Tragické osudy lákají vždycky spisovatele, scénáristy i režiséry, aby byly zvěčněny uměleckým způsobem, i historiky, aby tyto příběhy dostaly profesionální podobu. Osud následníka rakouského trůnu Rudolfa byl právě proto zpracován v nespočtu románů, novel, divadelních her i filmů. V mém článku se chci zabývat otázkou, zda byla Rudolfova osobní tragédie i tragédií Rakouska Uherska a zda by on dokázal monarchiii zachránit, kdyby k tomu dostal šanci.

Rudolf se narodil 21.srpna 1858 v zámečku Laxenburg ve Vídni. Už jen dědičným zatížením neměl pro svůj život dobré výchozí postavení. Otcem byl suchopárný František Josef, trpící svou alexythymií a neschopný díky této poruše chápat dětský svět plný emocí, už proto ne, že emoce nebyl schopen vnímat vůbec. Matkou byla pak císařovna Alžběta, zvaná Sissi, psychicky nevyrovnaná osoba s narcistickými sklony a trpící chorobnou anorexií. Pocházela z bavorské rodiny Wittelsbachů, kde se to psychicky „normálními“ lidmi právě nehemžilo – ať už člověk vybere namátkou krále Ludvíka I, či Alžbětiny bratrance Ludvíka II a jeho bratra Otu. I její otec Maximilán byl podivín (ačkoliv pocházel jen z vedlejší bezvýznamné větve této famílie), neváhající jet do Egypta, aby tam ze špice Cheopsovy pyramidy předčítal své verše. Chtěl zjistit, zda zní lépe, než doma v Bavorsku. Zněly. S jeho nejmilejší dcerou jej ale svazovalo velmi pevné pouto lásky, bez ohledu na to, že měl kromě ní ještě dalších devět manželských a nespočet nemanželských dětí.

Zůstane nezodpovězenou otázkou, jak by se Rudolfovy osudy vyvíjely, kdyby měla jeho matka na jeho výchovu větší vliv. Pozice Alžběty byla ale už v době jeho narození silně oslabená. V roce 1857 si doslova vytrucovala cestu do Maďarska a povolení, vzít na tuto cestu i obě své maličké dcery. Starší, tehdy dvouletá Sofie, na cestě onemocněla a zemřela. Alžbětina tchýně Sofie, jež se se svou snachou nesnášela, dávala smrt dítěte Alžbětě za vinu, což mělo na labilní Alžbětu katastrofální následky. Už tehdy se stahovala z výchovy svých dětí do ústraní.

V roce 1860, tedy když byly Rudolfovi necelé dva roky, onemocněla jeho matka na tuberkulózu. Následovala její téměř dvouletá nepřítomnost s léčbou na Madeiře. Když se vrátila, nepokusila se ani dobýt zpět mezitím ztracené pozice u dvora, toužila jen stáhnout se z dvorského života zcela pryč. Následovala dohoda s jejím mužem, jenž jí nepřítomnost u dvora dovolil, oplátkou za to se musela vzdát výchovy svých dětí. Zbytek života strávila na cestách, především v Řecku a v Maďarsku. Císař František Josef chtěl ze svého sensibilního syna vychovat tvrdého chlapa a rozhodl se jej „zocelit“. Nápad, který by asi normálnímu člověku napadnout nemohl. Výchovou pověřil generálmajora hraběte Leopolda Gondrecourta, vojáka každým coulem, chlapa se sadistickými rysy povahy. Jestliže měl od císaře volnou ruku, nebyl jeho sadismus ve výchově malého chlapce k zastavení. Malý Rudolf musel stávat celé hodiny v dešti, ponořovali mu hlavu do ledové vody, bili jej a na večerní procházce v lese vychovatel prostě zmizel a nechal chlapce svému osudu, protože k schopnostem dobrého vojáka patří i orientační smysl, jenž ho musí dovést domů. Je otázka, zda by se životní osud následníka trůnu neuzavřel už tehdy, ale tentokrát se do věci vložila sama Alžběta z níž synovo utrpení udělalo zuřivou lvici. Císař musel ustoupit a Rudolfovy výchovy se ujal hrabě Josef Latour von Thumburg, jenž měl pro princovy zájmy zejména v oblasti přírodních věd mnohem větší pochopení, císař ale svou kapitulaci pochopil jako selhání svého slabošského syna a do konce života mu toto „selhání“ neodpustil.

Rudolf byl vlastně po celý svůj život konfrontován neustále s otcovými úvahami zbavit jej následnictví a v konečném důsledku jej před tímto osudem uchránil jen fakt, že František Josef člověka stojícího na dalším stupínku následnictví, syna svého mladšího bratra Karla Ludvíka Františka Ferdinanda d´Este nesnášel ještě víc než vlastního syna. Přesto takové veřejné úvahy nemohly nezanechat stopy na Rudolfově sebedůvěře i charakteru.

Rudolf trpěl nedobrým vztahem svých rodičů. Zejména věčně nepřítomnou matku miloval. Alžběta však jakožto anorektička měla zřejmě negativní vztah k sexuálnímu životu. Přestože porodila svému muži nakonec celkem čtyři děti, našla mu za sebe náhradou raději vídeňskou herečku Kateřinu Schrattovou, aby od něj měla pokoj. Její maďarská láska, hrabě Andrássi, byla nejspíše platonického charakteru, přesto poznamenala i Rudolfův život, jak si ještě povíme.

Rudolf sám byl velmi inteligentní a převyšoval tím výrazně svého otce. To byl další důvod otcovské nepřízně. František Josef nesnášel lidi, kteří nad ním vynikali (a těch bylo nemálo). Proto nechal bez mihnutí oka na holičkách svého bratra Maximiliána, když tento vedl v Mexiku marný boj o císařskou korunu a nakonec tam byl i popraven. Rudolf  nechal například založit Rakouskou Encyklopedii a sám do ní přispíval. Jeho literární činnost byla dalším trnem v oku vídeňského dvora. Rudolf totiž už tehdy, v druhé polovině dvacátého století, pochopil díky své inteligenci princip fungování společenského blahobytu, totiž princip přerozdělování bohatství. Jestliže zvýšíme kupní sílu obyvatelstva tím, že budeme zaměstnávatele nutit k zvyšování platů, zvýší se odbyt zboží, tím poroste výroba a díky tomu zaměstnanost a opět blahobyt. Tedy socialistická myšlenka – v době kdy sociální demokracie skutečně vznikala, byla ale ještě pronásledována a do shromážděných dělníků na prvního máje ve Vídni stříleli císařští vojáci. Pro císaře bylo něco takového naprosto nepředstavitelné a že byl jeho syn „socan“, jej plnilo jen bezmocnou zuřivostí. Ekonomickým otázkám nerozuměl a bouření „plebsu“ bylo pro něj červeným hadrem, protože narušovalo zažité pořádky. Jestliže tedy nakonec synovi dovolil anonymně publikovat, snažil se jej všemi prostředky držet stranou politiky. Metoda, již vídeňský dvůr zvolil, nebyla hloupá. Byly použity ženy.

Rudolf byl velmi hezký muž, sestra jeho manželky Sofie  popisuje rakouského prince jako „víc než krásného“. Navíc byl oduševnělý, psychicky sensibilní a vzdělaný a navíc otcem pronásledovaný. Byla to skutečně třaskavá směs sex- appealu, jemuž žádná žena neodolala. Střídaly se v jeho posteli v neuvěřitelném rytmu a Rudolfův osobní komorník měl od císaře příkaz tuto aktivitu osobně podporovat. Výsledkem byly pohlavní choroby. Našel jsem několik teorií, čím vším Rudolf trpěl. Jistá je kapavka, jež u něj přešla do chronického stádia s akutními záněty kloubů a jíž navíc nakazil svou manželku Stefanii. Tato dostala těžký zánět pobřišnice, jenž jen tak tak přežila a navíc se v následku překonané choroby stala neplodnou. Rudolfovi se ale připisuje i syfilis s kostními komplikacemi. Prostě nakonec v důsledku těchto bolestivých chorob byl Rudolf vrak závislý na morfinu, jimiž jeho osobní lékař tlumil nesnesitelné bolesti těla i duše.

V roce 1881 byl Rudolf svým otcem prinucen se oženit. Za nevěstu mu vybrali belgickou princeznu Stefanii. V podstatě hezkou, ale velmi cudně vychovanou dívku, která bohémskému Rudolfovi s nezměrnými sexuálními zkušenostmi prostě nevyhovovala. Byla pro něj nejprve jen nudnou, později ale stále méně sexuálně přitažlivou partnerkou. Pod chladnou slupkou blonďaté Stefanie se ale skrýval nezkrotný temperament. Arcivévoda Jan Salvátor ji popsal, že jestliže vypadá na první pohled jako kus ledu, jedná se spíše o vulkán s ledovou pokrývkou. Rudolf s ní měl jednu dceru Alžbětu Marii, poté se ale Stefanie v důsledku choroby stala neplodnou a svého muže za to znenáviděla. Dávala mu to najevo při každé příležitosti a těm se Rudolf vzhledem na oficiální povinnosti reprezentace nemohl vyhnout. Zajímavé je, že i když jejich společná dcera měla v čase smrti svého otce teprve 8 let, stala se z ní později radikální sociální demokratka, jež je dodnes v rakouských dějinách známá jako „rudá vévodkyně“. Po rozvodu svého manželství s knížetem Windisgraetzem se stala životní družkou sociálně demokratického politika Petzneka. Těžko říci, zda se Rudolf dokázal na výchově své dcery natolik podepsat, či zda zde hrály svou roli geny.

Rudolf se narodil už po pádu „Svaté aliance“ již jeho otec nechal zemřít v osudném roce 1853, v roce, kdy se ženil s Rudolfovou matkou. Rakousko se poté dostávalo stále více do vleku Německa, zejména pak po porážce u Králova Hradce v roce 1866 a po vzniku německého císařství v roce 1871. Shodou okolností byl tvůrcem aliance s Německem v roce 1872 ministr zahraničních věcí Rakouska Guyla Andrassi, onen zřejmě platonický milenec Rudolfovy matky. Rudolf si sice uvědomoval potřebu dobrých vztahů s mocným sousedem, bál se ale závislosti. Bál se, že Německo Rakousko ekonomicky a posléze i politicky prostě spolkne. Jeho pokusy o rakouskou emancipaci ale narážely na naprosté nepochopení. Ze strany otce, jenž se po Králově Hradci bál konfliktu s Německem jako čert kříže, i ze strany matky, která milovala Guylu, jenž na své politice sbližování s Německem nehodlal nic měnit.

Rudolf vkládal všechny své naděje do německého následníka trůnu Friedricha. I ten byl vzdělaný a rozhleděný člověk, s Rudolfem sdílel společné ideály. Rudolf snil o spojenectví s ním, o liberalizaci obou říší jako receptu na úspěch. I tady mu ale život připravil děsivé zlamání. Když se jeho přítel Friedrich po smrti svého 91 letého otce stal konečně pod jménem Friedrich III  9.března 1888 německým císařem, byl již na smrt nemocný. Díky rakovině hrtanu nemohl už ani mluvit a zemřel po 99 dnech „panování“ 15.června 1888. Novým německým císařem se stal psychicky labilní Vilém II, s nímž se Rudolf bytostně nesnášel. Jejich nepřátelství mělo prý kořeny v dobách Vilémova pobytu na rakouském dvoře ve Vídni. Zájem žen se totiž koncentroval výhradně na krásného a duchaplného Friedricha, zatímco labilní, popudlivý a tělesně postižený Vilém (měl od těžkého porodu deformovanou ruku a za sebou dětské trauma, kdy se mu lékaři snažili toto postižení v dětství „léčit“ nesmírně bolestivým natahováním postižené končetiny) byl spíše objektem jejich výsměchu. Toto ponížení Vilém Rudolfovi nikdy nezapomněl a v posledním roce Rudolfova života při společných manévrech rakouského a německého vojska mu to dal patřičně pocítit.

Rudolf se nacházel v roce 1888 ve slepé uličce. Otec jej důsledně blokoval ve všech jeho snahách o reformy v říši, na německém trůnu seděl nenáviděný Vilém a chtěl Rakousku předepisovat svou politiku. Matka žila v cizině, manželka jej nenáviděla. Tělesně byl závislý na drogách a bez morfinu už nemohl žít. Jedinou důvěrnicí mu v té době byla prostitutka vídeňská Mizzi Kaspar, jež ho byla alespoň ochotna vyslechnout. Poslední nadějí pro něj byly uherské volby. Prý existovala Rudolfova dohoda s liberály, že pokud ve volbách v lednu 1889 vyhrají, provolají jej uherským králem, aby mohl aspoň v této polovině říše uskutečňovat svou politickou vizi. Liberálové ale prohráli a Rudolf věděl, že je jen otázkou času, kdy se o jeho dohodě dozví tajná policie a poté i císař. Se sledováním své osoby měl bohaté zkušenosti, prakticky od jeho útlého mládí se od něj policejní agenti nepohnuli. Oficiálně, aby jej chránili, ve skutečnosti, aby na něj donášeli.

Rudolf se tedy rozhodl pro dobrovolný odchod. Proč s sebou bral na onen svět svou tehdejší milenku, naivní sedmnáctiletou baronku Mary Vetscherovou, se už nikdo nedozví. Možná měl neurotický Rudolf opravdu strach zemřít sám, možná po své chvilce slávy toužila Mary. Možná se to na zámečku Mayerling prostě jen tak seběhlo. V noci z 29. na 30.ledna 1889 zastřelil Rudolf nejprve svou milenku a pak obrátil zbraň proti sobě. Bylo mu právě čtyřicet let.

S ním zemřela naděje na pokojnou proměnu Rakouska. K Rudolfovi se upínaly naděje všech možných vrstev obyvatelstva. Proletariát v něm viděl nového Josefa II, jenž bude usilovat o zlepšení osudu prostého člověka. Maďaři člověka, jenž chápe jejich separatistické tendence, Češi pak muže, jenž zplnoprávní postavení Čech a Moravy v říši. Ostatně v Praze dlouho žil a mnozí (zejména pak mnohé) si na něj dobře pamatovaly. Byl symbolem sympatií, ale otázkou je, zda by dokázal naděje v něj vkládané i splnit. Byl mýtem lepší budoucnosti.

Otázkou zůstává, nakolik by dokázal tyto naděje splnit. Obávám se, že by se tyto naděje brzy změnily v hlubké zklamání. Samozřejmě hlavní problém byla dlouhověkost jeho otce. Kdyby se Rudolf dostal k moci někdy koncem osmdesátých let minulého století, měl by naději něco pozitivního učinit. Ne ale na začátku století dvacátého.

Hlavní překážkou by zřejmě byla jeho choroba. Jen ztěží se dá předpokládat, že by svého otce přežil. V roce 1916 by mu bylo 58 let a už v době jeho smrti mu lékaři dávali maximálně deset až patnáct let života. Syfilis byla spíše zákeřná a čekala na svou příležitost, kapavka ale trápila prince neočekávanýmmi extrémně bolestivými záchvaty. Nakolik by byl kompetentní při své denní spotřebě drog a alkoholu, je otázkou, již nezodpovíme. Ale jeho sebevražda svědčí o tom, že už v té době se chronická závislost na morfiu projevovala na jeho povaze a jeho zkratkových rozhodnutích. Proti zrovnoprávnění Česka by se postavili Maďaři, kteří byi citliví na svou vyjímečnost v říši a byli ochotni jít kdykoliv do války proti Rakousku, aby si tuto svou pozici uchránili. A velký soused – Německo, ovládané nenávidějícím Vilémem, by slabost rakouské monarchie jen přivítalo a využilo. Hledat rovnováhu navazováním kontaktů v opačném táboře Trojdohody (Rusko, Francie, Anglie) bylo po roce 1907, kdy se František Josef nedal přemluvit králem Eduardem VII k spolupráci, prakticky nemožné.

Rudolf by se v případě nastoupení na trůn stal pravděpodobně jen loutkou politických sil, jež by sotva něco mohla dokázat. Už proto, že se moc císaře postupně strácela, říše měla od roku 1867 ústavu, jež kompetence vladaře vymezovala a omezovala a od roku 1907 existovalo všeobecné hlasovací právo (vybojované právě Rudolfovi názorově blízkými sociaálními demokraty). Být republikánským císařem, což prý mělo být Rudolfovo přání,  zní trošku jako kočkopes a zřejmě by to tak i dopadlo. Nacionalisté, jež dostávali v říši díky onomu všeobecnému hlasovacímu právu stále více moci, by zřejmě monarchii roztrhali, i kdyby na jejím trůně seděl schopný člověk. Ani zdravý a silný Rudolf by se zřejmě toku dějin nedokázal postavit.

Nemůžu se ubránit dojmu, že Rudolfa skutečně smrt uchránila mnohem horších zážitků, než jaké zatěžovaly jeho život. Možná bylo správné, že v Mayerlingu na sebe vystřelil. Proč ale střílel i na naivní hloupoučkou Mary, zůstane zřejmě už navždy záhadou.

Po celé století, jež uplynulo od jeho smrti je předposlední rakousko-uherský panovník symbolem konzervativismu, zpátečnictví a neschopnosti. Byl to v podstatě on, kdo dohnal podunajskou monarchiii do záhuby, jeho následovník Karel jako poslední rakouský císař už toho moc zachránit nemohl.  „Starý Procházka“ jak se Františkovi Josefovi v Čechách s kousavou českou ironií říkalo, zůstal v paměti především jako stařičký mocnář, jenž se prochází s hůlkou po Karlově mostě, aniž by tušil, co se v jeho říši děje.

Slavnou se stala věta, jež má vyjadřovat jeho přístup k vývoji a k politickému uspořádání: „Všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.“ Už jen tou větou se zapsal do galerie nejhloupějších politických výroků historie. Jenže – František Josef vládl prostě příliš dlouho – nejdéle ze všech panovníků v historii, s 67 lety 11 měsíci a 19 dny vlády drží absolutní rekord před faraonem Ramsesem II (66 let) a britskou královnou Viktorií (63 let a 7 měsíců). Stařičký mocnář v posledních letech svého života opravdu nebyl schopen držet krok s dynamickým vývojem světa na počátku dvacátého století a stal se loutkou v rukou svých poradců a bojechtivých generálů.

Jenže jak to vlastně s císařem Františkem Josefem vlastně bylo? Na trůn se dostal jako osmnáctiletý mladý muž, k němuž se upínaly naděje celého mocnářství. Potřeba říci, že naděje obou tehdy na smrt znepřátelených stran. František Josef se stal císařem 2.prosince 1848, tedy v roce, kdy v celé Evropě zuřila revoluce a nevynechala ani Rakousko. Lidé se domáhali svobody, práva spoluurčovat dění ve svých zemích. Z absolutních monarchií se měly stát monarchie konstituční, vázané zákony přijímanými v parlamentech, pro konservativní šlechtické kruhy opravdový strašák, jemuž bylo třeba zabránit za každou cenu.

Je třeba si uvědomit, že rok 1848 byl vlastně dítětem francouzské revoluce z roku 1793. Šlechta ve francouzské revoluci ztratila své největší privilegium – právno neplatit daně. V Rakousku ji zdanil pokrokový císař Josef II. Zdanění šlechty přinášelo do politiky dva pozitivní faktory. Zaprvé se tím naplnila státní kasa, zadruhé se výrazně zlepšila morálka při placení daní u ostatního obyvatelstva. Daňové úniky se tak přestaly hodnotit jako kavalírský delikt, jímž se bohatí snažili přiblížit svým chováním rodové  šlechtě (a ze všech sil usilovali, aby dosáhli šlechtického titulu, což bylo spojeno s jednorázovou investicí do císařské pokladny za ekvivalent doživotního osvobození od dalšího placení). Něco podobného zažívají ještě dnes v Řecku – asi se nikdy nedozvíme, kolik stálo Onassise, aby řecký parlament zakotvil do ústavy, že rejdařské řecké společnosti jsou na věčné časy osvobozeny od placení daní, ale určitě se mu to vyplatilo.

Dědeček Františka Josefa I, císař František, rozhodnutí svého strýce Josefa zrušil a šlechtu učinil znovu privilegovanou skupinou bez daňových povinností. Po porážce Francouzů u Waterloo se podařilo tyto poměry na více než třicet let zakonzervovat. Vše pokrokové, co připomínalo reformy Josefa II. bylo pro císaře Františka „Jakobínstvím“ a v této atmosféře vyrostl i mladý František Josef.  František I. neoplýval syny nadanými pro úkoly vlády ( i on se ostatně v této úloze neosvědčil a slavil mnohem větší úspěchy jako botanik než jako panovník). Jeho nestarší syn Ferdinand I., zvaný Dobrotivý, je všeobecně označován za hlupáka neschopného vlády. Zřejmě to je příliš zjednodušený pohled. Ferdinand sice nesl svým životem obrovské dědičné zatížení – jeho rodiče byli bratranec a sestřenice prvního stupně, babička s dědečkem dokonce sourozenci  – trpěl na epilepsii, křivici, pravděpodobně i hydrocefalus a pro úlohy vlády se naprosto nehodil. I on byl ale stejně jako jeho otec výtečným botanikem a  hovořil plynně pěti jazyky – něco takového hlupák nedokáže.

Rok 1948 byl jednoznačně nad jeho síly. Byl přinucen odstoupit z trůnu a když se matce Františka Josefa Sofii Bavorské podařilo přesvědčit jejího manžela Františka Karla, císařova bratra a otce nového císaře, jenž byl přirozeným následníkem trůnu, aby se tohoto práva vzdal, byla cesta pro osmnáctiletého Sofiina syna na císařský trůn volná.

Jak jsem napsal, jeho nástup na trůn přijaly s velkými nadějemi jak konservativní šlechtické kruhy, tak i kruhy revoluční, zejména proto, že slíbil přijetí ústavy a liberalizaci vlády. V tomto bodě se ukázaly být sliby chyby. Už v roce 1849 byla tzv. „oktrojovaná“, tedy císařem vyhlášená, ne parlamentem odhlasovaná ústava odvolána a nastalo období nového útlaku pod taktovkou všemocného ministra Bacha. Nový císař zůstal věrný své výchově na vídeňském dvoře a odkazu tzv. „Svaté aliance“, kterou na Vídeňském kongresu v roce 1815 vytvořil kníže Metternich. Bylo to spojení tří nejmocnějších křesťanských panovníků, jež měli dbát na potlačování jakýchkoliv projevů liberalismu a demokracie v tehdejší Evropě. Bylo to vpravdě ekumenické spojení, jež nemělo do té doby obdoby. Vedle katolického rakouského císaře sem patřil pravoslavný ruský car a protestantský pruský král. Tato aliance skutečně i fungovala a zasloužila se o to, že v Evropě panoval  na mezinárodním poli mezi roky 1815 a 1853 nebývale dlouhý mír. V roce 1846 potlačila Svatá aliance společnými silami povstání Poláků v Krakově namířené proti ruskému útlaku (Polské království bylo Vídeňským kongresem začleněno do Ruského císařství a car byl současně i polským králem stejně jako rakouský císař králem českým a uherským).

V roce 1848 musela Svatá aliance zasahovat znovu, prosebníkem byl ale tentokrát rakouský císař. Nebyl totiž schopen poradit si vlastními silami s povstáním Maďarů, toužících po nezávislosti. Maďaři dokázali porazit 20.září 1848 jednotky chorvátského generála Jelaviče, snažící se je přivést k rozumu, rakouská armáda byla proti odhodlaným Maďarům bezmocná a tak se nový císař obrátil na ruského cara Mikuláše I. s prosbou o pomoc. A obdržel ji. Proti sto padesáti tisícům Rusů nedokázala maďarská armáda obstát. Maďaři sice ještě na jaře 1849 dokázai zvítězit nad Rakušany u Gödöllö, obsadit Budín a 14.dubna 1849 rozhodnutím uherského zemského sněmu zbavit mladého Františka Josefa uherské koruny, (což ambiciózního mladíka rozlítilo k nepříčetosti) pak to už s nimi ale šlo s kopce. Po porážce u Segesváru, kde zahynul i básník Petöfi, museli nakonec kapitulovat před ruskou přesilou v srpnu 1849 u Világose. František Josef byl tedy zachráněn, jeho koruna taky a jeho reakce překvapila zřejmě jen neinformované – odvolal nedávno předtím vyhlášenou ústavu.

František Josef se totiž na politiku prostě nehodil – stejně jako jeho dědeček František či strýc Ferdinand. Rakousko produkovalo nebývalý počet neschopných panovníků, posledním schopným byl Leopold II. a ten zemřel v roce 1792. Mladý císař za sebou měl strohou militantní výchovu, už ve třinácti letech nastoupil vojenskou službu (v hodnosti plukovníka!) a do konce života miloval uniformy – vlastně se do ničeho jiného ani neoblékal. Za tragédií jeho osobní ale i jeho říše pak ale stála jeho duševní porucha, o níž jsem se zmínil už v článku o Sissi. Trpěl na takzvanou alexythymií, poruchou komunikace. Člověk s touto poruchou je neschopen vnímat emocionální složku sdělované informace, jež je vždy v každém hovoru obsažena. Následkem toho rozumí sice slovům, ne ale sdělované informaci. A navíc není schopen sdělit své myšlenky tak, aby jim někdo byl schopen porozumět. Měl jsem čest zápasit se stejnou poruchou u mého bývalého šéfa celých šestnáct let, nebylo to vždy zrovna snadné či radostné. Když jsem mu oznamoval pro oddělení strategicky důležitou informaci, přerušil mne, protože se chytil nějakého slova, jež jsem podle jeho názoru nezvolil úplně správně a poté vedl čtvrhodinovou přednášku, jak by se to mělo říci správně. Že mu důležitost sdělované informace nemohla za takových okolností dojít, je nabíledni. Pro panovníka je tato porucha naprosto fatální. František Josef se stejně jako každý takto postižený člověk považoval za mistra komunikace, všechny ostatní musel tedy logicky považovat – protože mu nerozuměli – za idioty. Proto tedy ony stálé konflikty s předsedy vlád a vojenskými veliteli, proto jeho snaha rozhodovat o každém detailu vlády. Proto jeho neúnavné úřadování, kdy vstával už v pět ráno, aby mohl od šesti „vyřizovat spisy“. S papíry dokáží alexythymikové vyjít mnohem snadněji než s lidmi, napsaná správa totiž žádní emoce nemá. (Můj šéf se taky cítil nejšťastnější ve své kanceláři u svým mailů a dostat jej ven, třeba na vizitu, bylo rok od roku těžší) Dosáhnout u císaře audience bylo nesmírně těžké a aby se v případě problému jel přesvědčit o skutečnostech na dané místo bylo přímo nemyslitelné – raději si o tom nechal sepsat zprávu a byl tímto způsobem lehce manipulovatelný.

Díky této své poruše se stal tragickou postavou, jednou z nejtragičtějších na evropských trůnech. V mládí dostal vlastně všechno, po čem mohl toužit. Stal se vládcem obrovské říše, našel si mladou a krásnou ženou, měl syna a několik dcer, tedy všechno štěstí světa. Přesto dokázal jak svou říši tak i rodinu dovést ke katastrofě a zániku. Ne ze zlé vůle. Lidé s danou poruchou jsou schopni lásky, dokonce po lásce touží a dokáží se dokonce zamilovat doslova nesmrtelně. Právě to se stalo i Františkovi  Josefovi.

U let 1853 – 1854 bychom se měli zastavit déle, protože mají pro císaře i pro jeho říši klíčový význam. Rok 1853 nezačal právě šťastně. 18 února se císaře pokusil zavraždit atentátník – maďarský krejčí János Libényi. Císaři zachránil život před atentátníkovým nožem tuhý límec jeho uniformy. Byl jen lehce zraněn (a nelze se tedy divit, že od té doby už uniformu nesvlékl). Atentátník byl popraven, na místě atentátu postavena „Votivkirche“ – ta ostatně stojí při pobytu ve Vídni za návštěvu. V létě odjel císař s rodiči do Bad Ischlu. Jezdívali tam každé léto, protože dlouho neplodná Sofie (měla za sebou celou řadu potratů), matka mladého císaře, po pobytu v těchto lázních poprvé donosila potomka, právě našeho Františka Josefa a proto mělo toto lázeňské místo pro císařskou rodinu přímo symbolický význam, což se v roce 1853 mělo ještě dále zvýraznit. Sofie totiž hledala pro svého syna nevěstu a po několika odmítnutích ji našla ve vlastní rodině. Pro Františka byla vybrána jako vhodná kandidátka jeho vlastní sestřenice, dcera Sofiiny sestry Ludoviky Helena. Nešťastnou náhodnou se ale mladý mocnář zamiloval do Heleniny mladší sestry, tehdy patnáctileté Alžběty, přezdívané Sissi, kterou vzaly Ludovika a Helena nedopatřením do Ischlu s sebou. Zůstal hluchý ke všem domluvám ze strany matky, 19. srpna se slavilo zasnoubení a svatba byla naplánována na jaro příštího roku.

A tehdy vstoupil do hry jako její kazitel ruský car Mikuláš I. – vypukla tzv. „Krymská válka“. Car nikdy neoplýval přílišnou inteligencí a dodnes je v Petrohradu terčem vděčných vtipů – během mého pobytu v tomto městě jsem si jich několik musel vyslechnout. Právě v roce 1853, kdy byl zamilovaný mladý rakouský císař v sedmém nebi, se car rozhodl napadnout Osmanskou říši. Turecko bylo díky svým ekonomickým i politickým problémům nazýváno „Nemocným mužem na Bosporu“  a jevilo se tedy jako lehká kořist. Pod záminkou ochrany křesťanů v Palestině, jež tehdy patřila k Turecké říši, vpochodovala ruská vojska 3. července 1853, tedy právě v době, kdy František Josef flirtoval s nezvedeným dítětem Sissi, do knížectví Moldávie a Valašska, jež formálně patřila Osmanům. Sultán se pokusil svolat do Vídně kongres, jenž by konflikt diplomatickou cestou urovnal. František Josef, jež měl být hostitelem této konference, měl ovšem právě jiné starosti a tak Turecko vyhlásilo 16.října 1853 Rusku válku.

Stále ještě existovala „Svatá aliance“, slepená kdysi ve Vídni politickým géniem Metternichem.  Rakouský císař a pruský král byli tedy povinni postavit se po bok ruskému carovi. Jenže pruský král Fridrich Vilém IV. neměl zájem rozházet si to s Tureckem, v němž správně viděl budoucího obchodního partnera (a neměl se mýlit, Německo bylo až do první světové války nejdůležitějším tureckým hospodářským partnerem a mohutně z této ekonomické koalice profitovalo – i hlavní nádraží v Istanbulu je dílo pruských architektů) a snažil se tedy Františka Josefa přimět k neutralitě. Vzhledem na to, že pro rakouského císaře byla naprostou prioritou příprava svatby s milovanou ženou, měl pruský král lehkou úlohu. 20.dubna 1854, tedy pouhé tři dny před pompézním vídeňským svatebním obřadem, uzavřeli Fridrich Vilém s Františkem Josefem obrannou alianci a ponechali Rusy jejich osudu. Ti si nějak změny rakouského postoje nevšimli a zaujali vojenské pozice částečně i na  území svého domnělého rakouského spojence.  Poté co se u Varny vylodily 31.května francouzské a britské jednotky, jež měly ochránit Turky před ruskou agresí a Evropu před ruskou hegemonií, vyzval František Josef 3.června Rusy, aby opustili Moldavsko a Valašsko a když tak konsternovaně skutečně učinili, obsadila tato knížectví následně rakouská armáda. Zrada byla dokonána. „Obraz nejneuvěřitelnější nevděčnosti“, jak rakouské chování označil tehdejší tisk, byl hotov a svatá aliance mrtvá. František Josef se zbavil věrného i když poněkud problematického ruského spojence, jenž mu ještě před pěti lety zachránil korunu. Na skutečnost, že o šedesát let později leželi rakouští a ruští vojáci v zákopech první světové války na opačných stranách fronty, bylo zaděláno právě tehdy. Rusko bylo tímto způsobem vytlačeno z pozice evropské velmoci na evropský okraj a Prusko, jež s Rakouskem konkurovalo o vliv v Německu, se za spolehlivého spojence nemohlo považovat ani náhodou. Rakousko bylo náhle jedinou fatální chybou svého panovníka samo.

Následky této nerozvážnosti na sebe nenechaly dlouho čekat.  V Itálii stejně jako v Německu vládla už po celá desetiletí touha po sjednocení země. Vůdčí silou v této snaze bylo Sardinské království, združující Piemont s ostrovem Sardínií, s hlavním městě v Turíně. Největší překážkou sjednocení Italů v jednom státě bylo Rakousko, jež drželo nejbohatší severní provincie Lombardii  s Milánem a Benátsko (jakož i jižní Tyrolsko). Sardiňané vstoupili rafinovaně během turecko-ruské války do protiruské koalice a poslali na Krym nějaké malé vojenské jednotky. Šlo jim o to, zavázat si francouzského císaře Napoleona III. a získat si jej pro boj proti Rakousku. František se pokoušel navázat s novým francouzským vládcem přátelské styky a mazanému Francouzi naletěl. Ten mu slíbil modré z nebe, paktoval ale mezitím se sardinským králem Vittorem Emanuellem, jenž mu slíbil za odměnu za pomoc proti Rakousku odstoupit italská území – Nizzu a části severního Savojska s Anecy a Alberville (kdyby k tomu nedošlo, byla by zimní olympiáda 1992 v Itálii nebo by spíš byla někde plně jinde).

Rakousko mělo ovšem v Itálii jeden významný trumf a ten se jmenoval Jan Radecký z Radče. Prastarý generál, narozený už v roce 1766, jenž udělal kariéru v napoleonských válkách, byl vojenským správcem italských provincií a po celá léta s neúprosnou důkladností potlačoval v zárodku jakýkoliv italský pokus o povstání nebo nepokoje. Znal v Itálii každý kámen, měl své informátory a i když měl už 92 let, myslelo mu to stále jako zamlada. 5.ledna 1858 ale zemřel. Generálním guvernérem italských provincií byl vyjmenován mladší bratr Františka Josefa Maximilán. Maximilán byl chytrý člověk a rychle pochopil hrozící nebezpečí. Snažil se bratra přesvědčit o potřebě změny italské politiky, aby si císař zabezpečil loajalitu společenských elit Lombardie a Benátska. Marně. František Josef neměl zaprvé bratra rád, jako už lidé s jeho psychickou poruchou nemají rádi lidi chytré a oblíbené. Oni sami totiž oblíbení být nedokážou, a o tom, že jsou chytří, dokáží díky své komunikační neschopnosti přesvědčít tak maximálně sami sebe. Zadruhé pak zvítězil jeho konzervativismus s heslem, „nic se nesmí měnit“.

Výsledkem bylo italské povstání roku 1859. Protože Radeckého nástupce generál Ferenc Gyulay na Italy nestačil, rozhodl se císař zasáhnout osobně. Je to neuvěřitelné, ale František Josef se skutečně považoval za geniálního vojevůdce. U armády přece sloužil do svého třináctého roku a to, co zvládal starý Radecký levou zadní, musí on jako mladý schopný muž zvládnout ještě mnohem snadněji. Velení armády převzal osobně (protože jeho pokynům stejně nikdo nerozuměl). Jestliže vede armádu do boje alexythymik, je o tragédii už postaráno. Nikdo nerozumí jeho rozkazům a on nerozumí dodávaným informacíím. Výsledkem byla bitva u Solferina, jež vstoupila do dějin jako jeden z nejchaotičtějších masakrů v lidských dějinách. Dodnes se historici diví, proč rakouská armáda nezabránila spojení francouzské a sardinské armády, když k tomu měla jedinečnou příležitost. Jenže to by napřed velení rakouské armády, tedy František Josef, muselo vědět, kde se nepřítel vůbec nachází!  Celá bitva u Solferina, kde se jednalo vlastně o bitvy tři na sobě nezávislé a naprosto nekoordinované, bylo náhodným střetem zmatených jednotek, kež neměly tušení, kde jsou jejich vlastní vojáci a kde nepřítel. I když měli Rakušané početní převahu, bitva skončila katastrofální porážkou a ztrátou Lombardie jako nejbohatší rakouské provincie. František Josef neztratil sice důvěru ve své vlastní schopnosti, zato ale ve schopnosti rakouských generálů a po zbytek života se zoufale snažil vyhýbat jakémukoliv vojenskému konfliktu.

Jeho znechucený bratr Maximilán se stáhl na svůj zámeček Miramare u Terstu (rozhodně stojí za návštěvu a je dalším důkazem, jak dědičná byla láska Habsburků k botanice – zámecký park projektoval arcivévoda Maximilán sám) a posléze se nechal přesvědčit oním lstivým Napoleonem III., strůjcem rakouské tragédie u Solferina, aby jako nový mexický císař zastupoval v této zemi francouzské zájmy. Když jej později nechal Napoleon III. na holičkách, skončilo Maximilánovo mexické dobrodružství porážkou a nakonec v roce 1867 jeho popravou. Myslím si, že František Josef smrti nadanějšího bratra příliš neželel – pro jeho  záchranu nepohnul ani prstem.

Abychom ale byli spravedliví, musíme přiznat, že měl v době, kdy Maximilián bojoval o holé přežití, zcela jiné starosti. Na světovou scénu vstupovala nová velmoc – Prusko. O vliv v Německu se natahovalo s Rakouskem už od roku 1848. Tehdy se Prusku podařilo zmařit takzvané „Velkoněmecké řešení“, tedy vytvoření sjednocenného Německa s dominancí Rakouska a hlavním městem Vídní. Rakušanům zůstal vliv na jihu Německa, zejména v Bavorsku, kde vládl poněkud duševně nevyrovnaný bratranec císařovy manželky Ludvík II., Prušáci politicky ovládai takzvaný Severoněmecký spolek. František Josef nesahal pruskému králi Vilémovi a hlavně jeho ministru Bismarckovi politickým rozhledem ani po kotníky. Napřed se nechal vyprovokovat pro společný zásah ve válce v roce 1864 proti Dánsku (existovala přece spojenecká smlouva z roku 1854 o vzájemné pomoci), kde maličkému statečnému sousedovi společnými silami odtrhli převážně německy hovořící provincie Schleswick a Holstein. Nikdo netušil, nač Rakousku jedna malá zemička na konci světa je.

Obě odtržené provincie byly nejprve spravovány oběma „vítěznými“ mocnostmi společně, což samozřejmě nemohlo fungovat. Proto v roce 1865 uzavřely smlouvu v rakouském Bad Gasteinu, kam jezdil jak císař Vilém, tak i Bismarck rád do lázní. Ta smlouva je obrazem Bismarckova génia a naivity Františka  Josefa. Rakousko dostalo do správy jižní provincii Holštýnsko, Prusko pak severní Šlesvicko. Rakousko ale prodalo jižní část Holštýnska (Lauenburg) za 2,5 milionu dánských tolarů – Prusku. Rakouské Holštýnsko se tak dostalo mezi dvě pruská území a muselo akceptovat pruské právo na transferové trasy pro zboží, pro armádu, otevřít holštýnské přístavy pro pruské loďstvo. Bismarck si tak otevřel desítky vhodných záminek pro vyvolání příštího konfliktu – a ten na sebe nedal dlouho čekat. S německou důkladností připravená politická rozbuška explodovala už v příštím roce a válka o dominanci v Německu skončila rakouskou katastrofou v bitvě u Hradce Králové 3.července 1866.

Porážku zřejmě ve skutečnosti způsobila převaha pruské armády a její taktiky i výzbroje a neutralita rakouských jihoněmeckých spojenců, především Ludvíka II., jenž nechal svého švagra Františka Josefa na holičkách. Rakousku přišli na pomoc jen Sasové, jež se Prusů – právem – báli ze všech Němců nejvíce. Ale kroky rakouského císaře Němcům úlohu hodně ulehčily.

Už jen skutečnost, že velením svých armád pověřil císař maršála Benedeka (aspoň, že tentokrát nevedl vojáky do bitvy on sám!) a to přes jeho odpor, byla hloupost. Benedek byl zkušený i když poněkud málo inovativní voják, prožil ovšem svůj vojenský život v Itálii, již dobře znal a kde bylo taky třeba bojovat (Italové se samozřejmě přidali na stranu Německa a za svou nepříliš vydatnou pomoc obdrželi po válce nakonec Benátsko, po němž tolik toužili). V Čechách se ale Benedek naprosto nevyznal. Puška jehlovka, jež se nabíjela zezadu a umožňovala tak střelbu vleže, byla součástí výzbroje pruské armády, Rakušané měli předovky tzv. Lorenzky. Vynálezce nové zbraně nabídl svůj vynález nejprve rakouské armádě. Tam byl ale odmítnut, údajně z rozhodnutí samotného císaře, jenž mínil, že nová zbraň by vedla k „plýtvání střelivem“. Je pravdou, že předovky byly spolehlivější, přesnější a měly delší dostřel. Kdyby tedy Rakušáci dokázali využít jejich výhod, mohlo to spolu s jejich jednoznačnou převahou v dělostřelectvu vést k německé porážce. Jenže místo aby využili výhod svých zbraní k střeleckým duelům na dálku, útočili podle starého vzoru v sevřených útvarech „na bodák“. Aniž mohli proti ležícím Prusům využít palbu salvou a byli vydáni střelbě krytého nepřítele na milost a nemilost.

Porážka u Hradce Králové měla katastrofální důsledky. Ztráta vlivu v Německu a vytvoření Německého císařství pod dominancí Pruska v roce 1871 byly ještě tím nejmenším zlem. Ztráta Benátska byla už mnohem bolestivější. Ale nejhroznější bylo nové povstání Maďarů, jež znovu zatoužili po samostatnosti a toužili po pomstě za porážku z roku 1848. Rusové už na pomoc přijít nemohli a Prusové koketovali otevřeně s myšlenkou rozdělení Rakouska, aby mohli následnické státy snadněji ovládat. Údajně jen emocionální apel císařovny Sissi před uherským parlamentem, kam přišla i se svými dětmi (ale bez manžela) dokázal Maďary pohnout k tomu, aby se vzdali myšlenky nezávislosti, prosadili ale konfederativní řešení říše – takzvaný Dualismus, který de facto rozdělil císařství na dva víceméně nezávislé celky spojené jen osobou císaře, zahraniční politickou, společnou armádou a víceméně i měnovou politikou (i když obě části razily své vlastní mince, emise byla společná, něco jako dnes Euro).

Bylo zaděláno na malér, jenž už nikdo nebyl schopen řešit, nejméně pak stárnoucí císař. V životě jej stíhaly už jen tragédie – žeň jeho předchozí neschopnosti, zejména při navazování lidských a sociálních kontaktů.

V roce 1867 popravili Mexičané jeho bratra Maximiliána.

V roce 1889 spáchal sebevraždu jeho jediný syn a následník trůnu Rudolf, s nímž František Josef nikdy nedokázal navázat adekvátní vztah – opět následek jeho duševní poruchy.

V orce 1898 byla zavražděna jeho manželka Alžběta, s níž žil víceméně odděleně.

V roce 1914 pak podepsal ve své kanceláři v Bad Ischlu deklaraci „Mým národům“, jež spustila hrůzy první světové války – a to, i když on si žádnou další válku nepřál. Nedokázal svým „jestřábům“ v čele s náčelníkem generálního štábu Konrádem von Hötzendorf (po tomto válečném štváči, zodpovědném v konečném důsledku za smrt miionů lidí, se v Grazu jmenuje dodnes  jedna z hlavních ulic).

Cítil se sám, puštěný a stíhaný osudem. Nikdy nepochopil, že to byl on, kdo od sebe lidi, spojence i přátele odháněl. Ať už to byl ruský car, manželka či syn. Jeho samotu mu od roku 1885 zpříjemňovala jen jeho přítelkyně a milenka Kateřina Schrattová. Jejich vztah podporovala samotná Sissi, syn Rudolf jím trpěl. František Josef se určitě cítil potvrzen ve svém konzervatismu, když v březnu 1881 zavraždili anarchisté v Rusku cara Alexandra II., jenž se snažil zemi modernizovat, zrušil nevolnictví a poskytl lidem nové svobody. František Josef si zřejmě vzpomněl na slova dědečka Františka – jehož ovšem osobně sotva znal, jenž říkal, že „Jakobínům se nesmí poskytnout ani trocha svobody, jinak nás dovedou na popravště jako svého krále Ludvíka XVI a tetu Marii Antoinettu“. František Josef chtěl stav, jenž se nemění – a to v době průmyslové revoluce! Nebyl v podstatě zlý člověk, nadevše nenáviděl politiky, jež šířili nenávist a nepokoj mezi jeho poddanými, tedy nacionalisty a socialisty. Několikrát odmítl vyjmenovat do funkce vídeňského starosty doktora Lugera, známého svým antisemitismem (Hitler jej v „Mein Kampfu“ nazývá svým velkým učitelem). Nakonec ale musel tlaku ulice povolit. Tlak ulice nenáviděl, proto se uchyloval vždy na celé léto do romantického Bad Ischlu v Solné komoře, kde měl od otravných lidí pokoj a mohl tu pěstovat své krásné vzpomínky, jež se k tomuto místu vázaly. Tady slavila svou svatbu i jeho nejmladší dcera Marie Valérie. Jenže svět směřoval k smrtelné konfrontaci a František Josef ve své snaze nestát na žádné straně stál nakonec na straně špatné. Ještě v roce 1907 navštívil Rakousko anglický král Eduard VII. Snažil se při svém dlouhém pobytu nejprve v Bad Ischlu a poté v Mariánských lázních přesvědčit starého císaře, aby odstoupil do spojenectví s Německem a připojil se k britsko-francouzsko-ruské alianci. Britové se tak snažili o izolaci expandujícího Německa. Bez úspěchu. František Josef se bál Německa, bál se další války, bál se už svého vlastního stínu. Přesto nadále vstával v pět ráno a odebíral se za svůj pracovní stůl aby „vyřizoval spisy.“

Pracovitý ale neschopný vládnout doúřadoval svou říši až k zániku. Že se jejího konce nakonec nedožil, byl jen akt božího milosrdenství.

Přesto zůstane mýtem neschopnosti – příkladem, jak je možno pod praporem dobré vůle ztratit v životě úplně všechno, co člověku osud nadělil vrchovatou mírou.

Lidé mýty potřebují. Bůh ví proč, ale právě postavy nestardantní, zvláštní, prostě řečeno lidové tak trochu ujeté, mají schopnost lidi přitahovat ještě po desetiletích a staletích.

Rozhodl jsem se v následujících textech vrátit k mým kořenům, tedy k historii a přiblížit čtenářům mé stránky několi takových postav, tak jak je chápu já, ze stránky historické, lidské i medicínské. Něco podobného jsem dělal už ve své knize „Odvrácená tvář moci“, tam jsem ale přibližoval nekalé praktiky našich panovníků, což bylo dostatečně zajímavé, aby se taková kniha dala prodávat. Tentokrát  se pokusím přiblížit postavy našich dějin v kratších textech, snad budou dost zajímavé na to, abyste je četli.

Co vlastně dělá z nešťastné císařovny Alžběty postavu, po níž lidé šíí ještě po více než sto letech, v Budapešti ještě víc než ve Vídni či v Bad Ischlu? Tam všude na ni budete narážet na každém kroku, nejen v místních cukrárnách, ale naříklad celý zámek v Bad Ischlu, kde císař František Josef trávil každé léto stejně jako náš první President Masaryk v Topolčankách či Lánech (jsem stejně hluboce přesvědčen, že tím Masaryk císaře pána chtěl napodobit), je postaven tak, aby z ptačí perspektivy nabízel podobu písmena E, prvního píásmena císařovnina jména Elisabeth. Viditelný důkaz císařovy lásky ke své ženě. A přesto, že ji zbožňoval, nedokázali být spolu šťastní. Proč? Tuto otázku si kladli už mnozí a hledali na ni odpověď mimo tohoto manželského páru.  Vždy musel být vinnen někdo cizí, ať už zlá tchýně, nebo zlí vychovávatelé jejich syna, či tragická smrt jejich malé dcerky. Nemyslím si to. Vina na nešťastném vztahu, jakkoliv šťastně začal, je většinou v oněch dvou. Nikde jinde.  Čím tedy přispěla císařovna Alžběta k tragédii svého manželství sama?

Jaká byla? Samozřejmě  krásná, měla tragický osud a byla – jak už jsem řekl – „zvláštní.“ To vše k ní přitahuje pozornost i po tak dlouhé době.

Alžběta pocházela z bavorského rodu Wittelsbachů, po matce Ludovice Wihlemině z její hlavní královské větve. Její otec Maximilán byl také Wittelsbach, pocházel ale z bezvýznamné boční linie. Mezi Elisabetinými rodiči tedy skutečně blízká zpřízněnost nebyla, Wittelsbachové byli ovšem známí svou psychickou nevyrovnaností. Prvostupňovýmm bratrancem Alžběty byl král Ludvík II, v Mnichově zvany dodnes láskyplně „Kuni“, budovatel nádherných zámků Neuschwansteinnebo  Herrenchiemsee, jejichž stavba zruinovala bavorskou státní pokladnu, aby dnes přinášela do téže kasy miliony eur z turistického ruchu. Ludvík byl psychicky nevyrovnaný, zřejmě nemocný, jeho homosexualita mu pak situaci nijak neusnadňovala. Zemřel záhadně – utopil se i se svým lékařem v Stammberském jezeře. Okolnosti jejich smrti nebyly nikdy objasněny, vlastně se o to ani nikdo moc nesnažil. Ludvíkův mladší  bratr Otto byl pak pro duševní chorobu dokonce zcela neschopný vlády. Alžbětina maminka Ludovika byla na tyto poměry překvapivě normální, ne tak zcela pak ale její manžel a Alžbětin otec Max. Tento život milující muž měl deset manželských a tucty nemanželských dětí po celém Bavorsku a hrdě se k jejich otcovství hlásil a když se mu zdálo, že jeho poezie, kterou skládal, nezní v bavorských lesích dost impozantně, zajel si do Egypta, aby je přednášel z vrcholu Cheopsovy pyramidy. Prý byl pak spokojen. Dědičných předpokladů pro duševní nevyrovnanost, či dokonce psychické choroby měla tedy Alžběta, zvaná  podomácky Sissi, více než dost.

Jestliže se pak zamilovala do rakuského císaře a přesunula se po svatbě s ním z poklidného bavorského venkova v zámku Possenhofen na Stamberském jezeře (ano, na stejném, kde se později utopil její nešťastný bratranec) do Vídně, jež byla tehdy vedle Paříže Pupkem světa, byla to pro tehdy šestnáctileté děvče obrovská psychická zátěž. S přísnou vídeňskou  dvorní etiketou se nikdy  nedokázala zcela smířit a do konce života hledala stále možnosti úniku z tohoto korzetu. Navíc samotné seznámení s jejím budoucím manželem bylo pro patnáctileté děvče těžkkým traumatem. Pro Františka Josefa byla za nevěstu vyhlédnuta starší Alžbětina sestra Helena. Mladý panovník ale vzplanul k Sissi a Helenu, zvanou Nené, „nechal sedět“. Dosti velká hanba, jež se nedala utajit a tato skutečnost zatěžovala vztah mladičké Sissi k její starší sestře. Nakonec se Helena vdala za knížete Thurna-Taxise, jenž jí na svém zámku v Řezně snášel modré z nebe, ale stín mezi sestrami už zůstal. Stýkaly se nadále, je dochována jejich korenspondence (vedená překvapivě v anligčitině!),  Sissi muselo toto trauma zejména v jejích prvních letech manželství dodatečně zatěžovat. Už proto, že byla od přírody psychicky labilní.

Nutno podotknout, že jí její manžel František Josef, jakkoliv ji miloval nadevše, nebyl schopen příliš pomoci. Císař František Josef totiž trpěl také duševní poruchou, zvanou alexythymie. Tyto porucha se projevuje tím, že člověk jí postižený je schopen vnímat pouze slovní obsah sdělované informace, ne ale její emocionální složku.  Tím pádem pro něj většinou není možné pochopit, co mu člověk chce sdělit, není ale ani schopen předat srozumitelně své myšlenky. Tato psychická porucha císaře Františka Josefa vedla  nakonec ve svém důsledku k  zániku jeho říše i k tragédii jeho manželství.

Naprosto kýčovité, ale o to víc oblíbené filmy rakouského režiséra Marischky Sissi s Romy Schneiderovou a Karl-Heinzem Böhmem, popisují rivalitu mezi mladou krásnou naivní a milou Sissi a její zlou tchýní a současně tetou Sofií. (Sofie a Ludovica byly sestry a Sissi s Franzem Josefem byli tedy prvostupňoví bratranci, ale tak už to v královských rodinách chodilo a devastace genového fondu nesla pak tragické ovoce). Ernst Marischka potřeboval samozřejmě padoucha, aby se na jeho filmy lidé přišli dívat, protože bez padoucha nikoho ani film ani kniha nezajímá. Za padoucha posloužila tedy císařova matka Sofie, i když ve skutečnosti byla situace na císařském dvoře mnohem komplikovanější. Sissi rozhodně nebyla na napjatém vztahu se svou tchýní bez viny, z dochované korenspondence vyplývá, že v pravém protikladu k Marischkovým filmům to byla ona, kdo Sofii nechtěl apouště k vnoučatům.  Poněkud méně kýčovitý, ale také ve prospěch císařovny historicky manipulovaný film natočil v roce 2009 Xaver Schwarzenberger s Cristinou Capodonti v roli mladé císařovny.

Sissi byla posedlá vlastní krásou a péčí o své tělo. Podobala se hodně dnešním děvčatům, jež chtějí za každou cenu nastoupit kariéru modelky a mučí se proto hladem, aby proboha nepřibraly nějaké to kilo. Císařovna byla stejná. Hodiny se věnovala gymnastice, dvě hodiny denně jezdila na koni jen aby spálila každou kalorii, která se nějakým omylem do jejího těla dostala. Vítězství nad pocitem hladu, odolání pokušení se najíst naplňuje anorektiky pocitem štěstí stejně jako naše obézní pořádná bašta, či alkoholiky jejich láhev. Jde o endorfiny, o hormony štěstí, jež mozek vyplavuje, když se něco povede, důvody mohou být hodně rozdílné. (Od povýšení v práci, úsměv hezké ženy na ulici až po dobrý sex) Císařovna trpěla nepochybně anorexií se všemi průvodnými jevy tohoto onemocnění. Patří k nim podrážděnost a psychická nevyrovnanost, chybění libida a odpor k sexu. Porodila sice císaři čtyři děti, jednoho syna a tři dcery z nichž jedna zemřela v mladém věku, je ale známo, že se sexuálním stykům vyhýbala, jak to jen bylo možné a proto i legenda o jejím mileneckém vztahu s uherským hrabětem Andrášim byla  nejspíš výplodem zlovolnosti dvořanů. Tchýně arcivévodkyně Sofie však brala tyto pomluvy vážně a celý život pochybovala o legálním původu nejmladší a nejmilenší císařovniny dcery Marie Valérie.  Výsledkem Alžbětiny poruchy byla nakonec skutečnost, že ona sama opatřila císaři milenku, herečku Kateřinu Schrattovou, aby měla konečně pokoj.

Alžběta byla dokonce ochotna vzdát se výchovy vlastních dětí, aby mohla opustit dvůr a Vídeň. Pro ženy matky to musí znít naprosto nepochopitlně, když máma nechá děti ve výchově chův a sadistických vychovatelů a odecstuje od nich na řecké ostrovy. Sissi to ale udělala. Prý tím trpěla, ale její vlastní děti pro ni  očividně nebyly prioritou, její prioritou byla jen ona sama, chorobně seběstředná a do sebe a do své krásy zamilovaná. I její odmítání společenských konvencí bylo až chorobné, chtěla být prostě nápadná a to i přesto, že popularitou zřejmě trpěla. Ale nemohla si pomoci, proto byla například první dámou, jež si dovolila na veřejnosti kouřit.

Musel to být pro ni strašnýb šok, z něhož se nikdy nevzpamatovala, když její krása začala mizet. U podvyživených žen mizí krása rychleji než u normálně vážících. Kůže, v níž je nedostatek tukové tkáně, vysychá rychleji, objeví se vrásky. Po jejích třicátých pátých narozeninách nesměl císařovnu nikdo malovat ani fotografovat. Když jsem četl úryvky z pamětí jejího řeckého průvodce na ostrově Korfu, kde měla svou vilu, šokovala mne věta o jejich prvním setkání a o dojmu, jaký na tohoto prostého řeckého muže císařovna udělala. Mluvil o „ošklivé a nevkusně oblečené ženě.“ Přesto si ji nakonec zamiloval, jak si už zamilováváme milé blázny, protože nám připomínají děti a jsou stejně jako děti zranitelní.

Vzdání se vlivu na výchovu dětí neslo tragické ovoce, zejména u syna Rudolfa. Tento mladý muž, sensibilní jako jeho matka, byl díky psychické poruše svého otce svěřen sadistickým vychovatelům, jejichž výchovou měl „ztvrdnout“. Císař díky své alexythymii prostě nebyl schopen poznat, že jeho syn trpí a císařovna byla daleko. Chlapec byl traumatizován, vlastně celý život se z tohoto dětského traumatu nevzpamatoval. Zejména, když jeho politické názory byly v pravém protikladu s názory jeho otce. Jestliže byl císař František Josef až chorobně konzervativní (známý je jeho výrok, jenž jej charakterizuje zřejmě nejlépe: „Vše musí být lepší ale nic se nesmí změnit.“) Rudolf chápal politiku a hospodářský vývoj mnohem dynamičtěji. Na rozdíl od otce pochopil, že cesta k hospodářskému rozvoji je ve zvyšování kupní síly obyvatelstva a vysloužil si za to nálepku socialisty a císařovu nedůvěru. Aby dal s vměšováním se do politiky pokoj, byla mladému princi doslova servírována jedna mladá žena za druhou až do ložnice. Následkem  byla kapavka s chronickým průběhem (penicilín tehdy ještě nebyl) a hroznými bolestmi kloubú, jakož i syfilis. Léčbu bolestí představoval o tehdy jen morfium a princ byl už v mladých letech na morfiu závislý. To vše se odehrávalo sice v Alžbětině nepřítomnosti, informována o synově tragédii ale byla dostatečně. Nebyla schopna mu pomoci, nebyla schopna  pomoci ani sobě.

Nepřímým důkazem pocitů viny vůči svým starším dětem je zřejmě i Alžbětin vztah k nejmladší dceři Marii Valerii. Tuto porodila až v roce 1868 a jakoby se snažila u této nejmladší dohnat vše, co zameškala u svých starších dětí Gisely, Sofie a Rudolfa (narozených mezi 1855 – 1858). Marie Valerie ji doprovázela na jejích cestách a mohla si,, což bylo v této době nevídané, vybrat sama manžela. A to, i když byla dcerou suchopárného a necitlivého Františka Josefa!

Rudolfova tragická smrt pak Alžbětu zcela zlomila. Musela si uvědomit, že na jeho osudu není zdaleka bez viny. V době, kdy se formovala princova osobnost, nebyla ona k dispozici, ponechala jej jeho osudu a zodpovědnosti se zbavit nemohla. Už hledala v dalekých cestách a namáhavých pochodech jen útěk sama před sebou.

Tragickému osudu chyběla už jen ona příslovečná tečka. U Sissi to měl být vykřičník. Při své návštěvě v Ženevě ji 9.září 1898 zavraždil italský anarchista  Luigi Lucheni. Vlastně omylem. Chtěl zabít Filipa Orleánského, ale protože tento nepřijel, rozhodl se pro náhradnní objekt, protože chtěl zabít některou z korunovaných hlav. Atypičtější oběť, než byla Alžběta, si při tomto svém důvodu ani nemohl najít.  Byl jsem se v Ženevě v hotelu Beau Rivage, kde Alžběta zemřela, podívat. Ten hotel je pro Čechy zajímavý i tím, že v jednom ze jeho salónků (dnes zvaném Masarykův salón) byla podepsána smlouva o vzniku Československé republiky po první světové válce. Když jsem na recepci požádal, aby mi onen salón ukázali a současně jsem se zmínil o Sissi, byla obratem přivolána očividně dobře informovaná mladá dáma, jež mi pak věnovala prohlídkuu hotelu včetně onoho jmenovaného salónu, ale i chodby, kde vydechla Sissi naposledy. (Ve svém pokoji měla pocit, že se dusí – příznak selháváni srdce – a tak ji museli vynést před pokoj na chodbu nad vstupní halou, kde pak zemřela.)

Atentátník totiž použil jako vražednou zbraň nabroušený pilník. Tímto bodl císařovnu do hrudi. Rána byla tak malá, že ji Alžběta napřed přehlédla a myslela si, že ji anarchista udeřil jen pěstí. Dokonce ještě nasedla na loď na ženevském jezeře – přístaviště je přímo proti hotelu, jen přes ulici, kde dnes stojí  Alžbětina socha. Na lodi se jí ale udělalo špatně, vrátila se tedy do hotelu, kde se její stav pak rychle horšil. Atentátník svým pilníkem zasáhl srdce, dírka v srdečním svalu byla jen malá. Krev proto prýštila do osrdečníku (blány, v níž se srdce nachází) jen velmi pomalu. Nakonec ale nastalo to, co přijít muselo. Krev vyplnila osrdečník natolik že zmenožnila roztažení srdce a tím jeho plnění. Následkem byla neodvratná smrt. Dnes by se zřejmě podařilo císařovnu zachránit, otevření hrudníku a sešití ranky v srdečním svalu by pro moderní medicínu nepředstavovalo nepřekonatelný problém. V roce 1898 však takové zranění znamenalo smrt. Punkce osrdečníku byla sice už tehdy možná (poprvé ji prováděl vojenský lékař Larey v době napoleonských válek a po něm se jmenuje štěrbina pod levým žeberním obloukem, jíž je punkce i dnes možná), operace na tlukoucím srci byla ale koncem devatenáctého století nad síly tehdejších lékařů.

Tragická smrt definitivně přeměnila císařovnu Alžbětu v mýtos, jež žije dodnes. Ve Vídní, v Bad Ischlu, Řezně,  Budapešti (Sissi milovala nejen Guylu Andrášiho, ale Maďarsko a Maďary jako celek a oni na to dodnes nezapomněli) až po Ženevu.  Fascinuje nás a máme ji prostě rádi. Jako krásné dítě, trochu potrhlé a bezmocné vůči zlému světu, s nímž si neví rady. Máme chuť jí pomoci, ji ochraňovat ještě i po oněch sto dvaceti letech, kdy se rozloučila se životem. Stala se nepostradatelnou součástí dějin. Stala se mýtem, jaký lidé potřebují, aby se na tomto světě cítili lépe.

Měli bychom jí za to vlastně poděkovat.