Někdy si osud zahrává a píše dějiny – možná proto, aby si je člověk lépe zapamatoval, jak k tomu nabádal Jára Cimrman.

               A tak leží začátek vzestupu a pádu státu, který hrál dlouhá staletí významnou roli v evropských dějinách skoro přesně pět set let od sebe.

               6.dubna 1326 zahájilo dobytí byzantského města Bursy vzestup bezvýznamného tureckého beyliku (správní oblasti) k pozdější velmoci, zatímco 4.dubna 1826 znamenala rusko-anglická smlouva, potvrzující úspěchy řeckého boje za nezávislost, definitivní zánik mocenského postavení Osmanů. Když Rusové s Brity rozhodli o udělení autonomie Řecku (ještě formálně v rámci Osmanské říše) ani nepovažovali za nutné o tom s Turky jednat.

               Podívejme se nejprve na začátek osmanské slávy. Seldžučtí Turci se dostali do Anatolie čili na území dnešního Turecka v druhé polovině jedenáctého století. V roce 1071 rozdrtili byzantské vojsko u Manzikertu a zpustošili území Malé Asie tak, že se původní řecké obyvatelstvo udrželo jen v pobřežích oblastech. Byzanci se už nikdy nepokusila získat toto území zpět a osídlit je – na to už neměla lidské zdroje.

               Turci dobyli Jeruzalem a dali podnět k první křížové výpravě. Křižáci je z dnešní Sýrie a Palestiny vypudili a tak si Turci založili v Anatolii Sultanát zvaný „Rum“. Další křížové výpravy už nedokázaly napodobit úspěchy první kruciáty a čtvrtá z nich se dokonce obrátila proti zemi, na jejíž podporu byla svolána. Křižáci dobyli Konstantinopol, založili tam Latinské císařství a zlomili tak moc někdejšího východního Říma navždy. I když Řekové dokázali v roce 1261 dobýt Konstantinopol nazpět, byl to už jen smutný epilog.

               Na začátku čtrnáctého století se Byzanc opět nacházela ve stavu politického chaosu. Za slabé vlády císaře Andronika II. následovala jedna občanská válka za druhou, říše byla napadána Francouzi pod velením Karla z Valois i Bulharského cara, řada provincií se snažila osamostatnit, Benátčané a Janované hráli své mocenské hry, Johanité se zmocnili ostrova Rhodu a císař se držel u moci jen díky katalánským obrněncům piráta Roberta z Fois. Hlavní zájmy Byzantinců směrovaly nicméně především do evropské části říše, zatímco na východě panoval naprostý zmatek.

               Seldžucký sultanát se rozpadl na několik území – sultanátů Ikonského, Halebského, Damašského, Mosulského, Hamadanského a Kermanského, Egypt se oddělil pod vládu Mameluků a není divu, že se takto roztříštěné síly nedokázaly ubránit mongolským nájezdníkům, kteří Seldžuky zničili v bitvě u Kosedagu v roce 1243.  V roce 1307 pak seldžucká centrální vláda zcela zanikla.

               Na pomezí Byzantské říše se vytvořila celá řada beyliků, jakýchsi správních oblastí, které bojovaly mezi sebou a napadaly pohraničí Byzance. Většinou neměly větší ambice než kořistit a nebyly schopny vytvářet žádnou samosprávu – jednalo se povětšinou o kočovníky.

               Výjimku tvořil kmen vedený náčelníkem Osmanem (1258–1326), který se zmocnil městečka Sögüd (tam se usadil už Osmanův otec Ertugrul Gazi (1198 – 1281).  

Osman měl ale větší cíle než okrádat obchodníky, kteří si troufli na nebezpečnou cestu jeho územím. Správně poznal slabost Byzance a v roce 1317 oblehl významné a bohaté město Prusu. Obléhání města trvalo devět let a že za celou tu dobu nebyl císař schopen poslat účinnou pomoc svědčí jednak o jeho neschopnosti, jakož i o slabosti říše i o nezájmu o dění v Anatolii. Byla to osudná chyba.

               Když Osman nebyl schopen osobně dále vést své vojsko předal velení svému neméně schopnému synovi Archanovi. Podle legendy byla poslední zpráva, kterou se dozvěděl těsně před svou smrtí zpráva o kapitulaci Prusy, ze které se stala turecká Bursa. (Historici naproti tomu míní, že se Osman dobytí města nedožil). Turci vstoupili poprvé na politické hřiště jako nezávislý a sebevědomý politický subjekt.

               Archan prokázal velkou prozíravost. Už tím, že město nechal vyhladovět, ale ho neničil útoky, ho zachoval jako budoucí správní centrum. Obyvatelstvo nezabíjel, ale dal mu možnost buď zůstat nebo se vystěhovat do Byzance. Polovina se rozhodla zůstat. Turci hned začali budovat vlastní administrativu, což byl na nomády hodně překvapivý výkon, ale současně tvořit z Burzy i centrum náboženské. Archan tedy působil jako skutečný státotvůrce.

               Sultán založil rozvoj nového státu na třech pilířích, které měly vést k pozdějšímu úspěchu. Správní schopnosti, tolerance k podrobenému obyvatelstvu a skvělou organizaci vojska. Archan založil jednotky janičárů (v překladu „noví vojáci)“ a vypracoval defenzivní taktiku vedení bitev, která udělala z Turků na dlouhou dobu prakticky neporazitelnou vojenskou moc. Poprvé se musel osvědčit už v roce 1329.

               V roce 1328 totiž vnuk Andronika II. Andronikos III. upevnil konečně svou moc a o rok později vyrazil se 4000 vojáky (to byla veškerá vojenská síla, kterou byla někdejší Východořímská říše schopna dát dohromady) do Malé Asie, aby Turky zatlačil a vysvobodil města Nikaiu (někdejší hlavní město v době, kdy v Konstantinopoli vládli křižáci) a Nikomedeiu z tureckého obklíčení. V bitvě u Maltepe ale prohrál, a to byla poslední vojenská akce na asijské půdě, na kterou se Řekové zmohli. Archan se zmocnil Nikaie a Nikomedeie (1337), pak překročil mořské úžiny, dobyl Gallipoli a vnikl do Thrákie.

               Syn Archana Murad I. vytvořil z janičárů svou gardu o 12 000 vojácích a verboval do této elitní jednotky unesené chlapce z křesťanských zemí, které byly vychovávány v přesvědčení, že jejich otcem je sám sultán, což zajišťovalo bezmeznou loajalitu. Murad dobyl v roce 1361 Adrianopol, přejmenoval ji na Edirne a udělal z ní nové hlavní město své říše. Byzanc se ocitla v smrtelném sevření. Turci dokázali porazit Bulhary, pak v roce 1389 na Kosově poli Srby a ovládli Balkán. Křížové výpravy v roce 1395 a 1442–1444 skončily porážkami křižáků, v smrtelném nebezpečí se turecká říše ocitla pouze v roce 1402, když jejich vojsko zničili Mongolové a sultán Bajezid v bitvě zahynul.

               Jenže křesťané nedokázali využít dočasné slabosti Osmanů, kde po smrti Bajezida vypukla občanská válka mezi jeho syny. Praxi, že sultán nastupující na trůn dal okamžitě zavraždit všechny své bratry, zavedl právě Bajezid a tato tradice zůstala zachována po staletí.

               Pod filosofem a básníkem ale i nemilosrdným politikem a válečníkem Muradem II. (1421–1451)  se říše opět zkonsolidovala a jeho syn Mehmed II. dobyl Konstantinopol a vytvořil z ní nové – už třetí – hlavní město. Tureckou expanzi zastavil na určitou dobu v roce 1456 u Bělehradu Jánoš Hunyady. Vrcholu své expanze dosáhla říše za sultánů Selima I. kdy Turci dobyli Egypt, Sýrii, Mekku a severní pobřeží Afriky a jeho syna Sulejmana Nádherného, který obsadil po bitvě u Moháče v roce 1526 Uhry a Turci tak dospěli až na Jižní Slovensko.

Poslední územním ziskem bylo dobytí Podolí na Ukrajině na Polácích v roce 1672. (Román Henryka Sienkiewicze „Pan Wolodyjovski“) Pak jim došel dech.

               První varování přišla už v letech 1565, kdy turecké vojsko utrpělo bolestivou porážku na Maltě a 1571, kdy byla v bitvě u Lepanta zničena turecká námořní moc – díky lepší – modernější – výzbroji křesťanské flotily.

               Proč ale dokázali Turci být tak dlouho úspěšní? Především se jednalo o velmi otevřenou společnost s centralizovanou mocí, která dokázala v případě potřeby zmobilizovat obrovské zdroje, čehož roztříštěná Evropa, zmítající se ve vlastních konfliktech, nebyla schopna. V Osmanské říši mohl i otrok udělat obrovskou kariéru, pokud byl schopný a chytrý, nejznámějším příkladem je Ibrahim Paša, který se stal za Sulejmana velkovezírem čili jakýmsi předsedou vlády. Ovšem současně přinášely mocenské boje u sultánova dvora i latentní nebezpečí – absolutní moc totiž absolutně korumpuje a Ibrahim Paša upadl do nemilosti u sultánovy manželky ruského původu Roxelany a to ho stálo život. V sultánově harému zuřil stejně nemilosrdný boj o moc jako mezi jeho vezíry – možná dokonce ještě krutější. Na tureckém dvoře si nikdy nikdo nebyl jistý životem, (ani sultán sám) i když při popravách se dodržoval rituál, že odsouzenci byli škrceni hedvábnou šňůrou v barvě, která odpovídala jejich postavení.  Největší „poctou“ bylo uškrcení šňůrou zelenou – posvátnou barvou islámu – této smrti se dočkal i onen Ibrahim Paša.

               Důvodů, proč se turecká moc začala rozpadat, bylo hned několik. Absolutistická vláda sultánů, z nichž ne všichni byli na svůj úřad dostatečně nadaní, byla jednou z překážek. Intriky a vraždy u dvora likvidovaly nejschopnější lidi. Vojensky se Turci vysílili neúspěšným útokem na Vídeň v roce 1683. Od té chvíle byli už v trvalé defenzívě a vyklízeli jednu část své říše za druhou. Janičáři získali příliš velkou moc a stejně jako kdysi pretoriáni v Římě začali rozhodovat o tom, kdo se stane sultánem – a stejně jako tehdy v Římě to nebylo ku prospěchu státu.

               Hlavním problémem bylo ale zaostávání hospodářské. Turecko zcela zanedbalo industrializaci, což znamenalo jednak nedostatek finančních prostředků v porovnání s ekonomicky se rozvíjejícími zeměmi jako Británií, Francií či Německem a současně to znamenalo i zaostávání ve výzbroji armády. Když v námořní bitvě začali ostřelovat Rusové turecké lodě dělostřeleckými granáty, zatímco Turci opláceli střelbu tradičními dělovými koulemi, neměli samozřejmě šanci. Navíc jakékoliv modernizaci armády bránili janičáři, ochotní jít i tak daleko, že by zabili sultána, kdyby se o reformu armády, v níž by ztratili své privilegované postavení, pokusil.

               Základním problémem byla blokáda vzdělání – především se islám dlouho houževnatě bránil zavedení knihtisku. Oficiálně se odpor ke knihtisku zdůvodňoval obavou, že by mohl být tím způsobem pozměněn a tím znesvěcen text koránu, ale ve skutečnosti šlo o to udržet lid v nevědomosti. A samozřejmě za tím byla i mocná loby písařů – úzká vrstva vzdělanců se cítila být privilegovaní a nehodlala se své výjimečné pozice vzdát.  A jen zabránění vzdělání se dalo propagandou přesvědčit hladovějící obyvatelstvo, že žije v ráji. První tiskárna byla povolena sultánem Ahmedem III. až v roce 1727 (!) a směla sloužit pouze k tisku vládních letáků a výnosů.

               Chybění všeobecné vzdělanosti bylo brzdou jakéhokoliv podnikání, zakládání manufaktur nebo dokonce továren a obchod zůstával centralizován vládním monopolem. Ostatně se obchod s orientem od šestnáctého století po objevení námořní cesty do Indie odklonil od pevninských cest, vedoucích přes Turecko, což byla pro osmanskou ekonomiku extrémně bolestivá rána.       

               A čím slabší byla centrální správa, tím byla i zkorumpovanější – prostředků na rozkradení bylo stále méně. To vedlo k rostoucí nespokojenosti v provinciích, a hlavně k touze podrobených národů se zbavit turecké nadvlády. Myšlenky francouzské revoluce se také nedaly před obyvatelstvem říše zcela utajit. Egypt se stal pod svým správcem Muhamadem Alim (po francouzské invazi v roce 1799) v podstatě nezávislým – a vojska Muhamada Aliho ohrožovala dokonce i Istanbul.

               25.března 1821 zahájili Řekové svůj boj za nezávislost. Podařilo se jim ovládnout Peloponés a řadu ostrovů a 7.dubna 1821 obsadili Athény. Jejich boj získal velkou popularitu v západní Evropě, do řeckého vojska se hlásila řada dobrovolníků jako například básník Lord George Gordon Byron, který zde v roce při obraně pevnosti Missolunghi v roce 1824 zahynul. Na setkání mocnářů ve Veroně v roce 1822 byl ochoten Řekům pomoci jen ruský car Mikuláš. Jenže Turci se při potlačování povstání dopouštěli zvěrstev, které nenechávalo veřejné mínění v Evropě lhostejným (Evropa už měla za sebou osvícenství hledající zdroje své kultury v antice – v řecké a latinské tradici). Turci zmasakrovali Řeky na Chiu, syn Mohameda Aliho Ibrahim paša dobyl se svou flotilou Peloponés a v roce 1826 dobyl Redžíd paša Athény. Masakry civilního obyvatelstva vedly k tomu, že se v Petrohradě sešli zástupci Británie a Ruska a uzavřeli zde 4.dubna 1826 smlouvu. Protokol této smlouvy hovořil o tom, že Rusko a Británie společně vystoupí jako zprostředkovatel konce války v Řecku a zajistí Řekům autonomii v rámci Osmanské říše. Turci nebyli k jednání přizváni a požadavky spojenců striktně odmítli. To byla labutí píseň jejich politické moci.

               Následovala smlouva uzavřená mezi Ruskem a Británií v Londýně v roce 1827, která dala sultánovi ultimátum, aby okamžitě zastavil válečné akce v Řecku. Když to sultán odmítl jako vměšování do vnitřních záležitostí říše, došlo 20.října 1827 k námořní bitvě u Navarina u pobřeží Peloponésu, v níž spojená rusko-britsko-francouzská flotila zničila turecké loďstvo.

Francouzi se vylodili na Peloponésu a Rusové překročili Dunaj, propochodovali Bulharskem a generál Děbič dorazil až pod hradby Istanbulu. V úplném zničení Turecka mu zabránili ostatní spojenci, obávající se chaosu po pádu centrální moci. Mírem uzavřeným v roce 1827 v Adrianopoli museli Turci uznat ruské ochranné právo nad Srbskem, Moldávií a Valašskem a nezávislost Řecka.

               Po této katastrofě se sultán Mahmud rozhodl pro reformy, které mělo Turecko provést už před desetiletími, ne-li staletími. Vydráždil janičáry k povstání a když se tito dali 15.června 1826 vyprovokovat, byl připraven a nechal proti nim nastoupit armádu s dělostřelectvem – tisíce janičárů byly zabity či popraveny, zbytek vyhnán ze země. Ale bylo pozdě, příliš pozdě. I když se Osmanská říše snažila navázat na Německo, byla už jen satelitem mocností. V Krymské válce sice byly stranami konfliktu Turecko a Rusko, ale bez pomoci Francie, Británie a Sardinského království by toho Turci opět hodně nedokázali. Ve dvou balkánských válkách v letech 1912–1913 ztratili všechna území na Balkáně s výjimkou malého předpolí před Istanbulem (s někdejším hlavním městem Edirne). A když se v první světové válce postavili na stranu Německa, znamenalo to úplný zánik osmanské říše a vytvoření turecké republiky. Britům se podařilo proti centrální vládě mobilizovat Araby na Arabském poloostrově i v Iráku a Sýrii a území Turecka se scvrklo jen na Anatolii. A i to jen proto, že se podařilo vyhnat Řeky od Ankary a velmoci zcela ignorovaly právo kurského národa na sebeurčení. Jinak by bylo zbytkové Turecko ještě menší.

               Nejzřetelnějším znamením úpadku byla ale už ona vzpomenutá dohoda mezi Ruskem a Británií ze 4.4.1826 – Turecko v ní poprvé nebylo subjektem vyjednávání, ale jen objektem, s nímž si už mohly zahrávat a o něm rozhodovat mocnosti, které byly na politickém, hospodářském, a hlavně vojenském vývoji daleko před Osmany. Přesně pět set let bez dvou dní vedlo od začátku vzestupu k pádu někdy obrovské a mocné říše, před kterou se třásla celá křesťanská Evropa.

               Tento dokument, vydaný před osmi sty lety měl výrazně změnit evropské dějiny, zejména v její severovýchodní části. Vytvořil předpoklady pro politické pnutí, které není zcela překonáno ani dnes. Pod listinou visí pečeť císaře Friedricha II. ovšem zásluhy na jejím vzniku má člověk, jehož význam už zavál čas. Jmenoval se Hermann von Salza a byl čtvrtým velmistrem řádu německých rytířů.

               Tento řád – třetí významný řád po templářích a johanitech – vznikl během třetí křížové výpravy při obléhání města Akkonu. Tehdy v roce 1190 to byl jen spolek špitálníků, starajících se o nemocné a zraněné křižáky. V roce 1198 se ale změnil ze špitální společnosti na řád, nosící na bílém plášti černý kříž, a 19.2.1199 potvrdil jeho vznik svou bulou papež Inocenc III.

               V roce 1210 se velmistrem řádu stal tehdy 48letý Hermann ze Salzy. Od samého začátku chtěl zabezpečit existenci řádu ziskem území, na němž by byl Řád německých rytířů suverénem. Svatá země jako trvalé působiště řádu mu připadala příliš nejistá a v tom měl mít pravdu. Nejprve to zkoušel v Uhersku – v Transylvánii, kde rytíři pomáhali uherskému králi Ondřeji v odrážení útoku pohanských Kumánů. Protože řád zdůvodňoval svou existenci právě obracením pohanů na křesťanskou víru, byl povolán do boje proti pohanům sem. Později mu právě tato preambule jeho existence měla způsobit nemalé existenční problémy.

               Kumány sice rytíři ze Sedmihradska vyhnali, ale králi se stali brzy velmi suspektní a v roce 1225 je z Uher vykázal. Hermann ze Salzy rychle hledal náhradu – v císaři Friedrichovi našel spřízněnou duši.

               Císař Friedrich, kterému jsem věnoval můj román „Ať zemře král“, byl impozantní postavou středověku a považuji ho za otce renesance.

Císařem se stal jako sedmnáctiletý v roce 1212–v tom roce vydal Přemyslu Otakarovi I. Zlatou bulu sicilskou, jíž udělil českým panovníkům dědičný královský titul. Friedrich měl ale permanentní problémy s papeži, kteří se cítili být stísněni mezi jeho mocenskými oblastmi. Ze severu sahala Svatá říše římská až do Toskánska, z jihu pak naléhalo na papežský stát Sicilské království, jehož panovníkem byl právě Friedrich. Navíc se papežům vůbec nezamlouvalo Friedrichovo rozhodnutí usadit se v Itálii as vládnout říši odtud, mnohem raději  by ho viděli v Německu za Alpami. Celým panováním císaře Friedricha se tedy jako červená niť táhne mocenský zápas s náměstky svatého Petra v Římě. Člověkem, který jako jediný dokázal mezi oběma stranami zprostředkovávat aspoň dočasná příměří, byl právě Hermann ze Salzy. A Friedrich si jeho služeb patřičně cenil.

               Císař při své korunovaci císařem slavnostně slíbil podniknout křížovou výpravu do Svaté země, ke splnění svého slibu se ale jako pragmatik nijak moc neměl. Potřeboval urovnat rozvrácené poměry ve svém Sicilském království a upevnit svou moc v Německu. Mezitím křížová výprava vedená francouzským králem Ludvíkem, čekající na císařovu podporu, beznadějně zkrachovala v Damiette v Egyptě. V roce 1224 založil Friedrich univerzitu v Neapoli, tím šel do přímého ideologického konfliktu s papežem, protože ideologicky se univerzita opírala místo o Platóna o učení Aristotelovo (jehož spisy císař sehnal od egyptského sultána a nechal je přeložit z arabštiny do latiny). O rok později se oženil s dědičkou Jeruzalémského království Isabelou, což posilnilo naděje, že se císařova motivace vydat se do dalšího „svého“ království zvýší. Friedrich hledal spojence a v tom se mu hodil Řád německých rytířů, protože Templáři i Johanité byli loajální s papežstvím. Rozhodl se tedy vyjít Hermannovi ze Salzy při hledání území, kde by se mohl řád usadit, vstříc.

               V oblasti dnešní Litvy, Lotyšska a Estonska působil od roku 1202 Řád mečových rytířů (Fratres miliciae Christi de Livonia), nazývaný taky Livonským řádem. Vznikl z iniciativy biskupa z Rigy Alberta I, který se cítil být obklopen nepřátelskými pohanskými kmeny vzdorujícími christianizaci.

Albert tedy pověřil Theodericha z Treidenu, aby založil vojenský řád, který bude víru Kristovu šířit mečem – tento řád měl tedy blíž k bojovným Templářům, zatímco Řád německých rytířů se svým posláním špitálníků blížil spíše Johanitům. Ti sáhli k meči až jako k preventivní u medicínskému opatření – než léčit ve Svaté zemi rány přepadených poutníků bylo výhodnější je před přepadením chránit. Livonský řád byl v roce 1204 potvrzen papežem Inocencem III., v roce 1215 obsadil Dorpat, 1227 pak estonský ostrov Ösel. V roce 1236 ale utrpěl drtivou porážku u Šiauliai (německy Schaulen) po němž přestal být schopen samostatné existence a sloučil se právě s Řádem německých rytířů.

               Formálním pánem bažinaté a z velké části neobydlené oblasti na dolním toku Visly byl mazovský kníže Konrád, který si ale taky s agresivními pohanskými Prusy a Litevci nevěděl rady. V roce 1215 bylo sice v Chelmnu zřízeno biskupství – biskupem se stal cisterciák Kristián, ovšem už o rok později bylo Chelmno útokem Prusů zničeno. Konrád mohl potřebovat pomoc.

               Císař tedy vydal v roce 1226 Hermannovi ze Salzy darovací listinu na území východně od Visly – německy zvané Kulmerland – s centrem v Chelmnu. Sám Hermann zůstal v Itálii, kde bylo jeho diplomatických schopností velmi zapotřebí, zemským mistrem v Prusku byl jmenován schopný rytíř Hermann Balk, který se hned energicky dal do práce a do obsazování darovaného území. V roce 1230 bylo darování území potvrzeno vévodou Konrádem mazovským, který v letech 1228–1230 vykonával takzvaný seniorát – tedy jakousi formální nadvládu nad roztříštěnými knížectvími Piastovců. Dodnes se historici přou o význam tohoto právního aktu. Zatímco v německé interpretaci se jednalo o potvrzení darování území řádu císařem a vzdání se tohoto území, z polského pohledu propůjčil Konrád rytířům území jako polské léno. Tento rozpor vedl v budoucnosti k tragickým následkům.

               Mezitím se v Itálii a ve Svaté zemi děly věci.

               Po smrti smířlivého papeže Honoria se stal v roce 1227 papežem Řehoř IX., který prokázal mnohem víc energie.  Hned po svém zvolení napsal císaři, že mu v srpnu končí lhůta, ve které se zavázal vyrazit na křížovou výpravu. Když pak císař při pokusu o přeplavení se do Palestiny onemocněl a vrátil se do Itálie, dal ho papež 29. září 1227 do církevní klatby. V červnu 1228 se císař na křížovou výpravu skutečně navzdory skutečnosti, že byl vyloučen z církve a papež odmítal svou klatbu stáhnout, vydal do Svaté země. Templáři i Johanité se s odvoláním na papežskou klatbu odmítli zúčastnit vojenského tažení za účelem dobytí Jeruzaléma, který byl od roku 1187 (po vítězství sultána Saladina u Al Hatínu) v mohamedánských rukou. Císař se mohl opírat pouze o nepočetné jednotky ze svého sicilského království a o německé rytíře. Na bojové akce nemohl ani pomýšlet, byl ale skvělý diplomat a vyjednávač. Celé měsíce vyjednával s egyptským sultánem Al Kamilem (stali se během tohoto jednání z nepřátel skutečnými dobrými přáteli) a dokázal bez jediné rány mečem vyjednat, že byl Jeruzalém vrácen do křesťanských rukou a on se mohl v Chrámu svatého hrobu nechat korunovat jeruzalémským králem. Hermann ze Salzy ho na této výpravě navzdory svému na tu dobu už pokročilému věku 66 let doprovázel a při císařově korunovaci pronesl laudácio. V červnu 1229 byl císař i s Hermannem už zase doma v Itálii ověnčen úspěchem osvoboditele svatého města Jeruzaléma.

               Papež musel se skřípáním zubů zrušit klatbu – smír z Ceprana 23.července 1230 dojednal opět jednou Hermann ze Salzy. Papež připravoval civilní zákoník, který měl všechny křesťany podřídit církevním zákonům. Mniši by dostali pravomoc soudit každého člověka od sedláka až po krále. Císař, který se o tomto záměru dozvěděl, papeže předběhl a vydal v roce 1231 v Melfi občanský zákoník (Liber augustiani) pro své sicilské království. Tím rozzuřil papeže do nepříčetnosti. Ten sice odpověděl v roce 1232 zavedením inkvizičních soudů a 20. dubna téhož roku svěřil inkvizici dominikánům, ale inkvizice už nemohla zasahovat do civilních sporů, jak měl papež původně v úmyslu. Zatímco obě strany sporu se snažily vzájemný konflikt vyostřit, Hermann usiloval o deeskalaci. V roce 1234 uznal jeho zásluhy i papež. Řehoř IX. potvrdil Bulou z Rieti darovací listinu císaře a stvrdil Řádu německých rytířů vlastnictví chmelnského území. Hermann ze Salzy dosáhl svého cíle. Mocenská základna pro působení řádu byla potvrzena jak světskou, tak i církevní mocí.

               Hermann ze Salzy pokračoval ve své zprostředkovatelské misi až do své smrti v roce 1239. Nebylo náhodou, že papež obnovil klatbu nad nenáviděným císařem ihned po Hermannově smrti na květnou neděli 1239. Řehoř zemřel v roce 1241, císař v roce 1250, ale boje se táhly i v době vlády jejich nástupců a skončily až vyvražděním štaufského rodu v roce 1268.

               Mezitím se v severozápadní Evropě děly věci. V roce 1230 obsadil řád Nieszavu v roce 1231 založili rytíři město Toruň. 1232 bylo obnoveno zničené Chelmno o rok později dostaly Toruň i Chelmno městská práva. 1234 dobyli rytíři Radzyň chelmnicki a ve stejném roce Grudziadz. V roce 1237 se sloučili se zdecimovaným Livonský řádem, tím rozšířili své působení i do dnešního Estonska a Lotyšska. V roce 1239 dobyli pevnost Izborsk v Estonsku,1240 obsadili Pskov. 5.dubna 1242 ale ukončil expanzi řádu směrem na východ v bitvě na zamrzlém Čudském jezeře novgorodský kníže Alexandr Něvský. Během druhé světové války dal Stalin nafilmovat impozantní film o této bitvě, ve skutečnosti se bitvy zúčastnilo ze strany řádu asi 2000 mužů, z nichž 400 padlo a 50 bylo zajato, řádových rytířů zahynulo jen pár (Alexandr měl dispozici okolo 4000 mužů).

               Ale porážka to byla a rytíři se vzdali další východní expanze a začali konsolidovat své území. Už v roce 1243 byla založena čtyři biskupství a podřízena rižskému metropolitovi povýšenému na arcibiskupa. Řádu se podařilo prosadit přesné dělení vlastnictví země mezi nimi a arcibiskupem. Měli rádi jasné, řekněme německé, poměry. V roce 1255 rytířům na pomoc proti Prusům přitáhl s křížovou výpravou český král Přemysl Otakar II. a při té příležitosti založil u ústí řeky Pregel město pojmenované po něm Královec (Königsberg, dnes Kaliningrad). V roce 1308 dobyli rytíři pomořanské vévodství s Gdaňskem a založili zde své hlavní sídlo Marienburg. Smlouvou ze Soldinu jim tyto územní zisky potvrdil roku 1309 polský král Ladislav Lokýtek. V roce 1398 dosáhla řádová moc obsazením ostrova Gotlandu a získáním území Žmudi vrcholu. A současně se začala hroutit.

               Rytíři mohli zdůvodnit své působení v severní Evropě jen bojem proti pohanům a šířením křesťanské víry. Jenže v roce 1386 vstoupilo křesťanské Polsko do personální unie s pohanskou Litvou. Král Vladislav Jagello se při příležitosti svatby s dědičkou polského trůnu Jadwigou nechal pokřtít a poručil tak učinit i svým poddaným. Rytířům začalo téct do bot. Záchranné lano jim hodili Žmudíni, kteří Jagellův příkaz odmítli respektovat a dál uctívali své pohanské bohy, ale to byl slabý důvod. Litevci obvinění, že se nechali pokřtít jen naoko, pobouřeně odmítali. Polsko-litevská unie požadovala, aby se Řád buď stáhl nebo uznal nadřízenost polské koruny na svých územích. (Četli jste polskou klasiku – román Henryka Sienkiewicze „Křižáci“?) Konflikt vyústil v jednu z nejkrvavějších bitev středověku u Grünwaldu (v německé literatuře se jí říká bitva u Tannenbergu – podle toho, u které vesnice se dané vojsko šikovalo – Poláci u Grünwaldu, Němci u Tannenbergu.) Bitva skončila pro Řád katastrofálně, přežilo pět řádových rytířů, zahynul i velmistr Ulrich von Jungingen. Před úplným zánikem zachránil řád císař Zikmund Lucemburský, který zprostředkoval mírovou smlouvu.

               Jenže v roce 1440 města na území řádu (Toruň, Chelmno, Elbing) vstoupila do svazu pruských měst a o čtrnáct let později se vyvázala z podřízenosti řádu a požádala o ochranu polského krále. Řád už nedokázal vzdorovat. V druhém toruňském míru 1466 odevzdal Polsku Pomořansko, Marienburg, Ermland – Polsko získalo Gdaňsk (i když s německým obyvatelstvem) a s ním i přístup k moři.

               V roce 1525 uznal poslední velmistr Albrecht brandenburský nesmyslnost pokračování existence církevního řádu v křesťanském světě a rozhodl se zavést na území, které ovládal, sekulární, tedy civilní správu. Tak vzniklo Pruské vévodství, pojmenované po někdejších pohanských obyvatelích tohoto území. V roce 1527 pak získal německý mistr Walther von Cronberg od císaře Karla V. povolení nazývat se „Administrátor velmistrovské moci.“ Karel se tak marně snažil zachránit císařský vliv na území Pruska i rižského arcibiskupství. Kdysi papežský řád vyklidil pozice a jako ironie osudu působí, že se noví administrátoři rozhodli pro luteránské vyznání víry a stali se protestanty. 1561 území na sever od řeky Dviny obsadil ruský car Ivan Hrozný, čímž se řádové území zmenšilo na polovinu.

               Po smrti Albrechta Brandenburského ve vévodství formálně vládl jeho duševně nemocný syn Albrecht Friedrich, po jeho smrti 1618 se pruské vévodství připojilo na základě dědictví jako mimoříšské území k Brandenbursku pod vládu hlavní větve rodu Hohenzollernů. Území zůstávalo do roku 1657 polským lénem, poté získalo nezávislost na polské koruně. (Polsko bylo v letech 1655–1660 prakticky úplně okupováno Švédy (Opět Sienkiewicz – román „Potopa“), což Hohenzollernové šikovně využili a vyvázali se z lenní závislosti na polské koruně.  V roce 1701 se dal vévoda Fridrich III. právě v Královci korunovat králem Fridrichem I. pruským. Protože to bylo mimo území Svaté říše národa německého, nepotřeboval k tomu souhlas císaře Josefa I., ačkoliv v rámci říše dále působil jako brandenburský kurfiřt.  Někdejší darování králova jmenovce císaře Friedricha II. se stalo základem pruského království a jeho expanze na východ. V roce 1740 okupovali Prušáci Slezsko, ve třech děleních Polska se pak v letech 1772, 1793 a 1795 zmocnili obrovských území na východě.

V roce 1871 se pruský král Vilém stal německým císařem.

               Po první světové válce bylo Polsko obnoveno, Východní Prusko ale zůstalo součástí Německa, exklávou oddělenou od samotného německého jádra svobodným městem Gdaňsk a polským koridorem vedoucím k Baltskému moři k přístavu v Gdyni. Tato skutečnost zůstávala trvalým německým traumatem, ne nadarmo jedna z prvních vojenských akcí hitlerovského Německa 1.září 1939 směřovala proti polské pobřežní pevnosti Westerplatte ve snaze tato německá území spojit.

               Teprve po druhé světové válce bylo území východního Pruska po brutálním vysídlení německého obyvatelstva rozděleno mezi Sovětský Svaz a Polsko, přičemž si Rusko přivlastnilo malé území okolo Königsbergu, přejmenovaného teď na Kaliningrad. Zbytek připadl Polsku a Litvě. Kaliningrad je právě v současnosti důvodem napětí a ohniskem hrozícím eskalací současného konfliktu, v němž se novodobý car Putin snaží kráčet ve stopách Ivana Hrozného.

               Konec politických důsledků buly z Rimini (současní historici považují ostatně dataci 26.března 1226 za falzum a míní, že listina byla vydána až v roce 1235) tedy není v dohledu.

               Mimochodem Řád německých rytířů existuje dodnes, vrátil se ale ke své špitálnické tradici. Provozuje nemocnice (například ve Friesachu v Korutanech) a organizuje transporty nemocných.

               Abych pravdu řekl, zase mě jednou Donald Trump naštval. Článek o Iránu jsem si připravoval na duben, protože právě před sto lety 25.dubna 1926 byl korunován perským šáhem Réza Páhlaví, který založil novou dynastii (i když velmi krátkou) perských vládců a zahájil moderní iránské dějiny. Jenže pánové Trump a Netanjahu mi zkřížili plány, a tak mi nezbývá než ten článek publikovat už teď.

               Moji čtenáři vědí, že mám k Iránu jakýsi citový vztah – tam se odehrával můj první román „Stín Persepole“ a i když právě tento román je jediným, kde jsem místa děje nenavštívil, přesto jakýsi citový vztah k místu děje mé prvotiny zůstává. Kromě toho jsem měl možnost poznat v Rakousku řadu Iránců a byli to všechno sympatičtí vzdělaní lidé s velkým rozhledem a tolerancí. Kolega Mohammad Azizbeg Mohajer byl jedním z nejlepších lidí, které jsem v mém životě potkal.

               Ale dnes nechci hovořit o dávných perských dějinách říše Achajmenovců, Arsakovců nebo Sasánovců, k současnosti mají vztah jen velmi okrajový, například v tom, že i současní Peršané se cítí být dědici této staré kultury, kombinující orientální vlivy s helénismem, což jim dává sebevědomí, zcela chybějící Arabům, kteří byli až do sedmého století pouštními beduíny bez vzdělání a bez kultury. Ale právě Arabi v roce 651 ukončili tisícileté dějiny Persie, vyčerpané nesmyslnou čtyřicetiletou válkou s Byzantskou říší.

               Země, která se od roku 1935 oficiálně nazývá Irán, se propadla na bezmála 1300 let do černé díry. Po obdobích nadvlády Arabů, Mongolů či Afgánců se v roce 1732 konečně dostala k moci domácí dynastie Kadžarů, ale to příliš nepomohlo. Země byla mezi třemi mlýnskými kameny – na západě se musela bránit expanzi Osmanské říše, z východu na ni tlačili Britové ze své Indie a ze severu expandující Rusové. Důsledkem stálých bojů byl státní bankrot v roce 1905, hladomor, který v letech 1914–1921 zahubil čtvrtinu obyvatelstva a rozsáhlé územní ztráty na severu (Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán) na východě (Herát) či na západě v Mezopotámii a v Kurdistánu. Nepomohla ani změna politického systému na konstituční monarchii s voleným parlamentem v roce 1906. (V letech 1906–1979 existovaly v Iránu skutečně svobodné volby d parlamentu.) V roce 1921 ovládal poslední vládce dynastie pouze Teherán, a i to jen díky brigádě kozáků, kterým veleli ruští důstojníci a ostatně i on sám pobýval raději v Paříži, kde se cítil být bezpečnější.

               Začátek moderních dějin je spojen s osobou Rézy Chána, člověka pocházejícího z prostých poměrů, který zahájil svou kariéru právě jako důstojník onoho kozáckého regimentu.

Po říjnové revoluci v Rusku ztratili důstojníci kozáckého regimentu podporu z Moskvy a Réza zabránil britským snahám nahradit je důstojníky britskými a definitivně tak naplnit plány udělat z Iránu britský protektorát. Britové měli v Iránu své zájmy už od poloviny devatenáctého století. Jim patřila telegrafní síť, rybářský monopol, bankovnictví, ztroskotali jen při snaze o získání tabákového monopolu. Ale hlavní zájmy měli v těžbě ropy, jejíž bohatá ložiska byla objevena na jihu Iránu. Těžbu ovládala Anglicko-iránská ropná společnost (AIOC). Název pěkný, jenže….

               52,5 procent akcií této společnosti vlastnila britská vláda, zbytek soukromé firmy. Iránu nepatřilo nic a měla jen nárok na 12,5 procent z čistého zisku, přičemž ale neměl žádnou možnost kontrolovat hospodaření společnosti a tím pádem nebyl o zisku firmy ani informován. Občas přišlo do státní kasy pár drobných, a to bylo vše. Čili brutální koloniální politika – Britové se ve svých „koloniích“ nechovali jako gentlemani v rukavičkách.

               Réza Chán se stal postupně velitelem gardy, poté ministrem obrany, a nakonec předsedou vlády. Na to stačilo, že jeho regiment – jediný vojenský útvar v zemi schopný boje – napochodoval v únoru 1921 do Teheránu.

               Nepochybným vzorem pro Rézu byl turecký generál Kemal Paša, později zvaný Atatürk. Ten v roce 1922 přeměnil Turecko v republiku a začal s reformami zaostalé země. Réza téměř do detailu kopíroval jeho reformy, měl ale ještě o mnoho obtížnější pozici než Kemal Paša.

               Irán byl finančně v ruinách. V zemi neexistoval žádný průmysl, bylo zde jen několik sto kilometrů zpevněných cest a žádná železnice. Země měla jediný přístav, který odpovídal jakž takž západním standardům (ten potřebovali Britové na čerpání ropy do tankerů). V zemi neexistoval prakticky zdravotní nebo školní systém a právní systém ovládali duchovní hodnostáři – platilo právo šaría. Na severu existovala odštěpená republika rad sovětského typu a na jihu v oblastech ropných polí vládl bez ohledu na centrální moc z Teheránu šejk Khazal Ibn Jabir, kolaborující s Brity.  Reformovat takovou zemi byl skutečně úkol hodný Herkula. Réza se dal do práce, ne vždy ale uspěl.

               Nicméně už v letech 1924–1925 začal energicky s reformami. Především zlikvidoval komunistické separatisty na severu, zlomil odpor šejka Khazala Ibn Jabira a zavřel ho do domácího vězení v Teheránu. Dal založit první státní iránskou banku, zavedl státní monopol na cukr, z jehož daňových výnosů měla být financována stavba železnice. Zreformoval kalendář, z měsíčního přešel na roční. (prvních šest měsíců mělo 31 dní, dalších pět 30 a poslední 29.) Dal zrušit všechny tituly z doby kadžarské dynastie a Iránci si museli sami – stejně jako v Turecku – vybrat příjmení. On sám, poté, co přišel o titul chána zvolil příjmení Páhlaví. (V tom jediném se lišil od Atatürka který si své příjmení „Otec Turků“ nechal odhlasovat v lidovém hlasování.)

               Rézova snaha transformovat Irán v republiku podle tureckého vzoru selhala. Mluvčí monarchistů, duchovní Modarres sice v parlamentu dostal za své provokativní chování pár facek, ale právě to vedlo k tomu, že vznikla nedůvěra v republikánské zřízení s obavou, že by republika postupovala nešetrně proti náboženství, které mělo vždy a má i dnes velký význam pro vytváření iránské identity. Šía, odštěpený proud z islámu, který odlišuje Iránce od většinově sunnitských Arabů, byla zavedena v Iránu jako státní náboženství v roce 1501. Navíc ani Britové, kteří si stále udržovali v Iránu velký vliv, nebyli myšlenkou republiky nadšení – vyjednávání s králem bylo pro ně výhodnější než s měnícími se prezidenty či předsedy vlád.

               Když se tedy Rézovi nepodařilo monarchii zlikvidovat, rozhodl se postavit se do jejího čela. Ahman Šáh – poslední král kadžarské dynastie – sice ze své rezidence v Paříži protestoval a poslal telegram, že „Réza Chán zradil vládu i lid Iránu a je zbaven úřadu předsedy vlády“, ale jaksi to už nikoho nezajímalo.

               31.října 1925 odhlasoval iránský parlament zákon o nové hlavě státu, za kterou určil Rézu Páhlavího a mezi 3. a 8.listopadem ho uznaly všechny relevantní státy. 12.12. 1925 odhlasovalo 257 z 260 poslanců vznik dědičné monarchie se šáhem Rézou jako panovníkem a jeho syn byl hned určen korunním princem. (3 socialističtí poslanci se ve svém republikánském přesvědčení zdrželi hlasování, proti nebyl nikdo).

               Korunovace proběhla, jak už jsem zmínil na začátku mého článku, 25 dubna 1926, přičemž musela být vyhotovena nová královská koruna (Réza se odmítl nechat korunovat korunou kadžarské dynastie) a místo tzv „pavího trůnu“ nechal zhotovit jednoduchý královský trůn připomínající dobu Achajmenovců.

               A poté se dal do práce.

               Začal právním systémem. Aby se vyhnul problémům s propouštěním zkorumpovaných úředníků a duchovních soudců, nechal prostě ministerstvo spravedlnosti v roce 1927 na čtyři měsíce zrušit. Poté bylo znovu založeno, samozřejmě s novými silami nespojenými se starým režimem. V roce 1928 byl přijat občanský zákoník, který je – s určitými změnami po islámské revoluci 1979 – platný dodnes.

               V roce 1926 byla zavedena jednotná daň z pozemků a všeobecná branná povinnost. Byly zrušeny existující státní smlouvy. V roce 1932 nechal Réza zrušit všechny licence pro zahraniční firmy, které se musely vyjednat znova. To se týkalo zejména ropy, v roce 1933 byly podmínky AIOC znovu vyjednány a Irán měl teď skutečný reálný podíl na výnosech z těžby. Šáhovi se podařilo přilákat zahraniční investice do budování průmyslu, a především do jeho nejdůležitějšího projektu – Transiránské železnice.

               Zreformoval školní systém. Byla zavedena povinná školní docházka pro děti od 6 do 13 let, masově byly zakládány nové školy a gymnázia, v té době byla založena i univerzita v Teheránu, která se za jeho syna měla stát jednou ze šesti nejprestižnějších univerzit světa. (Čili pohybovala se ve společnosti Harvadru, Cambridge, Hervardu či Yale). Vytlačil jak ze školství, tak z justice klérus, v roce 1932 byly definitivně zrušeny tribunály šaríe.

               Zdravotní systém musel být vybudován doslova z nuly. V roce 1926 byl založen zdravotní úřad, který se později vyvinul v ministerstvo. Byly zakládány nemocnice, zavedeno očkování proti černým neštovicím, vyhlášen boj malárii a trachomu.

               Réza šel ve svých reformách skutečně ve stopách tureckého prezidenta, v roce 1935 zakázal nošení tradičního oděvu a ženám nošení čádoru. Ten byl odstraněn 7.ledna 1936 a tento den byl vyhlášen „Dnem osvobození žen“.

               V roce 1935 bylo taky definitivně určeno jméno státu. Místo Persie se oficiálně a bez výjimky začal užívat název Irán (země Árijců). I to byl takticky správný tah. Etničtí Peršané totiž tvoří ve státě sotva padesát procent obyvatelstva. Kromě nich žijí v zemi početné národnostní menšiny – největší je skupina tureckých Azerů (20 milionů) a Kurdů (8 milionů). Kromě nich jsou to ale Arabi na hranici s Mezopotámií, Turkmeni a Tadžikové na severu, Balúčové na východě a spousty dalších menších národů, o nichž jsem ještě nikdy neslyšel.

               Réza Páhlaví se tedy choval skutečně jako osvícený monarcha a Irán z jeho vlády jednoznačně profitoval. Jeho konec ale přinesla druhá světová válka. Protože se zdráhal přidat se k Britům a Sovětům v boji proti Turecku, vpochodovaly síly obou těchto mocností do Iránu. Šáh rychle pochopil, že ve válce nemá šanci, vyhlásil jednostranné příměří, ale o jeho osudu bylo už rozhodnuto. Byl přinucen k rezignaci a odešel do emigrace. Zemřel v Jihoafrické republice 26.července 1944. Jeho tělesné ostatky byly převezeny do Teheránu, mauzoleum, které mu dal postavit jeho syn, bylo ale po revoluci 1979 vyhozeno do vzduchu.

               Aspoň se mu podařilo prosadit, že po jeho abdikaci nastoupil na trůn jeho syn Mohammad Réza, a ne někdo z kadžarské dynastie, jak původně zamýšleli Britové.

Nový šáh byl jednoznačně západně a sekulárně orientovaný. Studoval ve svém mládí ve Švýcarsku, oženil se s dcerou knížete Khalila Esfandiary Bakhtriaryho a Němky Evy Karl Zorajou. Tato v Berlíně narozená perská šlechtična je dodnes v německy hovořícím prostoru nesmírně populární – můj přítel Mohammad po ní pojmenoval svou starší dceru. Zoraja hrála úlohu jakési perské Sissi, její tragický osud, když se s ní šáh nakonec kvůli její neplodnosti rozvedl, inspiroval žurnalisty i spisovatele. Mohammed Réza s ní byl ženatý v letech 1951–1958, v době, kdy došlo v Iránu k určitému politickému zlomu.

               V roce 1951 vynesly volby do pozice předsedy vlády nacionalistu Mosadeka. Ten se s podporou komunistů rozhodl znárodnit AIOC – čili onu ropnou společnost. A to, i když byl varován, že Irán sám o sobě nemá kapacity, aby mohl ropu samostatně těžit. Ideologie zase jednou zvítězila nad zdravým rozumem a 15.dubna 1953 došlo k znárodnění. Nato opustilo zemi 4500 pracovníků AIOC. Protože AIOC zaměstnávala 65 000 lidí, není to číslo velké, jenže to všechno byli zahraniční odborníci, inženýři, manažeři. Těžba ropy se zastavila. I poté, co se ji podařilo vlastními silami obnovit, byl Irán místo někdejších 666 000 barelů schopen těžit denně pouze 20 000 barelů. Navíc nevlastnil ani jeden tanker. Irán se řítil do hospodářské krize, Mosadek se rozhodl řešit problémy násilím. Zrušil senát, nechal si udělit mimořádné pravomoci, které mu umožnily vládnout pomocí dekretů s vyloučením parlamentu. Nejprve na šest měsíců, potom na dalších dvanáct.  Rozhodl se odstavit od moci nejen šáha, ale i parlament, kde podle dobrého zvyku všech diktátorů tušil působení „zahraničních agentů“. 3.srpna proběhlo lidové hlasování o rozpuštění parlamentu. Jeho regulérnost byla velmi pochybná. Nejen, že se lístky pro „ano“ a „ne“ musely házet do různých uren a musely být opatřeny jménem a adresou voliče čili o anonymitě nemohla být řeč, ale urny byly i v různých místnostech a před dveřmi místnosti s urnou „ne“ čekali Mosadekovi lidé s noži a pálkami, aby případné voliče odradili od toho, do této místnosti vstoupit. Proto 99 procent účastníků referenda souhlasilo s rozpuštěním parlamentu. Jenže parlament mohl rozpustit a nové volby vypsat jen šáh a ten vzdoroval. Ozbrojenci obsadili jeho palác a šáh měl zakázáno přijímat jakékoliv návštěvy. Přesto se mu podařilo utéct nejprve do Bagdádu a pak do Říma. USA a Velká Británie poté spustily už dávno připravenou „Akci Ajax“. Díky penězům CIA se podařilo mobilizovat demonstranty proti vládě a posléze získat na stranu protestujících i armádu. Mosadek byl odstaven od moci, zatčen a uvězněn a šáh se vrátil zpět do země. Levicoví i pravicoví radikálové v současnosti odsuzují shodně tento zásah CIA jako zásah do iránské suverenity. Což akce Ajax nepochybně byla. Ale byl Mosadek demokrat? Zahraniční síly jednaly na přání šáha, jenž byl pro USA a Spojené království mnohem spolehlivějším i srozumitelnějším partnerem než nacionalista Mosadek. Zda to byla akce „dobra“ proti „zlu“, o tom se můžeme přít, přinesla ovšem Iránu několik dalších desetiletí ekonomického a společenského rozvoje.

               Tento puč měl dva fatální následky. Zaprvé šáh přestal důvěřovat demokracii a přešel na autokratický způsob vlády. Zadruhé se Irán dostal zcela pod vliv USA. Jestliže se v době vlády jeho otce Irán pomalu a bolestivě dostával ze závislosti na Velké Británii (a šáhův pád dokázal, že se to nepodařilo), teď upadl Irán o to rychleji do politické i ekonomické závislosti na Spojených Státech. Šáh měl navíc stále větší obavy o svůj život. Ostatně oprávněné, už v roce 1949 byl při atentátu vážně zraněn a svá těžká zranění přežil jen se štěstím. Kromě toho bylo v padesátých letech zavražděno hned několik předsedů vlád a ministrů. Šáh reagoval vybudováním tajné policie, raziemi, zatýkáním i mučením. A ke konci i mizením nepohodlných kritiků. Odpor v obyvatelstvu proti němu i proti jeho ochranné moci, arogantně se chovajícím USA, se zvětšovala.

               Mohammad Réza se snažil pokračovat v politice svého otce. Otvírat se na západ, modernizovat a sekularizovat. Jenže nedokázal a ani nemohl nadchnout pro svou politiku široké masy. Elity jeho politiku podporovaly, vzdělanost rostla, ale ne tempem, které by mu poskytlo dostatečnou podporu v populaci. A navíc mu vývoj, i když pozitivní, nešel dost rychle. Réza Páhlaví sáhl k sociálnímu inženýrství. Protože v oblasti těžby ropy žilo málo lidí, přesouval sem celé vesnice. Nedobrovolná přesídlení obyvatelstva byla vnímána extrémně negativně. A stejně tak i sekularizace společnosti. A ne na posledním místě i pozemková reforma. Rozdělení půdy velkých vlastníků mezi rolníky podkopalo podporu šáha u nejbohatší vrstvy a poskytlo munici kléru. Imámové bojovali proti přerozdělování půdy, proti zrušení věku devíti let k povolení sňatků žen i proti volebnímu právu žen. A dostávalo se jim stále víc sluchu.

               Náboženství, islám ve své šíitské podobě, se stal za staletí součástí iránské identity. Prostí lidé se ho a zvyků s ním spojených nehodlali vzdát. Navíc mají ajatolláhové v šíitském chápání víry mimořádně silnou pozici podobnou prorokům. Ne nadarmo se tedy vedení odporu proti šáhovu režimu chopilo vedení kléru. Mluvčím odporu se stal ajatolláh Ruhollah Chomejní. Už v roce 1963 vyzýval k revoluci a ke svržení šáha. „Povstaňte k revoluci, džihádu a reformě. Nechceme žít pod vládou zločince.“

               Po několika dalších podobných projevech ztratil šáhův režim s buřičem trpělivost, neměl ale odvahu ho zabít nebo uvěznit, proto ho poslali do vyhnanství. Chomejní odešel nejprve do Turecka potom se usadil v jižním Iráku v Nadšavu, na jednom z posvátných míst šíitů. A odtud štval dál proti režimu a požadoval zřízení Islámského státu. Šáhovi se podařilo zlikvidovat sekulární opozici, netroufal si ale zakročit se stejnou tvrdostí proti imámům. Ti se tak stali JEDINOU tváří odporu, a to mělo mít pro budoucnost země naprosto fatální důsledky. Celý rok 1978 byl ve znamení protestů proti režimu. 9. ledna při studentské demonstraci zemřeli čtyři studenti, propaganda imámů nechala číslo nabobtnat na 300 mučedníků. Protože se protesty opakovaly ve čtyřicetidenních intervalech, počet mrtvých se pomalu ale přece zvyšoval – nejvíc obětí si vyžádal takzvaný „černý pátek 8. září 1978 s dokumentovanými 106 obětmi (při srovnání s posledním řáděním revolučních gard se jednalo ale pořád o relativně malá čísla). Na 25. výročí svržení Mosadeka, 19.srpna 1978, bylo zapáleno 25 kin po celé zemi, přičemž v Abadanu zemřelo 477 návštěvníků. Islamisté obvinili z činu vládu, což vyvolalo ony demonstrace 8.září, i když za útokem stáli oni sami – kino bylo pro ně viditelným projevem ďábla – totiž západu a USA – ať chceme nebo ne, nejvíc filmů se tvoří v Hollywoodu, a tak bylo kino symbolem kolaborace s nepřítelem – USA.

               Šáh ztrácel půdo pod nohama, armáda mu sice ještě zůstávala věrná, ale v roce 1978 ochromilo zemi několik generálních stávek. Chomejního agitace měl dost i irácký diktátor Saddam Hussejn a vykázal ho ze země. Paradoxem je, že když ho nechtěla přijmou žádná muslimská země, našel azyl v Paříži.

               7. ledna 1979 se na konferenci v Guadaloupe rozhodli prezidenti Jimmy Carter a Valery Guiscard d´Estaing a britský premiér James Callaghan nadále nepodporovat šáhův režim. Jednalo se osudnou chybu s fatálním dopadem nejen na iránské, ale i na světové dějiny. 16. ledna šáh opustil Irán – a měl následně mnohem větší problémy najít někde na světě azyl, než měl fanatický Chomejní – nakonec zemřel už v roce 1980 v Káhiře na rakovinu prostaty a je tam i v mešitě ai-Rifai pochován. Armáda přešla na stranu odpůrců režimu a 1. února se do Iránu triumfálně vrátil Chomejní – a začala nejtemnější doba iránských dějin.

               Pod praporem islámu začala fanatizace společnosti a boj proti elitám pokrevním i vzdělanostním. 4.listopadu 1979 obsadili zfanatizovaní Iránci americké velvyslanectví a vzali 66 pracovníků ambasády jako rukojmí (které propustili až v lednu 1981 a tato událost zmařila znovuzvolení Jimmyho Cartera prezidentem. Možná už tehdy svého rozhodnutí ze 7.ledna 1979 litoval). K té události odkazuji na skvělý film Bena Afflecka „Argo“

               22.září 1980 zahájil Irán válku se svým jižním sousedem Irákem. Ve válce trvající do srpna 1988 padlo milion vojáků, z toho 700 000 z Iránů. Ajatolláhové využili války k likvidaci mladé vzdělané generace, od níž neočekávali loajalitu ke svým plánům na zřízení náboženské autokracie. Svobodné volby byly zrušeny, do parlamentu mohli kandidovat jen lidé schválení imámy.

Ruttolah Chomejní zemřel 3.června 1989. Nejprve se očekávalo, že jeho nástupce Ali Chameneí bude umírněnější než jeho učitel, brzy se ale prokázal pravý opak.

Režim postupoval stále brutálněji proti svým oponentům a vedl zemi do hospodářské katastrofy. Ideologie slavila opět jednou naprosté vítězství nad zdravým rozumem. Prostředky vláda obětovala na rozvíjení atomového programu a podporu teroristických organizací jako Hizballáhu v Libanonu, a dokonce i sunnitského Hamásu v Gaze. S jediným cílem – zničení státu Izrael. Zničení státu Izrael jako smysl existence Iránské republiky je dokonce zapsáno v iránské ústavě. Doufám, že je izraelská nervozita z tohoto hlediska pochopitelná.

               Náboženský fanatismus a hospodářský propad vyhnal už několikrát mladé lidi do ulic, aby proti režimu imámů protestovali. Brutalita, s kterou byly tyto protesty potlačovány se stále stupňovala. Současná iránská vláda se totiž poučila z šáhových chyb. Neopírá se o armádu, jejíž loajalita nemusí být naprostá. Už 5. června 1979 byly proto založeny „Revoluční gardy“, ozbrojené složky, které mají za úkol chránit integritu republiky. Na rozdíl od armády, jejímž úkolem je chránit Irán před nebezpečím zvenku, mají revoluční gardy jednoznačně úkol potlačovat jakýkoliv odpor vevnitř země. Mezitím mají 200 000 členů a jejich výzbroj je lepší než výzbroj a organizace armády. Je tedy zřejmé, odkud očekává diktatura hlavní ohrožení. Jejím hlavním cílem je zničení západní civilizace, kterou považuje za zkaženou a dekadentní. Proto Irán podporuje diktatury v Rusku, Číně a Severní Koreji a řadí se s nimi do takzvané „osy zla“.

               Přesto mám nemalý problém současný konflikt označovat za boj „dobra“ proti „zlu“. Zejména pohnutky k útoku na Irán jsou víc než problematické. Benjamin Netanjahu se bojí podzimních voleb. Ví, že v případě porážky a ztráty imunity mu, stejně jako našemu Andreji Babišovi – hrozí vězení. Válka je tedy metodou, jak volbám buď zabránit nebo se prezentovat jako ochránce a vítěz a ty volby ještě jednou vyhrát. „Bibi“ je geniální politický intrikán. Zda skutečně nechal úmyslně zaútočit Hamás 7.října 2023, mu zřejmě nikdo nedokáže, ale je hodně indicií, které pro to svědčí. Aby měl záminku k vedení války v době, kdy byl pod politickým tlakem masivních demonstrací žádajících jeho demisi. A když tato není dostatečná a nevedla k patřičnému úspěchu, potřebuje další. Netanjahu má určitě fašistické rysy a diktátorské sklony. Jestliže ho navštívila v Tel Avivu rakouská delegace strany FPÖ, tedy Hitlerových pohrobků, kteří se vůbec netají svým antisemitismem, nedá se to okomentovat jiným sloganem než „Fašisté všech zemí spojte se.“

               O pohnutkách Donalda Trumpa se už snad vůbec mluvit nevyplatí. Dobrá, zabití zločinců jako byl Ali Chameneí, nebo velitelů revolučních gard je možná ospravedlnitelné („sympatické“ je, že nezapomněli ani na někdejšího lumpa v prezidentském křesle Ahmadínežáda.) Ale mělo by to smysl pouze, pokud by cílem takových útoků byla změna režimu. Tento cíl je nedosažitelný a USA se ani netají tím, že to vlastně ani jejich cíl není. Co pak?

               Přijde nový ajatolláh, stejně fanatický jako jeho předchůdce nebo ještě fanatičtější, (už prý přišel, je to Chamerneího syn Modschtaba a ten je ještě radikálnější než jeho otec – je mu připisováno velení revolučních gard při brutálním potlačování protestů v roce 2009) a navíc teď každý, kdo by se snažil režim revolučních gard svrhnout, bude okamžitě označen za amerického agenta a nikdy nemůže získat popularitu u obyvatelstva. Jak už jsem psal, tradice atentátů na demokratické politiky je v Iránu dlouhá. A revoluční gardy se své moci vzdát nemůžou. Po všem, co už její členové spáchali, jim jde o holý život. V případě změny režimu by zřejmě všichni viseli na pouličních lampách.

               Zničení iránského atomového programu je stejně nerealistické. Už jednou se tím Trump chlubil, aby musel později přiznat, že se toho vlastně moc nedosáhlo.

               Ano, Irán propásl svou historickou šanci stát se prosperující bohatou zemí, ale to byla vina nešikovné politiky nedočkavého šáha Rézy Páhlavího. Lid musí pro reformy dozrát, nesmí být k nim nucen. Nepřiměřený tlak z jedné strany vyvolá protitlak a místo do 21 století, kam chtěl svou zemi vést šáh, se Irán propadl do středověku.

               A z toho ho nevyvede ani Netanjahu ani Trump.

               Jediný, kdo může mít ze současné války radost, je ruský diktátor Putin. Zaprvé konflikt odvedl pozornost od jeho zločinů na Ukrajině. Zadruhé se USA postavily do stejné řady s Ruskem a skutečně je těžké najít rozhodující rozdíl v jejich jednání. Navíc blokáda Hormuzského průlivu vyhnala ceny ropy do výšky, což zachraňuje potácející se ruskou ekonomiku a ke všemu navíc nemůžou teď západní spojenci dodávat na Ukrajinu dostatek protiletadlových raket, protože je spotřebovávají při obraně svých spojenců v Dubaji a v Abu Džabi. Irán je v současnosti Rusku užitečnější než v době, kdy mu dodával drony Šahídy – které si už teď Rusko umí vyrábět samo a naopak teď už dodává navigační komponenty do iránských dronů.

               Ať už úmyslně nebo neúmyslně, Donald Trump hodil svému kamarádovi v Kremlu svým útokem na Irán záchranné lano.

               A je dost možné, že to celé je jen snahou vytvořit kouřovou clonu v době, kdy hrozí zveřejnění Epsteinových spisů i s nechvalnou úlohou, kterou v nich americký prezident hraje. Čili že ten člověk v Bílém domě je ochoten klidně rozpoutat i třetí světovou válku, jen aby se nedostal do vězení. Na mrtvých mu nezáleží, ostatně mrtvé americké vojáky přišel vítat v baseballové čepici. Důkaz úcty k padlým to rozhodně nebyl.

               Začátkem roku 1946 se ve francouzských knihkupectvích objevila útlá knížečka. Nevím, zda už tehdy bylo jasné, že se stane jednou z nejčtenějších a nejprodávanějších knih na světě, bude přeložena do 618 řečí a dialektů a dostane se jí vpravdě kultovního statusu. A to i když její autor byl už uznávaným spisovatelem, a navíc se jejího vydání nedožil.

               Nicméně se tak stalo. Ta knížka, pohádka pro dospělé o malém chlapci, který vidí svět srdcem a ne očima, se stala jedním ze základních kamenů francouzské i světové kultury a Francie si uctila osmdesátiny jejího vydání v roce 2026 i pamětní dvoueurovou mincí.

               Samozřejmě, že je to trošku složitější. Ve Francii je všechno trošku složitější. Nejen, že ta kniha, vydaná vydavatelstvím Éditions Gallimard, má copyright s uvedeným rokem 1945, ale vyšla poprvé už 6.dubna 1943.

               Jenže….

               Jenže toto její první vydání se uskutečnilo v New Yorku ve vydavatelství Reynal a Hirchock a i když vyšla současně v angličtině i francouzštině, ve Francii se toto vydání nepočítá. Proto tedy slaví jubileum až letos. Francouzi jsou prostě Francouzi.

               Ale i to jako by charakterizovalo autora knihy. Vše okolo něho je nejasné a jakoby rozmazané, šlechtický původ je v protikladu s jeho vášní pro létání. Jako člověk bez prostředků musel zrušit zasnoubení s vyhlédnutou dívkou ze šlechtického rodu Louise de Vilmorin (to se stalo v roce 1923), aby se pak ženil v roce 1931 s mladou vdovou ze San Salvadoru Consuelou Suncín Sandonal přece jen na rodinném statku v jižní Francii. Jeho duše prahla po dobrodružství a po rekordech a překonávání sama sebe a současně byla nesmírně zranitelná – v posledním roce života Antoina de Saint Exuperyho je z jeho dopisů zřejmé, že trpěl silnou depresí. Vina nebyla jen v tom, že se nedokázal ztotožnit s politickými cíli Gaulistů a s Charlesem de Gaullem měl napjaté vztahy, ale i jeho slábnoucí tělesná kondice a příznaky stárnutí, které mu dělaly jeho největší vášeň – létání – stále obtížnější a neumožnily mu létat bojové lety. A mezitím psal, mezi svými dobrodružnými akcemi, na nemocničním lůžku, kde se léčil ze zranění, utrpěných při havárii svého letadla. Proto jsou jeho knihy útlé a skládají jako mozaiky z krátkých textů, které spojuje především touha pochopit smysl života. Života jakoby neuchopitelného, stejně jako jeho hrdina – Malý princ.

               Jako by se Antoine celý život snažil uniknout ze života, do kterého byl narozen, jako by celý život hledal sám sebe, v krkolomných dobrodružstvích i v psaní. Byl úspěšný jako letec i jako spisovatel (za svůj román „Země lidí“ dostal v roce 1939 cenu „Gran Prix du Roman“ francouzské akademie) a přece byl stále nespokojený. Ono to totiž není zrovna legrace narodit se do jihofrancouzské šlechtické rodiny.

               To se mu přihodilo 29.června 1900, přišel na svět jako třetí dítě manželského páru Jean-Marc de Saint Exupery a Marie Boyer de Fonscolombe La Mole a jako jejich první syn. Otec zemřel v roce 1904, když byly malému Antoinovi 3 roky, matka se dožila bezmála stovky. Zemřela až v roce 1972 a přežila svého syna o bezmála třicet let.

               Už v devíti letech – jak to bylo v lepších francouzských rodinách zvykem, musel Antoine nastoupit do internátní školy. Spolu se svým mladším bratrem odešli do jezuitského semináře. Domů se jezdilo jen na prázdniny a na vánoce, studenti se mohli těšit na matčinu návštěvu tak maximálně jednou za dva týdny. Přesto si Antoine uchoval k matce velmi blízký vztah, po celý svůj život jí psal dopisy, kde ji nazýval „maman“ a je v nich zachován tón dítěte. Marie de Saint Exupery byla očividně jedinou osobou, u které si svůj odpor k dospívání dovolil i projevit. A tím se stala i pevnou skálou v rozbouřeném moři jeho života. Matka ho ostatně podporovala i v jeho kreativitě a sklonech k umění a dbala na jeho vzdělání. Přesto, když se poprvé v roce 1912 vetřel do zkušebního letu, lhal, že mu to matka povolila. Ani onen pilot mu to nechtěl věřit, nechal se ale umluvit. Antoine byl už jako chlapec neodolatelný.

               V roce 1917 zemřel na zánět osrdečníku jeho mladší bratr, další rána, ze které se Antoine už nikdy zcela nevzpamatoval.

               Poté co v letech 1915–1917 studoval v klášterní internátní škole u Marionistů ve švýcarském Freiburgu, měl se stát námořním důstojníkem. Ovšem dvakrát propadl při přijímacích zkouškách – a to právě z literatury. Proto studoval nakonec v letech 1920–1921 architekturu v Paříži a potom dva roky vykonával vojenskou službu u jezdectva ve Štrasburku. Protože mu byl odmítnut výcvik vojenského pilota, vyučil se aspoň leteckým mechanikem – v budoucnosti se mu to mělo hodně hodit. Ostatně představu, že by se měl věnovat profesionálně létání, odmítala kategoricky rodina jeho tehdejší snoubenky, šlechtičny Louise de Vilmorin. Pracoval tedy jako prodavač nákladních aut v Paříži, působil jako hobby letec a ve volném čase navštěvoval salón své tety Yvonne de Lestrange, kde se scházeli pařížští literáti. Zřejmě tady někdo poznal jeho talent a povzbudil ho, aby to zkusil s psaním taky.

               Protože byl ovšem v roce 1923 po návratu z vojny naprosto bez prostředků, začal se živit jako pilot, létající s turisty nad Paříží. Patnáctiminutové lety ho sice nemohly uživit, ale působily jako inspirace. Už v roce 1925 ale vydal svou literární prvotinu „L´Aviateur“, čili „Letec“. Všechna jeho díla se budou týkat jeho života a hlavně létání. Létání a psaní se u něho spojily v jedno – ve smysl jeho života.

               Čtenář má u jeho knih zvláštní pocit. I když jsou prakticky všechna jeho díla autobiografická (snad s výjimkou „Nočního letu“), nikdy se v nich nejedná o něj. Je hlavní postavou knihy, ale přece to není jeho příběh. A to ani, když líčí strhující příběh své záchrany po ztroskotání v libyjské poušti nebo příběhy z působení na letišti na mysu Juby ve Španělském Maroku, kde jako místní velitel zabezpečoval provoz na této zapomenuté výspě civilizace v letech 1927–1928. Dokonce i v novele „Válečný pilot“, která popisuje v podstatě jeden průzkumný let nad Arrasem v roce 1940 v čase rozkladu francouzské armády pod německým útokem, se příběh chvílemi zcela ztrácí pod nánosem úvah a obrazů. Ostatně člověk má stále pocit, že Exupery nevypráví, ale svou řečí maluje, vytváří obrazy. Za příběhy, které Exuperymu slouží jen jako osnova, se skrývá vždycky něco jiného, něco hlubšího, hledání smyslu, který ani on sám nechápe. Který ještě nenašel. Ale po celou dobu o něm přemýšlí. Píše o létání, které bylo jeho vášní, ale dodává: „Letadlo není cíl, ale prostředek. Člověk nedává svůj život v sázku kvůli letadlu. Sedlák taky neorá proto, že má pluh.“

               Vypravěč je v jeho knihách vždy jen jakousi kulisou pro úvahy autora o smyslu života, o věčném zápasu člověk s přírodou. Přírodu v její nejčistější a nejkoncentrovanější podobě vidí Saint Exupery v poušti. Nejen v jejím písku, oázách či skalách, ale i v lidech, kteří poušť obývají a splývají s ní do symbiózy, protože jinak by v ní nepřežili. Exupery tam nachází odstup od průmyslového světa Evropy, která v jeho očích bere člověku jeho identitu a dělá z něj opět jen beztvarou hlínu.

               „Teď máš, měšťačku, pocit bezpečí, protože jsi omotaný předivem svých návyků, duchamornými obyčeji maloměstského života, protože sis postavil svou ubohou zídku proti náporům větrů a vod a hvězd. …Nikdo s tebou nezatřásl, dokud byl ještě čas. Teď už je hlína, z níž jsi stvořen, uschlá a ztvrdlá a nikomu se už nepodaří probudit v tobě spícího hudebníka, básníka nebo astronoma, který možná kdysi v tobě byl.“

               „Jenom když se hlíny dotkne duch, může stvořit člověka,“ zní poslední věta jeho románu „Země lidí“, knihy, která byla za jeho života jeho nejúspěšnější, než ji zcela zastínil „Malý princ“. Ale to se stalo až po autorově smrti. Naprosto ne náhodu se děj malého prince odehrává na poušti po autorově ztroskotání. To se stalo Exuperymu hned několikrát, poprvé už v roce 1922, kdy ztroskotal jako mladý podporučík. Nejblíže smrti byl dvakrát, poprvé v roce 1935, kdy při pokusu o překonání světového rekordu v dálkovém letu z Paříže do Saigonu (tehdy francouzské Indočíny) ztroskotal v Libyjské poušti 200 kilometrů od Káhiry a po pěti dnech bez vody byl zachráněn karavanou. Podruhé v roce 1938, kdy se pokoušel o let z New Yorku do Ohňové země a ztroskotal po startu v Guatemale. Ze zranění z tohoto pádu se vzpamatovával dlouho a vlastně se nevzpamatoval nikdy docela.

               Přesto nastoupil po začátku druhé světové války do francouzské armády a působil jako pilot na západní frontě. Vysloužil si i vyznamenání. Kapitulace ho zastihla v Alžíru a poté strávil několik klidných měsíců na statcích v Agay u své sestry v jižní Francii – tady psal svou „Citadelu“ – knihu, kterou považoval za své životní dílo, které nakonec nedokončil a které se čte opravdu těžce. Kniha vyšla až po jeho smrti v roce 1948. Ale neklidný duch ho brzy z tohoto azylu vyhnal do New Yorku, Kalifornie (tam jednal s režisérem Jeanem Renoirem, zamýšlejícím zfilmovat jeho román „Země lidí“) a poté do Tunisu, kde vstoupil do armády, která ze severní Afriky právě vyhnala jednotky maršála Rommela. Jeho román „Válečný pilot“ vydaný v USA v roce 1941 mohl překvapivě vyjít i v okupované Francii (koneckonců píše o německém vítězství), později ale Němci dali knihu na index. Do bojových jednotek v armádě Charlese de Gaulla ale nebyl přijat, už při prvním letu se mu totiž nepodařilo přistání – slábnoucí tělesnou kondici poznamenanou dobrodružným životem a mnohými zraněními nevyvážily ani jeho zkušenosti. Nakonec mohl létat aspoň s průzkumnými letadly, poprvé vzlétl v polovině června 1943, naposledy 31.července 1944. Z Bastie na Korsice ve směru na Grenoble.

               Z tohoto letu se nevrátil a dlouho byl jeho konec záhadou. Ve vydání jeho děl v češtině, které mám k dispozici, se ještě stále píše, že zmizel beze stopy. To se změnilo v roce 1998, když rybář Jean Claude Bianco našel ve své síti stříbrný náramek se jmény Antoina, jeho ženy Concuely a newyorského vydavatelství Reynal-Hitchock. O dva roky později byl u ostrova „Ile de Riou“ objeven na dně moře vrak letadla. To bylo vyzvednuto v roce 2003 a podle svého výrobního čísla jednoznačně identifikováno jako letadlo, kterým vzlétl Exupery ke svému poslednímu letu. Nebylo jasné, proč se tak vzdálil od plánované trasy, možná chtěl získat fotografie Marseille a dokázat tak svým nadřízeným své schopnosti. Podařilo se identifikovat i letce, který ho sestřelil. Byl to Horst Ripper, který po válce působil jako sportovní komentátor v německé televizi ZDF. Záhadou bylo, proč tento sestřel nebyl zaznamenán v leteckém výkazu, který Ripper toho dne po přistání vyplnil. To vysvětlil německý pilot sám. Sestřel průzkumného letadla Lockheed F5, které se nebylo schopno bránit, nepovažoval za boj a nepociťoval po jeho sestřelení „ani čest ani hrdost“ – prostě mu tento sestřel bezbranného pilota nestál ani za záznam do výkazu.

                Tak bezvýznamně může skončit život člověka, který se nesmazatelně zapsal do světové literatury.

               Exupery byl současně fascinován i znepokojen překotným vývojem industrializované společnosti. „Co je sto let historie stroje proti dvěma stům tisíců let historie člověka? Všechno kolem nás se tak rychle změnilo, lidské vztahy, pracovní podmínky, zvyky. I naše psychologie byla otřesena až do základů. Pojmy jako odloučení, nepřítomnost, vzdálenost, návrat se sice vyjadřují týmiž slovy, ale nevystihují tutéž skutečnost. K vystižení dnešního světa používáme jazyka, jenž byl vytvořen pro svět včerejší. A zdá se nám, že dřívější život lépe odpovídal naší přirozenosti jen proto, že lépe odpovídá našemu jazyku.“

               Co by tak asi psal dnes, když jsou právě tato jeho slova aktuálnější než kdykoliv v minulosti?

Exupery tento svět včetně jazyka neustále zkoumal a přemýšlení, jak víme, neprospívá duševní pohodě. Ke konci svého života tedy trpěl už vzpomenutými těžkými depresemi, takže byla dokonce jeho smrt – dnes víme že mylně – dlouho považována za možnou sebevraždu. Pokoušel se totiž svět zkoumat srdcem, nebo lépe řečeno, očima dítěte, které ještě nejsou ovlivněny vzděláním, školami a rituály. Dítěte, které se stejně jako malý princ nikdy nevzdá své otázky, ale na otázky položené jemu neodpovídá, pokud je nepovažuje za důležité. Exupery toužil nedospět, aby tento bezprostřední kontakt se světem neztratil. Tuto svou touhu dokázal podat nejkoncentrovaněji ve své poslední knížce. A tak nejútlejší z jeho svazků nakonec zastínil všechna jeho ostatní díla. V této malé knížce s názvem „Malý princ“, kterou doplnil i svými kresbami, se mu to totiž skutečně podařilo. Tak dokonale, že vstoupil do dějin literatury.

               Nejlépe to možná charakterizuje věnování této knihy jeho příteli Léonu Werthovi,

               Odpusťte, děti, že jsem tuto knihu věnoval dospělému. Mám pro to tři omluvy. První, ten dospělý byl můj nejlepší přítel. Druhá: ten dospělý dovede všechno pochopit, dokonce i knihy pro děti. A třetí, ten dospělý bydlí ve Francii, trpí tam hladem a zimou. Potřebuje, aby ho někdo potěšil. Nestačí-li všechny tyhle omluvy, ochotně věnuji tuto knihu dítěti, kterým kdysi ten dospělý byl. Všichni dospělí byli totiž kdysi dětmi (ale málokdo se na to pamatuje). Své věnování tedy opravuji – Léonu Werthovi, když byl malým chlapcem.

               Před devítisty lety se Čechy a Morava politicky vyznačovaly naprosto nepřehledným chaosem a zmítaly se skoro neustále v bojích o vládu mezi členy rozvětveného přemyslovského rodu. Z výuky dějepisu si sotva pamatujeme několik málo jmen, většina knížat z té doby mizí v podstatě beze stop v temnotě historie.

               Tento zmatek má dva důvody.

               Zaprvé platil v přemyslovském rodě princip seniorátu, moci se tedy po smrti panovníka ujímal nejstarší člen rodu (tento princip mají dodnes například v Saúdské Arábii). To vedlo logicky k neustálým zápasům o moc. Synové zemřelého panovníka měli jen zřídka chuť postoupit moc nějakému vzdálenému bratranci z Brna nebo ze Znojma, kde obvykle seděli členové vedlejších větví rodu, jen proto, že byli starší. Vlády se tedy musel nový panovník domoci nejen volbou stařešinů, jak kázal zákon, ale hlavně silou zbraní. Seniorát vedl taky k tomu, že se k moci dostávali muži pokročilého věku čili jejich vláda byla jen krátká, aby mohla stabilizovat politickou situaci.

               Zadruhé byly Čechy s připojenou Moravou knížectvím, a tedy víceméně pevnou součástí Římské říše národa německého, někdy s větší, jindy s menší autonomií. Titul knížete odpovídal svou vážností titulu vévody v německých oblastech říše a kníže byl tedy podřízen německému králi, jenž se korunovací v Římě mohl stát císařem. A ten vnímal Čechy jako své léno, tedy poddanou provincii, kterou může darovat, komu se mu zachce. Na rozdíl od Polska nebo Uherska se čeští vládcové nestali korunovanými králi a postrádali tedy suverenitu. V Uhrách se podařilo získat královský titul králi Štěpánovi I. v toce 1000, v Polsku to dokázal v roce 1025 Boleslav Chrabrý – ovšem tyto obě země se nacházely mimo hranice Římské říše a nepodléhaly římskému císaři. Proto to obě měly podstatně snazší.

               Česká knížata usilovala trvale o povýšení mezi suverény, a tedy o královský titul. Na ten dosáhl jako první Vratislav II. Šikovné a odvážné kníže využilo těžkostí císaře Jindřicha IV. ze sálské dynastie, který musel po celou dobu svého panování bojovat o vládu s papežem(takzvaný boj o investituru, který začal císařovým pokořením před papežem Řehořem VII. před hradem Canossou v roce 1077). V následných bojích se Vratislav přidal na císařovu stranu a za své zásluhy na dobytí Říma v roce 1083 císař v klášteře svatého Albana na mohučské synodě v roce 1085 „se souhlasem a schválením všech nejlepších mužů své říše, vévodů, markrabat, dvořanů i biskupů, učinil knížete Vratislava vládcem jak Čech, tak Polska a vložil mu vlastní rukou na hlavu královskou čelenku.“

               V létě příštího roku pak „Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa poslušen císařova rozkazu, přijel do hlavního sídla Prahy a tady dne 15. června při slavné mši pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, na krále a vložil korunu na hlavu jeho i jeho manželky Svatavy, oblečené v královské roucho, Přitom duchovní a všichni dvořané třikrát zvolali: Vratislavu, králi českému i polskému, vznešenému a mírumilovnému, od Boha korunovanému, život, zdraví a vítězství.“

               Tak píše ve své kronice kronikář Kosmas. Proč je Vratislav nazýván králem polským, o tom se dodnes přou historici a nedošli k žádnému závěru. Je pravda, že Vratislav byl ženat se Svatavou, dcerou krále Kazimíra Obnovitele a současné polské kníže Vladislav Heřman mu odváděl poplatky. Možná nechal císař Jindřich korunovat Vratislava polskou královskou korunou, která byla 50 let dříve odvezena na císařský dvůr v Německu. (Mimochodem české jméno polského města Wroclawi, Vratislav, se neodvozuje od tohoto panovníka, ale od otce svatého Václava knížete Vratislava).

               Vratislav skutečně dokázal svou autoritou zklidnit poměry ve svém království, ovšem hned po jeho smrti se země znovu propadla do chaosu a žijící Přemyslovci v klubko zmijí. Přispěl k tomu ostatně i sám král, už proto, že byl dvakrát ženatý. První manželka Adléta Uherská mu porodila čtyři děti, mezi nimi i nejstaršího syna Břetislava, druhá manželka Svatava Polská mu porodila hned čtyři syny Boleslava, Vladislava, Bořivoje a Soběslava. Svatava sama nebyla žádnou pasivní poslušnou manželkou, ale aktivní političkou a zůstala po smrti svého královského manžela důležitou ne-li přímo klíčovou postavou české politiky.

Očividně už za králova života intrikovala velmi úspěšně, aby na trůn prosadila proti Břetislavovi (ale i moravským bratrancům, kteří měli podle práva seniorátu na trůn ještě větší nároky) své děti. Vratislav taky protěžoval syna Boleslava a jednal s ním jako se svým nástupcem, tento nadějný mladík však zemřel už 11.srpna 1091 v Olomouci. Vratislavovi se zhroutil svět, o půl roku později spadl z koně a na následky zranění zemřel.

               Na trůn sice nastoupil Břetislav II. ovšem jako pouhé kníže, zatímco Svatava byla korunovaná královna a nemilovanému nevlastnímu synovi to dávala patřičně najevo. Břetislav se pokusil eliminovat moravskou větev rodu, v roce 1097 uvěznil Oldřicha Olomouckého, syna nejstaršího člena rodu Konráda Olomouckého a v roce 1099 vojensky obsadil Moravu a dal ji do správy svému nevlastnímu bratrovi Bořivojovi. Toho určil na sněmu v Řezně za svého nástupce a nechal císaře Jindřicha, aby Bořivojovi udělil české knížectví jako léno. Tím porušil všechna pravidla, a to nemohlo dopadnout dobře. Zemřel na následky atentátu a hned po jeho smrti vytáhl Oldřich Olomoucký s vojskem na Prahu, aby se domohl svého práva.

               Prahu nedobyl, Bořivoj zůstal knížetem, vrátil ale Oldřichovi jeho brněnský úděl a jeho bratrovi Litoldovi úděl znojemský. Hlavním problémem se ale stal majitel údělu olomouckého Svatopluk, který v roce 1105 dokázal to, co se nepodařilo jeho bratranci Oldřichovi – využil Bořivojovy nepřítomnosti (ten podporoval císaře v Bavorsku), obsadil Prahu s vyhlásil se knížetem.  Protože zaplatil císaři vyšší sumu, než mohl sehnat Bořivoj, císař ho jako nového knížete potvrdil.

               Svatopluka zavraždili v toce 1109, což vedlo ihned k dalším bojům. O trůn se přihlásil Svatoplukův bratr Ota II. Olomoucký, ale i Bořivojův bratr Vladislav. Nakonec zasáhla královna Svatava. Urovnala spor tím, že se Bořivoj titulu knížete vzdal a postoupil ho bratru Vladislavovi, Ota se musel stáhnout zpět do Olomouce. V roce 1117 předal Vladislav korunu zpět Bořivojovi (nikdo neví proč, možná v tom měla opět prsty Svatava.) Bořivoj zemřel v roce 1120 a knížetem se stal opět Vladislav, jenže to převzetí knížectví nebylo až tak hladké. O svá práva se totiž hlásil už i nejmladší syn Vratislava a Svatavy Soběslav. Matka měla plné ruce práce, aby se synové neporvali, jejich smíření je považováno za její zásluhu. I to, že Vladislav na smrtelném loži určil za svého nástupce právě Soběslava. Vladislav se totiž v posledních létech své vlády v reakci na bratrovo nepřátelství sblížil s Otou Olomouckým, kterému k jeho olomouckému údělu přidal v roce 1123 i brněnský úděl a určil Otu jako nejstaršího člena rodu za svého nástupce. Jenže když Vladislav umíral, u jeho lůžka stála jak jeho ambiciózní matka, tak i Svatavin přítel biskup Ota Bamberský. Nátlak ze strany matky i biskupa byl tak velký, že se umírající Vladislav s bratrem smířil a určil za svého nástupce jeho.

               A Soběslav byl pak radou „Čechů“, tedy vladyků, skutečně zvolen 12. dubna 1125 a posazen na kamenný stolec českých knížat. Jak se mělo ukázat, byla to dobrá volba. František Palacký ho popisuje takto: „Knížete toho příroda byla obdařila nejlepšími dary svými a on téměř skrze celé mládí své cvičil se ve škole protivenství. Nyní již dozrál byl na duchu i na těle, nabyv rozhledu širšího na život národův a poměry státův, naučil se nemalomyslněti v neštěstí, nepýchati v štěstí a šetřiti míry také v lahodách tělesných. Vynikaje opatrností a výmluvnosti nevšední, choval se přísně vůči výtržnostem panstva, vlídně a štědře k národu vůbec, věrně, upřímně a spravedlivě ke každému. Láska národa povýšila jej na trůn i chránila ho proti všelikým nebezpečím a nehodám.“

               Soběslav byl nepochybně chytrý a co je zajímavé, skutečně se uměl politicky dívat za hranice české kotliny a orientovat se v evropské politice – k tomu se ještě dostaneme. Dokázal být v pravý čas zbožný, milosrdný i krutý, když to bylo potřeba. Krutost, s níž se vypořádal s atentátníky v roce 1130, byla taková, že stála kronikářům za záznam – mimo jiné dal oslepit i svého synovce Břetislava, syna knížete Břetislava II. který měl být údajně do atentátu zapleten. Měl výhodu, že se knížetem stal ve zralém věku (bylo mu zhruba 35 let), ale nebyl ještě starý.

               Ota Olomoucký ovšem takovou zradu nebyl ochoten jen tak spolknout. Protože neměl sám dost sil, aby se domohl práva, odjel do Německa a požádal o pomoc císaře. Císaře Jindřicha V. už ale nezastihl, ten zemřel ve věku 39 let 23.května 1125 na rakovinu. A zemřel bezdětný, což znamenalo konec císařské sálské dynastie. I v Německu nastaly nejisté časy. Ota tedy musel počkat, co bude dál.

               Za logického nástupce císaře Jindřicha byl považován jeho synovec, švábský vévoda Friedrich II. Jednooký (otec pozdějšího legendárního císaře Friedricha Barbarossy) – jeho otec byl ženat s císařovou sestrou Agnes.

               Jenže do věci se vložil mohučský arcibiskup Adalbert. Císaře Jindřicha nemohl vystát. Císař ho totiž nechal v roce 1112 uvěznit. Sálští císaři bojovali neustále s papežskou mocí o takzvanou investituru. I když si Jindřich V. vymohl obsazením Říma v roce 1111 císařskou korunovaci, boj pokračoval dál a skončil až tzv. Wormským konkordátem v roce 1222. To ale neznamenalo, že by se vládci sálské dynastie hodlali podřídit církevní autoritě a stejný postoj se dal očekávat i od mladého švábského vévody. Adalbert si vzpomněl na svého spojence, vedoucího rovněž od roku 1112 odboj proti císaři, saského vévodu Lothara. Bylo to sice porušení dědičného principu, kterého se zatím při královské volbě Němci vždy drželi, ale Lothar byl bohatý a nezávislost na císařské moci si vydobyl vítězstvím nad císařskými vojsky v bitvě u Welfesholzu v roce 1115. Šikovný mohučský arcibiskup (mimochodem v té době i český metropolita, protože české biskupství podléhalo právě mohučskému arcibiskupovi) zmanipuloval volbu, takže z ní 30.srpna 1125 vyšel vítězně Lothar ze Supplingenu, který se stal králem Lotharem III.

               Ota Olomoucký se setkal s novým panovníkem v Řezně a požádal ho o pomoc při prosazení svých nároků. Mohl argumentovat nejen svým věkem (byl o pět let starší než Soběslav), původním rozhodnutím Vladislavovým, ale i tím, že nový „uzurpátor“ Soběslav plenil v té době jeho moravský úděl – tak by se panovník přece ke svým poddaným chovat neměl. (Bylo to v té době obvyklé vedení boje. Pleněním soupeřova majetku se zmenšovala jeho finanční síla, Soběslav si byl velmi dobře vědom, jak to dopadlo, když Otovu bratranci Svatoplukovi peníze zůstaly).

               Lothar se nechal přesvědčit a přislíbil Otovi pomoc. Na věci ho lákalo hned několik aspektů. Zaprvé se jeho předchůdci o východní pohraničí své říše prakticky nestarali – měli svých starostí s Římem, Itálií a věčnými povstáními v Německu víc než dost. Svou suverenitu na východě tedy téměř neuplatňovali a ponechávali Čechy svému osudu. Lothar se díky podpoře kléru nemusel nepřátelství Říma bát a měl volné ruce k vlastní politice.

               Zadruhé musel počítat s odporem švábského vévody, vyintrikovaného při volbě (Fridrichův bratr Konrád se skutečně nechal v prosinci 1127 zvolit protikrálem a zápasil o královskou korunu s Lotharem až do roku 1134). Energická vojenská vítězná akce v Čechách by výrazně zvýšila královu prestiž v říši a upevnila jeho ještě vratkou pozici.

               Zřejmě tu hrál svou úlohu i metropolita Adalbert – dosazení vlastního kandidáta na knížecí stolec v Praze by zvýšilo i jeho moc nad pražským biskupstvím.

               A v neposlední řadě nabídl Ota nemalý úplatek.

               Jak píše kanovník Vyšehradský ve své kronice: „Tu Lothar, král saský, byv sveden od Oty, knížete moravského a nadmut velikou pýchou a lakotou po penězích, též zlobou a ničemností, táhl se svým vojskem proti Čechům.“

               Kanovník měl zřejmě pravdu. Lothar totiž nepočkal, až se sejde říšská hotovost, ale vyrazil na válečné tažení jen se saským kontingentem. K tomu ho zřejmě vedla skutečně jednak pýcha (díky svému vítězství nad císařem v roce 1115 se považoval za neporazitelného) a lakota (menší armáda stála méně peněz a na krále by tak zůstalo víc kořisti). Jak už to bývá, pýcha předchází pád a na některých věcech se prostě šetřit nemá.

               Vojsko, ve kterém se nacházel i Ota a lužický markrabě Albrecht Medvěd (pozdější markrabě braniborský), překročilo v únoru 1126 Krušné hory. Lothar se domníval, že Čechy překvapí. Zima byla tuhá, ale zmrzlý terén byl pro válečné tažení obrněnců vhodný.

               Je opravdu obdivuhodné, jak dobře byl Soběslav spraven o událostech v říši – cisterciánská informační síť, kterou v pozdější době využívali všichni panovníci Evropy, v té době ještě nefungovala, první cisterciáni se usadili v Čechách v Sedlci až v roce 1142, tedy dva roky po Soběslavově smrti).  Napsal císaři list, ve kterém psal: „Věz to, králi, že dle starého práva i obyčeje náleží hlavám národu českého samojediným voliti sobě knížete a panovníka, císařům pak nesluší nežli potvrzovati jeho. Nemáš ani příčiny ani práva obtěžovati nás novým zákonem. My než bychom svolili k novotě takové, všichni raději zahyneme v boji spravedlivém: Nepřestaneš-li pane, té zvůle, ať soudí bůh mezi námi a tebou!“ 

Soběslav hrál očividně s národní kartou – neměl totiž pravdu. V minulosti udělovali němečtí králové už mnohokrát české knížectví svým oblíbencům v léno. Naposledy ostatně právě Soběslavovu bratru Bořivojovi. Ale pravda nebyla podstatná, podstatné bylo poselství – proklamovaná česká nezávislost.

Soběslav očekával nepřátelské vojsko u hradiště Chlumec nedaleko Ústí nad Labem. Německé vojsko vedl Ota Olomoucký, protože nejlépe znal cestu. Jenže 16.února začala obleva, která podle kronikáře dokonce způsobila rozsáhlé záplavy. Vojsko se brodilo tajícím hlubokým sněhem, většina jezdců sesedla z koní a sundala si brnění, aby byl postup obtížným terénem vůbec možný. Lothar navíc ani nevyslal zvědy, aby si zjistil, kde se může nacházet nepřítel – tak si byl momentem překvapení jistý.

               Překvapení se opravdu konalo, ale na druhé straně.

               Zajímavá je i další informace o Soběslavově chování. Soběslav nechal na bojiště přinést svaté relikvie – praporec svatého Vojtěcha a kopí svatého Václava – v té době jediných českých světců. Tím hodlal nejen zvýšit morálku a odvahu vojska, ale i symbolizovat národní jednotu bojovníků. Ti byli do té doby stále ještě značně rozdělení mezi kmeny – ostatně i svatý Václav a svatý Vojtěch byli vůdčími postavami dvou znepřátelených rodů ovládajících kdysi českou kotlinu – Přemyslovců a Slavníkovců.

               Soběslavovi je přisuzována tato řeč před bitvou: „Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců.“

               Toto gesto je překvapivé, hlavně proto, že se zdá, že se jedná o jednání inspirované zahraničním vzorem. Francouzský král Ludvík VI. vzal v roce 1124 do boje o Flandry proti císaři Jindřichovi V. do bitvy jako symbol francouzského sjednocení tzv. „oriflame“ (latinsky aurea flamma) praporec přechovávaný v opatství Sant Denis u Paříže. Zřejmě to fungovalo, francouzská armáda zvítězila. Otázka je, zda o tomto činu na druhém konci Evropy mohl Soběslav vědět – možné to ale je a svědčilo by to o jeho skutečně velkých schopnostech.

               Nicméně se české kníže nespolehlo jen na relikvie, ale připravilo na cestách záseky a rozdělilo své vojáky jak v údolí, tak na výšinách. Útok na Němce byl tak překvapivý, že téměř nebojovali, ale hned se dali na útěk. Padla mnohá hrabata a vysocí šlechtici jako Gebhart z Querfurtu, který byl císařovým příbuzným, Milo s Ammenslebenu, Walter z Arnstide, Berengar z Quenstide, Bertold z Achem a mnoho dalších. Podle kronikáře zahynulo 500 německých bojovníků (Palacký udává 270 padlých, což bude asi blíž pravdě) a jen tři Slované. Ota Olomoucký s předvojem se ocitl v obklíčení, Lothar s Albrechtem ustoupili na blízkou výšinu a byli záhy obklíčeni také.

               Soběslav opět projevil důslednost. Oddíl Oty Olomouckého nechal zmasakrovat, takže jeho oponent na knížecí trůn v bitvě zahynul, na císaře ale nezaútočil, nýbrž hledal s ním dohodu. Lothar, který se nacházel v bezvýchodné situaci, k jednání svolil. Poslal ke knížeti Soběslavova bratrance Jindřicha z Grojče, syna někdejšího blízkého poradce a přítele královny Svatavy Wiprechta z Grojče.(zemřelého v roce 1124) a Soběslavovy sestry Judity. Je tedy dost dobře možné, že se Jindřich a Soběslav osobně znali.

               Výsledkem jednání byla spojenecká smlouva mezi císařem a Soběslavem, v níž císař uznal Soběslavův knížecí titul i suverenitu, zato získal jeho spojenectví a pomoc – už o rok později ji potřeboval, když mu Soběslavova vojska pomáhala při obléhání Norimberka, který se přidal na stranu protikrále Konráda. Je možné, že právě Lotharova potupná porážka v Čechách vedla k tomu, že se štaufská opozice odhodlala k otevřené rebelii.

               Palacký cituje Soběslavovu řeč k poraženému císaři: „Ne proto bojovali jsme vzácný pane abychom proti tobě pýchali ani abychom ubližovali důstojenství tvému anebo prolévali krev tvých milých. Ale jen proto, že jsme nechtěli poddati šíji svých pode jeho zákonů nových, otcům našich neznámých. Nyní spravedlnost naše došla potvrzení soudem božím, pročež není již příčiny k dalším sporům. Co bylo dosavad, nechť trvá i napotom, cokoliv otcové naši činívali královským předkům tvým, i my ještě tobě činiti hotovi jsme.“

               Královna Svatava přežila triumf svého nejmladšího syna jen o několik měsíců, zemřela 1.října 1126 v požehnaném věku 80 let.

               Bitva u Chlumce měla tedy nejen vojenský, ale i politický a symbolický význam. Její význam daleko přesahuje její velikost (vzhledem na počet padlých okolo 270 bojovníků se jednalo spíš o šarvátku). Česká země se poprvé dokázala postavit německé převaze, ubránit svou nezávislost a vstoupit s císařstvím do spojeneckého, nikoliv vazalského vztahu. Před devítisty lety se tedy začaly psát dějiny nezávislého Česka. S mnohými přerušeními a komplikacemi, ale s už nezrušitelnou národní identitou a s ní spojenou suverenitou.

               Poté, co mi pan premiér Babiš na glóbusu ukázal, kde je Grónsko a posléze vysvětlil, že jeho velikost na mapě světa neodpovídá jeho skutečné velikosti (jsou to sice šokující novinky, ale mám pocit, že jsem je už někdy na základní škole slyšel) probudil můj zájem o největší ostrov na světě, o kterém jsem měl poměrně nedostatečné vědomosti. A tak jsem se rozhodl se dovzdělat, a protože ta historie je poměrně zajímavá a má navíc výraznou českou (nebo spíš moravskou) stopu, rozhodl jsem se mé poznatky touto cestou zprostředkovat i mým čtenářům. Za to (ale opravdu jen za to!) jsem panu premiérovi Babišovi, jakož i prezidentovi Trumpovi, díky němu se Grónsko dostalo do pozornosti světa, vděčný.

               Grónsko je skutečně – bezmála – jen kus ledu a vlastně se ani neví, jak veliké skutečně je – ta ledová pokrývka tlustá v průměru 1800 metrů a dosahující na některým místech až 3200 metrů nedovoluje ho úplně přesně změřit, a tak se údaje o jeho velikosti pohybují mezi 2 166 000 a 2 486 000 čtverečních kilometrů. V každém případě je to dost a dělá ho to největším ostrovem na světě. Z toho je bez ledu 410 000 čtverečních kilometrů a 242 000 hektarů slouží jako pastviny pro 20 000 – 50 000 ovcí (podle sezóny, v létě víc), 300 kusů hovězího dobytka a 1600 sobů. 1000 hektarů se podobně jako na Islandu využívá na pěstování krmných trav a od roku 2000 jsou zde i poměrně úspěšné pokusy pěstovat brambory či zeleninu. Obilí se nedaří, a ještě dlouho dařit nebude.

               Proč ostrov nese jméno Grönland, tedy „Zelená země“, je stále ještě trochu záhada. Je možné, že v době, kdy tento ostrov objevil Viking Erik Červený (tedy někdy před rokem 985) byla zelená plocha ostrova větší než dnes (ostatně na Islandu se v té době dokonce pěstovalo obilí.) Je ale možné, že to jméno bylo jen PR, aby Erik nalákal více osadníků, kteří by s ním na nově objevený ostrov odjeli. Ostatně dnešní obyvatelé ostrova název Greenland nepoužívají, v jejich řeči se jedná o Nunavut (čili v překladu o „Naši zemi“).

               Ale Erik byl poněkud problematická postava. Poté, co se provinil vraždou v rodném Norsku, odstěhoval se na Island, kde se i oženil. Ale i tam šel z průseru do průseru, každou chvíli se s někým porval a nejednou to končilo smrtí protivníka, až s ním islandský parlament ztratil trpělivost a vyhlásil ho za bezprávného čili každý z Islanďanů měl právo ho zabít. Takový odsouzenec se musel obvykle uchýlit do islandského vnitrozemí a tam zemřít hladem a zimou. Erik se rozhodl pro jiné řešení a vyplul k zemi na západě, o které mu vyprávěl bratr jeho tchána Gunnbjor Úlfsson – ten ji prý kdysi zahlédl.

               Erik tu zemi skutečně našel a v roce 985 se sem pak vypravil s flotilou 25 lodí, z nichž však ke břehům Grónska dorazilo jen 14. Založil zde dvě osady – jižní, která se nazývala „Východní“ a severní, která se nazývala „Západní“. Obě totiž ležely na západním pobřeží Grónska. Na první pohled to může udivit, protože Island leží na východ od Grónska a je to východní pobřeží, které je od Islandu poměrně nedaleko. Jenže západní pobřeží má díky Grónskému mořskému proudu (což je výběžek Golfského a Severoatlantického proudu) přece jen o něco snesitelnější podnebí než pobřeží východní.

               Erik zplodil nejméně čtyři děti, z nichž dvě vstoupily jak do dějin, tak i do seriálu Walhalla na Neflixu – Leifa Erikssona, který šel v otcových stopách a objevil Ameriku (Vinland) a dceru Frejis. Zatímco Leif se zasloužil o christianizaci Grónska a ustanovil zde prvního biskupa Gandara, Fréjis se stala bojovnicí za zachování starého pohanského náboženství. Mimochodem otce Erika nedokázal Leif k tomu, aby s ním vyrazil do Ameriky, přesvědčit. Když Erik nakonec dost neochotně souhlasil, spadl po cestě k lodi (takticky?) z koně a v Grónsku zůstal a zde i zemřel – tak to aspoň vypráví příslušná sága.

               Vikingská historie Grónska ovšem skončila na začátku patnáctého století, kdy se výrazně zhoršila klimatická situace – nastala takzvaná „Malá doba ledová“. Obě sídliště zanikla, severní, tedy západní už kolem roku 1400, to jižnější se drželo ještě padesát let, než zaniklo také. Vykopávky z hrobů posledních obyvatel hovoří a křivici a jiných známkách podvýživy, mrtvoly patřily vesměs velmi mladým lidem, kteří se sotva dožili reprodukčního věku. V roce 1450 tedy Vikingové vyklidili pole a na ostrově zůstalo jen původní obyvatelstvo Inuitů (čili Eskymáků), kteří zde byli dokázaní už 2400 let před Kristem a byli na drsné klima i místní stravu mnohem lépe adaptovaní než Evropané. (Inuité jsou geneticky tak vybavení, že prakticky vůbec nepotřebují vitamín C, stačí jim jen jeho stopová množství obsažená v tulením tuku).

               Skoro tři sta let měli pak domorodci od Evropanů pokoj, než se k ostrovu dostaly začátkem osmnáctého století lodě lovců velryb a poznaly v Grónsku možnou vhodnou základnu. Jako první se v roce 1721 chopili šance potomci někdejších Vikingů.

               Dánsko-norský král Frederik IV. (Dánsko a Norsko byly tehdy společným státem – Švédsko opustilo toto skandinávské bratrstvo tří korun, zvané Kalmarská Unie, už v roce 1523 – ale ty tři korunky má dodnes ve státním znaku) prohlássil v roce 1721 Grónsko za součást svého království a poslal tam na misijní činnost kněze Hanse Egedeho, který mezi domorodci založil první misijní stanici.

               V roce 1733 dostal poněkud nežádanou posilu – do Grónska dorazili misionáři české Jednoty bratrské Kristián David a Matouš a Kristián Stachovci. Byli členy církve, která byla v českých zemích v rámci rekatolizace tvrdě pronásledována – pocházeli ze severní Moravy, Stachovci z obce Mankovice u Oder v mém rodném okrese Nový Jičín. Pronásledovaní členové jednoty našli útočiště v Horní Lužici u hraběte Mikuláše Ludvíka z Zinzendorfu (žil v letech 1700–1760) Lužice patřila tehdy už k Sasku – saský kurfiřt ji dostal od císaře Ferdinanda II. za pomoc proti českému stavovskému povstání. Bratři se usadili v Berthelsdorfu a založili zde v roce 1722 komunu Herrnhut. V roce 1732 se rozhodli vyslat misionáře do světa – v roce 1732 na ostrov Svatého Tomáše v Karibiku, o rok později právě do Grónska, později i do Surinamu, do Pensylvánie, kde svou komunu nazvali biblicky Betlehem nebo do Jižní Afriky – obec Genadendal.

Mimochodem v roce 1736 se saský kurfiřt rozhodl udělat s bratry a jejich ochráncem pořádek – Jednota bratrská se mnohem více podobala reformované církve Kalvínově než luteránské státní církvi saské. Museli pak odejít do Berlína a pan hrabě se stal dokonce jejich biskupem. V Berlíně byli v bezpečí, Prusko poskytlo azyl francouzským hugenotům, vyznávající učení podobné učení Českých bratří. V Berlíně tvořili hugenoti v osmnáctém století až 30 procent obyvatelstva, a ne nadarmo se říká, že Berlín vybudovali oni.

               Hans Egede měl z nově příchozích malou radost, což dal najevo i udavačským dopisem, který poslal králi Kristiánovi VI. který rok předtím vystřídal na trůnu Federika IV. Nicméně Moravští bratři založili misii Nový Herrnhut – dnes se jmenuje Noorliit a je součástí hlavního města Grónska Nuuku – existují hypotézy, že právě od jména oné moravské mise se odvozuje dnešní název Nuuku. Bratři se starali o domorodce, které podobně jako jejich příbuzné v Americe – Indiány – kosila epidemie černých neštovic, zavlečených na ostrov Evropany. Kristián David opustil Grónsko v roce 1736, aby se sem v roce 1747 vrátil s nákladem stavebního dříví – v Grónsku nerostl a neroste dodnes ani jeden strom čili stavební materiál chyběl. Z dovezeného materiálu postavili bratři sborový dům, z druhé zásilky, s níž na ostrov dorazil Kristián David v roce 1749, pak další dům, který sloužil jako sklad i ubytovna. Mimochodem ten sborový dům sloužil až do roku 2008 jako sídlo místní univerzity a poté jako dům ombudsmana a 26.července 2024 byl zapsán na seznam kulturního dědictví lidstva UNESCO. V Grónsku působil i bratr David Cranz, který jako první sepsal příručku se slovníkem a gramatikou místního jazyka.

               Systematicky se ale místním jazykem Kalaalit zabýval až dánský misionář a učenec Otto Hansen Fabricius (1744–1822), který působil v Grónsku v letech 1768–1773, a sice v misi Paarmint (založené v roce 1742), kde kromě toho, že křtil domorodce, zkoumal místní jazyk, flóru a faunu (grónská fauna obsahuje 1600 různých druhů hub, 1000 druhů lišejníků, 520 vyšších rostlin, z toho 30 endemických a 600 druhů mechů čili práce měl dost). Se zvířaty je to už jednodušší, kromě ledních medvědů (lední medvěd v modrém poli je v grónském státním znaku) zde žijí jen sněžní zajíci, sněžné lišky a sobi.

               V roce 1807 zničilo britské námořnictvo v kodaňském přístavu veškeré dánské loďstvo, čímž se stalo společné království Dánů a Norů zbytečným. Obě země se díky míru z Kielu v lednu 1814 rozešly, Grónsko stejně jako Faerské ostrovy připadly království Dánskému.

               26.března 1900 museli Moravští bratři v rámci státní reformy svou misi předat luterské farnosti a tím jejich misijní činnost na ostrově skončila.

               Dánsko považovalo Grónsko za svou kolonii a taky se podle toho chovalo. Nicméně 9.dubna 1940 obsadil ostrov německý Wehrmacht. Přesně rok nato uzavřel dánský velvyslanec Henrik Kaufmann smlouvu s USA o spolupráci a společném – především vojenském – využívání ostrova. Němci se přesto na ostrově drželi až do konce války. V roce 1946 nabídl americký prezident Harry S. Truman Dánsku 100 milionů dolarů ve zlatě za prodej Grónska Spojeným státům americkým (suma odpovídající 1,6 miliardy dolarů v roce 2025) – Donald Trump tedy není ve své touze po ledové divočině originální. Na myšlenku zmocnit se Grónska údajně přivedl Donalda Trumpa už v roce 2018 Ronald Lauder, majitel kosmetického koncernu Estée Lauder a dlouholetý parťák amerického prezidenta (je o rok starší než Trump). Už v srpnu 2019 konfrontoval Trump předsedkyni dánské vlády Mette Frederiksen se svými plány na odkoupení Grónska. Tato tyto plány odmítla jako “absurdní”. Trump reagoval záplavou nadávek, odřekl plánovanou cestu do Dánska a nazval Frederiksen “hnusnou”. Mezitím se stalo Grónsko pro osmdesátiletého Trumpa pravou obsesí.

I v roce 1946 Dánsko prodej odmítlo, ale protože dobře chápalo strategický význam ostrova v době studené války, umožnilo Američanům vybudovat na ostrově řadu vojenských základen, největší z nich byla „Thule Air Base“. Většinu z nich USA po roce 1990 opustily, činná je v současnosti jen jedna.

               V roce 1953 skončilo koloniální období. Grónsko se stalo součástí Dánského království, v jehož vládě seděl ministr pověřený správou ostrova. Od šedesátých let začal jeden z největších skandálů, který zatěžuje vztah Dánska a Grónska. Ve snaze omezit porodnost na ostrově, začali Dánové implantovat mladým ženám od dvanácti let věku hormonální spirály, které bránily v početí, a protože byly mnohem větší než obvyklé spirály, měly za důsledek neplodnost. V některých grónských osadách se tak po celá desetiletí nenarodilo ani jedno dítě. Ministr pro správu Grónska se v dánském parlamentu chválil, kolik se tak ušetřilo peněz, protože nebylo nutné budovat školky a školy. Tato praxe pokračovala až do devadesátých let minulého století, odhalena byla grónskou psycholožkou Naju Lybeth v roce 2017. V roce 2022 zveřejnila Lybeth údaje o těchto nucených sterilizacích u 4500 grónských žen. V roce 2025 se dánský předseda vlády oficiálně za tuto praxi omluvil, procesy na náhradu škod ještě běží.

               Grónsko je od roku 1979 autonomní součástí Dánska, tato autonomie byla v roce 2009 dále rozšířena. Hnutí za samostatnost skončilo v okamžiku, kdy nárok na ostrov vznesl svým neurvalým způsobem prezident Trump. Kaalitové se náhle cítí být víc Dány než kdykoliv předtím.

               Politicky mají Silvstyre, čili samosprávu, je zde vláda 7-10 ministrů (Naalakkersuisut) a parlament o 31 poslancích. Ač je to při 56 836 obyvatelích ostrova (údaj z roku 2024) skoro neuvěřitelné, tento parlament se skládá někdy až ze sedmi politických stran, v průměru to bývá 5 stran. 2 poslanci jsou voleni pro parlament v Kodani, aby tam zastupovali grónské zájmy. Dánsko totiž ostrov finančně podporuje, ročně je to okolo 4 miliard dánských korun čili asi půl miliardy euro. HDP na hlavu je 58 765 dolarů, což je sice o 15 procent méně než v Dánsku samotném, ale víc než například v Rakousku. Oficiálním jazykem je místní domorodá řeč a dánština – přistěhovalci, zejména z Dánska tvoří okolo 15 procent obyvatelstva, co se týká náboženství, převažují luteráni oficiálně je zde registrováno 300 katolíků.

               Proč Grónsko Trumpa a jeho fašistickou neofeudální kliku zaujalo, je skutečnost, že je ostrov ještě poměrně málo prozkoumaný, co se týká nerostného bohatství a je tedy nasnadě, že tam budou velké ještě nevytěžené zásoby (i když jak těžit zpod 1800 metrů hrubé ledové pokrývky je záhada i pro nejodvážnější techniky). Vedle vzácných zemin se zde těží i diamanty a rubíny, údajně zde mají být i poměrně velká ložiska ropy. Už vzpomenutý Trumpův parťák Lauder je spolumalitelem společnosti, která těží minerální vodu v Baffinově zálivu, jeho společníkem je Jorgen Waever Johanson, manžel grónské ministryně zahraničí Vivian Motzfeldt. Byla to ona, kdo prohlásil: “Z našeho pohledu je jasné, že Grónsko potřebuje USA a USA potřebují Grónsko. Co je špatné na tom, když se my jako zástupci Grónska s USA setkáme?” Toto prohlášení odporuje zákonu o grónské autonomii, podle něhož zahraniční aktivity může vést jen Kodaň. Její slova vzbudila u místních pobouřenou odezvu a následná Trumpova agresivní rétorika zlikvidovala všechny naděje na mírové – tedy obchodní – řešení. Lauder zřejmě nemá z Trumpa zrovna radost, tak si to asi nepředstavoval.

Grónští obyvatelé si totiž v referendu odhlasovali, že své nerostné bohatství těžit nebudou a osud jejich příbuzných, totiž Indiánů v Americe je jim zřejmě dostatečným varováním, aby se americké nadvlády oprávněně báli.

               I když je jich na ostrově tak málo – 56 836 obyvatel na 2 166 000 čtverečních kilometrů znamená že na jednoho obyvatele připadá 38,1 km². Pro srovnání, v Česku je hustota obyvatel 137 na JEDEN kilometr čtvereční. Čili hustota obyvatel je v Česku 5270x větší než je tomu na ledovém ostrově za polárním kruhem.

Venezuela

               Stát v jižní Americe se dostával na první stránky světového tisku už zhruba posledních deset let (ale už i dřív, ještě když mu vládl prezident Hugo Chávez) a události posledních dní ho znovu dovedly do pozornosti celého světa. Prezident USA Trump zase jednou ve své zahleděnosti do sebe i nastupující demenci otevřel Pandořinu skříňku.

               Ovšem Venezuela je parádní příklad, jak i velmi bohatá země může zkrachovat, když ji vedou komunisté. Neexistuje bohatství, které by komunisté nedokázali rozfofrovat. Ve Venezuele se jim to podařilo zatím nevídaným způsobem.

               Pobřeží dnešní Venezuely bylo prvním místem na americkém kontinentě, kde na něj v roce 1498 vstoupil jeho objevitel Kryštof Kolumbus. (do té doby se toulal jen po karibských ostrovech). Za své jméno ale Venezuela vděčí italskému dobrodruhovi a mořeplavci Amerigovi Vespuccimu (jemuž za své jméno vděčí i celá Amerika), který si všiml, že místní obyvatelé žijí v močálovitém kraji na domech postavených na dřevěných kůlech, což v něm jako rozeném Italovi probudilo vzpomínky na Benátky (i když on sám byl Florenťan) a tak nazval oblast „Veneziola“, čili „Malé Benátky“.

               Oblast kolem maracaibského zálivu daroval v roce 1528 císař Karel V. německé rodině Welserových z Augsburgu, aby tímto způsobem zaplatil své dluhy za půjčku, kterou použil na podplácení kurfiřtů při své císařské volbě v roce 1519. Jednou z podmínek darování bylo, že Welserovci dokážou usadit v oblasti 25 000 německých osadníků. Welserovci byli bankéři a slibovali si samozřejmě od darované země zisk. Ovšem ani zlato ani drahokamy zde nenašli, ziskový obchod provozovali pouze s guajakovým dřevem, o němž se v té době věřilo, že léčí tehdejší morovou nákazu – syfilis. Navíc přítomní Španělé dělali všechny možné obstrukce, aby německé kolonizaci zabránili. Patriarcha rodu Bartoloměj poslal do Venezuely v roce 1540 svého syna, ale ani ten neměl úspěch a Španělé ho nakonec 17.května 1546 zavraždili. Poté císař svůj darovací dekret odvolal. Otázka je, jak by Venezuela dnes vypadala, kdyby se zde Němcům podařilo zavést jejich pořádek. Ale to je jen čistě hypotetická otázka.

               Venezuela se stala součástí vícekrálovství „Nové Španělsko“, vyhlášeného v roce 1535 s hlavním městem v Mexiku, zahrnující nepředstavitelnou rozlohu od Oregonu až po Ohňovou zemi. V roce 1739 bylo toto území rozčleněno na menší celky a Venezuela se stala součástí vícekrálovství „Nová Grenada“ a v roce 1777 vznikl „Generální kapitanát Venezuela“.

               V roce 1819 v rámci osvobozujícího boje založil Símon Bolívar „Velkou Kolumbii“, jejíž nezávislost uznalo Španělsko v roce 1821. Jen několik dní po Bolívarově smrti v roce 1830 se Venezuela odtrhla od Kolumbie a vyhlásila samostatnost. Hraniční spory s Kolumbií pak trvaly až do roku1941 (čili 111 let!!!), kdy se venezuelský prezident Eleazar López Contrero vzdal mírovou smlouvou 108 000 km² území – i tak má dnešní Venezuela obrovskou rozlohu 912 050 km² a žije zde zhruba 31 milionů obyvatel.

Většina z nich žije na západě země v údolích And, které sem vybíhají dvěma hřebeny a dosahují výška až 5007 metrů (nejvyšší vrchol Pic Bolívar, se jménem otce osvoboditele se budeme setkávat stále znova. I místní měna, zavedená roku 1879 nese Bolívarovo jméno, dlouho se držela zlatého standartu a byla nejstabilnější měnou v Jižní Americe, než ji poslala ke dnu klesající cena ropy v roce 1983).

               Venezuela se nikdy nevyznačovala politickou stabilitou. Po celé devatenácté století a pak až do padesátých let století dvacátého se střídaly krátké epizody demokratických vlád s vojenskými juntami, které se dostávaly k moci opakovanými puči. Nestabilitu politického systému demonstruje zřejmě nejlépe skutečnosti, že země měla v letech 1831–1945 celkem 22 ústav a k nim přibylo na začátku století dvacátého prvního ještě několik dalších.

               Hospodářsky přivedl zemi k bankrotu poprvé prezident – diktátor Cipriano Castro (vládl v letech 1899–1908). Válka s Kolumbií a státní investice do železnic vedly k tomu, že v letech 1902–1903 blokovaly flotily Velké Británie, Francie, Itálie a Německa venezuelské přístavy, aby si vymohly splácení dluhů. V roce 1908 odjel Castro na léčení do Německa, což využil jeho zástupce Juan Vincente Gómez. Prohlásil se sám za prezidenta a šéfovi zakázal návrat do země.

               V roce 1917 byla v pod maracaibskou lagunou objevena bohatá ložiska ropy. Gómez vydal licence na těžbu firmám z USA a podařilo se mu státní dluhy splatit. Vládl jako diktátor až do své smrti v roce 1935, poté ho nahradil jeho zástupce Eliazar López Conbreras. Ten zahájil demokratizaci země, uzavřel konečně mír s Kolumbií a povolil demokratické volby do parlamentu, volícího prezidenta, díky kterým ho v roce 1941 nahradil Isaias Medina Angarita. Ten povolil činnost jak sociálně demokratické tak i komunistické strany.

               To bylo zřejmě na konzervativní kruhy příliš, v roce 1945 následoval vojenský puč. Nicméně pučisté se ukázali jako ochotní k reformám, zavedli například i ženské volební právo a v únoru 1948 následovala první lidová volba prezidenta, kterou vyhrál světově známý spisovatel Rómulo Gallegos. V úřadě se ale neohřál, už v listopadu následoval další vojenský puč, ze kterého vznikla od roku 1952 diktatura Marcose Péreze Jimenéze, který se u moci udržel do ledna 1958. Potom byl svržen, musel utéct do emigrace, kde mu vyhnanství zpříjemňovala někdejší milenka Fidela Castra Marita López.

               Období 1958 až 1973 bylo zřejmě nejlepším obdobím jihoamerické země. U moci se v demokratických volbách střídala sociálně demokratická strana ACCIÓN democrática s konzervativní stranou COPEI, příjmy z těžby ropy přinášely peníze do rozpočtu (v letech 1973 – 1983 to byla na tu dobu nepředstavitelná částka 240 miliard dolarů).

               Jenže v roce 1974 se stal prezidentem socialista Carlos Andrés Pérez. V roce 1976 dal zestátnit ropný průmysl v zemi, a navíc v roce 1983 začala prudce padat cena ropy a s ní se začal hroutit i venezuelský bolívar. Přesto byl Pérez zvolen prezidentem ještě jednou (1989–1994). Zvolili ho hlavně kvůli odbojné rétorice proti Mezinárodním měnovému fondu, snažícího se zasáhnout do hroutících se financí směřujících k bankrotu, aby se po svém zvolení MMF okamžitě podřídil a jel úsporný program podle jeho diktátu, který postihl hlavně nejchudší. Už v roce 1989 došlo k povstání „Caracazo“, které si vyžádalo oficiálně 800 obětí, ve skutečnosti ale bylo v hromadných hrobech pohřbeno na 10 000 lidí. Pérez přečkal v roce 1992 i dva pokusy o vojenský puč (první z nich vedl tehdy mladý Hugo Chávez, který už v roce 1983 založil Movimentzo Bolivario Revolucionario 200 – revoluční hnutí, odvolávající se na dvou sté výročí narození Simóna Bolívara). Chávez si poseděl dva roky v chládku (z dnešního pohledu příliš krátce) a Péreze v roce 1994 vystřídal Rafael Caldera. S dědictvím svého předchůdce to neměl snadné, meziroční inflace dosahovala 71 procent, v zemi bylo ještě stále přes 10 procent analfabetů a dětská úmrtnost dosahovala 25%.  

               V roce 1998 proto vyhrál volby Hugo Chávez – k moci ho přivedla nespokojenost obyvatelstva, i když to s demokracií očividně nemyslel dobře.

Daroval zemi opět jednou novou ústavu, vyhlásil takzvanou „Bolívarskou revoluci“, ke které se nechal inspirovat Kubou Fidela Castra. Podařilo se mu zavést takzvanou „přímou demokracii“(příznivci Tomia Okamury teď budou jásat, ale ono by je to brzy přešlo), která mu umožnila „lidovým hlasováním“ obcházet rozhodnutí parlamentu. Když přečkal vojenský puč v roce 2002, dal si v roce 2004 lidovým hlasováním schválit doživotní prezidentskou funkci. Přesto se ještě dvakrát postavil volbě a nadšený lid ho zvolil jak v roce 2006 tak i v roce 2012 (v březnu 2013 pak zemřel, právě včas, aby nebyl konfrontován s následky své politiky.)

               Přes všechny problémy je Venezuela v knize „Zeměpis světa“ z roku 1999 pořád ještě popisována jako prosperující, dynamicky se rozvíjející země s nejvyspělejším sociálním systémem v Jižní Americe, s rozbudovaným průmyslem těžícím ze zahraničních investic a s dobrým energetickým zabezpečením díky obrovským vodním elektrárnám na Orinoku a jeho přítocích (největší – přehrada na řece Caroni – byla uvedena do provozu v roce 1978). Kromě ropy se zde těžil i bauxit, diamanty a železná ruda, místní průmysl montoval auta, vyráběl pneumatiky či papír. Ale pak přišel Hugo Chávez!

               Politika Huga Cháveze je příkladem toho, jak mohou dobé úmysly vést k naprosté katastrofě, zejména když je do života uvádějí lidé (no řekněme, ne právě vzdělaní a odolní vůči korupci). Korupce a kriminalita je ve Venezuele trvalým jevem. Počtem 21 700 vražd v roce 2016 (tedy 70 na 100 000 obyvatel ročně, v roce 2018 pak 81,4, pozdější údaje nejsou známy) byla Venezuela v roce 2016 na třetím místě na světě. Časté únosy turistů s vydíráním vedly ke kolapsu příjmů z turistiky.

               V roce 2000 podepsal Chávez „Smlouvu o spolupráci“ s Fidelem Castrem. S ním osobně měl velmi vřelý vztah poté, co ho Castro po propuštění z vězení v roce 1994 triumfálně v Havaně přivítal. V důsledku této smlouvy přišli do Venezuely nejen kubánští lékaři a učitelé, ale i pracovníci tajných služeb a vojáci. V podstatě na všech strategicky významných místech státní moci seděli kubánští poradci. Podobně jako v padesátých letech sovětští „poradci“ v tehdejším komunistickém Československu. To znamenalo i přerušení jakýchkoliv vztahů s USA – v roce 2006 nazval Chávez prezidenta Bushe „Ďáblem“.

               V roce 2003 vyhlásil Hugo Chávez ambiciózní reformní program ve zdravotnictví a školství, aniž by se staral o to, z čeho ho bude financovat. (Pro komunisty typický jev). Zejména, když se zcela odklonil od „kapitalistického západu“ a opíral se pouze o podporu zemí jako Kuba, Nicaragua, Bolívie či Rusko). Kromě toho je zemědělská produkce v zemi tak mizerná, že se do Venezuely musí 75 procent potravin dovážet (největším dovozcem je Turecko). Chávez se snažil vytvořit mezinárodní obchodní sítě – s katastrofálními následky. Jedním z jeho programů byl “Alianza Bolivariana para las Américas”, která měla konkurovat zóně volného obchodu USA. Členy byly Kuba, Bolívie, Nicaragua, Honduras, Ekvádor, Dominica a Barbuda, St Vincent. Všechny tyto země se potácejí v ekonomických problémech a jsou si vzájemně spíše přítěží. Jiným projektem byla společnost Petrocaribe. Členům bylo umožněno nakupovat venezuelskou ropu za pouhé 1% ceny – zbytek byl bezúročný úvěr, který měl být splácen po dobu 25 let!

               Ostatně i cena benzínu pro domácí obyvatelstvo je silně dotovaná, cena za litr benzínu prý ve Venezuele představovala 3 centy, zbytek tedy doplácel stát. Nejinak je to s energiemi, výsledkem jsou obrovské výpadky proudu, ostatně ona největší elektrárna, kterou jsem zmínil, v létě díky nedostatku srážek vyschla a přestala elektrický proud produkovat.

               V oblasti zásobování potravinami byly zřízeny takzvané trhy Mercal se státem dotovanými potravinami. Přes tyto trhy se distribuovalo 40 procent potravin a jejich ceny byly o 30 – 70% nižší, než na normálním trhu, Kromě toho existovaly takzvané Casas de Alimentatión, veřejné vývařovny, které pro nejchudší vrstvy obyvatelstva zajišťovaly bezplatně 2-3 jídla denně.

               V oblasti vzdělání bylo jen v roce 2003 otevřeno 2800 nových škol. Byla založena “Universidad Bolivariana de Venezuela”, ve které mohli studovat studenti z celého světa. Odkud by mohl sehnat kvalitní učitele a z čeho je zaplatí, tím se Chávez nezatěžoval. Snížení analfabetismu, které mělo být hlavním úspěchem tohoto programu, se příliš nepovedlo – mezi lety 2001 a 2011 se počet negramotných snížil ze 7,02 pouze na 5,23 %.

               V oblasti zdravotnictví pak byl v roce 2003 zahájen program Misión Barrio Adentro, který měl zabezpečit dostupnost bezplatného zdravotnictví pro všechny obyvatele. Z Kuby přišlo 20 000 lékařů, kteří měli vychovat v zrychleném tempu lékaře místní. Měl to být systém státních praxí s ambulancí a bytem v každé vesnici, plán předpokládal výchovu 200 000 lékařů během deseti let.

               Státní výdaje tak stouply mezi roky 1998 a 2012 z 10 miliard na 160 miliard dolarů ročně. Do roku 2012 se podařilo snížit podíl obyvatel žijících pod hranicí chudoby na 31 %.

               Pro jistotu dal Chávez v roce 2005 zestátnit všechny sdělovací prostředky. Do té doby byly televize, rozhlas i řada soukromých novin nezávislé, po tomto roce už byly povinny hlásat pouze státní propagandu. Nenávist k USA a všeobecně k Západu byly hlavním tématem. A Chávez byl oslavován jako ochránce a spasitel.

               V roce 2009 se Chávezův program začal hroutit na všech frontách. Bez peněz to prostě nefungovalo. Ceny potravin stouply v roce 2009 o 50%, stát zareagoval vyvlastněním firem produkujících potraviny – to krizi ještě zesílilo. Potraviny se náhle daly nakupovat jen na černém trhu a za vysoké ceny.

               Systém zdravotnictví se bez příslušného financování zhroutil. Lékaři odmítali za daných podmínek pracovat, výchova nových vázla. Léky zmizely z lékáren a lékárníci, kteří je ukradli, je byli ochotni prodávat pouze za peníze na černém trhu. Dětská úmrtnost stoupla o 30 %, mateřská dokonce o 65. Dětská úmrtnost představovala v roce 2011 opět celých 15% Malárie, která už platila za eradikovanou, se znovu objevila, v roce 2017 na ni onemocnělo 500 000 lidí a 820 zemřelo. Režim zareagoval po svém – ministryně zdravotnictví, která čísla zveřejnila, byla odvolána.

               Měna se hroutila ještě rychleji. V roce 2003 zrušil Chávez směnitelnost bolívaru – od té chvíle stát určoval oficiální kurz – to známe z časů komunismu i u nás a v Číně to tak funguje dodnes. V roce 2007 se stalo zveřejnění skutečného kurzu bolívaru k světovým měnám trestným činem. Peníze rychle ztrácely na ceně, hyperinflace dosáhla nepředstavitelných hodnot. Mezi roky 2007 a 2021 bylo škrtnuto celkem 14 nul – tedy jeden bolívar z roku 2007 odpovídal 100 bilionům bolívarů z roku 2021!!!

               V roce 2019 žilo pod hranicí chudoby 90%. Obyvatelstva, průměrný měsíční příjem byl 7 dolarů. Poté zakázala vláda zveřejňovat údaje, k zlepšení ale od té doby zcela určitě nedošlo.

               Hugo Chávez zemřel v březnu 2013 a přenechal zemi se svými problémy hrozícími explozí svému viceprezidentovi Madurovi (původním povoláním řidič autobusu).

Maduro byl v roce 2013 zřejmě skutečně demokraticky zvolen prezidentem (získal 50,78 % hlasů). Na narůstající problémy ale dokázal reagovat jen komunisticky – represemi. V roce 2017 nejvyšší soud, do kterého vyjmenoval jeho členy, zbavil moci parlament a umožnil Madurovi vládnout bez jakékoliv kontroly. V roce 2018 vyhrál Maduro další volby. Nato vyhlásil parlament tyto volby za neplatné a předseda národního shromáždění Juan Guaidó se vyhlásil prezidentem, kterého pak uznala celá řada demokratických zemí. Světové diktatury, jako Rusko nebo Čína či Irán se postavily za Madura. Protesty byly potlačeny policií a armádou, která až na malé skupiny zůstala režimu loajální.  Maduro zůstal u moci, hospodářská situace se ale dále zhoršovala. Zemi opustilo celkem od roku 2013 pět milionů lidí, jen od ledna do července 2019 to byl milion. Proud venezuelských uprchlíků byl zřejmě i jedním z motivů Trumpova útoku (samozřejmě vedle snahy ovládnout ropná pole).

               A jako každá správná diktatura, které teče ekonomicky do bot, začal Maduro v roce 2023 vojenský konflikt s východním sousedem Guyanou o část území. Lidové referendum, které Maduro nechal provést rozhodlo 93%, že Venezuela západní část Guyany chce – i když neví, co by s ní pak dělala.

               Při prezidentských volbách v roce 2024 vyhlásila volební komise Madura se ziskem 51 % hlasů za vítěze, aniž by zveřejnila nějaké výsledky. Většina demokratických zemí tedy volbu (stejně jako při volbách v Bělorusku v roce 2020 neuznala a nepovažuje Madura za právoplatného prezidenta Venezuely) Při volbách došlo zcela jistě k velkým manipulacím, podle mluvčích opozice dostal protikandidát Edmundo Gonzáles okolo 60 % hlasů. Následné protesty byly opět potlačeny silou. Na volby do parlamentu 25.května 2025 se Madurův režim připravil tak, že dal bezprostředně před volbami zatknout všechny představitele opozice. Hlavní opoziční politička María Corina Machado pak vyzvala k bojkotu voleb. Tato nejviditelnější osoba venezuelské opozice žije v zemi v úkrytu, protože se právem musí bát o život. Za své aktivity při obraně lidských práv obdržela v roce 2025 Nobelovu cenu míru.

               Co si tedy myslet o americkém únosu venezuelského prezidenta Madura 3. ledna tohoto roku? Maduro je velmi sporný jako představitel své země, řada zemí, jako například celá EU ho za prezidenta neuznává a z jejího pohledu se tedy jedná o soukromou osobu. Přesto únos soukromé osoby z teritoria nezávislého státu je porušením mezinárodního práva. Navíc, pokud by ho měl nějaký soud soudit, pak venezuelský a ne americký. Pro jeho podíl na pašování drog do USA se najdou důkazy jen stěží a může to skončit velkou ostudou, kdy americký soud bude muset Madura osvobodit a ten se triumfálně vrátí domů. Současné americké útoky stály život asi 40 lidí. Navíc představa, že únosem prezidenta padne represivní režim, se nepotvrdila, režim funguje dál. Jestliže se Machado přihlásila o moc v případě pádu současné vlády a žádala o ustanovení Edmunda Gonzálese do funkce prezidenta, dostalo se jí od Trumpa rychlého odmítnutí. Trump nemůže Machado vystát, protože mu “ukradla” vytouženou Nobelovu cenu míru! Donald Trump chce spravovat Venezuele sám, přinejmenším do doby, než budou rozdány těžební licence s ním spřáteleným těžebním společnostem. Navíc by teď Gonzáles byl vnímán jako kolaborant s nepřátelskou mocí, zabíjející občany Venezuely. Vládu nad zemí přebrala viceprezidentin Delcy Eloína Rodrigues a na poradě bezpečnostní rady se zúčastnil i ministr obrany Vladimir Padrino López, vyhlášený Američany za mrtvého.  Zdá se, že úder proti Madurovi jen pomohl upevnit současný komunistický režim a zmařil jakékoliv naděje na systémovou změnu. To vše zanechává podivnou pachuť bezhlavé bezohlednosti a bezkoncepčnosti amerického vedení. Otázka je, zda je ten útok namířen skutečně na obsazení Venezuely nebo je to jen gesto před “midterm” volbami na podzim tohoto roku. Trump ostatně už začal vyhrožovat i prezidentovi Kolumbie, o Grónsku nemluvě. To všechno jsou gesta pro jeho skalní příznivce, skladující doma arzenály zbraní a snící o americké světovládě dobyté vojenskou silou.

               Občanům Venezuely se ale zřejmě v dohledné době lépe dařit nebude. Co zůstává otevřené je otázka, zda komunismus Cháveze a Madura zruinoval jen hospodářství země anebo i morálku. Obávám se, že obojí. Jak už to v komunistických zemích bývá.

               Od povstání důstojníků ruské armády v roce 1825 uplyne dvě stě let. Pro mne je to jeden beznadějný pokus o demokratizaci Ruska, první a poslední, pokud tedy nechceme chaos Jelcinovy éry počítat za demokratizační proces nebo chceme započítat šest měsíců dočasné vlády Kerenského v roce 1917.

               Je to důkaz, že se asijský kolos na východní evropské hranici prostě demokratizovat nedá. Bolševická revoluce pouze vyměnila utlačující elity. Místo pokrevní šlechty přišla šlechta stranická, mnohem brutálnější, a hlavně hloupější a nevychovanější, než byla šlechta carského Ruska.

               Orlando Figes ve své knize „Natašin tanec“ nazývá Děkabristy „děti roku 1812“. A má v tom zřejmě pravdu.

               Rok 1812, tedy Napoleonova invaze do Ruska a jeho následná porážka znamenala v dějinách ruského impéria zlom hned v několik aspektech.

1. U ruské společenské elity skončil obdiv všeho francouzského. Až do toho roku byla Francie pro šlechtu (ne pro ruský národ!) nedostižným vzorem ve všech aspektech. Francouzština byla jazykem společenské smetánky, ruština byla považována za podřadný jazyk, který šlechtici ani pořádně neovládali. Když kněžna Marie Volkonská navštívila svého muže knížete Sergeje ve vězení a musela s ním kvůli strážím hovořit rusky, zjistili oba s hrůzou, že vlastně rusky pořádně neumí a marně hledali slova, jak si vyjádřit lásku a loajalitu.
2. Rusko tím, že Napoleona porazilo, získalo obrovské sebevědomí. Porazit „Božstvo, ke kterému po celé generace vzhlíželi“, dodalo ruské společnosti zcela novou dimenzi, jak na sebe pohlížela. Pochod dobytou Paříží je motiv, který se i dnes objevuje v Solovjovových propagandistických programech a je jakýmsi symbolem ruské neporazitelnosti (zastiňuje dokonce i vstup Rudé armády do Berlína v roce 1945). Teprve po roce 1812 se začala rozvíjet i ruština jako řeč básníků (Puškin) a prozaiků (Gogol).
3. Napoleona porazili především ruští mužici. Armáda samotná před ním nedokázala ubránit Moskvu, teprve partizánská taktika prostých sedláků vyhnala Grande Armée z Ruska a způsobila její zničení. Někteří důstojníci začali v tomto kontextu konečně chápat, že sedlák/mužik je také člověk. Překvapila je jejich loajalita ke státu a statečnost v boji. Mezi šlechtou a nevolníky byla v Rusku nepřekročitelná bariéra, podobně jako tomu bylo i v předrevoluční Francii, jen umocněná orientálním hávem – proto byly revoluce v těchto zemích tak krvavé – na rozdíl od Británie, kde byly přechody mezi občany, nižší a vyšší šlechtou plynulé. Nicméně nyní se objevili šlechtici, kteří začali uvažovat o lidu jako o potenciálních občanech, kteří by mohli mít i nějaká práva. Car Alexandr I. se v tomto směru sice projevil jako reformám nakloněný panovník, dokonce připravoval i text ústavy, neodvážil se ale zrušit nevolnictví a ústavu nakonec stáhl.
4. Hlavně ale zapůsobil fakt, že se ruští prominenti dostali na evropský západ. Sergej Volkonský, o kterém bude ještě častěji řeč, protože byl jakýmsi ideologickým vůdcem děkabristů, se v Paříži setkal s reformátory Chateaubriandem nebo Benjaminem Constantem a navštívil i britský parlament, kde poslanci řešili duševní chorobu krále Jiřího III. a jeho způsobilost vládnout. Plánovaný výlet do USA mu zmařil Napoleon svým návratem z Elby. Mladá ruská elita se tak seznámila se způsobem vlády v konstituční monarchii, životem v zemi s občanskými právy a svobodou podnikání a pocítila tak bolestivě zaostalost ruských poměrů.

To vše vedlo k tomu, že se důstojníci (v ruské armádě se mohl důstojnického postu domoci pouze šlechtic) vrátili z Francie změnění. A chtěli měnit i poměry ve své zemi podle vzoru, který v západní Evropě viděli a který jim imponoval. Na rozdíl od Dostojevského či Solženicyna, které pobyt v demokratické západní společnosti naplnil frustrací a nenávistí, tito mladí muži se v západním systému vlády a života zhlédli. Jednalo se často o představitele nejvyšší ruské společnosti. Už vzpomínané kníže Sergej Volkonský byl carovým pobočníkem, s carem pravidelně obědval a s jeho bratrem Mikulášem (pozdějším carem – který byl o devět let mladší, než Volkonský sám) si hrával. Sergejův strýc Pavel Volkonský byl dvacet let majordomem carského dvora, jeho bratr Nikita se oženil se Zinajdou Beloselskou-Belozerskou, milenkou cara Alexandra.

Přesto právě takoví prominenti jako Volkonský chtěli změnit samoděržaví na moderní ústavní monarchii podle britského vzoru a hlavně, dát sedlákům svobodu a občanská práva. Možnost volného pohybu a podnikání. Bylo jim ale jasné, že to po dobrém nepůjde. Hlavními protivníky byli jejich vlastní rodiče, lpící na privilegiích svého stavu a nepovažující své poddané za plnohodnotné lidi.

Ovšem není si třeba úsilí děkabristů idealizovat. Jejich vůdce Pavel Ivanovič Pesteľ byl velkoruský nacionalista a antisemita.

Jeho plánem bylo po změně poměrů zákonem přinutit všechny ostatní národy říše k povinné rusifikaci a asimilovat je s „vládnoucím národem“. Tato asimilace se ovšem neměla týkat Židů, kteří měli být ze země bez výjimky vyhnáni. Vypjatý antisemitismus vždy prostupoval ruským myšlením, neubránil se mu ani osvícený Volkonský.

Povstání připravovali důstojníci po celá léta (proto ani nezůstalo carovi Alexandrovi utajeno, proti spiklencům ale nezasáhl). Mělo se odehrát při změně panovníka, kterému by povstalci odmítli složit přísahu věrnosti. Proti panujícímu carovi nechtěli vyvolat povstání, protože by tím porušili přísahu věrnosti, kterou mu skládali. Alexandr byl ovšem mladý, bylo mu 48 let, s úmrtím se nedalo počítat. Povstalci neměli v řešení problému příliš jasno, což se nakonec fatálně projevilo i při onom prosincovém povstání (rusky je prosinec děkábr, proto děkabristé).

Alexandr všechny překvapil. Oficiálně zemřel 1. prosince 1825 v Taganrogu na skvrnitý tyfus. Legenda ovšem praví, že svou smrt jen předstíral, beze stopy zmizel a stal se poustevníkem. Tato varianta nebyla nikdy zcela vyvrácena a má i určitou logiku.

Alexandr I. byl komplikovaná osobnost. Celý život žil s traumatem, že byl jeho otec Pavel I. zavražděn s jeho vědomím a souhlasem. (Car Pavel, syn Kateřiny Veliké, byl duševně silně narušený a vlády neschopný a terorizoval petrohradskou společnost nesmyslnými zákazy. Proto byl nakonec odstraněn, Alexandrovi bylo tehdy čtrnáct let). Alexandr slavil úspěchy – ať už to bylo ono vítězství nad Napoleonem nebo zvětšení území ruského impéria, když si na Vídeňském kongresu vytrucoval Polsko a Finsko. Měl spousty milenek, aby pak trpěl výčitkami svědomí ze svého nemorálního života, politika ho nebavila a unavovala.

Problém byl, že jeho mladší bratr Konstantin, v té době správce polského království, se už v roce 1823 vzdal následnictví, věděl o tom ovšem jen Alexandr sám. A tak měl na trůn nastoupit Alexandrův mladší bratr Mikuláš.

Povstalci se rozhodli chopit se příležitosti, i když na převzetí moci nebyli vlastně vůbec připraveni. Carova smrt je překvapila, věděli ale, že se podobná příležitost nebude celá desetiletí opakovat.  Volkonský a Pesteľ spěchali do Sankt Petersburgu. Pod záminkou, že hájí práva velkoknížete Konstantina (o jeho vzdání se koruny vědělo jen velmi málo lidí) označili Mikuláše za uzurpátora a odmítli mu složit přísahu věrnosti. Ovšem důstojníci zcela zanedbali komunikaci s prostými vojáky. „Naši vojáci jsou dobří a prostí. Moc nepřemýšlejí a měli by posloužit jen jako prostředek na dosažení našich cílů,“ mínil jeden z velitelů. Měl se ošklivě mýlit.

V Sankt Petersburgu se tedy sešlo jen 3000 povstalců místo 20 000, jak byl původní plán. Čtrnáctého prosince (podle juliánského kalendáře – tedy 26. prosince podle kalendáře gregoriánského) se shromáždili vojáci posádek hlavního města, aby přísahali věrnost novému carovi. Ony tři tisíce přísahu odmítlo a s rozvinutými prapory a za zvuku bubnů odpochodovalo na Senátní náměstí. Tam se povstalci zformovali pod sochou Petra I. (Medni vsadnik) a volali „Konstantin“ a „Konstituce“.

Ovšem vojáci nevěděli, oč se jedná, hlavně neměli tušení, co je to konstituce, někteří ji považovali na Konstantinovu manželku. Nejevili žádnou chuť zaútočit na Zimní palác nebo aspoň na Senát. Stáli nerozhodně pod sochou Petra Velkého v mraze pět hodin, až Mikuláš převzal velení loajálních jednotek a poslal je na povstalce. V palbě zahynulo šedesát povstalců a ostatní se rozutekli.

Policie pozatýkala vzápětí pět set děkabristů. Měla dopředu vypracovaný seznam, což svědčí o tom, že Alexandr byl o připravovaném povstání detailně informován – otázka je, zda i proto nezmizel. Převrat byl plánován na rok 1826 a jestliže znala carská policie jména všech spiklenců, znala určitě i plánovaný termín. Před soud muselo nakonec 121 spiklenců. Všichni byli uznáni vinni z velezrady, byly jim odebrány šlechtické tituly, zkonfiskován majetek a byli posláni do vyhnanství na Sibiř. Pět vůdců, mezi nimi Pesteľ, ne ale Volkonský, bylo odsouzeno k trestu smrti, i když byl tento oficiálně v Rusku zrušen. Když se ale při popravě otevřelo pod nohami odsouzenců propadliště, ukázalo se, že tři z nich byli pro použité provazy příliš těžcí a tyto se přetrhly. „To je ničemná zem!“ vykřikl jeden z popravovaných. „Neumí tady ani člověka pořádně pověsit!“

Volkonského nepopravili na přímluvu jeho matky, kněžny Alexandry. Byl odsouzen „pouze“ na dvacet let nucených prací a doživotní vyhnanství na Sibiři, byl mu odebrán šlechtický titul a všechna vyznamenání, která si vysloužil v Napoleonských válkách. Nicméně kněžna syna zavrhla a nepsala mu. V jejím vnímání byla synova občanská smrt i smrtí skutečnou.

Car Mikuláš se následně projevil jako extrémně konzervativní panovník. I zákony svého bratra z velké části zrušil a zavedl tvrdý absolutismus. „Svatá Aliance“, založená knížetem Metternichem ve Vídni a sloužící k potlačování všech svobodomyslných politických projevů, byla pro něj posvátná. I proto poslal své vojáky, aby potlačili maďarské povstání let 1848–1849, s kterým si rakouský císař nevěděl rady. Vděčnosti se nedočkal, když vypukla Krymská válka, postavil se František Josef na stranu carových nepřátel. O zrušení nevolnictví nebo o přijetí ústavy se už za Mikulášovy vlády ani nemluvilo. Car si nechal v Petrohradě postavit velkou jezdeckou sochu na Izákově náměstí (před monumentální katedrálou svatého Izáka), které se nachází za náměstím senátním, což působí dojmem, že stíhá Petra Velkého. Proto je v Petrohradě okřídlené rčení, že „hlupák může chytrého stíhat, ale nikdy ho nedožene.“

Vyhnanci byli posláni až na dálný východ na čínskou hranici na nucené práce ve stříbrných dolech, později jim byl povolen pobyt v Irkutsku, který představoval tehdy poslední výspu civilizace a dostali přidělenou půdu, aby mohli pracovat jako sedláci. Zasloužili se o civilizování této výspy ruské říše, manželka Volkonského Marie Rajevská, která svého muže dobrovolně do vyhnanství následovala, zakládala školy, knihovny a pořádala plesy, v čemž měla od místního gubernátora zcela volnou ruku.

Pokus o demokratizaci carského Ruska tedy naprosto selhal. Teprve syn Mikuláše I. Alexandr II. se pokusil zemi reformovat (pod dojmem katastrofální porážky v Krymské válce zrušil v roce 1861 – tedy osmdesát let po Rakousku, konečně nevolnictví), aniž by ovšem zaváděl nějaké demokratické svobody. I tak to bylo na Rusy moc a cara zavraždili. Alexandr podlehl atentátu 13. března 1881.

Bolševici děkabristy glorifikovali a představovali je jako bojovníky proti carskému despotismu. Jejich snaha o zavedení demokracie nebyla tématizována. Senátní náměstí dostalo jméno „Náměstí děkabristů“. Je charakteristické pro fašistický autoritativní režim současného ruského vládce Putina, že náměstí dostalo v roce 2008 zpět své původní jméno. Děkabristi se v současném Rusku očividně opět nenosí. Stejně jako jakékoliv pokusy ruskou společnost vystavit pokušení svobody a demokracie.

Možná měli povstalci sympatie prostého lidu. Jenže to vám není nic platné, když má protistrana děla. Platilo to tehdy a platí to i dnes – stačí si vzpomenout na potlačení celonárodního protestu proti diktátorovi Lukašenkovi v roce 2020.

Tímto článkem se chci pro tento rok rozloučit s mými věrnými čtenáři a zahajuji mou vánoční přestávku. Ozvu se znovu po Novém roce. Přeji vám všem hezké prožití vánočních svátků a v novém roce zdraví a pozitivní prožitky – nenechte se frustrovat, jednou bude přece jenom líp.

               Někdy prostě vznikne z nouze ctnost. A může to mír dalekosáhlé následky. Když se tříletý Louis Braille v roce 1812 poranil v sedlářské dílně svého otce šídlem na oku a ztratil ho a když následně onemocnělo i druhé oko autoimunní „sympatickou ophtalmií“ a oslepl docela, byl jeho osud jako vyděděnce z tehdejší společnosti zdánlivě zpečetěn.

               Ale malý Luis nebyl ochoten svůj osud jen tak beze všeho přijmout. Toužil po vzdělání a trápilo ho, že mu musely být texty předčítány. Naštěstí našel malý chlapec podporu u své matky, která ho jednak – dokud ještě trochu viděl – nechala malovat předměty, aby si je uložil do paměti a předčítala mu knihy, aby nastartovala jeho fantazii. A konečně se našel i dobrý místní farář, který zařídil, že slepý ale nesmírně inteligentní chlapec mohl začít navštěvovat místní školu. Jako jediné slepé dítě ve třídě udivoval svou inteligencí a nápaditostí. To přimělo jeho finančně dobře situovaného otce, aby v roce 1818 odvezl devítiletého syna do školy Valentina Haüye v Paříži, která se jako jediná ve Francii věnovala výuce slepých žáků. Cesta k Brailleho epochálnímu vynálezu se tím otevřela.

Ne, že by se už před ním nesnažili určití inovátoři slepým lidem zpřístupnit psané texty.

               První pokusy byly už v sedmnáctém století s pomocí indiánského písma Quipus, což byl systém vázaných uzlů s přívěsných šňůr, které používali od sedmého století Inkové. Ale tento systém byl příliš komplikovaný a nevyhovoval nárokům moderní doby.

               Prvním pionýrem byl Francesco Terzi, který v sedmnáctém století vyvinul slepecké písmo s vlastní abecedou, tento pokus ale nebyl úspěšný.

               V roce 1784, tedy ještě před francouzskou revolucí a 25 let před Brailleho narozením, založil právě už vzpomenutý Valentin Haüy první školu pro slepce – „Institution Royale des Jeunes Aveugles“, čili „Královský institut pro mladé slepce“.

Jeden z jeho žáků poznal, že pokud jsou písmena tištěna v rozdílné tloušťce, dají se číst hmatem. To přivedlo Haüye na myšlenku tisknout písmena, která budou v různé výšce vystupovat nad papír. Správně poznal, že právě hmat je smysl, který slepci ke kompenzaci svého deficitu nejvíc používají, a který je proto u nich mimořádně vyvinut. Toto písmo bylo uznáno a byly v něm napsány i knihy, ale jeho čtení bylo velmi pomalé, namáhavé a hlavně – výroba takových knih byla velmi drahá.

               Haüy nebyl ve svých snahách sám. V roce 1804 založil ve Vídni školu pro slepé Johann Wilhelm Klein. V roce 1807 vyvinul písmo zvané „Stachelschrift“.  Díky Kleinovi vznikly ústavy pro slepce v Praze, Brně, Linzi, Bratislavě, Freisingu, Švábském Gmündu a v Hamburgu.

               11.srpna 1806 byla v Berlíně uvedena do provozu „Pruská královská instituce pro slepce“. Z podnětu krále Friedricha Viléma III. ji založil pedagog Johann August Zeune.

               Braille od roku 1818 navštěvoval Haüyovu školu. V roce 1819 se seznámil se systémem, takzvaným „Nočním písmem“, který vyvinul kapitán Charles Barbier de la Serre k tomu, aby se vojáci mohli dorozumívat ve tmě. Jeho znaky se skládaly ze dvou svislých řad od jednoho do šesti bodů, kterým se dalo přiřadit všech 36 písmen francouzské abecedy.  Tento systém byl ale velmi komplikovaný a pomalý. Braille navrhl Barbierovi zlepšení, ale ten desetiletého chlapce nebral vážně.

               Braille se nevzdal a začal tvořit své vlastní písmo. Zredukoval počet bodů z dvanácti na šest v šabloně třikrát dva a vytvořil z toho 63 kombinací, které dokázaly pokrýt nejen všechna písmena francouzské abecedy, ale i číslice, a dokonce i noty. A daly se číst jednoduše horizontálním pohybem prstu po textu.

Že Braille myslel i na hudební transkripci hudby, bylo důsledkem jeho známosti se slepou komponistkou, pianistkou a učitelkou hudby Marií Terezií Paradis, která pro psaní not vyvinula vlastní sázecí box. Během svého tříletého turné navštívila Paříž a logicky i Haüyovu školu. Haüye tento kontakt inspiroval k vyvinutí svého už vzpomenutého písma s rozdílnou výškou. Braille vyvinul v roce 1828 písmo, kterým se daly přepisovat celé partitury – sám pak se díky tomuto písmu stal varhaníkem. Hudbu miloval, sluch je další častou kompenzací deficitu vidění.

               Braille vsadil ve své práci na jednoduchost a tím vyhrál. Ale k vítězství vedla ještě dlouhá a trnitá cesta. Své písmo dokončil v roce 1825, kdy mu bylo šestnáct let! V roce 1829 zveřejnil svůj systém, jak se jeho písmem dá tvořit literární text, hudba i zpěv. V roce 1836 vydal básně anglického slepého básníka Johna Miltona ve svém písmu. Zorganizoval veřejné čtení, kde předvedl četbu těchto básní. Jenže posluchači si mysleli, že se jedná o podvod a že se ty texty naučil nazpaměť.

               Navíc po Haüyvě smrti (zemřel v roce 1822), tedy ještě před dokončením Brailleho vynálezu, nebyl nový ředitel inovacím nakloněn a používání Brailleho písma dokonce zakázal. S podivným zdůvodněním, že skutečnost, že slepí budou číst v písmu, které umí číst jen oni, povede k jejich společenské izolaci. Braille, který mezitím už na škole vyučoval, byl propuštěn a jeho knihy byly zničeny. Hlouposti nebylo ve společnosti nikdy dost – tehdy jako i dnes.

               Ale Braille neprokázal jen genialitu, ale i vytrvalost. Nevzdal se. Aby se uživil, stal se, jak už jsem vzpomenul, varhaníkem. Příslušné vzdělání ukončil v roce 1833. Hrál na varhany v pařížském kostele Saint Nicolas des Champs. V roce 1839 vyvinul písmo, které umožňovalo, aby slepí psali i vidícím. Písmo se skládalo z malých i velkých písmen, tvořených kombinací celkem deseti bodů. Toto písmo dostalo jméno Raphigraphie. Naštěstí neměl Braille jen oponenty, ale i přátele, kteří byli jeho prací nadšeni.

               Jeden z nich, Francois-Pierre Foucault vyvinul v roce 1841 psací stroj (Radiograf), díky kterému se dalo Brailleho písmo lehce reprodukovat. V roce 1844 bylo toto písmo poprvé představeno v slepeckém ústavu a krátce nato vznikly i tiskařské stroje schopné tisknout tímto písmem texty. Objevily se první tištěné knihy. V roce 1850 bylo Brailleho písmo konečně povoleno k výuce na francouzských školách pro slepé.

               Mezinárodního úspěchu se Louis Braille nedožil. Zemřel v roce 1852 ve věku pouhých 43 let na tehdy velmi rozšířenou tuberkulózu.

               Uznání mu tedy byla udělena až posmrtně.

               V roce 1878 bylo jeho písmo předvedeno na světové výstavě v Paříži jako oficiální metoda.

               V roce 1879 bylo jeho písmo zavedeno oficiálně i v Německu, čímž zahájilo své celosvětové vítězné tažení

               V roce 1952, tedy k stoletému výročí jeho smrti, byly jeho ostatky přeneseny do pařížského Pantheónu, kde odpočívají francouzští národní hrdinové.

               V jeho rodném městě Coupvray bylo zřízeno jeho muzeum.

               V roce 1999 byl po něm pojmenován jeden asteroid.

               K dvousetletému výročí Brailleho narození v roce 2009 vydala jak Francie, tak i Belgie pamětní dvoueurovou minci. Francie s ukázkou jeho písma, Belgie s jeho portrétem.

               Jeho osud je příběhem o člověku, který se nepoddal Ani nepřízni vlastního osudu, ani útokům hlupáků kteří nepochopili jeho dílo. Vytvořil něco, co umožnilo integraci do společnosti bezpočtu lidí, kteří byli předtím svým handicapem limitováni a izolováni. Úspěchu a uznání se, jak se to už mnoha géniům stává, nedožil.

               Letos uplynulo od jeho vynálezu dvě stě let.

               Smrtí známého „caudilla“, čili „vůdce“ skončila právě před padesáti lety poslední diktatura v západní Evropě (Salazarova diktatura v Portugalsku se zhroutila o rok dříve). Francisco Franco je fenomén – jeho vojenská diktatura, které za cenu statisíců obětí potlačovala jakýkoliv odpor, je příkladem nesmírné odsouzeníhodné brutality, na druhé straně ukončila období chaosu a Španělsko svým způsobem profituje z diktátorem zavedeného „pořádku“ dodnes. Ne nadarmo i dnes existují politické strany, které se na jeho odkaz odvolávají a považují se za jeho dědice. (V tom ostatně není Španělsko osamocené, Giorgia Meloni se odvolává na Mussoliniho a AFD v Německu na Hitlerův režim, i když se zatím nedovažuje vyslovit vůdcovo jméno). V Toledu jsme v katedrále viděli Francův meč, uchovávaný tam jako svatá relikvie. V církevních kruzích má caudillo pověst zachránce a to přesto, že mu papež Pavel VI. hrozil vyloučením z církve kvůli provozování nelidských poprav členů baskické organizace ETA garotou. (Franco ustoupil a popravy garotou zrušil, poslední se uskutečnily 2.března 1974, nicméně popravy zastřelením pokračovaly až do září 1975 tedy až do Francovy smrti).

               Co umožňuje generálovi, aby provedl úspěšný vojenský puč, převzal v zemi vládu a zavedl diktaturu?

               Zaprvé musí být situace v zemi nestabilní a natolik chaotická, že si většina lidí přeje JAKOUKOLIV změnu, která by tento stav ukončila.

               Zadruhé musí být puč podporován relevantní částí společnosti, která z něj profituje.

               Zatřetí je potřebné, aby tento generál měl dost odvahy vydat rozkaz, za který musí převzít plnou zodpovědnost. A to jednak v případě neúspěchu, kdy ho s největší pravděpodobností čeká poprava, ale i v případě úspěchu, protože si musí být vědom, že pustil z řetězu lotry a sadisty, kterým poskytl pro jejich řádění plnou imunitu. To platilo jak pro Franca, tak i například pro Pichocheta – který byl velkým Francovým obdivovatelem.

               Vojenský puč ve Španělsku v roce 1936 i následná čtyřicetiletá vláda Francisca Franca splňovala všechny tyto předpoklady.

               Francisco Franco Balamonde se narodil 4.12.1892 ve Španělsku, které právě prožívalo naprostý kolaps svého geopolitického postavení. Krátká španělsko-americká válka (25.4 až 12.8 1898) skončila ponižující porážkou a ztrátou posledních zámořských kolonií Kuby, Portorika, Filipín a Guamu. Nešlo o to, že Španělsko prohrálo, ale i o to, jak prohrálo – v námořní bitvě v Manilské zátoce například zničilo americké námořnictvo celou španělskou tichomořskou flotilu za cenu devíti zraněných bez jediného padlého!

               Někdejší světová velmoc byla nejen poražena ale i zesměšněna, a hlavně se ukázalo, že není konkurenceschopná. Španělsko se nikdy zcela nevzpamatovalo z napoleonských válek, kdy bylo po určitou dobu francouzským satelitem, kde vládl Napoleonův bratr Josef. V následujících desetiletích ztratilo všechna svá území v Jižní Americe a tím i příjmy z kolonií. Východiskem by byla industrializace, aby mohlo prodávat své zboží na evropském trhu, ale tady beznadějně zaostávalo – vlastní kapitál chyběl a pro zahraniční kapitál bylo Španělsko neatraktivní svou zeměpisnou polohou i nevyvinutou infrastrukturou. Průmyslová revoluce zasáhla jen Katalánsko s Barcelonou a do určité místy Madrid, zbytek země zůstával zemědělský – a hlavně konzervativní. Církev měla na Pyrenejském poloostrově vždy velkou moc a v prvních desetiletích dvacátého století byla konfrontována s rostoucím ateismem městského proletariátu, který zejména po roce 1917 viděl svůj vzor v bolševickém Rusku, což vedlo k její další radikalizaci.

               Franco toto národní ponížení bolestivě vnímal už jako chlapec, proto se rozhodl vstoupit do armády. Byla v tom i rodinná tradice, jeho otec Nicolás byl námořním důstojníkem. Ve věku dvanácti let vstoupil i Francisco k španělskému námořnictvu, problém byl, že po oné už vzpomenuté americko-španělské válce nemělo Španělsko prakticky žádné vojenské námořnictvo a v letech 1906–1913 nevychovávalo žádné námořní důstojníky. Francisco se přesto rozhodl pokračovat ve vojenské kariéře a v patnácti letech vstoupil do kadetní školy v Toledu – monumentální budova této školy ční i dnes hrozivě na skále nad řekou Tajo.

               V devatenácti letech se dobrovolně přihlásil do bojů v Maroku, kde Španělsko drželo dvě enklávy Ceutu a Mellilu (drží je dodnes a neví co s nimi). Proběhly zde až tři tzv Rifské války, první už v roce 1893, druhá v roce 1909 okolo města Melilla a konečně třetí nejintenzivnější trvala od roku 1921 do roku 1926. Po porážce Berberů u Melilly se španělský vláda rozhodla rozšířit španělské území v Maroku, což nakonec vedlo v roce 1912 smlouvou z Fezu k vytvoření protektorátu Španělské Maroko na severu marockého sultanátu. Mimochodem proti této z jejich pohledu nesmyslné válce protestovali ve Španělsku dělníci generální stávkou, což vedlo k takzvanému „Tragickému týdnu“ s mrtvými, mnoha zraněnými a pěti popravenými.

               Franco nikdy o právu Španělska expandovat nepochyboval. Ve své vojenské kariéře postupoval díky své rozhodnosti a statečnosti velmi rychle. Ve věku devatenácti let se stal poručíkem a velitelem „Regular Regimentes“, jednotky složené s maurských žoldnéřů, která proslula v boji proti berberským povstalcům svou brutalitou. V roce 1913 dostal nejvyšší vojenské vyznamenání „Cruz al Melito militar“ a v roce 1914 se stal kapitánem. Ze 41 původních vojáků jednotky patřil k pouhým pěti, kteří přežili boje bez zranění.

               V roce 1916 už tolik štěstí neměl. Byl zasažen do břicha kulometnou palbou, která mu poškodila játra a přišel o jedno varle. Několik měsíců strávil v nemocnici, v únoru 1917 byl králem Alfonsem XIII. povýšen na majora. Následující tři roky strávil v Oviedu, přičemž už v srpnu 1917 měl hlavní zásluhu za potlačení generální stávky v regionu. To mu vyneslo uznání nejen krále Alfonse XIII., ale i budoucího diktátora Miguela Primy de Rivery.

               V roce 1920 byla založena „Legion Espaňola“, jednotka po vzoru francouzské cizinecké legie a Franco v ní převzal velení a vrátil se do Afriky. V roce 1921 vypukla třetí rifská válka a 22. července utrpěla španělská armáda strašlivou porážku, ve které zahynulo 8000 vojáků. Franco se svou legií pomstil porážku, neváhal bombardovat nepřítele chemickými zbraněmi – hořčičným plynem. Jeho popularita ve španělské společnosti stoupala, zejména ve vysokých kruzích. Jeho snoubenka Carmen Polo y Martinez-Valdez byla šlechtična z Ovieda a Francovým svědkem na svatbě 22.října 1923 byl sám král Alfons XIII.  Z toho manželství se v roce 1926 narodila jeho jediná dcera Marid del Carmen. Franco vystoupal do nejvyšších kruhů společnosti, byl jmenován královským komorníkem, povýšen na podplukovníka, v roce 1925 na plukovníka a v únoru 1926 se stal nejmladším brigádním generálem španělských dějin. Po ukončení rifské války v Maroku v roce 1927, kterou Španělsko nakonec s pomocí Francie vyhrálo, se stal ředitelem vojenské školy v Zaragoze. Je zřejmé, že tím se dá vysvětlit jeho loajalita k monarchii, kterou pak během své diktatury nechal obnovit – a ta trvá dodnes.

               Ve Španělsku třicátých let totiž monarchie rychle ztrácela své příznivce a 14.dubna 1931 byla provolána republika. Franco mobilizoval své kadety k podpoře odstupujícího krále Alfonsa, včas ale poznal bezvýchodnost takového podniku a deklaroval loajalitu novému státnímu zřízení.

               Španělská „druhá republika“ nebyla, to je třeba přiznat, žádným úspěšným modelem. Vlády se střídaly v krátkých intervalech, žádná nedokázala v parlamentu získat dostatečnou většinovou podporu. Sociální napětí rostlo, stávka stíhala stávku. Snaha o agrární reformu s rozdělením půdy latifundistů, byla neúspěšná, už i z důvodů, že si socialisté a anarchisté nebyli jednotní, jak chtějí půdu rozdělit. Socialisté chtěli vytvořit vrstvu soukromých drobných rolníků, anarchisté trvali na tvoření kolchozů podle sovětského typu. Trpěla i církev, v zemi hořely kostely a vláda se zdráhala vystoupit na jejich ochranu – předseda vlády měl říct, že je mu milejší, když shoří všechny kostely v zemi, než aby kvůli tomu zahynul jeden jediný člověk.

               Armáda byla podstatně redukována, Nový ministr obrany Azaňa nechal propustit 9000 důstojníků, z toho 84 generálů a školu v Zaragoze, kterou Franco vedl, zavřít. Francovu řeč při zavření školy považoval za urážlivou a nechal Franca šest měsíců sledovat tajnou policií. Je zřejmé, že Franco k novému systému nemohl pociťovat žádné sympatie, i když byl nucen přísahat republice poslušnost. V roce 1932 vyloučil nový dekret z vojenské služby prakticky všechny Francovy kadety – žádný div, že poté v občanské válce 95 procent z nich bojovalo v jeho armádě. Po zkrácení vojenské služby na 12 měsíců a reorganizaci vojenských soudů, které ztratily svou autonomii, se Franco definitivně rozešel s republikánským zřízením. V roce 1933 pak vznikla strana složená z monarchistů, fašistů a protirepublikánských sil Španělská konfederace autonomních pravicových sil.

               Už v roce 1932 se armáda pokusila o vojenský puč vedený generálem Sanjurjem. Franco byl v té době vojenským guvernérem v provincii La Caruňa na severu Španělska. I když povstání začalo právě v jeho provincii, Franco správně odhadl, že doba ještě není zralá, a i když se ho Sanjurjo pokoušel pro věc získat, odmítl účast. Přesto byl poté převelen na Baleárské ostrovy. Vláda chtěla mít nebezpečného muže co nejdál. Franco ale i tak jednal a díky svým kontaktům v šlechtických kruzích mu byla dopřána audience u italského krále Viktora Emanuela i u Mussoliniho, který poté podporoval španělské pravicové síly penězi i zbraněmi.

               V roce 1933 sice pravice vyhrála volby, ale klid to nepřineslo. Anarchisté vyprovokovali povstání, většina socialistů svou porážku nestrávila a rozhodla se opustit parlamentární cestu převzetí moci a inspirovala se násilím bolševiků v Rusku. V říjnu 1934 vypuklo v Asturii ozbrojené povstání. Jeho potlačením byl pověřen Franco a jeho Španělská legie. Boje si vyžádaly 1200 mrtvých mezi povstalci a okolo 300 vojáků. Franco nechal pozatýkat na 30 000 lidí. Jeho popularita u prostých lidí byla definitivně pryč. Od té chvíle se mohl spoléhat už jen na armádu. Nový ministr války Jose Maria Gil-Robles y Quiňones ho vyjmenoval šéfem generálního štábu a tím velitelem celé španělské armády.

               Ovšem pravicová vláda se rozpadla v roce 1935 a na rok 1936 byly vypsány nové volby. Výsledky byly těsné. Levice získala 47,1 % a pravice 45,6 %. Díky volebnímu systému ovšem měla levicová národní fronta v parlamentu 156 poslanců a pravice jen 54. Ministr Gil-Robles se pokusil zabránit volbám vyhlášením válečného stavu, Franco se ale nepřipojil. Přesto byl po ustanovení nové levicové vlády jmenován guvernérem na Kanárských ostrovech, což bylo v podstatě vyhnanství. Nová vláda zbavila funkce prezidenta Zamoru, náležející politickému středu a obsadila úřad vlastním kandidátem. Zápasila s vlnou stávek a rostoucím násilím – odbory se zradikalizovaly, na druhé straně stála pravicová „Falanga“. Ta byla vládou zakázána, pokračovala ale ve svých aktivitách. Levicoví aktivisté zapalovali kostely, kláštery, synagogy. V zemi panoval chaos a násilí, které se nedařilo dostat pod kontrolu.

               Franco ale váhal. Na rozdíl od jiných generálů, kteří chtěli provést vojenský puč a převzít moc v zemi, nebyl o úspěchu takové akce přesvědčen. Neúspěchy předchozích povstání mu byly varováním. A opět měl pravdu. Když povstání proti vládě 16. července 1936 ve Španělském Maroku začalo, odletěl tam z Gran Canaria (v Las Palmas ukazují hotel Madrid, kde strávil svou poslední noc, než se vydal převzít vedení povstalců), ale i když se podařilo získat španělské Maroko a části Andalusie, většina velkých měst, zejména Madrid, Barcelona nebo Valencie zůstaly věrné vládě, a hlavně – španělské námořnictvo zůstalo loajální a zablokovalo Gibraltarský průliv, takže se povstalci nemohli dostat do Evropy. Museli si za své hlavní město zvolit severošpanělský Burgos.

               Z puče se stala občanská válka. Jen díky pomoci Itálie, která pro Francovy vojáky vytvořila mezi Marokem a Sevillou letecký most, se podařilo udržet pozice na pevnině a posléze je s pomocí Itálie (Mussolini poslal Corpo truppe volontare) a Německa rozšiřovat. I portugalský diktátor Salazar poslal na pomoc 20 000 vojáků.

               Ovšem Franco neměl vůbec jisté vedoucí postavení mezi povstalci. K jeho štěstí zahynul jeho hlavní konkurent generál Sanjurja už 20. července 1936 při leteckém neštěstí, ale přesto zde byla celá řada generálů, kteří se nehodlali podřídit jeho velení – už proto, že tak dlouho váhal s tím, aby se k povstání připojil.

               Nicméně se mu podařilo šikovným vyjednáváním a díky autoritě, kterou u vojáků měl, dosáhnout, že byl 21.září 1936 téměř jednomyslně zvolen Generalissimem čili vrchním velitelem. 19. dubna 1937 se mu podařilo založit politickou stranu (později jedinou povolenou) „Falanga Espaňola Tradicionalista y de las Juntas de Ofensiva“, čímž si upevnil svou politickou moc. Povstalci poměrně rychle obsadili katolický španělský sever (Galicii se Santiagem de Compostella) jen Asturie a zejména Baskicko jim v této oblasti kladly houževnatý odpor. Ke zlomení Basků byla potřebná pomoc německé luftwafe, která si na městě Guernica vyzkoušela ničivost plošných náletů, Německo už nacvičovalo na světovou válku. Madrid, Barcelona a Valencie zůstávaly až do hořkého konce věrny zvolené vládě.

               Nehodlám se zde rozpisovat o detailech občanské války, to by překročilo rozsah článku. Je třeba jen říct, že se vedla s nesmírnou brutalitou Kromě obětí na frontě se zabíjelo v zázemí, páchaly se válečné zločiny. Znásilňovalo se, popravovalo se bez soudu, a to na obou stranách. Jestliže republikáni zastřelili tímto způsobem 38 tisíc lidí, Francovi nacionalisté je překonali – povraždili na 150 tisíc lidí během války a dalších 15 – 25 000 bylo popraveno po jejím konci. V zemi bylo zřízeno celkem 190 koncentračních táborů, kolik lidí v nich bylo internováno a kolik jich tam zemřelo, už nikdo nezjistí. Otázka, zda Franco o tom všem věděl, zůstává otevřená. S detaily seznámen určitě nebyl, ale vzhledem k tomu, jakým bezohledným a brutálním způsobem vedl ve svém mládí bojové akce v Maroku, určitě své muže nebrzdil. To je to, co jsem napsal na začátku. Muž, který vyvolá povstání, nemusí dávat nutně rozkazy k bestialitám, které páchají sadisté, které pustil z řetězu, nese za jejich činy ale plnou zodpovědnost. Takovou odvahu nemá každý, Franco ji měl. Byl svou bezohledností proslulý, a proto se i mezi povstaleckými generály prosadil jako přirozený vůdce.

               27 února 1939 ho anglická i francouzská vláda uznala za politického reprezentanta Španělska čili ještě předtím, než 1.dubna kapitulovaly poslední republikánské jednotky a válka skončila. Je třeba vidět tyto události v evropských souvislostech. 15. března obsadil Hitler zbytek Česka, 24.srpna podepsali Molotov a Ribentropp spojeneckou smlouvu mezi Německem a Sovětským svazem (kterou měl Franco Hitlerovi velmi zazlé) 1.září začala druhá světová válka.

               Franco musel postupovat opatrně. 8.dubna sice vystoupil na žádost Mussoliniho ze Společnosti národů, ale 1.září vyhlásilo Španělsko neutralitu. Když to u spojenců Německa a Itálie nepadlo na úrodnou půdu, přihlásil se Franco sice na stranu Osy, ale jako neválčící země. K účasti na válce se nenechal vyprovokovat, ani když mu Němci slibovali dobytí Gibraltaru, když umožní německým jednotkám průchod Španělskem. Nezměnil svůj názor ani po setkání s Wilhemlem Canarisem. Argumentoval tím, že je země zničená válkou a nemá ani finanční ani vojenské zdroje, aby se válečného konfliktu zúčastnila. V tom měl i pravdu, Od roku 1943 klesla výroba v zemědělství tak hluboce, že prakticky deset let až do roku 1953 bylo jídlo na příděl, a to v naprosto nedostatečných dávkách, které měly za následek hladomor.

               Ze své zdrženlivosti profitoval Franco po válce. Sice byl až do roku 1950 izolován a Španělsko nebylo přijato do nově založeného OSN a neměl tedy přístup ke zdrojům Marschallova plánu. Ale zato se mu podařilo postupně stabilizovat a uklidnit situaci v zemi – i když partyzánské skupiny bojovaly proti jeho vládě až do padesátých let.

               Podržel si zákonodárství ve vlastních rukou, obnovil sice parlament, ale ten měl jen poradní funkci.

               V roce 1947 obnovil Franco monarchii, aniž by ovšem jmenoval nějakého panovníka. Juan de Borbón, syn Alfonse XIII., který si dělal na trůn nároky, se s Francem rozhádal. Franco se sám vyjmenoval generálním kapitánem království, oficiálně měl titul „Caudillo de Espaňa por la gracia de Dios“, čili „vůdce Španělska z vůle boží.“ Franco určil za budoucího krále Juanova syna Juana Carlose a v roce 1948 ho převzal do výchovy (chlapci bylo deset let).

               Franco a jeho země měli několik kardinálních problémů.

1. Mezinárodní izolace. Fašistický režim nedodržující lidská práva byl vyloučen z OSN, plného členství se Španělsko domohlo až v roce 1955. Franco ale šikovně využil studené války. Nabídl spolupráci NATO, v roce 1953 byla ve Španělsku zřízena vojenská základna USA – umístění atomových zbraní ale striktně odmítl. Díky spolupráci s USA se z izolace postupně dostal – a s tím přišly i zahraniční investice do zničené ekonomiky. Triumfem byla návštěva amerického prezidenta Nixona v Madridu 2.- 3.října 1970.
2. Ekonomika byla nejbolestivějším problémem. Hladomor a nedostatek potravin po celých deset let, zničená průmyslová výroba, vyloučení z Marschallova plánu. Franco zavedl cla a izolacionismus, aby se domácí výroba nějak rozběhla, v šedesátých letech pak začal ekonomiku liberalizovat a současně začal i turistický ruch. Španělsko mělo v roce 1970 růst HDP 7% – po Japonsku druhý největší na světě a nezaměstnanost 2 procenta. V porovnání s republikou třicátých let to vypadalo jako zázrak, i když platová úroveň byla úmyslně držena nízko.
3. Boj se separatismem. Zejména Baskové a Katalánci usilovali o autonomii, kterou jim republikáni slíbili. Franco potlačoval jakékoliv odstředivé tendence s nesmírnou brutalitou – v Barceloně v pevnosti Castel de Montjuic ukazují skálu, ze které shazovali odsouzené Katalánce, kteří chtěli autonomii na centrální vládě. Jako každý diktátor trval Franco na centrálním řízení státu, v padesátých letech bylo dokonce zakázáno komunikovat v jiné řeči než Španělštině, Galicijština, Katalánština i Baskičtina byly zákone zakázány. Až v šedesátých letech bylo povoleno v ní aspoň komunikovat. Výsledkem této politiky byl v roce 1959 vznik ETA, teroristické baskické organizace bojující za autonomii Baskicka.
4. Vztah s církví. Církev si osobovala ve Francově diktatuře ideologicky výsadní postavení. Franco jí vycházel vstříc, protože její podporu potřeboval. V roce 1953  byl uzavřel konkordát s Vatikánem, zákonem byly zakázány rozvody, antikoncepce i potraty. Přesto byl v roce 1967 prodáno ve Španělsku milion antikoncepčích tabletek! Čili zákaz tu byl, ale se nepraktizoval. Vlk (církev) se nažral a koza (veřejnost) zůstala celá. Tewnto racionální přístup je pro celou Francovu úru příznačný.
5. Koloniální politika. Španělsko v době Francovy diktatury mělo v podstatě už jen jedno významné zámořské území – protektorát v severním Maroku. Navíc to bylo území, na které byl Franco emočně velmi vázán – tam zažil své první vojenské úspěchy a odtud vzešlo i povstání, které ho přivedlo k moci: Přesto dal Maroku v roce 1963 autonomii a v roce 1968 nebránil vyhlášení nezávislosti.
6. Vzdělání. Jako každý diktátor ani Franco vzdělání příliš nefandil – ostatně univerzity byly stálým ohniskem neklidu, protesty studentů musel několikrát násilně potlačovat a byly přitom i lidské oběti. Nicméně nehnal svůj odpor do extrému jako Salazar v Portugalsku, který z Portugalců udělal národ analfabetů, ostatně v roce 1966 uvolnil Franco i cenzuru tisku a v roce 1967 vyhlásil dokonce – k nevůli katolické církve – svobodu náboženského vyznání.

               Ať tak či onak, Španělsku se na konci Francovy vlády dařilo mnohem lépe než na jejím začátku. Anarchie třicátých let zůstala jen odstrašující vzpomínkou, životní úroveň stoupala a Španělsko se zbavilo své politické izolace. I když Franco vstup do EU rezolutně odmítal, měla jeho země nakročeno k integraci do evropských struktur. Bilance života španělského diktátora je tedy velmi rozporuplná. Zůstaly za ním statisíce mrtvých, potlačování lidských práv, ale i země připravená na vstup do vyspělého světa.

               Prezident Nixon řekl u příležitosti Francovy smrti 20. listopadu 1975 (Franco umíral dlouho a v bolestech, protože ho jeho straníci v předtuše – která se i vyplnila – že s jeho smrtí se zhroutí celý jeho systém – udržovali nehledě na jeho utrpění na životě, jak dlouho to ještě šlo) „Generál Franco byl vždy věrný přítel a spolehlivý spojenec Spojených států.“

               Soudit ho bude jen Bůh. Zda v něj opravdu věřil, je na pozadí jeho činů těžko říct, ale nekompromisně hájil víru v něho. Vlastní svědomí zřejmě neměl.