2020 je pěkné číslo, snadné na zapamatování, podle poučky Járy Cimrmana by se právě v tomto roce mělo stát mnoho důležitého, aby se o tom žáci ve škole mohli učit bez nebezpečí dostat nedostatečnou.

               Třeba by mohlo dojít k obratu v politice, odkud by odešli lidé šířící nenávist a lidé by se k sobě i v politice začali chovat slušně.

               Třeba by konečně mohl ustoupit divoký kapitalismus, který nechává nesmírně bohatnout 0,01 procenta lidí na zeměkouli, aby nechával víc než polovinu obyvatelstva této planety žít v naprosté bídě.

               Třeba by konečně mohlo dojít k obratu v politice ochrany klimatu a podařit se přinutit Čínu, Indii, Trumpa, Bolsonara, atd.atd. aby konečně něco dělali. Abychom si nehráli na to, že zachráníme zeměkouli přechodem na elektrická auta a tím ušetříme 1,2 procenta zátěže CO2, ale uchopili problém skutečně v jeho jádru – tepelných elektráren či stavebního průmyslu betonu a skla.

               Třeba by mohly být v Česku nové prezidentské volby a vyhrát osoba, za níž bychom se nemuseli stydět.

               Třeba by se mohl stát předsedou vlády v Česku člověk, který by nás nezesměšňoval před Evropou přeposíláním evropských peněz do vlastní kapsy, pardon, koriguji – do kapsy své manželky. 

               Třeba by v USA při volbách, ke kterým opravdu dojde, mohl vyhrát někdo, s kým by se dalo rozumně mluvit a na něhož by se dalo spolehnout.

               Třeba, třeba, třeba – bohužel rok 2019 nepřinesl příliš mnoho náznaků, že by k tomu mohlo dojít. Diktátoři sedí dále pevně v sedle dokonce jich několik přibylo, marně hledám zemi, v níž by se demokratické principy v posledním roce posílily. Nebyl to klidný rok, ale přes všechnu bídu vlády lidí posedlých mocí a neschopných normální komunikace se objevily pozitivní jevy. Jednak projevy občanského odporu, které ukazují, že mnohým lidem už není všechno jedno a že se minimálně „mlčící většina“ zmenšila, lidé mlčí méně. Emocionální náboj se zvýšil, polarizace dosáhla kritického stupně nenávisti – což je těžko hodnotit pozitivně, ale alespoň svědčí o rostoucím zájmu o věci veřejné. Přesto – „Milion chvilek pro demokracii“ byl nesmírně důležitý signál, že občanská společnost v Česku ještě žije a že existuje alternativa k oficiální státní reprezentaci.

               Zajímavé je, že v hlavních městech zemí s takovou podivnou reprezentací diktátorského a korupčního typu sedí opoziční politici. Ať je to Praha, Budapešť, či dokonce Ankara nebo Istanbul. V Moskvě raději opozičním politikům účast na komunálních volbách zakázali – Vladimír Vladimirovič nehodlá připustit i jen náznakové oslabení vlastní pozice. To svědčí o tom, že Zemana, Orbána či Erdogana volil především venkov a to zase o nedostatečném polititologickém vzdělání obyvatelstva – intelektuálové v hlavních městech nedosáhli svým vlivem na obyvatelstvo vesnic a malých měst. Tady někde je ona klíčová chyba, někde je komunikační bariéra, jiný styl života, jiné přerozdělování zisků a peněz. Zde by se mělo začít s osvětou, což je ovšem při současné polarizaci společnosti sotva možné.

               Na Facebook mi začaly chodit články „Svobodného Fóra“. Když mám čas, přečtu si je, jsou zajímavé tím, že se odlišují od toho, co se člověk dozví v Babišem ovládaných tiskovinách. Po dvou týdnech mi najednou začaly chodit i články „Parlamentních listů“. Aniž bych po nich toužil, samozřejmě. Někdo, kdo viděl, co si na facebooku čtu, mi chtěl nabídnout alternativu. Nevím, kdo. Takové sledování budí strach, až mi přeběhl mráz po zádech. Ne že bych nenávistné články Parlamentních listů, které mají se žurnalistikou sotva něco společného, dokázal číst – je to jen cílené šíření nenávisti a proruská propaganda – aspoň člověk ví, kdo tyto „novináře“ platí. Opravdu jsem to zkusil, ale nejde to.

               Pan prezident Zeman a jemu podobní považují ale tuto internetovou platformu za seriózní a důvěryhodnou. Jejím cílem jsou všichni, kdo si dovolí nějakým způsobem kritizovat současnou vládnoucí garnituru – jako Mikuláš Minář, Jan Hrušínský nebo Tomáš Halík. Nenávist z vět jen tryská, a to pod záminkou ochrany parlamentní demokracie – tedy pod záštitou výsledků voleb. Janu Hrušínskému jsem už dávno chtěl na facebooku vyjádřit svou podporu v jeho statečném boji, bohužel to nejde, počet facebookových přátel je limitován 5000 a Jan má plno. Což je dobře.

               Zeman, Babiš, Ovčáček a proruské platformy bojují houževnatě za demokracii afrického typu, v níž vítěz parlamentních voleb bere všechno – včetně peněz. Snaží se o sjednocování společnosti čínskou či ruskou metodou, kdy vše, co nesouhlasí s oficiální politikou, je potlačováno a případně ničeno a používáno na dárcovství orgánů. Bohudík to nefunguje. Místo sjednocení nastala neskutečná polarizace. Prezident Zeman má privilegium, jakého zřejmě ještě žádný politik nedosáhl. Důvěřuje mu 46 procent obyvatelstva, nedůvěřuje 50 procent, čili pouhým čtyřem procentům je pan prezident ukradený (pouhé jedno procento českého obyvatelstva neví, kdo to je). Je zvláštním fenoménem, že na špičce důvěry politiků figuruje v Česku slovenská prezidentka Čaputová, která jako jediná dokázala přeskočit hranici 50 procent – možná je to proto, že dobře vypadá, ale hlavně proto, že se prostě jen chová slušně. Na současném politickém kolbišti se jedná o naprosto ojedinělý fenomén.

               Proruští trolové jako Foldyna či Vyvadil a celá KSČM se snaží, co můžou, aby udělali z Česka pátou kolonu východních diktatur v EU. Že se tomu brání BIS, jak je její povinností a pracovní náplní, budí u politické reprezentace nevůli. Komunisté nedokážou nikdy překročit svůj stín, ani dnes nedokážou odsoudit okupaci Československa v roce 1968 a považují ji stále neomylně za „bratrskou pomoc“. To by bylo jen k smíchu, kdyby tuto interpretaci nezastávalo i oficiální vedení Ruské federace, které opět píše o záchraně socialismu a o brilantně provedené vojenské akci. Rusko velebí období stalinismu a propaganda účinkuje – už celých 70 procent ruského obyvatelstva si skutečně myslí, že období vlády Stalina bylo nejlepší v ruské historii. Co si slibují Foldyna a spol. od propagování takového politického systému? Zřejmě vděčnost, která je má přivést k moci – nekontrolované nějakým hloupým parlamentem a tím pádem neomezené. Dovolám si jim připomenout, že o něčem takovém snil i Rudolf Stránský. Jak daleko nás už Rusové a Číňané považovali za svou kolonii, svědčí jejich arogantní nátlak ať už ohledně 28. srpna 1968 nebo korektury smlouvy o spolupráci Prahy a Pekingu požadované primátorem Hřibem. Že si Hřiba všiml a rozhovor s ním zveřejnil dokonce Washington Post, je pro Číňany bolestnou ranou – ale oni takové rány potřebují jako „koza drbání“, jak říkávala moje babička.

               Politická scéna byla v roce 2019 obohacena o skurilní postavu Pavla Novotného, starosty pražské části Řeporyje. Ve fungující demokratické společnosti by si vysloužil pozici politického klauna, který by rychle upadl do zapomnění. Že Novotný zůstává politickým tématem, může vděčit nenávistné kampani, kterou proti němu rozpoutaly proruské weby. Jsou v tom přímo hysterické, až jsem se musel zamyslit, proč tomu tak je. Až do vystoupení Novotného měli monopol na vulgarity, sprosté nadávky a dehonestování protivníků jen oni, tedy Zeman a jeho spojenci. Najednou je tu někdo, kdo je stejně vulgární jako oni, čili může oslovit stejnou skupinu občanů a tím pádem i voličů – a je na opačné straně fronty. To v nich budí přímo hysterii.

               Vtipný a milý vánoční dopis Ježíškovi od Miroslavy Němcové naproti tomu mohl oslovit jen malou skupinu intelektuálů a mohl tedy zůstat nepovšimnut. Všiml jsem si ho a líbil se mi.

               V centru dění uplynulého roku stál premiér Babiš. Jeho rozhodnutí ignorovat rozhodnutí orgánů Evropské unie posunulo Česko definitivně do skupiny zemí, které narušují fungování EU. S výjimkou Slovenska, které se dokázalo masovou občanskou aktivitou postavit korupci a kriminalitě vládnoucích skupin (po vraždě novináře Kuciaka) ostatní tři země Višegrádské skupiny driftují ven z EU popíráním demokratických principů. I když se to v každé zemi děje jinak. Viktor Orbán to dokázal naprostým zničením svobody slova, v Polsku do Jaroslaw Kaczynski prosazuje politickým ovládnutím justice, v Česku postupuje odbourávání svobody formou Agrofertizace, čili ekonomickou cestou. Všichni tři lídři těchto zemí využívají slabosti EU, která je po vystoupení Britů v těžké krizi a nedokáže řešit prakticky žádné skutečné problémy. Totéž platí i o NATO. Macron nebyl daleko od pravdy, když alianci nazval „mozkově mrtvou“. Fakt, že nejsilnějšími spojenci v alianci se stali Trump a Erdogan (i když Erdogan nakupuje zbraně z Ruska) ani není třeba komentovat.

               Andrej Babiš se sám pokusil o smíření projevem, v němž ocenil Havla a kál se za své členství v komunistické straně (ne ale v STB). Bohužel příliš pozdě, emoce jsou na to už příliš rozbouřené, než aby se daly uklidnit slovy. Faktem je, že Babišova vláda dokáže vybírat skoro dvojnásobek objemu daní, než vlády před ní – elektronická kontrola tržeb tedy skutečně přinesla do státní kasy hodně peněz a samozřejmě pomohla i ekonomická konjunktura. Je pozoruhodné, že vláda přesto nedokáže hospodařit s vyrovnaným rozpočtem – člověk se musí ptát, kde ty peníze jsou? Z velké části jsou u skupin obyvatelstva, na které předchozí vlády prostě kašlaly – u důchodců či lidí s minimálními výdělky. Zbytek mizí v písku. Korupce obvyklá za minulých vlád, jejíž nejkřiklavější formou byla aféra okolo slunečních elektráren, kterou nedokáže zvládnout ani současná vláda, a kdy se údajně platila daň z přidané hodnoty jen za 5 procent vyprodukovaného piva, se změnila na jinou. Je to směr rozdělování státních dotací a privilegií. Zkuste nutit některou firmu z koncernu Agrofert, aby doplatila daně! – skončíte jako ředitel finančního úřadu v Příbrami. Čili daně se platit musí, a taky se platí – ale jsou výjimky.

               Přiznám se, že mě hysterie okolo Grety Thunberg příliš neoslovila, i když to bylo pořád ještě lepší, než „mee-too“. Že byla zvolena člověkem roku 2019, jsem dokázal strávit, Nobelovu cenu míru bych už asi neskousl. Ano, probuzení povědomí o klimatu bylo potřebné, v tom byla rozhodně pozitivní, ovšem právě jen to poselství. Totální selhání madridské konference na konci roku bylo toho důkazem. Trumpa. Bolzonara či Si Ťin pchinga nebude nikdo poučovat a Evropa sama toho mnoho nedokáže. Zejména, když se politikům podařilo odvést pozornost nesprávným směrem – proti spalovacím motorům (komicky víc proti dieslům, které produkují méně CO2 než benzínové motory – zato víc jemného prachu a dusíkových zplodin) a proti zemědělství – průmyslová a stavební lobby byla zřejmě příliš tvrdým oříškem, než aby se pokusili skutečně problém řešit nebo aspoň pojmenovat. Greta je už příliš zkomercionalizovaná, stala se symbolem, nejsem přesvědčený, že tuto roli dokáže zvládnout. Její přehnaně emocionální projev v New Yorku byl vodou na mlýn jejích odpůrců. Překročila určitou hranici. Možná by se měla stáhnout. Řekla už, co chtěla, v podstatě dosáhla svého, bylo by třeba, aby zhodnotila svou pozici a neskončila jako moderní Jana z Arku. Kdyby Jana po vítězství u Orleánsu či nejpozději po korunovaci Karla VI. francouzským králem řekla politice sbohem, nemusela hořet – zda by byla i pak národní francouzskou hrdinkou, je ovšem otázka, kterou už nikdo nezodpoví.  Ani ona ani Mistr Jan Hus by bez hranice nehráli v historii svých národů tak významnou roli jako hrají.

               Gretino vystoupení má už politické důsledky, v Rakousku získali ve volbách nejvíc zelení a budou dokonce v rakouské vládě. Zelená je moderní červená, současně s vzestupem zelených stran klesá popularita sociální demokracie – zelení jsou moderní sociální demokracií se všemi pozitivy i neduhy, jako je například jejich radikální levé křídlo. Politická scéna se přebarvuje, musím přiznat, že minimálně s rakouskou změnou nejsem nespokojený. Uvidíme, co nám nový rok 2020 přinese.

               Svět se v roce 2019 nestal lepším. A tím nemyslím úmrtí Karla Gotta, které se vládnoucí garnitura snažila nestoudně zneužít. Z Gotta se snažili vytvořit protipól Václava Havla. Člověk, který dosáhl úspěchu, když se aranžoval s komunistickým režimem, byl většině obyvatelstva mnohem bližší, než člověk tomuto režimu odporující. Ústilo to až do absurdní snahy o státní pohřeb či přejmenování pražského letiště.

               Mnohem horší pro svět je skutečnost, že se USA vzdaly své funkce udržovatele pořádku. Samozřejmě, policajta nemá nikdo rád, ale bez něj to prostě nejde. Uvolněné místo převzaly Rusko, Čína a Turecko, čili země, které nemají se západními hodnotami nic společného. A jestliže se z policajta stal žoldnéř, bojující za saúdské peníze, je důvod k znepokojení nabíledni. Podzimní volby v USA budou mít tedy zásadní význam nejen pro Američany, ale pro celý demokratický svět. Snad tedy dojde k zásadní změně, ačkoliv to tak zatím nevypadá.

               Přál bych si, aby se Cimrmanova poučka uplatnila a to v pozitivním smyslu. A přál bych to nám všem.

               Mimochodem, Cimrman si myslí, že i pro narození významných lidí by se měla volit zapamatovatelná data. Čili rodiče s vysokým inteligenčním kvocientem, u nichž je nebezpečí, že by mohli zplodit génia, by se měli dát do práce. Času je málo, nezapomeňme na devítiměsíční lhůtu.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.