Ta fotka se mnou opravdu pohnula. Před americkým velvyslanectvím ve Vídni demonstrovaly desítky v Rakousku žijících Čečenců. Demonstrovali za propuštění Džochara Canajeva, který je podle nich nevinný a hrdina. Odhlédnouc od samotné protimluvy této argumentace (buď je Džochar bojovník džihádu a v jejích očich hrdina, ale pak není nevinný, nebo atentát v Bostonu nespáchal a pak je nevinný, ale žádný hrdina), je samotný fakt takové demonstrace pro mne těžko stravitelný.

Nechat vybuchnout bomby v prostoru cílové linie maratonského běhu, kde chodí především děti přivítat a obejmout tatínky a maminky, které jsou dost bláznivé na to, aby se plahočily 42 150 mestrů bostonskými ulicemi, je něco perverzního, nepochopitelného a zločinného. Nikdo, kdo vraždí děti není hrdina, protože ty se nemůžou bránit. Šířit teror není hrdinství ale zbabělost. Teroristé nemají odvahu postavit se ozbrojeným vojákům, útočí tedy na bezbranné, aby šířili strach. Možná se cítí oni sami jako hrdinové, měli by v tom ale sami i zůstat.

Posuďme ale hypotézu, že ti dva Čečenci jsou opravdu nevinní. Jejich otec to tvrdí. Když si odmyslíme povinnou otcovskou lásku, je jeho argumentace opravdu směšná. Argumentoval například tím, že kde by si asi tak mohli jeho chlapci opatřit zbraně. Protože sám v Americe deset let žil, musí vědět, že to tam skutečně není problém. Stačilo zajít do obchodu. Teorie, že FBI potřebovala rychle najít jakéhokoliv atentátníka, aby uklidnila veřejné mínění a skryla svou vlastní neschopnost, je dost přitažená za vlasy. Pokud by totiž vybuchovaly další bomby, příliš by si likvidací dvou čečenských bratrů neposloužila.  Samozřejmě existuje ještě další verze, že výbuchy organizovala samotná FBI, aby ospravedlnila před vlastním obyvatelstvem americkou angažovanost v muslimském světě a pak našla dva obětní beránky. V dnešní společnosti může každý věřit, v co chce a bohužel to i dělá.

Je pravda, že zprávy, jež se šířily na sociálních sítích a většinou předbíhaly oficiální stanoviska policie, dokázaly napáchat šílený chaos. Nejen, že si spletly Čečensko s Českem, následkem čeho bylo ihned nemalé množství Američanů připraveno poslat bombardéry na Prahu, ale mohly skutečně způsobit, že se o vině atentátníků dalo pochybovat. Napřed přinesly zprávu, že se atentátníci přiznali taxikáři, jehož unesli a že se mu svým činem chlubili. Později uvedl taxikář, že se oba bratři Canajevové bavili o holkách a kreditních kartách. Po zprávách, že Tamerlana Carnajeva policisté zastřelili, se objevily jiné, že jej přejel vlastní bratr autem, aby nakonec přece jen potvrdily smrt následkem střelných zranění. Tvrdilo se, že Džochar Carnajev střílel před svým zatčením do posledního okamžiku kolem sebe, aby tato zpráva byla později opravena – žádnou zbraň u sebe neměl. To hned zpochybnilo i původní verzi, že atentátníci vlastnili aické zbraně. Posléze se jejich arsenál zredukoval na jednu pistoli, již vlastnil Tamerlan Canajev. Ona masivní střelba, jež hodiny nutila bostonské občany zabarikádovat se ve svých domech, byla tedy zřejmě jen bezhlavou palbou policie, Carnajevové příliš mnoho projektilů z jedné jediné pistole vystřílet nemohli.

Jedno, o jaký čin se jedná, vždy vzniknou konspirativní teorie. Lidé je prostě milují. Proto byl i útok na newyorská dvojčata zaranžovaným útokem CIA, aby mohli Američané zaútočit na arabský svět a získat kontrolu nad ropnými zdroji. Lidé, jež tuto teorii zastávají – a není jich málo – jí věří s fanatismem sekty a je zbytečné argumentovat, že 11.září 2001 vedl bezprostředně jen k útoku na Afganistan, kde žádná ropa není, a jen o několik let později přesvědčil úředník ministerstva zahraniční Wolfowitz prezidenta Bushe, že by bylo třeba zaútočit na Irák. Bush sice argumentoval ve své řeči otevřením války proti všem teroristům a právem Ameriky zasahovat je kdekoliv na světě už bezprostřředně po jedenáctém září, při svém útoku na Irák ale musel vymýšlet zcela jiné argumenty, jako například onen nesmysl o zbraních hromadného ničení. Ano, v Iráku šlo skutečně o to, že Saddam Hussein uděloval licence na těžbu ropy čínským, ruským a francouzským, ne ale americkým firmám a proto první ministerstvo, jež bylo v Bagdadu Američany obsazeno, bylo ministerstvo ropného průmyslu (a při tomto obsazování byla „nešťastnou náhodou“ zničena veškerá dokumentace). Přímé spojení k útokům jedenáctého září 2001 se tady ale vystopovat nedá.

I teď tvrdí otec atentátníků, že byli jen vybráni jako náhradní oběť. Pokud by něco takového CIA nebo FBI skutečně udělala, pak by si vstřelila naprosto trapný vlastní gól. V Čečensku totiž ropa opravdu není a navíc se tam vojensky z amerického hlediska zasahovat nedá – to je území pevně v rukou Ruska, tedy pana diktátora Putina a  jeho figurky Ramzana Kadyrova, kteří si do ničeho mluvit nedají – Putin má naopak pocit, že on sám může mluvit do všeho. Vybráním Čečenců za atentátníky by Američanú Putinovi víc než dobře posloužili. Reakce z Ruska na sebe nedaly dlouho čekat. V Moskvě už byla razie v mešitě, při níž bylo zatčeno na 140 lidí. Možná byli skutečně režimu Moskvy nepřátelští (to je už ostatně velká část ruského obyvatelstva), bez podnětu z Bostonu by ale ruská policie nemohla postupovat tak brutálně. Navíc teď ruská tajná služba triumfuje a demonstruje neschopnost americké FBI. Byli to přece Rusové, kdo monitoroval pobyt Tamerlána Carnajeva v Dagestánu, kdo odposlechl jeho telefonáty s matkou, v nichž se měl přiznat ke svému příklonu k radikálnímu islámu, oni o tom informovali americké kolegy a tito pak všechno totálně po… Zda byla důvodem skutečně chyba při hláskování Carnajevova jména, jejimž následkem jej nenašel počítačový registr, to už není podstatné. Možná je to jen další kachna, jíž nás zásobují sociální sítě  mírou vrchovatou.

Zpravodajská síť, všechna massmédia od novin až po televizi se totiž chytila do vlastní pasti. Po celé roky platilo, že vyhrává ne ten nejlepší ale ten nejrychlejší. Mohopol na zprávy měl ten, kdo je podal nejrychlejij, ostatní už neměli šanci, byli jen plagiátory a bylo jedno, že rešeržovali lépe a důkladněji. Teď nedokáží samozřejmě žádné noviny a žádný zpravodajský kanál držet krok s twitterem nebo facebookem, protože tam píše každý a okamžitě. Ať chtějí či nechtějí, byly všechny zpravodajské agentury zahnány do defenzívy, kdy mohou jen korigovat už řečené a to je vždy těžká úloha a ne vždy jsou lidé ochotni změnit názor, jenž si už na základě sice falešných ale rychlých prvních informací vytvořili.

Nicméně fotky obou bratří byly zveřejněny ještě předtím, než byla známa jejich identita. Že tedy odložili na místě atentátu své batohy, je prakticky jisté. Džochar se ostatně v nemocnici přiznal. Zřejmě ani netušil, že vypovídat nemusí. V Čečensku by totiž skutečně musel – jinak by se se seznámil s ne právě příjemnými vyšetřovacími metodami. Jestliže visíte na umělé ventilaci, jste opravdu vydáni na milost a nemilost a vynutit si přiznání není žádnou velkou vědou. Pravděpodobně bude po poradě s právníkem svůj čin popírat, což znovu podpoří spiklenecké teorie.

Proběhne soud, v němž budou důkazy zpochybňovány, proces bude politizován a pravdu se nakonec stejně nikdo nedozví. Zůstane tvrzení proti tvrzení, důkazy a indicie, jež soud uzná za dostačující, aby poslal Džochara na popraviště, jež ale absolutně nebudou stačit zastáncům konspirativních teorií, aby je přesvědčily a zlomily jejich odpor.

Jak jsem už napsal, hodně viny na všem tom chaosu má i americká policia sama, mnohem větší ale twitter a ti neinformovaní a napůl informovaní, jež na něm zveřejňují své hypotézy a předkládají je jako fakta. Chválabohu se podařilo přesvědčit aspoň oficiální místa USA, že Čečensko není Česká republika – za prezidenta Bushe by to bylo zřejmě mnohem obtížnější. Bezprostřední útok amerických bombardérů tedy nehrozí,  při návštěvě Ameriky bych se ale momentálně svou národností přiliš nechlubil. Věřím, že v Americe zůstalo hodně takových, kteří patřičnou korekturu ve svých zeměpisných znalostech neprovedli a budou i v budoucnosti každého občana České republiky považovat za fanatického muslima.

Nicméně mne stále ještě dráždí ona fotografie demonstrujících Čečenců ve Vídni. Už proto, že svým nekritickým protestem dávají podnět k paušálnímu odsouzení všech čečenských a muslimských imigrantů. Ti, kdo skutečně utekli, protože jim na Kavkaze šlo o život, mezi  těmito demonstranty určitě nejsou. Znal jsem jednu takovou mladou ženu z Ingušska. Její manžel jednou odešel do práce a už se nikdy nevrátil domů. Následně vyhrožovali i jí – protože nehodlala podporovat teroristy. Protloukla se se dvěmi dětmi až do Rakouska. Pracuje tady a když konečně mohla opustit utečenecký tábor, kde na ni dávali radikální muslimové – hlavně Čečenci – pozor, aby se správně zahalovala a nikdy nepohlédla cizímu muži do očí – odstěhovala se hned na druhý konec Rakouska a začala žít podle zvyků a zákonů země, jež jí poskytla azyl a záchranu. Takoví před americkým velvyslanectvím nedemonstrují, těm už totiž šlo o život. Ti ostatní by měli zvážit, zda jim náš západní systém hodnot vyhovuje. Pokud jím totiž tak trpí a považují se za jeho oběti, měli by opravdu zvážit, zda tady chtějí zůstat. Sympatizovat s lidmi, kteří zabíjejí zákeřně položenými bombami děti, se totiž s našimi morálními hodnotami naprosto neslučuje. V demokracii má každý nárok , aby vyslovil svůj názor. Beztrestně. Jenže pokud jeho názor nekorensponduje s jeho činy a s jeho představou o životě, je to pak názor falešný a měly by z něj být vyvozeny příslušné konsekvence. Prostě sladit vyslovovaný názor se způsobem života jeho nositele.

Ve Vídni žil salafista a hlasatel nenávisti vůči západnímu světu Mohammed Mahmoud. Byl zde zatčen a souzen, minulého roku veřejně spálil veřejně svůj rakouský pas, jako důkaz přerušení všech svých svazků se svou novou domovinou. Koncem března byl zatčen v Turecku, když se snažil s falešnými dokumenty proniknout do Sýrie. V turecké vězeňské cele náhle zjitil, že je rakouský občan. Protože poměry v tureckém vězení ho přiváděly denně k zoufalému pláči, žádá o vydání do Rakouska, aby mohl být souzen tam. Nevím, zda je tento příběh vůbec třeba komentovat. Tady ale o Mohameda Mahmouda opravdu nikdo nestojí. Jestliže miluje islám, musí jej akceptovat i se všemi průvodními projevy, jako je cela s dvaceti jinými spoluvězni a s jedním záchodem a sprchou.

Otec obou bostonských atentátníků řekl, že rodina se nikdy neměla vystěhovat do Ameriky. V Čečensku by prý byla mnohen šťastnější. V tomto bodě mu dávám za pravdu. Možná by si měli stejnou otázku položit všichni ti, kdo nosili transparenty před americkou ambasádou ve Vídni. A pokud by si ji dokázali upřímně zodpovědět, mohli by začít balit kufry.

Letos to tedy bude 1150 let, kdy dorazili na Moravu. Svatí Cyril a Metoděj, patroni Evropy, uctívaní věrozvěstové, kteří přinesli křesťanství do Velkomoravské říše.
Mám velkou radost z toho, že se můj vydavatel Rybka rozhodl k této události uvést na trh druhé vydání mé knihy z roku 1995, která nese stejné jméno jako tento příspěvek. (A udělal to zase jednou krásně, jak je u něj ostatně zvykem) Osmnáct let v životě jedné knihy jsou celé věky a skutečně mám pocit, jako by od té doby celé věky přešly. Odkaz obou bratří ale zůstává stále aktuální, ta právě to je hezké na knihách s historickými tématy, totiž že neztrácejí na aktuálnosti.
I když, pokud si vzpomenu na dostupnost materiálů potřebných pro vytvoření této knihy v době, kdy vznikala a dnes, dělí tyto dvě období ne 18 let, ale celé světelné věky.

O napsání knihy s tématikou svatých Cyrila a Metoděje jsem se zajímal vlastně už od chvíle, kdy bylo zřejmé, že se můj první román Stín Persepole dočká svého vydání, tedy od let 1986/87. (Román nakonec vyšel v ednnu 1990). Tedy ještě v době komunistického režimu, kdy se o díle těchto dvou bratří spíše mlčelo. Křesťanská ideologie byla v té době nežádoucí a byla přecházena v lepším případě mlčením, v horším odměněna pronásledováním. Právě proto jsem se rozhodl o moravských věrozvěstech napsat. Problémy se sháněním příslušných podkladů byly takového rázu, že jsou pro dnešního člověka prostě nepředstavitelné. Samozřejmě nebyl k dispozici internet s vševědoucí Wikipedií, internet vlastně v té době ještě ani nebyl vynalezen,(to se stalo až vo roce 1989 a ke komerčnímu použití byl připupštěn o dva roky později), ale i literatura zabývající se daným tématem byla víc než řídká – o její dostupnosti ani nemluvě. Existovaly sice panonské legendy „Životy svatých Cyrila a Metoděje“ z roku 1934, existovala literatura o Velké Moravě a její historii. Mým cílem nebyl ale nikdy pouhý popis jejich mise na Moravě, jež je známa ze školního vyučování. Chtěl jsem oba bratry pochopit. Pochopit je jako lidi, poznat pohnutky jejich jednání, jejich myšlení a k tomu jsem potřeboval dostat se mnohem hlouběji a dál. Totiž do Byzance. Sehnat jakoukoliv historickou knihu o Byzanci bylo v té době prakticky nemožné. Byzanc jakožto obraz zkostnatělého státu řízeného církví byla pro komunisty naprosto nepřijatelná. V učebnici dějepisu byly tisícileté dějiny této říše odbaveny jednou jedinou větou. Monografie o byzantských dějinách v češtině tehdy ani neexistovala, ale neměl jsem úspěch dokonce ani, když jsem hledal knihu o byzantských dějinách v němčině nebo v angličtině. Bylo mi sděleno, že nejbližší dostupný výtisk se nachází v knihovně v Mnichově a mohu si ji vypůjčit (za pro mne v té době horentní poplatek) na jeden měsíc. Což byla pro mne při mých tehdejších znalostech němčiny naprostá utopie. Netušil jsem dlouho dokonce ani to, jak se jmenoval byzantský císař v době ich mládí Konstantina a Meteděje a o tehdejších politických poměrech v říši jsem na počátkuk mého zkoumání neměl ani tušení. Úkol se zdál tedy naprosto nezvládnutelný.

Pomohla mi neuvěřitelná náhoda. Ve Skřípově na Opavsku žil kněz, někdejší profesor teologické universtity v Olomouci páter Tkadlčík. Byl v celém okolí známý svými kázáními, byl mi doporučen a byl ochoten se se mnou setkat. U něho jsem objevil poklad, v nějž jsem si netroufal ani doufat. Pan Tkadlčík vlastnil knihy Františka Dvorníka, zejména jeho „Fotiovo schizma“ a protože tato kniha vyšla ve francouzštině – (Dvorník žil vlastně celou dobu od nacistické okupace až do své smrti v emigraci a tvrdí se, že právě první návštěva Československu v roce 1975 a zklamání z tamějších poměrů byla přičinou jeho smrt- jeho knihy existovaly tedy pouze ve francouzštině a něco málo v angličtiněi) – překládal ji sám do češtiny. A byl mi ochoten svůj JEDINÝ rukopis svého překladu půjčit! Byl to neuvěřitelný zážitek. Náhle se přede mnou otevřely prostory o nichž jsem neměl ani tušení. Podrobnosti tehdejšího života ve Východořímské říši nabyly konkrétní obrysy a mne náhle začaly trápit pochybnosti. Spousta věcí náhle nezapadala do sebe, pokud jsem se na oba bratry chtěl dívat očima křesťanské dogmatiky predestinace, čili předurčení. Podle ní se člověk světcem již rodí. Nemůže se tedy v životě dopustit ničeho chybného, protože jeho celé jednání je řízeno Bohem a je ke své svatosti předurčen.

Přede mnou vyvstával ale obraz dvou mužů, dvou lidí své doby, v ní zakotvených a jí poznamenaných, kteří se ke své svatosti museli propracovávat a jejich cesta nebyla jednoduchá a často i bolestná.
Narodili se v době občanské války. Skoro sto let totiž v Byzanci trval boj mezi uctívači a odpůrci svatých obrazů, čili ikon. V podstatě šlo i tam, stejně jako na západě o dvě stě let později v zápase o investituru, o boj mezi církví a světskou mocí. I když poměr světské a církevní moci byl v Byzanci jiný než na západě a konstantinopolský patriarcha se nikdy nedopracoval na císaři takové nezávislosti, jako se to podařilo papeži v Říme. Uctívání ikon dávalo ovšem velkou moc jejím tvůrcům a majitelům, tedy klášterům a církevním institucím. Proto se císař Lev Issaur v první polovině osmého století rozhodl tento kult zakázat a moc církve tím zlomit. V době mládí obou bratří boj vrcholil, císař Theophilos vedl boj proti ikonám nekompromisně, bylo to vlastně poslední velké vzepětí obrazoborců – a právě v této době dělali velkou politickou kariéru strýc Konstantina a Michala, jak se naši solunští bratři jmenovali svými občanskými jmény Theoktist i jejich otec, jenž byl drungariem, čili vysokým správním úředníkem v soluňské Thémě. (Théma byla původně vojenský, později i správní okrsek říše odpovídající zhruba našim současným krajům, otec věrozvěstů tedy zastával funkci jakéhosi zástupce zemského hejtmana) Dokonce i mladý Michal/Metoděj se stal správcem okrsku na Balkáně u řeky Strymonu. Oba museli tedy jednoznačně stát na straně obrazoborců, jinak by taková kariéra nebyla možná. Konstantin je ale od mládí znám jeko přesvědčený uctívač svatých obrazů! Vedla tedy frontová linie středem jejich rodiny? Legenda uvádí, že po narození Konstantina přestal jeho otec žít s matkou jako muž se ženou. Jakkoliv to chceme interpretovat jako známku askeze a ctnostného odříkání (což legendy i činí), máme přitom nemalé problémy. Vysoký důstojník a úředník a dobrovolná sexuální abstinence? Nebo spíše narušený vztah mezi manžely?

A dále, v onom bratrském páru byl očividně vedoucí osobností Konstantin, o třináct let mladší než Metoděj! To rozhodně není typický vztah. Aby se o třináct let starší bratr podvolil dobrovolně vedení svého mladšího sourozence, je psychologicky obtížně vysvětlitelný fenomén. To byly všechno otázky, na něž jsem musel hledat odpovědi.

Přímo mne šokovala kariéra mladého Konstatina, jež mne přesvědčila o jednom. Muselo se jednat se o nesmírně inteligentního a ctižádostivého mladého muže. Odříkání se života a kariéry mu bylo v jeho mladých letech rozhodně cizí. Jestliže se stal v sedmnácti letech sekretářem kontantinopolského patriarchy a tedy druhým mužem východní církve ( samozřejmě hrála velkou roli protekce jeho strýce Theoktista, zastávajícího hodnost jakéhosi ministerského předsedy), musel mít tento mladý muž nesmírné intelektuální schopnosti ale i ctižádost. Jestliže se této funkce posléze vzdal, svědčí to jen o jeho moudrosti, protože ve svém věku na ni prostě nestačil – právě z doby jeho působení v této funkci je totiž doložen první konflikt s papežem v Římě, k němuž došlo nešikovností patriarchy Ignantia (jeho sekretář se na této chybě nemohl nepodílet). Nicméně ani potom se Konstantin nestáhl z veřejného života. Jeho diplomatické mise k Arabům a Chazarům jej proslavily, jeho spor s hlavním mluvčím obrazoborců Ioannem Grammatikem, v němž dokázal nad starým sesazeným patriarchou zvítězit, jej pak změnil doslova v ikonu uctívačů svatých obrazů. I jeho pozdější kariéra profesora konstantinopolské university byla velkolepá. Konstantin byl díky svým mimořádným schopnostem velmi úspěšný muž. Ovšem i muž nemocný, právě jeho choroba, jež jej nakonec ve věku pouhých 42 let stála život, byla stále znovu limitujícím faktorem jeho společenského vzestupu.

Slavnostní přívítání v Římě samotným papežem nebylo ovšem vyjádřením úcty jemu a jeho bratrovi. Papež vyšel přivítat ostatky svatého Klimenta, třetího legendárního papeže, jehož ostatky Konstanin a Metoděj našli při své chazarské misi na Krymu. I tento úspěch byl ale důsledkem Konstantinovy geniality a píle. Ve středověku se za kostičku světce platilo celým jměním. Vlastnit tedy celou kostru druhého následovníka svatého Petra se rovnalo vlastnictví nezměrného bohatství. Ne nadarmo je svatý Cyril, jak se Konstantin přejmenoval po svém vstupu do kláštera, pochován v Římě v kostele svatého Klimenta, jehož do Řima přinesl.

Byl to obrovský osud, jenž nabral nečekaný obrat, když se tento uznávaný diplomat spolu se svým bratrem, jenž v mezičase musel hledat azyl před politickým pronáledováním v klášteře na hoře Olympu v Bithýnii, vydal na misi na sever, do Velkomoravské říše. Aby se obětoval pro lid, který neznal. Jeho dílo bylo úžasné! Vytvořit písmo pro jazyk, jenž nebyl ani kodifikován, tedy neměl gramatiku ani oficiální slovní zásobu, napsat v něm knihy a sloužit v něm mše, bylo neuvěřitelným dílem. O to více obdivuhodná byla i neúnavná misijní činnost obou bratří v té době málo civilizovaném území starých Slovanů. V prostředí stáe ještě pohanském, i když vládcové přijali křesťanství už dříve od franských kněží. Právě v práci s lidem, který Frankové na rozdíl od vládců nedokázali pro věc křesťanství získat, právě tady získali Cyril a Metoděj svou velikost a své zásluhy, jež jim přisoudily titul patronů Evropy. Člověk se podle mého soudu svatým nerodí, ale svatým stává. Svou prací, svou obětavostí, svým vykonaným dílem a svou pokorou. Pokorný se člověk nerodí, pokorným se stává poznáním svých vlastnich chyb a slabostí. Neexistuje člověk, jenž by nikdy neudělal v životě chybu, jsou jen takoví, kteří své chyby nejsou schopni ani ochotni přiznat. Člověk, jež pokorný není, nemůže být svatý. Člověk, jenž nedokáže své chyby a slabost překonat silou svého ducha, si svatost nezaslouží.

Je mi v podstatě jedno, zda se tímto tvrzením prohřešuji proti dogmatice, je to mé nejhlubší přesvědčení. A takto jsem se tedy rozhodl oba bratry zobrazit. Jako lidi s přednostmi a slabostmi, jako lidi s lidskými osudy, jež nejsou prosty vzestupů a pádů, jež nejsou prosty chyb. Ale jako skutečné velikány, když před ně byl postaven zdánlivě nezvládnutelný úkol a oni ho dokázali splnit. Kdo má zájem se s jejich životními osudy seznámit, má možnost tak prostřednictvím mé knihy učinit.

Vychází v :Rybka Publishers
Jméno knihy: Bratři ze Soluně. Druhé vydání
Od tohoto týdne k dostání u knihkupců nebo v internetovém obchodě.
První vydání v roce 1995 v nakladatelství Granit.

Přiznám se že jsem nejprve nevěřil vlastním uším. Když z balkónu v Chrámu svatého Petra zaznělo ono obligátní „Habemus Papam“ a poté jméno kardinála Bergogllia, myslel jsem opravdu, že jsem špatně slyšel. Ti, kdo četli můj článek z 6.března, vědí proč. Překvapivé bylo pro mne už to, že byl zvolen. U kandidátů, kteří volbou už jednou neprošli a proto mohou být považování za favority při volbě nové, to nebývá zvykem. Pravým šokem pro mne ale bylo, že byl zvolen tak rychle. Pouhé dva dny a čtyři skrutinia stačila k tomu, aby argentinský kardinál získal dvě třetiny ze 115 volitelských hlasů! Co se ve Vatikánu změnilo od roku 2005, kdy byl Bergoglio ještě jako liberál se sklonem ke komunismu pro konzervativní většinu kardinálů nepřijatelný?
Hlavním poslestvím volby pro mne je, že ve Vatikánu skutečně došlo ke změně poměru sil. Přinejmenším Opus Dei, jenž se tak silně angažoval proti volbě Bergoglia před oněmi osmi lety, ztratil očividně svůj vliv. Mlčel nebo mlčet musel. Naskýtá se otázka, proč? Otázka, kterou ale zřejmě nikdo nezodpoví, jak už je ve Vatikánu zvykem. I když možná zase nějaký kardinál vynesse ilegálně své poznámky o volbě, precedens už tady byl a nebylo by špatné, kdyby dělal školu. Ultrakonzervativní křídlo zmlklo. Musí k tomu mít nějaký důvod.
Vídeňský kardinál Schönborn (jak jsem se v posledních dnech dozvěděl, rodák z Litoměřic) naznačil, že se ve Vatikánu skutečně něco převratného stalo. Za hlavní a obtížný úkol nového papeže označil potřebu ve Vatikánu uklidit. Udělat tam pořádek, protože určité „černé ovce“ tam napáchaly v posledních letech nesmírně mnoho zla. Schönborn to označil za hlavní bezprostřední úkol nového pontifika, bez jehož splnění není možné pokračovat. Nepřímo tedy potvrdil neoficiální zprávy, že důvodem odstoupení Benedikta XVI byla informace o oněch nešvarech, jejichž nápravu on už nebyl schopen zvládnout. Možná právě proto, že postihovala právě onu skupinu, jež nejvíce podporovala jeho volbu a byla mu v letech jeho pontifikátu nejsilnější oporou?
Výsledkem tedy byla nečekaně rychlá volba člověka „ z druhé strany“, volba, jež mne, upřímně řečeno, potěšila. Co se ale dá od nového papeže očekávat? Zdravotně je na tom zřejmě přes svých 76 let dobře, jeho první veřejné vystoupení ukázalo člověka v plné síle, biologicky mladšího než by odpovídalo jeho skutečnému věku. Energii ke změnám by tedy mít mohl. Otázka je ale, jak silná bude jeho vůle změny prosazovat a nakolik je vůbec schopen se s potřebnými změnami identifikovat.
Co se týká homosexuality a potratů nemůžeme čekat ani nejmenší změnu. Arcibiskup Bergoglio byl zapřisáhlým odpůrcem homosexuálních sňatků, jež jsou v Argentině povoleny a církev se cítí být ochráncem života a tím pádem ve svém vztahu k potratům určitě nepovolí ani o milimetr. To určitě nejsou nepodstatná témata, ne ale témata nosná. Církev Jana Pavla II. se odvrátila od lidí. Byla tu sama pro sebe, byla tu, aby presentovala svého pontifika a svou moc. Jinými slovy, lidé tu byli pro církev ne církev pro lidi. Toto by se mělo za Františka I. rozhodně změnit. Už svým prvním vystoupením ukázal, že není typ herce jako Karol Wojtyla, jeho skromné vystoupení zřejmě opravdu odpovídá jeho charakteru. Na pompu si nikdy nepotrpěl a zřejmě se na tom nic nezmění. Byl vždy k dispozici potřebným, to mu koneckonců vyneslo nálepku „komunisty“ při poslední volbě. V jeho podobě je tu opravdu církev pro lidi, pro ty, kteří ji potřebují. Kdo ji potřebují po materiální stránce! Dá se očekávat posílení charity a podobných aktivit. Bude papež tady ale i pro věřící z bohatší části světa, kteří potřebují církev taky, ale ne z pohnutek materiálních ale duchovních? Kteří mají potřebu hovořit a potřebují být slyšeni? To je myslím rozhodující otázka pro věřící z rozvinutých zemí, tedy pro nás v Evropě a v Americe. To byl hlaví důvod masového útěku věřících z církve v dob pontifikátu Jana Pavla II. LIdé jsou emoncipovaní, nechtějí tvořit jen mlčící masu. Bude papež František schopen pochopit rozdíl potřeb mezi věřícími v rozvojových zemích, kde žil a kde jsou potřeby hlavně materiální, a v zemích rozvinutých, kde materiální tíseň nehraje tak velkou roli jako tíseň duševní? Bude schopen naslouchat mladé internetové generaci, hledající v životě v návalu informací a kontaktů pevný bod? Pochopí obrovskou šanci, jaká se naskýtá?
Ve svém mládí byl údajně člověkem světským, jenž miloval tango (aby ne, v Argentině to jinak ani nejde) a nehledal ústraní klášterů. Dokáže si ale na touhy svého mládí vzpomenout dostatečně, aby jej to přimělo naslouchat potřebám současných mladých lidí?
To je otázka, již bude těžko zodpovědět, na tu dá odpověď až čas. Rozhodně se nemusíme bát další záplavy statořečení, jež tak miloval Jan Pavel II. Nový papež bude mít zcela jiné starosti. Rozbít zaběhané mocenské struktury ve Vatikánu nebude jednoduché. První důležitá otázka je, koho vyjmenuje za svého sekretáře, tedy za druhého muže ve Vatikánu. Dny kardinála Tarcisia Bertoneho, sekretáře Benedikta XVI, jsou prý už spočítané. Dalším důležitým krokem bude vnést pořádek a transparenci do Vatikánské banky. V lednu Italská národní banka zastavila elektronické převody peněz s Vatikánskou bankou, protože tato nepodnikla prakticky nic proti praní špinavých peněz. V celém Vatikánu nefungovaly bankomaty. Benedikt nakonec v únoru vyjmenoval nového šéfa banky, Němce Ernsta von Freyberga. Problém je, že i on je vyšetřovaný pro nekalé převody peněz, i když „jen“ v řádu desítek milionů eur, což je proti minulosti pakatel. Zda jej František ve funkci ponechá nebo bude hledat někoho nového opravdu čistého (existuje ale čistý bankéř?) to je další důležitá otázka. Každopádně jsou to právě kardinálové jako například Schönborn, kteří si očistu finančního světa Vatikánu úpěnlivě přejí, aby se takto v očích věřících očistila pověst církve. Je ale mnoho takových, kteří se tomu budou všemi silami bránit. Hlavně samozřejmě ti, kdo mají máslo na hlavě.
Při své první mši pro kolegium kardinálů vyzval papež přítomné, aby se vzdali světských svodů a věnovali se životu duševnímu. Ihned to bylo interpretováno jako výzva světu vzdát se požitků a věnovat se jen spiritualitě. Ale papež přece nemluvil k světu, on oslovoval své kardinály!!! A tady by bylo vzdání se světských požitků velmi žádaným prvkem.
Myslím si, že u Františka by věřící v Rakousku, demonstrující pro odvolání biskupa Krena nebo Slováci, bojující o zachování arcibiskupa Bezáka v jeho úřadě, našli více pochopení než u Jana Pavla II. nebo Benedikta XVI. Myslím si, že v tomto bude určitě otevřenější. Bylo by třeba z církve jako mocenské struktury, do které ji nechali zatuhnouti jeho dva poslední předchůdci, vytvořit znovu organizaci sloužící lidem. A sloužit znamená v první řadě naslouchat. Aby už vyjmenování neoblíbených a odvolávání oblíbených arcibiskupů nebylo „vnitřní záležitostí církve“, ale věcí veřejnou. Aby věřící měli právo do tak důležitých věcí hovořit. Možná by bylo třeba ponechat správcům diezéz více volnosti v řešení jejich problémů. Problémy v Argentině, Brazílii, Nigérii nebo v USA či v Evropě jsou přece naprosto odlišné. Snažit se je řešit centrálně nemá naději na úspěch. I komunistická strana zahynula na svůj strnulý centralismus. Církev se vydala podobnou cestou, možná je nejvyšší čas z této cesty sejít. Dokud je ještě co zachránit.
Je hodně otázek, volajících po řešení. Je to nedostatek kněžív Evropě, otázka celibátu, otázka postavení žen v církevních strukturách a na církevních školách, je to samozřejmě ožehavá otázka antikoncepce. Zde bude hodně těžké najít řešení, jež odpovídá současnému stylu života mladé generace. Je to ale potřebné. Církev zde není „up-to date“ a už jen tím, že trvá na celibátu, diskvalifikuje se vlastně jako autorita oprávněná do této záležitosti hovořit. Encyklika jinak poměrně liberálního Pavla VI „Humanae Vitae“ z roku 1968, jež byla tvrdou a odmítavou odpovědí na zavedení hormonální antikoncepce, je stále ještě platná a považována církevními autoritami za klíčový dokument. Kolik mladých lidí, tedy lidí v reprodukčním věku, se jí ale řídí? Encyklika, jež oslovuje možná jedno procento věřících, je zralá na revizi. Odhodlá se František k takovému kroku?
Zavrhování antikoncepce má svůj původ v časech před průmyslovou revolucí, kdy bylo třeba hodně pracovních sil, rozuměj dětí, aby se mohly postarat o své rodiče. Dnes, kdy je rozhodující vzdělání, není počet potomků už tak důležítý. Právě naopak, jejich velký počet může být kontraproduktivní, protože je pro rodiče obtížné zajistit všem dostatečné vzdělání a garantovat jim tak životní úspěch. Hrozí, že početné rodiny se mohou stát přítěží. Všichni tento problém známe z rómských kolonií, ale například i v arcikatolickém Quebecku či v Irsku je početnost rodin společenským a sociáním problémem. Pro nekvalifikované lidi dnes není práce. Rukama se už téměř nepracuje, vzdělání je ale drahé. Lidé jsou tedy nuceni omezit počet svých potomků, aby jim mohli garantovat dostatečné vzdělání a připravit je pro úspěšný život. Pro takový, o němž mluvil de Chardin, řádový bratr dnešního papeže v jezuitském řádu. Znovu chci zdůraznit, že jestliže jsou jezuité v Čechách ještě stále spojování jen s Koniášem, je jejich úloha dnes úplně jiná. Každý jezuita je povinnen vedle teologie vystudovat ještě jiný vědní obor. Proto je František I. chemik, de Chardin byl geolog a antropolog. Jsou nejvzdělanější větví dnešní církve a de Chardin bojoval celý život o dosažení souladu vědy a víry. Jeho ideologii odsoudil Jan Pavel II. do zapomnění, František by ji mohl znovu oživit. Myslím, že už jen to by přineslo mnoho pozitivní energie pro skomírající nadšení mladé generace pro otázky náboženství.
František už volbou svého jména demonstroval chuť působit ekumenicky, nerozdělovat, ale spojovat. Řády kazatelské, ať už to byli dominikáni či jezuité, jež se věnovaly především činnosti misijní, tedy obracení na víru a jejímu upevňováním, byly na opačném pólu než františkáni, starající se v první řadě o potřebné a slabé. Jestliže si tedy jezuita zvolil jména zakladatele františkánského řádu, je to poselství. Zatím ovšem jen gesto. Zda za tímto gestem budou následovat činy, si musíme počkat. Já jsem opatrně optimistický..
I v tom, že tento papež nebude ve svém úřadě pouhých 30 dní, jako otevřený, vzdělaný a lidumilovný Jan Pavel I. Doba se změnila. Aspoň doufám.

Sedisvakance je čas bez papeže. Právě v jednom takovém období žijeme, někteří prožívají tuto skutečnost velmi intenzivně, jiným je to víceméně jedno. V dnešním světském státě je lidí, hledících k Vatikánu, stále méně. Otázka je, zda je to tak správně.
Vatikán dnes nemá skutečně žádnou reálnou politickou moc. Vliv na politiku i každodenní život je ale stále obrovský, ať již to chceme nebo nechceme vnímat. Nemělo by nám být jedno, kdo na stolci svatého Petra sedí. Už proto, že církev by MĚLA hlásat a prakticky podporovat lásku mezi lidmi. Je to její poslání, ať už je ochotna je akceptovat nebo ne.
Poprvé v historické době (podruhé pak v celých dějinách katolické církve) došlo k sedisvakanci, aniž by papež zemřel. Je to svým způsobem historická událost, která nám ušetřila pohled na zhrouceného těžce nemocného papeže, který jsme měli k dispozici v posledních letech pontifikátu Jana Pavla II. Benedikt se rozhodl odstoupit, otázka je, proč to udělal. Proč se uchýlil do svého malého pozemského ráje v Castello de Gondolfo blízko Říma a s mocenskými boji nechce mít už nic společného. Že by to bylo jen ze zdravotních důvodů, tomu sotva někdo uvěří. Ultrakozervativci považují jeho odstoupení za zradu, jistý italský kněz spálil fotku papeže a přirovnal jej ke kapitánovi Concordie, který opouští potápějící se loď jako první.
Myslím, že právě teď jsme u jádra věci. Potápí se katolická církev skutečně, jak to prorokoval už před dvaceti lety historik Johnson? A potápí se tak rychle, že se sám papež musí zachraňovat útěkem na souš? Sotva! Jenže co se zde zřejmě skutečně stalo – papež odhalil díru pod čárou ponoru a usoudil, že on sám ji nedokáže zacelit. Rozhodl se tedy odstoupit a uvolnit místo někomu mladšímu, schopnějšímu, jenž si s onou trhlinou nabírající vodu do podpalubí a hrozící potopením celé lodi, poradí. Otázka je, zda někoho takového kardinálové najdou a hlavně – zda existuje vůbec vůle někoho takového najít.
Podle neoficiálních zdrojů byla příčinou odstoupení papeže zpráva o fiannčních transakcích Vatikánské banky, kterou pro něj vypracovali tři kardinálové, mezi nimi i slovenský kardinál Tomko (ti informovanější si zřejmě vzpomenou na jeho kontraproduktivní působení při podpoře vzniku samostatného Slovenska a tím pádem tehdejší mečiarovské vládnoucí kliky). Zpráva má mít tak otřesný obsah, že se Benedikt rozhodl vzdát svůj boj o polepšení církevní špičky a uvolnit své místo pro někoho jiného.
Má se zde jednat mimo jiné o silnou homosexuální lobby ve Vatikánu, o luxusní bordely, financované právě prostřednictvím této banky atd, atd. Kolik je na těchto pověstech pravdy, se zřejmě nikdy nedozvíme. Pochybuji, že by Vatikán tuto zprávu zveřejnil, i kdyby naopak tyto pověsti vyvracela. Vzpomeneme-li si ale, jak rychle byl odvolán biskup Bezák, když nechal prověřit finanční toky svého předchůdce Sokola právě ve směru do Vatikánské banky, dostane člověk bolení břicha. Indicií je víc než dost, důkazy zůstanou navždy tajné. Otázka je, jak dlouho už to tak ve Vatikánu běží. Skeptici řeknou že vždycky a budou jmenovat Alexandra VI Borgiu, nebo Julia II. Jenže mezitím existoval i Jan XXIII nebo Pavel VI.
Jenže současná církev – tedy její vedení – má s otevřeným a milostiplným Janem XXIII málo společného. Poslední desetiletí jsou naplněna naopak činy, jež ji vedou právě opačným směrem. Jedno, jak hlasitě je ekumenie proklamována, za člověka i za organizaci nehovoří slova, ale činy. Zajímavý byl pohled do poslední papežské volby v roce 2005, který poskytl jeden z kardinálů, jenž předal své tajně pořízené poznámky z papežské volby žurnalistům.
Podle něj už tehdy bojovaly mezi sebou dvě strany, strana konzervativní, představovaná Josefem Razingerem a strana liberální. Tato měla sice svého mluvčího v milánském arcibiskupovi Dionigim Tettamanzim, známém zastánci učení Teilarda de Chardina, tento ale byl už tehdy vážně nemocen, což jeho naděje na zvolení výrazně oslabovalo. (Nakonec se nechal v roce 2011 ze zdravotních důvodů penzionovat a zemřel o rok později). Místo něj se liberálové překvapivě rychle shodli na argentinském arcibiskupovi Jorgovi Bergogliovi. Tento platil za tajného kandidáta už v posledních měsících života Jana Pavla II a jeho protivníci se pokusili znemožnit jeho účast na konkláve už i itím, že na něj tzv. „Ochránce lidských práv“ Marcelo Perrilli podal udání, že se Badoglio ve spolupráci s argentinskou juntou v roce 1976 měl podílet na únosu dvou kněží. Je charakteristické, že Jorge Bergoglio je jezuita. Jakkoliv má toto pojmenování v našich uších ješte stále hanlivý význam, jezuité jsou momentálně nejvzdělanější částí katolické církve a i sám Marie Josef Pierre Teilard de Chardin byl jezuita. Možná by bylo dobré udělat malou odbočku a ztratit několik slov o tomto filosofovi a teologovi.
De Chardin žil v letech 1881 – 1955. Byl jezuita, teolog, filosof a – a teď to začne být zajímavé, geolog, paleontolog a antropolog. Objektem jeho zkoumání byl tedy prehistorický vývoj živých i neživých organismů, tedy i člověka a to v době, kdy například v Polsku stále ještě 66 procent a na Slovensku 34 procent obyvatel věří na to, že svět byl stvořen skutečně za pouhých sedm dní a Darwinova teorie vývoje druhů je velký podvod. Měl jsem možnost s jedním takovým člověkem hovořit, svědka Jehovova byste mohli o přesvědčovat zhruba se stejným úspěchem, jako tohoto mladého muže o symbolickém významu oněch sedmi dnů božích. De Chardin se snažil o smíření vědy a náboženství a hlavně formuloval myšlenku pozitivismu v křesťanské víře. Podle něj má člověk dar, jenž má od Boha, tedy život, využít tak, aby se za něj nemusel stydět. Tím, že ví, že se svými dobrými skutky zalíbí nejen svým bližním, ale i Bohu a tím si zajišťuje posmrtný život nebeský, má vlastně mnohem větší motivaci konat dobro než ateista, což zvyšuje jeho produktivitu a umožňuje mu postupovat na společenském žebříčku. Jeho učení tzv. Teilardismus, byl hodně populární v šedesátých a na začátku sedmdesátých let. V krátkosti řečeno propagoval heslo „Pracuj a modli se“ místo onoho známého „Modli se a pracuj“! Kdo proti tomuto učení aktivně vystupoval a odsoudil je víceméně k zapomenutí, byl konzervativní Jan Pavel II. Aktivní, vědoucí, vzdělaný věřící, to nějak nepasovalo do tradičního obrazu modlící se církve. (Jenže i dávné heslo benediktinského řádu, jak už jsem vzpomenul bylo „modli se a PRACUJ!“ – a dnes může skutečně smysluplně pracovat jen člověk vzdělaný a tím pádem vědoucí) Ovšem jak poznamenal rakouský humorista Düringer, církev chce mít do činění s věřícími, ne s vědoucími.
Milánský kardinál se tedy rozhodl ve volbě roku 2005 podporovat argentinského kadidáta, který se z obvinění „Ochránců lidských práv“ stačil včas očistit. Ve třetím kole získal Bergoglio 40 hlasů ze 115 přítomných kardinálů, čímž mohl dalších 30 kol blokovat volbu. Papež se totiž volil až do 33 kola dvoutřetinovou většinou hlasů, až v 34 kole volby stačila prostá většina. (Od roku 2007 je toto pravidlo zase zrušeno, nový papež musí získas dvě třetiny hlasů a je jedno, jak dlouho to bude trvat.) Tehdy ale zasáhli kardinálové patřící k Opus Dei, tedy nejkozervativnějšímu křídlu Vatikánu. Podařilo se jim zpracovat volitele natolik, že už ve čtvrtém kole klesla podpora Bergoglia na 23 hlasů a cesta k zvolení kardinála Ratzingera, představujícího záruku stávajícího konzervativního kurzu Jana Pavla II, byla otevřena.
Co vyčítali konservativci Bergogliovi nejvíc? Že má blízko k lidu, že se stará o chudé a potřebné a tím pádem má velkou popularitu mezi prostým lidem. Jinými slovy, je podezřelý z KOMUNISMU! Tohle si člověk musí pořádně přežvýkat. Katolický kněz, jenž se věnuje tomu, čím se církev stala velkou a mocnou, ochraně utlačovaných a pomocí chudým a bezmocným, je v nejvyšších kruzích Vatikánu nežádoucí osobou, je skrytým komunistou! Exituje rukolapnější důkaz, jak se špička současné církve vzdálila poselství Krista a svatého Pavla?
Jak vypadá situace dnes o 8 let později, neví možná ani kardinálové sami. Pravda je, že vývoj posledních let příliš mnoho nadějí na zvrat nedává. Nejvyšší vatikánské kruhy hledaly po celou tu dobu kontakty k diktaturám a nejkozervativnějším kruhům.
Nejkřiklavějším příkladem bylo znovupřijetí Piových bratří do katolické církve. Toto společenství je hodně problematické dokonce i v církevních kruzích, například němečtí biskupové protestovali hekticky proti jejich omilostnění a odmítali komunikaci s nimi i po rozhodnutí Benedikta v lednu 2009 jejich exkomikaci zrušit. Není divu, zakladatel Piových bratří Lefebvre v sedmdesátých letech minulého století chválil argentinskou juntu a Pinochetův režim v Chile jako vzorové vlády, chválil španělského diktátora Franca či portugalského diktátora Salazara, jakož i Petaina, k hrobu tohoto francouzského kolaborantského předsedy vlády takzvané Vichiovské Fracie za druhé světové války organizovali Piovi bratři dokonce poutě. V roce 1985 napsal Lefebvre dopis Janu Pavlovi II, v němž varoval před celosvětovým spiknutím Židů, komunistů a svobodných zednářů. Bylo tedy překvapením, že právě z řad Piových bratří pochází známý antisemita a popírač holokaustu Richard Wiliamson? Přesto nebo právě proto byli náhle Piovi bratři v řadách katolíků opět po mnoha letech vítáni.
Vliv Opus Dei jsem už vzpomenul, kardinálové pocházející z tohoto hnutí vlastně rozhodli poslední papežskou volbu. Určitě se nebudou ani tentokrát držet zpět. Opus Dei založil v roce 1928 Josemaria Escriva, ne náhodou vzniklo toto hnutí v konzervativním Španělsku. Od roku 1937 podporoval Escriva v občanské válce aktivně Franca – v podstatě se to ještě dalo pochopit, když si člověk uvědomí, jakých bestialit se španělští revolucionáři během občanské války dopouštěli právě na duchovních osobách. Jenže poté, co Franco zvítězil a ve Španělsku znovu získal katolicismus svou ztracenou pozici, nestáhli se kněží Opus Dei zpět, aby se starali o duše věřících. Právě naopak, zůstali i pak nejpevnější oporou diktátora Franca, jemuž papež Pavel VI hrozil dokonce exkomunikací. V posledních letech Francova života tvořili údajně členové Opus Dei většinu v jeho vládě (10 z 19 členů). Tyto skutečnosti ale nezabránily Janu Pavlovi I, aby Escrivu vyhlásil v roce 2002 za svatého. Čímž se samozřejmě i pozice Opus Dei ve Vatikánů dále posílila.
Konzervativci ještě pořád nevidí v církvi společenství věřících. Ve středověku byla církev definována tak, že její hlavu tvoří papež a tělo sbor kardinálů. A šlus. Dnes je konzervativci stále chápána jako sbor duchovních, jako hierarchická stranická organizace. A mezera mezi stranickou špičkou a členskou základnou je očividně stále větší. Snaha prostých kněží, kteří se skutečně denně stýkají s prostými lidmi a vědí tedy, co tito lidé od církve očekávají, nenachází odezvu. Iniciativa rakouských farářů, žádajích otevřenou diskusi o klíčových problémech církve, jako je celibát nebo postavení žen, byla potrestána. Zajímavé bylo, že rakouský kardinál Schönborn velmi dlouho váhal, než vystoupil proti této iniciativě otevřeně. Jako by ji nejdříve neodsuzval, jako by chápal potřebu diskuse. Ale jakoby se pak musel přece jen sklonit před rozhodnutím vatikánské centrály. Prostí kněží, jejichž obětavou práci lidé oceňují, nemají právo hovořit. O to méně pak prostí věřící, jež stále ještě v Říme nejsou považováni za součást církve. Pregnantně to vyjádřil Jan Pavel II na návštěvě Rakouska. V Dolním Rakousku působil velmi neoblíbený biskup Krenn. Zda byl sám homosexuál se už asi nedozvíme, každopádně všechny zlořády v církvi kryl a pronásledoval jejich oběti. Jeho hlavním cílem bylo dosáhnout mlčení a poslušnosti. Když věřící během papežovy návštěvy demonstrovali za biskupovo odvolání, sdělil jim Jan Pavel II, že Krenn a jeho pozice je „vnitřní záležitostí církve“, do níž nemají věřící co mluvit. Věřící lidé, platící nemalé církevní poplatky, jež jsou v Rakousku určeny zákonem a představují 1,3 procenta hrubého příjmu, tedy v jeho očích NEBYLI součástí katolické církve!
Otázka tedy je, zda se kardinálové dokáží oprostit oné spiklenecké teorie o spiknutí Židů, komunistů a svobodných zednářů, ohrožujících víru a mír? Dokáží setřást strach ze ztráty mocenského postavení a z možných odhalení zlořádů, jež v řadách mocných tradičně panují, jedno, zda se jedná o mocné světské nebo církevní. Dokáží pochopit, že je třeba obrátit se zase k člověku, pochopit jeho starosti v přetechnizovaném světě? Lidé potřebují jistotu, v čase moderních komunikačních možností jsou zavaleni informacemi, jsou v permanentním kontaktu se spoustou lidí, s nimiž by v kontaktu ani nepotřebovali být. Jsou ve stressu a hledají jistotu a pevný bod. Církev byl jim jej mohla nabídnout, kdyby byla ochotna je pochopit. Ale to by napřed musela ony prosté věřící PŘIJMOUT do svých řad. Existuje mezi kardinály člověk, jenž by k tomu byl ochoten? Určitě ano. Otázka je, zda se najde dostatek kardinálů, kteří by byli ochotni takového člověka pozdvihnout na Petrův stolec a svěřit mu příslušné pravomoci. Zaráží mne, že spekulace o novém možném papeži se vedou spíše v rovině, zda to bude poprvé Afričan, Jihoameričan, či si Italové po delším půstu prosadí zase jednou muže ze svých řad. Jako by to nebylo jedno. Ať už černý nebo bílý, hlavně ať chce pochopit současnou dobu a lidi, kteří v ní žijí! O nic jiného nejde, pokud církev nechce definitivně ztratit svůj vliv mezi vzdělanými lidmi.
Zhruba 115 kardinálů je mladších 80 let a tedy způsobilých volit. Dalších 90 už přístup do Sixtinské kaple nebude mít, překročili už osmdesátku a volit tedy nemohou. Mínění těch ostatních ale ovlivňovat mohou, dokud se za voliteli nezavřou dveře Sixtinské kaple. Najde se tedy většina, jež by byla schopna církev změnit? Nebo se bude stále více uzavírat do sebe, měnit se v sektu přesvědčenných a dále zapomínat na poselství svatého Pavla, jež jí ukládá šířit mírové poselství.
I když se náměstí svatého Petra a Pavla naplní k prasknutí 100 000 věřícími s vlajkami a slzamí v očích, je to pořád jen kapka z celkového moře více než miliardy věřících. Těch 100 000 ale dokáže tomu, kdo nechce vidět, zalepit oči. Může dát na ty zbývající stovky milionů zapomenout.
Naděje umírá poslední. Nezbývá než doufat. Až z komína Sixtinské kaple vystoupí bílý kouř, budeme vědět víc.