14. července je památný den. V ten den roku 1789 padla Bastila, o rok později zemřel ve stejný den v místě mého rodiště Novém Jičíně slavný generál Gedeon Laudon. V roce 1939 se onoho čtrnáctého července narodil Karel Gott a v roce 2018 se oženil můj syn.

               Je třeba jít ještě dál do minulosti, abychom zjistili, že Bastilou to nezačalo, v ten den v roce 1420, tedy přesně před šesti sty lety došlo k historicky významné bitvě na Vítkově, která se stala jakýmsi symbolem českého vojenství a víceméně i české státnosti. Ne nadarmo stojí dnes na místě, kde se odehrála, Národní památník s muzeem armádní historie. A před ním monumentální socha nejslavnějšího českého vojevůdce, odhalená 14,července 1950 u příležitosti 530 letého výročí oné vojenské srážky.

               Je s podivem, jak mohla tato šarvátka, v níž zahynulo podle střízlivých odhadů okolo 150 lidí, zaujmout v historii českého národa tak klíčovou pozici.

               Samozřejmě ji zvýhodňuje, že se odehrála v blízkosti Prahy. Tím pádem je to místo dobře přístupné a může se stát poutním místem. Druhou – o hodně větší – bitvu u Prahy o dvě stě let později Češi prohráli a prohrané bitvy dokážou slavit jen balkánské národy se sklonem k masochismu jak například Srbové Kosovo Pole. Budovat památník na Bílé Hoře nikoho nenapadlo, ten, co tam stojí, je tak miniaturní, že se dá lehce přehlédnout. Žižka na hoře Vítkově určitě ne.

               Jenž Vítkov si svou slávu zaslouží. Nejde o to, kolik nepřátel na svazích kopce zahynulo, ale poprvé tu prohráli obrnění rytíři svůj boj proti prostému lidu. Tedy nebylo to poprvé, měli za sebou už blamáž od Sudoměře, jenže tentokrát to byl sám dědic českého trůnu uherský a římský král Zikmund, který se zde blamoval. Ta situace si určitě zaslouží podrobnější vysvětlení.

               Jak víme, husitská revoluce začala defenestrací konšelů Nového města Pražského (tedy na dnešním Karlově náměstí) 30. července 1419. 16. srpna zemřel na následky rozrušení z této události český král Václav IV. (Zřejmě u něho došlo k dissekci aorty, tedy hlavní tepny, tedy o chorobu v té době nepřežitelnou, která je i dnes zatížená vysokou úmrtností). Protože Václav zemřel bezdětný, stal se dědicem českého trůnu jeho mladší bratr Zikmund, tehdy 51 letý a už král Uherský a Německý neboli Římský. Zkušený a schopný politik, ověnčený právě čerstvými vavříny z koncilu z Kostnice, kde se mu podařilo sjednotit církev, kdy dosáhl odvolání nebo rezignace třech tehdejších papežů a volbu nového – Martina V. Ani Zikmund ovšem neměl mužského potomka, z manželství s Barbarou z Celje měl pouze dceru Alžbětu, narozenou 1409, v této době tedy desetiletou.

               Zikmund sice slavil na koncilu v Kostnici své největší politické úspěchy, jeho triumf měl ale hořkou příchuť. Tou byla poprava Jana Husa, kterého na koncil pozval (zřejmě aby ho ideologicky v boji proti papežům podpořil), ale pak obětoval a nechal padnout. Osudnou se mu stala věta, týkající se Husa, kterou pronesl v nestřeženém okamžiku, kdy nevěděl, že ho slyší i přítomní Češi: „Jeden jediný z bludů, které mu tu byly dokázány, by stačil na to, aby byl odsouzen. Nebude-li chtít tyto bludy odvolat, ať je upálen nebo s ním naložte podle svých práv, jak uznáte za vhodné. A pamatujte si, že cokoliv by vám slíbil, že chce odvolat nebo že by i odvolal, nevěřte mu.“

               I když Zikmund nebyl z Husovy popravy osobně nadšen a dlouho se snažil mistra Jana dokonce chránit, od tohoto okamžiku byl pro zastánce Jana Husa zrádnou liškou zrzavou a vrahem jejich milovaného mistra. Zatímco tedy česká šlechta ve své naprosté většině Zikmundovy dědické nároky na český trůn uznala (a stejně tak učinila i většina českých měst – koncem roku 1419 v Brně oficiálně i Praha), husité, jak je nazývali jejich nepřátelé, (oni sami se nazývali božími bojovníky), se s ním nehodlali v žádném případě smířit. A právě oni ovládali od 30. července 1419 hlavní město.              

Zikmund vzniklou situaci považoval stále ještě jen za lapálii. Ovšem aby dal tažení proti pražským vzbouřencům punc svaté války, vymohl si na papeži Martinovi V., který vděčil za své zvolení v Kostnici jemu, vyhlásit 1. března 1420 křížovou výpravu do Čech „proti viklefistům a husitům.“ Tady se objevuje termín „Husita“ ovšem v pejorativním významu shodném se slovem kacíř. Papež slíbil, jak bylo tehdy obvyklé, úplné odpustky všem účastníkům výpravy, jakož i těm, kteří pošlou někoho místo sebe, tedy budou vojáky financovat. Takové křížové výpravy proti kacířům nebyly nic neobvyklého, nejvíc se do dějin zapsaly křížové výpravy proti valdenským 1209 – 1229 do Jižní Francie, v roce 1340 svolal proti Valdenským na žádost pánů z Hradce křížovou výpravu papež Benedikt XII. i do Čech.  Tyto křížové výpravy se vyznačovaly nesmírnou brutalitou při stíhání takzvaných kacířů, nikdy ale nedošlo ke skutečným bojům. Takový průběh očekával i Zikmund. Byl si jistý, že tváří v tvář desetitisícům křižáků se vzbouřenci podrobí a přijmou jeho rozsudek.

               Ne náhodou svolal Zikmund křížovou výpravu do Vratislavi. V roce 1418 zde došlo k povstání cechů proti patricijům včetně defenestrace, při které bylo zabito sedm konšelů. (Praha tedy Wroclaw o rok později jen napodobovala). Zikmund nechal popravit 27 vůdců vzpoury a dal tak Pražanům najevo, co by je mohlo čekat. Zda to bylo skutečně rozumné, o tom se dá pochybovat, musíme si ale uvědomit, že Zikmund se skutečným ozbrojeným odporem nepočítal a ani počítat nemohl.

               Ve středověku bylo něco takového jako boj sedláků proti šlechticům nemyslitelné. Podle středověkého myšlení, odvolávajícího se na boží pořádek, se lid dělil na tři části. Na lid bojující, tedy šlechtu, lid se modlící, tedy kněze a mnichy a lid pracující, sedláky a měšťany. Že by se sedláci či měšťané mohli ozbrojit, bylo stejně nepravděpodobné, jako že by šlechtic tahal pluh. Tento „Boží řád“ považovali všichni věřící lidé za nenapadnutelný a měšťané či sedláci neuměli se zbraněmi ani zacházet – výcvik ve zbrani vyžadoval několik let intenzivního tréninku. Právě proto se Jan Žižka ani nesnažil své bojovníky vycvičit v boji s běžnými zbraněmi, jakými byly meče nebo kopí, ale nechal je bojovat se selskými nástroji upravenými na zbraně, jako byly cepy, vidle či kosy – s těmi sedláci zacházet uměli. Když tyto improvizované zbraně doplnil ještě děly (píšťalami) a svým bojovníkům vnutil něco do té doby naprosto neznámého, totiž kázeň, vznikl zcela nový typ armády, který se měl ukázat jako nepřemožitelný. To ovšem nemohl Zikmund ve Vratislavi tušit. Zprávy o šarvátkách jakoo té u Sudoměře, kde se Husité dokázali ozbrojeným rytířům postavit úspěšně na odpor, doléhaly jen zdálky a nikdo je nebral vážně.

               V dubnu překročil Zikmund českou hranici, 3. května se vzdal Hradec Králové, poté král obsadil i Kutnou Horu, a 7. května vydal králi purkrabí Čeněk z Vartenberka Pražský hrad. Vše tedy ze Zikmundova pohledu běželo jako na drátku a tak když do Kutné Hory dorazila delegace Pražanů, snažících vyjednat kapitulaci a amnestii pro povstalce (samozřejmě pro patricije a konšely, pár hlav radikálů by po dohodě mezi pražskou radnicí a králem padlo), stanovil Zikmund podmínky, které byly naprosto nepřijatelné. Praha pochopila, že jí nezbývá než bojovat, ať chce nebo nechce. Nechtěla, ale musela.

               Po návratu delegace z Kutné hory následovalo bouřlivé společné zasedání pražských měst. Praha nebyla v té době jedno město ale tři – Staré Město, Nové Město a Malá Strana měly své radnice i samosprávu a v postoji vůči nadcházejícímu boji nebyly zdaleka jednotné. Radikálové ovládali Nové Město, Staré Město se víceméně přidalo, protože nemělo jinou volbu. Malá Strana byla vždy poněkud jiná, už proto, že byla od ostatních pražských měst oddělena Vltavou, nicméně teď se přidala k odboji.

               Do města byly pozvány ozbrojené posily z venkova. 20 května dorazili Táboriti a 23. května bojovníci ze Žatecka, Lounska a ze Slaného. Město zvolilo 12 hejtmanů, kteří měli velet obraně, vyhnalo z města všechny „nepřátele kalicha“, tedy hlavně německé patricije ze Starého města, jejichž majetku se zmocnili měšťané čeští (jakási árizace naruby) a začalo shromažďovat zásoby pro případ obléhání. Pokus o dobytí Pražského hradu nevyšel, Pražané se tedy stáhli za hradby a vyčkávali, až se 30. června před městem objevilo křížové vojsko.  

               Král Zikmund už musel být v té době poněkud znepokojen. Jednak ztratil Hradec Králové, který znovu ovládli povstalci, jednak se jeho spojenci Oldřichovi z Rožmberka nepodařilo dobýt Tábor, obléhatelé tam utrpěli hanebnou porážku. I boje o Pražský hrad a Žižkovo tažení na Prahu, kdy se jeho ozbrojenci ukázali být královu vojsku minimálně rovnocenní, musel vnímat jako varování. Začínal zřejmě tušit, že to nebude zas až tak snadné.

               Křižáky přivítaly zavřené městské brány, což byl dost velký problém. Středověká vojenská strategie měla nemalé protíže s dobýváním opevněných míst. K dobytí města by byla potřebná stavba obléhacích věží, po kterých by se obléhatelé mohli dostat na hradby, nebo budování podkopů pod hradbami, které se pak po zapálení podpěr v podkopech zřítily. Dělostřelbu k dobytí opevněného města dokázal účinné použít až sultán Mehmed v roce 1453 při obléhání Cařihradu, v roce 1420 nebyla děla s podobnou ničivou silou k dispozici, první použití dělostřelectva v boji je doloženo v bitvě u Grünwaldu (nebo Tannenbergu) v roce 1410, ovšem bez jakéhokoliv pozitivního účinku. Horníky z Kutné Hory na budování podkopů sice Zikmund původně ve svém vojsku měl, ale během dlouhého čekání na křížové vojsko je poslal zas domů. Na zdlouhavé obléhání vzpurného města neměl prostě čas ani peníze.

               V okamžiku, kdy nebyli Pražané ochotni padnout před masami rytířů na kolena, měl Zikmund nemalý problém. Protože dorazil s jízdními rytíři, ale bez patřičného technického vybavení pro stavbu obléhacích věží či budování podkopů, bylo zřejmé, že je přímý útok na město odsouzen k neúspěchu.  Problémem byla i velikost jeho vojska, které někteří historici odhadovali až na 100 000 mužů (Petr Čornej odhaduje střízlivě 30 000). Organizovat a hlavně zabezpečit takovou masu mužů bylo logisticky v této době prakticky nemožné, to dokázal až o dvě stě let později Valdštejn – a vysloužil si tím pověst vojenského génia.  Jenže novému papeži se chtěli zalíbit všichni a tak zde byli křižáci snad ze všech zemí Evropy, od Angličanů a Francouzů a Španělů, přes Němce až po Chorvaty, Poláky a králi věrné Moravany a Čechy. Podle Františka Palackého se ve vojsku nacházeli všichni němečtí kurfiřtové kromě kurfiřta saského, rakouský vévoda Albrecht i štýrský Arnošt, zvaný Železný, tři bavorští vévodové a celkem 43 knížat a hrabat. Samozřejmě nemohl chybět papežský legát, byl zde i patriarcha Aquilejský a řada biskupů a jiných duchovních osob. Na první pohled je zřejmé, že se tak obrovskému a různorodému vojsku prostě nedalo velet, je otázka, nakolik tato ochota následovat papežovo volání po vyhubení kacířů Zikmunda potěšila. Méně by bylo určitě více.

               Možná tato skutečnost vysvětluje podivnou nečinnost vojska následujících čtrnáct dní.  Možná král čekal, že se obléhaní pobijí mezi sebou, zřejmě věděl, že mezi puritánskými Tábority a bohatými Pražany panují neshody, které nepřerostly v boje jen díky křižácké hrozbě před hradbami.  Čtrnáct dní ležela tato obrovská armáda nečinně před městem a čekala na zázrak, musela být živena a každým dnem hrozilo vypuknutí epidemie, protože toalety samozřejmě neexistovaly. Zikmund měl ostatně s takovým osudem obléhatelů už svou zkušenost, skoro zemřel na úplavici v roce 1404 při obléhání Znojma. Tehdy přežil nejen průjem, ale i léčbu svého lékaře, který ho na dvacet čtyři hodin pověsil za nohy hlavou dolů (z pohledu tehdejší medicíny logické opatření k zastavení průjmu), jeho přítel, rakouský vévoda Albrecht IV., toto štěstí neměl a zemřel. Teď Zikmunda k Praze doprovázel Albrechtův stejnojmenný syn Zikmundův nejvěrnější spojenec, budoucí zeť a následník na českém trůně. Až do dvanáctého července se v podstatě nic nedělo, domyslíme-li si diplomatické hrátky. Papežský legát 6. července ve svém spise nesmlouvavě odsoudil české kacíře a ti zase 10. července nabídli dopisem spojenectví odvěkému Zikmundovu nepříteli – Benátkám. Zikmunda brzdilo v aktivitě i to, že si sice přál kapitulaci Prahy, ne ale její násilné dobytí a vydrancování křižáckým vojskem. Čeští a moravští pánové, tvořící podstatnou část jeho vojska taky nebyli z této alternativy nijak nadšení a radili k vyjednávání a diplomatickému nátlaku. Čili se ve skutečnosti kromě demonstrativního upalování zajatců oběma stranami nedělo nic.

Šlo o to, zda dokážou obléhatelé vyhladovět lidi ve městě, nebo budou vyhladověni naopak oni. Jelikož měli Pražené dost času se na obléhání připravit a navozili do města dostatek zásob, hrozila tato varianta spíše obléhatelům. Jediné, co bylo pro Zikmunda pozitivní, bylo držení dvou pevností – Pražského hradu a Vyšehradu. Na to, aby zlomil povstalce ve městě, potřeboval ale král nějaký čin – nějaké vítězství se symbolickou ale i praktickou hodnotou, tedy něco, co by obléhaným nahnalo strach a přinutilo je jednat o kapitulaci.

               K tomu se nabízel právě Vítkov. Kopec na východě od města za Špitálským polem, okolo něhož vedly cesty do Prahy. Kdyby křižáci obsadili i tuto výšinu, bylo by jejich postavení skutečně strach nahánějící – i když v podstatě o nic lepší než předtím. Ale Zikmund stále počítal s tím, že se Pražané na opravdový odpor nezmůžou a že jim postačí nahnat dost strachu. Císařské standarty vlající na Vítkově by mohly takový psychologický faktor představovat. Po šarvátkách u Kartouského kláštera 12. července a na Špitálském poli 13. července připravil Zikmund tedy na 14. července rozhodující útok na město. Zda měl útok na Saský dům na Malé straně od pražského hradu a útok na Nové město z Vyšehradu jen odvést pozornost obránců nebo mělo jít skutečně o ´generální útok na město, není zcela jisté. Nicméně tyto akce nepřinesly žádný efekt, jedinou významnou akcí toho dne se stal boj o strategickou výšinu na východ od města – o Vítkov.

               Útok na horu Vítkov se tedy dá z pohledu Zikmunda chápat jako akt zoufalství. Byl to boj o naději, v podstatě si římský král, zaskočený odporem „městské chátry“ nevěděl rady.

               Že Jan Žižka dokázal číst královy myšlenky a přesně odhadl jeho plán, hovoří o genialitě husitského hejtmana. Mnoho času na vybudování opevnění ovšem neměl, nakonec jeho lidé dokázali postavit na úzkém hřebeni jen několik srubů a tři mělké příkopy. Bylo to lepší než nic, ale ne o mnoho víc než nic. Jak mohlo 29 bojovníků vzdorovat několika tisícům míšeňských jezdců, je dnes těžko představitelné, ovšem na úzkém hřebeni hory se mohlo vedle sebe postavit jen několik mužů a tak bylo množství útočníků spíš kontraproduktivní, ti zadní se tlačili na přední, zadržované statečnou obranou Jana Žižky a jeho společníků a na kopci vznikal spíš zmatek. Opět jednou by bylo méně více. Pověst praví, že Zikmund ztratil kontrolu nad vedením bitvy díky dnavému záchvatu, kdy ho „řvoucího bolestí odnesli do stanu“, historické prameny ale tuto epizodu nepotvrzují. Ovšem i kdyby Zikmund chtěl skutečně bitvě velet, jak to měl asi udělat? Jak se jednou středověké vojsko dalo do pohybu, nebylo síly, která by ho dokázala nějakým způsobem ovládat. Boj se změnil na nespočetné množství osobních soubojů a bitva končila proražením nepřátelských řad. Což bylo na Vítkově těžko realizovatelné.

               Rozhodující pro průběh bitvy byl výpad Pražanů, kteří vyšli z Horské brány, vylezli po jižním svahu hory a vpadli Míšňanům do boku.  Je neuvěřitelné, že na zlom v bitvě stačilo padesát !!!! cepníků, následujících kněze s hostií v rukou. Jenže už i tak dost zmatené vojsko na úzkém horském hřebeni propadlo zcela panice a dalo se na útěk. Možná víc jich zahynulo pádem z kopce (uklouzne-li z takového svahu kůň, má rytíř v plné zbroji při pádu z jeho hřbetu malou šanci, že by takový pád přežil nezraněn) než zbraněmi útočníků, nicméně celý útok skončil fiaskem – smrtelně byl zraněn i velitel útočící jednotky Heinrich z Isenburgu.

               Křižácké vojsko se už na nový útok na Prahu nezmohlo. Zikmund ztratil taky chuť na další ponížení a začal dělat to, co uměl vždy nejlépe, vyjednávat. Byl zvyklý na to, že ve vojenských konfliktech skoro vždy prohrával, ale v následujících vyjednáváních nakonec obvykle dosáhl toho, co chtěl. Tentokrát ale padla kosa na kámen. Hlavní problém byl totiž ideologický, tedy takový, který pragmatického Zikmunda vůbec, ale vůbec nezajímal a kterému zřejmě ani tak úplně nerozuměl. Z císařské strany vedli jednání patriarcha aquilejský Ludvík a trogirský biskup Šimon z Dubrovníka, na druhé straně zástupci Pražanů i Táboritů (kteří sami nebyli v radikálnosti svých požadavků jednotní. Nicméně trvali na svých požadavcích zformulovaných do čtyř artikulů, přičemž pro královskou stranu byl naprosto nepřijatelný především požadavek vyvlastnění církve, na němž ovšem husité neoblomně trvali.

               Protože za těchto okolností bylo zřejmé, že k dohodě nedojde, nechal se Zikmund ještě narychlo 28. července ve svatovítské katedrále na Pražském hradě, který měl ještě stále pod kontrolou, korunovat pražským arcibiskupem Kunrátem českým králem. Na zaplacení žoldu dal vyrabovat svatováclavský poklad, ale ani to nestačilo na uspokojení požadavků vojska, které dva dny nato 30. července ukončilo obléhání Prahy a odtáhlo domů, podle Františka Palackého křižáci: „láli Zikmundovi hlasitě a hanebně co kacířův prý ošemetnému příteli.“

               Měli štěstí, úplavice ve vojsku ještě nepropukla.

               Fiasko výpravy mělo jeden rozhodující význam, král musel začít brát své protivníky vážně. Ukázali totiž schopnost bojovat, schopnost, která platila ve středověku nejvýše. V nejbližší budoucnosti se měla tato vojenská moc zorganizovat do neporazitelné armády „Božích bojovníků“. Neporazitelné hlavně díky v té době neznámé bojové morálce, pořádku a defenzivní taktice, která středověký fenomén nedobytných městských hradeb převedla v podobě vozové hradby do polních bitev.

               Vítkov, přejmenovaný na počest statečného vojevůdce už před rokem 1427 na Žižkov, je tedy skutečně symbolem vzniku českého vojenství. Na dalších sto let ovlivnilo husitské vojenství taktiku v bojích po celé Evropě, husitští vojevůdci byli žádanými a dobře placenými experty. Ať už to byl Jan Jiskra z Brandýsa, Čapek ze Sán nebo Jan Holub, abychom jmenovali jen ty nejznámější. Služby českých bojovníků využíval v budoucnosti nejen sám císař Zikmund, ale i Ján Hunyady nebo Friedrich III v Rakousku.

               Teprve další vývoj střelných zbraní přinesl změny ve vojenské taktice o sto let později, kdy musel rakouský a burgundský vévoda Maxmilián, budoucí císař Maxmilián I. bojovat proti francouzské přesile o své burgundské dědictví.               

Někdy nejde o velikost bitvy, ale o její význam. Ten památník na Vítkově stojí zřejmě právem.

               Tu přezdívku jsem si nevymyslel já, tak nazval nejvýznamnějšího papeže 20. století italský dramatik a scénárista Diego Fabbri. Karol Wojtyla stál vždy v centru pozornosti žurnalistů i umělců, ostatně už v roce 1981 o něm natočil životopisný film „Z daleké země“ polský režisér Krzystof Zanussi. Možná by byl Karol Wojtyla jakožto vyučený herec nejraději sám hrál v tomto filmu hlavní roli, jak se domnívá spisovatel Claudio Rendina, v tomto čase to byla ale již nerealizovatelné – 16. října 1978 se totiž stal 264. papežem a 22. října stejného roku byl intronizován pod jménem Jan Pavel II.

                Jeho volba byla hodně překvapivá, když se objevil na balkóně katedrály Svatého Petra, zíraly přítomné davy na naprosto neznámou postavu a trvalo chvíli, než se zmohly na nadšený povinný jásot. Stal se tak prvním slovanským papežem v historii a po dlouhých 456 letech zase jednou neitalským papežem (posledním takovým se stal v lednu 1522 Hadrián VI.)

               K takovým mimořádným událostem dochází většinou za mimořádných okolností a i volba Wojtyly nebyla výjimkou. Jeho předchůdce, Albino Luciani, vykonával svůj pontifikát pod jménem Jan Pavel I. pouhých 33 dní, než byl nalezen mrtvý v posteli. Právě v té době vrcholila aféra okolo Vatikánské banky a jejího ředitele Paula Marcinkuse – což Maria Puza inspirovalo k zápletce třetího pokračování jeho románu „Kmotr“. Zda byl Jan Pavel I. zavražděn, protože odmítal podpis na smlouvách, v nichž se praly špinavé peníze z kokainových obchodů, nebo skutečně zemřel na infarkt, jak zní oficiální zpráva, se už nikdy nedozvíme.

               Volba „cizince“, tedy někoho stojícího mimo vatikánské struktury, který se v té tajuplné a smrtelné síti nemohl vyznat, byla v zájmu Marcinkuse a jeho lidí, ale i mafie. A v tom se nezklamali. Jan Pavel II. se opravdu o tyto problémy nestaral – měl zcela jiné priority. Rozhodl se misionovat svět a obrátit ho na pravou cestu.

               V katolické církvi spolu zápasily už po celá desetiletí proudy konzervativní, reformní a střední (takzvaní montiniáni). Papežové se víceméně střídali podle těchto proudů, po konzervativním Piovi XII., přišel reformní Jan XXIII., pak konzervativní Pavel VI. a nyní reformní Jan Pavel I. Jan Pavel II. byl zástupcem nejkonzervativnějšího křídla tehdejšího kardinálského sboru. K jeho volbě rozhodujícím způsobem přispělo hnutí „Opus Dei“, které mělo ve sboru několik zástupců a bylo v prosazování svých zájmů nejdůslednější. Jan Pavel II. s tímto extrémně konzervativním hnutím udržoval těsné kontakty a na jeho zásluhy nezapomněl.  Zakladatel hnutí José María Escrina de Balaguer byl Janem Pavlem II. po zjištění jeho „hrdinských ctností“ vyhlášen 17. 5. 1992 za blahoslaveného a 6. 10. 2002 dokonce za svatého. Nijak v tom nevadilo problematické působení tohoto svatého během Frankova režimu ve Španělsku, jehož byl spolehlivou a ochotnou oporou. Escriva znal Franka osobně, vícekrát se s ním setkal a v roce 1968 obdržel dokonce šlechtický titul markýze de Peralta, kterého se vzdal až po masivní veřejné kritice v roce 1972 ve prospěch svého bratra. Svatý Jan Kapistránský dává pozdravovat! I ředitel papežovy kanceláře, čili jeho mluvčí, Joaquín Navarro Valls, byl členem tohoto hnutí. A Opus Dei dokázalo v roce 2005 po smrti Jana Pavla zabránit v konkláve volbě kardinála Bergolia z reformního křídla církve a prosadilo volbu Josefa Ratzingera, jehož úkolem bylo mimo jiné i iniciovat svatořečení svého předchůdce – ke kterému pak 27. 4. 2014 skutečně došlo. Jan Pavel povýšil hnutí Opus Dei v roce 1982 na osobní prelaturu. (Hnutí bylo založeno v roce 1928 a v roce 1941 bylo uznáno papežem Piem za „Zbožné sdružení“.)

               Pohnutkami k sledování ortodoxního kurzu Janem Pavlem II. v obraně víry se zabývají historici už po celá desetiletí. Zda to bylo dáno jeho dětstvím a osobním osudem, zda to byl vliv Opus Dei, s kterým udržoval těsné kontakty, nebo zda podvědomě vytušil sklon světa k radikalizaci společnosti po liberálních šedesátých a sedmdesátých letech a plul s proudem jako kapitán lodi, která hledala nejlepší vítr. K atentátu v Mekce, jako východisko radikalizace islámu došlo jen rok po jeho volbě papežem. Po internalizaci světa procitl znova nacionalismus, po sekularizaci společnosti se objevil znovu náboženský fanatismus.

Jak jsem už mnohokrát psal, dějiny církve jsou soubojem Petrovců a Pavlovců, učení orientované na utvrzené jádro církve nebo orientované na široké masy. Jan Pavel II., přesto že vykonal 104 misijních cest do celkem 127 zemí, tedy víc než všichni ostatní papežové před ním dohromady, se obracel ve skutečnosti vždy jen na utvrzené ve víře a zastával tvrdý, nekompromisní kurs. A snažil se ho předurčit i na dobu po své smrti, aby nedošlo k oné obvyklé změně ve směru k reformnímu křídlu církve. Nejen, že nedlouho před svou smrtí ještě vyjmenoval 77 ultraortodoxních kardinálů, víceméně zajistil volbu svého nástupce a žáka Ratzingera, ale vydal na poslední chvíli i nový katechismus, který nepřinesl prakticky nic nového, kromě sdělení, že neplacení daní je hříchem. Ale katechismus, jako jádro církevního učení, se vydává jen velmi, velmi zřídka a proto si žádný z nových papežů nebude v dohledné době troufat tento krok zopakovat. V tomto ohledu byl Jan Pavel II. přímo vizionářem.

               Nekompromisní byl v boji proti komunistickým režimům a určitě přispěl podstatnou měrou k jejich pádu. Ne nadarmo generální tajemník polské komunistické strany Edward Gierek po Wojtylově zvolení řekl: „Je to velká pocta pro Polsko a my můžeme čekat velké problémy.“ Ani polská komunistická strana nedokázala v katolicky orientovaném Polsku zabránit papežově pastorální cestě do Polska v červnu 1979. Na jeho vystoupení přišly až 2 miliony věřících. 31. srpna následujícího roku byla založena Solidarita (ne nadarmo byl její zakladatel Walesa přesvědčený katolík) a s polským komunistickým režimem to začalo jít rychle z kopce. Na rozdíl od svých předchůdců Jana XXIII a Pavla VI odmítal Jan Pavel II s komunistickými režimy jakýkoliv dialog, protože takové jednání v jeho očích komunistické diktatury legitimizovalo. Nezastavil ho ani atentát 13. 5. 1981, kdy ho na cestě na Náměstí svatého Petra postřelil Mehmet Ali Agca, s největší pravděpodobností agent bulharské tajné služby, která jednala z podnětu KGB. Papež utrpěl průstřel levé ruky a střeva v podbřišku, pětihodinová operace mu zachránila život, ovšem podlomila jeho zdraví.

Až do té doby se jednalo o papeže zcela nového stylu. Sportovce – rád lyžoval, zejména na svazích Terminilla a plaval (V Castel Gandolfo si nechal postavit plavecký bazén i se startovními bloky a viděli ho plavat i v moři u Palidora). Básníka a spisovatele – jeho sbírky veršů vyšly tiskem v italštině pod názvem „Kámen světla“ a „Chuť chleba“ a v roce 1960 vyšla jeho mystická hra „Zlatnická dílna“ a v neposlední řadě i herce. Zde je místy nejasné, kdy se při jeho veřejných vystoupeních jednalo o skutečného Karla Wojtylu a kdy hrál svou roli, kterou si sám napsal. Jeho temperament se zdál být nezlomný, než se u něho v roce 1997 objevila Parkinsonova choroba.

               Jan Pavel II. vsadil na velmi konzervativní, chce se říci skoro středověké pojetí církve. To projevil například při návštěvě Rakouska 1998, kdy odbyl protesty věřících, demonstrujících proti spornému biskupovi Kurtovi Krenovi, slovy, že se jedná o záležitost církve, do které nemají věřící právo zasahovat. Nepřímo tedy oživil středověkou představu, že církev tvoří její hlava, což je papež a tělo pak sbor kardinálů. Pojetí církve jako společnosti věřících mu nebylo vlastní. Mimochodem biskup Krenn nakonec po mnohých skandálech, kdy už byl ve svém biskupském sídle zcela izolován, podal demisi v roce 2004 (tedy ještě Janu Pavlovi II.), poté, co se pokoušel krýt dětskou pornografii v kněžském semináři v St.Pöltenu. Nicméně po roce 1998 došlo v Dolním Rakousku k masivním výstupům z církve, porovnatelným snad jen s Korutany v roce 2019 v souvislosti se skandálem biskupa Schwartze. Jan Pavel II. byl nekompromisní v otázce manželství, potratů, ale i homosexuality. Během referenda o umělém přerušení těhotenství v Itálii vstoupil do kampaně. Svůj názor prezentoval slovy: „Manželství je nerozlučitelné a neodvolatelné, sexuální styk mimo svazek manželský je nemorální, homosexuální chování je nemorální, a je třeba důrazně hájit právo na život, včetně života dosud nenarozených dětí.“

               Jan Pavel II. měl v mnoha věcech poněkud rozporuplný postup.

               Byl misijním papežem, který navštívil 127 zemí. Chválil se, že získal pro katolickou církev statisíce nových věřících – to může být skutečně pravda – v Africe a v Asii získal spoustu nových věřících. Současně ztratil desetitisíce věřících v Evropě a v USA – odchody těchto „vlažných ve víře“ ho očividně nebolely.

               Prezentoval se jako papež mezinárodní, nezapomenutelné bylo jeho „Urbi et Orbi“, které čítával ve všech světových jazycích. Na druhé straně se v době, kdy byl krakovským arcibiskupem, projevil jako silný polský nacionalista, když zakázal v oblastech obývaných slovenskou menšinou číst mše ve slovenštině.

               Problematický byl jeho vztah k židovstvu. Na jedné straně se předháněl ve vstřícných gestech, jako byla návštěva římské synagogy 13. dubna 1986, kdy nazval Židy „staršími bratry ve víře“. Jako první papež přijal i delegaci Židů v kostele San Carlo ai Catinari 8. října 1981, o svatém roku 2000 (už velmi poznamenán svou Parkinsonovou chorobou) nesl kříž v chrámu svatého Petra až k Michelangelově Pietě, aby tu vyslovil „Mea culpa“ a omluvil se za pochybení církve v náboženských válkách, pronásledování Židů a za Inkvizici. Hned poté pak odcestoval do svaté země, kde se modlil u Zdi nářků a navštívil muzeum holocaustu Yad Vashem a v Síni poslední večeře zanechal symbolický strom nesoucí tři druhy plodů (hrozny, obilné klasy a olivy) jako symbol soužití tří monoteistických náboženství.

               Na druhé straně nazval v srpnu 1989 Židy „nevěřícími a zrádci Boží úmluvy“, v roce 1992 vyjmenoval římským vikářem antisemitu Ruiniho, který otvíral otázku viny Židů za ukřižování Krista, a přes čtyři roky trvalo, než dal – nerad – souhlas k vyklizení kláštera Karmelitánek v Osvětimi, o které žádaly židovské společnosti. Zřejmě se nikdy nezbavil vlivu ze svého dětství, které ve Wadowicích a Krakově logicky muselo být antisemitismem poznamenáno. Především před druhou světovou válkou byl v Polsku antisemitismus možná ještě silnější než v Německu (zřejmě v důsledku ochrany, kterou Židé požívali za vlády generála Pilsudského.) Poctivě je třeba přiznat, že se Jan Pavel II. očividně pokoušel tyto předsudky ze svého mládí překonat, ne vždy se mu to ale dařilo.

               27. října 1986 zorganizoval setkání zástupců všech světových náboženství v Assisi a 24. ledna 2002 toto setkání pod dojmem útoků na Newyorská dvojčata 11. 9. 2001 zopakoval.

               Prostě slova Jana Pavla nebyla vždy v souladu s jeho činy.

               Slovy se snažil o ekumenii s evangelickými církvemi, na druhé straně vyhlašoval za svaté oběti náboženských válek – jako například tři košické mučedníky během své návštěvy Slovenska v roce 1995 nebo Jana Sarkandra v roce 1993. (Sarkander byl sice zřejmě umučen protestanty v Olomouci zřejmě nevinně, o jeho ne přímo ideálním konfliktním charakteru je ale známo víc než dost). Následkem papežových činů bylo například to, že během jeho návštěvy na Slovensku jeho kolonu vozidel v protestantských vesnicích na Spiši na ulici nezdravil ani jeden člověk. (Oni košičtí mniši byli 7. září 1619 zabiti v odvetu za řádění katolíků v Prešově, jejich svatořečení tedy bylo určitou formou provokace.)

               Svatořečení a blahořečení ovšem bylo jakýmsi koníčkem Jana Pavla. Vyjmenoval během svého pontifikátu 456 svatých a 1282 blahoslavených, což je opět víc, než vyhlásili všichni papeži před ním dohromady. Řada z nich byla nesporná a potřebná – například svatořečení Anežky české v chrámu svatého Víta 25. listopadu 1989 definitivně zlomilo odpor komunistů v Praze, kteří v ten uvolnili mosty přes Vltavu a vpustili demonstrující lidi na levý břeh Vltavy, což se rovnalo kapitulaci. Jan Pavel II. využíval tato svatořečení k vlastní velkolepé prezentaci. Byl v tom opravdovým mistrem- například svatořečení Padre Pia 2.5.1999 v chrámu San Giovanni in Laterano bylo opravdovým spektáklem, na jaký se nezapomíná. (Jan Pavel věřil na zázraky a v případě Padre Pia měl i osobní zážitek – o tom jsem psal v mém cestopisném článku o Garganu). Ale i své misijní cesty využíval k svatořečením a blahořečením, protože to jeho cestám dodávalo slavnostnější rámec.

               I to je určitý návrat do středověku. Z dob po osvícení ustoupily zázraky do pozadí, lidé preferovali rozum před vírou. Zdůrazňování zázračné moci světců je nepochybnou snahou upřednostnit víru před rozumem, čili o návrat do doby před osvícenstvím. Ostatně vyhlašování světců má v sobě něco pohanského. Je to něco z doby prvních misijních cest v raném středověku, kdy v zájmu pokřtění nových národů, byl těmto dán jejich malý místní bůžek, kterému se mohli klanět. Fungovalo to v onom devátém či desátém století a kupodivu to fungovalo i ve století dvacátém. I to mohla být určitá odpověď na radikalizaci konkurenčního islámu, který rovněž hledá návrat ke svým kořenům ve století sedmém.

               Praktické záležitosti, jako například ozdravení vatikánských financí muselo čekat.  Vatikánská banka byla navázána na milánskou banku Banca Ambrosiana, byla dokonce hlavním akcionářem této banky. Banca Ambroziana byla založena jako církevní banka (jméno dostala podle svatého Ambrože, milánského biskupa ve čtvrtém století). Za ředitele Roberta Calviho se věnovala zejména praní špinavých peněz z obchodu s drogami a s přímou vazbou na mafii. Calvi založil okolo dvou set formálních filiálek (banky poštovních schránek), přes které peníze převáděl.  Calvi byl obžalován v roce 1982 a brzy nato byl objeven oběšen pod jedním z londýnských mostů s kapsami plnými cihel. Ve stejný den vyskočila (vypadla?) z okna bankovní centrály v Miláně jeho sekretářka Graziella Corracher. Nikdy se nezjistilo, zda se jednalo o sebevraždy či vraždy. Ředitel vatikánské banky, už vzpomenutý Paul Cesimir Marcinkus, přezdívaný „Gorila“, byl ve svém úřadě až do roku 1990. Jeho přítelem byl Michelle Sindona, bankéř odsouzený v roce 1984 k 25 letům vězení za objednání vraždy a v roce 1986 otrávený ve vězení kyanidem. Ostatně likvidátor Sindonových  bank byl zavražděn v červenci 1979. Tento příběh byl dokonce v roce 2001 (tedy ještě během pontifikátu Jana Pavla II.) zfilmován režisérem Giuseppem Ferarrou pod názvem „I bancchieri di Dio – Il Casa Calvi“. (Boží bankéři, případ Calvi) Banca Ambosiana vyhlásila nakonec v roce 1987 insolvenci, věřitelé zůstali sedět na třech miliardách dolarů nesplatitelných úvěrů. Marcinkusovu pozici tyto skandály nijak neohrozily, zajišťoval financování luxusního života mnohým kardinálům, známý je jeho výrok, že „peníze jsou nástrojem ve službách církve.“ Dlouhodobě neřešené problémy s vatikánskou bankou vyvrcholily v roce 2013 a vedly nepřímo k rezignaci papeže Benedikta XVI.

               Ke všem těmto věcem Jan Pavel II. okázale mlčel, teprve během své návštěvy Sicílie v roce 1993 poprvé otevřeně zkritizoval mafii. (To už byl Marcincus tři roky v důchodu v Sun City, předměstí amerického města Phoenixu. Zemřel až v roce 2006, takže se na onen film, kde ho ztvárnil Rutger Hauer, mohl podívat). Papežova kritika se ozvala až poté, co mafie v roce 1992 vraždami vyšetřujících soudců Falconeho a Borsellina definitivně překročila všechny myslitelné hranice tolerance a popudila proti sobě sicilské obyvatelstvo natolik, že přestalo dodržovat „omertu“, čili zákon mlčení.

               Jan Pavel II. zůstane rozporuplnou osobou, postavení „velkého papeže“ mu ale nikdo nevezme. Nejen, že se v jeho případě jednalo po svatém Petrovi (37 let) a Piovi IX. (32 let) o třetí nejdelší pontifikát církevní historie. Charisma tomuto muži na trůnu svatého Petra nedokážou upřít ani jeho největší odpůrci a je nepochybné, že udal směr vývoje církve na další desetiletí. Kam tato cesta povede, ukáže až budoucnost. Zda k jejímu upevnění, nebo k jejímu rozkladu. Skutečností je, že i reformní papež František bojuje víceméně marně s odkazem svého velkého předchůdce. Nakolik bylo Františkovi po vůli, vyhlásit Jana Pavla 27. dubna 2014 světcem, nedokážu odhadnout. Zabránit tomu už nemohl, vše bylo od jeho předchůdce Benedikta připraveno – tak, jak by si to sám Jan Pavel II. přál. František alespoň vyhlásil ve stejný den za svatého i pravý protiklad Jana Pavla II. Jana XXIII. Symbolické je i to, že hrob Jana XXIII. se nachází přímo ve svatopetrské katedrále a je tedy věřícím volně přístupný, zatímco Jan Pavel II. našel místo posledního odpočinku v katakombách pod chrámem. Víc než tohle symbolické gesto František nezvládl a rýsuje se, že po něm přijde další papež z tábora konzervativců, který bude odkaz Jana Pavla následovat a dále rozvíjet. 

               Brázda, kterou za sebou tento nepochybně velký papež zanechal, je hluboká.

               Když se mě přátelé překvapeně ptají, jak to, že se v Rakousku neslaví 8. května konec světové války, odpovídám: „My neslavíme, my jsme prohráli.“

               Je v tom trošku sarkasmu, ovšem vztah Rakouska k událostem druhé světové války je hodně nekonzistentní, a vlastně nebyl nikdy úplně objektivně zpracován, což má za následek politické boje ještě dnes. A to, i když se státní televize poctivě snaží hrůzy toho válečného běsnění a vraždění objektivně vylíčit, věnuje tomu na programu ORF III den co den celovečerní programy a konsekventně nazývá obsazení Rakouska spojenci „Befreiung“, čili osvobozením. (Rozumějme od nacistického režimu).

               Rakousko nemělo po první světové válce v žádném případě ambice být samostatným státem – samo se považovalo za neschopné samostatné existence. Vyhlášení „Deutschösterreich“ 21. října 1918 – tedy několik dní před vyhlášením Československa – na Němci obydlených územích někdejší monarchie, včetně pohraničních českých území, dostává smysl, až když si uvědomíme, že druhý odstavec tohoto provolání žádal připojení celého tohoto území k Německu. Dopadlo to nakonec jinak. Vítězné velmoci nebyly ochotny připustit jakékoliv posílení poraženého Německa a tak připojení Rakouska zakázaly. Tím se stal projekt pohraničních provincií v Česku neuskutečnitelným, Rakousko se muselo vzdát nároků na tato území a dodatečně pak ještě přišlo o části Vitorazska a oblast Valtic. Jako náplast na bolístku mu byla přiznána většina Burgerlandu a Vorarlberg, který lidovým hlasováním žádal o připojení k Švýcarsku, musel zůstat rakouský.

               Od samého začátku bojovalo Rakousko s obrovskými ekonomickými problémy, které skončily nakonec státním bankrotem, nikdy se nedokázalo zcela postavit na vlastní nohy. Vysoká nezaměstnanost, zejména u mladých, vedla k nespokojenosti a nakonec k občanské válce a v roce 1933 k zrušení parlamentní demokracie a vyhlášení takzvaného „Stavovského státu“ diktátorem Dolfußem 5. března 1933. V Rakousku existoval vždy takzvaný „třetí tábor“ – strana německých nacionalistů, žádajících připojení Rakouska k Německu. Tato strana byla sice Dolfußem zakázána, při pokusu o puč v červenci 1934 byl ale diktátor Dolfuß německými nacionalisty zavražděn.

               To už byl totiž u moci v Německu Hitler a v německých nacionalistických kruzích v Rakousku požíval velké popularity. Jeho heslo: „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce“ nacházelo velkou odezvu zejména v rakouských městech. Vysoká nezaměstnanost u rakouské mládeže nutila mladé muže vycestovat za prací do Německa. Tam dostali práci za dobrý plat a tyto peníze přinášeli domů, což popularitu německého režimu, zejména u mladých lidí, nesmírně zvyšovalo. Barvou německých nacionalistů byla (a pořád ještě je) modrá, barva chrpy, oblíbené květiny kancléře Bismarcka – ne nadarmo ji používají i dnes tzv. „Svobodní“ (Freiheitliche)“,  kteří se cítí být  pokračovateli této nacionalistické tradice. Koneckonců byl Adolf Hitler Rakušák z Braunau, který získal německé občanství až když se měl stát kancléřem. Proto taky nikdy nebyl poslancem německého reichstagu – neměl v Německu volební právo, přestože byl předsedou vítězné politické strany.

               V noci z 11. na 12. března 1938 se Hitlerovi podařilo uskutečnit obsazení Rakouska – takzvaný Anschluss. Tato okupace měla zabránit referendu – tedy lidovému hlasování o připojení Rakouska k Německu, které vyhlásil kancléř Schuschnigg na 13. března (i když ho v poslední chvíli pod tlakem Němců odvolal). Hitler se správně obával, že by se mohla většina Rakušanů vyjádřit proti připojení. Když člověk vidí dobové fotografie jásajících Vídeňáků při vjezdu Hitlera do města, nechce se tomu věřit, jenže v demokratických poměrech (takovým je lidové hlasování i v diktátorských režimech, pokud je jim ponechán skutečně svobodný průběh) nerozhodují o směřování země hlavní města, ale venkov. (O tom jsme se ostatně přesvědčili i při posledních dvou prezidentských volbách v České republice). Hlavní města rozhodují v dobách revolučních. Odpor Rakušanů z venkova proti nacistickému režimu nebyl dán ani tak odporem k Němcům jako takovým, ale silným náboženským cítěním rakouského venkovského obyvatelstva. Ve městech byla situace mnohem sekularizovanější, proto například města jako Graz a Klagenfurt mohly vyvěsit nacistické vlajky z radnic ještě před příchodem Němců už 11. března. Venkov ale trval na svých katolických hodnotách, proti kterým nacisté stejně jako komunisté bojovali. Láska k bližnímu? Co to je? Proto se i rakouský odpor proti novému nacistickému režimu formoval především v katolických kruzích, komunistický odboj hrál v Rakousku jen podružnou úlohu. (Jednou z obětí nacistické represe byla například i blahoslavená sestra Maria Restituta, vlastním jménem Helena Kafková z Husovic u Brna, popravená ve Vídni 30 března 1943).

               Hlasování o připojení Rakouska proběhlo nakonec po několikatýdenní vydatné propagandistické masáži, která vyvrcholila 9. dubna „Dnem Velkoněmecké říše“ a za kontrolovaných podmínek (odevzdávání hlasů nebylo tajné, ale veřejné) za přítomnosti gestapa a německých vojáků 10. dubna 1938.  Pro odevzdání hlasu pro připojení k Německu se vyslovil nejen rakouský arcibiskup Theodor Innitzer, který dlouho se spoluprací s novým režimem koketoval, ale i někdejší „otec zakladatel“ rakouského státu, sociální demokrat narozený v Dolních Věstonicích Karl Renner a podporu Anschlussu vyslovili i zástupci české a slovenské menšiny. Ostatně, novým rakouským kancléřem pod nacistickou kuratelou se stal Arthur Seyß-Inquart, narozený v moravském Stonařově.

Tento zahájil ihned brutální pronásledování rakouských Židů, hned 12. března byli ve Vídni vystaveni nelidskému sadistickému násilí. To popularitu režimu ještě dále zvýšilo, v Rakousku totiž panoval silný antisemitismus, živený už od dob vídeňského starosty Karla Luegera, který si z antisemitismu udělal politický program.

               Antisemitismus měl své kořeny v tom, že Židé představovali ke konci monarchie velmi výraznou část intelektuální elity. Byli zastoupeni vzhledem na svůj podíl v populaci výrazně nadměrně mezi lékaři, univerzitními profesory, právníky, obchodníky ale i mezi novináři. To jim přinášelo obviňování z manipulace veřejného mínění a ze sionistického spiknutí. Ostatně Theodor Herzl, zakladatel sionistického hnutí, se sice narodil v Budapešti, žil ale ve Vídni, i když první sionistický kongres svolal v roce 1897 do Basileje. Toto privilegované postavení židovské menšiny ve společnosti bylo důsledkem dvou dekretů Františka Josefa – v roce 1848 byla Židům konečně umožněna svoboda pohybu – mohli se tedy začít stěhovat do měst a opustit ghetta a ústavou z roku 1867 jim byla přiznána plná občanská práva. Protože Židé po celá staletí nesměli vlastnit půdu a nemohli se tedy zabývat zemědělstvím, byli nuceni věnovat se jiným povoláním jako obchodu, půjčování peněz nebo gastronomii, což je logicky táhlo do měst a navíc tato povolání vyžadovala vyšší stupeň vzdělání. Vzděláním se bylo možno už tehdy domoci vyššího společenského postavení a Židé byli ochotni do něho obětovat dostatečné prostředky. Proto je mezi nositeli Nobelových cen tolik vědců židovského původu. Méně vzdělané (a nevzdělané) davy chtěly ovšem v této skutečnosti vidět židovské spiknutí a diskriminaci nežidovského obyvatelstva, což mělo za následek (při patřičné ideologické masáži) nezkrotnou nenávist ke všemu židovskému. Ne nadarmo nazývá Hitler Luegera v knize „Mein kampf“ svým duchovním otcem, který mu otevřel oči.

               Paradoxně tato nenávist zachránila dvě třetiny rakouských Židů. Zatímco v Německu byla voda přihřívána pomalu a Židé, chráněni loajalitou tolerantních sousedů, stále očekávali změnu režimu a zlepšení svého postavení, až skončili v koncentračních táborech, brutalita režimu Seyße Inquarta nenechala nikoho na pochybách, co Židy v Rakousku čeká a způsobila jejich masovou emigraci.

               Po lidovém hlasování 10. dubna bylo Rakousko zrušeno a změněno ve „Východní marku“ německé říše a rozděleno na sedm správních oblasti, takzvaných „Gau“.

               Rakušáci obdrželi aicky německé občanství, což mimo jiné znamenalo povinnou vojenskou službu. Právě tady se projevila rozpolcenost rakouské společnosti ve vztahu k nacismu nejmarkantněji. Rakušáci byli buď ti nejlepší, nebo ti nejhorší vojáci. V SS-jednotkách tvořili až 50 procent! Ale na druhé straně tvořili i ty nejméně motivované jednotky wehrmachtu, ochotné kdykoliv kapitulovat.  Zatímco městská omladina z velké části hořela pro nacistické ideje a hlásila se dobrovolně i k těm nejhorším excesům, rakouští mladí sedláci měli jediný zájem – aby byla válka co nejrychleji u konce a oni se mohli vrátit na své statky – což se mnohým nepoštěstilo. Masivní ztráty mladých mužů nacistický režim stále více kompromitovaly a působily změnu v myšlení obyvatelstva – od trpné loajality k stále silnějšímu odporu. Na frontách padlo přes 200 000 mladých rakouských mužů, dalších 250 000 skončilo v zajetí, z něhož se mnozí nevrátili.

               V roce 1945 pak vstoupily hrůzy války na rakouské území.

               16. března 1945 zahájila Rudá armáda ofenzívu ve směru na Vídeň. 29. března překročila u Klostermarienbergu rakouskou hranici. Proti sobě stálo 639 000 ruských vojáků třetího ukrajinského frontu a 410 000 německých vojáků skupiny „Jih“. Zejména technická převaha Rusů byla drtivá, německý odpor ale tak houževnatý, že počty padlých na obou stranách byly vyrovnané – okolo 38 000 mrtvých na každé straně. 6. dubna 1945 dorazily jednotky Rudé armády k Vídni. Rakouští důstojníci pod vedením majora Carla Szokolla se pokusili o vyhlášení Vídně za „otevřené město“ tedy o kapitulaci.  Spiknutí bylo ale odhaleno a jeho účastníci oběšení na sloupech pouličního osvětlení. Vídeňský Gauleiter Baldur von Schirach vyhlásil 6. dubna „Boj do posledního muže“ a ve stejný den z Vídně utekl.

Výsledkem byl boj dům od domu a úplné zničení města. 11 – 12. dubna shořel i symbol Vídně Chrám svatého Štěpána – ne ale v důsledku bombardování nebo ostřelování, ale požár přeskočil na kostel z okolních domů, kde došlo k rabování. Vídeň padla 15. dubna, i když boje na severním břehu Dunaje trvaly ještě o tři dny déle.

               Rusové postupovali nejen Dolním Rakouskem ale i z Maďarska do Štýrska. Obsadili Graz a postoupili až k Judenburgu. Od západu postupovali Američané a od Jihu Britové. Samozřejmě, že Rakušané doufali, že budou obsazeni západními spojenci, protože postup Rusů provázelo rabování, vraždy a znásilňování – koneckonců bylo Rakousko nedílnou součástí Německa a Rakušané bojovali (jedno zda dobře nebo špatně) v jednotkách Wehrmachtu a SS.

               Slavná je historka o mostu v Scheiflingu v okrese Murau. Když se místní sedláci dozvěděli, že Rusové dorazili do Judenburgu, zašli za několika britskými zajatci, kteří byli přiděleni na statky na nucené práce – zastupovali nepřítomné mladé muže, kteří umírali na frontě – údajně nejen při polních pracích. Místní přesvědčili tyto Brity, aby vytáhli své uniformy a půjčili jim své lovecké pušky. Tito vojáci pak odešli k mostu v Scheiflingu a když se objevili postupující Rusové, přivítali je se všemi vojenskými poctami. Pro Rusy to bylo znamení, že dorazili na demarkační čáru a zastavili svůj postup. Oni britští vojáci pak další dva dny předváděli střídání hlídek, než skutečně od Klagenfurtu dorazily pravidelné britské jednotky.

               Spojenci měli eminentní zájem na rychlém vytvoření rakouské civilní správy. Rusové v tom byli šikovnější. Jednali rychle, měli na to v podstatě dost času, západní spojenci překročili rakouské hranice v Tyrolsku až 28. dubna. Sověti vyhrabali „otce zakladatele“ Karla Rennera.

Už 4. dubna objevily ruské zpravodajské služby tohoto sociálního demokrata v jeho domě v Gloggnitzu, kde žil v době nacismu v domácím vězení a brzy nato byl pověřen vytvořením provizorní vlády. Překvapující je, že se tak stalo přes odpor rakouské komunistické strany, která s Rusy logicky spolupracovala. Stalin tu ukázal státnické myšlení, když vybral osobu, která měla patřičnou autoritu a byla víceméně (i přes jeho úlet s podporou Anschlussu)  pro všechny akceptovatelná. Úmysl vyšel. Jestliže zpočátku působila nová provizorní vláda jen na území obsazeném Rudou armádou, nakonec byla její autorita uznána i ostatními spojenci. Zřejmě i proto, že byli touto ruskou akcí zaskočeni a nebyli schopni nabídnout použitelnou alternativu. Rennerovi se podařilo získat pro spolupráci i někdejší lidovce ÖVP, se kterými socialisté v roce 1934 prohráli občanskou válku a komunisty, čili vytvořil jakousi vládu národní jednoty.  Samozřejmě, že tato vláda stála pod ruskou kuratelou. Hlavnímu nebezpečí, které po konci války hrozilo, totiž rozdělení Rakouska, se snažila tato vláda předejít vyhlášením z 27. dubna 1945 (tedy den předtím, než první Američan vkročil na rakouské území) o obnovení Rakouska v hranicích před vstupem německých vojsk 11. března 1938.

               Tím se Rakousko logicky vzdávalo nároků na všechna později (1938) připojená území jižní Moravy a Čech i (1941) částí Slovinska, tzv. Oberkärnten a Südsteiermark, což byl vítaný vstřícný krok. Přesto bylo Rakousko rozděleno, stejně jako Německo, do čtyř okupačních zón. 

Přičemž došlo k strategickým posunům v porovnání s demarkační linií, na které se vojska spojenců setkala. V podstatě byly zachovány hranice někdejších spolkových zemí, ovšem s výjimkami. Rusové už tehdy měli jednoznačně strategický zájem o ovládnutí střední Evropy, proto trvali na tom, že do jejich zóny připadne část horního Rakouska severně od Dunaje, obsazená Američany. (Pro obyvatele Freistadtu to byl největší šok v dějinách města- americkou čokoládu nahradilo rabování a znásilňování). Tím Rusové dosáhli toho, že byl jimi kontrolována celá rakousko-česká hranice, což hodně stěžovalo emigraci našich občanů po roce 1948. Rusové tak nějak tušili, že lidé z Československa budou chtít utíkat. Za to byli ochotni vyklidit pro ně strategicky bezcenné Štýrsko a předat ho Britům. Stalin přinutil jugoslávské Titovy partyzány, aby opustili Klagenfurt a jižní Štýrsko, které Tito plánoval připojit k Jugoslávii. Rusové ustoupili i v otázce Vídně, která byla stejně jako Berlín rozdělena na čtyři zóny.  

Na rozdíl od Berlína ale podrželi Sověti okrajové okresy jak na severu, tak na jihu města (včetně co se týká obyvatelstva nejpočetnějšího okresu Favoriten), takže vytvoření ucelené „Západní Vídně“ jako se to stalo v Berlíně, nebylo možné. Za tyto ústupky museli Britové odzbrojit a vydat kozáky, bojující na německé straně proti Stalinovu režimu, kteří hledali v britském zajetí záchranu. Nedočkali se jí, prakticky pro všechny znamenalo vydání do ruského zajetí jistou smrt.

               25. listopadu 1945 následovaly první poválečné volby. Byly to první volby od roku 1933, volební právo ovšem neměli bývalí členové NSDAP (což bylo zhruba 800 000 lidí).

               Výsledky byly rozčarováním především pro Sověty. Volby vyhrála Volkspartei, čili lidovci, se 49,8 procenty hlasů, sociální demokracie získala 44,6 procent a od Sovětů mocně podporovaní komunisté pouhých 5,4 procenta hlasů, čímž se dostali se čtyřmi poslanci jen těsně do rakouského parlamentu. Novou vládu vedl lidovec Leopold Figl, jeho zástupcem se stal mikulovský rodák a pozdější rakouský prezident Adolf Schärf a protože spojenci trvali na vládě národní jednoty, dostali jedno ministerské křeslo i komunisté. Karl Altmann se stal ministrem pro elektrifikaci a energii. Tím byla představa komunistického Rakouska pod Stalinovou taktovkou definitivně pohřbena (Když to porovnáme s volbami 1946 v Československu, kde KSČ v Čechách získala 43,25%, na Moravě 34,46%, a na Slovensku 30,48%, víme o čem je řeč. I v Maďarsku dosáhli komunisté na 17 procent, což sice bylo výrazně méně než v Československu, ale přece jen jim to zajistilo dostatečnou politickou pozici, aby se později chopili převratem moci).

               Rakousko začalo pilně pracovat na mýtu „první oběti nacismu“, tedy první země, která byla fašistickým Německem obsazena. Což byla „z větší části“ pravda. Karl Renner slíbil při svém jmenování, že se Rakousko zavazuje věci socialismu, koncem roku 1945 už ale o tomto svém dopise nechtěl nic vědět.(Ostatně už nebyl premiérem). Lidové soudy s nacisty byly přísné jen na samém začátku, s postupujícím časem se i vraždy a jiné zločiny staly spíše kavalírskými delikty – není třeba zapomenout, že soudnictví bylo členy NSDAP samozřejmě prosáknuto (podobně jako československé soudnictví po roce 1989 komunisty). Program takzvaného „Entnazifizierung“ čili jakéhosi „odnacifikování“, kdy byli přesvědčení nacisté a důstojníci SS „převychováváni“v nápravných táborech, byl vděčným zdrojem lidového humoru. K navrácení arizovaného židovského majetku museli západní spojenci Rakušáky doslova přinutit (dali to už v roce 1946 jako podmínku obnovy rakouského státu) Sovětům byla tato tématika srdečně ukradená, antisemitismus byl v komunistické ideologii zakotven skoro stejně pevně jako v nacistické.  Šikovná rakouská politika vedla nakonec k tomu, že v roce 1955 odešla vojska spojenců z Rakouska, 15. května 1955 byla podepsána státní smlouva, která zajistila jednotné a neutrální Rakousko. Ta tolik velebená a nesprávně interpretovaná neutralita znamenala pouze tolik, že Rakousku bylo zapovězeno vstoupit do některého z nově se formujících vojenských bloků – tedy Varšavské smlouvy a NATO. Leopold Figl mohl tuto smlouvu ukázat jásajícímu národu z balkónu zámku Belvedere se slovy „Österreich ist frei“.

Jak s nemalou dávkou sarkasmu řekl holywoodský režisér a vídeňský rodák Billy Wilder: Rakušáci jsou brilantní národ. Přiměli svět uvěřit, že Hitler byl Němec a Beethoven Rakušák.”

               Skutečnost, že se Rakousko nemuselo vypořádat s nacistickou částí své historie, zatěžuje politickou scénu této země dodnes.

               Konec druhé světové války tady státním svátkem určitě nebude.

Rafael patří k největším umělcům doby renesance, po  určité době, kdy byl jeho génius přehlížen a zpochybňován, ho znovu historici umění zařadili vedle Leonarda da Vinciho a Michelangela Buonarottiho k trojici největších umělců konce patnáctého a začátku šestnáctého století, tedy období vrcholné renesance. 6. dubna si připomeneme pět set let od jeho úmrtí.

               Zda by výše jmenovaná skutečnost Leonarda a Michelangela potěšila, si dovolím zpochybnit, jejich vztah k mladému umělci (zejména vztah Michelangela) k Rafaelovi byl velmi napjatý. A nejen proto, že oba stáli vůči mladému umělci (da Vinci byl o 31 let starší, Michelangelo o 8 let) v konkurenčním souboji, v němž dokázal obstát MIchelangelo, ne ale starý Leonardo. Rafael byl prostě jiný, než jeho konkurenti. Umělci mohou být perfekcionisté, kteří usilují o dosažení absolutní dokonalosti už existujícího stylu (Leonardo) nebo rozervaní hledači nového uměleckého stylu (Michelangelo). Anebo děti boží, kteří si s tím nelámou hlavu a prostě tvoří, protože jim jejich geniální talent dal Bůh do vínku a oni se nestarají o s nějaké své poslání, ale jen využívají přízeň okamžiku. A to byl právě Rafael. Jestliže da Vinci namaloval ve svém životě jen asi 6 obrazů (přesněji tolik je mu nepochybně přičteno), protože chtěl dosáhnout absolutní dokonalosti,  MIchengelo pak, hnán svým géniem, začal nepoměrně víc děl, než jich dokončil (stačí navštívit Museo Academico ve Florencii) po Rafaelovi zůstal nespočet děl a to přesto, že se dožil jen 37 let. Rafael se prostě nenechal sžírat pochybnosti o své genialitě, ale plnými doušky ji užíval.

               Jestliže da Vinci celý život bojoval se svou homosexualitou (možná i Michelangelo, i když zde nejsou jednoznačné důkazy), Rafael střídal milenky a užíval života plnými doušky (což ho nakonec stálo život, protože zemřel na následky pouštění žilou, kterým mu lékaři léčili pohlavní chorobu. Myšlenky na to, „jak to ten kluk dělá?“ musely jeho konkurenty užírat a naplňovat je vztekem.

               Ten „kluk“ to totiž dělal jednoduše a až nestoudně. Když se mu něco líbilo, převzal ten motiv a namaloval to o něco líp – někdy epochálně líp. Aniž ho někdo mohl obvinit z plagiátorství. Negativním dopadem způsobu tvorby bylo, že i on po své smrti našel spoustu umělců, kteří ho chtěli za každou cenu napodobovat a tak vznikla spousta průměrných i podprůměrných obrazů, které se nechaly inspirovat Rafaelovým stylem, což mělo za následek dočasné znehodnocení jeho jména (tedy dočasné – trvalo skoro 400 let).

               Raffaelo Sanzia da Urbino se narodil údajně 6.dubna 1483 v rodině zlatníka a malíře Giovanniho Santiho v Urbinu. Datum narození odvozujeme pouze z díla Giorgia Vasariho „Životy nejlepších malířů, schodů a architektů“, vydaného v roce 1568, kde autor píše, že Rafael zemřel v den svých 37. narozenin. Vasari je zajímavý, ale ne vždy spolehlivý pramen, byl samozřejmě více spisovatelem než historikem a proto se snažil své dílo oživit anekdotami. Mladý Rafael byl už v jedenácti letech sirotkem, jeho matka zemřela v roce 1491, otec v roce 1494. Zřejmě ale nezůstal bez prostředků, protože mohl odejít do Bologny a tam vstoupit do malířské školy Francesca Francii. Jak se s tímto bolognským mistrem chlapec z Urbina seznámil, není jisté, jisté ale je, že ho tato první učňovská léta poznamenala na celý život – zde se naučil používat vláčnou oblost spojenou s temperamentem severoitalské školy – výsledkem byla neobyčejná líbivost jeho děl, kterou v dalších letech dovedl k dokonalosti. Se svým prvním učitelem udržoval přátelské kontakty i v době, kdy byl na vrcholu slávy, ovšem Francia prý zemřel v roce 1517 při pohledu na Rafaelův obraz „Extáze svaté Cecílie“ – aspoň tak nás informuje Vasari v další své anekdotě ze životopisu samotného Francesca Francii.

               Už Rafaelova první díla byla neuvěřitelně zralá, svůj první slavný obraz „Tři grácie“ namaloval v osmnácti letech. Bologna ovšem nebyla centrem kulturního života, Rafael se tedy na začátku šestnáctého století přesunul do Perugie k mistrovi Peruginovi, který patří k vrcholným mistrům renesance (mimo jiné se podílel i na výzdobě Sixtinské kaple).

               U Perugina zůstal Rafael čtyři roky, hodně se u něho naučil a hned ho zase začal překonávat. Zejména v chápání perspektivy a zjemnění mistrova stylu. V Perugii zanechal svou stopu v kapli svatého Severa, kde vytvořil svou první nástěnnou malbu.

V roce 1505 usoudil dvaadvacetiletý umělec, že se už nemá od Perugina co naučit a odebral se do Florencie. Ta byla tehdy naprostým centrem umění, i když doby Lorenza Magnifica už pominuly.  Přesto pokud chtěl umělec v tehdejší Itálii něco dokázat, bylo nemyslitelné, aby nebyl původem nebo aspoň volbou Florenťan. Rafaelovi na to, aby se stal „Florenťanem“ stačily tři roky, které vyplnil pilnou tvorbou.  Z této doby pochází spousty obrazů, především více než tucet obrazů Madony s dítětem. Kdo chce vývoj „florentského“ Rafaela lépe pochopit, musí do paláce Pitti ve Forencii, kde většina děl z jeho florentského období visí.  Jsou nainstalována tak důmyslně – v každé místnosti jeden obraz a vždy na stejném místě, že člověk může plasticky vnímat vývoj mladého umělce. Další jeho obrazy, které maloval hlavně pro bohaté florentské rodiny, jsou rozptýleny po celém světě.

               V roce 1508 se dvacetipětiletý Rafael cítil být už dostatečně slavný, aby odešel do Říma. V Římě bylo totiž to, co se Florencii bez Mediceovců až tolik nedostávalo – peníze. Za papežů Alexandra VI. Borgii a Julia II. de la Rovere se Řím stal skutečným uměleckým centrem světa, zejména proto, že Julius II. dal stavět nový svatopetrský chrám i papežský palác a hledal pro jeho výzdobu nejlepší umělce své doby. Rafaela prý papeži Juliovi II. doporučil Donato de Angelo Bramante, rovněž rodák z Urbina (narozený 1444) a podle Vasariho snad dokonce s rodinou Santi spřízněný, který v roce 1505 získal papeže pro svůj návrh stavby svatopetrského chrámu. Vidíme-li to tak, pak měl geniální Rafael i štěstí, že mu Bůh dal tak mocného příznivce, což bylo pro start jeho římské kariéry rozhodující. Bramante měl za sebou kariéru v Miláně, kde mimo jiné postavil i kostel Sata Maria delle Grazie (ano, to je ten, kde da Vinci namaloval svou slavnou „Poslední večeři“). Rafael ovšem stárnoucího papeže Julia II.(tehdy 65 letého) zcela oslnil. Na výzdobě místností, které chtěl papež ve Vatikánu obývat, pracovali tehdy umělci jako Luca Signorelli, Bramantino, Pinturichio a dokonce i Rafaelův učitel Perugino. Papež, nadšený Rafaelovými malbami, změnil původní plány, všechny umělce odvolal, jejich malby dal seškrábat a svěřil výzdobu oněch třech sálů Rafaelovi samému – dnes se tyto tři sály jmenují Rafaelovy síně.

               Tak mohla vzniknout jeho nejslavnější díla – fresky „Athénská škola“ a „Disputace o svátosti“.

Rafael nikdy neváhal, když se chtěl někomu zalíbit a rád projevoval svůj obdiv jiným umělcům. Vděčnosti se za to většinou nedočkal. Přesto má centrální postava Athénské školy Platón podobu Leonarda da Vinciho, najdeme zde i Michelangela, ale samozřejmě i Rafaela samého s jeho partnerem Sodomou – na okraji obrazu vpravo. Na druhé fresce „Disputace o svátosti“ jsou pak Tomáš Akvinský, ale i Dante nebo dokonce Gerolamo Savonarola, florentský kazatel, který z města vyhnal Medicejské. A jeho podoba na fresce směla zůstat, i když se po Juliově smrti stal papežem Giovanni Medici, syn Lorenza Magnifica, pod jménem Lev X. Rafael šel dokonce tak daleko, že když během malování fresky „Setkání papeže Lva velikého s Attilou“ v Heliodorově síni v roce 1513 papež Julius II, jehož podobu měl samozřejmě Lev veliký mít, zemřel, změnil jednoduše plány a dal Lvu Velikému podobu nového papeže Lva X. Problém byl v tom, že podobu Giovanniho Mediciho dal Rafael už předtím jednomu z kardinálů, kteří na obraze papeže provázejí. Takže je Lev X. na této fresce zobrazen dvakrát.

Ani s tím neměl umělec očividně problém a novému papeži se tímto gestem určitě zavděčil. Když totiž v roce 1514 zemřel Bramante, pověřil nový papež Rafaela v pokračování stavby svatopetrského chrámu a vatikánského paláce. Rafael ovšem nebyl na rozdíl od Bramanteho architekt a tak rozsáhlý projekt přesahoval jeho síly. Uměl si ovšem pomoci. Přenesl hlavní úkoly na florentského architekta Antonia da Sangallo, přesto stavba nepokračovala podle původních představ a nakonec se dokončení chrámu musel po Sangallově smrti v roce 1546 ujmout  Michelangelo Buonarotti, kterého tím úkolem pověřil papež Pavel III. Možná to bylo pro Michelangela určitě zadostiučinění, když dával strhnout určité části stavby, které narušovaly Bramanteho koncepci a byly prací jeho dvou následovníků.

               Rafael se věnoval výzdobě papežského palác, časná smrt mu ale zabránila dokončit výzdobu třetí síně, zachovaly se jen jeho náčrtky, podle kterých pak fresky dokončili jeho žáci a následovníci. Rafael maloval ale i během svého římského pobytu obrazy. Fascinující je „Ezechielovo vidění“ namalované v roce 1510, které se dnes nachází v Galerii Pitti ve Florencii.

Opuštění klasické renesanční perspektivy u vznášejících se osob a použití archaické byzantské perspektivy byl vlastně Michelangelův patent – Rafaelovi se očividně zalíbil a ihned ho použil. I ve svých posledních pracích se nechal inspirovat MIchelangelem – ovšem se skromným úspěchem.

Nemůžeme samozřejmě opominout největší klenot drážďanského Zwingru „Sixtinskou madonu“ namalovanou v letech 1512 – 1513 na zakázku papeže Julia II. pro Chrám svatého Sixta v Piacenze, kterou od města koupil za tehdy obrovskou částku 25 000 scudů kurfiřt August III. v roce 1754, kdy klášter potřeboval nutně finance na svou opravu. V kostele San Sisto je dnes kopie obrazu, ovšem piacenzský kostelník tuto možnost při naší návštěvě striktně odmítal akceptovat.

Rafael byl žádaný nadále jako malíř portrétů, mohl si ale dovolit malovat nejen bohaté zákazníky, ale i například svého přítele Baldassara Castiglioneho či svou milenku Margheritu Luti, dceru římského pekaře. Rafael byl sice zasnouben s neteří římského kardinála Bernarda Dovizi da Bibbiena Marií, k sňatku ale nikdy nedošlo a jeho snoubenka v roce 1520 zemřela. Margherita Luti měla očividně více pochopení pro umělcovy zálety a žila v jeho římském bytě až do jeho smrti.

Rafael si zřejmě při svých četných dobrodružstvích uhnal pohlavní chorobu, která se mu stala osudnou. Tak aspoň píše Vasari. Zda to byl tehdy nově epidemický syfilis, který vyvolal první tehdy rychle smrtící epidemii v roce 1495 a proti kterému jako božímu trestu vydal ve stejném roce edikt dokonce i sám císař Maxmilián I. Proti nákaze syfilidou hovoří ale léčení pouštěním žilou, na něž prý Rafael zemřel. Syfilis byl tehdy léčen (neúspěšně) mastmi s obsahem rtuti a vývary z guajakového dřeva. Jiná teorie o umělcově smrti hovoří o malárii, kterou se měl Rafael nakazit při návštěvě močálovité oblasti jižně od Říma, někteří autoři hovoří dokonce o možnosti moru. Pro nakažlivou chorobu mohlo svědčit nápadné zkrácení pohřebních ceremoniálů, jako by skutečně existovala možnost nákazy.

               Své poslední dílo „Proměnění Páně“ ukončil Rafaell těsně před svou smrtí v roce 1520.

               Pochován byl na vlastní žádost v Panthenonu, kde se jeho hrob nachází dodnes po boku italských králů. Důstojný hrob pro člověka, který ovlivnil umění svým chápáním krásy.

               Jemu je přisuzován výrok, že: „krása v přírodě je jen nedokonalá a rozptýlená. Jedině umění je schopno ji zcela vyjevit a na základě intelektuální syntézy zkušeností ji skrze „certa idea“ umělce zobrazit.“

               Rafael tedy sloužil celý život kráse. A sloužil jí dobře.

20. září roku 1519 vyplula ze španělského přístavu Sanlúcar de Barrameda (jeho význam spočíval v tom, že ho řeka Guadacalquivir spojovala se Sevillou) malá flotila pěti lodí s velmi podivnou posádkou. Těch pět lodí Trinidad, Conception, Victoria, San Antonio a Santiago byly malé plachetnice, největší z nich, Trinidad, měla výtlak 130 tun tedy podstatně méně, než Kolumbova Santa Maria. (240 tun). Už velikost lodí nasvědčovala tomu, že španělský král Karel, který tuto výpravu financoval, nevkládá to expedice příliš velké naděje a nehodlá do ní příliš mnoho investovat.

               Zvláštní bylo už to, že posádkám lodí, složených z velké části ze Španělů a plujících pod španělskou vlajkou, velel Portugalec. Portugalci a Španělé byli v této době úhlavními nepřáteli v boji o objevování a obsazování nových zámořských kolonií. Aby se nepobili doopravdy, rozdělili papež Alexandr VI. Borgia smlouvou z Tordesillas zeměkouli (pokrokový papež si už tehdy taky myslel, že země je kulatá)  na dvě části – jedna demarkační čára oddělila od Jižní Ameriky Brazílii, ta druhá vedla na 180 stupni zeměpisné délky a nikdo neměl ani tušení, jaké země se v této oblasti nacházejí. Je třeba připomenout, že Portugalci měli díky mnohaletým zkušenostem následkem programu prince Jindřicha Mořeplavce před Španěly veliký náskok – zejména v tom čemu bychom dnes říkali „know how“. Ovšem své objevy přísně tajili, chovali se tak trochu jako Rusové v kosmickém výzkumu, oznamovali vždy až své úspěchy. Zoufale se snažili přesvědčit papeže Alexandra, aby demarkační linii posunul víc na západ (zřejmě už věděli, kde Brazílie je a jak vypadá) ovšem papež, sám Španěl, jim nevyhověl a tak se v Jižní Americe hovoří portugalsky jen v Brazílii. Portugalci měli mnohem přesnější výpočty velikosti zeměkoule a právě proto se stavěli skepticky ke Kolumbově výpravě, věděli, že dosažení Asie západním směrem je pro lodi, které byly tehdy k dispozici, prostě nemožné. Španělé toho tolik nevěděli a jak víme, nevědomost plodí optimismus. Proto dal král Karel své – trošku zdrženlivé – požehnání výpravě Fernaa Magalhease, kterému budeme raději říkat Fernando Magellan – protože pod tímto jménem vstoupil do dějin.

               To, že španělskou výpravu vedl Portugalec, mělo samozřejmě důvod a tím důvodem byla poraněná ješitnost portugalského kapitána. Magellan pocházel z nižší portugalské šlechty a od svého patnáctého roku sloužil na královském dvoře. Poté, co se upsal mořeplavbě, se několikrát vyznamenal. V roce 1505 se zúčastnil bitvy u Kannanore a byl zde i zraněn, v roce 1509 zabránil vyvraždění portugalské výpravy sultánem z Melaky. V roce 1510 zabránil povstání posádky lodi, která ztroskotala u ostrovů Lakadiv, a byl za to povýšen do hodnosti kapitána. Rychlý vzestup ale budí závist. V roce 1510 upadl Magellan do nemilosti admirála Albuquerqua, když nepodpořil jeho plán okamžitého útoku na bohatý indický přístav Goa. Admirál Magellana za to očernil u krále Manuela, a když se ctižádostivý kapitán vrátil do Portugalska, byla mu dána nevůle panovníka na vědomí. Odmítli mu zvýšit plat a byl poslán do Maroka, kde nejenže utrpěl zranění nohy s trvalými následky (až do konce života kulhal), ale byl navíc obviněn i z rozkrádání zásob. Soud ho sice zprostil obvinění, ale Magellan byl už patřičně – nebo nepatřičně – naštvaný a žádal o přijetí u krále. Audience se mu dostalo a na ní pronesl tři požadavky. První, zvýšení platu, král odmítl. Druhý, aby mu udělili takovou úlohu, v níž by mohl získat královu důvěru zpět, byl odmítnut taky. Logicky následovala tedy třetí otázka, zda si může hledat službu u jiného panovníka. Překvapený král, který s takovou drzostí nepočítal, odpověděl jen „Dělejte si, co chcete“.  A Magellan ho vzal za slovo. Výsledkem byl vstup do služeb úhlavního portugalského nepřítele, Španělska.

               Od roku 1492, kdy přistál Kolumbus v Americe a 1497, kdy Vasco da Gama doplul do Indie, se to na světových mořích loděmi a flotilami jen hemžilo. V roce 1513 zjistil Vasco Nunez de Balboa, že na západ od nově objeveného světadílu se nachází další obrovský oceán. Tím bylo dokázáno, co už všichni tušili, že Kolumbus neobjevil cestu do Asie, ale nový světadíl. Snaha obeplout ho severní cestou selhala. Sebastian Calbot při svém pokusu obeplout nový světadíl severním směrem, uvízl v roce 1509 v zamrzlém Hudsonově zálivu. U Grónska uvízl v ledových polích i portugalský kapitán Corte-Real, bylo zřejmé, že tudy cesta nevede. Ale jižním směrem?

               Tato myšlenka nedávala ctižádostivému Magellanovi spát. Protože přání je otcem myšlenky, uvěřil jednak španělským – špatným – výpočtům, podle nichž byla zeměkoule mnohem menší a kartografovi Ruyovi Faleirovi, který byl přesvědčen, že světadíl končí na 40 stupni jižní šířky a dá se tudy obeplout. (ve skutečnosti je to 55 stupeň, čili o víc než 1000 km dál na jih). A Magellan se rozhodl vytřít nevděčným krajanům zrak. Už se vědělo, že koření, po kterém Evropa tak bažila, neroste v Indii, ale že Indie je pouhým překladištěm. Ostrovy koření – Moluky – ležely daleko dál na východ a v podstatě nikdo nevěděl, zda jsou ve španělské nebo portugalské zájmové zóně. Navíc na jednom z moluckých ostrovů žil Magellanův přítel Serrao, kterému Magellan kdysi zachránil život a který psal příteli nadšené dopisy o kráse a bohatství ostrovů koření. Magellan se tedy rozhodl tyto ostrovy získat pro španělského krále a dosáhnout jich západním směrem. V popředí ani nestála ctižádost obeplout  zeměkouli, ale plavba kolem Afriky, tedy směrem východním, by byla pro španělskou flotilu smrtelně nebezpečná. Všude byly portugalské přístavy a křižovaly zde portugalské flotily a Magellan mohl být považován za velezrádce. Proto se rozhodl vyplout západním směrem. S posádkou 260 mužů, z nichž mu skoro nikdo nedůvěřoval. O tu nedůvěru se postaral portugalský konzul v Seville Sebastian Alvarez. Jednak poštval krále proti Magellanovi, jednak našeptal Magellanovi, že bude obklopen samými královskými špiony a nakonec informoval kapitány lodí flotily, jak mizerný je Magellan námořník. Horší start do expedice si lze sotva představit. Zejména, když se Magellan rozhodl plout místo obvyklou cestou přes Kanárské ostrovy okolo Afriky až k Sieře Leone a až pak zabočit na západ a dostal se do velmi špatného počasí. Podrážděný Magellan zbavil velení lodě San Antonio jejího kapitána, který měl naprosto věcné a oprávněné otázky. Ale nedůvěřivý Magellan větřil za každým odporem vzpouru. Atmosféra ve výpravě se tím činem ovšem nezlepšila.

13. prosince 1519 dopluli do zálivu Rio de Janeiro. Kde Portugalci zatím nestačili vybudovat žádnou opěrnou stanici. Po vánocích se vydali na jih. Velkým zklamáním byla zátoka Rio de la Platta, kde Magellan věřil, že našel průliv na západ a ztratil mnoho času. Magellan pokračoval navzdory protestům důstojníků, kteří se chtěli vrátit do Španělska dál na jih a koncem března se rozhodl přezimovat na 50 stupni jižní šířky, aniž by věděl, že kýžený průliv je jen 500 kilometrů jižněji. Když se španělští kapitáni dozvěděli, že mají na nehostinném pobřeží přezimovat, vypukla vzpoura. Cílem byla Magellanova vražda a návrat do Španělska. Magellan vzpouru potlačil, jednoho kapitána dal popravit a rozčtvrtit a velitele vzpoury Juana de Cartagena, královského kontrolora, dal vysadit spolu s jedním knězem na pobřeží Patagonie. Krutou zimu několik námořníků nepřežilo. Když se začaly dny zase prodlužovat, vyslal Magellan jednu loď –  Santiago – na jih na průzkum. Loď ale ztroskotala asi sto kilometrů na jih od zimoviště. Zprávu přinesli dva námořníci, kteří museli těch sto kilometrů v neznámé zemi urazit pěšky. Záchranná akce spotřebovala znovu hodně času, ale pak se zmenšená flotila vydala na jih – a měla úspěch. Narazila na zátoku vedoucí přímo na západ, která měla v budoucnosti dostat jméno po svém objeviteli Magellanův průliv. Proplout průlivem nebylo ale snadné, už pro vysoký příliv dosahující výšku několika metrů a hlavně pro spoustu ostrovů a slepých ramen. Magellan nechal zkoumat kanály jednotlivými loděmi. Jedna z nich – San Antonio – to využila k útěku. Vrátila se do Španělska, aby tam admirála patřičně očernila a tím zdůvodnila svou dezerci. 28. listopadu dosáhly zbývající tři lodě oceánu, který nazvali Tichý, protože po celou dobu je tam nepotkala žádná bouře. To bylo zřejmě osudové štěstí, protože jinak byla nekonečná cesta Pacifikem téměř fatální. Magellan věřil španělským výpočtům a nedovedl si představit, že je nový oceán tak veliký. Posádka téměř umřela hladem a na kurděje, přesto že pochytali, vybili a snědli všechny lodní potkany a nakonec vařili kůže z lodní výstroje. Zemřelo dvacet námořníků. Teprve začátkem března dosáhla flotila obydlené ostrovy, dnešní Mariany a vyhladovělí námořníci se mohli konečně najíst.

Potom flotila vyrazila na západ a dosáhla Filipín. Magellan uzavřel přátelství se sultánem ostrova Cebu a za jeho slib, že se nechá pokřtít, mu slíbil vojenskou pomoc a podporu. Nato sultán nadšen z portugalských palných zbraní, vyhlásil válku sousedním ostrovu Mactan, který mu už dlouho ležel v žaludku. 27. dubna 1521 došlo k bitvě. Magellan poskytl šedesát mužů v brnění ozbrojených mušketami, meči a kopími, proti nim se ale postavilo na 1500 bojovníků, kteří se palby z mušket nezalekli. V boji muže proti muži u hořících domů domorodé vesnice byl Magellan, hendikepovaný svým kulháním zraněn nejprve na ruce, pak na noze a nakonec domorodci spolu s velkou částí svých mužů ubit. Jen malá část se zachránila útěkem.

Vládce ostrova Cebu ztratil k Evropanům jakoukoliv úctu. Považoval je v jejich výzbroji za neporazitelné. Fakt, že teď prohráli, ho přiměl k tomu, že pozval několik důstojníků na fingovanou poradu o dalším postupu a nechal je zavraždit. Vyděšený zbytek posádky pak ostrov urychleně opustil. Z 260 mužů, kteří vypluli ze Španělska, jich zůstávalo už jen 115, příliš málo na ovládání tří lodí. Proto jednu z nich – Concepción – zapálili. Zbývající dvě pak dosáhly začátkem listopadu ostrovy koření Ternate a Tidor – Moluky. Konečně si mohli námořníci odpočinout a naplnit lodě drahocenným kořením. Jenže ukázalo se, že Trinidad není schopná plavby a opravy budou trvat celé měsíce. Proto se dohodli, že Victoria popluje sama a Trinidad ji bude po příslušných opravách následovat. Velení na Victorii převzal Španěl Juan Sebastian del Cano. Neměl ani nejmenší chuť plavit se zpět přes Tichý oceán, jak zněl původní plán, na další přezimování v Patagonii pak už ani tu nejmenší (Trinidad to později zkusila, ale neúspěšně a vrátila se zpět) a vydal se tedy domů směrem na západ. Křížem přes Indický oceán a pak kolem Afriky. Samozřejmě se musel úzkostlivě vyhýbat portugalským přístavům a lodím, a proto nemohl ani doplňovat zásoby potravin a vody. Muži umírali jeden za druhým na podvýživu a kurděje, v květnu jim u Mysu dobré naděje bouře zlomila stěžeň, začátkem července 1522 dosáhli Kapverdské ostrovy. Ty byly samozřejmě portugalské, ale pokud se del Cano chtěl vyhnout smrti hladem, musel zde přistát. Podařilo se mu přelstít místní Portugalce pohádkou o tom, že jsou zbytky neúspěšné španělské expedice, vracející od břehů jižní Ameriky. Portugalci netušili, že ten hlouček chudáků na jedné zubožené lodi je zbytek flotily, jejímuž úspěchu chtěl jejich král Manuel za každou cenu zabránit.

6. září 1522, tedy bezmála po třech letech, dorazilo do přístavu Sanlúcar de Barrameda 19 námořníků, (tedy méně než deset procent z těch, kteří na výpravu vyplouvali), kteří přežili útrapy prvního obeplutí světa. Což vlastně vůbec nebylo cílem výpravy.

To byl zřejmě i jediný význam Magellanova podniku. Když v roce 1519 Magellan vyplouval,  zdálo se vlastnictví karibských ostrovů Španělskem nedůležitým faktem s porovnáním možnosti cesty na ostrovy koření v Asii. Než se Victoria vrátila, Cortes dobyl říši Aztéků a do Španělska začalo proudit americké zlato. Španělé tedy oblast Indonézie přenechali Portugalcům – jak se ukázalo, Moluky stejně ležely v portugalské zájmové zóně. Západní cesta se tedy nepoužívala, podruhé takto obeplul zeměkouli až v roce 1577 anglický korzár Drake a to jen proto, že na něho u celého pobřeží Ameriky čekaly španělské flotily lačné jeho krve. Ten ostatně neplul Magellanovým průlivem, ale bouře ho zahnala dál na jih a obeplul tedy Ohňovou zemi okolo mysu Horn – úžina mezi Ohňovou zemí a Antarktidou nese tedy jeho jméno.

Magellan se uznání nedočkal ani posmrtně. Loď  San Antonio doplula do Španělska už dávno před Victorií a její posádka samozřejmě nezapomněla Magellana patřičně pomluvit, aby tím zdůvodnila svou dezerci. Del Cano, který kdysi taky patřil k povstalcům, jim neprotiřečil, ostatně takto sám sklidil slávu za dokončení cesty. Svou roli samozřejmě hrála i skutečnost, že Magellan byl Portugalec. Trvalo ještě dlouho, než se jméno tohoto kapitána začalo v dějinách psát velkým písmem a než průliv, který objevil, dostal jeho jméno. A na velkém památníku mořeplavby v Lisabonu je za princem Jindřichem Mořeplavcem na pátém místě. Tedy nakonec ho ocenila i jeho vlast, která se k němu chovala za jeho života tak přezíravě.

Jeho plavba byla definitivním důkazem už dávno akceptované skutečnosti o kulatosti země a navíc připravila překvapení, které si tehdy lidé nedokázali vysvětlit. Podle pedantně psaného lodního deníku –(jednou z hlavních povinností kapitána bylo bez ohledu na okolnosti denně učinit v lodním deníku zápis) připlula Victoria do Sevilly 6. září. Jenže ve Španělsku byl 7. září. Tento fakt se vysvětlil až později a je dána otáčením Země. Když se totiž loď vydá na západ, získává na každém poledníku 4 minuty, což dělá nakonec jeden den. Při plavbě na východ by naopak jeden den ztratila.

               Vlastně jsem hodně dlouho váhal, zda se k tomuto datu mám vyjadřovat. Ostatně jsem už minule slíbil, že nebudu politizovat, protože jsou mé názory mým čtenářům dobře známé a nehodlám je nudit.

               Ale nakonec mi to přece nedalo. Zkouším na poslední chvíli vytvořit článek k datu, které otřáslo světem, jako žádné jiné před ním. Protože mám pocit, že pokud bych to neudělal, přidal bych se k těm, kteří si myslí, že na minulost, zejména pak na tu hroznou, je nejlepší zapomenout. Osmdesát let je totiž na zapomenutí dobrý čas – poslední pamětníci vymírají a s nimi i memento, kterým jsou.

               Nehodlám hovořit o tom, „CO“ se prvního září 1939 stalo, o tom budou psát všechny noviny a časopisy, o provokaci na německo-polské hranici, o útoku na Westerplatte, o marném, i když hrdinném odporu polské armády, která byla na útok wehrmachtu absolutně nepřipravena (i když legendy o útocích polské jízdy na koních proti tankům jsou samozřejmě jen mýtem.

               Chci klást otázku „PROČ“, protože mám tuto otázku z mé medicínské praxe tak nějak v krvi, jedině hledáním příčin choroby je možné je i správně zaléčit a hlavně předcházet. Nenávist je choroba a nenávist vedla ke katastrofě šestiletého šílenství, které stálo život nejméně 72 milionů lidí. Naproste nepředstavitelné číslo! Z toho na frontách v palbě děl a kulometů zahynulo „jen“ 25 milionů vojáků, 47 milionů mrtvých připadá na civilní obyvatelstvo (v tom je samozřejmě započítáno i 6 milionů zavražděných Židů). Až když si člověk nechá tato čísla projít hlavou, uvědomí si nestvůrnost tohoto konfliktu.

               Přičemž jsou ztráty naprosto nerovnoměrně rozloženy. Spojenci, tedy strany, bojující proti Německu a Japonsku, ztratili 61 milionů lidí, Německo s Japonskem jen 11 milionů. A přesto prohráli. Protože války jsou o zdrojích, lidských i materiálních a o připravenosti akceptovat ztráty. Ostatně Afgánci vyhráli svou válku se Sovětským Svazem, když zabili 50 000 sovětských vojáků, jejich ztráty obnášely 3 miliony lidí, ve válce ve Vietnamu byly poměr ztrát podobný – a Američané prohráli.

               Nejvíc bylo za druhé světové války postiženo Polsko, první oběť německé expanze, které ztratilo 16 procent svého obyvatelstva. Z toho „jen“ 700 000 vojáků, 1 900 000 civilních obětí a 3 miliony polských Židů. Je skoro nepředstavitelné, když zahyne každý šestý obyvatel země.

               Sovětský svaz na druhém místě ztratil 13 procent svého obyvatelstva, z toho bylo ale „jen“ 8,7 milionu vojáků padlých na frontě, zbytek připadá na civilní oběti (např. jeden milion zavražděných Židů nebo milion obyvatel Petrohradu, kteří během blokády zemřeli hladem).

               Německé ztráty představovaly něco okolo 10 procent obyvatelstva, v porovnání s ruskými ztrátami padlo na VŠECH frontách 5,5 milionu německých vojáků, civilní ztráty dosáhly necelých dvou milionů.

               Rusové měli prostě mnohem větší zdroje, vítězství dosahovali za cenu nepředstavitelných lidských obětí, i při svém největším vítězství u Stalingradu zahynulo víc než milion Sovětů proti 350 000 Němcům – ovšem na rozdíl od Sovětů se Němci z této porážky už nevzpamatovali.

               USA ztratily 400 000 padlých, čili „pouhých“ 0,32 procent obyvatelstva, přesto je to bezmála půl milionu lidských obětí!

               Když člověk tato čísla hodnotí, uvědomuje si, jaký strašný a nesmyslný masakr tato válka byla. Smysl by tyto lidské oběti dávaly pouze tehdy, kdyby byly dostatečným mementem, aby se něco podobného už nikdy nezopakovalo. Ale je tomu tak? Výuka dějepisu se na školách jako nepotřebná redukuje, jakási občanská výchova nebo vzdělání politologii se nepěstuje vůbec – takže si mladá generace ani neuvědomuje význam demokracie a míru – a volí silné muže se sklonem k diktátorství a očekává od nich, že vyřeší všechny jejich problémy.

               Abychom si rozuměli –  ani demokracie není zárukou, že k válce nedojde – americká expanze do Iráku v roce 2003 to ukázala zřejmě nejjasněji, přesto je mnohem těžší rozpoutat válku politikovi vázanému souhlasem parlamentu a vlády, než diktátorovi, který tam může rozhodnout v podstatě bez jakýchkoliv námitek.

               Pokud pátráme po příčinách druhé světové války, musíme se ponořit do dějin ještě o několik desetiletí hlouběji, totiž k první světové válce a zejména k jejímu konci. První a hlavní příčinou vzniku ničivého konfliktu let 1939 – 1945 byl totiž nesmyslně nespravedlivý versailský mír. Už ten programoval budoucí konflikty, které byly víceméně neodvratné.

               Pokud chci zabezpečit budoucnost, musím poraženého nepřítele získat pro mou věc. Nabídnout mu čestnou kapitulaci a pomoc, nesmím ho trestat, a pokud, tak s mírou, kterou je schopen unést. Mít ve Versailles takový v žádném případě nebyl. Je třeba si uvědomit, že v čase kdy Německo kapitulovalo, stála jeho vojska ještě na cizím území Belgie a Nizozemí a generálové kapitulovali, jen aby zabránili dalším nesmyslným ztrátám na životech. Německo mohlo ještě bojovat, ovšem nevidělo žádnou šanci na vítězství. Proto i očekávalo gentlemanské chování od vítězů, kterým sovu kapitulací ušetřilo stotisícové ztráty. Mělo se strašně zklamat a toto zklamání otrávilo německou duši jedem nenávisti.

               Vítězové totiž využili skutečnosti, že se Německo po kapitulaci propadlo do chaosu. Císař musel zemi opustit, ve vícero německých zemích vznikly revoluční komunistické vlády, země se víceméně rozpadala a už nebyla schopna znovu mobilizovat jen proto, že jí byly nadiktovány ponižující mírové podmínky. Velmi negativní roli sehrál i Woodrow Wilson, který díky opakovaným mozkovým příhodám ztratil soudnost a jen z důvodu, že se mu nezdálo chování německých delegátů, se rozhodl proti nim postupovat s největší tvrdostí. Válečné reparace, které rozvrátily německou ekonomiku a roztočily superinflaci, zabrání Sárska Francií, politický diktát, kdy si Němci, nesměli rozhodnout ani o budoucím politickém uspořádání země, to vše vedlo k enormní frustraci v populačně nejsilnější zemi Evropy. Takzvaná Výmarská republika byla u obyvatelstva nesmírně nepopulární, už proto, že ji Němci vnímali jako diktát zvenku. S demokracií, kterou vám někdo poručí, se nedokážete sžít – podívejme se dnes na Irák, Afghánistán a jiné výplody exportu demokracie dnešního západního světa. Křehká demokracie, která navíc nikdy nedostala podporu od vítězných velmocí a to ani v době vzestupu nacismu, kdy stačilo udělat drobné ústupky demokratickým vládám, aby měly co předvést svým voličům a zastavit tak Hitlerův nástup, nemohla sama vydržet, pokud neměla dostatečnou podporu v obyvatelstvu, A tu neměla.

               Druhým velkým problémem bylo, že první světová válka zanechala ve střední Evropě konglomerát malých nových samostatných států, které bojovaly o svůj charakter, o svou pozici na světovém jevišti a které byly nesmírně nestabilní, zranitelné a přímo se nabízely jako snadná oběť možné expanze. Rozpad Rakouska-Uherska se ukázal jako velká politická chyba – vytvořilo se mocenské vakuum, a jak z fyziky víme – vakuum má vlastnost nasávat. Německo se sem rádo nechalo nasát.

               Nové Rakousko, zdecimované Versailským mírem, se potácelo po celou dobu své existence v hospodářské krizi. Hyperinflaci zvládlo jen s pomocí kreditu, který splácelo i po druhé světové válce až někdy do sedmdesátých let dvacátého století. Rakušané sami nevěřili na schopnost samostatné existence, už v roce 1918 se chtěli připojit k Německu (proto vypadá zdánlivě nesmyslná idea odtržení českého pohraničí mnohem logičtěji – Nordböhmen nebo Sudetenland neměly být součástí vzdáleného Rakouska, ale k těmto oblastem přiléhajícího Německa. V Rakousku existovalo vždy silné hnutí za připojení k Německu, i když to velmoci „zakázaly“. Hospodářská krize, z níž se Německo díky Hitlerovu „New dealu“ se zbrojařskou výrobou a stavbou dálnic vymanilo mnohem dříve než hospodářsky slabé Rakousko, tento trend zesílila.

               Maďarsko se utápělo ve frustraci ze ztráty dvou třetin svého území, žilo revizionismem a mělo územní nároky prakticky vůči všem svým sousedům.

               Polsko, které vzniklo nově spojením německých a ruských území, přisouzených těmto velmocím před sto lety na Vídeňském kongresu mělo problémů víc než dost. Především inhomogenitu populace jak národnostní s velkou německou ale i litevskou menšinou, tak i kulturní, protože východní část země, která žila v diktatuře ruského samoděržaví, se vyvíjela sto let zcela jinak, než industrializovaná západní část německá. Zajímavé je, že toto dělení není očividně překonáno ani dnes. Ve volbách v roce 2015 vyhrála Kaczynského strana Právo a Spravedlnost prakticky ve všech okresech, které kdysi patřily k Rusku, tehdy vládnoucí Občanská platforma pak prakticky ve všech okresech někdejšího císařství německého. Spolu s neutěšenou hospodářskou situací, která se opírala především o zemědělství a s problematickým řešením přístupu Polského státu k moři (to měl zabezpečovat mezinárodní status Gdaňska, který byl ovšem německý a tím pádem i silně proněmecký), to znamenalo prakticky neudržitelnou situaci pro polskou demokracii, nakonec se prosadila Pilsudského demokratura, podobná prvním letem Putinovy vlády v Rusku. Kromě toho mělo Polsko konflikt nejen s Německem a Sovětským svazem, ale i se svým jižním sousedem Československem, s kterým se hádalo o Těšínsko. Navíc ho ochromoval silný antisemitismus.

               Pokud si děláme iluzi, že právě Československo bylo čestnou výjimkou v tomto středoevropském chaosu, máme pravdu jen částečně. Kniha Vladimíra Mertlíka „Lví silou, vzletem sokolím“ odhaluje nemilosrdně slabiny našeho prvního státu, který vznikl na principu nacionalismu a nikdy se od něho nedokázal oprostit, což oslabovalo nejen jeho kredit v zahraničí, ale i vnitrostátní stabilitu. Vzhledem k tomu, že Češi tvořili v novém multinacionálním státě menšinu (podobně jako kdysi Němci v Rakousku-Uhersku) , nebyl to zrovna nejšťastnější koncept a jeho důsledkem byla přetrvávající nestabilita politického systému. Čechům se nikdy nepodařilo získat Němce žijící na území republiky, pro smysluplnou spolupráci (nepopírám, že by to byl velmi těžký úkol, ale aspoň se mohli pokusit) a doslova je hnali do Hitlerovy náruče – zejména, když byly pohraniční oblasti mnohem více postiženy hospodářkou krizí let 1929 – 1933 než české oblasti. Ne, že by Češi německé oblasti hospodářsky diskriminovali, katastrofa vznikla díky struktuře průmyslu, ale neudělali nic, aby už hluboce zažitou nedůvěru mezi etniky ztlumili hospodářskou pomocí. Křehká demokracie, která žila z velké koalice prodemokratických stran, které se stále rozcházely a po volbách zase scházely, velmi připomínala nestabilní obraz italské politiky, kde se vlády střídají dodnes v několikaměsíčních intervalech. Ostatně protidemokratické strany odebíraly extrémně potenciál k vytvoření stabilní vlády. Ve volbách v roce 1936 získala Sudetoněmecká strana 15,18 procent hlasů a volby vlastně vyhrála, Komunisté získali 10,32 procent, Autonomistický blok Hlinkovců a dalších nacionalistických stran 6,86 procent a spolu s dalšími malými nacionalistickými a fašistickými stranami získali dohromady 119 mandátů v 300 členném parlamentu. To se pak vládne opravdu těžko, zejména když v čele státu sedí člověk, který této úloze nedorostl a to byl Eduard Beneš.

               Suma sumárum, ve střední Evropě nebylo státu, který by představoval mocenský protipól agresivního Německa, ale nebyl zde ani jeden stát, za který by se západním mocnostem opravdu chtělo táhnout do boje. Ani jeden neodpovídal jejich představám stabilního demokratického systému. To bylo jedním z důvodů Mnichovské dohody, kdy nás nechali prostě padnout.

               Protože třetím faktorem podmiňující vznik ničivého válečného konfliktu, byla chybějící vůle postavit se zlu. Tedy nést důsledky chybné politiky z let 1918 – 1921. Existovalo nesčetně možností Hitlerův vzestup zastavit. Vyjmenuji jen některé z nich.

               V roce 1932 pomocí tehdejší německé vládě odpuštěním reparací – nestalo se.

               V roce 1933, kdy Německo vystoupilo ze Společnosti národů.

               V roce 1936, kdy se Němci rozhodli obsadit padesátikilometrový pruh demilitarizovaného Porýní.

               V březnu 1938, kdy Němci obsadili Rakousko.

V září 1938, kdy západní mocnosti podepsaly ostudný mnichovský pakt.

V březnu 1939, kdy Hitler obsadil zbytek Československa, kterému mocnosti mnichovskou smlouvou slíbily garanci další existence.

Ve všech těchto případech měl ještě Hitler strach z odpovědi, testoval ochotu Západu bojovat a zjistil, že tato neexistuje. Existovala vždy dobrá výmluva, že se jedná o vnitřní záležitost Německa a demokraticky projevenou vůli jeho obyvatelstva, nebo že se Hitlerovy oběti dopustily provokace, opravňující jeho postup. To mu propůjčilo křídla.

Poznal, že ekonomicky slabá Francie a do svého koloniálního impéria zahleděná Británie nejsou schopny, ale ani ochotny nic podniknout a USA, které kdysi rozhodly první světovou válku si hoví ve svém izolacionismu za oceánem. Francie nedodržela své závazky vůči Československu v roce 1938, Britové uzavírali na poslední chvíli spojeneckou smlouvu s Polskem 25. srpna 1939, kdy už bylo o útoku na Polsko dávno rozhodnuto – rozhodující byl pakt Molotov Ribbentrop o dva dny dříve, kdy si následníci německého císaře a ruského cara rozdělili Polsko podle staré hranice, dané Vídeňským kongresem. (Mysleli si Britové snad, že tím Hitlera zastraší, když už jednou podepsali Mnichov?) Hitler se Britů rozhodně nebál, přesto mu jejich smlouva s Polskem zkazila náladu. Konflikt s Brity, s kterými podle své rasové teorie jako s Germány počítal jako s přirozenám spojencem, si v žádném případě nepřál a proto ještě jednou – ale opravdu naposledy zaváhal. Ovšem jen na chvíli.

Anglická spojenecká smlouva s Polskem zdržela útok na Polsko a začátek druhé světové války právě jen o jeden týden.

Tragédie, která byla už několik let neodvratná, mohla nabrat svůj běh. Nabrala ho 1. září 1939, právě před osmdesáti lety.

Na závěr jen poznámka na okraj – máte pocit, že si současní lidé váží demokracie více než Němci ve Výmarské republice? Že je mezi obyvatelstvo rozséváno méně nenávisti než tehdy? A je ochota postavit se zlu, ať už se jmenuje Trump, Putin, Erdogan, Saúdský princ nebo třeba jen Orbán neb Kaczynsky větší než tehdy?

Jediným rozdílem ke stavu roku 1939 je existence Evropské Unie, která se začíná rozpadat, protože si její obyvatelé neuvědomují její přínos. Totiž, že je poslední zárukou míru.

               V devatenáctém roce století umírá podezřele hodně známých lidí. Maximilán I. a Leonardo da Vinci měli letos 500 let od své smrti, český král Václav IV. umřel o sto let dříve, přesněji 16. srpna 1419. Zítra to bude 600 let. Zřejmě lidé umírají (ale se i rodí), aby bylo na co vzpomínat a aby bylo o čem psát. Nakolik jsou vzpomínky na tohoto českého panovníka pozitivní, raději nebudu odhadovat. Václav se rozhodně nezapsal do českých ale ani do evropských dějin zlatým písmem. O jeho pověsti svědčí to, že v německé literatuře je označován jako Wenzel I. „der Faule“ (jako římský král toho jména první), čili Václav I. „Líný.“

               Zabýval jsem se jeho osobou dostatečně v mé knize zločiny českých králů, takže ti z mých čtenářů, kteří tuto knihu četli, se teď budou trošku nudit, ale třeba si přečtou následující článek aspoň pro osvěžení.

               Jaký tedy náš Vašík byl? A nekřivdí mu tak trochu dějiny a historici? Byl opravdu líný a neschopný nebo prostě jen komplikovaná doba přesahovala jeho schopnosti. Možná by přesahovala schopnosti i jeho geniálního otce Karla, ovšem ten právě v kritickém roce 1378 zemřel na následky zlomeniny krčku stehenní kosti a nechal svého sedmnáctiletého syna v kaši, na jejíž přípravě se sám aktivně podílel. V roce 1377 se totiž papež Řehoř XI. rozhodl pod vlivem vizí svaté Kateřiny ze Sieny opustit Avignon, kde papeži žili sedmdesát let jako rukojmí francouzské politiky a vrátit se do Říma.

Karel návrat papežů do Říma nepodporoval. Na to byl příliš svázán se zájmy francouzské politiky. Ne nadarmo bojoval spolu s otcem u Kresčaku proti anglickým vetřelcům. V letech 1367 – 1370, kdy se o návrat do Říma pokusil Řehořův předchůdce Urban V., nechal Karel papeže svému osudu. Sice přijel do Říma a vtáhl s papežem triumfálně do města, ale když se začaly množit problémy, rychle zmizel, aniž by papeži poskytl nějakou vojenskou pomoc. Kronikář Gregorovius píše, že se „Karel zachoval jako obhroublý vůdce lupičské tlupy“. Vyhýbal se vojenským střetnutím, a když na svém návratu domů narazil na nějakého kondotiéra, raději ho uplatil, aby si zajistil svobodný „útěk“. Kdyby se byl tehdy císař zmátožil na rozhodnou podporu schopného papeže, mohly se dějiny pohnout jiným směrem. To, že Karel nechal Urbana padnout, byl zřejmě jeho největší politický omyl, který měl mít pro evropské dějiny fatální následky.

V roce 1377 se ale Řehoř XI. rozhodl, že to s tím návratem do Říma zkusí znova. 17. ledna vtáhl do Říma a za nové sídlo si zvolil Vatikán, protože Laterán, jako historické sídlo papeže, leželo v troskách. Kupodivu se mu tentokrát podařilo stabilizovat situaci a pak zcela nečekaně už 27. března 1378 zemřel. 8. dubna byl pod nátlakem římské luzy papežem zvolen Bartolomeo Prignano jako Urban VI. Volba jednak nebyla svobodná, francouzští kardinálové se v Římě uprostřed hulákajícího davu necítili dobře a Urban nebyl psychicky zcela zdráv, takže kardinálové už 9. srpna prohlásili jeho volbu za neplatnou a 20 září zvolili protipapeže Roberta ze Ženevy, který se stal Klementem VII. Karel IV. zemřel 29. listopadu 1378, řešení neřešitelného problému přenechal svému sedmnáctiletému a politicky naprosto nezkušenému synovi. Václav se sice rozhodl pro Urbana (byl zvolen jako první a sídlil v Římě) jenže v roce 1383 dorazila do Prahy francouzská delegace, která Václava velmi důrazně varovala před následky, které by měla jeho korunovace z rukou římského papeže. A bylo vymalováno.

V lednu 1378 cestoval Karel IV se svým synem Václavem do Francie (o této cestě existuje úžasná kniha Františka Šmahela z roku 2006). Karel zřejmě tušil přicházející problémy a dosáhl aspoň formálního souhlasu francouzského krále s přesídlením hlavy církve do Říma. Pro Václava to byla jediná skutečně důležitá příležitost, kdy se mohl seznámit s uměním diplomacie. Teď byl na vše sám. A byl v pasti. Už od roku 1376 byl oficiálně korunovaným římským králem, jenže císařem, a tím pádem od Boha požehnaným a nesesaditelným vládcem, se mohl stát jen papežskou korunovací. Jenže od kterého papeže? Francouzský král Karel V. se samozřejmě hned svou autoritou postavil za Klementa, němečtí kurfiřti zase svou většinou podpořili Urbana. Pokud si to Václav nechtěl rozházet na jedné nebo na druhé straně, prostě se korunovat nemohl nechat. A tím zůstávala jeho situace stále nejistá a tato nejistota vyvrcholila v jeho sesazení v roce 1400.

Když budeme spravedliví, musíme uznat, že se Václav na začátku své politické kariéry poctivě snažil provádět aktivní politiku. Jenže všude narážel na překážky, které byly pro mladého nezkušeného a netrpělivého chlapce prostě příliš velké. Jen pro úplnost: Už v roce 1379 se mu podařilo dosáhnout potvrzení sňatku svého bratra Zikmunda s uherskou dědičkou trůnu Marií a vyšachovat z mocenského boje o uherský trůn rakouského vévodu Leopolda (přesněji jeho syna Viléma). V roce 1382 se mu podařilo provdat sestru Annu za anglického krále Richarda II. Podařilo se mu urovnat spor o obsazení mohučského arcibiskupství a energickým zásahem ukončil spor o obsazení biskupství ve Vratislavi. V letech 1379 – 1381 strávil král ostatně v doprovodu svého věrného průvodce kardinála Pilea většinu času v Říši a zúčastnil se několika říšských sněmů. Síly mu ale dlouho nevydržely.

Václav měl totiž pro svou politickou kariéru až příliš mnoho handicapů:

1. Vyrostl hýčkán jako ptáček ve zlaté kleci. Karlovi se narodil poměrně pozdě, bylo to dítě až ze třetího manželství s Annou Svídnickou. Karlovi bylo v roce jeho narození už 45 let a matka, ještě než ji mohl chlapec poznat, zemřela už v roce 1362. Otec se mu snažil chybějící mateřskou péči nahrazovat, i když neměl na dítě čas. Jediná cesta, jak potomkovi dokázat svou lásku, bylo rozmazlovat ho. Výsledky byly fatální.
2. Václavovi chyběla politická zkušenost. I když byl korunován českým a později i římským králem ještě jako malé dítě (a prý během korunovace „dosral oltář“ jak píše sarkasticky kronikář, zůstával ve stínu svého otce a měl pocit, že vše funguje samo od sebe. Otcův brutální boj o získání moci v letech 1346 – 1350 nezažil a ani nechápal. Zřejmě mu o něm ani nikdo nevyprávěl a už vůbec ne Karel sám. Bylo tam příliš mnoho momentů, na něž nemohl být hrdý. Jediná Václavova diplomatická zkušenost byla ona vzpomenutá cesta do Francie v roce otcovy smrti. Příliš málo, aby pochopil, jak křehká a složitá je diplomacie.
3. Václav byl zřejmě velmi malé postavy. V Kutné Hoře jsou dveře, jimiž prý mohl projít s korunou na hlavě. Dveře mají výšku 168 cm, což by odpovídalo králově tělesné výšce 155 cm. Profesor Vlček určil jeho výšku při ohledávání jeho ostatků na 173 cm – jenže je velmi pochybné, zda se ve svatém Vítovi přechovávají skutečně ostatky krále Václava  (k tomuto tématu odkazuji na mou knihu Zločiny českých králů strana 195). Pokud měl Václav opravdu jen 155 cm, jeho autoritě vládce a rytíře to nepřidalo. A napoleonský komplex dokáže napáchat mnoho zlého.
4. Václav nebyl schopen zplodit potomka, což se považovalo za jeden z hlavních úkolů panovníka. Neplodnost se sice vždy připisovala manželce a krále by si nikdo z neplodnosti neodvážil obvinit – přinejmenším ne oficiálně. Jenže drby a pomluvy mají v politice ještě horší účinek než oficiální proklamace – „fake news“ mohou být pro politika i dnes smrtelné. Zda byl Václav jen neplodný či zda byl dokonce homosexuál, se už dnes nedozvíme. Jeho obliba v nápadném oblečení mohla být jen kompenzací malé postavy, jenže mohla být i projevem záliby ve stejném pohlaví. Ostatně jeho přátelé a kumpáni byli všichni mladí muži většinou z chudých rodin. A podporoval je, ať už dělali jakékoliv skopičiny. A že jich dělali! Václav za nimi stál jako skála nebo lépe řečeno jako Zeman za Mynářem s Nejedlým. A bylo mu jedno, že tím proti sobě popuzuje zástupce vysoké šlechty a kléru a dostává se tak do politické izolace. Mohla to být tedy buď nepřiměřená láska k těmto hochům anebo byl král vydíratelný. Pokud by skutečně homosexuální byl, prozrazení této okolnosti by znamenalo politickou a možná i skutečnou smrt – anglický král Eduard II. byl varovným příkladem.
5. Václav neměl politickou podporu, jakou měl jeho otec. Karel se opíral o dva sloupy – o francouzský královský trůn (tam ostatně vyrostl a důvěrně příslušníky královské rodiny znal) a o církev – tu reprezentoval pražský arcibiskup, ať už Arnošt z Pardubic nebo jeho následník Očko z Vlašimi byli císaři loajální oporou. V roce 1380 zemřel francouzský král Karel V. ve věku 42 let a místo jeho nezletilého syna, který se navíc o čtyři roky později zbláznil, vládla ve Francii regentská rada mezi sebou bojujících královských strýců – což nakonec v roce 1407 po zavraždění vévody Orleánského vedlo k občanské válce. Na místo Očka z Vlašimi nastoupil jako třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, který už od roku 1378 trpěl vidinami a po požáru 17. února 1382, kdy uhořel Jenštejnův přítel magdeburský arcibiskup Ludvík, se z něho stal politicky nepoužitelný fanatik – konflikt mezi ním a králem kulminoval v roce 1393 zavražděním Jana Nepomuckého. Obě opory politiky jeho otce tedy zmizely a nový panovník se nacházel v politickém vakuu.
6. Václav byl komplikovaná povaha. Zda to bylo dáno výchovou nebo komplexy z malého vzrůstu, se můžeme jen dohadovat, neměl ale dobré vztahy ani s jedním ze svých sourozenců, o to méně pak se svými moravskými – podstatě staršími – bratranci. Byl introvert, lidi mu prostě lezli na nervy. Ženy přímo nesnášel, od ostatních lidí hledal úkryt v lesích při lovu a na svých hradech mimo Prahu. Jeho přehnaná láska k psům, jako jakýsi příznak kompenzace chybějící lásky k lidem, je příznačná.
7. Václav byl nemocný. Analýzou jeho choroby jsem se podrobně zabýval v mé knize „Zločiny českých králů“. Podle mého soudu se jednalo o revmatoidní artritidu, chorobu, která svým průběhem a nevypočitatelností, stále se vracejícími bolestmi ovlivňovala rozhodujícím způsobem schopnost krále pracovat. První těžký záchvat choroby, kdy už dostal i poslední pomazání, se datuje do roku 1388, kdy bylo králi 27 let. Jediným analgetikem, tedy lékem proti bolesti, byl v té době alkohol. Václav se stal těžkým alkoholikem, což jeho schopnostem vládnout rozhodně neprospělo.

Dá se tedy uzavřít, že Václav měl prostě smůlu. Doba ho postavila před následující problémy, se kterými by měl zřejmě obrovské problémy i jeho geniální otec.

1. O církevním schizmatu, kde zůstal sedět mezi židlemi a nikdy se nedokázal odhodlat k intervenci, jsem už psal.
2. V Praze rostlo sociální napětí. Zejména pak po roce 1400, kdy byl Václav zbaven hodnosti římského krále. Karel komponoval své město jako hlavní město celé Římské říše, nesmírně narostlo z 8000 na 30 000 obyvatel a potřebovalo pracovní příležitosti, sociální síť. To fungovalo, dokud se zde opravdu střídaly delegace všech kurfiřtů, vévodů a knížat či králů, kdy tady byly stálé mise a kdy se zde pořádala velkolepá přijetí zahraničních návštěv a kdy byla Praha díky svému postavení v říši i centrem zahraničního obchodu. Za Václava tuto svoji pozici ztratila, projevila se její ne právě optimální geografická poloha uprostřed uzavřené české kotliny a tím poklesly i finanční příjmy. V Praze se ale zrodila nová generace a hledala přístup na pracovní trh. A práce nebyla. Mládež je vždy náchylná k radikalizaci, hladovějící mládež pak o to víc. Pole pro radikální kazatele bylo tady.
3. Občanská válka v Uhrách, do které byl zapleten jeho nemilovaný bratr Zikmund, ale která vyžadovala jeho intervenci. Václav na ni neměl ani chuť ani prostředky, ponechal tedy svého bratra jeho osudu a ten ho na smrt nenáviděl. Když se přesto uherským králem vlastní zásluhou stal, získal v moravských bratrancích, zejména v Joštovi, ochotné spojence proti Václavovi, který tak po celý život musel bojovat s opozicí ve vlastní rodině. Jen pro srovnání Karel IV. měl se svým bratrem Janem Jindřichem naprosto harmonický vztah a jeho plnou podporu.
4. Svatba princezny Anny s anglickým králem Richardem se ukázala ve svém důsledku jako politický problém. Do Anglie, totiž odjeli se vzdělanou princeznou i učenci pražské univerzity, na Oxfordu se seznámili s myšlenkami církevního reformátora Viklefa – a přivezli je do Prahy, která už i bez nich byla sudem střelného prachu, čekající na rozbušku.
5. Protižidovský pogrom 18 dubna 1389, při kterém byla prakticky zlikvidována celá židovská pražská komunita, byla už známkou rostoucího sociálního napětí, ale Václavovi tato událost uškodila jak politicky (nebyl schopný „své“ Židy ochránit) tak i ekonomicky – podle Zlaté buly Karla IV. z roku 1356 platili Židé za svou ochranu daň kurfiřtovi, na jehož území žili – v tomto případě tedy českému králi – a bylo to hodně peněz, které náhle nebyly.
6. Stoupající napětí mezi německým patriciátem a českým plebsem narůstal nekontrolovatelnou měrou. Pražští Němci usídlení zejména na Starém městě určovali komunální politiku, chudí Češi z Nového Města se cítili být diskriminováni. To se projevilo zejména na universitě, kde se čeští učenci cítili být mluvčími českých občanů. Karlova universita byla koncipována jako universita mezinárodní, centrální vysoká škola Římské říše, která do Prahy přiváděla učence, profesory ale i studenty z celého světa. Češi měli pouze jeden hlas ze čtyř. Kutnohorským dekretem z 18. ledna 1409 král Václav pod tlakem české opozice zbavil cizince většinového hlasovacího práva, což vedlo k exodu profesorů i studentů. Universita zůstala „malá ale naše“. Její pověst samozřejmě upadla a tím i mezinárodní kontakty.
7. Moc v říši přešla v roce 1400 na Ruprechta falckého a od roku 1410 zpět na Lucemburky, nejprve na Jošta, pak na Zikmunda. Kostnický koncil na ukončení schizmatu se vedl už pod taktovkou Václavova mladšího a schopnějšího bratra. Václav se ani neobtěžoval do Kostnice, pupku tehdejšího politického života, jet. Kazatele Jana Husa prostě obětoval a u sudu střelného prachu byl na kostnické hranici konečně zapálen doutnák.

Výsledkem byl revoluční výbuch, který měl po následující desetiletí devastovat zemi a definitivně ji z pozice nejbohatší země střední Evropy uvrhnout zpět do pozice země, kterou raději nikdo nechce. Jestliže se o České království na začátku čtrnáctého století vedla brutální občanská válka, ve století patnáctém běhali čeští pánové po smrti krále Albrechta s českou korunou jako agenti s teplou vodou – nikdo ji nechtěl a nakonec zůstala nemluvněti Ladislavovi, který se nemohl bránit. Václav hned na začátku těchto nepokojů, ještě než revoluce nabyla své zhoubné podoby, 16. srpna 1419, tedy právě před šesti sty lety, umírá.

Výsledky jeho vlády byly fatální a dá se říci, že si z nich země dodnes zcela neodpočinula. Vývoj bezvládí, který zde začal, vedl nakonec k ubohému pokusu o svržení habsburské vlády a potupné porážce na Bílé Hoře, která zanechala zhoubné následky na povaze českého národa, citelné dodnes.

Abych to shrnul větou průvodkyně z Betlémské kaple, když jsem si prohlížel tamní fresky. „Víte, on ten Vašík byl takové neštěstí.“

Byl, ale vlastně za to nemohl. Osud někdy tropí hlouposti a s ním si zahrál hodně nešetrně.

Byla to tehdy velmi emocionální záležitost. Jak na úrovni osobní, tak i mezinárodní. Začněme mou osobní – právě ten den jsem slavil své první kulaté, tedy desáté narozeniny. Tedy měl jsem narozeniny vlastně den nato, ale u nás bývalo zvykem gratulovat už v předvečer narozeninového dne. A tak jsme čekali nad dortem, abychom ho rozkrojili právě v okamžiku, až první člověk dosedne na povrch našeho věčného satelitu – Měsíce.

               Ale i na mezinárodní úrovni šlo o velmi emocionální záležitost. A jde ještě stále. Právě v těchto dnech je v každém větším americkém městě výstava k přistání na měsíci a o ničem jiném se skoro ani nemluví. V rakouské televizi jdou programy k tomuto výročí prakticky denně, nevím, jak je to Česku, ale neodpustil bych si, kdybych k této hysterii nepřidal svou trošku do mlýna tímto článkem.

               Američané bojovali tehdy v padesátých a šedesátých letech minulého století s Rusy o prvenství ve vesmíru v době, kdy se o komerčním využití vesmíru nedalo ještě ani snít. Byla to věc prestiže, důkazu ekonomické a vědecké převahy v době studené války – a Rusové překvapivě stále vedli. (Mimochodem i člověk, který poprvé vypočítal rovnici vztahu mezi konstrukčními parametry rakety a maximální rychlostí, která tato může dosáhnout a tím stanovil základní předpoklady dosáhnutí oběžné dráhy Země, byl Rus – Konstantin Ciolkovski publikoval tyto výpočty už v roce 1902!)

               4. října 1957 vyrazili Sověti celému světu dech, když dostali na oběžnou dráhu první satelit, jménem Sputnik I. a zahájili tak epochu dobývání vesmíru. Ještě než se Američané z toho šoku dokázali vzpamatovat, už o měsíc později 3. listopadu 1957 vynesl Sputnik II. na oběžnou dráhu prvního živého tvora – fenku Lajku. Sice ji Sověti nedokázali dopravit zpět na Zem a chudák psík zahynul ve vesmíru na přehřátí, ale byl to nesporně další úspěch sovětské kosmonautiky.

               13. září 1959 trefili Sověti Měsíc poprvé sondou Luník II., která se roztříštila o měsíční povrch, Luník III. ale už v říjnu stejného roku dodal první fotografie odvrácené strany Měsíce, tedy obrazy, které byly hvězdářům až do té chvíle nedostupné.

               V srpnu 1960 dokázali Sověti po osmnácti obězích okolo Země dostat dva psy Strelku a Belku bezpečně zpět na Zem a 12. dubna 1961 obletěl Jurij Gagarin v první pilotované vesmírné lodi Zemi za 108 minut a vrátil se bezpečně na zemský povrch. Rusové pokračovali ve svých úspěších – do vesmíru odletěla první žena Valentina Těreškovová, v roce 1964 následoval let první trojmístné vesmírné lodi a o rok později absolvoval Alexej Leonov první procházku ve volném vesmíru.

               Ve všech směrech klopýtali Američané za Sověty v odstupu, který ranil pýchu jejich národa. Snad proto vyhlásil J.F.Kennedy v roce 1961 ambiciózní program, že to budou Američané, kteří ještě do konce desetiletí vyšlou člověka na Měsíc. Aspoň v tom chtěli být Američané první a byli pro to obětovat obrovské prostředky finanční i lidské. Pak ale přišly pro ruský kosmický program tragické události, které ho zbrzdily či spíše zastavily. 14 ledna 1966 zemřel ve věku 59 let geniální vedoucí inženýr kosmického programu Sergej Pavlovič Koroljov.

Jeho smrt je stále tak trochu záhadná, mělo jít o nevinnou operaci hemeroidů, údajně by objeven nádor střeva a na následky jeho odstranění zemřel. Samozřejmě vznikly hned spiklenecké teorie, podle kterých měla mít v jeho smrti prsty CIA. Pravdou ale bude, že Koroljov měl po šestiletém věznění v GULAGu v letech 1938 – 1944, kdy vícekrát bezmála zemřel, (v jeho životopise bylo toto období kompletně zamlčeno) podlomené zdraví, Sověti si tedy vlastně zadělali na malér sami. Paradoxem je, že úspěch programu země, která sázela na kolektivismus, závisel na jediném člověku. V Americe, zemi známé svým individualismem, se pracovalo kolektivně. V době největší expanze pracovalo pro NASA 400 000 lidí!!!

               V roce 1967 explodovala při startu nosná rakety Sajuz a přitom se í podařilo vyhodit do vzduchu celé startovací zařízení na Bajkonuru, které muselo být budováno znovu. Cíl sovětského kosmického programu nechat přistát člověka na Měsíci v den 50 výročí Velké řijnové revoluce, tedy 7. listopadu 1967, byl tím definitivně zmařen.

               Američané se soustředili na měsíční program.  Po několika letech vesmírných lodí Mercury, věnovali veškeré úsilí programu Gemini – programu letu na Měsíc.

               Nezačalo to dobře. Trojčlenná posádka Apolla I.  Roger Chaffee, Ed White a Guss Grissom (proč Američané zvolili jméno boha Slunce pro vesmírné lodi, které měly dosáhnout Měsíc, jsem nedokázal zjistit) zemřela při požáru ještě na zemském povrchu 27. ledna 1967. V kapsli lodi přeskočila jiskra, která vedla v kyslíkové atmosféře lodi k požáru, v němž neměli tři astronauti žádnou šanci na přežití. (Američané používali ve svých kosmických lodích na rozdíl od Rusů kyslíkovou atmosféru, aby byly jejich lodě lehčí).

               Program Apollo tato tragická nehoda zbrzdila, ale nezastavila. Mezitím létaly k Měsíci sondy světské i americké – Luník, Ranger, Surveyor či Lunar Orbiter, fotografovali povrch Měsíce a hledali vhodnou plochu na přistání. Američané vyvinuli Raketu Saturn IB, která měla mít kapacitu na vynesení člověka na měsíční oběžnou dráhu. A skutečně 9. listopadu 1967 odstartoval poprvé Saturn s Apollem IV. V říjnu 1968 testovali kosmonauti Schirra, Eisele a Cunningham poprvé přestavěnou kosmickou loď Apollo VII. která měla dokázat přinést k Měsíci přistávací modul. Na vánoce 1968 se Apollo VIII. dostalo na oběžnou dráhu Měsíce a  jako vánoční pozdrav přečetli kosmonauti v přímém přenosu 24. prosince z odvrácené strany Měsíce první věty ze starého Zákona, z knihy Genesis a vrátili se 27. prosince bezpečně zpět na Zem. Je s podivem, s jakým klidem Američané pracovali. Jako by si byli jistí, že Rusové nemají co nabídnout. Ti právě řešili krizi svého komunistického impéria v Evropě, po invazi do Československa měli skoro rok problémy na mezinárodní scéně, takže kosmický program poněkud upadl do pozadí. Očividně ale neměli Rusové technologii, která by jim v dohledné době přistání na Měsíci umožňovala. Chyběl Koroljov, nebyla za něj rovnocenná náhrada. Koroljov si nevychoval nástupce, možná v tom byl i úmysl, nechtěl za případný neúspěch znova skončit v Gulagu. Bez něj jako by Sověti kapitulovali a soustředili se na budování orbitálních stanic, které pak měly létat na oběžné dráze Země a umožnit zde pobyt kosmonautů i po celé měsíce. Na takové stanici mohl strávit v roce 1978 7 dní i jediný český kosmonaut Vladimír Remek. Poněkud záhadné úmrtí prvního sovětského kosmonauta Jurije Gagarina 27. března 1968 dalo vzniknout spikleneckým teoriím, že se Rusové pokusili Američany přece jen trumfnout a poslali Gagarina k Měsíci, aniž by předtím provedli příslušné pokusné lety. Skutečnost, že Rusové vždy informovali až po úspěšném kosmickém letu, zatímco Američané avizovali své pokusy vždy dlouho dopředu, poskytla samozřejmě takovým teoriím živnou půdu.

               Američané vyslali v březnu 1969 na oběžnou dráhu Země Apollo IX. To už mělo s sebou i přistávací měsíční modul a tento modul se 3. března 1969 oddělil od mateřské lodě, vzdálil se od ní na 180 kilometrů a zase se s ní spojil. Generální zkouškou na přistání na Měsíci byl pak let Apolla X.  Kosmonauti Stafford, Young und Cernan měli stejný manévr provést na oběžné dráze Měsíce. Stafford a Cernan přestoupili do lunárního modulu, oddělili se od mateřské lodi, přiblížili se k měsíčnímu povrchu na 14 kilometrů a pak se vrátili k mateřské lodi, kterou mezitím řídil John Young a bezpečně se s ní zase spojili. Teď už zbýval jen poslední krok. Do konce desetiletí zbývaly měsíce a konec desetiletí stanovil J.F.Kennedy v roku 1961 jako lhůtu, v které mají Američané na Měsíci přistát. Protože sama osobnost zavražděného charismatického prezidenta Kennedyho budí dodnes v USA ale nejen tam emoce, bylo zřejmé, že se Američané budou snažit splnit jeho plán za každou cenu. Když se podíváme na horečnou činnost USA, které dokázaly vyslat tři pilotované lety během čtyř měsíců, je zřejmé, s jakou intenzitou na projektu pracovali a že nezáleželo na finančních nákladech. Kosmické středisko v Houstonu se stalo v tomto roce doslova pupkem světa. Celého světa! Možná to bylo tím, že se nový normalizační režim v Československu rozhodl poprvé tvrdě zasáhnout proti opozici až u příležitosti prvního roku okupace 21. srpna 1969, možná proto jsme mohli i my v komunistickém Československu sledovat v přímém přenosu let Apolla XI, které mělo za úkol dávný sen lidstva uskutečnit a člověka na povrchu Měsíce vysadit. Dokonce přímo v novinářském centru byl československý tým pod vedením Karla Pacnera (ten o misi Apollo  napsal knihu „A velký skok pro lidstvo“ – vyšla v roce 1971)  a mohl komentovat, ovšem politické tlaky se už projevily a přítomný Jiří Dienstbier nesměl promluvit živě do mikrofonu. Kdyby byli Američané přistávali na Měsíci o rok později, dozvěděli bychom se zřejmě jenom na páté straně Rudého práva, že Američané „údajně“ vyslali posádku na povrch Měsíce. Jen jako perličku si dovolím podotknout, že celý tehdejší počítačový systém kosmického střediska v Houstonu měl menší pamětní kapacitu, než má dnes jeden Smartphon. Ale i tak z dnešního pohledu primitivní prostředky stačily na to, aby měl celý projekt úspěch.

               Už 10. ledna 1969 (tedy ještě před lety Apolla IX a X) představili Američané posádku Apolla XI. Velitelem posádky se stal Neil Armstrong, který se tak měl stát po Gagarinovi druhým nejslavnějším člověkem vesmírného programu. Dalšími příslušníky posádky se stali Edwin Aldrin a Michael Collins. Všichni tři už ve vesmíru byli, Armstrong s lodí Gemini 8, Collinks s Gemini 10 a Aldrin s Gemini 12. Mateřská loď Apollo dostala volací jméno „Columbia“, lunární modul pak jméno „Eagle“, ostatně i jako emblém projektu posloužil orel bělohlavý s olivovou ratolestí těsně nad měsíčním povrchem. Ten symbol měl zdůraznit mírový charakter mise v čase, kdy se Sovětský svaz potýkal s následky ozbrojené intervence v Československu a byl podezříván, že i vesmír chce využívat především k vojenským účelům.

               16. července vystartovala raketa Saturn V. z Kennedyho kosmického centra na mysu Canaveral.

K nebi se vzneslo 2940 tun materiálu a paliva. Oběžnou dráhu země dosáhla raketa po odvržení prvních dvou stupňů. Třetí stupeň byl na oběžné dráze zaktivován na dalších 6 minut a navedl Apollo na dráhu k Měsíci. Poté byl i on odvržen. 19 července dosáhlo Apollo XI. po brzdném manévru na jeho odvrácené straně oběžnou dráhu Měsíce. Aldrin a hodinu po něm i Armstrong přestoupili do lunárního modulu a oddělili se od mateřské lodi.

Přistávací manévr musel Armstrong provádět pomocí ručního řízení, protože na místě určeném původně pro přistání, byly přece jen příliš velké kameny a konečně 20 července 1969 v 20:17 světového času – tedy v 19:17 středoevropského času přistál Eagle na měsíčním povrchu. Pamatuji si, jak se v rozhodující chvíli ztratil signál, a my seděli s připraveným nožem nad mým narozeninovým dortem, aniž bychom věděli, zda bylo přistání úspěšné a zda můžeme zakrojit. Pak se ale ozval Armstrongův hlas „Houstone, Eagle přistál.“ A my jsme slavili velký úspěch lidstva, které se poprvé oddělilo od matičky Země a dokázalo se dostat na jiný vesmírný objekt – na ten nejbližší. Byli jsme jen jedni z 600 milionů lidí, kteří přistání v přímém přenosu sledovali.

               Armstrongův výstup z přistávacího modulu musel počkat až na 2:56 hodin v noci, kdy byl v Americe nejlepší vysílací čas – v USA bylo ještě 20. července. Pak zazněla jeho slova: „Je to malý krok pro člověka – ale velký skok pro lidstvo.“  Když ten text Armstrong dostal poprvé do ruky, měl prý prohlásit: „Kdo napsal takovou blbost?“ Ale disciplinovaně tu větu řekl a ta vstoupila do dějin.

               Armstrong s Aldrinem strávili na měsíčním povrchu celkem 21 hodin a 36 minut. Pak opět odstartovali a čtyři hodiny později se spojili s mateřskou lodí, kterou okolo Měsíce pilotoval Michael Collins. Pak byl měsíční modul odvržen a Apollo se vydalo na cestu domů. Přistávací modul dopadl do Tichého oceánu 24. Července, astronauti byli vyloveni vojenskou lodí Hornet a museli strávit následujících 17 dní v karanténě, než se mohli představit veřejnosti. Pikantní je, že prezident Nixon měl už natočený i proslov pro případ, že by astronauti na Měsíci zemřeli a mluvil v něm o symbolickém věnci, který pokládá na jejich fiktivní hrob. Jak vidět, nebyli si američtí vědi a uiž vůbec ne politici, jistá úspěchem měsíční mise.

               Amerika teď ale slavila úspěch, který měl demonstrovat její hospodářskou a technologickou dominanci. A skutečně, právě v sedmdesátých letech začal Sovětský Svaz technologicky za USA zaostávat. Náklady investované do zbrojení pohlcovaly stále více sovětského HDP a brzdily hospodářský vývoj ve všech ostatních oblastech. V roce 1981 vyhlásil nový americký prezident Ronald Reagan další kolo závodu o vesmír programem tzv. „hvězdných válek“ čili obranných vesmírných systémů na odchytávání balistických raket a Sovětský Svaz se svými satelity se začal hroutit. V roce 1989 pak definitivně přiznal svou porážku a rozpadl se.

                Svým způsobem byl tedy památný den 20. července 1969 předzvěstí změn poměru na mocenské světové šachovnici. Byl to den velmi emocionální, jako celý kosmický program. Ten byl ostatně po letech Apoll 12,14,15,16 a 17 (Apollo 13 na Měsíci nepřistálo a po vážné poruše kosmické lodi se jen zázrakem podařilo dostat jeho posádku zpět na Zemi) zastaven. Emoce se uklidnily, Měsíc nenabídl nic, co by další lety hospodářsky zdůvodnilo, zvítězil rozum, který se bránil střílet další miliardy dolarů do vesmíru. Poslední lidé (Eugene A Cernan a Harisson Schmitt) stáli na měsíčním povrchu (dokonce po něm jezdili v speciálním vozítku, na němž urazili přes 30 kilometrů) 12. prosince 1972. Měsíc přestal lákat. V současnosti sní lidé o Marsu. Pokud by se tam pravdu dostali, byl by to další velký krok pro lidstvo. Otázka je, zda k němu dojde a zda se ho dnešní generace dožije. O emoce by opět nebyla nouze. Svět se ale stal v posledních padesáti letech mnohem racionálnější. A zatím chybí souboj dvou velmocí jako tehdy v letech šedesátých. Svět už není bipolární ale multipolární. Hodně se toho v posledních padesáti letech změnilo. Ne vždy k lepšímu.

               2. května uplyne 500 let od smrti jedné z nejvýznamnějších postav světové kultury, postavy opředené mnoha mýty (poslední takový mýtus vytvořil okolo jména tohoto renesančního umělce Dan  Brown v „Šifře mistra Leonarda“ a hned to byl naprostý bestseller).

               Leonardo fascinuje i dnes, před jeho „Monou Lisou“ v Louvru se tlačí desítky turistů, přiznám se, že mě obraz poněkud zklamal, ovšem díky obrovské tlačenici a desítkám fotoaparátů jsem se nad obrazem nemohl ani zdaleka tak zamyslet jako například nad Leonardovým „Zvěstováním Panny Marie“ ve florentských Uffizis. To jsem si mohl prohlížet dlouho a navíc bylo nainstalováno tak, aby člověk z jednoho místa mohl vidět tento slavný obraz velkého mistra, ale současně i „Zvěstování Panny Marie“ od Vinciho vrstevníka Sandra Botticelliho. (Leonardo se narodil 15. dubna 1452, Botticelli v roce 1445). Bylo to fascinující porovnání. Zatímco se Boticelliho obraz obrací k divákovi, oslovuje ho svou zlatavou barvou i radostným pojetím, obraz da Vinciho je chladný, stříbrný, uzavřený do sebe. Jakoby ho mistr maloval jen pro sebe, jako by se chtěl jeho vytvořením ujistit o vlastní genialitě. Divák je mu demonstrativně ukradený. A je třeba si uvědomit, že tento obraz maloval velmi mladý Leonardo, někteří historici ho kladou do roku 1472, kdy bylo mladému umělci dvacet let, někteří do let 1475 – 1480, což ale na věci mnoho nemění. Mezi tímto obrazem a slavnou Monou Lisou se klene propast třiceti let. Údajně ho maloval společně se svým učitelem Verrocchiem, ovšem na tomto obraze už byl žák hlavním tvůrcem a učitel mu jen asistoval. I to o něčem hovoří, ale k tomu později.

               Byl Leonardo opravdu takový? Byl to génius opovrhující svým okolím? Anebo umělec toužící po dokonalosti a oběť závistivců? Je na něm něco fascinujícího, něco neuchopitelného. Jak napsal Barnett Newman – „Co děsí, je fakt, že si tento muž s polovinou tuctu obrazů udělal v dějinách tak velké jméno.“  Opravdu není dokončených děl mistra Leonarda o moc víc než tento vzpomínaný poloviční tucet. A protože obrazy, které mu jsou přisuzovány, nejsou skoro nikdy podepsány, nemůžeme si být jeho autorstvím ani u těchto děl stoprocentně jisti. (Jako například „Madona s karafiátem“, kterou se pyšní mnichovská galerie.) Zato existují tisíce kreseb technických vynálezů, z nichž jsou mnohé přímo vizionářské. A nekonečný počet anatomických studií, žádný umělec před ním (a možná ani po něm) se nezabýval lidskou anatomií a možnostmi pohybu postav tak jako on.

               Leonardo byl ovšem především dítětem své doby. Doby politicky velmi pohnuté, ale doby, která jako žádná jiná přála umění. Doby vrcholné renesance, začátku novověku, kdy štědří mecéni stavěli stavby, jaké byly do té doby neznámé, ba dokonce nemyslitelné. Žijeme v poživačné době, možná nejlépe tehdejší chápání světa a politické moci vyjádřil papež Lev X., vlastním jménem Giovanni Medici, ve větě: „Užívejme papežství, když nám ho Bůh dal.“ Velkolepá umělecká díla patřila k tehdejšímu chápání tohoto „užívání“. To vše bylo vhodným podhoubím pro zrození génia.

               Leonardo měl hned několikrát štěstí – jak víme, bez štěstí nejde nic, i když jste génius.

1. Narodil se v roce 1452 sice jako nemanželské dítě notáře Piera da Vinciho a jeho služky, možná dokonce pokřtěné Saracénky, ovšem právě v této době se už nemanželský původ nepovažoval za nepřekonatelné stigma, otec se k malému Leonardovi znal a tak se chlapci dostalo patřičného vzdělání.
2. Narodil se v Toskánsku, městečko Vinci, na jehož předměstí Anchiano se narodil, se nachází 27 kilometrů na západ od Florencie a právě Florencie byla v době vlády Lorenza Magnifica (Nádherného), který vládl v letech 1469 – 1492, doslova líhní umělců, protože Lorenzo Medici jejich vzdělání podporoval, především proto, aby je pak mohl „exportovat“ do jiných italských městských států a tím upevňoval svou pověst renesančního vladaře.
3. Skutečnost, že byl levák, už právě v této době přestala být stigmatem, které by ho vyloučilo ze společnosti.
4. Narodil se do období relativního míru a v něm prožil i své mládí. Mír v Lodi z roku 1452 mezi milánským vévodou Francescem Sforzou a benátskou republikou ukončil mnohaleté války zmítající Itálií a na dalších čtyřicet let ustanovil určitou – i když křehkou – mocenskou rovnováhu. V míru se umění daří vždy víc než ve válce.
5. Leonardo se dostal do dílny skutečně skvělého učitele. Andrea Verrocchio platí za vedoucí postavu přechodu renesance z raného do vrcholného stádia. Fascinující je, že tento učitel neoplýval jinak tak obvyklou žárlivostí na talent svých žáků, ale naopak ho podporoval. Sám přejímal vlivy mladého Leonarda, jestliže na obraze Kristova křtu mohl Leonardo přimalovat anděly na okraji obrazu a domalovat pozadí, na už vzpomenutém „Zvěstování panny Marie“ už byl vedoucím tvůrcem on sám a jeho učitel mu jen asistoval. Jak muselo zapůsobit na sebevědomí mladého umělce, když se od něj byl ochoten učit i jeho učitel, který měl sám pověst geniálního umělce. Zřejmě už od tohoto okamžiku Leonardo o své genialitě nepochyboval. Šlo už jen o to, přesvědčit o ní i svět.
6. Leonardo patřil k velmi silné generaci umělců, v níž se narodil například Sandro Botticelli (1445 – 1510), Andrea Mantegna (1431 – 1506), Donato Bramante (1444 – 1514), Pietro Perugino (1446 – 1523), Filippino Lippi  (1457 – 1508) či Leonardův učitel Andrea Verrocchio (1435 – 1488). To je vždy dobře. Leonardo nebyl solitér, pouze vyčníval jako vrchol z mohutného masivu. Takové prostředí je pro umělce vždy požehnáním, ať už se jedná o spolupráci (Verrocchio, Bramante) nebo konkurenci (Boticelli, Perugino, Lippi), protože je inspirativní a pohání soutěživost.
7. Stejná doba začátku novověku vyprodukovala i nesmírně silnou generaci politickou, do níž patřili mimo jiné papežové Alexandr VI. Borgia (1431 – 1503) či Julius II. della Rovere (1443 – 1513), Lorenzo Magnifico (1449 – 1492), Ludovico il Moro Sforza (1452 – 1508), ale i císař Maximilián I. (1459 – 1519) anebo Girolamo Savonarola (1452 – 1494). Leonardo znal i Niccolu Machiavelliho (1469 – 1527), velkého teoretika uchopení a udržení moci, vlastně prvního politologa. Ostatně generace velkých humanistických spisovatelů je jen o několik let mladší než Leonardo sám, Erasmus Rotterdamský žil v letech 1466 – 1536, Thomas Morus 1478 – 1535, Giovanni Pico della Mirandola 1463 – 1494 a v roce 1483 se narodil jistý Martin Luther.

Podmínky tedy byly dány, vývoj génia následoval v pohnutých dobách. V roce 1482 odchází třicetiletý Leonardo do Milána. Hypotéza, že ho tam poslal Lorenzo Magnifico v rámci svého programu „exportu umělců“ zřejmě není pravdivá, Leonardo hledal nové místo působení sám, možná se chtěl vyčlenit z florentské školy a dát se vlastní cestou. Už měl své jméno, které si vytvořil portrétem Ginevry de Benzi a obrazem „Klanění tří králů“. V Miláně měl šanci stát se dvorním umělcem nejmocnějšího z italských vládců Ludovica il Mora. Dostal obrovskou zakázku na vytvoření jezdecké sochy zakladatele slávy rodu Sforzů Francesca. K uskutečnění toho projektu nikdy nedošlo (měď plánovaná na sochu se nakonec přetavila na děla, která měla Milán bránit před hrozící francouzskou invazí – a neubránila), Leonardo ale v Miláně strávil 17 let až do roku 1499 (kdy sem Francouzi skutečně napochodovali) a vytvořil svá nejslavnější díla.

Poslední večeři v chrámu „Santa Maria delle Grazie“, či portrét Sforzovy milenky Cecilie Gallerani, zvaný „Dáma s hranostajem“. Za celý svůj život namaloval da Vinci jen čtyři ženské portréty, ženy ho, podobně jako jeho konkurenta, o generaci mladšího Michelangela Buonarottiho příliš nezajímaly a když, tak pouze jako inspirace nebo jako jeho podporovatelky (mantovská vévodkyně Isabella d´Este). Zato jeho mužské postavy, ať už se jedná o apoštola Jana na obrazu poslední večeře nebo o jeho Jana Křtitele mají až podezřele ženské, tzv androgynní rysy. Dan Brown z toho vytvořil teorii o Kristově manželce, ve skutečnosti je to výraz Leonardovy homosexuality. Ostatně už v roce 1476 byl obžalován ze “Sodomie”, tedy z homosexuality, dokázal se ale obhájit. Mona Lisa neboli „La Gioconda“, jak jí říkají Italové, si na svůj vznik musela počkat až do roku 1503 a mezitím se zatím poklidný a tvořivý umělcův život dostal do turbulencí.

Už v roce 1494 vpadl do Itálie francouzský král Karel VIII. Ve Florencii to vedlo k pádu moci Medicejských. Lorenzův syn Pietro musel z města uprchnout, moc převzala oligarchická vláda profrancouzské strany, v dalším průběhu uchvátil moc ve městě kazatel Girolano Savonarola a zavedl zde svůj režim náboženského teroru. Leonardo Savonarolu osobně znal, byli stejně staří a  mládí prožili oba ve Florencii. V čase Savonarolova teroru, podobného dnešnímu IS, ale do Florenci nemohl, jeho homosexualita by pro něj byla osudná a skončil by určitě na hranici. Savonarola se u moci udržel do roku 1498, kdy byl oběšen a jeho mrtvola spálena, v roce 1499 vpochodoval do Itálie francouzský král Ludvík XII., aby mizející francouzskou moc upevnil. (Tažení Karla VIII skončilo po dobytí Neapole nakonec fiaskem, celá jeho armáda umřela na do tehdejší doby neznámou chorobu, která později dostala jméno syfilis, a on se musel z Itálie stáhnout). Ludvík XII. dobyl Milán, vyhnal odtud Sforzu a Leonardo se ocitl na cestách. Po pokusech uplatnit se v Benátkách a Mantově se vrátil v roce 1500 do rodné Florencie, kde Ludvík XII. upevnil moc své strany.  Ta se udržela u moci až do roku 1512, kdy se vrátili do města Medicejští, reprezentovaní synem Lorenza Magnifica Giovannim, který se měl stát i papežem Lvem X. Ve svém rodném městě měl Leonardo utrpět svou první velkou porážku, když byl mramorový blok, o který soutěžil s mladým Michelangelem Buonarottim, přiřčen jeho mladému soupeři. Pět a půl metru velký blok, nešťastně v roce 1460 navrtaný Agostinem di Ducciem a Antoniem Roselinem byl pravou výzvou pro jeho génia. Leonardo byl přesvědčený, že kromě něho nikdo nedokáže tento mramor zpracovat. (Veřejné mínění ostatně bylo, že to nedokáže vůbec nikdo) Blok byl ale předán Michelangelovi. Možná hrála při rozhodnutí městské rady určitou úlohu i úvaha, že Leonardo patřil k Sforzově, tedy Francouzům nepřátelské straně, nicméně vztah mezi těmito dvěma muži měl zůstat až do konce da Vinciho života napjatý. Michelangelo vytvořil z onoho bloku svého Davida, jednu z nejslavnějších soch lidských dějin. Frustrovaný Leonardo opustil Florencii a vstoupil do služeb syna papeže Alexandra VI. Cesareho Borgii.

Leonardo se po celý svůj život zajímal o technické vynálezy, nebylo snad oblasti, ve které by neexperimentoval, tisíce kartónů jeho kreseb to dokumentují víc než dostatečně, stačí navštívit jeho muzeum v Miláně, aby si o tom člověk udělal aspoň rámcovou představu. Model jeho samohybu, tedy jakéhosi prvního auta, můžete vidět v muzeu Fiat v Turíně. Dva roky se teď realizoval při vojenských taženích Valentinského vévody Cesareho ve vymýšlení obléhacích strojů, zvyšování účinku dělostřelby a kreslení map – Leonardo patří mimo jiné i mezi zakladatele moderní kartografie. Po Cesareho pádu v roce 1503 se vrátil zpět do Florencie, aby utrpěl další hořkou porážku. Ve věčném souboji s o generaci mladším Michelangelem dostali oba umělci v roce 1504 zakázku městské rady pro Palazzo Vecchio na vytvoření dvou fresek. Michelangelo měl namalovat „Bitvu u Casciny“ a Leonardo „Bitvu u Anghiari“, dvě vítězná utkání florentských vojsk z let 1368 a 1440. Leonardo v bezmezné důvěře ve svou genialitu přepjal své síly.  Motiv byl sám o sobě revoluční, boj skupiny jezdců o prapor měl v sobě až zvířecí rysy bojujících, jimž jde v zoufalství boje v první linii o záchranu vlastního života a jsou proto schopni vyvinout neuvěřitelnou energii. Propletené postavy skloubené podle principů, které později převzal Michelangelo, by mohly Leonardovi skutečně přinést vítězství. Kdyby se ovšem nerozhodl vytvořit fresku novým způsobem, který sám vymyslel a který byl bohužel chybný. Freska vlastně ani nebyla dokončena, brzy po konci prací na ní se začala rozpadat a o několik desetiletí později musela být stržena. Jak vypadala, víme jen z několika kreseb, které ji zachytily ještě před jejím zničením.

Ve stejném roce zemřel Leonardovi otec a o dva roky později i strýc Francesco, který svého synovce učinil universálním dědicem. Leonardo byl od této chvíle finančně zabezpečený. Ve Florencii vytvořil ještě svůj nejslavnější obraz – Monu Lisu – údajně podobiznu manželky obchodníka Francesca Bartolomea del Giocconda, ale v roce 1506 odešel znovu do Milána. Našel zde ochranu a podporovatele v osobě francouzského guvernéra Charlese d´Ambroise. Až po smrti tohoto francouzského vojenského velitele odešel v roce 1513 do Říma, kde strávil tři roky. V roce 1513  zemřel papež Julius II., obdivovatel Michangela a po krátké mezihře se na papežský trůn dostali Medicejští, nejprve Giovanni pod jménem Lev X. a pak jeho bratranec Giulio jako Klemens VII. Možná si Leonardo sliboval zakázky od nových vládců, se kterými ho spojoval společný toskánský původ. Nedočkal se. Uzavřel se zcela do sebe, o jeho rozčarování svědčí poznámka v jeho Codex Atlanticus „Medicejští mě stvořili, ale také zničili.“

Svědčí to o zklamání a rozčarování stárnoucího umělce, který se stále více cítí být zneuznaným géniem. Je zajímavé, jak málo v posledních letech svého života Leonardo tvořil. V podstatě z jeho vrcholných děl vytvořil jen obraz Jana Křtitele (ostatně zřejmě jediné dílo, které i podepsal). Stále více se zabýval studiem universa a snažil se vytvořit generální teorii jeho existence a zvěčnit ji v obraze, který samozřejmě nebyl možný. Leonardo bádá stále více spíše ve svém vlastním nitru a vzdaluje se realitě světa. Jeho první životopisec Vasari ho charakterizuje větou: „Vytvořil si v duchu tak kacířský názor, že se nedržel žádného náboženství, protože považoval za víc být filosofem než křesťanem.“

Leonardo je zklamán a zahořklý. Cítí, že vyčnívá z řady svých vrstevníků a unavuje ho, že to stále musí dokazovat a že to ne všichni uznávají. V roce 1516 táhne s vojskem Giuliana Mediciho proti novému francouzskému králi Františkovi I. Poté, co Giuliano ve Florencii umírá, nechá se představit francouzskému panovníkovi a uchvácen obdivem, který mu mladý dvacetiletý král projevuje, znovu mění stranu. Vstupuje do francouzských služeb, odejde do Francie a tam v roce 1519 na zámku Clos Lucé v Amboise, údajně v náručí svého obdivovatele, francouzského krále, umírá.

Možná aspoň poslední roky dokázaly uspokojit jeho ego a přinést jeho duší mír. Leonardo ve své genialitě nepochopil jedno a to je vývoj společnosti. Dokázal dovést renesanční umění na jeho samotný vrchol, vytvořil dokonalé dílo, které se už stávajícími prostředky renesance nedalo překonat, nedalo se dál rozvíjet. Mladí umělci typu Michelangela a Rafaela ho znervózňovali. Skutečnost, že Rafael opustil zákony renesanční perspektivy, kterou právě on, Leonardo, dovedl k dokonalosti, a začal používat archaickou perspektivu byzantskou, ho musela přivádět k šílenství. Nepochopil, že jestliže renesance, zahájená před dvěma sty lety Giottem a Nicolem Pisanem, dosáhla v jeho osobě svého vrcholu, bylo třeba prorazit otvor do nového prostoru, do nového směru uměleckého projevu a tím se měl stát manýrismus. Umění, které opustilo dokonalé antické tvary a začalo si hrát s pohybem, s hrou světla, s rozvolněním perspektivy a které do vznešené renesanční nehybnosti vneslo pohyb, po kterém lidé začali toužit. Jeden a půl roku před Leonardovou smrtí přibil jistý Martin Luther na dveře chrámu ve Wittenberku svých 99 tezí.  Svět byl odsouzen opustit svou strnulou jistotu, danou vládou katolické církve a jejích všemocných papežů. Čekalo ho neklidné období bojů a válek.

Je možná symbolické, že gigant renesančního umění Leonardo zemřel ve stejném roce jako první novodobý císař Maximilián I. Poslední rytíř, panovník symbolizující zánik středověku a nástup novověku. O tom jsem psal v článku, který jsem tomuto panovníkovi věnoval v lednu.

I obrazová a sochařská tvorba se dala do pohybu. Michelangelo byl prototypem génia, který se nebojí otevřít nové prostory. Styl, který se v jeho rukou narodil, dosáhl svého vrcholu v díle El Greca o sto let později. A pak už mělo přijít baroko s Berninim, Rembrantem či Rubensem. Vývoj se nezastavil, jako se nezastavuje ani dnes. Právě to Leonardo, toužící po definici dokonalosti, nepochopil a to ho naplnilo hořkostí, která je z jeho díla cítit. Přesto je třeba universálnímu géniovi složit hold. Mýlil se i v jedné, pro něho naprosto zásadní věci. Domníval se, že lidé jeho génia nepoznali a dostatečně neuctili. Není to pravda. Poznali ho, i když, jak už se to často stává, až po jeho smrti.

Mimochodem, ve Vinci, tedy Leonardově rodišti, vystavují letos pramen jeho vlasů, který dovezli až z Francie!

               Vlastně mi toto jubileum uteklo (knížectví bylo vytvořeno spojením hrabství Vaduz a panství Schellenberg dekretem císaře Karla VI. který nese datum 23. ledna 1719). Že se takové jubileum letos slaví, na to mě upozornily až lichtenštejnské poštovní známky, které tento pidistát (šestý nejmenší stát na světě) k tomuto jubileu vydal.

               Proč by nás mělo takové jubileum zajímat? Protože rodina Lichtenštejnů je nerozlučně spojena s českými dějinami a to i dnes. Jejich rodinná hrobka se nachází ve Vranově u Brna v klášteře řádů Paulánů a zde jsou pochována i knížata, která už vládla ve vzdáleném Vaduzu. (Ovšem jenom formálně, ve skutečnosti seděli až do roku 1938 ve Valticích a do Vaduzu se jezdili v létě jen ochladit a ukrýt před otravnými komáry, kterých je v povodí Dyje příliš.) Lichtenštejnové své spojení s našimi zeměmi nikdy nepopírali, a to i když byly jejich rozsáhlé statky v roce 1945 československým státem vyvlastněny. Kníže Hans Adam II. dal hrobku v letech 2012 – 2015 na vlastní náklady restaurovat, přesto že není oficiálně v majetku rodiny. Šlechta, zejména ta vyšší, nemyslí v rámci kvartálů, let ani desetiletí, ale století dopředu. Protože se cítí být vázána tradicí.

               Odkud vlastně Lichtenštejnové pocházejí? O tom není mezi historiky jednota. Zejména co se týká otázky, zda byly dvě rodiny, dokumentované v polovině třináctého století, z nichž jedna měla svá sídla v Frauenburgu a Murau v horním Štýrsku a druhá v Mödlingu v Dolním Rakousku, spřízněny. Když Murau slavilo před dvěma lety 400 let vlády rodiny Schwarzenbergů, tvrdilo se tam, že tyto dvě Lichtenštejnské rodiny spolu neměly pranic společného. Petr Mašek, k jehož práci mám velkou důvěru, tvrdí, že tehdejší hlava štýrské rodiny Oldřich – slavný minesänger – a Jindřich z Mödlingu, který dostal od tehdejšího českého následníka trůnu Přemysla Otakara II. v roce 1249 město Mikulov, byli bratři. Je zřejmé, že k tomuto obdarování došlo u příležitosti svatby tehdy 19-letého Přemysla Otakara s padesátiletou Markétou Babemberskou, dědičkou rakouských zemí. Jindřich z Lichtenštejna musel tedy mít na tomto sňatku, kterým se výrazně rozšířila území podléhající vládě českého království, své zásluhy.  Oba bratři Lichtenštejnové se projevili jako úspěšní oportunisté, v bitvě na Moravském poli stáli už na straně vítězného Rudolfa Habsburského a tak nic nestálo v cestě jejich další kariéře. Tuto schopnost bezohledného oportunismu si Lichtenštejnové podrželi i v budoucnosti a to jim zabezpečilo jejich úspěch, moc i bohatství. V roce 1249 se tedy Lichtenštejnové objevili na moravské půdě. V roce 1394 koupil Jan I. z Lichtenštejna panství Valtice, které se nacházelo tehdy ještě na území Dolního Rakouska. Vybudoval zde své hlavní sídlo a Mikulov na moravské straně hranice ztratil na významu. Kryštof z Lichtenštejna, zvaný Rozmařilý, se zadlužil natolik, že musel v roce 1560 Mikulov prodat. Přesto, že tím Lichtenštejnové ztratili své majetky na Moravě, zůstali se zemskou moravskou politikou nadále svázáni. V té době byli stejně jako naprostá většina české a moravské šlechty protestanti.

               Hvězdná lichtenštejnská kariéra začíná osobou Karla z Lichtenštejna.

Ten se narodil v roce 1569, vystudoval na škole českých bratří v Ivančicích a byl přítelem nejvlivnějšího moravského šlechtice té doby Karla Staršího ze Žerotína. S ním navštěvoval kalvínskou universitu v Ženevě, když předtím od roku 1585 studoval na jiné kalvínské vysoké škole v Basileji. Jeho kariéra začala poněkud obskurně. Lichtenštejn se v roce 1597 zamiloval do čerstvé vdovy po panu Janu III. z Pernštejna, krásné Anny Marie Manrique. Skutečnnost, že spolu měli vášnivý poměr, se kterým se před veřejností netajili ještě v době, kdy měla čerstvá vdova držet předepsaný jednoroční smutek, byla na onu dobu neuvěřitelným skandálem. Lichtenštejn byl dokonce obviňován, že Pernštejnovi pomohl na onen svět a to by ohrozilo především jeho milenku na majetku ale možná i na životě. Lichtenštejn byl prohlášen v českých zemích za „personu non grata“ a uchýlil se zpět do Rakouska. (Anna Marie se provdala v roce 1606 za Bruna II. z Mansfedu.)

               Tato porážka ale nemohla Karla v jeho ctižádosti přibrzdit. V roce 1599 konvertoval ke katolictví – očividně si myslel, že nemá co ztratit a výtky jeho někdejšího přítele Karla Staršího ze Žerotína ho nechaly naprosto chladným. (Žerotín o tom psal Theodorovi Brezovi, následníku Kalvína v Ženevě: „Byl sveden intrikami jezuitů a dvorskými sirénami…“) Jako kompenzaci dostal Lichtenštejn 7. září 1599 dopis od samého papeže Klementa VIII., který mu za jeho konverzi děkoval ve jménu „celého křesťanstva.“ Řadový šlechtic z Valtic se dostal na výsluní a nehodlal ho už opustit. Byl schopný, chytrý, vzdělaný a naprosto bezcharakterní, takoví lidé jsou prostě nezastavitelní. Navíc byl i velkorysý. V letech 1598 – 1605 půjčil císařského dvoru, nacházejícímu se tehdy v takzvané „Dlouhé válce“ s Turky, více než 500 000 zlatých. Jako protislužbu dostal kromě panství Hustopeče v roce 1599 úřad nejvyššího zemského sudího na Moravě, v roce 1600 úřad nejvyššího hofmistra císařského dvora v Praze a v roce 1604 se stal dokonce moravským zemským hejtmanem. Dotáhl to u Rudolfa II. až na předsedu císařské tajné rady – aby pak císaře bezohledně opustil. V roce 1607 se vzdal úřadu nejvyššího hofmistra, císař uražený jeho odchodem ho vzápětí zbavil úřadu moravského zemského hejtmana a zřídil komisi, která měla vyšetřit Lichtenštejnovo hospodaření. Karlovi bylo jasné, že mu jde doslova o krk a proto se rychle přidal k arcivévodovi Matyášovi, který se chystal na konfrontaci se svým bratrem Rudolfem. A byl opět na správné straně.

               Nechyběla mu ani odvaha. 7. března 1608 vtrhl se skupinou ozbrojenců na brněnskou radnici a přinutil nového moravského hejtmana Ladislava Berku z Dubé přerušit zemský sněm. K překvapení všech nezasáhl generál Tilly, který stál s císařskými vojáky před městem. Někdy musí mít povstalci a revolucionáři i štěstí. Na novém sněmu v Ivančicích si Moravané zvolili za předsedu zemské vlády právě Lichtenštejna a ten převedl Moravu na stranu arcivévody Matyáše. Lichtenštejn byl zvolen zřejmě jen proto, aby bylo koho popravit, kdyby puč nevyšel, už v červenci zvolil zemský sněm za zemského hejtmana Karla Staršího ze Žerotína (pánové Lichtenštejnovi Annu Marii očividně stále ještě nezapomněli). Matyáš se ale rozhodl svému spojenci jeho frustraci bohatě vykompenzovat. 20 prosince 1608 vyjmenoval Karla z Lichtenštejna dědičným říšským knížetem – a tento titul nosí tedy Karlovi potomci (přesněji potomci jeho bratra Gundakara, protože Karlova větev rodu vymřela) dodnes. Byl to jen formální titul bez příslušného území, přesto se zde jednalo o první krok k dnešnímu významu lichtenštejnského rodu.

               Druhý krok stihl taky ještě Karel, když mu v roce 1614 teď už císař Matyáš svěřil opavské vévodství (titul vévody a knížete jsou víceméně identické, oba patří mezi suverény). V roce 1623 pak po smrti vévody Jana Jiřího Krnovského k tomu přibylo i vévodství Krnovské. Obě tato území byla slezskými údělnými knížectvími, podléhala tedy svrchovanosti českého krále. Tituly vévody opavského a krnovského užívá ostatně i současný kníže Hans Adam II. a opavská orlice je součástí rodové ho znaku.

               Při povstání českých stavů se Karel jako katolík a kníže blízký vídeňskému dvoru stal pro povstalce nepřítelem. Už v roce 1618 se přidal na stranu Ferdinanda II. a do Čech přitáhl až s vojskem generála Buquoye k Bílé Hoře. A po vítězství císařských udeřila pro Karla jeho hvězdná hodina. Šlo o to, že se císař chtěl povstalcům drakonicky pomstít. K tomu potřeboval někoho, kdo by měl odvahu stát se nejnenáviděnějším člověkem v zemi a ochotného odvést tu nejšpinavější práci. Karel byl ochoten. Být nenáviděn o něco míň nebo víc už není o kvalitě ale jen o kvantitě a ta se dá vyvážit penězi. 17. ledna 1621 dostal funkci gubernátora, tedy místodržícího v Čechách. Následovaly popravy, konfiskace, znehodnocení měny a z toho všeho Karel nashromáždil pohádkové jmění, rovnat se mu mohl snad jen Albrecht z Valdštejna. Jinými slovy, v jeho jménu bylo popraveno, vyhnáno ze země nebo ožebračeno 90 procent tehdejší české elity a mnoho z jejího majetku uvízlo šikovnému Karlovi mezi prsty. Díky němu se lichtenštejnské impérium rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů. A protože další Lichtenštejnové po svém předkovi zdědili šikovnost, obsahoval jejich majetek v roce 1945 (kdy byl rodu vyvlastněn) následující panství: Adamov, Branná, Břeclav, Bučovice, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Lednice, Litovel, Plumlov, Valtice, Velké Losiny a Zábřeh na Moravě, Krnov, palác v Olomouci a dva paláce v Praze).

               V roce 1699 koupil Karlův vnuk Hans Adam I. panství Schellenberg v údolí Rýna na rakousko-švýcarské hranici a v roce 1712 od zadlužených pánů z Hohenemsu i hrabství Vaduz.

A právě před třemi sty lety tedy onoho 23. ledna 1719 byla tato dvě panství spojena dekretem císaře Karla VI. a bylo vytvořeno nezávislé říšské knížectví, podléhající pouze císaři. Tím dosáhli Lichtenštejnové svého cíle být nezávislými evropskými panovníky a těmi jsou dodnes. Nejprve byli v Německém spolku, pak navázáni na Rakousko, ale po roce 1918 se chytře rozhodli pro celní spojení se Švýcarskem, takže dnes (od roku 1924) se v této zemičce na Rýnu platí švýcarskými franky.

               Hlavním městem Lichtenštejnského impéria byly ale až do roku 1938 Valtice (které byly od roku 1920 součástí Československa). Až po Anschlussu Rakouska v březnu 1938 (a po smrti svého otce Františka v červenci stejného roku) se rozhodl kníže Franz Josef II. přeložit své sídlo do Vaduzu – možná i proto, že jeho žena Elsa byla židovského původu a bydlet přímo na hranici nacistické říše mohlo způsobovat hodně nepříjemné mrazení.

V roce 1945 byli Lichtenštejnové v Československu vyvlastněni na základě Benešových dekretů, protože měli mít německou národnost či občanství. Ze spolupráce s nacisty je opravdu nikdo nemohl obvinit, byli stejně jako Schwarzenberkové, Thurn Taxisové či rod D´Este na opačné straně fronty. Na rozdíl od třeba Dietrichštejnů či Trautsmandorfů bylo vyvlastnění neodůvodněné, už proto, že Lichtenštejnové neměli německou národnost, ale národnost vlastní, tedy lichtenštejnskpu. Možná k tomuto postupu přispěl i fakt, že kníže František Josef poskytl na svém knížectví azyl jednotkám Ruské národní armády (takzvaní Vlasovci) a nevydal je do Sovětského svazu, kde by na ně čekala jistá smrt. (Britové například tyto vojáky do Ruska vydali a tito byli všichni popraveni) Nárok na restituce po roce 1989 byl zamítnut, protože restituce se formálně vztahovaly jen na majetek zabavený po roce 1948. Ani s dalšími žalobami Lichtenštejnové neuspěli, definitivní rozsudek padl v roce 2001 u Evropského soudu pro lidská práva. Důsledkem tohoto rozhodnutí byly velmi chladné vztahy mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem, k vzájemnému uznání a navázání diplomatických vztahů došlo až 8. září 2009.  A v letech 2012 – 2015 dal pak kníže, jak už jsem vzpomenul, jako znak dobré vůle zrekonstruovat rodinnou hrobku ve Vranově, i když oficiálně knížecímu rodu nepatří.

Zde leží jak zakladatel slávy rodu Karel, tak jeho vnuk Hans Adam, který vytvořil knížectví v povodí Rýna. Poslední pohřeb se zde odehrál v červenci 1938, kdy zde byl k poslednímu odpočinku uložen kníže František I. Jeho syn František Josef II., jak už jsem vzpomenul, se po smrti otce přestěhoval do Vaduzu a je pochován tam.

               Přesto, že se jim nepodařilo dostat zpět majetky na Moravě, jsou Lichtenštejnové nejbohatším rodem v Evropě. Přitom se nejedná o jejich území (je to asi jediný stát na světě, který nemá hlavní město, Vaduz totiž nemá městská práva, je jen „Marktem“ tedy trhem, čili něco jako střediskovou obcí.) Na 160 km² zde žije asi 37 000 obyvatel. Jenže jen v Rakousku vlastní Lichtenštejnové 15 000 hektarů pozemků (s hradem Riegersburgem, kde občas vystavují své korunovační klenoty a požadují za to vstupné 20 Eur), Forbes odhaduje jejich majetek na 4,5 miliardy dolarů. Čili zas až tak špatně se jim nedaří a snad tedy někdy ztráty majetků na Moravě jednou stráví. I když ztráta jejich hlavního města – Valtic s letním zámkem v Lednici, zřejmě bolet nepřestane. Vaduzský hrad na skále nad městem (pardon, trhem) v porovnání s Lednicí je skutečně nepohledný a možná i nepohodlný.

               Lichtenštejnsko je ústavní monarchií, která svému vládci vymezuje téměř středověké pravomoci. Existuje sice parlament s 25 poslanci (ženy smějí v Lichtenštejnsku volit až od roku 1984, zřejmě bylo Lichtenštejnsko v zavedení ženského volebního práva poslední na světě), ovšem konečné slovo má vždy panovník. A díky daňovému ráji, bankovnímu tajemství ale i členství v Evropském hospodářském prostoru a celní unií se Švýcarskem se poddaným daří tak dobře, že nemají zájem na osvědčeném způsobu vlády osvíceného panovníka něco měnit.  

               Lichtenštejnové byli prostě vždycky šikovní. Nechápu, proč jim upřeli českou národnost.