Ve dnech kdy „informovaní“ pouštějí na „sociálních“ sítích zaručeně „pravé“ informace o světovém spiknutí (jedno zda sionistickém, nebo je za tím Bill Gates nebo dokonce Sörös – ten je ostatně za vším, dokonce i za válkou v Náhorním Karabachu) o vražedných vakcínách atd. obsadil jsem na naší intenzivní jednotce poslední volné místo. A to už na rozšířené jednotce, protože normálně máme k dispozici čtyři lůžka s ventilátorem, teď tam leží pacientů devět (sedm z nich se zápalem plic způsobeném Covidem 19.)

               Na ty, co se stále ptají, „kde jsou ti nemocní pacienti?“ a tvrdí, že je to všechno jen podvod médií, mám chuť zařvat „držte už huby!“ Až se nakazíte, dorazíte stejně k nám a budete naříkat a prosit o pomoc stejně jako ti, které jste nakazili svou nedisplinovaností.

               Pan bývalý prezident Klaus jde dokonce tak daleko, že označuje ty, kdo nosí ochranné roušky, za vítače migrantů. U člověka, ktzerý by neměl politický vliv, by stačilo udělat Mini Mental test a diagnostikovat počínající (nebo už pokročilejší) demenci, bohužel na „pana profesora“ stále ještě hodně lidí slyší a když on něco takového tvrdí, je to určitě pravda. A to může mít fatální následky pro tisíce lidí. Dobrá, můžeme říct, že když věří panu Klausovi, můžou si za to sami. Jenže oni jsou schopni nakazit i spousty nevinných.  Musím aspoň za mne vyhlásit, že jsem vítačem nikdy nebyl – a to už vůbec ne, když se právě přes hraniční přechod ve Spielfeldu, který leží na území našeho okresu, hnaly tisíce migrantů a nemálo z nich bylo pak u nás ošetřováno. Bylo to o nervy a nebyl jsem tím ani trošku nadšen, na to můžete vzít jed. I když jsem je zřejmě nesnášel míň než mnoho z těch, kteří nějakého Syřana či Iráčana nikdy v životě neviděli. To co neznáme, se nenávidí mnohem snadněji, než to, co má lidskou tvář. Ale roušku nosím. Proč? Protože chrání – tedy přinejmenším Respirátor FFP 2 určitě. Bylo to mé oddělení, na kterém se nakazilo osm pracovníků zdravotního personálu. Se dvěma ze sester pozitivních na Covid jsem chodil denně na vizitu a strávil jsem tak hodiny v jejich bezprostřední blízkosti. Přesto jsem se nenakazil – protože jsme všichni nosili roušky. Kde se nakazili naši ošetřovatelé? – v čajové kuchyňce. Ale tu kávu (či sklenici vody) si vypít musí a to v roušce prostě nejde. Čili si dovolím tvrdit, že tvrzení pana bývalého prezidenta je přinejmenším v mé osobě chybné a odvážím si tvrdit, že je úchylné všeobecně. Hodnotím to jako patologickou touhu být zajímavý za každou cenu. I za cenu nejvyšší, tedy cenu lidských životů. Ale lidem, kteří milují jen sami sebe, na několika životech přece nezáleží!

               V pátek jsem nastupoval do noční služby po velmi namáhavém dni, a to i když jsem pracoval na jediném “čistém” oddělení, tedy oddělení bez pacientů s onemocněním Covidem. Propouštěl jsem pět pacientů, organizoval jejich domácí péči. Naštěstí jsem naordinoval (a poté i provedl) ERCP, tedy vyšetření žlučových cest u pacienta s hnisavým zápalem žlučových cest (i když pro to skoro nic nehovořilo), zabezpečil ho stenty a tím zastabilizoval jeho stav. Chyběl mi ale stále rozhovor s 56 letým pacientem, u kterého jsem toho dne zjistil pokročilou rakovinu žaludku. Jeho žena mě bombardovala telefonáty a já ji prosil, aby měla trochu trpělivosti, že jejího muže obeznámím s diagnózou hned, až bude na pokoji sám. Jenže na to jsem musel propustit druhého pacienta, který s ním byl na pokoji, k tomu jsem zase musel vyhodnotit 24 hodinové EKG. A sestřičky na JIPce, které jsou zodpovědné za nahrání tohoto vyšetření do systému, nevěděly, kam dřív skočit, protože intenzivka byla už přeplněná covidovými pacienty. Nakonec to zvládly o čvrt na tři, o půl třetí jsem měl výsledek a za další čtvrthodinu i propouštěcí správu, Jenže to už nezbyl čas na rozhovor s pacientem s rakovinou, protože jsem musel k předávání služby. Kolegové mě uklidňovali, že sice obě oddělení pro Covidové pacienty jsou plná, ale všichni pacienti jsou stabilní a bezprostředně nehrozí, že by se někdo zdekompezoval. Deset minut po třetí hodině, když ve tři kolegové odešli, volaly sestry, že se jedna pacientka – 48 letá, právě zdekompenzovala, je neklidná, dusí se a má špatnou saturaci kyslíku. Pacientka byla tlustá, trpěla na schizofrenii, diabetes a chronickou nedostatečnost ledvin. Šance na přežití v případě dekompenzace covidového onemocnění minimální. Jenže při příjmu, kdy se rozhoduje o prognóze pacienta, vyplnili oba kolegové pro případ dekompenzace intubaci.

               Pacientku tedy rychle převézt na JIPku, pokus stabilizovat ji takzvaným neinvazivním dýcháním přes masku, což ale vůbec nefungovalo. Naštěstí byl ve službě anesteziolog ochotný pomoci. Zaintuboval ji a uvolil se ji zabezpečit i centrálním přístupem a arterielní kanylou, abych mohl konečně promluvit s oním pacientem s rakovinou. Stihl jsem mu vysvětlit jeho onemocnění, bylo hodně těžké říct, že léčba „má málo vyhlídek na úspěch“ – je mu, jak už jsem psal, 56 let. Předal jsem ho do rukou slulžbukonající chiruržce, aby ho převzala do tzb. Tumorboardu a v tom volala sestra, že se zdekompenzovala další pacientka s Covidem. Letěl jsem tam. Paní 76 let, štíhlá, žádná dřívější onemocnění, dokonce nebrala vůbec žádné léky. Teď se dusila.

               Volal jsem na JIPku. Tam mi řekli, že už nemají žádné místo. Řekl jsem, že ho mít musí. Sestra na mě začala křičet, že místo nemá a že musím tu pacientku poslat jinam. Otázal jsem se, kam? Ani jedna z okolních nemocnic nemá už žádná volná místa na jednotkách intenzivní péče. Běžel jsem dolů najít řešení. Jediné řešení bylo přesunout pacientku po operaci hlavy (krvácení do mozkových plen), která nepotřebovala umělou plicní ventilaci, do vedlejší místnosti s monitorem. Není to sice podle předpisů, ale učíme se jednat proti předpisům, abychom zachránili životy. Paní s covidem jsme sem přesunuli (i tak už byla na JIPce se čtyřmi lůžky pátým pacientem – ale dá se tam pátá postel zasunout, i když je tam potom hodně těsno zejména, pokud musíte na pacientovi provádět nějaké akutní zákroky). V deset večer se konečně při dýchání maskou zastabilizovala.

               Tehdy se mě rentgenová asistentka zeptala, zda jsem viděl rentgen 39 letého mladého muže, který je právě v ambulanci. Podíval jsem se a oblil mě ledový pot. Obě plíce byly zastíněny infiltráty, při kterých ani nepotřebujete test, abyste vědeli, že se jedná o pacienta s Covidem. A víme, že se mladí lidé dokáží neskutečně rychle zdekompenzovat. A já už neměl ani jednu intenzivní postel! Ostatně na ambulanci přicházel jeden pacient za druhým, většina z nich se zápaly plic a pozitivními Covidovými testy. Během pátku jsme jich přijali šest, čímž jsme naplnili kapacitu volných lůžek na normálním oddělení.

               Na intenzivce ležel jeden pacient, který byl na ventilaci už dva týdny a mezitím vyvinul selhání skoro všech orgánů, především jater a ledvin – šance na přežití byly nulové. Ale odpojit ho od ventilace? Dokáže si to někdo z mých čtenářů představit?

               O půlnoci jsem se dostal do postele – během následující minuty jsem měl tři telefonáty. Dva z toho jen následkem dekompenzovaného středního zdravotního personálu, který je ve stresu prostě přehnaně emocionální. Ale dá se jim to vyčítat? Pracují v extrémním stresu. Vytočil mě pouze jediný telefonát z chirurgie, že se tam mladý turnusarzt zpěčuje podat mnou doporučený lék se zdůvodněním, že on jakožto turnusarzt není oprávněn podávat léky do žíly. Zeptal jsem se, zda je ten člověk úplně blbý, ošetřovatel připustil, že je to velmi pravděpodobné. Odkázal jsem ho na jeho službukonajícího lékaře – tedy chirurga, co není můj byznys, není můj byznys, nemám čas ani energii hádat se s neschopným mladým kolegou.

               V tom jsem dostal další telefonát. Ta paní, kterou jsme dýchali maskou, se i při neinvazivním umělém dýchání náhle zdekompezovala. Následovala nouzové intubace, stabilizace oběhu, centrální žíla a arterie – opět jsem měl štěstí, že anesteziolog právě nebyl na operačním sále a mohl mi pomoci. Ve dvě hodiny jsme pacientku zastabilizovali – je charakteristiské, že u pacientů s covidem trvá celou věčnost, než jim po intubaci začne stoupat saturace kyslíku v krvi – naštěstí jsem se zúčastnil webináře na internetu a tak jsem to věděl.

               O čtvrt na tři jsem si šel lehnout. Ve tři mě probudila mladá kolegyně, že má v ambulanci pacientku se zápalem plic. Paní 71 let, s těžkou obstrukční chorobou plicní, závislá na trvalém přívodu kyslíku a s obrovským zánětem celého levého plicního křídla. Šance na přežití bezmála nulové. Možná by se dal stav na chvíli zlepšit neinvazivním dýchání maskou, ale teď už jsem opravdu žádné místo neměl! Nezbylo než vyplnit do kolonky, zda pacientku intubovat či ne (tato kolonka byla zavedena v důsledku Covidové epidemie) AND (alow natural death). Pro lidi s touto prognózou prostě za současné covidové situace léčba NENÍ DOSTUPNÁ. Neptejte se, jak mi přitom bylo.

               Ve čtyři dorazila další. 68 let pokročilá rakovina plic, teď akutní těžký zápal plic a dechová nedostatečnost. Cítíte bezmocnost a nemůžete nic dělat. Jen podat opiát, aby necítila dušnost a napsat do teplotky AND.

               Když jsem dorazil o půl páté na pokoj, uvědomil jsem, že jsem docela zapomněl na onoho 39 letého mladého muže s Covidem (ten byl mezitím dokázán i ze stěru). Zaběhl jsem na oddělení. Sestry mi řekly, že se zatím drží se čtyřmi litry kyslíku dobře. Pro něho jsem opravdu postel na JIPce neměl.

               Onen pacient se selháním všech orgánových systému zemřel o půl šesté ráno – uvolnil tedy místo – i když jen to dodatečné, páté, na intenzivce se čtyřmi postelemi.

               V sedm jsem mohl odevzdat službu novému týmu. Měl jsem za sebou 45 minut spánku (mezi čtvrt na tři a třetí).

               Na Jipce leží:

               Postel 1) Pacient se zápalem plic (Covid pozitivní) umělá ventilace, intubovaný. Akutní selhání ledvin – běžící dialýza) 52 let, základní choroba obezita a diabetes.

               Postel 2) Pacientka, kterou jsem intuboval v noci, 76 let, žádná onemocnění, až do onemocnění Covidem naprosto zdravá a aktivní.

               Postel 3) Pacientka 45 let. Stav po covidovém zápalu plic. Umělá ventilace, intubovaná. Bohužel dorazila do nemocnice příliš pozdě. Plíce jsme sice zachránili, ale mezitím utrpěla těžké poškození mozku nedostatkem kyslíku. Určitou dobu byla bez umělé ventilace, než jsme ji museli kvůli panice a neklidu zaintubovat znovu. Je ochrnutá, nemůže mluvit ani polykat. Žádná neurologie v okruhu sto kilometrů nám ji nevezme – protože Covid.

               Postel 4) Pacient 62 let, Covidová pneumonie, umělá ventilace, intubovaný, žádné choroby, sportovní typ, štíhlý.

               Postel 5) Pacient 71 let, Covidová penumonie, umělá ventilace, intubovaný. Choroby – Obezita, vysoký tlak, diabetes. Jeho manželka – takyc pozitivní – leží na normálním oddělení a je zatím stabilní.

               Postel 6) Pacient 55 let, štíhlý, diabetes mellitus. Jediný z pacientů, který je bez intubace a dýchaný jen neinvazivně maskou a poměrně stabilnís tendenci k zlepšení

               Postel 7) – Pacientka intubovaná v mé službě – 48 let, schizofrenie, obezita, diabetes, chronická ledvinná nedostatečnost.

               Postel 8) Pacientka Covid pozitivní po operaci krvácení do mozkových plen – ta jediná ventilaci nepotřebuje.

               Postel 9) Pacinetka 67 let s těžkým zápalem plic – div se světe, žádný Covid ale normální pneumokok – skoro aby z toho člověk měl radost – umělou ventilaci potřebuje sice taky, je ale stabilní a a lepší se.

               Samozřejmě je tu otázka, jak se vejde 9 pacientů na JIPku o čtyřech postelích. Ne nemáme poschoďové postele, ale na intenzivku byla přeměněna i místnost, kde jinak dospávají pacienti po operacích. A ona pacientka bez Covida leží extra v další místnosti.

               A to všechno mají zvládat naše sestry. Obdivuji je a ošetřovateli, který celou tu noc bojovat a dělal to opravdu skvěle, jsem projevil ráno mé uznání. Byl prostě fantastický, všichni pacienti prokazovali ráno zaznamenatelné zlepšení stavu a dva z nich naši ošetřovatelé obrátili na břicho – při selhání plic důležité opatření – oba pacienti z toho profitovali – navzdory klinickým studiím, které smysl tohoto opatření u Covidových pacientů zpochybňují.

               Byl jsem hodně rád, když jsem nemocnici mohl opustuit a nezáviděl jsem kolegům, kteří vstupovali do služby bez jediné volné postele na JIPce a s několika pacienty na oddělení, kteří se mohli zdekompenzovat, v první řadě onen 39 letý mladý muž.

               Děsím se okamžiku, kdy budu muset podávat morfium pacientům, kteří by jinak bez Covida žili kvalitním životem a pro které už nemám přístroje na umělou ventilaci.

               Poté, co jsem přišel domů a trošku si pospal, jsem se dočetl v Kronen Zeitung, že mluvčí našeho zdravotnického štýrského koncernu vyhlásil, že situace v naší nemocnici je stabilní a zátěž se pohybuje na DOLNÍ HRANICI OBLOŽNOSTI:

               V tu chvíli jsem dostal strach. Z lidí, kteří jednají z pohodlí svých kanceláří nemajíce ani tušení o skutečné situaci. A kteří mají právo rozhodovat. O nás a o našich pacientech.

               Nevěřím, že je situace v českých nemocnicích jiná. Virus nezná státní hranice. Lidská hloupost taky ne.

               Tolik tedy jako poselství těm, kteří stále nevidí nebezpečí, kteří bojují za své „osobní svobody“ a „proti omezením“. Kteří v nich vidí diktaturu a neoprávněný zásah do jejich životů a ne ochranu jejich zdraví a životů.

 Tolik panu Václavovi Klausovi seniorovi. Prosím vás, pane prezidente. pokud to jen trošku dokážete: DRŽTE HUBU! A pokud ne, tak ať vám ji někdo zavře. Páni novináři, opravdu nepotřebujete s podobnými politiky dělat rozhovory a zveřejňovat je. Stáváte se tak spolupachateli. Ne my, lékaři, kteří už pro naše pacienty nemáme kapacity léčby , ale vy!

2 Comments on Noc na Covidové JIPce – svědectví lékaře

  1. Dost zásadní svědectví z reality i cely článek. Oproti uhlazenym protipanickym textům médií , politiku apod., konečně uprimnost a pravda, která pomůže mnohem víc…Díky za pohled dovnitř, díky za vše co se svými týmy děláte, díky všem co pomáhají.

    • Díky Jirko!
      Pokud můžeš, přepošli to dál. Ať to lidi čtou , neblbnou a nevěří falešným prorokům, kterým jde jen o vlastní popularitu.

Leave a Reply to A.P. Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.