Dnes tedy vstoupí mezi světce Jan Pavel II. a Jan XXIII., dva papeži pohnutého dvacátého století. Přiznám se, že mám se svatořečením vnitřně tak trochu problém. A to s jakýmkoliv. I když to bylo právě svatořečení svaté Anežky české, které v listopadu 1989 zlomilo komunistům v Praze definitivně vaz.

            Společenství svatých je součástí vyznání víry a každý dobrý katolík je tedy povinen na ně věřit. Tedy věřit, že jsou jakýmsi shromážděni v nebi a denně se přimlouvají u Boha za nás hříšníky – to je jaksi jejich pracovní náplň. Zda taková představa odpovídá poměrům a myšlení člověka v 21. století, je samozřejmě otázka. Protestanti s tím problém nemají, jedním z prvních činů Lutherovy reformy bylo, že společenství svatých zrušil.

            Po pravdě řečeno mi byl tento čin vždy značně sympatický. Svatí a jejich kult je totiž tím nejpohanštějším, co křesťanské náboženství obsahuje. Byl také vytvořen z naprosto pragmatických důvodů – pohani se tak mnohem snadněji získávali pro konverzi ke křesťanství, protože měli svého místního „bůžka“ kterého mohli uctívat ve svém kostele a jenž byl náhradou za jejich někdejší tým přírodních bohů. Samozřejmě se nedá nezapomenout i na ekonomický aspekt – uctívání svatých a poutě k jejich ostatkům byly vždy lákavou příležitostí odlehčit peněženkám poutníků – nikdy tomu nebylo jinak a nebude tomu jinak ani teď. V rodném městě Jana Pavla II. Wadowicích kvete kult slavného rodáka už teď, jakým způsobem se změní (tedy naroste) po dnešku si ani nedokážu představit. Wadowicím se bude určitě dařit lépe.

            Ostatky svatých byly vždy skvělým zbožím – i našim věrozvěstům Cyrilovi a Metodovi otevřely právě ostatky svatého Klimenta, jež našli na Krymu, dveře do Vatikánu, štýrský vévoda Ferdinand pozdější král Ferdinand II. obdržel z Vatikánu od Papeže Pavla V. v roce 1617 jako odměnu za násilné pokatoličtění Štýrska ostatky několika svatých (mezi nimi svatého Martina), jež jsou teď vystaveny v grazském dómu v truhlách, v nichž kdysi gorizijská hraběnka Paola di Gonzaga přivezla své věno z Mantovy do Goricie.

            Samozřejmě, že mezi svatými je spousta – s jistotou se dá říci naprostá většina lidí, kteří skutečně žili příkladným, pokud chcete, tedy „svatým“ životem. Jenže je mezi nimi i spousta mužů i žen, kteří byli mezi svaté povoláni pouze z politických důvodů. Jako například svatý Tomáš Becket, kanonizovaný roku 1173 už tři roky po své smrti. Zaplatil svým životem za to, že proti vůli svého krále prosazoval v Anglii papežská nařízení (šlo o odvádění daní do Říma, z nichž měla Anglie (UŽ TEHDY!!!) výjimku a o to, že církevní osoby neměly podléhat světským soudům a mohly se proti každému odsouzení odvolávat k papeži do Říma, jinými slovy měly svobodu nedodržovat zákony země, ve které působily). Král Jindřich II. Plantagenet se logicky s takovými privilegijemi kněží nehodlal smířit a konflikt skončil Tomášovým zavražděním. O pouhé tři roky později už následovalo svatořečení arcibiskupa Tomáše, hlavně proto, že papež Alexandr III. chtěl prostě krále Jindřicha přinutit k pokání a hlavně jej pořádně naštvat – to druhé se podařilo naprosto, to první aspoň zdánlivě – v roce 1174 se nechal král před hrobem světce bičovat, aby se tak zbavil pocitu viny za jeho smrt.

                Mezi světci je i řada papežů, dnes se tedy nestane nic nového. Co se týká papežů z počátku křesťanství, z nichž mnozí (jako například svatý Kliment) zemřeli za svou víru mučednickou smrtí) se v podstatě proti jejich uctívání) nedá nic podstatného namítat. Ovšem mezi světci je například i Řehoř VII., jenž se proslavil především, tím, že vyvolal válku o investituru. Přinutil krále Jindřicha IV. k jeho potupně cestě do Canossy, kde nechal krále tři dny mrznout ve sněhu před bránou hradu a dosáhl tak prvního (a zatím pouze dočasného) politického triumfu církve nad světskou mocí. Nakonec ale, když Jindřich přitáhl s vojskem k Římu, „pozval“ na svou ochranu Normany z italského jihu (za tím účelem musel napřed zbavit normanského krále Roberta Giuscarda exkomunikace, ale účel už tehdy světil prostředky) a ti spálili dvě třetiny Říma a vyvraždili třetinu jeho obyvatelstva. To vše ve jménu „svatého“ papeže, který poté ani v Řím nemohl zůstat (tak ho zbytek obyvatelstva nenáviděl) a zemřel v exilu v normanském Salernu, kde je i pochován.

            A mezi svatými je i Pus V. papež v letech 1566 – 1572, asi nejfanatičtější muž na papežském trůně, jehož vláda stála život tisíce lidí. A to nejen prostitutek, které nechal topit v Tiberu. Když poslal své oddíly na pomoc francouzským katolíkům v jejich krvavých válkách s hugenoty, udělil rozkaz veliteli těchto vojsk hraběti ze Santa Fiory: „Nezatýkat žádné hugenoty a toho, kdo se vám dostane do rukou, okamžitě zabít.“ Poté si stěžoval, že hrabě nedodržel jeho nařízení „okamžitě zabít každého kacíře, na něhož narazí“. Doslova se opájel masakry protestantů v Cahors, Tours, Amiensu či Toulouse, vévodovi z Alby, masakrujícím povstalé protestantské Holanďany, poslal požehnaný klobouk a meč. I on je ale od roku 1712 ve společenství svatých. Ostatně ani svatořečení takových svatých jako Jana Nepomuckého není tak zcela bez problémů a zakládá se na naprosto mylných či dokonce politicky motivovaných pověstech. Svatého Prokopa zase jmenoval papež Inocenz III. svatým jen proto, že nechtěl souhlasit s rozvodem českého krále Přemysla Otakara I. s Adlétou míšeňskou a chtěl tímto svatořečením získat obyvatelstvo na svou stranu a tedy proti panovníkovi. I když proti osobě svatého Prokopa se nedá nic namítat, jeho svatořečení bylo jednoznačně politickým aktem.

            Není to tedy úplně bezproblémová společnost, do níž se papeži Jan Pavel II. a Jan XXIII. Dostanou. Zatímco u Jana Pavla jsem si zcela jist, že jeho vlastní svatořečení bylo i cílem jeho jednání, (svatořečení přímo miloval!) u Jana XXIII si myslím, že by byl spíše proti. Těžko by člověk hledal dva tak rozdílné typy mužů, než jsou tito dva moderní papežové. Zatímco Jan XXIII. se snažil církev otevřít lidu, modernizovat a udělat ji atraktivní pro moderního člověka a hledal dialog s každým – dokonce i s komunistickými režimy, Jan Pavel II. se snažil církev zakonzervovat v podobě skoro středověké a jeho hlavním politickým úkolem (a řekněme, že v tom byl opravdu pozitivní) byla porážka komunistického systému. Jestliže ovšem Jan XXIII. chodil pěšky mezi lidmi a stranil se velkých vystoupení, Jan Pavel II. takové své velkolepé prezentace doslova miloval. On sám vyjmenoval víc svatých než všichni papeži před ním dohromady, způsobil mezi svatými doslova inflaci – a to na konci dvacátého století!A neváhal ani před kanonizacemi s jasně politickým podtextem – ať už se jednalo o svatořečení Jana Sarkandra nebo třech košických mučedníků. (Ti byli zabiti protestanty jako odpověď na vraždění evangelíků v Prešově) Jestliže se Jan XXIII.  snažil církev otevřít a plnit tak misi svatého Pavla získávání duší mezi nevěřícími a pohany, Jan Pavel II. budoval z církve uzavřenou sektu přesvědčených, kdo ho má rád, může říci, že tím navazoval na svatého Petra. Já jsem byl vždy obdivovatel mise svatého Pavla.

 

            Jestliže tedy František jmenuje svatými oba tyto muže najednou, jakoby hledal kompenzaci. Svatořečení Jana Pavla II. zřejmě opravdu nemohl zabránit – i kdyby hned chtěl. Benedikt XVI. už vše připravil natolik, že se proces svatořečení vlastně nedal zastavit – tento proces svatořečení svého předchůdce a mentora byl ostatně jedním z hlavním úkolů předcházejícího pontifika. Že bude společně s Wojtylou svatořečen i Roncalli, je jakýmsi symbolem, že František nehodlá pokračovat v cestě, po níž vedl svou církev Jan Pavel II. Návrat k politice Jana XXIII. je něco, co by mohlo oslovit nejen přesvědčené, ale i váhající. Je to určitý symbol, který je mi sympatický. Zda by Jan XXIII. se svým svatořečením souhlasil, bych si dovolil pochybovat, myslím ale, že za daných okolností by se s ním smířil.

            Přesto bude dnešní svatořečení posledním velkým vystoupením Jana Pavla II. Tomu se nebude dát zabránit, Jeho příznivci budou mít mezi přítomnými ve Vatikánu určitě převahu – možná 100 ku jedné, možná ale jen deset ku jedné. Aspoň toto bych si opravdu přál.

            Dnešní svatořečení je pro mne ale důkazem, že církev se ještě svých středověkých praktik tak úplně nezbavila. Už proto, že podmínkou svatořečení jsou „zázraky“, jež světec vykonal, které jsou zkoumány příslušnou komisí – stejně jako někdy okolo doku 1300! Jistěže, svatořečení je velká slavnost a rituál a společnosti žijí svými rituály. Otázka je, kolik z dnešních věřících (a tedy příslušníků církve) naplní dnešní slavnost pocity štěstí a kolik pocity trapnosti. Podíl těch druhých se zejména mezi mladými lidmi totiž nebezpečně zvětšuje. A ti – ať se to církevní vrchnosti líbí nebo ne, představují budoucnost nejen společnosti ale i církve.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.