Hrady potřebují příběhy. Ty oživí jejich kamenné zdi, vyplní je a dají jim svůj smysl. Za minulého režimu se to nenosilo, už proto, že podobné příběhy byly spojeny s osobami nenáviděné šlechtické třídy, kterou se komunisté snažili s dějin vymazat. A už vůbec ne, jednalo-li se o dějiny spojené s rodem Habsburským, který podle tehdejší interpretace uvrhl náš národ do čtyřistaleté poroby.

Chválabohu se v té věci za posledních dvacet pět let leccos událo, Habsburkové (ale i například Zikmund Lucemburský) byli oddémonizováni a začalo se na ně pohlížet jako na normální lidi a vládce (koneckonců si je Češi v roce 1526 zvolili za své vládce naprosto dobrovolně,i když úplatky se nešetřilo, ale to patřilo k tehdejší době stejně jako k době dnešní a zřejmě k době jakékoliv).

Dva naše krásné zámky si pak mohly vzpomenout na příběh zakázané lásky ze šestnáctého století, který jim dodal nový šarm, nový smysl a měl by přivábit nové návštěvníky, kteří mají chuť si tento příběh připomenout a prožít. Březnice se chopila své pohádky hned díky svému kastelánovi Bartákovi, teď se přidal i Křivoklát.

Samozřejmě se jedná o příběh lásky Ferdinanda Tyrolského a Filipíny Welserové, kterému jsem věnoval můj román „Cti otce svého ale miluj ženu svou“. Příběh, kdy se druhorozený syn českého krále a pozdejšího císaře Ferdinanda I. zamiloval do neurozené neteře augsburského bankéře Bartoloměje Welsera – sice jednoho z nejbohatších mužů své doby, ale přece jen pocházejícího z měšťanského stavu. A proti všem dobovým konvencím se s ní oženil, měl s ní čtyři děti a nevzdal se jí ani pod nátlakem svého otce, bratra, či polské delegace, která mu nabízela polskou královskou korunu pod podmínkou, že se své ženy zřekne a ožení se znova se ženou, s níž bude moci mít legitimní potomstvo. Ani to nepohnulo Ferdinanda k tomu, aby svou ženu opustil a čtyři roky před její smrtí se manželé dočkali dokonce i legalizace svého sňatku ze strany papeže.

Křivoklát má v této pohádce z časů počátku renesance poněkud horší karty než Březnice. Každá pořádná pohádka totiž končí svatbou. Co se stane potom, už nikoho nezajímá, prostě se napíše věta: „a jestli neumřeli, žijí dodnes“. Ferdinand s Filipínou se pak seznámili, zamilovali i vzali na zámku v Březnici. Jenže ten jejich příběh začal být skutečně zajímavý – na rozdíl od klasických pohádek – až po svatbě. V době, kdy museli své manželství tajit, kdy se Ferdinandův otec císař Ferdinand snažil dát sňatek anulovat a nebyl by se zřejmě zastavil ani před násilným odstraněním nechtěné snachy. A toto období už manželský pár prožíval na Křivoklátě, kam se Filipína uchýlila – nebo spíše byla císařem uchýlena. Strávila zde ale řadu let a její pobyt je citelný dodnes.

Nezávisle na sobě mi dva lidé vyprávěli, že Filipínu na hradě viděli – že se jim prostě zjevila. Stává se Filipína dobrým duchem hradu? Proč by to dělala? Dobrá, žádnému hradu neškodí, když má svou bílou paní nebo aspoň dobrou vílu. Jenže při vyprávění o jejích zjeveních se člověku tvoří husí kůže – tak jsou autentická. Samozřejmě jsme potomky racionalismu, osvícenství atd. atd., čili vše si chceme zdůvodnit rozumem a co „zdravému“ rozumu odporuje, odmítáme. Jihoameričané to vidí jinak.  Jestliže čtete Marqueze, Borghese,Paola Coelha či Isabell Allendovou, narážíte stále na fakt, že oni vidí realitu skutečnou a onu virtuální, snovou, jako v podstatě rovnocenné. Jsou mnohem vnímavější vůči tomu iracionálnímu, co jsme se my naučili potlačovat. Oni by brali zjevení Filipíny na Křivoklátském hradě jako prostý fakt. Mám tyto autory rád a jsem ochoten přejímat jejich vnímání světa, protože dělá náš život zajímavějším.

Ale přece se i mně vloudila racionální myšlenka. Proč by se Filipína měla zjevovat právě na Křivoklátě? Nejšťastnější dny prožila na Březnici, narodila se v Augsburku a zemřela na Ambrasu u Innsbrucku. Křivoklát představoval jen jednu z jejích životních etap. Proč by se tedy její duch měl vracet právě tam? Vysvětlení se nabízí. Právě na Křivoklátě porodila Filipína dvojčata, která krátce po narození umřela. Byla pochována v sakristii místní kaple a jednou v noci odtud mrtvolky unesli císařští vojáci. Děti byly císařem Ferdinandem I. uloženy do krypty pod svatým Vítem vedle rakve jejich babičky královny Anny České. Jenže jak Anna tak její manžel Ferdinand byli v roce 1589 přeneseni do honosné hrobky uprostřed chrámu svatého Víta, kterou jim dali postavit jejich synové Maxmilián a Ferdinand. Při exhumaci jejich mrtvol profesorem Emanuelem Vlčkem v roce 1974 se zde žádné dětské pozůstatky nenašly. Ani v kryptě pod chrámem. Kde tedy mrtvolky obou nemluvňat zmizely? Samozřejmě se mohly rozpadnout na prach – takové kostřičky mnoho nevydrží. Ale co když je Filipína po smrti svého tchána císaře Ferdinanda dala přenést zpět na Křivoklát? Tam se přece děti narodily a tam měly i svůj první hrobeček, kam je dala uložit ona.

Proč by to Filipína dělala? Dokud žil císař Ferdinand, nemusela se, co se týká mrtvolek dětí ničeho obávat. Ferdinand byl sice tvrdý muž a jednal často bezohledně – prostě politicky – ale byl to čestný člověk, který by se k zneuctění mrtvolek nesnížil. Sám je dal přenést do krypty pod svatým Vítem, protože byl přesvědčen, že by to tak chtěla jeho žena Anna, kterou bezmezně miloval. Jenže po jeho smrti už byla situace jiná. Na trůn usedl jeho syn Maxmilián II. A tato postava je poněkud problematická. Sice se Maxmilián zapsal do dějin jako tolerantní vládce, který měl dokonce určitou slabost pro protestantství augsburského vyznání (ne ale pro kalvíny či české bratry, které pronásledoval o to úporněji), jeho charakter, ničený chronickou syfilidou, byl ale problematický. Hodně sliboval, ale málo dodržel – tak i stále slibovaný toleranční patent pro Čechy zůstal jen nesplněným slibem. Filipínu, tedy svou švagrovou, Maxmilián doslova nenáviděl. Možná tu hrála svou roli skutečnost, že on sám nežil s bigotní fanatickou španělskou infantkou Marií právě v harmonickém manželství – i když z něj vzešlo šestnáct dětí – plození dětí nemělo se sympatiemi či dokonce láskou v královských rodinách nic společného. A na nervy mu šlo štěstí jeho bratra, který měl odvahu se vzepřít dobovým konvencím a oženit se se ženou, kterou skutečně miloval a s kterou si rozuměl. Maxmilián nazýval (písemně!!!) Filipínu „vilnou fenou“.  V jeho osobě nebyla žádná záruka, že kostřičky dětí neskončí někde na smetišti či v peci. Ferdinand a Filipína odcházeli v roce 1564 do Tyrolska. Pokud nechtěla Filipína tahat rakvičky s sebou, musela pro ně najít bezpečný úkryt v blízkosti Prahy – třeba na Křivoklátě, kde žila, který znala a kde podle jejího mínění její děti pohřbeny být měly.

Existují určité náznaky, že by se její děti na hradě skutečně nacházet mohly. A pak vyznívá i její přítomnost logicky. O své starší dva syny se matka starat nemusí, jak Andreas tak Karel se dožili dospělého věku, ochranu nepotřebují. Ale nevinná novorozeňata? Nad těmi musí matka bdít i po své vlastní smrti.

Ale nechejme tuto poněkud morbidní, i když dráždivou historii a vraťme se do přítomnosti. O minulém víkendu ožil Křivoklát slavností u příležitosti 455. výročí příchodu Filipíny Welserové na hrad. A byla to oslava velkolepá, jaké se vidí zřídka. Řezbáři, kteří zde již tradičně tvoří svá díla, dobová hudba, historický šerm, kejklíři, ukázky sokolnictví i ohňová show pozdě večer v sobotu. Skvělým nápadem byla Bakchova jeskyně s pijáckým rituálem. I když účastníci nemuseli vypít půl litru vína či celý litr piva, jak bylo zvykem za časů Ferdinanda Tyrolského (komu ukáplo, musel opakovat), deci vína současníkům stačilo, ale nic necharakterizuje způsob života tehdejší společenské smetánky a zejména pak bonvivána Ferdinanda lépe jako tento rituál, o němž se zachovalo mnoho písemných zpráv z Ambrasu v Tyrolsku, kde s Filipínou po roce 1564 žili a arcivévoda dostal podle tohoto pobytu i své přízvisko „Tyrolský“.  Vrcholem byla premiéra muzikálu „Modrá krev“ Miroslava Maxanta v sobotu večer na druhém hradním nádvoří.

Jako autor románu o životě a lásce Filipíny a Ferdinanda jsem byl zvědav, jak se toho problému autoři ujmou. Samozřejmě, Popelka, i když v tomto případě proklatě bohatá, je vděčné téma, které vedle hloupého Honzy vždy zabírá. Jenže příběh Filipíny a Ferdinanda v sobě nese pro autora nepochybnou tvůrčí výzvu. V každé pořádné pohádce, jak už jsem psal, je svatba na konci příběhu. Příběh Ferdinanda a Filipíny však nabírá na zajímavosti a dramatičnosti právě až po svatbě – jenže jak převést rodinné štěstí ve stínu hrozby císařské nemilosti do hudebního příběhu? Miroslav Maxant se s tím dokázal vyrovnat s bravurou. Samotný nápad prezentovat příběh jako dialog mezi ďáblem, kterého si sám, očividně s velkou chutí, zahrál, s biskupem českobratrské církve Augustou, který byl v čase pobytu Filipíny na hradě vězněn, byl nosný. Doplnil příběh nezbytným humorem, dal mu ale i větší hloubku. A jestliže první dějství profitovalo z milostného romantického příběhu seznámení obou protagonistů, jejich zamilování a posléze tajné svatby, druhé dějství kompenzovalo určitý nedostatek děje impozantní hudbou. Písně „Agnus dei“„Čas je proti nám“, či „Víra v sebe, víra v druhé“ šly opravdu pod kůži, samozřejmě i díky obdivuhodnému pěveckému výkonu Jaroslavy Fridrichové, ale i ostatních účinkujících. Prostě stálo to za to. Mám radost z toho, že Filipína, kterou jsem pomohl přivést na českou kulturní scénu a do českého historického podvědomí, žije a že se její role dále rozvíjí.

K slavnostem patřily i tematické prohlídky hradu k tématu Filipína Welserová, vedle obvyklých prohlídek hradem nepochybně obohacení repertoáru pro ty, kdo mají o pohádky a mysteriózní příběhy zájem. Doufejme, že tato tradice nezahyne a pro opravdové „fajnšmekry“ zůstanou i tyto prohlídky v programu hradu.

Že má Křivoklát rád příběhy, potvrdila i výstava řezbářských prací. I ta má svůj příběh o rozmazlené a pobytem v dračí sluji polepšené princezně. A řezbářská díla jsou hodna zhlédnutí, stojí za to.

Nezbývá ale, než se vrátit k slavnostem o víkendu 7. – 9. srpna 2015. Musím uznat, že organizátoři akce Hanka Jurčková a Ladislav Adam odvedli neskutečnou práci, hraničící se sebeobětováním. Jejich identifikace s příběhem ale i s jejich hradem byla příkladná. Jestliže někdo dokáže v 37 stupňovém vedru celé odpoledne přihlížet kratochvílím na křivoklátském nádvoří (poté, co se tam nechali přivézt na koních (paní Jurčková dokonce v ženském sedle, ve kterém prý předtím nikdy neseděla) nezbývá, než před ním smeknout. Což rád dělám.

Studené zdi křivoklátského hradu dostaly svou duši a tepající srdce. Aby srdce ale mohlo tlouct, potřebuje krev. A krví kulturních památek jsou jejich návštěvníci. Nezbývá než doufat, že jich přijde dost a podmínky budou příznivé, aby mohlo tepat dále.

Máme rádi pohádky. Ty o Popelce a hloupém Honzovi jsou pak vždy předurčeny k úspěchu (viz např. filmy jako Pretty Women či Notting Hills). Určitě budeme ochotni naší křivoklátské Popelce odpustit i to, že byla bohatá.

Znáte je, jsou všude kolem vás. Vypadají normálně lidsky, myslí ale jinak než my. Jsou to mladí lidé či děti narozené v epoše počítačů a internetu, lidé, kteří s počítači vyrostli od raného dětství. To jsou oni „digital natives“, čili domorodci v digitálním světě, kterým očividně bude patřit budoucnost a kteří nás odsunou do starého železa. Celý svět se totiž orientuje jen na život „on line“.

Bez internetové adresy, bankovního konta s internetovým ovládáním, facebooku, twiteru atd atd. nejste prostě „in“. Vlastně vůbec nejste, neexistujete. Angličtina se vkrádá do našeho jazyka stejně jako ony počítače, už proto, že je jednoznačně nejpoužívanějším jazykem elektronického světa. A ta angličtina má s tou mluvenou používanou v normálním životě jen málo společného. Jako by se celá tato elektronická komunikace chtěla uzavřít do nějaké kapsle, která kontakt s „normálním“ životem odmítá.

Právě v tom je ona diference – co považujeme za „normální život“. Rozhovor u skleničky vína nebo přes skype? Rovnání si myšlenek během jízdy tramvají či autobusem, nebo „check“ zpráv na mailu a na facebooku? Je prohlížení si mobilního telefonu u večeře či během rozhovoru normální? Pro nás staré nemyslitelné, pro mládež naprosto normální. Oni se spíš diví, proč to neděláme. Že se díváme jeden druhé do očí místo do mobilu- to jsme výběhový typ, takový rozhovor je ztráta času, kolik by se zatím dalo na mobilu udělat!

Dobrá, možná přeháním, možná ze mě mluví i frustrace, ale prostě nedokážu držet s oněmi „digital natives“ krok. A jsou s tím spojeny deficity v každodenním životě. Zkuste se postavit na přepážku na letišti a chtít lístek. Budete mít štěstí, když jich pár zbylo, samozřejmě každý v jiné části letadla. Protože dnes je třeba „checkovat online“. A to už v den před odletem. Dobrá, pokouším se hrát tu hru, i když mě na rozdíl od oněch „digital natives“namáhá a unavuje. Jestliže se na obrazovce počítače objeví něco jiného, než jsem očekával, propadám panice. Oni ne. Na rozdíl ode mně se totiž u nich on stránka, na které právě jsem, nezhroutí, oni znají řešení. U mně zavládne frustrace a černá obrazovka. Na Islandu jsem se opravdu musel do letadla přihlásit přes počítač. Když jsme to neudělali na cestě na Island, seděli jsme v poslední řadě sedadel přímo u toalet. Po několika marných pokusech se to přece jen podařilo, objednal jsem lístky, dokonce jsem dokázal ženu umístit do stejné řady sedadel (ne ale na sedadlo vedle mně, protože bylo údajně obsazené. Ženu to vzrušilo a žádala lístek vedle mně – má strach z létání a turbulencí. Marně jsem jí vysvětloval, že všechna sedadla jsou už obsazená (bylo deset večer den před odletem. Ještě hůř jsem ji pak mou „neschopnost“ mohl vysvětlit, když nakonec místo vedle mně bylo prázdné – to by mi mohl taky někdo vysvětlit). Jenže pak bylo třeba vytlačit lístek. Je na nich magnetický kód, bez něho se do letadla nedostanete. Že máte rezervaci, nikomu bez onoho magického magnetického proužku nevysvětlíte, hned se stáváte teroristou, který chce neoprávněně vniknout do letadla a můžete počítat se zatčením a tvrdým výslechem. Jak, když s sebou nemáte tiskárnu? Můj syn – taky jeden z oné novodobé rasy – by mě poučil, že jsem si mohl lístek uložit na mobilním telefonu. Odhlédnouc od faktu, že s mým novým mobilním telefonem nejsme žádní velcí kamarádi, protože na něm neustále vypadává síť a to v nejnevhodnějších okamžicích, jsem touto akcí naprosto přetížen. Neumím to! Neuvěřitelné, že!

Milá polská recepční Magdalena byla ochotna naše letenky vytisknout, stačilo by jí přeposlat mail z letiště. Jenže jak, když funkce „weiterleiten“ tedy „přeposlat“ prostě zmizela. Zatím se mi to ještě nikdy nestalo, ale u tohoto mailu prostě nebyla. Stále se mi stávají situace, které tu ještě nebyly a to výhradně v době, kdy se vůbec nehodí. Zatímco já jsem propadl definitivně panice, že se z ostrova uprostřed Atlantiku – no uprostřed je přehnané, spíše na konci Atlantiku blízko polárního kruhu – nikdy živí nedostaneme, Magdalena, jakožto „digital native“ okamžitě věděla, jak nato. Prostě jsem se přihlásil na jejím počítači, tam otevřel svůj mail a ona poté lístky vytiskla. Odletěli jsme.

Vstupenky do Modré Laguny bylo taky třeba objednat „online“, jinak je na pokladně nedostanete. To bylo méně namáhavé. Už jsem si zvykl na to, zadávat do internetu číslo mé kreditní karty i s bezpečnostním kódem. Dříve mě z toho vždy rozbolelo břicho při představě, že se někdo nabourá do systému organizace, od níž jsem právě něco koupil, zatím se to nestalo, jsem už klidnější, ovšem zdaleka ne tak klidný jako můj syn – digital native. Ten to považuje za normální. A pokud někdo moji kreditní kartu přece jen zneužije? No tak se pak najde prostě řešení. Při vstupenkách do Modré laguny mi funkce „přeposlat“ nezmizela. Bylo tedy možné poslat lístky s jejich magnetickým kódem na recepci Magdaleně (chválabohu měla službu ona a dalo se s ní tedy komunikovat ve východoslovenském dialektu, který mi dělá mnohem méně problémů než angličtina – při té se mi daří podobně jako při počítači – v okamžiku, kdy nerozumím, co mi člověk na druhé straně stolu říká, propadám panice místo, abych mu řekl, že jsem mu nerozuměl a má to říct ještě jednou a SROZUMITELNĚ!). Lístky nám vytiskla a my jsme se vykoupali.

Horší to bylo na benzínových pumpách. Většina z nich nemá obsluhu- pracovníci na pumpě by byli moc drazí. Jde o automaty, hovořící na vás islandsky. Někdy i anglicky, když vám poroučejí „remove card“. Otočil jsem ji do všech možných poloh, ale automat opakoval neúnavně své „remove card“ a benzín mi neprodal. Super věc, když máte za deset minut vracet auto s plnou nádrží, aby vám nezaúčtovali dodatečné čerpání a neuletělo vám letadlo, k letence na něž jste se dostali s takovým vypětím sil a pomocí obětavého personálu hotelu. Počítače mají svou řeč a principy, nedá se s nimi vyjednávat. To mně znervózňuje – „digital natives“ to milují. Naopak, komunikace se živým personálem jim dělá větší potíže, spíše je znervózňuje. Jestliže se totiž v počítačové technice dostatečně vyznám, vím zhruba, co mi počítač odpoví, když jsem do něj něco zadal. U člověka jeho odpověď odhadnout nedokážu. To dokáže mladého člověk zvyklého komunikovat s počítači a automaty vyvést z míry. Oni jim totiž rozumí. To, co je pro mně chybějící flexibilita, je pro ně stabilita.

Prostě cestovat dnes, aniž byste byli „digital native“ je spojeno s mnohými stresujícími situacemi a vývoj jde směrem, že to brzy ani nebude možné. Zřejmě nám nezbude než se spolehnout na autobusové skupiny a jezdit s nimi. Bez ohledu na to, že to moje žena nesnáší. V těch autobusech sedí převážně starší ročníky, než jsme my. S počítači neumí, vše jim připraví cestovní kancelář, nemusí nic objednávat „online“. Ovšem nesmí se vychýlit od nalinkovaného programu, svobodu jednání má jen ten, kdo se internetu nebojí.

I soukromé cestování nabývá na dynamice. Ne ve všech městech se dá najít v parkovací zóně parkovací automat. V Grazu to ještě chválabohu jde, ale ve Vídni neexistují a ani dokonce v Bardejově jsme žádný funkční nenašli. Není to přece problém, zaplaťte mobilem, existuje paylife  funkce, jen ji využít, No právě, jen ji využít…

Chci se jako lékař vzdělávat, Tak nějak se to ode mne očekává, ale i já chci mé pacienty léčit na nejnovější úrovni medicíny. K tomu patří vzdělávací akce. Ještě před krátkou dobou jsme na sekretariátě vyplnili příslušný papír a bylo. Když jsem jej hledal tentokrát, řekla mi sekretářka, že ty formuláře už nejsou. Nechápal jsem. Vysvětlila mi, že si musím zažádat o povolení na ředitelství a sice „online“. Jsem na to slovo už pomalu alergický. Buď si všimla, že jsem dostal červenou vyrážku nebo zaregistrovala můj pohled Jacka Rozparovače v akci. Špitla, že je to úplně jednoduché, že musím vstoupit ne webovou stránku mé nemocnice. Vstoupil jsem. Objevila se celá řada ikonek. Jenu z nich jsem znal, na ní si objednávám „online“ obědy v závodní jídelně. Poté, co jsem s pomocí našeho nemocničního technika přesvědčil systém, že chci skutečně jíst v jídelně a ne na oddělení Med3 – nevím proč se počítač rozhodl, že mám jíst na oddělení, kde jsem tou dobou vůbec nepracoval- funguje to. Jenže tato ikonka to samozřejmě nebyla, Ani další dvě, které mi připadaly logické, a které jsem tím pádem vyzkoušel. Nebyly to ony. Zavolal jsem o pomoc mladého kolegu – našeho „digital native“. Milý kluk. Ihned přispěchal na pomoc a řekl mi, že přihlášky k vzdělávání mám hledat po zelenou ikonkou s nápisem SAP Portal ESS,BW. On sice taky neví, co ty zkratky znamenají, ale určitě to tam je. Bylo to tam. Probojoval jsem se k přihlašovacímu formuláři. Počítač po mně chtěl samozřejmě název akce místo konání, hodinu a dne začátku, hodinu a den konce akce, pak délku trvání akce – nevěděl jsem, zda mám spánek odečítat nebo ne – pak údaj o nákladech. Protože jsem pozván svou ženou, napsal jsem 0,00 Euro. Nelíbilo se mu to, napsal, že údaj je příliš nízký. Opravil jsem to na 1,00 Euro. Zopakoval nerudně, že údaj je příliš nízký. Nepochodil jsem ani s deseti Eury, teprve u dvaceti se uspokojil. Zda ty peníze dostanu či budu muset platit, jsem nezjistil. Dále jsem musel zjišťovat webovou adresu uspořadatele a další řadu údajů, než mi napsal – „vyplňte všechny povinné kolonky“ a já musel začít od začátku. Nakonec, když byl konečně spokojen, zmáčkl jsem knoflík „poslat“. A teď čekám, zda někam pojedu. Kdo ví, kam jsem ten formulář poslal. Doufám, že se to někdy dozvím. Pravděpodobně mailem.

Před týdnem jsme dostali se ženou pozvání na pomologický kongres. Koná se v Grazu, firmě Novartis tím nevzniknou žádné příliš velké náklady, pozvání jsme přijali. Problém byl jen v tom, že jsme se na něj měli přihlásit přes webovou stránku „etouches“. Tušil jsem, že bude zle. A bylo. Myslel jsem si naivně, že se objeví přihláška na náš kongres.Místo toho jsem musel vyplnit formulář, abych se stal členem oné zprostředkovávající organizace, registrované ve Velké Británii. Probojoval jsem se přes více než dvacet kolonek, které jsem musel vyplnit. Mou soukromou mailovou adresu opovržlivě odmítli, musel jsem zadat služební. Ptali se mě, kolik minut jsem už strávil na akcích organizované jejich společností. Protože jsem se teprve přihlašoval, bylo logické, že jsem se nezúčastnil žádné. Chtěl jsem vyplnit 0 minut, nebylo to možné, nejnižší počet byl 500. Zadal jsem tedy 500. Poté se mi podařilo formulář odeslat a dostal jsem odpověď, že do 24 hodin dostanu „Password“ a „Username“, abych se mohl přihlásit na můj vytoužený kongres. Nestalo se. Za dva dny jsem dostal mail od Senior Sales Director dané společnosti, který se potěšil, že jsem se rozhodl volit mezi dvěma jeho organizacemi??? Poté mi napsal, že mu mám poslat další informace, aby mi mohl poslat DEMO verzi, než bude moci aktivovat můj „trial“. Mé nervy definitivně praskly. Napsal jsem firmě Novartis, že děkuji za pozvání na kongres, ale zůstanu za daných podmínek raději doma. Vzdělávat se zřejmě brzy už nebudeme, musíme to přenechat těm, kteří se Senior Sale Director přes počítač vyběhnou a budou se na kongres moci přihlásit.

Mladí kolegové generace domorodců digitálního světa mají samozřejmě výhody. Směrnice, léky a jejich vedlejší účinky, všechno si na vizitu nosí s sebou jako takzvaný App (víte, co to slovo skutečně znamená? Já ne. Tedy, samozřejmě vím, že to znamená aplikace, ale co znamená to slovo v praxi?) na svém mobilním telefonu. Pokud mají síť – jsou pak hned ohromně chytří. Místo dívání se na pacienta ovšem prohlížejí svůj mobil. Neuvědomují si, že naprostá většina našich pacientů s průměrným věkem mezi sedmdesáti a osmdesáti lety nepatří k „digital natives“ a tak jejich aktivitě na vizitě nerozumí a někteří ji považují dokonce i za neslušnou. Ale i farmakologické firmy přicházejí ne už s prospekty, ale s adresami webových stránek, kde si můžu stáhnout jejich „Apps“ s popisem produktů. Nedělám to, nemám na to ani čas ani chuť. Možná zblbnu, zatím to kompenzuji návštěvami na oněch vzdělávacích akcích, Otázka je, jak dlouho ještě. Jak dlouho budu schopen ovládat přihlašování se „online“. A dokdy se bude možné přihlásit bez  zprostředkovávání internetových firem jako je „etouches“.

Internet je samozřejmě přítel. Mám mailovou adresu, přes kterou mohu s přáteli komunikovat mnohem rychleji než psaným dopisem (dopisuji si pouze s jedním člověkem- je to příjemné, ale pomalé) V době, kdy je rychlost rozhodující, jste samozřejmě při posílání dopisů na odpis. Mám webovou stránku – ovšem technické změny na ní provádí můj syn. Jsem na facebooku (nezapomenu na vytřeštěný pohled mé dcery, když mě přistihla, jak se na facebook přihlašuji („Tati, čo to robíš, to je predsa pre mladých ľudí!“ Mám mobilní telefon, který mi leze na nervy svými vrtochy, ale bez něhož nemůžu žít. Bratr mi poradil, abych resetoval výrobní nastavení mobilu, že tím ten problém s vypadáváním sítě možná odstraním. Neprozradil jsem mu, že nemám tušení, o čem hovoří, zeptám se o příštím víkendu mého syna – už vidím jeho pohled! Používám internetové bankovnictví a platím pay palem.

Žiji tedy v digitálním světě, aniž bych v něm byl „domorodec“. Jsem zde přistěhovalec, neumím dobře jeho řeč a neznám pravidla. Měl bych se integrovat. Vůle mi nechybí, ale už to asi nedokážu.

Nikoho to nebude zajímat. Manažery firem se stávají lidé po třicítce, první generace „digital natives“. Ti na naši neschopnost nebudou brát žádný ohled, už proto, že si vůbec nedovedou představit, že by analogový člověk mohl mít v jejich digitálním světě problémy. Jsme zatím jen na začátku digitální revoluce. Přichází P2P, Uber či Lyft. Neptejte se mě, kdy se to zastaví. Nezastaví se to, bude se to zrychlovat. Vážení analogoví občané, mám dojem, že jsme v pr…. nebo tam brzy budem.

Mimochodem, moje vnučka, která má dva a půl roku ještě nemá mobilní telefon, domnívám se, že je to jeslích dost velký handicap. Když se jí ale má žena ptala, co jí má přivézt ze Slovenska, zamyslela se a pak řekla „Baba, počitač. Verča bude robiť ťuk ťuk ťuk.“

Naše Veronika je už „digital native“. Příští generace vývoje.

Samozřejmě tu je, stačí, když se dostanete do poněkud cizího prostředí a musíte se integrovat – pokud chcete být úspěšní a nemít problémy. Otázka je jen, nakolik se ono nové prostředí liší od vašeho původního, čím je ten rozdíl větší, tím je integrace svízelnější a obtížnější. Teď možná naštvu obě strany, jak ty, kteří tvrdí, že integrace vůbec není problémem a každý migrant se buď přizpůsobí nebo žije svým způsobem a obohacuje nás svým multi-kulti přístupem, tak i ty, kteří tvrdí, že migranti jsou nepřizpůsobitelní a neintegrovatelní a měli by být všichni posláni okamžitě domů.

Proud uprchlíků není možno pozorovat bez emocí, je jich nato příliš mnoho. Jen v Rakousku podalo letos žádost o politický azyl už přes 80 000 lidí – to odpovídá jednomu procentu rakouského obyvatelstva.  Naprosto šílené číslo! Pokud ale necháme hovořit pouze emoce a vypneme zdravý rozum, pak nás to samozřejmě zavede na scestí. Ten problém je příliš komplexní a příliš velký a otázku, zde se s ním malá Evropa vůbec může vyrovnat, nejsem schopen zodpovědět ale ani odhadnout.

Můj názor je, že integrace je možná, jenže takový Afgánec či Syřan, ale i Bosanec překonává při tom mnohem vyšší laťku, než jsem musel přeskočit například já. Je to pro něj mnohem náročnější a proto mnozí selhávají. Je to prostě nad jejich síly – intelektuální i kulturní. A tady začíná náš problém. Jak rozlišit toho, kdo se integrovat chce, ale nezvládá to, od toho, kdo se vůbec integrovat do naší společnosti nechce, ale chce jí naopak vnucovat svá vlastní pravidla.

Má integrace do rakouské společnosti byla opravdu bezproblémová. Kníže Schwarzenberg svého času řekl, že Češi a Rakušáci jsou jeden národ, který si může dovolit luxus hovořit dvěma rozdílnými jazyky. Jako obvykle trefil hřebík na hlavičku. Jsme opravdu s Rakušáky jako dvojčata ať už si to chceme či nechceme připustit, máme stejná nebo skoro stejná pozitiva i negativa v našem národním charakteru, rozdíly jsou marginální. U mě se tedy jednalo pouze o problém jazyka. Problém zvládnutelný. Samozřejmě je nemálo přistěhovalců, kteří nezvládnou ani to – skoro denně se s nimi setkávám, i po dlouhých letech v Rakousku mluví lámanou němčinou nebo neumí německy vůbec. Dráždí mě to. Samozřejmě, možná není v silách každého člověka, naučit se hovořit jazykem země, v níž žije, plynně, ale aby se s ním člověk mohl aspoň dorozumět, to by měl zvládnout každý. Anebo by si měl sám přiznat, že selhal a zemi opustit.

14. června došlo v Grazu k nevídané tragédii. Mladý muž v autě projížděl pěší zónou v centru města a úmyslně najížděl do lidí na ulici i do těch, kteří seděli v kavárnách na chodnících. Zabil čtyři lidi, přes třicet jich zranil, mnohé těžce, minimálně dva z nich zůstanou doživotně ochrnutí. Zničil jim život. Poté zastavil své auto před policejní stanicí, vstoupil do ní a vzdal se. Úřady reagovaly bleskově – a špatně. Oznámily hned v prvním komuniké, zřejmě aby rozptýlily podezření z teroristického činu, že se jedná o mladého rakouského občana a teroristické pozadí je naprosto vyloučeno. To věděli už hodinu po činu!

Až postupně prosakovaly další informace. Onen rakouský občan se narodil v Bihači a je tedy muslim. Na tom by nic zlého nebylo. Podivné bylo, že mu byl zakázán kontakt s jeho dětmi a jeho žena žije v jednom z domů pro ochranu žen, které odejdou od svých mužů a cítí se být jimi ohroženy – v Rakousku něco takového je. Protože ale bydlel v sousední vesnici Kalsdorfu, netrvalo dlouho, abych se dozvěděl, že s tou rodinou byly neustále problémy – křik, domácí násilí. To byl nakonec i důvod odchodu manželky pachatele ze společné domácnosti a soudní zákaz styku s dětmi. Až po hodně dlouhé době jsem se dozvěděl od jednoho člověka z Kalsdorfu, co byl v té rodině hlavní problém – manželka nechtěla nosit na veřejnosti šátek! A jsme u jádra problému.

Onen mladý muž chtěl žít dál jako v Bihači. Tam kdyby poručil ženě nosit šátek a ona odmítla, vysloužila by si opovržení a odsouzení celé vesnice či města a soud – pokud by k němu došlo –  by dal zapravdu jemu. V Rakousku byl v neprávu on – tady nesměl ženu nutit k ničemu, co by ona sama nechtěla a přišel díky tomu nejen o ženu ale i o děti – věc, kterou onen mladý muž nikdy nepochopil. Možná se skutečně jedná jen o psychicky nemocného člověk, otázka ale je, jak na jeho psychickou stabilitu působil fakt, že žil v pro něj kulturně cizím prostředí, v Bihači by mu bylo zřejmě lépe. Zvláštní je, že se ani takoví lidé do svých někdejších domovů nevracejí, i když jejich snaha o integraci ztroskotala. Svou laťku integrace nepřeskočili, byla pro ně příliš vysoká. Následkem je tragédie jeho obětí, jeho vlastní, ale i budoucích uchazečů o azyl a o pobytové povolení v Rakousku. Na všechny se bude pohlížet ve světle grazské tragédie, jako na možné nové atentátníky.

Naše známá pracuje v domě pro utečence. Stará se zde o děti utečenců, učí je německy, dává jim jídlo. Mezi těmi dětmi je nesmírně nadaný chlapec, říkejme mu Murad, protože jsem jeho pravé jméno zapomněl. Učí se rychle jazyk, je vděčný za vše a jednou po obědě naprosto spontánně přišel naší známé pomáhat uklízet nádobí ze stolu. Okamžitě u něj stál nějaký černý Mohamed a vysvětlil milému Muradovi, že se nesluší, aby něco takového dělal, že je to ženská práce a že pokud bude takto pomáhat, ostatní chlapci jím budou opovrhovat a vyloučí ho ze svého středu. Dodávám, že onen Mohamed je jinak velmi milý chlapec, s nímž nejsou žádné problémy, učí se němčinu a není agresivní. Žije ale na rozdíl od Murada ve světě, z něhož přišel a přinejmenším zatím jej není ochoten opustit.

To začíná už u zjištění, že psi v Evropě nejsou nečistá zvířata, jak jim natloukali doma po celý život do hlavy, ale domácí mazlíčkové, pokračuje to přes používání tekutého mýdla, jídelníček s vepřovým masem a zcela jinými přísadami, než jsou zvyklí, problém zdravotního pojištění a zdravotní péče v případě choroby atd. atd. Všechno nové neznámé věci, které mohou napínat schopnosti imigranta na jeho hranici přizpůsobivosti nebo dokonce za ni.

Je pravdou, že děvčata jsou mnohem připravenější se integrovat do naší společnosti než chlapci. Má to svou logiku. Dívkám náš systém vyhovuje samozřejmě mnohem víc, poskytuje jim víc svobody. Samozřejmě se jedná o ta děvčata, která jsou schopna dosáhnout určitého vzdělání a tím i samostatného emancipovaného postavení ve společnosti. Je dost i takových, které se cítí dobře v kulturně předepsané podřízené, ale zabezpečené roli matky a ženy v domácnosti. Chlapci se bojí o své privilegované postavení, jako onen Mohamed. V zemích orientu je muž pán a žena je povinna poslouchat. Bez ohledu na vzdělání či intelekt, většinou si svého muže stejně nemohla zvolit sama, byl jí vybrán otcem, který byl v rodině absolutním pánem. Úkolem muže je „mít svou ženu pod kontrolou“. Kdo to nedokáže, ztratil ve společnosti svou tvář. Ostatně i v bibli stojí: „Bůh řekl ženě – Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ALE ON NAD TEBOU BUDE VLÁDNOUT.“ Jak víme, korán je převyprávěná bible a islám zatím neprodělal ani osvícenství ani sekularizaci, která by sílu božího slova ve společnosti oslabila. V naší společnosti se zatím situace otočila, muž se sice o ženu uchází, partnera volí ale ona. Muž tedy musí být atraktivní, buď vzhledem, nebo svým vtipem, vzděláním nebo stavem svého konta. Muž orientu je atraktivní (nebo aspoň věří, že je) už jen tím, že je muž. Nemusí pro své postavení nic dělat, nemusí se učit (z toho bolí hlava) ani nijak vynikat. Pohodlná pozice, kterou by si rád zachoval i zde. Je překvapen, když při této snaze naráží v křesťanské  Evropě na překážky.

V jistém německém filmu o emancipované Turkyni (nemám ty filmy rád, jsou dělány na objednávku, aby vytvářely dojem úspěšné integrace turecké menšiny) říká ona mladá žena, že každý Turek vláčí všude s sebou svou anatolskou vesnici. Tím je myšleno, stále jej pronásleduje otázka, co by jeho chování řekla teta z Anatolie, zda nepřekročila linii, kterou je ochoten akceptovat její otec či matka. Zda její projevy emancipace a integrace nebude muset zaplatit vyvržením ze středu svých nejbližších. To samozřejmě představuje neustálou brzdu, tato je ale překonatelná.

Horší jsou ti, kteří v možné integraci vidí ohrožení svého postavení. Kteří brání manželkám učit se německy, aby se neosamostatnily, nutí je nosit šátek a muslimský oděv, aby nemohly chodit do společnosti, brání ve vzdělání svým dětem, aby nebyly chytřejší než on a nepřekonaly jej svou kvalifikací a tím i postavením ve společnosti. Protože otec musí být pánem, musí být patriarchou. Jestliže by synové byli vzdělanější než on, měli lepší práci a postavení ve společnosti, byla by jeho pozice ohrožena. S touto skupinou je opravdu těžké pořízení a stávají se stále větší zátěží.

A pak jsou tu ti, kteří naši společnost nenávidí a chtějí ji zničit. Jsou tu jen proto, aby využívali její ekonomické výhody a připravovali „převzetí moci“. Ať už cestou demokratickou (spíše demografickou, při vývoji porodnosti budou představovat brzy velkou politickou sílu) nebo násilnou. Ti organizují salafistické demonstrace za likvidaci demokracie a zavedení Božího státu a ti by měli opravdu co nejrychleji zmizet. Už proto, že vrhají zlé světlo na všechny své rozumnější krajany. Je to samozřejmě problém, pokud už mají občanství dané země. Myslím si, že nastavení k politickému systému země, ve které žijí, by se mělo rozhodně zohledňovat při udělování státního občanství. Dokud se člověk neprokáže, že je ochoten akceptovat zákony země, ve které žije, měl by mít nanejvýš POVOLENÍ k pobytu, které by mu bylo možné kdykoliv odebrat, pokud by onu zemi začal svých chováním ohrožovat.

Specifickým problémem je chování muslimských žen, které si prostě nemůžou dovolit chovat se jako křesťanky, co se týká oblečení, chování na veřejnosti atd. atd. S tím mohou být spojeny i určité problémy v lékařských ambulancích. Opět zdůrazňuji, že v ABSOLUTNÍ většině s tím nejsou žádné problémy.

Před několika lety přišla do ambulance na Stolzalpe žena původem z Pákistánu. Oblečená sice podle tamější tradice, ale vzdělaná, hovořící plynule anglicky a intenzívně se učící němčinu. Vyšetřil jsem ji, zjistil zápal plic a přijal ji na oddělení. Druhý den ráno mě můj šéf skoro veřejně popravil. Jak jsem si mohl dovolit vyšetřit muslimskou ženu, aniž jsem se napřed zeptal na souhlas jejího muže? Okamžitě nechal onoho manžela zavolat, přivolal mě k onomu rozhovoru, aby mi ukázal, jak se správně chovat k muslimům. Několikrát se mu omluvil za mé chování a pak jej požádal, zda může jeho ženu na vizitě vyšetřit, tedy samozřejmě k poslechu plic potřebuje, aby se do pasu vysvlékla. Onen Pákistánec na něj dlouho nechápavě zíral (byl to rovněž vzdělaný člověk, technický inženýr a mluvil velmi dobře německy) a pak šéfovi řekl, aby dělal, co je potřebné a pokud bude mít podobné otázky, aby se s nimi obracel na jeho ženu a ne na něho. Co tím chci říct? Že často vyrábíme problémy, kde nejsou a že svou přehnanou snahou akceptovat zvyky zemí přistěhovalců chceme do jisté míry demonstrovat svou kulturní nadřazenost nad nimi. Ten Pákistánec to tak pochopil a později už hovořil jen se mnou, šéfa už vidět nechtěl.

Ale jsou výjimky, kdy manžel muslimky brání tomu, aby se v ordinaci vysvlékla, či aby ji na gynekologii vyšetřoval muž křesťan. Tito lidé by si měli najít jinou zemi, ve které chtějí žít, je jich dost, kde by mohli takovéto žádosti uplatnit. Tvrzení, že mají PRÁVO na zvláštní zacházení a že se jejich nároky MUSÍ akceptovat, je nesmyslné. Angažovat na to do služby druhého lékaře/lékařku, který by byl pro fanatického muslima přijatelný, je samozřejmě naprostý neorganizovatelný a nefinancovatelný nesmysl. Samozřejmě že jako lékař ručím za stanovení správné diagnózy. Pokud mi v tom ale chování pacienta brání, prostě tuto skutečnost zadokumentuji v dekurzu.  Kvůli několika extremistům není třeba měnit platné zákony. Opravdu ne. Samozřejmě, že pokud bychom přijímali zákon, který by zajišťoval speciální zacházení všem občanům muslimského vyznání, budou to využívat i ti umírnění, kteří jinak nemají ani se současnou situací problém. Jenže tím vyvoláme nejen zmatek, ale i další finanční a organizační náklady, které opravdu nejsou nutné. Je přece především v zájmu PACIENTA, aby u něj byla stanovena správná diagnóza a byl správně léčen. Pokud má jiné priority, je to jen jeho problém. Důležité je, aby pacienti ovládali aspoň částečně jazyk země, ve které chtějí žít. Aby se nestalo, co před několika lety na grazské klinice. Dvě turecké pacientky, jedna na normální kontrole těhotenství, druhá na přerušení těhotenství kvůli těžkému poškození plodu. Ani jedna neumí ani slovo německy, obě sedí na chodbě před ambulancemi. Vyvolána je ta na přerušení těhotenství a do ambulance vstoupí ta druhá. Otázkám nerozumí, dokumentaci má od té druhé pacientky, se kterou si povídala na chodbě, zřejmě si papíry omylem vyměnily. A tragédie byla tady.

Ve Vídni kandiduje v podzimních volbách poprvé vlastní turecká iniciativa s vlastními kandidáty. Má „hájit“ zájmy turecké menšiny. Nevím, kolik námahy vynaložily tradiční strany, aby získaly vzdělané integrované Turky do svých řad a nechaly je kandidovat na zvolitelných místech. Vlastní turecká politická strana je cesta do pekel, cesta ke konfrontaci.

Stále jsem ovšem zatím hovořil o lidech, kteří se do Evropy přistěhovali legálně a už před delší dobou. Pozice současných uprchlíků je zcela jiná. A hlavně jejich svět je zcela rozdílný podle země, z které pocházejí.

Ze Sýrie k nám přichází především střední vrstva. Není pravda, že všichni Syřané utíkají do Evropy, nejvíc 1,8 milionu jich žije v sousedním Turecku a čekají na to, až se budou moci vrátit domů – totiž až v jejich domovech představou řádit fanatici z Islámského státu. Sýrie byla sekularizovaný stát, kde náboženství nehrálo žádnou podstatnou roli. Ani nemohlo. Sám prezident Assad pochází z kmene Alevitů, jejichž náboženství není ortodoxními muslimy (především sunnity) uznáváno za pravověrné. Dále jsou tu početní Drúsové,kteří jsou Mohamedovu učení ještě víc vzdáleni než Alevité. A žila tam jak šíitská menšina, tak sunnitská většina. Assad ovšem vládl diktátorsky podle Marxových pouček a jak víme, komunismus náboženství nikdy nepřál. Žila zde i podstatná křesťanská menšina, která se pod diktátem Assada těšila poměrné svobodě. V životě prostých Syřanů nehrálo tedy náboženství žádnou rozhodující roli a nehraje ji ani dnes. Laťka, kterou musí přeskočit, aby se mohli v Evropě integrovat, není nepřekonatelně vysoká.

Jinak jsou na tom Afgánci. Utíkají stejně jako Syřané ze země, ve které se nedá žít. To je pravda. Jsou ale muslimové, kteří jsou svým náboženstvím zaujati. Samozřejmě jsou výjimky, poznal jsem na Slovensku kolegu z Afgánistánu Fathiho, chytrého, vzdělaného, skvělého lékaře a naprosto tolerantního, ostatně oženil se s křesťankou a akceptoval všechny svobody naší společnosti. Možná by se na mne zlobil, kdybych ho označil na výjimku, ale jsem přesvědčen, že takovou je. Ostatně přišel k nám v době, kdy v Afgánistánu vládla komunistická vláda Babraka Karmala, jež se snažila – ve vlastním zájmu o přežití – vliv náboženství na denní život minimalizovat. Bez úspěchu. Babrak Karmal byl Talibanci bestiálně zavražděn a islám se vrátil do každodenního života. Většina z těch, které jsem zatím měl možnost poznat, neumí ani německy ani anglicky, jsou to prostí rolníci. Jakou měli představu, co budou v Evropě dělat, nevím. Možná chtěli obdělávat pole, stejně jako doma. Nemohli vědět, že v Evropě už dávno žádný pacholek na statku nepracuje, protože jej vytlačila technika. Otázkou je, proč nezůstali v Iránu či v Pákistánu, kde by se domluvili (jazyk je totožný nebo velmi podobný) a kde by byli i kulturně kompatibilní. Samozřejmě, že by jim Pákistán mohl nabídnout jen chudobu (Irán je na tom možná poněkud lépe), před Talibanci, před nimiž utíkají, by je ale ochránit dokázal. A odtud by se mohli v případě změny politických poměrů vrátit domů. Ekonomický prvek jejich dlouhé cesty do Evropy je dosti zřejmý a dělá je podezřelými. Oni sami tvrdí, že v Iránu, kde mnozí skutečně našli své první útočiště, není „žádná práce, žádná škola, žádné peníze.“ Je to možné. I pro Iránce je výhodnější, když se afgánští uprchlíci vydají na další cestu na západ.

Další velkou skupinou jsou lidé z Eritreje. Eritrea si vybojovala samostatnost na Etiopii- v osvobozovací válce zahynulo více než 150 000 lidí. Samozřejmě převzali moc v zemi po vyhlášení samostatnosti ti, kdo měli zbraně a zavedli v zemi tuhou diktaturu. Eritrejský diktátor Isayas Atewerki tvrdí, že země není pro demokracii připravena, a jen tvrdou rukou se zde dá udržovat pořádek. Zkušenosti z afrických zemí, kde to s demokracií zkusili, mu dávají za pravdu. Eritrejci jako uprchlíci v Evropě jsou tedy problematickým prvkem, jsou to ale aspoň z velké části křesťané (ortodoxní), aspoň po náboženské stránce nemusí přeskakovat překážky, musí ale zdolávat obrovské rozdíly kulturní.

Poslední skupinou, kterou chci zmínit, jsou utečenci ze západní černé Afriky, ze zemí jako je Mali, Senegal atd. Zde se jedná jednoznačně o emigraci ekonomickou. V Mali sice krátce řádili islámští fanatici (a zničili kulturní dědictví světa v Timbuktu) ale stačil týdenní zásah francouzské cizinecké legie a museli vyklidit zemi. V těchto zemích chodí od vesnice k vesnici agenti pašeráků a vyprávějí tam pohádky o tom, jak je v Evropě dobře, jak tam na každého čeká práce a dobrý výdělek, že každý člověk se domůže bohatství. Lidé pak prodají veškerý svůj majetek, pozemky, pole a za takto získané peníze si zaplatí převoz do Evropy. Až taky poznají, že realita je zcela jiná, že práce pro ně není a že o ně nikdo nestojí. Tito lidé většinou ani nepodávají žádost o politický azyl – protože by ho stejně nedostali, ale prchají ze záchytných táborů a rozhodnou se žít stylem ponorky – ilegálně. S tím spojenými ekonomickými i jinými problémy a s nebezpečím radikalizace a vzniku nenávisti ke společnosti, která je odmítla.

Tyto uprchlíky by bylo třeba posílat domů stejně rychle jako lidi z Kosova (v Rakousku trvá projednání žádosti o azyl u občanů Kosova jeden den a jsou posíláni zpět – Kosovo platí za politicky bezpečnou zemi – v nebezpečí tam žije jen malá srbská menšina, ne ale kosovští Albánci sami, kteří si s pomocí amerických bomb vybojovali samostatnost, s kterou neumí zacházet). Může mi jich být sice jako podvedených chudáků líto a protože doma vše prodali, nemají se ani moc kam vrátit. Ale naletěli podvodníkům a za tento podvod nejsme povinni ručit. Když zkrachuje pojišťovna, která vám slíbila životní pojistku, můžete se taky cítit podvedeni, nedostanete ale ani korunu či cent. Pokud by se objevili zase doma a řekli pravdu, byla by to proti pašeráckým bandám nejúčinnější taktika. Účinnější než potápění jejich lodí, ke kterému se EU stejně nikdy neodhodlá.

Stejně pak s uprchlíky, kteří se nedrží našich zákonů a pravidel. Co se děje v Calais je do nebe volající. Lidé, kteří tam stále znovu vnikají ilegálně do tunelu, přepadávají náklaďáky, rozřezávají plachty transportů a zastavují nákladní auta vrháním předmětů na vozovku, porušují jednoznačně zákony země, ve které se nacházejí (Francie). Místo, aby čekali na vyřízení svých žádostí o azyl (uznávám a psal jsem o tom, že to může být svízelné, jenže tady se jedná zřejmě ve valné většině o lidi, kteří na udělení azylu stejně nemají nárok) se rozhodli sami určit, ve které zemi EU chtějí žít (tedy v Británii) a jak se tam dostat. Přitom se chovají násilně a poškozují majetek, ke kterému očividně nemají žádnou úctu či vztah. Proč zde nezakročí francouzská policie a nepošle je všechny do země jejich původu, to tak úplně nechápu. Omlouvat je, že jsou traumatizovaní a že mají právo na své chování, je scestné. Ochrana majetku, zákonů a životů občanů Evropské Unie by měla stát na prvním místě. Už poté, co by byli první z nich odtransportováni zpět do svého Senegalu, Mali atd. by se situace určitě uklidnila.

Jinou kapitolou je možnost zaměstnávání uprchlíků – zdůrazňuji, že absolutní většina z nich CHCE pracovat. Tady jsou zákony ale hodně přísné a často i kontraproduktivní. Dokud není uzavřeno řízení o udělení statutu utečence, NESMÍ uprchlík pracovat. Nesmí oficiálně ani jít uklízet sníh na ulici. Můj syn pracoval rok v takovém domově. Azylové řízení se táhne často i několik let. To znamená, že se celá rodina tiskne v pokoji o 10 čtverečních metrech, a nikdo z nich NESMÍ jít ani pomoct stařence na druhé straně ulice stěhovat nábytek, i kdyby chtěl. A to ani zadarmo. Pokud by jí pomohl, ohrozil by tím svůj proces o udělení statutu utečence. Ani pokud statut utečence dostal, není vyhráno. Pak se dostává do podobné situace, v jaké jsem byl já – tedy před vstupem České republiky do EU. To znamená, že potenciální zaměstnavatel (tomu jste se museli předtím už zalíbit!) musí vypsat veřejně dané pracovní místo. Pokud se na toto místo přihlásí Rakušák, věc skončila – podle rakouských zákonů je zaměstnavatel povinen zvýhodnit uchazeče s rakouským občanstvím. Musí tedy vypsat místo úmyslně tak neatraktivně, aby o ně žádný Rakušák ani nezakopl. Pokud se pak 4 týdny nikdo nepřihlásí, začne na pracovním úřadě takzvaný „proces hledání náhradních pracovních sil – Ersatzkräfteverfahren“, na základě kterého může zaměstnavatel akceptovat cizince a poslat jeho přihlášku na pracovní úřad. Musí zdůvodnit, jaké výjimečné vlastnosti onen cizinec má, že se jej rozhodl zaměstnat. Na pracovním úřadě pak zasedne „Výbor pro cizince“ a rozhodne, zda je možno tuto přihlášku akceptovat. Až po pozitivním rozhodnutí může zaměstnavatel cizince zaměstnat a to vždy nejprve na dobu určitou maximálně na jeden rok. Že to není jednoduché? Není! Pro lidi z orientu, kteří ani nevědí, co to pracovní úřad je, o to těžší. Jsou to velmi vysoko postavené laťky, které přeskakovat vyžaduje vysokou inteligenci, vytrvalost a toleranci vůči frustraci. Kolik z přicházejících tyto vlastnosti má? Nevím, jak tento proces vypadá v Česku, zřejmě se ale příliš lišit nebude.

Co jsem chtěl říct? Že není možno házet všechny uprchlíky do stejného pytle. Že sem nepřicházejí primárně žít z našeho sociálního systému, ale hledají uplatnění. Že ho reálně mohou jen těžko najít je jiný problém, ovšem problém palčivý a vzhledem na svůj rozměr nebezpečný. Ti, kdo chtějí, by měli dostat šanci. Za předpokladu, že akceptují právní systém země, do které se dostali. Aniž samozřejmě existuje záruka, že se to každému podaří.

Nebezpečí je totiž někde jinde.

Problém uprchlíků a úspěšně šířené falešných zpráv o jejich chování a nebezpečí z nich pocházejícího, kterých je plný internet (takzvané Hoaxy) budí strach a žene voliče do náruče pravicových extremistických stran. (Jiným problémem je, že státní televize má příkaz informovat o utečencích výhradně pozitivně a tím stále více pracuje na své nedůvěryhodnosti). Stran, které samy evropské hodnoty demokracie liberalismu neuznávají a ohrožují je více než oni imigranti. Jenže davy uprchlíků jsou nebezpečné pro nás všechny právě tímto způsobem.

GPS

Navigace je samozřejmě výborná věc. Zejména, když jedete do neznámého města nebo z něj vyjíždíte, je to velká pomoc. Pokud ovšem funguje.

Jak mí čtenáři už vědí, mám ke všem elektronickým přístrojům rezervovaný vztah. Odmítám kategoricky mou vinu, ony si začínají. Zatímco klíče v hotelech to už vzdaly a pouštějí mě do pokoje bez většího odporu, ostatní přístroje se ještě stále podílejí na spiknutí techniky. Připomíná mi to motiv Terminátora III, stroje se rozhodly zbavit se nepohodlných lidí. Proč jsem právě první na seznamu, nevím, mohl bych to chápat, jako kompliment- totiž že představuji pro moc elektroniky nad lidstvem svým pasivním odporem nebezpečnou překážku, ovšem může to znamenat, že jsem prostě jen lehká kořist.

S mým prvním GPS přístrojem jsme nakonec našli společnou řeč. Sice se mě napřed několikrát pokusil zabít, jako když mi na Sicílii na Forza d´Agro, kam se jede po serpentinách okolo kopce, v jedné z oněch serpentin náhle zavelel: „odbočte doprava“ kde se šklebila dvousetmetrová propast, ale když poznal, že se tak lehce nachytat nenechám, smířil se s tím, že se mnou bude muset žít.

Byl to naprosto jednoduchý přístroj značky Garmin a ve své jednoduchosti měl pro mě své kouzlo. Jenže po sedmi letech se dostavila únava materiálu a rozlomil se jeho podstavec, který jej držel na palubní desce. Protože se navíc onen úlomek ztratil, pochopil jsem, že snažit se jej zachraňovat, by bylo zbytečné. Oplakal jsem ho a vydal jsem se do Media Marktu koupit jeho nástupce. Prodavači jsem vysvětlil, že chci naprosto jednoduchý přístroj, který má mít pouze jednu jedinou funkci, a sice převést mě z bodu „A“ do bodu „B“ bez zbytečných keců.

Prodavač se zatvářil, že mi rozumí (dnes si myslím, že to jen předstíral) nicméně mi řekl, že tak jednoduché přístroje, jako byl můj nebožtík, se už nevyrábějí. Abych mohl napřed volit zemi, pak město a pak ulici (mě to připadalo logické) to není naprosto „in“ a všechny nové přístroje jsou už mnohem lepší, můžu zadávat, co chci, třeba jen ulici a on už najde, kudy mě tam zavede.

Poprvé jsem jej zapojil, když jsme jeli na dovolenou do Tyrolska. Pochopil jsem tehdy, že to nebude až tak snadné. Když jsem zadal Kirchdorf, objevila se trasa měřící 485 kilometrů. Věděl jsem sice, že Kitzbühel není právě blízko, ale přesto mě ta vzdálenost překvapila. Na mapě, kterou se mi pak nějak podařilo znázornit, jsem zjistil, že mě moje navigace posílá do nějakého Kirchdorfu ve Švýcarsku. No dobrá, zkorigoval jsem údaje a pochopil jsem, že si na toho kluka budu muset dávat pozor.

Měl jsem pravdu. Když jsem jel na vzdělávání do hotelu Stagerbacher v Kaindorfu u Leibnitzu a zadal u mého domu příslušnou adresu, souhlasil, aby mě pak zavedl do Leibnitzu k fyzioterapeutické praxi. Ano, je to místo, kam jsem v poslední době jezdil s jeho pomocí nejčastěji, měl by ale akceptovat, že občas chci jet i někam jinam. Když jsem pak onu adresu k hotelu zadal u oné praxe znova, tvářil se najednou, že o ní nikdy neslyšel. Zřejmě se urazil a já jsem se musel doptat na cestu klasickou cestou – prodavačka květin věděla, kam mám jet.

Mé obavy, že se mnou nehraje čistou hru, se potvrdily a potvrzují se stále skurilnějším způsobem. Když jsme byli na oslavě švagrových padesátin v Bratislavě a potřebovali jsme se přesunout k jinému švagrovi, zadal jsem adresu. GPS sice nejprve protestoval, že o takové ulici nikdy v životě neslyšel, pak ale ukázal mapu Bratislavy se startem i cílem a řekl mi, abych odbočil doprava. Měl jsem k němu důvěru až za most Lafranconi. Zdálo se mi, že bych se „měl držet vpravo“ jenže on tvrdil „držte se vlevo“. Poslechl jsem a byl jsem na dálnici. Až teď jsem si všiml, že odhaduje dobu jízdy na bezmála dvě hodiny a jako cíl, kam mě vede, figuruje maďarský Györ. Tak to mě naštvalo. Manželka se ho pokoušela za jízdy přeprogramovat a dostala z toho takovou kinetózu, že zbytek cesty domů byl napínavý, ale rozhodně ne příjemný a několikrát dokonce přerušovaný. Žena samozřejmě obviňovala mne a já jsem pojal podezření, že se mi ta hloupá mašina začíná míchat do manželského vztahu. A že to se mnou nemyslí dobře.

Následující víkend mi tuto hypotézu potvrdil. Pokud je mezi mými čtenáři technik, ať mi následující příhodu vysvětlí. Vysadil jsem svou ženu v bytě mého syna ve Vídni a spěchal jsem na setkání s člověkem, který mi byl velmi nápomocen při tvorbě mé nové (ještě neopublikované) knihy. Zadal jsem do navigace Wien, Karlsplatz 1, protože je tam podzemní garáž a on poslušně nahlásil, že cíl je vzdálen 2,4 km a že tam budu za deset minut, tedy v jedenáct hodin dvacet minut. Protože setkání bylo domluveno na půl jednou, spokojeně jsem se usmál a vydal se na cestu. Nebylo to úplně bez problémů, protože se za mým parkovacím místem usadil náklaďák a vykládal zboží. Trvalo mi tedy minimálně dvě až tři minuty, než jsem se z takto vzniklé tísně vymotal a mohl se vydat směrem ke Karlsplatzu. Navigace mi radila, abych odbočil doleva. To mě překvapilo. Natolik se už ve Vídni vyznám, že jsem měl neodbytný pocit, že do centra bych měl odbočovat doprava. Podíval jsem se na GPS. Psalo, že cíl je vzdálen 191 km a že tam dorazím ve 12:59 hodin. O jaký cíl se mělo jednat, jsem už nezjišťoval. Dostal jsem záchvat zuřivosti. Té mašiny jsem se určitě nedotkl – měl jsem s mým náklaďákem jiné starosti – a on se tiše přeprogramoval a chtěl mě zavést do….. (ne nebudu neslušný, potom by mi Ježíšek na vánoce nic nepřinesl). Zuříc jsem zastavil a zadal opět Vídeň Karlsplatz. GPS si stálo na svém, že toto vídeňské náměstí je vzdáleno 191 kilometrů. Možná mě tam chtěl vést oklikou přes Budapešť. Vypnul jsem tu bestii a uvažoval, zda ji mám vyhodit z okna. Pak jsem se rozhodl zavolat si pomoc a zavolal jsem synovi, že jsem v koncích. Syn, který zná mé problémy s technikou (i když mi nedokáže vysvětlit, jak k nim dochází a obviňuje mě, že mám nějaké magnetické vyzařování, které ty přístroje nesnášení) slíbil shovívavě pomoc. Jak to má navigace uslyšela, nabídla mi náhle naprosto spontánně na obrazovce Karlsplatz  a dokonce i s obrázkem parkoviště. Vůbec jsem nemusel zadávat adresu. Stačilo zmáčknout tu značku a opět byl cíl vzdálen pouhých 2,4 kilometru a deset minut jízdy. Dokonce souhlasil i s tím, abych odbočil na první křižovatce doprava. Dál už se nedělo nic zajímavého. Dorazil jsem do parkoviště a poté na setkání, GPS byl nesmírně zdvořilý – skoro bych řekl, že se mnou mluvil jako s debilem, radil mi každých sto metrů, i když se neměnil směr jízdy.

Ten cíl, kam mě chtěl vést, jsem odhalil před naší dovolenou. Opět jsme jednou zastavili u syna a poté měli pokračovat do Pasova. Zadal jsem Pasov a adresu hotelu, kde jsme měli spát a on pravil, že cíl je vzdálen 191 km. Hned mi to nedocvaklo. Naopak, potěšilo mě to. Předpokládal jsem, že Pasov je od Vídně vzdálen přece jen poněkud dál. Radost mě přešla na první křižovatce. Opět mě posílal jinam, než velela logika a sice, jak jsem poté zjistil – domů do Gössendorfu. Přísahám, že jsem se knoflíku s mými favority, kde domácí adresa skutečně je, ani nedotkl. Zdá se tedy, že jedno, kam chci jet, můj GPS značky Tom Tom, kce vždycky jen domů. Možná má o mě starost, že bych se jinde necítil dobře. Já ale takovou hyperprotektivní výchovu nesnáším! Co kdyby akceptoval, že někdy mířím i jinam, než k mému domu a mé zahrádce?

Tak já nevím. Je ta chyba opravdu ve mně nebo je to ono spiknutí, které tuším, ale nedaří se mi ho dokázat.

A má za těchto okolností cenu kupovat si nový přístroj? Nebude ten nový ještě zákeřnější? Technika, jak víme, se vyvíjí mílovými kroky.

Co jiného člověku zbývá, když má nepřátel celé řady. A když musí bránit někoho nebo něco, co se samo bránit nedokáže. Je půvabná, je milá, a je tak bezbranná!

Samozřejmě hovořím zase jednou o mé zahrádce.

Rozhodl jsem se všechna nebezpečí a nepřátele spočítat a uvést do seznamu, jinak se s nimi nevyrovnám. Nedají pokoj, ohrožují to, co jsem po celé roky budoval. Rozhodl jsem se bránit a vzhledem na množství nepřátel zaujímám pozici kruhové obrany.

1)      Pampelišky, které se mi neustále snaží prorůst mým anglickým trávníkem a znehodnotit ho.  Nemám nic proti pampelišce v salátu, v trávníku mě ale dokáže patřičně rozčílit – tedy v tom mém. Naštěstí se vždy prozradí, když vykvetou, jejich žluté hlávky se nedají přehlédnout. Sice se rafinovaně pokusily rozkvést, když jsem byl v Mannheimu na kongresu, ale nestihly to. Podcenily mě, myslely, že budu pryč celý týden. Vrátil jsem se už v úterý a spočítal jsem jim to. V zoufalství volají o pomoc jako proruští separatisté Moskvu, na sousedově pozemku je totiž pampelišek tisíce. Soused se sice poctivě snaží kosit, ještě než ty jejich žluté palice zbělají, ne vždy se mu to ale daří. Boj s pampeliškou se blíží k vítěznému konci, i když si připadám jako Malý princ při vytrhávání baobabů, ale když je člověk důsledný, nese takové úsilí ovoce.

2)      Sousedův kocour je tvrdší oříšek. Našel v našem trávníku zálibu – ne na procházky ale na vykonávání přirozených funkcí. Jako by nemohl močit a kálet doma! Ne, dělá to u nás a narušuje tím výrazně jinak naprosto harmonické sousedské vztahy. Což o to, jeho výkaly se nějak dostanou do kosačky a s pokosenou trávou pak pryč, ale moč vypaluje v trávníku bílé skvrny. Samozřejmě hřeší na to, že cítím k sousedovi vděčnost za jeho spojenectví v boji s pampeliškami, ale jestli mě naštve ještě víc… Vzduchovku jsem si ještě nekoupil, ale našetřeno na ni mám. Uvažoval jsem, že na něj vypustím manželku, z té má stejně panický strach. Jenže zas až bezcitný nejsem a navíc v Rakousku tohoto roku zpřísnili zákony proti týrání zvířat.

3)      Popenec – o něm už jsem psal. Je mi jedno že se vydává za léčivou rostlinu, ostatně jsem ho kdysi v dětství jako léčivku sbíral. Teď mi leze na nervy. Je mimořádně zákeřný, protože plazivý. Kosačka jej nedostihne, jedy na něj nepůsobí. Letos zcela drze rozkvetl. Pokračoval jsem v boji zblízka ručně i ostrými hráběmi. Ti drzáci, kteří rozkvetli, neměli šanci. Horší jsou šlahouny, které se plazí skoro neviditelně pod trávníkem. Jsou nenápadnější a proto záludnější než pampelišky, ale vyhlásil jsem jim nulovou toleranci – ještě zapláčou.

4)      Jetel – ten velký klasický mi nevadí, i když se na mé zahrádce nezmohl ještě ani na jeden čtyřlístek. Ale ten malý, přízemní, který kvete žlutě, to je pravý terorista. Vlastně ani nevím, zda se jedná o pravý jetel rodu Trifolium, pak by to byl jetel pochybný (jméno by přesně vystihovalo můj vztah k téhle příšerce) nebo je to tolice dětelová, která se jen za jetelinu vydává. Ale je to jedno, na jméně nezáleží, důležité jje, že se neumí v trávníku chovat. Vytváří při zemi hnízda a ničí veškerou trávu, nedá ji prostě dýchat. Pokud ho necháte vyrůst a pak vytrhnete, zůstane prázdné kolo. Vlastně mě nejvíc nasíral v prvních dvou letech mých prací na zahrádce, byl tehdy úhlavním nepřítelem číslo jedna. Podařilo se mi ho vyhubit, každé teroristické hnízdo bylo odhaleno a ihned v zárodku likvidováno. Letos se objevil znova. Nepoučil se, čeká ho stejný osud jako před lety. Už na tom pracuji.

5)      Krtci – mi ztěžovali život několik let. Prohrabávali mi trávník i záhony. Když jsem postavil rušičku, vyhrabal se jeden zvědavý krtek přímo před ní – zřejmě se chtěl podívat, co to v té zemi tak vibruje. Své kopečky pak vytvářeli okolo plotu v odstupu každých dvacet centimetrů. Přešel jsem na karbid, abych je vysmrděl, úspěch byl lepší, ale ne definitivní, někteří zřejmě neměli vyvinuté čichové buňky. Krtci už nejsou. Před dvěma lety jsme měli velkou vodu, která vyplavila místní školu, obecní úřad a náš dům. Krtci v té přírodní katastrofě zřejmě všichni utonuli. Poplakali jsme si nad nimi, ne ale úplně upřímně.

6)      Plíseň – bestie se mi pouští každý rok do bobkovišně. Jen se objeví nové zelené krásné lístky, už po nějaké době začínají hnědnout a kroutit se. Stříkám prostředky proti plísni, ale úspěch je vždy jen dočasný, za krátko to vypadá stejně jako předtím. Možná je to tím, že u souseda – u jiného než toho s pampeliškami a kocourem, stojí velký dub a ten tu plíseň chytí vždy už na začátku léta. A odtud se pak šíří na moji chudinu bobkovišni. Vyzvat souseda, aby ten dub porazil, by mohlo být nebezpečné. Zasadil ho, když zplodil syna. Kdybych se ho snažil přesvědčit, aby strom porazil, mohl by si to vykládat, že vím něco, co zpochybňuje jeho otcovství. V čase když jeho syn přišel na svět, jsme už v Rakousku byli, bydleli jsme ale někde úplně jinde. Ale vysvětlujte to! Nezbude mi než stříkat a stříkat a stříkat.

7)      Zavíječ zimostrázový. Bestie s libozvučným latinským jménem cydalima perspectalis, jakoby nabízela nějakou perspektivu. Tenhle motýlek se k nám na začátku tohoto století (či tisíciletí, jak chcete) přepravil z Číny. A pustil se hned do požírání oblíbeného zimostrázu (Buxus sempervireus neboli Zimostráz vždyzelený) Bývávalo, že byl zimostráz vždy zelený a proto hojně používaný ve všech francouzských parcích. Dal se stříhat do kuliček, do řádků, většinou ohraničoval záhony od chodníků. Než přišel ten proklatý Zavíječ. Nemá u nás žádné přirozené nepřátele a zimostrázu bylo v Evropě víc než dost. I já jsem jich několik měl. Přiznám se, že tento boj jsem prohrál. Musel bych moje Zimostrázy stříkat každých čtrnáct dní pořád dokola, abych je ochránil před všežravými larvami toho na pohled nevinného motýlka. Po jedné sezóně jsem boj vzdal a zimostrázy nebo přesněji řečeno to, co z nich zbylo, opustily moji zahradu a nahradily je cypřiše. Tenhle uprchlík mi tedy pořádně pohnul žlučí a politický azyl v mé zahradě určitě nedostane.

8)      Šneci – moje žena miluje bazalku, protože ráda vaří italsky. Koupil jsem první hned zkraje jara – zmrzla. Koupil jsem druhou, vyschla – je to nesmírně citlivá rostlina. V květnu jsem usoudil, že mrazy už nepřijdou a zalévat není problém, koupil jsem ji tedy znova. Za dva dny tam zůstalo jen několik stonků, všechny listy byly pryč – pachatele jsem nepřistihl. Koupil jsem čtvrtou bazalku a sledoval, co se bude dít. Tak jsem ty prevíty přistihl. Šneci! Bazalka jim voní a chutná. Pokusil jsem se je přesvědčit, aby toho nechali, že mají na poli u souseda žrádla dost. Nedali si říct. Pochytal jsem je, povyhazoval a nakonec použil tzv. „Schneckenkorn“ nějaká zrna, která mají šneky odpuzovat. Zřejmě odpuzují. Koupil jsem bazalku Picolino, která je zvlášť aromatická a k jejím kořenům jsem zasypal ono kouzelné zrní. Šneci se plazí okolo, nevrle se dívají na mně a na Picolino, ale nežerou. Má žena může konečně rozvinout svůj kuchařský talent bez omezení a nechtěné konkurence.

9)      Mravenci. Ty potvory se musely nějak nabourat do počítačového systému soukromé kliniky v Leechu. Ihned, když se má žena nechala operovat, objevili se v mém trávníku po tisících. Psal jsem o mém zápasu s nimi už minulý rok. Tehdy stačilo pohrozit, že to vezme do rukou má žena a ta umí být k havěti nelítostná. Teď si mysleli, že udeřila jejich hodina. Mraveniště jsem měl v trávníku každých deset centimetrů, kosit se vlastně vůbec nedalo, zůstávaly jen bahnité fleky. Vytočili mě na nejvyšší míru, přiznám se, nečekal jsem, že se žena vrátí, aby převzala vyjednávání. Ze strany té mravenčí havěti to bylo poplivání všech dohod, přešli do generální ofenzívy. To, s čím jsem bojoval minulý rok, byl očividně jen předvoj. Ten zjistil, že se na mém trávníku dobře žije a přivedl hlavní vojsko. Přiznám se, použil jsem jed a budu ho používat i nadále. Za daných okolností, kdy nepřítel nedodržuje žádné dohody ústní ani písemné, je boj nevyhnutný. A při přesile milion proti jednomu samozřejmě nemůžu postoupit čestný boj muže proti muži, tedy vlastně muže proti mravenci. Neměl jsem na výběr, musel jsem sáhnout ke zbraním hromadného ničení. Nu což, biologické prostředky jejich stavy notně zredukovaly, mravenišť ubylo, ještě ale nezmizela. Musím v boji pokračovat. Jen mě prosím neprozraďte USA. Obama už končí, potom přijde další Bush a já nechci být zahrnut do osy zla. Jak dopadl Saddám Husejn, když měli Američané jen PODEZŘENÍ, že biologické zbraně má. A jak dopadl Irák bez Saddáma?

10)   Mráz. Tedy mráz samotný ne. Ale v kombinaci se sluncem je to zhoubná směska. Zejména pro mou milovanou bobkovišni. Pokud tato rostlina totiž namrzne a pak na takto namrznutý list zasvítí intenzivní ranní slunce, změní se teplota v listu až o 40 stupňů a tento se spálí. Věděl jsem o tom, už když jsem své živé ploty z bobkovišně sázel. Plížil jsem se ranní zahrádkou a vymezoval, kam dopadají ranní sluneční paprsky. Bobkovišni jsem pak vysázel v místech, která byla dlouho ve stínu. So jsem nedomyslel? Sázel jsem v květnu a v prosinci přišlo slunce zcela z jiné strany. Nebýt sousedovy tuje (to je ten soused s dubem) spálilo by mi ji kompletně. I tak první zimu skoro nepřežila, zůstaly z ní jen suché kolíky. Ale vzpamatovala se. Teď ji každou zimu přikrývám: je to sice hodně práce, sešít ochranné futrály na deset metrů dlouhý živý plot, ale vyplatilo se. Bobkovišni se daří skvěle, kdyby nebylo onoho dubu a jeho plísně.

11)   A  konečně mech. Člověk by nevěřil, kde všude je. Kde ho člověk vidí na povrchu, tam ho samozřejmě odhalí, jenže on se skrývá i mezi travou a dusí její kořínky. Zanedbal jsem vertikutaci, přiznávám se. Problém byl čistě technického rázu ale i projevem únavy materiálu, tedy mně. Ručně totiž už celou zahrádku vertikutovat nezvládám. Kupovat přístroj, který člověk potřebuje jednou do roka a který se k smrti rád kazí, je samozřejmě nesmysl. Je možné si vertikutátor půjčit, ale není to jednoduché. Jednak je těch přístrojů velmi málo, čeká se na něj i týdny a zažil jsem už, že vertikutátor přejel jeden jediný pokos, než se pokazil. A já ten přístroj nedostanu do kufru mého auta. Bylo by sice možné půjčit si auto, kterým bych převezl vypůjčený vertikutátor na mou zahrádku a pak zase odvezl zpět do Baumaxu nebo OBI, jenže to mi připadalo logisticky příliš složité a navíc jsem neměl díky službám a cestování na jaře ani jednu jedinou sobotu volnou (v neděli v Rakousku hlučný přístroj použít nemůžu – hrozí žaloba za narušování sousedských vztahů – jakoby čurající kocour nebyl horší!). Takže jsem problém podcenil a mech dusí mou trávu. I taky použiji jed. Nevím, co obsahuje – asi železo, protože železo mech nesnáší – ale má slibný název „Moos, nein danke“. Možná to pomůže, hned až se vrátím z dovolené, s tou potvorou zatočím. Nakolik to pomůže mé žloutnoucí a schnoucí trávě, to ještě uvidíme. Příští rok se bude vertikutovat, i kdyby na chleba nebylo.

Po návratu z dovolené jsem chtěl přejít do ofenzívy. Měl jsem připravené nůžky, pilu na tuje, hnojivo s přísadou na ničení plevele, mechu a mravenců. Jedy byly namíchány, kosačka stála připravena v zahradním přístřešku. Byl jsem i správně nabuzený, nepřátelé by neměli šanci. Přišel déšť – a jaký! Samozřejmě, že to bylo naschvál, nechci být paranoidní, ale tady se jednoznačně jedná o spiknutí. Ale ta voda jim nahoře nevydrží věčně. A potom – potom se uvidí. Generál Suvorov říkal, že nejlepší obrana je útok. Tak tedy vpřed. Jen co přestane pršet.

Čínské přísloví říká, chceš-li být šťasten jeden den, vezmi si do postele ženu, chceš- li být šťasten týden, zabij prase a sněz ho, chceš-li být šťasten rok, ožeň se. Chceš-li být ale šťasten celý život, staň se zahradníkem.

O štěstí se musí bojovat.

Už jsem v mém životě několik reforem prodělal a nepamatuji si, že bych na některou z nich měl pozitivní vzpomínky. Má to svou logiku, reformami řeší politici SVÉ problémy, nikdy ne problémy obyvatelstva. Reformy se rozdělují na ty, kde se reformátoři od začátku snaží obyvatelstvo odřít z kůže a na ty dobře míněné. Ale i ty dobře míněné se ve svém konečném dopadu od těch prvních příliš neliší, protože jak víme, „dobře míněno“ je pravým opakem „dobrého“.

Teď tedy uhodila reforma zdravotnictví v Rakousku. Ne že by nebyla dopředu dostatečně nahlášená, přesto rakouské politiky zcela překvapila a vyvedla z míry. Je to něco podobného, jako když jsou údržbáři cest každý rok překvapeni až šokování příchodem zimy (letos možná nepřijde a tak si svůj obvyklý šok ušetří). Už v roce 2003 totiž Evropská unie oznámila,a že hodná snížit týdenní pracovní dobu lékařů ze 60 na 48 hodin. Při současné pracovní zátěži – mohu samozřejmě hovořit pouze za nemocnici ve Wagně, ale tam se těch 60 hodin týdně prostě vydržet nedá – je to logické přání. Ti, kdo právě nadávají, že doktoři prostě nechtějí pracovat a ještě z toho dělají politikum (takových není málo, četli jsme to téměř denně v novinách zejména v bulvárním Krone Zeitung), ať si poctivě spočítají, kdo z nich pracuje víc než 40 hodin týdně s plnou zodpovědností a s hrozbou soudního procesu při každé chybě, která se samozřejmě může kdykoliv vloudit. Zejména když člověk už únavou neví, jak dál.

Kdyby naši politici uměli počítat (je to matematika, kterou se museli učit v druhé až třetí třídě základní školy) muselo by jim dojít, že když budou lékaři pracovat kratší dobu, bude na zdolání stejné hory práce těch lékařů zapotřebí o něco víc. Pro ty ještě vzdělanější nebo aspoň zvídavější, bych doporučil jednoduchou formuli –  12:60×100 a dostanou to přímo v procentech, že budou potřebovat přesně o 20 procent lékařů víc než před zavedením onoho nového pracovního času. Bohužel se nikdo takový nenašel. Ministr zdravotnictví byl, jak už jsem se zmínil – vyučený zámečník a s matematikou toho očividně neměl moc co do činění a s lékaři už nechtěl mít vůbec nic společného. Protože neustále upozorňovali na to, že blížící situaci je třeba řešit, vyloučil je nakonec z rozhovorů a reformě zdravotnictví a dělal ji jen se svými úředníky a zástupci pojišťoven. A byl spokojen, jak se rázem zlepšilo klima u vyjednávacího stolu. Všechny strany si byly najednou jednotné v tom, že je třeba šetřit, počty lékařů je třeba redukovat a platy snižovat. Dařilo se, jen během posledních let opustilo Štýrsko (s něco víc než jedním milionem obyvatel) šest set lékařů.

Politici v Bruselu z podnětu Slovinců, kteří nějak vytušili, že by mohly vzniknout problémy, se pokusili ještě zavést novelu, která by u lékařů počítala jako pracovní dobu jen přímou práci na pacientovi a pauzy na jídlo, kávu a ev. i ony 2 hodiny spánku v noci by se do pracovního času prostě nepočítaly. Skoro by to bylo prošlo, kdyby se lékaři neozvali, že budou žalovat ve Štrassburku, protože by tím byli znevýhodněni proti policistům, hasičům a jiným povoláním, které pracují podobným způsobem. Toho se politici lekli a novelu stáhli. A nedělo se nic.

V září tohoto roku byl náš milý zámečník náhle překvapivě stažen z ministerstva zdravotnictví a stal se ministrem pro infrastrukturu a na jeho místo přišla nová tvář – tentokrát opravdu lékařka. Bylo to překvapivé, protože tím ministrovi Stögerovi neumožnili prosadit základní bod jeho zdravotnické reformy – totiž zabezpečení rovnátek na zuby pro všechny děti. To byla jediná část zdravotnického zabezpečení, o kterou usiloval a vyhlásil ji za hlavní bod zdravotnické politiky. Teď musel odejít a rovnátka na zuby tak pravděpodobně padla.

A brzy jsme měli pochopit, proč své místo vyklidil. Přišla totiž směrnice z EU, že ta pracovní doba se prostě zkrátit musí a že lékaři po noční službě musí mít možnost jít domů. Vznikla panika, protože Rakousko argumentovalo, že nemělo žádný čas se na tuto směrnici připravit, a žádalo přechodní lhůty. Paní ministryně správně argumentovala, že ona za nic nemůže, protože tam celé ty roky nebyla (i když pochází ze stejné politické strany jako její předchůdce – totiž sociální demokracie). S hrůzou se zjistilo, že lékařů je málo a začali se hledat. Intenzivně ale marně. Kupodivu nejsou – odešli.

Zaměstnavatelé začali vyjednávat s lékařskou komorou, jak opět udělat povolání lékaře atraktivním a lékařská komora přispěla k zlepšení situace svou troškou do mlýna a přijala novelu, kterou neuznává odborné lékařské zkoušky z ostatních států Evropské unie a tím se jí podařilo zabránit, aby na ona prázdná neobsazená místa mohli přijít lékaři ze zahraničí.

Prostě mi to všechno smrdí do nebe. Možná by to tolik nesmrdělo, kdyby politici už před deseti lety nevyhlašovali, že místo současných 22 nemocnic ve Štýrsku by stačilo sedm. Zatím se jim podařilo jen některé sloučit a zavřít některá oddělení – většinou naprosto nesmyslně, tedy tam, kde jich bylo nejvíc zapotřebí, zatímco ta přebytečná zůstala – hlavně proto, že měla za sebou politickou lobby. Na víc si politici netroufali. Teď ale, tváří v tvář akutnímu nedostatku lékařů budou nuceni k nepopulárním krokům. Tedy pokud na určitých odděleních klesne počet lékařů pod povolené minimum – a tato situace na mnohých odděleních nastala už prvního ledna – budou MUSET ona oddělení zavřít – aby zabránili nekvalifikované zdravotnické péči na takových personálně poddimenzovaných odděleních: Řešit, kam ti pacienti pak půjdou, to už není jejich úkol, prostě někam budou muset jít anebo budou moci umřít, ale politika konečně dosáhne toho, co chtěla. Zredukováním přístupu obyvatelstva k bezplatné lékařské péči se ušetří peníze, které se mohou použít na sanaci bankovního sektoru, který si nějak ze svých průserů v roce 2008 a ze svých rizikových obchodů na Ukrajině a v Rusku nemůže odpočinout. Jen jediná banka korutanská Hypo Alpe Adria stála rakouské daňové poplatníky 19 miliard Eur, to by se muselo zavřít nějakých nemocnic a nechat umřít nějakých nemocných důchodců, aby se podařilo takovou díru zacelit.

Protože jsme v Rakousku, našlo se přechodné řešení – jak víme, přechodná řešení mají jednu zajímavou vlastnost, vydrží proklatě dlouho. Aby se oddělení nemusela zavírat, museli lékaři podepsat takzvaný opting-out, to znamená, že jsou ochotni nadále pracovat oněch 60 hodin týdně. Za to nám zvýšili plat. O celých osmnáct procent! Když jsem ty peníze ovšem hledal na výplatní pásce, nemohl jsem je najít. Plat se mi zdál být stejný, i když podle mých výpočtů mělo oněch 18 procent dělat 1200 Euro hrubého. Pak jsem zjistil, že 600 euro si vzal daňový úřad (máme tady 50 procentní daň z příjmu) a dalších 600 pak lékařská komora – prý nám za to zvýší důchod, pokud se ho dožijeme. Když jsem se u lékařské komory pobouřeně zeptal, proč tomu tak je, opravili mě, že si vzali pouze 550 Eur, takže mi 50 z onoho zvýšení platu zůstalo. Abych si to přepočítal. Přepočítal jsem si to. Měli pravdu. No hlady kvůli tomu neumřu a mám aspoň o něco větší motivaci se toho důchodu dožít. Pokud by se mi to nepodařilo, uklidnil mě úředník z lékařské komory, dostane moje žena vdova – za předpokladu, že se znovu nevdá – celých 60 procent mého důchodu. Jak vidíte, je tu o nás dobře postaráno a přebytečné peníze nám hned ukládají kompetentní lidé někam do bytových bloků v Berlíně s nadějí, že to bude vynášet. Zatím to nevynáší.

Ale přesto – máte chuť na trochu dobrodružství za dobrý peníz? Přihlaste se a přijďte. Budete moci makat bez přestávky, hodně se naučit, hodně se nasrat a slušně vydělat. Čeští kolegové, čekáme na vás. Němčina je jen marginální problém, v okrese Leibnitz stejně nikdo německy nemluví.

Mimochodem, ty šílené odvody do lékařské komory se cizinců samozřejmě netýkají.

Má nás vůbec něco tak vzdáleného jako jsou volby v Turecku zajímat? Čím vůbec můžou být pro řadového Čecha zajímavé? Co se děje na Bosporu a v drtivé většině dokonce daleko na východ za ním, jsou věci, kterými si snad hlavu lámat nemusíme.
Pokusím se čtenáře přesvědčit, že bychom měli.
Za prvé je Turecko dovolenková destinace a i českého dovolenkáře by mělo zajímat, zda cestuje do země stabilní a klidné anebo ohrožené nebo dokonce zmítané občanskou válkou.
Za druhé je Turecko kolos se sedmdesáti miliony obyvatel před branami Evropy a už po celá desetiletí usiluje o mimořádné vztahy s Evropskou Unií, eventuálně o členství v ní. Nezapomeňme na historicky mimořádně dobré vztahy Turecka s Německem už v čase před první světovou válkou ale i po druhé světové válce a o nemalé turecké menšině v Německu ale i v jiných evropských státech.
Ze třetí stojí Turecko už skoro sto let – odkdy se prezident Atatürk pokusil Turecko poevropštit – na křižovatce, kdy se musí rozhodnout, zda se chce připojit k Evropě a vzdát se tedy svého islámského dědictví, anebo se pokusí stát se vedoucí silou v islámském světě a půjde s Evropou do konfrontace – v níž ostatně bylo po celá staletí od čtrnáctého až do začátku dvacátého století. Jen fakt, že Turci nejsou Arabi, je v tomto směru handicapuje a neumožňuje jim převzít v tomto světě na předním východě vedení. Arabi jsou ještě stále citliví na období několika set let turecké nadvlády.
A konečně jde o samotný princip politiky. Prezident Erdogan je velký obdivovatel Vladimíra Putina a k smrti rád by v Turecku zavedl prezidentský systém podobný ruskému – aby mohl sám uchopit absolutní moc nad státem – po níž nezřízeně touží a ani se tím netají. Jde tedy i o boj parlamentní demokracie s absolutistickými tendencemi prezidentského systému. Boj, který momentálně probíhá na mnoha frontách na celém světě.
I když mi to mnozí nebudou zřejmě věřit, Turecko je zemí s čtvrtou nejdelší nepřerušenou demokracií v Evropě (po Velké Británii, Holandsku a Francii) – od roku 1922 zde existuje demokratický parlamentní systém, který se nikomu nepodařilo zlomit (Turecko tedy nemělo ani Hitlera ani Gottwalda). To je dílo Mustafy Kemala Paši Atatürka, který si tím postavil navěky svůj pomník. V Izmiru jsem například viděl sochu „Dvanáctiletý Mustafa Kemal Paša s matkou“. Ještě že nikde nevystavují kostičky jedenáctiletého Kemala Paši jako svaté relikvie – ty ale islámské státy na rozdíl od křesťanských stejně nevedou. Tato parlamentní demokracie byla zajišťována mocí armády. Možná trošku neobvyklý model, ale díky americkým penězům (Turecko je od roku 1952 členem NATO) byla armáda zarputilým ochráncem parlamentní demokracie a Atatürkových reform. Není si třeba Kemala idealizovat. Své reformy prosadil brutálním násilím, opíraje se o svůj kult osobnosti. Nicméně otázka je, zda by se podobné změny (zrušení kalifátu, oddělení církve od státu, zavedení latinky místo arabského písma, zavedení gregoriánského kalendáře, zákaz zahalování žen a zákaz mnohoženství a nakonec i volební právo pro ženy) daly prosadit jinou cestou. Zkušenosti z arabského jara bezmála o sto let později ukázaly, jak může demokracie v nepřipravené společnosti žalostně selhat. Atatürk zavedl parlamentní demokracii násilím, což je paradox, ale Turecko a jeho společnost z jeho brutality profitovala. Záludností jeho jednání je ovšem to, že v podstatě legalizovalo prosazování “správných myšlenek” násilím. Pokud je tedy někdo přesvědčen, že zná recept na “pozitivní” změny pro Turecko jako takové, může se cítit být jeho příkladem oprávněn pro diktátorský způsob prosazování své politiky.
Všechno běželo jakž takž dobře až do roku 2002. Byl jsem v roce 2002 v Turecku a bavil jsem se několikrát s naším průvodcem, mladým vzdělaným Turkem, který vyrostl v Německu. Stěžoval si tehdy na nebetyčnou korupci a aroganci politických stran – stěžoval si, že nemá koho volit. Jak vidíte, i Turkům se může dařit stejně jako nám. Listopad 2002 pak způsobil na turecké politické scéně naprosté zemětřesení. Nová strana „umírněných“ islamistů AKP (Strana pro spravedlivost a rozvoj) založená jen v roce 2001, dosáhla 34 procent hlasů a dostala v parlamentu 64 procent poslaneckých mandátů. To bylo možné proto, že tehdejší parlamentní strany zdvihly hranici pro vstup do parlamentu na 10 procent (nejvyšší na světě) aby AKP zabránily ve vstupu do parlamentu a pak tuto hranici s výjimkou republikánské strany hlásící se k odkazu Atatürka nedokázaly překonat. Turecko vykročilo novým směrem – směrem pryč od Evropy.
Je pravda, že Erdoganova strana zastabilizovala rozvrácenou politickou scénu a podařilo se jí zastavit trýznivou inflaci, což přivedlo investory a ti začali investovat čím dál víc na východ – byla tam levnější pracovní síla – a Erdogan se staral o rychlé stavění rychlostních cest, aby poskytl investicím infrastrukturu (síť železnic, kterou tolik s německou pomocí budoval Atatürk, je příliš řídká a nehraje pro transport podstatnou roli). Ale současně začal Erdogan zasahovat do všech oblastí života.
Například nehorázné zdražení alkoholu vysokou daní byla první věc, která mi byla při návštěvě Turecka v roce 2013 nápadná.
Předseda strany AKP Recip Erdogan se hlásí k umírněnému islámu, dal si ale náboženství a jeho hodnoty do programu. On sám je abstinent, praktizující muslim, jeho žena se nikdy neobjeví na veřejnosti bez povinného šátku – všechno (kromě abstinence) věci, které Atatürk (mimochodem zemřel na cirhózu jater) zakázal.
Jenže Erdogan dostal chuť na víc. Stalo se mu to, co se stává politikům všude na světě, po znovuzvolení, (AKP vyhrála volby znova v roce 2007 a 2011) – dostane pocit, že má patent na rozum a že je on dokáže vést zemi k novým světlým zítřkům – prostě se považuje za nepostradatelného. Erdoganovi se to stalo. Začal potlačovat opozici, zahájil boj proti svobodě tisku, násilně potlačoval demonstrace, které protestovaly proti jeho absolutistickému způsobu vládnutí, jakož i proti potlačování základních občanských svobod. Erdogan už nedokázal změnit kurs – rozhodl se zůstat na konfrontaci s inteligencí a městským obyvatelstvem – opíral se vždy především o voliče z venkova, a turecký venkov – to je tedy venkov. Už několik kilometrů od naprosto evropského Izmiru se nestačíte divit. Program vyrovnávání města s vesnicí, který kdysi vyhlásil Lenin (měl v Rusku zřejmě hodně podobné problémy) Turecko nikdy nezažilo. Rostoucí arogance tureckého vládce se projevila i v jeho předvolebních výstupech v Německu a v Rakousku, kde agitoval pro své zvolení prezidentem v roce 2014. Když byl pak za to pokárán rakouským ministrem zahraničních věcí Kurzem, skoro se s toho pominul – že si vůbec někdo dovolil jej kritizovat a ještě k tomu takový mladý kluk!
Prezidentské volby Erdogan v roce 2014 vyhrál, ovšem ne tak jak si to představoval. Získal 51,65% hlasů, což sice stačilo pro zvolení v prvním kole, ale žádná národní aklamace, jak si to představoval, to nebyla. Otázka samozřejmě byla, proč se ministerský předseda Erdogan, vládnoucí praktickou mocí, ucházel o funkci prezidenta, který má roli spíše reprezentativní. Plán byl jasný. Do funkce ministerského prezidenta nasadil svou loutku Ahmeta Davutoglu (opět něco odkoukal od svého velkého vzoru Vladimíra Putina) a vsadil na to, že v příštích volbách získá jeho strana ústavní většinu (ke které ji v roce 2002 chyběly jen čtyři mandáty) a změní ústavu ve smyslu odstranění parlamentní demokracie a zavedení prezidentského systému, který by ho učinil absolutním vládcem. V úsilí dosáhnout tohoto cíle porušoval sám ústavu, když jako prezident, jemuž je zakázáno agitovat pro jakoukoliv politickou stranu, vedl otevřenou volební kampaň pro AKP a při ní útočil nevybíravě na všechny ostatní strany a nedal jim prostor v státem ovládaných sdělovacích prostředcích (je třeba si uvědomit, že většina Turků žijících ve východní části země má přístup pouze ke státní televizi – podobně jako většina Rusů na Sibiři). Erdogan dostal ve státní televizi v rámci předvolební kampaně víc než 100 (slovy sto!!!)hodin a na adresu opozičního novináře Cana Dündara si dovolil volat – „hej ty žiješ ve strachu, my ne!“ Má opravdu žurnalista v demokratické zemi žít ve strachu? Nové zákony to dovolují. Policisté mohou na demonstranty střílet ostrou municí, domovní prohlídky a zatčení jsou možné bez soudního rozhodnutí. (Mimochodem po odhlasování těchto zákonů hlasy strany AKP byly dveře parlamentu zamčeny a opoziční poslanci v parlamentu, kteří proti zákonu protestovali, zmláceni). Jestliže ústavní soud rozhodl, že začerňování aktů při vyšetřování korupce je protiústavní, bylo jeho rozhodnutí prostě ignorováno. Erdogan současnou Atatürkovou ústavou prostě opovrhuje, a proto ji neváhá porušovat při jakékoliv příležitosti. Prostě ji ignoruje. Procesy proti redaktorům opozičních novin, censura internetu, žaloby proti všem, kteří poukazují na bezbřehou korupci v AKP – podařilo se odposlechnout telefonní rozhovory Erdogana s jeho synem, kdy mu radí, jak má uklidit nakradené peníze – vyhrožování opozičním politikům a bezcitné potlačování jakýchkoliv demonstrací mělo pomoci dosáhnout životní cíl Recepa Tayyipa Erdogana – absolutní moc nad Tureckem.
Vše dopadlo jinak. Když jsem byl v Turecku v roce 2013, bavil jsem se s několika Turky o politice v jejich zemi. Ani jeden nebyl obdivovatelem Erdogana (byli to všechno vzdělaní lidé) a jeden z nich mi pošeptal, abych se nedivil, když se v příštích měsících dozvím, že byl Erdogan svržen. Nebyl, demonstrace proti němu a jeho zkorumpovanému režimu byly brutálně potlačeny policejní silou. Jeho odpůrci měli jedinou šanci, čekat na příští volby – a ty přišly právě teď.
Výsledek je pro Erdogana velkým zklamáním. Jeho strana sice volby vyhrála a dosáhla dokonce 40,9 procent (tedy víc než při prvních volbách 2002), přinese jí to v tureckém parlamentu ale jen 258 křesel z 550, tedy ani prostou většinu. Soupeři se totiž už poučili, seskupili se do stran, které byly schopny onu 10 procentní hranici překročit. Do tureckého parlamentu se poprvé dostala i strana Kurdů HDP, v jejímž vedení je dokonce žena! Figen Yüksendag – Kurdové se rozhodli vzdát se ozbrojeného odporu a vstoupit na politickou scénu – a překvapivě se jim to podařilo.
AKP je konfrontována se situací, kterou nezná, měla by si hledat koaličního partnera, aby mohla vůbec sestavit vládu – zatím měla v parlamentu vždy absolutní většinu. A to bude těžké, nevybíravým slovním ale i politickým útokům Erdogana byly totiž vystaveny všechny parlamentní strany, od levicové CHP (kemalistická sociální demokracie) přes Kurdy (HDP) až po extrémně nacionalistickou MHP. Erdogan rozbil příliš mnoho politického porcelánu, který už sotva někdo slepí dohromady. Je těžké očekávat, že by některá chtěla jít do koalice se stranou vedenou (i když už jen neoficiálně) Erdoganem, ještě méně představitelné ale je, že by se MHP dokázala domluvit s Kurdy na společné vládní koalici.
Situace zdánlivě nemá řešení. Turecká lira padá, investoři z Turecka prchají, nezaměstnanost stoupá, hovoří se už teď o nových volbách. A přitom by bylo řešení naprosto jednoduché. Koalice AKP s kýmkoliv, ale bez Erdogana. Nový sultán se stal tyčí v kole demokracie – logicky, protože tam sultán prostě nepatří – proto ho Kemal Paša poslal v roce 1922 na smetiště dějin. Erdogan ale bude sotva ochoten se vzdát a odstoupit případně se nadále věnovat pouze svým reprezentativním úkolům vyplývajícím z funkce prezidenta. Turecko stojí před neřešitelnou situací a ta má konkrétní jméno- Recep Tayyip Erdogan. Jen on brání tomu, aby se země stala znovu stabilní parlamentní demokracií se svobodou tisku a projevu a mohla se přiblížit Evropě kulturně i politicky. Ovšem zda ho bude možné odstranit v zemi, kde si vybudoval už svůj vlastní kult osobnosti, je těžké si představit. Demokratický politik uzná svou porážku a stáhne se z politického života. Tak je to v Evropě. V Asii a v Africe hledá po politické porážce jiné způsoby, jak se udržet u moci. Způsoby, které končí velmi často v krvi. Turecko stojí znovu jednou na křižovatce. Bude napínavé sledovat, kterou cestou se vydá. Do Evropy nebo do Asie či dokonce Afriky?
Jen na závěr – u tureckých voličů žijících v Rakousku, dostal Erdogan a jeho strana 64 procent hlasů! Tedy přesně tolik kolik v nejzaostalejších východních tureckých provinciích. Kdyby to tedy záleželo na rakouských Turcích, byl by teď Erdogan prezidentem s neomezenou mocí a demokracie v Turecku by po 93 letech zaznamenala svůj konec. Na jedné straně to hovoří o tom, kdo k nám skutečně emigruje – jsou to skutečně převážně lidé z východních chudých a zaostalých provincií, kteří vidí ve vládci Erdoganovi symbol. A na druhé straně jsou to tedy lidé, kteří odmítají parlamentní demokracii jako takovou a uznávají islám jako státní náboženství – a to v křesťanské zemi s liberální parlamentní demokracií. Tolik tedy k úspěchu integrace našich tureckých spoluobčanů do naší společnosti. Když toho Erdogana tak milují a obdivují, proč nejdou domů?
Každopádně Erdoganova porážka dává naději. Naději, že se diktatura dá porazit demokratickými prostředky. Ale jen, dokud jsou zachovány aspoň jejich základní fundamenty. O ty je třeba bojovat. V Rusku je tento boj už ztracen.