Povídka z roku 1988, kdy byly ještě pobyty v nemocnicích podstatně delší než dnes a zabezpečení pacientů doma – například kyslíkem – bylo ještě jen hudbou budoucnosti. Proto prosím o patřičný odstup a pochopení. Způsoby léčby se od té doby revolučně změnily, lidé se ale změnili jen málo. A o ty jde především.
Lidské osudy bývají komické, tragické nebo tragikomické. Ty třetí nemám rád, připadají mi falešné.
A tenhle příběh začal doslova tragikomicky. Uprostřed vizity odvolali primáře k telefonu, Chvíli poslouchal a sledovali jsme, jak se mu na tváři šíří výraz nesouhlasu. Napjali jsme pozornost, ale to už primář omluvně pokrčil tameny, dělal to vždy, když musel něco odmítnout, ať už ho ten druhý viděl či neviděl, ba zlé jazyky tvrdily, že takhle vzdychá i při vyřizování korenspondence. Primář si tedy povzdechl, pokrčil rameny a trpělivým hlasem začal vysvětlovat:
„Ne opravdu, vzali bychom vám ho, ale musel bych vyklidit jeden celý pokoj… Ne, nemůžu… Ne, nevím…“ potom chvíli koukal na už němé sluchátko a zavěsil.
„Volali z ARO,“ vysvětlil za chvíli. „Zresuscitovali tam nějakého už mrtvého dědu a teď zjistili, že má pokročilou rakovinu plic.“ Rozhlédl se po našich napjatých tvářích a dodal: „Chtějí, abychom si ho vzali my na internu.“
„To přece nepřipadá v úvahu!“ vyjel zástupce primáře Vaněk. „Kam bychom ho dali?“
„No právě,“ pravil primář nešťastně. „Oběh mu sice obnovili, ale nedýchá, takže ho mají na respirátoru. A kam se nám tady na internu vejde respirátor?“
„Na intenzivku,“ pronesl jsem, aniž bych o svých slovech uvažoval.
Vedoucí lékař intenzivní jednotky vyrostl rázem o půl metru. „Intenzivka je na zachraňování akutních stavů. Ne na dochovávání živých mrtvol.“
„Dobře, dobře,“ tišil primář vzedmuté vášně. „Řekl jsesm jim, že jim ho budeme muset nechat.“
„Když si ho vzkřísili, ať si ho nechají,“ uzavřel zástupce Vaněk debatu a nikdo sse neodvážil podotknout, že jeho věta není humánní. Málokdo si k jeho výrokům dovolil něco podotknout.
Uplynul týden a na historku se pomalu zapomnělo, když k nám na ranní sezení náhle vpadl primář anestesiologie Malý.
„Jdu kvůli dědovi Lopuchovi,“ zahlaholil na náš sbor a když viděl samé nechápavé tváře, upřesnil: „No přece kvůli tomu dědovi s rakovinou, co jsme ho vrátili mezi živé. Myslím, že se mu jiný svět ještě nechce. Včera jsme ho odpojili od respirátoru a dýchá už sám. Takže byste nám ho mohli konečně vzít. Já tu jeho postel potřebuju.“
„A my snad ne?“ vybuchl zástupce Vaněk. „Máme plnou obložnost, hromadu lidí objednaných. Na vaše omyly skutečně nemáme místo.“
Primář Malý zbrunátněl, ale tehdy se už do věci vložil náš šéf. S výrazem, jaku by mu tahali zub, což byl jeho obvyklý výraz, když šlo o volná místa, řekl smířlivě: „Tak ho tedy k nám dnes odpoledne přeložte.“
„Já se na to vykašlu,“ Zanadával Vaněk.
„Neboj se,“ vyštěkl na něj Malý, „nebude ti tu postel zabírat dlouho.“
Sympatizoval jsem s oběma primáři, ale přesto se mě nepříjemně dotklo, když jsem se odpoledne dozvěděl, že dědu Lopucha přeložili zrovna na jeden z mých pokojů. Moje mladá duše se bouřila proti tomu, abych dochovával ztracené případy. Ještě jsem stále toužil po elegantních diagnózách, po vyléčených lidech, kteří by mi při loučení děkovali a cítili se dlužníky. Někdy se to stávalo. Ale bylo jasné, že děda Lopuch takový případ nebude.
„Nic si z toho nedělej,“ smál se mi šéf intenzivky, který v tom cítil zadostiučinění za mou neuváženou poznámku, která ohrozila klid jeho oddělení. „Na tom dědovi aspoň nic nepokazíš. Vyléčitelné pacienty přenechej zkušenějším.“
Překousl jsem v zubech nadávku.
Měl bych asi taky říct něco o sobě. Byl jsem elév oddělení, na vzdělávací místo z interny jsem se dostal teprve před několika měsíci, tedy právě dost dlouho, aby člověk vystřízlivěl z iluze, že něco umí. A taky z iluze, že každá sestřička, se kterou budu sloužit noční, se mnou bude chtít spát. Nakonec jsem byl rád, že aspoň nahrubo zvládám svých dvacet pacientů a primář mi mluví do duše jen jednou za čas a mezi čtyřma očima a smířil jsem se i s tím, že můj snubní prstýnek působí na sestřičky jako repelent na komáry. Zvykl jsem si na práci i na umírání.
Ne, můj počáteční vztah k tomu vyhublému a podle mého soudu apatickému dědovi nebyl právě kladný. Viděl jsem tu postel poznamenanou smrtí a tak jsem jen krátce a formálně odbyl vizitu a šel jsem dál. Dnes už to můžu přiznat i svému vlastnímu svědomí – čekal jsem – a to dost netrpělivě – kdy děda zemře. Jenže on neumíral.
Bylo to možná na třetí, možná až čtvrtý den, kdy jsem mu zase jednou krátce a víceméně formálně přiložil fonendoskop na hrudník a na záda aniž jsem si všiml, že děda Lopuch už zase vnímá svět.
„Pane doktore,“ řekl najednou, když jsem znuděně naslouchal jeho srdeční akci.
„Nemluvte, když vás vyšetřuji,“ napomenul jsem ho mechanicky se sluchátky v uších, ale potom jsem je v úžasu z těch uší vytáhl. „Vy mluvíte?“
Dědek se začal smát, Tom ne uzemnilo úplně. Člověkm jenž měl být vlastně už na onom světě se otřásal tichým smíchem. A s ním i ostatní tři pacienti na pokoji.
„Už od předvčerejška,“ řekl pan Klein na posteli u dveří. „Jenom vy jste si toho ještě nevšiml.“
Cítil jsem, jak rudnu studem. Nejradši bych byl z pokoje utekl, jenže to se nedalo.
„A co chcete, pane Lopuch?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem.
„Nezlobte se, pane doktore,“ řekl ten překvapivě živoucí dědek. „Víte, dcera přinesla tašku jablek, moc se jí letos urodily, tak jsem si myslel, jestli třeba nemáte rodinu, že by se vám hodily.“
„V žádnném případě,“ zašermoval jsem rukama a na malou chvíli jsem pocítil, že bych mohl přece jen získat vrch. „Za přijetí úplatku bych mohl být trestaný. Přece mne nechcete dostat do maléru. Ostatně, je to pro vás. Jste na pokoji čtyři, nějak si už s těma jablkama poradíte.“
„V tom je právě ten problém,“ namítl Klein. „Ta jeho dcera nás asi chce zničit, nosí mu jabka každý den. Co se mne týče, já už jablko nebudu moci vidět do zimy!“
„Vezměte si je, pane doktore,“ zaprosil děda Lopuch. „To přece není žádný úplatek. Udělejte mi tu laskavost.“
Ani nevím, jak jsem se z toho pokoje dostal. Ale potom jsem seděl v mém inspekčním pokoji, před sebou tašku jablek a uvažoval jsem, co s nimi.
Jako by se na mne šklebily. Vzal jsem je od umírajícího člověka, jemuž stejně nemůžu pomoci. Mám je vyhodit?
Ale potom se mi vybavily dědovy ruce, které probíraly tu různobarevnou úrodu, zatímco děda vysvětloval: „Tyhle veliká, červená jsou výborná na kompot, jíst se dají taky, ale už budou asi trochu sypká. Ale tahle žlutá, ta jsou výborná na jídlo, vždyť uvidíte – a děti se po nich můžou utlouct. A je tam i pár jonathanů, ty odložte, to jsou vánoční jablka, nejlíp chutnají až pod stromečkem.“ V očích se mu zaleskly slzy. Ty slzy asi rozhodly, že jsem tu těžkou tašku odvlekl domů a nemusel jsem pak lhát, když se mne děda na druhý den ptal : „Chutnaly?“
„Dcera se mohla ujíst,“ řekl jsem už s úsměvem.
„Máte dceru?“ zeptal se děda, ale hned pokračoval sím. „Já mám dvě. Moc hodné holky. Jitka za mnou chodí každý den, to je tak, co mi nosí ta jabka. Helena je daleko, odstěhovala se z města, ale psala mi už dvakrát, že přijede, možná už tuhle neděli.“
„Máte dcery hodně rád, že? Máte už vnoučky?“ zeptal jsem se.
„Jo, pane, pět,“ prohlásil děda hrdě. „My jsme jako rodina vždycky drželi pohromadě. I když je Helenka s mužem daleko. Hlavně vánoce – to byly vždycky krásné svátky. Sešli jsme se všichni, já s mojí nebožkou, Helenka se svým Honzou a Jitka s Evženem a kolem stromečku lezli všichni moji vnukové. Teď už nelezou, už jsou velcí, ale i tak je hezké, když se všichni sejdeme. Co mi umřela žena, chodívám na vánoce k Jitce, ale Helenka přijíždí taky každý druhý rok, letos je zase jeden takový. Zazpívali jsme si vždycky koledy, moje žena byla nějaká zpěvačka, rozdali jsme si dárky a potom si pustili pohádku. Na tu jsme se vždycky všichni těšili. Koukali jsme na pohádku, jedli jsme jablka nebo bramborový salát a pili vínko. To bylo strašně krásné, já nevím, jestli mi rozumíte, pane doktore.“
„Rozumím,“ řekl jsem trpělivě, ačkoliv jsem věděl, že mi utíká drahocenný čas vyhrazený na vizitu.
„Člověk s roky blbne, víte? Představte si, že já se na tu pohádku těšil rok od roku víc. Pomalu víc, než ty děcka. No jo, starý člověk se zase stává dítětem, to je podle přírody, ne?“
„Je, dědo. Ale nic si z toho nedělejte, já se na ty pohádky těším každý rok taky.“
„Škoda, že se těch letošních vánoc nedočkám,“ posteskl si děda.
„Proč byste se nedočkal?“ reagoval jsem podle nacvičené rutiny a tehdy se mi hlas nalomil, pocítil jsem jeho faleš a začal jsem klouzat po šikmé ploše, na níž jsem se neměl čeho zachytit.
„Protože mám rakovinu,“ řekl děda přes slzy úplně tiše. „A protože jsem byl už jednou mrtvej.“
Díval jsem na toho malého seschlého dědečka, v němž tlela a skomírala jikřička života a najednou jsem dostal hroznou odvahu a vůbec jsem si nepřipadal falešný, když jsem řekl: „Pane Lopuch, vy se těch vánoc dočkáte.“
A on poznal, že nelžu a vděčně mi sevřel ruku.
Primář jen kroutil hlavou. „Poslouchej, Tomáši, co ses do toho tak najednou zažral? Dobře, poslal jsi sputum na cytologii a máš diagnózu, pravděpodobnou, to zdůrazňuji. Ale proč mu chceš dávat cytostatika?“
„Protože je to malobuňkový karcinom a ten na cytostatika zabírá.“
Primář obrátil oči k nebi. „Dědovi stejně nepomůžeš, jenom mu přivodíš vedlejší účinky léčby, nechej ho odejít v klidu. Viděl jsi přece jeho rentgen a jeho samotného máš na očích každý den. Nemá to žádnou cenu, abychom ho ještě trápili nějakou léčbou. Ten člověk má před sebou týden, maximálně dva týdny života a léčba mu jen prodlouží utrpení. Myslíš, že přemluvíš onkologa, aby ti tu léčbu povolil? Chemoterapie má význam jen, když může prodloužit pacientovi život. A taky nemá cenu, abys dráždil Vaňka. Víš, že jsme dědu přijali přes jeho odpor a snahu prodloužit mu život bude brát jako útok na sebe.“
„Vy se bojíte?“ vyklouzla mi otázka.
„Já se ho bát nemusím,“ zpražil mě šéf ledovýmhlasem. „ Ale já ručím na to, aby oddělení běželo a aby to v něm klapalo. Proto nemohu a ani nechci válčit s Vaňkem, který je skvělý odborník a nelíbí se mi ani možnost, že Vaněk zanevře na tebe. Komu to prospěje, co myslíš?“
„Možná dědovi Lopuchovi,“ řekl jsem nerozhodně.
Primář mlčel. Pak svým typickým pohybem pokrčil rameny. „Dělej jak myslíš. Pokud onkologa přesvědčíš! Máme na oddělení Thiotepu. Jdi za vrchní sestrou a domluv se s ní. Mám pocit, že ti o něco jde. Věřím, že ne o naschvály.“
V den, kdy jsem starému Lopuchovi poprvé vypustil z hrudníku skoro dva litry vody, vstříkl do hrudního koše drahé cytostatikum a uprosil jsem onkologa, aby začal s chemoterapií, schytal jsem to od doktora Vaňka mírou svrchovanou.
„Chemoterapie je pro pacienty s určitou životní kvalitou a perspektivou. Ne, abychom si hráli na lidumily. Kdo bude léčit vedlejší účinky těch jedů? To vše samozřejmě jen mně na zlost, že ano? Ještě si o tom promluvíme. Ostatně, dědek ti nevydrží ani první kůru.“
Neměl jsem vlastně co říci. Do vánoc chyběl nekonečný prosinec s kouskem listopadu, předlouhý čas připomíjající klikatý tunel. Nebyl šance uvidět konec.
„Pán zástupce na vás křičel kvůli mně?“ chgtěl vědět děda.
„Ale kdepak, myslí si, že jsem mu něco udělal naschvál, víte?“
„Jo, vím,“ pravil děda. „Udělal jste mu to, že mne léčíte. Já už viděl lidí, mladý pane. A tak poznám, co v člověku je. A smrt na jazyku vám umožní podívat se každému zpříma do očí. Ten doktor vás nemá rád a protože se stejně nenávistně podíval i na mne, nemá vás rád kvůli mně.“
„Ale to si jen namlouváte,“ řekl jsem rychle.
„Nic si nenamlouvám,“ vybuchl děda. „Ale vy mu ukážete, určitě. Já nevím, co je v těch kapačkách, voni mně ostatní pacienti před nimi varovali a říkali, že po nich vystrčím kopyta, jenže mně nejde o ty infuze, víte? Mně jde o to, že mi někdo pomáhá. A my tomu doktorovi ukážeme.“
„Jo dědo,“ řekl jsem malomyslně. „My mu ukážeme.“
A dědek se najednou zase tiše rozchechtal a spiklenecky mi stiskl ruku.
Cítil jsem se tedy jako spiklenec, když za mnou přišla jeho dcera. Byla to ona Jitka, hlavní dodávatelka jablek. Nesla jich plnou tašku a uložila je vedle křesla, do něhož se rozložila.
Ptala se na dědův stav, pochopitelně. S ohledem na to stisknutí ruky jsem jí neřekl o svých obavách a přimářově jistotě, že děda nepřežije dva týdny.
„Víte, vás otec má nevyléčitelnou chorobu…“
Zastavila mě pohybem ruky. „To vím, má plicní nádor. Přišla jsem se jenom zeptat, jak dlouho to může ještě trvat. Chápejte, chceme na to být připraveni. Rozhodně si nemůžeme dovolit přechovávat ho doma, oba s mužem pracujeme. Ale i s pohřebem je spousta zařizování, taky si člověk musí koupit smutek, a tak. Ráda bych věděla přibližné datum…“
„To vám přece nemůžu říct.“ Zůstal jsem jako opařený. Tahle osoba určitě doma tvrdí, jak jsou doktoři cyničtí. „Týden, měsíc nebo dva, to nikdo neví.“
„Vy to možná nevíte,“ řekla s důrazem na slovo „vy“. „Hovořila jsem už s primářem a on tu dobu odhadl na čtrnáct dní. Chtěla jsem si jen ověřit údaj u ošetřujícího lékaře, myslela jsem, že on zná otcův zdravotní stav přece jen lépe. Ale vidím, že jsem se zmýlila. Sbohem, nebudu vás už obtěžovat.“
Zůstal jsem sedět jako omráčený. Ale zmohl jsem se jen na: „Zapomněla jste si tu jablka.“
„Nezapomněla, ty jsou pro vás. Táta mi říkal, jak vám chutnaly.“
Kdy jsem tašku plnou jablek vyhodil otevřeným oknem do zahrady, si nedovedu vzpomenout. Asi jsem byl v tu chvíli bez sebe. A přitom to byla ta samá jablka, žlutá, červená, ba i několik jonathanů. Ale ty bych na štědrovečerní mísu nepoložil.
Už v polovině prosince jsme museli dědovi Lopuchovi píchat morfium. Sám neřekl nic, ale ostatní pacienti i sestřičky mi donesly zprávu, že děda má hrozné bolesti a v noci občas křičí.
„Proč jste mi to neřekl?“ zeptal jsem se vyčítavě, když jsme mu píchli první injekci a děda se uklidnil.
„Slyšel jsem, že to zkracuje život,“ přiznal váhavě. „A já se chci přece dožít těch vánoc. Abych si ještě jednou mohl posedět s dcerami a vnoučaty. Pustíte mne přece na ty vánoce domů, že ano, pane doktore?“ ujišťoval se netrpělivě.
„Pustím, dědo, určitě pustím, jenom…“ to jsem nedopověděl, ale věděl jsem, co bude následovat. Množství dýchající plicní tkáně se stále zmenšovalo a děda měl už nepříjemně modré rty. Chyběl mu kyslík a ten jsme mu museli přidávat. Bylo jasné, že bez něj zemře. Ale děda se kyslíku bránil stejně jako předtím morfinu.
„Jo, injekci mi domů můžete přijet píchnout,“ řekl moudře, pokyvujíc hlavou. „Ale tyhle vaše aparatury s kyslíkem k nám nepřestěhujete. Jen si ho nechte, já se bez něj obejdu.“
Kategoricky popíral, že se mu nedostává dechu, ale jeho spolubydlící na pokoji mi prozradili, že často stojí celou noc u otevřeného okna a lapá zoufale po trošce vzduchu. Ale kyslíkový ventil u jeho postele, tak vábivě nabízející úlevu, zůstával uzavřen.
Modrá barva jeho rtů a nyní i tváří mě děsila a tak jsem se rozhodl, že ho přistihnu ve slabé chvilce a přinutím ho si kyslík vzít. Kdo chce druhého přistihnout, musí se přiblížit nepozorovaně. To se mi podařilo a tak jsem se stal svědkem slabé chvilky. Ne však dědovy.
Z pokoje ke mně doléhal rozčilený ženský hlas a mne to podráždilo, protože nebyl čas návštěv. Teprve poté jsem začal vnímiat, co ten hlas říká. Současně jsem poznal, že patří paní Jitce.
„Prosím tě, na co je mně ten tvůj barák? Vždyť je na spadnutí a ten můj chlap neumí opravit zhola nic. Vždyť nám tak všechno spadnne na hlavu. A hledat kupce, na to já nemám čas.“
„Ale Jitko,“ slyšel jsem tichý hlas starého pána. „Vždyť v tom domě jsme strávili tolik pěkných chvil. Já myslel, že ho budeš chtít. Dům, to je přece lepší než peníze, to je domov.“
„To jsou především jenom řeči,“ vyvřískl ženský hlas. „Na knížce máš sto tisíc, to vím. Ty dáš pěkně Helence z ručky do ručky a milostpaní se nemusí o nic starat. A já abych lezla po střeše, opravovala stropy a nadosmrti se zadlužila, jenom, aby ta předpotopní chalupa nespadla. Proč máš pořád Helenu radši než mě?“ Ozval se hysterický vzlykot. Stál jsem před dveřmi pokoje jako očarován a nevěděl jsem, zda utéct nebo zaútočit.
„To přece není pravda, Jituško,“ naříkal dědův hlas. „Jak tě to vůbec mohlo napadnout?“
„Jak mohlo?“ skočila mu hrubě do řeči. „Copak nebyla Helenka vždycky tvůj mazlíček? Přijede Helenka, musíme navařit, uklidit, vykoupat se, ne? Přijede Helenka, tak se Jitko dři a skákej milostivé dámě okolo zadku. Proč já se jenom nesebrala a neodstěhovala někam pryč? Byla bych stejně vzácná jako paní sestra a možná, že bych byla i stejný mazlíček jako ona.“
„Přece víš, že matka byla nemocná. Bez tvé pomoci by umřela mnohem dřív.“
„A co z toho mám?“ zaječela žena. „Ztratila jsem celé roky života a když má přijjít odměna, zase přijdu zkrátka. Víš, co udělám? Půjdu k tobě domů, seberu tu vkladní knížku a nikdo nikdy nedokáže, že jsi nějakou měl. Raději ji spálím, než by se měla dostat do rukou té ženské.“
„To neuděláš,“ vykřikl děda ze všech sil.
„To uvidíš!“ opáčila. „Když nejsi spravedlivý ty, musím se o spravedlnost postarat sama. Já tu jako blbec chodím den co den, nosím metráky jablek…“
To slovo mě probudilo. Už jsem nečekal. Rázně jsem rozrazil dveře pokoje.
„Odejděte, paní,“ řekl jsem, ztěží se ovládaje.
„Vy mě tak máte co vyhazovat!“ vykřikla. „Já jsem dcera, jak víte a přišla jsem navštívit umírajícího otce. Kdybyste byl člověk…“
„Vypadněte! A rychle!“ zařval jsem na celý pokoj. „Není doba návštěv.“
Zrudla a posbírala si věci. „Budu si na vás stěžovat,“ zasyčela, když procházela kolem mne.
Děda Lopuch plakal. „No tak, dědečku,“ řekl jsem, když jsem se vzpamatoval.
„To nic, pane doktore, děkuju vám. Ona vám udělá nepříjemnost.“
„Nevěřím,“ pokusil jsem se o úsměv. „Je to přece vaše dcera.“
„Opouštějí mě,“ řekl hořce. „Už o mě nestojí. Jen o těch pár korun, které jsem si naspořil. Pro ně. A kvůli nim se teď hádají.“
„Třeba jí jenom ujely nervy,“ řekl jsem.
„Ba ne,“ odtušil. „Čtěte,“ a přistrčil mi dopis. Přelétl jsem očima kvapně psané řádky. „Milý dědečku…letos na vánoce nemůžeme přijet…moc jsme se těšili… Honza je nemocný…možná bude muset do nemocnice…asi něco se štítnou žlázou…veselé svátky. Podpis Helena.“
„Co když je váš zeťák opravdu nemocný,“ navrhl jsem.
„Pusťte mi ten kyslík, doktore,“ řekl unaveně.
„Ale co když…?“
„Neslyšel jste?“ zavyl raněným hlasem. „Pusťte mi ten kyslík, dusím se!“
„Pane primáři,“ řekl jsem. „Chtěl bych sloužit štědrovečerní službu.“
„Štědrý večer?“ podivil se primář. „Počítal jsem s tebou spíš na Silvestra. Štědrý večer dáváme spíš svobodným kolegům a ty máš rodinu. Služby jsou už stejně rozdělené. Samozřejmě ti je každý rád vymění. Ale co na to žena a dcera?“
„Budu sloužit klidně i toho Silvestra, pane primáři. Ale dejte mi i ten Štědrý den.“
„Tomáši, ty si chceš něco dokázat. A ani sám nevíš, jestli je to jen plané gesto nebo opravdu dobrá věc. Ptal ses vůbec pana Lopucha, zda chce žít? Zda ho nenutíš k něčemu, oč on třeba vůbec nestojí?“
„Touží po vánocích,“ řekl jsem vzpurně.
„To jest, toužil po nich, dokud měl naději strávit je v rodinném kruhu. Ale teď? Nemyslíš, že vánoční svátky tady v nemocnici pro něj budou mnohem hroznější, než kdyby se jich vůbec nedožil?“
„Co o tom víte?“ zapochyboval jsem.
„Vím o tom tolik, že si mi tady v téhle kanceláři jeho dvě povedené dcery skoro vzájemně vyškrábaly oči, když jsem se jich ptal, ke které z nich bychom mohli starého pána převézt, aby tam mohl zemřít. Obě mají malé děti, nemocného člověka v domě si nemohou dovolit, chodí přece do zaměstnání. Pak se pustily jedna do druhé a tolik nadávek se do tak malé kanceláře snad ani nevešlo. Pozoruji tě, Tomáši, víc, než si myslíš. Ani nevíš, že tu stížnost, kterou na tebe podala dědova dcera za hrubiánské chování k ní i k otci, jsem stáhl z právnického odboru já s tím, že ti domluvím. Už dávno ji vynesla uklízečka s odpadky. Ale stále víc si myslím, že sis Vaňka znepřátelil zbytečně.“
„Pane primáři, já chci, aby žil – ještě pár dní. Chci toho tolik?“
„Chceš možná málo, ale zaplatíš za to příliš.“
Už v dalších dnech jsme museli začít píchat morfium dědovi víckrát denně. Skoro se ztrácel ve velké bílé posteli a vypadalo to jako zázrak, že ještě žije. Udivené pohledy se upíraly na jeho vpadlé tváře při každé velké vizitě a kolegové se dívali podivně i na mně. Životní zápas dědy Lopucha je začal zajímat. Doktor Vaněk mě propichoval pohledem a oslovit ho na pokoji, kde ležel děda Lopuch, bylo životu nebezpečné. A přitom děda nebyl až tak podstatný. Na něho se Vaňkův hněv nevztahoval.
Když jsem dědovi poprvé přinesl dávku morfia i ráno, vypravil z vyschlého hrdla otázku: „Dokážeme to, doktore?“
„Co dědo?“ Nerozuměl jsem.
„Jestli dokážeme vyhrát.“
„Nad kým?“
„No přece nad těma všema, co vám nevěří. Já přece vím, že se vám kvůli mně smějou. Že nikdo nevěří, že mě udržíte naživu do vánoc. Ale nebojte se, já vydržím. Budu se šetřit, budu šetřit každou trošku síly, ale vydržím. Já vím, že vydržím, buďte klidný.“
„O čem to mluvíte?“ vyjel jsem na něho. „Vždyť vy přece musíte žít kvůli sobě, ne kvůli mně! Co by to mělo za smysl?“
„Větší, než si myslíte,“ odtušil a spiklenecky se ušklíbl. „Ten Vaněk není dobrý člověk, já to poznám. Možná, že je dobrý lékař, v tom se nevyznám, ale srdce má černé. A vy jste proti němu nasadil mně a já vás nezklamu. Zažijete zadostiučinnění a to už pro mne stojí za to trošku si potrpět. Jste dobrý člověk, doktore a jste mladý. A mladí potřebují úspěchy jako vodu, aby jim narostla křídla a aby se uměli životem probít. A proto potřebujete, abych přežil.“
„To přece… Chtěl jste přece žít kvůli svým dětem, kvůli vánocům ve vašem domě, s dcerami a vnoučaty.“
„To už je pryč,“ pokusil se mávnout zesláblou rukou. „To záleželo i od jiných a to je pak vždycky nejisté. Ale to, abych se dožil Štědrého dne, to záleží – neuražte se – jenom na mně. A za to mi stojí žít.“
Tehdy mě zaštípaly oči. A cítil jsem pak slzy v nose pokaždé, když jsem přišel na vizitu a viděl dědovo trápení a jeho spiklenecké úsměvy, které stále méně a méně dokázaly rozhýbat svaly v jeho tváři.
Dodržel slovo. Přišel Štědrý den a doktor Vaněk svou sázku prohrál. Děda Lopuch mě přivítal v ten den trochu živěji.
„Tak jsme to dokázali, doktore, viďte?“
„Dokázal jste to, pane Lopuch.“
„Kdepak, kamaráde, my jsme to dokázali. Máme co slavit.“
„Otevřeme flašku,“ zahrál jsem veselost.
„Kdepak flašku. Pohádka!“
„Jaká pohádka?“
„No slíbil jsi mi přece pohádku, doktore, tu štědrovečerní. Co dávají?“
„Nějakou novou Popelku. S Libuší Šafránkovou v hlavní roli, myslím.“
„Moc pěkná pohádka. A moc pěkné děvče. Mohly by mě dát sestřičky do křesla a odvézt k televizi?“
„Ale dědo, vždyť potřebujete kyslík. A ten vám až k televizi nenatáhneme.“
„Co potřebuju, o tom jste doteďd rozhodoval vy. Ale teď už patří můj život jenom mně. A já potřebuju pohádku.“
Pokrčil jsem rameny – asi jsem to dokoukal od šéfa – a zavolal jsem sestřičky. Když ho přivezli k televizi, proseděl celý film se zavřenýma očima a skoro nedýchal. Ale ani nemodral. Snad ten kyslík opravdu nepotřeboval.
Když jsme ho pak převezli zpět nna pokoj a uložili do lůžka, začal si tiše, sotva slyšitelně prozpěvovat: „Tichá noc, přesvatá noc…“
A tvářil se nesmárně šťastně a spokojeně.
„Má vás moc rád, pane doktore,“ řekla mi sestra.
„Jak…?“
„Když jste odešel od televize, otevřel oči a řekl : „Už si přeju jen jedno. Aby byl u mně, až budu opravdu umírat. A myslel tím určitě vás.“
Toto přání se dědovi Lopuchovi nesplnilo. Zemřel na druhý svátek vánoční okolo poledne, pravděpodobně v době, kdy jsem já, nemaje službu, zasedal se ženou, dcerou a ženinými rodiči k slavnostnímu obědu. Byl skvělý!
Lidské osudy bývají komické, tragické a tragikomické. Ty druhé a třetí nemám rád.
