Může přinést tak zvrácená ideologie jako je fašismus i něco pozitivního? Bozen je důkazem, že i z činů vedených jednoznačně zlým úmyslem, může vzniknout něco pozitivního.

               V roce 1919 bylo smlouvou ze Saint Germain jižní Tyrolsko přiřčeno Itálii a odtrženo od zbytku země. S hranicí v Brennerském průsmyku se ostatně Rakušané nesmířili dodnes. V té době žilo v provincii Bozen 7000 Italů, zbytek obyvatelstva mluvil německy. Mussolini se rozhodl tuto zemi romanizovat. Nejen, že v Bozenu dostávali místa úředníků a policistů výhradně Italové (hlavně z chudého jihu, kde nebyly pracovní příležitosti), ale tekly sem i státní investice při budování průmyslu, který měl přivábit italské dělníky. A protože se tyto investice na rozdíl od Kalábrie nerozkradly, město z nich profituje dodnes. Všechna předměstí Bozenu jsou průmyslové konglomerace (i když tradiční tyrolské ovocné sady a vinice sahají až k prvním bytovkám) a město narostlo na 100 000 obyvatel. V roce 1939 pak udělal Mussolini deal s Hitlerem. Jižní Tyroláci dostali možnost vystěhovat se do Říše, 75 procent z nich se rozhodlo to udělat. Hitler potřeboval vojáky do armády i osadníky v nově dobytých územích. Mnoho mladých mužů padlo ve válce, která se jich vlastně netýkala, hodně z nich se po válce vrátilo zpět. Boj o sebeurčení německy hovořícího obyvatelstva dostal nový podnět při setkání více než třiceti tisíc Tyroláků na hradě Sigmundskron na předměstí Bozenu v roce 1957 výkřikem „Pryč od Tridentu“ aktivisty Silvia Magnaga (Jižní část Jižního Tyrolska okolo města Tridentu byla a je totiž na rozdíl od bozenské provincie většinově italská.) Zápas o autonomii trval dlouho, vyžádal si i mrtvé a dlouholetá vězení „teroristů“. Nakonec ale provincie dostala v roce 1992 autonomii, žije tedy za své a žije si velmi dobře.  K posledním šarvátkám mezi italsky a německy hovořícími občany došlo v roce 2002, když se městská rada Bozenu rozhodla přejmenovat náměstí před Mussoliniho triumfálním monumentem z náměstí vítězství na náměstí svobody, což ovšem následně dnes už většinově italsky hovořící obyvatelstvo Bozenu odmítlo.

té doby je klid. Společná proklamace Itálie a Rakouska o tom, že nemají sporných otázek, byla ostatně podmínkou přistoupení Rakouska k EU v roce 1995. I tyrolští Němci si zvykli na to, že se na ulicích města hovoří převážně italsky, i když se ulice jmenují po tyrolských osobnostech s převážně německými jmény. U městské katedrály je památník na tyrolského národního hrdinu Petra Mayra, popraveného 19.února 1810. Byl to jeden z nejbližších spolubojovník Andrease Hofera, který dostal díky prosbám své manželky, se kterou měl pět dětí možnost si zachránit život lží. Odmítl ale lhát, že o dekretu o zákazu nošení zbraní nikdy neslyšel, a proto Francouzům nezbylo nic jiného než ho popravit. Prostě pravý hrdý Tyrolák. Dnes ovšem skoro všichni obyvatelé města hovoří oběma jazyky a nažívají v míru, Dokážou ocenit, že Jižní Tyrolsko je jednou z nejbohatších provincií Itálie, hned po Piemontu a před Lombardií nebo Římem.

               Městský progres poznáte sami. Budování města ještě neskončilo, do centra se probíjíte staveništi a průmyslovými komplexy a udělat fotku nějaké památky, abyste na ni neměli stavební jeřáb, je skutečná výzva. Ovšem centrum města je klidné, malebné a parkování v podzemním parkovišti pod Walterplatzem není sice právě levné, ale pohodlné a příjezd bezproblémový.

               Je zajímavé že Bozen neleží na řece Adiži, tedy německy Etsch, která je osou údolí od Brenerského průsmyku až k Veroně, po které se museli po celá staletí vydávat němečtí císaři na svá italská tažení. Strategickou úlohu při těchto cestách hráli místní církevní vládci, biskupové v Brixenu a Tridentu, se kterými musel být císař zadobře, aby se do Itálie podíval (a stejně tak i s městskou radou města Verony). Bozen hrál v té době podružnou úlohu, tomu odpovídá i jeho poloha na soutoku řeky Talfer (italsky Talvaro) a Eisack (Isarco), které se do Adige vlévají až po několika kilometrech vzdálenosti od města.

               Ten Waltherplatz se jmenuje po Waltherovi von Vogelweide, dvornímu básníkovi císaře Friedricha II., který se prý v blízkosti Bozenu narodil.

Tento první a zřejmě nejslavnější minesänger středověku tvořil své verše v němčině – tedy v jihotyrolském dialektu, který se němčině vzdáleně podobá, což bylo na začátku třináctého století něco nevídaného. Ovšem císař, který už tehdy vyhlásil válku svaté církvi a tím i jí kontrolované latinské poezii, Walthera podporoval a pomohl mu k dnešní slávě. Jeho velká socha stojí uprostřed náměstí, které nese jeho jméno.

               Na kraji náměstí stojí městský dóm.

Je impozantní, stojí zato ho navštívit. Je zde pochován rakouský arcivévoda Rainer, jeden z mnoha synů císaře Leopolda II., bratr arcivévody Johanna a císaře Františka. Rainer byl v letech 1818–1848 vícekrálem království Lombardsko-benátského, vytvořeného na Vídeňském kongresu. Poté co v revolučním roce 1848 na svou funkci rezignoval, koupil „Palazzo Capofranco“, na Walterově náměstí. Rainerova syna Heinricha zde v roce 1889 navštívila císařovna Sissi a zasadila na dvoře strom ginkgo biloba.

Dnes je z něho obrovský strom a samozřejmě kult – vše co souvisí s habsburskou, a tedy rakouskou historií města, má obrovský potenciál stát se kultem – a na Sissi, jak už jsem vzpomenul v mém článku o Meránu, budete v Jižním Tyrolsku narážet všude.

               V katedrále je hned několik blahoslavených (žádný svatý) jako Heinrich z Bolzána, který žil na začátku čtrnáctého století, Johann Nepomuk von Tschiderer (narozený v onom paláci Capofranco, ovšem už v roce 1777), blahořečený Janem Pavlem II. v roce 1995 a Josef Mayr Nusser, civilní pracovník bozenského děkanátu, který se stal obětí nacistické ideologie. Poté, co se Itálie přidala na stranu spojenců a vyhlásila Německu válku, obsadilo Německo severní Itálii. Etničtí Němci v Jižním Tyrolsku byli povinni narukovat do německé armády. Nusser byl povolán ke zbraním SS, odmítl ale přísahat věrnost vůdci. Za to byl trest smrti. Po cestě do koncentračního tábora v Buchenwaldu zůstal stát vlak několik dní na nádraží v Erlangenu a vězni umřeli v přeplněných dobytčích vagónech hladem a žízní. Tak i Josef Mayr Nussser. Byl blahořečen papežem Františkem v roce 2017.

               Kousek od katedrály je kostel Dominikánů. Pro řadu kostelů v Bozenu přišel osudový den 29. března roku 1944. Tehdy podnikli spojenci na město masívní nálet, protože Bozen byl logicky důležitým uzlem v zásobování německých jednotek na italské frontě. Místo nádraží ovšem bomby trefily jak kostel Dominikánů, tak i Františkánů. Kostel svatého Mikuláše vedle dómu pak zmizel úplně. Jizvy v stavbách bozenských kostelů jsou nepřehlédnutelné. Ale jako zázrakem zůstala zachována kaple svatého Jana Křtitele, to nejcennější nejen v kostele Dominikánů, ale zřejmě i v celém Bozenu. Tuto kapli si nechal jako pohřebiště své rodiny postavit někdy okolo roku 1330 florentský bankéř Giovanni de Bartolomeo di Rossi. A nechal ji vyzdobit krásnými freskami, které zhotovili umělci Giottovy školy. Bozenské fresky se tedy podobají těm Giottovým v Padově jako vejce vejci a sám bankéř je zobrazen i se svou manželkou klečící pod křížem s Ježíšem Kristem. Nejcennější freskou je ale „Triumf smrti“ jako obraz posledního soudu – to zobrazení smrti opravdu nahání strach.

               Když projdete úžasným zeleninovým trhem, který se v Bozenu pořádá každý den, dojdete k Františkánům. Z původního kostela toho zbylo málo, na zachované stěně jsou fresky bratrů, kteří to někam dotáhli, papežů, kardinálů, biskupů, a hlavně doktorů teologie. Františkáni na vzdělání vždy dbali.

               Zajímavých kostelů je v Bozenu ještě několik, nejstarší vůbec je románský kostelík „Svatý Jan na vsi“. Pak je zde kostel Řádu německých rytířů s erby a vlajkami významných členů řádu. I jeho věž padla za oběť bombardování v roce 1944. A pak je tu neorománský kostel „Svatého srdce Ježíšova“, postavený v roce 1909 k stoletému výročí tyrolského povstání proti Francouzům nebo nenápadný kostel Kapucínů s velkou klášterní zahradou přímo v centru města.

               Ještě víc než kostelů, je v Bozenu a jeho okolí hradů. Jeden z nich, Maretsch, je přímo ve městě a je ho možné navštívit. Jsou v něm renesanční fresky. Nádvoří vypadá, jako by ho odlili z betonu po úspěšném zásahu spojenecké bomby, ale kastelánka mě ujistila, že ten vzhled nemá s druhou světovou válkou nic společného. Na samém severním okraji města je hrad Firmian. Někdejší hrad Sigmundskron, kde začal v roce 1957 boj za tyrolskou autonomii. Dostal své jméno po tyrolském vládci nazývaném v originále „Sigmund der Münzreiche“, čili česky „Zikmund bohatý na mince“. Ovšem Zikmund dokázal bohatství země, těžící velká množství stříbra, rozfofrovat i mnohem nesmyslnějšími akcemi jako byla koupě tohoto hradu. I množství nemanželských dětí šlo do peněz. Nakonec ho zbavili vlády a poslali do předčasného důchodu – na tehdejší dobu to byl hodně humánní způsob odstavení vládce od moci. Dnes je v této zřícenině hlavní z pěti muzeí Reinholda Messnera, v dnešní době zřejmě nejslavnějšího Tyroláka, pokořitele Mount Everestu bez kyslíku, který jako první dokázal vylézt na všech čtrnáct osmitisícovek – na některé dokonce i několikrát.

To muzeum je věnované logicky horám, horolezectví a kultuře Tibetu a stojí za to si tam zajet. Dalšími hrady u Bozenu jsou Runkelstein odkud jede lanovka na San Genesio, hrad Flavon Haselburg jižně od města, či hrad Gries na pravém břehu Talferu. Když už jsme u těch lanovek, další „Funikulare“ tedy lanovka Funivia de Renon, vyjíždí v severním cípu starého města u kostela Sankt Magdalena a míří nad město do Oberbozenu, odkud je na město z výšky 1221 metrů nad mořem nejkrásnější výhled. A ještě jedna lanovka, tentokrát na levém břehu Eisacku směřuje do výšky 1134 metrů ke kostelu v Colle-Kohlern. Takže pokud máte dost času, můžete si město prohlédnout shora až ze tří různých úhlů.

               Ale Bozen nejsou zdaleka jen kostely a hrady. Nákupní ulice se soustřeďují v Laubengasse a v Josef Steinert Strasse, které jsou mezi sebou propojeny několika pasážemi – od úplně úzké, kde projde jen jeden člověk až po krásné nákupní. Vzhledem na horské ale v letních měsících i horké klima města jsou obchody v podloubích nebo v pasážích, jedna z nich – Galeria Greif -je přímo na Walterplatzu. Pro shopping je tedy Bozen víc než způsobilý.

               Zajímavé je provázání historické a moderní architektury. Někdy to až vyráží dech, jako například obrovská budova městského divadla, díla architekta Marca Zanusa (staré divadlo bylo zničeno při spojeneckém bombardování v roce 1943).

To nové divadlo z obrovských mramorových kvádrů je skutečně dechberoucí, naštěstí je hned v blízkosti romantická zahrada kláštera kapucínů.

               Mussoliniho vítězný monument je na druhém břehu řeky Talvera, takže vzhled města nekazí. Přírodovědecké muzeum se nachází v blízkosti kostela Řádu německých rytířů a je v renezanční budově, kterou nechal v letech 1500–1512 postavit císař Maximilián – tehdy patřil Bozen k habsburskému impériu.

Ovšem Bozen by nebyl Bozen bez svého archeologického muzea a v něm uchovávané nejslavnější evropské mumie – ledovcového muže Ötziho.V roce 1992 ho našli turisté v průsmyku Ötztalských Alp. Přivolán byl Reinhold Messner a ten posoudil, že se Ötzi nachází na italské straně průsmyku – prý to bylo dobrých sto metrů za státní hranicí. Rakušáci mu to nikdy neodpustili a dělají si na slavnou mumii stále nároky – ostatně své jméno dostal po Ötztalu a to je jednoznačně rakouské údolí. Rakušáci mu tedy zřídili truc muzeum v Ötztalu a když už nemají originální mumii, vystavují tam její kopii. V Bozenu je originál v archeologickém muzeu, protože se ale na prohlídku vpouštějí jen malé skupiny turistů, je potřebné si prohlídku zarezervovat.  

               Než na vás dojde, můžete se toulat po bozenských uličkách, obdivovat krásu zeleninového trhu či bloumat po nesčetných obchodech v podloubích a pasážích města. Dát si sklenku skvělého jihotyrolského vína či aperolspritz v nesčetných barech nebo tyrolské speciality v mnoha hospodách. Nebo ochutnat tyrolskou specialitu prvního řádu a to je „speck“, čili tyrolská slanina. A pozor! Nezapomenout na už v Meránu vzpomenutý jablkový štrúdl. Vzhledem na onu už zmíněnou produkci milionu tun jablek ročně (ale jen tisíce tun hrušek) se musí ta jablka nějak spotřebovat (i když většina se samozřejmě vyváží). Logicky tedy nabízí jablkovou šťávu a jablkový štrúdl každý bar a každá restaurace.

               Dokud jste tedy jablkový štrúdl neochutnali, neopouštějte Tyrolsko. Byla by to ignorace místní kultury. A Tyroláci jsou hrdý a na své tradice citlivý národ.

Merano – Meran

Moje žena má poměrně velké nároky. Procestovala se mnou celou Itálii a vždy našla nějaké mouchy. Pokud tedy prohlásí, že se do určitého města zamilovala a že se tam chce vrátit, je to třeba brát vážně. A to se právě stalo v Meráně.

Musel jsem jí dát zapravdu. Merán (italsky Merano, protože si Ital nedovede představit, že by slovo ukončil souhláskou) má opravdu obrovský potenciál, aby se do něho člověk zamiloval.

Založila ho tyrolská hrabata, sídlící na blízkém kopci na hradě Tirol jako obchodní město a akceptovala i to, že toto nové město bylo pravidelně každé jaro zaplavováno vodou řeky Passer, přítoku řeky Adige, tedy německy Etsch – to když začalo na horách tání sněhu.

Jenže zlatá doba města začala až o hodně později, když byly objeveny horké prameny, kterým byl přiřčen díky vysokému obsahu radonu léčivý účinek. A když se ve městě objevila v roce 1870 císařovna Elisabeth – Sissi se svou chorlavou dcerou Marií Valérií a když se tam dokonce v roce 1889 ještě jednou vrátila, bylo definitivně vymalováno.

Křivka slávy města šla od této chvíle strmě nahoru. A s ní i počty návštěvníků. Merán tedy nepotřeboval ke své prosperitě průmysl, vystačil si zcela s turistickým ruchem. A tak je tomu i dnes. Okolo města jsou ovšem nekonečné ovocné plantáže a vinice, které jsou vysazeny dokonce i na tak strmých terasách, že to vyráží dech. Těch milion tun jablek, které Jižní Tyrolsko ročně vyprodukuje (a 600 000 kilo medu, protože bez včel by to nešlo) se někde vypěstovat musí. A jihotyrolská vína jsou velmi dobrá, ať už červený Lagrein nebo bílý Tramín, ale i jiné druhy, rostoucí na horských svazích v příjemném středomořském klimatu. Teplý vzduch z jihu totiž dorazí až sem, přes hory na sever to už ale nedá a zůstane zde v údolí viset. Stejně jako dešťové srážky. Čili v Jižním Tyrolsku se urodí úplně všechno. Včetně palem, které lemují i promenádu v Meránu a doplňují tak – pro Středoevropana trochu nečekaně – panoráma zasněžených třítisícovek.

Ty léčivé prameny vyvěrají na levém břehu řeky a jsou zde dnes Terme s mnoha bazény s teplou vodou, ideální pro návštěvu především po namáhavém dni v horách.

Dnes je to moderní budova připomínající velkou kostku, ovšem všude je vidět, že Merán rostl jako lázeňské město. Jak obrovský Kurhaus (Lázeňský dům), tak krytá promenáda – Wandelhalle jsou postaveny ve stylu Secese, tedy stylu, který koncem devatenáctého století vládl rakouské (a nejen rakouské) architektuře. Ve Wandelhalle se setkávali lázeňští hosté od března, či dubna, jak to dovolilo počasí, ke koncertům či jen k debatám u kávy. Původně zde stála takzvaná Wandelbahn ze dřeva v letech 1890–1891 pak byla tato nahrazena železnou konstrukcí firmy Gridl (která postavila například i Palmenhaus ve vídeňském Schönbrunnu). A ta zde stojí dodnes. U řeky pak zve k procházkám široké a krásně vybudované nábřeží se spoustou květin.

Tady se procházel i Franz Kafka, který byl v Meránu v roce 1920 na tříměsíčním léčebném pobytu. Radonová voda jeho tuberkulóze sice příliš nepomohla, na jeho pobyt ale upomíná vyšší hospodářská škola, která nese jeho jméno.

Dominantou města je ovšem velká budova divadla, postavená v roce 1900 architektem Martinem Düflerem.

Německy hovořící obyvatelstvo ho nazývá jednoduše „Stadttheater“, Italové mu říkají „Teatro Puccini“. Kultovní operní autor Giacommo Puccini zde byl v roce 1928, jako vzpomínku na tuto jeho návštěvu bylo divadlo v roce 1937 v době fašistické diktatury pojmenováno „Pucciniho divadlo“ – německé obyvatelstvo města toto jméno nikdy tak úplně neakceptovalo. Budova je z venku klasicistická s jen diskrétními secesními prvky, vevnitř je to ovšem čistá secese, jak se na tuto dobu patřilo.

Meran je natlačen mezi řeku Passer a hory. Je to tedy dlouhé a úzké město, z někdejšího opevnění se zachovaly dvě městské brány, jedna „Bozentor“, čili Bozenská brána je obrácena ve směru k řece, odkud přicházely pravidelné záplavy, v hospůdce nad ní prý rád sedával meránský kat. Druhá zachovalá brána „Paseirertor“ uzavírala město ve směru do údolí řeky Passer, tudy vedla cesta přes průsmyky Jaufer a Brenner do Innsbrucku a do Německa. Touto branou vstupovala do města tyrolská hrabata, když sem sestoupila ze svého hradu Tyrol.

Osou města je Laubengasse.

Je to dlouhá nákupní ulice se spoustou obchůdků, butiků a restaurací, s podloubím na obou stranách, na ní stojí i – poněkud nudná – městská radnice a tato cesta vás zavede k hlavnímu kostelu v Meránu, ke kostelu svatého Mikuláše. Na stěně kostela vás pozdraví freska se svatým Kryštofem. Ten měl přinášet ve středověku štěstí. Kdo se na něj podíval, v ten den nemohl zemřít. Trojlodní chrám je gotický s moderními skleněnými vitrážemi v oknech a s gotickým vyřezávaným oltářem. Hned vedle je kaple svaté Barbary, která velmi připomíná klasické italské křtitelnice a nemůžu se ubránit podezření, že k tomuto účelu i sloužila. Oficiálně kaple sloužila jako kostnice, v kryptě pod ní byly ukládány kosti nebožtíků, pro něž už nezbylo místo na místním hřbitově. Tomu odpovídá i poněkud morbidní výzdoba kaple. Jsou zde dvě schránky s kostrami dvou svatých mučedníků Paulana a Telia. Při nejlepší vůli jsem o nich nic nezjistil, ani na internetu, ani v Oxfordském lexikonu svatých, a dokonce ani v knize Schaubera a Schindlera o svatých v průběhu celého roku, kde jsou uvedeni skutečně prakticky všichni, kteří svatořečení dosáhli. Jediné, co jsem zjistil, že sem byli dodáni v roce 1730 z římských katakomb. U vchodu na stěně je taky freska se svatým Kryštofem (zřejmě aby lidi nemuseli jít za roh podívat se na toho většího na stěně kostela.

Zhruba uprostřed Laubengasse je odbočka doleva k sedačkové lanovce. Jezdí se na ní po jednom a prospekt slibuje, že vás zaveze k Hradu Tirol, tedy k sídlu někdejších tyrolských hrabat. Není to tak úplně pravda. Od horní stanice lanovky máte sice úžasný výhled na město Merán shora, ale k hradu je to ještě skoro hodinu poměrně rychlé chůze. Přičemž směrovky slibují v pravidelných dvacetiminutových odstupech, že je to k hradu právě těch dvacet minut. Zřejmě byla stejná směrovka vyrobena víckrát a pak byla umístěna v pravidelných rozestupech na cestě k hradu. Zejména poslední úsek vedoucí mezi kvetoucími stromy pod vesnicí Dorf Tirol stojí ale za procházku už sám o sobě.

Hrad za návštěvu stojí. Začali ho budovat někdy okolo roku 1120, poslední rozšíření provedla hraběnka Markéta Maltausch, Hrad ztratil na významu až když noví zemští vládci, Habsburkové, přenesli hlavní sídlo do pro ně výhodněji položeného Innsbrucku. Na hradě je výstava k dějinám Tyrolska s obrazy tyrolských hrabat. Najdeme zde i portrét nešťastného bratra Karla IV. Jana Jindřicha, který se marně snažil zbavit panenství Markétu Maltausch, než bylo jeho manželství s ní rozvedeno pro manželovu impotenci. Je zde krásná dvouposchoďová kaple a ve věži výstava k boji Tyrolska za autonomii poté, co bylo jižní Tyrolsko po první světové válce připojeno k Itálii. Tento boj, který kulminoval po druhé větové válce, skončil až v roce 1992, ještě v osmdesátých letech Tyroláci zapalovali auta italských dovolenkářů. Hrad Tirol, odkud tyrolská hrabata vládla, dostal zejména v devatenáctém století postavení národní svatyně – odtud vyhlásil národní hrdina Andreas Hofer v roce 1809 obnovení staré zemské ústavy, kterou zrušil Napoleon, když daroval Tyrolsko svému vazalovi Bavorsku. Sem přijížděli tyrolští básníci, aby zde tvořili verše a malíři, aby malovali. Město Merán darovalo hrad v roce 1816 císaři Františkovi I. Ovšem až v letech 1878 až 1914 proběhly restaurační práce, které hrad zachránily před rozpadem v roce 1940 pak byly určité části novostaveb, které narušovaly gotický dojem, z hradu zase odstraněny.

Okolo Merána jsou i další lanovky, nejznámější je zřejmě M 2000, který vás zaveze skutečně do výšky 2000 metrů nad mořem, odkud je možno vyrážet na horské túry.

V městském parku před kostelem Svatého Ducha je socha císařovny Sissi. A hned vedle kavárna nesoucí její jméno, tedy Elisabeth. Okolo řeky Passer je pak promenáda, která dostala její jméno, protože císařovna, jak známo, pokud nemohla jezdit na koni, chodila na dlouhé a hodně rychlé procházky, aby se udržela v kondici a nepokazila se jí postava, na kterou byla tak hrdá (trošku anorexie u toho bylo taky). Okolo řeky vede takzvaná Winterpromenade až k mostu Steinerner Steg. Byl to dlouho jediný most, který dokázal přečkat každoroční povodně – solidní práce z kamene, řeku na něm překračovala i rakouská císařovna.

Jenže to nejkrásnější v Meránu je na jeho okraji a je to zahrada zámku Trautmansdorff.

Ne nadarmo byla vyhlášena v roce 2005 nejhezčí italskou zahradou (a že je tu tuhá konkurence) a v roce 2013 dokonce mezinárodní zahradou roku. Podle mého soudu právem. Chvilku jsem měl pocit, že jsem zřejmě už umřel a nacházím se v ráji. Samozřejmě zaslouženě, vždyť jsem si to svým příkladným životem zasloužil. Spousty růží, palem, azalek, rododendronů, citroníků, na své si přijdou nejen oči, ale i nos, všude to krásně a opojně voní – jen škoda, že tulipány už v květnu odkvétaly, jinak by to bylo ještě úžasnější. Uprostřed nesmí samozřejmě chybět jezero s kavárnou a na svazích kopce, na který zahrada naléhá – samozřejmě stezka Sissi. Při své druhé návštěvě v roce 1889 sídlila císařovna právě v zámku Trautmansdorff a aby jí vyhověli, vybudovali narychlo štěrkem vysypané cestičky ve svahu kopce – opět pro její kondiční procházky. Ty cestičky sice časem zarostly, ale současní Meráňané objevili kouzlo a komerční potenciál této historický sporné postavy s neodolatelným šarmem a cestičky znovu našli, vyčistili, posypali novým štěrkem, takže není problém celou dopolední procházku císařovny absolvovat – tedy pokud máte chuť a kondici. Samozřejmě zde Sissi upomíná její busta. Cestička vás zavede až k vyhlídkové terase Trautmansdorff, visící vysoko nad zahradou, není to nic pro lidi se závratí, ale pohled odtud je úžasný.

A pak se dá jít ještě výš až k „Zahradě lásky“. Je tam krásně, jenže je to hodně vysoko a moje drahá žena mínila, že láska neláska, ona tak vysoko nepoleze. A tak jsem tam dorazil sám, ale stálo to i tak zato.

U zámku je velká restaurace a na terase před zámkem na lavičce s knihou v ruce – hádejte jednou kdo – samozřejmě Sissi.

To už jsme neodolali a nechali se s ní vyfotografovat náhodnými kolemjdoucími turisty – výběr jsme měli velký. V restauraci jsme si dali tyrolské národní jídlo –jablkový štrúdl – pokud jste si ho nedali, nesmíte Jižní Tyrolsko opustit. Dokud byly ještě v Evropě hranice, určitě se to na nich kontrolovalo. Mimochodem není to chybná investice, štrúdl byl skvělý, těch jablek je v Tyrolsku opravdu víc než dost.

Na samý konec tohoto příspěvku ale musím oslovit mé nové krajany ze Štýrska. Merán má totiž velmi blízký vztah k jejich zemi. Samozřejmě to souvisí se „štýrským princem“ Johannem. Pro těch několik málo mých čtenářů, kteří o něm ještě neslyšeli: Johann se narodil v Toskánsku jako osmý syn budoucího císaře Leopolda II. Když se tatínek stal císařem, přesídlil do Vídně a poté, co se negativně zapsal do dějin ve válce proti Napoleonovi v roce 1809, kdy měl lví podíl na porážce u Wagramu, se stáhl z veřejného života. Koupil si ve Štýrsku v blízkosti Mariazellu statek Brandhof a dal se do reformování Štýrska. Nebyly to jen experimenty s pěstováním plodin v podhorských podmínkách a osvětové přednášky. Založil obilní burzu, která sedlákům garantovala pevné ceny při výkupu obilí, pojišťovnu Grazer Wechselseitige, u níž se mohli pojistit proti neúrodě nebo banku Sparkasse, dávající malé úvěry. Štýrské peníze tak neputovaly do Vídně, ale zůstávaly ve Štýrsku, což byl základ místního blahobytu. Kromě toho založil po vzoru své babičky Marie Terezie báňskou vysokou školu, kde Carl Friedrich Christian Mohs vymyslel škálu tvrdosti nerostů – pamatujeme si ji aspoň částečně, všichni jsme se to museli ve škole učit – nejtvrdší je samozřejmě diamant.

Jenže za životní partnerku si milý Johann vybral dceru poštmistra z Bad Aussee Annu Plochl, což byl na tu dobu nesmírný skandál. Deset let trvalo, než si na bratru – císaři Františkovi – vymohl povolení k sňatku. A aby ten skandál nebyl tak velký, povýšil císař milou Annu na hraběnku z Merána. Johann nato koupil u Merána ve vesnici Schenna zámek. Jeho syn Franz pak přesídlil do Jižního Tyrolska natrvalo a když pak Johann v roce 1859 zemřel (až do smrti vykonával funkci starosty v městečku Stainz ve Štýrsku), pověřil jeho syn architekta Morize Wapplera vybudováním mauzolea v novogotickém stylu, které mělo sloužit jako rodinná hrobka.

Hotová byla v roce 1869 a v tom roce sem přenesli i ostatky arcivévody Johanna. Poté sem byla pochována v roce 1885 i jeho manželka Anna a později i syn Franz s manželkou. Ta hrobka uprostřed tyrolských hor je krásná. Blízký zámek je už poněkud přejetý časem a dá se navštívit ve fixní návštěvní časy – když jsme tam byli, byl právě zavřený. Samozřejmě je v Schenně hotel „Erzherzog Johann“ a městečko má družbu s – jednou můžete hádat – samozřejmě se štýrským Stainzem.

Schenna je od Merána vzdálena asi deset kilometrů do kopce údolím řeky Passer, a i odtud jezdí lanovky do hor. Městečko je hezké, má dva kostely, zajímavě zabudované jeden do druhého (a samozřejmě s freskou svatého Kryštofa na venkovní zdi), pěkné centrum s radnicí a restaurací Schlosswirt, s terasou a výhledem na mauzoleum. A samozřejmě si tam můžete dát jablečný štrúdl, ale nejen ten. K tyrolským specialitám patří knedlíky s nejrůznější náplní od mletého masa, sýrů, přes různé druhy zeleniny až po červenou řepu a Tyroler Gröstl. Je to poměrně jednoduché jídlo, na pánvi opečené brambory s cibulí, špekem (špek se nabízí v Tyrolsku na každém rohu, jsou zde i obchody, které se na něj specializují), kousky masa nebo jelítkem a navrch se podává volské oko. Na první pohled nic moc, ale chutná to dobře, zejména při lyžování je to moje oblíbené jídlo v polední pauze.

Když budete mít štěstí jako my, že navštívíte Schennu v první květnovou neděli, kdy se slaví svátek svatého Floriána, zažijete i velkou slavnost místních dobrovolných požárníků. Ke kostelu pochodovala pod tyrolskými prapory velká dechovka v tyrolských krojích, pak velké množství požárníků v uniformách, opět pod vlajícími prapory. Ostatně i v Meránu jsme zažili velké procesí s obrazem Panny Marie, opět v krojích a s vlajícími prapory. Tyroláci si své tradice nenechají vzít, stále je v nich kousek jejich národního hrdiny, rebela Andrease Hofera. Minimálně v Meránu je italský vliv marginální a všude se domluvíte německy.

A přesto právě ta směs rakouského a italského zřejmě dodává Meránu onen zvláštní šarm. Je tam pořádek jako v Rakousku, ale architektura má italský nádech, vše je uděláno s velkým vkusem. A je tam neskutečně mnoho květin – to je očividně dáno místním klimatem.

Čili důvodů, proč se do Merána zamilovat, měla moje manželka víc než dost.

               Ne, není to na Moravě! Když jsem se dozvěděl, že pojedeme do lázní do této obce, šel jsem ji hledat na mapě. Samozřejmě staromódně – můj syn by dostal záchvat smíchu – na mapě Jugoslávie z roku 1994 – a tu obec jsem vůbec nenašel. I když jsem věděl, kde mám hledat.

               Dobrá, na internetu je, má celých 719 obyvatel a s dalšími k ní přidruženými 28 vesničkami dokonce 6200 – ono se to nasbírá.

               Ale když Moravské Toplice navštívíte, vidíte hned, že místní blahobyt je mladý. V roce 1960 se rozhodla Titova socialistická Jugoslávie hledat ropu. Proč se rozhodli vrtat právě v tomto koutu země, nemám ponětí, každopádně místo ropy navrtali v hloubce 1400 metrů teplou vodu. Místní hned pochopili šanci, která se jim naskytla – Slovinci byli vždycky podnikaví, neporovnatelně podnikavější než ostatních sedm svazových zemí někdejší Jugoslávie. Už v roce 1962 tu vznikl první bazén, dnes tu stojí hned několik obrovských luxusních čtyř – a pětihvězdičkových hotelů a velké terme T 3000 s obrovským tobogánem. Místní tvrdí, že je největší ve střední Evropě, pokud ne v celé Evropě.  Viděl jsem ho a trochu mi běhal mráz po zádech – můžou mít pravdu, takové monstrum jsem ještě nikde neviděl – ovšem nebyl jsem všude.

               Hotely Termal (očividně nejstarší bezprostředně vedle oněch velkých lázní), Livada (největší), Ajda a Vivat (poněkud stranou a o to klidnější) poskytují ubytování stovkám hostů – pobyt tu vyjde na polovinu toho, co by člověk platil v 20 kilometrů vzdáleném Rakousku (Bad Radkesburg). Kromě toho je tu velká apartmánová vesnice Prekmurska Vas a samozřejmě nemůže chybět ani golfové hřiště s osmnácti jamkami v bezprostřední blízkosti lázní. Prostě sází se na luxus – a sázka vychází.

               Ubytovali jsme se v hotelu Vivat (volbu nám usnadnilo, že laborantka pracující v praxi mé ženy pochází právě z Moravských Toplic.) Ubytování v apartmánu s balkónem velmi dobré, jídlo bezchybné a koupání buď v „bílé vodě“ – to je pramen, který navrtali v hloubce 900 metrů a prýští z něho silou 24 litrů za sekundu voda o teplotě 55 stupňů Celsia, nebo v „černé vodě“ z hloubky 1257 metrů s teplotou 66 stupňů – ten hle pramen je méně vydatný a dodává jen 2 litry za sekundu. Samozřejmě jsou ty pramen ochlazeny na velmi přijatelnou teplotu 32 stupňů ve velkém vnitřním bazénu nebo na 39 stupňů v malém – to je ona „černá voda“, která ale nebyla vůbec černá, asi ji nějak odbarvují.

               Samozřejmě že mi to nedalo, abych se neprošel po vesnici a zjistil jsem s překvapením, že je nábožensky kalvínská. Kostel „Dobrého pastýře Ježíše“ je jednoduchý zejména vevnitř, jak to Kalvínovo učení přikazuje. V jiné části občiny v Bogojině postavil kostel dokonce nejslavnější slovinský architekt Jože Plečnik. Je to sice oficiálně „Kostel nanebevstoupení“, ale jeho neoficiální jméno je „Bílá holubice“.

               Ta kalvínská současnost mě přiměla, abych se zamyslel nad historií tohoto regionu. A objevil jsem, co jsem nevěděl. Slovinsko historicky do roku 1918 neexistovalo. Když vznikalo v roce 1918 „Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, byla slovinská část tohoto novotvaru vytvořena z Krajnské marky v okolí Ljubljany, hrabství Celje a části Štýrska. (Přímořské oblasti od Koperu až po Portorož dostali Slovinci od tatíčka Tita až po druhé světové válce, kdy jugoslávský vládce rozdělil od Itálie získanou Istrii mezi své dětičky – Chorvaty a Slovince.)

Všechno to byly části Rakouska, a tedy katolické země. S jedinou výjimkou, a to bylo právě Prekmurje. Tenhle malý kousek na levém břehu řeky Mur, tedy jakési „Zamuří“, maďarsky Muravidék patřil totiž ke království Uherskému. Proto zde mají místní obce nejen slovinské, ale i maďarské názvy. Samotné Moravské Toplice se jmenují maďarsky Alsómarác, nebo taky Toplitz, hlavní město regionu Murská Sobota se jmenovala Muraszombat.

               Celý tento prťavý region má 950 čtverečních kilometrů a žije zde něco okolo 76 000 obyvatel. Jak už jsme psal, hlavním městem je Murská Sobota s okresní nemocnicí a hradem, severní část směrem k maďarské hranici, takzvané Goričko, je kopečkovitá zem vyhlášená za národní přírodní park. Nejvyšší kopec má sice jen 417 metrů nad mořem, je zde ale spousta stezek zejména pro cyklisty – centrem je městečko s jednoznačným jménem Grad – a je tam opravdu velký hrad, který dominuje krajině.

               V roce 1918 se rozpadla Rakousko-Uherská monarchie. V Uherské části se k moci dostal v březnu 1919 komunista Béla Kun. V zemi zavládl rudý teror a spousty lépe situovaných Maďarů a maďarských intelektuálů volily útěk ze země. Byli ochotni podniknout proti nové komunistické moci cokoliv, dokonce podpořit i separatistické tendence národnostních menšin žijících na území Uherska. V dubnu 1919 pod vedením hraběte Istvána Bethléna vytvořili ve Vídni „Protibolševický výbor“.

               Tak byla v 29.května 1919 provolána z balkónu hotelu Dobray v Murské Sobotě (dnešní hotel Zvezda) samostatná „Murská republika“.

Iniciátorem byl Vilmos Tkalecz, slovinský důstojník rakouské armády. Provolání obsahovalo výzvu na maďarskou vládu, aby respektovala právo na sebeurčení národů, v tomto případě Slovinců, kteří zde tvořili většinu (koneckonců se touto poučkou oháněl Lenin, který byl Kunovým vzorem). Béla Kun ale v tomto případě na svůj velký vzor v Petrohradě zapomněl a vyslal do Prekmurja armádu. Tkálecz měl všehovšudy 600 ozbrojenců. Po šesti dnech byli vytlačeni do Rakouska a tam ve Feldbachu odzbrojeni a internováni. Ale jepičí život Murské republiky byl přece jen podnětem k tomu, aby v Trianonu rozhodli, že tato oblast bude Maďarsku odňata. Nestala se sice samostatnou, ale byla přičleněna k slovinské části nově vytvořeného království, z kterého se měla stát Jugoslávie.

               Maďaři na toto příkoří nezapomněli. Ihned poté, co německá vojska v roce 1941 přepadla Jugoslávii a jugoslávská armáda po pouhých jedenácti dní bojů 17. dubna 1941 kapitulovala, zabralo Maďarsko, jakožto Hitlerův spojenec, Prekmurje a začlenilo ho do Maďarského státu. Zbytek Slovinska si rozdělily Německo (Jižní Štýrsko a oblast Kranjske Gory) a Itálie (Údolí Soči a Ljubljanu).

               Součástí Maďarska zůstalo Prekmurje do konce války. V roce 1945 se vrátilo zpět do Jugoslávie a zůstalo tam do roku 1991, kdy bylo vyhlášeno samostatné Slovinsko.

               Z uherské historie tu zůstalo místní nářečí, které má údajně hodně maďarských prvků, maďarsky znějící příjmení – hned za hranicí s Rakouskem nás přivítala „Gostelnica Vörös“, kalvínská protestantská víra a nepřehlédnutelné prvky v místní kuchyni.

               Především „Bograč“ se až příliš podezřele podobá klasickému maďarskému guláši. Tedy ne tomu, co za maďarský guláš s knedlíkem považujeme my, je to mnohem spíš to, co Slováci nazývají kotlíkovým gulášem. Pravý maďarský guláš je totiž hovězí maso vařené s brambory, cibulí, česnekem, paprikou, zda do něho patří i mletý kmín, bobkový list, majoránka a rajský protlak, nevím, do Bograče ale určitě tyto ingredience patří. I v tom názvu to tak zní, “bogrács” znamená v maďarštině kotlík, malý nebo velký, v podstatě jedno jaký, čili tato slovinská specialita bude jednoduše kotlíkový guláš.

               Jiná místní specialita Je „Bujta repa“, která má z mého pohledu zase nemálo prvků ruského (nebo ukrajinského, ty dva se prý liší) boršče. Jí se prý tradičně první den zabijačky, kromě červené řepy a vepřových žeber sem patří proso, cibule, česnek, sádlo, mouka, mletá paprika, pepř, bobkový list a majoránka.

               Ovšem TA SPECIALITA je Gibanica a to už jsme u typické slovanské moučné stravy.

Tenhle pořádně sladký koláč má osm vrstev. Jedna z nich je tvarohová, druhá ořechová, třetí jablková se skořicí a čtvrtá maková, do které se kromě smetany přidává i bílé víno – a ne právě málo. Tyto vrstvy se prokládají lístkovým těstem, jen ta nejspodnější vrstva má těsto jiné, nezjistil jsem, jaké.

               Jestliže navštívíte Premurje – a není to vůbec špatný nápad, můžete se vyhnout Bograči i Bujte Repe“, ale pokud jste si nedali Gibanicu, tak jste tady prostě nebyli. I když je to jídlo proklatě sladké a syté – smetana dělá svoje.

                Mimochodem, pokud byste chtěli takto získané kalorie zase vydat, v podstatě v každém hotelu se dají půjčit jízdní kola a národní park Goričko samozřejmě láká a vítá. Cyklistické stezky podél silnic jsou vybudovány nebo se budují. Slovinci se skutečně snaží, aby hosty přilákali.

               „Káhira je největší a nejvýstavnější město Egypta, arabského světa a Afriky, má svou atmosféru, svůj svéráz, své kouzlo. Široké bulváry s budovami o deseti a dvaceti poschodích nejmodernějšího stylu se v ní střídají s křivolakými uličkami nejtradičnějšího Orientu, zdobí ji čtyři sta mešit se štíhlými minarety a čtyřicet chrámů s kříži na věžích, starobylé bazary v pasážích sousedí v ní s luxusními obchodními domy a malebnými tržišti pod vysokým nebem. Může se pochlubit dvaceti muzei, deseti divadly, pěti vysokými školami, stovkou parků a zahrad pod korunami palem a jedním z nejkrásnějších nábřeží na světě.“

               Tak tenhle text napsal Vojtěch Zamarovský ve své knize „Jejich veličenstva pyramidy“. Přiznám se, že jsem pochyboval, zda Zamarovský navštívil skutečně stejné město jako já, totiž Káhiru. Ovšem on tam byl v roce 1986 kdy mělo toto město „jen“ devět milionů obyvatel. Dnes je to neskutečné mraveniště, v němž se tísní dvacet dva milionů lidí a naprostá většina z nich je hrozně chudých. Má to samozřejmě co dělat s demografickou situací. Když do Egypta dorazil v roce 1798 Napoleon, měla Francie 35 milionů obyvatel, a Egypt dva. Dnes má Francie (včetně masívní imigrace z arabského světa) 65 milionů obyvatel, Egypt 110 milionů. Egypt je sice velká země s milionem čtverečních kilometrů území, což ho řadí na 29.místo na světě, ovšem obyvatelstvo se tísní na necelých pěti procentech tohoto území, zbytek je neobyvatelná poušť. Masy lidí se tedy tlačí do velkých center, kde se jejich život mění na každodenní brutální boj o přežití.

               Samozřejmě, pokud by člověk chtěl poznat současný Egypt, nesměl by tam jet s cestovní kanceláří. Což jsme udělali my. Byl to tedy výlet do Egypta pro začátečníky a nemůžu se zlobit, že jsme viděli jen povinný základní program.  I když náš průvodce v Egyptském muzeu poněkud podrážděně pravil, že je pro něho zajímavé poslouchat věci, které obvykle vypráví on. Potom jsem už radši zmlkl. Ovšem bylo přece jen praktické něco o starém Egyptě vědět, náš druhý průvodce Mustafa, který nás provázel od Asuánu po Luxor, nebyl totiž právě nejpracovitější a většinou nám dal na prohlídku chrámů „volný čas“ aby ho sám mohl strávit ve stínu před chrámem. Pak byly moje znalosti egyptské kultury hodně užitečné – pochlubím se, že například umím přečíst kartuši s jménem faraona Ramsese. Prozradím, že je to dost jednoduché, jméno začíná logicky písmenkem „R“ a to znázorňovali staří Egypťané slunečním kotoučem, protože tento byl ztotožňován s bohem Re (a samohlásky se nepsaly). Ostatně to bylo první písmenko, které přečetl Jean-Francois Champolion, který tajemství hieroglyfů rozluštil.

               Turista z Evropy se tedy musí smířit se skutečností, že je pro bídou trápené Egypťany především obětí. Ne snad loupežného přepadení, kriminalita je údajně v Egyptě nižší než v Evropě – ale jako konzument služeb, o které většinou vůbec nestojí. Ať už je to koupě suvenýrů, různého zboží (pozor oblečení z vychvalované egyptské bavlny, nabízené v bazarech, je skoro výhradně z Číny), či jízda taxíkem nebo drožkou. Za bakšiš se dostanete do zavřené koptské katedrály stejně jako do kvůli rekonstrukčním pracím uzavřeného chrámu boha Chonsua v Karnaku. Prostě Egypťan vidí v člověku s bledou pletí a s fotoaparátem na krku zdroj peněz zaručující večeři – když jsme tam byli, byl právě ramadán, a tak mohli Egypťané začít jíst a pít až po západu slunce, oběd tedy nebyl žádné téma. Což neplatilo tak úplně. První den jsme ještě vyjednali s naším průvodcem Hašibem, že na oběd nikam nepůjdeme, protože se před Velikonocemi taky postíme. Nelíbilo se mu to, ale akceptoval to. Druhý den se nás už na nic neptal. Prostě nás s řidičem odvezl do jedné restaurace, posadil ke stolu a než jsme mohli začít protestovat, předložili před nás na stůl předkrmy a pak i trochu grilovaného mletého masa a zeleniny. Za takové dvě porce a dvě lahve vody jsme zaplatili 38 euro. Záhada vysoké ceny byla rychle objasněna. Jak Hašib, tak i řidič si z restaurace odnášeli velké plastikové tašky plné jídla, očividně na ramadánovou večeři – nemyslím, že něco platili.

               Zjistil jsem, že jsem zaťatý a nepřizpůsobivý Evropan. Bydleli jsme v hotelu nedaleko letiště, tedy hodně daleko od městského centra. Do tohoto centra by bylo možné dostat se taxíkem. Objednat taxi v hotelu nebyl žádný problém, čelo se mi ale rosilo potem při představě, že se budu muset dostat i nějak zpátky. A pak bude samozřejmě cenu diktovat taxikář. Předpokladem takového výletu je mnoho peněz v hotovosti, kreditní karty se za peníze nepovažují. Půjčit si auto a pokusit se dosáhnout městského centra po vlastní ose by se rovnalo sebevraždě. I turistický průvodce naléhavě varuje před podobnými bláznivými nápady. Odhadoval jsem své šance na přežití v káhirské dopravě zhruba na třicet minut.  Možná má doprava ve městě nějaká pravidla, ale pokud je má, tak jsem je neodhalil – tedy až na to, že se jezdí – převážně – vpravo. Přednost v jízdě tam ještě nezavedli a na křižovatkách byly sice i semafory, ale podle mého soudu mají čistě dekorativní funkci. Změna světla na semaforu na jízdě našeho autobusku nic nezměnila.

               Vyrazit na procházku pěšky se prý v městském centru dá. Nevím, nedostali jsme se k tomu. Ale když jsme se v Luxoru chtěli projít na tamější nilské nábřeží, které bylo vzdáleno pouhého půl kilometru, nedokázali jsme to. Přes les taxikářů před hotelem jsme se ještě nějak probili, ale pak přišli drožkaři, snažící se nás vtáhnout do své drožky třeba i násilím. A když jsme vzdorovali, vysloužili jsme si agresivní nadávky – naštěstí v arabštině, takže nevím, jak mě drožkař nazýval – podle výrazu jeho tváře ale ničím hezkým. Nezbylo, než snahu o procházku vzdát a vrátit se do hotelu. Prostě jsem na to neměl nervy ani dostatek hotovosti v peněžence. Egyptské libry přitom nejsou u drožkařů ani taxikáři příliš vítanou měnou – mnohem raději mají dolary nebo eura. Je to dáno obrovskou inflací, se kterou ani ta současná česká nedokáže držet krok ani zpovzdálí. Když se Egypt v roce 1922 osamostatnil, převzal jako svou měnu britskou libru. Ta měla tehdy hodnotu pěti amerických dolarů. Současná hodnota egyptské libry je tři centy a neustále klesá.

A tak jsem bohužel neviděl ani náměstí Tahir, ani ono nejkrásnější nábřeží na světě. A to, i když jsme se přiblížili k Nilu na dosah – Egyptské muzeum je v centru města a od Tahiru ho odděluje jen vysoká budova hotelu Hilton. Nepřipravil jsem se dostatečně, abych vyvíjel na našeho Hašiba dostatečně velký tlak (nevěděl jsem, že je to TAK BLÍZKO!). Ale zřejmě by ani důkladná příprava na našem osudu nic nezměnila. Hašib měl nemocnou kyčel, a proto nehodlal jít ani metr víc než musel a představa, že by nás pustil na procházku bez osobního dohledu, byla pro něho noční můrou. Místo toho jsme měli v programu návštěvu bazaru – což jsem OPRAVDU nepotřeboval – ovšem bylo těžké se v té jedné uličce přeplněné lidmi ztratit, na což Hašib, který zůstal v autě, správně vsadil.

               Káhira tedy pro mě zůstala mraveništěm lidí žijících v domech, které jsou částečně ve stavu zrodu a částečně ve stavu rozpadu, mnohé z nich prodělávají obě fáze současně. Sociální byty prezidenta Násira (se kterým měl socialistický tábor tak srdečné vztahy, že Egypťanům vybudoval hráz Asuánské přehrady), byly otřesné díry.

V těch muselo být bydlení mnohem horší než v těch nejhorších rómských slovenských koloniích, jaké jsem zažil v Spišském Bystrém nebo ve Spišském Štiavniku v osmdesátých letech minulého století. Některým chyběla střecha, ale měly na stěně připevněnou klimatizaci. Nač je klimatizace bytu, který má ve stěnách díry, jsem tak úplně nepochopil – ale nepochopil jsem i mnoho jiných věcí.

               Na cestách po Evropě jsem si zvykl parafrázovat Johna Travoltu z filmu „Pulp Fiktion“, který tam říká o Holandsku: „Je to tam všechno jako u nás, jen jsou tam takové malé rozdíly.“ Tentokrát jsem tuto větu parafrázovat nemohl – nebyly tam malé rozdíly, ani rozdíly velké, bylo tam prostě všechno úplně jinak. Mohl jsem se podívat i na zeleninový trh, ale označit ho jako „malebné tržiště pod vysokým nebem“, jak to učinil Zamarovský, bych se neodvážil. Nebe bylo sice vysoké ale malebného jsem tam neviděl nic – jen neskutečné hemžení neuvěřitelného množství lidí.

               V Káhiře jsou i moderní nová sídliště (stavěná na okraji města v poušti, protože v Egyptě je zákonem zakázáno stavět na úrodné půdě) a dokonce i sídliště s velkým odpočinkovým parkem – je to ve směru na Gízu, kam vede sedmiproudová dálnice. Kolik obyvatel Káhiry si ale takový luxus může dovolit, nedokážu odhadnout. Zdálo se, že hodně těchto bytů je prázdných a to přesto, že domy byly hotové. To je dost zvláštní stav, většina domů (i hotelů) nikdy dostavěná není. Za nedostavěný dům se totiž (podobně jako v Turecku nebo i v Řecku) neplatí daň z nemovitosti. Proto vždy na nejvyšším poschodí trčí do nebe dráty jako znamení, že majitel hodlá přistavět další poschodí – a to může trvat roky, případě i celou věčnost.

               Po cestě do centra jsme míjeli „Město mrtvých“, tedy centrální hřbitov.

Rozkládá se na obrovské ploše několika čtverečních kilometrů – každá rodina má svůj domeček, kde jsou dva hromadné hroby, jeden pro muže, druhý pro ženy – muži tedy nesmí být míchání se ženami ani po smrti – možná proto, aby měli aspoň po smrti trochu klidu. Ty domy se velmi liší velikostí a kvalitou – některé z nich se nápadně podobají Násirovým sociálním bytům, významní muži si naproti tomu dali postavit paláce, dokonce i s mešitami, nad městem mrtvých se jich tyčí spousta.

               Dominantou historické Káhiry je pevnost, kterou zde dal postavit v letech 1173–1186 legendární vládce a dobyvatel Jeruzaléma Saladin (egyptsky Salah-al Din).

Pevnost ještě trochu stojí – byla poškozena zemětřesením v roce 1992. Toto zemětřesení sice mělo sílu „jen“ 5,8 stupňů Richterovy stupnice čili v Tokiu by se nepohnul ani lísteček, v Káhiře ovšem mělo za následek 500 mrtvých a 50 000 bezdomovců. Po pravdě řečeno, ani současné domy – s výjimkou staveb státních úřadů, muzeí a nemocnic – mi nepřipadaly zrovna odolné vůči zemským otřesům. Egypťanům se ještě nepodařilo za třicet let tu Saladínovu pevnost opravit, zřejmě čekají, až to za ně udělá někdo jiný. Dominantou je tzv. „Alabastrová mešita“ neboli mešita Muhammada Aliho.

Ne nejedná se o slavného amerického boxera, který se původně jmenoval Cassius Clay, ale o zakladatele moderní egyptské královské dynastie. Egypťané k němu mají nevyhraněný názor. Mluví o něm jako o „Albánci, kterého do Egypta přivezli Francouzi“, nemůžou ale upřít, že tomuto muži za mnoho vděčí. Třeba i za tuto dominantu tyčící se nad městem. Ovšem obložení z alabastru, které mělo původně pokrýt celou mešitu, je nedokončené, protože potomci tohoto krále se po jeho smrti na původní projekt prostě vykašlali.

               Egypt přišel o samostatnost v roce 1517, kdy byl dobyt Turky a sultán Selim nechal posledního mameluckého vládce Tumana brutálně zavraždit. Poté, co Egypt dobyli Napoleonovi Francouzi – a ukázali tam žijícím Arabům, na jakém pokladu sedí, aniž by o jeho ceně věděli – a ti byli poté vyhnáni Angličany, prosadil se v politických bojích právě onen „Albánec“ Muhammad Ali. V roce 1805 pozval na večeři elity mameluků, což byla vládnoucí kasta egyptské společnosti a nechal je všechny povraždit. Poté balancoval šikovně mezi tureckou vládou „Velké Porty“ v Istanbulu (protože Egypt zůstával formálně součástí Osmanské říše) a Brity, pod jejichž ochranou (protektorátem) rozšířil svůj vliv na Jordánsko, Sýrii a jeho vojska stála dokonce několikrát před Konstantinopolí – tedy Istanbulem.

Založil tak novou egyptskou vládnoucí královskou dynastii, která skončila až v roce 1952 pučem důstojníků, kteří přinutili odstoupit posledního krále Fárúka. Prvním „prezidentem“ se stal Abdul Násir s příklonem ke komunistickému táboru, vystřídán pak po své smrti Anvarem Sadatem, který zase hledal spojenectví v USA a smířil se s Izraelem, což ho stálo život. Po atentátu na něho v roce 1981 přišla třicetiletá éra Husního Mubaraka, ukončená „arabským jarem“ v roce 2011. Poté, co si Egypťané ve svobodných volbách zvolili islámské fanatiky v čele s prvně demokraticky zvoleným prezidentem Mohammadem Mursím, který zemi přivedl během jediného roku své vlády do politické izolace a k ekonomickému krachu, převzala vládu opět armáda a poté, co generál Al Sasí vysvlékl uniformu, byl „zvolen“ prezidentem a jeho obrazy jsou teď na všech nárožích a vládních budovách.

               Mešit je v Káhiře opravdu hodně a velkých. Například mešita Al Hasana, kde je pochován iránský šáh Réza Páhlaví. Po svém útěku z Iránu po revoluci v roce 1978 našel nakonec azyl právě v Egyptě, kde zemřel na rakovinu prostaty v roce 1980. Nejvíc se mně líbila mešita Ibn Tuluna, která je i největší, ovšem ani jedna z nich není pro turisty a k tomu křesťany volně přístupná, a to ani naboso. Fotografovat zvenku jsme je mohli.

               Do Káhiry jezdí ovšem běžný turista, aby navštívil egyptské muzeum a pyramidy v Gíze a Sakáře. Tento program jsme úspěšně absolvovali. Samozřejmě, že egyptské muzeum je něco naprosto výjimečného.

Člověk mohl o Egyptě hodně číst a prohlížet si fotografie a filmy, ale když stojíte před oním křeslem, na jehož opěradle natírá faraonovi Tutanchamonovi jeho manželka Anchesenamon rameno olejem, je to zážitek s oněmi obrázky neporovnatelný. Viděl jsem toto křeslo na fotografiích už možná stokrát, ale přesto mi realita vyrazil dech. Fotografovat jsem tam mohl (na rozdíl od sálu, kde je Tutanchamonova posmrtná zlatá maska), ale když jsem se na tu fotografii potom podíval, bylo to obrovské zklamání. Některé věci je třeba vidět prostě živě.

               Jakož i ty pyramidy. Dnes stojí vlastně už ve městě nebo na jeho okraji – Gíza už s Káhirou srostla do jednoho komplexu).

Z dálky nevypadají nějak impozantně, ale když člověk přijde až k nim a pochopí jejich velikost (jen jedna řada kamenů, vážících 17 tun ve spodní řadě je vysoká jako člověk – tedy moje žena, já jsem přece jen trošku přesahoval. Kdo chce, může vlézt i do pyramidy – buď do Cheopsovy (Chúfevovy) nebo do Chefrenovy (Chafreho) – ta druhá je levnější a lístky snadněji sehnatelné.

U faraonova sarkofágu, kde vás za bakšiš rád vyfotografuje přítomný Arab, je sgrafity prvního archeologa a vykrádače hrobů Giovanniho Belzoniho, který se sem dostal 2.března 1818. Trošku náročnější je si představit, jak tyto pyramidy vypadaly, když byly nově hotové. Jejich povrch byl totiž pokryt vápencovými deskami, které reflektovaly slunce a zářily bíle do dálky a jejich špičky byly pokryty zlatem. Navíc stojí pyramidy na vyvýšenině nad nilským údolím, které vám leží se svými palmami, poli ale i bytovou zástavbou u nohou. Představa opravdu beroucí dech. Ale jen představa.

               Slavná sfinga je o kousek dál – hlídala přístup k pyramidám a měla odstrašit zloděje.

Což se jí nepodařilo. U ní je městečko hemžící se obchůdky a prodavači suvenýrů. Zdálky vypadal hotel Cleopatra krásně. Zblízka, když člověk viděl, kolik smetí a špíny se válí před jeho vchodem, spíš odpudivě.

               Dnešní Egypťané se sice považují za potomky Egypťanů dávných, kteří tato neuvěřitelná díla dokázali postavit, mají s nimi ale hodně málo společného. Ta stará kultura zmizela nejprve pod pískem, aby se pak přesunula do muzeí, z atmosféry někdejší jedné ze dvou nejstarších kultur světa mnoho nepocítíte. Pochopíte brzy, že Egypťané mají vztah k oněm památkám čistě komerční, nikoliv emocionální, jak by se na potomky prastaré kultury patřilo. Káhirská univerzita má fakulty vyučující snad všechny jazyky světa – i fakulta bohemistiky má údajně 198 studentů. Jde jen o jedno – naučit se jazyk natolik, aby Egypťan mohl provázet turisty v jejich jazyce. Výsledky jsou někdy pochybné. Náš průvodce Mustafa hrdě tvrdil, že studoval na univerzitě v Káhiře germanistiku. Jeho lámaná němčina odpovídala té mojí někdy okolo roku 1998/1999. Ale nezbylo než být spokojen. Byli jsme turisty se základním programem – pokud bych chtěl víc, musel bych si zřejmě objednat – a zaplatit – soukromého průvodce. Nevím, jestli to zkusím. I když by mě to náměstí Táhir, nilské nábřeží, budova parlamentu či palác krále Fárúka dost láká.