Itálie 1249. Nenávist mezi císařem Fridrichem II. a papežem Inocencem IV. dosáhla nového vrcholu. Císař musí zemřít! Papež tak rozhodl a pověřil svého nejlepšího atentátníka úkolem nenáviděného  panovníka odstranit. Římský patricij Oddo Colonna, Fridrichův spojenec, posílá obratem svého důvěrného služebníka do císařské rezidence ve Foggii, aby císaře varoval. A teď tu tedy stojí, Alessandro Bardone, někdejší osobní strážce kontantinopolského císaře i nikajské císařovny, v dešti, před zavřenými branami paláce, a dožaduje se audience. Konečně jej císařské stráže vpustí a kancléř Walter z Ocre vede Alessandra k císaři. Na toho ale Alessandrovo varování neudělá žádný dojem. Papež se jej přece pokouší sprovodit ze světa už dlouhou dobu a stále neúspěšně! Skutečně se takový úmysl zdá být odsouzen předem k neúspěchu. Císařova osobní arabská garda provází panovníka na každém kroku, velitel jeho tajné služby Nicefor má přehled o každém hnutí palácového služebnictva a císařovo hlavní město Foggia má pouze dvě brány, jež jsou ve dne v noci přísně střeženy.

Díky svému nasazení i zkušenostem se Alessandrovi přece jen podaří, že jej císař přijme do svých služeb a Alessandro se sebevědomě ujme svého úkolu. Je přesvědčen, že není síly, jež by dokázala vzdorovat jeho schopnostem a vypátrání atentátníka bude snadnou záležitostí.

„Jenže ve Fogii se točí svět jinak, můj milý Alessandro,“ vypráví mu krásná Chiara, kterou Alessandro poznal v paláci a propadl jejímu kouzlu. „Tady mají stíny oči, stěny uši a v každém koutu paláce se skrývá tajemství temnější než ten kout sám.“ A skutečně se začínají dít v paláci podivné věci. Alessandro je pronásledován neviditelnými bytostmi, lidé mizí ve stěnách paláce, a když se snaží o vyšetřování, naráží všude na nepropustnou zeď mlčení. Jeho počáteční sebejistota se začíná rozpadat a musí bojovat s pocity, o nichž si myslel, že je už dávno zapomněl – pochybnost, strach, zoufalství i láska.  Během svého pobytu poznává lépe i císaře, jehož má chránit ale jeho pochybnosti o svém úkolu se tím neznírní. A pak se náhle vynoří na zachyceném dopisu pečeť císařova syna, krále Jindřicha VII., o němž všichni věří, že už roky odpočívá v hrobě. Císař jej kdysi před lety držel tak dlouho ve vězení, až nešťastný mladý král spáchal sebevraždu. Je ale skutečně mrtev? Alessandro cítí, že právě v tomto tajemství se skrývá klíč k odhalení atentátníka. Za tímto účelem se však musí vydat po stopách minulosti císařského domu a přitom jej dostihnou jeho vlastní bolestivé vzpomínky.

Bude přece jen dost rychlý, aby zadržel ruku nájemného vraha a zachránil císařův život? O tom je právě tato kniha.

Doufám, že touto zprávou potěším mé čtenáře. Po třech letech se znovu objeví na trhu moje nová kniha. Bude to 3.prosince tohoto roku, aspoň podle mých informací by měla v tento den opustit sklady a nastoupit svou cestu ke knihkupcům a čtenářům. Doufám, že jich bude dost a že jim dokážu připravit příjemný zážitek.

Kniha se jmenuje „Ať zemře král!“ a odehrává se v Itálii v polovině třináctého století. Já vím, že část českých čtenářů má problém s tématy, jež se netýkají české kotliny, přesto prosím nezavrhovat mou knihu hned na tomto řádku. Rád bych vysvětlil, co mne k zpracování tohoto tématu pohnulo a oč zde vlastně jde (aniž bych chtěl samozřejmě prozradit zápletku knihy).

Je to pro mě vlastně nová zkušenost, psát o vlastní knize na blogu, ten jsem totiž založil krátce potom, co se objevila na trhu má poslední knížka „Cti otce svého ale miluj ženu svou“ a to už jsou celé tři roky.  Rakušáci říkají „Gute Dinge brauchen Zeit“a já doufám, že v tomto případě mají pravdu.

Postava císaře Fridricha II. z Hohenstaufen mě fascinovala už dlouho, vlastně jsem tento projekt nosil v hlavě už v době, kdy vznikaly mé poslední dvě knihy, jen jsem si netroufal začít o něm psát. Otázka, jež mne sužovala, byla, jak takové téma český čtenář přijme a nakolik bude vůbec nějaké vydavatelství ochotno knihu vydat. Nakonec jsem se ale rozhodl nehledět na možné ztráty a do tématu, jež bylo už víc než zralé, jsem se pustil. K mému překvapení jsem našel dokonce dva zájemce, ochotné knihu vydat, což bylo pro mne milým překvapením. Že kniha vychází tentokrát výjimečně u Euromedie, není dáno nějakým rozporem s mým vydavatelem Rybkou anebo snad nějakou nespokojeností. To v žádném případě! Knihy, jež pan Rybka vydává, jsou opravdu krásné a neměli jsme během naší spolupráce nikdy žádný spor nebo problém. Důvodem této změny je pouze skutečnost, že jsem tento román psal v dvou verzích, v české a v německé. Euromedia byla pak ochotná nabídnout tuto knihu i na německém trhu, pan Rybka tuto možnost bohužel nemá.

Fridrich II., autor známé „Zlaté buly sicilské“ jíž povýšil české knížectví na dědičné království, byl postavou naprosto výjimečnou. Už tím, že v době, kdy byla většina panovníků negramotná, mluvil a psal latinsky, arabsky, řecky, německy a francouzsky a z jihoitalského nářečí vytvořil novou úřední řeč (neprosadila se, nakonec se Italština vyvinula z toskánského nářečí a může za to poděkovat slavnému florentskému rodákovi Dante Allighierimu.) Ale i sám Friedrich byl spisovatel, jeho kniha o ornitologii bývá citována v odborných publikacích ještě i dnes! Byl prvním panovníkem, jenž vydal pro své království obsáhlý zákoník, naprosto převyšující dokumenty typu „Magna charta libertatum“. Tyto byly pouhou dohodou mezi králem a šlechtou o rozdělení moci ve státě. Fridrich se naproti tomu zabýval podrobně civilním i trestním právem, například rozdělil přísně i pravomoci lékařů a lékárníků.  Zastával názor na svou dobu naprosto revoluční, že i král se musí podřídit zákonům lidstva stejně, jako Bůh se musí podřídit zákonům přírody, již stvořil. „Třeba i milosrdný, ale jen zázraky se projevující Bůh, nerespektující zákony svého díla, by omezil svou moc.“ To je (ne zcela přesný) citát z jeho korespondence.

Vytvořil i novou sochařskou školu, již finančně podporoval a která se odklonila od tradičního středověkého umění a brala si vzory v dávné antické tradici, založil i první světskou univerzitu, na níž se nevyučovala teologie, ale jen právo, svobodná umění a lékařství.  Evropě zpřístupnil do té doby neznámá díla Aristotela a tím definitivně změnil myšlení křesťanského západu a položil základní kámen přírodního experimentálního výzkumu.

Je to tedy člověk, jehož vliv cítíme v našem životě ještě dnes. Byl u zrodu toho, co později dostalo jméno Novověk.

Při psaní mé poslední knihy „Cti otce svého ale miluj ženu svou“ jsem byl poprvé konfrontován s fenoménem renesance a vlastně poprvé pochopil, co pro lidstvo znamenala. Že to nebyla jen nová architektura, literatura, obrazy, ale že šlo o zásadní změnu lidského myšlení. Zatímco ve středověku měl člověk na zemi jen trpět, aby si svým utrpením zasloužil nebe a život věčný, renesance chápala život jako dar od Boha, jež si je třeba užít. Tato změna v myšlení znamenala zásadní ztrátu nadvlády církve nad člověkem. Církev mohla i nadále hlásat své poučky a kontrolovat jejich dodržování, ale její absolutní moc nad lidskou duší, již měla po celý středověk, byla ta tam.   Renesance musela mít tedy svůj pramen v nelítostném konfliktu mezi mocí církevní a světskou.  Kde ale byl ten pramínek, jenž se postupně změnil v bystrý potok a posléze ve veletok, jenž smetl vše staré a změnil lidské myšlení od základu?

My umisťujeme renesanci do šestnáctého století, protože až v té době – za správy země Ferdinandem Tyrolským se u nás objevila renesanční architektura, kdy se staré hrady a hrádky mající do té doby hlavně obrannou funkci začaly měnit v reprezentační zámky, jež obdivujeme ještě dnes. Jenže Italové posouvají renesanci mnohem hlouběji do čtrnáctého a patnáctého století. Carl J. Burckhardt se ve své monumentální knize „Kultura renesance v Itálii“ jde až na začátek čtrnáctého století a dokonce až na konec století třináctého. Ostatně Dante Allighieri tvořil svá díla okolo roku 1300. Ale i tady už existoval potůček myšlenek, možná na svém skutečném horním toku, ne ale samotný pramen.

A ten jsem našel právě ve Friedrichovi II. Tento vnuk velkého Barbarossy, kterého podle mého soudu svou velikostí (politickou, ne tělesnou!) kvalitativně překonal, byl u samotného zrodu změny myšlení a byl tím, kdo se odvážil riskovat smrtelný zápas s universální mocí církve.

Pravda, ten zápas trval už po celá staletí. Cesta do Canossy císaře Jindřicha IV k papeži Řehoři VII. se konala už v roce 1077. Byl to právě Řehoř VII, který vyvolal nelítostný zápas mezi císařstvím a papežstvím sporem o investituru, čili právo jmenování biskupů v Říši. Dosáhl tehdy jen částečného a časově omezeného úspěchu – císař jej po svém ponížení v Canosse nakonec vyhnal z Říma a bojovný papež, jehož i jeho spolupracovníci nazývali „Svatým Satanem“ či „Ohněm pekelným“ zemřel v exilu v Salernu, kde je i pochován a následně byl jmenován světcem! U jeho hrobu jsem byl, s jeho svatořečením se nějak vnitřně smířit nedokážu. Spor se tehdy podařilo nakonec urovnat mezi císařem Jindřichem V. a papežem Kalixtem II. v roce 1122 takzvaným Wormským konkordátem, požár ale tlel pod povrchem dál.

Na konci dvanáctého století využili papeži oslabení císařské moci po předčasné smrti císaře Jindřicha VI. v roce 1198 a následných bojů mezi Štaufy a Welfy o moc nad Říší, aby se definitivně zapletli do politických bojů. A hodlali z tohoto zápasu získat pro sebe co nejvíc. Už papež Inocenc III. (1198 – 1216) se nazýval verus imperátor, čili skutečný vládce nad světem a osoboval si právo jmenovat a sesazovat císaře podle vlastní libosti – a také to dělal. Paradoxně z toho na začátku profitoval právě náš Fridrich II. Když papež v roce 1210 sesadil císaře Otu IV. a vyobcoval jej z církve, přivedlo to nakonec právě Fridricha ke královské a později i císařské hodnosti.  Jenže jak Inocenc sám, tak jeho nástupce Řehoř IX. (1227 – 1241) či Inocenc IV. (1243 – 1254) si císaře představovali jako poslušného vykonavatele svých příkazů a instrukcí.

To nebyla ovšem představa, kterou by cílevědomý, ambiciózní a vzdělaný Fridrich byl ochoten akceptovat. Ke konfliktu muselo dojít a taky došlo. Když Fridrich při odjezdu na V. křížovou výpravu do Svaté země v roce 1227 onemocněl a přikázal otočit svou loď k pobřeží, aby se mohl léčit, papež si to vzal za záminku aby jej mohl vyobcovat z církve. Nenávist vzplanula naplno a nebylo cesty zpět. Po úspěchu Fridrichovy křížové výpravy musel papež klatbu zrušit, ale v roce 1237 využil konfliktu císaře se severoitalskými komunami, usilujícími o nezávislost na centrální moci, postavil se tajně na jejich stranu a exkomunikoval císaře podruhé. Vzplanula otevřená válka mezi císařskou a papežskou mocí, během níž stál Friedrich několikrát před branami Říma a papež Inocenc IV. nakonec v zoufalství utekl z Itálie do vzdáleného a tím i bezpečnějšího Lyonu. Tam dal císaře na svolaném koncilu sesadit, když se ale jeho protikandidáti nedokázali proti Štaufům politicky prosadit, sáhl k činu bezprecedentnímu, přikázal císaře zavraždit.

A právě v tomto okamžiku, na samotném vrcholu zápasu dvou nejmocnějších mužů tehdejšího světa, v roce 1249, začíná náš příběh.

Nebudu prozrazovat, oč se v knize jedná, můžu jen říci, že mi její psaní způsobilo hodně pozitivních zážitků a doufám, že je dokážu přenést i na mé čtenáře. Procestoval jsem v posledních třech letech skoro celou říši Fridricha II. a všude jsem zakopával o stopy (i když už hodně setřelé) jeho působení.

Navštívil jsem Kostnici, kde zahájil své triumfální tažení za císařskou korunou. Procestoval jsem Sicílii s Palermem, kde vyrůstal, byl jsem v Messině, kterou chtěl bránit proti císaři Otovi a v jejich hradbách hrdinně zahynout i v Syrakúsách, kde se dochoval kostel, jenž založil poté, co toto město vyrval pirátům. Procestoval jsem Apulii s pomníkem jeho moci Castello del Monte, který se dokázal dostat dokonce i na jednocentovou italskou eurominci a s Foggiou, hlavním městem jeho království, kde stál kdysi jeho úžasný palác zničený bohužel zemětřesením v devatenáctém století. A také s Lucerou, kde stál hrad s jeho uměleckými sbírkami,  a Monte St.Angelo či Vieste, kde prožil své nejšťastnější dny po bohu své milenky Lancie Blanky. Samozřejmě jsem musel navštívit Neapol, kde založil svou universitu i Salerno, kde byla medicínská fakulta této university. A samozřejmě Capuu, vstup do jeho království, kde postavil svou legendární bránu na Via Appia  před řekou Volturno, na níž dal proti všem zvyklostem té doby znázornit sebe a své přední ministry Petra z Viney a Tadeáše ze Seussy, tedy žijící osoby, žádné světce, jak přikazovaly tehdejší zákony sochařské a malířské tvorby. Hlavy jeho ministrů se dochovaly a můžete si je prohlédnout v Muzeu Campanu v Capui, císařovu hlavu někdo urazil hned poté, co vláda Štaufů na jihu Itálie skončila. Friedrich byl stejně intenzivně nenáviděn jako milován. V celém středověku by člověk těžko hledal postavu, která by více polarizovala.

Bezcitný a bezohledný cílevědomý génius, jehož nebylo možné zastavit v prosazování cílů, jež si předsevzal.

Byla to kniha Olafa B.Radera, která mne upozornila na podobnost, ležící doslova na dlani, jíž jsem si ale předtím nevšiml. Bader na konci téměř každé kapitoly připomene velkého následníka Fridricha II., jenž si z něj bral příklad a skoro všechna jeho politická předsevzetí uváděl do praxe. Žil ovšem o sto let později, kdy byla doba pro podobnou politiku příznivější, papežská moc avignonských pontifiků nalomená a v područí francouzských králů. Nebyl to nikdo jiný než náš Karel IV. I on mluvil a psal několika jazyky, sám byl spisovatelem a vydal Ústavu Římské říše, svou legendární „Zlatou bulu“. I on založil universitu ve svém hlavním městě a staral se o hospodářský rozkvět svého království, aby z něj čerpal prostředky pro prosazování svých záměrů na prostoru tehdejší Římské říše a celého tehdejšího známého světa. Mimochodem, jak už si osud rád hraje s lidskými osudy, první a zřejmě nejmilejší žena Karla IV. se jmenovala stejně jako dlouholetá společnice a milenka Fridricha II. – Blanka. Ostatně jeden z nejdůležitějších opěrných bodů Štaufů na území Říše, který Fridrich i několikrát navštívil, ležel na území současné České republiky – v Chebu. Ten jsem paradoxně ještě nenavštívil a tento deficit budu muset ještě napravit.

Fridrich má tedy do činění s našimi dějinami víc, než jen prostřednictvím své „Zlaté buly sicilské,“ myslím, že si zaslouží, aby jej český čtenář lépe poznal.

Přeji tedy při čtení mé knihy hezký zážitek.

Pro čtenáře z Nového Jičína a okolí – paní Fialová z knihkupectví na náměstí mne ujistila, že bude mít knihu pro zájemce v dostatečném množství na skladu.

Samozřejmě bude kniha v nabídce internetových obchodů a to i v elektronické forma pro vlastníky čteček.

Jak to, že ještě nevyjeli? Co tam dělají? Asi zase chrápou. Země je neovladatelná, vítězná politická strana se štěpí, v parlamentu sedí dokonce už i přemoudřelý Japonec a oni se tam v tom svém Blaníku povalují, a nic nedělají.

Mí přátelé na srazu ve Vysokých Tatrách si mysleli, že volby nedopadly vlastně až tak špatně. Čímž mínili, že nevyhrála levice. Menšinová vláda sociální demokracie s tichou (a stále hlučnější) podporou komunistů byla totiž zlým snem nejen jejich ale i mým. Můj názor byl jiný než jejich. Volby nevyhrál vlastně nikdo, jediný, kdo se mohl těšit, je prezident Zeman. Sociální demokracie si mohla lízat rány po vítězství – nevítězství, Babiš byl šokován svým úspěchem a konsternován představou, že se bude muset podílet na vládě, které nerozumí. Komunisté se drží na svých pozicích a chtějí být jazýčkem na vahách, ODS se zhroutila, TOPka jakžtakž přežila, KDU-ČSL to zvládla, ovšem mezi ní a sociální demokracií leží hluboký příkop církevních restitucí a Okamura přišel stejně jen všem radit, jak to mají dělat lépe – to dělá ostatně už roky a má stále stejné vděčné posluchače.

Za daných okolností si může mnout ruce jen pan prezident. I když mu do této láhve sladké Becherovky ukáplo pár hořkých kapek jako například volební výsledek jeho Zemanovců. Aspoň zde se lidi projevili jako vidoucí a partu okolo Rusnoka a hradního kancléře Mynáře odsoudili k zapomenutí. I když – stačilo jen o pár setinek procenta méně a neměli by ani oněch osm milionů státní dotace. (Ostatně hranice pro finanční příspěvek státu politickým stranám je v Rakousku na třech procentech a stálo by za to pouvažovat, jestli ona 1,5 procentní hranice v Česku není nasazena příliš nízko.)

Vytvořit vládní koalici se stabilní většinou v parlamentu bude velmi těžké, možná skoro nemožné. A slabá vláda je právě to, co si mocí posedlý Zeman přeje nejvíc. Byl to vlastně on, kdo svou netajenou podporou myšlenky koalice socialistů a komunistů potopil sociální demokracii a připravil ji o nějakých možná až dvacet procentních bodů. Říká se tomu medvědí služba. Jestliže někdo na takovou možnost jen pomyslel, měl ji tajit jako nejpřísněji střežené tajemství a dbát, aby tato myšlenka ani v náznaku neprosákla na veřejnost. Pokud ovšem chtěl sejmout sociální demokracii, byla to taktika skvělá a fungovala. Samozřejmě je třeba vyčíst i Bohuslavu Sobotkovi, že se od této představy nikdy nedistancoval. Nechtěl si k této variantě uzavřít dveře a to byla osudová chyba. Možná se koaliční jednání protáhnou na dlouhé měsíce a roky, během níž bude nadále strašit v Praze Rusnokova vláda, bude zadávat státní zakázky a vyhazovat úředníky, když po nějakém místě zatouží další kamarád. Co si může pán z hradu přát víc?

Babišův výsledek je jen důkazem lidského zoufalství. Lidé se obracejí s vírou zoufalců k novému subjektu, který ještě nemůže být zkorumpovaný, protože ještě nebyl u moci. Stejně jako před čtyřmi roky k Věcem Veřejným. To porovnání, ať se mu pan Babiš brání jak chce, se totiž opravdu nabízí. V povolební debatě ukázal on sám značnou neznalost, co se týká politiky jako takové (ostatně to udělal už i před volbami). Mnohem důležitější otázka ale je, kde mohl sehnat oněch minimálně padesát kvalitních lidí na místa poslanců a lídrů své strany, když najít už jen jednoho schopného politika je v českém politickém prostředí naprostá vzácnost, ba skoro kuriozita. Kvalitu od jeho nových tváří v parlamentu tedy očekávat nemůžeme, doufat lze jen v jejich poslušnost. Babišova strana je totiž nestandardní už i jen tím, že je stranou jednoho muže, který ji financuje a proto ani nemůže být demokratickou. Tedy strana totalitní v demokratickém systému, strana bez zpětné vazby (opravdu by si někdo dovolil říci „majiteli“ strany, že řekl něco špatně?) Jenže páni poslanci si po několika měsících začnou myslet, že tomu rozumí lépe než šéf a že by se bez něj měli lépe. Neupírám novým poslancům, že mnozí do politiky vstoupili skutečně kvůli ideálům. Právě ti ale nevydrží dlouho, politika není totiž o ideálech ale o kompromisech. Idealista začne mít právě proto nejdříve pocit, že své ideály zrazuje a vycouvá. Mluvím z vlastní zkušenosti, vydržel jsem v politice čtyři roky. Nepodsouvám novým tvářím ani nedostatek inteligence, v politice se hloupost nazývá politickou naivitou. Ta se rovná politické hlouposti a má často fatální následky. Hlupák totiž nikdy nepozná, že je hloupý, ba naopak, myslí si, že má patent na rozum. Jestli existovala jediná výjimka, která se jmenovala Forrest Gump, tedy hlupák, jenž věděl, že je hloupý, vznikl z toho bestseller a film oceněný několika Oskary – tak je tento fenomén výjimečný. Zda má Babiš dost sil a osobního charizmatu, ale i dostatečně pevné nervy, aby to stádečko svých poslanců udržel pohromadě, to ukáže až budoucnost. Jestliže totiž bude muset vstoupit do vlády, bude muset kompromisy dělat a počítat s odporem ve vlastních řadách. Samozřejmě že by mu lépe vyhovovalo místo v opozici, jenže politika se nedá dělat jen “tak trošku”, zejména pokud chcete zachránit stát, nebo to aspoň tvrdíte. Moc bych Andreji Babišovi přál, aby tu svou partu nováčků přesvědčil, přál bych to celé České republice, ale mé přání se podobá oné víře jeho zoufalých voličů. Pokud se mu to nepodaří, budou zoufalci možná volit v příštích volbách místo něho Okamuru. Ten si svůj čas v opozici určitě patřičně užije a pro protestní hlasy je možnou další alternativou.

Pan prezident se okamžitě pokusil tuto i tak už nestabilní politickou situaci dále destabilizovat a zaútočil na nejsilnější politickou stranu, tedy sociální demokracii. Nenávidí ji už od chvíle, kdy mu před lety odepřela podporu při volbě prezidenta – jak dnes vidíme, byl to výraz zdravého rozumu, který bych u české politické strany nečekal. A nyní tedy vládne v sociální demokracii stav občanské války.

Jsem skoro rád, že se právě v těchto dnech nacházím v Česku, protože o takový kabaret by bylo škoda přijít. Lhát v politice je sice dobrým zvykem, ale lhát tak hloupě, to je opravdu hodné zaznamenání a myslím, že se to zapíše do českých dějin – i když zřejmě ne zlatým písmem.

Zesumarizujme události posledních dní:

Prezident Zeman (ačkoliv nemá nejmenší chuť zasahovat do vnitřních záležitostí politických stran) vyzve bezprostředně po volbách předsedu strany Bohuslava Sobotku, (jehož nemůže cítit, což všichni samozřejmě vědí) k odstoupení s čela strany a obviní ho ze zlého výsledku voleb.(což by mu jakožto nadstranickému prezidentovi mělo být úplně ale úplně jedno).

Pan Sobotka odstoupit odmítne.

Následně se u pana Prezidenta v Lánech sejde skupina sociálních demokratů, vedených Michalem Haškem, o nichž všichni vědí, že jsou prezidentovými lidmi a ve straně představují opozici vůči předsedovi Sobotkovi.

Po návratu od prezidenta provedou tito lidé převrat ve vedení strany, odstraní Sobotku z vyjednávacího týmu o vytvoření nové vlády. Naivně si myslí, že se Sobotka naštve a rezignuje.

Sobotka se sice opravdu naštve, odmítne ovšem k jejich úžasu odstoupit a začne jednat na vlastní pěst.

Následně se panu Haškovi rozpadne jeho vyjednávací tým a nikdo s ním nechce mít nic společného.

Ona schůzka v Lánech se pak podle oněch spiklenců nikdy neuskutečnila. Na tom trvají dlouho, dokud jeden z nich neztratí nervy a neřekne, že se uskutečnila. Jsou to všechno tak čestní lidé, že když se jednou dohodli, že schůzka bude tajná, tak prostě jen drželi slovo. Ovšem nejednalo se tam o žádných personálních záležitostech, prostě si jen s panem prezidentem chtěli popovídat o počasí. Hradní kancléř pak přesně ví, co NEBYLO subjektem jednání této schůzky (tedy personální změny v sociální demokracii, rozuměj svržení Bohuslava Sobotky), ovšem nemá tušení, co BYLO tímto tématem. Člověk sedící před televizní obrazovkou opravdu neví, zda se má smát nebo plakat. Prostě se už lže bez jakýchkoliv hranic, ať už morálních nebo dokonce rozumových. Prostě si pánové Hašek, Škromach, Tejc atd. musí myslet, že národ je už dočista zblbělý nebo netečný a můžou mu na nos zavěsit cokoliv.

Pan prezident je pak náhodou zrovna tak těžce zraněn, že se k věci ani vyjadřovat nemůže. Nezpochybňuji, že při frustraci ze selhání tak skvěle vymyšleného plánu se opravdu do láhve podíval hlouběji než obvykle a díky své diabetické neuropatii, která činí jeho chůzi i za střízliva nestabilní, mohl opravdu spadnout a koleno si zranit. Ovšem jestliže na začátku se jednalo o zranění lehké a pan prezident se přesunul opět do Lán, poté, co se strhla mediální kampaň okolo „jeho“ spiklenců, vyžádalo si jeho koleno přece jen hospitalizaci. Do nemocnice za ním novináři nemůžou, pobyt v nemocnici je dobrým důvodem se nevyjadřovat. Získal tedy aspoň čas a může vyčkávat, co se stane a vymýšlet, jak by z této situace, již rozpoutal, vybruslil. Třeba vznikne mezitím nějaký jiný problém (výbuch Temelína, teroristický útok na cokoliv, nemanželské dítě nějakého vůdce strany, neexitující státní rozpočet, rozpad Evropské Unie nebo prostě cokoliv) který vytlačí pány Haška, Škromacha a spol. z titulních stránek a bude moci říci, nechejme to v zapomenutí a věnujme se novému naléhavějšímu problému.

Nejsou ovšem naléhavější problémy, než je nedůvěra v politickou scénu a jakákoliv další lež může tuto nedůvěru jen dále prohloubit a přivést politickou scénu k definitivnímu zhroucení. Právě lež a podvod v politice je hlavním problémem naší země. Pokud lidé nedůvěřují svým vládcům, nemůže země fungovat, důvěra v politickou reprezentaci je základem fungování země – viz Německo.

Možná by měli přece jen vyjet. Když už ne všichni, tak aspoň ten horkokrevný Veverka z Bitýšky se svou lipanskou druhou jízdní. Netrvám na tom, aby všechny podvodníky pozabíjeli, ale aspoň pár ran plochým mečem na holou by dobré věci určitě posloužilo. Já osobně bych začal v Motolské nemocnici.

Samozřejmě vím, že do toho nemám co mluvit. Žiji v cizině, pokud se mne výsledky nadcházejících voleb dotknou, pak jen nepřímo. Neohrozí moji životní úroveň, nezmění mé daňové zatížení (které je mimochodem v Rakousku obrovské a větší než v Česku), nemusím se bát zákonů, který tento nově zvolený parlament přijme. (Všichni zřejmě známe onen výrok, že „Žádný občan si není jist majetkem, svobodou ani životem, dokud zasedá zákonodárný sbor.“)

Přesto mi není a nemůže být jedno, jak to o víkendu dopadne. Člověk zůstává se svou někdejší domovinou svázán citově, emocionálně a samozřejmě i lidsky – žijí tam mí rodiče a spousta mých přátel a já jim samozřejmě držím palce, aby se měli lépe nebo aspoň aby se neměli hůře. Mne se to osobně týká jen do té míry, že mě vůbec netěší, když musím vysvětlovat charakter českého voliče volícího tak jako v posledních volbách prezidentských. Těžko se mi vysvětlovalo, že Češi si sice zvolili alkoholika a do sebe zamilovaného egocentrika, ale že takoví vlastně nejsou. Nikdo mi moc nevěřil, 55 procent je 55 procent a na zkorumpované poslance jako při volbách Václava Klause se už vymlouvat nedalo. Doufejme, že to tentokrát dopadne lépe i pro mne – rád bych byl na rozhodnutí českých voličů hrdý. Kdyby se mne ale mí přátelé zeptali, koho mají volit, asi bych měl problém jim poradit.

Bohužel jsem neměl dost času sledovat předvolební boj detailně a tam mám jen hrubé představy a mohu se mýlit. Nicméně jsem si všiml jedné skutečnosti. Kampaň byla vedena převážně negativně, jednotliví lídři stran se snažili mezi sebou vymezovat a ne hledat společné plochy. Stále jsem slyšel, kdo s kým v žádném případě do koalice nepůjde, jen velmi slabě zaznívaly hlasy, kdo by s kým mohl.

Svědčí to o nezralosti politického spektra, a jestliže mne to nepřekvapovalo před dvaceti lety, kdy měli představitelé politických stran s praktickou politikou jen minimální nebo vůbec žádné zkušenosti, teď, po dvaceti čtyřech letech demokratického systému mě to už překvapovat může. Pravý politik nikdy neříká nikdy. Možná to zní bezcharakterně, jenže o tom, jak bude vypadat politická scéna, nerozhodují oni – tedy politici, ale voliči. A už před volbami tvrdit, s kým v žádném případě, diskvalifikuje toho, kdo to tvrdí. Mělo by jít totiž o zemi, o stát, ne o budování vlastního image. A jestliže je země v nouzi, musí člověk hledat kompromisy, musí něco obětovat, aby zachránil to podstatné. Jestliže už předem tvrdí, že na takové řešení není připraven, diskvalifikuje se v podstatě jako budoucí správce země. Podobně se chovala kdysi dávno na Slovensku  Robotnícka strana Janka Ľuptáka – a dopadlo to katastrofálně, když přece jen získal dost naivních příznivců, aby se mohl dostat do slovenského parlamentu

Možná je to tím, že stále vznikají nové strany a i v těch starých se objevují nové tváře, které s politikou stále ještě nemají dosti zkušeností. Politická scéna ještě stále nedozrála (čímž nechci tvrdit, že ta zralá v západní Evropě je o mnoho lepší  – je ale čitelnější.)

A to je právě důvod, proč českému voliči nezávidím. Jeho kandidáti na politické posty jsou nečitelní. Sociální demokrati sázeli příliš otevřeně na kartu menšinové vlády s podporou komunistů a prezidenta Zemana, jenž vždy takovou alternativu viděl jako nejlepší. Slabá vláda visící na šňůrce u kalhot extrémistické strany by mu dala do ruky všechny trumfy. Sociální demokrati si byli svým přesvědčivým volebním vítězstvím tak jistí, že se ani nesnažili tuto vizi zastírat. Odstrašili tak jádro svých voličů, kteří sice jsou levicově orientovaní a touží po přerozdělování státního bohatství a umravnění zbohatlíků, jsou ale pro demokracii. Čeští komunisté, kteří se jako jedni z mála v Evropě nikdy nedistancovali od své minulosti a platí tedy v Evropských poměrech za jednu z posledních stalinistických stran, dokážou takové lidi dostatečně odstrašit. Fakt, že podstatná část populace je ochotna komunisty volit, svědčí o naprostém selhání nových politických elit, které za celých dvacet čtyři let svého působení nedokázali podstatné části národa nabídnout lepší život a vizi lepší budoucnosti.

Fakt, že bývalý prezident Klaus, který se komunisty nechal volit do funkce a udělal z nich přijetím v Lánech salónní stranu, dostal řád za boj proti komunismu, považuji ostatně za tak špatný vtip, že se nad ním nedá smát ani hořce – člověku se hned obrátí žaludek. To není ani satira, to je otevřená provokace. Člověka, jenž na tuto myšlenku přišel, bych chtěl opravdu poznat a zeptat se ho, zda byl v té chvíli při smyslech. Že Klaus toto vyznamenání s díky neodmítl, dokresluje jen deficity jeho povahy, jež jsou ostatně všeobecně a chronicky známé.

Původně jsem si myslel, že strana ANO Andreje Babiše může být osvěžením české politické scény (O Okamurovi nebo Bobošíkové jsem si to nemyslel nikdy). Podnikatelé potřebují zastoupení v politice, a sice jiné než ono kmotrů z ODS, vysávajících celou ekonomiku a tím i ony podnikatele. Co se ovšem z této strany vyvinulo, je pro mne velkým zklamáním a připomíná tak trochu špatný vtip  – obdobu rakouského „Týmu Stronach“. Také strana JEDNOHO podnikatele, populistická až k nesnesení a vedená diktátorsky svým sponzorem. Že Andrej Babiš už předem odmítá spolupráci s Miroslavou Němcovou a Karlem Schwarzenbergem je pro mne šokující. Když chodil do bytů Státní bezpečnosti, až tak vybíravý nebyl. Že tam chodil, ačkoliv nebyl agent, a nevěděl, že by to tak mohlo být interpretováno, může opravdu vyprávět malým dětem jako pohádku na dobrou noc. Samozřejmě ODS není jen Němcová ale i Kuba, TOP není jen Schwarzenberg ale i Kalousek. Ale tak to v politice prostě je.  Kníže Karel to kdysi definoval naprosto přesně, když řekl, že: „My politici jsme tak trochu jako prostitutky. Pracujeme hlavně v noci a naše zákazníky si nevybíráme.“

Tak to bohužel je. Kdo je v politice vybíravý, nemá tam co dělat. Jsou přece koaliční jednání, kde se nepřítomnost určitých osob ve vládě dá stanovit jako podmínka vzniku koalice. O tom pan Babiš zřejmě ještě neslyšel, má se tedy co učit. Nebezpečí, že jeho strana dopadne po volbách jako „Věci Veřejné“ nebo rakouský „Tým Stronach“,  je hodně aktuální.

KDU-ČSL stojí jako vždycky ve středu. Stála tam odjakživa, dokonce ji tato statická pozice vyvrhla z parlamentu, do kterého se teď snad vrátí. Střed je potřebný, stabilizuje politickou scénu. Střed se nedistancuje, ale hledá spojení. Ovšem KDU-ČSL nebude nikdy hrát v Česku opravdu důležitou úlohu, její křesťanské zaměření v zemi mnoho lidí neoslovuje a mnohé odrazuje. Bylo to vidět i při prezidentských volbách, kdy paní Zuzana Roithová (možná i proto, že je žena) nedostala zdaleka tolik hlasů, kolik by si zasloužila a když doporučila svým voličům, aby volili Karla Schwarzenberga, udělala to jen polovina z nich.

Zelení se konečně pohnuli doleva, kam patří. Pravicová strana zelených byla opravdu českou kuriozitou, v Evropě suplují zelení spolehlivě pozici levicových radikálů. Tam, kde nemají komunisty, mívají zelené. Že čeští zelení svého času volili Václava Klause, největšího nepřítele životního prostředí, ba dokonce celosvětového symbolu jeho nelítostného ničení ve jménu ekonomického zisku, je diskvalifikovalo před celým světem. Nevěřím, že někomu z nich někdo v Evropě podal ruku. Teď se snaží o obrodu a návrat, pochybuji, že se jim to ale podaří. Zanechali za sebou příliš hlubokou brázdu nedůvěry.

Volit ODS je samozřejmě věc víry. Očividně se okolo ní kupí už jen skalní, až tam dovedli stranu, kterou by Česko samozřejmě nutně potřebovalo, pánové Klaus, Topolánek a Nečas.  Nakolik silný je mandát Miroslavy Němcové, která by snad měla vůli (ale sotva i moc) stranu zreformovat a rozbít její mafiánské struktury, to je otázka, která zůstane do voleb (a možná i po nich) nezodpovězená. Ona sama by byla pro občany určitě přijatelná, vleče za sebou ale obrovskou zátěž neslavné minulosti strany modrých ptáků.

TOP má svého Kalouska jako měla kdysi soc. dem. svého Paroubka. Neupírám panu Kalouskovi chytrost a politickou obratnost. Jeho charakterové vlastnosti jsou ale natolik pochybné, že odpuzují od TOP voliče stejně jako kmotři od ODS.

Zemanovci se – doufám – do parlamentu nedostanou. Podle toho jak se chová Rusnokova vláda, jež rozděluje miliardové kontrakty a vyhazuje stovky úředníků a nahrazuje je svými kamarády, i když nikdy nedostala důvěru parlamentu, je dostatečným důkazem, o co těm hochům jde. Kdo touží po ještě větší korupci, než tu byla doteď, může je volit, pak je ale buď masochista, nebo slepec. Nevylučuji ovšem, že takových slepců může být víc než pět procent a pak to teprve začne být v českém parlamentu napínavé. Tahle parta jako bílý kůň pana prezidenta v poslaneckých lavicích by dokázala zdestabilizovat i mnohem stabilnější spolky než je česká poslanecká sněmovna.

Co ovšem hrozí nejvíc je, že se země stane po volbách neovladatelnou. Pokud se tam dostane sedm stran, jež se už předem předhánějí proklamacemi kdo s kým v žádném případě… pak bude hodně těžké dát vůbec nějakou vládu dohromady. A to může opět znamenat hvězdou hodinu muže z Hradu. V podstatě mu nikdo nemůže zabránit, aby pověřil sestavením vlády koho bude chtít, že by tím měl pověřit lídra vítězné strany je jen politicky nezávazný konsenzus. Zeman může klidně vyjmenovat znova Rusnoka a nechat jej vládnout v demisi další čtyři roky. Pokud se poslanci nechytí za nos a nedají najevo opravdovou většinou ( tedy dvoutřetinovou) co si o vyvádění pana prezidenta myslí. Ale najde se jich tolik, jimž by boj o zachování parlamentní demokracie stál za to? Dají se přece rozdělovat úřady, místa v dozorčích radách atd. A nezapomeňme na možnost, že špatný výsledek ve volbách může vést k pádu Bohuslava Sobotky v čele sociální demokracie a jeho nahrazení „zemanovým“ Haškem. Ten pak může se svou stranou a s komunisty, kteří budou pro každou špatnou věc určitě k mání, jakékoliv omezení prezidentských pravomocí blokovat.  Nejsem určitě daleko od pravdy, že po volbách hrozí skutečný politický boj mezi hradem a parlamentem. Pokud se poslanci nedokážou bez ohledu na stranickou příslušnost semknout ani v tomto boji o zachování parlamentní demokracie a tedy o poslední zbytky své vlastní sebeúcty, pak můžeme parlament zrovna rozpustit a poslat pana Zemana na školení k Lukašenkovi.

Ale k tomu snad nedojde, na to jsme příliš ve středu Evropy. Takže držím palce, aby všechno dobře dopadlo. Ten prostředník pana Černého, plovoucí po Vltavě je sice pěkné gesto, ale žádné řešení.

Takže máme po volbách. Dopadlo to v podstatě tak, jak se dalo čekat. Vlastně bych měl mít škodolibou radost, protože se – zase jednou – potvrdily mé předpovědi a ukázalo se, že se nejednalo o můj vrozený pesimismus, jak mi předhazuje má žena, ale jen o realistický odhad situace. Stejně tak, jako když jsem kdysi v létě roku 1991 předpověděl v městské radě v Popradu rozpad československé federace na 1. leden 1993.  Ostatně – jak víme – optimista se od pesimisty odlišuje jen nedostatkem informací.

Vládnoucí koalice sociálních demokratů a lidovců ztratila v celém Rakousku, nikde ale ne tak hodně jako ve Štýrsku. Zatímco v Rakousku udrželi červení nebo černí v jednotlivých zemích těsnou většinu, Štýrsko zmodralo – zde vyhráli svobodní se svým lídrem Heinzem-Christianem Strachem. Jak už jsem psal, jeho dědeček se opravdu jmenoval Strach a pocházel z Liberce, Hanz Christian se sice poněmčil a píše se Strache, přesto zůstává věrný heslu,  že nomen est omen.  Ve Štýrsku získal 25,10 procenta hlasů a je nejsilnější stranou. Jen o chlup mu uteklo hlavní město země Graz čili Štýrský Hradec, kde mu vítězství vzali jen o pár hlasů a to jen díky volebním kartám zelení.

Předsedové poražených stran Franz Voves (sociální demokrat) a  Hermann Schützenhofer (lidovec)  interpretují svou porážku skutečně kuriózně. Oni prý udělali všechno správně, oni začali reformu státní správy a zdravotnictví, začali opravdu šetřit a byli přitom úspěšní, ale protože selhala centrální vláda ve Vídni, ztratili paradoxně hlasy, které by jim lidé jinak dali. Oči se před pravdou dají zavírat skutečně na spoustu způsobů. Vůbec je neoslovilo, že v žádné jiné spolkové zem i neztratily tyto dvě strany tolik hlasů jako právě ve Štýrsku.

Ono totiž není rozhodující, zda člověk dělá reformu, ale JAK JI DĚLÁ! A v tom byli naši reformátoři opravdu naprosto nekompetentní. Reformy dělané od zeleného stolu bez komunikace s lidmi nemůžou zůstat bez trestu. Parádním příkladem bylo právě zavření našeho oddělení v tradičně černém (lidoveckém) okrese Murau.  Paní landesrätin se nenamáhala ani jednou přijít skutečně do nemocnice a podívat se, co to vlastně zavírá. Asi se bála, že by to pak neudělala. Když jí chtěl ředitel nemocnice předložit bilanci výkonů oddělení, řekla, že ji to nezajímá. Když se jí zeptali, jaké úspory si od tohoto zavření očekává, odpověděla, že finanční kalkulace nebyly součástí reformy. Dá se reformovat ještě nekompentněji? Důvod mi vysvětlil jeden černý (tedy lidovecký) politik. Pravil, že oddělení se právě v Murau zavírá proto, že tam „budou lidi volit černé, i kdyby jim politici srali na hlavu“ (konec citátu). Spletl se. Okres Murau zmodral,  Strache zde získal většinu hlasů.

V nemocici ve Wagně (okres Leibnitz) zavřeli porodnici. Dobrá, možná opravdu bylo třeba počet porodnic při klesajících počtech porodů redukovat. Jenže zavřeli porodnici právě v centru oblasti a přesunuli ji do Deutschlandsbergu v kopcích blízko korutanské hranice. Samozřejmě že tam rodičky nejezdí. Ve své politické neuvědomělosti jedou, hned když dostanou porodní stahy, do nemocnice, která se dá pohodlně dosáhnout po dálnici – tedy do Grazu. Grazská porodnice praská ve švech, v Deutschlandsbergu si mohou točit palečky. Samozřejmě že jsou lidé patřičně naštvaní – a okres Leibnitz také zmodral. Stejně tak zavřeli porodnici ve Voitsbergu. Mám prozradit, jakou barvu má okres Voitsberg po volbách?

Ne fuze obcí, kterou zemská vláda taky prováděla a slučování okresů, ale právě nekometentně provedená zdravotní refmorma byla podle mého soudu důvodem  porážky vládnoucích stran. Když lidé nenajdou svou nemocnici, obyčejně je to totiž naštve.

Skutečně pozoruhodné bylo naprosté odloučení prezentovaného mínění sdělovacími prostředky a mínění obyvatelstva. Po celou dobu všechny sdělovací prostředky od novin, přes rádio až po televizi reformu chválily a předháněly se chválou na oba reformátory Vovese a Schützenhofera. Ze štýrské ministryně pro zdravotnictví Edlinger-Ploder udělala média dokonce nejoblíběnější političku. Výsledky voleb ukázaly, že to lidé vidí úplně jinak než novináři. Jak to?

Protože sdělovací prostředky v Rakousku dostávají od státu a země dotaci. Pokud píšou loajálně s režimem, dostanou peníze, pokud ne, peníze dostat nemusí. O rozdělování těchto finančních prostředků rozhodoval ostatně po celá léta otec paní Edlinger-Ploder. Ještě nějaký komentář? Prostě politici si s novináři lhali do kapsy a byli náramně spokojení. Zdá se ale, že ani volby, jediný způsob, jak naštvané obyvatelstvo mohlo ukázat svou skutečnou náladu, jim neotevřely oči.  Místo někdejší politické censury z časů komunismu existuje tedy censura finanční. Peníze vládnou stejně nelítostně a diktátorsky jako vláda jedné strany. Od jistého insidera vím, že byl vydán novinám zákaz psát cokoliv negativního o zdravotní reformě. Proto se také naše demonstrace v Murau či Scheiflingu vůbec do novin či televize nedostaly, i když je televizní kamery snímaly.

Zvítězila tedy strana svobodných. Strana, která chce vystoupit z EU, zrušit Euro, zastavit jakékoliv přistěhovalectví a vystěhovat všechny imigranty (zatím jen ty, kteří ještě nemají státní občanství).  Je pravda, že svou kampaň vedli skutečně dobře, věděli, kdo je jejich cílová skupina a dokázali ji oslovit. Místo nenávistných hesel, které ovládaly jejich minulé kampaně, byla tentokrát hlavním heslem „láska k bližnímu“ přičemž ovšem v podtextu nezapomněli připomenout, že jsou pro ně bližní pouze Rakušáci.  Strana, ve které se angažují potomci důstojníků SS a funkcionářů NSDAP a která vlastně jakožto následník této hitlerovské strany v poválečném Rakousku vznikla. Strana, v níž je velká část funkcionářů a poslanců právoplatně odsouzena (většinou za šíření nenávisti), ovšem k trestům podmíněným, které jim umožňují dále vykonávat své poslanecké mandáty.

Jak je možné, že strana s takovým programem dokázala ve Štýrsku vyhrát? Samozřejmě není možné podceňovat nacistické podhoubí, které bylo už ve třicátých letech v jižních rakouských provinciích velmi silné. Graz měli nacisti pod kontrolou, ještě než Hitler překročil rakouské hranice. Ale to zřejmě nebude podstatné. Nemyslím si, že by zde žilo tolik obdivovatelů (i když třeba tajných) někdejšího hitlerovského režimu. Nemyslím si ani, že 4O procent Štýřanů chce okamžitě opustit EU a Euro ( dalších 10 procent tu totiž získala strana Franka Stronacha, která chce stejně jako Strache vystupovat z EU a rušit Euro).

Podstatná byla nasranost lidí nad zpackanou bezhlavou reformou a zelení nepředstavovali při svém levicovém radikalismu (velmi vtipně těsně před volbami udělali z Mariahilfestrasse ve Vídni pěší zónu a vyvolali tak v hlavním městě neskutečný dopravní chaos) ochranou přistěhovalců bez ohledu na jejich úmysly a ochotu se integrovat, návrhy na zdražení benzínu a omezení rychlosti na cestách ze 100 na 80 kilometrů žádnou skutečnou alternativu – i když na sebe nakonec přece jen strhli vítězství v hlavním městě. Stracheho volili převážně dělníci bez vzdělání, čím bylo vzdělání nižší, tím větší zisk hlasů svobodní měli. Při průzkumu na učilištích, kde byli chlapci z velké části přistěhovaleckého původu, většinou špatně ovládající němčinu, chtěla většina volit Stracheho. Na otázku proč, odpovídali: „protože je cool.“ Možná by inteligenční test přece jen měl být před volbami použit, aby vyselektoval aspoň ty největší ignoranty. Zajímavý byl ale ještě jeden fakt, který pravděpodobně souvisí s tím, co jsem psal ve svém článku „Pozdní doba.“ Zatímco u chlapců a mužů ve věku do 30 let získal Strache až 33 procent hlasů, u žen ve stejné věkové skupině to bylo jen slabých 19 procent. Zatímco ještě Hitler profitoval z volebních preferencí u žen a stejně tak ženy vynesly do premiérského křesla Mečiara na Slovensku, dnes už taková matematika neplatí. Ženy už nevolí podle vzhledu (Strache vypadá skutečně ze všech rakouských politiků nejvíc k světu, své české předky nezapře), ale podle programů. Vzdělanost mladé ženské generace se nepoměrně zvýšila a očividně přesahuje vzdělanost jejich mužských protějšků. Zatímco mladí muži jsou líní se učit, hrají počítačové hry a spoléhají se na to, že je uživí síla jejich paží, děvčata jsou učenlivější, zvládnou většinou aspoň maturitu a uplatňují se v životě lépe než chlapci. Mají proto i méně frustrací, jsou schopné vzít svůj osud do vlastních rukou a nespoléhají se na spasitele. Nicméně ani ony nedokáží obrátit kola dějin.

Mimochodem v okrese, kde žiji, Graz-Umgebung – vyhráli taky modří. V Gössendorfu, kde žiji, získali dokonce celých 32,9 procenta. Takže bych se možná neměl tolik ukazovat na ulici a dávat si pozor na jazyk. Každý třetí mne tu nevidí rád. Nezbývá než se spolehnout na ty ostatní dva ze tří.

Rakouskem obchází strašidlo pravicového radikalismu. Jejich kompletní nástup se podařilo ještě na pět let odložit. Ale těm, kdo vidí do budoucnosti, přechází po zádech mráz. Pokud se totiž nestane opravdu něco velkého a převratného, bude se příští rakouský premiér jmenovat Hans-Christian Strache.