Jedni se zdraví „Buenos días“, ti druzí „Bon dia.“ Je to důvod na rozchod? Ovšem mezi Čechy a Slováky byl rozdíl jen v jednom háčku, čili ještě menší. Že Katalánsko není Španělsko, vím už samozřejmě dlouho a dával jsem si vždycky pozor, abych v Barceloně nemluvil o Španělsku, protože bych mohl dopadnout, jako když bych Slováka v Bratislavě označil za Čecha. Podobnosti tu tedy jsou, dopadne to ale i stejně jako v roce 1993 s námi?

                V katalánském případě se od mateřské země chce oddělit ta sice menší část (tedy podobně jako to bylo se Slovenskem) ovšem hospodářsky nejsilnější část (teď to tedy nesouhlasí) Španělska. Katalánsko má sice jen 7 milionů obyvatel, žijících na pouhých 6,3% španělského území, přináší ale 30 procent hospodářského výkonu Španělska. Navíc se počet obyvatelstva země zvýšil za posledních 15 let o celý milion. Samozřejmě ne díky vysoké porodnosti, ale masivním přistěhovalectvím z ostatních zaostalejších provincií Španělska. Barcelona sama má jen 60 procent katalánského obyvatelstva, 40 procent jsou přistěhovalí Španělé.

P1050074

Z Katalánska ale sjednocování Iberského poloostrova vlastně vzešlo. Katalánci prezentují svou historii hrdě v Palau del Mar přímo u barcelonského přístavu – mimochodem muzeum, které má za sebou pouhých pět let existence. Před rokem 1976 by bylo vůbec nemyslitelné, a kdo by jen s takovou ideou přišel, skončil by zřejmě na popravišti s kulkou v srdci nebo s hrotem garotty v šíji.

                Katalánsko vzniklo s někdejšího hrabství barcelonského, nejvýznamnější části Španělské marky, kterou za Pyrenejemi zřídili Karel Veliký a jeho syn Ludvík Pobožný. Současná vlajka Katalánska, tedy čtyři červené pruhy na zlatém poli se dávají podle legendy do souvislosti s Ludvíkem Pobožným.  Ten měl smočit ruku v ráně umírajícího hraběte Guifre el Pelos a utřít si pak zkrvavené prsty o jeho štít – tak vznikly ony čtyři červené pruhy. Tolik legenda. Ve skutečnosti se tento erb objevil až v jedenáctém století, v době vlády Jaumého I., po němž se v Barceloně jmenuje hlavní náměstí ve starém městě. Historie hrabat z Barcelony  – ještě poslušných vazalů římského císaře – začala ale už v roce 812 v osobě Bel Ióa I. Jen pro doplnění – v té době bylo prakticky celý Iberský (Pyrenejský) poloostrov s výjimkou úzkého pobřežního pásu a přilehlých hor na severu v rukou Arabů, poslední dědic rodu Ummajovců si zde v roce 756 zřídil vlastní kalifát s hlavním městem v Cordóbě. Jak moc císařů slábla, udělala se barcelonská hrabata pro sebe, a i když město ještě jednou na začátku desátého století vyvrátili Arabi, po několika málo letech dobyli město zpět a už je nepustili z rukou.

                V roce 1137 se barcelonskému hraběti podařil velký tah. Oženil se s tehdy roční!!! Petronelou Aragonskou, dědičkou Aragonského království. Bohatá Barcelona se tak spojila s mnohem chudším Aragonem, barcelonský hrabě si ale mohl na hlavu posadit královskou korunu a novou říši během několika století rozbudovat do opravdové středomořské velmoci. Království Aragonské ovládlo i království Valencia, Baleáry a Pityusy, Sicílii, Sardínii, centrální část Řecka a řadu ostrovů v Egejském moři, jakož i četná města na pobřeží Afriky. Panovník se psal jako král Aragonský, Valencijský, Malorský a princeps katalánský. To je možná důležité, Katalánsko tedy vlastně v tomto soustátí neztratilo nikdy svou identitu, a když se dnes hovoří o osamostatnění, pak je myšlena jen oblast někdejšího barcelonského hrabství, ne Aragon nebo Valencie, i když po celá staletí patřily pod společnou korunu.

P1050128

                V roce 1410 vymřela Martinem I. dynastie barcelonských vládců a na trůn usedl Fernando I. de Trastámara, pocházející z vedlejší větve se silnou vazbou na Aragon. V Barceloně je právě tento rok považován za první národní tragedii. Nová dynastie postrádala pevnou vazbu ke Katalánsku, i když Barcelona zůstávala hlavním městem království. Proto musel Kolumbus po svém objevení Ameriky cestovat přes celý poloostrov do Barcelony, aby tam v královském paláci podal zprávu o své objevné cestě na západ. (Kolumbova socha stojí v Barcelonském přístavu na vysokánském sloupu a ukazuje překvapivě na východ – no prostě na moře, které je zde opravdu na východě.) Tehdy už byl poslední aragonský král Fernando II. ženatý s královnou kastilskou Isabelou. Zatím se jednalo o velmi volné spojení obou států, po Isabelině smrti v roce 1504 se kastilským králem nestal její manžel Fernando ale její zeť Filip Sličný habsburský. Jenže po Fernandově smrti v roce 1516 přešla vláda na syny onoho sličného leč předčasně zemřelého Habsburka Filipa a navíc Kolumbovy objevy znamenaly další tvrdou skoro smrtelnou ránu pro Katalánii – těžiště nyní už jednotného španělského království se přesunulo na západ – k Atlantickému oceánu. Barcelona se na dlouhá staletí ponořila do hlubokého spánku.

                Novou naději přineslo Kataláncům vymření španělské větve Habsburků v roce 1700. Následovala válka o dědictví španělské. Jestliže Katalánci původně sympatizovali s francouzskými Bourbony, brzy pochopili, že na straně rakouského Karla (pozdějšího císaře Karla VI.) mají více šancí na obnovení své identity. Vytvořilo se znovu Katalánsko jako takové a to bojovalo na straně rakouských Habsburků o svou novou nezávislost. Marně. Poté, co Karlovi ve Vídni zemřel bratr Josef (císař Josef I.) na černé neštovice, musel se Karel ujmout svého rakouského dědictví a na Španělsko neměl čas ani síly. Barcelona bojovala přesto dál ztracený boj. Třináct měsíců odolávala obléhání francouzskými vojsky, až 11.září 1714 vniklo do města sedmi průlomy v hradbách 20 000 francouzských vojáků. Boj pokračoval od domu k domu, od ulice k ulici a z 5300 obránců města v něm zahynulo celých 4000. Mnoho dalších bylo popraveno. 11.září je katalánským národním svátkem a můžu každému doporučit, cestovat do Barcelony právě v tomto termínu – stojí to za to. Katalánci tedy podobně jako Srbové nebo Maďaři slaví jako svůj největší státní svátek svou největší vojenskou porážku. Proto, že tehdy poprvé bojovali za svou svébytnost a bojovali za ni statečně. Prohráli tedy slavně, stejně jako Srbové na Kosově poli v roce 1389 či Maďaři u Világoše v roce 1849. (Dovede si někdo představit, že bychom slavili jako státní svátek 20.listopad jako vzpomínku na bitvu na Bílé Hoře?)

                Nacionalismus a touha po osamostatnění se rodí většinou, když je státní útvar v krizi. Jeho slabost využívají separatisté, kteří nechtějí nést zátěž oné krize. A navíc touží po osobní moci. Nová iniciativa za katalánskou autonomii mohla tedy přijít jen, když se Španělsko ocitlo v další těžké krizi a to bylo v roce 1899 po prohrané válce o Kubu a Filipíny s dobrodružně naladěným americkým prezidentem Theodorem Roosweltem. Katalánsko o sobě zase dalo vědět, a přestože revolta proti verbování vojáků do španělské armády pro válku v Maroku v roce 1909 skončila utopená v krvi, už se další postup nedal zastavit. Diktatura Prima de Rivery ještě dokázala separatistické tendence potlačit. Jenže přišla opět krize, tentokrát hospodářská, která dostihla Španělsko v roce 1930. Primo de Rivera odešel do exilu, král Alfons XIII byl přinucen k abdikaci a vznikla republika. Socialistická vláda v třicátých letech dala Kataláncům od roku 1931 plnou autonomii, aby ji utopil v krvi nový diktátor Franko. Za jeho vlády každý, kdo se jen zmínil o tom, že je Katalánec a ne Španěl, skončil ve vězení na Montuicu, případně byl z toho kopce svržen dolů. Podobně to přece dělal i Tito v Jugoslávii. Nacionálním vášním tak oba diktátoři dokázali po celá desetiletí úspěšně čelit a o integritě jejich států nikdo nepochyboval. Nacionalismus je totiž nechtěné dítě demokracie a demokratizace společně s všeobecným hlasovacím právem dávají populistům obrovskou moc. A volání po samostatnosti, po oddělení se a osvobození se z jha… atd atd. přináší hlasy mnohem spolehlivěji než hospodářské reformy a programy. A hlavně rychleji. Není tedy náhodou, že nová vlna katalánského nacionalismu vzplanula v hospodářské krizi roku 2008.

                Katalánsko má samozřejmě od roku 1978 autonomii v rámci Španělského království – je jedním ze 17 samosprávních útvarů a katalánština je zde úředním jazykem. Katalánská vlajka našla i své místo ve státním znaku Španělska – totiž vlevo dole. Španěl, který se uchází o místo ve státní správě, musí absolvovat jazykovou zkoušku z katalánštiny. Tak trochu jako by Slovák, jenž chce pracovat v Česku jako úředník, musel skládat zkoušku z češtiny. Ovšem, jak nás poučili mladí Katalánci už v roce 2009 – katalánština je napůl italština a napůl francouzština – se španělštinou nemá NAPROSTO nic společného. Nejsem schopen to posoudit, hovořil jsem v Barceloně italsky a všichni mi rozuměli, já jim ovšem už méně – katalánsky ani španělsky neumím.

                 Na listopad 2014 je už určeno referendum o samostatnosti země, katalánská vláda je vyhlásila 12.prosince tohoto roku, právě v den, kdy jsme do Barcelony přiletěli. Na většině budov a na balkónech bytů visí katalánské vlajky, částečně ve své původní podobě, částečně vylepšené modrým klínem se stříbrnou hvězdou. Tuto novou vlajku neznám a nevím, co ona hvězda znamená. Po pravdě řečeno, mám k snahám Katalánců poněkud rozpolcené mínění. Samozřejmě, jsem senzibilizovaný a určitě ne objektivní – dělení našeho někdejšího státu jsem zažil na vlastní kůži a nesl z něho i přiměřené důsledky – výsledkem je můj současný pobyt v Rakousku. Jediný člověk, který před námi nadšeně horoval pro samostatnost Katalánska, byl taxikář, o jehož duševním zdraví jakož i o hladině drog v jeho krvi jsme měli dost velké pochybnosti. Zavezl nás k špatnému hotelu a pletl si Štýrsko se Sýrií. Považoval nás za hrdiny z občanské syrské války – zatímco já se mu pouze snažil (mou ne právě kvalitní italštinou) vysvětlit, že ne každý Rakušan je z Vídně a že v Rakousku jsou taky federativní země jako ve Španělsku. Neuspěl jsem. Samozřejmě lidé jako oni jsou tou nejsnadněji manipulovatelnou částí obyvatelstva.  O výsledku referenda si nikdo neodvažuje vynést soud. Už proto, že v Katalánii žije  – jak už jsem se zmínil – velká menšina přistěhovalců z ostatních španělských provincií, kteří budou samozřejmě hlasovat taky. A intelektuálové zřejmě nebudou taky oddělením až tak nadšení – už proto, že všechna významná španělská vydavatelství – ať už knih či novin – sídlí v Barceloně a logicky by po vyhlášení samostatnosti změnila své sídlo. Taky Evropská unie není představou dalšího nového státečku moc nadšená. Už se vyjádřila, že se nehodlá v žádném případě vměšovat do vnitřních záležitostí, ale nový stát Katalánsko by zřejmě vypadl z Eurozóny a musel vymyslet novou měnu a zcela určitě z Evropské unie, takže by musel zahájit jednání o přijetí, přičemž stačí veto jednoho členského státu, aby bylo přijetí nového člena znemožněno. Jak dlouho by pak Španělsko hrálo roli uraženého většího bratra, aby Katalánce přinutilo udělat bolestné ústupky nebo je jen z uražené pýchy trestat, to nedokáže nikdo odhadnout.

P1050138

                Přeji Kataláncům všechno nejlepší, jsou milí, přátelští a nesmírně chaotičtí, jak se touž jednou na oblast Středomoří sluší. Ale co pro ně opravdu to nejlepší je, to nedokážu odhadnout.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.