymský chanát pod ruským tlakem nezávislost na Turecku. Následně opustili Krym z podnětu Rusů všichni křesťané. Následoval hospodářský kolaps, občanská válka a v roce 1783 ruská intervence, jež vedla k obsazení celého Krymu a jeho přičlenění k Ruské říši. Tažení vedl Kateřinin důvěrník a milenec kníže Potěmkin. Název Potěmkinovy vesnice, kdy chtěl své paní prezentovat nové šťastné poddané ve válkou zničené zemi, pochází právě z té doby. Krym byl přejmenován na Gubernii Taurii  (první z mnoha pokusů dát této zemi jiný než tatarský název) a na 100 000 Tatarů uteklo před ruským násilím do Turecka. V roce 1784 založili Rusové na Krymu nový moderní přístav Sevastopol, město obydlené od samého začátku ruskými přistěhovalci a tento stav se nezměnil dodnes.

                V letech 1853 – 1856 se Krym stal válčištěm velmocí. Do války mezi Ruskem a Tureckem se totiž zapletly i Anglie, Francie a nakonec i Sardinské království.  Rusové válku prohráli, poloostrov ale podrželi a další statisíce Tatarů, kteří během války kolaborovali s nepřáteli Ruska, uprchly do Turecka. Okolo roku 1900 žilo na Krymu už jen 187 000 Tatarů.

                V roce 1917 po Velké říjnové revoluci byla vyhlášena Lidová republika Krym. Právě Krym si vybral za svou základnu jeden z legendárních velitelů Bělogvardějců Wrangel.  Byl asi nejschopnějším ze všech protisovětských velitelů, jenže přišel pozdě, když už bylo v podstatě po všem. Snaha udržet Krym mimo vliv sovětské moci byla odsouzena k neúspěchu. V roce 1921 musel Wrangel se svými vojáky poloostrov vyklidit a byla zde vyhlášena Autonomní socialistická sovětská republika v rámci Sovětského Ruska.

                V roce 1942 dobyla poloostrov po dlouhých a těžkých bojích německá vojska (obrana Sevastopolu vstoupila do ruských dějin a je dodnes mýtem a důvodem, proč má Rusko právě k tomuto městu tak silný emocionální vztah). Krym dostal název Gotengau jako vzpomínku na takzvané krymské Góty, tedy Germány, kteří zde kdysi měli žít. Hitler měl v plánu vysídlit odtud slovanské obyvatelstvo a nasídlit sem německé obyvatelstvo z Jižního Tyrolska ( to aby udělal radost spojenci Mussolinimu, kterého jihotyrolští Němci nikdy nepřestali znervózňovat, nemohl proti nim ale z ohledu na silnějšího spojence nic podniknout). Z těchto plánů nakonec sešlo – Tyrolákům se na Krym zřejmě nechtělo a v roce 1944 se Krym dostal opět pod sovětskou kontrolu. S fatálními následky pro tatarské obyvatelstvo. Pod záminkou jeho kolaborace s německými okupanty (což byla částečně pravda, Tataři byli ochotni spolupracovat s kýmkoliv, jenom když je zbaví Rusů) byli 18.května 1944 přesídleni do oblasti Kazaně ( kde je dnes Autonomní tatarská republika) a Ufy (Baškirská autonomní republika) . Polovina z nich transport v dobytčích vagónech bez jídla a pití nepřežila.  Autonomie Krymu byla zrušena a Krym začleněn do Ruské socialistické sovětské republiky. V únoru 1945 měl na sebe Krym přitáhnout oči celého tehdejšího světa, protože se zde na Jaltě konala konference mocností (SSSR, USA a Velká Británie), jež měla rozhodnout o poválečném uspořádání světa – jak to dopadlo, zejména pro nás, víme.

                V roce 1954 pak Nikita Chruščov, sám Ukrajinec, daroval Krym Ukrajině. Jak zdůraznil jeho syn, politolog žijící v USA, nevedly ho k tomu žádné politické, morální či etnické, ale pouze hospodářské důvody. Na Krymu žijící Rusové, kteří zde už skoro dvě stě let tvořili většinu, se s tímto činem nikdy nesmířili. V roce 1967 došlo k rehabilitaci krymských Tatarů, návrat na Krym jim byl povolen ale až v roce 1988 za vlády Michaila Gorbačova. Dnes tvoří z dvojmilionového obyvatelstva Krymu 12%, (Rusové tvoří 58% a Ukrajinci 24%) Mimochodem obyvatelstvo Krymu se v posledních desetiletích následkem vystěhovalectví stále zmenšuje, od roku 1995 zde ubylo 250 000 obyvatel. Mimochodem ruštinu jako dorozumívací jazyk preferuje 97 procent obyvatelstva Krymu!

                Navzdory tomuto etnickému složení hlasovalo v roce 1991 při rozpadu Sovětského svazu 54% krymského obyvatelstva pro samostatnost Ukrajiny. Ihned ale začaly problémy. Nepomohlo ani, že Krym znovu dostal svůj statut autonomní republiky a že má vlastní parlament, vládu i rozpočet. Rusko má totiž k této zemi obzvlášť vřelý vztah. A tak žhavá láska může být zničující. V roce 1993 vyhlásil ruský parlament Sevastopol za ruské město, Sevastopol je totiž, jak známo, hlavní opěrný bod ruské černomořské flotily. Po několikaletých vyjednáváních došlo nakonec v roce 1997 mezi Ruskem a Ukrajinou k dohodě o nájmu přístavu a vojenské základny na dvacet let – tedy do roku 2017.

                Už v roce 2008 ale došlo k vážnému konfliktu. Ukrajinský prezident Juščenko (pro něhož na Krymu hlasovalo méně než 20% voličů) se v době rusko-gruzínského konfliktu postavil na stranu Gruzie a chtěl smlouvu Rusku vypovědět. Nakonec si to netroufl udělat, Rusové jsou ale od této chvíle velmi přecitlivělí na každou politickou změnu v Kyjevě. Jedním z prvních činů Viktora Janukoviče (zvoleného na Krymu ukrajinským prezidentem většinou 89% hlasů) bylo prodloužení oné smlouvy s Ruskem, za což dostal jako protislužbu zvýhodněné ceny ruského plynu.

                A tak není divu, že to dnes na Krymu opět vře. Politicky patří sice Ukrajině, etnicky ale Rusku. Tataři mají pak z Rusů historicky podmíněný panický strach, Ukrajinci se nechtějí stát trpěnou menšinou. Putin má ale (oprávněné?) obavy, že by mohl dostat s novým ukrajinským vedením ohledně Sevastopolu opět nemalé problémy. A využívá situaci. Ruské jednotky, které se na Krymu vylodily, mohou počítat s plnou podporou většiny krymského obyvatelstva. Stejně jako svého času v Abcházii či v Jižní Osetii. Krym bude mít tedy nemalé problémy obhájit zde svou suverenitu. Ostatně Janukovičem dosazený premiér krymské vlády Anatolij Mohiljov byl 27.února vystřídán vůdcem proruské strany Sergejem Axjonovem. A pokud dojde na Krymu k volbám, nemusí Putin vůbec nic manipulovat. Většinu získá Axjonov a v případném referendu o odtržení Krymu od Ukrajiny bude hlasovat jistá většina pro samostatnost poloostrova. Samozřejmě, že tuto samostatnost uzná pouze Rusko. Rusko samozřejmě nebude Krym anektovat, to by byla fatální politická chyba, bude ale požádán legálně zvolenou vládou autonomní republiky Krym o ochranu a samozřejmě ji rád poskytne. Fungovalo to v Abcházii i v Jižní Osetii, proč by to tedy nemělo fungovat teď? Samozřejmě je Krym větší sousto. Nejen proto, že je větší, ale proto, že je skutečně v Evropě, skoro před prahem Evropské Unie. Jenže Ukrajina nebude mít šanci získat kontrolu nad poloostrovem zpět. Může harašit zbraněmi, jak už to Vitalij Kličko i dělá, nemá proti Ruské armádě ale ani tu nejmenší šanci. Evropa a Amerika můžou hrozit sankcemi, nikdy je neuvedou skutečně do reality. Na to potřebují příliš ruský plyn a ropu. A Putin potřebuje zase Evropu jako odběratele. Bez vývozu ropy a plynu se zhroutí jeho ekonomika. Bohužel pro něj vedou všechny plynovody přes území Ukrajiny – plynovod pod Baltickým mořem ještě není – pokud vím ani tak brzy nebude – v provozu.  Pokud by ovšem Ukrajina zastavila dodávky na západ, přivolá na sebe hněv Evropy.

                Ať to teď vypadá jakkoliv dramaticky, nakonec dojde k dohodě. A Krym, zřejmě už brzy „samostatný“ bude patřit, jako tomu bylo vždycky, všem a nikomu.

                Vitalij Kličko má sice pravdu, když říká, že lidé chtějí především žít dobře a v dostatku a nacionalismus, federalismus a další politická hesla jsou mu vnucována lidmi toužícími po politické moci. Jenže kdo to těm lidem na Krymu vysvětlí?

Dnes bych ve své sérii článků o habsburské rodině rád představil postavu pro české čtenáře spíše neznámou, nicméně musím v jeho osobě vzdát hold mé nové domovině, čili Štýrsku. Zde platí tento Habsburk skoro za světce, a pokud budete znát třeba i jen toto jméno, protlučete se ve Štýrsku všude bez problémů. Ne nadarmo stojí jeho socha na Hlavním náměstí (Hauptplatze) v Grazu, hned vedle stojí hotel Arcivévoda Johann, štýrské zemské muzeum se po něm jmenuje Johanneum a ve městě samozřejmě najdete náměstí arcivévody Johanna, ulici arcivévody Johanna i alej arcivévody Johanna.  Dokonce když naše milovaná landesrätin pro zdravotnictví chtěla zavřít a poté prodat (pardon privatizovat) nemocnici v Enzenbachu u Grazu novému německému majiteli, zjistila s hrůzou, že to nejde. Pozemek, na němž ona nemocnice stojí, byl totiž věnován právě arcivévodou Janem k stavbě nemocnice, jež měla podle darovací listiny „navěky sloužit léčení nemocného obyvatelstva Štýrska“, což nový německý majitel v žádném případě neměl v úmyslu.  Takže mi dovolte tuto skutečně zajímavou postavu představit poněkud blíže.

                Arcivévoda Jan se nenarodil v Grazu, nýbrž ve Florencii. Stalo se tak 20 ledna 1782 a byl třináctým dítětem a osmým synem svých rodičů arcivévody Leopolda a jeho ženy Marie Ludoviky španělské. Jím to ostatně neskončilo, jeho rodiče měli spolu celkem šestnáct dětí a právě arcivévoda a pozdější císař Leopold II. spolu se svou maminkou Marií Terezií mají lví podíl na skutečnosti, že ještě dnes je Habsburků jako máku.  Otec, jakožto osvícený člověk, se rozhodl  tím, že svého osmého syna pojmenoval Jan, prolomit kletbu rodu Habsburků, kteří se tomuto jménu úzkostlivě vyhýbali. Důvodem byl Jan Parricida, jehož osudy jsem přiblížil čtenářům ve svém románě Richenza. Tento syn vévody Rudolfa a české princezny Anežky zavraždil roku 1308 svého strýce, německého krále Albrechta, což Habsburky na dlouhých 130 let vyloučilo z účasti na vrcholné evropské politice. Od té doby se jménu Jan úzkostlivě vyhýbali v obavě, že by rodu přineslo opět neštěstí. Leopold se rozhodl na pověry nevěřit a svého syna pojmenoval Jan Baptista Josef Fabian Sebastián. Zdůvodnit se to dalo skutečností, že Jan Křtitel byl patronem města Florencie, ostatní Habsburkové ale na Leopoldovo volnomyšlenkářství pohlíželi přece jen s nedůvěrou, zejména pak jeho nejstarší syn František.

                Jan vyrůstal v slunné Itálii, mateřskou řečí mu byla Italština, poté se učil francouzsky a teprve když začala syfilida udolávat jeho strýce, bezdětného císaře Josefa II. a bylo zřejmé, že jeho otec Leopold bude muset převzít otěže vlády nad Římskou říší národa německého, dostalo se mu i výuky v němčině a poté v latině. V roce 1790 došlo skutečně k očekávané změně. Císař Josef II. zemřel a jeho bratr Leopold musel přesídlit z Florencie do Vídně. S otcem se na sever stěhoval i osmiletý Jan. Leopold měl určitě talent stát se velkým císařem, reformátorem a osvícencem na trůně, bohužel už po dvou letech zemřel nečekaně na zápal plic. Jan se stal v deseti letech sirotkem a císařem se stal jeho nejstarší bratr, prvorozený František II., tehdy 24 letý. Mezi sourozenci nikdy nevládly právě harmonické vztahy. František byl duševně poněkud jednoduchý a podvědomě nesnášel své inteligenčně mnohem lépe obdařené bratry Karla a Jana. On sám se cítil nejlépe ve svém skleníku či na zahradě (v souladu s habsburskou tradicí, kdy se každý princ musel vyučit nějakému řemeslu, vyučil se František zahradníkem a toto povolání mu sedělo mnohem lépe než vládnutí).

                Zatímco Leopold i Jan hořeli pro pokračování reforem zavedených Josefem II., František se snažil ze všech sil otočit kolo dějin nazpět. Důvodem byla hlavně francouzská revoluce 1789, jež měla za následek popravu krále Ludvíka XVI. v roce 1793, tedy jen několik měsíců poté, co František nastoupil na císařský trůn. Všechno, co zavánělo novotami, které byly logicky spojeny s voláním po větší svobodě, bylo pro něj dílo Jakobínů. Jakobíni byli pak kralovrazi, kteří určitě toužili i po jeho smrti. K Jakobínům počítal i strýce Josefa a tím pádem i svého otce Leopolda a podezřelí mu byli i další členové rodiny, kteří chtěli na stávajícím pořádku něco měnit. Konflikty mezi pokrokovým Janem (i když on sám se označoval za konzervativního) a konzervativním Františkem byly tedy přeprogramovány. Jen jako charakteristický detail – všichni Františkovi bratři museli císaře i v soukromí oslovovat „Vaše veličenstvo“ a nesměli ho oslovit jménem!

                Arcivévoda Jan měl štěstí na učitele – z Mohuče (Mainzu) povolaný učenec Johann Müller se mu stal učitelem a mentorem, vyučoval arcivévodu v historii, přírodovědě i němčině. Jakožto rodilý Švýcar ze Schaffhausenu předal malému Janovi lásku k horám, jež pak měla arcivévodu provázet po celý život a podstatným způsobem jej ovlivnit.

                Jako na každého Habsburka čekala i na arcivévodu Jana vojenská kariéra. Příležitostí bylo víc než dost  – od roku 1793 bylo Rakousko ve válce s revoluční Francií a když pak ve Francii převzal otěže vlády Napoleon Bonaparte, začalo jít do tuhého. V letech 1793 – 1797 zuřila takzvaná první koaliční válka, kterou ukončil generál Bonaparte vítězně uzavřením míru v Campo Formio. Poté, co odjel na válečné tažení do Egypta, a zdálo se, že tam i zůstane, protože se anglickému admirálovi Nelsonovi podařilo u Abukiru zničit celou francouzskou flotilu, začala v Evropě tzv. druhá koaliční válka. Rusko s Rakouskem, Bavorskem, Británií, Portugalskem a Neapolskem se rozhodly zahnat revoluční Francouze zpět do Paříže. Začátek byl povzbudivý, generál Suvorov dobyl zpět celou severní Itálii. Jenže Napoleon se z Egypta překvapivě vrátil, převzal ve Francii politickou moc a stal se „Prvním konzulem“. Rusko se stáhlo do neutrality a Británie se starala především o svá zámořská teritoria. Rakousko stálo náhle proti Francii téměř samo. Zatímco První konzul Bonaparte drtil koaliční vojska v bitvě u Marenga, na severu velel francouzské armádě o 120 000 mužích maršál Moreau (v jeho armádě sloužili i velikáni jako Ney či Grouchy). Proto této armádě poslal císař František svého osmnáctiletého bratra Jana jakožto vrchního velitele, přičemž mu ale nedal absolutní moc nad armádou, tu měl v podstatě vrchní komandant Josef von Lauer. Dvojité velení není nikdy dobrá věc, zejména, když je jeden z velitelů osmnáctiletý mladík bez jakýchkoliv vojenských zkušeností, zato ale oplývající sebedůvěrou a ctižádostí. Po katastrofálních chybách v rozhodování utrpěla rakouská armáda zničující porážku u Hohenlinden a Rakousko bylo přinuceno kapitulovat. Za potupný mír podepsaný v Steyru, jenž v podstatě potvrzoval francouzské podmínky z Campo Formia, činil císař zodpovědným svého mladšího bratra Jana. Jejich vztah dostal další trhliny.

                Jan se stáhl do Tyrol, kde si mohl plně užívat svou lásku k horám. Byl nadšený horský turista (aspoň tak bychom ho nazvali dnes). Je obdivuhodné, že na jedné ze svých túr dokázal během sedmi dní zdolat sedm horských vrcholů – přičemž si musíme uvědomit, že tehdejší přístupové cesty byly nepoměrně delší než dnes, kdy se většinou až pod horu dostaneme autem. Tyrolsko Jan miloval a v roce 1805, kdy vypukla další válka teď už s císařem Napoleonem, (korunoval se císařem v roce 1804)organizoval obranu této země. Nicméně v bratislavském míru roku 1805 po prohrané bitvě u Slavkova, jíž se Jan neúčastnil, muselo Rakousko Tyrolsko odstoupit Bavorsku, bojujícímu na straně Francie.  Jana tato ztráta nesmírně zasáhla, zůstal i nadále v kontaktu s tyrolským odbojem, jenž vyvrcholil v roce 1809 povstáním Andrease Hofera.

                Rok 1809 byl klíčový i v životě arcivévody Jana. V nové koaliční válce proti Francii byl pověřen velením nad „Jižní armádou“ skládající se z 8. a 9. armádního sboru o síle zhruba 40 000 mužů na italské frontě.  Vojsko pod jeho velením slavilo na začátku určité úspěchy, postupně se ale dostalo pod tlak početnějších francouzských jednotek. Hlavní bojiště války bylo ale na severu. Zde se podařilo Janovu bratru Karlovi 22.května 1809 uštědřit u Aspern Napoleonovi jeho první porážku v životě (Karel má za to svou sochu na Heldenplatzu ve Vídni). Oslabený Napoleon nato stáhl všechny své zálohy a rezervy, aby si vynutil rozhodnutí v jediné bitvě. Karel povolal svého bratra Jana na pomoc.  Napoleonovu taktiku prohlédl a chtěl rovněž zkoncentrovat všechny své síly pro nastávající bitvu, jež měla rozhodnout o budoucnosti Evropy. Jan musel mezitím vyklidit před francouzskou přesilou Itálii a tábořil u Grazu. Teď tedy spěchal se svými vojáky na severozápad. U Kis-Megyeru přišel poprvé do kontaktu s francouzskými jednotkami a opět prohrál. S 12000 vojáky a několika jednotkami uherské jízdy pokračoval na cestě do Bratislavy. Počasí bylo hrozné, pršelo a byla zima, jeho vojáci byli po pochodu vyčerpaní. A právě tehdy v zlomovém momentě Jan jako voják a velitel selhal. Nedaleko od Bratislavy, u Německého Wagramu se v tu dobu šikovala rakouská a francouzská vojska k rozhodující bitvě. Vrchní velitel Karel právě utrpěl jeden ze svých epileptických záchvatů, na něž trpěl po celý život. Janovi tedy poslal rozkazy náčelník jeho generálního štábu generálmajor Wimpffen. Jakkoliv se životopisci arcivévody Jana snaží svůj idol bránit, zkušenému vojákovi by muselo být jedno, kdo mu rozkazy poslal a jak byly formulovány. Muselo by mu být jasné, že jeho bratr potřebuje v tento den u Wagramu každého vojáka. Janovi se ale jeho vojáci zdáli být příliš unavení, než aby je mohl hnát do bitvy. Nechal je tedy 24 hodin odpočívat. Seděl ještě v Bratislavě, když Napoleon 6.července 1809 útokem přes oslabené rakouské levé křídlo, kde měli stát (ale nestáli) Janovi vojáci, rozhodl bitvu u Wagramu ve svůj prospěch a přinutil Rakousko k další z mnoha potupných kapitulací.

                Za porážku nesl zodpovědnost vrchní velitel generalissimus Karel, jehož vztah k staršímu bratru císaři byl už předtím hodně napjatý, zejména pak po jeho vítězství u Aspern, na které František žárlil. Karel ale věděl, že dostal nálepku neschopného především díky svému mladšímu bratrovi. Jejich vztah utrpěl nenapravitelné trhliny a už nikdy se nedal zcela do pořádku.

                Jan se v následujících měsících snažil marně vymoci pomoc císařského dvora pro tyrolské povstalce, kteří ještě stále bojovali svůj marný boj proti bavorské a francouzské přesile. Všechny jeho žádosti narážely na hluché uši. Císař František, který mír vykoupil mimo jiné i tím, že musel Napoleonovi dát svou dceru Marii Luisu za ženu, se bál mocného Francouze jakkoliv provokovat. Nechal nešťastné Tyroláky vykrvácet v zoufalém statečném boji a velitel povstání Andreas Hofer byl v Mantově zastřelen. Jan se znechuceně rozhodl dál vídeňskému dvoru a politice vale a věnovat se pouze soukromému životu. Zůstal sice v kontaktu se zbytky tyrolských povstalců a podílel se na organizaci nového povstání, toto bylo ale roku 1812 odhaleno a Jan dostal od svého bratra císaře zákaz vstupu na tyrolskou půdu, který panovník zrušil až roku 1833.

                V podstatě se nemohlo nic lepšího stát. Jestliže se arcivévoda Jan prokázal jako voják neschopný a jako politik málo mazaný, jako sedlák a organizátor občanského života prokázal nesmírný talent.  Už v roku 1807 koupil zámek a panství Thernberg v Dolním Rakousku, kde provozoval experimenty s pěstováním ovoce. Současně koupil i statek Brandhof in Vordernbergu u Mariazellu ve Štýrsku, tedy v nesmírně těžkých klimatických podmínkách horského hospodářství. Tady začal experimentovat s pěstováním nejrůznějších plodin, aby pak jejich pěstování rozšířil do celé horské a podhorské oblasti. Samozřejmě že mu v tom pomohlo jeho bohatství, v roce 1822 zdědil od svého strýce Alberta sasko-těšínského 200 000 zlatých, za které svůj statek rozbudoval a současně začal experimentovat i při těžbě železné rudy – zpracování železné rudy praktikoval ve Štýrsku už od doku 1807. Nicméně jeho systematičnost, s níž se vzestupu štýrského hospodářství věnoval, je hodná obdivu.

                Mimo jiné založil už roku 1811 první báňskou vysokou školu, kde měli být vzděláváni inženýři pro těžbu kovů a uhlí – až do té doby se postupovalo naprosto neprofesionálně, což vedlo mezi horníky k obrovským ztrátám na životech.  Tato Mountain-Universität  existuje v Leobenu (byla tam z Grazu přeložena v roce 1849) dodnes. Založil zemskou knihovnu a archív, jeho soukromé umělecké sbírky se staly základem zemského muzea Joannea, jež je možno navštívit v Grazu i dnes. Dále založil Steierische Sparkasse, jež poskytovala sedlákům výhodné úvěry a pojišťovací společnost  Wechselseitige Brandschadenversicherunganstallt (dnešní pojišťovna Grazer Wechselseitige). Nelenil jezdit po celém Štýrsku a všude držel osvětové přednášky o moderních metodách pěstování plodin – prosadil například pěstování brambor, což se pro celou podhorskou oblast ukázalo jako požehnání. Založením selského spolku dosáhl toho, že mohl ve jménu sedláků vyjednávat o výhodnějších prodejních cenách zemědělských produktů odběratelům.

Koupil u Mariboru (který tehdy patřil k Štýrsku) vinice a experimentoval s pěstováním vinné révy, kterou importoval z Porýní – díky tomu je dnes jižní Štýrsko jednou z nejdůležitějších vinařských oblastí Rakouska a nechal rozbudovat silniční síť. Jan působil jako čistě soukromá osoba bez jakéhokoliv oficiálního úřadu, přesto si svou neutuchající aktivitou vydobyl neuvěřitelnou autoritu v celé zemi. Když se objevila železnice, byl jejím hlavním propagátorem a byla i jeho zásluha, že první železniční spojení v Rakousku vedlo z Prahy přes Vídeň právě do Grazu.

                V roce 1819, kdy začalo nejzajímavější dobrodružství jeho života, jež ho v očích štýrského obyvatelstvo definitivně učinilo idolem, byl už tedy uznávanou osobností. Tehdy 37 letý – stále ještě svobodný arcivévoda ( protože o jeho učiteli Johannu Müllerovi, jehož byl nejoblíbenějším žákem, bylo známo, že byl homosexuální, budilo staromládenectví arcivévody obtížně skrývané dohady o jeho sexuální orientaci) poznal na jedné ze svých horských túr v okolí Bad Aussee tehdy patnáctiletou dceru tamějšího poštmistra Annu Plochl a ihned k ní zahořel láskou. Takový vztah byl ovšem pro všechny strany velmi problematický. Bylo sice obvyklé, že arcivévodové měli konkubíny z neurozeného prostředí, takovému vztahu ale nepřál otec Anny, manželství, jež arcivévoda děvčeti nabízel, bylo zase nepředstavitelné pro habsburský dvůr. Že by se člen rodiny (i když s tím prokletým jménem Jan) měl oženit s obyčejným děvčetem – s dcerou pošťáka!) se rovnalo velezradě. Císař František ani nedokázal domyslet, jak by takový čin mohl poškodit image císařské rodiny. Existoval sice už jeden dávný precedens.  Kdysi dávno, před dvě stě padesáti lety, se už jeden Habsburk Ferdinand oženil s neurozenou dívkou Filipínou Welserovou, ta byla ale alespoň dcerou bankéře, jemuž habsburský dům dlužil obrovské částky. Ale dcera pošťáka! To nepřipadalo v úvahu. Jan se ovšem ukázal jako nesmírně tvrdohlavý a nehodlal si svou lásku nechat rozmluvit. Argument, že dohady o jeho případné homosexualitě, jež by takovým sňatkem vzaly za své, škodí pověsti rodiny ještě víc, byl sice silný, odpor císaře, který svého nadaného bratra bytostně nesnášel, ale nedokázal zlomit.

                Trvalo čtyři roky, než si Jan vymohl svolení k svatbě. Když už se sjeli svatební hosté a nevěsta už byla oblečená v svatebních šatech, dorazil do Bad Aussee císařský kurýr s dopisem, jímž císař svolení k svatbě odvolal. Svatba musela být zrušena, ponížení nevěsty i celé její rodiny bylo hrozné.  Zamilovaní ale nepolevili.

                Anna přijala místo hospodyně na statku Brandhof (na dokonalém vystrkově, proti kterému bylo i městečko Bad Aussee, v němž vyrostla, metropolí). Tam trávila roky v převážné osamělosti, protože Jan byl stále na cestách za svým posláním. Okázale demonstroval, že se svou hospodyní nesdílí lože, dokud mu císař nepovolí oficiální sňatek. Pokud by Anna byla jeho milenkou, nebylo by se mu už nikdy podařilo svazek legalizovat, pro císaře by byla nemravnou ženou. (Zda to byla i pravda, o tom se můžeme dohadovat, Jan byl ale tvrdohlavý jako mezek a když něco chtěl dokázat, byl ochoten obětovat vše, možná spolu tedy opravdu nespali). Protidůkazy neexistovaly, protože Anna neotěhotněla. Na což právě císař František netrpělivě čekal.

                V roce 1829 se císař konečně vzdal. O historce jeho bratra si už cvrlikali vrabci na střeše po celé Evropě, bratrova kapitulace se nedala očekávat, východisko nebylo patrné. Císař tedy nakonec povolil sňatek, ovšem pouze v nejužším kruhu bez svatebních hostí. 18.února 1829 o půlnoci se tedy arcivévoda Jan oženil se svou milovanou Annou v kapli svého statku. Přítomni směli být pouze kněz a svědci.  To byla císařova podmínka. Z manželství vzešel jediný syn, narozený až roku 1839, jemuž dal otec překvapivě jméno František. Ačkoliv jeho potomstvo bylo vyloučeno z následnictví v habsburském domě (což bylo Janovi asi dost jedno) a nesmělo nosit šlechtický titul, po narození potomka se ukázal císař přece jen smířlivější a jmenoval Janova syna hrabětem z Merana a o několik let později povýšil do stejného stavu i jeho matku Annu. Tento jediný potomek se ukázal jako nesmírně plodný, jakož i jeho synové a vnukové, dnes žije na 900!!! potomků arcivévody Jana roztroušeno po celém světě.

                Rok 1848 byl rokem revolučním. Od Paříže až po Prahu vypukly revoluce, jež měly odstranit diktaturu nastolenou po porážce Napoleona na Vídeňském kongrese ze strachu před demokratizací Evropy.  (Konstruktér tohoto nového pořádku – kníže Metternich – ostatně arcivévodu Jana přímo nenáviděl a viděl v něm stálé nebezpečí pro jeho policejní systém.) V Německu vypukla revoluce také a poprvé se hlasitě ozvaly hlasy po sjednocení roztříštěné země. Proběhly první svobodné volby do celoněmeckého parlamentu, jenž se měl sejít ve Frankfurtu nad Mohanem. Rakouské země se na volbách podílely taky. Není divu, že Štýrsko si zvolilo za poslance do Frankfurtu svého nejpopulárnějšího občana – arcivévodu Jana.

                Tento tedy, jako svobodně zvolený poslanec, odcestoval do Frankfurtu. Tam, jako poslanec s nejsilnějším mandátem a současně samozřejmě i jako člen habsburského rodu, jenž nemohl nikdo ignorovat, byl zvolen německým říšským správcem, tedy vlastně předsedajícím nového parlamentu, jenž měl rozhodnout o budoucím uspořádání Říše. Byl to vlastně vrchol Janovy politické kariéry, měl mu ale hodně zhořknout. Arcivévoda usiloval logicky o prosazení takzvaného velkoněmeckého řešení, tedy spojení všech německy hovořících zemí s hlavním městem Vídní a Habsburkem jako novým německým císařem. (Od roku 1804, kdy císař František pod francouzským tlakem rezignoval na titul německého císaře a vytvořil nový titul císaře rakouského, nemělo Německo žádnou ani formální centrální vládu)Toto řešení naráželo na rozhodný odpor Pruska, hrajícího tehdy už v Německu rozhodující roli a prosazující takzvané Maloněmecké řešení, tedy spojení Německa bez zemí Rakouského císařství pod svou vlastní hegemonií. Argumenty proti Velkoněmeckému řešení byly silné. Jednak odlehlá poloha Vídně, ale hlavně národnostní složení Rakouska, v němž německy hovořící obyvatelstvo tvořilo menšinu. Prusové se vehementně bránili, aby do nového Německa byli zahrnuti i Češi, Poláci, Slováci, Slovinci, Bosňáci a dokonce snad i Uhři a Chorvati. Jan se snažil vyjednávat, snažil se tvořit koalice, ale jeho boj byl odsouzen k neúspěchu.   „Jeho“ parlament – první revoluční německý parlament, nad nímž vlála nová německá vlajka, žluto-červeno –černá, znázorňující barvy revoluce (zlato, krev a střelný prach) prosadil řešení maloněmecké, pruský král Fridrich Vilém ale odmítl přijmout korunu z rukou parlamentu, protože mu „smrděla revolucí“. Německo si na své sjednocení pod vládou Hohenzollernů muselo počkat ještě dalších dvacet tři let a zfrustrovaný Jan se vrátil zpět do svého Štýrska.

                Ještě jednou byl zvolen – a sice starostou obce Stainz, ve které vlastnil pozemky a zámeček. Volbu přijal a funkci starosty skutečně vykonával v letech 1850 – 1858.

                Zemřel 10.května 1859 ve věku 77 let a byl pohřben v Grazu v mauzoleu Ferdinanda II. Dnes ho tu ovšem nenajdete. Jeho rodina dala jeho mrtvolu převézt do rodinné hrobky v zámku Schenna u Merána v Jižním Tyrolsku.  Ale i když jeho tělesné pozůstatky ve Štýrsku nezůstaly, na stopy jeho činnosti člověk naráží ještě i dnes na každém kroku. Jako se o tom mohla přesvědčit i naše landesrätin. Arcivévoda se svým statusem místního světce, je od Štýrska jako takového naprosto neodmyslitelný.

                Jak jeho život a působení posuzuje samotná habsburská rodina, je těžko odhadnout. Nicméně experiment císaře Leopolda už nikdy nikdo neopakoval a žádný další Habsburk už jméno Jan nedostal.

V roce 2014 si budeme připomínat stoleté jubileum od začátku největšího lidského vraždění v dějinách – první světové války, jež je moderními historiky považována jen za první etapu vraždění ještě většího – druhé světové války. Určitě se objeví mnoho článků i knih k tomuto tématu. Rozhodl jsem se navázat na svou sérii postav habsburského rodu a v tomto článku přiblížit postavu, jež je se začátkem první světové války bezprostředně dávána do souvislosti – Františka Ferdinanda d´Este, následníka rakouského trůnu, jehož zavraždění v Sarajevu bylo onou dlouho očekávanou záminkou k zahájení celosvětového konfliktu.

                V porovnání se svým bratrancem a předchůdcem ve funkci následníka rakousko-uherského trůnu korunním princem Rudolfem se jím historici a hlavně spisovatelé a filmaři zabývali nepoměrně méně. A to přesto, že jeho život skončil stejně tragicky jako život Rudolfův. Jenže jestliže život Františka Ferdinanda jen tragicky skončil, Rudolf tragicky žil. A to přitahuje historiky i umělce samozřejmě mnohem více.

                Ale i osud Františka Ferdinanda byl nesmírně zajímavý a stojí možná za to, abychom se jím zabývali blíže.

                Narodil se 18.prosince 1863 v Grazu, ve městě, kde žiji a kam se většinou odsouvali mladší členové habsburského rodu. Jeho otec byl totiž mladší bratr císaře Františka Josefa I. Karel Ludvík.  Karel Ludvík, třetí syn Františka Karla a jeho manželky Sofie, tak dobře známé z romantických filmů režiséra Ernsta Marischky o Sissi, čili císařovně Alžbětě. Byl až třetím synem a na rozdíl od svých dvou starších bratrů Františka Josefa a Maxmiliána rodinný člověk prostý jakýchkoliv politických ambicí. Byl ženatý s Marií Annunziatou z Neapole-Sicílie, tedy princeznou, která ač ještě narozena v neapolském Versailles – Casertě, musela díky Garribaldimu své království opustit a byla vlastně vyhnankyní žijící z milosti habsburského rakouského dvora. Tato mladá dáma byla na rozdíl od svého muže nesmírně ambiciózní a byla skálopevně přesvědčena, že to jednou bude její syn, kdo se stane rakouským císařem. Proto byla navzdory své progredující tuberkulóze ochotna podstupovat stále nová těhotenství, ačkoliv jí to lékaři přísně zakazovali. Porodila svému muži tři syny, narození dcery Margarety Sofie pak znamenalo skutečně i její konec. (Někdy se vyplatí lékaře poslouchat). Zemřela v roce 1871, kdy bylo Františku Ferdinandovi 8 let. Na milující maminku chlapci nezůstaly žádné vzpomínky, Marie Annunziata totiž lásky nebo aspoň jejích projevů snad ani nebyla schopna.

                Jak stály vlastně šance, že by se některý z jejích tří synů Františka Ferdinanda, Otta a Karla Ludvíka mohl stát rakouským císařem? Ne tak zcela beznadějně.  Císařem byl František Josef, a i když se svou manželkou Alžbětou žil v době, kdy Marie Annunziata porodila svému muži nejstaršího syna už víceméně odděleně, měli spolu syna Rudolfa, narozeného 1858, jenž měl samozřejmě na trůn přednostní právo.  Rudolf byl ovšem jemný intelektuální chlapec nevalného zdraví, což bylo veřejným tajemstvím. Nejstarší z císařových bratrů Maximilián byl sice od roku 1857 ženatý s belgickou princeznou Charlottou, manželství zůstávalo ale stále bezdětné a mluvilo se o Charlottině duševní labilitě. Ta se nakonec po smrti jejího manžela změnila skutečně na duševní chorobu. Maximilán se nechal od francouzského císaře Napoleona III přemluvit k tomu, aby se v roce 1864 nechal korunovat mexickým císařem. V následné občanské válce ale podlehl, a 19. června 1867 byl popraven. Tím byl definitivně ze hry. Čtvrtý ze sourozenců – mladší bratr Karla Ludvíka Ludvík se pak víceméně netajil svou homosexualitou a všechny plány na jakékoliv manželství striktně odmítal.

                Když Marie Annunziata umírala, stál tedy mezi jejím nejstarším synem a císařským trůnem kromě vládnoucího Františka Josefa pouze korunní princ Rudolf.  A samozřejmě i její vlastní manžel, Ludvík Karel.

                František Ferdinand dostal v roce 1873 novou maminku. Marie Terezie Portugalská byla pravým opakem jeho matky. Byla to nesmírně milá a obětavá osoba, jež se s otcem Františka Ferdinanda, Karlem Ludvíkem, skvěle doplňovala. Otec se o své syny ostatně vždy obětavě staral, přivedl je k lásce k přírodě a lovu, dokázal jim nahradit i chybějící mateřskou lásku. Teď přišla i ona. I když byla Marie Terezie jen o 8 let starší než František Ferdinand, vznikl mezi nimi velmi dobrý vztah. Vztah jeho otce s macechou se stal pro malého prince ideálem, po kterém pak celý život toužil.

                Ani láskyplný domov ovšem nedokázal změnit poněkud zvláštní povahu mladého arcivévody. Byl to mlčenlivý, spíše stále zasmušilý a rezervovaný člověk – zřejmě zdědil po matce hodně z její povahy – a kromě toho i její tuberkulózu. Existují stovky možná i tisíce fotografií arcivévody Františka Ferdinanda – ale jen na dvou z nich se usmívá či směje. Jeho osud byl dán jeho původem. Jako každý arcivévoda habsburského domu se musel vyučit řemeslu a věnovat se vojenské kariéře.

                 V roce 1875 potkala tehdy dvanáctiletého Františka Ferdinanda další velmi šťastná náhoda. V tom roce zemřel bezdětný František V. Rakouský d´Este, vévoda z Modeny, jenž byl pohádkově bohatý. Aby zabránil konfiskaci svých statků v horní Itálii nově vzniklým italským státem, rozhodl se ve své závěti určit za svého dědice někoho z rodu rakouských Habsburků a obrátil se se svou nabídkou na všeobecně oblíbeného Karla Ludvíka. Byl ochoten převést všechen svůj majetek na některého z jeho synů, za dvou podmínek. Totiž zaprvé, že dědic začne ke svému jménu psát i přídavek d´Este a zadruhé, že se musí naučit italsky. František Ferdinand byl ochoten těmto podmínkám vyhovět a stal se tak pohádkově bohatým. S příjmením d´Este nebyl problém, ovšem co se týká výuky italštiny, to už byla jiná a nepříliš slavná kapitola. I když byl v dobré vůli ihned najat soukromý učitel italštiny. Měl být prvním z mnoha zoufalců, jež se pokoušeli naučit mladého dědice d´Este jakémukoliv cizímu jazyku.

                V Habsburské rodině bylo zvykem, aby každý habsburský arcivévoda ovládal pokud možno všechny jazyky národů rakouské říše. Zejména pro možného budoucího císaře to byla naprostá povinnost. V tomto bodě se ovšem František Ferdinand ukázal jako naprosto nevzdělavatelný. Údajně spotřeboval „ celé legie učitelů“ aniž by byl schopen naučit se aspoň rámcově jakýkoliv cizí jazyk.  Neúspěch při učení italštiny ho silně frustroval a v následku tohoto zážitku nikdy nenavštívil své rozsáhlé pozemky v horní Itálii.  I jeho chorobná nenávist k Maďarům se prý datovala z doby, kdy sloužil v Uhrách u husarského pluku. Protože to bylo už po rakousko-uherském vyrovnání, mohli se maďarští důstojníci i ve službě bavit maďarsky, což taky dělali. František Ferdinand prý dospěl – a zřejmě ne zcela neoprávněně – k názoru, že si z něj dělávali legraci a vůči všemu maďarskému navždy zatrpkl. Což mohlo mít v budoucnu tragické následky.

                František Ferdinand byl vždy značně nevyrovnanou povahou. Měl nesporně sklony k agresivitě – je známá historka, kdy zbičoval zahradníka na Konopišti, který nezahrabal okamžitě po odjezdu kočáru s arcivévodou stopy v písku, jak byla jeho povinnost.(Arcivévoda totiž něco zapomněl a nečekaně se obratem vrátil). Stopy kol v písku, které tam podle jeho představ už dávno neměly být, v něm vzbudily nepříčetný výbuch vzteku.  Arcivévoda ventiloval svou agresivitu ale převážně na střelnici a hlavně na lovu. Byl legendárním lovcem, jenž zastřelil za svého života údajně přes 200 000  – slovy dvě stě tisíc kusů zvěře. Oficiálně je to 274 889 kusů. Komu to připadá naprosto nereálné, uvedu ještě jeho denní – skutečně dokumentovaný – rekord z jistého červnového dne roku 1908 – v ten jediný den zastřelil 2763 racků chechtavých. Na zámku Konopiště měl svou střelnici, již je možné navštívit. Je známo, že byl schopen i uprostřed noci náhle běžet do střelnice a až do rána pak střílel do terčů. Tímto způsobem se mu dařilo držet své záchvaty zuřivosti do určité míry pod kontrolou. Hodně cestoval a byl vášnivým sběratelem doslova úplně všeho. Tyto sbírky jsou dnes v depozitáři na zámku Konopiště. Známé je jeho soutěžení s britským korunním princem Eduardem, kdo nasbírá více artefaktů s motivy života svatého Jiřího. František Ferdinand údajně tuto soutěž vyhrál. Nesnášel odpor, a pokud na odpor narazil, snažil se ho zlomit bez ohledu na prostředky. Dokumentovaný je jeho spor s místním mlynářem na Konopišti, jehož mlýn v „jeho“ lese ho natolik iritoval, že dal mlynáři odstavit vodu do náhonu. Mlynář arcivévodu žaloval a u soudu v Benešově i vyhrál. Nepříčetný arcivévoda, rozzuřený skutečností, že si jej vůbec nějaký soudce dovolil odsoudit k náhradě škody, spěchal k císaři do Vídně, aby si tu stěžoval a domohl se svého „práva“. A tam se od svého strýce císaře, jenž ho stejně neměl nikdy v lásce, dozvěděl, že: „milý synovče, ty zákony jsme přijali pro všechny naše poddané a tak se jimi musíme řídit v první řadě my sami.“  František Ferdinand se tedy vrátil na Konopiště s nepořízenou, dokázal ale dalšími schválnostmi (dnes bychom to nazvali „mobbing“) mlynáře nakonec vyštvat.

Na druhé straně to byl člověk otevřený všem technickým novotám a vymoženostem – na Konopišti fungoval první výtah v Čechách a zámek byl jedním z prvních elektrizovaných šlechtických sídel. A byl to rodinný člověk, toužící vybudovat si stejnou pohodu rodinného zázemí, jakou znal ze vztahu svého otce Karla Ludvíka a své nevlastní matky Marie Terezie. Pro tuto vidinu byl ochoten obětovat doslova vše. František Ferdinand nebyl pro svou zasmušilou povahu žádným magnetem ženské přízně a žil na rozdíl od svého bratra, krásného Otty, či svého bratrance korunního prince Rudolfa po stránce sexuální spíše asketicky. Oba výše jmenovaní dostali ostatně při svých eskapádách pohlavní choroby všeho druhu. Otto, jenž byl schopen v noci čekat, až manželka usne a pak se vykrást z manželské postele a vyrážet do města za milenkami a prostitutkami, zemřel nakonec ve svých 41 letech na syfilidu, Rudolf se vedle syfilidy nakazil i kapavkou, a tuto chorobu přenesl na svou manželku. Způsobil tak její neplodnost a přivodil si její nehynoucí nenávist. Bolesti kloubů, jakožto následek této pohlavní choroby jej učinily zcela závislým na morfiu a byly jedním z mnoha faktorů vedoucím k jeho tragické smrti. Takové nebezpečí tedy Františku Ferdinandovi při jeho způsobu života nehrozilo.

                V roce 1889 se Rudolf v zámečku Mayerling nedaleko Vídně zastřelil. Dědicem trůnu se stal otec Františka Ferdinanda d´Este, arcivévoda Karel Ludvík. V podstatě všichni, včetně Františka Ferdinanda, očekávali, že se arcivévoda  svých nároků vzdá ve prospěch svého nejstaršího syna, tak jak to kdysi v roce 1848 udělal otec císaře Františka Josefa, arcivévoda František Karel. K překvapení všech to tento ale neudělal. Měl to svůj důvod. Karel Ludvík nikdy netoužil po císařské koruně a pro vykonávání císařského úřadu se hodil možná ještě méně než jeho bratr, císař František Josef. Jenže právě v této době vypukla u jeho nejstaršího syna, tedy Františka Ferdinanda, naplno choroba, jíž se nakazil ještě od své matky – tuberkulóza. Vzdání se nároku na trůn by v případě smrti jeho syna znamenalo zmatky v rozsáhlé habsburské rodině a zápasy o trůn. Především by pak Karel Ludvík už nemohl ovlivnit volbu nového následníka – a o politických schopnostech svého druhorozeného syna Otta nebyl očividně přesvědčen. Karel Ludvík tedy zůstal korunním princem, což způsobilo u Františka Ferdinanda silnou frustraci a napětí v jeho vztahu s otcem.  Pozitivní ovšem bylo – a tak to jeho otec i myslel – že se bez povinností korunního prince mohl plně soustředit na léčbu své choroby.

                Mycobacterium tuberculosis, původce tuberkulózy, potřebuje pro své přežití vlhko a hodně kyslíku. Proto tato baktérie na rozdíl od jiných postihuje přednostně horní – lépe provzdušněné – laloky plic. Doba švýcarských horských sanatorií (ve vyšších nadmořských výškách klesá tlak kyslíku, což usnadňuje léčbu choroby) v té době byla ještě daleko v budoucnosti, hojivý účinek suchého (pouštního) vzduchu byl ale už znám. František Ferdinand vyrazil na cesty do Egypta, kde mohl spojit svůj léčebný pobyt i se svou vášní pro lov. V Egyptě strávil zimy 1895 a 1896. Protože léčba nepřinášela kýžený výsledek, rozhodl se jeho otec Karel Ludvík vykonat pouť na hrob Ježíše Krista do Palestiny, aby se tam modlil za vyzdravění svého nejstaršího syna. Napil se tam vody z Jordánu a nevyléčitelně onemocněl nějakou parazitární chorobou. Dokázal se ještě vrátit do Vídně, tam jej ale choroba přemohla a oficiální následník trůnu zemřel 19.května 1896. Uvolnil tak definitivně cestu k trůnu svému nejstaršímu synu, jemuž snad skutečně otcovy modlitby pomohly, od roku 1896          byla jeho tuberkulóza považována za vyléčenou. Císař František Josef nebyl příliš nadšen. Svého synovce nikdy příliš dobře nesnášel a zřejmě to byly i jeho intervence, které zdržovaly Karla Ludvíka v úmyslu vzdát se nároků na trůn ve prospěch svého syna.

                A vzápětí vznikl další vážný problém. Někdy v roce 1896 po svém návratu z Egypta poznal František Ferdinand na plese v Praze svou osudovou lásku. Hraběnka Žofie Chotková už nebyla nejmladší  (bylo jí už 28 let, což v té době znamenalo, že děvče z dobré rodiny bylo už prakticky neprodatelné a mělo se ucházet o místo v klášteře) a navíc, jak si okamžitě všiml donchuán Otto, její postava naznačovala už sklon k nadváze. Otto se marně snažil bratra těmito argumenty ( věk a postava) odradit, František Ferdinand se už zamiloval, a když si něco vzal do hlavy, nebylo možné mu to z té hlavy vytlouct. Mnohem vážnější problémy ale měly vzniknout na politické úrovni, tedy s císařem Františkem Josefem. Žofie Chotková pocházela sice z nejstarší české šlechty, byla ale pouze hraběnkou. Habsburský rodinný kodex přikazoval všem členům rodu ženit se výhradně s členy rodin, jež byly někdy v minulosti „suverény“, tedy nosily na hlavě královskou nebo aspoň knížecí korunu. Žofie tedy tuto podmínku nesplňovala a císař svému synovci přísně zakázal jen pomyslet na to, že by svou novou lásku učinil někdy v budoucnosti svou manželkou. Ale František Ferdinand prokázal opět svou příslovečnou zaťatost. Když si něco umanul, nebylo možné mu jeho myšlenku vymluvit. V Žofii viděl možnost realizace svého snu o dokonalé harmonické rodině a po ničem netoužil víc než po tom. Co se týká domluvených sňatků s členy jiných královských rodin, měl ve svém okolí dostatek odstrašujících příkladů, ať už to byl jeho bratr Otto, jeho bratranec korunní princ Rudolf, či strýc Maximilián. Že může nešťastně skončit i sňatek z lásky, čehož příkladem byl právě císař František Josef a císařovna Alžběta- Sissi, to nehodlal brát v úvahu. Byl přece úplně jiný, než jeho strýc! Což ovšem cítil i onen strýc a to bylo důvodem jeho nepřízně vůči synovci a jeho lásce.     

                Nicméně všechny tlaky a pokusy odradit Františka Ferdinanda od jeho úmyslu ztroskotaly. Čtyři roky bojoval o možnost oženit se se ženou, kterou miloval a odmítal kategoricky všechny nabídky od královských evropských dvorů. Když už to všechno začalo zavánět skandálem, císař povolil a František Ferdinand si mohl svou vyvolenou vzít za ženu. Ovšem za nesmírně ponižujících podmínek. Manželství vylo prohlášeno za morganistické, tedy nerovné a děti z tohoto manželství neměly být členy habsburského rodu a neměly mít tedy nikdy nárok na zisk císařského titulu. František Ferdinand musel tyto podmínky přijmout a veřejně svůj souhlas proklamovat v den svatby, až pak mohlo být přistoupeno k obřadu. Žofie Chotková byla povýšena na vévodkyni z Hohenbergu, kterýžto titul měl přejít i na její děti. Tak se i stalo, vnuci Františka Ferdinanda a jejich rodiny s tímto titulem ještě žijí. Císař Žofii její vstup do rodiny nikdy neodpustil, k narození prvorozené dcery manželského páru gratuloval telegramem s textem „Gratuliere dir und deiner frau…“ kdy úmyslně použil jako výraz svého opovržení ve slově „Frau“ navzdory německému pravopisu malé „f“.

                Císařova nepřízeň ovšem nedokázala štěstí nové rodiny nijak zkalit. V Žofii našel František Ferdinand skutečně to, o čem snil – totiž milující a oddanou manželku a matku dětí, které vychovával láskyplně tak, jak to zažil on sám od svého otce a macechy. Uchýlili se na zámek Konopiště u Prahy, dostatečně daleko od Vídně, aby Žofie nedráždila císařský dvůr a nemusela být denně vystavena provokacím, ale díky železnici dostatečně blízko, aby mohl následník trůnu vykonávat své politické úlohy.

                František Ferdinand viděl jasně neutěšený stav Rakousko-Uherské říše a její zaostávání za moderními evropskými státy, zejména pak za expandujícím Německem. To viděl před ním i princ Rudolf. Ten ale správně pochopil, že hlavní problém je při chybění koloniálních trhů nízká kupní síla obyvatelstva a tím pádem nízký odbyt vyrobeného zboží. František Ferdinand viděl na rozdíl od Rudolfa hlavní problém v takzvaném dualismu – tedy konfederaci s Uhry vzniklé v roce 1867, díky které zůstali tehdy Uhři součástí císařství. Po tehdejší porážce Rakouska od Pruska u Králova Hradce v roce 1866 by František Josef nemohl proti odštěpení Uher nic podniknout a byla to jeho manželka Sissi, jež přesvědčila uherské barony, aby zůstali ve svazku s Rakouskem. Císař ovšem musel přijmout jejich tvrdé podmínky, jež znamenaly prakticky politickou nezávislost. Uhři měli vlastní vládu i parlament v Budapešti a s Rakouskem, neboli takzvaným Předlitavskem, je svazovala jen osoba panovníka, společná měna, armáda a zahraniční politika. Dokonce i studenti, kteří ukončili vysokou školu ve Vídni či v Praze museli v Uhrách nostrifikovat a na hranici Uher a Rakouska stály celnice. Partnerství dvou subjektů je samozřejmě vždycky problematické. Nedojdou-li totiž k dohodě, nemohou rozhodnout hlasováním. František Ferdinand považoval právě tento dualismus za rozhodující brzdu pokroku, jeho chorobná nenávist k Maďarům a jejich minimální ochota industrializovat svou zemi byly pro něj důkazem, že právě tady musí něco podniknout. Jeho představou byl nejprve Trialismus ( tedy obnovení českého království jako třetího prvku  – to už by se totiž dalo hlasovat), nakonec ale vyvinul myšlenku federalismu. Podle jeho představ měl mít každý národ říše svou vlastní federální zemi s hlavním městem a parlamentem, která by podléhala pouze Vídni. Tím by se Budapešť stala jedním ze sedmnácti hlavních zemských měst a jediné skutečné centrum říše by se vrátilo do Vidně. Františku Ferdinandovi bylo ale jasné, že takovou politickou reformu prosadí jedině násilně, že Maďaři s takovým plánem nikdy nevysloví souhlas. Musel tedy po nástupu na trůn a zavedení plánovaných reforem počítat s občanskou válkou, přičemž mu bylo jasné, že rakouská armáda samotná na porážku povstalých Maďarů nebude stačit. Nestačila ostatně ani v roce 1848, tehdy museli přijít na pomoc Rusové, aby Maďary rozdrtili u Világoše a přinutili je zůstat ve vynuceném svazku s Vídní. Svatá koalice, sestrojená knížetem Metternichem na Vídeňském kongresu, na základě které tehdy ruská vojska přišla zoufalému rakouskému císaři na pomoc, už ale od roku 1853 neexistovala. To byla vina Františka Josefa, detailně jsem se tím zabýval ve svém medailonu k jeho osobě.  V roce 1907 strávil v Bad Ischlu (letním sídle rakouského císaře) několik týdnů britský král Eduard VII, aby císaře Františka Josefa přesvědčil k odklonu od Německa a návratu ke spojenectví s Ruskem, Francií a Británií. Marně. Rakousko-Uhersko bylo už pevně svázáno se svým německým sousedem a mělo panický strach jej provokovat. Zejména když po moudrém a tolerantním Vilémovi I. nastoupil jeho mnohem méně moudrý vnuk Vilém II. Co byla pro Františka Josefa nemilovaná nutnost, byla pro Františka Ferdinanda vítaná příležitost. Na rozdíl od prince Rudolfa, mezi nímž a císařem Vilémem panovala bezmála nenávist, měl František Ferdinand s německým vládcem velmi dobré vztahy (spojovala je i vášeň k lovu a Vilém byl několikrát hostem Františka Ferdinanda a to i na Konopišti). Německo byla síla, jež by slábnoucí Rakousko podpořila a pomohla zlomit maďarský odpor, bylo-li by to nutné. Německo nemělo ve své expanzi s Rakouskem žádnou kolizi zájmů, orientovalo se při budování své říše spíše do Afriky (kde naráželo na rozhodný odpor Británie a Francie), zatímco rakouské zájmy se soustředily na Balkán, vyklizený Turky (kam ale hodlalo expandovat Rusko). František Ferdinand viděl tedy v Německu přirozeného spojence a neměl žádný problém budovat stále těsnější spojenectví. Rakouská ekonomika byla tak či tak na německé stále více závislá a od toho se odvíjela i závislost politická. František Ferdinand považoval ostatně expanzivní politiku na Balkáně, ke které tlačili starého císaře jeho „jestřábi“ v generálním štábu pod vedením Konráda von Hötzendorf, za chybnou a snažil se válce za každou cenu zabránit. Byl si vědom toho, že rakouská armáda není na velkou válku dostatečně připravena, jeho naprostou prioritou byla vnitřní reforma říše a ta byla možná pouze za předpokladu zachování míru. Anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908 byla pro něj chybou, a právě tato chyba se měla stát osudnou i jemu osobně.

                Je opravdu těžko odhadnout, jak by Rakousko vypadalo pod reformním císařem Františkem Ferdinandem I. Zda by se utopilo a rozpadlo v nekončící zničující občanské válce, či zda by se z něj stal moderní federativní mnohonárodnostní průmyslový stát, schopný stabilizovat poměry ve střední Evropě a představující zde protiváhu expandujícího Německa.

                Násilná smrt Františka Ferdinanda a jeho manželky Žofie 28.června 1914 v Sarajevu byla nakonec impulsem k výbuchu oné velké války, jíž se on sám tolik bál a jíž chtěl za všech okolností zabránit. Války, jež vedla k nepředstavitelnému masovému vraždění na frontách, obrovskému utrpení v zázemí a nakonec k rozpadu Rakousko-Uherské říše. Tuto válku už on nezažil.

                Sen jeho matky Maria Annunziaty se splnil jen nepřímo. Po smrti císaře Františka Josefa I. v roce 1916 nenastoupil na trůn žádný z jejích synů, nýbrž její vnuk Karel, syn krásného Oty, jenž ovšem umírající monarchii už jen zatlačil oči.

                Císařova nevůle pronásledovala Františka Ferdinanda a jeho manželku i po smrti. Jeho mrtvola musela být do přístavu v Terstu transportována jinou lodí než pozůstatky jeho manželky a nesměli mít ani společný státní pohřeb. Něco si ale tvrdohlavý arcivévoda přece jen vymohl. Totiž, že bude pochován po boku své ženy. Proto jeho mrtvola chybí v habsburské hrobce u Kapucínů ve Vídni. Protože Žofii bylo místo v habsburské hrobce upřeno, odpočívají oba manželé v hrobě v zámku Artstetten, kde dal František Ferdinand už za svého života prozíravě vybudovat jejich společnou hrobku. Na tuto skutečnost upozorňuje u vídeňských kapucínů pamětní mramorová deska.

                Ani s dětmi obou manželů se osud nemazlil. Svůj majetek, který se nacházel především na území Čech, včetně konopišťského zámku, jim byl zkonfiskován na základě zákona o vyvlastnění Habsburků. Neprávem, protože, jak už jsem se zmínil, děti Františka Ferdinanda a Žofie Chotkové nebyly členy habsburského rodu. Oba synové Maxmilián a Ernst (protože byli dobře vychovaní?) odmítli jakoukoliv spolupráci s nacistickým režimem a skončili v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Ačkoliv věznění přežili, na jeho následky poměrně mladí zemřeli. Oba stáli ve velmi dobrých kontaktech k Ottovi Habsburskému (jenž byl vlastně jejich druhostupňový synovec) a po své smrti byli pochováni po boku svých rodičů na zámku Artstetten v Dolním Rakousku. Ale nejen oni, ale i jejich manželky a jejich děti. Aspoň jeden sen následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este se tedy splnil. Podařilo se mu vytvořit rodinu slušných lidí, jež vydržela pohromadě až za hrob.

Tato rozporuplná postava našich dějin je mimo jiné úzce spjata s Čechami a kdo ještě nebyl na zámku Konopiště, měl by tento deficit rozhodně dohnat. Zejména návštěva privátních komnat na prvním poschodí je naprosto jedinečným zážitkem, tak intimní pohled do života rodiny nejvyšší šlechty nenabízí zřejmě žádný jiný zámek nejen v Čechách a na Moravě, ale možná nikde na světě.

Přiznám se, že mám s tímto člověkem dost velké problémy, když jej mám posuzovat a když mám odhadnout, jaký by byl jeho vliv na zachování Rakousko-Uherské monarchie, kdyby jej netrefila 28.června 1914  v Sarajevu kulka atentátníka Gavrila Principa. Neplatí na něj ani má schémata, jež jsem uvedl v Zločinech českých králů, musím u něj předpokládat psychickou poruchu jiného typu.

Na jedné straně to byl člověk moderní a pokrokový, otevřený reformám, věrný manžel a obětavý otec. Jen namátkou vzpomenu, že zámek Konopiště měl první výtah v Čechách, Franz Ferdinand nechal i fotografovat každou stěnu zámku, protože už tehdy vše dokumentoval pro pojišťovací společnost – pojištění domácnosti byla věc naprosto nová, Konopiště ji ale mělo. Franz Ferdinand byl také velký zastánce a podporovatel elektrifikace, v jeho štábu se tvořily plány na modernizaci zastaralé rakouské armády a byl připraven po svém nástupu na trůn reformovat monarchii ve federální stát.

Na druhé straně to ale byl nevyrovnaný násilník s chorobnou touhou střílet na vše živé, nehodlající se podrobovat zákonům a nenávidící vše cizojazyčné, zejména pak Maďary. Neváhající spráskat sluhu na zámku bičem jen proto, že okamžitě nezametl stopy po jeho kočáru. Člověk jenž nedokázal svým projevem nikdy budit sympatie a jehož úmysly – většinou pokrokové a perspektivní budily díky jeho projevu nedůvěru.

Narodil se v Grazu 18.prosince 1863 velmi nevyrovnanému manželskému páru. Na jedné straně byl jeho otec arcivévoda Karel Ludvík, popisovaný jako hodný a rodinný typ člověka bez politických ambicí, pro nějž byla jeho rodina vším. To on přivedl své syny k lovu, nechával je stříle už od dvanácti let. Skutečný lovec je ovšem milovníkem přírody a to on skutečně byl. Jeho nejstarší syn František Ferdinand převzal pouze onu lásku k střílení na živé tvory, jež se mu stala doslova obscecí. Franzova matka Maria Anunziata z království Neapol/Sicílie byla naproti tomu žena až chorobně ambiciózní, mající ale jen velmi málo mezilidských vztahů. Bylo to zřejmě dáno i její chorobou. Trpěla na tuberkulózu, na niž nakonec v roce 1871, když bylo Františkku Ferdinandovi osm let, i zemřela Přesto, že ji lékaři varovali před dalšími těhotenstvími a předvídali jejich zhoubný vliv na její zdravotní stav, její ctižádostí bylo porodit budoucího rakouského císaře. Narušený vztah císaře Františka Josefa s císařovnou Alžbětou/Sissi byl už v té době všeobecně znám a jejich jediný syn Rudolf nevzbuzoval svým zdravotním stavem příliš velké naděje na dlouhý život. Mladší císařův bratr Maximilián vedl od roku 1864 svůj marný boj o mexickou korunu, v němž nakonec v roce 1867 přišel o život. Tím se dostal manžel Marie Anunciaty Karel Ludvík na druhé místo v následnictví císařské koruny a jeho děti měly poměrně dobré šance jednou tento trůn získat. (Což se nakonec v podstatě i stalo, poslední rakouský císař Karel byl vnuk Karla Ludvíka a Marie Anunziaty). Maria Anunziata dokázala přes všechna varování lékařů porodit ještě dva další syny Otta a Ferdinanda Karla, než ji její choroba udolala. Paradoxně ji život stál porod jediné dcery Margarety Sofie (nar.1870), po jejímž porodu choroba vypukla naplno a po necelém roce agresivního průběhu ji udolala. Otec se chlapcům snažil  ztrátu matky ze všech sil vykompenzovat, což se mu i do značné míry podařilo, cituplní výchova se ale na charakterech chlapců nijak zvlášť neprojevila. Všichni, nejen František Ferdinand,  byli psychicky   labilní  a sociálně problematičtí a nepřizpůsobiví – Otto proslul svými sexuálními eskapádami a nakonec zemřel na syfilis, Ferdinand Karel trpěl depresemi a oženil se nakonec s dcerou pražského universitního profesora, což znamenalo definitivní vyloučení z habsburské rodiny. Chlapci museli tedy podědit citovou nevyrovnanost po své matce a ta je pak provázela po celý život. I nejstaršího z nich.

Jinak se k němu totiž osud přes smrt matky nezachoval nijak zle.  Už v roce 1873 se arivévoda Karel Ludvík oženil podruhé. Přestože mu bylo již čtyřicet let a za ženu si bral osmnáctiletou Marii Terezu portugalskou, získal v druhé manželce skutečně velmi dobrou ženu a jeho synové milující nevlastní matku. (z manželství vzešly dvě dcery, nevlastní sestry Františka Ferdinanda). Jestliže ke své vlastí matce nedokázal František Ferdinand nikdy navázat žádné podstatné pouto, s macechou jej spojoval velmi blízký přátelský vztah (byla jen o osm let starší než on sám) a ona jej vždy podporovala i v těch nejsložitějších chvílích.

V roce 1875 vymřel  vévodou Františkem V. z Mantovy nesmírně bohatý italský rod d´Este. Mantovský vévoda odkázal svůj majetek dětem Karla Ludvíka s podmínkou, že přijmou jeho jméno d´Este a naučí se do roka solidně italsky. Dvanáctiletý František Ferdinand se stal ze dne na den nesmírně bohatým. Tehdy se ale poprvé projevila naplno jedna jeho slabost. Byla jí naprostá neschopnost učit se cizím řečem. Zlé jazyky tvrdily, že na něm ztroskotaly „celé legie“ učitelů a nebyl schopen se naučit dokonce ani italštinu, jež v žebříčku učitelnosti jazyků figuruje jako druhý nejsnadněji učitelný jazyk na světě hned za španělštinou. Jak se pak měl učit tak složité jazyky jako češtinu, maďarštinu nebo chorvatštinu, což se od členů habsburské rodiny aicky vyžadovalo! Dědictví mu sice přesto neuteklo, vzhledem ke své neschopnosti hovořit italsky ale své rozsáhlé statky v severní Itálii nikdy nenavštívil.

Jeho vzdělání bylo svěřeno, jak to bylo na rakouském dvoře zvykem a jak jsme se s tím seznámili už v příběhu následníka trůnu prince Rudolfa, vojákovi. Byl jím plukovník Ferdinand hrabě Degenfeld. Jeho nevlastní matka Marie Tereza ale prosadila mezi jeho učitele i historika Onna Knoppa nebo opata Gotfrieda Marschalla. František Ferdinand měl tedy všechny předpoklady vést šťastný žívot. Měl milující rodiče, byl bohatý a měl velmi dobré vzdělání. V cestě za úspěchem mu stála jen jeho vlastní nevyrovnaná povaha. A to byla překážka téměř nepřekonatelná.

Císař František Josef svého synovce jednoduše nesnášel. Považoval jej za násilníka na něhož se jen usmálo štěstí a zejména poté, co si následník trůnu Rudolf v roce 1889 vzal život a nástup Františka Ferdinanda na rakouský trůn dostal konkrétní kontury, dával mu to pořádně najevo. Traduje se historka s konopišťským mlynářem. Františka Ferdinanda rušil jeho mlý, protože se nacházel v jeho loveckém revíru. Aby mlynáře vyhnal, odstavil mu vodu z náhonu. Mlynář jej zažaloval u soudu v Benešově a soud vyhrál. František Ferdinand d´Este byl odsouzen k tomu, aby vodu do náhonu zase pustil a mlynáře za utrpěné příkoří finančně odškodnil. Rozzuřený do nepříčetnosti, že si „měšťákové“ dovolili odsoudit habsburského prince, jel do Vídně, aby si tam stěžoval u císaře. František Josef mu pak se zlomyslnou  radostí přímo hmatatelnou vysvětlil, že „my vydáváme zákony pro lidi a jsme proto povinni se jimi taky řídit.“ Konopišťský pán musel tedy svou porážku spolknout, onoho mlynáře nakonec přece jen z jeho mlýna vypudil.

František Ferdinand d´Este prodělal obvyklý vojenský výcvik, působil jako důstojník u pěchoty v Čechách a u husarů v Maďarsku. Odtud si zřejmě přinesl nepřekonatelnou nenávist k Uhrům. Nebyl se ani v náznaku schopen naučit maďarsky a měl pocit, že se díky tomu stal terčem žertů maďarských důstojníků. Zda to byla pravda či zda zde hrála úlohu jen jeho podezřívavá povaha (někdy se u něj projevovaly až příznaky paranoie, čili stihomamu), se už nedozvíme. Své poddané ale nenávidět nelze a to věděl i František Josef, jenž svého synovce právě proto považoval za vlády neschopného.

Zatím byl ovšem po roce 1889 následníkem trůnu císařův bratr a otec Františka Ferdinanda Karel Ludvík. Je známo, že František Ferdinand si k smrti přál, aby otec odstoupil v jeho prospěch stejně, jako to kdysi udělal otec Františka Josefa. Karel Ludvík se ale k tomuto gestu neměl. Možná  hrál v jeho rozhodnutí roli jiný příběh, jenž postavil jeho syna u vídeňského dvora do křivého světla.

Někdy v roce 1896 se František Ferdinand na jednom pražském plese seznámil s hraběnkou Sofií (Žofií) Chotkovou. Dívka už nebyla nejmladší, bylo jí dvacet osm let, což už byl věk, v němž neprovdané šlechtické dcery končily v klášteře, protože se už považovaly za neudatelné. Sofie navíc měla sklon k tělnatosti, což Ferdinandovi dost nevybíravými slovy vysvětloval jeho bratr světoběžník Ota, zvaný krásný. Jenže Sofie byla dobrá duše. František Ferdinand hledal právě někoho takového. Člověka milujícího oddaně a nekomlikovaně, stejně jako milovala jeho macecha jeho otce. Do mladé ženy se zamiloval na život a na smrt (do té doby neměl vzhledem ke své neurotické povaze a škrobenému vystupování u žen přílišný úspěch) a nehodlal se jí vzdát za žádných okolností. Císaře mohla z té aféry ranit mrtvice, protože Sofie byla pouhá hraběnka a habsburský rodinný kodex přikazoval členům rodu brát si za životní partnery pouze příslušníky královských rodů. Císařovo opovržení k Sofii se projevovalo i v neuvěřitelných malichernostech. Jako když například Františku Ferdinandovi a Sofii blahopřál k narození jejich syna a napsal „Gratuliere dir und deiner frau“ přičemž ono frau napsal s malým „f“. Podstatná jména v němčině se píšou velkými písmeny, takže aspoň takto mohl starý panovník vyjádřit své opovržení – a svou malichernost. Dopis se dochoval a je možné jej vidět na konopišťském zámku.

Vztahu mladých lidí se ale do cesty postavila vedle císařova odporu ještě další nepředvídaná komplikace. František Ferdinand trpěl od dětství tuberkulózou, jíž se zřejmě nakazil od své matky (stejnou chorobou trpěl i jeho nejmladší bratr Ferdinand Karel, Otto, jenž byl vůči souchotinám odolný, si pro změnu uhnal syfilis). V letech 1895 až 1897 vypukla jeho choroba naplno. Lékaři mu dávali minimální šanci na přežití. František Ferdinand vyrazil na cesty po světě, zejména pak strávil několik ozdravných pobytů v Egyptě. Tamější horký a suchý vzduch bacily nepřežily, František Ferdinand se uzdravil. Zato jeho otec, jenž v roce 1996 vykonal poutnickou cestu do Svaté země, aby se u Kristova hrobu pomodlil za synovo uzdravení, se napil v řece Jordánu špatné vody, onemocněl úplavicí a na následky choroby zemřel. František Ferdinand byl náhle přímým následníkem císařského trůnu a jeho zdraví se upevnilo natolik, aby mohl skutečně doufat, že se na něj jednou posadí. A tím jeho vztah s hraběnkou Chotkovou, jenž se už nedal utajit, nabyl pro starého císaře zrůdného významu. Na trůně jeho milované Sissi by mohla sedět obyčejná hraběnka!!! Císař se pokusil hrát na čas, doufal, že mu věk nevěsty a její zvyšující se nadváha pomohou a nemilovaného synovce od jeho volby odvrátí.

František Ferdinand se ale ukázal jako vytrvalý. Tento jinak nevyrovnaný a často násilnický člověk jenž miloval nadevše střelbu (za svůj život postřílel údajně neuvěřitelných 274 511 kusů zvěře) a byl schopen v noci vstát a jít do střelnice na konopišťském zámku a tam celou noc střílet na terče, člověk neváhající bít služebnictvo, a trpící přímo chorobným sběratelstvím doslova všeho, jenž tímto haraburdím doslova přecpal konopišťský zámek (soutěžil například s britským králem Jiřím v tom, kdo nashromáždí více artefaktů se svatojiřskou tématikou a prý vyhrál) se ukázal jako nadmíru věrný. Jestliže jednou ženu svého srdce miloval, nebyl ochoten se jí vzdát za žádných okolností a pod žádným nátlakem.

V roce 1900, tedy rok po smrti císařovny Alžběty, císař konečně kapituloval. 1.července se konala svatba, jíž ale předcházel ponižující ceremoniál. František Ferdinand d´Este musel odpřísáhnout, že jeho děti z morganistického vztahu s hraběnkou Chotkovou nebudou náležet k habsburské rodině a nikdy nebudou mít právo nastoupit na císařský trůn. Místo obvyklého rodinného přívlastku „von Habsburg-Lotringen“ se musely nazývat „von Hohenberg“. Až poté se mohl uskutečnit svatební obřad, jenž zahájil vskutku šťastné manželství. Něco, co bylo v šlechtických rodinách zcela nevídaným zjevem a u Habsburků pak jevvem naprosto ojedinělým (pomineme-li právě  vztah Františkova otce Ludvíka Karla s jeho druhou manželkou Marií Terezií, jenž mohl být a zřejmě i byl Františku Ferdinandovi vzorem). Ne vlastní matka, ale macecha mu byla vzorem pro výběr nevěsty, hraběnka Sofie Chotková měla s jeho macechou skutečně nemálo podobných povahových rysů. Marie Terezie také vztah svého nevlastního syna s hraběnkou Chotkovou schvalovala, několikrát se snažila v jeho prospěch intervenovat u císaře a svou snachu měla opravdu ráda.

František Ferdinand se snažil aktivně zasahovat do politiky. Vedl v podstatě generální štáb rakouské armády a snažil se tuto zmodernizovat a dostat na úroveň, jakou měla armáda německá. Proti spojenectví s Německem nic nenamítal – protože to už stejně byla daná záležitost, snažil se ale prosazovat rakouské zájmy. A ty byly bohužel na Balkáně. Byl to František Ferdinand d´Este, jenž vrátil do hry mezitím už pro své radikální názory a bojechtivost pensionovaného Konráda von Hötzendorf, zastánce preventivní války proti Srbsku a anexe Bosny a Herzegoviny, k níž došlo v roce 1908. František Ferdinand nebyl válečným štváčem, nepřál si v žádném případě konflikt s Ruskem, byl ale vyznavačem politiky síly. S Ruskem si to nehodlal rozházet už proto, že po nástupu na trůn musel počítat s občanskou válkou v samotném Rakousku-Uhersku.

Jeho plány směřovaly totiž k federalizaci Rakouska-Uherska. Dualismus, tedy rakousko-uherská konfederace, uzavřená v roce 1867 byla pro něj něčím podobným, čím je červený hadr pro býka, už proto, že Maďary opravdu nesnášel. Zpočátku prý připravoval jen tzv „Trialismus“, kde kupodivu neplánoval obnovu zemí české koruny, ale jihoslovanský stát s hlavním prvkem Chorvatskem. (Bylo to logické, odštěpením Chhorvatska ze svazku svatoštěpánské koruny, kde se tato země nacházela už od roku 1102, by oslabil Uhry, zrovnoprávněním Českého království naproti tomu Rakousko). Teprve, když tento plán nenarazil na pochopení, změnil jej a plánoval rozdělení říše na 17 federálních útvarů s vlastními hlavními městy a samozřejmě jediným hlavním městem pro celou říši – Vídní. Že se Maďaři s degradací Budapešti z druhého hlavního města na město provinční nesmíří, bylo nabíledni a František Ferdinand se na jejich povstání preventivně připravoval hledáním spojenců a posilováním rakouského prvku v armádě na úkor uherského. Pro své sympatie k tzv. „jestřábům“ ve vojenském generálním štábu se stal ale symbolem nenávisti pro srbské nacionalisty, snící o tzv. „Velkém Srbsku“ zahrnující i Bosnu a Hercegovinu a Černou Horu. Jestliže se tedy v červnu 1914 rozhodl navštívit velké vojenské manévry v Bosně, bylo to rozhodnutí, jež mělo na jedné straně provokovat, na druhé demonstrovat jeho rozhodnost a neohroženost. Srbským nacionalistům, vyznávajícím teroristické způsoby vedení boje, byl takto hlavní cíl jejich nenávisti naservírován přímo pod nos.

Výsledkem byl atentát v Sarajevu 28.června 1914, jenž stál jej i jeho manželku, která jej i na této nebezpečné misi věrně provázela, život a v dalším důsledku rozpoutal hrůzy první světové války.  Charakteristické pro jeho povahu, ale i pro jeho lásku, jež patřila jen jeho rodině, byla jeho poslední slova. On sám byl kulkou Gavrila Principa zasažen do krku, kde střela přeťala tepnu, takzvanou karotidu, Sofie byla zasažena ihned smrtelně. František Ferdinand si ještě stačil všimnnout, že jeho žena  je zasažena také a zaprosil: „Žofinko, neumírej, zůstaň naživu pro naše děti.“ Nestalo se, manželé zemřeli oba.

Nenávist císaře Františka Josefa se projevila i v tom, že mrtvoly musely být převáženy do přístavu v Terstu na dvou rozdílných lodích a mrtvola Sofie Chotkové nesměla být pochována současně s jejím manželem. František Ferdinand d´Este je tak jediným z významných Habsburků, jež není pochován v kryptě u vídeňských kapucínů, kam byli ukládání všichni panovníci a korunní princové od smrti Ferdinanda III v roce 1657. (Jako první zde byl pochován císař Matyáš se svou ženou, zakladatelkou tohoto vídeňského pohřebiště s dcerou u nás dobře známého Ferdinanda tyrolského, Annou). Protože František Ferdinand ve své závěti trval na tom, že chce být pochován společně se svou manželkou, musel být pochován v zámku Arstetten, kde už preventivně hrobku pro sebe i Sofii nechal vybudovat. Dostalo se mu jen pohřbu „třetí kategorie“ a později korigovaly dějiny tuto císařovu  zlomyslnost aspoň tím, že byla obětem ze Sarajeva v kapucínské kryptě zřízena pamětnní deska, jež místo jejich posledího odpočinku připomíná.

Hodnocení Františka Ferdinanda musí tedy zřejmě zůstat rozpolcené. Člověk ho pro některé jeho povahové rysy nemůže nemít rád, na druhé straně budí jeho postava strach a obavy z toho, co by se skutečně dělo, kdyby nastoupil na rakouský trůn. Pokusil by se totiž určitě prosadit své záměry bez ohledu na způsobené kolaterální škody, jež by byly určitě obrovské. To by mu bylo zřejmě jedno.Se zákony si, jak jsem už uvedl, nedělal starosti, jestliže protiřečily jeho představám. I mnozí nacisté a správcové koncentračnních táborů bývali často milující manželé a otcové rodin. Vykonávali jen práci, o níž byli přesvědčeni, že je potřebná.  Aby nedošlo k nedorozumění, v žádném případě nechci Františka Ferdinanda přirovnávat k těmto zločincům. Vychoval ostatně i své děti tak, že nacistickou ideologii a spolupráci s ní, o kterou náckové velmi stáli, striktně odmítly a oba jeho synové zemřeli v padesátých letech dvacátého století relativně mladí na následky svého věznění v koncentračních táborech. I tato skutečnost jej dělá sympatickým, stejně jako jeho manželku, na niž ostatně na Konopišti vzpomínají v dobrém ještě dnes. Jejich dcera Sofie se dožila 89 let a dokázala ještě navštívit zámek Konopiště po svržení komunismu (zemřela v roce 1990). O restituci zámku, jež byl potomkům Františka Ferdinanda po roce 1918 v podstatě protiprávně odňat, neprojevila zájem. Zámek byl totiž převzat do majetku Československého státu podle zákona, znárodňujícího majetek Habsburků. Děti Františka Ferdinanda ale k habsburské rodině – jak jsem se už zmínil – nepatřily. Přesto na ně byl tento zákon použit. Možná proto měli noví majitelé špatné svědomí a nedovolili si ani vstoupit do soukromých místností konopišťského pána. Když byly tyto místnosti po roce 1989 „znovuobjeveny“ v původním stavu, jak je František Ferdinand s manželkou v červnu 1914 opustili (v lékařské tašce následníka trůnu leží například polovina odlomené tablety Aspirinu od firmy Bayer Leverkusen – František Ferdinand totiž trpěl často na bolesti hlavy), mohly se tak stát neuvěřitelnou a neopakovatelou turistickou atrakcí, jež rozhodně stojí za shlédnutí.

Tragické osudy lákají vždycky spisovatele, scénáristy i režiséry, aby byly zvěčněny uměleckým způsobem, i historiky, aby tyto příběhy dostaly profesionální podobu. Osud následníka rakouského trůnu Rudolfa byl právě proto zpracován v nespočtu románů, novel, divadelních her i filmů. V mém článku se chci zabývat otázkou, zda byla Rudolfova osobní tragédie i tragédií Rakouska Uherska a zda by on dokázal monarchiii zachránit, kdyby k tomu dostal šanci.

Rudolf se narodil 21.srpna 1858 v zámečku Laxenburg ve Vídni. Už jen dědičným zatížením neměl pro svůj život dobré výchozí postavení. Otcem byl suchopárný František Josef, trpící svou alexythymií a neschopný díky této poruše chápat dětský svět plný emocí, už proto ne, že emoce nebyl schopen vnímat vůbec. Matkou byla pak císařovna Alžběta, zvaná Sissi, psychicky nevyrovnaná osoba s narcistickými sklony a trpící chorobnou anorexií. Pocházela z bavorské rodiny Wittelsbachů, kde se to psychicky „normálními“ lidmi právě nehemžilo – ať už člověk vybere namátkou krále Ludvíka I, či Alžbětiny bratrance Ludvíka II a jeho bratra Otu. I její otec Maximilán byl podivín (ačkoliv pocházel jen z vedlejší bezvýznamné větve této famílie), neváhající jet do Egypta, aby tam ze špice Cheopsovy pyramidy předčítal své verše. Chtěl zjistit, zda zní lépe, než doma v Bavorsku. Zněly. S jeho nejmilejší dcerou jej ale svazovalo velmi pevné pouto lásky, bez ohledu na to, že měl kromě ní ještě dalších devět manželských a nespočet nemanželských dětí.

Zůstane nezodpovězenou otázkou, jak by se Rudolfovy osudy vyvíjely, kdyby měla jeho matka na jeho výchovu větší vliv. Pozice Alžběty byla ale už v době jeho narození silně oslabená. V roce 1857 si doslova vytrucovala cestu do Maďarska a povolení, vzít na tuto cestu i obě své maličké dcery. Starší, tehdy dvouletá Sofie, na cestě onemocněla a zemřela. Alžbětina tchýně Sofie, jež se se svou snachou nesnášela, dávala smrt dítěte Alžbětě za vinu, což mělo na labilní Alžbětu katastrofální následky. Už tehdy se stahovala z výchovy svých dětí do ústraní.

V roce 1860, tedy když byly Rudolfovi necelé dva roky, onemocněla jeho matka na tuberkulózu. Následovala její téměř dvouletá nepřítomnost s léčbou na Madeiře. Když se vrátila, nepokusila se ani dobýt zpět mezitím ztracené pozice u dvora, toužila jen stáhnout se z dvorského života zcela pryč. Následovala dohoda s jejím mužem, jenž jí nepřítomnost u dvora dovolil, oplátkou za to se musela vzdát výchovy svých dětí. Zbytek života strávila na cestách, především v Řecku a v Maďarsku. Císař František Josef chtěl ze svého sensibilního syna vychovat tvrdého chlapa a rozhodl se jej „zocelit“. Nápad, který by asi normálnímu člověku napadnout nemohl. Výchovou pověřil generálmajora hraběte Leopolda Gondrecourta, vojáka každým coulem, chlapa se sadistickými rysy povahy. Jestliže měl od císaře volnou ruku, nebyl jeho sadismus ve výchově malého chlapce k zastavení. Malý Rudolf musel stávat celé hodiny v dešti, ponořovali mu hlavu do ledové vody, bili jej a na večerní procházce v lese vychovatel prostě zmizel a nechal chlapce svému osudu, protože k schopnostem dobrého vojáka patří i orientační smysl, jenž ho musí dovést domů. Je otázka, zda by se životní osud následníka trůnu neuzavřel už tehdy, ale tentokrát se do věci vložila sama Alžběta z níž synovo utrpení udělalo zuřivou lvici. Císař musel ustoupit a Rudolfovy výchovy se ujal hrabě Josef Latour von Thumburg, jenž měl pro princovy zájmy zejména v oblasti přírodních věd mnohem větší pochopení, císař ale svou kapitulaci pochopil jako selhání svého slabošského syna a do konce života mu toto „selhání“ neodpustil.

Rudolf byl vlastně po celý svůj život konfrontován neustále s otcovými úvahami zbavit jej následnictví a v konečném důsledku jej před tímto osudem uchránil jen fakt, že František Josef člověka stojícího na dalším stupínku následnictví, syna svého mladšího bratra Karla Ludvíka Františka Ferdinanda d´Este nesnášel ještě víc než vlastního syna. Přesto takové veřejné úvahy nemohly nezanechat stopy na Rudolfově sebedůvěře i charakteru.

Rudolf trpěl nedobrým vztahem svých rodičů. Zejména věčně nepřítomnou matku miloval. Alžběta však jakožto anorektička měla zřejmě negativní vztah k sexuálnímu životu. Přestože porodila svému muži nakonec celkem čtyři děti, našla mu za sebe náhradou raději vídeňskou herečku Kateřinu Schrattovou, aby od něj měla pokoj. Její maďarská láska, hrabě Andrássi, byla nejspíše platonického charakteru, přesto poznamenala i Rudolfův život, jak si ještě povíme.

Rudolf sám byl velmi inteligentní a převyšoval tím výrazně svého otce. To byl další důvod otcovské nepřízně. František Josef nesnášel lidi, kteří nad ním vynikali (a těch bylo nemálo). Proto nechal bez mihnutí oka na holičkách svého bratra Maximiliána, když tento vedl v Mexiku marný boj o císařskou korunu a nakonec tam byl i popraven. Rudolf  nechal například založit Rakouskou Encyklopedii a sám do ní přispíval. Jeho literární činnost byla dalším trnem v oku vídeňského dvora. Rudolf totiž už tehdy, v druhé polovině dvacátého století, pochopil díky své inteligenci princip fungování společenského blahobytu, totiž princip přerozdělování bohatství. Jestliže zvýšíme kupní sílu obyvatelstva tím, že budeme zaměstnávatele nutit k zvyšování platů, zvýší se odbyt zboží, tím poroste výroba a díky tomu zaměstnanost a opět blahobyt. Tedy socialistická myšlenka – v době kdy sociální demokracie skutečně vznikala, byla ale ještě pronásledována a do shromážděných dělníků na prvního máje ve Vídni stříleli císařští vojáci. Pro císaře bylo něco takového naprosto nepředstavitelné a že byl jeho syn „socan“, jej plnilo jen bezmocnou zuřivostí. Ekonomickým otázkám nerozuměl a bouření „plebsu“ bylo pro něj červeným hadrem, protože narušovalo zažité pořádky. Jestliže tedy nakonec synovi dovolil anonymně publikovat, snažil se jej všemi prostředky držet stranou politiky. Metoda, již vídeňský dvůr zvolil, nebyla hloupá. Byly použity ženy.

Rudolf byl velmi hezký muž, sestra jeho manželky Sofie  popisuje rakouského prince jako „víc než krásného“. Navíc byl oduševnělý, psychicky sensibilní a vzdělaný a navíc otcem pronásledovaný. Byla to skutečně třaskavá směs sex- appealu, jemuž žádná žena neodolala. Střídaly se v jeho posteli v neuvěřitelném rytmu a Rudolfův osobní komorník měl od císaře příkaz tuto aktivitu osobně podporovat. Výsledkem byly pohlavní choroby. Našel jsem několik teorií, čím vším Rudolf trpěl. Jistá je kapavka, jež u něj přešla do chronického stádia s akutními záněty kloubů a jíž navíc nakazil svou manželku Stefanii. Tato dostala těžký zánět pobřišnice, jenž jen tak tak přežila a navíc se v následku překonané choroby stala neplodnou. Rudolfovi se ale připisuje i syfilis s kostními komplikacemi. Prostě nakonec v důsledku těchto bolestivých chorob byl Rudolf vrak závislý na morfinu, jimiž jeho osobní lékař tlumil nesnesitelné bolesti těla i duše.

V roce 1881 byl Rudolf svým otcem prinucen se oženit. Za nevěstu mu vybrali belgickou princeznu Stefanii. V podstatě hezkou, ale velmi cudně vychovanou dívku, která bohémskému Rudolfovi s nezměrnými sexuálními zkušenostmi prostě nevyhovovala. Byla pro něj nejprve jen nudnou, později ale stále méně sexuálně přitažlivou partnerkou. Pod chladnou slupkou blonďaté Stefanie se ale skrýval nezkrotný temperament. Arcivévoda Jan Salvátor ji popsal, že jestliže vypadá na první pohled jako kus ledu, jedná se spíše o vulkán s ledovou pokrývkou. Rudolf s ní měl jednu dceru Alžbětu Marii, poté se ale Stefanie v důsledku choroby stala neplodnou a svého muže za to znenáviděla. Dávala mu to najevo při každé příležitosti a těm se Rudolf vzhledem na oficiální povinnosti reprezentace nemohl vyhnout. Zajímavé je, že i když jejich společná dcera měla v čase smrti svého otce teprve 8 let, stala se z ní později radikální sociální demokratka, jež je dodnes v rakouských dějinách známá jako „rudá vévodkyně“. Po rozvodu svého manželství s knížetem Windisgraetzem se stala životní družkou sociálně demokratického politika Petzneka. Těžko říci, zda se Rudolf dokázal na výchově své dcery natolik podepsat, či zda zde hrály svou roli geny.

Rudolf se narodil už po pádu „Svaté aliance“ již jeho otec nechal zemřít v osudném roce 1853, v roce, kdy se ženil s Rudolfovou matkou. Rakousko se poté dostávalo stále více do vleku Německa, zejména pak po porážce u Králova Hradce v roce 1866 a po vzniku německého císařství v roce 1871. Shodou okolností byl tvůrcem aliance s Německem v roce 1872 ministr zahraničních věcí Rakouska Guyla Andrassi, onen zřejmě platonický milenec Rudolfovy matky. Rudolf si sice uvědomoval potřebu dobrých vztahů s mocným sousedem, bál se ale závislosti. Bál se, že Německo Rakousko ekonomicky a posléze i politicky prostě spolkne. Jeho pokusy o rakouskou emancipaci ale narážely na naprosté nepochopení. Ze strany otce, jenž se po Králově Hradci bál konfliktu s Německem jako čert kříže, i ze strany matky, která milovala Guylu, jenž na své politice sbližování s Německem nehodlal nic měnit.

Rudolf vkládal všechny své naděje do německého následníka trůnu Friedricha. I ten byl vzdělaný a rozhleděný člověk, s Rudolfem sdílel společné ideály. Rudolf snil o spojenectví s ním, o liberalizaci obou říší jako receptu na úspěch. I tady mu ale život připravil děsivé zlamání. Když se jeho přítel Friedrich po smrti svého 91 letého otce stal konečně pod jménem Friedrich III  9.března 1888 německým císařem, byl již na smrt nemocný. Díky rakovině hrtanu nemohl už ani mluvit a zemřel po 99 dnech „panování“ 15.června 1888. Novým německým císařem se stal psychicky labilní Vilém II, s nímž se Rudolf bytostně nesnášel. Jejich nepřátelství mělo prý kořeny v dobách Vilémova pobytu na rakouském dvoře ve Vídni. Zájem žen se totiž koncentroval výhradně na krásného a duchaplného Friedricha, zatímco labilní, popudlivý a tělesně postižený Vilém (měl od těžkého porodu deformovanou ruku a za sebou dětské trauma, kdy se mu lékaři snažili toto postižení v dětství „léčit“ nesmírně bolestivým natahováním postižené končetiny) byl spíše objektem jejich výsměchu. Toto ponížení Vilém Rudolfovi nikdy nezapomněl a v posledním roce Rudolfova života při společných manévrech rakouského a německého vojska mu to dal patřičně pocítit.

Rudolf se nacházel v roce 1888 ve slepé uličce. Otec jej důsledně blokoval ve všech jeho snahách o reformy v říši, na německém trůnu seděl nenáviděný Vilém a chtěl Rakousku předepisovat svou politiku. Matka žila v cizině, manželka jej nenáviděla. Tělesně byl závislý na drogách a bez morfinu už nemohl žít. Jedinou důvěrnicí mu v té době byla prostitutka vídeňská Mizzi Kaspar, jež ho byla alespoň ochotna vyslechnout. Poslední nadějí pro něj byly uherské volby. Prý existovala Rudolfova dohoda s liberály, že pokud ve volbách v lednu 1889 vyhrají, provolají jej uherským králem, aby mohl aspoň v této polovině říše uskutečňovat svou politickou vizi. Liberálové ale prohráli a Rudolf věděl, že je jen otázkou času, kdy se o jeho dohodě dozví tajná policie a poté i císař. Se sledováním své osoby měl bohaté zkušenosti, prakticky od jeho útlého mládí se od něj policejní agenti nepohnuli. Oficiálně, aby jej chránili, ve skutečnosti, aby na něj donášeli.

Rudolf se tedy rozhodl pro dobrovolný odchod. Proč s sebou bral na onen svět svou tehdejší milenku, naivní sedmnáctiletou baronku Mary Vetscherovou, se už nikdo nedozví. Možná měl neurotický Rudolf opravdu strach zemřít sám, možná po své chvilce slávy toužila Mary. Možná se to na zámečku Mayerling prostě jen tak seběhlo. V noci z 29. na 30.ledna 1889 zastřelil Rudolf nejprve svou milenku a pak obrátil zbraň proti sobě. Bylo mu právě čtyřicet let.

S ním zemřela naděje na pokojnou proměnu Rakouska. K Rudolfovi se upínaly naděje všech možných vrstev obyvatelstva. Proletariát v něm viděl nového Josefa II, jenž bude usilovat o zlepšení osudu prostého člověka. Maďaři člověka, jenž chápe jejich separatistické tendence, Češi pak muže, jenž zplnoprávní postavení Čech a Moravy v říši. Ostatně v Praze dlouho žil a mnozí (zejména pak mnohé) si na něj dobře pamatovaly. Byl symbolem sympatií, ale otázkou je, zda by dokázal naděje v něj vkládané i splnit. Byl mýtem lepší budoucnosti.

Otázkou zůstává, nakolik by dokázal tyto naděje splnit. Obávám se, že by se tyto naděje brzy změnily v hlubké zklamání. Samozřejmě hlavní problém byla dlouhověkost jeho otce. Kdyby se Rudolf dostal k moci někdy koncem osmdesátých let minulého století, měl by naději něco pozitivního učinit. Ne ale na začátku století dvacátého.

Hlavní překážkou by zřejmě byla jeho choroba. Jen ztěží se dá předpokládat, že by svého otce přežil. V roce 1916 by mu bylo 58 let a už v době jeho smrti mu lékaři dávali maximálně deset až patnáct let života. Syfilis byla spíše zákeřná a čekala na svou příležitost, kapavka ale trápila prince neočekávanýmmi extrémně bolestivými záchvaty. Nakolik by byl kompetentní při své denní spotřebě drog a alkoholu, je otázkou, již nezodpovíme. Ale jeho sebevražda svědčí o tom, že už v té době se chronická závislost na morfiu projevovala na jeho povaze a jeho zkratkových rozhodnutích. Proti zrovnoprávnění Česka by se postavili Maďaři, kteří byi citliví na svou vyjímečnost v říši a byli ochotni jít kdykoliv do války proti Rakousku, aby si tuto svou pozici uchránili. A velký soused – Německo, ovládané nenávidějícím Vilémem, by slabost rakouské monarchie jen přivítalo a využilo. Hledat rovnováhu navazováním kontaktů v opačném táboře Trojdohody (Rusko, Francie, Anglie) bylo po roce 1907, kdy se František Josef nedal přemluvit králem Eduardem VII k spolupráci, prakticky nemožné.

Rudolf by se v případě nastoupení na trůn stal pravděpodobně jen loutkou politických sil, jež by sotva něco mohla dokázat. Už proto, že se moc císaře postupně strácela, říše měla od roku 1867 ústavu, jež kompetence vladaře vymezovala a omezovala a od roku 1907 existovalo všeobecné hlasovací právo (vybojované právě Rudolfovi názorově blízkými sociaálními demokraty). Být republikánským císařem, což prý mělo být Rudolfovo přání,  zní trošku jako kočkopes a zřejmě by to tak i dopadlo. Nacionalisté, jež dostávali v říši díky onomu všeobecnému hlasovacímu právu stále více moci, by zřejmě monarchii roztrhali, i kdyby na jejím trůně seděl schopný člověk. Ani zdravý a silný Rudolf by se zřejmě toku dějin nedokázal postavit.

Nemůžu se ubránit dojmu, že Rudolfa skutečně smrt uchránila mnohem horších zážitků, než jaké zatěžovaly jeho život. Možná bylo správné, že v Mayerlingu na sebe vystřelil. Proč ale střílel i na naivní hloupoučkou Mary, zůstane zřejmě už navždy záhadou.

Po celé století, jež uplynulo od jeho smrti je předposlední rakousko-uherský panovník symbolem konzervativismu, zpátečnictví a neschopnosti. Byl to v podstatě on, kdo dohnal podunajskou monarchiii do záhuby, jeho následovník Karel jako poslední rakouský císař už toho moc zachránit nemohl.  „Starý Procházka“ jak se Františkovi Josefovi v Čechách s kousavou českou ironií říkalo, zůstal v paměti především jako stařičký mocnář, jenž se prochází s hůlkou po Karlově mostě, aniž by tušil, co se v jeho říši děje.

Slavnou se stala věta, jež má vyjadřovat jeho přístup k vývoji a k politickému uspořádání: „Všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.“ Už jen tou větou se zapsal do galerie nejhloupějších politických výroků historie. Jenže – František Josef vládl prostě příliš dlouho – nejdéle ze všech panovníků v historii, s 67 lety 11 měsíci a 19 dny vlády drží absolutní rekord před faraonem Ramsesem II (66 let) a britskou královnou Viktorií (63 let a 7 měsíců). Stařičký mocnář v posledních letech svého života opravdu nebyl schopen držet krok s dynamickým vývojem světa na počátku dvacátého století a stal se loutkou v rukou svých poradců a bojechtivých generálů.

Jenže jak to vlastně s císařem Františkem Josefem vlastně bylo? Na trůn se dostal jako osmnáctiletý mladý muž, k němuž se upínaly naděje celého mocnářství. Potřeba říci, že naděje obou tehdy na smrt znepřátelených stran. František Josef se stal císařem 2.prosince 1848, tedy v roce, kdy v celé Evropě zuřila revoluce a nevynechala ani Rakousko. Lidé se domáhali svobody, práva spoluurčovat dění ve svých zemích. Z absolutních monarchií se měly stát monarchie konstituční, vázané zákony přijímanými v parlamentech, pro konservativní šlechtické kruhy opravdový strašák, jemuž bylo třeba zabránit za každou cenu.

Je třeba si uvědomit, že rok 1848 byl vlastně dítětem francouzské revoluce z roku 1793. Šlechta ve francouzské revoluci ztratila své největší privilegium – právno neplatit daně. V Rakousku ji zdanil pokrokový císař Josef II. Zdanění šlechty přinášelo do politiky dva pozitivní faktory. Zaprvé se tím naplnila státní kasa, zadruhé se výrazně zlepšila morálka při placení daní u ostatního obyvatelstva. Daňové úniky se tak přestaly hodnotit jako kavalírský delikt, jímž se bohatí snažili přiblížit svým chováním rodové  šlechtě (a ze všech sil usilovali, aby dosáhli šlechtického titulu, což bylo spojeno s jednorázovou investicí do císařské pokladny za ekvivalent doživotního osvobození od dalšího placení). Něco podobného zažívají ještě dnes v Řecku – asi se nikdy nedozvíme, kolik stálo Onassise, aby řecký parlament zakotvil do ústavy, že rejdařské řecké společnosti jsou na věčné časy osvobozeny od placení daní, ale určitě se mu to vyplatilo.

Dědeček Františka Josefa I, císař František, rozhodnutí svého strýce Josefa zrušil a šlechtu učinil znovu privilegovanou skupinou bez daňových povinností. Po porážce Francouzů u Waterloo se podařilo tyto poměry na více než třicet let zakonzervovat. Vše pokrokové, co připomínalo reformy Josefa II. bylo pro císaře Františka „Jakobínstvím“ a v této atmosféře vyrostl i mladý František Josef.  František I. neoplýval syny nadanými pro úkoly vlády ( i on se ostatně v této úloze neosvědčil a slavil mnohem větší úspěchy jako botanik než jako panovník). Jeho nestarší syn Ferdinand I., zvaný Dobrotivý, je všeobecně označován za hlupáka neschopného vlády. Zřejmě to je příliš zjednodušený pohled. Ferdinand sice nesl svým životem obrovské dědičné zatížení – jeho rodiče byli bratranec a sestřenice prvního stupně, babička s dědečkem dokonce sourozenci  – trpěl na epilepsii, křivici, pravděpodobně i hydrocefalus a pro úlohy vlády se naprosto nehodil. I on byl ale stejně jako jeho otec výtečným botanikem a  hovořil plynně pěti jazyky – něco takového hlupák nedokáže.

Rok 1948 byl jednoznačně nad jeho síly. Byl přinucen odstoupit z trůnu a když se matce Františka Josefa Sofii Bavorské podařilo přesvědčit jejího manžela Františka Karla, císařova bratra a otce nového císaře, jenž byl přirozeným následníkem trůnu, aby se tohoto práva vzdal, byla cesta pro osmnáctiletého Sofiina syna na císařský trůn volná.

Jak jsem napsal, jeho nástup na trůn přijaly s velkými nadějemi jak konservativní šlechtické kruhy, tak i kruhy revoluční, zejména proto, že slíbil přijetí ústavy a liberalizaci vlády. V tomto bodě se ukázaly být sliby chyby. Už v roce 1849 byla tzv. „oktrojovaná“, tedy císařem vyhlášená, ne parlamentem odhlasovaná ústava odvolána a nastalo období nového útlaku pod taktovkou všemocného ministra Bacha. Nový císař zůstal věrný své výchově na vídeňském dvoře a odkazu tzv. „Svaté aliance“, kterou na Vídeňském kongresu v roce 1815 vytvořil kníže Metternich. Bylo to spojení tří nejmocnějších křesťanských panovníků, jež měli dbát na potlačování jakýchkoliv projevů liberalismu a demokracie v tehdejší Evropě. Bylo to vpravdě ekumenické spojení, jež nemělo do té doby obdoby. Vedle katolického rakouského císaře sem patřil pravoslavný ruský car a protestantský pruský král. Tato aliance skutečně i fungovala a zasloužila se o to, že v Evropě panoval  na mezinárodním poli mezi roky 1815 a 1853 nebývale dlouhý mír. V roce 1846 potlačila Svatá aliance společnými silami povstání Poláků v Krakově namířené proti ruskému útlaku (Polské království bylo Vídeňským kongresem začleněno do Ruského císařství a car byl současně i polským králem stejně jako rakouský císař králem českým a uherským).

V roce 1848 musela Svatá aliance zasahovat znovu, prosebníkem byl ale tentokrát rakouský císař. Nebyl totiž schopen poradit si vlastními silami s povstáním Maďarů, toužících po nezávislosti. Maďaři dokázali porazit 20.září 1848 jednotky chorvátského generála Jelaviče, snažící se je přivést k rozumu, rakouská armáda byla proti odhodlaným Maďarům bezmocná a tak se nový císař obrátil na ruského cara Mikuláše I. s prosbou o pomoc. A obdržel ji. Proti sto padesáti tisícům Rusů nedokázala maďarská armáda obstát. Maďaři sice ještě na jaře 1849 dokázai zvítězit nad Rakušany u Gödöllö, obsadit Budín a 14.dubna 1849 rozhodnutím uherského zemského sněmu zbavit mladého Františka Josefa uherské koruny, (což ambiciózního mladíka rozlítilo k nepříčetosti) pak to už s nimi ale šlo s kopce. Po porážce u Segesváru, kde zahynul i básník Petöfi, museli nakonec kapitulovat před ruskou přesilou v srpnu 1849 u Világose. František Josef byl tedy zachráněn, jeho koruna taky a jeho reakce překvapila zřejmě jen neinformované – odvolal nedávno předtím vyhlášenou ústavu.

František Josef se totiž na politiku prostě nehodil – stejně jako jeho dědeček František či strýc Ferdinand. Rakousko produkovalo nebývalý počet neschopných panovníků, posledním schopným byl Leopold II. a ten zemřel v roce 1792. Mladý císař za sebou měl strohou militantní výchovu, už ve třinácti letech nastoupil vojenskou službu (v hodnosti plukovníka!) a do konce života miloval uniformy – vlastně se do ničeho jiného ani neoblékal. Za tragédií jeho osobní ale i jeho říše pak ale stála jeho duševní porucha, o níž jsem se zmínil už v článku o Sissi. Trpěl na takzvanou alexythymií, poruchou komunikace. Člověk s touto poruchou je neschopen vnímat emocionální složku sdělované informace, jež je vždy v každém hovoru obsažena. Následkem toho rozumí sice slovům, ne ale sdělované informaci. A navíc není schopen sdělit své myšlenky tak, aby jim někdo byl schopen porozumět. Měl jsem čest zápasit se stejnou poruchou u mého bývalého šéfa celých šestnáct let, nebylo to vždy zrovna snadné či radostné. Když jsem mu oznamoval pro oddělení strategicky důležitou informaci, přerušil mne, protože se chytil nějakého slova, jež jsem podle jeho názoru nezvolil úplně správně a poté vedl čtvrhodinovou přednášku, jak by se to mělo říci správně. Že mu důležitost sdělované informace nemohla za takových okolností dojít, je nabíledni. Pro panovníka je tato porucha naprosto fatální. František Josef se stejně jako každý takto postižený člověk považoval za mistra komunikace, všechny ostatní musel tedy logicky považovat – protože mu nerozuměli – za idioty. Proto tedy ony stálé konflikty s předsedy vlád a vojenskými veliteli, proto jeho snaha rozhodovat o každém detailu vlády. Proto jeho neúnavné úřadování, kdy vstával už v pět ráno, aby mohl od šesti „vyřizovat spisy“. S papíry dokáží alexythymikové vyjít mnohem snadněji než s lidmi, napsaná správa totiž žádní emoce nemá. (Můj šéf se taky cítil nejšťastnější ve své kanceláři u svým mailů a dostat jej ven, třeba na vizitu, bylo rok od roku těžší) Dosáhnout u císaře audience bylo nesmírně těžké a aby se v případě problému jel přesvědčit o skutečnostech na dané místo bylo přímo nemyslitelné – raději si o tom nechal sepsat zprávu a byl tímto způsobem lehce manipulovatelný.

Díky této své poruše se stal tragickou postavou, jednou z nejtragičtějších na evropských trůnech. V mládí dostal vlastně všechno, po čem mohl toužit. Stal se vládcem obrovské říše, našel si mladou a krásnou ženou, měl syna a několik dcer, tedy všechno štěstí světa. Přesto dokázal jak svou říši tak i rodinu dovést ke katastrofě a zániku. Ne ze zlé vůle. Lidé s danou poruchou jsou schopni lásky, dokonce po lásce touží a dokáží se dokonce zamilovat doslova nesmrtelně. Právě to se stalo i Františkovi  Josefovi.

U let 1853 – 1854 bychom se měli zastavit déle, protože mají pro císaře i pro jeho říši klíčový význam. Rok 1853 nezačal právě šťastně. 18 února se císaře pokusil zavraždit atentátník – maďarský krejčí János Libényi. Císaři zachránil život před atentátníkovým nožem tuhý límec jeho uniformy. Byl jen lehce zraněn (a nelze se tedy divit, že od té doby už uniformu nesvlékl). Atentátník byl popraven, na místě atentátu postavena „Votivkirche“ – ta ostatně stojí při pobytu ve Vídni za návštěvu. V létě odjel císař s rodiči do Bad Ischlu. Jezdívali tam každé léto, protože dlouho neplodná Sofie (měla za sebou celou řadu potratů), matka mladého císaře, po pobytu v těchto lázních poprvé donosila potomka, právě našeho Františka Josefa a proto mělo toto lázeňské místo pro císařskou rodinu přímo symbolický význam, což se v roce 1853 mělo ještě dále zvýraznit. Sofie totiž hledala pro svého syna nevěstu a po několika odmítnutích ji našla ve vlastní rodině. Pro Františka byla vybrána jako vhodná kandidátka jeho vlastní sestřenice, dcera Sofiiny sestry Ludoviky Helena. Nešťastnou náhodnou se ale mladý mocnář zamiloval do Heleniny mladší sestry, tehdy patnáctileté Alžběty, přezdívané Sissi, kterou vzaly Ludovika a Helena nedopatřením do Ischlu s sebou. Zůstal hluchý ke všem domluvám ze strany matky, 19. srpna se slavilo zasnoubení a svatba byla naplánována na jaro příštího roku.

A tehdy vstoupil do hry jako její kazitel ruský car Mikuláš I. – vypukla tzv. „Krymská válka“. Car nikdy neoplýval přílišnou inteligencí a dodnes je v Petrohradu terčem vděčných vtipů – během mého pobytu v tomto městě jsem si jich několik musel vyslechnout. Právě v roce 1853, kdy byl zamilovaný mladý rakouský císař v sedmém nebi, se car rozhodl napadnout Osmanskou říši. Turecko bylo díky svým ekonomickým i politickým problémům nazýváno „Nemocným mužem na Bosporu“  a jevilo se tedy jako lehká kořist. Pod záminkou ochrany křesťanů v Palestině, jež tehdy patřila k Turecké říši, vpochodovala ruská vojska 3. července 1853, tedy právě v době, kdy František Josef flirtoval s nezvedeným dítětem Sissi, do knížectví Moldávie a Valašska, jež formálně patřila Osmanům. Sultán se pokusil svolat do Vídně kongres, jenž by konflikt diplomatickou cestou urovnal. František Josef, jež měl být hostitelem této konference, měl ovšem právě jiné starosti a tak Turecko vyhlásilo 16.října 1853 Rusku válku.

Stále ještě existovala „Svatá aliance“, slepená kdysi ve Vídni politickým géniem Metternichem.  Rakouský císař a pruský král byli tedy povinni postavit se po bok ruskému carovi. Jenže pruský král Fridrich Vilém IV. neměl zájem rozházet si to s Tureckem, v němž správně viděl budoucího obchodního partnera (a neměl se mýlit, Německo bylo až do první světové války nejdůležitějším tureckým hospodářským partnerem a mohutně z této ekonomické koalice profitovalo – i hlavní nádraží v Istanbulu je dílo pruských architektů) a snažil se tedy Františka Josefa přimět k neutralitě. Vzhledem na to, že pro rakouského císaře byla naprostou prioritou příprava svatby s milovanou ženou, měl pruský král lehkou úlohu. 20.dubna 1854, tedy pouhé tři dny před pompézním vídeňským svatebním obřadem, uzavřeli Fridrich Vilém s Františkem Josefem obrannou alianci a ponechali Rusy jejich osudu. Ti si nějak změny rakouského postoje nevšimli a zaujali vojenské pozice částečně i na  území svého domnělého rakouského spojence.  Poté co se u Varny vylodily 31.května francouzské a britské jednotky, jež měly ochránit Turky před ruskou agresí a Evropu před ruskou hegemonií, vyzval František Josef 3.června Rusy, aby opustili Moldavsko a Valašsko a když tak konsternovaně skutečně učinili, obsadila tato knížectví následně rakouská armáda. Zrada byla dokonána. „Obraz nejneuvěřitelnější nevděčnosti“, jak rakouské chování označil tehdejší tisk, byl hotov a svatá aliance mrtvá. František Josef se zbavil věrného i když poněkud problematického ruského spojence, jenž mu ještě před pěti lety zachránil korunu. Na skutečnost, že o šedesát let později leželi rakouští a ruští vojáci v zákopech první světové války na opačných stranách fronty, bylo zaděláno právě tehdy. Rusko bylo tímto způsobem vytlačeno z pozice evropské velmoci na evropský okraj a Prusko, jež s Rakouskem konkurovalo o vliv v Německu, se za spolehlivého spojence nemohlo považovat ani náhodou. Rakousko bylo náhle jedinou fatální chybou svého panovníka samo.

Následky této nerozvážnosti na sebe nenechaly dlouho čekat.  V Itálii stejně jako v Německu vládla už po celá desetiletí touha po sjednocení země. Vůdčí silou v této snaze bylo Sardinské království, združující Piemont s ostrovem Sardínií, s hlavním městě v Turíně. Největší překážkou sjednocení Italů v jednom státě bylo Rakousko, jež drželo nejbohatší severní provincie Lombardii  s Milánem a Benátsko (jakož i jižní Tyrolsko). Sardiňané vstoupili rafinovaně během turecko-ruské války do protiruské koalice a poslali na Krym nějaké malé vojenské jednotky. Šlo jim o to, zavázat si francouzského císaře Napoleona III. a získat si jej pro boj proti Rakousku. František se pokoušel navázat s novým francouzským vládcem přátelské styky a mazanému Francouzi naletěl. Ten mu slíbil modré z nebe, paktoval ale mezitím se sardinským králem Vittorem Emanuellem, jenž mu slíbil za odměnu za pomoc proti Rakousku odstoupit italská území – Nizzu a části severního Savojska s Anecy a Alberville (kdyby k tomu nedošlo, byla by zimní olympiáda 1992 v Itálii nebo by spíš byla někde plně jinde).

Rakousko mělo ovšem v Itálii jeden významný trumf a ten se jmenoval Jan Radecký z Radče. Prastarý generál, narozený už v roce 1766, jenž udělal kariéru v napoleonských válkách, byl vojenským správcem italských provincií a po celá léta s neúprosnou důkladností potlačoval v zárodku jakýkoliv italský pokus o povstání nebo nepokoje. Znal v Itálii každý kámen, měl své informátory a i když měl už 92 let, myslelo mu to stále jako zamlada. 5.ledna 1858 ale zemřel. Generálním guvernérem italských provincií byl vyjmenován mladší bratr Františka Josefa Maximilán. Maximilán byl chytrý člověk a rychle pochopil hrozící nebezpečí. Snažil se bratra přesvědčit o potřebě změny italské politiky, aby si císař zabezpečil loajalitu společenských elit Lombardie a Benátska. Marně. František Josef neměl zaprvé bratra rád, jako už lidé s jeho psychickou poruchou nemají rádi lidi chytré a oblíbené. Oni sami totiž oblíbení být nedokážou, a o tom, že jsou chytří, dokáží díky své komunikační neschopnosti přesvědčít tak maximálně sami sebe. Zadruhé pak zvítězil jeho konzervativismus s heslem, „nic se nesmí měnit“.

Výsledkem bylo italské povstání roku 1859. Protože Radeckého nástupce generál Ferenc Gyulay na Italy nestačil, rozhodl se císař zasáhnout osobně. Je to neuvěřitelné, ale František Josef se skutečně považoval za geniálního vojevůdce. U armády přece sloužil do svého třináctého roku a to, co zvládal starý Radecký levou zadní, musí on jako mladý schopný muž zvládnout ještě mnohem snadněji. Velení armády převzal osobně (protože jeho pokynům stejně nikdo nerozuměl). Jestliže vede armádu do boje alexythymik, je o tragédii už postaráno. Nikdo nerozumí jeho rozkazům a on nerozumí dodávaným informacíím. Výsledkem byla bitva u Solferina, jež vstoupila do dějin jako jeden z nejchaotičtějších masakrů v lidských dějinách. Dodnes se historici diví, proč rakouská armáda nezabránila spojení francouzské a sardinské armády, když k tomu měla jedinečnou příležitost. Jenže to by napřed velení rakouské armády, tedy František Josef, muselo vědět, kde se nepřítel vůbec nachází!  Celá bitva u Solferina, kde se jednalo vlastně o bitvy tři na sobě nezávislé a naprosto nekoordinované, bylo náhodným střetem zmatených jednotek, kež neměly tušení, kde jsou jejich vlastní vojáci a kde nepřítel. I když měli Rakušané početní převahu, bitva skončila katastrofální porážkou a ztrátou Lombardie jako nejbohatší rakouské provincie. František Josef neztratil sice důvěru ve své vlastní schopnosti, zato ale ve schopnosti rakouských generálů a po zbytek života se zoufale snažil vyhýbat jakémukoliv vojenskému konfliktu.

Jeho znechucený bratr Maximilán se stáhl na svůj zámeček Miramare u Terstu (rozhodně stojí za návštěvu a je dalším důkazem, jak dědičná byla láska Habsburků k botanice – zámecký park projektoval arcivévoda Maximilán sám) a posléze se nechal přesvědčit oním lstivým Napoleonem III., strůjcem rakouské tragédie u Solferina, aby jako nový mexický císař zastupoval v této zemi francouzské zájmy. Když jej později nechal Napoleon III. na holičkách, skončilo Maximilánovo mexické dobrodružství porážkou a nakonec v roce 1867 jeho popravou. Myslím si, že František Josef smrti nadanějšího bratra příliš neželel – pro jeho  záchranu nepohnul ani prstem.

Abychom ale byli spravedliví, musíme přiznat, že měl v době, kdy Maximilián bojoval o holé přežití, zcela jiné starosti. Na světovou scénu vstupovala nová velmoc – Prusko. O vliv v Německu se natahovalo s Rakouskem už od roku 1848. Tehdy se Prusku podařilo zmařit takzvané „Velkoněmecké řešení“, tedy vytvoření sjednocenného Německa s dominancí Rakouska a hlavním městem Vídní. Rakušanům zůstal vliv na jihu Německa, zejména v Bavorsku, kde vládl poněkud duševně nevyrovnaný bratranec císařovy manželky Ludvík II., Prušáci politicky ovládai takzvaný Severoněmecký spolek. František Josef nesahal pruskému králi Vilémovi a hlavně jeho ministru Bismarckovi politickým rozhledem ani po kotníky. Napřed se nechal vyprovokovat pro společný zásah ve válce v roce 1864 proti Dánsku (existovala přece spojenecká smlouva z roku 1854 o vzájemné pomoci), kde maličkému statečnému sousedovi společnými silami odtrhli převážně německy hovořící provincie Schleswick a Holstein. Nikdo netušil, nač Rakousku jedna malá zemička na konci světa je.

Obě odtržené provincie byly nejprve spravovány oběma „vítěznými“ mocnostmi společně, což samozřejmě nemohlo fungovat. Proto v roce 1865 uzavřely smlouvu v rakouském Bad Gasteinu, kam jezdil jak císař Vilém, tak i Bismarck rád do lázní. Ta smlouva je obrazem Bismarckova génia a naivity Františka  Josefa. Rakousko dostalo do správy jižní provincii Holštýnsko, Prusko pak severní Šlesvicko. Rakousko ale prodalo jižní část Holštýnska (Lauenburg) za 2,5 milionu dánských tolarů – Prusku. Rakouské Holštýnsko se tak dostalo mezi dvě pruská území a muselo akceptovat pruské právo na transferové trasy pro zboží, pro armádu, otevřít holštýnské přístavy pro pruské loďstvo. Bismarck si tak otevřel desítky vhodných záminek pro vyvolání příštího konfliktu – a ten na sebe nedal dlouho čekat. S německou důkladností připravená politická rozbuška explodovala už v příštím roce a válka o dominanci v Německu skončila rakouskou katastrofou v bitvě u Hradce Králové 3.července 1866.

Porážku zřejmě ve skutečnosti způsobila převaha pruské armády a její taktiky i výzbroje a neutralita rakouských jihoněmeckých spojenců, především Ludvíka II., jenž nechal svého švagra Františka Josefa na holičkách. Rakousku přišli na pomoc jen Sasové, jež se Prusů – právem – báli ze všech Němců nejvíce. Ale kroky rakouského císaře Němcům úlohu hodně ulehčily.

Už jen skutečnost, že velením svých armád pověřil císař maršála Benedeka (aspoň, že tentokrát nevedl vojáky do bitvy on sám!) a to přes jeho odpor, byla hloupost. Benedek byl zkušený i když poněkud málo inovativní voják, prožil ovšem svůj vojenský život v Itálii, již dobře znal a kde bylo taky třeba bojovat (Italové se samozřejmě přidali na stranu Německa a za svou nepříliš vydatnou pomoc obdrželi po válce nakonec Benátsko, po němž tolik toužili). V Čechách se ale Benedek naprosto nevyznal. Puška jehlovka, jež se nabíjela zezadu a umožňovala tak střelbu vleže, byla součástí výzbroje pruské armády, Rakušané měli předovky tzv. Lorenzky. Vynálezce nové zbraně nabídl svůj vynález nejprve rakouské armádě. Tam byl ale odmítnut, údajně z rozhodnutí samotného císaře, jenž mínil, že nová zbraň by vedla k „plýtvání střelivem“. Je pravdou, že předovky byly spolehlivější, přesnější a měly delší dostřel. Kdyby tedy Rakušáci dokázali využít jejich výhod, mohlo to spolu s jejich jednoznačnou převahou v dělostřelectvu vést k německé porážce. Jenže místo aby využili výhod svých zbraní k střeleckým duelům na dálku, útočili podle starého vzoru v sevřených útvarech „na bodák“. Aniž mohli proti ležícím Prusům využít palbu salvou a byli vydáni střelbě krytého nepřítele na milost a nemilost.

Porážka u Hradce Králové měla katastrofální důsledky. Ztráta vlivu v Německu a vytvoření Německého císařství pod dominancí Pruska v roce 1871 byly ještě tím nejmenším zlem. Ztráta Benátska byla už mnohem bolestivější. Ale nejhroznější bylo nové povstání Maďarů, jež znovu zatoužili po samostatnosti a toužili po pomstě za porážku z roku 1848. Rusové už na pomoc přijít nemohli a Prusové koketovali otevřeně s myšlenkou rozdělení Rakouska, aby mohli následnické státy snadněji ovládat. Údajně jen emocionální apel císařovny Sissi před uherským parlamentem, kam přišla i se svými dětmi (ale bez manžela) dokázal Maďary pohnout k tomu, aby se vzdali myšlenky nezávislosti, prosadili ale konfederativní řešení říše – takzvaný Dualismus, který de facto rozdělil císařství na dva víceméně nezávislé celky spojené jen osobou císaře, zahraniční politickou, společnou armádou a víceméně i měnovou politikou (i když obě části razily své vlastní mince, emise byla společná, něco jako dnes Euro).

Bylo zaděláno na malér, jenž už nikdo nebyl schopen řešit, nejméně pak stárnoucí císař. V životě jej stíhaly už jen tragédie – žeň jeho předchozí neschopnosti, zejména při navazování lidských a sociálních kontaktů.

V roce 1867 popravili Mexičané jeho bratra Maximiliána.

V roce 1889 spáchal sebevraždu jeho jediný syn a následník trůnu Rudolf, s nímž František Josef nikdy nedokázal navázat adekvátní vztah – opět následek jeho duševní poruchy.

V orce 1898 byla zavražděna jeho manželka Alžběta, s níž žil víceméně odděleně.

V roce 1914 pak podepsal ve své kanceláři v Bad Ischlu deklaraci „Mým národům“, jež spustila hrůzy první světové války – a to, i když on si žádnou další válku nepřál. Nedokázal svým „jestřábům“ v čele s náčelníkem generálního štábu Konrádem von Hötzendorf (po tomto válečném štváči, zodpovědném v konečném důsledku za smrt miionů lidí, se v Grazu jmenuje dodnes  jedna z hlavních ulic).

Cítil se sám, puštěný a stíhaný osudem. Nikdy nepochopil, že to byl on, kdo od sebe lidi, spojence i přátele odháněl. Ať už to byl ruský car, manželka či syn. Jeho samotu mu od roku 1885 zpříjemňovala jen jeho přítelkyně a milenka Kateřina Schrattová. Jejich vztah podporovala samotná Sissi, syn Rudolf jím trpěl. František Josef se určitě cítil potvrzen ve svém konzervatismu, když v březnu 1881 zavraždili anarchisté v Rusku cara Alexandra II., jenž se snažil zemi modernizovat, zrušil nevolnictví a poskytl lidem nové svobody. František Josef si zřejmě vzpomněl na slova dědečka Františka – jehož ovšem osobně sotva znal, jenž říkal, že „Jakobínům se nesmí poskytnout ani trocha svobody, jinak nás dovedou na popravště jako svého krále Ludvíka XVI a tetu Marii Antoinettu“. František Josef chtěl stav, jenž se nemění – a to v době průmyslové revoluce! Nebyl v podstatě zlý člověk, nadevše nenáviděl politiky, jež šířili nenávist a nepokoj mezi jeho poddanými, tedy nacionalisty a socialisty. Několikrát odmítl vyjmenovat do funkce vídeňského starosty doktora Lugera, známého svým antisemitismem (Hitler jej v „Mein Kampfu“ nazývá svým velkým učitelem). Nakonec ale musel tlaku ulice povolit. Tlak ulice nenáviděl, proto se uchyloval vždy na celé léto do romantického Bad Ischlu v Solné komoře, kde měl od otravných lidí pokoj a mohl tu pěstovat své krásné vzpomínky, jež se k tomuto místu vázaly. Tady slavila svou svatbu i jeho nejmladší dcera Marie Valérie. Jenže svět směřoval k smrtelné konfrontaci a František Josef ve své snaze nestát na žádné straně stál nakonec na straně špatné. Ještě v roce 1907 navštívil Rakousko anglický král Eduard VII. Snažil se při svém dlouhém pobytu nejprve v Bad Ischlu a poté v Mariánských lázních přesvědčit starého císaře, aby odstoupil do spojenectví s Německem a připojil se k britsko-francouzsko-ruské alianci. Britové se tak snažili o izolaci expandujícího Německa. Bez úspěchu. František Josef se bál Německa, bál se další války, bál se už svého vlastního stínu. Přesto nadále vstával v pět ráno a odebíral se za svůj pracovní stůl aby „vyřizoval spisy.“

Pracovitý ale neschopný vládnout doúřadoval svou říši až k zániku. Že se jejího konce nakonec nedožil, byl jen akt božího milosrdenství.

Přesto zůstane mýtem neschopnosti – příkladem, jak je možno pod praporem dobré vůle ztratit v životě úplně všechno, co člověku osud nadělil vrchovatou mírou.

Lidé mýty potřebují. Bůh ví proč, ale právě postavy nestardantní, zvláštní, prostě řečeno lidové tak trochu ujeté, mají schopnost lidi přitahovat ještě po desetiletích a staletích.

Rozhodl jsem se v následujících textech vrátit k mým kořenům, tedy k historii a přiblížit čtenářům mé stránky několi takových postav, tak jak je chápu já, ze stránky historické, lidské i medicínské. Něco podobného jsem dělal už ve své knize „Odvrácená tvář moci“, tam jsem ale přibližoval nekalé praktiky našich panovníků, což bylo dostatečně zajímavé, aby se taková kniha dala prodávat. Tentokrát  se pokusím přiblížit postavy našich dějin v kratších textech, snad budou dost zajímavé na to, abyste je četli.

Co vlastně dělá z nešťastné císařovny Alžběty postavu, po níž lidé šíí ještě po více než sto letech, v Budapešti ještě víc než ve Vídni či v Bad Ischlu? Tam všude na ni budete narážet na každém kroku, nejen v místních cukrárnách, ale naříklad celý zámek v Bad Ischlu, kde císař František Josef trávil každé léto stejně jako náš první President Masaryk v Topolčankách či Lánech (jsem stejně hluboce přesvědčen, že tím Masaryk císaře pána chtěl napodobit), je postaven tak, aby z ptačí perspektivy nabízel podobu písmena E, prvního píásmena císařovnina jména Elisabeth. Viditelný důkaz císařovy lásky ke své ženě. A přesto, že ji zbožňoval, nedokázali být spolu šťastní. Proč? Tuto otázku si kladli už mnozí a hledali na ni odpověď mimo tohoto manželského páru.  Vždy musel být vinnen někdo cizí, ať už zlá tchýně, nebo zlí vychovávatelé jejich syna, či tragická smrt jejich malé dcerky. Nemyslím si to. Vina na nešťastném vztahu, jakkoliv šťastně začal, je většinou v oněch dvou. Nikde jinde.  Čím tedy přispěla císařovna Alžběta k tragédii svého manželství sama?

Jaká byla? Samozřejmě  krásná, měla tragický osud a byla – jak už jsem řekl – „zvláštní.“ To vše k ní přitahuje pozornost i po tak dlouhé době.

Alžběta pocházela z bavorského rodu Wittelsbachů, po matce Ludovice Wihlemině z její hlavní královské větve. Její otec Maximilán byl také Wittelsbach, pocházel ale z bezvýznamné boční linie. Mezi Elisabetinými rodiči tedy skutečně blízká zpřízněnost nebyla, Wittelsbachové byli ovšem známí svou psychickou nevyrovnaností. Prvostupňovýmm bratrancem Alžběty byl král Ludvík II, v Mnichově zvany dodnes láskyplně „Kuni“, budovatel nádherných zámků Neuschwansteinnebo  Herrenchiemsee, jejichž stavba zruinovala bavorskou státní pokladnu, aby dnes přinášela do téže kasy miliony eur z turistického ruchu. Ludvík byl psychicky nevyrovnaný, zřejmě nemocný, jeho homosexualita mu pak situaci nijak neusnadňovala. Zemřel záhadně – utopil se i se svým lékařem v Stammberském jezeře. Okolnosti jejich smrti nebyly nikdy objasněny, vlastně se o to ani nikdo moc nesnažil. Ludvíkův mladší  bratr Otto byl pak pro duševní chorobu dokonce zcela neschopný vlády. Alžbětina maminka Ludovika byla na tyto poměry překvapivě normální, ne tak zcela pak ale její manžel a Alžbětin otec Max. Tento život milující muž měl deset manželských a tucty nemanželských dětí po celém Bavorsku a hrdě se k jejich otcovství hlásil a když se mu zdálo, že jeho poezie, kterou skládal, nezní v bavorských lesích dost impozantně, zajel si do Egypta, aby je přednášel z vrcholu Cheopsovy pyramidy. Prý byl pak spokojen. Dědičných předpokladů pro duševní nevyrovnanost, či dokonce psychické choroby měla tedy Alžběta, zvaná  podomácky Sissi, více než dost.

Jestliže se pak zamilovala do rakuského císaře a přesunula se po svatbě s ním z poklidného bavorského venkova v zámku Possenhofen na Stamberském jezeře (ano, na stejném, kde se později utopil její nešťastný bratranec) do Vídně, jež byla tehdy vedle Paříže Pupkem světa, byla to pro tehdy šestnáctileté děvče obrovská psychická zátěž. S přísnou vídeňskou  dvorní etiketou se nikdy  nedokázala zcela smířit a do konce života hledala stále možnosti úniku z tohoto korzetu. Navíc samotné seznámení s jejím budoucím manželem bylo pro patnáctileté děvče těžkkým traumatem. Pro Františka Josefa byla za nevěstu vyhlédnuta starší Alžbětina sestra Helena. Mladý panovník ale vzplanul k Sissi a Helenu, zvanou Nené, „nechal sedět“. Dosti velká hanba, jež se nedala utajit a tato skutečnost zatěžovala vztah mladičké Sissi k její starší sestře. Nakonec se Helena vdala za knížete Thurna-Taxise, jenž jí na svém zámku v Řezně snášel modré z nebe, ale stín mezi sestrami už zůstal. Stýkaly se nadále, je dochována jejich korenspondence (vedená překvapivě v anligčitině!),  Sissi muselo toto trauma zejména v jejích prvních letech manželství dodatečně zatěžovat. Už proto, že byla od přírody psychicky labilní.

Nutno podotknout, že jí její manžel František Josef, jakkoliv ji miloval nadevše, nebyl schopen příliš pomoci. Císař František Josef totiž trpěl také duševní poruchou, zvanou alexythymie. Tyto porucha se projevuje tím, že člověk jí postižený je schopen vnímat pouze slovní obsah sdělované informace, ne ale její emocionální složku.  Tím pádem pro něj většinou není možné pochopit, co mu člověk chce sdělit, není ale ani schopen předat srozumitelně své myšlenky. Tato psychická porucha císaře Františka Josefa vedla  nakonec ve svém důsledku k  zániku jeho říše i k tragédii jeho manželství.

Naprosto kýčovité, ale o to víc oblíbené filmy rakouského režiséra Marischky Sissi s Romy Schneiderovou a Karl-Heinzem Böhmem, popisují rivalitu mezi mladou krásnou naivní a milou Sissi a její zlou tchýní a současně tetou Sofií. (Sofie a Ludovica byly sestry a Sissi s Franzem Josefem byli tedy prvostupňoví bratranci, ale tak už to v královských rodinách chodilo a devastace genového fondu nesla pak tragické ovoce). Ernst Marischka potřeboval samozřejmě padoucha, aby se na jeho filmy lidé přišli dívat, protože bez padoucha nikoho ani film ani kniha nezajímá. Za padoucha posloužila tedy císařova matka Sofie, i když ve skutečnosti byla situace na císařském dvoře mnohem komplikovanější. Sissi rozhodně nebyla na napjatém vztahu se svou tchýní bez viny, z dochované korenspondence vyplývá, že v pravém protikladu k Marischkovým filmům to byla ona, kdo Sofii nechtěl apouště k vnoučatům.  Poněkud méně kýčovitý, ale také ve prospěch císařovny historicky manipulovaný film natočil v roce 2009 Xaver Schwarzenberger s Cristinou Capodonti v roli mladé císařovny.

Sissi byla posedlá vlastní krásou a péčí o své tělo. Podobala se hodně dnešním děvčatům, jež chtějí za každou cenu nastoupit kariéru modelky a mučí se proto hladem, aby proboha nepřibraly nějaké to kilo. Císařovna byla stejná. Hodiny se věnovala gymnastice, dvě hodiny denně jezdila na koni jen aby spálila každou kalorii, která se nějakým omylem do jejího těla dostala. Vítězství nad pocitem hladu, odolání pokušení se najíst naplňuje anorektiky pocitem štěstí stejně jako naše obézní pořádná bašta, či alkoholiky jejich láhev. Jde o endorfiny, o hormony štěstí, jež mozek vyplavuje, když se něco povede, důvody mohou být hodně rozdílné. (Od povýšení v práci, úsměv hezké ženy na ulici až po dobrý sex) Císařovna trpěla nepochybně anorexií se všemi průvodnými jevy tohoto onemocnění. Patří k nim podrážděnost a psychická nevyrovnanost, chybění libida a odpor k sexu. Porodila sice císaři čtyři děti, jednoho syna a tři dcery z nichž jedna zemřela v mladém věku, je ale známo, že se sexuálním stykům vyhýbala, jak to jen bylo možné a proto i legenda o jejím mileneckém vztahu s uherským hrabětem Andrášim byla  nejspíš výplodem zlovolnosti dvořanů. Tchýně arcivévodkyně Sofie však brala tyto pomluvy vážně a celý život pochybovala o legálním původu nejmladší a nejmilenší císařovniny dcery Marie Valérie.  Výsledkem Alžbětiny poruchy byla nakonec skutečnost, že ona sama opatřila císaři milenku, herečku Kateřinu Schrattovou, aby měla konečně pokoj.

Alžběta byla dokonce ochotna vzdát se výchovy vlastních dětí, aby mohla opustit dvůr a Vídeň. Pro ženy matky to musí znít naprosto nepochopitlně, když máma nechá děti ve výchově chův a sadistických vychovatelů a odecstuje od nich na řecké ostrovy. Sissi to ale udělala. Prý tím trpěla, ale její vlastní děti pro ni  očividně nebyly prioritou, její prioritou byla jen ona sama, chorobně seběstředná a do sebe a do své krásy zamilovaná. I její odmítání společenských konvencí bylo až chorobné, chtěla být prostě nápadná a to i přesto, že popularitou zřejmě trpěla. Ale nemohla si pomoci, proto byla například první dámou, jež si dovolila na veřejnosti kouřit.

Musel to být pro ni strašnýb šok, z něhož se nikdy nevzpamatovala, když její krása začala mizet. U podvyživených žen mizí krása rychleji než u normálně vážících. Kůže, v níž je nedostatek tukové tkáně, vysychá rychleji, objeví se vrásky. Po jejích třicátých pátých narozeninách nesměl císařovnu nikdo malovat ani fotografovat. Když jsem četl úryvky z pamětí jejího řeckého průvodce na ostrově Korfu, kde měla svou vilu, šokovala mne věta o jejich prvním setkání a o dojmu, jaký na tohoto prostého řeckého muže císařovna udělala. Mluvil o „ošklivé a nevkusně oblečené ženě.“ Přesto si ji nakonec zamiloval, jak si už zamilováváme milé blázny, protože nám připomínají děti a jsou stejně jako děti zranitelní.

Vzdání se vlivu na výchovu dětí neslo tragické ovoce, zejména u syna Rudolfa. Tento mladý muž, sensibilní jako jeho matka, byl díky psychické poruše svého otce svěřen sadistickým vychovatelům, jejichž výchovou měl „ztvrdnout“. Císař díky své alexythymii prostě nebyl schopen poznat, že jeho syn trpí a císařovna byla daleko. Chlapec byl traumatizován, vlastně celý život se z tohoto dětského traumatu nevzpamatoval. Zejména, když jeho politické názory byly v pravém protikladu s názory jeho otce. Jestliže byl císař František Josef až chorobně konzervativní (známý je jeho výrok, jenž jej charakterizuje zřejmě nejlépe: „Vše musí být lepší ale nic se nesmí změnit.“) Rudolf chápal politiku a hospodářský vývoj mnohem dynamičtěji. Na rozdíl od otce pochopil, že cesta k hospodářskému rozvoji je ve zvyšování kupní síly obyvatelstva a vysloužil si za to nálepku socialisty a císařovu nedůvěru. Aby dal s vměšováním se do politiky pokoj, byla mladému princi doslova servírována jedna mladá žena za druhou až do ložnice. Následkem  byla kapavka s chronickým průběhem (penicilín tehdy ještě nebyl) a hroznými bolestmi kloubú, jakož i syfilis. Léčbu bolestí představoval o tehdy jen morfium a princ byl už v mladých letech na morfiu závislý. To vše se odehrávalo sice v Alžbětině nepřítomnosti, informována o synově tragédii ale byla dostatečně. Nebyla schopna mu pomoci, nebyla schopna  pomoci ani sobě.

Nepřímým důkazem pocitů viny vůči svým starším dětem je zřejmě i Alžbětin vztah k nejmladší dceři Marii Valerii. Tuto porodila až v roce 1868 a jakoby se snažila u této nejmladší dohnat vše, co zameškala u svých starších dětí Gisely, Sofie a Rudolfa (narozených mezi 1855 – 1858). Marie Valerie ji doprovázela na jejích cestách a mohla si,, což bylo v této době nevídané, vybrat sama manžela. A to, i když byla dcerou suchopárného a necitlivého Františka Josefa!

Rudolfova tragická smrt pak Alžbětu zcela zlomila. Musela si uvědomit, že na jeho osudu není zdaleka bez viny. V době, kdy se formovala princova osobnost, nebyla ona k dispozici, ponechala jej jeho osudu a zodpovědnosti se zbavit nemohla. Už hledala v dalekých cestách a namáhavých pochodech jen útěk sama před sebou.

Tragickému osudu chyběla už jen ona příslovečná tečka. U Sissi to měl být vykřičník. Při své návštěvě v Ženevě ji 9.září 1898 zavraždil italský anarchista  Luigi Lucheni. Vlastně omylem. Chtěl zabít Filipa Orleánského, ale protože tento nepřijel, rozhodl se pro náhradnní objekt, protože chtěl zabít některou z korunovaných hlav. Atypičtější oběť, než byla Alžběta, si při tomto svém důvodu ani nemohl najít.  Byl jsem se v Ženevě v hotelu Beau Rivage, kde Alžběta zemřela, podívat. Ten hotel je pro Čechy zajímavý i tím, že v jednom ze jeho salónků (dnes zvaném Masarykův salón) byla podepsána smlouva o vzniku Československé republiky po první světové válce. Když jsem na recepci požádal, aby mi onen salón ukázali a současně jsem se zmínil o Sissi, byla obratem přivolána očividně dobře informovaná mladá dáma, jež mi pak věnovala prohlídkuu hotelu včetně onoho jmenovaného salónu, ale i chodby, kde vydechla Sissi naposledy. (Ve svém pokoji měla pocit, že se dusí – příznak selháváni srdce – a tak ji museli vynést před pokoj na chodbu nad vstupní halou, kde pak zemřela.)

Atentátník totiž použil jako vražednou zbraň nabroušený pilník. Tímto bodl císařovnu do hrudi. Rána byla tak malá, že ji Alžběta napřed přehlédla a myslela si, že ji anarchista udeřil jen pěstí. Dokonce ještě nasedla na loď na ženevském jezeře – přístaviště je přímo proti hotelu, jen přes ulici, kde dnes stojí  Alžbětina socha. Na lodi se jí ale udělalo špatně, vrátila se tedy do hotelu, kde se její stav pak rychle horšil. Atentátník svým pilníkem zasáhl srdce, dírka v srdečním svalu byla jen malá. Krev proto prýštila do osrdečníku (blány, v níž se srdce nachází) jen velmi pomalu. Nakonec ale nastalo to, co přijít muselo. Krev vyplnila osrdečník natolik že zmenožnila roztažení srdce a tím jeho plnění. Následkem byla neodvratná smrt. Dnes by se zřejmě podařilo císařovnu zachránit, otevření hrudníku a sešití ranky v srdečním svalu by pro moderní medicínu nepředstavovalo nepřekonatelný problém. V roce 1898 však takové zranění znamenalo smrt. Punkce osrdečníku byla sice už tehdy možná (poprvé ji prováděl vojenský lékař Larey v době napoleonských válek a po něm se jmenuje štěrbina pod levým žeberním obloukem, jíž je punkce i dnes možná), operace na tlukoucím srci byla ale koncem devatenáctého století nad síly tehdejších lékařů.

Tragická smrt definitivně přeměnila císařovnu Alžbětu v mýtos, jež žije dodnes. Ve Vídní, v Bad Ischlu, Řezně,  Budapešti (Sissi milovala nejen Guylu Andrášiho, ale Maďarsko a Maďary jako celek a oni na to dodnes nezapomněli) až po Ženevu.  Fascinuje nás a máme ji prostě rádi. Jako krásné dítě, trochu potrhlé a bezmocné vůči zlému světu, s nímž si neví rady. Máme chuť jí pomoci, ji ochraňovat ještě i po oněch sto dvaceti letech, kdy se rozloučila se životem. Stala se nepostradatelnou součástí dějin. Stala se mýtem, jaký lidé potřebují, aby se na tomto světě cítili lépe.

Měli bychom jí za to vlastně poděkovat.