Month: December 2017

Vánoční příběh – pohled z druhé strany

Tak nějak jsem si zvykl můj poslední příspěvek před vánoci věnovat právě těmto svátkům. Chci téhle malé tradici zůstat věrný i letos.

Je prý příznakem začínající senility a blížícího se konce spisovatelské kariéry, když začna autor číst a citovat vlastní knihy. Což může být obojí pravda.

Přesto si dovolím publikovat “vánoční” pasáž z mého románu “Já,Herodes”. Protože k prvnímu vydání této knihy ještě pod názvem “Herodes, židovský král” došlo v roce 1998 tedy v minulém tisíciletí, jedná se o tisíc let starý text, na který si zřejmě stejně nikdo nevzpomene.

Takže, veselé a pěkné vánoce všem mým čtenářům.

A teď tedy  vyprávění o tom jak prožil narození Ježíška král Herodes Velký.

Zahrada

Jenže takto přišel do období největšího politického dusna Nový rok, svátek Roš Hašana. Celý měsíc Elul mne vyzývali farizeové k pokání a k přípravě na zúčtování s Hospodinem.  A já jsem proti tomu nemohl nic dělat, protože k tomu je zavazovala tradice. A já jsem přece opravdu upřímně litoval svých činů. Bože, ty přece víš, že moje lítost byla upřímná.

A ke všemu mě tehdy příšerně naštval Augustus.  Doopravdy. Kdyby alespoň s tou zprávou poslal někoho jiného než toho protivného Quirinia, který v té době spravoval Sýrii. Brzy nato ho sice odvolal a poslal příjemnějšího Saturnina, s nímž jsem vycházel i přes ten nešťastný soud s mými syny mnohem lépe, ale tu Jobovu zvěst přinesl ještě Quirinius. A jak nafoukaně!

Prý císař nařizuje sčítání lidu.

Dobrá, povídám, ať tedy sčítá, když se mu chce. Ty Quirinie, to spusť v Sýrii a tví kolegové v Asii, Pontu, Galatii a tak dále. Co já s tím?

A on, že prý se sčítání lidu týká i spojeneckých zemí, tedy i mého království.

Tak to mě skoro trefil šlak.

„Jakým právem?“ křičel jsem na toho pitomce. „Jsme nezávislá země, sčítání lidu tu bude tehdy, až budu chtít já.“

„Myslím, že by bylo vhodné, kdybys chtěl tehdy, když to vyžaduje imperátor Caesar divi filius Augustus,“ on nato.

„Máte vůbec tušení, co po mně chcete?“ zařval jsem na něj. A když mlčel, vysvětlil jsem mu to.

„U Židů je pradávná tradice, že se muži musí sčítat podle svého původu, podle kmenů ze kterých každý z nich pochází. Rozumíš Quirinie? Židé žijí v téhle zemi už druhou tisícovku let.  Za tu dobu se promíchali, žijí v Galilei, Pereji, Judeji a vlastně po celém světě. Ale k sčítání lidu se musí každý z nich dostavit na místo, kde žil jejich praotec. Konkrétně to znamená, že všichni rodu Benjaminova musí do Betléma, všichni Judovi potomci do Jeruzaléma a tak dále. Těch kmenů je dvanáct, Quirinie. Uvědomuješ si vůbec, co mi tu v zemi uděláte za zmatek? Tisíce lidí na cestách, bez střechy nad hlavou, práce bude stát, loupežníci budou mít svátek. A to všechno jen pro rozmar božského syna Augusta, nechť žije věčně. Já se z toho…“

„Jsem jen poslušný posel,“ namítl Quirinius. „Mám tedy Augustovi oznámit, že odmítáš vyplnit jeho příkaz?“

To mi tedy byla otázka. Zkus na ni odpovědět ne a je s tebou amen, Herode. Doprdele!

„Oznam vznešenému Augustovi, že pochopitelně vyplníme jeho přání, jak se na věrné spojence Říma sluší. Ale můžeš mu taky nějakou stravitelnou formou naznačit, Quirinie, že takhle mě naštval snad jen jednou v životě.  Anebo radši ne, nic mu nenaznačuj. Děkuji za poselství, Quirinie.“

Pak jsem měl být vyrovnaná harmonická osobnost!

Všechno bylo chmurné, zlověstné, cítil jsem, jako by na mě padalo celé nebe a vina celého lidstva. Zemí táhly karavany tisíců lidí, kteří mířili k hrobům svých praotců, aby se dali podle příkazu nejjasnějšího Augusta sečíst, v Jeruzalémě provokovali dále farizeové, lidé oplakávali Hasmodeovce a já tiše zuřil.

A potom se to stalo. Bylo to krátce po svátku Posvěcení chrámu, tedy po dvacátém pátém kislewu, do zimního slunovratu chyběl asi týden. Tehdy mi přišel Ptolemaios oznámit, že mám návštěvu, že mě přišli navštívit učenci z Babylonie.

„Co chtějí?“ zeptal jsem se nevrle. Neměl jsem náladu na vědce.

„Přinášejí dary a poselství,“ odpověděl Ptolemaios.

„Uveď je,“ řekl jsem otráveně. S babylonskými vědci se vyplatilo vycházet po dobrém. Jednak o nich šly zvěsti, že dovedou ovládat černé síly a použít je proti každému, kdo se ji postaví, jednak byli poddanými parthského krále Fraarta, s nímž se rozhodně vyplatilo nažívat v míru.

Přišli. Tři mágové, oblečení do obřadních rouch, s klobouky na hlavách, svědčících o jejich vysokých hodnostech. Na pláštích hvězdy, měsíc slunce, zlata a stříbra, až oči přecházely. Tihle Mezopotámci si vždycky potrpěli na nádheru, jen co je pravda.

„Buď pozdraven, králi Herode, nechť žiješ věčně,“ pozdravili mě a poklonili se až k zemi.

„Vítejte,“ řekl jsem jim s nacvičeným úsměvem.  Doufal jsem, že to nebude dlouho trvat. „Co vás přivádí do mé země z dálky tisíce mil?“

„Přicházíme po dlouhé cestě z Babylonu přes Palmyru a Damašek, jdeme už tři měsíce, abychom ti oznámili zvěst, která tě určitě potěší, o králi.“

Zprávu, která by mě potěšila, jsem neslyšel už cel roky, proto ve mně vzplanula jiskřička naděje. Dal jsem jim pokyn, aby promluvili.

„Hvězdy, do nichž je vetkán osud lidí i národů, hvězdy, které jsme se učili po stovky let znát, a právě babylonská věda v to udělala pokrok největší, tyto hvězdy přinášejí šťastnou zvěst tvému národu, králi. Protože právě v tyto dny se tvému národu narodil Vykupitel, král věčnosti, král všech věků.“

Jako by do mě vrazili šídlo.

„Jak to víte? Co je to za nesmysl?“ křičel jsem na ně. „V mé rodině se nikdo nenarodil, to bych o tom musel něco vědět? Jak se tedy mohl narodit král, když v královském domě o tom nic nevědí?“

Srdce mi svírala úzkost. Cožpak já se narodil v královském domě? Nebo snad Saul? Nebo David?  Tenhle národ má právě tu blbou vlastnost, že jeho největší králové se rodí po chlévech a neurozených domech. Dalo se tedy vyvrátit, co říkali tihle hvězdáři?“

„Promiň, pane, jestli jsme tě rozrušili,“ blekotal první mág vystrašeně. „Ale už potřetí v tomto roce došlo k setkání královské hvězdy Jupitera se Saturnem, který je hvězdou tvého národa. A protože k tomu setkání došlo v souhvězdí Ryb, které znamenají věčnost, jak jinak se dá vyložit toto znamení, než že se narodil Mesiáš, o němž víme, že ho tvůj národ už po staletí očekává?“

Klid, říkal jsem si. Klid, Herode, žádnou paniku, jsi král, neudělej ze sebe šaška, který padne na zadek před každou předpovědí. Vytáhni z nich co nejvíc a pak toho využij. Jedno bylo jisté, tohle nebylo žádné farizejské spiknutí. Tady si s mým osudem hrály už opravdu hvězdy a ten, kdo jejich chod řídí.

„A kde by se podle vás měl ten Mesiáš narodit?“ zeptal jsem se už vlídně a znovu jsem usedl na trůn.

„Nezlob se, králi,“ řekli oni. „Ale na to jsme se přišli zeptat právě tebe.  Chceme totiž najít onoho Spasitele a poklonit se mu, protože není vyloučeno, že bude ovládat celý svět a tedy je vždy vhodné být s takovým člověkem zadobře. A proto jsme i tu, abychom tobě poradili totéž, protože konečně tebe a tvé rodiny se bude jeho osud týkat ještě více než nás.“

Zamyslel jsem se. „Ptolemaie,“ zakřičel jsem. „Přiveď nějakého zákoníka, vytáhni ho třeba z postele, přiveď ho sem, ale musím ještě teď hned vědět, kde se má narodit Mesiáš.“

Dal jsem přinést pohoštění pro své hosty, kteří se mezitím změnou mého chování uklidnili a teď si střídmě svlažovali hrdla damašským vínem a sladkými koláčky.

Konečně přivedli jednoho třesoucího se člena synedria, který se už loučil se životem, protože náhlé předvolání ke králi mělo v posledním roce vždy jen jednu příčinu a jeden následek.

„Řekni mi podle pravdy a rychle, chceš-li, aby byl král k tobě milostiv,“ uhodil jsem na něj. „Řekni mi, kde se má podle proroků narodit Mesiáš.“

„Tak je psáno v Písmu,“ řekl on, třesoucí se na celém těle. „Prorok Micheáš hovoří:

  • A ty, Betléme efratský

Ačkoliv jsi nejmenší mezi judskými národy

Z tebe vzejde ten,

Jenž bude vládcem v Izraeli. –

Z toho soudíme, králi, že až se narodí Mesiáš, stane se tak v městě Betlémě.“

„A to už vám Písmo neříká, kdy se má narodit? Nenarodil se snad už?“

„Ne, králi, roztřásl se znova znalec Zákona. „To Písmo neříká. Zato ale Zákon říká, že mají být zaživa zlámány kosti tomu, kdo by chtěl vypočíst příchod Mesiáše. Proto jsme se touto otázkou nikdy nezabývali.“

„Propusť ho domů, Ptolemaie, víme už, co jsme chtěli slyšet,“ ukončil jsem jeho třas.

„A kde se nachází ono město?“ chtěl vědět hvězdář. „Chtěli bychom totiž složit tomuto králi naše dary, zlato, kadidlo i myrhu, aby bylo uctěno jeho důstojenství.“

„Vyjdete-li z města Hliněnou branou, ctění hosté,“ vysvětlil jsem jim,“ město Betlém se nachází na třech vršcích pět římských mil na jih od svatého města Jeruzaléma. Nevylekejte se ale jeho skromností, protože zdaleka nepatří k nejvýstavnějším městům mého království. Proto se nedivte mému úžasu, když jste mi přinesli zprávu o narození Vykupitele. Jděte v míru a pokloňte se tomu, jehož příchod vám oznámily hvězdy. A až ho najdete, vraťte se ke mně a řekněte mi, kdo to je a kdo jsou jeho rodiče, abych ho mohl i já vyhledat a poklonit se mu.“

„Jistě, králi,“ řekl jejich mluvčí. „Proto jsme přece přišli za tebou.“

Když odešli, zavolal jsem Volumnia.

„Volumnie, zavěsíš se těmhle chlapům na paty a nespustíš z nich oči. Uvidíš, komu se klanějí, a toho ihned na místě zahubíš i s jeho rodiči. Nikdo nebude ohrožovat mou královskou korunu a čas Mesiáše ještě nepřišel.“

Volumnius odešel. Čekal jsem celou noc, ale nepřišli ani hvězdáři, kteří mi to slíbili. Až ráno přišel Volumnius a oznámil mi:

„Pane, ti lidé určitě ovládají nějaká kouzla, protože se mým lidem ztratili v noční tmě a marně jsme je čekali na cestě mezi Jeruzalémem a Betlémem. Nešli ani jedním, ani zpátečním směrem. Nevíme tedy, komu se klaněli.“

„Kde jsou tví muži, Volumnie?“

„Obklíčili Betlém, aby nikdo nemohl opustit město, a čekají na tvé rozkazy, králi.“

„Dobrá, ať tedy vstoupí do města, najdou toho Mesiáše a na místě ho zabijí.“

„Nezlob se, králi, ale jak poznáme, který to je? Má nějaké zvláštní znamení, podle kterého bychom ho mohli poznat?“

To byla dobrá otázka. Jenže já na ni neměl odpověď.

Přemýšlel jsem dlouho, ale už dopředu jsem věděl, že je tu jen jedno řešení.

„Volumnie,“ rozhodl jsem. „Dáš chytit všechny chlapce ve věku řekněme do dvou let, protože i hvězdáři se mohou mýlit v určení stáří a já chci mít jistotu. A všechny tyto chlapce z Betléma i z vesnic s Betlémem sousedících pobiješ.“

Volumnius neměl ve zyku pochybovat o mých rozkazech, ale teď vytřeštil oči.

„Děti, králi? Všechny děti? Vždyť jich může být několik stovek!“

„Odkdy se ptáš na to, jak provést můj rozkaz, Volumnie? Tak málo si vážíš svého postavení u mého dvora? Neformuloval jsem snad svůj rozkaz dost jasně? Všechny, řekl jsem. Ať raději zahyne sto nevinných, než by měl jeden viník utéci před mou spravedlností.“

Voumnius odešel. A splnil rozkaz. Nebylo jich sto, ale jen padesát, které v ten den pobil. Byl mezi nimi i Mesiáš? Rozhodně tedy aspoň ten, koho za Mesiáše považovali. Odvrátil jsem tedy další nebezpečí. Já vím, že příliš krvavě. Byl to zlý rok, Salome, a tenhle den byl ze všech nejhorší.  „Vrah nemluvňat,“ křičí na mně mí poddaní a zbytečně jim dávám vytrhávat jazyky a stínat hlavy. Mluví tak stále, a protože je jim padesát málo, hovoří o pěti stovkách. Taková blbost! Kde by se v díře, jako je Betlém, našlo pět set chlapců ve věku do dvou let?  Možná jich ani nebyl padesát, možná jen čtyřicet devět, nebo dokonce čtyřicet osm, z těch, které jsem na tu řeznickou práci poslal, neuměl nikdo dobře počítat. A vojáci vždycky přehánějí zprávy o počtech pobitých nepřátel. Co když jich bylo jen dvacet? Co když moje vina není zdaleka tak velká?

 

 

Ne. Mesiáš se z mého rodu nenarodí. On se totiž narodil. Před těmi třemi lety se narodil, hvězdy přece nelžou a Babylonané umí ve hvězdách číst. Nemohli se tedy mýlit. Jak to bylo? Konjunkce Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb.  Třikrát za rok, důkaz, že se Židům narodil král všech věků.

A já ho přece nemohl zabít! Zbytečně tekla krev těch padesáti chlapců. Pokud Bůh seslal Mesiáše na zem, určitě našel i cestu, jako ho uchránit před mými meči. Jak, to nevím. Ale on žije. Nevím kde a už se to nedozvím, ale žije. Narodil se někomu bezvýznamnému, mimo královské lože, ale copak je to v našem národě tak nezvyklé? Narodil se snad Saul jako král? Nebo David? Nebo já?

Bude to trvat možná desetiletí, než se vynoří, ale pak se vynoří a národ mu padne k nohám a zapomene, že žil nějaký Herodes, o němž jeho historikové psali, že byl Veliký.

Všechno bylo tedy zbytečné. Všechno to násilí, všechny popravy a masakry. K čemu to vlastně bylo? Strašné pomyšlení! Násilí slouží třeba zpočátku dobré věci, ale má jednu strašnou vlastnost – velice rychle se stane samoúčelným a potom už násilí slouží jen samo sobě. A nikdo si nevšimne, kdy k takovému zlomu dojde. Kdo jednou začal násilí používat k udržení své moci, stane se časem jeho otrokem.  Už nemůže jinak, i kdyby chtěl. Tak to je, tak to Bůh vymyslel.

Kouření jako politikum

 

V Rakousku se znova rozproudila debata ohledně zákazu kouření (v Česku, pokud jsem dobře sledoval, nikdy tak docela neutichla). V Rakousku má zákon o absolutním zákazu kouření v restauracích vstoupit v platnost v květnu příštího roku.

Ovšem strana svobodných (FPÖ) si dala zrušení tohoto zákazu jako jedno z hlavních témat své volební kampaně. A teď trvá na tomto požadavku jako podmínce na vytvoření nové vlády. A protože se vítěz voleb Sebastian Kurz (ÖVP) už dopředu zafixoval na koalici se Svobodnými a je tím velmi dobře vydíratelný, zřejmě tento bod i prosadí. Šéf strany Strache demonstrativně kouřil před rakouským parlamentem na demonstraci hospodských, kteří proti tomuto zákonu protestovali. Pokud se tedy nechce politicky znemožnit, nemůže už ustoupit. Zřejmě si vyl svou věcí už hodně jistý, když se k tomuto kroku odhodlal.

Že FPÖ chce právě zrušení zákazu kouření, má více důvodů. Samozřejmě, pivní skauti u takzvaných stammtischů jsou jejich hlavní klientelou.  A ti samozřejmě dále touží po pivu a cigaretě, bez ohledu, co to udělá s nimi i s jinými lidmi. Dále je tu lobby hospodských, kteří se bojí o obrat a straně Svobodných před volbami pomohli nemalou částkou. Kolik zaplatila tabáková lobby, se raději ani nechci domýšlet. Ale myslím si, že téma je hlubší.

Je nápadné, že proti zákazu kouření brojí všechny pravicové strany. Oficiálně argumentují svobodou rozhodování a odmítání vměšování se státu do soukromých záležitostí člověka.  Ve skutečnosti je ale tento obrat obrazem celé moderní společnosti. Ne nadarmo stoupá počet pravicových voličů a není to jen kvůli proudu uprchlíků z blízkého východu, i když i to hraje samozřejmě podstatnou roli. Ale pravicová společnost je společností egoistickou (na rozdíl od společnosti sociální, kterou prosazují levicové strany). Principem pravicového myšlení je rozdílnost lidé jako individualit, lidí s různými schopnostmi a talenty. Ti schopní mají dostat šanci, ti slabší se prostě ponechají svému osudu. Egoismus se od roku 1990, kdy tento vývoj začal, stal nosným prvkem společnosti, celá jedna generace v této společnosti zvyklé měřit úspěch pouze penězi, vyrostla a vlastně ani nic jiného nezná. Pro egoistu je centrem světa on sám se svou touhou po úspěchu ale i po požitcích. Co to udělá s jeho okolím, je mu upřímně jedno. Zákaz kouření jako ochranu zdraví nekuřáků je posledním úspěchem evropské levice. V mnoha zemích, kde si na tento zákaz už zvykli a kde je většina s tímto zákazem spokojená (aniž by klesly tržby v restauracích, jak bylo stále prorokováno) už se zřejmě nedá nic dělat. Ale v zemích, kde je tento zákon nový (Česká republika) nebo Rakousko (kde ještě nevstoupil v platnost) je ještě možné ho zrušit. Možná se to i podaří. Samozřejmě, že právo na kouření je právem každého jednotlivého občana, otázka je, nakolik tím obtěžuje či ohrožuje ostatní lidi.

Právě v pátek minulého týdne jsem se sešel s mým bývalým šéfem v jeho oblíbené restauraci. Je to typický rakouský lokál, místnost pro nekuřáky je vzadu u toalet, oddělená od sálu pro kuřáky skleněnými automatickými dveřmi. Kdykoliv vešla číšnice k nám, vyvalila se za ní oblaka dýmu. Mé oblečení po této návštěvě páchlo stejně, jako kdybych seděl mezi kuřáky, šéf tu návštěvu odnesl akutním zánětem dýchacích cest. Jedinou výhodou byla kratší cesta na záchod. Restauratéři dávají jasně najevo, že kuřáci jsou pro ně ti vítanými hosty a nekuřáci jen trpěnými vetřelci. Je to jeden z hlavních důvodů, proč do rakouských hospod chodím, jenom když opravdu musím. A samozřejmě největšími chudáky jsou číšnice a číšníci, pokud jsou nekuřáky, protože díky pasívnímu kouření dostanou do těla bezmála stejné množství látek vyvolávajících rakovinu jako aktivní kuřáci. Argument, že pokud jim to vadí, mají si hledat jiný džob, z mého hlediska neobstojí, mnozí nemají právě mnoho jiných možností na výběr.

Boj o svobodu kouření se do jisté míry stal senzorem politického pohybu ve společnosti.

Dovolím si tedy přece jen, aby se ve mně probudil lékař, a připomenu několik hlavních nebezpečí kouření. Možná ne všechna jsou známá.

Nehodlám se zabývat tím, že kuřák nepříjemně páchne a že mu mnohem rychleji stárne kůže (proti tomu, milá děvčata nepomůže žádná kosmetika ani make-up, je to prostě tak.) Také zuby časem zčernají, což na sex appealu nedodává.  Ale to jsou všechno věci, které jsou možná časem nepříjemné, ne ale nebezpečné ani zásadní.

Samozřejmě nejvíc se argumentuje rakovinou plic. Je to nejvíc obávaný důsledek kouření, zdaleka ne ale nejčastější. Sklon k rakovině je do určité míry dědičný, kde měl někdo z prvostupňových příbuzných rakovinu plic, je pro kuřáka pravděpodobnost, že dopadne stejně, téměř stoprocentní. Vždy říkám, že při porodu (ale vlastně ještě dřív, už při početí) se rozdávají karty, se kterými musí člověk pak během svého života hrát. Kdo dostane dobré karty, může hrát i mizerně a přesto může občas něco vyhrát. I se špatnými kartami se dá při trošce šikovnosti dosáhnout lecjakých úspěchů. Ale kdo dostane do ruky špatné karty a ještě i špatně hraje, nemá šanci. Rakovina plic má jednu z nejhorších prognóz – vedle rakoviny slinivky břišní a žlučových cest má nejhorší vyhlídky na přežití, pět let od stanovení diagnózy přežívá deset procent postižených. Přestože se ve vývoji léčby plicní rakoviny v poslední době zaznamenaly velké úspěchy (o tom jsem už psal) jedná se stále o smrtelnou chorobu. Která ale kupodivu neodstrašuje, nebo aspoň ne příliš. Možná proto, že není zas až tak častá, postihuje jen menšinu kuřáků, šance, že ji člověk nedostane, jsou tedy vyšší než padesát procent. A rakovina je definována poměrně výstižně jako „choroba těch druhých.“ Každý věří, že ji nedostane.

Podstatně vyšší procento kuřáků dostane dřív nebo později COPD, tedy chronickou obstruktivní plicní chorobu. Stálým drážděním průdušek totiž dojde k chronickému zánětu a následkem něho k zhrubnutí jejich stěny.  Důsledkem je, že člověk nemůže dostat vzduch z plic. Dovnitř to jde, ven ztěžka. Vdechnutý vzduch se po troškách hromadí v plicích a svým tlakem destruuje plicní sklípky. Ty zanikají a tvoří velké bubliny. Tyto bubliny mají ale nepoměrně menší povrch než ony sklípky. Tím zaniká dýchací plocha a redukuje se přísun kyslíku do těla. Různé inhalátory můžou dočasně pomoci, v nejhorším případě je člověk odkázaný na permanentní přísun kyslíku. Veselé je, pokud i pak kouří. Kyslík s cigaretou jsou velmi nebezpečnou kombinací, v bytě nad takovým kuřákem bych v žádném případě nechtěl bydlet. Ostatně tak vyletěl do vzduchu autobus s obyvateli domova důchodců z New Orleansu, když je evakuovali do bezpečí před hurikánem Katarina. Svobodnému pravicově myslícímu člověku přece nemůžete zakázat, aby si zapálil cigaretu. I když má kolem krku hadičky s vysoce výbušným kyslíkem. My jsme měli veselejší historii s matkou někdejší štýrské političky. Ta byla taky závislá na kyslíku a stále ještě vášnivá kuřačka. Věděla ale, že když kouří, musí kyslík odstavit. Jenže když ho odstavila, byla následkem nedostatku kyslíku zmatená a tak jsme nacházeli hořící nedopalky po celém nemocničním pokoji nebo i mezi madracemi postele. Smrt zadušením není právě veselá, někdy se to dá překlenout dýchacím přístrojem, který dostane pacient domů a na který je napojen. Zda ho pak život baví, je otázka, měli jsme ale pacienta, který kouřil i přes otvor v dýchacím systému který byl jinak určený k odsávání hlenu. On si do něj ale cigaretu dokázal vsunout.

Ještě častějším problémem než choroby plicní je ale kornatění cév. Tento proces je kouřením extrémně urychlován a zde jsou šance na srdeční infarkt, mozkovou příhodu či uzávěr tepen na nohou či v břiše u pravidelných kuřáků téměř osmdesátiprocentní. Je to dáno chronickou otravou kysličníkem uhelnatým, který způsobuje nedostatečné zásobení vnitřní strany cév (takzvaného endotelu) kyslíkem. Kysličník uhelnatý má totiž mnohonásobně pevnější vazbu na červené krvinky než kyslík a proto se z těla jen velmi pomalu odstraňuje. Nedostatkem kyslíku v endotelu vznikají praskliny, které tělo zalepí provizorně tím, co má k dispozici, tedy cholesterolem. Ten se zabudovává do stěny a časem se do těchto jizev začne ukládat vápník. Proces vedoucí v konečném důsledku k infarktu či mozkové příhodě je tím zahájen. Ženy jsou v podstatě proti vápenatění cév chráněny svými hormony estrogeny, a proto u nich tento proces začíná později než u mužů. Je úžasné, jak příroda dokáže počítat – žena se může stát matkou zhruba do čtyřicátého roku věku, dítě se stává zhruba v patnácti samostatné  – to jsou samozřejmě počty z doby kamenné, ale geneticky jsme se od té doby příliš nezměnili. V padesáti pěti tedy začíná běžně přechod, klesají estrogeny a jejich ochranný efekt zaniká. Kouření výhodu estrogenového efektu dokáže smazat, z hlediska srdečního rizika se kouřící žena stává mužem.

Co se týká rakoviny, mnohem hroznější než rakovina plic je rakovina hrtanu či jazyka. Při ní se totiž může rozpadnout celé hrdlo či spodina ústní, což vypadá strašně a stejně strašně to i páchne. Takto hrůzostrašně zemřel německý císař Friedrich III., který byl vášnivým kuřákem fajky. Samozřejmě se dá taková rakovina vyoperovat (vybere se celý hrtan i s hlasivkami), následkem je ale často nemožnost polykání – samozřejmě se to dá překlenout zavedením takzvané PEG sondy do žaludku přes břišní stěnu, životní kvalita ale není zrovna nejlepší. Pokud budete mít štěstí a podaří se rakovinu dostat pod kontrolu ozářením (to byl případ Jana Wericha), musí se většinou udělat tracheotomie a zamontovat do hrdla takzvaný „slavík“, aby se jím daly odsávat hleny, protože ozářením se zničí řasinky epitelu, které jsou za odstraňování plicního hlenu zodpovědné.

Ale s kouřením je spojena i rakovina močového měchýře. Nějak se totiž ony jedovaté látky, obsažené v kouři (teď nemluvím o účinné látce nikotinu, ale o ostatních zplodinách, které se vytvářejí spalováním tabáku) z těla vyloučit musí. Tou cestou je moč a tyto jedovaté zplodiny tedy dosahují v moči vysokých koncentrací, které pak vyvolávají rakovinné bujení. Pokud se tato rakovina zjistí včas (to bývá poměrně často ten případ – nádor v močovém měchýři má ve zvyku začít poměrně brzy krvácet a prozradí se krvavou močí), může se odoperovat a močový měchýř nahradit tenkým střevem. Ovšem jaksi to už nikdy nebude ono.

K mému překvapení podporuje kouření i tvorbu střevních polypů, které jsou předstupněm rakoviny tlustého střeva.  Existuje španělská studie z roku 2008, která prokázala nárůst počtu střevních polypů u kuřáků o 47 procent. Kuřáci by se tedy měli o to důsledněji podrobit preventivnímu programu koloskopií, bohužel jsou to ale hlavně oni, kdo to nedělají.

Ale existují i jiné problémy, které sice až tak spolehlivě nezabíjejí, mohou být ale hodně nepříjemné. Nejvíce ignorovaným problémem je otázka trombóz a plicních embolií u mladých děvčat. Kouření samo zvyšuje pravděpodobnost vzniku trombóz (stejným mechanismem jako sklerózu, tedy poškozením vnitřní výsledky cév) ovšem v kombinaci s hormonální antikoncepcí působí jako výbušná směs. Je to pro mne vždy fenomén, když se v ambulanci objeví vyděšená dívka či mladá žena, že nemůže dýchat a že ji píchá na prsou. Pokládám následující tři otázky a dostávám téměř vždy stejné odpovědi.

„Kouříte?“ „Ano.“

„Berete hormonální antikoncepci?“ „Ano.“

„Byla jste poučena, že to nesmíte dělat?“ „Ano.“

Co k tomu mám dodat? Každopádně byl před dvěma lety odsouzen lékař, který u devatenáctileté dívky přehlédl centrální plicní embolii, a ta zemřela. Samozřejmě, že by mu ony tři otázky zodpověděla stejně. Kdyby se byl ptal. Už jsem viděl ošklivé trombózy u sedmnáctiletých děvčat, kterým zůstane nadosmrti památka v podobě elefantiázy, tedy extrémnímu chronickému otoku nohy, na plicní embolii mi ještě zatím žádná nezemřela – myslím na to a kladu ony tři otázky. Při uzavření centrální plicní tepny to ovšem člověk do nemocnice nezvládne, to je okamžitá sekundová smrt.

Méně známou komplikací kouření je duodenitida, tedy zánět dvanácterníku. Tato choroba se ohlásí většinou bolestmi. Buď po kouření nebo nalačno, hlavně ráno po probuzení. V podstatě je to komplikace nezhoubná, v dvanácterníku rakovina nevzniká.  Ale pokud se dvanáctník chronicky zanítí a vytváří jizvy a stenózy (zúžená místa) už jsem zažil mladého muže, kterému museli operativně odebrat dvanáctník a přeložit žlučové cesty (takzvaná Wippleova operace), což mu už nadosmrti významně zhorší životní kvalitu.

Velkým problémem je vznik závislosti. Nevyvine ji každý, obecně ale platí, že čím dříve člověk s kouřením začne, tím větší je pravděpodobnost, že se na nikotinu stane závislým. Nikotin je totiž tělu vlastní látkou, jednou ze dvou (vedle acetylcholinu), který je zodpovědný za fungování takzvaného parasympatického systému. To je systém, který uvádí tělo do klidu. Člověk se uklidní, lépe se koncentruje, srdce se zpomalí, krevní tlak klesne a trávení se zrychlí. (Proto cigareta chutná tak dobře po jídle). Jenže lidské tělo je lenoch. Pokud si zvykne, že je určitá látka tělu dodávána zvenčí, přestane vyrábět tu vlastní. Proto časem stoupá potřeba cigaret, až se ustálí na určité, většinou vysoké úrovni. Zda si člověk odvykne, závisí na tom, jak je vyvinutá jeho vlastní produkce nikotinu. U dětí je většinou nízká a pokud začne  kouřit dítě, už se ani nevytvoří. Závislost se pak dá jen těžko porazit.  Projevy protihráče parasympatického systému – sympatiku, jsou pak někdy nesnesitelné – nervozita, bušení srdce, nevolnost, zácpa atd. atd.

Proč je ale vlastně kouření se všemi svými víceméně známými negativy stále „in“ a proč s ním začínají stále mladší, je vysvětlitelné. Je to prostě „cool“ a kouření je jakýmsi důkazem dosažení dospělosti. Cigaretou v ruce demonstruje mládež svůj nový status „dospěláka“. Navíc je v podvědomí určité latentní ale velmi vzdálené nebezpečí, což dodává dojem nedovoleného dobrodružství. Je zajímavé jakou úlohu přitom hraje tlak kolektivu. Podle jedné sociologické studie v školních třídách kouří buď skoro všichni, nebo skoro nikdo.  Rozhodující je, zda to dělá vůdce (či vůdkyně) smečky.  Tento tlak je výraznější v dívčích kolektivech, což vysvětluje, proč je mezi nezletilými více kouřících dívek než chlapců. Jakékoliv zákazy, či hrůzostrašné obrázky na krabičkách je neodradí, naopak,zvyšuje se tím pocit dobrodružství, nebezpečí, které je ale vzdálené a tím pádem nereálné.

A skoro bych zapomněl na ještě jeden účinek kouření. O tom vypovídá nejlépe vtip, který připojím na konec.

Chlap kupuje cigarety a na krabičce stojí. „Kouření způsobuje impotenci.“  Vrátí krabičku se slovy. „Tyhle nemám rád. Dejte mi ty s rakovinou.“

Ono nemusí jít vždy o otázku života a smrti. Mnohem častějším trestem je špatná životní kvalita, ať už po mozkové příhodě, napojením na dýchací přístroj, závislostí na kyslíku, po náhradě močového měchýře tenkým střevem, či po odstranění hrtanu či po Whipplově operaci. Atd. atd. atd.

Ale na to ani kuřáci ani politici nemyslí. Když problém způsobený cigaretami vznikne, jsou tu přece doktoři, aby to uvedli do pořádku. A když ne, můžeme je přece vždycky ještě žalovat u soudu.

Proč ne, pokud si myslíte, že to pomůže…