Interna je nepochybnou královnou medicíny. Samozřejmě to zůstane jen mezi námi a nedoporučuji tuto větu opakovat v přítomnosti chirurga či ortopeda, zejména, je-li ozbrojen skalpelem. Internisty se stávají namyšlení intelektuálové, kteří věří své hlavě více než svým rukám a hodlají se celý život zabývat neřešitelnou otázkou, proč člověk nefunguje nebo proč nefunguje podle jejich představ. Na rozdíl od gynekologa, očního lékaře, či krčaře, kteří se zabývají jen malými zajímavými kousky lidského těla, zajímá internistu člověk celý – tedy s výjimkou hlavy – ta patří neurologovi, eventuálně psychiatrovi. Internisty se stávají lidé, kteří potřebují výzvy osudu, aby se cítili v životě spokojení a nezbývá jim mozková kapacita k poznání, že si vybrali nejnepraktičtější obor, jaký jen může existovat. Jestliže totiž vybavení soukromé praxe kožního lékaře přijde na investicích na tisíc Euro, internista si musí koupit ultrazvukový přístroj, gastroskop, někteří šílenci i kolonoskop, musí mít vlastní laboratoř a místnost na věšení infuzí, potřebuje sestřičku, laborantku a písařku a všechny je musí platit a proto se řítí nezadržitelně do bankrotu.
I zkouška z interny je odpovídajícím strašákem, každému normálnímu studentovi totiž musí být už na samém začátku učení ke zkoušce jasné, že se všechny ty choroby, diagnostické postupy a léčby naučit nemůže. A ti rozumní hledají náhradní řešení.
Měl jsem štěstí. Zrovna v té době, když jsem se učil na státní zkoušku z interny, navštěvoval jsem i autoškolu a se mnou v lavici seděla paní doktorka Žádníková. Bylo jí už asi padesát, rozhodla se konečně udělat si řidičský průkaz a stále dokazovala, že měla počkat ještě déle nebo ještě lépe věčně. Technické parametry vozidla jakož i řešení křižovatek pro ni představovalo naprosto nezvládnutelný problém, s nímž jsem jí ale byl ochoten vypomoci. S napovídáním jsem měl bohaté zkušenosti, na střední škole jsem dostal svého spolusedícího až k maturitě a za ni a teď je z něj úspěšný pan ředitel školy. Aniž by za to pociťoval vděčnost. Paní doktorka Žádníková byla jeho pravým opakem a mou pomoc dokázala ocenit. Když se díky této mé pomoci prokousala testy a byla připuštěna ke zkoušce, její vděčnost neznala mezí. Shodou okolností byla manželkou docenta Žádníka, jednoho ze zkoušejících na státní zkoušce z vnitřního lékařství.
„Nebojte se,“ pravila. „Já řeknu manželovi, aby si vás vzal na zkoušku on osobně.“
Rázem jsem se bát přestal. Na zkoušku jsem se dostavil na rozdíl od ostatních kolegů v dobré náladě, plný humoru, který oni jaksi nedokázali chápat a dokonce ani akceptovat. V podstatě se domnívali, že jsem se zbláznil a ohlíželi se, kdy se objeví sanitka se zřízenci psychiatrické kliniky, aby mne dopravili do bezpečí uzavřeného lůžkového oddělení. Nálada se mi dále zlepšila, když ze zkušební místnosti vyšel docent Žádník, ukázal prstem na mne jako na prvního a vyvolal mne na přípravu ke zkoušce. Za okolností, kdy byl vyhazov ze zkoušky vázaný na následný vyhazov paní doktorky Žádníkové od zkoušek způsobilosti řídit motorové vozidlo, se mi odpovídalo dobře. Bez stresu a beze strachu, jsem pěkně uvolněně přednesl odpovědi na své tři otázky, pan docent mne veřejně pochválil a já si odnesl rozzářeně svou jedničku. Jak je dobré mít známosti!
„Proč jste proboha na tu zkoušku nepřišel?“ překvapila mne v autoškole dva dny nato paní doktorka Žádníková. „Manžel na vás čekal celý den! Čeho jste se proboha bál? Vždyť on by vás přece nevyhodil!“
„Ale já jsem tam byl,“ zaprotestoval jsem chabě a bez dechu.
„Tak proč jste nešel k němu? On je vám taky tak vděčný za to, jak mi pomáháte. On by vás propadnout nenechal!“
Všimla si mého konsternovaného pohledu, znejistěla a řekla: „Jmenujete se přece Polák. Petr Polák, ne?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, nejmenuji.“ A pochopil jsem, že se státní zkouška z interny dá udělat i bez cizí pomoci. Jen prosím pěkně uvolněně a bez strachu, pak to jde samo od sebe.

Demence je postrachem naší společnosti. Moderní medicína dokáže znova rozpumpovat srdce, kterému se už nechce, dokáže rozdýchat plíce, dokáže nahradit funkci ledvin, které toho už mají dost. Neumí si ale poradit z mozkem, který začne vynechávat. Když se ve videotéce začnou ztrácet videokazety jedna za druhou a člověk je nemůže najít, přichází doba, kdy začnou děti trnout a člověk trpí. Naštěstí většinou jen krátce, protože poté zapomene, že zapomíná a je zase šťastný. Méně už jeho okolí.
„Dítě, jak se jmenuje ten zlý Němec, který mi schovává věci po bytě?“
„Alzheimer, babičko, Alzheimer.“
Jenže někdy až tak zlý ten Němec není. Přijali jsme manželský pár. Oba byli už nad osmdesát let věku a starali se o sebe sami. No – starali, nějak přežívali. Když po jejich převzetí do nemocnice do jejich bytu vpadla sociální služba, nestačila se divit, co všechno ve skříních a i všude jinde našla.
Muž byl těžce nemocný. Selhávalo mu srdce, přijali jsme na jednotku intenzivní péče, jeho ženu jsme přijali vlastně jen ze sociálních důvodů. Byla zdravá jako rybička, jediné, co nefungovalo, byl mozek. Trpěla těžkou demencí a proto taky nemohla zůstat sama doma. Přijali jsme ji na normální oddělení.
Už po půl hodině překvapila sestřičku otázkou: „Ke je můj muž?“
„Leží na jednotce intenzivní péče,“ vysvětlila jí sestřička. „Má nemocné srdce.“
„A mohu jej vidět?“
Proč ne, pomyslela si sestra a rozhodla se udělat dobrý skutek. Přivedla starou paní na JIPku. Když uviděla manžela, rozběhla se k němu, vrhla se k němu na postel a jemu do náruče a objímala jej, jako by jej neviděla celé měsíce. Byl jsem dojat, když jsem viděl tu lásku po tolika letech manželství. Nechali jsme stařenku sedět u manželova lůžka celou hodinu, pak jsme ji nechali zavést na oddělení. Vrátila se na pokoj, usedla na postel a zeptala se ošetřovatele, který ji přivedl: „Kde je můj muž?“
„Leží na jednotce intenzivní péče,“ odpověděl překvapený ošetřovatel.
„A můžu jej vidět?“
I ošetřovatel je jen člověk. Neodolal její prosbě a odvedl ji zpět na JIPku. Vzápětí se do punktíku opakovala scéna zpřed hodiny. Vášnivé objetí, polibky a pak držení za ruku při sezení na kraji postele. Protože se staříkovi začal zrychlovat puls, rozhodl jsem se návštěvu ukončit už po půl hodině.
Stařenku odvedli zpět na pokoj. Sedla si a zeptala se: „Kde je můj muž?
„Na Jednotce intenzivní péče.“
„A můžu ho vidět?“…
Je to určitě krásné, když člověk díky Alzheimerovi zapomene na vše to zlé, co prožil, na všechny hádky, spory a žárlivé scény a zůstane jen ta čistá láska, kterou by moli závidět i šestnáctiletí. Těšte se na stáří a demenci, třeba budete mít taky takové štěstí.
Ne každý, kdo dementně vypadá, ale na tuto chorobu i trpí. Třeba jste jen pacientce nebyli sympatičtí a proto s vámi nechce hovořit. Tak dorazil v Popradě na vizitu primář Sámel. Na první posteli ležela stařičká seschlá babička, jíž pan primář očividně nebyl sympatický (nebyla v tom sama, ale kromě ní si nikdo nedovolil pana primáře ignorovat). Na jeho otázky prostě neodpovídala. Pana primáře to nejenže nevyvedlo z duševní rovnováhy, právě naopak, měl možnost před mladými kolegy excelovat. Diagnóza byla pro něj ale okamžitě jasná.
„Demencia,“ vysvětlil mladým kolegům, kteří jej na vizitě museli ve velkém počtu provázet, imitujíc tak ocas komety. „Pošlite ju k psychiatrovi Netočnému.“
Jako poslední se vizity účastnil kardiolog. Byl to už zkušený kolega, nemusel tedy předstírat úžas nad šéfovou genialitou za každou cenu a u každé postele. Když míjel postel stařenky, pocítil, jak jej někdo usilovně tahá za plášť. Byla to ona malinká babička.
„Pán doktor, pán doktor,“ šeptala naléhavě. „Aký deň je dnes?“
„Utorok,“ odpověděl doktor Kurian překvapeně. „Prečo to chcete vedieť?“
„Ale veď som počula pána primára, že mám ísť k tomu Netočníkovi. A keď ku nemu prídem, pýta sa hneď – „aký dnes máme deň?“ A keď neviem, už píše, že som dementná. Takže ďakujem.“
Nenechte se tedy mýlit. Jsou mezi námi i chytří, kteří dokáží demenci předstírat, když se jim to hodí.

Ochrana osobních dat, ochrana lidských práv, ochrana všeho možného. A to v demokratické společnosti, kde člověka mají chránit zákony. Na ochraně osobních dat hoří v Rakousku už roky projekt ELGA, projekt elektronického průkazu pacienta, na němž by měly být uvedeny jeho nejdůležitější diagnózy, léky, jež užívá a výsledky posledních vyšetření. Nic mi nepřipadá potřebnější! Přivezou-li do nemocnice bezvědomého neznámého pacienta, bylo by opravdu velkou pomocí, kdybych se z jeho karty dozvěděl, že trpí třeba na cukrovku, ischemickou chorobu srdeční, epilepsii nebo se třeba už dvakrát pokusil o sebevraždu. Stejně jako by bylo praktické vědět, zda si třeba nepíchá inzulín a jaké bere léky (jak už jsem se zmínil, ví to necelá desetina pacientů). Třeba by tam mohl být uveden i typ jeho kardiostimulátoru, protože co pacient spolehlivě při poslání do nemocnice doma zapomene, je průkaz nositele kardiostimulátoru a my stojíme před záhadou, jaký přístroj má a jakým kontrolním přístrojem ho můžeme kontrolovat. A možnost dozvědět se výsledky jeho posledního CT nebo MR vyšetření by taky nebyla špatná, minimálně proto, abych je nemusel dávat nesmyslně opakovat (většina pacientů, a to i těch, kteří jsou při plném vědomí, si totiž stejně nevzpomene, že takové vyšetření před nedávnem měli). Daly by se tak ušetřit nemalé peníze. Všechny tyto argumenty narážejí ale u ochránců osobních dat na hluché uši. Co když si bezvědomý pacient NEPŘÁL!!!, abychom jako lékaři o jeho diagnózách věděli? Pak by si ani neměl přát, abychom ho léčili. Jenže to ne. I nevědomý lékař nese plnou zodpovědnost za léčebné postupy, jimiž může pacientovi právě z takové neznalosti uškodit.
Když konstruktéři ELGY ustoupili až tak daleko, že připustili, aby se na kartu nahrávaly údaje jen se souhlasem pacienta a kdo nesouhlasí, je tam prostě mít nebude, křik ještě zesílil. Za prvé pacient prý nerozumí, co pro něj takový souhlas znamená a za druhé, do kdyby mu kartu někdo ukradl a přečetl si tam, že bere Aspirin? To byla pravá tragédie! A tak musí i ti pacienti, kteří by rádi své údaje na kartě k vlastní bezpečnosti měli, žít ve stejné nejistotě jako ti, kdo je chtějí mít tajné bez ohledu na nebezpečí, jež pro ně z takového rozhodnutí plyne. Bohužel se na stranu ochránců osobních dat postavili i praktičtí lékaři, hlavně ale proto, že čtečky karet a příslušné programy stojí nemalé peníze a náklady na zavedení čteček jim stát není ochoten uhradit.
Od prvního ledna se nesmí nálezy pacientů z jiných nemocnic či ambulancí svěřovat faxu. Byl vyhodnocen jako nespolehlivé médium, co se ochrany dat týká. Co kdyby šel někdo náhodou kolem? Jestliže jsme do minulého roku, pokud jsme dostali pacienta, jenž se před nedávnem léčil v jiné nemocnici, onu nemocnici zavolali, požádali o nález a za hodinu jsme ho měli, teď čekáme na poštu. Ta nám propouštěcí zprávu doručí na dva dny. Smůlu mají pacienti, kteří přišli ve čvrtek. Protože pošta o víkendu nepracuje (na rozdíl od faxů, jež mohou pracovat neustále) musíme si na zprávu o jejich předchozí léčbě počkat až do úterka. Jak to ztěžuje a prodlužuje léčbu, ochránce osobních dat nezajímá. Hlavně že nepoužíváme ten nespolehlivý fax.
Když chci domluvit termín na speciální vyšetření pacienta mailem, nesmím uvést jeho jméno (internet je přece tak nespolehlivý!). Nikdo mi nevysvětlil, jak ten kolega, jehož jsem o vyšetření žádal, má vědět, kdo tedy vlastně přijde, na jaké jméno má onen termín rezervovat.
Mám pocit, že jsme se už všichni dočista zbláznili a nebyl to jen komunismus, kdo slavil vítězství nad zdravým rozumem.
Štýrské politické vedení rozhodlo, že zruší oddělení, na němž pracuji. Protože jsem se z toho důvodu rozhodl zkusit pracovat privátně, pokusil jsem se odkoupit přístroje, jež už stejně nikdo nebude potřebovat, sice stařičké, s nulovou zbytkovou hodnotu, ale ještě funkční. Kdybych byl tušil, co mne v souvislosti s tím čeká!
Napřed vznikl problém, že koncern, v němž pracuji, nesmí prodávat přístroje soukromým osobám, tedy mně. Našel jsem tedy firmu ochotnou přístroj od nemocnice odkoupit a prodat ho mně. Nebylo to snadné a ani zadarmo. Když jsem ale chtěl EKG přístroje s příslušným počítačem popadnout a odvézt, dozvěděl jsem se, že to není možné. Na počítači jsou totiž data pacientů, kteří byli vyšetřováni v minulosti. Navrhl jsem, ať se tedy údaje pacientů vypálí na DVD a pak vymažou a já si vezmu počítač bez jejich údajů. Vysvětlili mi, že to nejde, protože:
1) Jsou údaje ve WINDOWS 98 a ten není kompatibilní s momentálně používaným WINDOWS XP a tím pádem by to DVD nikdo nedokázal číst.
2) I po vymazání dat zůstanou tyto někde na harddisku a šikovný hacker by se k nim mohl dostat a tím se dozvědět, kolik extrasystol měl pan Siebenhofer.
Argumentoval jsem tím, že hacker rozhodně nejsem a obvykle neumím najít ani data nevymazaná, potřebuji ale ten program na počítači, jenž umožňuje pacienty vůbec vyšetřovat. Nezabralo to. Řekli mi, že existuje předpis, podle něhož se harddisk musí fyzicky zničit, tedy probodnout. Požádal jsem o návrh řešení. Navrhli mi, že by mi mohli dát starý vyřazený počítač s novým harddiskem. Zajásal jsem. Na chvilku. Poté jsem se dozvěděl, že mi ani onen harddisk nemohou jako soukromé osobě prodat (viz výše). Zavolal jsem tedy zprostředkovatelskou firmu a ti mi řekli, že je jim úpně jedno, jestli systém bude stát 1000 nebo 1070 Euro, protože jim to stejně nakonec budu muset zaplatit. Přišel jsem mírně optimistický do ambulance, abych zjistil, že počítač zmizel. Ptal jsem se, kde je. Řekli mi, že si ho vzali počítačoví technici a jdou jej zničit. Že je to příkaz od ochránců osobních dat. Letěl jsem do kanceláře počítačových hochů a zadržel jsem jejich ruku se šroubovákem, jímž se chystali probodnout harddisk. Po delším rozhovoru jsem jim vysvětlil podstatu problému (neovládám počítačovou řeč a oni zase řeč lidskou a tak to bez tlumočníka chvíli trvalo). Pak jeden z nich zajásal a pravil, že už rozumí. Mé pochyby tím úplně nerozptýlil. Pravil, že už chápe, že ten starý počítač není třeba ničit, protože zůstane v nemocnici. Byl jsem jeho chápavostí nadšen. Pak se ale zeptal, co s tím vyšetřovacím programem. Odpověděl jsem, že ten je třeba přehrát na onen nový harddisk. Řekl, že to nebude možné, protože máme koupenou jen jednu licenci. Vysvětlil jsem mu, že jedna licence stačí, protože na starém počítači už nikdo vyšetřován nebude. Už proto, že celý přístroj opouští nemocnici. Takže jsem minulý týden spakoval všechny krabičky, kábly a starý počítač s novým harddiskem. Ještě jsem systém nevyzkoušel. Držte mi palce, bojím se, že to nebude fungovat. A doufám, že na počítači není ani jedno staré vyšetření nějakého pacienta. Co myslíte, musel bych se v takovém případě u ochránců osobních dat udat?

Jsou příležitostí k získání posledních znalostí v oboru, příležitostí k takzvanému „up to date“. Lékař se tak dozví nejnovější poznatky z úst nejpovolanějších, tedy těch, kdo je objevili. Ušetří si tak spoustu času, který by jinak musel věnovat přehrabaváním se v odborné literatuře. Účast na kongresech podporují často farmakologické firmy, což je solí v očích všem, kdo by taky rádi cestovali na cizí útraty. Všechny úředníci od Bruselu přes Vídeň a Prahu až po Graz či Olomouc vedou tedy proti lékařům a jejich účasti na kongresech neúprosnou válku a obviňují je z korupce. Jsou přesvědčeni, že za účast na kongresu pak nepředpisují jiný lék než ten,produkovaný firmou, jež je na kongres pozvala a to bez ohledu na to, zda jej pacient potřebuje či ne. Není tomu tak a bez podpory farmakologických firem by podobné kongresy brzy zkrachovaly, protože není mnoho lékařů, kteří by si ze svého platu mohli dovolit platit letenky a ubytování v hotelech, kde ceny právě v čase kongresů podezřele a hlavně nestoudně stoupají. A že navíc v dané době není možné hotel v dané lokalitě vůbec objednat, protože se všechny hotely se při soukromých dotazech hlásí jako obsazené, čekajíce na lukrativnější nabídky velkých objednávek firem. Znám jednoho primáře, jenž, protože se nechce nechat „korumpovat“ jezdí z tohoto důvodu na kongresy v obytném přívěsu a bydlí v lese za městem.
Dobrá, možná přesto dnes víru v neúplatnost lékařů zpochybním. Jsou totiž i situace mimořádné.
Ve Wiesbadenu v německém Hesensku se koná každoročně kongres německých internistů. Je to událost velkolepá a pro lékaře velmi dobrá a praktická. Zde se totiž opravdu dozvědí nejnovější vývoj v každém z internistických podoborů. Aspoň jednou za dva roky se návštěva Wiesbadenu opravdu vyplat%C

Chcete získat zarputilého nepřítele? Pak řekněte Rakušákovi, že má držet dietu. Už několikrát jsem to zkusil a několikrát jsem bolestně narazil. Přesto se v Rakousku vyskytuje povolání dietní asistentky – pravděpodobně se jedná o nejfrustrovanější pracovnice v zemi.
Měl jsem kdysi skotského přítele, který prohlásil, že nejzbytečnější povolání na světě je učitel angličtiny v Americe. Se zdůvodněním, že dialekt se vyučovat nedá a anglicky se tam za oceánem stejně nikdo nenaučí. Doplním jeho tvrzení, že stejně beznadějným povoláním je i dietní asistentka v Rakousku. Jak by se mohl pravý Rakušák vzdát svého schnitzlu, leberkäse či pečeného vepřového, o pivku ani nemluvě. Cervantes kdysi napsal knihu o donu Quichotovi. Pokud se chcete cítit v jeho kůži, staňte se dietním poradcem.
Zažil jsem jeden nervový kolaps naší dietní asistentky, když se snažila pacientce se syndromem krátkého střeva vysvětlit, co má jíst a co jíst rozhodně nesmí. Postižená paní vážila už jen 35 kilo a trpěla silnými průjmy, pročež už poněkolikáté vyhledala odbornou pomoc našeho oddělení. Celá léčba spočívala v podstatě v přestavě stravy a nebohá dáma byla svěřena do péče naší dietní asistentky. Ta strávila několik velmi frustrujících týdnů ve snaze paní (pacientka měla vysokoškolské vzdělání a působila dojmem velmi inteligentní a hlavně rezolutní osoby) vysvětlit, co má a nemá jíst. A hlavně, že nemá jíst tuk, protože ten její střevo netráví a způsobuje ony průjmy, jež pacientku tak hrozně trápí. Když si po takové hodinové poradě pacientka vyžádala k obědu smažené cordon blue a jako předkrm si ještě v přítomnosti dietní asistentky vybalila z tašky játrovou paštiku, přiběhla za mnou ona nebohá duše do jídelny, kde jsem právě obědval, aby mi sdělila svou rezignaci.
Není tedy žádný div, že s touto mentalitou našich svěřenců počítá i farmakologický průmysl. Při léčbě diabetu se dozvíte, že v prvním stupni má pacient dostat metformin. Nic proti tomu. Pokud ovšem léčba tímto preparátem selže, má se mu přidat Pioglitazon v dávce 15miligramů. Pokud je tato léčba nedostatečná, má se Pioglitazon zvýšit na 30 mg a pokud ani s tím neuspějete, pak na 45 mg. Jestliže ani poté pacient nedosáhne stabilizovaných hodnot krevního cukru, máte se ho zeptat, zda dodržuje dietu – ne dříve. Kdo by si taky chtěl nadělat nepřítele, že?
V časech komunismu na olomoucké fakultě bylo všechno úplně jinak. Totalita předpokládá disciplínu a dokáže ji taky vyžadovat! Zde úřadoval v léčbě diabetu a obezity asistent Chlup. Člověk energický, přesvědčený o své pravdě a nebojící se nadělat si nepřátele. K dispozici měl takzvané „uzavřené oddělení“ z něhož nebyl pacientům, kteří jednou dali souhlas s léčbou, umožněn žádný odchod a to ani na chvíli. Zlé jazyky tvrdily, že tam byli pacienti, jejichž váha neodpovídala představám pana asistenta, týráni dietou O- (čti nula mínus), při níž obdrželi ráno jedno jablko a večer museli ukázat, že je ještě mají. A nepomohlo ani tvrzení, že postižený člověk není vlastně tlustý ale na svou váhu prostě jen malý.
V Olomouci žil jistý noční vrátný. Protože jej jeho práce ani příliš neuspokojovala, ani při ní nepanovala žádná mimořádná tělesná či duševní aktivita, krátil si nekonečnou noční službu jídlem. Výsledkem byla hmotnost okolo sto třiceti kilo, již docela dobře toleroval. Nicméně, když ji překročil, začala se v jeho těle střádat tekutina a způsobovala mu otoky nohou a těžký dech a s těmito problémy pak navštívil universitní kliniku. Tam jej lékaři obdařili diuretiky (léky na odvodnění), čímž z něj vyplavili otoky z nohou a plic, takže se mu dech zlepšil. Protože v tom stavu stejně nemohl jíst a nechutnalo mu, zhubl ještě navíc nějakých 5 kilo a poté, co se mu stav zlepšil, byl po týdnu propuštěn domů. A dal se opět s chutí do jídla, až překročil onu magickou hranici sto třiceti kilo a začaly problémy. Tak se to opakovalo několikrát, až milého pacienta jednou na vizitě spatřil asistent Chlup a nabídl mu speciální léčbu na svém oddělení. Protože se chudákovi nočnímu vrátnému právě nedařilo příliš dobře, neměl odvahu odmítnout a byl odtransportován na uzavřené oddělení asistenta Chlupa. Zpočátku běželo všechno podle starého schématu. Pacient dostal diuretika, aby se vymočil z podoby, jíst mu stejně nechutnalo, takže jej ono jablko k snídani nijak zvlášť neiritovalo, i když se asi divil, proč mu nenosí nic jiného. Po týdnu se mu už opět dařilo dobře, mohl dýchat a chodit a požádal o propuštění domů. A tehdy se mu dostalo Jobovy zvěsti, že propuštění nepřipadá v úvahu, dokud nedosáhne cílové hmotnosti. Omdlel až poté, kdy mu bylo sděleno, že jeho cílová hmotnost je 85 kilo. Následovaly příšerné týdny, nejhorší v jeho životě a hlavně nekonečné. Naštěstí chodí lékaři na dovolenou. První den, kdy přišel na vizitu místo asistenta Chlupa jeho zástupce, poklekl nebohý muž vedle své postele a uprosil lékaře, aby mohl být propuštěn na svobodu. Jakou historku si k tomu vymyslel, aby pohnul lékařským srdcem, není známo.
Každopádně se už nikdy na klinice neobjevil. Buď měl takovou hrůzu z fakultní nemocnice, že se přestal přejídat anebo se přejídat nepřestal, ale raději se udusil, než by se nechal odvézt do nemocnice a riskoval opětné přijetí na oddělení k redukci hmotnosti.
Jen na okraj – manželka pana asistenta byla jedna velmi milá dáma, staniční sestra na klinice – a pěkně kulatě korpulentní. Doma zřejmě ani pan asistent nebyl prorokem. Ale kdo z nás už je?

Cirhóza jater je hodně špatná choroba. Nepostihuje bohužel jen alkoholiky, aby si člověk mohl říci, že dobře jim tak, ale bohužel vzniká i na základě autoimunní choroby, kdy se proti játrům tvoří ve vlastní těle protilátky, aby tento důležitý orgán posléze zcela zničily. Hlavní příčinou ale je přece jen alkohol, tedy jeho požívání v nezřízeném množství. Zvláštní je, že jednotlivé druhy alkoholických nápojů působí na játra zcela odlišně. Zdůrazňuji, že následující řádky nemají žádný podklad v evidence based medicin, ale jsou jen mým subjektivním pozorováním, opírajícím se o poznatky mých kolegů a přátel. Zatímto pití piva játra až tak neničí (o to víc ale zase srdce, takže si člověk vlastně nevybere), víno ničí játra pomalu, takže se člověk dopracuje k cirhóze po šedesátce a spíše jen tak pomalu a víceméně mile zhloupne, takže smrt ho zastihne poměrně nenásilně bez stresu pro ošetřující lékaře,tvrdý alkohol, zejména však jakýkoliv alkohol nekvalitní ničí játra rychle, takže se při troše smůly může člověk už okolo čtyřicítky propracovat do stavu, kdy játra ztvrdnou natolik, že jsou ohrožena zlomeninou při ohnutí do předklonu ( to byl žert), ale hlavně tvoří překážku odtoku krve z břišní dutiny, takže se tvoří náhradní oběh v podobě jícnových varixů a v břiše se ze zadržované krvi tvoří tekutina zvaná ascites. Krvácení z jícnových varixů vypadá strašně a je zlým snem každého lékaře v územní oblasti, kde se konzumuje nekvalitní alkohol. V horním Štýrsku pijí lidé naštěstí hlavně pivo.
Moji přátelé z jižní Moravy mi vyprávěli, jak jim na přednášce v Praze vyprávěla jedna paní profesorka nadšeně o souboru pěti cirhotických pacientů. Když se jí ptali, zda se nepřeslechli, odpověděla, že se jedná přece o velmi vzácnou chorobu a podobní pacienti se do klinických studií jen velmi těžko hledají. Nato se jí zeptali, kolik pacientů jí mají z vinařské jižní Moravy příští týden poslat. Zda stačí jeden autobus, mohli by ale obratem poslat i dva.
V jižním Štýrsku jsou krvácející varixy a břicho plné tekutiny denním chlebem tamějších lékařů. Je to přece jen vinná oblasti, ale hlavně, v každé domácnosti se pije od útlého dětství vinný mošt, o němž se domorodci domnívají, že alkohol neobsahuje. Bohužel to není pravda (má 5 – 7 procent, což ovšem místní považují za zanedbatelnou koncentraci, stejně tak jako koncentrace alkoholu v krvi pod dvě promile. Člověk narozený v toto kraji začíná tedy s konzumací alkoholu v nemalém množství už v kočárku. V dospělosti se pak přechází na víno a vínovici, takže vydat se v okolí Bad Radkesburgu na cestu autem či pěšky po setmění, je věc pro střízlivého člověka nesmírně dobrodružná a hlavně nerozumná, mající blízko k pokusu o sebevraždu. Policisté pak z bezpečnostních důvodů na tamější cesty po setmění raději nevyrážejí vůbec. Primář interního oddělení v tomto městečku na rakousko-slovinské hranici si stěžoval, že když doporučí pacientovi, aby omezil konzumaci vína na osminku, chápe to postižený ne jako denní dávku, nýbrž dávku za hodinu. A už takováto redukce je pro něj těžkým traumatem.
V nemocnici ve Feldbachu měli asi čtyřicetiletého pacienta s pokročilou cirhózou. Říkejme mu pan Bauer. Tvořil se mu ascites a když tento tlačil na bránici tak vydatně, že už nemohl dýchat, přicházel do ambulance na punkci. Při té mu bývalo běžně odstraňováno až dvacet litrů této tekutiny. On to snášel podivuhodně dobře. Kde by jiný kolaboval, či vyvinul selhání ledvin, on děkoval a odcházel vděčně za prací na svůj statek. Byl to člověk, jenž si byl vědom skutečnosti, že se ke své chorobě propil vlastní vinou, proto byl milý a u sestřiček i lékařů oblíbený. V tašce si vždy nesl náhradní oblečení, protože při odchodu z ambulance potřeboval kalhoty o čtyři čísla menší, než když do ambulance přicházel. Ascites mu po napíchnutí břišní stěny vypouštěli do malé asi dvoulitrové nádobky, kterou bylo třeba několikrát měnit. Jednou se ale v ambulanci dělo mnoho dalších akutních věcí a tak personál na milého pana Bauera zapomněl. Když pak přišli do místnosti, kde ležel, byla celá místnost pod vodou, tedy vlastně pod ascitem. Dvacet litrů tekutiny dokáže nadělat pořádnou spoušť. Pan Bauer byl velmi nešťastný, stále se omlouval, i když ho personál ujistil, že to nebyla v žádném případě jeho vina. Zapomněli mu totiž dát zvonek pro přivolání pomoci v případě nouze a on se s jehlou v břiše nemohl hýbat, aby došel ke dveřím a upozornil je na nastávající malér.
Když se pak pan Bauer dostavil k příští punkci, nestačily se sestřičky divit. Nápadné bylo, když se na chodbě ozval zvuk kravského zvonce. Překvapeně otevřely dveře do čekárny a tam stál pan Bauer, pod paží balík s náhradním oblečením, v jedné ruce velké vědro na obsahem dvacet litrů tekutiny – myšleno původně pro kravské mléko – a v druhé s kravským zvoncem. Rozhodl se tak vyjít zdravotnímu personálu feldbašské nemocnice vstříc. Místo toho kravského zvonce mu sice dali pohotovostní zvonek, ten kýbl ale používali nadále při každé další punkci s velkou radostí. Tomu se říká spolupracující pacient! A to se o alkoholických cirhoticích tvrdí, že nejsou rozumné spolupráce schopni. Jak vidno, existují výjimky.

Tedy ne, že by návštěva takového zařízení patřila k nedílné části praxe zahraničného lékaře. Jenže člověk jezdí (vlastně jezdil, i tahle tradice se pomalu ale jistě hroutí) na podnikové výlety. A tento v roce 2003 nás zavedl do raději nejmenovaného chorvatského města (kdybych jeho jméno prozradil, mohli byste se vydat po mých stopách). Poslední večer jsme měli jít na společnou večeři, se sestřičkami jsme se nicméně dohodli, že po večeři ještě někam zajdeme. A pokud bychom opouštěli restauraci v rozdílný čas, bylo třeba domluvit místo, kde se setkáme. Protože jsme právě v době, kdy jsme řešili tento problém šli okolo budovy, před nímž se skvěl nápis „Diskotéka“ považovali jsme za skvělý nápad, že se setkáme právě tady.
Z večeře jsme pak opravdu odcházeli v rozdílný čas. Děvčata zmizela už o hodně dřív, zatímco my jsme ještě vedli moudré hovory o medicíně a nefungování našeho světa. Když jsme tedy restauraci opouštěli, neměli jsme žádnou pochybnost, kde holky najdeme. Vyrazili jsme k diskotéce. Byli jsme dva, já a mladý kolega Christian s nevyslovitelným příjmením Chiocirca, zvaný proto Joe. A několik mladých dam z naší skupiny, které neodešly s první skupinou. Po cestě jsme potkali ještě tři další ztracené duše z našeho oddělení, jež projevily chuť se k nám připojit. Poprvé jsem zavětřil problémy, protože mezi nimi byla i Walburga, zvaná Burgi, žena pozdních středních let, k nevydržení katolická, navštěvující téměř denně kostel a modlící se i v práci. Dalším problémem bylo, že mi došly kuny. Před diskotékou byl sice bankomat, odmítal ale s mou bankomatovou kartou komunikovat a opovržlivě mi ji vyplivl zpět – bez peněz. „Není problém,“ mínil Joe. „Já mám těch chorvatských peněz dost, až se vrátíme do Rakouska, proplatíš mi to v eurech.“ O.k. myslel jsem si a šli jsme na diskotéku. Podezřelé bylo už to, že dívky platily jen poloviční vstupné a blondýny měly vstup zdarma. Když jsme vešli do podzemí, kroutila se tam právě jedna téměř nahá, nepříliš přitažlivá žena okolo tyče. Znejistěli jsme.
„To nic,“ pravil jsem jako světák. „To znám z Prahy“ (Tam jsme totiž byli o několik let dříve na Karlově ulici 6, kde byl striptýz na jednom poschodí, diskotéka o poschodí níž a celkově to tam bylo naprosto o.k.) „Podívám se, kde je taneční plocha a vrátím se. Počkejte tady.“ Koutkem oka jsem zahlédl, že „diskotéka“ má vedlejší prostory, kde se nacházely další dívky ještě mnohem více odhalené než ona na tyči v celkem jednoznačných pozicích s mladými pány. Proběhl jsem celou „diskotéku“ byl jsem i na toaletách, ale po taneční ploše či o schodech do dalšího hlubšího podzemí ani stopy. Přece jen to nebyla Praha. V okamžiku, kdy mi došlo, že se zde žádná jiná taneční plocha nenachází, protože tanec se v tomto podniku provádí převážně v poloze horizontální, došlo i Burgi, kde je. Vytřeštila oči, ukázala třesoucím se prstem na kolegu Chiocircu a zvolala: „Joe, proč mi to děláš?“ Načež se mladého muže zmocnila panika a dal se na útěk po schodech z podniku pryč. A za ním i všechny naše dámy. V okamžiku, kdy jsem se vrátil do sálu s tyčí, nebylo tu už ani živé duše – tedy kromě oné dámy, stále vášnivě objímající onu tyč.
Vážení, zažili jste už podobnou situaci? Sám v bordelu a bez peněz? Protože ty moje utekly s kolegou Joem?
A kde se nacházely ony ženy, s nimiž jsme se měli v diskotéce setkat? Ty se tam ani nepokusily zajít. Seděly na výhledové terase baru na jedné z městských věží a měly pro jistotu vypnuté telefony. Na několik měsíců jsem s nimi přerušil diplomatické kontakty. Diví se mi někdo?

V rakouské němčině není slovo, které by se používalo častěji. „Ein Bisschen“ tedy v doslovném překladu „kousíček“ ve volnějším „trošičku.“ Tady je všechno „ein bisschen“.
Dobré, špatné, pomalé, rychlé, zlé, příjemné, člověk je trošku hladový, sytý, naštvaný, spokojený, dokonce i „ein bisschen“ mrtvý. Jediné, s čím jsem se zatím nepotkal, žádná z mých pacientek nebyla ještě „ein bisschen“ těhotná – ale myslím, že i toho se dočkám.
Člověk si na to zvykne, dokonce i jinak integračně rezistentní Němec žijící v Rakousku, začne toto slovní spojení nakonec používat místo svého bezbarvého „ein wenig“.
Co ovšem lékaře frustruje, že i pacientům se daří – pokud vůbec – vždy jen „ein bisschen“ lépe. Víc není v Rakousku možné. Pacientka, která dorazila večer v plicním edému, zralá na intubaci a napojení na dýchací přístroj, sedí po celonoční intenzivní léčbě u snídaně a s očividným požitkem se nacpává houskou s medem. Pak primář, jenž právě dorazil na vizitu, se jí ptá svou obvyklou rutinní otázkou – „Jak se vám daří.“ A pacientka, poté, co spolkne sousto, zapije je kávou, odpoví „Trošičku lépe.“
Nevydržel jsem. Možná proto, že jsem kvůli té dámě celou noc nespal a protože jsem byl ještě nezkušený a neznalý rakouských poměrů, jsem na ni vypěnil.
„Jak trošičku? Včera jste se nemohla ani nadechnout, dusila jste se, byla jste modrá jako švestka a teď tu sedíte a snídáte jako by se nic nestalo. Tomu říkáte trošičku lépe?“
Pacintka se na mne podívala pohledem zraněné laně a pak pronesla obviňujícím hlasem: „To ano, ale dneska jsem ještě neměla stolici.“
Ne, neřekl jsem už nic. A už na tu trošičku nic neříkám, nechávam ji bez komentáře. Zvykl jsem si na to, že význam slova „ein bisschen besser“ se pohybuje mezi 1 a 99 procenty zlepšení. Dokážu s tím už žít. Co mi taky zbývá jiného?

Anatomie je postrachem studentů medicíny. Je to síto, jež má prověřit jejich schopnost se obětovat pro blaho lidstva, a které je schopno měřit jejich připravenost k této oběti kvantitativně. Na štítě anatomie zůstávají vždy hromady padlých studentů, kteří raději studium medicíny ukončují nebo jim ukončeno je. Je to obor, na nějž se nejlépe hodí heslo mého přítele Marka, že „medicína nepotřebuje chytrou hlavu ale železnou prdel.“ Navíc v oněch časech let osmdesátých byl člověk onou uličkou medicínského utrpení prohnán během pouhých dvou semestrů, na jejichž konci musel zkoušku absolvovat, nebo se mu brány university zavřely. Znamenalo to přednášky v pondělí a v úterý, praktika pak ve středu a ve čtvrtek. Na každém praktiku se zkoušela připravenost, kdo propadl, tomu praktikum nebylo uznáno. Jedno propadnutí bylo tolerováno. Druhé si mohl student nahradit v tzv. „svatém týdnu“ bezprostředně před zkouškovým obdobím. Tedy slovy JEDNO praktikum. Kdo propadl třikrát, měl problém. Kdo víckrát, byl ztracen.
Měl jsem štěstí, že jsem měl skvělého pedagoga, jenž dokázal i z tak nudného předmětu, jakým anatomie nepochybně je, udělat napínavé téma a dokázal je i naučit. Přitom nebyl asistent Kutál lékař, nýbrž doktor biologie. O to lépe ale učil. Byl to mladý chlap, který s námi rád zašel na pivo či na koncert, ale koho v hospodě nebo na koncertě viděl, či kdo s ním dokonce seděl u stolu, musel počítat s tím, že bude ve středu či ve čtvrtek nemilosrdně zkoušen. Nezapomenu na jeho radost, když mne konečně dostal na anatomii oka a mohl mi onu jednu nedostatečnou zapsat. Ale právě jen tu jednu, jež se – jak už jsem napsal – tolerovala. Byla to porážka, jaká nebolí, ale naopak utužuje přátelství – jako když vás kamarád konečně jednou po dlouhé době porazí na tenise.
Nicméně nám v průběhu oněch dvou semestrů anatomie nahnal tolik strachu, že nikdo z celého kroužku nenašel odvahu přihlásit se na předtermín. To jej pobouřilo. Přišel do praktik a podrážděně se zeptal, proč se nikdo z nás nepřihlásil.
„Ale vždyť anatomie je tak těžká! Nejsme na ni ještě dost připraveni,“ namítali jsme.
„Jestli jste připraveni, o tom rozhoduji já,“ prohlásil. „Tady jde o věc cti. Nepřipustím, aby se právě z mé skupiny nikdo nepřihlásil. A tak jsem už přihlásil – vás,“ ukázal na mne.
„Ale praktická zkouška je už za dva týdny,“ zaštkal jsem.
„Praktickou zkoušku zkouším já,“ uvedl mne na pravou míru.
„Aha,“ pravil jsem a bylo mi o něco lépe. „Co když ale nebudu vědět?“
„Tak se půjdete projít na čerstvý vzduch, pročistíte si hlavu a pak se na zkoušku vrátíte. Je pro mne věcí cti, aby můj student nepropadl!“
Za těchto okolností mi připadala ona praktická zkouška už o hodně méně strašidelná a tak jsem se na ni vydal v dobré náladě a laxně oblečen do džínů. V aule už pobíhalo dalších třináct kandidátů, všichni v oblecích či v šatech, což mne zmátlo. „Vždyť je to jen praktická zkouška,“ namítal jsem a v tašce jsem svíral bílý plášť. Uprostřed chumlu kandidátů seděla paní docentka Malínská a libovala si.
„Jen se podívejte na ta moje kuřátka. Jak se pěkně pooblékala, jak berou tu zkoušku vážně. A to je ještě jen praktická zkouška, představte si!“
Zatímco se kuřátka houfovala okolo nadšené paní docentky, já se ve svých džínách styděl za rohem.
„Kde je asistent Kutál?“ troufal jsem si na otázku, protože jsem našeho asistenta nikde neviděl. Dbal jsem přitom na to, aby ze mne byl vidět zpoza rohu jen obličej.
„Ten musel dnes náhle odcestovat,“ pravila paní docentka. „Dnes zkouší paní docentka Holibková.“
Docentka Holibková, manželka přednosty, byla jako zkoušející dost obávaná. Rozhodně se od ní nedalo čekat, že by mne nechala projít na čerstvém vzduchu a pak mi dala ještě jednu šanci, pokud ztratím niť, cévu či nerv. Případně nervy. Začal jsem se potit.
Napřed byl ovšem ještě písemný test. Až jeho absolvování opravňovalo kandidáta nastoupit ke zkoušce praktické a zvládnutí této pak ke zkoušce teoretické, která se měla uskutečnit zhruba za deset dní. Takový průběh vyžadoval, že písemný test musel být vyhodnocen, což mi poskytlo trochu času. Pospíšil jsem si s vyplněním testu, jak se jen dalo a pak pádil přes celou Olomouc, abych se navlékl do obleku. Stihl jsem to tak tak. Začalo se právě zkoušet, první dva kandidáti už byli u mrtvoly, aby projevili své praktické znalosti. Pak se náhle otevřely dveře a vstoupila paní docentka Holibková.
„Kdo chce jít dnes ke zkoušce?“ zeptala se.
Rozpačitě jsme se po sobě podívali. „Všichni, samozřejmě.“
„Ach tak, myslela jsem, kdo by chtěl jít dnes na teoretickou zkoušku.“
Jak jsem už řekl, teorie se měla zkoušet až za deset dní. Pomocná vědecká síla na anatomii Kroupa se zvrátil v křesle a zasténal – „Na to nejsem dostatečně připraven.“
V mém rozhodnutí sehrála roli především skutečnost, že jsem měl jít příštího dne na svatbu sestřenice. To znamenalo, že se zítra a v neděli stejně nic nenaučím a navíc se zítra s přízrakem zkoušky z anatomie v zádech ani nebudu moci na svatbě bavit. Se sebevražednou odvahou, sledovanou ustrnulými zraky ostatních přítomných, jsem zvedl ruku.
„Já,“ hlesl jsem.
Paní docentka se rozzářila. „Tak pojďte pane kolego, jen pojďte.“
Její muž, přednosta Holibka dostal v ten den očividně chuť si trochu zazkoušet a k tomu podobné sebevrahy potřeboval. Samozřejmě, že takových odvážlivců nebylo nazbyt (slovy dva) a tím pádem nepřipadalo v úvahu, že by mne jeho manželka mohla od praktické zkoušky vyhodit, tím mně zavřít cestu k zkoušce teoretické a svého manžela frustrovat nedostatkem kandidátů, jež by mohl zkoušet. Otázky tedy skutečně nebylo možno označit za těžké. Arterie iliaca komunis je jedna z největších cév lidského těla a kdo by ji nepoznal, ten by opravdu neměl na studiu medicíny co hledat. Ovšem pak se paní docentka překonala tím, že mi dala hádat, z které ruky pochází pažní kost, kterou mi vrazila do ruky – z levé či pravé. Za těchto podmínek nemohla praktická zkouška skončit jinak než jedničkou a byl jsem posunut k panu profesorovi na další část zkoušky.
Když jsem vstoupil do místnosti, seděl profesor Holibka spolu s mým dobrým přítelem Milošem Petříkem (prvním sebevrahem, jenž se rekrutoval z oné první dvojice, jež nastoupila ke zkoušce, ještě když jsem se převlékal do obleku) nad velkým nákresem ženských pohlavních orgánů. Téma je očividně tak uchvátilo, že mi pan profesor jen nepřítomně pokynul, abych si vybral otázky. Krabice s otázkami byla za jeho zády, při trošce drzosti jsem si mohl vybrat otázku, jakou bych chtěl. Jenže prvák na medicíně tu drzost prostě nemá. Vybral jsem si konsternovaně naslepo tři otázky a pak profesor mi pravil: „Jděte se připravit na chodbu.“
V tašce na chodbě jsem měl učebnice anatomie, ale strach mi znovu nedovolil do nich nahlédnout, i když jsem byl na chodbě sám. Co kdybych byl přistižen?
Nicméně zkouška proběhla harmonicky, pan profesor byl dobře naladěn, chápal, že téma, které hodlal odpřednášet teprve příští středu, nemůžu znát do detailů. Nebudu dále napínat, stejně jako přítel Petřík jsem si odnesl jedničku a slavili jsme spolu až do bílého rána, kdy jsem se – dosti překvapivě – probudil na zastávce tramvaje číslo 5 v Neředíně, aniž jsem věděl, jak jsem se tam dostal a co tam hledám. Že jsem potom stihl ještě i odjet na onu svatbu – autobus odjížděl v osm – se podobalo malému zázraku.
Nemusím dodávat, že několik následujících týdnů jsme byli s Milošem nejnenáviděnější osoby v ročníku. A dělalo nám to moc dobře.

Nazývali jsme jej „Häubchen“ čili čepička. To proto, že pletenou čepičku nikdy nesundal se své velké plešaté hlavy. Jak ve dne tak i v noci ji měl vždycky nasazenou, podezřívali jsme ho, že už roky stále tutéž. Aspoň tak dráždivě voněla. Skoro jsme zapomněli, jaké je jeho skutečné jméno. Jmenoval se ve skutečnosti Schickelgruber (jméno jsem z bezpečnostních důvodů změnil), byl bývalý koňský handlíř (tedy oficiálně obchodník s dobytkem), měl se svou ženou deset dětí a ani s jedním se nestýkal. Všechny utekly z domu a přerušily s ním veškeré kontakty. Nedivili jsme se jim. Protivnějšího pacienta, než byl náš „Čepička“, jsme nikdy neměli.
Denně na vizitě vyprávěl, že je velmi přímý a upřímný člověk, za zády ale pomlouval každého. Pobyt v nemocici jej velmi vyčerpával, nedokázal zvládnout víc než jeden zákrok za den, dva byly už příliš. Přižemž za zákrok považoval odběr krve či měření tlaku. Po ultrazvuku břicha potřeboval celý týden na odpočinek a kategoricky odmítal opustit postel, nechal se od sester prakticky přenášet, což při jeho sto dvaceti kilech nebylo nic snadného. Když se blížilo nebezpečí, že by mohl být propuštěn, ukázal primáři na vizitě svou opruzeninu v tříslech s kožní plísní a překvapil jej požadavkem, že by bylo třeba odebrat krev na zjištění o jakou houbu se jedná a vyčkat výsledku vyšetření, aby mohla být ona houba cíleně vyléčena. Předpokládal, že by celý proces neměl zabrat víc než tři týdny, které byl ochoten přečkat v péči našich sester. Primář mu doporučil, aby se častěji sprchoval, nejlépe denně, což jej rozzuřilo k nepříčetnosti. Při příštím pobytu vytáhl hned na první primářské vizitě z kapsy papír, kde bylo potvrzení kožního lékaře, že sprchování častěji než obden člověku škodí. A opravdu jsme jej častěji do sprchy nedostali ani násilím. Měl na to přece lékařské potvrzení od odborníka!
Pak se zase jednou blížilo propuštění. Začal jsem vyjednávat už týden dopředu. Pan Schickelgruber mínil, že propuštění o víkendu je velmi nevhodné, protože jeho žena nebude vědět, co má nakoupit a obchody jsou v neděli zavřené. Dohodli jsme se tedy na pondělku. V pondělí oznámil, že syn pro něj nemůže přijet a zda by to nešlo v úterý. Se skřípěním zubů jsem na propouštěcí zprávě opravil datum a souhlasil. V úterý ale pan Schickelgruber pravil, že jeho žena musí jet na vyšetření do Grazu a syn ji tam veze, což znamená, že by se o něj neměl kdo postarat. A protože si žena musí po tak namáhavé cestě ve středu odpočinout, připadá propuštění v úvahu nejdřív ve čtvrtek. Polykal jsem sliny a pokoušel jsem se to prodýchat. Dokázal jsem jej nezmlátit, to byl velký úspěch. Sevřeným hlasem jsem mu oznámil, že čtvrtek považuji za nejkrajnější termín, protože pojišťovna náklady za jeho další pobyt nepřevezme. Zeptal se, zda by ty náklady tedy nepřevzala nemocnice, protože se v jeho osobě jedná o takzvaného „stammkunde“ čili kmenového zákazníka, takže by to mohl dostat jako bonus. Odpověděl jsem, že to není možné a rychle jsem opustil místnost. Schickelgruberův život se už nacházel v akutním ohrožení.
Ve čtvrtek mi pan Schickelgruber bohorovně oznámil, že syn přijet nemůže, protože musí do práce. Byl přece v úterý v Grazu s paní Schickelgruberovou a nemůže si dovolit vynechat další směnu. Ovládl jsem se a řekl jsem, že nám nevadí, když pro něj přijede odpoledne, večer nebo v noci, musí to být ale do půlnoci, protože od pátku 0:00 hodin už pobyt pana Schickelgrubera na oddělení není možný. Odpověděl, že k tomu syna nemůže nutit. Řekl jsem, že si tedy má objednat taxíka. Odpověděl, že nezná telefonní číslo taxislužby. Navrhl jsem, že mu taxíka objednáme sami. Na to pravil, že on není ochoten taxíka platit a pokud ho objednám, musím ho taky zaplatit.
Pohár přetekl. Ne, nekřičel jsem – obdivujete mne co? Tichým hlasem jsem sdělil panu Schickelgruberovi že jej od pátku 0:00 hodin hlásím jako případ, který nevyžaduje medicínskou ale jen ošetřovatelskou péči, což v praxi znamená, že jej každý den pobytu bude stát 5000 Schilingů. Tečka. Nejsem ochoten dále vyjednávat.
Hodinu po našem rozhovoru přijel syn a odvezl pana Schickelgrubera domů.
Druhý den ráno – bylo krátce po půl osmé, kdy začíná sezení s primářem, zazvonil šéfovi telefon. Naslouchal, pak se srdečně zasmál a zavěsil.
„Volal mi obvodní lékař pana Schickelgrubera. Schickelgruber sedí právě u něj a stěžuje si, že na Stolzale působí nelidský lékař, který ho bez varování na hodinu vyhodil z nemocnice.“
„Nejsem nelida,“ namítl jsem. „Kdybych byl, neopustil by nemocnici živý a určitě ne se všemi kostmi.“
Ale ani tento zážitek nezabránil panu Schickelgruberovi, aby naši péči nevyhledával nadále. Už při dalším pobytu mi nadšenými slovy líčil, jak je rád, že je na mém oddělení, protože mne považuje za nejlepšího a nejmilejšího ze všech lékařů, jaké kdy poznal. Zdržel jsem se komentáře.
A pak si jednoho krásného dne poslal pro záchranku. Jeho zdravotní stav se prý tak zhoršil a je natolik kritický, že by normální převoz do nemocnice nepřežil. Službukonající lékař, pracující jinak na interněa proto pana Schickelgrubera důvěrně znající, vyrazil na výjezd plný radostného očekávání. Měl být zklamán. Když vpadl do domu v očekávání umírajícího pana Schickelgrubera, našel ho v kuchyni u šálku kávy.
„Buďte tak laskav, pane doktore a počkejte venku,“ pravil umírající klidně. „Musím si napřed v klidu dopít svou kávu. Pak můžeme jet.“
Kolega byl tak konsternován, že skutečně počkal. Pak se objevil pan Schickelgruber s nezbytnou čepičkou na hlavě, následován manželkou s dvěma velkými taškami. Sám Schickelgruber nesl malou přenosnou televizi. Doktor vytřeštil oči.
„A to je co?“
„Moje televize,“ pravil Schickelgruber. „Přece nebudu v nemocnici bez televize.“
¨ V doktorovi se pohla hrdost a žluč. Oboje současně, žluč víc. „Ne,“ zařval. „Do záchranky žádnou televizi. Buď nastoupíte bez ní nebo odjíždím a nechávám vás tady.“
„A je vám jasné, že si na vás budu stěžovat,“ pravil Schickelgruber.
„A je vám jasné, že vám nakopu do zadku?“
„Tak to je náš medicínský systém,“ zakňoural Čepička. „A za to ještě berou peníze!“
Nicméně televize zůstala doma.