Becketův syndrom a reforma polské justice

Syndrom Tomáše Becketa prosím neplést s Behcetovým syndromem. Behcetův syndrom je termín medicínský a popisuje určitý typ vaskulitidy, tedy zánětlivého onemocnění cév. Becketův syndrom je syndrom politický, objevuje se ale stále znova a je pro postiženého minimálně stejně nebezpečný jako syndrom Behcetův – pokud ne víc.

Pro ty, kteří nejsou zcela v obraze, si dovolím postavu Tomáše Becketa připomenout.

Tomas becket

Tomáš Becket zvaný také Tomáš z Cantenbury se narodil v roce 1118 v Londýně v bohaté normanské rodině. Protože byl chytrý, poslali ho rodiče na studia, vystudoval v opatství Merton a v Paříži (Normani byli vázáni na svou někdejší domovinu Francii, jejich jazykem jakož i úředním jazykem anglického království byla francouzština, a proto studovali ve Francii – spisovnou anglosaštinu, tedy první spisovnou angličtinu dal kodifikovat až Eduard I. který vládl v letech 1272- 1307). Po ukončení studia pracoval nějakou dobu jako finanční úředník, potom nastoupil do kurie canterburského arcibiskupa Theobalda. Odtud byl poslán na studia do Bologni a do Auxerre a v roce 1154 se stal arcidiákonem v Cantenbury. Ve stejném roce se stal novým anglickým panovníkem dvacetjednaletý Jindřich II. Plantagenet a o rok později si vybral Tomáše na návrh arcibiskupa Theobalda za svého kancléře. Nebyla to jednoduchá pozice.

Jindřich II. byl už ve svých mladých letech známý bouřlivák. V roce 1152 byl po smrti svého otce ve Francii, aby složil lenní přísahu za obrovská území, která ve Francii (jako vévoda normanský a hrabě z Anjou a Maine) ovládal. Tam vzplanul vášní k manželce francouzského krále Ludvíka VII. Eleonoře, která byla o 11 let starší než on. Ta mu lásku opětovala, opustila manžela, který byl pro ni prostě příliš zbožný a zřejmě málo aktivní v posteli, nechala se s ním rozvést!!! – to prosím ve dvanáctém století. Udala jako důvod blízké příbuzenství se svým chotěm, francouzským králem a o tři měsíce později se provdala za Jindřicha, ke kterému měla úplně stejně blízký příbuzenský vztah. O rok později porazil Jindřich svého soka v boji o anglický trůn Štěpána z Blois a po Štěpánově smrti o rok později nastoupil na anglický trůn. Tomáš se stal blízkým přítelem a pravou rukou mladého panovníka. Zasazoval se za uznání podivného manželství svého pána, vedl mnoho diplomatických misí, vedl dokonce do boje královské vojsko. Kromě toho se vyznamenával stejně jako král sám v zábavách, pitkách, nahánění povolných žen, rozhazování peněz a bezvýhradnou podporou králových zájmů, zejména v boji s anglickou a římskou církví.

Právě proto prosadil Jindřich v roce 1162 jeho zvolení za arcibiskupa z Cantenbury. Předpokládal, že se jeho dlouholetý přítel stane povolnou figurkou, která ho bude v jeho zápase o svrchovanost nad církevními úřady a daněmi podporovat. Jenže se stalo něco neočekávaného.

Světák Tomáš si uvědomil důležitost svého úřadu a rozhodl se podřídit mu svůj osobní život. Změnil svůj životní styl, ze šviháka se stal najednou asketa oblékající se do prostého oděvu z hrubé vlny a okamžitě se vzdal úřadu královského kancléře, protože poznal konflikt zájmů, které by tyto dva úřady znamenaly.

Tomáš se emancipoval, podřídil se plně zájmům církve a svého úřadu. Oponoval králi v daňových záležitostech a nedovolil, aby byli církevní představitelé souzeni za své přečiny světskými soudy, pokud je projednal už soud církevní. Největším problémem pak bylo právo na svobodné odvolání se do Říma k papeži jako nejvyšší instituci. To bylo pro Jindřicha totéž co červený hadr pro býka. Britové měli vždycky tendenci odtrhnout se od Evropy a jejích mocenských a politických struktur. Poprvé to udělali už v roce 410, kdy od nich odešly římské legie, podruhé právě za Jindřicha Plantegeneta, pak za Jindřicha VIII., Alžběty I., za Wiliama Pitta či naposledy za Jamese Camerona. Tedy nic nového pod sluncem.

Jindřich II. požadoval dodržování takzvaných Clarendonských konstitucí, což byla dohoda z roku 1107 mezi jeho dědečkem Jindřichem I. a tehdejším canterburským arcibiskupem Anselmem. Podle těchto konstitucí byli arcibiskupem jmenovaní preláti povinni přísahat věrnost králi. Becket nejdříve tuto dohodu v roce 1164 přijal, když pak ale poznal její důsledky, zavrhl ji a postavil se králi na odpor. Král proti němu vykonstruoval proces a Tomáš se odvolal proti rozsudku k papeži. Potom utekl z Anglie a žil šest let ve vyhnanství. Po formálním smíru s králem se vrátil v roce 1170 do Anglie, aby byl konfrontován s novou královou provokací. Král Jindřich nechal svého nejstaršího žijícího syna Jindřicha v roce 1170 korunovat za spoluvládce ve Westminster abbey biskupem z Yorku, i když to bylo svaté právo canterburského arcibiskupa. Becket se nehodlal pokořit ani teď a všechny zainteresované biskupy (tedy náležející králově straně) exkomunikoval z církve. Vzteky nepříčetný Jindřich zvolal v přítomnosti svých dvořanů: „Copak mě nikdo nezbaví toho otravného preláta?“ Čtyři baroni si to vyložili jako královo přání, odjeli za Becketem a zavraždili ho přímo v jeho kostele.

Papež smrt svého věrného služebníka ihned politicky využil a už v roce 1173 ho vyhlásil za svatého.

Becketovým syndromem se tedy nazývá situace, kdy politik, původně dosazený do funkce jako loutka všemocného diktátora, pochopí důležitost svého úřadu a rozhodne se sloužit tomuto úřadu a odepře poslušnost svému pánovi. Že je to rozhodnutí nebezpečné, je zřejmě každému jasné.

Jeden z posledních příkladů byl slovenský prezident Ján Kováč. Dosazen do úřadu Mečiarem jako poslušný vykonavatel jeho rozkazů, dokázal se brzy vzepřít diktátu svého premiéra a jeho strany a začal jednat nezávisle – a politicky korektně. Vysloužil si za to nehynoucí nenávist, která se mimo jiné projevila únosem jeho syna do Rakouska, dehonestací v sdělovacích prostředcích, útocích na jeho mítincích či tím, že mu před jeho palác postavili velké hodiny, které odpočítávaly minuty jeho úřadu.

A teď udeřil Becketův syndrom znovu – a to v Polsku. Prezident Andrzej Duda, dosazený do úřadu předsedou strany PIS Jaroslavem Kaczynským, se vzepřel svému pánovi. Jestliže se ještě minulý rok projevoval jako Kaczynského loutka, kdy podepsal  všechny problematické zákony včetně reformy ústavního  soudu, tentokrát se rozhodl prezidentský úřad dále nekompromitovat. Úřad, který zastává mu je důležitější než přízeň jeho ochránce a tutory. Duda začal jednat jako nezávislý politik, což mu musí logicky přinést nenávist jeho někdejšího šéfa.

Duda

Pro Jaroslava Kaczynského byla reforma soudnictví úhelným kamenem jeho moci. Při jednání v parlamentu nadával všem oponentům do „kanálií a zrádců.“ Proč? Jaroslav je postižen paranoiou. Je přesvědčen skálopevně, že smrt jeho bratra-dvojčete Lecha při letecké neštěstí ve Smolensku byla atentátem a spiknutím. Soudní vyšetřování toto jeho přesvědčení nepotvrdilo (spíš se zdá být pravděpodobné, že podnapilý Lech Kaczynský nutil piloty ve Smolensku přistávat, i když oni nechtěli). Pro Kaczynského je to jasný důkaz, že soudcové a vyšetřovatelé jsou součástí tohoto spiknutí. Hodlá dosadit takové, kteří jeho podezření potvrdí. Už při minulých reformách sloučil funkce ministra vnitra a generálního prokurátora. Teď měl ministr, tedy vlastně generální prokurátor, jmenovat soudce nejvyššího soudu. Což by v praxi znamenalo, že pokud by soudce nesoudil podle představ generálního prokurátora, mohl by ho tento odvolat a nahradit jiným. Cesta k politickým procesům by byla otevřena. Ne nadarmo Kaczynský prohlásil, že chce vrátit justici ke starému „osvědčenému“ typu – tedy justici z časů komunismu, kdy museli soudci poslouchat politické instrukce a podle nich soudit.  Soudy jsou mnoha lidem solí v očích, navíc soudci neručí za své rozsudky ničím. Jestliže lékař špatně léčí, je volán k zodpovědnosti. Dokonce i zkorumpovaný politik může – i když naprosto výjimečně – skončit ve vězení. Soudce – i kdyby byl usvědčen, že proces manipuloval – nemůže být volán k zodpovědnosti. Pokud je nespravedlivě odsouzený propuštěn na svobodu, odškodné mu platí stát, tedy daňoví poplatníci, nikdy soudce, který ho poslal nespravedlivě za mříže.

Je to prostě část demokracie. Stejně jako ona těžkopádný a nespolehlivý systém, ale přesto stále lepší než všechny ostatní. Vyčištění justice od komunistických kádrů je stejně zdlouhavý a bolestivý proces jako byla denacifikace soudnictví v Německu a Rakousku (který ještě stále není zcela dokončen). Jenže pokoušet se o to jediným řezem z pozice státní moci může vést pouze k jednomu – k zneužívání justice k politickým účelům. Zejména, když v čele státu stojí člověk trpící paranoiou. Stačí se podívat do Turecka.

Mimochodem nejvyšší soud rozhoduje i o výsledku voleb. Čili pokud by se výsledky příštích voleb Jaroslavovi nelíbily, mohl by podat stížnost k soudcům, které by k tomu účelu sám vyjmenoval- pardon samozřejmě ne on, ale jeho ministr vnitra a generální prokurátor v jedné osobě. Výsledek by byl dost předvídatelný. Zatím ovšem strach mít nemusí, stále by jej volilo přes všechny jeho skopičiny 38 procent Poláků a volby by s přehledem vyhrál.

Jarosław_Kaczyński_(5)_(cropped)

Duda tedy tento vývoj zablokoval. Může počítat s odvetou. Zlověstné mlčení stranické centrály PiS je zlým znamením. Vzteky nepříčetný rudý Jaroslav Kaczynsky také. Zda bude muset Duda trpět tak jako Ján Kováč, to se ještě ukáže. Doufejme, že nedopadne jako Tomáš Becket sám.

Duda prokázal nejen morálku a úctu ke svému úřadu, ale i občanskou statečnost. Maďarští prezidenti Pál Schmitt, László Kövér, János Áder, turecký prezident Abdullah Gül či ruský Dmitrij Medvěděv tolik odvahy neměli. Všechna čest.

„Jeszcze Polska nie zginela.“

 

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *