Co se v posledních dnech odehrává v naší (ale nejen v naší) ambulanci je prostě nezvládnutelné. Před ambulancí se řadí pacienti, částečně na lehátkách, doprovázeni personálem červeného kříže, který chce samozřejmě rychle odevzdat a odejít, což není možné, protože všechny místnosti jsou obsazené. Ještě víc stoupá nervozita u příbuzných těch stařečků, kteří přišli po svých (ti dovezení sanitkou mají právě z výše jmenovaného důvodu přednost a proto se ti opravdu chytří nebo zkušení nechají raději přivézt než by přišli sami). Jestliže člověk musí v sobotní službě (vedle 72 plně obsazených lůžek, z toho 5 intenzivních a z toho čtyři na umělém dýchání a konzilií na jiných odděleních) vyšetřit v ambulanci 38 lidí, není možné udržet patřičnou kvalitu. A člověk se marně ptá, nechápou to ti pacienti? Proč nejdou ke svému lékaři? Musí jim být přece jasné, že vystresovaný lékař, který neví, kam dřív skočit a který je vůbec nezná, je nemůže vyšetřit tak dobře jako jejich obvodní lékař nebo internista! Možná jim to jasné i je. Jenže roli hraje mnoho dalších faktorů.

1)      Přes týden v pracovní době si netroufají jít k lékaři ani se svými problémy ani se svými rodiči či prarodiči ze strachu, že by se u šéfa špatně zapsali a mohli by přijít o práci

2)      Obvoďák má dovolenou, má tam příliš mnoho pacientů, není samozřejmě přístrojově až tak vybaven.

3)      Na návštěvu k rodičům se chodí odpoledne nebo o víkendu, když pak stařeček nevypadá dobře, odvezou ho preventivně do nemocnice, aby se na něj doktoři podívali.

A oni stařečkové většinou dobře nevypadají. Stačilo se podívat na klientelu stojící před ambulancí a člověk měl odpověď na otázku – proč frekvence v ambulancích (jak nemocničních tak soukromých) neustále stoupají. Jestliže byli naši pacienti ještě před patnácti lety převážně šedesátníci a sedmdesátníci, osmdesátník byl výjimkou a devadesátníka jsme viděli jednou za rok, dnes jsou nejpočetnější skupinou pacienti jejichž věk začíná osmičkou a lidé starší než devadesát let tvoří podstatné procento.

A to je první odpověď na otázku, kterou si klademe a kterou by měli zodpovědět politici. Celá tato skupina pacientů před patnácti lety už nežila. Medicína je sice dokázala zachránit, udržet na životě, nedokázala je ale uzdravit. Z pacienta, který by byl zemřel, se stal chronicky nemocný. Takový, který potřebuje další návštěvy u lékaře, léky, péči a opakované hospitalizace. To je objektivní stav, těmto pacientům člověk nemůže zazlívat, že přijdou. Spíš má sám výčitky, že se jim vzhledem na pracovní zatížení nedokáže věnovat podle svých představ.

Očekávání obyvatelstva, co se týká možností medicíny, totiž masivně narostlo. Veřejné sdělovací prostředky od televize, přes noviny až po internet šíří víru že je prakticky všechno možné. Možné je opravdu hodně, kardiologie a léčba srdečních infarktů prodělal pravou revoluci, léčba mozkových příhod se snaží tento stav napodobit, léčba určitých druhů rakovin se zrevolucionovala a dokáže uzdravit nepoměrně více lidí než ještě před patnácti lety. Všechno ale možné není, ne všichni jsou ale ochotni, si tuto skutečnost připustit.  Jestliže je rodina naprosto šokovaná, že by mela jejich 85 letá babička zemřít, dá se to ještě pochopit. Jestliže ale víte, že ona babička (120 kilo těžká a následkem toho už 20 let diabetička na inzulínu), má za sebou už mozkovou příhodu, srdeční infarkt, a teď byla nalezena v bezvědomí pod stolem a poté laicky resuscitovaná, což jednak nepřečkal dobře její mozek, který utrpěl fatální škody a navíc díky jejím poruchám srdečního rytmu vstřelila během resuscitace krevní sraženina do stehenní tepny, ucpala ji a přivedla celou nohu k odumření, pak je pro mne ten agresivní údiv příbuzenstva těžko pochopitelný. Je ale tady a představuje další stresový faktor.

Dalším a ne právě nepodstatným momentem je změna myšlení lidí, související s naší konzumní společností. Přicházejí do ambulance, zejména o víkendu, s chronickými onemocněními anebo prostě jen tak, aby se na ně doktor podíval. V nemocnici mají přece kompletní vybavení, co obvodní lékař nemá. A tak by se přece doktor mohl podívat na vyrážku, která ho už trápí tři měsíce. Ve dvě v noci přijde člověk do nemocniční ambulance, protože nemůže spát. Anebo při návratu z diskotéky ve tři ráno, protože ho už týden píchá pod pravou lopatkou. To nejsou nadsazené případy, ty všechny jsem v poslední době zažil.  U specialisty se čeká na termín dlouho. Samozřejmě by v Rakousku byla možnost navštívit tzv. “Wahlarzta“, jenže tam by člověk musel část honoráře zaplatit. V nemocniční ambulanci je to zadarmo. Je to tak trochu mc-donaldizace myšlení. Rychlost obsluhy a nízká cena jsou mnohem důležitější než kvalita. Hlavně se rychle a levně najíst, hlavně se rychle a levně nechat ošetřit.

To všechno jsou nezvratné skutečnosti.  Zodpovědná místa by měla reagovat. Reagují, Můj šéf byl povolán na vedení koncernu na koberec a byl seřván za to že – a teď pozor „výkony, které naše oddělení odvádí, přesahují výrazně jeho kapacitu, jak po personální tak po materiální stránce.“ A on s tím má okamžitě něco udělat. Neřekli mu, co. Zda má vystřílet polovinu okresu nebo ve čtyři zavřít dveře ambulance a vyvěsit ceduli, že z důvodu naplněných kvót výkonů budou další pacienti ošetřeni až příští rok.

Přáli bychom si aspoň minimální ochranu našeho zdraví a života. Možná by stačilo zavést poplatky za návštěvu nemocniční ambulance. Tím by se odblokovala částečně aspoň ta poslední skupina pacientů, kteří skutečně v nemocnici nemají co dělat a uvolnily by se ruce pro práci na těch skutečně nemocných. K tomu ale není politická vůle.  Na otázku, proč tomu tak je, vám nikdo neodpoví.

Lékaři s podporou ze strany politiky nikdy nemohli a ani nebudou moci počítat. Lékař je totiž úhlavní nepřítel ministra financí a ten má ve vládě vždy jedno z hlavních slov. Lékaři zaprvé stojí peníze. Zadruhé předepisují léky, které taky stojí peníze. Navíc udržují na životě převážně staré lidi, kteří dostávají starobní důchod a to taky stojí peníze. A v nejhorším případě vyprodukují pacienta, který potřebuje ošetřovatelskou trvalou péči a to stojí ještě víc peněz. A za to všechno ještě chtějí od státu honorář. Je to samozřejmě drzost a ta musí být potrestána. Dalším problémem je, že se mezi politiky nachází jen minimální počet lékařů a pokud, jsou to většinou takoví, kteří v tom povolání selhali, nebo je prostě nebavilo a tak se rozhodli dělat něco jiného. Že by zdravotníci, padající díky svému přetížení právě na hubu, od těchto kolegů v poslaneckých lavicích dostali skutečnou podporu, s tím se počítat nedá. V podstatě by byli politici a zejména ministr financí nejradši, kdyby se sektor zdravotnictví podařilo zcela zničit nebo ho kompletně převést do soukromého sektoru. Jako už  se to víceméně podařilo ve Velké Británii. Kdyby odešli všichni lékaři (s výjimkou těch v sanatoriích a klinikách, kde se léčí samotní politici) bylo by to vůbec nejlepší řešení. Když se totiž musí zavřít oddělení nebo nemocnice pro nedostatek lékařů, tak za to přece ten příslušný politik vůbec nemůže a to by měl pochopit i volič. Že se povolání lékaře stává stále méně atraktivním, je nezvratným faktem. Jedním z důkazů tohoto trendu je i to že se medicína stále více feminizuje. To prosím není žádný znak nízkého ocenění ženské práce, právě naopak, ženy jsou ta obdivuhodná stvoření, která se ve své větší připravenosti se obětovat, ještě o toto povolání stále zajímají. Jak ale mají spojit pracovní zatížení, které na ně čeká, s posláním matky a se založením rodiny? Pokud si někdo myslí, že jim politika vyjde vstříc, velmi se mýlí. Je to jen a jen jejich problém, volba povolání je přece věc svobodné vůle. A že jim nakonec ještě bude zkrácen důchod, protože s koncem studia po 25.roku věku nejsou schopni naplnit předepsaných odpracovaných 40 let pro výpočet důchodu, to je taky jejich problém. Jak svého času vyhlásila ministryně školství!!! Gerer – každý se může svobodně rozhodnout, zda chce studovat nebo pracovat. Takto podporovala vzdělanost národa!

Když pak lékaři svému zoufalství dají průchod v akcích jako „Děkujeme odcházíme“ postaví se sdělovací prostředky do jedné linie proti nim. Referují přece po celá desetiletí o chybách v léčbě, kde je většinou vinen zlý lékař a teď by měli přejít na opačnou stranu barikády? Samozřejmě že se chyby stávají, nikdo není vůči omylům imunní, a kdo pracuje, nutně někdy chybu udělá. Bezchybní jsou jen ti, kdo nedělají nic.

V čase hospodářské krize, kdy má ministr financí hluboko do kapsy, je situace samozřejmě ještě horší.  Peníze prostě nejsou, šetří se všude, na vzdělávání, na infrastruktuře, na policii, armádě, vědě (samozřejmě ne při záchraně zadlužených bank) a teď by měly ještě stoupat náklady na důchody penzistů a na personál v nemocnicích?

Samozřejmě že při každých dalších úsporách, zavírání oddělení, redukci lůžek, dodá příslušný politik, že „pacient to nesmí pocítit.“ Tím se zbavil zodpovědnosti za nepopulární kroky, a pokud to pacient přece jen pocítí, protože už nemá nemocnici 20 ale 70 kilometrů daleko a v ambulanci je místo deseti čtyřicet jiných pacientů a lůžko se pro něj prostě nenajde, jsou vinni lékaři. Dostali přece jasný politický pokyn, že to pacient pocítit nesmí! Jak to, že se takového jasného příkazu nedrží? Další neodpustitelná drzost.

V Rakousku vyřešili tento problém po svém. Prostě vyloučili lékařskou komoru z reformního týmu. Ve skupině, která má přeorganizovat (rozuměj zredukovat) rakouský zdravotní systém, sedí jen zástupci politiky a pojišťoven. Tedy nikdo ze zdravotníků! Ministr zdravotnictví je vyučený zámečník a svůj předministerský život strávil jako předseda odborů v železářském koncernu VÖEST v Linci. Diví se někdo tomu, že se zdravotníci cítí být vydáni na milost a nemilost a mladí to už řeší jediným možným způsobem – už 3000 mladých rakouských lékařů pracuje v zahraničí – v Německu, ve Švýcarsku, ale i v Británii a ve Skandinávii.

A tu začíná paralela k zdravotnictví v Česku či na Slovensku. Pokud totiž někomu mé líčení rakouských poměrů připadalo nějak povědomé, nebyla to podobnost čistě náhodná. Ten problém, který jsem popsal, je problém globální. V Rakousku má pacient aspoň možnost nechat se připojistit, tedy platit soukromou pojistku a tím pádem přece jen ono stále se zužující ucho jehly pro všeobecné zdravotní zabezpečení obejít. Že se tomu česká vláda brání zuby nehty, nedokážu tak úplně pochopit.

Žijeme – bohužel – v době egoistické společnosti. Jestliže vlády nejsou schopny zabezpečit zdravotní péči všem svým občanům na nejvyšší úrovni a zaručit její dostupnost, pak by měly umožnit těm, kteří na to mají, zaplatit si ho. Pokud se tomu brání, jsou to jen svatouškářské pseudoargumenty.  Je přece jasné, že bohatý si to přednostní ošetření stejně vždycky zabezpečí. Pokud k tomu nemá možnost legální, udělá to úplatkem, čili prostředkem nelegálním. Ta zarputilá snaha o rovnost podporuje tedy jen korupci. Ale kdo už se bojí korupce, že? To by bylo stejné, jako se bát znečištěného vzduchu a nedýchat.

Politici sami totiž tento problém nemají. Oni vědí, že pokud onemocní, budou ošetřování v nejlepších klinikách a kolem nich bude tancovat tým špičkových odborníků. A že za to platit nic nebudou muset. Je to privilegium těch vyvolených. Argumenty stojící za tím jsou, že oni na této pozici vyvolených těžce pracovali.

Zeptám se ovšem – ti ostatní – ti nevyvolení, ti tlačící se v přeplněných ambulancích a marně čekající na volné lůžko, ti ošetřovaní k smrti vystresovanými lékaři, kteří jsou sami ohroženou skupinou a končí stále častěji na nemocenské ( což dále zvyšuje zátěž těch, kteří ještě nezkolabovali) – ti nepracovali?

4 Comments on Padáme na hubu – malá sonda do stavu – nejen rakouského – lékařského stavu

  1. Tondo, díky, čtu si ráda Tvůj blog, je výstižný a zajímavý vždycky, ale tenhle tne do živého. Snažím se nezbláznit se, nikomu neublížit a šetřit si na penzi….
    Marcela

    • Díky Marcelo! Víš co je zajímavé? Že na tenhle článek mám odezvy od Česka přes Rakousko až po Kanadu. Asi je to všude stejné. Pokud je ti to aspoň trochu útěchou. Už nám stejně nezbývá, než vydržet.

  2. Ano ,vystizne napsano. Ja uz jsem vypafl z thoto kolotoce. Obdivuji Te.

    Srdecne Mirek

    • Milý strýčku, potěšilo mne, že jsem s tebou mohl touto formou navázat kontakt, méně už, když se na základě tvého komentáře musím domnívat, že to ani za oceánem není ve zdravotnictví lepší.
      Je i tam lékař nepřítel ministra financí stejně jako v Evropě?
      Zdraví
      Toník

Leave a Reply to A.P. Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.