Sunna, Šía a hrozíci světový konflikt

Tak se zdá, že se svět definitivně zbláznil a centrum toho šílenství leží jednoznačně na předním východě. Tam už ožily i ty nejstarší animozity a bije se každý s každým. Co je ale horší, každý si hledá své spojence a co je úplně nejhorší, tato oblast je díky svým zásobám ropy v současném světě skutečně místem centrálního zájmu. Podobnost s rokem 1914 nebo spíš s lety bezprostředně před tímto rokem je stále nápadnější.

Rusové si leží ve vlasech s Turky, Turci s Kurdy, Alavité se Syřany, o chronickém konliktu Židů s Palestinci ani nemluvě (skutečně se o něm teď prakticky nemluví) a teď se do sebe ještě pustili Sunnité se Šíity, tedy Saúdská Arábie s Iránem. Ne, že by se tyto dvě skupiny muslimů někdy měly rády, ale tentokrát hrozí opravdu otevřená konfrontace.

Už dlouho mě rozdíl mezi těmito dvěma proudy islámu zajímal. Rozdíly mezi nimi, které se mi podařilo odhalit, jsou ovšem v porovnání s rozdíly mezi katolíky a evangelíky naprosto marginální. Podotýkám ale, že mí přátelé, se kterými jsem o problému hovořil jsou všichni sekularizovaní muslimové(šíité), kteří se v otázkách věrouky až tak nevyznají a jsou jim i dost ukradené, takže můj pohled nemusí být vyčerpávající a budu rád,když mi ho v diskusi někdo doplní či opraví.

Evangelíci (nebo protestanti, jak chcete) se liší od katolíků v mnoha důležitých, ba přímo stěžejních bodech. Nejen že neuznávají autoritu papeže, ale neuznávají ani kult svatých a tím pádem význam poutí. Procesí jako například na svátek Božího těla kategoricky odmítají. Volí si své biskupy. Neuznávají celibát a kněžské povolání mohou vykonávat i ženy. Protestanti neznají kult Panny Marie, který hraje v katolické víře stěžejní roli. Jejich největším svátkem je Velký pátek a ne Velikonční neděle, protože Kristus vysvobodil lidstvo svou smrtí a ne zmrtvýchvstáním. (Kalitolické slavení neděle má svou tradici opravdu ve vítání jara a zmrtvýchvstání vegetace, což má své kořeny nejen v židovské ale i v antické tradici a slaví se v nejrozmanitějších kulturách na celém světě). V centru bohoslužby reformované církve je slovo boží a ne rituál přijímání jako u mší katolických, užívá se zde zkvašený chleba a hlásí se tím k odkazu svatého Pavla, rozdíly jsou při křtu, biřmování atd.atd.

Naproti tomu rozdíly mezi sunnity a šíity se hledají dost těžko. Rozdíl je ve výkladu posloupnosti prvních imámů, kdešíité uznávají za nástupce Mohameda jen jeho přímé potomky, pocházející z rodiny jeho zetě Aliho (zavražděného roku 661), zatímco sunnité uznávají za nástupce Mohammeda všechny příslušníky jeho rodiny (tedy i jeho početné tchány, bratrance atd. atd.). Zatímco sunnity vede kalif (zástupce – rozuměj Mohamedův), šíity imám (vůdce).Přičemž šíité věří, že imáma dělá imámem neztratitelné bohem propůjčené charisma a toto mu dává neomylnost (podobně jako papeži) a jsou dokonce ochotni imámy zbožštit. Sunnité toto považují za kacířství, prorok zústává prorokem imám imámem a Bůh je jen jeden.

V praktickém životě a provádění věroučných pokynů se ale oba směry sotva odlišují. 5 božích příkazů mají totožných, i 4 sloupy praktického života jsou prakticky identické. Korán čtou i Peršané v arabštině, protože přeložen být oficiálně nesmí (bible se této vymoženosti ostatně dočkala se řídkými výjimkami až v patnáctém století), motlitby ať už v pátek v mešitě či každodenní privátní jsou stejné (šíité mají povoleno modlit se jen třikrát denně, sunnité trvají na pěti modlitbách, i když dvě z nich mohou být vykonány i ve stoje a jen krátce). Ale i šíité musí vykonat cestu do Mekky, i když je v rukou sunnitů, dokonce toho nejortodoxnějšího směru Wahhabitů, bez ohledu na to, že se tam k nim chovají jako k podřadným lidem. Někde jsem sice četl, že jako náhrada stačí navštívit posvátná šíitská místa, jako je například místo smrti Alího syna Husaina v Kerbele v Iráku, mí přátelé (šíité) mi to ale nepotvrdili.

Šíité sice sunnity obviňují ze zfalšování koránu a zřejmě i proto mají prohlášení Imámů  stejnou platnost jako písmo svaté, tedy korán, další rozdíly jsou ale jen v civilním právu, jako je stejné právo na dědictví mužů i žen u šíitů a takzvané  “manželství na čas za úplatu”, čili něco, co sunnité právem odsuzují jako formu prostituce.

Zřejmě je tento minimální rozdíl dán tím, že zatímco protestantismus vznikl jako směr snažící se reformovat církev a její učení, rozkol mezi Sunnou a Šíou vznikl na čistě politickém základě.

V letech 636 (Bitva u Kadeše) – 651 (smrt posledního iránského panovníka z rodu Sasánovsců Jezdegirda III.) dobyli Arabi celou starou Perskou říši (vyčerpanou nesmyslnou skoro čtyřicetiletou válkou s Byzancí, kterou nakonec prohrála) a přičlenili ji ke kalifátu. Iránci se na rozdíl od Egypťanů nenechali nikdy arabizovat, udrželi si svůj jazyk i kulturu, naopak jejich vlivy na kulturu arabskou jsou určujícího charakteru. Hledali tedy stále možnost své emancipace a vytvoření vlastního státu – jedinou možností bylo zpochybnit legitimitu vládnoucího kalifa. Šía tedy vznikla z emancipačního iránského procesu, proto je Irán dnes jejím centrem (s odnožemi v Jemenu, Iráku – modifikovanou podobou jsou i Alaviti v Sýrii, ke kterým patří Assadovský klan). Menšiny šíitů žijí ale i v Libanonu (hnutí Hisbollah, které se právě proto na štěstí pro Izrael nikdy nemůže spojit se sunnitským Hammásem) a bohužel i v Saúdské Arábii. Právě zde, v zemi, která se považuje za grálského strážce pravověří a vyznává sunnu v její nejpřísnější formě, jak ji učil Mohammed Al Wahhab, je 10-15 procent Šíitů. A naneštěstí (celkem logicky) ve východní části země u Perského zálivu, kde se nacházejí největší saúdské zásoby ropy. Když se člověk podívá na území obývané Šíity, uvidí půlměsíc obklopujícíí Perský záliv – od Iránu přes jižní část Iráku do severovýchodní části Saúdské Arábie až po Bahrain (tento ostrov je šíitský, což možná bylo důvodem, proč nepřistoupil ke Sjednoceným arabským emirátům – i když to neudělal ani sunnitský Katar). V tomto šíitském moři se topí jen ostrůvek sunnitského Kuvajtu.

Události posledních dní nechávají tedy jen vybuchnout dlouhodobě doutnající konflikt v této oblasti.

Otázka je jen proč. Proč Saúdská Arábie popravuje politické vězně a právě lidi kalibru šíitského duchovního Nimra al Nimra, který nikdy nevyzýval k násilí, požadoval ale pro šítskou provincii autonomii? Něco pro Saúdy naprosto nepředstavitelného. Kdyby pak tento region, jehož hranice by musely být při autonomii vytyčeny, požadoval samostatnost, ztratili by svá ropná pole a tím i spojence USA a svůj význam. Rozhodli se udeřit a Nimr al Nimr přišel o život. Jasnější provokace snad ani nembyla možná a reakce Iránců, kteří přepadli a vyplundrovali saúdské velvyslanectví v Teheránu na sebe nedala dlouho čekat. Ať už spontánní nebo vyprovokovaná.

Samozřejmě přepadení velvyslanectví se nedá omluvit – navíc Irán má už pořádný černý bod z roku 1979, kdy jeho radikálové přepadlia na měsíce obsadili velvyslanectví USA. (Stálo to křeslo amerického prezidenta Cartera).Každá podobná akce vyvolává nepříjemné reminiscence. Což byl zřejmě i cíl celé akce. Saúdi se tak postavili jako oběť iránského násilí do stejné řady s USA. Vše to vypadá jako dobře připravená akce, která má Irán, který se právě zase stal hráčem světové politiky poslat zpět do “Říše zla.” Pokud by Iránci vypátrali jako provokatéry,kteří útok na velvyslanectví vedli saúdské špiony, bylo by vše hned o hodně jasnější – i když by se samozřejmě saúdský král ohradil a byl nesmírně pobouřen nad takovou lží. Iránská tajná služba má bohaté zkušenosti v pátrání po nepřátelích režimu, už za císaře Rézy byla velmi aktivní a po revoluci na svých aktivitách spíše přidala. Najde tedy vždy, co najít má, bez ohledu na to, zda jsou obvinění i vinni.

Kdo ovšem chce vypuknutí nekontrolovatelného konfliktu? Saúdská Arábie se svým geriatrickým vedením? Možné by to bylo. Zrušení sankcí proti Iránu by znamelo příliv iránské ropy na světové trhy a další pokles už i tak nízké ceny této suroviny. Navíc by se Irán stal hegemonem oblasti okolo perského zálivu. Saúdi nemají proti potenciálu iránské společnosti absolutně co postavit. Ani hospodářsky, ani vojensky, ale ani úrovní vzdělání či produktivity práce. Irán zažil před svou náboženskou revolucí osvícené časy vlády císaře Rézy Páhlavího a tyto časy občanské společnossti, kterou Saúdi nikdy nezažili, neupadly zcela v zapomenutí. Od roku 1979 uplynulo jen 36 let. Stačí si jen vzpomenout na sebevražedné masové protesty mladých Iránců proti násilnickému Ahmadžinehadovi a jeho vraždícím gardám. Po Teheránských ulicích chodí sice mladé ženy s předepsaným šátkem, nosí ho ale tak, aby zakrýval co nejméně, zatímco v Saúdské Arábii se zahalují do burky. Saúdi se mohou  spolehnout jen na své spojenectví s USA a zdá se, že zatím právem. Rada bezpečnosti odsoudila útok na saúdské velvyslanectví, o popravách politickýich protivníků se ale ani nezmínila, Saúdi tedy mohou pod ochranným pláštíkem amerického spojence popravovat koho chtějí a v jakémkoliv množství. Když jde o ropu, jdou lidská práva stranou. Znepokojení generálního tajemníka Pan Ki-muna nad saúdskými popravami vzbudily zuřivou reakci saúdské diplomacie a podrážděné mlčení diplomacie americké. V OSN se měří dvojím metrem!

Na saúdskou stranu se postavilo několik sunnitských států jako Súdán či Kuvajt, ale dokonce i šíitský Bahrain. Saúdská Arábie přerušila diplomatické kontakty s Iránem, odvolala svého velvyslance, zrušila všechny lety do Iránu. Kuriózem je ustanovení, že Iránci teď samozřejmě nemohou dostat vízum na cestu do Saúdské Arábie, poutníků do Mekky se ale toto omezení netýká. Proč by se měli Saúdi vzdát tak tučného zdroje příjmu, že? Jak to narafičí, to je mi záhadou, ale orientálnci jsou určitě dostatečně vynalézaví, aby to fungovalo.

Otázka je, nakolik se Američané postavili na správnou stranu. Saúdská Arábie ukázala svou neschopnost na poli politiky, diplomacie, lidských práv ale i vojenských akcí. Jen válka v Jemenu proti šíitským Hutiům spolkla už 60 miliard dolarů bez jakéhokoliv hmatatelného výsledku. Ono nestačí jen nakupovat nejmodernější zbraně od amerického spojence, člověk je musí umět i používat. Islámský stát je taky saúdským dítkem, jedno nakolik  nezvedeným. O salafistických hnutích v evropských zemích ani nemluvě (budu o nich mluvit asi za dva týdny).

Jenže možná zde šlo o něco jiného. Jednání v Sýrii mezi Iránem podporovaným Assadem a Saúdy placenou takzvanou “umírněnou opozicí” měla začít koncem ledna. Samozřejmě teď nezačnou. Někdo měl eminentní zájem, aby nezačala. Mohlo by to vést k dohodě o společném postupu proti Islámskému státu a následkem toho ke konci války v Sýrii, Někdo má eminentní zájem na tom, aby k tomu nedošlo a válka zde pokračovala. Možná už jen proto, aby do Evropy proudil dál neutichající proud muslimských utečenců, které Saúdi nejsou ochotni přijmout na své území, jsou ale ochotni financovat stavbu mešit v evropských zemích. Ale i bez této konspirační teorie – na válce se bohatne,  ve válce se zkoušejí nové zbrojní systémy, válkou si upevňují diktátoři svůj trůn. Jako Vladimír Putin. Nebo třeba Erdogan…

A nezapomeňme, už jen možnost konfliktu mezi Saúdskou Arábií a Iránem může hnát cenu ropy do výše a ukončit tak dlouhodobé “trápení” ropných koncernů. Snad jde jen o to. Pak by celý spor zůstal na diplomatické úrovni.

Nejhorší variantou byl byl globální sunnitsko-šítský konflikt v celé oblasti. Variantou s nepředstavitelnými následky nejen pro region předního východu, ale i pro Evropu a celý svět. Vytvoření satelitních šíitských států Jižního Iráku a východní Saúdské Arábie pod iránskou ochranou není v součastnosti aktuální. S dúrazem na slovo “aktuálně.” Irán potřebuje po dlouhé době izolace pod vládou mudžahedínů a šíleného Ahmadžinehada ještě čas, aby se dostal na světovou politickou šachovnici a stal se s na ní emancipovaným hráčem. Zřejmě i to je důvod současného konfliktu. Saúdi vidí poslední šanci, jak této možnosti zabránit. Mají štěstí, že jejich geriatrickému vedení (král Salmán bin Abd-al azíz má 80 let a korunní princ Mukrín je jen o 10 let mladší – v Saúdské Arábii nenastupuje na trůn po otci syn ale vždy nejstarší člen rodu, jako tomu bylo i u Přemyslovců až do doby Přemysla Otokara I.- stojí ne o mnoho mladší dogmatický ajjatolláh Sajjad Ali Chamenei mající 76 let. Pragmatický iránský prezident Hassan Ruhani, který Irán vyvedl z politické izolace, nemá stále ještě v zemi rozhodující slovo, proč tomu tak je a imám je v šíitském státě větší autoritou než prezident, jsem vysvětlil výše.

Šía vznikla z politických a ne náboženských důvodů. I v dnešním konfliktu se sice šermuje věroučnými otázkami, jde ale jen o politiku. O ropu, o peníze a s nimi spojenou moc.

            Jako  vždy.

Protože jsou vánoce, je čas na vánoční příběh.Letos si trošku troufale dovolím zveřejnit dva úryvky z mé knihy „Herodes, židovský král“ (v druhém vydání se jmenovala „Já,Herodes“), kde židovský monarcha celou tu historii s narozením Ježíše vidí logicky poněkud jinak. Přeji příjemné počtení pro ty, kdo román nečetli.

Všechno bylo chmurné a zlověstné, cítil jsem, jako by na mne padalo celé nebe a vina celého lidstva. Zemí táhly karavany tisíců lidí, kteří mířili k hrobům svých otců, aby se dali podle příkazu nejjasnějšího Augusta sečíst, v Jeruzalémě provokovali dále farizeové, lidé oplakávali Hasmodeovce a já tiše zuřil.

A potom se to stalo. Bylo to krátce po svátku Posvěcení chrámu, tedy po dvacátém pátem kislewu, do zimního slunovratu chyběl asi týden. Tehdy mi přišel Ptolemaios oznámit, že mám návštěvu. Že mě přišli navštívit učenci z Babylonie.

„Co chtějí?“ zeptal jsem se nevrle. Neměl jsem náladu na vědce.

„Přinášejí dary a poselství,“ odpověděl Ptolemaios.

„Uveď je,“ řekl jsem otráveně. S babylonskými vědci se vyplatilo vycházet po dobrém. Jednak šly o nich zvěsti, že dovedou ovládat černé síly a použít je proti každému, kdo se jim postaví, jednak byli poddanými parthského krále Fraarta, s nímž se rozhodně vyplatilo nažívat v míru.

Přišli. Tři mágové, oblečení do obřadních rouch, s klobouky na hlavách, svědčících o jejich vysokých hodnostech. Na pláštích hvězdy, měsíc, slunce, zlata a stříbra, až oči přecházely. Tihle Mezopotámci si vždycky potrpěli na nádheru, jen co je pravda.

„Buď pozdraven, králi Herode, nechť žiješ věčně,“ pozdravili mne a poklonili se až k zemi.

„Vítejte,“ řekl jsem jim s nacvičeným úsměvem. Doufal jsem, že to nebude dlouho trvat. „Co vás přivádí do mé země z dálky tisíce mil?“

„Přicházíme po dlouhé cestě z Babylonu přes Palmyru a Damašek, jdeme už tři měsíce, abychom ti oznámili zvěst, která tě určitě potěší, králi.“

Zprávu, která by mě potěšila, jsem neslyšel už celé roky, proto ve mně vzplanula jiskřička naděje. Dal jsem jim pokyn, aby promluvili.

„Hvězdy, v nichž je vetkán osud lidí i národů, hvězdy, které jsme se učili po celé stovky let znát, a právě babylonská věda v tom udělala pokrok největší, tyto hvězdy přinášejí šťastnou zvěst tvému národu, králi. Protože právě v tyto dny se tvému národu narodil Vykupitel, král věčnosti, král všech věků.“

Jako by do mě vrazili šídlo.

„Jak to víte? Co je to za nesmysl?“ křičel jsem na ně. „V mé rodině se nikdo nenarodil, to bych o tom musel něco vědět! Jak se tedy mohl narodit král, když v královském domě o tom nic nevědí?“

Srdce mi svírala úzkost. Cožpak já jsem se narodil v královském domě? Nebo snad Saul? Nebo David? Tenhle národ má právě tu blbou vlastnost, že jeho největší králové se rodí po chlévech a neurozených domech. Dalo se tedy vyvrátit, co říkali tito hvězdáři?

„Promiň, pane jestliže jsme tě rozrušili?“ blekotal první mág vystrašeně. „Ale už potřetí v tomto roce došlo k setkání královské hvězdy Jupitera se Saturnem, který je hvězdou tvého národa. A protože k tomuto setkání došlo nyní v souhvězdí Ryb, které znamenají věčnost, jak jinak se dá vyložit toto znamení, než že se narodil Mesiáš, o němž víme, že ho tvůj národ už po staletí očekává.“

Klid, říkal jsem si. Klid, Herode, žádnou paniku, jsi král, neudělej ze sebe šaška, který padne na zadek před každou předpovědí. Vytáhni z nich co nejvíc a pak to využij. Jedno bylo jisté, tohle nebylo žádné farizejské spiknutí. Tady si s mým osudem hrály už opravdu hvězdy a ten, kdo jejich chod řídí.

„A kde se podle vás měl tento Mesiáš narodit?“ zeptal jsem se už vlídněji a znovu jsem usedl na trůn.

„Nezlob se, králi,“ řekl oni, „ale na to jsme se právě přišli zeptat tebe. Chceme totiž najít toho Spasitele a poklonit se mu, protože není vyloučeno, že bude ovládat celý svět a tedy je vždy vhodné být s takovým člověkem zadobře. A proto jsme i tu, abychom tobě poradili totéž, protože konečně tebe a tvé rodiny se bude jeho osud týkat více než nás.“

Zamyslel jsem se. „Ptolemaie!“ zakřičel jsem na svého sekretáře. „Přiveď nějakého zákoníka, vytáhni ho třeba z postele, přiveď ho sem, ale musím ještě teď ihned vědět, kde se má narodit Mesiáš.“

Dal jsem přinést pohoštění pro své hosty, kteří se mezitím změnou mého chování uklidnili a teď si střídmě svlažovali hrdla damašským vínem a sladkými koláčky.

Konečně přivedli jednoho třesoucího se člena synedria, který se už loučil se životem, protože náhlé předvolání ke králi mělo v posledním roce vždy jen jednu příčinu a jeden následek.

„Řekni podle pravdy a rychle, chceš-li, aby král k tobě byl milostiv,“ uhodil jsem na něj. „Řekni mi, kde se má podle proroků narodit Mesiáš.“

„Tak je psáno v Písmu,“ řekl on, třesoucí se na celém těle.“Prorok Micheáš hovoří:

„A ty Betléme efratský

               Ačkoliv jsi nejmenší mezi judskými rody

               Z tebe vzejde ten,

               Jenž bude vládcem v Izraeli.“

Z toho soudíme, králi, že až se narodí Mesiáš, narodí se ve městě Betlémě.“

„A to už vám Písmo neříká, kdy se má narodit? Nenarodil se už snad?“

„Ne, králi,“ roztřásl se zase znalec Zákona. „To Písmo neříká. Zato ale Zákon říká, že mají být zaživa zlámány kosti tomu, kdo by chtěl vypočíst příchod Mesiáše. Proto jsme se touto otázkou nikdy nezabývali.“

„Propusť ho domů, Ptolemaie, víme už, co jsme chtěli vědět,“ ukončil jsem jeho třas.

„A kde se nachází ono město?“ chtěl vědět hvězdář. „Chtěli bychom totiž složit tomuto králi své dary, zlato, kadidlo i myrhu, aby bylo uctěno jeho důstojenství.“

„Vyjdete-li z města Hliněnou branou, ctění hosté,“ vysvětlil jsem jim, „město Betlém se nachází na třech vršcích pět římských mil na jih od svatého města Jeruzaléma. Nevylekejte se ale jeho skromností, protože zdaleka nepatří k nejvýstavnějším městům mého království. Proto se nedivte mému úžasu, když jste mi přinesli zprávu o narození Vykupitele. Jděte v míru a pokloňte se tomu, jehož příchod vám oznámily hvězdy. A až ho najdete, vraťte se ke mně a řekněte mi, kdo to je, a kdo jsou jeho rodiče, abych ho mohl i já vyhledat a poklonit se mu.“

„Jistě, králi,“ řekl jejich mluvčí. „Proto jsme přece přišli za tebou.“

Když odešli, zavolal jsem Volumnia.

„Volumnie, pověsíš se těmhle chlapům na paty a nespustíš z nich oči. Uvidíš, komu se klanějí a toho hned na místě zahubíš i s jeho rodiči. Nikdo nebude ohrožovat mou královskou korunu a čas Mesiáše ještě nepřišel.“

Volumnius odešel. Čekal jsem celou noc, ale nepřišli ani hvězdáři, kteří mi to slíbili. Až ráno přišel Volumnius a oznámil mi:

„Pane, ti lidé určitě ovládají nějaká kouzla, protože se mým lidem ztratili v noční tmě a marně jsme na ně čekali na cestě mezi Jeruzalémem a Betlémem. Nešli ani jedním, ani zpátečním směrem. Nevíme tedy, komu se klaněli.“

„Kde jsou tví muži, Volumnie?“

„Obklíčili Betlém, aby nikdo nemohl opustit město, a čekají na tvé rozkazy, králi.“

„Dobrá, ať tedy vstoupí do města, najdou toho Mesiáše a namístě ho zabijí.“

„Nezlob se, králi, ale jak poznáme, který to je? Má nějaké zvláštní znamení, podle kterého bychom ho mohli poznat?“

To byla dobrá otázka. Jenže já na ni neznal odpověď.

Přemýšlel jsem dlouho, ale už dopředu jsem věděl, že je tu jen jedno řešení.

„Volumnie,“ rozhodl jsem. „Dáš pochytat všechny chlapce ve věku řekněme do dvou let, protože i hvězdáři se mohli mýlit v určení stáří a já chci mít jistotu. A všechny ty chlapce z Betléma i z vesnic s Betlémem sousedících pobiješ.“

Volumnius neměl ve zvyku pochybovat o mých rozkazech, ale teď vytřeštil oči.

„Děti, králi? Všechny děti? Vždyť jich může být i několik stovek!“

„Odkdy se ptáš na to, jak provést můj rozkaz, Volumnie? Tak málo si vážíš svého postavení u mého dvora? Neformuloval jsem snad svůj rozkaz dost jasně? Všechny – řekl jsem. Ať raději zahyne sto nevinných, než by měl jeden viník uniknout mé spravedlnosti.“

Volumnius odešel. A splnil rozkaz. Nebylo jich sto, ale jen padesát, které v ten den pobil. Byl mezi nimi i Mesiáš? Rozhodně tedy aspoň ten, koho za Mesiáše považovali. Odvrátil jsem další nebezpečí. Já vím, že příliš krvavě. Byl to zlý rok, Salome, a tenhle den byl ze všech nejhorší. „Vrah nemluvňat!“ křičí na mne mí poddaní a zbytečně jim dávám vytrhávat jazyky a stínat hlavy. Mluví tak stále, a protože jim je padesát málo, mluví o pěti stovkách. Takový nesmysl! Kde by se v díře, jako je Betlém, našlo pět set chlapců ve věku do dvou let? Možná jich nebylo ani padesát, možná jen čtyřicet devět, nebo dokonce čtyřicet osm! Z těch, které jsem na tu řeznickou práci poslal, neuměl nikdo dobře počítat. A vojáci vždycky přehánějí zprávy o počtech pobitých nepřátel. Co když jich bylo jen dvacet? Co když moje vina není zdaleka tak velká?

Ale lidem není dost ani těch padesát! Prý pět set! Ale ať je to nesmysl nebo ne, stálým opakováním se to stává pravdou. Není prý horšího zločinu než zabít nevinné dítě. Ale kolik dětí zahynulo ve válkách, které vedli jejich slavní králové Saul nebo David? Co je proti tomu těch padesát? Ale mně to neodpustí. Ani lidi, ani Bůh mi to neodpustil.

Něco to povím, Salome, na něco jsem dnes přišel, a proto jsem sáhl po noži.

Ne, Mesiáš se z mého rodu nenarodí. On se totiž narodil. Před těmi třemi roky se narodil, hvězdy přece nelžou a Babyloňané umí ve hvězdách číst. Nemohli se tedy mýlit. Jak to bylo? Konjunkce Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb. Třikrát za rok, důkaz, že se Židům narodil král všech věků!

A já ho přece nemohl zabít! Zbytečně tekla krev těch padesáti chlapců. Pokud Bůh seslal Mesiáše na zem, určitě také našel cestu, jak ho uchránit před mými meči. Jak, to nevím. Ale on žije. Nevím kde a už se to ani nedozvím, ale žije. Narodil se někomu bezvýznamnému, mimo královské lože, ale copak je tohle v našem národě tak nezvyklé? Narodil se snad Saul jako král? Nebo David? Nebo já?

Bude to trvat možná desetiletí, než se vynoří, ale pak se vynoří a národ mu padne k nohám a zapomene, že tu žil nějaký Herodes, o němž historikové psali, že byl Veliký.

Všechno bylo tedy zbytečné. Všechno to násilí, všechny popravy a masakry. K čemu to vlastně bylo? Strašné pomyšlení. Násilí slouží třeba zpočátku dobré věci, ale má jednu strašnou vlastnost- velice rychle se stane samoúčelným a potom už násilí slouží jen násilí. A nikdo si nevšimne, kdy k takovému zlomu dojde. Kdo jednou začal násilí používat k udržení své moci, stane se jeho otrokem. Už nemůže jinak, i kdyby chtěl. Tak to je, tak to Bůh vymyslel

Takže proč se vzpírat boží prozřetelnosti? Zbývá vykonat ještě poslední popravu. Nemá už žádný smysl držet v kobce nejschopnějšího z mých synů.

Proč by měl vládnout, když ani z jeho rodu se Mesiáš nenarodí? Je zbytečný jako já, jako ty, jako my všichni. Zbyteční musí zmizet, zvlášť když se provinili jako my.

Kreischberg znamená v překladu „Vřeštivá hora“. Očividně si svůj název zasloužila, dnes je to ale jedno z větších lyžařských středisek v Horním Štýrsku. A středisko s největší dynamikou vývoje v posledních letech.

V podstatě jsem zvažoval, zda mám o hoře, který byl mým jakýmsi „domácím kopcem“ na nějž jsem se denně díval z okna nemocnice, kde jsem pracoval, psát. I když jsem ho letos v březnu navštívil a viděl, kolik se změnilo a jak se dál a dál rozšiřuje nabídka pro návštěvníky, stále jsem ještě váhal. Ale pak jsem uviděl jednu z gondol, z níž se na mě usmíval legendární „Ski Sepp“ a už jsem neváhal. Kreischberg má charakter, když si dokáže připomínat svého pionýra, který kdysi před mnoha a mnoha lety začínal propagovat a budovat lyžařský sport ve vesničce St. Lorenzen. Mezi všemi možnými reklamami, které jednotlivé gondoly zdobí, se přece jen našlo místo na vyjádření úcty člověku, který  stál u kolébky dnešního centra, kde se konají mistrovství světa v Snowboardu (poslední  zde bylo právě letos)a které přivádí turisty a peníze do jednoho z nejchudších okresů Rakouska.

Murau je městečko o 2500 duších, a jestliže je hlavním městem okresu, svědčí to už o tom, jak velké osady se v tomto okrese nacházejí (Murau není největší, má ale městská práva už od třináctého století a je geografickým centrem roztahaného a řídce obydleného štýrského okresu zaklíněného mezi Salcbursko a Korutany a proto mimo zájem zemským politiků v Grazu. Okres Murau má nejvyšší úbytek obyvatelstva v Rakousku – 0,9 procenta ročně – vystěhovalectví je přímo masové a zejména mladé ženy, které získaly nějaké vzdělání, hledají své štěstí jinde. Politici se pak rozhodli tento okres padnout a infrastrukturu regionu plánovitě odbourávají. Jediná naděje je v zimní turistice a největším ze středisek v tomto regionu je právě Kreischberg.

Nebylo tomu vždycky tak. Až do začátku devadesátých let se jezdilo na vrchol kopce nekonečně dlouho několika vleky a infrastruktura byla dost slabá. Pak přišli Maďaři. Měl jsem štěstí, že jsem jednou za velmi špatného počasí strávil příjemné odpoledne s majitelem budapešťské lyžařské školy, který byl objevitelem Kreischbergu. Po pádu komunismu založil ještě s jedním přítelem lyžařskou školu – v Budapešti, kde málokdo věděl, co jsou to lyže dost odvážný krok. Pak dostal za úkol vycestovat do Rakouska a najít tam centrum, které bude dosažitelné z Budapešti během 4 hodin autem, nebude drahé a bude mít už jakous takous infrastrukturu. Milý pán vycestoval, projel kus Rakouska a našel Kreischberg, který jeho představám odpovídal. A přivezl první Maďary, kteří dostali chuť na to, učit se lyžovat. Ti pak přijížděli znova, přiváželi své známé, poté své děti a teď už i děti svých dětí, z Kreischbergu se stala skoro maďarská poutní hora. Společnost, která středisko převzala (zprivatizovala) od země Steiermark, tedy Štýrsko (později přikoupila i nedaleké centrum Lachtal a z Kreischbergu se začalo stávat centrum přitahující nejen Maďary.

Samozřejmě, že bohužel současně s růstem infrastruktury a popularity a stoupajícím počtem návštěvníků stouply i ceny. Jestliže v roce 1996, kdy jsem do Murau přišel, stál celodenní lístek 290 Schilingů, čili v přepočtu 21 Eur, dnes je to 42,50 (Dvoudenní společný lístek pro Kreischberg a Lachtal stojí pak 80 Eur)

Kreischberg začal růst zejména, když se rozhodl přesunout své těžiště k novému sportu – snowboardu. Na Kreischbergu vyrostly rampy a další sportoviště, která potřebují snowborďáci a nakonec se domohl takové popularity, že se zde začaly jezdit nejen světové poháry v tomto sportu, ale i mistrovství světa. Ale přes tu všechnu svou slávu není ochoten vzdát se pod tlakem komerce svého charakteru, své historie. A to je důvod, proč jsem se rozhodl tento kopec mým článkem přece jen trošku zpopularizovat.

Nikdo mu neřekl jinak než Ski-Sepp. Občanským jménem se jmenoval Josef Seidl, kdybyste se ale na něho ptali v St.Lorenzenu tímto jménem, odpovědí by vám asi bylo pokrčení ramen. Vlastně jsem ho léčil, aniž bych věděl, že je to ona živoucí legenda ze St.Lorenzen. Byl to malý kulaťoučký a dobromyslný postarší pán. (Seidl znamená žejdlík, sklenici 0,3 litru, tedy vlastně malé pivo a v případě Schi-Seppa byl nomen skutečně omen). Nechyběl na žádné oslavě, na žádné akci, kde bylo veselo. Všude kde se se svou harmonikou objevil, staral se o zábavu. Kdykoliv se otvírala nová chata či nějaký bar na Kreischbergu, bez Ski-Seppa to prostě nešlo. Byl to člověk, který otevřel první sportovní obchod u paty „Vřeštivé hory“ založil první půjčovnu zimního sportovního vybavení. A to ještě v době, kdy nikdo v budoucnost Kreischbergu nevěřil. Sepp to ale dělal s vášní a zaujetím, které z něho udělaly už za jeho života legendu. Samozřejmě že při své kulaťoučké postavě a zálibě v dobrém jídle a pití trpěl (vlastně netrpěl) na cukrovku a vysoký tlak, které jsem se snažil dostat pod kontrolu. Nebylo to snadné, protože něco takového jako dieta pro něj nebylo nic zajímavého. Ski Sepp prostě rád žil a žil naplno. Stalo se to, co se stát muselo. Jednou ho k nám na oddělení přivezli se slabou mozkovou příhodou. Stav se rychle upravil, jednalo se o takzvanou transitorní mozkovou ischemii, která nezanechává žádné dlouhodobé následky. Když jsem jej chtěl propustit do domácího ošetřování, přišel za mnou a ptal se, zda se taková věc může opakovat. Řekl jsem, že samozřejmě může. Že jsme mu dali léky, které pravděpodobnost opakování příhody či dokonce mozkové mrtvice podstatně snižují, ale úplně jim zabránit nedokážou. Sepp poděkoval a odešel domů. O několik měsíců později jej přivezli se stejným problémem. Mrtvička se opět během jediného dne zcela upravila bez jakýchkoliv následků. Sepp se už tentokrát na nic neptal. Poté, co jsme ho propustili, sepsal závěť a ještě ten večer se doma zastřelil. Jeho strach, že by se stal přítěží nebo že by už nemohl užívat života tak, jak to dělal doteď, byl příliš velký. Když jsem se o jeho smrti dozvěděl, chytlo mě to za srdce, ten chlapík mi byl i přes svou nedisciplinovanost v dodržování léčby nesmírně sympatický.

Obec St.Lorenzen vzdala svému občanovi a pionýrovi zimních sportů čest a pojmenovala po něm jedno ze svých sídlišť. I dnes můžete bydlet nebo navštívit restaurace v „Ski-Sepp Siedlung“. A na jedné z gondol vozící lyžaře na vrchol Kreischbergu se usmívá jeho kulaťoučká tvář s komentářem:       „ Ski Sepp, der humorvolle schi Kreischberg  Pionier“. Tak nějak mě to chytlo za srdce, že v čase naprosté komerce, kdy bez peněz nejde vůbec nic, neztratil Kreischberg nakolik charakter, aby tvář svého zakladatele nahradil nějakou reklamou na A1, Nokii, Murauer Bier, A1, Mc Donalda nebo na něco jiného.

Kreschberg začíná v poslední době navštěvovat i stále více Čechů a Slováků. Je to dobře dosažitelná hora – z Brna se dá údajně dosáhnout autobusem za méně než tři a půl hodiny. U hospůdky Schluckspecht, kterou Schi-Sepprád navštěvoval a samozřejmě se svou harmonikou nechyběl při slavnostním otevření jsou ukazateel vzdáleností a ty tvrdí, že Budapešť a Praha jsou vzdáleny zhruba stejně – Budapešť 331 a Praha 333 kilometrů.

Infrastruktura střediska z roku na rok roste. V roce 2003, kdy se zde konalo mistrovství světa v snowboardu poprvé, vyrostlo pod horou chatové městečko, poté tu začaly růst hotely, restaurace a dokonce i malý pivovar. V oblasti není problém získat ubytování za přijatelné ceny- přímo v St. Lorenzen to může být trošku problém, největší hotel pod kopcem je specializovaný především na maďarskou klientelu a má i maďarský personál. Ale v okolí, ať už v Murau nebo v okolních vesničkách je dostatek možností v pensionech, hotelech nebo přímo u sedláků, prakticky každý „bauernhof“ nabízí slušné ubytování. My bydlíme tradičně v Pensionu „Käferhube“ – „Käfer“ je česky slunéčko sedmitečné tedy slovensky lienka, kterou má pension ve znaku. Manželský pár Leitner rozbudoval někdejší sedlácké stavení na kopci vysoko nad Murau na čistý útulný hotel s rodinnou atmosférou, výbornou kuchyní a úchvatným pohledem z terasy před hotelem na Murau hluboko pod nohama a Kreischberg na druhé straně údolí. Nabízí jak dvoulůžkové pokoje (40 Eur za osobu a za noc se snídaní)nebo apartmány pro 6-8 lidí – tam je cena podle počtu osob samozřejmě nižší.)

Murau samotné je pak sídlem rakouským Schwarzenbergů, jejich zámek se tyčí nad městem, v zimě se ale navštívit nedá.

Komu by byl Kreischberg málo, může navštívit některé z okolních středisek. Lachtal, jak už jsem napsal, patří dokonce stejnému majiteli, je to pěkné středisko, ale jen do opravdu dobrého počasí. Ne nadarmo jsou hřebeny hor posety větrnými elektrárnami. Pokud je větrno, není Lachtal nic pro požitkáře. V blízkosti je i menší centrum Grebenzen u obrovského kláštera v St.Lambrecht a pak trošku vzdálenější Turacherhöhe s krásnými sjezdovkami ale i běžkařskými stopami okolo jezer v horských údolích- to bylo dlouho moje oblíbené středisko než jsem objevil v nedalekém Lungau centrum Aineck-Katschberg, rovněž asi 40 minut autem vzdálené.

Lungau se svými centry Aineck-Katschberg, Grosseck-Speiereck, Fanninberg a Obertauern je ovšem už úplně jiná historie. Dnes o nich nebudu psát a dělat Kreischbergu konkurenci, jak jsem už řekl, pohled na usmívajícího se Seppa na jedné z gondol mě naladil trošku melancholicky.

Takže pokud vás můj článek zaujal, klikněte si na www.kreischberg.at a třeba si tam i zajeďte. Myslím, že by se vám tam mohlo líbit.

PS: ještě malý tip, zejména pro restaurace a bary u paty hory. Aby se vám nestalo to co mně: Když jsem před několika málo lety navštívil Jagahütte, pozdravil a požádal o jídelní lístek, rozzářila se číšnice krásným úsměvem a donesla mi jídelní lístek – v maďarštině. Poněkud rozpačitě jsem požádal o jídelní lístek v němčině. Zpražila mě nenávistným, přímo vražedným pohledem a přestal jsem pro ni existovat. Odešla a už mě neobsloužila.

Vysvětlení je poněkud skurilní. Nevím, čím to je, ale maďarština a čeština mají v němčině téměř totožný přízvuk. Díky němu jsem byl po celé dlouhé roky na Stolzalpe považován za Maďara – zejména, dokud jsem ještě nosil knírek.  Pro onu číšnici maďarské národnosti jsem byl tedy Maďar, který se stydí za svůj původ a chce si hrát – a to prosím na Kreisbergu – na Rakušáka. Čin rovnající se velezradě, který musí být po právu potrestán, přinejmenším ignorací, hladem a žízní.

Pokud tedy budete objednávat jídlo v některé z hospůdek  u paty Kreisbergu a němčina není vaším rodným jazykem, doporučuji používat raději angličtinu. A pro ty, kdo se zapomenou a dostanou pak menu v maďarštině, dovolím si připojit krátký slovníček praktických výrazů. Rodilí Maďaři, čtoucí tento článek, mi doufám případné nepřesnosti odpustí, případně prosím o korekturu. Píšu tak, jak jsem si to zapamatoval z onoho jídelního lístku z Jagahütte.

Házikolbász – domácí klobása

Palacsintaleves – polévka s fritáty, tedy osmaženou těstovinou

Gulyásleves – gulášová polévka

Béczi szelet burgonyával – vídeňský řízek s bramborem

Almás rétes – jablkový štrúdl

Zsemle – houska

Sör – pivo

Víc si nepamatuji, ale hladem už byste s touto slovní zásobou umřít nemuseli.

„Jó étvágyat čili „dobrou chuť.“

Pro Slováky toto doporučení neplatí, ti mají v němčině zcela jiný přízvuk.

S mými volebními preferencemi to nikdy nebylo zcela stabilní, i když jsem se vždy snažil řídit zdravým rozumem a mé emoce jsem se snažil držet pod kontrolou. Tak nějak jsem se vždy cítil být povinen volit tak, jak jsem volil a u toho zřejmě už zůstanu. Jsem tedy typický intelektuál, pro politiky naprosto nezajímavý, který ani nezná pojem věrnosti jedné straně, kterou je třeba volit, i kdyby trakaře z nebe padaly.

Samozřejmě jsem s účastí na volbách – jako celá má generace – začal poměrně pozdě. To, co se nazývalo volbami před rokem 1989, samozřejmě s tímto aktem demokracie nemělo nic společného. Byla to manifestace souhlasu společnosti s vládou komunistické strany, která si svou vedoucí úlohu nechala dokonce zapsat do ústavy a účast byla vždy okolo 99,95 procent oprávněných voličů, přičemž okolo 99,7 procent oprávněných voličů volilo kandidáty Národní fronty. Účast na volbách byla povinná. Volit proti nebylo sice zakázané ale velmi nežádoucí a jít za plentu – umístěnou v nejvzdálenějším koutě volební místnosti – si mohl dovolit jen člověk, kterému na jeho budoucnosti příliš nezáleželo.

První skutečné volby jsem tedy zažil v roce 1990 a to dokonce jako aktivní účastník volebního boje a poprvé a naposledy jsem opravdu po volbách slavil, když Veřejnost proti násilí – trošku překvapivě – vyhrála volby na Slovensku s 32,5 procenty před KDH a Komunistickou stranou. Mimochodem komunisté tehdy získali jak na Slovensku, tak v Čechách něco přes 13 procent, ale zatímco slovenští komunisté zareagovali na volební neúspěch pokusy o reformaci na Stranu demokratické levice a následně zánikem, čeští komunisté vsadili na stalinskou demagogii a žijí s ní dobře dodnes.

Naše VPN-ka se hned následujícího roku rozpadla, když se od ní oddělilo Mečiarovo „Hnutí za demokratické Slovensko“ poté se transformovala do „Občanské demokratické únie“ a po útocích ze všech stran, zejména pak od pánů Mečiara a Klause dopadla ve volbách v roce 1992  s 3,6% katastrofálně. Jako celé volby. Tehdy jsem se nacházel v občanském politickém středu, vlastně vpravo od něj, což je pro státního zaměstnance naprosto nelogické – jenže by tam prostě jinak nikdo nebyl. Bral jsem to za svou povinnost.

Po roce 1992 byl se mnou, co se týká voleb, šmytec. Na Slovensku jsem ztratil volební právo jako cizinec (a v Čechách jsem ho tím nezískal, protože pan Klaus byl proti), potom jsme se v roce 1995 přestěhovali do Rakouska a tím pádem jsem byl na sedm let z volebního procesu vyloučen.

Poprvé jsem se zase zapojil v roce 2002 při volbě rakouského prezidenta a v tom jsem neměl dilema, protože proti sobě stál seriózní Heinz Fischer a poněkud obskurní postava paní Benita Ferrero-Walldner, která dokonce nechala v rámci předvolební kampaně anulovat své první manželství, aby se bezprostředně před volbami mohla v kostele provdat za svého dlouholetého partnera – kandidovala přece za křesťanskou „Lidovou stranu“ a proto nemohla žít v divokém svazku. Fischer vyhrál a já měl zase jednou dobrý pocit. Jenže jak dál?

Pokud si Češi či Slováci stěžují, že není koho volit a že se rozhodují jen mezi větším a menším zlem, není tomu v Rakousku moc jinak. Překvapivě jsem se v prvních volbách do zemského a federálního parlamentu ocitl zcela vlevo – totiž u Zelených. Abych pravdu řekl, nemělo to s mým politickým přesvědčením moc společného. Ekologie je sice dobrá věc, extrémní levicové názory a všudypřítomné ženské kvóty si mé srdce ale nikdy nezískaly. Má volba měla pouze jeden konkrétní důvod a to byla paní Ingrid Lechner- Sonnek. Byla to totiž jediná štýrská politička, která se zajímala o problémy zdravotnictví, a tomu zdravotnictví i dost rozuměla. Nešlo mi tedy o ideologii, volil jsem rozumem i srdcem společně v naději, že tato paní něco dokáže a zabezpečí určitou jistotu v nejistotě zdravotní politiky. Nestalo se. Zelení nezískali nikdy dost hlasů, aby se paní Lechner-Sonnek dostala do zemské vlády a i na federální úrovni zůstali trvale v opozici. Když se pak vedení strany vzdal charismatický intelektuál Alexander Van den Bellen a přepustil své místo ženskému křídlu, které se profilovalo ještě radikálněji na levý okraj politického spektra, pochopil, jsem, že budu muset změnit barvu. Kromě toho byly jejich předvolební plakáty už tak intelektuální, že přesahovaly mé schopnosti jim porozumět. U zelených vítězí ideologie nad zdravým rozumem a to už znám z časů socialistického Československa. To podporovat nebudu. Jestliže jsem dal zeleným hlas v komunálních volbách v Gössendorfu, bylo to jen proto, že mi byl velice sympatický jejich kandidát – Angličan Jeremy, který se s ohledem na lepší životní kvalitu přestěhoval z Británie do Rakouska a hodlá tady i zůstat.

Jakožto státní zaměstnanec závislý na daňových příjmech státu a přerozdělování peněz jsem se logicky musel usídlit vlevo od politického středu a volit sociální demokraty. Srdce si tím mělo máloco do činění, ale co jsem už měl dělat? Volit modré na pravém okraji, jejichž poslankyně Winter a její syn (spolužák mého syna) jsou odsouzeni za šíření rasové a náboženské nesnášenlivosti? (Mimochodem byla paní Winter za své přesvědčení o mezinárodní židovské mafii před měsícem ze strany vyloučena.) Samozřejmě alternativa sociální demokracie by byli lidovci, kteří se rádi profilují vpravo  od politického středu. Jenže Rakousko se ještě nevzpamatovalo z jejich šestileté vlády v koalici s modrými (jenom jedna banka Hypo Alpe Adria, kterou si hejtman Haider financoval svůj život a své přátele, zanechala v státním rozpočtu Rakouska díru o velikosti 17 miliard Eur – čili, teď se nelekněte – 459 miliard korun. A navíc lidovci zoufale bojují proti zdanění bankovních a burzovních operací a proti zákazu kouření v restauracích. Protože nejsem ani milionář ani kuřák, necítil jsem se opravdu být jejich voličem a to jsem jim letos na prvního máje, když nám do práce přinesli svačinu i řekl. Neradovali se z toho. Volil jsem tedy socialisty a dělal jsem to rozumem, ne srdcem. Ostatně to byli černí, kteří zavřeli mé oddělení na Stolzalpe, a to ne na základě rozboru výkonů, ale jen na základě ideologické úvahy, že murauští voliči je budou volit stejně, i kdyby jim sr… na hlavu, jak mi to jeden politik této strany vysvětlil.

Jenže pak přišli utečenci. Desetitisíce. Ano, část z nich utíká opravdu před hrůzami války, často před jistou smrtí. Jak vysoký je tento podíl je otázka, podle azylových úředníků okolo 40 procent, sami utečenci odhadují tento podíl na 10 – 20 procent. Jenže způsob, jakým se evropská politika tohoto problému ujala, je naprosto katastrofální. Prostě se jim povolilo úplně všechno. Můžou vyžadovat vše a nemusí se držet našich zákonů. Za co by byl občan EU potrestán, se u uprchlíka přechází pokrčením ramen. A celá situace nabírá stále kurióznějších forem.

Ve středu minulého týdne mě zavolal lékař ze Spielfeldu na hranici se Slovinskem, kde se uprchlíci shromažďují. Má tam Afgánce, který je závislý na dialýze. Je dialyzován v Kábulu na klinice, ale rozhodl se, že vycestuje do Evropy. 12 dní už neměl žádnou dialýzu, tvrdí ovšem, že musí být dialyzován každý druhý den a teď mu není dobře. Což byla určitě pravda. Samozřejmě že se nejedná o válečného uprchlíka – tam kde padají bomby, se nedialyzuje. Ale on se rozhodl, že se chce nechat dialyzovat v Německu. Jeho místo v Kábulu už určitě dali dalšímu čekateli, takže se stejně nemá kam vrátit. Bez dialýzy umře, takže se o něj postarejme. Protože to byl už druhý případ během dvou týdnů, je zřejmé, že onen první pacient, kterého jsem nezažil živě, ale o něm slyšel od kolegy, to nějak do Německa přečkal a dal svým kolegům vědět, že to jde. K čemu je ostatně facebook? Zřejmě je na cestě celá dialyzační stanice z Kábulu. Kam máme tyto pacienty umístit, když nemáme místo ani pro vlastní?

Hned ve čtvrtek se na plicní ambulanci v Grazu objevili dva Afgánci, kteří kašlali krev. Velké překvapení to nebylo, otevřená tuberkulóza byla u nich známá, zjistili jim ji už v Řecku a dali jim příslušné léky. Ty samozřejmě nebrali, protože jim řecké léky nejsou dost dobré a chtějí do Švédska, kde jsou určitě léky lepší. Kolega Kovac je obratem poslal na uzavřené oddělení pro tuberkulózu v Enzenbachu, protože jsou vysoce infekční, nebezpeční a tak velí zákon. Po cestě oba utekli. Protože máme zakázáno je registrovat, pokud se sami nerozhodli požádat v Rakousku o azyl, jsou samozřejmě oba tito hoši nenalezitelní a nepostižitelní – i když porušují zákon a ohrožují svou infekcí všechny okolo sebe včetně domácího obyvatelstva.

Pod tlakem prchajícího davu jsme přestali ctít zákony. Začalo to pozastavením platnosti Dublinské dohody o zpětném přijímání uprchlíků a pak se prolomila hráz. Utečenci stáli mimo zákon, ve smyslu, že nebyli povinni žádné zákony dodržovat.  Jestliže jsme jim to jednou povolili, jakým způsobem chceme zajistit, že je v budoucnosti budou akceptovat. Z velké části přicházejí ze zemí, kde zákonnost neplatí. Současný stav jim tedy vyhovuje. Řekne pak paní Merkelová „Ode dneška se budou zákony dodržovat!“ ? Věří někdo, že se pak situace jako mávnutím kouzelného proutku změní?

Vídeň se tváří, jako by se jí to netýkalo, přesněji řečeno, ministryně vnitra Mikl-Leitner a ministr zahraničí Kurz (oba lidovci – tedy černí  – ÖVP) volají marně po opatřeních, v rámci koaličních bojů je ale sociální demokracie a premiér Faymann principiálně proti. Zřejmě ani neví proč, ale má pocit, že to tak má být. Právě odtud přišla i instrukce, že se uprchlíky v nemocnici nesmíme ani ptát na jejich jméno a pro počítačový systém dostávají jméno „Uprchlík číslo…“ a datum narození 1.1.1900.

Mikl-Leitner navrhla po atentátech v Paříži, aby džihádisté – navrátilci ze Sýrie byli dáni po návratu do domácího vězení, než se uzavře jejich proces. Prokazatelně se dopustili trestné činnosti, když se připojili k teroristické organizaci. Z Rakouska odešlo do Sýrie 250 občanů, 40 z nich tam zemřelo, 80 se vrátilo. Těch osmdesát se tedy pohybuje volně po Rakousku a my jim MUSÍME věřit, že nemají nic zlého v úmyslu. Tajná služba samozřejmě nemá dost lidí ani prostředků, aby běhala za každým z nich. Proto ten nápad s domácím vězením. Okamžitě se ozvali sociální demokraté (a samozřejmě zelení) se zdrcující kritikou tohoto nápadu. Že je to protiústavní, že to porušuje lidská práva těchto džihádistů. Dokud se jim nedokáže, že někoho zabili (sežeňte svědky!) není možné omezovat jejich lidská práva čili svobodu pohybu.

Ministr Kurz žádal, aby bylo džihádistům bojujícím v armádě Islámského státu (bojovat v jakékoliv cizí armádě, neřkuli v teroristické organizaci, je rakouským občanům zakázáno) odebráno rakouské občanství. Hned se do něj pustili zelení, červení i ochránci lidských práv, že je to protiústavní a nemožné. Když navrhl, aby bylo cizincům, kteří neprokážou vůli k integraci (nechodí do jazykových kurzů, neposílají děti do škol či do povinné dvouleté školky atd.) zkráceny sociální dávky, dostalo se mu stejné zuřivé odmítavé odpovědi. Je prý třeba motivovat a ne trestat. Nikdo ovšem neřekl jak. Jestliže chce turecký či arabský otec zůstat hlavou rodiny bez ohledu na svou nedostatečnou kvalifikaci, znalosti jazyka a nezaměstnanost, musí logicky zabránit své ženě a svým dětem, aby to ve vzdělání dotáhly dál než on. Psychologové a sociologové a další ….ogové ovšem stále melou to své, že tresty nevychovávají, že je třeba přesvědčovat atd. atd. Metoda cukru a biče byla za Bismarcka, moderní společnost používá už jen cukr! Je třeba vytvářet multikulturní integrovanou společnost. Nějak jim uniklo, že se místo toho vytvořily paralelní společnosti, které žijí podle vlastních pravidel a mezi sebou téměř nekomunikují. O multikulturalitě tedy nemůže být řeč. Jsou kultury,  kde je tolerance považována za slabost a respekt si člověk musí vydobýt tvrdým postupem. Machiavelliho otázku, zda je pro panovníka lepší být milován, či obáván, už v orientu dávno vyřešili ve prospěch druhé alternativy. Koho se lidé z těchto zemí nebojí, toho ani nerespektují.

Jestliže jsou hlasy, které jim tento respekt před naší kulturou a zákony chtějí vnutit, umlčovány, musí zaznít hlasitěji. To jde jen prostřednictvím mandátu, který získají ve volbách.

Tak nějak jsem začal chápat lidi, kteří se obracejí až k extrémní pravici a hledají tam zastání. Nesouhlasím s nimi, ale je pro mne stále obtížnější je odsuzovat.  Jestliže jim levice (tedy socialisté a zelení) nenabízejí ani náznak podpory, naopak jim stále tvrdí, že jsou oni povinni se přizpůsobit přistěhovalcům z jiných kultur, pak se nedivím, že se od nich odvracejí. Jestliže pak v nich zvítězí strach a místo rozumu promluví emoce, střílí přes cíl a volí až úplně napravo –  tedy politiky, kteří chtějí rozbít Evropskou Unii a zavést diktaturu pod národními hesly.

Jsem sice státní zaměstnanec a odkázaný na příjmy z daňových příjmů státu. Nejsem ani milionář ani kuřák. Nicméně bezpečnost má a mé rodiny je pro mě větší prioritou než onen plat. Jestliže se určitá strana brání poskytnout mi i minimální ochranu, jak ji mám volit? Zdá se, že se kruh uzavřel. Zase budu volit napravo od středu, tam, kde jsem kdysi začal. Do zakouřených restaurací prostě chodit nebudu, moje žena vaří stejně lépe. A budu se modlit, aby ti zákeřní lidovci nehráli zase svou falešnou hru a nespojili se s modrými, aby rychle přišli k penězům a vypumpovali blahobytný rakouský stát. Od pádu černomodré vlády Wolfganga Schüssela v roce 2007 se zde vyměnila celá generace. Někteří z nich jsou sympatičtí a nezbývá než doufat, že Tiberiova teorie o napitých a hladových mouchách nebude platit.

Ovšem všechny ony křesťanské strany, či jejich politici mají jednu velkou výhodu – totiž můžou se po každém podrazu jít vyzpovídat a můžou počítat s absolucí.

Strach je jedovatá věc, strach užírá duši a hlavně zatemňuje zdravý rozum. Kdo se boj, jedná podvědomě emocionálně, nedokáže se racionálně rozhodnout a hledá únik nejsnadnější cestou.

Strach je skvělý artikl, který se dá dobře prodávat. Ať už politiky nebo zbrojní loby. Obě tyto skupiny mají zájem o to, aby bylo strachu co nejvíce. Dokážou ho tedy šířit a nešetří přitom prostředky a v jejich volbě nejdou vybíravé. Není politicky nic lákavějšího než lidem nahnat strach a pak se postavit do pozice ochránce. Funguje to už od konce devatenáctého století, kdy se rodila parlamentní demokracie našeho typu. Ochránců bylo vždy spousty, nebezpečí méně, strach byl pěstován přímo vášnivě. I kdyby se měl důvod k obavám vymyslet!

Ještě horší ovšem je, když tento strach má reálný základ. A tentokrát ho opravdu má. Svět směřuje ke konfrontaci a to, co se v současnosti děje, je už válka. Nejen válka v Sýrii, na blízkém východě, ale válka globální. Strašné je, že tato válka je namířena především proti civilnímu obyvatelstvu. Tak tomu bylo už od druhé světové války. Už v ní zahynulo mnohem více civilistů než vojáků, ve Vietnamu zemřelo tři a půl milionu civilistů proti americkým 70 000 vojákům, Afghánistán zaplatil vítězství nad Rusy (50 000 zabitých vojáků) 2 miliony mrtvými, z nichž jen nepatrná část byli ozbrojenci. Válka je nestrašnější věc, která existuje a strach z ní je naprosto důvodný a legální.

Sedm či devět šílenců povraždilo 129 bezbranných lidí v jednom z hlavních měst Evropy. Tak to vidíme my. Sedm či devět hrdinů zaplatilo svými životy zabití 129 nepřátel – tak to vidí bojovníci Islámského státu a jejich sympatizanti. To je klasický obraz vojenské propagandy, vlastní vojáci jsou vždy hrdinové, i kdyby vraždili nevinné děti – nějak se to vždy zdůvodní. Válka se vede vždy nejen na bojišti ale i v médiích. A je tady. Válka je barbarská a válka vedená zločinnou organizací o to víc. Džihadismus je současná podoba nacismu, používá stejné prostředky, které se v civilizovaném světě nazývají genocidou a jsou označovány za největší zločin, jehož se někdo může dopustit. Jenže co je za tím?

Jsem už unavený stálým posloucháním, že islám je mírumilovné náboženství a je jen ideologicky zneužíváno. Je-li tomu tak a jestliže skutečně lidé vyznávající islám chtějí žít v míru s křesťany a ostatními náboženstvími, proč pak turečtí fanoušci pískají a bučí při minutě ticha na uctění obětí teroristických útoků a volají „Allahu akbar“? Je zřejmé, že VELKÁ část muslimského obyvatelstva nenávidí křesťanský západ a minimálně tajně s vrahy IS sympatizuje. Proč tito atentátníci nacházejí bezproblémově útočiště v muslimských čtvrtích a mohou tam své útoky po celé týdny či měsíce připravovat? Že by si toho nikdo nevšiml? Ne, jen muslim muslima křesťanské vládě a její administrativě – rozuměj policii – nevydá. I kdyby s jeho připravovanými činy nesouhlasil a i kdyby se bál, co takový teroristický čin přinese jemu samotnému. Pařížští muslimové se prý bojí, že se nenávist obyvatelstva obrátí proti nim. Právem. Proč tedy sami nic neudělají proto, aby válka v Paříži nebyla? Kdo seje vítr, sklidí bouři. Vítr je už zaset.

Jenže islám se stal pro arabské a ostatní muslimské obyvatelstvo skutečným fundamentem, kterým se snaží vyrovnat se s ekonomickou, vojenskou a politickou převahou západních (křesťanských) zemí. Jestliže tedy muslim stojí před otázkou identifikovat se se svým náboženstvím nebo se státem, v němž žije a jehož je občanem, rozhodne se – pokud jsou tyto dvě věci v rozporu – pro náboženství a zavrhne svůj stát. Když se kdysi Francie snažila najít cestu ke svým muslimským přistěhovalcům a zorganizovala mezinárodní fotbalový zápas s Alžírskem, obecenstvo, převážně muslimské – vypískalo Marseillaisu.  (Jiné to ovšem je, když stojí před dilematem podržet si své náboženství a muset křesťanské země opustit. Němečtí a rakouští kněží nestačí křtít přistěhovalce, kteří se vzdávají islámu a přestupují ke křesťanství. Jsou to zejména Iránci a Afgánci, kterým německá vláda oznámila, že jim azyl neposkytne a pošle je domů. Za přestoupení na křesťanskou víru je jako v Iránu tak v Afghánistánu stále ještě trest smrti, je logické, že takového novokřtěnce pak odsunout nelze.)

Obyvatelé arabských (ale obecně muslimských) zemí hledají v náboženství svou identitu a samozřejmě je tento proces masivně podporován petrodolary Saúdských Arabů, kteří tím získávají politický vliv. Wahhabismus jako radikální forma islámu je vyučována na islámských školách v Evropě a tyto školy jsou financovány ze Saúdské Arábie. A dokud bude mít křesťanský západ zájem o arabskou ropu (a ten mít bude) a bude za ni platit, není prostředků, jak tento trend zastavit. Je totiž už hodně pokročilý. Zajímavé je jen, to, že jeden bod učení Muhammada ibn Al-Wahhába muslimové v Evropě ignorují. Wahháb totiž učil, že každý styk s Käfirem, tedy nevěřícím, činí pravého muslima také nevěřícím, i když se nedopustil žádného „schirku“ tedy rouhání. Al Wahhab doporučuje tedy svým následovníkům, aby země, které jsou dominovány jiným učením, opouštěli. Proč právě tento jediný bod jeho učení není brán vážně, se můžeme domýšlet, snad je za tím přece jen evropský sociální systém.

Samuel P. Huntington píše ve svém „Střetu civilizací“ už v roce 1996, tedy ještě před útoky na Newyorská dvojčata a válkou v Iráku, která tyto procesy extrémně urychlila: „Islámské obrození je široké intelektuální, kulturní, společenské i politické hnutí prostupující celým islámským světem. Islámský „fundamentalismus“, běžně chápaný jako politický islám, je jen jednou součástí mnohem rozsáhlejšího obrození islámských myšlenek, zvyků, rétoriky a opětovného oddání se islámu u muslimských populací. Obrození je hlavním proudem, nikoli pouhým projevem extremismu, jde o věc všudypřítomnou a rozhodně nikoli izolovanou“.

John L. Esposito popisuje projevy tohoto obrození v denní praxi: „V osobním životě lze nalézt mnoho znaků islámského probuzení: patří mezi ně stále častější dodržování náboženských rituálů  (návštěvy mešit, modlitby, postění se) rostoucí počet náboženských programů a publikací, zvýšený důraz na islámské oblečení a hodnoty, revitalizace súfismu(mysticismu). Toto široce založené obrození rovněž doprovází návrat k islámu ve veřejné sféře….vlády i opozice se k islámu obracely, aby podpořily svou autoritu a získaly podporu obyvatelstva.“

Doplnil bych, že součástí tohoto obrození, zasahujícího do každodenního života, se stalo i opovrhování křesťany či nenávist k nim (ale i ateistům) žijícím v bohatém prosperujícím Západě. (Mimochodem podle saúdského krále a jeho vykladačů koránu má správný muslim křesťana nenávidět, nemá jej ale zabíjet. Zdržím se komentáře k tomuto výkladu učení al-Wahhaba.) Za muslimskou současnou nenávistí je totiž samozřejmě závist a s ní spojená věčná písnička o staletém vykořisťování islámského světa koloniálními mocnostmi.

A máme odpověď, proč po několika desetiletích takového vývoje nedokáže ani běžný Turek odsoudit masové vraždění křesťanských civilistů. (Vysvětlení, že Turci bučeli na teroristy a snažili se tak dát najevo jejich odsouzení, může věřit jen ten, kdo tomu opravdu úporně věřit chce).

Hovořit o podřadné kultuře, jako to píše Václav Klaus mladší či kdysi napsal Ludvík Vaculík, je projevem namyšlenosti a arogance, která tento vývoj islámu jen dále akceleruje. Nenávist plodí nenávist. (U pánů Klausů, ať už staršího či mladšího mě ovšem nic nepřekvapí). Ta kultura je prostě JINÁ a vyvíjí se pro nás nepochopitelným směrem. Směrem, kterému nerozumíme, a proto v nás vzbuzuje strach. A strach je kapitálem politiků.

Nejstrašnější, co by se mohlo stát, by bylo, že by nejradikálnější z příznivců hnutí Marie le Penové sáhli ke zbraním a začali vraždit muslimy. Samozřejmě, že ne teroristy. Ty nenajdou a navíc jsou tito ozbrojení. Válka se vede v první řadě proti civilnímu obyvatelstvu, které se neumí bránit. Bylo to tak ve středověku, bylo to tak za třicetileté války. Bylo tomu tak ve druhé světové válce atd. atd. Proč tedy ne dnes? A občanská válka je to nejhroznější, co může národ potkat. Francouzi s tím mají bohaté zkušenosti, snad tedy svodům nepodlehnou…

Postavme si ale otázku jinak. U čeho vlastně máme strach? Ze zavedení práva šaría v Česku? Kde žije nula celá nula nula nula procent muslimů? Tím může strašit jen prezident Zeman – a kupodivu má s tím úspěch!!! Bojíme se o život? Teoreticky ano. V čase profesionálních armád je strach, že by do války s džihádistickými fanatiky museli narukovat naši synové, minimální. (Už jen při pomyšlení na takovou možnost člověka mrazí). Pravděpodobnost, že bude člověk zastřelen na koncertu při návštěvě evropské metropole, je sice v porovnání s možností být zabit na frontě zanedbatelná, ale je tady. Což je nový fenomén. Samozřejmě je možné se tomuto nebezpečí vyhnout tím, že zůstaneme sedět doma. Jenže to by znamenalo omezení našich svobod, omezení naší životní kvality. A jsme u kořene věci. Válka vždy znamená pokles životní kvality, pokles blahobytu, válka znamená často propad do bídy. A toto nebezpečí je reálné a právě to v nás probouzí strach.

Vlny uprchlíků ohrožují (v Česku spíše jen teoreticky) ekonomický vývoj země, náklady na zbrojení ve vedení války a na bezpečnostní systémy pohltí části rozpočtu, které by se mohly dát na zvýšení důchodů či na vytvoření pracovních míst. Strach se vloudil do našeho podvědomí, už ani neumíme přesně definovat, čeho se bojíme, ale bojíme se. Raději nepřemýšlíme, čeho vlastně…

Toho dokážou politici skvěle využít. Ať už pan Konvička v Čechách, Marián Kotleba na Slovensku, páni Strache a Kunasek v Rakousku, a samozřejmě prezident Zeman a jeho předchůdce Klaus. Páni, kteří kdysi svou opoziční smlouvou dali podklad k ožebračení a rozkradení země, by se měli vlastně krčit někde v politickém stínu a doufat, že na ně nebude moc vidět. Dělají pravý opak. Tak trochu mi to připadá, jako když ozbrojení zloději přepadnou domácnost a vysvětlují svým obětem, že mají být rádi, že přišli a jsou tam, protože je chtějí jen okrást a kdyby přišli vrahové, kteří by je chtěli zabít, ochrání je. Koneckonců jsou ozbrojení. Samozřejmě je to nesmysl. Kdyby oni vrahové skutečně přišli, budou lupiči první, kdo uteče, bez ohledu na to, že jsou jediní, kdo má zbraň. Je přece potřeba lup odnést do bezpečí a užít si ho.

Slovník pana prezidenta ostatně odpovídá řečem v hospodě čtvrté cenové skupiny. Jeho věty o dětech jako lidských štítech mi doslova vyrazily dech. Možná by mohl požádat rakouského prezidenta Fischera o povolení návštěvy uprchlíků ve Spielfeldu, aby se na ty „živé štíty“ podíval osobně. Samozřejmě to neudělá. Dalším stupňováním jeho rétoriky už může být jen výzva „Střílejte do nich“. Jako by se Zeman snažil postavit do pozice mluvčího evropské extrémní pravice. Samozřejmě to tak není. Jde mu jen o to, aby si získal přízeň „české hospody“ a zvýšil své preference. A tato tendence mu vychází. Ve virtuální volbě prezidenta, kterou organizovala Mladá fronta dnes, by dnes vyhrál už v prvním kole. A na oslavy sedmnáctého listopadu už studenty nepouštějí, protože je tam shromáždění strany pana Konvičky, na němž mluví prezident republiky. I Česko se fašizuje.

Jestliže image České republiky v zahraničí volbou Miloše Zemana prezidentem velmi utrpělo, byla by jeho nová volba úplnou tragédií. Při první volbě se ještě dá argumentovat, že lidé nevěděli přesně, co volí. Při opakované volbě už to neplatí. Češi by se tentokrát nezpochybnitelně přihlásili k jeho politice intolerance, nenávisti a hospodských žvástů.

Ve všech zemích Evropy sílí fašistické tendence, rostou preference stranám, které se netají snahou odstranit liberální demokracii. Hodlají zavádět „přímou lidovou demokracii“ jako pan Strache v Rakousku, či „demokracii sloužící národním zájmům“ jako Viktor Orbán či Jaroslav Kaczynski. Ovšem podobná hnutí jsou v Holandsku, Belgii, Francii a dokonce i v skandinávských zemích Finsku či Švédsku, tedy zemích vyhlášených svou tolerancí. 190 000 islámských žadatelů o azyl je na 9,6 milionů Švédů ovšem přece jen moc. Dostali strach. A jsou stále více ochotni obětovat své občanské svobody za příslib ochrany před nebezpečím, které ani sami nejsou schopni definovat, ale které podvědomě cítí. I oni zapomínají na rozum a volí emoce.

Na hrubý pytel hrubá záplata. Čili na teroristický režim (džihádistickou totalitu Islámského státu) odpovědět stejnou mincí – fašistickým státem západního typu. Diktatura si s jinou diktaturou poradí snadněji než demokracie. To může být pravda, ale jak vysoká bude cena? Trochu jako v knize „1983“ od George Orwella, kde je popisovaná diktatura nahrazena jinou – silnější, která dokáže své obyvatele sledovat a pronásledovat ještě lépe než ta, ve které hlavní postava románu žije. Cesta zpět k demokracii je pak nesmírně těžká až nemožná – a velmi krvavá. Možná krvavější než boj proti džihadistům.

Jak ale překonat strach, který žene hlasy stranám, které chtějí demokratické principy zrušit? Možná by stačilo omezit bezbřehý liberalismus, kterým naše západní společnost už pravdu trpí. Každé i jen teoretické omezení ochrany lidských práv či osobních dat vyvolává hysterickou vlnu odporu. Armády právníků bojují za lidská práva každého zločince, i kdyby nelítostně vraždil či k vraždám nabádal. Politická „corectness“ zakazuje už používat běžná slova, jako „Cikán“ či v němčině dokonce slovo „Fräulein“ čili slečna. Politicky korektní je „Junge Frau“ což je nesmysl, protože toto slovo nevystihne, zda je ona mladá žena vdaná či ne. Ale protože neexistuje slovo „Mänlein“ a když tak jen v pejorativním smyslu, muselo být slovo „slečna“ škrtnuto z německého slovníku. Nemáme opravdu žádné důležitější problémy? V čase, kdy fundamentalističtí blázni vraždí nevinné lidi, diskutujeme o právu homosexuálů na manželství, jako by se jednalo o nejdůležitější problém naší společnosti. Jen proto, že si politici netroufají definovat opravdové problémy a postavit se jim čelem.

Za propagování nacistické ideologie existují tvrdé tresty vězení. Džihádismus je nacismu minimálně rovnocenný. Proč tedy stálé ohledy pro kazatele nenávisti? Zákon, který by trestal projevy náboženské nenávisti stejně jako nenávisti rasové, je nutně potřebný a na spadnutí. A pokud bude přijat, je třeba ho i konsekventně uplatňovat. S nulovou tolerancí. Ať si oni kazatelé nenávisti koupí za saúdské peníze i ty nejlepší právníky, kteří budou hájit jejich „právo na svobodný názor“, které ostatně v Arábii samotné neexistuje. Tam stačí napsat, že křesťan či ateista má jako člověk stejnou hodnotu jako muslim a odsoudí vás k ubití holemi k smrti. Ani oni právníci, ani jejich peníze jim nesmí pomoci k beztrestnosti. Tolerance není jednosměrka, je to projev vzájemnosti. Vzájemné tolerance či úcty. Právě v té věci si ale politici netroufají říct jasné slovo. Bojí se o ropu ze Saúdské Arábie?

Pokud to ovšem nedokážou, prohrají vše. Člověku, který se bojí, nestačí říct „neboj se“. Je třeba mu vysvětlit, proč se bát nemusí. Co se dá udělat pro jeho bezpečí. Ne gesta, ne prázdná slova a minuty ticha, ale činy. Pokud to evropská politická reprezentace nepochopí, bude po Maďarsku a Polsku následovat Rakousko, Francie, pak Holandsko, Švédsko….

A pak už jen zhasnout světlo a říct „Dobrou noc, Evropo.“

Korupce je nepochybně obrovským problémem. Nejen u nás, ale ve většině zemí světa. Korupce se ukazuje jako nejvýznamnější brzda hospodářského vývoje, je to něco, jako železná koule, kterou vleče ekonomika té které země na noze za sebou.Čím je ta koule těžší, tím pomalejší je hospodářský růst.

Má to dva hlavní důvody:

1)      Státní zakázky v zkorumpovaných režimech jsou mnohem dražší. Soutěže o jejich přidělení, pokud k nim vůbec dojde, jsou zmanipulované podle hesla – zakázku dostane ten, kdo nabídne víc. (Oficiálně míň, ale na úplatcích víc) Samozřejmě si vítěz pak ony úplatky započítá do ceny své zakázky – ztrátový být nemůže. Proto je kilometr dálnice v České republice dražší než kilometr v Rakousku, i když se tady stavbaři musí probíjet mnohem obtížnějším terénem. Část peněz tedy skončí v kapsách úředníků. (Jeden hořký vtip říká, že korupce při státních zakázkách je všude, jde jen o její míru. V Rakousku berou úředníci 1%, v Česku 10, na Slovensku 30 a v Rusku 300. Ten údaj z Ruska zřejmě bazíruje na olympiádě v Soči, původně měla stát 9 miliard dolarů, stála ale nakonec 40!). Jsou to peníze, za které by se mohly dát rozjet další projekty a zaměstnat další lidé, kteří by se z příjemců příspěvků v nezaměstnanosti či sociálních dávek stali platiči daní. Vůbec nejhorší pak je, když ti zkorumpovaní vyvezou své peníze za hranice své země. Pokud totiž peníze zůstanou doma, mohou se zde točit a aspoň částečně se přes daň z přidané hodnoty vrátit do státního rozpočtu. Pokud zmizí za hranicemi, jsou definitivně a v celé své výšce ztraceny. A kdo už dnes v globalizovaném světě nechává ilegální peníze doma?

2)      Psychologický efekt je ještě mnohem fatálnější. Obyvatelstvo země, ve které je rozbujelá korupce – zejména ta ve státní správě – se snaží všemi prostředky vyhnout placení daní. Proč by měl slušný občan odvádět své peníze do státní kasy, kde se stejně rozkradou? Morálka placení daní je nepřímo úměrná míře korupce. Nejvyšší morálku v placení daní v Evropě má Dánsko – i když jsou tam daně nejvyšší. Proč?

Korupce ve světě se měří od roku 2004 takzvaným Corruption perceptions index. Můžeme mít sice k tomuto vynálezu Johana hraběte Lamdsdorffa výhrady, jde přece jen o subjektivní měřící metodu, lepší způsob hodnocení ale v současnosti není k dispozici a hodně faktorů nasvědčuje, že je tato měřící metoda schopna monitorovat aspoň v hrubých obrysech zátěž korupce v jednotlivých zemích.

Pro ty, kdo tento index neznají, je to desetibodová stupnice, přičemž 10 znamená, že se v té zemi ještě nikdy nikdo ani v náznaku nesetkal s potřebou dát úplatek, 1 bod znamená, že bez úplatku nedostanete v podstatě ani vodu. (Jestliže Somálsko a severní Korea dosáhly 0,8 bodu, není se co divit, že v těchto zemích zuří hladomor).

Tradičně nejlépe dopadají severské země Dánsko (a jsme u věci placení daní!), Finsko, Švédsko a Norsko (Island, který v roce 2004 byl na třetím místě, poklesl po hospodářské krizi v roce 2008 a státním bankrotu na místo třinácté). K zemím s nejmenší korupční zátěží patří ale i Švýcarsko či Singapur.

České republice patří nelichotivé 53. místo s indexem 5,1, Slováci jsou hned za námi na místě 54. S indexem 5,0. Přičemž hodnota 5,0 se považuje za hranici, kdy se korupce stává kritickou a skutečným společenským i hospodářským problémem.

V hrubých rysech se dá vysledovat vztah mezi chudobou a korupcí, chudé země jsou v průměru korupčnější než země bohaté, touha dostat se k penězům a zajistit si slušný životní standart, či dokonce zbohatnout nelegální cestou je v zemích potýkajících se s chudobou očividně větší. Ale neplatí to obecně. Například země jako Botswana v Jižní Africe, Uruguay či France (někdejší Francouzská Guayana) v jižní Americe jsou chudé a přece jim patří pozice okolo dvacátého místa. Barbados dosáhl dokonce na 17. místo a o blahobytu se v této zemičce mluvit nedá.

Naopak země s vysokým příjmem z nerostných surovin jako je ropa, jsou nepoměrně korupčnější než jiné mnohem chudší země. Například Saúdská Arábie je až za námi na 55. místě s indexem 4,9, tedy pod onou kritickou hranicí pěti bodů. A Kuvajt, jehož občané díky blahobytu země ani nemusí platit daně, je na 63. místě s 4,3 body. O Venezuele ani nehovoříc – tato na ropu nejbohatší země v Jižní Americe je 161. S indexem 1,9!!!

Není to tedy jen chudoba, která je matkou korupce. Hraje zde roli i mnoho dalších faktorů.

Zajímavé je, že nejmenší míru korupce mají země, kde je hlavním náboženstvím křesťanství protestantského typu. Ať už jsou to skandinávské země, ale i Austrálie, Nový Zéland, či Británie, USA, Kanada nebo Švýcarsko či Holandsko. V katolických zemích je situace nepoměrně horší. Itálie (kde hraje ale podstatnou roli i úloha mafie) je na katastrofálním 69. místě s indexem 4,3 (a nemůže se hospodářsky pohnout z místa). Zda zde hraje úlohu zpověď s rozhřešením, můžu jen hádat. Ale protestant si musí každý svůj zlý čin vybavit s Bohem osobně a nikdy si není jistý, zda mu bylo odpuštěno. Jezuité v rámci rekatolizace zavedli dokonce jakýsi tarifní žebříček, jakými projevy lítosti si může katolík vysloužit absoluci (odhlédnouc od poutí do Říma, Jeruzaléma či Santiago de Compostella, což přinášelo po zaplacení určitých poplatků úplné odpustky za spáchané hříchy). Ještě i dnes o hlavních církevních svátcích dostávají věřící, kteří se účastnili mše, odpustky svých hříchů. Možná to svádí k tomu, aby člověk beztrestně hřešil. Když kněz dá rozhřešení, je duše zase čistá a cesta do nebe otevřená. Samozřejmě že to tak není (nebo na to nejsem ochoten věřit), ale zažil jsem dost lidí katolické víry, kteří si to myslí, v to věří, či věřit chtějí. Protože se taková interpretace nabízí. Opakem svatého není hříšník ale svatoušek. A těch je víc než dost.

Významnou roli hraje ale určitě i mentalita obyvatelstva. V kmenové společnosti Arabů či Berberů byl „dar“ náčelníkovi za jeho přízeň naprosto normálním činem. Úplatek je tedy přirozenou součástí života a jak vidíme na Saúdské Arábii či Kuvajtu, nedokáže ho vymýtit ani blahobyt. Turecká nadvláda na Balkánu je cítit dodnes. Všechny země, které byly pod tureckou nadvládou, vedou s korupcí naprosto marný boj. Schopnost dát peníze tomu správnému je výrazem chytrosti, na kterou může být místní občan hrdý. U nás se cítí být ponížen a platí, protože musí nebo si myslí, že musí, v orientu se tím naopak může pochválit a sklidí aplaus.

Tradice se tahají po celá staletí, mentalita se nezmění za jednu generaci, dokonce ani za sto let. Rakousko je na 23. místě a je korupčnější než Německo, i když v jiných ohledech jsou tyto země jako dvojčata. Dokonce i katolické Bavorsko má nižší míru korupce než Rakousko. Ve Vídni obvyklé „schadet nét“ čili „nezaškodí“ je součástí vídeňské kultury.

Politici hrají při budování tohoto faktoru obrovskou roli. Jestliže se ministr financí Rašín po první světové válce rozhodl vyhlásit korupci nelítostný boj, ministr financí z roku 1990 Václav Klaus ji označil a stále ještě označuje za „šikovnost některých lidí“. Takové nastavení má na morálku fatální následky, zejména, když pan Klaus jako prezident dokonce už odsouzené zloděje z moci svého úřadu omilostní. Václav Klaus korupci ideologicky prakticky legalizoval a udělal z ní součást naší ekonomiky, o jejím brzdícím efektu na hospodářský růst buď nevěděl, nebo mu to bylo jedno. Rašín svého času postupoval zdánlivě naivně – jeho „Komise pro prověřování původu majetku“ měla prověřit původ majetku všech občanů tehdejšího Československa. Samozřejmě to byl naprosto nemožný úkol. Jenže pokud se někdo choval příliš nápadně, vystavoval své bohatství na odiv, měl velmi rychle tuto komisi na krku. Výsledkem bylo, že se bohatí snažili navenek vystupovat skromně a nenápadně, nevystavovali své (často ilegálne) získané bohatství na odiv a na morálku tehdejšího Československa to mělo blahodárný efekt – ne nadarmo bylo Československo v meziválečném období po Německu druhou nejsilnější evropskou ekonomikou.

A samozřejmě rozhodující roli hraje i úloha státu. Čím víc zasahuje stát do života občanů a čím mocnější je státní administrativa, tím vyšší je míra korupce. Je-li úředník všemocný a nekontrolovatelný, samozřejmě to svádí k tomu, aby svou pozici využil k vlastnímu obohacení. Totalitní systémy jsou všeobecně mnohem korupčnější než demokratické země. Neplatí to obecně, například Chile – nijak bohaté – je na chvályhodném 21. místě s indexem 7,3 – díky diktatuře generála Pinocheta, kterému se podařilo do té doby všudypřítomnou korupci drakonickými tresty vymýtit. V podstatě je ale korupce nedílnou součástí mocenského systému diktátorských režimů – korupce totiž posiluje poslušnost. Úředník musí být zkorumpovaný, protože pak je vydíratelný i odstranitelný podle potřeby, pokud by nebyl dostatečně loajální. V Číně se údajně správcem provincie může stát jen dostatečně zkorumpovaný úředník – aby ho mohli za onu korupci popravit, kdyby na jeho místo dostal zálusk někdo mocnější či významnější.

Představa, že komunistický režim nebyl korupční, je naivní. Samozřejmě byl, jen se neuplácelo penězi, protože ty hrály podřadnou roli. Protože jen málokdo mohl cestovat do ciziny, neměl velké sumy peněz ani jak vydat. Podplácelo se nedostatkovým zbožím, výhodami, či například i oněmi devizovými přísliby a k řezníkovi se pro vybrané výrobky chodilo zadním vchodem. Jen zdánlivým paradoxem bylo, že například kvalitní „spišské párky“ byly podstatně levnější než nechutné párky „dietní“. Jen nebyly dostupné pro každého. Všechny postkomunistické země za sebou táhnou dědictví svých totalitních režimů a jedním z těchto prvků je i korupce. Nejlépe v potlačování korupce si vede Polsko, které je na slibném 35. místě s indexem 6,1. To je podle hospodářských analýz i důvodem, proč má právě Polsko z postkomunistických zemí nejvyšší hospodářský růst a nejlepší dynamiku vývoje. Paradoxem je, že občané to nedokážou ocenit. Vládu PO, která měla na tomto vývoji za posledních osm let největší zásluhy, vyměnili za populismus Jaroslava Kaczynského. Je tedy otázkou, zda se energie vynaložená do potlačování korupce, politicky vyplatí. Hospodářsky ano, ale na druhé straně je tu spousta frustrovaných úředníků, kterým vláda brání dostat se ke svému úplatku a ti dokážou hovořit (zejména před volbami) hodně hlasitě. A navíc, boj proti korupci může být úspěšný, ale vždy jen relativně. Korupci můžete potlačit ale ne vymýtit a relativní úspěchy se špatně měří. Prostý polský volič neví, že za Krkonošemi a Tatrami je situace mnohem horší než u něj doma.

Nicméně, pokud se kterákoliv společnost chce začít pozitivně vyvíjet, je jejím prvotním úkolem boj proti korupci. Pokud k němu je politická vůle.

Jenže tu vůli v české politice postrádám. Samozřejmě se proti ní brání i skupiny, které by o svůj vedlejší příjem přišly. V Rakousku je například systém zdravotního připojištění. Za to, že si měsíčně platím u privátní pojišťovny určitou sumu, mám nárok na volbu lékaře či nemocnice, ve které se chci nechat léčit. Samozřejmě, že se tak dostanu dříve k potřebnému (bohužel často i k nepotřebnému) zákroku, i když to politici popírají, mají připojištění pacienti určité výhody. Protože ona privátní pojišťovna zaplatí nemocnici, ve které pojištěnec ležel určitou sumu, která se pak rozdělí podle daného klíče mezi VŠECHNY tam pracující lékaře. Na Slovensku, zejména v Bratislavě, (o situaci v Čechách a na Moravě nejsem dostatečně informován) musíte uplácet jednoho konkrétního lékaře. Jak v Rakousku, tak v Česku tedy existuje „dvoutřídní medicína“ (i když to vlády v obou zemích vehementně popírají). Jen v Rakousku běží na legální, v Čechách a na Slovensku na ilegální bázi. Ono rakouské připojištění je účinné protikorupční opatření. V Čechách je politicky neprůchodné. Proč asi?

Nechápu například úporný boj českých politiků proti elektronickým pokladnám. Ty jsou v celé Evropě samozřejmostí (s výjimkou Řecka a Česka). V Itálii dostanete elektronický doklad i na kávu za 90 centů – a musíte ho mít u sebe i po opuštění baru či restaurace pro případ kontroly daňového úřadu. V Čechách snaha o jejich zavedení budí křik a odpor – kolik malých hospod a lékáren by zaniklo! To znamená jinými slovy, že tyto hospody a lékárny přežívají jen díky černé ekonomice a neplacení daní. Mí čtenáři vědí, že jsem vždycky podporoval knížete Schwarzenberga, protože ho považuji za slušného člověka. Tentokrát musím ale jeho strategii odporovat. Jak chce osvobodit od elektronických pokladen malé provozy? Podle jakého klíče – podle nějakého ODHADNUTÉHO obratu? Kdo odhadne ten obrat? Ten vykázaný bude přece odpovídat právě oné černé ekonomice. A úředníci, kteří budou potvrzovat, že daný provoz se vyskytuje pod onou zákonem určenou hranicí obratu, se určitě už nemůžou dočkat. Bez úplatku to určitě nepůjde! Elektronické pokladny by přinesly přehled o OPRAVDOVÉM obratu, o němž by žádný úředník nemohl rozhodovat. Byl by pak tak nepřekonatelný problém, provozům do určité výšky obratu vyplatit daň s přidané hodnoty zpět – úplně nebo částečně a pak od určité výšky vůbec? Byl by to transparentní systém.

Jenže právě transparenci se společnosti, kde se korupce stala nedílnou součástí každodenního života, brání nejvíc. Pokud Andrej Babiš nedokáže prosadit ani tento minimální program, může svou politickou misi označit za neúspěšnou a ukončit ji. Pokud chce posunout českou společnost někam dál, musí potlačit černou ekonomiku. A s ní černé – jinými slovy špinavé – peníze. I když na jejich existenci bývalý český prezident Václav nevěří. Ony tu jsou a působí jako písek v motorových převodech.

Tak už to zase začalo. Po dvou týdnech, které jsem strávil v Česku a na Slovensku, kdy jsem mohl normálně vždy jen jednou sdělit,, co jsem chtěl a nemusel to pokaždé opakovat, jsem se vrátil do reality. A současně si uvědomil, jaká je to pohoda, když vám lidé rozumějí.

Zřejmě bude problém i u mě. Samozřejmě že mi v němčině zůstal cizí přízvuk, i když mí známí tvrdí, že zcela nepatrný. Nepatrný je ale zřejmě pro lidi, kteří mě znají, kteří jsou i vzdělaní a dobře slyší. Když jsem krátce před mou dovolenou dělal vizitu na oddělení a mohl si popovídat z 67 pacientů se třemi, naprosto mě to zlomilo a naplnilo zoufalstvím. V podstatě je pět možností, proč pacienti na mé otázky nereagují, či na mé vysvětlování reagují naprosto neadekvátně.

1)      Jsou hloupí. U našich početných alkoholiků žádný výjimečný fenomén. Tito lidé hovoří pouze dialektem a nerozumí ani zprávám v televizi, protože se tam mluví spisovně. Pro mou útěchu  – profesorovi Olschewskému, na klinice v Grazu, který pochází z německého Hessenu, se daří stejně jako mně.

2)      Jsou dementní. Velká část naší klientely, vlastně tato část stále narůstá.

3)      Jsou psychicky nemocní. Schizofrenici a lidé s jinými duševními chorobami jsou mezi našimi pacienty samozřejmě zastoupení nadproporcionálně, protože trpí častěji tělesnými chorobami.

4)      Neumí německy. Stále rostoucí skupina lidí, kteří někdy žijí v Rakousku i dvacet třicet let a neumí ani slovo německy. Protože to zatím nepotřebovali nebo jim v tom bránil manžel. Samozřejmě teď přibývají sezónní pracovníci z Maďarska, Rumunska či Slovinska a jejich rodinní příslušníci.

5)      Neslyší. Samozřejmě tato skupina je mimořádně velká. Jsou to přece jen převážně staří lidé, naslouchací přístroje buď nemají, nebo s nimi neumí zacházet nebo se jim vybila baterie, nebo ten přístroj nechali doma. A právě u těch může i „údajně nepatrný“ akcent vyvolat fenomén, že nerozumí. A pravidlem poté, co COKOLIV řeknu je prázdný pohled a po chvíli klasická otázka: „Biiittee?“ Už dávno se mi nestalo, že bych nemusel svou větu opakovat. Je to vyčerpávající.

Nicméně magistra dnes v lékárně nedoslýchavá nebyla. Nepůsobila ani schizofrenicky ani dementně, a protože vystudovala vysokou školu, neměla by být úplně hloupá. Nicméně mě i kontakt s ní vrátil do depresivní reality.

„Prosil bych si Balmandol,“ řekl jsem jí.

Přišlo ono známé: „Bitte?“

Po oněch dvou týdnech dovolené mě to překvapilo. Pochopil jsem, že to bude opět jednou zlé a zopakoval jsem svou prosbu. „Balmandol.“

„Balmandöl?“ ujistila se.

„Ne, Balmandol,“ opravil jsem ji. Snažil jsem se opravdu vyslovovat pomalu a zřetelně naše normální české „o“.

„Vždyť rozumím,“ zavrčela nevrle. „Balmandöl.“ Zírala do počítače a pak řekla. „Nic takového není na trhu.“

Nenechal jsem se odbýt. „Je.“ Řekl jsem jí. „Mám ho doma a pravidelně ho u vás kupuji. Je to koupací olej (Badeöl),“ vysvětlil jsem.

„Tak už ho asi stáhli z trhu,“ mínila ona.

„Nestáhli,“ nedal jsem se vyhodit. „Balmandol Badeöl“ zopakoval jsem a dal si záležet, abych „o“ a „ö“ vyslovil rozdílně.

„Jak jste to říkal?“ znejistěla.

„Balmandol Badeöl,“ zopakoval jsem, abych potlačil nutkání ji zabít.

Znova zírala do počítače. „Ach ano Balmandol,“ vyslovila tentokrát z mého hlediska správně. „To je mandlový koupací olej.“

„Ano,“ potvrdil jsem. „Ten právě chci.“

„Ten nemáme,“ řekla. Když jsem odcházel, slyšel jsem ještě ve dveřích lékárny, jak za mnou volá. „Ale můžeme vám ho objednat.“ Nevrátil jsem se. Pochopil jsem, že už je zase zle. Šel jsem se domů připravit na mou první vizitu po dovolené a na ono „Biiitee?“ Budu na to potřebovat pevné nervy a ty nějak nemám. Ani po dovolené.

Když se mě ptají, kde jsem doma, říkám, že momentálně v Gössendorfu. Domov podle mé teorie netvoří domy, ale lidé, které máme rádi. Jenže i lidé, kteří vám rozumí…