Bond

Jeho jméno je Bond. James Bond. Za časů komunistického režimu jsme o něm nesměli vědět. Když byl u mne na návštěvě můj finský přítel, nemohl pochopit, že o tomto hrdinovi nic nevím. Abych taky věděl, když stále bojoval proti komunismu a všude jej porážel!
Ale o tom psát nechci. Otázka totiž je, v čem je jeho úspěch – a ten spočívá v tom, že vždy a všude zůstává „cool.“ A to je cesta k úspěchu. Byli jste někdy na sezení vysokých prominentů, kde jste neměli absolutně nic co hledat? Já ano.
Začalo to tím, že jsem ve své poštovní schránce našel pozvánku na zasedání v centrále koncernu KAGEs (Štýrský zdravotnický koncern) na téma zřizování geriatrických oddělení s ručně psanou poznámkou mého šéfa primáře : „Jsem v té době na dovolené, zastup mne.“ Šéfův rozkaz je svatý, nezapochyboval jsem ani na chvilku a v daný den jsem se vydal do Grazu, abych se v danou hodinu zúčastnil onoho sezení. Očekával jsem velký sál s padesáti, možná sty účastníky, kteří budou frontální přednáškou seznámeni se strategií koncernu. Překvapilo mne, že sezení se má konat v podkroví na třetím poschodí budovy centrálního ředitelství, o žádném větším sále v této lokalitě jsem nevěděl. On tam totiž taky žádný není! Vstoupil jsem do místnosti a pochopil jsem, že je zle. Byl tam jen jeden stůl a kolem něj třináct židlí. V prvním okamžiku jsem se chtěl otočit a dát na útěk, za mnou ale už přicházeli další účastníci a cesta k útěku byla zablokována. A už se ke mně blížili první účastníci sezení a podávali mi ruku. Rozhodl jsem se, že zůstanu „cool“. Pokud se totiž tváříte naprosto přesvědčivě, že na místo, kde právě jste, patříte, uvěří vám to i na zasedání vlády v Nairobi, i když budete modrooký blonďák. Potřásl jsem si rukou s prvním – finančním přednostou koncernu a vyslovil jsem skoro zřetelně své jméno. Nezeptal se, odkud jsem a co tam hledám, takové otázky jsou nepatřičné, prokázal by tak svou vlastní neznalost. A stejnou kartou jsem pak mohl hrát, když jsem si třásl rukou s prezidentem koncernu, s rektorem university, s ředitelem fakultní nemocnice či s předsedou sdružení primářů. Jediné, co mne znepokojovalo, byl počet židlí. Bylo zřejmé, že až se dostaví všichni, bude jedna židle chybět. Ale osud přeje odvážným. Když sezení začalo, bylo nás právě třináct včetně zapisovatelky. Začalo se jednat. Teprve s desetiminutovým zpožděním se dostavil prezident lékařské komory. Poněkud konsternovaně hleděl ke stolu, kde pro něj židle očividně chyběla. Ani teď se ale nezačalo zkoumat, kdo je tam navíc. Zapisovatelka prostě odběhla a vrátila se se čtrnáctou židlí.
Sezení probíhalo řadou diskusních příspěvků. K řadě z nich bych sice měl leccos co říci, ale zdržel jsem se. Protože pak, jedno jak fundovaná by moje poznámka byla, by se přece jen někdo mohl zeptat – a odkud vy vlastně jste a koho tu zastupujete. Proto mi nezbylo než se moudře a zamyšleně tvářit a občas souhlasně pokývat hlavou. Pokud mlčíte, mohou vás považovat za cokoliv, třeba i za filosofa. Takticky jsem tedy za celé dvě hodiny nepronesl ani slovo, nicméně jsem si vysloužil za svůj postoj několik pochvalných či dokonce spikleneckých pohledů.
Jen co sezení skončilo, rychle jsem podal všem ruku a opustil spěšným krokem sál. Důležití lidé mají vždycky naspěch, nikoho tedy nepřekvapí, když nezůstanete na následovou neformální diskusi. Musíte se tvářit jen dostatečně vystresovaně a občas se ke konci debaty nenápadně podívat na hodinky (garantuji vám, že si toho ti nejdůležitější z přítomných všimnou a budou to správně interpretovat vaší důležitostí a zaměstnaností).
Když jsem měl budovu centrály koncernu konečně za zády, mohl mi konečně vyrazit na čele i na zádech a vlastně na celém těle pot. Taky vyrazil. Zbývalo už je zjistit, jak to, že jsem se na takovém sezení ocitl. Řešení nebylo lehké najít, ale díky mým detektivním vlohám (vždyť už jsem říkal – 007) jsem na to přišel.
V době, kdy do nemocnice přišlo pozvání na toto sezení, byl ředitel Graf, pověřený koncernem vypracováním koncepce potřeby geriatrických oddělení ve Štýrsku, právě na dovolené a zastupoval jej krátkodobě můj šéf. Ten si nevšiml, že je pozvání adresováno přímo na Grafa, zjistil, že v čase zasedání onoho grémia je na dovolené zase on a tak delegoval cestu na danou schůzku na svého zástupce – tedy mne. Nu což, co se týká koncepce geriatrie, byl jsem nejlépe informovaný oberarzt v zemi. A proto taky vím – ale to jen mezi námi – že se z toho tehdy diskutovaného projektu prakticky nic neuskutečnilo.

1 comment

  1. Hana Kotučová 13.3.2011 at 11.47 Reply

    Moc pěkná povídka a často pravdivá, kdy se člověk opravdu úplně něvinně octne, kam ale vůbec nepatří.
    Nám se s Romanem povedlo něco takového v Ománu. Měli jsme objednaného řidiče na celodenní výlet po okolí na západ od města Salalah.Najednou nás řidič zavezl na staveniště a s důležitostí nám vykládal, jak se tady bude stavět obrovský komplex vesniček a 5 pětihvězdičkových hotelů. Byla jsem naštvaná, že místo krás přírody nás veze na staveniště, ale než jsem mu stačila nadat a říct aby to otočil, že nás to nezajímá, už jsme seděli v obrovké prosklené kanceláři s obrovskou maketou projektu a dostávali výklad,jako možní zájemci pětihvězdičkového hotelu. Roman, který kromě Hello, how are you ,neumí nic anglicky, tak jen hlavou významně pokyvoval a já s mou špatnou angličtinou jsem se začala vyptávat na projekt jako velmi vážný zájemnce.
    Prostě jak říkáš, zůstat cool a dělat jako že se Tě to týká ………..

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *