Am 29.dubna 1656 vypukl ve městě Lešně požár, který zničil všechny budovy. Této katastrofě předcházelo obléhání města vojskem polských šlechticů. Byl to trochu paradox, ale město bránila posádka švédských vojáků, protože ho předtím v rámci druhé severní války obsadila. Město odolalo prvním útokům obléhatelů, ale 29.dubna dostali Švédové strach, město opustili a utekli za nedalekou spásnou slezskou hranici. Město bylo následně vydrancováno a doslova lehlo popelem. V podstatě by to českou veřejnost nemuselo až tak zajímat, kdyby se právě v té době nenacházel ve městě Jan Amos Komenský s dalšími českými exulanty z církve českých bratří. Plamenům padly za oběť prakticky všechny spisy, které „učitel národů“ do té doby napsal. Podařilo se mu zachránit holý život a mohl jen bezmocně přihlížet, jak oheň nemilosrdně ničí jeho rukopisy, které ještě neměly čas vyjít tiskem.

               Leszno je malé hnízdo s 30 000 obyvateli v Poznaňské provincii tedy ve Velkopolsku. Přiznejme si, že Leszno není žádný turistický magnet, pro Čecha se zájmem o historii může ale mít svou přitažlivost. Skutečnost, že město leží už za hranicemi Slezska, hrála velmi podstatnou roli. Slezsko patřilo v té době ještě k zemím koruny české a panovníkem v těchto zemích byl Ferdinand II. Habsburský, který nehodlal ve své říši trpět žádné kacíře, za něž všechny lidi, nevyznávající katolickou víru, považoval. V Lešně byli tedy čeští bratři v bezpečí, v podstatě to bylo město nejblíž jejich domovině, a proto mohli stále ještě zachovávat naději, že se jednou domů vrátí. I nábožensky jim prostředí tehdejšího Lešna přálo. Město bylo většinově protestantské a Poláci nepřijímali reformovanou víru v německé, tedy Lutherově podobě, ale z Maďarska, kde se uchytilo učení Kalvínovo. A s ním měli čeští bratři hodně společného, rituály, věrouku, lišili se jen v jednom, ovšem velmi podstatném bodě. Zatímco Kalvín hlásal, že vládce má právo rozhodovat o víře svých poddaných, čeští bratři tuto myšlenku striktně odmítali. Víra měla být záležitostí svědomí každého jednotlivého člověka.

               A bylo to právě Lešno, kde se začali Čeští bratři usazovat už v roce 1516 a od roku 1565 dokonce v místní křesťanské komunitě dominovali. V Čechách pod Habsburky pomalu přituhovalo, v Polsku měli náboženskou svobodu.

               Ať tak či onak, čeští exulanti dorazili do Lešna v roce 1628 a nějakou dobu tam zůstali. Stopy jejich pobytu se dochovaly dodnes, je to nejen ulice Komenskego ale i busta Jana Amose v malém parčíku v blízkosti kostela svatého Jana.

               Komenský pracoval nejprve jako pomocný učitel na škole Lissa (německé jméno Lešna), později se na ní stal dokonce rektorem. Ta škola působila ve městě od roku 1555, už i díky ní bylo Lešno střediskem intelektuálů, vedle Komenského zde působil i básník Johann Hermann a básnířka Anna Memorata. Jan Amos se určitě cítil v tomto prostředí dobře.

               Leszno má hlavní náměstí – Rynek – s velkou barokní radnicí – všechny budovy ve městě logicky pocházejí z období po onom velkém požáru, takže gotiku, renesanci nebo románský styl by tam člověk hledal marně.

Na věži radnice je zvonkohra, hrající v poledne milou melodii. Kostely jsou zde dva. Kostel svatého Mikuláše a kostel Matky Boží, pocházející původně ze 14. století blízko rynku, sloužil v sedmnáctém století českým bratřím, než byl při onom požáru zcela zničen. Protože v Polsku následovaly velmi pohnuté časy, jako byla polsko-švédská válka 1655–1660, obnovy se kostel dočkal až po této válce, iniciativu k jeho obnově dal lucký biskup Boguslaw Lesczynski. I proto, že majitelem lešenského panství byl jeho bratr Rafael. Pozval italské architekty Pompea Ferrariho a Giovanniho Catenazziho, a ti postavili novou svatyni ve stylu italského baroka. Kostel byl ovšem poničen ještě dvakrát v letech 1707 a 1709. Oba zakladatelé kostela bratři Lescynští si zasloužili krásné náhrobky, biskup Boguslaw u západní a jeho bratr Rafael u východní zdi.

               Z rodiny Lesczynské je ovšem nejdůležitější osobou syn Rafaela Stanislav. Jeho socha stojí na samém začátku ulice vedoucí ke kostelu u rynku. Stanislav Leszynsky se totiž stal polským králem, jeho dcera Marie pak jako manželka krále Ludvíka XV. královnou francouzskou. Polské království se po vymření rodu Jagellonců Zikmundem II. Augustem v roce 1572 stalo volební monarchií, kde si šlechta panovníka volila. První pokus s francouzským princem Jindřichem v roce 1573 nedopadl dobře. Jindřich totiž po smrti svého staršího bratra Karla utekl z Varšavy zpět do Francie, aby nastoupil vládu tam. Byl ostatně nejmilejším synem královny Kateřiny Medicejské, zodpovědné za masakr Bartolomějské noci. O tom, zda to bylo rozumné rozhodnutí, se dá pochybovat. Jindřich III. ho zaplatil životem, když ho v roce 1589 zavraždil katolický fanatik – dominikánský mnich Jacques Clement. V Polsku by se mu to zřejmě nestalo.

               Nicméně další volby už byly úspěšnější, po Uhrovi Báthorym vládli nějaký čas králové ze švédského rodu Wasa a poté Wettinci ze Saska. Stanislaw Lescynsky se stal králem dokonce dvakrát. Poprvé v roce 1704 s podporou švédského krále Karla XII., ale když tento dostal v roce 1709 na frak od Rusů u Poltavy, musel Lescynsky před Sasy utéct do švédského exilu. Podruhé byl zvolen polským králem v roce 1733, tentokrát s podporou francouzského krále Ludvíka XV, který byl od roku 1725 jeho zetěm. Ani tentokrát to nedopadlo dobře. V roce 1735 si Poláci zvolili Augusta III. saského kurfiřta a Stanislav musel znova do exilu, tentokrát do Lotrinska a tam i v roce 1766 tragicky zemřel, když se jeho šaty vznítily od ohně v krbu. Král Ludvík se musel o svého tchána postarat, a tak přinutil lotrinského vévodu Františka Štěpána, aby se vzdal svých dědičných zemí, výměnou za Toskánsko, kde právě vymřela rodina Medici. František Štěpán sice rodinné državy oplakal, ale pak se přece jen odebral se svou novomanželkou Marií Terezií do Florencie. Stanislaw Lescynsky se mohl v Lotrinsku usadit a po jeho tragické smrti připadlo toto území definitivně francouzské koruně. Což byl i Ludvíkův plán.

Socha Stanislawa Lescynskeho stojí u Rynku na začátku ulice pojmenovaé po něm.

               Lešno, které v roce 1707 pro změnu vypálili zase Rusové, prodal Leszynsky v roce 1738 polskému magnátovi Józefowi Sulkovskému. Žil v té době ve francouzském azylu a stejně do Polska nesměl. Palác rodiny Sulkowskych se nachází u parku nedaleko rynku, Rusové ho sice hned krátce po dokončení vypálili, ale Sulkowští si ho ve stylu baroka znovu obnovili a dnes je v něm gymnázium. U stejného parku nemůže chybět – jako ve všech polských městech – i památník Katyňského masakru se jmény místních občanů, které Rusové na jaře 1940 bestiálně zavraždili. A nedaleko je i Synagoga. Postavena byla v letech 1796–1799 a od té doby několikrát přestavována ve stylech Neoromaniky, Neorenesance či Neobaroka. V roce 1956 přišla o své měděné kupole, dnes je to klasicistická budova, ve které se nachází „Museum okregowe“, čili okresní muzeum Lešenského okresu. Místní židovská komunita byla totiž nacisty za druhé světové války zcela vyhubena a už se ji po válce nepodařilo obnovit.

               Ovšem nejkrásnější zážitek jsme si odnesli, když jsme zašli na oběd do restaurace Wieniawa.

Čtyřhvězdičkový hotel na rohu Rynku, očividně nově rekonstruovaný (což by jinak potřebovalo hodně lešenských budov), s moderním interiérem. Jídlo bylo skvělé, (v Polsku se ovšem musíte smířit s tím, že kyselé zelí dostasnete i k Vídeňskému řízku, ale vitamínu C není nikdy dost) číšnice, jak už je to v Polsku zvykem, mladé, krásné a usměvavé a k tomu proseco aperitiv jako pozornost podniku a po jídle ještě zákusek – opět jako pozornost podniku. Marně jsme se bránili, že jsme už sytí. A přesto přišlo jídlo na nějakých 300 korun. Prostě sen. Někdy píšu hodnocení restaurací na googlu opravdu rád – a to byl ten případ.

               Takže, pokud se rozhodnete vyrazit po stopách Jana Amose, určitě hladem neumřete.

Ostrov La Digue, vzdálený jen 5 kilometrů od Praslinu, svou velikostí čtvrtý a počtem obyvatel třetí (žije zde 2500 obyvatel!) největší ostrov Seychell je nazýván „Seychellskou perlou“. Místní tvrdí, že je z jejich ostrovů nejkrásnější, a to i když se zde palma „Coco de Mer“ nevyskytuje.

               Ovšem pokud máte rádi koupací dovolenou s lenošením na pláži, jste zde naprosto špatně. Bezmála celý ostrov obklopuje korálový útes, který ke břehu vodu nepouští nebo ji pouští jen velmi málo. Čili když dorazíte k moři, máte pocit, že voda došla – nebo tedy vlastně nedošla.

Ráno za odlivu ani nemá cenu k moři chodit, okolo poledne zvedne příliv přece jen hladinu oceánu natolik, že se něco málo vody ke břehu dostane. Na sedací koupel to stačí, na plavání ne. Ovšem krásné velké a barevné ryby plavou přímo okolo vás a nijak jim nevadíte.

A na plážích, kde korálový útes chybí, narážejí na břeh zase vlny velkosti pláže v Malibu, ovšem bez Pobřežní hlídky, takže plavání se zde velmi nedoporučuje, a to ve všech možných jazycích. Samozřejmě v kreolštině, francouzštině a angličtině, ale i v italštině a němčině – aby náhodou někoho z těchto bláznivých národů nepadalo se do boje s vlnami dát. Plavčíci se na plážích nevyskytují, plavání je jen na vlastní riziko a mořské proudy jsou zde silné a záludné.  Řečeno v kreolštině „Kouran tre danzere. Naz a ou prop risk“. Když si to člověk přečte i ve francouzštině: „Courants tres dangereux. Nager a vos propres risques“, dojde mu, že kreolština je v podstatě francouzština, se kterou se místní moc nemažou. Odpočinkovou koupací dovolenku si ovšem musíte škrtnout ve všech jazycích, moje žena se „nečlupkala“ a byla tím značně frustrovaná.

               Jako náhradu může člověk vnímat pobřežní túrky z jedné pláže na druhou.Zejména pěší cesta k Anse Caiman (kde na vyčerpaného člověka čeká bar s nápoji) se dá nazvat přírodním boulderingem a vyžaduje nemalou obratnost, srovnatelnou s cestou po horských chodnících v Tatrách či v Alpách.

A i cesta z „Grand´Anse“ přes „Petite Anse“ k „Anse Cocos“ pobřežním tropickým pralesem je krásná. Jakož i všechny tyto tři pláže. Jsou bílé korálovým pískem, ohraničené krásnými hnědými granitovými bloky, ovšem vlny jsou zde velké a varování, že plavání je nebezpečné a jen na vlastní riziko platí i tady. Na „Anse Cocos“ nám nabídli oběd vařený v opravdu bojových či spíše plážových podmínkách. Byl v tom i kousek ryby, ale ten jsem musel v rýži dlouho hledat, protože mé dioptrické sluneční brýle jsem utopil v Indickém oceánu hned první den pobytu. Ovšem ostré curry přispělo velkou měrou k pročištění mých střev, zácpou na La Digue trpět nebudete. Nazval jsem ono pohoštění „lehkým obědem na těžké peníze“. Seychelly – na to se člověk musí psychicky připravit – opravdu nejsou levné ostrovy.

               Nicméně krása ostrova je jednou daná, a proto se zde filmoval nejen jeden díl německého seriálu „Traumschiff“, ale v roce 1988 i film Robinson Crusoe a v roce 1976 dokonce i erotický film „Goodbye Emmanuelle“. Takže se zde skloubí romantika s dobrodružstvím i erotikou – a potom svodům toho zázraku odolejte!

               La Digue je tedy zážitkový ostrov a lidé sem jezdí, aby si užili dobrodružství. K čemuž stačí, když si půjčí jízdní kolo, které je zde bezkonkurenčně nejpoužívanějším dopravním prostředkem. Aut je tu velmi málo, ale z pohledu cyklisty by jich tu mohlo být ještě méně. Jezdí totiž po úzkých cestách poměrně středem, takže na kraji cesty zůstává prostor právě pro to jedno jízdní kolo, a i to jen tak tak. Domorodci zvládají vjet do té skuliny s bravurou, která cizinci, zejména pokud naposledy seděl na bicyklu v květnu 1989, poněkud chybí. Kromě toho okolo vás frčí šťastní majitelé elektrokol (je to praktické, protože pro konvenční kolo jsou svahy cest dost strmé a část výletu se tedy projdete vedle něho).  Přilby tu neznají, ale co je horší, neznají ani světla na oněch kolech. Což jim ale nikterak nebrání v tom, aby se po uličkách ostrova neproháněli i po západu slunce nezmenšenou rychlostí. Přičemž je nelimituje ani chybějící pouliční osvětlení. A protože jsou černí (to rozhodně není rasismus, ale skutečnost), nejsou prakticky v temné rovníkové noci vidět. A jízda na kole se po západu slunce (což je něco po šesté večer) jakož i chůze po městečku se stává prvním z dobrodružství, které La Digue nabízí. Každou chvíli někdo spadne, což sice z výše uvedených důvodů nevidíte, ale jen slyšíte, ovšem na klidu to nepřidá. Samozřejmě by bylo možné chodit i pěšky, koneckonců má ostrov pět kilometrů na délku a tři na šířku a celkovou plochu deseti kilometrů čtverečních, ale vzhledem na všude přítomné domorodce (kterých žije na ostrově 2800) na svých často už hodně opotřebovaných bicyklech to taky není úplně bezpečné řešení. Domorodci jsou zkušení a dokážou na kolech přepravovat neuvěřitelné náklady – viděl jsem jednoho, který mezi koleny a bradou držel tři přepravky nápojů, a ještě i svůj vlastní oběd v plastikové krabičce z nedalekého „take away“. To jsou výdejny jídla v přijatelné ceně okolo 80 rupií, u místních ale i u turistů velmi oblíbené. Kouzelné jsou děti, ujíždějící ráno na kolech do školy – všechny mají barvu čokolády, kudrnaté účesy a jsou okouzlující.

               Manželce se podařilo v tropické bouři z kola spadnout a poranit si loket, který pak bylo třeba zašít (dík patří kolegyni Barči z Košic), u mě byl největší hrozící tragédií okamžik, když mi pod kola vběhla slepice se dvěma maličkými kuřaty. Podařilo se mi v poslední chvíli zabrzdit, kuřata zmizela vpravo od cesty, jejich matka vlevo a musel jsem čekat, než se vzpamatovala a přeběhla přes cestu své nezvedené potomky hledat. Obešlo se to tedy bez krveprolití.

               Hlavní atrakcí ostrova je ale potápění a šnorchlování. Aby umožnili spojení se světem, prokopali místní útes a vytvořili umělý přístav v osadě „La Passe“. Tady přistává trajekt z Praslinu a odtud se organizují výpravy na loďkách k ostrovům „Félicité“, „Petite Soeur“, „Grande Soeur“ a „Ile Cocos“, aby si turisté trošku užili podmořského světa.

Tam můžete při šnorchlování pozorovat hejna ryb, barevné korály, želvy obrovské a při troše štěstí (tedy pokud se o štěstí dá mluvit) i žraloka. Průvodci nás ubezpečovali, že žralok je plaché zvíře a před nestvůrou s brýlemi a ploutvemi z umělé hmoty uteče, otázka je, nakolik se jim dá věřit. Já jsem tedy štěstí vidět žraloka neměl, několik potápěčů z naší skupiny ale tvrdilo, že to štěstí měli. A opravdu utekl, ani neměli čas si ho nafilmovat.

               Nejkrásnější pláží na ostrově – a samozřejmě opět jednou na celém světě – je „Anse Source d´Argent“, čili „Pláž stříbrného pramene“. Vybírá se zde vstupné 150 rupií a zlé jazyky pláž proto nazývají „Pláž peněžního pramene“. Jenže bez návštěvy této pláže je návštěva La Digue neúplná a neplatná. U vstupní brány dostanete na ruku lepicí pásek, který vás opravňuje dokonce onu pláž během jednoho dne opustit a zase se do ní vrátit – pokaždé ale budete kontrolováni, a to i v monzunové bouřce, když jedete zachraňovat ztracenou manželku – ale o tom později. Vjezd na pláž je kousek za místním kostelem „Notre Dame de l´Assomption“ a jedinou místní školou.

               Kousek za vjezdem je mohutný čtyřicet metrů vysoký granitový blok „Giant Union Rock“.

Zabírá plochu 4000 čtverečních metrů a kolem něho je výběh obrovských želv. Součástí areálu je i farma „L´Union Estate“, jako připomínka někdejší zemědělské tradice ostrova. Pěstovala se zde vanilka (která, jak jsme byli poučeni, není parazitem na stromech, které obtáčí, ale žije s nimi v symbióze) a tlačil se zde z dřeně kokosových ořechů kokosový olej, takzvaná kopra.  V sedmdesátých letech koupil plantáž německý podnikatel Herbert Mittermayer. Tehdy zde pracovalo 350 lidí. Mittermayer, jako starostlivý podnikatel, postavil nemocnici, vodovody a přístaviště. Jenže poté se Seychelly staly samostatnými a prezident, předseda vlády René si právě hrál na komunistu a MIttermayer byl z jednoho dne na druhý vyvlastněn. Osud farmy tím byl zpečetěn – dnes zde chodí dokola jeden vůl, aby turistům předvedl, jak se kdysi olej z kokosů tlačil. Hovězího dobytka je ostatně na ostrově velmi málo – potkal jsem jednu krávu a jednoho vola táhnoucího vagón naložený turisty – samozřejmě je to „sight seeing“ za poplatek.

               Z „Anse Source d´Argent“ se jezdí na expedice v kánoích s průhledným dnem, aby člověk mohl v mělké vodě obdivovat korály a ryby. Dobře vymyšleno, a ne právě levné. Ovšem to by se nesměla během našeho pobytu na moři strhnout ona monzunová bouře. Nepršelo totiž civilizovaně, středoevropsky, ono na nás padalo nebe. Lodě se plnily dešťovou vodou a náš průvodce, podobající se Jacku Sparowovi z Pirátů Karibiku, se trval navzdory dešti větru a zimě na slnění slíbeného programu včetně návštěvy pláže Robinsona Crusoa či rozbíjení kokosových ořechů. 

Byl imunní vůči všem prosbám o ukončení utrpení, zřejmě se bál o výdělek. Ostatně v programu výletu bylo i „přežití“, takže jsme si to vyzkoušeli „live“. Aspoň že měl průvodce tolik rozumu, že nás nenechal pádlovat z nejvzdálenější pláže „Anse Bonnet Care“ zpět v kánoích, ale odvezl nás tam motorovým člunem. Díky tomu nedošlo k nenávratným ztrátám. Když se na La Digue rozprší, myslí to ten déšť skutečně vážně. Na cestě bylo tolik vody, že jsem v ní točil pedály kola. A manželka si po pádu odnesla roztržený loket a tržnou ránu na ruce.

               Trauma bylo velké, a tak jsem večer nedával pozor. Když jsem mou sklenici na vodu našel do poloviny naplněnou rumem (bílým, ale s obsahem alkoholu 43 procent) nepátral jsem po tom, kdo to spáchal, ale ten rum jsem vypil. Co jsem měl taky dělat, vylít rum značky Takamaka je jen o něco menší zločin než vyhodit plod „Coco de Mer“! Moje obětavost měla fatální následky. I když jsem byl obklopen mladými atraktivními ženami, odplazil jsem se v podnapilém stavu potupně do postele. Takže ani tomuto zážitku jsem se nevyhnul. Kdo mi tu zákeřnou dávku rumu nalil, jsem nezjistil.

               Nicméně jsem se ještě dokázal z prožitého vzpamatovat, a proto jsem se zúčastnil výstupu na nejvyšší vrch ostrova „Nid d´Aigle“, což v překladu znamená „Orlí hnízdo“. Ten název mě měl varovat, ale nevaroval. Možná tu hrála role ctižádost nebo i začínající senilita a s ní ztráta pudu sebezáchovy. Ten kopec má přece jen 333 metrů nad mořem a v průvodci píšou, že je to sice poněkud strmá ale příjemná procházka, kterou dávají i děti! Už samotný výjezd na kolech k restauraci „Belle Vue“ je hodně náročný a velký kus cesty je třeba kola tlačit – Lance Armstrong by to sice určitě dal v sedle, ale já nejsem Lance Armstrong. „Belle Vue“ je mimochodem na nádherném místě. Je to restaurace, která večer nabízí úžasný výhled na západ slunce a stojí za to tedy minimálně jednou během pobytu tam rezervovat místo. Jenže je jen v polovině nadmořské výšky, kterou je třeba zdolat. A to „poněkud“ v popisu „strmá procházka“ je hodně velký eufemismus. Navíc stoupáte v teplotách okolo třicet stupňů a v stoprocentní vlhkosti vzduchu. A chodník se dá spíš vyšit než vidět. Občas šplháte po červené klouzavé půdě, naštěstí jsou tu skoro všude stromy nebo aspoň jejich kořeny, kterých se člověk může zachytit. A tak jsem se na vrchol kopce vyškrábal, i když naprosto promočené tričko jsem si musel už v polovině výstupu vysvléct a následně jsem žasl, jak strašně jsem bez toho trička na vrcholu vypadal. Fotky z tohoto mého vítězství v žádném případě zveřejňovat nebudu – možná jste už něco slyšeli o králi Pyrrhovi.

               Ovšem jinak nabízí vrchol kopce úžasné výhledy na Praslin pod nohama, na Mahé a Silhouette na obzoru a když přejdete na druhý vyhlídkový vrchol na severovýchodě, leží vám pod nohama onen potápěčský ráj s ostrovy Félicité, Marianne, Petit Soeur a Grand Soeur a skupinou kolem Ile Cocos. Možná to přece jen stálo zato, ale měl jsem tam být o dvacet let dřív.

               Prostě – La Digue je zážitkový ostrov. Sice se na něm nevykoupete ale odnesete si nezapomenutelné zážitky.

               Krátký souhrn obsahuje:

1. Šnorchlování či potápění
2. Jízdu na kajacích s průhledným dnem s pozorováním podmořského života
3. Monzunovou bouřku s naprosto šíleným tropickým deštěm
4. Alkoholové opojení
5. Extrémní horský výstup
6. Noční jízda na neosvětlených kolech po neosvětlených ulicích
7. Túry z pláže na pláž přes žulové skály a prales

Ale to vše se moji milí, přece jen nevyrovná návštěvě nákupního centra v Seiersbergu u Grazu, kde jsem si musel jet koupit nové sluneční brýle, protože ty moje staré jsem utopil v Indickém oceánu. Pokud chcete zažít opravdové dobrodružství, pak musíte tam. Až tam jde skutečně o život!      

               Když kapitán Lazare Picault objevil tento ostrov, vzdálený od Mahé 45 kilometrů, nazval ho poněkud nenápaditě „Isle des Palmes“ tedy ostrov palem. Ten název dlouho nevydržel, už v roce 1768 ho přejmenovali na Praslin podle tehdejšího francouzského ministra námořnictva.

               Ovšem ani Picault možná nevěděl, jak blízko byl pravdě, protože právě tento druhý největší ostrov souostroví Seychelly je spolu se svým malým sousedem Couriese jediným místem na světě, kde rostou nejslavnější mysteriózní palmy na světě – „Coco de Mer“.

               Tato palma a její plody jsou legendou – už jen kvůli ní se na Seychelly vydávají spousty turistů. A mohou si pak jeden exemplář s certifikátem koupit za 500 Euro jako suvenýr. Pokud by vás chytili na letišti s jedním plodem bez certifikátu, je za to na Seychellách sazba 7 let „all inklusive“ v místním vězení. Ve středověku měl její plod posvátný význam. Občas totiž byly tyto gigantické ořechy, vážící až 15 kilogramů (někdy vytvářejí slepence až třech plodů a pak váží 45 kilo) vyplavovány na pobřeží, zejména na Maledivách. Očividně v důsledku mořských proudů, které od Seychell proudí tímto směrem. Ovšem nebyla to váha těchto plodů, ale jejich tvar, připomínající zepředu ženské lůno a zezadu pak ženský zadek, která vzrušovala fantazii a leckterý vládce si nechal tuto vzácnost vyvážit zlatem.

Maledivský sultán pak nechával popravit své poddané nebo jim aspoň nechal useknout ruce, pokud nalezený plod neodevzdali OKAMŽITĚ příslušným úřadům. Protože nikdo nevěděl, odkud ty plody pocházejí, držela se po celá staletí tvrdohlavě hypotéza o podmořské palmě, která plodí své plody pod mořskou hladinou. Odtud i ten poněkud zmatečný název „Coco de Mer“, tedy „Mořský kokos“ Ovšem palma si nepomohla ani co se týká jejího latinského názvu, který jí dal německý botanik Karl Christian Gmelin v roce 1791   na počest krále Ludvíka.(2 roky po francouzské revoluci!)  „Lodoicea Maldivica“. Ještě ani tehdy nevěděl, že ty plody nepocházejí z Malediv ale ze Seychell?

               Skutečnost, že se palma nachází jen endemicky na dvou seychelských ostrovech i když její plody byly sporadicky vyplavovány i na jiných kontinentech, se dá lehce vysvětlit. Zaprvé jen nezralé plody jsou lehčí než voda a mohou plavat. Zralé plody jsou těžké a padnou ihned ke dnu. A navíc „Coco de Mer“ jsou vlastně dvě palmy – ženská a mužská. A potřebují jedna druhou. Takže i když snad někde palma vzklíčila, nemohla být opylena a oplodněna. Mužské palmy mají květy na obrovských kuželech posetých drobnými květy, připomínající obrovský mužský penis.

Čili legenda o tajuplné palmě, symbolizující plodnost, byla zrozena. Podle ní se palmy páří jen při silných tropických bouřkách a člověk, který je přitom pozoruje, je neodvratně odsouzen k smrti, protože toto páření je mystérium, které je lidem zapovězeno. Ve skutečnosti přenáší pyl z mužské palmy na ženskou hmyz a kolibříci, ale nechejme rozum spát a nechejme se unášet emocemi – je to mnohem zajímavější.

               Když jsem viděl ty obrovské kokosy, nebylo mi jasné, jak se takový plod může rozmnožovat. Určitě se nikde nemůže zabořit do země a zapustit tam kořeny. Kromě toho každý z plodů potřebuje od opylení do zralosti 5-6 let! Až pak ze stromu spadne na zem. Jenže příroda si ví rady. Poté, co ořech dopadne na zem, neděje se půl roku vůbec nic. Potom kokos praskne a vyrazí z něho klíček. Ten se vzdálí od mateřského plodu, aby se zbavil jeho stínu a zaboří se do země. Teprve v hloubce 60 centimetrů se obrátí směrem k zemskému povrchu. Pak vytvoří první list. To vše trvá rok. Teprve za 2-3 roky začne palma tvořit kořeny – až do té doby žije z výživné hmoty, vyplňující ořech. Palma vytvoří za rok pouze jeden list, první květy vypučí až po 25 letech. Rostliny se dožívají až 300 let, což se ovšem týká palem mužských. Ženské žijí jen 150 – 180 let.

               Dnes je už celá alej uměle vysazených palem v botanické zahradě ve Victorii na Mahé, ale skutečně endemicky se „Coco de Mer“ vyskytuje jen na ostrovech Praslin a Curiouse.

               Až 6000 se jich nachází v národním parku „Valée de Mai“. Ten název vznikl taky poněkud jednoduše. Když ve třicátých letech dvacátého století přišel na ostrov France Jumeau a nadšen krásou přírody obratem skoupil pozemky ve vnitrozemí ostrova – protože nákup uskutečnil v květnu, dostala ta část tropického pralesa toto jméno. V šedesátých letech převzala správu lokální vláda (Seychelly byly ještě tehdy britskou kolonií, v roce 1979 byl vytvořen Praslinský národní park a v roce 1983 byl zapsán do „Světového přírodního dědictví“: Ten park se dá navštívit, ale prosím připravte se na to, že budete stoupat do strmých kopců v tropických teplotách a ve stoprocentní vlhkosti vzduchu. Čili vzít s sebou hodně vody, kterou určitě vypotíte. Za vstup se platí tři sta rupií (asi 500 korun). Jednodušší přístup je od moře z „Fond Ferdinand“.

Dá se najmout i průvodce, náš Derek s neskutečnými dredy byl svou prací očividně nadšen a prohnal nás parkem až na vyhlídky, ze kterých byl nádherný výhled na ostrov Praslin i na ostrovy sousední. A viděli jsme spoustu „Coco de Mer“, ale i kolibříky a místního černého papouška.

               Vystavené ořechy měly vedle dokonalých i různě deformované tvary – čili opět něco jako ve skutečném životě.

               Na Praslin se ovšem jezdí hlavně kvůli jeho plážím. Některé z nich jsou, stejně jako na vedlejším ostrově La Digue „nejkrásnější na světě“. Je to něco, jako v Itálii, kde mají skoro v každém městě „piú bella camera del mondo“, tedy „nejkrásnější místnost na světě“ a nikdo to nezpochybňuje.

               Loď z Mahé přijíždí do přístavu Baie Sante Anne, největší osadou na ostrově je Grand Anse. Anse znamená na Seychellách pláž a opravdu nevím, z kterého jazyka to slovo pochází, možná si to v kreolštině pojmenovali místní sami. Pláž Grand Anse je možná velká, dlouhá, ale rozhodně ne krásná. Pokrytá mořskými řasami a od hotelů oddělená cestou a močálem. Čili z hotelů, které zde jsou, se musí k pláži buď autobusem nebo půjčeným autem.

               O titul oné nejkrásnější pláže bojují hned dvě pláže a sice Anse Lazio a Anse Georgette.

Ta první je volně přístupná, je dlouhá, bílá a stín zde vytvářejí jako na většině seychelských pláží stromy Takamaka.

Toto jméno je třeba si nutně zapamatovat, a to nejen proto, že se tak jmenuje druhý nevyšší vrchol na Praslinu (ten nejvyšší se jmenuje Praslin čili zapamatovat si ho není problém). Ale Takamaka je i značka seychelského rumu, což je zde jakýsi národní nápoj. Je sice pravda, že tu Britové postavili i pivovar Seybrew a to pivo je docela pitné, ale rum je prostě rum a je to národní značka jen těsně předstižená onou „Coco de Mer“.

               Ten rum se dá pít tmavý a má 43 procent, ve stejné síle je i bílý, ale pak jsou tu i upravené sorty jako například kokosový rum. Ten má jen 25 procent alkoholu a chutná sladce po kokose. Místní domorodec mě poučil, že ten tmavý rum je pro muže a ten kokosový pro dámy. Sice je možné, aby to pili muž a žena obráceně, ale muž pak nemusí být považován za pravého muže a žena upadne v podezření, že se chce mužům vyrovnat. Recepční v hotelu na Mahé nám řekla, že má nejraději rum s vanilkovou příchutí, ovšem ten má, jak jsem poté zjistil, také oněch 43 procent alkoholu. Takže nevím, co si paní recepční chtěla dokazovat.

               Paní recepční nám byla stejně tak trochu podezřelá. Museli jsme měnit pokoj, a tak jsme si ráno před odchodem na pláž nechali kufry u ní na recepci. Když jsme se za pár hodin vrátili, nevěděla, kdo jsme. Kromě toho jsme měli očividně velký problém vysvětlit rozdíl slov „room“ a „rhum“. Zatímco my jsme chtěli dát naše dvě lahve Takamaky do chladničky, ona se domnívala, že chceme pokoj s chladničkou. Možná si už trochu té vanilky dopřála.

               Výrobna rumu je ve Victorii na ostrově Mahé (stejně jako onen pivovar), ale ta značka Takamaka má přece jen víc společného s Praslinem. Jsou tu nejen bohatě zastoupeny stromy toho jména, ale i stejnojmenný horský vrchol a pláž. Takže je to zřejmě Praslin, který je středem seychellské turistiky a jeho návštěva je prostě povinností, pokud si chcete výlet na souostroví opravdu zaznamenat.

               Anse Lazio je velmi pěkné místo, od některých turistů a turistických průvodců je někdy preferovaná ona konkurenční Anse Georgette na samém severním výběžku ostrova.

Problém je, že tato pláž je přístupná jen přes areál hotelu s velkým golfovým hřištěm a počet osob, které jsou vpouštěny, je omezený. A platí se na ni vstupné. Našemu průvodci Martinovi oznámili, že na den, kdy jsme ji chtěli navštívit, jsou už rezervace vyčerpány. Ovšem náš řidič naproti tomu mínil, že to nebude problém.

               A nebyl. Projel naším malým autobusem hotelovou branou, hlídač na něj hrozil prstem, ale tím správným, tedy ukazováčkem. Očividně se znali, ostatně na Praslinu žije všeho všudy 8500 obyvatel a vzhledem na rušný společenský život domácích obyvatel se určitě všichni znají. Ať už z nějaké svatby, pohřbu nebo jiné události.

               Prošli jsme tedy osmnáctijamkovým golfovým hřištěm a neskutečnými odpaly například vysoko na skále a navštívili i onu druhou legendární pláž. Byla pěkná. Opět bílá, protože 95 procent korálů, které obklopují seychellské ostrovy mají bílou barvu a písek na plážích pochází z nich, ale – jen mezi námi – Anse Lazio byla hezčí.

               Pokud se hodláte na Praslinu zdržet déle, pak jsou zde k dispozici ještě další bílé pláže jako například Anse Volvert na východě ostrova nebo samozřejmě Anse Takamaka na severovýchodě. A spousta dalších.

               Ovšem naprosto upřímně, historik jako já na Praslinu skutečně nemá co pohledávat. Naopak manželka byla možností se „člupkať“ nadšená. A co by člověk pro klid v rodině neudělal!

               Mahé je největší z ostrovů takzvaných „Vnitřních Seychell“, což jsou až na dvě výjimky granitová horstva stará 650 milionů let, kdy je tu zapomněl prakontinent Godwana. Jedinou výjimkou je ostrov Silhouette, který vyvřel z mořského dna před 65 miliony let, je to tedy v porovnání s ostatními ostrovy mladík.

               Vnější Seychelly jsou korálovými atoly vzdálenými od vnitřních Seychell přes 1000 kilometrů a navštěvují se separátně a lodí. Přesun z Mahé tam trvá dva dny.

               Nejkrásnější pláží na Mahé je Beau Vallon, čili Krásné údolí. 

Je dlouhá přes jeden a půl kilometru s restauracemi a infrastrukturou včetně nedávno vybudovaného trhu. Našli jsme si restauraci La Plage a v něm se postupně skamarádili s číšnicí Yule. Nápadná byla tím, že byla mezi personálem jediná běloška, tak jsem se jí odvážil zeptat, odkud pochází. Odpověď překvapila jen částečně. Yule byla rodilá Jihoafričanka. Voda je na pláži Beau Vallon klidná, žádné velké vlny, teda pokud zrovna nefouká monzun. Nefoukal. U horního konce pláže je katolický kostel svatého Rocha, považovaný za jeden z nejkrásnějších na Seychellách. Kritéria jsou zde poměrně skromná.

               Pokud vám to nestačí a chcete poznat Mahé trošku víc, je třeba se vydat po serpentinách po cestě San Souci Road. Je to pro pevné nervy nejen proto, že se zde jako v každé řádné bývalé britské kolonii jezdí vlevo, ale cesta z mnoha serpentinami nemá svodidla a není zrovna z nejširších. Ale dá se. A z této cesty jsou až tři možnosti turistiky na místní horské vrcholy. Prosím, nepodceňujte poměrně malý výškový rozdíl. Jde se přes džungli a bezmála stoprocentní vlhkost vzduchu dá člověku zabrat.

               Naštěstí jsme si vybrali cestu na vrch Copolia, což znamenalo celkových 450 metrů převýšení. Oba ostatní vrcholy jsou namáhavější. „Le trois Fréres“, čili „Tři bratři“ jsou o dvě stě metrů vyšší a nejvyšší hora „Morne Seychellois“ má dokonce 905 metrů nad mořem. Na všechny stezky se platí vstupné, na Morne Seychellois je potřebné mít místního průvodce, protože se tam před dvěma roky ztratila celá výprava a museli ji v džungli hledat vrtulníky. Ostatně na výstup na Morne Seychellois je třeba plánovat šest až osm hodin a je to tedy celodenní výlet.

               Copolia úplně stačila. Ze skalnatého vrcholku je nádherný výlet na hlavní město Viktorii, přímo pod nohama má člověk onu luxusní na uměle nasypaném ostrově postavenou čtvrť Eden, kousek dál letiště a vpravo zase stadion. To vše na nasypané rovině, kterou Britové odebrali moři. Stadion otvírala princezna Margarete, letiště dokonce sama královna Alžběta II. A když to všechno Britové vybudovali, usoudili místní obyvatelé (domorodci není správně, protože na Seychellách nežil před příchodem Francouzů ani jeden člověk), že Brity už nepotřebují a  vyhlásili samostatnost.

               Na vrcholu Copolie jsou celé porosty masožravých rostlin.

Lákají hmyz sladkou šťávičkou ve svém nitru a mají na sobě deklík, ne aby se za neopatrným komárem zavřely, ale aby se chránily před deštěm, který by mohl ono lákadlo v jejich nitru naředit. Výhoda je, že vás na vrcholu Copolie nebudou otravovat žádní komáři nebo jiný otravný hmyz. Ten je právě tráven v nitru oněch masožravek.

               Co se týká historických památek, z „Domu 1776“, kde trávil kdysi svůj nedobrovolný azyl kyperský arcibiskup Makarios, uvidíte jen zavřenou vránu. Čili nic moc.

               Kousek za průsmykem ve výšce 500 metrů je památka na staré koloniální časy, je to „Heritage site“ tedy památková oblast a zahrnuje zbytky školy, kterou zde kdysi postavili Britové pro děti někdejších otroků jako jakýsi pokus o napravení starých křivd. Škola neuspěla, zda proto, že byla na tak odlehlém místě nebo že se zde děly nepravosti typické pro internátní školy není známo. Nicméně v roce 1972 se zde zastavila sama královna Alžběta II. a vypila zde šálek čaje – při té příležitosti zde postavili vyhlídkový pavilón.

               Ten čaj se pěstuje o kousek dál směrem k západnímu pobřeží. V šedesátých letech zde založil čajovou plantáž Skot Bill Henderson. Nakoupil tady v roce 1961 pozemky a z Keni nakoupil semena. Celkem měla čajová plantáž v čase svého největšího rozkvětu 120 hektarů a v té době dokázala pokrýt místní spotřebu. Dnes á už jen 45 hektarů a je to milý artefakt lákající turisty na šálek čaje a do muzea za symbolické vstupné 25 rupií (s anglicky hovořícím průvodcem 50 rupií – asi 70 korun). Moc tam toho vidět není, ale zato můžete obdivovat i svatební fotku Billa Hendersona i skutečnost, že se taková událost dostala až do seychellského tisku. Byl očividně místní celebritou, dnes vlastní čajovou plantáž „Seychelles trading Company“ a jak už to je u všech státních firem, umírá na úbytě.

               „San Souci Road“ končí v Port Launay. O kousek dál začíná „Morne Seychellos Nationalpark“ a další pláže na severu ostrova „Port Launay Marine National Park“, „Baie Ternay Marine Nationalpark“ jako i pláž „Anse Major“ je možné navštívit jen pěšky. Ten poslední je pak lépe navštívit ze směru od „Bel Ombre“. Vystoupit na konečné autobusu a pak pěšky nad mořem až k oné krásné zátoce. Na opačné straně od „Beau Vallon“, tedy na východ, je obec Glacis. To bylo první místo, kde se začali usazovat britští prominenti a kupovali si tam nemovitosti, tam ostatně dostal Ian Flemming nápad na svého Jamese Bonda a začal psát svou první bondovku „Mister No.“

               Seychellská pohoda končí v okamžiku, kdy se rozhodnete přejet lodí na některý z dalších ostrovů vnitřních Seychell, tedy buď na ostrov Praslin nebo na La Digue. V okamžiku, kdy dorazíte do přístavu, zarazí se vám dech. Stovky, možná tisíce turistů tu vytváří se svými zavazadly neskutečný chaos, trošku mi to připomínalo atmosféru na potápějícím se Titaniku. Poměrně rychle jsem se rozloučil s představou, že se na přistavený trajekt dostaneme, bez ohledu na to, že jsme měli zakoupené lístky, a především, že se ještě někdy v našem životě shledáme s našimi kufry. Zaměstnanec v přístavu projevil pravý seychellský klid, když nám řekl, ať tam ty kufry prostě jednoduše necháme před budovou, kde se vybavovaly jízdenky a jdeme. Nechápal jsem, poslal jsem mému novému kufru poslední pohled na rozloučenou a odebral se do fronty na trajekt. Nebudete věřit, ale ty kufry na Praslin skutečně dorazily, a to dokonce naší lodí. Oni ti domorodci to mají pod kontrolu, i když to tak na první pohled vůbec nevypadá.

               Cestovat s mojí ženou má jeden dodatečný aspekt, totiž, že se nikdy nenudíte, protože dokáže vyvolat chaos kdekoliv. V tomto případě šlo o to, že nechtěla letět s Etiopean Airlines přes Addis Abebu, protože jsem neprozřetelně řekl, že to bylo letadlo právě této společnosti, které kdysi spadlo s oním nepodařeným novým Boeingem – přitom tenkrát zahynuli tři naši rakouští kolegové. Což o to, tak jsme to vzali místo přes Addis Abebu přes Dubaj. Jenže to znamenalo i přeobjednat zpáteční lístek na loď, protože zpáteční let máme už ráno, zatímco zbytek skupiny večer. Dáma v prodejně lístků na Mahé se problémem nehodlala zabývat (vyřizoval to vedoucí naší supiny Martin, protože já bych to vzdal už po prvních větách). Na Mahé Martinovi řekli, aby se o to staral na La Digue – bylo to takticky zákeřné, protože na La Digue žádná kancelář prodávající lístky není a můj průvodce velmi varuje před tím, nevybavit si zpáteční lístek už na Mahé nebo na Praslinu. Šli jsme tedy k přepážce na Praslinu. Místní dáma nám oznámila, že ji to nezajímá, protože jsme si to měli vybavit na Mahé. Když jí Martin sdělil, že ho na Mahé vyhodili, následoval delší vzrušený telefonát v kreolštině. Martin argumentoval tím, že cestovka z Bratislavy na tento problém upozorňovala předem, a že jí bylo slíbeno řešení. Ona dáma ovšem neměla o podobné komunikaci ani tušení a očividně ho ani nehodlala získat. Maily se na Seychellách nikdo nezabývá. Martin si nechal přeposlat celou onu komunikaci na mobilní telefon a předložil jí ji. Ten moderní svět mobilních telefonů jde opravdu už přes moji schopnost adaptace na nové poměry. Nicméně dáma za přepážkou poprvé projevila o naši věc zájem a po dalších dvaceti minutách práce na počítači a několika dalších telefonátech jsme skutečně dostali dva vytištěné zpáteční lístky z La Digue na Mahé. Pochopil jsem definitivně, že do podobných destinací můžu jezdit jen s cestovní kanceláří. Já osobně bych se zřejmě domů už nikdy nedostal a musel bych si nechat posílat důchod na La Digue. A na Seychellách není levně!

               A tak jsme tedy dorazili na ostrov Praslin a ubytovali se v krásném hotelu Oasis. Ale o tom až příště.

               Deset minut nemusí nutně všude na světě znamenat deset minut. Když vám taxikář v hlavním městě Seychellské republiky Victorii řekne, že bude na domluveném místě za deset minut, znamená to jen, že přijal váš hovor a pokusí se na domluvené místo v co možno nejkratší době dostat. Zdaleka to ale neznamená, že by hodlal nějakým způsobem zrychlit nebo se dokonce nechat stresovat. Poprvé vás to možná vzruší, ale ten klid a pohoda domorodců je tak nakažlivá, že už podruhé si budete čas čekání užívat. Na sluníčku, nebo pod mraky případně v tropickém deštíku, který ale stejně rychle odejde, jak přišel. Ten je jediný, který zde má očividně naspěch.

               Viktoria na ostrově Mahé se chlubí tím, že je nejmenším hlavním městem na světě. Se svými 24 000 obyvateli je to skutečně městečko, které se dá přejít pěšky z jednoho konce na druhý za půl hodiny. Ovšem Vaduz v Lichtenštejnsku je se svými 8000 obyvateli určitě menší. Jenže Vaduz zase není vlastně ani město, má jen statut „trhu“ tedy střediskové vesnice. Nevím, jak je to s Andorrou la Vellou a nehodlám to zkoumat, shodněme se na tom, že Viktoria je jedním z nejmenších hlavních měst na světě.

               Že jsme na její prozkoumání potřebovali až dva pokusy mělo jen jeden důvod. V pondělí 27.října nás překvapilo státní volno u příležitosti inaugurace nového prezidenta, z kterého důvodu byly všechny obchody a muzea zavřená – Seychellané slavili a oni slaví rádi. I když náš taxikář Rony neslavil. Jednak musel pracovat (ve Viktorii působí údajně až 400 taxikářů, a tak se musí ohánět) ale navíc byl zvolen socialistický prezident a Rony ukazoval, že by mu nejraději podřezal krk. Očividně nebyl jeho voličem.

               Victoria dostala své jméno z romantického důvodu a sice u příležitosti svatby princezny Viktorie s Albertem z rodu Coburg Gotha. Byla to svatba z opravdové lásky, ostatně princové z tohoto rodu museli být opravdu krásní chlapi, ženili se s princeznami po celém světě, od Brazílie a Portugalska, přes Bulharsko a Řecko až právě do Anglie. Stalo se tak v roce 1841.

               Děiiny souostroví, které má jen 355 kilometrů čtverečních pevné půdy, zato ale 350 000 čtverečních kilometrů moře a žije na něm 98 000 obyvatel, nejsou o mnoho delší. Ostrovy sice už znali Arabi (a v muzeu je vystaven i starořecký kratér, čili obrovská keramická nádoba na transport zboží), ale nikoho nenapadlo tyto ostrovy osídlit. Ani Portugalce, i když je Vasco da Gama na své cestě do Indie zanesl do námořních map.

               Po několik století sloužily jen jako pirátská základna, zejména proslul pirát Olivier de Vasseur, zvaný „La Buse“, čili „Káně“. Jeho poklad, který prý zakopal na ostrově Mahé v osadě Bel Ombre a který má mít dnešní hodnotu 4,5 miliardy Euro je stále motivací pro hledače pokladů, obec Bel Ombre je na několika místech z tohoto důvodu rozkopaná, ale poklad ještě stále nikdo nenašel. Zlodějna očividně vynášela – tehdy jako i dnes.

               Dokud piráti přepadávali portugalské loděk vracející se s cennými náklady zboží z Indie, bylo to Francouzům na ostrovech Maurice a Bourbon (dnešní Mauritius a Reunion) celkem jedno. Ale když přepady postihly i francouzské lodě, rozhodl se tehdejší guvernér ostrova Mauritius Bernard Francois Mahé de Bourdonnais osídlit Seychelly francouzskými osadníky a tím pirátské aktivity podvázat. Jeho kapitán Lazare Picault přistál v roce 1742 na největším z ostrovů, pojmenoval ho „Ostrov přebytku“ ale tím jeho aktivity i skončily. Na osídlení si muselo souostroví ještě pár let počkat.

               První pokus v roce 1770, který vedl ambiciózní poručík Brayer du Barre, ještě neuspěl. Prvních 28 osadníků, vysazených na ostrově Saint Anne to nevydrželo a vrátili se příštího roku domů. Nicméně po nich zůstal na ostrově kámen „Stone of Possesion“ se třemi francouzskými liliemi, který symbolizoval, že souostroví patří od té chvíle Francii. Ten kámen v poměrně zuboženém stavu je možno vidět v historickém muzeu v centru města.

O dva roky později se osadníci na ostrově už udrželi a v roce 1790 čítala populace ostrova 572 lidí, z toho ovšem jen 65 Francouzů, zbytek byli černí otroci, pochytaní na Madagaskaru, v dnešním Mosambiku ale i v Indii. Otroci pracovali jen za stravu a bydleli v chýších stranou od osady bílých.

               Ostrov se ukázal jako neobyčejně úrodný (i když se jedná v podstatě o vrchol granitové podmořské hory) a tak se zde pěstovala bavlna. Kokosové ořechy, guáno, skořice, kaučuk a něco jménem Patchouli, což nedokážu při nejlepší vůli identifikovat. A určitě cukrová třtina, protože rum Takamaka, pojmenovaný podle strom roubící místní pláže, je místní výroby a chutná moc dobře. K změně mocenských poměrů došlo v rámci napoleonských válek, které se nevedly jen na evropském kontinentě, kde Francouzi dlouho vyhrávali, ale i na moři, kde měli navrch od bitvy u Trafalgaru v roce 1805 naopak Britové. A tak se u ostrova Mahé, pojmenovaného na počest mauricijského guvernéra tři roky po jeho smrti v roce 1756, objevila krátce po kapitulaci Mauritia britská flotila. Na ostrovech byl velmi rozumný francouzský guvernér Jean Baptist Queau Quincy. Ten nehodlal hrát hrdinu. Poprvé kapituloval už v roce 1794, ale protože Angličané po přijetí kapitulace hned zase odjeli, zůstalo všechno při starém. Až v roce 1811 přituhlo, když sem připlul 21. dubna kapitán Bartolomey Sulllivan. Quincy kapituloval opět a byl za to ponechán v úřadu guvernéra až do své smrti v roce 1827. Ono shánět guvernéra na takový konec světa nebylo nic jednoduchého, a tak se Angličané spokojili i s loajálním Francouzem. Jen na ostrově zakázali obchod s otroky, zákaz otroctví samotného přišel ale až v roce 1835. Na Vídeňském kongrese bylo pak souostroví 9.června 1815 přiřčeno definitivně Británii.

Britové investovali do ostrova nemalé prostředky, spojili ho podmořskými telegrafickými kabely s Afrikou, vybudovali tu stadion (otvírala ho princezna Margaret) a konečně v roce 1972 i mezinárodní letiště na zasypaném zálivu – ten zase křtila sama královna Alžběta II. To otevřelo dveře pro turismus, z něho ostrov žije dodnes. Pracuje v něm 28 procent obyvatelstva a vytvářejí 60 procent hrubého národního produktu. A když to všechno tedy ostrované už měli, rozhodli se pro samostatnost. 29.června 1976vyhlásilo souostroví nezávislost jako Seychellská republiky.

Prezidentem se stal předseda konzervativní strany James R. Mancham, předsedou vlády socialista France-Albert René. Ten provedl o rok později nekrvavý puč, odstranil Manchama z funkce, zakázal jeho stranu, vytvořil systém jedné strany a začal koketovat se spoluprací s komunistickým blokem. Když se tento začátkem devadesátých let rozpadl, dali Seychellané hlavy dohromady, René se sešel s Manchamem, dohodli se opět na demokracii dvou stran a v prvních i druhých svobodných volbách k všeobecnému překvapení vyhrál René. Teprve později byl konzervativní prezident Alex Michel u moci až tři volební období.

Je zajímavé, že i když Francouzi zde vládli jen 40 a Angličané 160 let, zachovaly si Seychelly spíš francouzský, tedy kreolský charakter a 80 procent obyvatel je i dnes katolického vyznání. (Od sedmdesátých let mají katolíci na ostrově  i svého biskupa, zatímco anglikáni mají toho svého na Mauritiu). Britové očividně ani později nijak zvlášť netlačili na pilu, i když dali vybudovat v centru hlavního města Katedrálu Sankt Paul.

Stejně nemůže konkurovat městské katedrále Neposkvrněného početí na vyvýšenině nad městem i s věží s hodinami a vedle katedrály se nachází i impozantní „Dům kněží“, který tu dali postavit švýcarští poutníci v roce 1934.

               Victoria zůstala dodnes milým městečkem vesnického charakteru – dobrá hospoda se zde neshání až tak snadno. Centrálním bodem jsou hodiny uprostřed křižovatky – Clock Tower z roku 1903.

Není to kopie Big Benu, jak by se nabízelo. A hlavně, žluté šrafování okolo těchto hodin neznamená ani zdaleka, že po něm nejezdí auta. Chodec, zejména takový, který chce vyfotografovat muzeum historie s mnohobarevným nápisem Seychelly, se nachází v podstatě v nebezpečí života. Přesto to mnozí zkoušejí. Ony ty barvy jsou na ostrově všude, místní je prostě milují a když si člověk uvědomí mnohobarevnost místní flóry, naprosto je chápe.

A u muzea vyhrává každý den kapela, protože vedle je kavárna a hosté přece k požitku z kávy a zákusků hudbu potřebují. Kreolská atmosféra v nejčistší formě – káva se servíruje mimochodem výtečná.

               Na jednu stranu od oněch hodin se nachází dost otřesný prezidentský palác „State House“.

Z původní elegance budovy v koloniálním stylu z let 1909–1913 se po modernizačních přestavbách mnoho nedochovalo. Hned u hodin na druhé straně od muzea je „Liberty House“ z roku 1953 – byl otevřen u příležitosti korunovace královny Alžběty. Je v něm centrální pošta a ministerstvo financí.

               Cestou od hodin doprava se člověk dostane k trhu „Sir Selwyn Selwan-Clarke Market“, pojmenovaném po guvernérovi, který mínil, že není dobré, když se ovoce a ryby prodávají pod holým nebem a zastřešil místní obchodníky střechou. Trh se letos bohužel právě letos rekonstruuje, zelenina se prodává nedalekém v Camion Building, pojmenovaném tak protože zde bylo centrum místní dopravy. Původně odtud od roku 1900 rozvážely po ostrově turisty rikše, v roce 1943 stála jedna jízda 40 centů. Poté se přešlo na zastřešené náklaďáky (Camiony) které v sedmdesátých letech vystřídaly autobusy, které zabezpečují místní dopravu dnes. Ještě pořád ty stejné. Jezdit jimi je ovšem věc pro „digital natives“. Veškerou veřejnou dopravu obhospodařuje státní společnost „Seychelles Public Transport Corporation“ – SPTC. Cestovat se dá jen s Appkou v mobilním telefonu. Stáhnout si ji je snadné, ovšem pak je ji třeba nabít penězi a tady je svízel. Nikdo mi nebyl schopen říct, kolik stojí jedna jízda, abych věděl, kolik peněz si mám do appky stáhnout. Protože nazpět na konto už ty přebytečné peníze nedostanu. A tak jsme jezdili taxíkem s mistrem Ronym.

               Od katedrály Neposkvrněného početí „Cathedral of the Immaculate Conception“ se po Quincy Street člověk dostane k hinduistickému chrámu „Arul Mihu Navasakthi Vinayagar Temple“ z roku 1992. Ve Victorii žije dnes asi 5000 Indů, podle soudu taxikáře Ronyho „to much“, zajímavé je, že ovládají očividně všechny obchody s potravinami na ostrově.

               Poslední náboženskou skupinou jsou muslimové. Není jich mnoho, ženy poznáte samozřejmě podle zahalených hlav a jejich mešitu podle žluté kopule na ulici Poudriére Lane. Všechny kultury prý zde žijí v naprostém souladu. Skoro bych tomu věřil, konflikty jsou namáhavou záležitostí a neodpovídají tedy místní mentalitě.

               Odtud je jen pár kroků (ono je ve Victorii všechno jen pár kroků) k National Library – monumentální moderní budově v klasicistickém stylu. Za ní je kavárna, ve které dělají ale opravdu skvělou kávu a pomerančovou šťávu tlačí z čerstvých pomerančů.

               Posilnění jsme se odtud vydali k botanické zahradě. Je to možná dvě stě metrů a stojí to za to. Tropická květena, zejména pak legendární kokosové palmy „Coco de Mer“, „královny palem“  vytvářející velmi eroticky působící plody (a které si můžete s certifikátem koupit na 500 euro!!!)

První tuto palmu vysadil v zahradě princ Filip, tedy „Duke of Edinburg“ po kterém se jmenuje celá hlavní alej. Doma jsou tyto palmy na ostrovech Praslin a Curieuse, na Mahé se původně nevyskytovaly. Teď je tam sadí každá zahraniční návštěva.

Ale jsou tu i další krásné květiny a stromy, například „Strom dělových koulí“, jehož plody tyto dělové koule opravdu připomínají, při naší návštěvě ale teprve nádherně kvetl,

lekníny, úžasné květy Heliconia ros-trata a další květy všech barev, včetně 150 druhů orchidejí. Ovšem hlavní atrakcí je výběh želv obrovských.  Tyto přátelské giganty je možné hladit i krmit, neopovrhnou jakýmkoliv listím. Toho palmového listí, které dostávají jinak jako pokrm mnoho nestráví – aspoň podle jejich trusu, který tam všude leží.

               A když už jsme u toho jídla. Seychellané vypěstují sice mnoho ovoce a zeleniny. Kokos, mangold, mango, chlebovník, jablka atd atd, ale mléčné a masové výrobky dovážejí. Neviděl jsem ani jednu krávu či ovci, očividně jim džungle nesvědčí a ostrov je v podstatě jedna velká žulová skála s tropickou vegetací. A tak jsou dovážené potraviny odevšad. Sýry z Holanska, šunka z Itálie, jogurty z Anglie, a pak jsme narazili na Uherák z Kosteleckých uzenin. To byl pro mě skutečný kulturní šok. Takže Andrej je už i tady. Pochopil jsem, že místní nejsou nijak nároční a sežerou všechno. Nechal jsem ten uherák ochutnat mé manželce, pocházející z Horních Uher. Posoudila, že to jako Uherák vůbec nechutná (což mě nepřekvapilo), ale jinak to s ní nic neudělalo (což mě překvapilo). Stejně jako u neznámých hub nechávám podezřelé potraviny jíst napřed ji a vyčkávám 24 hodin. Zdá se, že je ten salám, i když žádný uherák, neškodný. Žaludeční problémy má žena prý z návštěvy indické restaurace. Možná tentokrát počkám 48 hodin. Ale můžete tedy i ve Victorii na seychellském ostrově Mahé zažít kus domova (dnes jsme objevili i paštiky firmy Hamé).

               Victorie je tedy městečko malé a milé, na jeho předměstí Sans Souci drželi Britové v parádním vězení kyperského arcibiskupa Makariose – trvalo to rok od března 1956 do dubna 1957. Potom ho ale bohužel pustili a ten člověk dokázal poté napáchat mnoho zlého, mimo jiné vyvolal i kyperskou válku z ŕoku 1974. Mahé vyhledávali jako luxusní azyl mnozí vládci ať už nedobrovolně jako Makarios nebo egyptský rebel Zaghloul Paša v roce 1922, jiní dobrovolně po státních převratech ve svých zemích jako sultán Perak Raja Abdulla Khan, král Kabarega, král Nana Agyiman Prempeh I., sultán Mahmood Ali Ina Širreh nebo prezident Sjednocené republiky Suvadive (neptejte se mě, kde to je nebo bylo) Abdullah Afif.

               Dnes zde pro miliardáře nasypali umělý ostrov jménem Eden naproti letišti (klid tam tedy nemají). Je bez přímého přístupu z pevniny, každý apartmán tam má své přístaviště na jachtu a parkovací místo na auto. Prý to má být konkurence Arabům z Dubaje.

               Asi tady těm emigrantům a vyhnancům nebylo až tak špatně, ale on ten Karel Havlíček Borovský si taky na Brixen stěžoval.

Toto korutanské údolí bylo dlouho mimo moji pozornost a byla to velká chyba. Řeka Möll pramení v horách Hohe Tauern u obce Heiligenblut a vlévá se do Drávy u městečka Möllbrücke, kde si kdysi dávno Římané vybudovali město Argentum a dnes je tu muzeum. Ostatně nedaleko u Spittalu an der Drau bylo kdysi hlavní město provincie Noricum Teurnia. Ostatně Spittal se zámkem Pocia, římskými vykopávkami jakož i nedalekým Gmündem s Museem Porsche jsou dobrou alternativou pro špatné počasí.

               Ale římská minulost je prostě minulost a je třeba se podívat do současnosti, protože ta je samozřejmě utvářena především turistikou, ze které tento region žije. Turistikou zimní s početnými lyžařskými středisky, ale i letní, protože většina lanovek je v provozu až do října. A vrcholy Vysokých Taurů stojí opravdu zato.

               Pokud budete hledat ubytování a využít služby regionu, je nutně třeba zjistit, zda ono ubytování nabízí korutanskou kartu čili „Kärnten Card“. Ta totiž nabízí víc než sto různých atrakcí zdarma a mimo jiné i všechny lanovky – které jinak stojí až 44 euro za jízdu. Pokud ji naplno využijete, můžete tak bydlet prakticky zadarmo. I když při rezervaci jsou tato ubytování samozřejmě poněkud dražší, protože ubytovávatelé musí na tuto kartu přispívat. Ale bohatě se to vyplatí.

               V horním údolí řeky Möll jsou tři opěrné body, z nichž se můžete vydat k alpským velikánům, aniž byste se příliš zapotili. Je to Malnitz, Flattach a Heiligenblut.

               Z obce Flattachu vede cesta ke „Gletscherwelt“, čili „Světu ledovců“. Tedy možná tam kdysi opravdu byly. Napřed se jede tunelem Gletscherexpresem (Stohlenbahn) k Mittelstation a poté gondolou k horní stanici pod horou Schareckem. V červenci a srpnu a samozřejmě i v zimě pak jezdí ještě sedačka až na vrchol Scharecku ve výšce 3105 metrů – tedy kousek pod vrchol, těch pár metrů od vrcholové stanice se pak dá ujít hodně snadno.

Ta sedačka jezdí samozřejmě i v zimě, protože na zbytcích ledovce pod Schareckem se lyžuje. Od začátku září nastává problém, že se na vrchol musí šlapat pěšky a cesta není značená. Zřejmě to souvisí s tím, že ta trasa na vrchol je v zimě pokryta sněhem a jsou na ní sjezdovky, ovšem pokud je hustá mlha, jako se to stalo nám, je výstup bez značení hodně riskantní. Každopádně vede ta cesta napravo od zbytků ledovce a musí se přitom i trošku šplhat. Z vrcholu se dá pokračovat po hřebeni na Herzog Ernst Spitze, kde je i kolmý asi osmimetrový úsek, jištěný lany a železnými stupy zatlučenými do skály. A pak následuje dlouhý sestup k přehradám, která si Rakušáci vybudovali na výrobu elektrického proudu i tady, Hochwurtenspeicher a Weißsee. Tady jsou i chaty a hotely jako Hotel Rest Weißseehaus, který je ale otevřený jen v sezóně.

               Ve Flattachu jsou i dvě soutěsky, známější z nich je Raggaschlucht, kterou vytvořil ve skalách Raggabach. Dvakrát v posledních letech (2003 a 2018) byla soutěska prakticky zničena bouřemi, ale vždy ihned znovu opravena a uvedena do provozu – můj obdiv. Výškový rozdíl je dvě stě metrů, celá soutěska měří necelý kilometr a je to jednosměrka – návrat je po cestě lesem s krásnými výhledy na údolí. Zejména pro den, kdy je nebe pokryté mraky a nenabízí výhledy z horských vrcholů, je soutěska velmi dobrá alternativa. Celá cesta trvá zhruba hodinu a půl.

               Druhým centrem je Mallnitz, městečko na konci světa, které vás překvapí obrovským nádražím. Je to proto, že sem vede tunelem trať pro autovlaky z údolí Bad Gasteinu. 3,5 kilometru od Mallnitzu se nachází dolní stanice lanovky Ankogelbahn. Jmenuje se podle vrcholu, který krajině v této oblasti dominuje – Ankogelu s výškou 3252 metrů nad mořem.

               Ankogel vždycky lákal. Je to impozantní vrchol, takže se po něm jmenuje celé pohoří jako Ankogelgruppe a to přesto, že není zde nejvyšším vrcholem tohoto pohoří (tím je Hochalmspitze s 3360 metry). Ankogel má ale přitažlivou sílu, a proto se stal kolébkou alpinismu. Už v roce 1762 byl zdolán jako první třítisícovka – tehdy ještě pokrytá ledovcem. I arcivévoda Johann, o kterém jsem na mém webu už mnohokrát psal, tento vrchol zdolal, a to dokonce dvakrát v letech 1822 a 1826. Vzhledem k tomu, že tehdy ještě neexistovaly v oblasti žádné horské chaty a horolezci museli vystoupat až z Mallnitzu z výšky 1250 metrů a zřejmě i na cestě bivakovat, klobouk dolů před sportovním výkonem syna císaře Leopolda II. Ostatně hora byla tehdy ještě o 16 metrů vyšší, 7.ledna 1932 totiž došlo k odlomení obrovského skalního masivu o 4000 kubických metrech a do údolí se zřítilo víc než milion tun kamene.

               Dnes je východiskem k vrcholu Ankogelu, který je svou ostrou špicí stále výzvou, horní stanice lanovky v blízkosti horského hotelu Hannoverhausu.

Ten hotel dala postavit a provozuje ho hannoverská sekce Alpského spolku. Založena byla v roce 1885 a po první menší chatě byl konečně v roce 1912 uveden do provozu dnešní (samozřejmě od té doby vícekrát přestavovaný) hotel. S terasou s nádhernou vyhlídkou a dobrým pivem.

               Odtud dělá převýšení k vrcholu Ankogelu jen zhruba 700 metrů a výstup trvá tři hodiny. Ovšem úplně snadné to není. Zejména pod prvních vrcholem Kleiner Ankogel  (3090m) je stezka hodně strmá a částečně zničená dešti, potom se musí přejít po úzkém hřebeni s hlubokými téměř kolmými stržemi po obou stranách a poté následuje poměrně náročný závěr k vrcholu, kde se musí trošku i šplhat a který by si zasloužil i řetězy, které tu ale nejsou. Abych citoval z rakouského horského průvodce „Hier beginnen die alpinistischen Schwierigkeiten“ Podle bratrů Andrášiovců se jedná o túru „trocha ťažkú“, na kterou se podle Zdeňka Šmída vydávají jen sebevrazi, šílenci a Němci. – konec citátu,

V dešti nebo po sněhu se výstup velmi nedoporučuje. Měli jsme štěstí, sice jsme toho moc neviděli, protože jsme celou dobu šli v mlze, ale sníh přišel až v noci po našem výstupu čili o den později bychom se tam už nedostali. Pro důchodce ale byla ta trasa skutečně hraniční. Nejen pro strmost závěrečného výstupu ale i pro celkovou náročnost – jak se říká – šel jsem na krev a důsledkem bylo naprosté vyčerpání, které vyřešil až jeden rádler v Hannoverhausu. Ale Ankogel stojí určitě zato. Kdo rád leze po horách a má rád trochu adrenalinu a příslušnou kondici, měl by se tam rozhodně vydat.

               Třetím centrem je Heiligenblut. Po vystoupení z auta vás udeří do nosu zápach pálených brzdových destiček – ta pochází z aut, která sjíždějí z Hochalpenstrasse od průsmyku Hochtor spojující právě Heiligenblut se Salzburskem – Fuschlem a Zell am See. Ta cesta je mýtná čili platí se na ní, ale s korutanskou kartou vás tam pustí zadarmo, stejně jako na lanovku na vyhlídkový kopec Schareck s výškou 2606 m (jde tedy o jiný Schareck než o ten u Flattachu. Na rozdíl od ostatních lanovek zde nepouští turniket samotnou korutanskou kartu, ale je třeba opatřit si u pokladny po předložení karty a osobního dokladu bezplatný lístek. Z tohoto kopce – stejně jako ze samotného Heiligenblutu, jsou výhledy na nejvyšší horu Rakouska Großglockner. Ze Scharecku vede značená nepříliš náročná cesta na Hochtor – trvá zhruba jeden a půl hodiny. Kdo by se ke Großglockneru chtěl dostat ještě blíž, musí po oné Hochalpenstrasse k „Franz Josef Höhe“ přímo pod Grossglocknerem. Ovšem ta původní atrakce pod výšinou Františka Josefa, totiž ledovec Pasterze, se už v posledních desetiletích roztopil. V roce 1998 jsem na něho mohl sestoupit ještě přímo k výšiny (výtahem padesát metrů do hloubky a poté ještě dalších padesát výškových metrů k ledovci. V roce 2004 jsme už s dětmi museli šlapat několik set metrů po kameni, než jsme k okraji ledovce dorazili. Mezitím se stáhl zcela na úbočí hor a pro turisty je tedy nedostupný.

                Heiligenblut je zajímavá a pěkně upravená osada (s příšerným podzemním parkovištěm, odkud vyjet je výzva pro dobré řidiče, protože úhly, které je třeba vybírat, jsou tak pro Fiat 500, ale ne pro větší vozidla. Dojem zlepšilo jen částečně, že se zde dalo parkovat zadarmo).

               Když Římané hledali průsmyky, po kterých by mohli překonat Alpy, vybudovali jednu z cest i právě z Heiligenblutu do Zell am See přes Hochtor.  Městečko bylo poměrně významné a i bohaté, což dosvědčuje i krásný velký gotický kostel. Původně byl románský, o čemž svědčí zachovaná krypta, v období největšího rozkvětu koncem patnáctého století byl pak přestavěn v gotickém stylu. Tehdy byl vytvořen i nádherný gotický oltář od slavného mistra Michaela Pachera, který ho dokončil v roce 1520. Ze stejné doby pochází k klenot kostela „Oltář svaté Veroniky“, pokrytý v okolí Heiligenblutu vytěženým zlatem. Jinak se zde míchají styly od rané gotiky, přes baroko až po neogotiku.

               V kryptě pod oltářem se nachází hrob svatého Briccia. Ten hrob pochází z konce sedmnáctého století a je to „fake“. O Bricciovi jsem před mou návštěvou Heiligenblutu neměl tušení a není divu. Není totiž jisté, zda vůbec existoval, a proto se katolická církev už po staletí zuby nehty brání jeho oficiálnímu svatořečení. Místním to ale nevadí, pro ně je patron města Briccius svatý a dost. Podle legendy by se mělo jednat o Vikinga dánského původu, který se se svým otcem dal do služeb byzantského císaře pro boj proti Saracénům. To bylo tehdy obvyklé, v byzantské armádě bojovalo mnoho Dánů. Bricciův otec zemřel brzy po příchodu do Konstantinopole, Bricius sám vstoupil do císařské osobní gardy a v jejím veliteli Andronikovi Dukasovi našel náhradního otce. Sloužil pod dvěma císaři Basielem a Lvem a zachránil i císařskou dceru Eudokii. Během služby se stal přesvědčeným křesťanem a rozhodl se pro návrat domů do Dánska, aby tam mezi ještě pohanskými krajany šířil víru. Když si mohl požádat o dárek na rozloučenou, požádal o kapku „svaté krve“. K té přišli byzantští císaři za poněkud podivných okolností. V chrámu Svaté Sofie totiž jistý Žid (antisemitismus nechává pozdravovat) vrazil do sochy ukřižovaného Krista nůž, aby ji znesvětil a z rány začala prýštit krev. Ta byla uchovávána jako svatá relikvie.

               Císař neměl příliš mnoho chuti poslat tuto vzácnost do Dánska, ale Eudokie ho přesvědčila a Briccius mohl vyrazit na cestu domů. Císař si to následně rozmyslel a dal ho pronásledovat. Briccius si skleničku s krví ukryl na opravdu hodně zvláštním místě. Jako pravý Viking nebojící se bolesti si rozřezal lýtko a ukryl relikvii v ráně. Tak dorazil až do Heiligenblut v Korutanech, ale při pokusu o přechod průsmykem ho zastihla sněhová bouře (či zasypala lavina, tady se legendy liší). Osobně se nedivím, jak už chtěl s rozřezaným lýtkem přejít přes Hochtor ve výšce 2550 metrů – já bych to nedal ani s lýtky zdravými.

               Obyvatelé našli jeho mrtvolu, protože na jaře vyrazily ze sněhu tři klasy. Vyhrabali mrtvolu a pochovali ji, ale na druhý den trčela z hrobu noha mrtvého. Zahrabali ji znova ale ona ráno trčela znova. Když to udělala potřetí, zamysleli se, prohledali onu nohu a objevili v lýtku zázračnou relikvii Kristovy svaté krve. A tak ona obec přišla ke svému jménu, stalo se to léta páně 914. Tolik legenda, které se nechtělo věřit ani svatým otcům v Římě. Což ovšem obyvatelům obce Heiligenblut nevadí, svého svatého mají a patřičně ho uctívají.

               Oblast žila z takzvaného Saumhandlu, čili obchodu, kdy bylo zboží převáženo přes horské průsmyky na oslech nebo mulách. Nebezpečný, ale výnosný podnik, svůj vrchol měl mezi lety 1200–1800. Kromě toho se v okolí Heiligenblutu těžilo zlato. Bylo zde až 361 dolů, ve kterých pracovalo na 1500 horníků. Tato obživa ale upadala a definitivně skončila v roce 1874. Jednak bylo zlato z Ameriky levnější, k tomu se v tzv Malé době ledové mezi lety 1500–1700 zvětšily ledovce a pokryly oblast dolů a do třetice se většina horníků nechtěla vzdát svého protestantského vyznání a byla tedy přinucena odejít.

               Dnes žije oblast z turistiky. A z chovu krav a ovcí. V září se pořádá v Heiligenblutu týden jehněčích specialit – za nekřesťanskou cenu 25 euro si můžete dát talířek s nakrájeným jehněčím s bramborem. Dobrou chuť.

               A teď něco pro milovníky hor, kteří mají skutečně rádi výzvy, jsou mladí, ctižádostiví mají zdravá kolena a velkou kondici a nebojí se adrenalinu. Pak se jim nabízí skutečně královská horská túra, kterou já už v tomto životě nedám. Z Heiligenblutu se vydají autem do údolí „Kleiner Fleißtal“ a dojedou až k Alpengasthofu „Alter Pocher“. Odtud se vydají okolo nádherného jezera Zirmsee k skutečně impozantnímu vrcholu Hocharn (pro mě je to nejúžasnější z rakouských vrcholů). Když tam dojdou, vydají se po hřebeni na druhý z nádherných vrcholů na „Hohen Sonnblick“. Protože za jeden den se taková túra udělat nedá, je tu možnost přespat pod vrcholem této hory v Zittelhausu a vrátit se do údolí na druhý den. Mačky jsou pro výstup nutné, jde se částečně po ledovci.

               Ukončím tedy můj článek rakouským zvoláním „Berg heil!“ Přeji hodně zážitků a návrat ve zdraví.

               Tento poloostrov na jihu Toskánska v Tyrrhenském moři byl kdysi ostrovem. Až když řeka Albegna nanesla dost písku a bláta a vytvořila tři úzké pásy země, které ostrov spojily s pevninou, vznikl z původního ostrova tento hornatý poloostrov, na němž nejvyšší hora Monte Telegrafo dosahuje výšky 635 metrů nad mořem.

               Dva s těchto pásů vytvářejí jižní a severní spojení s pevninou (Tombolo di Feniglia a Tombolo di Gianella), ten prostřední, na kterém stojí městečko Orbetello, až k ostrovu nedosáhl, a tak lidé chybějící část doplnili mostem, po kterém se Monte Argentario dosáhnout dá.

               Dnes se jedná o atraktivní dovolenkovou destinaci, kdysi měl ostrov strategickou úlohu a byl o něj z toho důvodu velký zájem. Proto i měnil často majitele, až konečně připadl stejně jako blízké Grosseto republice Siena. Siena ovšem ležela stále v konfliktu s mocnější Florencií a hledala spojence, kteří by ji proti severnímu sousedovi ubránili. Po paktu s Viscontiovci z Milána a po krátké epizodě diktatury Pandolfa Petrucciho se město v roce 1512 rozhodlo uchýlit se pod ochranu císaře Karla V. a přijmout tak španělskou nadvládu. Zda to byla správná volba, o tom se dá pochybovat, protože už brzy panovala mezi místními Italy nespokojenost se španělským způsobem vlády, a to využil Cosimo Medici, první velkovévoda toskánský.

               V roce 1555. kdy byl císař Karel, trápený dnou a depresemi neschopný přijít na pomoc, (ve stejném roce se vzdal vlády a přenesl císařskou hodnost na svého bratra Ferdinanda a španělskou královskou korunu na svého syna Filipa) se Siena rozhodla spojit se s Francouzi, což bylo fatální rozhodnutí. Velkovévodovi Cosimovi se ve jménu císaře podařilo po dlouhém obléhání Sienu dobýt a připojit ke svému velkovévodství. Jenže podle smlouvy o rozdělení habsburských zemí připadla všechna italská území Karlovu synovi Filipovi.

               Aby zabránil dlouhé a vyčerpávající válce s mocným španělským králem rozhodl se Cosimo postoupit Španělům určitá území, o která měli eminentní zájem, jednalo se logicky o pozemky na pobřeží. Tak se přístavní město Piombino, části ostrova Elby a právě Monte Argentario staly v roce 1557 španělskými a měly takovými dlouho zůstat. Vzniklo „Stato dei Presidii“, čili „Stát pevností“. To zůstalo španělským až do roku 1708, kdy ho v rámci války o dědictví španělské dobylo Rakousko, v roce 1735 ho ale znovu postoupilo Španělsku a poté přešlo do majetku Neapolského království. Napoleon v roce 1797 poloostrov obsadil a připojil k nové vytvořenému „Království Erturia“. V roce 1807 zrušil Napoleon i toto království a celé území se stalo součástí Francouzského císařství. Až vídeňský kongres udělal konečně v roce 1815 pořádek a začlenil všechny ony pevnosti do velkovévodství toskánského.

               Španělskou přítomnost na ostrově připomíná řada pevností v obou městečcích, která na poloostrově jsou – Porto San Stéfano a Porto Ercole. V Porto San Stefano je to pevnost jedna, a protože je uprostřed městské zástavby, je i lehce pěšky dosažitelná. V Porto Ercole jsou to pevnosti dvě, podstatně větší a vybudované na kopcích na obou stranách přístavu, výstup k nim se rovná horské túře.

               Porto Ercole je maličké ale milé. Je to malý přístav pro soukromé lodi, na nábřeží pak řada obchůdků a restaurací. Nad městečkem se tyčí dvě obrovské španělské pevnosti, které kdysi vjezd do přístavu kontrolovaly. V Porto Ercole zemřel v roce 1610 malíř Caravaggio. Tenhle geniální raubíř žil skutečně intenzivně, dostával se do konfliktu prakticky všude, kudy chodil. V roce 1606 zabil jistého muže v Římě a musel utéct. Uchýlil se na Maltu (kde namaloval obraz svatého Jeronýma), ale i odtud musel po konfliktech s řádovými bratřími (strávil zde i určitou dobu ve vězení) opět prchat. Dostal se do Porto Ercole, kde čekal na milost z Říma. Jenže, jak už jsem psal v článku o Grossetu, oblast jižního toskánského pobřeží byla zamořena komáry a malárií. Caravaggio se nakazil malárií a ve svých 36 letech zemřel. Jeho hrob je v místním kostele Sant´ Erasmo.

Druhý přístav, Porto San Stefano je turistickým centrem. Odtud vyplouvají lodě k ostrovům toskánského souostroví, zejména pak k největšímu z nich Giglio. Ten je vzdálen osmnáct kilometrů a u něho došlo 13 ledna 2012 k tragické nehodě výletní lodi Costa Concordia, který stál 32 lidé život. K souostroví patří i ostrov Montechristo, který proslavil svým románem Alexandr Dumas.

               Přístav v Porto San Stefano je mnohem větší než Porto Ercole a je krásný.

Domy jsou udržované, je zde celá řada restaurací s nádherným výhledem na moře a obrovské parkoviště, které návštěvu těchto restaurací umožňuje. Jsou zde až dvě zátoky, na mysu mezi nimi stojí kostel věnovaný logicky svatému Štěpánovi, prvnímu mučedníkovi „Chiesa arcipretale di Santo Stefano Protomartire“. Kostel postavili ještě ve španělské době v roce 1750, za druhé světové války byl ale Němci zcela zničen a po válce obnoven. Znovu vysvěcen byl 26.prosince 1950, tedy na svátek svatého Štěpána.

               Nad městečkem se tyčí hrdá španělská pevnost „Fortezza Spagnola“.

Je to obrovský kamenný blok o dvou poschodích s terasami nad městem, odkud jsou nádherné výhledy na celé město a moře, v pevnosti je pak muzeum s etruskými vykopávkami a z moře vylovenými artefakty, protože celá tato oblast byla osídlena Etrusky, než ji převzali do své správy Římané, zejména pak rodina Ahenobarbi. Tito zbohatli půjčováním peněz a odtud pochází i název celého poloostrova – Argenti byly v římských časech kredity.

               Že si Porto Santo Stefano a celé Monte Argentario zachovalo svůj šarm, za to vděčí Susaně Agnelli, vnučce zakladatele firmy Fiat, která zde byla starostkou a postarala se o to, aby zde nevyrostly výškové hotely. Zabránila tak vniknutí masové turistiky a zachránila „genius loci“ romantického místa. Celá oblast si tak zachovala jakýsi rodinný charakter. Díky jí za to.

               Na severním spojení poloostrova s pevninou jsou sice apartmány a hotely, koupat se zde ale nedá, na to je kvalita vody příliš špatná. Vede tudy cesta na jih, do Grosseta nebo Saturnie.

               Na prostředním „prstu“, který musel být zkompletizován mostem, je městečko Orbetello. Je zde katedrála, která si zachoval gotickou fasádu ze čtrnáctého století, i když byla přestavěna v šestnáctém století ve španělském stylu.

Pozůstatkem po španělské posádce je i rezidence místokrále na „Piazza Eroe dei Due Mondi“, čili „Náměstí hrdinů dvou světů“, pevnost a městské hradby.

               Jižní prst není průjezdný, od Porto Ercole se ale dá přijet k jediné skutečně pěkné místní pláži Feniglia. Dlouhé, písčité a s příslušnou infrastrukturou.

               Mimochodem v blízkosti jižního spojení pevniny s poloostrovem v městečku Ansedonia, hledal úlevu pro svou plicní chorobu Giacomo Puccini. Torre Puccini se tyčí nad mořem, dostat se k ní je ale těžké, nám se to nepodařilo. Ostatně nachází se prý v privátním majetku a je tedy veřejnosti nepřístupná.

               A pokud by se někdo nudil a chtěl si užít adrenalinu, okolo Monte Argentario vede okružní cesta, jen částečně asfaltovaná, patřičně úzká, ale nabízející nejen napětí ale i krásné výhledy.

               Jako dovolenková destinace se tedy tento nenápadný kousek Itálie nabízí. Jako místo na koupání, na turistiku i jako východisko k návštěvě okolí na pevnině. Grosseto, Saturnia nebo Tarquinia. Vše je odtud snadno dosažitelné.

               Tarquinia je milé městečko o 15 000 duších nedaleko Tyrhénského moře s dlouhou a pohnutou historií. Právě to ji dělá zajímavou a archeologické nálezy z jejího okolí ji povýšily na jednu z nejzajímavějších historických destinací v Itálii.

               Založena byla někdy ve dvanáctém století před Kristem a vrchol své moci zažila v šestém století před naším letopočtem, kdy se jmenovala Tarchuna a pocházeli z ní poslední králové, vládnoucí Římu. Poslední z nich Lucius Tarquinius Superbus byl z Říma vyhnán v roce 509 před naším letopočtem, čímž se Řím stal republikou. Vyhnán je možná ne zcela přesné. Král se právě nacházel na válečném tažení a Římané mu prostě jen při jeho návratu zavřeli brány a do města ho nepustili.

               Tarchuna byla jedním z dvanácti měst etruské městské konfederace, dřív nebo později se tedy musela dostat do konfliktu s blízkým Římem. Když se tak stalo, v roce 358, Římany porazila, ale opomněla je zničit. Následovalo několik porážek a v roce 351 pak mírové smlouva na čtyřicet let, která byla v roce 308 prodloužena o dalších čtyřicet let. Římané ale neměli dost trpělivosti a začlenili město do svého území už v roce 281 před naším letopočtem. Město dostalo nové jméno Tarquinii a jeho význam upadl. Blízkost moře se ukázala jako požehnání ale i prokletí. Na jedné straně přinášel městský přístav v Gravisce v době, kdy bylo cestování po vodě mnohem rychlejší a bezpečnější než po zemi, tučné zisky a bohatství, na druhé straně to vedlo v osmém století k úplnému zničení města Saracény, kteří se vylodili v přístavu a město srovnali se zemí.

               Obyvatelé se ani nesnažili zříceniny znovu postavit, přesunuli se raději na vedlejší kopeček a založili tam město nové jménem Corneto. V roce 1872 se ale rozhodli vrátit se ke svým kořenům a město bylo přejmenováno opět na Tarquinii a od roku 1922 pak název města Corneto zcela zanikl – Benitovi Mussolinimu, hrdému na starou historii jeho země, to tak bylo milejší.

               Takže Tarquinia vlastně není Tarquinia, ale přesto se ji vyplatí navštívit. Je to na první pohled takové malé San Gimignano s mnoha věžemi městských paláců a z velké části zachovalými hradbami ze středověku.

               Parkování není problém, je zde velké parkoviště přímo u turistické kanceláře, a navíc je to v parku, takže člověk může auto odstavit do stínu pod stromy. Ta turistická kancelář je v obrovské budově někdejšího kláštera a milá slečna tam sedící mluvila velmi dobře anglicky.

               Nejdůležitější budovou ve městě je samozřejmě archeologické muzeum, které se nachází hned za městskou branou v „Palazzo Vitelleschi“.

Tento nádherný renesanční palác má svou vlastní historii a stál by zřejmě za návštěvu i bez oněch mnoha exponátů, nalezených v nekropoli někdejší etruské Tarchuny.

               Palác si nechal postavit místní rodák kardinál Giovanni Vitelleschi, jedna ze skurilních postav doby nastupující renesance. Vitelleschi byl mnohem spíše voják a condottiere než duchovní osoba. Což nebylo překážkou k církevní kariéře, zejména, když se v pohnutých časech dobře zorientoval a postavil se na správnou stranu. V roce 1431 byl v Římě zvolen papežem Evžen IV. Proti němu povstali příslušníci rodiny Colonna, ze které pocházel jeho předchůdce Martin V., zvolený na koncilu v Kostnici, poněvadž od svého příbuzného dostali v Římě a v jeho okolí velké majetky včetně Andělského hradu a měli – v podstatě správný – pocit, že jim je nový papež nehodlá ponechat. V roce 1434 vyvolali v Římě povstání proti papeži a ten se musel 4. června toho roku v převlečení zachraňovat útěkem na dně loďky, přikryt štíty, zatímco dav na něho ze břehu házel kameny a střílel šípy. Evženovi se podařilo utéct a našel azyl ve Florencii, Říma se ale nehodlal vzdát.

               Giovanni Vitelleschi mu zůstal loajální a nabízel se jako optimální velitel papežských sil. Sázka papeži vyšla, už v říjnu si Vitelleschi brutálním násilím podrobil Řím, který si zkoušel hrát na republiku. Zrušil občanům všechna práva a přinutil městský senát, aby ho vyjmenovali „tertius pater patriae post Romulum“ tedy třetí otec města po Romulovi. Vládl v Římě tvrdou rukou a papež se mu za jeho věrnost odměnil i tím, že ho vyjmenoval jednak arcibiskupem ve Florencii a latinským patriarchou v Alexandrii. V roce 1437 pak papež Vitelleschiho povýšil na kardinála. Z aktivit svého rodáka profitovalo i jeho rodné město, které se tehdy ještě jmenovalo Corneto. Papež Evžen tomu hnízdu v roce 1435 propůjčil městská práva a udělal ho sídlem biskupství.

               Právě v té době, na vrcholu své moci, si nechal novopečený kardinál stavět palác v rodné Tarquinii – stavba proběhla v letech 1436–1439. A podle toho palác i vypadá. Mělo to být reprezentativní sídlo člověka, který v podstatě vládl katolické církvi a byl si toho vědom. Zejména horní poschodí paláce s privátními místnostmi bylo krásně vyzdobeno freskami a madonu do kardinálovy kaple nenamaloval v roce 1437 nikdo menší než Filippo Lippi. Tato madona zvaná „Madona Tarquinia“ patří ke klenotům italské renesanční malby.

               Kardinál Giovanni si ale svého nového luxusu neužil. Hlavně proto, že neznal míru. V roce 1440 začal být papež nedůvěřivý, protože viděl, jak na sebe  Vitelleschi strhává veškerou moc. Podařilo se zachytit dopisy, které si kardinál vyměňoval s jedním ze nejznámějších condottierů té doby, Niccolem Picciniem, který právě řádil v Toskánsku. Papež se – možná právem – obával, že by ho tito dva pánové mohli svrhnout a Vitelleschi pomýšlí možná sám na papežskou tiáru. Nechal ho tedy zákeřně zajmout svým kastelánem z Andělského hradu Antoniem Ridem. Vitelleschi zřejmě kladl při zatýkání odpor, protože oficiálně zemřel krátce nato na následky svých zranění.

               Dnes je tedy v jeho paláci archeologické muzeum s nejbohatšími etruskými nálezy v celé Itálii. Jsou zde spousty náhrobků – ženských i mužských, kamenných i keramických a hodně nálezů z těchto hrobů. Etruskové byli poměrně konzervativní, ve výrobě keramiky dlouho odmítali novou metodu červených figur a zůstávali u staré metody figur černých a jejich specialitou byly nádoby vypalované bez přístupu kyslíku v kysličníku uhelnatém, které tím získaly intenzivní černou barvu. Co se týká témat ovšem až tak konzervativní nebyli, na talířích i nádobách je i spousta erotických scén.

Zajímavé pro mně bylo, že zde nejsou jen zobrazení klasické tehdejší soulože zezadu, ale i styk v misionářské poloze. Myslel jsem, že tu zavedli až křesťané, ale očividně jsem se mýlil. V muzeu je vedle Lippiho Madony i několik rekonstruovaných etruských hrobek s malbami na stěnách a velká numismatická sbírka. Hlavní atrakcí je sbírka zlatých mincí (napočítal jsem jich 174) z doby římských císařů Valentiniana I, Valentiniana II, Theodosia, Arkadia a Honoria.

Ty byly objeveny při vykopávkách v Gradisce. Pravděpodobně si nějaký nesmírný boháč zakopal tento poklad, aby ho ukryl před Alarichovými Vizigóty, kteří zpustošili Itálii v roce 410. Očividně vizigótský nájezd nepřežil a zlato už nevykopal. Nejslavnějším archeologickým nálezem v regionu je fragment sochy okřídlených koní, která se stala symbolem Tarquinie. Je vystavena ve vlastním sále na nejvyšším poschodí budovy.

               Osou města je „Corso Vittorio Emanuelle“, který člověk vystoupá až k hlavnímu náměstí „Piazza G.Matteoti“ s rozkošným „Palazzo communale“.

Ovšem POZOR! V žádném případě si v baru na tomto náměstí neobjednávejte bílé víno! Dostali jsme strašný kyselý patok, zřejmě jablečného vína a číšnice nechtěla rozumět, že pod vínem rozumíme něco zcela jiného. Je možné, že se jedná o místní specialitu, ale té se člověk může skutečně s dobrým svědomím vzdát. Městečko samotné je milé svými kamennými stavbami s mnoha věžemi a kostely, samotný „Duomo“ je trošku zvláštní, protože byl sice přestavěn v klasicistickém stylu, ale apsidě byl ponechán její gotický vzhled a renesanční výzdoba. Tu i boční kaple zdobí fresky Antonia da Viterbo z rolu 1509. Chrám působí tedy poněkud zvláštně nehomogenně, ale ty fresky stojí zato.

               Hlavní atrakce Tarquinie se ale nachází mimo město na „Necropoli Etrusca“, nebo taky Monterozzi. Vstupenka se dá koupit spolu s návštěvou muzea, velké parkoviště je přímo před vchodem. Problém ovšem může být ho najít. Když jsme se spolehli na GPS a na značení na cestách, skončili jsme někde v zemi nikoho. Teprve když jsme zadali adresu Via de Ripagretta, dorazili jsme na místo.

               Toto etruské pohřebiště připomíná hodně údolí králů v Egyptě. Je zde zpřístupněna celá řada hrobek. Sestupuje se po schodech to pohřebních komor, které jsou nádherně vyzdobené, vymalované přírodními motivy, ale hlavně obrazy oslav a hostin. To dalo britskému spisovateli D.H. Lawrencovi, který se zde byl podívat na vykopávky v dubnu 1927, podnět k tomu, aby si myslel, že se Etruskové na svou smrt těšili a viděli v ní osvobození z pozemských trampot. Možná to bylo i tím, že Lawrence trpěl na tuberkulózu a cítil blížící se vlastní smrt. Zemřel v březnu 1930 ve věku 44 let a jeho dílo „Etruscan place“ vyšlo až po jeho smrti v roce 1932.

               Sestoupili jsme do několika hrobek, jsou teď odděleny od návštěvníků skleněnými stěnami, aby se zabránilo vlhkosti dostat se k freskám a poškodit je. Nejkrásnější je podle mého soudu „Tomba dei Leopardi“ s nádherně zachovanou malbou hostiny, kdy zemřelému zleva nosí služebníci jídlo a pití a zprava mu hraje hudba. Nad hlavou má pak malbu dvou leopardů, podle kterých dostala hrobka své jméno.

               Mimochodem, pouhých 5 kilometrů od města jsou vzdáleny krásné pláže, velmi vhodné ke koupání. Takže se zde dá spojit poznávací výlet s požitkem mořské koupele.

               Grosseto bylo posledním z toskánských měst, které jsem navštívil a udělal jsem to tak nějak jen pro pořádek, protože Grosseto toho, co se týká památek ze slavné toskánské minulosti, až tolik nenabízí. Přesto je zajímavé.

               Na rozdíl od jiných italských měst leží Grosseto na rovině, nedaleko od moře. Co by se mohlo zdát výhodou, bylo naopak prokletím města. Leželo na náplavách řeky Ombrone na močálovité půdě, což mělo za následek spousty komárů a stále se opakující epidemie malárie, které město skoro vylidnily. O vysušení močálů se pokoušeli bez většího úspěchu už Etruskové a Římané, poté to s přechodným úspěchem dělali Medicejští poté, co se město v roce 1559 stalo součástí velkovévodství toskánského. Podařilo se to až Habsburkům v devatenáctém století. Poté, co se za velkovévody Leopolda II. konečně podařilo komáry z okolí vypudit, město začalo ekonomicky vzkvétat.

               Historicky získalo na významu, když papež Inocenc II. přeložil sídlo biskupa z od Saracénů zničeného města Rusellae do Grosseta, což byl do té doby jen malý hrad na Via Aurelia. První biskup Rollando začal ihned se stavbou kostela zasvěcenému svatému Laurentiovi. Katedrála, která je hlavním monumentem města, se začala stavět v roce 1190, ovšem stavba musela být mnohokrát přerušena, protože Grosseto se nacházelo v permanentní válce s blízkou Sienou, a to stálo peníze. Grosseto bylo samostatnou republikou pod vládou rodiny Aldobrandeschi a přiklonilo se na stranu guelfů v boji proti stoupencům císaře Friedricha II. ghibellinů, jejichž baštou byla právě Siena. Císař sám svěřil vládu nad městem toskánskému falckraběti Ildobrandovi a sám město v roce 1224 navštívil. Nicméně katedrála byla ve své hrubé stavbě a zastřešená kolaudována v roce 1249, tedy ještě před císařovou smrtí. Boje se Sienou se táhly až do roku 1336, kdy Grosseto kapitulovalo a stalo se součástí Sienské republiky.

               Ta katedrála je krásná a zvláštní.

Jako v ostatních městech v okolí je stavěna z bloků různobarevného mramoru, ale jestliže v Pise, Sieně či v Orvietu jde o kombinaci mramoru bílého a zeleného, zde je to bílý a červený – sytě červený až bordový, což budově dává její vlastní charakter a šarm. Stavba začala v románském stylu a katedrála si i románský charakter z větší části podržela. Vzhledem na to, že město díky epidemiím malárie strádalo, trvala výzdoba fasády a vchodů do kostela dlouho, v šestnáctém století dokonce kostel zchátral natolik, že se v roce 1535 jeho část zřítila.  Proto pochází jižní portál už ze začátku čtrnáctého století, ale tympanon se svými sochami je až z roku 1897. Gotická růžice na fasádě patří k nejkrásnějším v Toskánsku a pod ní jsou atributy všech čtyř evangelistů – lev, býk, orel a člověk.

               Vevnitř katedrály je klenotem obraz „Madonna delle Grazie“ od Mattea di Giovanni z roku 1470, která působí jako jakýsi přechod mezi gotickou a renesanční malbou, bohatě zdobený zlatem. Údajně se jedná jen o fragment většího obrazu, který byl zničen při požáru. Krásná nádoba na svěcenou vodu je dílo Girolama Ventagioliho z roku 1506. Tři delfíni nesou na svých hřbetech tři krocany, kteří nesou vanu a ta je zdobená na zevní straně ptáky, girlandami, květy a ovocem, na vnitřní pak s raky, žábami a rybami. Podoba s křtitelnicí v Sieně není náhodná, Girolamo pracoval v sienské dílně mistra Federigiho.

               I křtitelnice od Antonia di Ser Ghina z roku 1470 je bohatě zdobená, mimo jiné i erby města Grosseta, Sieny a zadavatele práce.

               Grosseto je možná zajímavější z leteckého pohledu, než když se v něm člověk prochází.

To je dáno zachovaným prstencem hradeb, který dali postavit Medicejští. Cosimo I. začal se stavbou v roce 1564 a Ferdinand I. v roce 1593 stavbu ukončil. Je to impozantní opevnění renesančního stylu z pálených cihel s baštami a do stavby byla začleněna i sienská věž ze čtrnáctého století. Je zachována i ona Glacis čili pás kolem hradeb, na němž se nesmělo stavět, takže Grossetu se někdy říká „Lucca z Maremmy“ – Maremma je pobřežní oblast s plážemi u tyrhénského moře, kde Grosseto leží.

               Doporučuje se návštěva archeologického muzea „Museo archeolgico e d´Arte de Maremma“, které má ale hodně podivné otvírací dobu, odpoledne otvírá v určitých dnech až v pět odpoledne, a tak dlouho jsme čekat nehodlali. Ty nálezy pocházejí z doby Etrusků a Římanů především z města Rusellae, které se nachází asi 10 kilometrů od Grosseta. Bylo to jedno z dvanácti měst etruské konfederace a svůj význam ztratilo až v roce 1138, kdy ho po opakovaných nájezdech Saracénů papež definitivně vzdal a přesunul sídlo biskupství do Grosseta. I zde se zachovaly zbytky mohutných hradeb – podstatně starších než těch grossetských a zbytky římského amfiteátru.

               Co mě ale fascinovalo, bylo parkování. Grosseto totiž na rozdíl od ostatních italských měst nemá s parkováním žádný problém. Obrovské podzemní parkoviště je na „Glacis“, kam člověk vjede, aniž by si někde mohl vytáhnout lístek. Což mě velmi znejistilo. U vjezdu bylo ale psáno, že platit je třeba před odjezdem. Když jsme město opouštěli, šel jsem tedy k pokladně v očekávání, co se stane. Bylo třeba jen zadat poznávací značku auta a automat mi vyměřil parkovné 40 centů za dvě hodiny. Očividně vše funguje na principu kamer, které vás zaznamenají při vjezdu do garáže. Čili žádný problém a parkování bezmála zadarmo.             

   Pokud máte chuť, můžete se jít okoupat do termálních lázní v Saturnii v kopcích za Grossetem. V sintrových bazénech pod širým nebem se můžete ve vodě o 37 stupních okoupat zadarmo, ovšem je tam hlava na hlavě a v okamžiku, kdy tam Italové přivedli své psy a začali je tam koupat, vystartovala má drahá manželka a už ji do vody nikdo nedostal.