Category: Blog


Feb
2013

Österreichische Post

categories: Blog


Sie befördert die Postsendungen möglicherweise nicht mehr in der Kutsche (obwohl ganz sicher bin ich nicht) sonst hat sich aber seit der Zeiten des Kaisers nicht viel verändert.

Natürlich bin ich selbst schuld. Ich bin nämlich umgezogen und habe somit meine Adresse geändert. Das ist im alten guten Österreich unanständig und ich muss Konsequenzen tragen. Zu meiner Verteidigung kann ich aber sagen, dass ich nicht freiwillig umgezogen bin. Unsere Frau Landesrätin hat nämlich beschlossen, dass unseres Krankenhaus, oder genauer gesagt unsere Abteilung, überflüssig ist und es notwendig sei, diese zu schließen. Das nächste Krankenhaus ist doch nur lächerliche 70 Kilometer entfernt und bei ein bisschen Glück (natürlich darf auf der Strecke Murau-Judenburg zu keinem Unfall kommen, was dort leider ziemlich oft passiert) kann ein Rettungswagen diese Entfernung in einer Stunde und 15 Minuten zurücklegen.

Also wechselte ich unfreiwillig und arbeite jetzt im Krankenhaus Wagna in der Südsteiermark. Mein Hauptwohnsitz ist damit nicht mehr Stolzalpe, sondern Gössendorf südlich von Graz.

Weil ich ein ordentlicher Bürger bin, ging ich vor meinem Umzug zur Post in Murau, gab meine neue Adresse ein und unterschrieb einen Nachsendungsvertrag für drei Monate, in denen die Post für eine Gebühr von 11,90 Euro meine Postsendungen von der alten auf die neue Adresse umleitet. Die Probleme begannen aber bereits bei der Angabe meiner neuen Adresse. Der Computer war nicht bereit zu akzeptieren, dass ich in Gössendorf leben will. Als die Postbeamtin unsere Postleitzahl eingegeben hatte, erschien ihr automatisch als Ort Hausmannstätten. Dort haben wir nämlich unser Postamt. Weil ich jedoch befürchtet habe, dass es auch in Hausmannstätten eine Schulstraße gibt (- später stellte sich  heraus, dass meine Befürchtungen unbegründet waren  denn es gibt in Hausmannstätten nur eine „Schulgasse“), weigerte ich mich mit aller Kraft, dass es so bleibt.

„Schauen Sie,“ sagte ich. „Wir dürfen das nicht so lassen. Sonst kommt meine Post nach Hausmannstätten und dort wohne ich nicht.“

„Das ist kein Problem,“ meinte die Beamtin. „Wir kriegen die Post dann wieder zurück.“

„Was werden Sie dann tun?“

„Das ist doch klar,“ erklärte sie mir. „Wie werden die Sendung dem Absender als unzustellbar zurückschicken.“

„Das ist aber, glaube ich, nicht der Sinn unseres Vertrages, für den ich Ihnen 12 Euro bezahlt habe. Ich will meine Post erhalten.“

„Das wird wahrscheinlich nicht gehen,“ sagte sie mir. „Ich kann nichts dafür, mir schreibt es der Computer so vor und das kann man nicht ändern. So ist halt das Programm.“

Ich glaubte zuerst, ich wäre in einem falschen Film, zum Schluss brachte ich sie aber fast gewaltsam – ich bin sogar hinter den Schalter gegangen – dazu, dass sie zumindest zu dem Namen der Strasse den Namen der Ortschaft, also Gössendorf hinzugefügt hat.

Es scheint, dass die Masnahme erfolgreich war, meine Post kommt an. Ich war nur überrascht, dass auch die Sendungen, die mir die Post selbst schickt, an die alte Adresse geschickt und dann umgeleitet werden. Ich ging also zu meiner neuen Post in Hausmannstätten, um auf diese Ungereihmheit aufmerksam zu machen.

„Aber was wollen Sie?“ sagte mir die Beamtin in dieser neuen Filiale überrascht. „Sie haben doch einen Nachsendungsauftrag und so bekommen sie doch alles zugestellt.“

„Den Vertrag habe ich nur für drei Monate,“ sagte ich ihr, „Was passiert danach?“

„Sie wollen, dass Ihnen die Post auch danach zugestellt wird?“ wunderte sie sich.

„Ich möchte, dass sie mir auf Dauer zugestellt wird. Ich dachte, wenn ich meine Adresse bei der Post in Murau geändert habe, dass es auch im System geändert worden ist und die Österreichische Post weißt jetzt also, dass ich wo anders wohne.“

„Das stellen Sie sich aber viel zu einfach vor,“ sagte mir die Dame. „Die Post, das ist ein sehr kompliziertes System, lieber Herr. Sie müssen an die schreiben, die Ihnen die Sendungen schicken, damit sie ihnen ihre Sendungen an die neue Adresse senden können.“

„Eben,“ sagte ich. „Der Absender ist Österreichische Post und deshalb bin ich hier, also in einer Postfiliale um das zu ändern.“

„Das können wir aber nicht,“ belehrte sie mich. „Das müssen Sie im Internet tun.“

„Das habe ich bereits probiert, aber es geht mir nicht. Vielleicht tue ich etwas falsch und vielleicht können sie mir dabei helfen.“

Die Dame trat wirklich in Internet ein, sogar auf die gleiche Seite, mit der ich Tag davor vergeblich gekämpft hatte. „Es geht nicht,“ meldete sie mir dann. „Aber machen Sie sich keine Sorgen, sie werden die Post doch noch ganze drei Monate bekommen.“

„Und danach?“ wollte ich wissen.

„Danach natürlich nicht mehr,“ antwortete sie ruhig. „Aber die Menschen werden Sie am Ende trotzdem finden. Denn wenn ihre Sendungen zurückkommen, werden Sie nach Ihrer neuen Adresse forschen.“

Resigniert habe ich das Postgebäude verlassen. Ich verstand, dass man nichts machen konnte, weil die Post nicht im Stande war meine Adresse zu ändern.

Bald danach entstand mir aber ein neues Problem. Eingeschriebene Sendungen müssen nämlich von der Post persönlich abgeholt werden. Der Postmann kommt vormittags um 11 Uhr, wirft meistens nur die Nachricht über die Sendung in den Postkasten und verschwindet.

Auf dem Gemeindeamt in Gössendorf gibt es eine Dienststelle der Post, wo man die Postsendungen abholen könnte. Es ist kaum hundert Meter von meinem Haus, die Damen dort sind sehr lieb und hilfsbereit. Ich bin also davon ausgegangen, dass es sich um eine Art Dienst für den Kunden handelt, damit er nicht bis nach etwa 3 Kilometer entfernte Hausmannstätten gehen muss. Ich gebe zu, ich war naiv, als ich es dachte. Das Gemeindeamt hat nämlich von acht Uhr in der Früh bis drei viertel vier offen, natürlich mit einer Mittagspause zwischen zwölf und halb drei. Ich bin aber mit meiner Arbeit in Wagna um drei fertig, dann gibt es Dienstübergabe, bis ich mich umgezogen habe, ist es Viertel nach drei und ich brauche 35 Minuten Autofahrt, um das Gemeindeamt in Gössendorf zu erreichen. Also fahre ich zwischen 3:50 und 3:55 am  Amt vorbei, was gerade um fünf bis zehn Minuten zu spät ist um meine Sendungen abzuholen.   Auf meinem Weg nach Hause fahre ich aber an dem Postamt in Hausmannstätten vorbei, das bis 18 Uhr offen hat. Naiv wie ich warte kam mir der Gedanke, dass die Post meine Sendungen nicht weiter nach Gössendorf leiten müsste. Wenn sie sie ganz einfach in Hausmannstätten liegen lässt könnte ich sie von dort abholen. Ich äußerte diesen Wunsch auf der Post, leider erfolglos:

„Dafür sind wir nicht zuständig,“ sagte mir die Beamtin. „Das wird von Zustellungsbasis bestimmt.“

„Ist das weit?“ fragte ich. „Könnte ich nicht hingehen?“

„Niemand darf dort hingehen,“ antwortete sie mir empört. „Ich gebe Ihnen aber die Telefonnummer, versuchen Sie sich mit Ihnen dort verständigen.“

Ich habe es versucht.

„Das geht doch nicht,“ sagte mir eine Dame am Telefon. „Sie wohnen in Gössendorf, das steht hier klar geschrieben, sie müssen also Ihre Sendungen vom Gemeindeamt abholen.“

„Ich schaffe es aber nicht,“ widersprach ich. „Ich fahre an dem Gemeindeamt immer fünf Minuten zu spät vorbei. Auf der Post in Hausmannstätten würde ich das aber problemlos schaffen. Ich fahre ohnehin täglich an der Post dort vorbei.“

„Wie stellen Sie sich das vor?“ empörte sich die Dame auf dem anderen Ende der Telefonleitung. „Was würden dazu Ihre Nachbaren sagen?“

„Das verstehe ich nicht,“ wandte ich ein. „Warum sollte meine Nachbaren interessieren, wo ich meine Post abhole?“

„Das glauben Sie nur,“ belehrte sie mich. „Leute erfahren alles. Dann würde jeder wollen, dass wir ihm die Sendungen bei der Post lassen und wir würden hier ein Kuddel-Muddel haben.“

„Ich glaube, dass der Kunde seine Post dort abholen dürfte, wo es ihm passt,“ versuchte ich noch widersprechen.

„Mein lieber Herr!“ sagte sie mit erhobener Stimme. „HIER GEHT ES DOCH GAR NICHT UM DEN KUNDEN! HIER GEHT ES UM DIE ORDNUNG!“

Ich habe endlich kappiert wie groß mein Irrtum war. Wenn es gar nicht um den Kunden geht, habe ich natürlich keine Chance.

„Ich schaffe es aber wirklich nicht die Post abzuholen,“ sagte ich.

„Das Gemeindeamt ist doch schon in der Früh offen,“ belehrte sie mich.

„Ja, ab acht, ich fahre aber bereits viertel nach sechs fort und  komme knapp vor vier zurück und deshalb kann ich meine Post nicht abholen.“

„Wenn Sie sie nicht abholen, wird sie von Gössendorf an uns zurückgeschickt,“ sagte sie. Ich spürte einen Funken Hoffnung. „Dann könnte ich sie von Ihnen abholen?“

„Wie stellen Sie sich das vor?“ wunderte sie sich. „Wir haben doch unsere Vorschriften. Nicht abgeholte Sendungen sind wir verpflichtet an den Absender zurückzuschicken.“

„Also habe ich keine Chance an meine Post zu kommen.“

„Sprechen Sie mit dem Bürgermeister,“ beriet sie mich. „Er würde villeicht die Arbeitszeit verlängern.“

„Das glauben Sie wirklich?“ wunderte ich mich über ihre Naivität.

„Das glaube ich natürlich nicht,“ sagte sie ruhig. „Probieren könnten Sie es aber. Es bleibt Ihnen ohnehin nichts anderes übrig.“

Wahrscheinlich wirklich nicht. Selbstverständlich habe ich noch eine Möglichkeit, nämlich immer, wenn eine eingeschriebene Sendung kommen würde, Urlaub zu nehmen. Also, ich bitte euch, wenn Sie mir etwas schicken wollen, dann nicht eingeschrieben. Sonst kann Ihre Sendung als unzustellbar zurückkommen. So viel Urlaub habe ich nicht.

In der Kaiserszeiten wäre es mir wahrscheinlich ähnlich gleich gegangen.

Zumindest hoffe ich so.                  ?

 


Feb
2013

Pochybná naděje rakousko-uherské monarchie – František Ferdinand d´Este

categories: Blog, Historie


Tato rozporuplná postava našich dějin je mimo jiné úzce spjata s Čechami a kdo ještě nebyl na zámku Konopiště, měl by tento deficit rozhodně dohnat. Zejména návštěva privátních komnat na prvním poschodí je naprosto jedinečným zážitkem, tak intimní pohled do života rodiny nejvyšší šlechty nenabízí zřejmě žádný jiný zámek nejen v Čechách a na Moravě, ale možná nikde na světě.

Přiznám se, že mám s tímto člověkem dost velké problémy, když jej mám posuzovat a když mám odhadnout, jaký by byl jeho vliv na zachování Rakousko-Uherské monarchie, kdyby jej netrefila 28.června 1914  v Sarajevu kulka atentátníka Gavrila Principa. Neplatí na něj ani má schémata, jež jsem uvedl v Zločinech českých králů, musím u něj předpokládat psychickou poruchu jiného typu.

Na jedné straně to byl člověk moderní a pokrokový, otevřený reformám, věrný manžel a obětavý otec. Jen namátkou vzpomenu, že zámek Konopiště měl první výtah v Čechách, Franz Ferdinand nechal i fotografovat každou stěnu zámku, protože už tehdy vše dokumentoval pro pojišťovací společnost – pojištění domácnosti byla věc naprosto nová, Konopiště ji ale mělo. Franz Ferdinand byl také velký zastánce a podporovatel elektrifikace, v jeho štábu se tvořily plány na modernizaci zastaralé rakouské armády a byl připraven po svém nástupu na trůn reformovat monarchii ve federální stát.

Na druhé straně to ale byl nevyrovnaný násilník s chorobnou touhou střílet na vše živé, nehodlající se podrobovat zákonům a nenávidící vše cizojazyčné, zejména pak Maďary. Neváhající spráskat sluhu na zámku bičem jen proto, že okamžitě nezametl stopy po jeho kočáru. Člověk jenž nedokázal svým projevem nikdy budit sympatie a jehož úmysly – většinou pokrokové a perspektivní budily díky jeho projevu nedůvěru.

Narodil se v Grazu 18.prosince 1863 velmi nevyrovnanému manželskému páru. Na jedné straně byl jeho otec arcivévoda Karel Ludvík, popisovaný jako hodný a rodinný typ člověka bez politických ambicí, pro nějž byla jeho rodina vším. To on přivedl své syny k lovu, nechával je stříle už od dvanácti let. Skutečný lovec je ovšem milovníkem přírody a to on skutečně byl. Jeho nejstarší syn František Ferdinand převzal pouze onu lásku k střílení na živé tvory, jež se mu stala doslova obscecí. Franzova matka Maria Anunziata z království Neapol/Sicílie byla naproti tomu žena až chorobně ambiciózní, mající ale jen velmi málo mezilidských vztahů. Bylo to zřejmě dáno i její chorobou. Trpěla na tuberkulózu, na niž nakonec v roce 1871, když bylo Františkku Ferdinandovi osm let, i zemřela Přesto, že ji lékaři varovali před dalšími těhotenstvími a předvídali jejich zhoubný vliv na její zdravotní stav, její ctižádostí bylo porodit budoucího rakouského císaře. Narušený vztah císaře Františka Josefa s císařovnou Alžbětou/Sissi byl už v té době všeobecně znám a jejich jediný syn Rudolf nevzbuzoval svým zdravotním stavem příliš velké naděje na dlouhý život. Mladší císařův bratr Maximilián vedl od roku 1864 svůj marný boj o mexickou korunu, v němž nakonec v roce 1867 přišel o život. Tím se dostal manžel Marie Anunciaty Karel Ludvík na druhé místo v následnictví císařské koruny a jeho děti měly poměrně dobré šance jednou tento trůn získat. (Což se nakonec v podstatě i stalo, poslední rakouský císař Karel byl vnuk Karla Ludvíka a Marie Anunziaty). Maria Anunziata dokázala přes všechna varování lékařů porodit ještě dva další syny Otta a Ferdinanda Karla, než ji její choroba udolala. Paradoxně ji život stál porod jediné dcery Margarety Sofie (nar.1870), po jejímž porodu choroba vypukla naplno a po necelém roce agresivního průběhu ji udolala. Otec se chlapcům snažil  ztrátu matky ze všech sil vykompenzovat, což se mu i do značné míry podařilo, cituplní výchova se ale na charakterech chlapců nijak zvlášť neprojevila. Všichni, nejen František Ferdinand,  byli psychicky   labilní  a sociálně problematičtí a nepřizpůsobiví – Otto proslul svými sexuálními eskapádami a nakonec zemřel na syfilis, Ferdinand Karel trpěl depresemi a oženil se nakonec s dcerou pražského universitního profesora, což znamenalo definitivní vyloučení z habsburské rodiny. Chlapci museli tedy podědit citovou nevyrovnanost po své matce a ta je pak provázela po celý život. I nejstaršího z nich.

Jinak se k němu totiž osud přes smrt matky nezachoval nijak zle.  Už v roce 1873 se arivévoda Karel Ludvík oženil podruhé. Přestože mu bylo již čtyřicet let a za ženu si bral osmnáctiletou Marii Terezu portugalskou, získal v druhé manželce skutečně velmi dobrou ženu a jeho synové milující nevlastní matku. (z manželství vzešly dvě dcery, nevlastní sestry Františka Ferdinanda). Jestliže ke své vlastí matce nedokázal František Ferdinand nikdy navázat žádné podstatné pouto, s macechou jej spojoval velmi blízký přátelský vztah (byla jen o osm let starší než on sám) a ona jej vždy podporovala i v těch nejsložitějších chvílích.

V roce 1875 vymřel  vévodou Františkem V. z Mantovy nesmírně bohatý italský rod d´Este. Mantovský vévoda odkázal svůj majetek dětem Karla Ludvíka s podmínkou, že přijmou jeho jméno d´Este a naučí se do roka solidně italsky. Dvanáctiletý František Ferdinand se stal ze dne na den nesmírně bohatým. Tehdy se ale poprvé projevila naplno jedna jeho slabost. Byla jí naprostá neschopnost učit se cizím řečem. Zlé jazyky tvrdily, že na něm ztroskotaly „celé legie“ učitelů a nebyl schopen se naučit dokonce ani italštinu, jež v žebříčku učitelnosti jazyků figuruje jako druhý nejsnadněji učitelný jazyk na světě hned za španělštinou. Jak se pak měl učit tak složité jazyky jako češtinu, maďarštinu nebo chorvatštinu, což se od členů habsburské rodiny automaticky vyžadovalo! Dědictví mu sice přesto neuteklo, vzhledem ke své neschopnosti hovořit italsky ale své rozsáhlé statky v severní Itálii nikdy nenavštívil.

Jeho vzdělání bylo svěřeno, jak to bylo na rakouském dvoře zvykem a jak jsme se s tím seznámili už v příběhu následníka trůnu prince Rudolfa, vojákovi. Byl jím plukovník Ferdinand hrabě Degenfeld. Jeho nevlastní matka Marie Tereza ale prosadila mezi jeho učitele i historika Onna Knoppa nebo opata Gotfrieda Marschalla. František Ferdinand měl tedy všechny předpoklady vést šťastný žívot. Měl milující rodiče, byl bohatý a měl velmi dobré vzdělání. V cestě za úspěchem mu stála jen jeho vlastní nevyrovnaná povaha. A to byla překážka téměř nepřekonatelná.

Císař František Josef svého synovce jednoduše nesnášel. Považoval jej za násilníka na něhož se jen usmálo štěstí a zejména poté, co si následník trůnu Rudolf v roce 1889 vzal život a nástup Františka Ferdinanda na rakouský trůn dostal konkrétní kontury, dával mu to pořádně najevo. Traduje se historka s konopišťským mlynářem. Františka Ferdinanda rušil jeho mlý, protože se nacházel v jeho loveckém revíru. Aby mlynáře vyhnal, odstavil mu vodu z náhonu. Mlynář jej zažaloval u soudu v Benešově a soud vyhrál. František Ferdinand d´Este byl odsouzen k tomu, aby vodu do náhonu zase pustil a mlynáře za utrpěné příkoří finančně odškodnil. Rozzuřený do nepříčetnosti, že si „měšťákové“ dovolili odsoudit habsburského prince, jel do Vídně, aby si tam stěžoval u císaře. František Josef mu pak se zlomyslnou  radostí přímo hmatatelnou vysvětlil, že „my vydáváme zákony pro lidi a jsme proto povinni se jimi taky řídit.“ Konopišťský pán musel tedy svou porážku spolknout, onoho mlynáře nakonec přece jen z jeho mlýna vypudil.

František Ferdinand d´Este prodělal obvyklý vojenský výcvik, působil jako důstojník u pěchoty v Čechách a u husarů v Maďarsku. Odtud si zřejmě přinesl nepřekonatelnou nenávist k Uhrům. Nebyl se ani v náznaku schopen naučit maďarsky a měl pocit, že se díky tomu stal terčem žertů maďarských důstojníků. Zda to byla pravda či zda zde hrála úlohu jen jeho podezřívavá povaha (někdy se u něj projevovaly až příznaky paranoie, čili stihomamu), se už nedozvíme. Své poddané ale nenávidět nelze a to věděl i František Josef, jenž svého synovce právě proto považoval za vlády neschopného.

Zatím byl ovšem po roce 1889 následníkem trůnu císařův bratr a otec Františka Ferdinanda Karel Ludvík. Je známo, že František Ferdinand si k smrti přál, aby otec odstoupil v jeho prospěch stejně, jako to kdysi udělal otec Františka Josefa. Karel Ludvík se ale k tomuto gestu neměl. Možná  hrál v jeho rozhodnutí roli jiný příběh, jenž postavil jeho syna u vídeňského dvora do křivého světla.

Někdy v roce 1896 se František Ferdinand na jednom pražském plese seznámil s hraběnkou Sofií (Žofií) Chotkovou. Dívka už nebyla nejmladší, bylo jí dvacet osm let, což už byl věk, v němž neprovdané šlechtické dcery končily v klášteře, protože se už považovaly za neudatelné. Sofie navíc měla sklon k tělnatosti, což Ferdinandovi dost nevybíravými slovy vysvětloval jeho bratr světoběžník Ota, zvaný krásný. Jenže Sofie byla dobrá duše. František Ferdinand hledal právě někoho takového. Člověka milujícího oddaně a nekomlikovaně, stejně jako milovala jeho macecha jeho otce. Do mladé ženy se zamiloval na život a na smrt (do té doby neměl vzhledem ke své neurotické povaze a škrobenému vystupování u žen přílišný úspěch) a nehodlal se jí vzdát za žádných okolností. Císaře mohla z té aféry ranit mrtvice, protože Sofie byla pouhá hraběnka a habsburský rodinný kodex přikazoval členům rodu brát si za životní partnery pouze příslušníky královských rodů. Císařovo opovržení k Sofii se projevovalo i v neuvěřitelných malichernostech. Jako když například Františku Ferdinandovi a Sofii blahopřál k narození jejich syna a napsal „Gratuliere dir und deiner frau“ přičemž ono frau napsal s malým „f“. Podstatná jména v němčině se píšou velkými písmeny, takže aspoň takto mohl starý panovník vyjádřit své opovržení – a svou malichernost. Dopis se dochoval a je možné jej vidět na konopišťském zámku.

Vztahu mladých lidí se ale do cesty postavila vedle císařova odporu ještě další nepředvídaná komplikace. František Ferdinand trpěl od dětství tuberkulózou, jíž se zřejmě nakazil od své matky (stejnou chorobou trpěl i jeho nejmladší bratr Ferdinand Karel, Otto, jenž byl vůči souchotinám odolný, si pro změnu uhnal syfilis). V letech 1895 až 1897 vypukla jeho choroba naplno. Lékaři mu dávali minimální šanci na přežití. František Ferdinand vyrazil na cesty po světě, zejména pak strávil několik ozdravných pobytů v Egyptě. Tamější horký a suchý vzduch bacily nepřežily, František Ferdinand se uzdravil. Zato jeho otec, jenž v roce 1996 vykonal poutnickou cestu do Svaté země, aby se u Kristova hrobu pomodlil za synovo uzdravení, se napil v řece Jordánu špatné vody, onemocněl úplavicí a na následky choroby zemřel. František Ferdinand byl náhle přímým následníkem císařského trůnu a jeho zdraví se upevnilo natolik, aby mohl skutečně doufat, že se na něj jednou posadí. A tím jeho vztah s hraběnkou Chotkovou, jenž se už nedal utajit, nabyl pro starého císaře zrůdného významu. Na trůně jeho milované Sissi by mohla sedět obyčejná hraběnka!!! Císař se pokusil hrát na čas, doufal, že mu věk nevěsty a její zvyšující se nadváha pomohou a nemilovaného synovce od jeho volby odvrátí.

František Ferdinand se ale ukázal jako vytrvalý. Tento jinak nevyrovnaný a často násilnický člověk jenž miloval nadevše střelbu (za svůj život postřílel údajně neuvěřitelných 274 511 kusů zvěře) a byl schopen v noci vstát a jít do střelnice na konopišťském zámku a tam celou noc střílet na terče, člověk neváhající bít služebnictvo, a trpící přímo chorobným sběratelstvím doslova všeho, jenž tímto haraburdím doslova přecpal konopišťský zámek (soutěžil například s britským králem Jiřím v tom, kdo nashromáždí více artefaktů se svatojiřskou tématikou a prý vyhrál) se ukázal jako nadmíru věrný. Jestliže jednou ženu svého srdce miloval, nebyl ochoten se jí vzdát za žádných okolností a pod žádným nátlakem.

V roce 1900, tedy rok po smrti císařovny Alžběty, císař konečně kapituloval. 1.července se konala svatba, jíž ale předcházel ponižující ceremoniál. František Ferdinand d´Este musel odpřísáhnout, že jeho děti z morganistického vztahu s hraběnkou Chotkovou nebudou náležet k habsburské rodině a nikdy nebudou mít právo nastoupit na císařský trůn. Místo obvyklého rodinného přívlastku „von Habsburg-Lotringen“ se musely nazývat „von Hohenberg“. Až poté se mohl uskutečnit svatební obřad, jenž zahájil vskutku šťastné manželství. Něco, co bylo v šlechtických rodinách zcela nevídaným zjevem a u Habsburků pak jevvem naprosto ojedinělým (pomineme-li právě  vztah Františkova otce Ludvíka Karla s jeho druhou manželkou Marií Terezií, jenž mohl být a zřejmě i byl Františku Ferdinandovi vzorem). Ne vlastní matka, ale macecha mu byla vzorem pro výběr nevěsty, hraběnka Sofie Chotková měla s jeho macechou skutečně nemálo podobných povahových rysů. Marie Terezie také vztah svého nevlastního syna s hraběnkou Chotkovou schvalovala, několikrát se snažila v jeho prospěch intervenovat u císaře a svou snachu měla opravdu ráda.

František Ferdinand se snažil aktivně zasahovat do politiky. Vedl v podstatě generální štáb rakouské armády a snažil se tuto zmodernizovat a dostat na úroveň, jakou měla armáda německá. Proti spojenectví s Německem nic nenamítal – protože to už stejně byla daná záležitost, snažil se ale prosazovat rakouské zájmy. A ty byly bohužel na Balkáně. Byl to František Ferdinand d´Este, jenž vrátil do hry mezitím už pro své radikální názory a bojechtivost pensionovaného Konráda von Hötzendorf, zastánce preventivní války proti Srbsku a anexe Bosny a Herzegoviny, k níž došlo v roce 1908. František Ferdinand nebyl válečným štváčem, nepřál si v žádném případě konflikt s Ruskem, byl ale vyznavačem politiky síly. S Ruskem si to nehodlal rozházet už proto, že po nástupu na trůn musel počítat s občanskou válkou v samotném Rakousku-Uhersku.

Jeho plány směřovaly totiž k federalizaci Rakouska-Uherska. Dualismus, tedy rakousko-uherská konfederace, uzavřená v roce 1867 byla pro něj něčím podobným, čím je červený hadr pro býka, už proto, že Maďary opravdu nesnášel. Zpočátku prý připravoval jen tzv „Trialismus“, kde kupodivu neplánoval obnovu zemí české koruny, ale jihoslovanský stát s hlavním prvkem Chorvatskem. (Bylo to logické, odštěpením Chhorvatska ze svazku svatoštěpánské koruny, kde se tato země nacházela už od roku 1102, by oslabil Uhry, zrovnoprávněním Českého království naproti tomu Rakousko). Teprve, když tento plán nenarazil na pochopení, změnil jej a plánoval rozdělení říše na 17 federálních útvarů s vlastními hlavními městy a samozřejmě jediným hlavním městem pro celou říši – Vídní. Že se Maďaři s degradací Budapešti z druhého hlavního města na město provinční nesmíří, bylo nabíledni a František Ferdinand se na jejich povstání preventivně připravoval hledáním spojenců a posilováním rakouského prvku v armádě na úkor uherského. Pro své sympatie k tzv. „jestřábům“ ve vojenském generálním štábu se stal ale symbolem nenávisti pro srbské nacionalisty, snící o tzv. „Velkém Srbsku“ zahrnující i Bosnu a Hercegovinu a Černou Horu. Jestliže se tedy v červnu 1914 rozhodl navštívit velké vojenské manévry v Bosně, bylo to rozhodnutí, jež mělo na jedné straně provokovat, na druhé demonstrovat jeho rozhodnost a neohroženost. Srbským nacionalistům, vyznávajícím teroristické způsoby vedení boje, byl takto hlavní cíl jejich nenávisti naservírován přímo pod nos.

Výsledkem byl atentát v Sarajevu 28.června 1914, jenž stál jej i jeho manželku, která jej i na této nebezpečné misi věrně provázela, život a v dalším důsledku rozpoutal hrůzy první světové války.  Charakteristické pro jeho povahu, ale i pro jeho lásku, jež patřila jen jeho rodině, byla jeho poslední slova. On sám byl kulkou Gavrila Principa zasažen do krku, kde střela přeťala tepnu, takzvanou karotidu, Sofie byla zasažena ihned smrtelně. František Ferdinand si ještě stačil všimnnout, že jeho žena  je zasažena také a zaprosil: „Žofinko, neumírej, zůstaň naživu pro naše děti.“ Nestalo se, manželé zemřeli oba.

Nenávist císaře Františka Josefa se projevila i v tom, že mrtvoly musely být převáženy do přístavu v Terstu na dvou rozdílných lodích a mrtvola Sofie Chotkové nesměla být pochována současně s jejím manželem. František Ferdinand d´Este je tak jediným z významných Habsburků, jež není pochován v kryptě u vídeňských kapucínů, kam byli ukládání všichni panovníci a korunní princové od smrti Ferdinanda III v roce 1657. (Jako první zde byl pochován císař Matyáš se svou ženou, zakladatelkou tohoto vídeňského pohřebiště s dcerou u nás dobře známého Ferdinanda tyrolského, Annou). Protože František Ferdinand ve své závěti trval na tom, že chce být pochován společně se svou manželkou, musel být pochován v zámku Arstetten, kde už preventivně hrobku pro sebe i Sofii nechal vybudovat. Dostalo se mu jen pohřbu „třetí kategorie“ a později korigovaly dějiny tuto císařovu  zlomyslnost aspoň tím, že byla obětem ze Sarajeva v kapucínské kryptě zřízena pamětnní deska, jež místo jejich posledího odpočinku připomíná.

Hodnocení Františka Ferdinanda musí tedy zřejmě zůstat rozpolcené. Člověk ho pro některé jeho povahové rysy nemůže nemít rád, na druhé straně budí jeho postava strach a obavy z toho, co by se skutečně dělo, kdyby nastoupil na rakouský trůn. Pokusil by se totiž určitě prosadit své záměry bez ohledu na způsobené kolaterální škody, jež by byly určitě obrovské. To by mu bylo zřejmě jedno.Se zákony si, jak jsem už uvedl, nedělal starosti, jestliže protiřečily jeho představám. I mnozí nacisté a správcové koncentračnních táborů bývali často milující manželé a otcové rodin. Vykonávali jen práci, o níž byli přesvědčeni, že je potřebná.  Aby nedošlo k nedorozumění, v žádném případě nechci Františka Ferdinanda přirovnávat k těmto zločincům. Vychoval ostatně i své děti tak, že nacistickou ideologii a spolupráci s ní, o kterou náckové velmi stáli, striktně odmítly a oba jeho synové zemřeli v padesátých letech dvacátého století relativně mladí na následky svého věznění v koncentračních táborech. I tato skutečnost jej dělá sympatickým, stejně jako jeho manželku, na niž ostatně na Konopišti vzpomínají v dobrém ještě dnes. Jejich dcera Sofie se dožila 89 let a dokázala ještě navštívit zámek Konopiště po svržení komunismu (zemřela v roce 1990). O restituci zámku, jež byl potomkům Františka Ferdinanda po roce 1918 v podstatě protiprávně odňat, neprojevila zájem. Zámek byl totiž převzat do majetku Československého státu podle zákona, znárodňujícího majetek Habsburků. Děti Františka Ferdinanda ale k habsburské rodině – jak jsem se už zmínil – nepatřily. Přesto na ně byl tento zákon použit. Možná proto měli noví majitelé špatné svědomí a nedovolili si ani vstoupit do soukromých místností konopišťského pána. Když byly tyto místnosti po roce 1989 „znovuobjeveny“ v původním stavu, jak je František Ferdinand s manželkou v červnu 1914 opustili (v lékařské tašce následníka trůnu leží například polovina odlomené tablety Aspirinu od firmy Bayer Leverkusen – František Ferdinand totiž trpěl často na bolesti hlavy), mohly se tak stát neuvěřitelnou a neopakovatelou turistickou atrakcí, jež rozhodně stojí za shlédnutí.


Jan
2013

Co jsou Češi

categories: Blog


Tak nazval svou knihu filosof Jan Patočka. Napsal ji v čase, kdy měl jakožto nepřítel komunistického režimu zakázáno publikovat (jeden z výslechů na Stb v roce 1977 nakonec nepřežil). Proto pašoval jednotlivé kapitoly jako dopisy jedné své známé do Německa (samozřejmě že pod falešnými jmény odesílatelů) a tak kniha vyšla nakonec dříve v němčině než v češtině. Odvážím si tohoto velikého člověka několikrát citovat, i když někdy slova jeho knihy doslova bolí. Pravda je totiž někdy opravdu bolestivá. Kniha začíná následujícími větami:

„Češi jsou malý středoevropský národ, který obývá uzavřenou, dřívě velmi těžko přístupnou zemi (Čechy) a otevřenou průchozí zemi k ní přiléhající (Moravu), jsou doby, kdy si jich ostatní Evropa buď vůbec nebo skoro nevšímá a pak se zase stávají tématem rozhovorů, kdy kolem nich vzniknou dramatická napětí, která se však zase uklidní, a opět je ticho, většinou doprovázené jistým zahanbením.“

Proč jsem si vybral tento citát, je myslím nabíledni. Právě v posledních dnech jsme byli objektem pozornosti evropských médií, která s napětím sledovala, jací Češi skutečně jsou. Poprvé v novodobé historii dostali příležitost, dát dát svůj charakter celému světu na vědomí a to naprosto srozumitelně. Kandidáti, které měli k dispozici pro prezidentskou volbu, totiž doslova ztělesňovali dva protipóly politiky, lepší demarkační čára mezi nimi ani vést nemohla. Nyní se tedy opět ponoříme do onoho diskrétního ticha. Jestliže vyhrála lež, pomluva, podporovaná někdejšími důstojníky stb a lidmi, jež rozkrádali stát po celá desetiletí, nezbývá, než ono ticho, doprovázené jistým zahanbením, s povděkem přijmout. Nic lepšího si teď přát ani nemůžeme.

Němci se divili, jak může být volební kampaň v středoevropské zemi vedena tak kanálovými způsoby, jak to lidé okolo Klause (zejména nápadný byl přitom jeho syn, ale i paní Livie, jež si nedokázala představit, že by na Hradě seděla cizinka, zapomněla, že ona sama je Slovenka  a o americké manželce prezidenta Masaryka zřejmě ani nevěděla) a Zemana – aféra se Šloufem, jehož zapřel jak Petr Krista, aby s ním pak slavil volební vítězství (bude mu za to muset přihrát pár kšeftů, aby mu jeho poradce tuto zradu odpustil) byla sledována s nedůvěřivou nejistotou – ne, nemylte se,  nejste na Ukrajině, ale v Čechách, psal německý tisk. Šéfredaktor slovenského SME Štefan Hríb volal zoufale: „Bratia Česi neblbnite!“ Marně.

V popředí stály samozřejmě především dvě osobnosti. Na jedné straně Miloš Zeman. „Našinec“, ovládající pivní humor, mnohem víc Čech než Evropan, svázaný s historií rozkrádaní republiky v čase opoziční smlouvy, šilhající na Východ k velkému Rusku a prezidentovi Putinovi jako budoucímu spojenci a příteli. A cítící se nejlépe v hospodě u piva a na Vysočině při objímání stromů.

Na druhé straně Karel Schwarzenberg, spíše Evropan než Čech, člověk s noblesou „lepší společnosti“ s kontakty ke královským dvorům a do nejvyšší politiky v celém demokratickém světě. Člověk s potenciálem vyvést Čechy z jejich kotliny do světa, ukázat jim ten svět a ukázat Čechy tomu světu. Sice povoláním „hospodský a lesník“ (tak to skutečně vždy během své emigrace v Rakousku uváděl), který se v hospodě u piva taky necítí špatně, jehož humor je ale spíše intelektuální. Takový, jaký milují novináři, ne ale návštěvníci hospod čtvrté cenové skupiny.

V pozadí šlo ale podle mého názoru o něco jiného. O souboj dvou koncepcí. V podstatě celý národ je rozladěný. Korupce a rozkrádání státu dosáhla rozměrů, jež nemohou nechat nikoho lhostejným. V hledání příčin tohoto stavu je ale české obyvatelstvo očividně rozpolceno. Jestliže část vidí problém v opoziční smlouvě Klause a Zemana v devadesátých letech, jenž toto nekontrolované rozkrádání umožnila (opozice je totiž v demokracii právě na to, aby podobné praktiky vládnoucí strany kontrolovala a zveřejňovala, čehož se sociální demokracie pod Zemanem vzdala, aby za to jako protihodnotu dostala své „pašalíky“), druhá část obviňuje ze všeho Havla, protože ten svrhl „hodné komunisty“ kteří dávali pozor na to, aby se nekradlo. Jestliže Zeman tedy ztělesňoval právě opoziční smlouvu, Schwarzenberg byl symbolem politiky Havlovy. A tato prohrála. Víc voličů tedy věří kontrole vládnoucí totalitní strany než kontrole demokratické. Je to smutné, ale pravdivé, demokracie v Česku totiž ve své kontrolní funkci skutečně selhala. Vinou pánů Klause a Zemana.

Nicméně oněch 2 717 405 voličů, jež odevzdalo svůj hlas Zemanovi, nemá už právo si stěžovat na korupci a rozkrádání, protože odevzdáním hlasu jednomu z konstruktérů tohoto modelu (s prováděcí výkonnou složkou značky Šlouf) dala jasně najevo, že jí to nevadilo a nevadí a že to jejich nadávání byly jenom takové „pivní řeči“. Od těch chci slyšet v budoucnosti jen chválu daného stavu.

Dále existuje 3 430 150 lidí, jež svůj hlas prostě neodevzdali. Buď jsou opravdu takovými politickými analfabety, že se nedokázali rozhodnout ani mezi takto jasně strukturovanými a definovanými kadidáty, nebo jim je to prostě jedno. Ani těm tedy rozkrádání státu až tak zase nevadilo. Zbývá oněch 2 241 171 lidí, kteří si přáli změnu. Bylo jich málo, jsou jen menšinou, jež se neprosadila. Demokracie je brutální způsob vlády, pravdu má vždy většina. Aristoteles se proto demokracie tolik bál. Správně odhadoval, že většina národa nikdy nebude mít dostatečné vzdělání, aby se rozhodovala na základě rozumových důvodů. Ovšem FUNGUJÍCÍ demokracie je skutečně nejlepší formou vlády, jedno, jak nedokonalou. Bohužel v Česku nikdy skutečně nefungovala. Volba Miloše Zemana je zárukou, že nebude fungovat ani v následujících pěti letech. A potvrzením, že to většině národa vlastně nevadí. Otázka je proč.

Určitá xenofobie, strach ze všeho cizího, z Evropy, z cizího kapitálu atd je v Češích hluboko zakotvena. Česká společnost neprodukuje ze svého středu příliš mužů světového ani evropského formátu a pokud je vyprodukuje, zůstávají často nepochopeni. Patočka ve své knize analyzuje, že charakter českého národa je daný tím, že v sedmnáctém století ztratil svou elitu a byl budován znova ve století devatenáctém – zespoda, z vesnic a z malých podnikatelů a obchodníků. Velkých lidí – tzv. pánů“ se tato společnost prostě bála – bála se hlavně, že se v kontaktu s nimi bude blamovat. Proto jsme v čase první republiky neměli žádného přítele v našem okolí, vztahy s Poláky, Maďary i Němci byly celých dvacet let napjaté a opírali jsme se o jakousi vídeméně teoretickou ochranů Francie, jež nás měla proto zlým sousedům chránit (Jak to nakonec v Mnichově dopadlo, ví každé malé dítě). Zajímavé je, že tento strach z noblesy, strach z blamáže v lepší společnosti, očividně stále přetrvává. Raději nejít na ples, kde bych se v obleku cítil nejistě, raději si dám pivo v hospodě za rohem, kde to všechno dobře znám.

Patočka k tomu píše: „Taková sociální jednota, vytvořená z vesnického obyvatelstva a malých měšťáků jako svého vlastního jádra, není nikterak vhodnou půdou pro výchovou vedoucích mužů, kteří by činili rozhodnutí, podstupovali riziko, pouštěli se do boje, zvlášť  když je možno očekávat pouze morální úspěch.“ Je to hodně tvrdé? Mne to taky bolelo, když jsem ta slova četl. Pravda někdy bolí, včera bolela znovu, protože se zase jednou potvrdila. Jakoby někdo otevřel starou, už  v podstatě zahojenou ránu.

Jen slabou náplastí je, že ve velkých městech, tedy v společenské struktuře s vyšším vzděláním a možnostmi osobního rozvoje, vyhrával převážně Schwarzenberg (Praha 66%, Plzeň 54%, České Budějovice 52,4%, čest Moravy zachraňovalo Brno s 53%), že Ostrava volila z 64,76% Zemana mne nepřekvapuje, protože je velkým městem právě jen svou velikostí, záhadou pro mne zůstává Olomouc, historické sídlo arcibiskupů, sídlo university, město s velmi dobrou vzdělaností, kde Zeman získal 58,65%). O výsledcích voleb rozhodl venkov a zde především starší generace.

Jenže – a teď teprve začnu hovořit o tom pravém problému – naše mládež je už jiná. Mládež volila převážně Schwarzenberga. Jsou to mladí lidé, kteří jsou roztroušeni všude po Evropě i po světě a kteří šli přesto k volbám, protože jim není jedno, kdo bude representovat zemi, z níž pocházejí a za niž se v cizině nechtějí stydět. Protože vědí, že Angličané, Němci či Rakušáci se chovají přece jen jinak k emigrantům z Čech, Slovenska, Polska než k těm z Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Asie či Afriky. Každý z nás s sebou nese značku, již reprezentuje. Lidé žijící v zahraničí si přáli, aby jejich značka vypadala dobře. Nepochodili.

Jenže i mládež žijící v Čechách volila jinak než většina národa. Internetové sítě ukázaly jasně, kdo stál na Schwarzenbergem. Internetem se rozšířila vlna zklamání, ve vesnických hospodách se slavilo. Mladý člověk, jenž se ve své zemi necítí dobře, necítí se tu být doceněn a pochopen, zemi opustí. Co nám tedy hrozí, že volby, jež rozhodli především staří lidé, žijící ve svých xenofobním a komunistofilních stereotypech, vyštvou ze země naši mladou generaci. Samozřejmě ne ty, kdo tráví každý večer v hospodě na pivu, hospodští se ztrát v obratu bát nemusí. Ale mladí vzdělaní lidé, lidé jdoucí s dobou, pracující v moderních technologiích, tedy odborníci, jež by Česko nutně potřebovalo a kteří představují budoucnost země, ta může zmizet a jít za „lepším“. Jedno, zda opravdu za lepším, mnozí jen proto, že s politikou stylu, jež se v Čechách provozuje a provozovat bude, nechtějí mít nic společného. Únik mozků je největším problémem každého státu v moderní době, skutečností, jež brání rozvoji země a budování blahobytu. Po celá desetiletí trpí tímto fenoménem země střední Ameriky, jež se právě proto nazývají „banánovými republikami“. Právě populističtí diktátoři typu Ortegy nebo Cháveze přimějí vzdělané lidi, aby šli do USA i za cenu, že tam budou představovat občany druhé kategorie a často dokonce ilegální imigranty. Obávám se, že Česko v sobotu 26.ledna 2013 vykročilo na cestu se takovou banánovou republikou stát. V povědomí lidí v západním světě se stále pohybujeme na hranici mezi střední a východní Evropou. Středoevropané jsou ve světě akceptovaní, na Východoevropané jaou stále pozorováni s nedůvěrou a skrz prsty. S Karlem Schwarzenberkem jsme měli šanci definitivně překročit tuto hranici a stát se součástí Evropy střední. Se Zemanem hrozí definitivní zařazení k Evropě východní. Kam už díky Orbánovi sklouzlo i Maďarsko, Poláky tam bezmála poslali bratři Kaczynští, Rumunsko a Bulharsko se i navzdory svému členství v EU této nálepky nikdy nezbavily.

Vyhrál nacionalismus, touha po bezpečí v „malých českých poměrech“, z nichž si dělal legraci už i Čapek. Ke kroku do světa chyběla odvaha. Patočka k tomu napsal: „Přes očividný úspěch je však možno označit češství také za snad největší tragédii tohoto jevu, tj. společností vytvářených zdola. V okamžiku, kdy se ruka již vztahuje po vytouženém cíli, nedostačují vnitřní síly a na tom pravděpodobně není bez podílu zmíněná sociální struktura.“

Ani 26.ledna 2013 tyto vnitřní síly nestačily. Češi zůstanou uzavřeni ve své kotlině a budou pravděpodobně nadále hrát roli, na niž si za posledních deset let prezidentování Václava Klause už dobře zvykli. Roli nezvedeného trucovitého děcka, které ostatní berou stále méně vážně.

Pokryjí existenci naší země oním tichem, doprovázeným jistým zahanbením.

Moje žena vyjádřila po přečtení tohoto článku mínění, že svět jde do pr… V této věci jsem ale optimista. Podle dochovaných písemných zpráv tam totiž směřuje už pět tisíc let a přesto tam ještě stále nedorazil.

 


Jan
2013

Zeman nebo Schwarzenberg?

categories: Blog


 

Sledoval jsem napjatě první kolo českých prezidentských voleb a přál jsem si jediné. Aby z toho nevzešla zase ostuda, jíž máme po působení presidenta Klause už v celém světě víc než dost. Aby byl zvolen někdo rozumný, za nějž by se člověk ve světě nemusel stydět. Žaludek se mi svíral tak trochu nejistotou, nakolik lidé podlehnou populismu a zda vůbec půjdou volit.

V sobotu večer jsem si mohl oddychnout. Češi se zhostili své první přímé prezidentské volby s bravurou. Jednak je účas přes šedesát procent v době všeobecné únavy z politiky víc než dobrá. Je signálem, že lidem není ještě všechno jedno a že nerezignovali pod náporem politické arogance a korupce, ale touží něco svým hlasem ovlivnit.

Výsledek mne rovněž překvapil a to pozitivně. Předpokládal jsem Zemanovo vítězství s velkým odstupem a tajně jsem doufal, že se na druhé místo prodere kníže Schwarzenberg. Ten to dokázal s nečekanou suverenitou, nakonec se ani nejednalo o předpokládaný boj o druhé místo, ale těsný zápas o místo první.

Takže do druhého kola jdou skutečně vyhranění kandidáti, kteří by měli mít vlastně zcela odlišnou voličskou obec. To je dobře, protože se Česko ve druhém kole může skutečně ukázat, jaké vlastně je. Žádné přetahování o společné voličstvo, stejné nebo podobné způsoby chování. Oba kandidáti jsou jasně definovaní a není možné se vymlouvat, že jsem se nemohl rozhodnout. Kdo se neumí rozhodnout mezi Zemanem a Schwarzenbergem, neměl by k volbám vůbec chodit.

Na jedné straně je totiž klasický český hospodský vtipkář. Zemanovy bonmoty a vtipy na stranických sjezdech, když ještě vedl a devastoval sociální demokracii, byly legendární. Ne svým vtipem, ale svou neomaleností a nevkusností. Samozřejmě že i takový humor má své posluchače, chci jen věřit, že nepředstavují většinu českého národa. Co by se nezměnilo, kdyby Zeman skutečně na prezidentský stole dosáhl, by bylo poučování hloupého národa člověkem, jenž ví všechno líp. Na to jsme sice po deseti letech vládnutí Václava Klause zvyklí, musíme tím ale trpěl opravdu dál? Potřebujeme to? Přesněji, kolik je těch, kdo to opravdu potřebují a mají to rádi? Samozřejmě že Zemanovo neomalené chování je v zahraničí problematické. Světoví diplomati musí strávit sice i lidi typu Cháveze či Janukoviče a jsou tedy hodně otrlí, v ochotě podobné lidi pozývat na návštěvy a s nimi pak diskutovat, se zrovna nepřetrhnou. To zažíval prezident Klaus po celá léta. Jeho zahraniční návštěvy se dají spočítat na prstech rukou a ty, kde neudělal žádnou ostudu, pak prstech ruky jedné. Obávám se, že bychom v podobné matematice museli pokračovat, kdyby svého věčného rivala na hradě vystřídal Miloš Zeman. Kdysi – to bylo začátkem devadesátých let – mi jedna někdejší disidentka vyprávěla, jak se disidenti snažili svá setkání před Milošem utajit. Ne, že by se báli, že by je udal, to ne, ale pokud se objevil, byla zábava definitivně zničená. Věděl všechno lépe a pokud někdo řekl něco opravdu vtipného, čemu se všichni zasmáli, stal se vzápětí obětí nevybíravých Zemanových útoků – vtipný směl být ve společnosti jen on. Nevěřím, že by se ve svém ústraní na Vysočině změnil, charaktery se prostě nemění.

Zeman má ovšem velkou voličskou obec. Jsou to lidé nespokojení se vším. Toužící po návratu do režimu, kdy jim vždy někdo řekl, co mají dělat, kdy se mohlo nadávat na režim, ale nic proti tomu (a pro sebe) nedělat. Pivní skauti, lidé, kteří chtějí, aby je reprezentoval „našinec“. A to Zeman je, každým coulem,  to opravdu hrát nemusí. V Zemanově voličské základně jsou ale i lidé prostí, jež chtějí mít na hradě „pravého Čecha“ a kteří jeho protikandidátovi a jeho někdy opravdu komplikované mluvě prostě nerozumí. O hluboké nedůvěře ke všemu, co má šlechtický přídomek a jež je v české společnosti hluboce zakořeněná, ani nemluvě.

Na druhé straně je totiž reprezentat staré české šlechty, tedy přesně opačný pól. Kníže Schwarzenberg patřil vždy mezi znalce vybraného chování, jedna novinářka o něm napsala, že nikdo nedokáže líbat ruku tak jako on. Jeho hodnoty jsou  liberální, za pravičáka se označit nedá, ale myslím, že lidi, jež chtějí svůj osud skutečně vzít do vlastních rukou, by oslovit mohl a měl. Ne nadarmo má podporu mezi mladými (navzdory svým 75 letům) a v Praze, kde primárky s přehledem vyhrál. I díky jeho kontaktům procestoval Havel svého času celý svět a všude byl dobře přijímán. Legendární historka je ze Španělska, již jsem už popisoval ve svém článku o knížeti z minulého roku. Když chtěl prezident Havel představit svého kancléře Schwarzenberga královně Sofii, ta jen s úsměvem podotkla, že se s tím pánem dobře zná. Mladého Karla totiž chtěli dát rodiče s řeckou princeznou Sofií dohromady, několikrát si ve Vídni spolu vyšli, ale nefungovalo to, jiskra lásky jako základ společného života nepřeskočila. Schwarzenberg se zamiloval do Theresy von Hardegg a Sofie si později našla za svého životního partnera španělského krále Juana Carlose. Vzhledem na to, co oba ve svých  manželstvích posléze prožili, nabízí se otázka, zda na tu jiskřičku přece jen neměli čekat o trošku déle. Šlechtickou loby není třeba podceňovat. Je všude, v každé zemi a dokáže připravit půdu pro důležitá jednání i pro jejich úspěch.  O intelektuálním prostředí v Schwarzenbergově rodině svědčí i skutečnost, že jeho zetěm je Petr Morgan, spisovatel a dvojnásobný držitel Oskara za scénáře k filmům Queen a Last King of Scotland. A že se tento rodilý Brit rozhodl opustit Londýn, v němž žil a přestěhovat se do Vídně, je pro rodilého Angličana doslova revoluční čin. Až natolik se mu prostředí kultuty někdejšího Rakouska zalíbilo, až tak mu ho Schrarzenbergova dcera dokázala přiblížit a zprostředkovat..

Schwarzenberg ovšem není Rakušák ale Čech. Vždy jím zůstal, i během své dlouhé vynucené emigrace ve svém azylu v hornoštýrském Murau. O rakouské občanství nikdy nezažádal a proto je ani nikdy neměl. (Získání rakouského občanství je totiž automaticky spojeno se strátou občanství původního). Schwarzenberg měl občanství švýcarské, protože to obdrží každý Schwarzenberg už v kolébce jakožto lantkrabě z Klettgau. Toto území, jež kdysi Schwarzenberkové do roku 1806 vlastnili a jehož titul ještě stále nosí, je z velké části součástí kantonu Zürich. Jejich předchůdci na tomto území, hrabata ze Sulzu, uzavřela s kantonem v roce 1478 občanskou unii, o deset let později byla tato prodloužena „na věčné časy“, čili platí dodnes. Schwarzenberkové převzali toto dědictví svatbou dědičky rodu Sulz s   Ferdinandem Schwarzenbergem v roce 1687.

Otázkou zůstává, nakolik jsou Češi, chronicky nedůvěřiví k šlechtě, v čemž byli ještě po celých čtyřicet let komunistického režimu neustále utvrzováni, ochotni zapomenout na staré stereotypy a volit starého knížete, jen ze dvou důvodů – že se umí chovat a že nekrade.

Z pozice prezidenta může přece jen účinněji nabídnout podporu lidem ochotným bojovat proti korupci a zlodějně, než z pozice koaličního partnera strany, jež má ochranu gangsterů jako hlavní politický program. Vyčítal jsem knížeti, že se nepostavil Nečasovi v čase likvidace ministra Pospíšila či policejního prezidenta Lessyho. Bylo-li to proto, aby si zabezpečil podporu pravicové části voličského spektra a ušetřil si ze strany Nečase a jeho kmotrů odpor proti své prezidentské volbě, pak Jeho Jasnost dokázala, že má smysl dokonce i pro praktickou politiku. Pokud tento plán vyjde, měl bych jeho politický smysl pro realitu ocenit.

Volba presidenta totiž neovlivní, v jaké republice budou Češi žít. Ovlivní jen, jak tato republika bude vypadat. Zda se nadále bude potácet v zakomplexované izolaci a budovat svou pověst potížisty (v tom by ale nebyla sama, britský premiér Cameron je už celý žhavý na to, aby Klausovo dědictví nejobtížnějšího evropského politika převzal) nebo se stane akceptovatelným konstruktivním prvkem evropské integrace.

Krátce řečeno, ti, kdo nemají v úmyslu v dalších deseti letech opustit svou hospodu, by měli volit Zemana. Pobaví je a nic jim neuteče. Ti, kdo se chtějí podívat za svůj práh a poznat, jak žijí naší sousedé v Evropě, by měli odevzdat hlas Schwarzenbergovi. I s risikem, že mu občas nebudou rozumět. Ale je to opravdu potřebné? Klausovi jsem rozuměl, ale že by mne to opravdu těšilo…

Jedno mají ale oba kandidáti přece společné a to je Becherovka. Schwarzenberg jako její akcionář, Zeman, jako její konzument. Jak budou volit zaměstnanci závodu, to s opravdu neodvažuji odhadnout. Těm ostatníím přeji šťastnou ruku. I já bych chtěl být aspoň několik dalších let na svou původní vlast hrdý.

Na závěr jen jednu poznámku. S těmi Václavy jako hlavami českého státu to bylo docela jednoduché. Václav Havel byl Václav toho jména pátý na českém trůně, Václav Klaus pak Václav šestý. A těmi Karly máme ovšem v naší historiografii pěkný chaos. Máme vlastně jen čtvrtého a šestého, ale žádného prvního, druhého, třetího či pátého. Co s tím, pokud to Karel Schwarzenberg skutečně dotáhne až na hrad? Snad to historici nějak vyřeší. Obavu z toho, že by České království bylo zdegradováno na knížectví, nemám. I když je Zlatá bula sicilská stará už 801 let! Myslím, že se Karel toho jména třetí ??? korunovat nedá. U Václava šestého jsem z toho měl mnohem větší strach.

A ještě jednu radu úplně nakonec. Zapomeňte na ten věčný žvást o levici a pravici. Už nejsme v době francouzské revoluce! Volte prostě slušného člověka. Takového, za něhož se příštích pět let nebudete muset stydět.


Jan
2013

Mýtos naděje – korunní princ Rudolf

categories: Blog, Historie


Tragické osudy lákají vždycky spisovatele, scénáristy i režiséry, aby byly zvěčněny uměleckým způsobem, i historiky, aby tyto příběhy dostaly profesionální podobu. Osud následníka rakouského trůnu Rudolfa byl právě proto zpracován v nespočtu románů, novel, divadelních her i filmů. V mém článku se chci zabývat otázkou, zda byla Rudolfova osobní tragédie i tragédií Rakouska Uherska a zda by on dokázal monarchiii zachránit, kdyby k tomu dostal šanci.

Rudolf se narodil 21.srpna 1858 v zámečku Laxenburg ve Vídni. Už jen dědičným zatížením neměl pro svůj život dobré výchozí postavení. Otcem byl suchopárný František Josef, trpící svou alexythymií a neschopný díky této poruše chápat dětský svět plný emocí, už proto ne, že emoce nebyl schopen vnímat vůbec. Matkou byla pak císařovna Alžběta, zvaná Sissi, psychicky nevyrovnaná osoba s narcistickými sklony a trpící chorobnou anorexií. Pocházela z bavorské rodiny Wittelsbachů, kde se to psychicky „normálními“ lidmi právě nehemžilo – ať už člověk vybere namátkou krále Ludvíka I, či Alžbětiny bratrance Ludvíka II a jeho bratra Otu. I její otec Maximilán byl podivín (ačkoliv pocházel jen z vedlejší bezvýznamné větve této famílie), neváhající jet do Egypta, aby tam ze špice Cheopsovy pyramidy předčítal své verše. Chtěl zjistit, zda zní lépe, než doma v Bavorsku. Zněly. S jeho nejmilejší dcerou jej ale svazovalo velmi pevné pouto lásky, bez ohledu na to, že měl kromě ní ještě dalších devět manželských a nespočet nemanželských dětí.

Zůstane nezodpovězenou otázkou, jak by se Rudolfovy osudy vyvíjely, kdyby měla jeho matka na jeho výchovu větší vliv. Pozice Alžběty byla ale už v době jeho narození silně oslabená. V roce 1857 si doslova vytrucovala cestu do Maďarska a povolení, vzít na tuto cestu i obě své maličké dcery. Starší, tehdy dvouletá Sofie, na cestě onemocněla a zemřela. Alžbětina tchýně Sofie, jež se se svou snachou nesnášela, dávala smrt dítěte Alžbětě za vinu, což mělo na labilní Alžbětu katastrofální následky. Už tehdy se stahovala z výchovy svých dětí do ústraní.

V roce 1860, tedy když byly Rudolfovi necelé dva roky, onemocněla jeho matka na tuberkulózu. Následovala její téměř dvouletá nepřítomnost s léčbou na Madeiře. Když se vrátila, nepokusila se ani dobýt zpět mezitím ztracené pozice u dvora, toužila jen stáhnout se z dvorského života zcela pryč. Následovala dohoda s jejím mužem, jenž jí nepřítomnost u dvora dovolil, oplátkou za to se musela vzdát výchovy svých dětí. Zbytek života strávila na cestách, především v Řecku a v Maďarsku. Císař František Josef chtěl ze svého sensibilního syna vychovat tvrdého chlapa a rozhodl se jej „zocelit“. Nápad, který by asi normálnímu člověku napadnout nemohl. Výchovou pověřil generálmajora hraběte Leopolda Gondrecourta, vojáka každým coulem, chlapa se sadistickými rysy povahy. Jestliže měl od císaře volnou ruku, nebyl jeho sadismus ve výchově malého chlapce k zastavení. Malý Rudolf musel stávat celé hodiny v dešti, ponořovali mu hlavu do ledové vody, bili jej a na večerní procházce v lese vychovatel prostě zmizel a nechal chlapce svému osudu, protože k schopnostem dobrého vojáka patří i orientační smysl, jenž ho musí dovést domů. Je otázka, zda by se životní osud následníka trůnu neuzavřel už tehdy, ale tentokrát se do věci vložila sama Alžběta z níž synovo utrpení udělalo zuřivou lvici. Císař musel ustoupit a Rudolfovy výchovy se ujal hrabě Josef Latour von Thumburg, jenž měl pro princovy zájmy zejména v oblasti přírodních věd mnohem větší pochopení, císař ale svou kapitulaci pochopil jako selhání svého slabošského syna a do konce života mu toto „selhání“ neodpustil.

Rudolf byl vlastně po celý svůj život konfrontován neustále s otcovými úvahami zbavit jej následnictví a v konečném důsledku jej před tímto osudem uchránil jen fakt, že František Josef člověka stojícího na dalším stupínku následnictví, syna svého mladšího bratra Karla Ludvíka Františka Ferdinanda d´Este nesnášel ještě víc než vlastního syna. Přesto takové veřejné úvahy nemohly nezanechat stopy na Rudolfově sebedůvěře i charakteru.

Rudolf trpěl nedobrým vztahem svých rodičů. Zejména věčně nepřítomnou matku miloval. Alžběta však jakožto anorektička měla zřejmě negativní vztah k sexuálnímu životu. Přestože porodila svému muži nakonec celkem čtyři děti, našla mu za sebe náhradou raději vídeňskou herečku Kateřinu Schrattovou, aby od něj měla pokoj. Její maďarská láska, hrabě Andrássi, byla nejspíše platonického charakteru, přesto poznamenala i Rudolfův život, jak si ještě povíme.

Rudolf sám byl velmi inteligentní a převyšoval tím výrazně svého otce. To byl další důvod otcovské nepřízně. František Josef nesnášel lidi, kteří nad ním vynikali (a těch bylo nemálo). Proto nechal bez mihnutí oka na holičkách svého bratra Maximiliána, když tento vedl v Mexiku marný boj o císařskou korunu a nakonec tam byl i popraven. Rudolf  nechal například založit Rakouskou Encyklopedii a sám do ní přispíval. Jeho literární činnost byla dalším trnem v oku vídeňského dvora. Rudolf totiž už tehdy, v druhé polovině dvacátého století, pochopil díky své inteligenci princip fungování společenského blahobytu, totiž princip přerozdělování bohatství. Jestliže zvýšíme kupní sílu obyvatelstva tím, že budeme zaměstnávatele nutit k zvyšování platů, zvýší se odbyt zboží, tím poroste výroba a díky tomu zaměstnanost a opět blahobyt. Tedy socialistická myšlenka – v době kdy sociální demokracie skutečně vznikala, byla ale ještě pronásledována a do shromážděných dělníků na prvního máje ve Vídni stříleli císařští vojáci. Pro císaře bylo něco takového naprosto nepředstavitelné a že byl jeho syn „socan“, jej plnilo jen bezmocnou zuřivostí. Ekonomickým otázkám nerozuměl a bouření „plebsu“ bylo pro něj červeným hadrem, protože narušovalo zažité pořádky. Jestliže tedy nakonec synovi dovolil anonymně publikovat, snažil se jej všemi prostředky držet stranou politiky. Metoda, již vídeňský dvůr zvolil, nebyla hloupá. Byly použity ženy.

Rudolf byl velmi hezký muž, sestra jeho manželky Sofie  popisuje rakouského prince jako „víc než krásného“. Navíc byl oduševnělý, psychicky sensibilní a vzdělaný a navíc otcem pronásledovaný. Byla to skutečně třaskavá směs sex- appealu, jemuž žádná žena neodolala. Střídaly se v jeho posteli v neuvěřitelném rytmu a Rudolfův osobní komorník měl od císaře příkaz tuto aktivitu osobně podporovat. Výsledkem byly pohlavní choroby. Našel jsem několik teorií, čím vším Rudolf trpěl. Jistá je kapavka, jež u něj přešla do chronického stádia s akutními záněty kloubů a jíž navíc nakazil svou manželku Stefanii. Tato dostala těžký zánět pobřišnice, jenž jen tak tak přežila a navíc se v následku překonané choroby stala neplodnou. Rudolfovi se ale připisuje i syfilis s kostními komplikacemi. Prostě nakonec v důsledku těchto bolestivých chorob byl Rudolf vrak závislý na morfinu, jimiž jeho osobní lékař tlumil nesnesitelné bolesti těla i duše.

V roce 1881 byl Rudolf svým otcem prinucen se oženit. Za nevěstu mu vybrali belgickou princeznu Stefanii. V podstatě hezkou, ale velmi cudně vychovanou dívku, která bohémskému Rudolfovi s nezměrnými sexuálními zkušenostmi prostě nevyhovovala. Byla pro něj nejprve jen nudnou, později ale stále méně sexuálně přitažlivou partnerkou. Pod chladnou slupkou blonďaté Stefanie se ale skrýval nezkrotný temperament. Arcivévoda Jan Salvátor ji popsal, že jestliže vypadá na první pohled jako kus ledu, jedná se spíše o vulkán s ledovou pokrývkou. Rudolf s ní měl jednu dceru Alžbětu Marii, poté se ale Stefanie v důsledku choroby stala neplodnou a svého muže za to znenáviděla. Dávala mu to najevo při každé příležitosti a těm se Rudolf vzhledem na oficiální povinnosti reprezentace nemohl vyhnout. Zajímavé je, že i když jejich společná dcera měla v čase smrti svého otce teprve 8 let, stala se z ní později radikální sociální demokratka, jež je dodnes v rakouských dějinách známá jako „rudá vévodkyně“. Po rozvodu svého manželství s knížetem Windisgraetzem se stala životní družkou sociálně demokratického politika Petzneka. Těžko říci, zda se Rudolf dokázal na výchově své dcery natolik podepsat, či zda zde hrály svou roli geny.

Rudolf se narodil už po pádu „Svaté aliance“ již jeho otec nechal zemřít v osudném roce 1853, v roce, kdy se ženil s Rudolfovou matkou. Rakousko se poté dostávalo stále více do vleku Německa, zejména pak po porážce u Králova Hradce v roce 1866 a po vzniku německého císařství v roce 1871. Shodou okolností byl tvůrcem aliance s Německem v roce 1872 ministr zahraničních věcí Rakouska Guyla Andrassi, onen zřejmě platonický milenec Rudolfovy matky. Rudolf si sice uvědomoval potřebu dobrých vztahů s mocným sousedem, bál se ale závislosti. Bál se, že Německo Rakousko ekonomicky a posléze i politicky prostě spolkne. Jeho pokusy o rakouskou emancipaci ale narážely na naprosté nepochopení. Ze strany otce, jenž se po Králově Hradci bál konfliktu s Německem jako čert kříže, i ze strany matky, která milovala Guylu, jenž na své politice sbližování s Německem nehodlal nic měnit.

Rudolf vkládal všechny své naděje do německého následníka trůnu Friedricha. I ten byl vzdělaný a rozhleděný člověk, s Rudolfem sdílel společné ideály. Rudolf snil o spojenectví s ním, o liberalizaci obou říší jako receptu na úspěch. I tady mu ale život připravil děsivé zlamání. Když se jeho přítel Friedrich po smrti svého 91 letého otce stal konečně pod jménem Friedrich III  9.března 1888 německým císařem, byl již na smrt nemocný. Díky rakovině hrtanu nemohl už ani mluvit a zemřel po 99 dnech „panování“ 15.června 1888. Novým německým císařem se stal psychicky labilní Vilém II, s nímž se Rudolf bytostně nesnášel. Jejich nepřátelství mělo prý kořeny v dobách Vilémova pobytu na rakouském dvoře ve Vídni. Zájem žen se totiž koncentroval výhradně na krásného a duchaplného Friedricha, zatímco labilní, popudlivý a tělesně postižený Vilém (měl od těžkého porodu deformovanou ruku a za sebou dětské trauma, kdy se mu lékaři snažili toto postižení v dětství „léčit“ nesmírně bolestivým natahováním postižené končetiny) byl spíše objektem jejich výsměchu. Toto ponížení Vilém Rudolfovi nikdy nezapomněl a v posledním roce Rudolfova života při společných manévrech rakouského a německého vojska mu to dal patřičně pocítit.

Rudolf se nacházel v roce 1888 ve slepé uličce. Otec jej důsledně blokoval ve všech jeho snahách o reformy v říši, na německém trůnu seděl nenáviděný Vilém a chtěl Rakousku předepisovat svou politiku. Matka žila v cizině, manželka jej nenáviděla. Tělesně byl závislý na drogách a bez morfinu už nemohl žít. Jedinou důvěrnicí mu v té době byla prostitutka vídeňská Mizzi Kaspar, jež ho byla alespoň ochotna vyslechnout. Poslední nadějí pro něj byly uherské volby. Prý existovala Rudolfova dohoda s liberály, že pokud ve volbách v lednu 1889 vyhrají, provolají jej uherským králem, aby mohl aspoň v této polovině říše uskutečňovat svou politickou vizi. Liberálové ale prohráli a Rudolf věděl, že je jen otázkou času, kdy se o jeho dohodě dozví tajná policie a poté i císař. Se sledováním své osoby měl bohaté zkušenosti, prakticky od jeho útlého mládí se od něj policejní agenti nepohnuli. Oficiálně, aby jej chránili, ve skutečnosti, aby na něj donášeli.

Rudolf se tedy rozhodl pro dobrovolný odchod. Proč s sebou bral na onen svět svou tehdejší milenku, naivní sedmnáctiletou baronku Mary Vetscherovou, se už nikdo nedozví. Možná měl neurotický Rudolf opravdu strach zemřít sám, možná po své chvilce slávy toužila Mary. Možná se to na zámečku Mayerling prostě jen tak seběhlo. V noci z 29. na 30.ledna 1889 zastřelil Rudolf nejprve svou milenku a pak obrátil zbraň proti sobě. Bylo mu právě čtyřicet let.

S ním zemřela naděje na pokojnou proměnu Rakouska. K Rudolfovi se upínaly naděje všech možných vrstev obyvatelstva. Proletariát v něm viděl nového Josefa II, jenž bude usilovat o zlepšení osudu prostého člověka. Maďaři člověka, jenž chápe jejich separatistické tendence, Češi pak muže, jenž zplnoprávní postavení Čech a Moravy v říši. Ostatně v Praze dlouho žil a mnozí (zejména pak mnohé) si na něj dobře pamatovaly. Byl symbolem sympatií, ale otázkou je, zda by dokázal naděje v něj vkládané i splnit. Byl mýtem lepší budoucnosti.

Otázkou zůstává, nakolik by dokázal tyto naděje splnit. Obávám se, že by se tyto naděje brzy změnily v hlubké zklamání. Samozřejmě hlavní problém byla dlouhověkost jeho otce. Kdyby se Rudolf dostal k moci někdy koncem osmdesátých let minulého století, měl by naději něco pozitivního učinit. Ne ale na začátku století dvacátého.

Hlavní překážkou by zřejmě byla jeho choroba. Jen ztěží se dá předpokládat, že by svého otce přežil. V roce 1916 by mu bylo 58 let a už v době jeho smrti mu lékaři dávali maximálně deset až patnáct let života. Syfilis byla spíše zákeřná a čekala na svou příležitost, kapavka ale trápila prince neočekávanýmmi extrémně bolestivými záchvaty. Nakolik by byl kompetentní při své denní spotřebě drog a alkoholu, je otázkou, již nezodpovíme. Ale jeho sebevražda svědčí o tom, že už v té době se chronická závislost na morfiu projevovala na jeho povaze a jeho zkratkových rozhodnutích. Proti zrovnoprávnění Česka by se postavili Maďaři, kteří byi citliví na svou vyjímečnost v říši a byli ochotni jít kdykoliv do války proti Rakousku, aby si tuto svou pozici uchránili. A velký soused – Německo, ovládané nenávidějícím Vilémem, by slabost rakouské monarchie jen přivítalo a využilo. Hledat rovnováhu navazováním kontaktů v opačném táboře Trojdohody (Rusko, Francie, Anglie) bylo po roce 1907, kdy se František Josef nedal přemluvit králem Eduardem VII k spolupráci, prakticky nemožné.

Rudolf by se v případě nastoupení na trůn stal pravděpodobně jen loutkou politických sil, jež by sotva něco mohla dokázat. Už proto, že se moc císaře postupně strácela, říše měla od roku 1867 ústavu, jež kompetence vladaře vymezovala a omezovala a od roku 1907 existovalo všeobecné hlasovací právo (vybojované právě Rudolfovi názorově blízkými sociaálními demokraty). Být republikánským císařem, což prý mělo být Rudolfovo přání,  zní trošku jako kočkopes a zřejmě by to tak i dopadlo. Nacionalisté, jež dostávali v říši díky onomu všeobecnému hlasovacímu právu stále více moci, by zřejmě monarchii roztrhali, i kdyby na jejím trůně seděl schopný člověk. Ani zdravý a silný Rudolf by se zřejmě toku dějin nedokázal postavit.

Nemůžu se ubránit dojmu, že Rudolfa skutečně smrt uchránila mnohem horších zážitků, než jaké zatěžovaly jeho život. Možná bylo správné, že v Mayerlingu na sebe vystřelil. Proč ale střílel i na naivní hloupoučkou Mary, zůstane zřejmě už navždy záhadou.


Jan
2013

Václav Klaus se loučí velkým třeskem

categories: Blog


Václav Havel jednou nepovedenou amnestií svůj prezidentský úřad zahájil, Václav Klaus se podobnou amnestií s tímto úřadem loučí. Samozřejmě se ihned nabízí srovnávání a taky se provádí. Ti, kdo nechtějí nechat na polistopadovém vývoji společnosti ani jednu nit suchou, triumfálně vykřikují, že jak Havel tak Klaus byli prezidenty především pro zločince a ne pro slušné „pracující“ lidi.

Havel to skutečně také s amnestií přehnal. Přesto si myslím, že se kroky našich dvou postkomunistických prezidentů prostě srovnávat nedají. Havel byl naivní, v roce 1990 neměl s politikou ani tu nejmenší skušenost a odtud pramenila jeho idealistická amnestie či snaha zastavit zbrojní průmysl.

Klausovi se naivita rozhodně přisoudit nedá. Je profesionální politik už více než dvacet let, zkušeností má víc než dost. A nna rozdíl od svého předchůdce ve vězení nikdy neseděl. To, co k prvnímu lednu tohoto roku udělal, učinil s jasným úmyslem a účelově. Pustil na svobodu lidi, jež na svobodu pustit chtěl. Václav Klaus totiž ovlivnil polistopadovou éru mnohem víc, řekl bych dokonce neporovnatelně víc než Václav Havel. Havlovy ideály se sice dobře poslouchaly, ale skoro nikdo se jimi neřídil. Prosadit je do praktického života je totiž příliš náročné a nevděčné. Pravda a láska nikoho příliš nezajímaly, pokud ano, tak snad jen v prvních měsících po listopadu 1989, než se rozběhla privatizace státního majetku. Klausovy ideály vlády peněz, trhového fundamentalismu, se staly naší denní realitou. Görgy Sörös, jeden z hlavních zastánců tohoto směru, se vyjádřil že: „Trhový fundamentalismus se stal už tak mocným, že politické síly, jež se mu odváží postavit na odpor, jsou ihned označeny za sentimentální, nelogické a naivní.“

Je to bohužel pravda, postihlo to i  Havlai, jenž se marně snažil postavit se na odpor proudu, jehož hlavním mluvčím v Česku byl Václav Klaus. Klaus byl se svou teorií „neviditelné ruky trhu“ , mimochodem myšlenkou Adama Smitha z 18 století, přítomen po celou polistopadovou dobu. Nejdříve jako ministr financí, pak jako premiér a nakonec jako prezident. Prakticky nepřetržitě dvacet let. Výsledky jeho působení požívají všichni lidé žijící v Česku dnes a denně. Václav  Klaus se vždy odvolával na práce Miltona Friedmana, amerického ekonoma, jenž své hlavní práce publikoval v šedesátých letech dvacátého století a tehdy za ně taky obdržel Nobelovu cenu (zemřel až v roce 2006, to mu ale bylo už 94 let). Friedman skutečně prosazoval vládu peněz ve společnosti (tzv. Monetarismus), nikdy ale ne tzv. „sociální Darwinismus“ a úlohu státu chápal jako dohlížitele nad zákony a pravidly a jako ochránce slabých. Ekonom Tomáš Sedláček píše, že morálka byla vždy nedílnou součástí fungující ekonomiky, ale právě ekonomové tzv. mainstreamekonomiky  posledních dvaceti let ji zredukovali na pouhou matematiku. Ani Smith ani Friedman nehlásali vzdání se morálky a její podřízení schopnosti vydělávat peníze. Václav Klaus ano. Část společnosti se té myšlenky chytila a kradla a kradla, zbytek nesouhlasil, protestoval a posléze rezignoval. Ten byl pro pana prezidenta ta „málo schopná“ část společnosti, jež podle „sociálního darwinismu“ nemá právo na přežití.

Zůstane za ním hluboká a trvalá stopa v naší společnosti. V roce 1990 rozbil Občanské fórum a založil Občanskou demokratickou stranu. V podstatě lze tento první krok chápat pozitivně, protože Občanské fórum bylo hnutím s tak širokým spektrem názorů, že mu hrozila stejná neschopnost a paralýza jako kdysi po válce Demokratické straně na Slovensku. Poté ale tuto stranu radikalizoval, když jí vtiskl onen nekompromisní monetarismus smíchaný s nacionalismem, jako hlavní program. A hlavně, očistil stranu nelítostně od všech schopných lidí, tedy od lidí schopných myslet, protože myslet bylo povoleno jen jemu. Výsledek takového chování byl nevyhnutelný. Ti, kdo chtěli skutečně být politiky, ze strany odešli,, nebo byli vyhozeni. Zůstali tam ti, kdo byli ochotni držet hubu a ve stínu svého šéfa, jenž „neznal špinavé penníze“ se beztrestně i když ilegálně obohacovat. Nekopmromisní ochrana všech těchto zlodějů a podvodníků ze strany současného premiéra Nečase je jen důsledkem působení Václava Klause v této straně, tyto typy mají totiž většinu a Nečas je od nich naprosto závislý.

V roce 1993 rozbil Václav Klaus společně s Vladimírem Mečiarem společnou republiku. Rozhodujícím způsobem ovlivnil i slovenské volby, když se rozhodl s Občanskou demoktackou stranou ve slovenských parlamentních volbách roku 1992 kandidovat. Výsledkem bylo 3,3 procenta pro jeho stranu a 3,2 pro ODÚ, jedinou občanskou a demokratickou stranu na Slovensku, jež usilovala o udržení společného státu. Obě strany se tak nedostaly do parlamentu a mohly být umlčeny, Mečiar získal na několik let monopol na pravdu. Jistěže, soužití s Mečiarem v jednom státě by bylo velmi těžké až nemožné. Ale když jsem tehdy řekl, že oba pánové se liší pouze úrovní svého vzdělání, jež Mečiar dostal v Moskvě a Klaus v Londýně, a jinak se podobají jako vejce vejci, vzbudil jsem i v Českém spolku na Slovensku mezi jeho členy velký rozruch a odpor. Myslím, že mi doba dala za pravdu. Nikdy jsem tak docela nepoznal, zda Klaus skutečně nacionalista byl, nebo to byla jen součást jeho populistické politiky. Proto se hlásil i k Československé církvi, již se kdysi snažil po rozpadu Rakouska-Uherska postavit na nohy T.G. Masaryk. Jestliže se ale Klausův přistup k rozdělení Československa dá racionálnně (méně už emocionálně) pochopit, jeho chování k české menšině na Slovensku už méně. Jeho výrok, že na Slovensku žádní Češi nejsou, protože kdo je skutečně Čech, vrátil se už dávno domů, byl doslova zcestný a zanechal v duších mnohých lidí hluboké rány. Na Slovensku žilo roztroušeně asi 60 000 Čechů. Většiina z nich byla už v důchodcovském věku a většina z nich byla na Slovensko poslána na umístěnky, nevolili si tedy Slovensko za svůj domov dobrovolně jako já. Odstěhování do Čech bylo pro ně prakticky nemožné, na Slovensku byli nezřídka vystaveni krátkodobě persekuci ze strany místních úřadu či prostých občanů  a to bez jakékoliv ochrany ze strany České republiky. Už jen poplatky za ponechání si českého občanství byly horentní a byly nakonec sníženy na intervennci slovenského!!! prezidenta Kováče. Z kanceláře prezidenta Havla jsem dostal zamítavou odpověď, když jsem jej žádal o intervenci, pan Klaus pak mlčel. Snaha dostat audienci u nového českého velyslance v Bratislavě Filipa Šedivého byla pro členy Českého spolku nemožná, i když chtěli nabídnout jen pomoc při organizaci kulturních vystoupení českých umělců na Slovensku. Pan velvyslanec měl údajně jakýkoliv kontakt s Čechy žijícími na Slovensku od svého šéfa zakázaný a Český spolek se svým téměř výhradně kulturním programem byl oběma pány nazýván nátlakovou organizací.

Slováci, žijící v Čechách, kteří nedostali české občanství nebo se přistěhovali do Česka po rozdělení republiky, byli vystaveni mnohem horším persekucím, než Češi na Slovensku. Nesměli například vlastnit žádnou nemovitost, nesměli kupovat domy, byty nebo pozemky, aby si domek postavili. Bylo to opatření, jež odpovídalo tehdejší uražené náladě v české společnosti. Postihovalo ale samozřejmě ne Mečiarovy voliče (ti zůstávali v náručí svého milovaného vůdce), ale právě lidi, jež se chtěli z mizérie Mečiarova režimu osvobodit. Pamatuji si, jak mi jeden kolega ze studií (sympatizující hlasitě s ODS a Klausem) na nefrologickém kongresu řekl, že pro nás – tedy Čechy žijící na Slovensku – postaví na Valašsku utečenecké tábory a tam můžeme žít.

Vztahy mezi Čechy a Slováky se nakonec z tohoto šoku vzpamatovaly, morálka společnosti ale ne. Skoro jsem omdlel, když jeden člen spolku v té době porovnával Rašína s Klausem a nazýval je jedním dechem největšími českými ekonomy. Rašín po první světové válce razil heslo „pracovat a šetřit“ a vytvořil komisi, jež měla prověřovat původ majetku všech občanů. Samozřejmě, že to nemohla zvládnout, ale mohla prověřit ty, kdo své bohatství dávali příliš najevo. Proto se zloději (kradlo se i tehdy a korupce kvetla nemálo) museli skrývat. A skrývané bohatství nezpůsobuje takovou radost, jako na odiv vystavované. A nezpůsobuje takový rozvrat morálky. Občané totiž neviděli, že se krade, pracovali tedy a platili daně. Václav Klaus udělal pravý opak. Vyhlásil, že „neexistují špinavé peníze“ tedy že peníze jsou peníze bez ohledu na jejich původ a tedy kdo nekrade, je vlastně hloupý. Zloději poselství pochopili. Vystavili své nakradenné bohatství na odiv, postavili si vily, koupili nejdražší auta, nakupovali nemovitosti po celém světě. Morálka obyvatelstva padla na nulu a hlavně, lidi se ze všech sil snažili neplatit daně, jež stejně nakonec někdo ukrade. (Práce na zakázku se vykonávaly v drtivé většině „bez Klause“ tedy bez DPH) Tuto mentalitu bude problém odbourat v minimálně dalších dvou generacích, pokud se to může podařit vůbec. Za rozvrat morálky v české společnosti nese Václav Klaus neprosto nezpochybnitelnou vinu.

Jeho otevřený nacionalismus, nebo jinak zvaný „euroskepticismus“ byl opět především populistický. A hlavně jej opět zviditelnil. Na jeho podpisy pod evropskými dokumenty se čekávalo nejdéle a proto světová média aspoň vždy na několik dní zaměřovala pozornost na pražský hrad. Byl to určitě balzám pro prezidentovu duši. Ve všech zemích v Evropě jsou strany negativně chápající sjednocování Evropy. Jsou to povětšinou strany z pravého okraje spektra, fašisté, snící o budování nacionální diktatury, jež se na evropské úrovni prosazuje špatně ( i když například Viktor Orbán v Maďarskuje dokazuje, že to možné je). Jenže Klaus, vyznávající globalizaci trhů, trhový fundamentalismus a monetarismus, musí chápat nevýhody malých izolovaných trhů více než kdokoliv jiný. Že je malá měna při současné politice volně směnitelných kurzů mnohem zranitelnější než měna velká, a že pohyb kurzů jakož i pojistky proti tomuto pohybu způsobují především výrobcům velké ztráty a zhoršují jejich vyhlídky při vývozu. Jenže v bankovním sektoru se dají peníze „vydělat“ mnohem rychleji než výrobou. Ten, kdo působí na burze a v bankách je tedy „chytřejší“, než ten, kdo se snaží vyrábět zboží. Václav Klaus se v boji finančního trhu proti trhu zbožnímu postavil jednoznačně na stranu trhu finančního. Jenž nevyrábí nic, kromě malé skupinky superbohatých a milionů nezaměstnaných a chudých.

Jeho éra teď tedy končí. Končí velkým třeskem, amnestií, jež osvobodí všechny korupční politiky, všechny zpronevěry v hodnotě řádu miliard korun. Pan Klaus kdysi řekl, že své názory nikdy nemění. Teď to dokázal znova. I na konec své politické kariéry potvrdil, že z jeho pohledu je krádež správná a chytrá věc a nemá být trestána.

Nečekejme ale, že projeví nad svým krokem lítost. Narcistická zamilovanost do vlastní osoby a do vlastní moudrosti je nosným prvkem jeho osobnosti. Nevím už, z které země byla delegace, jejíž mluvčí už v roce 1990 ohodnotil Václava Klause slovy „nesmírně inteligentní, nesmírně pracovitý, nesmírně arogantní“. Arogance zabraňuje sebereflexi, zabraňuje ale i přijímat negativní signály k svým činům. Životním snem Václava Klause bylo obdržení Nobelovy ceny za ekonomiku. K tomu měla posloužit takzvaná kupónová priivatizace. Že skončila fiaskem a rozkradením státního majetku, si pan prezident nepřipustil ještě ani dnes. Možná na pozvání do Stockholmu stále ještě čeká.

Jeho největší touhou bylo vždy být viděn. Dosahoval tohoto cíle tím, že byl vždy „jiného názoru“ a tím se jeho mínění objevovalo v tisku. I když časem stále více na okraji zájmu. Když Al Gore nafilmoval svůj film o změně klimatu a působení člověka při ničení ekologie, hledali v Americe marně Gorova odpůrce, někoho, kdo by se s ním pustil do veřejné diskuse. Fakta jeho filmu, za nějž obdržel i Oskara, byla tak přesvědčivá, že si žádný z amerických politiků či vědců netroufal vstoupit do debaty, aby se nezesměšnil. Klaus vycítil svou šanci a přihlásil se. Aspoň na chvilku byl vidět, i když o úspěchu se mluvit nedalo. Jeho touha po zviditelňování měla hodně trapných aspektů. Ať už to byly jeho poměry s mladými letuškami, odmítání projít bezpečnostním turniketem v Austrálii či krádež pera při návštěvě Chile. (to ovšem nebyl jediný důvod, proč jej prakticky nikdo už celá léta nezval na státní návštěvy). Zvláštní je jen to, že ani takovéto skutečné lapsusy nezničily zcela jeho popularitu ve vlastní zemi. Příznivců má stále dost. I to je důkazem, že jeho mise při ničení morálky byla úspěšná.

 


Dec
2012

Sociální experiment Berlín

categories: Blog, Ze života


Takže jsme byli v Berlíně. V podstatě to byla rodinná návštěva, protože tam momentálně působí náš syn. Bylo tedy třeba zjistit, zda žije, jak žije, je-li tam s ním správná přítelkyně atd. Návštěva dopadla nad očekávání dobře. Syn žije a vzhledem k tomu, jak mu jeho zaměstnávatel neplatí, docela dobře a přítelkyně, již jsme tam střetli, byla ta správná, kterou už známe a má ji schválenou. Takže jsem si mohl vydechnout a začít se věnovat Berlínu samotnému.  To město skrývá či spíše nabízí mnohá překvapení, už tím, že všechna kritéria hlavního města vlastně nesplňuje. Ono je to tam, abych citoval Johna Travoltu „všechno v podstatě jako u nás, ale jsou tam takové drobné rozdíly“. Alexanderplatz je jednoznačně nejošklivější hlavní náměstí v Evropě, možná i na světě a na místě někdejšího paláce brandeburských kurfiřtů je zelená louka. Na jeho ruinách, jež vznikly následkem bojů s Rudou armádou, nechal východoněmecký režim postavit Palác kultury, kam moje žena v teenegerském věku chodila na diskotéky. Po roce 1990 zjistili, že stěny této budovy obsahují příliš mnoho azbestu a tak ji strhli s dodatkem, že kurfirstský palác bude znovu postaven, až na něj budou peníze. Tak to si ten palác zřejmě počká. O důvodech mé skepse níže…

Ostatně, řekněte mi, v kterém jiném státě hraje jediné významnější fotbalové mužstvo z hlavního města ve druhé lize, které hlavní město nemá zdaleka nejvyšší příjem na obyvatele v zemi a nemá ani pořádné letiště?

S tím letištěm je to samozřejmě vlastní historka. Berlín má dokonce dvě. Jedno, jménem Tempelhof, bylo v Berlíně východním, aby tam mohli létat občané socialistického bloku a spřátelených zemi, na západě pak bylo letiště Tegel, aby se do jinak od světa odříznutého Západního Berlína mohlo dopravovat zboží a vojáci západních okupačních mocností. (Berlíňané byli moc šťastní, že je okupují právě oni) Tempelhof je už v podstatě zavřený (v roce 2005 jsme na něm ještě přistávali) Tegel odpovídá svou kapacitou snad městu velikosti Brna, v žádném případě ale Berlína. V čekací hale – no hale, pro ten kamrlík je to dost silné slovo – se nachází jeden bufet a jedna prodejna alkoholu, víc se tam toho nevejde. Ještě jedna toaleta bez pisoáru, dobře ukrytá za několika rohy. Protože jsme se checkli už přes internet z berlínského apartmánu a neměli jsme k dispozici tiskárnu, stáhli jsme si palubní lístek  na mobil. Pak jsem se modlil, aby měli na tomto středověkém letišti příslušnou čtečku, abych se vůbec dostal do letadla. Měli. Lubomír pravil, že Němci jsou trochu zvláštní (pro „trochu“ použil rakouský výraz „ein bisschen“ – moji čtenáři vědí, jak mají toto slovo interpretovat). Jsou precizní a disciplinovaní, potrpí si na přesnost, ale v některých věcech jsou sto roků za opicemi (to syn myslel zřejmě Rakušáky, pro jistotu jsem ale neupřesňoval).

Samozřejmě že se staví v blízkosti Berlína letiště nové – Schönefeld. Tedy prý se staví. Staví se už tak dlouho a o té stavbě se hovoří tak intenzivně, že sami Berlíňané na jeho existenci přestávají věřit. Mělo se otevírat letos, otevření bylo odsunuto na rok 2014, po cestě do Berlína jsme si vyslechli zprávu, že tento termín je nereálný a zřejmě se letiště otevře až 2015. Němečtí politici a manageři dokázali nemožné, totiž překonat v míře korupce i politiky naše. Náklady na letiště překročily už dvojnásobek původně plánované sumy a zase už chybí čtvrt miliardy na jeho dokončení. Očividně se daří rozkrádat zasílané prostředky rychleji, než na konto docházejí.  Místo letiště se tedy staví v Německu naprosto největší tunel. Zdá se, že Němci dokáží překonat naše (české) i naše (rakouské) politiky i v tunelování. Jenže jak jinak přijít v zuřícím prvobytně pospolném kapitalismu k penězům?

Ty totiž v Berlíně potřebujete všude. Platí se úplně za všechno. Za záchod, za metro přímo nehorázně (2,40 Eura za jednu jízdu a 77 Euro za měsíční síťovou průkazku) a dokonce i za návštěvu vánočního trhu. Když jsem viděl nekonečnou frontu před vstupem na vánoční trh na Gendarmenmarktu, myslel jsem si, že je tam nějaký umělecký program. Ne, Němci čekali, aby  mohli zaplatit jedno euro, jež je opravňovalo k vstupu mezi stánky s punčem, svařeným vínem a všemožnými vánočními zbytečnostmi. Lístky kontroloval muž od security, pod čepicí neměl žádné vlasy, bral tedy svou úlohu nevpustit žádného žíznivce bez platného lístku mezi stánky velmi vážně. Jsem zvědav, kdy v Berlně zavedou poplatek za vstup do restaurace.

My jsme tedy letěli do Tegelu – kam taky jinam?. V letadle Lufthansy nás obsluhovaly milé a krásné letušky, takže jsem si už už chtěl pozměnit ono otřepané klišé o škaredých Němkách. V té chvíli mne jedna z nich oslovila s nepřeslechnutelným cizím přízvukem, jenž dával tušit její turecký původ. Stejně jako u všech ostatních krasavic. Takže jsem nekorigoval, nicméně potěšil jsem se.

Na letišti v Berlíně jsem se setkal s další specifitou. Všude jinde čekají taxikáři na zákazníky, v Tegelu čekají zákazníci na taxíky. V dlouhé frontě, spořádaně seřazení, jak se na Německo sluší. Kdo si počká, ten se dočká. Dočkali jsme se. K našim apartmánům nás odvezl milý a komunikativní turecký taxikář. Během půlhodinové cesty vyzvěděl od mé ženy, jak odnaučit svou přítelkyni kouřit a nakonec nás pozval na svatbu, již má slavit v únoru.

V apartmánu jsme se dostali do péče pana domácího jménem Ramiro Hurtado. Tento jistěže rodilý Němec ovšem zapomněl zapnout radiátory. Zřejmě jej vzhledem k jeho jižanskému původu nenapadlo, že by mohly teploty v Berlíně klesnout poslední listopadový den k bodu mrazu. Klesly. Do apartmánu jsme dorazili někdy okolo půl desáté a rychle jsme zapnuli všechny radiátory na maximum. Moc to nepomohlo, v deset se totiž topení automaticky vypnulo – asi vzpomínka na doby socialismu. Naše adresa na Zehdenikerstrasse se ostatně nacházela v někdejším východním Berlíně. Spali jsme tedy v ponožkách, svetrech a kulichu. Bez sprchy, měli jsme strach, že by mohla voda na kůži zmrznout. My jsme nezmrzli, jsme odolní a trénovaní.

Dál už všechno probíhalo bezproblémově. Snídali jsme v restauraci u stanice metra nazvané po rudé Rose Luxemburgové. (Že se ulice, náměstí a stanice metra jmenují po komunistických vůdcích, není v Berlíně na rozdíl od České republiky naprosto ojedinělé – i sochy Marxe, Engelse, Lenina či Karla Liebknechta tu najdete a to na prominentních místech – no dobrá, Lenin byl jen ve vstupní hale historického muzea). Ona restaurace byla jediná, jež měla otevřeno před desátou hodinou dopolední a to i v neděli. Pronajatu ji měla jedna milá turecká rodina, proto tu taky nabízeli vedle klasického bufetu a smažených vajíček i anatolskou snídani s ovčím sýrem a olivami. Měli plno – byli totiž jediní, kdo široko daleko pracoval.

Sehnat v Berlíně kávu před desátou hodinou a to i ve všední den, je téměr mission imposible. V první den jsem zoufalým hledáním onoho občerstvujícího nápoje strávil skoro hodinu a prošel několik kilometrů, než jsem objevil lokál na Oranierburgstrasse, kde mi velmi dobrou kávu přinesla hezká blonďatá holka, hovořící se silným slovanským přízvukem. Tipoval bych ji na Polku, ale nezeptal jsem se. Druhého dne jsem měl štěstí, už po dvaceti minutách jsem objevil pekárnu Stadtmitte, kde podávali kávu a pečivo, jež se tam přímo čerstvě peklo. Obsluha hovořila berlínskou němčinou, dámy byly ovšem nepříliš hezké a než ta moje vybavila moji objednávky jednoho dvojitého espressa, stačila se poloprázná kavárna naplnit téměř do posledního místečka. Plnila se rychle (ale ne zase tak extrémně rychle!). Byla opět jediná v okruhu čtverečního kilometru a venku začalo chumelit, takže se cesty během pěti minut pokryly souvislou vrstvou sněhu (bylo to jen demo – po půl hodině už po sněhu nebylo zase ani památky). Třetí den jsme šli už cíleně k našim Turkům u metra, tam byl největší výběr a nejrychlejší obsluha – jakož i nejnižší ceny.

Obědvali jsme v singapurské restauraci. Vypadala velmi dobře, ceny byly více než přijatelné. Jídlo mi chutnalo, obsluha byla rychlá. Má střeva poté bohužel ještě mnohem rychlejší. Stihl jsem to s vypětím všech sil do apartmánu, s potem na čele a s krví v toaletě. Singapurská strava nebude očividně pro mne to úplně pravé ořechové. A to jsem měl na výběr i restauraci indickou, vietnamskou, americkou, mexickou a rakouskou, všechny seřazeny na nějakých sto metrech Oranierburgstrasse. Rakouskou jsem zavrhl. To, co tam nabízeli, můžu dostat i doma a za přijatelnější ceny. Ovšem pak bych možná nemusel během pádit k apartmánu a modlit se, abych se nespletl ve směru, protože takový omyl by měl určitě tragické důsledky.

Na večeři jsme byli v italské restauraci Vino e libri na Torstrasse. Ne, nebojte se, k čtení knih nás tam nenutili, ale ta možnost tam je. S obsluhou jsem hovořil italsky, měl jsem pocit, že se jim to líbí.  Nebyl jsem si ovšem jist, zda si oni myslí, že neumím německy nebo jestli si z nich nedělám mou lámanou italštinou srandu. Dával jsem si proto poté dobrý pozor, aby mi v běžné konverzaci neuteklo nějaké německé slovíčko – Italové dokáží být impulsivní. Vlastně ne Italové, jak mne pan vrchní poučil, když jsem se jej zeptal, z které části Itálie pocházejí – byli to Sardové, tedy hoši ze Sardínie a s Itálií nechtěli mít nic společného. Aspoň to tvrdili. Trochu mi zatrnulo, pokud vím pěstují a tomto slunečném ostrově ještě krevní mstu a nůž tam nosí v kapse každý chlap. Nezapíchli mne za moji italštinu, místo toho nám připravili naprosto úžasné nudle s lanýži a to v cenách, jež byly normálnímu smrtelníkovi – tedy mně – dostupné. A konečně jsem se dostal i k lahvi bílého vína jménem Greco di Tuffo z Kampánie, pěstovaném na svazích Vesuvu, což je dělá na italském jihu legendou. A já ho objevil až na hranici berlínských čtvrtí Mitte a Pankow. Chutnalo stejně skvěle jako ti lanýži.

Poté, co jsem si v sobotu pokazil žaludek na oběd skutečnou berlínskou specialitou – totiž currywurstem, šli jsme na večeři do restaurace Cha cha na Friedrichstrasse. Restaurace pro změnu thajská, jídlo výborné a když z něj člověk pečlivě vybral všechny chilli papričky, pak i poživatelné. Střeva tentokrát nepřekročila nejvyšší povolenou rychlost a k dalším ztrátám krve taky nedošlo. Nejvyšší povolenou rychlost nepřekročila ale ani thajská číšnice, na jídlo jsme čekali skoro hodinu. Podezřívám ji, že na nás a naši objednávku zapomněla, protože poté, co jsme se jí poněkud netrpělivě připomněli,vypukl v kuchyni, na niž bylo od stolu vidět, nebývalý ruch a jídlo jsme obdrželi během dvou minut. Možná nám nerozuměla, mluvili jsme tentokrát německy.

Z Berlína nás odvážel turecký taxikář, tentokrát jiný, už ženatý, hovořící po cestě  telefonicky se svým synem, jenž se ho doma nemohl dočkat. Skoro jsme dostali výčitky svědomí, zaplašili jsme je ale zpropitným.

Lubomír myslím charakter Berlína vystihl dokonale, když pravil: „Berlín není město, ale sociální experiment.“

Dávali jsme mu zapravdu. Po několika dnech pobytu v německé metropoli jsem se nemohl ubránit dojmu, že právě fakt, že už až tak německé není, jej drží nad vodou. Domů jsme se vezli letadlem Air Austria. Letušky mluvily rakouskou němčinou, byly milé, ovšem ani zdaleka ne tak půvabné jako kolegyně z Lufthansy. I v Rakousku je tedy ještě dost co vylepšovat!

Do Berlína se určitě zajedu zase někdy rád podívat. Jednak je tam můj syn, jednak mám pozvání na svatbu a ke všemu jsem hrozně zvědavý, jak ten sociální experiment jménem Berlín dopadne. Nejsem si jist, zda jsem za ony čtyři dny potkal skutečného rodilého Berlíňana. Bylo by se mi to určitě podařilo, kdyby mne má rodina nechala poslední den navštívit Märkisches museum, které ukazuje dějiny Berlína. Tam určitě v nějaké vitríně pár kusů vystavují.

Woody Allen, jenž prý hledá další evropské město pro svůj příští film, by si měl pospíšit. Pokud atmosféru tohoto města zachytí, bude je milovat. A o městech, jež miluje, točí tenhle geniálně depresivní New Yorčan skvělá díla. Třeba by pak Berlín z peněz tímto způsobem zbytnělého turistického ruchu mohl konečně zaplatit dokončení svého letiště!

Na samý závěr pak snad ještě jednu historku z doby nedávno minulé, tedy komunistické. Znám jednu starou dámu jménem Kadecka, její manžel byl v časech totality rakouským velvyslancem ve Východním Berlíně. Diplomaté všech tam zastoupených zemí měli problém s tím, že je všude a vždy odposlouchává Stasi a to i v nejintimnějších chvílích s manželkami či přítelkyněmi. Proto na víkendy odcházeli do Západního Berlína, kde měli pronajaté byty, aby si zadováděli tam. „Naivkové,“ hodnotil jejich snažení pan Kadecka. „Já zůstanu raději ve Východním Berlíně. Tady vím, že mne odposlouchává jen Stasi. V Západním mne budou odposlouchávat všichni, včetně Stasi a ještě abych vyhazoval peníze za další byt.“

Pan Kadečka byl moudrý muž. Berlín ovšem táhne stopu své tehdejší minulosti dál s sebou. Možná se jí ani zbavit nechce.


Dec
2012

Za všechno může Kalvín

categories: Blog, Ze života


Začalo to vlastně už v Ženevě. Na město s francouzštinou jako hlavním jazykem byla místní kuchyně překvapivě chudá. Přikládal jsem to ovšem skutečnosti, že v tomto městě v nejzápadnějším cípu Švýcarska nikdo nemluvil německy či anglicky a já zase neumím francouzsky. Tedy jsem neměl dost informací a dobré lokály jsem prostě nenašel. To jsem si opravdu myslel. Zato jsme si v katedrále mohli prohlédnout židli, na nííž sedával Kalvín osobně.  Běžný kus nábytku, ovšem s historií. Dokonce jsem si tu židli vyfotil. To jsem jej ještě považoval za reformátora jako každého jiného a neměl jsem mu to za zlé.

Pak jsem se ale rozhodl dát si speciality místní kuchyně v Amsterodamu. Mám hloupou vlastnost, jež se jmenuje zvědavost a jím místní speciality všude, kam jezdíme. Hrachová polévka se špekem se ještě jíst dala, ale smažené koule s naprosto neidentifikovatelým mazlavým obsahem, to už byla jiná káva. Káva ostatně byla v Amsterodamu taky mizerná. Jen tak mimochodem jsem se dozvěděl, že město přestoupilo v šestnáctém století ke kalvínství, souvislosti jsem ale ještě nechápal.

Letos jsme zajeli do Brém. V Rathauskeller, tedy jedné z nejvíc nóbl restaurací v centru města jsem si zažádal místní specialitu a dostal jsem Seemanlabkaus. Moje první myšlenka byla, že se Brémané dočista zbláznili. To jídlo vypadalo, jako by u jeho zrodu stála následující  historka: „Brémští námořníci vyrazili na moře a na oběd měli brambory s uzeným masem. Odpoledne pak přišla silná bouřka, takže si to jídlo mohli dát k večeři ještě jednou.“ K této mixované směsi uzeného masa a bramborové kaše bez jakéhokoliv koření dávali herinka s červenou řepou. Vyjednával jsem s číšníkem, že zaplatím jen polovinu ceny, tu druhou polovinu má platit ten, kdo měl to jídlo v žaludku už přede mnou. Nepochodil jsem, pan vrchní neměl smysl pro humor a myslel si, že mluvím špatně německy. Fakt, že v Brémách vládli kalvíni, mi začal být nápadný. Poprvé jsem začal větřit stopu…

A pak se mi otevřely oči. To v okamžiku, kdy jsem se v Německém historickém muzeu v Berlíně dozvěděl, že celá porýnská Falc, tedy území okolo Heidelbergu a Mannheimu, přestoupila v roce 1566 ke kalvínskému učení. Dávné vzpomínky okamžitě ožily. To bylo před několika lety, když jsem jel do Heidelbergu pro manželku, protože místní pracovní klima a zejména bílou, červenou a hnědou omáčku servírovanou v nemocniční kantýně ke každému jídlu (no každému, stejně bylo jen mleté maso) už nemohla snést. Tehdy zjišťovala, kam se dá jít v Heidelbergu a okolí dobře najíst. Řekli jí, že ve Wieslochu, městečku na jih od Heidelbergu. Tam je prý velmi slavný a skvělý lokál na způsob rakouských buschenschanků (ve Vídni se jmenují „Heurigen“) a tam se dá skvěle najíst. Jeli jsme tam. Aut stálo před lokálem desítky. Koupili jsme si vstupenku za 13,50 euro, jež nás opravňovala k tomu, abychom jedli, kolik budeme chtít. Už po polovině první porce kachny jsme nechtěli. Jídlo bylo nekořeněné a zřejmě ohřívané, nemít s sebou flašku rakouské meruňkovice, tak jsem tu polovici porce, již jsem z hladu už pozřel, snad ani nepřežil. To mne šokovalo. Oblast Falce má totiž úžasné klima, roste tam všechno včetně vína, jsou tam, co se týká vegetace, o dva týdny před Grazem, přestože se nacházejí mnohem víc na sever – a falčtí z toho nedokážou nic poživatelného vytvořit? A tehdy jsem pochopil – byl za tím Kalvín!

Dočetl jsem se, že v Kavínově učení byl každý tělesný požitek hříchem, tedy dobré jídlo stejně jako manželský sex (pokud byl dobrý) a věřící se snažil vyhýbat hříchu, aby byl spasen a dostal se do nebe. Takže očividně, kam vyznavači jeho učení příšli, jako první zničili místní kuchyni. (Jak to udělali se sexem jsem neměl příležitost zjistit, i když v Amsterodamu je příležitostí víc než dost.) Ovšem právě ta amsterodamská červená čtvrť mne nutí k zamyšlení. Nevznikla právě proto, že to doma stálo za houby? Ostatně, největší kostel v Amsterodamu Oude Kerk, se nachází přímo uprostřed té červené čtvrti. Takže si to po vykonaném hříchu mohl člověk jít s Bohem hned do kostela vyříkat.Z domu z manželské postele by to bylo jednak dál a jednak by mohla mít žena řeči. Po návštěvě červené čtvrti nikdo neremcal a kostel byl hned po ruce. Protestanti k tomu nepotřebují kněze, protože ústní zpověď neuznávají. Je samozřejmě intelektuálně náročnější ospravedlnit si své hříchy bez ptostředníka přímo před Stvořitelem, protože absoluce se nedává. Ovšem pokud příští den obchody zase běží, je to zřejmým důkazem, že Bůh svou přízeň kajícímu se hříšníkovi neodepřel.

Můj obraz se pomalu dotvořil a dovoluji si tedy dát malý tip pro ty, kdo – stejně jako já- rádi ochutnávají místní speciality. Zjistěte si vždy dopředu, zda v onom městě, kam jedete, nevládli – třeba i jen na krátký čas – kalvínovi vyznavači. Pak to s těmi místními specialitami raději nezkoušejte.

Ferdinand I, jenž dohodl v roce 1555 náboženský mír mezi luterány a katolíky, výslovně v tomto dekretu zakázal kalvínské učení. Ten starý malý bručoun, jenž hrál jednu z hlavních rolí v mém posledním románu, se mi stal náhle ještě sympatičtějším. Zřejmě rád dobře jedl a to svědčí o v podstatě dobré povaze. I když musel tu a tam popravovat, asi to nedělal tak úplně rád.

Já bych Kalvína po onom zážitku se Seemanlabkausem upálil ještě dnes.

Asi vás bude zajímat, jak se mohlo takové učení, zakazující prakticky všechno příjemné, vůbec prosadit a získat zejména v městech živících se obchodem takovou silnou pozici. Kalvín kázal – stejně jako Hus či svatý Augustín učení predestinace. To znamená, že člověk se už narodí určen pro peklo nebo pro nebe a vlastně na tom nemůže nic změnit. Jeho chování, jeho hříchy, to je vše řízení boží a lidská vůle zde nehraje žádnou podstatnou úlohu. Jenže podle Kalvína se přízeň boží a tedy předurčení pro život věčný dá poznat i tady na zemi. Když obchody dobře
jdou, když to sype a na kontě peněz přibývá, je to jasné znamení, že člověk stojí v boží přízni. A někoho, koho má Bůh rád, si samozřejmě vezme k sobě do nebe, to dá rozum. Proto byli úspěšní obchodníci v Amsterodamau, Brémách či Mannheimu ochotni vzdát se dobrého jídla i dobrého sexu. Holt – vyhlídka na nebe byla příliš lákavá. Navíc  koření bylo drahé a vyhazovat za ně peníze znamenalo snižovat své vyhlídky na spasení. Takže když žvýkali nepoživatelný oběd, těšili se už na nebe, kde se konečně toho pepře na pečeni dočkají!

Příště pojedu raději do Belgie. Tam jim vévoda z Alby podobné myšlenky vytloukl z hlavy (doslovně, ne v přeneseném smyslu). A kuchyně země, jež v blízkosti Francie a pod rakouskou správnou zůstala katolická, je prostě kuchyní snů. Přestože to byli Belgičané, kdo vymysleli pomme frites, čili hranolky. Aspoň v tom tedy Kalvín prsty neměl.

A ještě poznámku na závěr. Friedrich Falcký, jenž se stal v roce 1619 českým králem aby po jednom roce z Čech zase s ostudou utíkal, byl Kalvín! V této souvislosti mi porážka na Bílé hoře nepřipadá zas až tak tragická. Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby české stavovské vojsko vyhrálo, Friedrich se na českém trůně usadil a začal zavádět falcké pořádky? Jak by to dnes vypadalo s českou kuchyní, o tom druhém ani nehovoříc…?

Ne, Ferdinand II. mi nikdy nebyl sympatický. Ale zřejmě i tehdy volili Češi, stejně jako dnes, mezi menším a horším zlem. Nakonec možná zvolili přece jen to menší. I když to tak zpočátku nevypadalo. Násilná rekatolizace, třicetiletá válka, statisíce exulantů atd. Ale na druhé straně vepřo knedlo zelo nám zůstalo!!!


Nov
2012

Tak a je to

categories: Blog


Občanská strana sice obhajuje své volební vítězství z posledních voleb, ztrácí ale přes pět procent hlasů a tím i možnost jednoduché tvorby vládní koalice. Sociální demokracie je doslova zdecimována a propadá se se slabými patnácti procenty hlasů až na třetí místo jen těsně před pravicové radikály hlásající nenávist rasovou i nenávist vůči menšinám a přistěhovalcům a snící o zavedení pořádku podobnému Hitlerově třetí říši. Zelení ztrácejí třetinu svých hlasů a končí jako poslední strana, která se ještě vůbec dostává do parlamentu.Bezvýznamná, na okraji politického spektra. Vítězem voleb se stávají jednoznačně komunisté se ziskem dvaceti procent hlasů. Bez nich není vlastně další vládnutí možné.

Oficiální vítěz voleb – občanská strana pravého středu přiznává, že tvorba koalice nebude snadná a pozývá k rozhovorům o budoucí koalici komunisty i fašisty protože velká koalice se sociálními demokraty nestačí na dosažení padesáti procent mandátů v parlamentu. Obě strany přijímají nabídku a přicházejí na jednání o vytvoření nové vlády a trvají na prosazení svých volebních programů.  Užívají si světel reflektorů a blesky fotoaprátů, staly se právě společensky i politicky konformními.

Pokud si myslíte, že jsem se pokusil vytvářet hororovou představu budoucnosti České republiky po příštích volbách, pak vás musím zklamat. Ne, toto jsou skutečné reálné výsledky nedělních voleb do městského zastupitelstva štýrského hlavního města Grazu.

V městském zastupitelstvu bude tedy sedět sedmnáct zástupců strany lidové, deset komunistů, sedm sociálních demokratů a fašistů šest zelených a jeden pirát. Ano i strana pirátů už to zvládla a je na grazké radnici zastoupena. V městské radě jsou pak tři lidovci a po jednom komunistovi, sociálním demokratovi, fašistovi (pardon, oni neradi slyší, když je tak nazývám – jsou to přece „svobodní“) a zeleném.

Ale ne, nefantazíruji, v Rakousku komunisti skutečně existují a v hlavním městě Štýrska jsou už druhou nejsilnější politickou silou. Samozřejmě se všichni předhánějí v analýzách a vysvětlování tohoto trendu. Vládnoucí politické strany bědují nad tím, jak je těžké vládnout v čase hospodářské recese, kdy všechny ekonomické zátěže padající na hlavy obyvatelstva a za něž oni přece vůbec nemohou, protože s jedná o věcí globální, jsou dávány za vinu jim. Jak obyvatelstvo nechápe nutnost spořit a trestá je za jejich rozumnost, s níž se snaží odbourávat zadluženost města stojícího stejně na okraji ekonomické propasti. Stěžují si na neuvědomělost voličů, jež se rozhodli dát přednost „prázdným slibům“ před reálným programem úspor.

Zase jednou nic nepochopili nebo chápat nechtějí!

Lidé mají prostě už dost jejich klientelismu, nehodlají akceptovat, že úspory se mají týkat jen jich, ne ale těch, kteří jim chtějí i nadále vládnout. Mají plné zuby toho, že k tomu, aby člověk dostal dobré nebo dokonce vedoucí místo, musí mít patřičnou stranickou knížku nebo aspoň nějakého funkcionáře strany dobře znát. Rozhodli se říct dost mnohaletému rozparcelování země na černou a červenou část.

Úspěch komunistů má dva důvody a oba jsou naprosto srozumitelné. Ten první: Střední třída ve společnosti se redukuje. Malá skupina bohatých, kteří ale ve volbách dají dohromady možná půl procenta, je stále bohatší. Zato ale stále více lidí klesá ze stavu střední třídy do chudoby nebo aspoň do stavu, kdy jsou reálnou chudobou ohroženi. Takoví lidé nebudou volit strany, jež je do tohoto stavu přivedly. Občanské strany – tedy lidovci a sociální demokrati – mají své voliče právě v této střední třídě, spokojené se svým stavem, nemající potřebu protestovat. Výsledky voleb jsou nepřehlédnutelným důkazem, jak se tato skupina voličů tenčí a jak o její zachování nikdo nemá reálný zájem. Právě ti, kdo sklouzli ze stavu relativního blahobytu do ohrožení chudobou, volí naštvaně a tedy radikály.

Druhý aspekt úspěchu je samotné chování komunistů vedených Elke Kahr. Zaprvé jsou stále přítomni, jsou pro lidi dostupní. Už od časů Kahrové předchůdce Kalteneggera mají horkou linku, na niž mohou volat lidi, když jim neteče voda nebo nefunguje elektrika či kanalizace. Mohou se spolehnout, že ještě téhož dne u nich bude někdo z Komunistické strany, spíše si jejich problémy a nejpozději následujícího dne bude dělat starostovi pořádné problémy, pokud to tento nedá do pořádku. Kahr má své několikrát za týden hodiny na radnici, kdy přijímá lidi, aby jí referovali o svých problémech, je prostě TADY a dostalo se jí přezdívky „Anděl nájemníků“. Už jen to je skvělý PR trik, aby se zvýšily preference. Kolik lidí vlastní dům nebo byt a kolik jich žije v nájmu? Ve čtvrti Gries, nejchudší části města, komunisté volby s přehledem vyhráli!

Ostatně o ideologii, třídním boji a diktatuře proletariátu neuslyšíte od našich rudých ani slovo. Kahr se sice hlásí k Marxovi a jeho učení, o Leninovi zarputile mlčí a pokud se ji někdo snaží nalákat do ideologické pasti, skončí to vždy debatou o vysokých nájmech a nízkých příjmech obyvatel. Ideologie stojí v její argumentaci hned na posledním místě. A to zabírá!

Ale rozhodující je zřejmě jiná věc. Všichni funkcionáři komunistické strany musí odvádět část svého příjmu, přesahující 2200 Eur do sociálního fondu, z něhož se platí právě pomoc těm nejchudším. Prostě zavázali se v časech všeobecnné diety nemlsat. Jako jediní! Ne nadarmo se výsledkem voleb interpretuje jako políček zemskému hejtmanovi sociálnímu demokratovi Vovesovi (nazývaném asociální socialista – což není pro voliče právě dobré doporučení). Je jedno, zda je to jen trik. Jak se budou komunisté chovat, až se skutečně dostanou k moci, to je ve hvězdách. Zatím nikdy ve své touze po diktatuře a absolutní nekontrolované moci nezklamali. Ale když ptáčka lapají…

Jenže stejně lapat mohli i všichni ostatní. Jenže pro ty je bližší košile než kabát a dnešek důležitější zítřka. Ještě tento měsíc tučný příjem, ještě jedna možnost zprostředkovat kšeft kamarádovi nebo bratranci, z něhož přijde něco i na moje konto. To vše je důležitější než dlouhodobé politické strategie.

Demokracie se vyčerpává, etablované strany závislé od svého klientelismu nejsou ochotné a možná ani schopné na vývoj reagovat. Nevím, zda jsou vůbec schopni registrovat varování, jež tyto volby znamenají. Nedovolte lidem dále chudnout, nebo nástupu moci radikálů nebudete schopni zabránit. Přerozdělování bohatství bylo po šedesát let receptem na úspěch. Díky tomu vládly demokratické strany, protože je volili spokojení občané. Tento recept byl před dvaceti lety opuštěn, dnes se projevil účinek tohoto kroku. Je nejvyšší čas zatroubit na ústup, na návrat k staré osvědčené strategii. Je ale ještě vůbec někdo, kdo je k tomu kroku ochoten? Protože to by musel obětovat něco ze svého. Tak, jako to dělají ti zatracení štýrští komunisté, aby je čert spral…


Nov
2012

Mrtvola

categories: Blog, Lékařské příhody


Mrtvola je vlastně definitivně konečný produkt medicínské práce. Nejsme na takový výsledek samozřejmě zrovna hrdí, ale smrt je to jediné jisté v lidském životě. Nicméně i s mrtvolami může člověk zažít veselé zážitky.

Pacient Josef Stamm byl Němec, který se do okresu Murau přistěhoval už v podkročilém věku. Proto nevím, zda byl někdy jiný a méně protivný. Každopádně já jej už zažil jen naříkajícího. Na všechno. Na kříže, na záda, na srdce, na plíce, na klouby, na žaludek, jednou měl řídkou stolici, jednou zase tvrdou, nejhorší bylo samozřejmě, když ji neměl vůbec, o nic lépe se nám ale nevedlo, když ji měl dvakrát za den. Pokud dokáže někdo lézt člověku na nervy, pak to byl on.

A pak se to stalo. Jednoho odpoledne nouzové volání, že se panu Stammovi daří velmi špatně. Vyrazila rychlá, v ní kolega Laszlo, jenž pana Stamm velmi dobře znal. Přesto uháněli stokilometrovou rychlostí po cestičkách mezi poli, protože hlas paní Stammové zněl zoufale. Zastavili před domem, Laszlo vyskočil z vozu a pádil do domu. Naskytl se mu mysteriózní pohled. Stamm ležel oblečen v černém obleku v posteli, ruce sepjaté na prsou. Kolem postele v pravidelných odstupech svíce v svícnech, paní Stammová klečící u postele, ponořená v modlitbách.

Laszlo zůstal stát ve dveřích a i když přednedávnem vystoupil z církve, pokřižoval se, tak ho to divadlo vzalo.

„Přišel jsem pozdě?“ zeptal se zadrhnutým hlasem.

V té chvíli se mrtvola, ležící v posteli vzpřímila a zvolala mocným hlasem. „Ne!“

Zahalme rouškou milosrdenství zbytek této scény. Ne, doktor Laszlo pana Stamma nezabil, ten žije dodnes.