Category: Blog

Meran

Meine Frau hat bei der Wahl der Urlaubdestination ziemlich hohe Ansprüche. Sie reiste mit mir durch ganz Italien und fand fast immer etwas auszusetzen. Wenn sie also erklärt, dass sie sich in eine bestimmte Stadt verliebt hat und dorthin zurückkehren möchte, sollte man das ernst nehmen. Und genau das ist in Meran passiert.

Ich musste ihr recht geben. Meran (auf Italienisch Merano, da sich ein Italiener nicht vorstellen kann, ein Wort mit einem Konsonanten abzuschließen) hat wirklich das Potenzial, dass man sich in die Stadt verlieben könnte.

Es wurde als eine Handelsstadt von den Tiroler Grafen gegründet, die auf einem nahegelegenen Hügel in der Burg Tirol residierten. Sie akzeptierten dabei auch, dass diese neue Stadt jedes Frühjahr regelmäßig von den Fluten des Flusses Passer, einem Nebenfluss der Etsch (auf Italienisch Adige genannt), überschwemmt wurde, wenn der Schnee in den Bergen zu schmelzen begann.

Aber die goldene Ära der Stadt begann erst viel später, als heiße Quellen entdeckt wurden, denen aufgrund ihres hohen Radongehalts eine heilende Wirkung zugeschrieben wurde. Und als im Jahr 1870 Kaiserin Elisabeth – Sissi mit ihrer kränkenden Tochter Maria Valeria in der Stadt auftauchte und sogar im Jahr 1889 noch einmal zurückkehrte, war das Schicksal der Stadt endgültig besiegelt.

Statue von Sissi im Stadtpark

Die Erfolgskurve ging von diesem Moment an steil nach oben. Und mit ihr auch die Besucherzahlen. Meran benötigte also keine Industrie, um prosperieren zu können, es kam vollständig mit dem Tourismus aus. Und das ist bis heute so. Um die Stadt herum gibt es jedoch endlose Obstgärten und Weinberge, die sogar an so steilen Terrassen angelegt sind, dass es den Atem raubt. Die eine Million Tonnen Äpfel, die Südtirol jedes Jahr produziert (und 600.000 Kilogramm Honig, denn ohne Bienen wäre das nicht möglich), müssen irgendwo angebaut werden. Und die Südtiroler Weine sind sehr gut, sei es der rote Lagrein oder der weiße Traminer, aber auch andere Sorten, die an den Berghängen in angenehmem mediterranem Klima wachsen. Die warme Luft aus dem Süden erreicht diesen Ort, über die Berge in den Norden schafft es der warme Wind aber nicht weiter und bleibt hier im Tal hängen. Genauso wie der Regen. Das heißt, in Südtirol gedeiht alles. Einschließlich Palmen, die sogar die Promenade in Meran säumen und so – für Mitteleuropäer etwas überraschend – das Panorama der schneebedeckten Dreitausender ergänzen.

Die Heilquellen sprudeln am linken Ufer des Flusses und dort gibt es heute die Therme mit vielen warmen Wasserbecken, ideal für einen Besuch nach einem anstrengenden Tag in den Bergen.

Heutzutage ist es ein modernes Gebäude in der Form eines großen Würfels, aber überall ist zu sehen, dass Meran als Kurstadt gewachsen ist. Sowohl das riesige Kurhaus als auch die überdachte Promenade – Wandelhalle – sind im Jugendstil erbaut, einem Stil, der Ende des 19. Jahrhunderts in der österreichischen (und nicht nur österreichischen) Architektur dominierte. In der Wandelhalle trafen sich Kurgäste ab März oder April, je nach Wetter, zu Konzerten oder einfach nur zu Gesprächen beim Kaffee. Ursprünglich stand hier eine sogenannte Wandelbahn aus Holz, in den Jahren 1890-1891 wurde diese durch eine Eisenkonstruktion der Firma Gridl ersetzt (die unter anderem auch das Palmenhaus im Wiener Schönbrunn baute). Und sie steht dort noch heute. Am Flussufer lädt eine breite und schön angelegte Promenade mit vielen Blumen zu Spaziergängen ein.

Hier spazierte auch Franz Kafka, der hier im Jahr 1920 einen dreimonatigen Kuraufenthalt absolvierte. Das Radonwasser half zwar seiner Tuberkulose nicht, aber an seinen Aufenthalt in Meran erinnert eine örtliche höhere Handelsschule, die seinen Namen trägt.

Das Wahrzeichen der Stadt ist jedoch das große Theatergebäude, das im Jahr 1900 vom Architekten Martin Düfler erbaut wurde.

Die deutschsprachige Bevölkerung nennt es einfach “Stadttheater”, die Italiener nennen es “Teatro Puccini”. Der legendäre Opernkomponist Giacomo Puccini war hier im Jahr 1928, und zur Erinnerung an seinen Besuch wurde das Theater im Jahr 1937 während der faschistischen Diktatur in “Puccini-Theater” umbenannt – die deutschsprachige Bevölkerung der Stadt hat diesen Namen jedoch nie vollständig akzeptiert. Das Gebäude ist von außen klassizistisch mit nur dezenten Jugendstil-Elementen, innen ist es jedoch reiner Jugendstil, wie es für diese Zeit typisch war.

Meran ist zwischen dem Fluss Passer und den Bergen eingeklemmt. Es ist also eine lange und schmale Stadt, von der ehemaligen Befestigung sind zwei Stadttore erhalten geblieben. Das eine, das “Bozentor”, ist zum Fluss hin ausgerichtet, von wo regelmäßige Überschwemmungen kamen. Angeblich saß der Meraner Henker gerne in der darüber liegenden Kneipe. Das andere erhaltene Tor, das “Passeirertor”, verschloss die Stadt in Richtung des Passer-Tals. Hier führte der Weg über die Jaufer- und Brenner-Pässe nach Innsbruck und Deutschland. Durch dieses Tor betraten die Grafen von Tirol die Stadt, wenn sie von ihrer Burg Tirol herabstiegen.

Die Hauptachse der Stadt ist die Laubengasse.

Es ist eine lange Einkaufsstraße mit vielen Geschäften, Boutiquen und Restaurants, mit Arkaden auf beiden Seiten. Dort steht auch das etwas langweilige Rathaus, und diese Straße führt zur Hauptkirche in Meran, zur Kirche St. Nikolaus. An der Kirchenwand wird man von einem Fresko mit dem Heiligen Christophorus begrüßt. Er sollte im Mittelalter Glück bringen. Wer ihn anblickte, starb an diesem Tag nicht. Die dreischiffige Kirche ist gotisch mit modernen Glasfenstern und einem gotischen geschnitzten Altar. Gleich nebenan befindet sich die Kapelle der Heiligen Barbara, die stark an ein klassisches italienisches Baptisterium erinnert, und ich kann dem Verdacht nicht widerstehen, dass sie auch für den Zweck der Taufe genutzt wurde. Offiziell diente die Kapelle als Beinhaus, in der darunterliegenden Krypta wurden die Knochen der Verstorbenen aufbewahrt, für die es auf dem örtlichen Friedhof keinen Platz mehr gab. Dies entspricht auch der etwas makabren Ausstattung der Kapelle. Es gibt zwei Schreine mit den Gebeinen von zwei heiligen Märtyrern Paulanus und Telius. Trotz meiner Bemühungen konnte ich über sie nichts herausfinden, weder im Internet noch im Oxford Lexikon der Heiligen, und sogar nicht in dem Buch von Schaub und Schindler über die Heiligen im Laufe des ganzen Jahres, in dem wirklich praktisch alle aufgeführt sind, die heiliggesprochen wurden. Das Einzige, was ich herausgefunden habe, ist, dass sie im Jahr 1730 aus den römischen Katakomben hierhergebracht wurden. An der Eingangswand befindet sich auch ein Fresko mit dem Heiligen Christophorus (wohl damit die Leute nicht um die Ecke gehen müssen, um den größeren an der Kirchenwand anzusehen).

Die Kirche des Heiligen Nikolaus, die Barbarakapelle rechts

Etwa in der Mitte der Laubengasse biegt man links zur Sesselbahn ab. Man fährt mit ihr einzeln, und der Prospekt verspricht, dass sie den Stadtbesucher zur Burg Tirol bringt, also zum Sitz der ehemaligen Grafen von Tirol. Das ist nicht ganz wahr. Von der Bergstation der Seilbahn aus hat man zwar einen herrlichen Blick auf die Stadt Meran von oben, aber zur Burg ist es noch fast eine Stunde eines relativ schnellen Gehens. Die Wegweiser versprechen in regelmäßigen Zwanzigminuten-Abständen, dass der Weg zur Burg genau zwanzig Minuten dauern sollte. Offensichtlich wurde das gleiche Wegweiser Schild mehrmals hergestellt und dann in regelmäßigen Abständen auf dem Weg zur Burg aufgestellt. Insbesondere der letzte Abschnitt, der zwischen blühenden Bäumen oberhalb der Obstplantagen und unterhalb des Dorfes Tirol führt, ist jedoch schon für sich allein einen Spaziergang wert.

Die Burg ist eines Besuches wert. Man begann mit dem Bau irgendwann um das Jahr 1120, der letzte Ausbau wurde von Gräfin Margarete Maltausch durchgeführt. Die Burg verlor an Bedeutung, als die neuen Landesherren, die Habsburger, ihren Hauptsitz in das günstiger gelegene Innsbruck verlegten. Auf der Burg gibt es eine Ausstellung zur Geschichte Tirols mit Gemälden der Grafen von Tirol. Hier findet man auch das Porträt des unglücklichen Bruders Karls IV., Johann Heinrich, der vergeblich versuchte, die Jungfräulichkeit Margarete Maltausch zu beenden, bevor seine Ehe wegen seiner angeblichen Impotenz geschieden wurde. (Später hat er allerdings mit seinen weiteren Gattinnen sechs Kinder gezeugt). Es gibt hier auch eine wunderschöne zweistöckige Kapelle und in einem Turm eine Ausstellung zum Kampf Tirols für Autonomie, nachdem Südtirol nach dem Ersten Weltkrieg an Italien angeschlossen wurde. Dieser Kampf, der nach dem Zweiten Weltkrieg seinen Höhepunkt erreichte, endete erst im Jahr 1992. Noch in den 1980er Jahren zündeten die Tiroler Autos italienischer Urlauber an. Die Burg Tirol, von der aus die Tiroler Grafen regierten, erlangte vor allem im 19. Jahrhundert den Status eines nationalen Heiligtums. Hier verkündete der nationale Held Andreas Hofer im Jahr 1809 die Wiederherstellung der alten Landesverfassung, die Napoleon aufgehoben hatte, als er Tirol seinem Vasallen Bayern geschenkt hatte. Tiroler Dichter kamen hierher, um Verse zu schaffen, und Maler, um die Burg und ihre umliegende Landschaft zu verewigen. Die Stadt Meran verschenkte die Burg im Jahr 1816 an Kaiser Franz I. Aber erst in den Jahren 1878 bis 1914 fanden Restaurierungsarbeiten statt, die die Burg vor dem Verfall retteten. Im Jahr 1940 wurden dann bestimmte Teile des Neubaus, die den gotischen Eindruck störten, von der Burg wieder entfernt.

In der Nähe von Meran gibt es außer des Liftes zu Dorf Tirol auch andere Seilbahnen. Die bekannteste ist wahrscheinlich die M 2000, die den Besucher tatsächlich auf eine Höhe von 2000 Metern über dem Meeresspiegel bringt, von wo aus man zu Bergwanderungen aufbrechen kann.

Im Stadtpark vor der Kirche Heiliger Geist steht eine Statue von Kaiserin Sissi. Und gleich nebenan gibt es ein Café, das ihren Namen trägt, also „Elisabeth“. Entlang des Flusses Passer erstreckt sich eine Promenade, die nach ihr benannt ist Es ist bekannt, dass die Kaiserin, wenn sie nicht reiten konnte, lange und schnelle Spaziergänge machte, um in Form zu bleiben und ihre schlanke Figur zu erhalten (es gab sicherlich auch ein bisschen Anorexie dabei). Entlang des Flusses führt die sogenannte Winterpromenade bis zur Brücke mit dem Namen „Steinerner Steg“. Es war lange Zeit die einzige Brücke, die jedes Jahr das Hochwasser überstehen konnte – solide Arbeit aus Stein, auf der auch die österreichische Kaiserin den Fluss überquerte.

Aber das Schönste im Meran liegt am Stadtrand und das ist der Garten von Schloss Trauttmansdorff.

Nicht umsonst wurde er im Jahr 2005 zum schönsten italienischen Garten erklärt (und es gibt hier eine harte Konkurrenz), und im Jahr 2013 wurde er sogar zum internationalen Garten des Jahres gekürt. Meiner Meinung nach zu Recht. Für einen Moment hatte ich das Gefühl, dass ich wahrscheinlich schon gestorben bin und mich im Paradies befinde. Natürlich verdient, schließlich habe ich es mit meinem vorbildlichen Leben verdient. Viele Rosen, Palmen, Azaleen, Rhododendren, Zitronenbäume – nicht nur die Augen, sondern auch die Nase kommen auf ihre Kosten, überall duftet es wunderschön und berauschend. Es ist nur schade, dass die Tulpen bereits im Mai verblüht waren, sonst wäre es noch erstaunlicher gewesen. Inmitten darf ein See mit einem Café nicht fehlen und an den Hängen des Hügels, an dem der Garten liegt – natürlich der Sissi-Pfad. Bei ihrem zweiten Besuch im Jahr 1889 residierte die Kaiserin gerade im Schloss Trauttmansdorff, und um ihr entgegenzukommen, wurden eilig mit Schotter bedeckte Pfade am Hang des Hügels angelegt – wieder für ihre konditionellen Spaziergänge. Diese Pfade sind im Laufe der Zeit zwar zugewachsen, aber die heutigen Meraner haben den Zauber und das kommerzielle Potenzial dieser historisch umstrittenen, aber mit unwiderstehlichem Charme ausgestatteten Persönlichkeit entdeckt, die Pfade wieder gefunden, gereinigt und mit neuem Schotter bedeckt, sodass es kein Problem ist, einen ganzen Vormittag auf den Spuren der Kaiserin zu wandern – natürlich nur, wenn man Lust und Kondition hat. Natürlich erinnert dort eine Büste an Sissi. Der Pfad führt bis zur Aussichtsterrasse von Schloss Trauttmansdorff, hoch über dem Garten und – ehrlich gesagt – nichts für schwindelgeplagte Menschen.


Der Blick von hier ist allerdings atemberaubend. Danach kann man noch höher zur “Garten der Liebe” spazieren. Er ist wunderschön, aber er ist ziemlich hoch und meine liebe Frau meinte, dass sie nicht so hoch klettern würde, egal wie sehr es um die Liebe geht. Also bin ich alleine dorthin gekommen, aber es hat sich trotzdem gelohnt.

Im Schloss gibt es ein großes Restaurant, und auf der Terrasse vor dem Schloss auf einer Bank mit einem Buch in der Hand – raten Sie mal wer – natürlich Sissi.

Da konnten wir nicht widerstehen und ließen uns mit ihr von vorbeigehenden Touristen fotografieren – wir hatten dabei eine große Auswahl. Im Restaurant haben wir das Tiroler Nationalgericht – Apfelstrudel – gegessen. Solange man es nicht probiert hat, darf man Südtirol nicht verlassen. Solange es noch Grenzen in Europa gab, wurde das sicherlich überprüft. Übrigens war es keine falsche Investition, der Strudel war großartig, es gibt eben genug Äpfel in Tirol.

Am Ende dieses Beitrags muss ich jedoch meine neuen Landsleute aus der Steiermark ansprechen. Meran hat eine sehr enge Beziehung zu ihrem Land. Natürlich hängt das mit dem “steirischen Prinzen” Johann zusammen. Für die wenigen meiner Leser, die noch nicht von ihm gehört haben (die Steirer und die eser meiner Serie über Graz dürfen den folgenden Text über ihn überspringen): Johann wurde im Jahr 1782 in der Toskana als achter Sohn des zukünftigen Kaisers Leopold II. geboren. Als sein Vater Kaiser wurde, zog er nach Wien um. Nach einem unglücklichen Zwischenfall im Krieg gegen Napoleon im Jahr 1809, als er eine entscheidende Rolle bei der Niederlage in der Schlacht bei Wagram spielte, zog er sich aus dem öffentlichen Leben zurück. Er kaufte in der Steiermark in der Nähe von Mariazell den Bauernhof Brandhof und begann mit Reformen der Steiermark. Es waren nicht nur Experimente mit dem Anbau von Pflanzen unter bergigen Bedingungen und Aufklärungsvorträge. Er gründete eine Getreidebörse, die den Bauern feste Preise beim Getreideankauf garantierte, die Versicherung Grazer Wechselseitige, bei der sie sich gegen Missernten versichern konnten, und die Sparkasse-Bank, die Kleinkredite vergab. So blieben die steirischen Gelder in der Steiermark und bildeten die Grundlage des örtlichen Wohlstands. Darüber hinaus gründete er nach dem Vorbild seiner Großmutter Maria Theresia eine Bergbau-Hochschule, wo Carl Friedrich Christian Mohs die Härteskala der Mineralien erfand – wir erinnern uns zumindest teilweise daran, wir mussten das alle in der Schule lernen – der härteste ist natürlich der Diamant. In Graz erinnert an den Erzherzog das Museum Johanneum, das er ebenso gegründet hat.

Aber zu seiner Lebenspartnerin wählte der liebe Johann die Tochter des Postmeisters aus Bad Aussee, Anna Plochl, was zu dieser Zeit einen enormen Skandal darstellte. Es dauerte zehn Jahre, bis er von seinem Bruder – Kaiser Franz – die Erlaubnis zur Heirat erwirkte. Und um den Skandal nicht allzu groß werden zu lassen, erhob der Kaiser die liebe Anna zur Gräfin von Meran. Johann kaufte daraufhin in der Nähe von Meran, im Dorf Schenna, ein Schloss. Sein Sohn Franz zog dann dauerhaft nach Südtirol und als Johann im Jahr 1859 starb (bis zu seinem Tod bekleidete er das Amt des Bürgermeisters in der Stadt Stainz in der Steiermark), beauftragte sein Sohn den Architekten Moritz Wappler mit dem Bau eines Mausoleums im neugotischen Stil, das als Familiengrabstätte dienen sollte.

Das Mausoleum in Schenna

Es wurde 1869 fertiggestellt, und im selben Jahr wurden auch die leiblichen Überreste von Erzherzog Johann hierher überführt. Später wurden hier im Jahr 1885 auch seine Frau Anna und später auch sein Sohn Franz mit seiner Frau beigesetzt. Das Mausoleum inmitten der Tiroler Berge ist sehr schön. Das nahe gelegene Schloss ist etwas vom Zahn der Zeit gezeichnet und kann nur zu bestimmten Besuchszeiten besichtigt werden – als wir dort waren, war es gerade geschlossen. Natürlich gibt es in Schenna auch das Hotel “Erzherzog Johann”, und die Stadt pflegt eine Partnerschaft – Sie können einmal raten – natürlich mit Stainz in der Steiermark.

Schenna liegt etwa zehn Kilometer von Meran entfernt im Passertal und von hier aus fahren Seilbahnen in die Berge. Die Stadt ist hübsch und hat zwei Kirchen, die interessant ineinander gebaut sind (und natürlich mit einem Fresko des Heiligen Christophorus an der Außenwand), ein schönes Zentrum mit dem Rathaus und dem Restaurant Schlosswirt, mit einer Terrasse und Blick auf das Mausoleum. Und natürlich kann man hier einen Apfelstrudel genießen, aber nicht nur das. Zu den Tiroler Spezialitäten gehören Knödel mit verschiedenster Füllung von Hackfleisch, Käse über verschiedene Gemüsesorten bis hin zu roter Beete und natürlich „Tyroler Gröstl“. Es ist ein recht einfaches Gericht, gebratene Kartoffeln mit Zwiebeln, Speck (Speck wird in Tirol an jeder Ecke angeboten, es gibt sogar Geschäfte, die sich darauf spezialisiert haben), Fleischstückchen oder Blutwurst und oben drauf gibt es ein Spiegelei. Auf den ersten Blick nichts Besonderes, aber es schmeckt gut, besonders beim Skifahren ist es mein Lieblingsessen in der Mittagspause.

Wenn man Glück hat wie wir und Schenna am ersten Sonntag im Mai besucht, wenn der Feiertag des heiligen Florian gefeiert wird, wird man auch das große Fest der örtlichen Freiwilligen Feuerwehr erleben. Zur Kirche marschierte eine große Blaskapelle in Tiroler Tracht unter tirolerischen Fahnen, dann eine große Anzahl von Feuerwehrleuten in Uniformen, wieder unter wehenden Fahnen. Übrigens haben wir auch in Meran eine große Prozession mit dem Bildnis der Jungfrau Maria erlebt, wieder in Trachten und mit wehenden Fahnen. Die Tiroler lassen sich ihre Traditionen nicht nehmen, sie haben immer noch einen Teil ihres nationalen Helden, des Rebellen Andreas Hofer, in sich. Zumindest in Meran ist der italienische Einfluss marginal, und man kann sich überall auf Deutsch verständigen.

Und trotzdem verleiht gerade diese Mischung aus österreichischer und italienischer Kultur Meran anscheinend ihren besonderen Charme. Es herrscht Ordnung wie in Österreich, aber die Architektur hat einen italienischen Touch, alles ist mit viel Geschmack gemacht. Und es gibt dort unglaublich viele Blumen – das ist offensichtlich auf das lokale Klima zurückzuführen.

Also hatte meine Frau mehr als genug Gründe, sich in Meran zu verlieben.

Formularbeginn

Formularende

Fašismus v současné Evropě

               Paradoxně vznikl název fašismu podle znaků demokraticky zvolených funkcionářů v Římské říši a svazky prutů, které poukazovaly na výkonné pravomoci římských hodnostářů, byly tedy vlastně symboly demokracie. Ve dvacátém století dostaly naprosto opačný význam. Ale diktatury dvacátého století se nějak zhlédly v Římské říši, a to jak ti, kteří se určitým způsobem mohli považovat za dědice tohoto antického státu (Italové), tak i ti, kteří ho zničili (Germáni). Ale Řím symbolizoval jakousi neporazitelnost a hlavně stabilitu. Byla to říše, která přečkala tisíc let, a to se nikomu před ní ani po ní nepodařilo. To očividně imponovalo, proto převzali fašisté i římský pozdrav vztyčené pravice a Hitler svou plánovanou říši nazval „Třetí říší“ jako následnický stát říše římské a říše Karla Velikého.

               Symbolika hraje u agresivních režimů vždy velmi důležitou roli, ať už to byl hákový kříž nacistů nebo písmeno „Z“ fašistů současných. Jenže ta symbolika a odkazy na někdejší fašistické režimy prosakují i do západní Evropy – a mají úspěch. Strana „Fratelli d´Italia“ Giorgie Meloni má ve znaku tříbarevný plamen jako odkaz na věčný plamen na hrobě Benita Mussoliniho – samozřejmě je onen plamen vyvedený v italských národních barvách – národní motivy zaberou u části populace vždycky.

               Fašistická ideologie teď sklízí úspěchy prakticky ve všech zemích Evropy, ať už je to Francie či Maďarsko. Fratelli d´Italia se otevřeně hlásí k odkazu Mussoliniho a španělská strana Vox dokonce k fašistickému režimu Francisca Franca. Německá AfD a rakouská FPÖ by se zřejmě taky rády přihlásily k dědictví Adolfa Hitlera, brání jim v tom ale právní systém, protože by se jednalo o takzvané „Wiederbetätigung“, což je stále ještě trestný čin. Ostatně se rakouští svobodní už roky snaží tento paragraf zakazující adoraci nacistického systému ze zákoníku odstranit. Zatím bez úspěchu, uvidíme, jak to bude, až příští rok v Rakousku vyhrají volby.

               Odkud se ale bere voličská základna těchto stran, která navíc stále roste? Vždyť fašismus přinesl do Evropy válku s miliony mrtvých a nesmírné utrpení. To určitě není to, co by tito lidé, kteří jmenované strany volí, chtěli. Jde především o to, že tyto strany slibují stabilitu. To demokracie nabídnout neumí. Jak už jsem psal, demokracie je ve své podstatě nestabilní, dokáže lidem nabídnout svobodu, ale v žádném případě stabilitu. Jenže lidé jsou už ze svobody unavení a touží po stabilitě. Tuto souvislost, že ona stabilita znamená vzdát se osobní svobody, jim nedochází. Demokracii považují za samozřejmou, nebo, jako v Rusku nebo v Maďarsku, za nepotřebnou. Ostatně i Mussolini, čekající na milánském nádraží na vlak, který ho měl odvézt do Říma k převzetí moci, poznamenal: „Od teď budou vlaky jezdit načas.“ Nestalo se. Ale lidé, kteří za ním šli, věřili, že to dokáže. Následování spasitele je prostě o víře, ne o skutečnostech. A víra, to jsou emoce. To vidíme i v Česku, kde podpora strany ANO neklesá, ale naopak stoupá, bez ohledu na to, jaké hlouposti její členové hlásají a jak se jejich neschopnost stále více odhaluje. Víra je víra a ta je neotřesitelná. Stejně tak věří Maďaři svému Viktorovi, že je provede přes všechna úskalí a ochrání před všemi nebezpečími. Pokud navíc ještě připojí k Maďarsku Podkarpatskou Ukrajinu, Sedmihradsko nebo „Odtržená území na severu“ rozuměj Slovensko, budou jásat ještě víc. Nejhezčí na tom je, že vůbec tato území připojovat nemusí. Stačí, když o tom bude mluvit a znovuzvolení je jisté.

               To je princip diktatur. Dostávají se k moci převážně demokratickou cestou. Naslibují nesplnitelné věci a poté, co uchvátily moc, se postarají, že nikdo plnění těchto slibů nebude moci kontrolovat. Případně nebudou žádné další volby, které by jim vystavily účet.

               Jaké jsou ale příčiny obliby těchto stran, nazývaných sice kulantně populistickými, v podstatě ale fašistických? Co spojuje jejich voliče?

  1. Odmítání elit a nenávist vůči nim. Kdo je ale dnes elita? Definovat ji je nesnadné, populisté si s tím ale nedělají velký problém. Elita jsou vzdělanci. Mají do jisté míry pravdu, vzdělání skutečně pomáhá rozhodujícím způsobem při postupu na společenském žebříčku. Jsou to tedy vzdělanci, politici a vláda. U vládních představitelů se jakési vzdělání předpokládá, pokud se ukážou jako naprostí nevzdělanci, jako to bylo za vlády Andreje Babiše, jejich popularita spíše stoupá. Peníze očividně nehrají žádnou podstatnou roli, Je zajímavé, že se tito občané dokážou spíše identifikovat s nevzdělaným miliardářem typu Babiše či Trumpa než s universitním profesorem, který očividně bohatý není. Je to onen syndrom: „Podívej, ten taky moc do školy nechodil a kam to dotáhl.“ Zato absolvent vysoké školy, který chce rozdávat rozumy, tvrdě narazí. Vzdělanci ve vysokých funkcích se stávají dokonce jakýmisi symboly nenávisti, ať už to byl Havel nebo Obama. Ten si dokonce dovolit stát se elitou, i když byl černý. To se neodpouští, to je předjíždění zleva, s tím se frustráti nikdy nesmíří. Politici usilující o přízeň této voličské skupiny přizpůsobují svůj slovník vkusu těchto lidí. Ať už to byl Zeman, Babiš, Trump nebo v Rakousku Kickl. Aby nebyl český intelektuál frustrovaný, tento „Volkskanzler“, jak se sám nazývá, tedy lidový kancléř, klidně označí prezidenta republiky za senilní mumii a jeho voliči mu tleskají. Něco ještě před deseti lety v Rakousku nepředstavitelné. Ficův „muž pro špinavou práci“ Blaško, zase označí prezidentku za „americkou kurvu“. Elity je třeba připravit o jejich moc a pak si rozdělit jejich majetek. Připomíná vám to něco? Komunisté a fašisté měli vždy velmi podobný program. Vzájemně se nenáviděli jen proto, že bojovali o stejnou voličskou základnu. Hlavní je vzbudit u lidí závist. Protože závist je starší sestra nenávisti. A nenávist je to, co tito politici pro svůj politický program nutně potřebují.  Nenávist principiálně oslabuje demokracii, protože demokracie je o komunikaci. Nenávist je ovšem emocionální stav, který komunikaci mezi subjekty, které se navzájem nenávidí, prakticky vylučuje. Tam je možná jen konfrontace.
  2.  Strach. Někdy odůvodněný, někdy méně. Každopádně se politici fašistoidních stran snaží ze všech sil, aby se jejich voliči báli a aby se pak oni mohli prezentovat jako ochránci či dokonce zachránci. Důvodů ke strachu bylo v poslední době víc než dost – z covidu, z očkování a teď z války. Jestliže se takový zachránce postaví k mikrofonu a prohlásí, že pokud člověk bude brát denně vitamin C a v případě že by přesto onemocněl Ivermektin a nemůže se mu nic stát, člověk si oddychne. Že někdo z jeho přátel přece jen zemřel? Pak zřejmě nebral vitamín denně, nebo prostě jen nenáviděl život, že pane Dušku? Hlavně, že se občan nemusel nechat očkovat, jehla v ramenním svalu je něco hrozného. Bolí to a kdo ví, co to s člověkem udělá. Určitě jsou všechny rakoviny po kovidové pandemii a infarkty důsledkem očkování.   A pokud rakovinu nebo infarkt dostane člověk neočkovaný, tak prostě nenáviděl život. Dobře mu tak. A strach z války? Není přece nic jednoduššího než ji ukončit. Viktor Orbán je prorok tohoto řešení. Nedodávejte Ukrajině žádné zbraně, nechejte ji vykrvácet, bude se muset vzdát a bude po válce. Tedy aspoň na nějakou dobu. Neville Chamberlain dává pozdravovat.
  3. Hlavním tématem jsou samozřejmě migranti. A strach lidí s nepřizpůsobivých přistěhovalců je i částečně oprávněný. Vidíme to ve Francii, ovšem tam dělají randál přistěhovalci druhé či dokonce třetí generace. Všichni už ve Francii narození, s francouzským občanstvím a tím pádem ze země nevypověditelní. Tady se něco v posledních desetiletích nepovedlo. Společenský vzestup byl v těchto ghettech (velmi podobným americkým na předměstích velkých měst) prakticky nemožný. Místo vzdělání se mládež věnovala kriminalitě, jako možnému zdroji blahobytu. Knihovny a klubovny, které pro ně stavěl Macron, lehly všechny při posledních nepokojích popelem. Jediná státní zařízení, která nebyla zapálena, byla střediska, kde se vydávají sociální dávky. A z Afriky a předního východu sem proudí davy. Hnané jednak neúnosnou politickou situací, jako v Sýrii či v Eritreji nebo v Súdánu, nebo prostě jen touhou po lepším životě. Jenže bohužel mnoho z nich chce sice evropský blahobyt, chce ale žít stejně jako doma. Nekladou si otázku, proč to u nich doma nefunguje. Ideologové jim vyprávějí, že celý blahobyt západu pochází z toho, že kapitalistické země vyplundrovaly jejich nerostné bohatství. Nikdo jim neřekne, že za blahobytem Evropy jsou desetiletí tvrdé práce. Že zejména poválečná generace dřela, aniž by se za svou práci někdy dočkala spravedlivé odměny. To je něco, co by se dobře neposlouchalo a určitě to migranti neuslyší od pašeráků, hledajících v migraci jen zisk. Naprostá většina migrantů přichází sice s představou, že budou v Evropě pracovat, ale neuvědomují si, že jejich kvalifikace na blahobytnou budoucnost naprosto nestačí. Nebo nezvládnou pracovní tempo. Měli jsme kolegu Syřana. Chytrý, vzdělaný, ale naprosto nestíhal tempo, ve kterém musel pracovat. A pak přijde frustrace. Zajímavé ovšem je, že největší problém s touto migrací mají státy, kde se migranti prakticky nevyskytují. Tedy ne Francie, Itálie nebo Německo, ale země jako je Maďarsko, Slovensko nebo Česko. Je to něco jako poválečný antisemitismus bez Židů. Ti byli sice za druhé světové války prakticky vyhubeni, ale určité politické síly je nutně potřebovaly pro své konspirativní teorie jako osvědčený obraz nepřítele. Jenže Evropa se bez přistěhovalců prostě neobejde. Vzhledem na demografickou katastrofu vymírající a stárnoucí populace potřebuje na udržení sociálního systému nutně pracovní síly. Tato nezbytnost dává lidem pocit bezmocnosti. Hledají tedy zázračné řešení. Ať už jim ho nabídne Salvini, Meloniová nebo AfD v Německu.
  4. Levicoví radikálové ženou politikům fašistoidního ražení vodu na mlýn. Všechen ten přehnaný gender, politic corectness, klimaaktivisté a vegáni vzbuzují negativní emoce u většiny populace. Čím jsou při prosazování svých cílů – částečně srozumitelných a potřebných – agresivnější, tím víc budí jejich činy odpor. Pokud se lidé nedostanou ráno do práce, protože se na cestu přilepili klimatičtí aktivisté nebo dokonce nemůžou odletět na dovolenou, protože se přilepili na startovací dráhu v Düsseldorfu, sílí logicky volání po tom, aby s tím někdo udělal pořádek. A demokracie si s tím jaksi neví rady. A pak se zde dobře loví hlasy, když se populistický politik prohlásí za ochránce „normálně myslících lidí.“ To se dobře poslouchá. Ovšem v okamžiku, kdy začneme dělit lidi na „normální“ a „nenormální“ otvíráme Pandořinu skříňku. Samozřejmě nemám nic proti homosexuálům nebo transvestitům. V Murau v tenisové hale působila Ančí, která byla žena v mužském těle. Byla to společenská, veselá a přátelská osoba. Obsluha v restauraci byla super a hala včetně záchodů a sprch byla poprvé naprosto čistá. Ale nemůžeme tyto lidi prostě nechat v klidu žít? Musí se stále homosexualita a změna pohlaví tematizovat? Demonstracemi, filmy, knihami? Je třeba pálit před domem Joanne Rowling její knihy jen proto, že řekla, že pro ni zůstávají lidé mužem a ženou a že nehodlá používat termíny majitel penisu a nemající penis, jak to vyžadují genderoví fanatici. Samozřejmě, že to těm „normálním“ leze na nervy a žádají od svých oblíbených politiků, aby tomu udělali přítrž. A oni to rádi slíbí a pokud mají možnost, i udělají. V Rusku je už mnoho let policii zakázáno vyšetřovat vraždy homosexuálů.  Věřte tomu, že pokud se k moci dostanou fašisté v Evropě, stane se z této neškodné skupiny štvaná zvěř. Na někom se sadisté vyřádit musí.
  5. Ale hlavně je to ona touha po stabilitě. Lidé touží po tom, aby se nic neměnilo. Aby mohli žít ve světě, na který jsou zvyklí. Aby mohli kouřit v hospodách, aby mohli jezdit auty se spalovacími motory, aby mohli plácat holky po zadku a šahat jim na prsa, aniž by se museli bát právního postihu. „Green deal“ se stal pro voliče fašistů negativním symbolem. Je to zvláštní, že právě v době, kdy teploty v jižní Evropě stoupají na 46 stupňů ve stínu a všude řádí požáry, počet popíračů změny klimatu exponenciálně stoupá. Je to něco, jako když se člověk nemocný rakovinou rozhodne, že tu rakovinu nemá. Vytlačí problém ze svého vědomí a věří, že tím zmizel. Nezmizel. Ale naši populisté – fašisté samozřejmě slibují spalovací motory s co největší spotřebou, bojovali ze všech sil proti zákazu kouření a slibují „návrat k normalitě.“ To se znejistěným občanům dobře poslouchá. A ženou se za těmito proroky.

Popularita krajně pravicových stran stoupá prakticky všude. Výjimkou je snad jen Španělsko, kde strana Vox utrpěla v posledních volbách porážku. Na Frankovu diktaturu si vzpomíná očividně ještě příliš mnoho Španělů a po obnově tohoto systému netouží. Mussolini a Hitler už jsou známi jen z učebnic a vzpomínek vymírající válečné generace. Ti voliče odstrašit nedokážou. Nad Evropou se vznáší přízrak fašismu. Protože podstatou fašistické teorie je důraz ne slovo národ, je tato ideologie akutní hroznou pro celý projekt sjednocené Evropy. Ostatně ani jedna z těchto strach nešetří kritikou Bruselu a jeho byrokratů. Sice částečně oprávněnou, ale ideologicky zneužívanou. Pokud se ovšem Evropa rozpadne na národní státy, konflikty na sebe nedají dlouho čekat. Třeba až bude chtít strýček Viktor připojit k Maďarsku „severní odtržená území.“ Konrád Adenauer a Charles de Gaulle si kdysi podali ruce, aby podobnému scénáři navždy zabránili. Ale „navždy“ může mít taky datum expirace.

Alexandr Isajevič Solženicyn – otec velkoruského nacionalismu

               Od smrti nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1970 a autora „Souostroví Gulag“, „Jednoho dne Ivana Denisoviče“, ale i „Ruska v troskách“ či „Dvě stě let spolu“ uplynulo dnes patnáct let.

               Ten titulek článku je samozřejmě přehnaný. Solženicyn ruský nacionalismus nestvořil, ten tu byl vždycky. Jen ho oživil po rozpadu Sovětského svazu, velkého ruského koloniálního impéria, kdy se Rusové nedokázali smířit se ztrátou svého sebevědomí (a kdy se k nim bohužel i celý Západ choval navýsost přezíravě a zesiloval v nich komplexy méněcennosti a závist, která, jak víme velmi snadno přerůstá v nenávist.)

               Rusové byli vždycky orientovaní na expanzi, zejména od doby Kateřiny Velké a jejího vnuka Alexandra I., kdy skutečně rozšířili svůj vliv hluboko do Evropy. Vzhledem na velmi skromné materiální poměry doma a chybějící infrastrukturu, kterou prostě nebyli schopni ve své velké a zkorumpované zemi vybudovat, potřebovali pocit „být impérium“ nutně k vlastnímu sebevědomí. I své středoevropské satelity považovali vždy za „gubernie“ stejné jako třeba Ukrajinu nebo Čečensko. Když se na konferenci v Lisabonu v roce 1988 řešil problém Střední Evropy, označila ruská spisovatelka Tatjana Tolstá samotou myšlenku kulturní identity střední Evropy za protisovětskou a protiruskou.

               Rozpad sovětského impéria pak prostě nezkousli. A to nejen komunisté, kteří právě přišli o svou moc, ale dokonce i Rusové, kteří před komunismem uprchli a žili v zahraničí. Nositel Nobelovy ceny Josif Brodskij napsal v roce 1992 posměšnou báseň upírající Ukrajině kulturní identitu a když si tuto báseň dovolil kritizovat Milan Kundera, nazval ho tento „velikán“ „hloupým českým dobytkem“

               Tak hluboce bylo v Rusech zakořeněno opovržení nad svými „poddanými.“ Poddaný mužik, jedno jak vzdělaný, je povinen bez odmlouvání poslouchat svého pána, jedno jak hloupého. Tak světu Rusové rozuměli a rozumí dodnes.

Solženicyn dul do stejného rohu. Všeobecné uznání vyjádřené udělením Nobelovy ceny propůjčilo těmto ruským nacionalistům velkou autoritu, zejména pak doma. Ne nadarmo citoval Putin při jednom ze svých setkání s novináři Solženicynovu myšlenku, že k Ukrajině nepatří nejen Donbas a Krym ale ani tzv. „Novaja Russija“ tedy regiony Melitopol, Cherson a Oděsa, protože jsou rusky hovořící. Ostatně Solženicyn si užíval u ruského novodobého diktátora velkého uznání, je dokumentováno několik jejich osobních setkání – například hned v roce 2000 ale i rok před spisovatelovou smrtí v roce 2007. V tom roce obdržel od Putina osobně předané „Státní vyznamenání Ruské federace“, dotované pěti miliony rublů.

Možná je v tom trochu božího řízení. Že se Solženicyn dožil bezmála devadesáti let (narodil se v Kislovodsku 11.prosicne 1918) se podobá tak trochu zázraku. Přežil nejen samotné věznění v gulagu a rakovinu, kterou mu v roce 1953 operovali v jedné taškentské nemocnici a do roku 1955 ozařovali (napsal o tom povídku), ale i otravu ricinem v roce 1971, o kterou se pokusilo KGB. (S těmi otravami to ruským agentům prostě nejde, jsou zvyklí na kulku do hlavy, ta je spolehlivější. Skákání z oken taky není špatné, ovšem jenom ruští sebevrazi se dokážou střelit do hlavy dvakrát – jako například Majakovský).

Solženicyn prodělal druhou světovou válku jako důstojník dělostřelectva, vyznamenal se v bitvě u Kurska či v „Operaci Bagration“ která vypudila Němce z Běloruska. Dostal „Řád velké vlastenecké války“ i „Řád rudé hvězdy“, ovšem v únoru 1945 ho náhle zatkli a odsoudili k osmi letům vězení a k „věčnému vyhnanství“. Příčinou byl už tehdy jeho proříznutý jazyk – vyjádřil se v dopisu příteli kriticky o Stalinovi.

V roce 1953 se tedy dostal na svobodu a v roce 1957 byl oficiálně rehabilitován. V tom roce se znovu oženil se svou manželkou Natašou, která se s ním během jeho věznění nechala rozvést (manželství ale nevydrželo a skončilo druhým rozvodem v roce 1972). Mezitím měl ovšem Solženicyn už dva syny s Natalií Dimitrijevnou Svetlovou a v roce 1973 mu porodila ještě třetího.

Solženicyn se svými syny během vyhnanství ve Vermontu

To už byl Solženicyn ovšem slavný. Jeho „Jeden den v životě Ivana Denisoviče“ publikovaný (s osobním souhlasem Chruščova) v roce 1962, byl v roce 1970 odměněn Nobelovou cenou za literaturu. Jenže mezitím už Chruščov v SSSR nevládl. Solženicyn, který se angažoval za odstranění cenzury, byl v roce 1969 pod záminkou, že bez povolení svazu publikoval v zahraničí, vyloučen ze Svazu sovětských spisovatelů. Žil u svého přítele čelisty Rostropoviče (který se natolik angažoval při snaze svého přítele rehabilitovat, že nakonec musel sám v roce 1974 Sovětský svaz opustit.)

Solženicyn byl zatčen v únoru 1974 a následně „vyvezen“ za hranice. Jedna jeho známá totiž upozornila KGB na právě dokončený první svazek románu „Souostroví Gulag“. Solženicyn byl obviněn z velezrady a ona známá pak spáchala sebevraždu.

V zahraničí našel podporovatele. V Německu to byl známý levicový spisovatel Heinrich Böll (díky své levicové orientaci vycházely jeho knihy i u nás – například „Ženy v údolí Rýna“) poté u švýcarského prezidenta Sigmunda Widmera. Konečnou stanicí jeho emigrace byly ale USA. Konkrétně městečko Cavendish ve státě Vermont. (Dodnes jsou tam na svého azylanta hrdí). Tam žil v letech 1976–1994, než mu bylo vráceno ruské občanství a mohl se vrátit „domů“. Během tohoto pobytu mu vycházely knihy jako už vzpomenuté „Souostroví Gulag“ „Dub a tele“ nebo „Rudé kolo“. Vděčnosti se ale Američané nedočkali. Solženicyn se vrátil do Ruska naplněn nenávistí ke svým hostitelům.

Je to fenomén. Rusové, kteří navštíví tzv. „Západ“ se nepokusí po svém návratu změnit poměry v Rusku západním směrem, ale právě naopak, jsou zatrpklí a nenávistní. To byl už případ Dostojevského. Po své cestě po západní Evropě v roce 1862, kdy navštívil Paříž či Londýn, se vrátil plný žluči a odmítání. Prý se tam k němu chovali jako k východnímu barbarovi. Otázka je, jak se choval on. Je to problém i současných ruských oligarchů. Marně se snaží dostat se do „lepší společnosti.“ Jsou tam odmítáni, protože se neumí chovat podle pravidel, které ani neznají a osvojit si nehodlají. Dostojevský označil Paříž za nesmírně nudné a smutné město, kde se vše měří jen penězi a kde člověk nedosáhne žádného uznání, aniž by měl hodně peněz, dokonce nemá právo ani na sebedůvěru, pokud není bohatý. Samozřejmě, že bylo to město pro něho nudné, když se ani nepokusil setkat se s tehdejšími velikány francouzské literatury jako byl Flaubert nebo Viktor Hugo, ale zabarikádoval se za hradbu stesku po domově a sebelítosti. (Fritz Glunk „Dostojevského Zločin a trest“). Ostatně Milan Kundera odmítl spolupracovat na zdramatizování Dostojevského „Idiota“, protože v tom díle viděl „svět exaltovaných gest, temných hlubin a agresivní sentimentality.“ Kdo mimo Rusko nasákl „Západem“, nemá v ruské společnosti právo na milost.

Podobně se choval i Solženicyn v USA. Je to neuvěřitelné, ale za svých osmnáct let pobytu v Americe se ani nepokusil naučit anglicky. Samozřejmě že se pak se svou rodinou nacházel v určitém druhu izolace. A řeč vede k pochopení kultury, Solženicyn se tedy o chápání americké kultury či mentality ani nepokusil. Zda to bylo z pohodlnosti nebo z imperiálního principu, je těžké říct. K nenávisti k USA byl přece od dětských let vychováván!  A hned po návratu z USA do Ruska svého někdejšího hostitele neustále napadal. Nejen kvůli bombardování Srbska v roce 1999, tehdy jeho kritika jen nabrala útočný tón. Svůj pobyt v exilu popsal v knize „Mezi dvěma mlýnskými kameny. Můj život v exilu.“

V knize „Mé americké roky“, vydané v roce 2005 píše: „V Americe jsem nebyl skutečně svobodný, ale nacházel jsem se zase v kleci. Moje svoboda spočívala v tom, že jsem nebyl prohledáván a mohl jsem psát o všem. Má pozice byla ale nejistá. Možná nebudu moci ještě dlouho, možná dokonce až do smrti, vkročit na ruskou půdu – tu americkou jsem ale nemohl cítit jako moji. Bez pevné půdy po nohama, bez viditelných spojenců. Mezi dvěma velmocemi, v mlýně.“

Nakolik se do té klece uchýlil dobrovolně, by mohl posoudit jen on sám. V Rusku byl obviňován, že je agentem CIA, protože své honoráře za knihy odevzdával do fondu na podporu pronásledovaných ruských emigrantů. Američané ovšem nepřehlédli jeho velkoruský nacionalismus a antisemitismus. A on to cítil.

Solženicyn našel po svém návratu Rusko v dezolátním stavu. Velmi rychle se stal tváří ruských nacionalistů. Vydal texty „Pokrok za každou cenu“ a „Ruská otázka na konci dvacátého století.“ Ruská televize mu dokonce opatřila vlastní relaci, kterou ovšem v důsledku nezájmu diváků krátce před parlamentními volbami 1995 zastavili. Předtím měl ještě příležitost promluvit v ruské dumě a v roce 1997 byl přijat do „Ruské společnosti věd“.

V roce 1998 vydal knihu „Rusko v troskách“, jakýsi návod na „Rekonquistu“, čili expanzi na ochranu ruských menšin, nacházejících se za hranicemi současného Ruska. Tady zpochybnil i ono území dnešní Ukrajiny, které „před Leninem Ukrajině nepatřilo.“ Šlo o ona převážně rusky hovořící území, jako Krym (odkud Rusové za druhé světové války vyhnali Tatary), Cherson, Oděsu či Melitopol. A tuto argumentaci převzal vděčně prezident Putin, za jehož vlády zažil Solženicyn svůj poslední vzestup. Ze spisovatele se stal ideologem. Na jedné straně měl sice Solženicyn pravdu v tom, že v mnohých následnických státech Sovětského svazu pocítily ruské menšiny nevůli místního obyvatelstva a nezřídka i diskriminaci (jako v Pobaltí nebo i na Ukrajině). Na druhé straně přehlédl, že se oni na pobřeží Černého moře usídlení Rusové už ruské mužické mentalitě odcizili a nejsou ochotni adorovat „neomylnému carovi.“  Solženicynovi ovšem přízeň nového „cara“ očividně lichotila, koneckonců od něho obdržel i vysoké státní vyznamenání. 

Solženicyn u Putina v roce 2007

Posledním románem, který napsal v letech 2002–2004 „Dvě stě let spolu“ který pojednával o soužití Rusů a Židů, zasadil své pověsti definitivně smrtelnou ránu, když se uchýlil k antisemitismu, který byl a je nedílnou součástí ruské mentality. Solženicyn se při psaní své knihy opíral – zda úmyslně nebo z neznalosti – pouze o ruské zdroje a podle toho to i dopadlo. Carské Rusko bylo svými protižidovskými pogromy známé po celém světě, proto bylo tolik Židů zakladateli a funkcionáři komunistické strany, která se snažila carismus svrhnout. Dočkali se ale ještě mnohem horšího pronásledování stalinistických soudruhů. Svět byl přece podle komunistických ideologů (a naši současní dezinformátoři tuto teorii vděčně přejali) ovládán židovským celosvětovým spiknutím.

Solženicyn umřel 3.srpna 2008. Jeho odkaz je ale v současnosti aktuálnější než kdykoliv předtím. Bohužel v negativním smyslu.

„Imprérium je možné zničit, mnohem těžší je zničit imperialismus v sobě samém“ (Jekatěrina Margolis)

Rusům se to nepodařilo, ba dokonce se o to ani nepokusili. Solženicyn na tom nese nemalou vinu.

Graz V

Nun erhebt sich der Felsen des Schlossbergs vor uns. Es gibt mehrere Möglichkeiten, dorthin zu gelangen. Mit der Zahnradbahn vom Hotel Schlossberg, mit dem Aufzug im Inneren des Berges, über die Treppe, die österreichische Pioniere mit Hilfe von russischen Kriegsgefangenen während des Ersten Weltkriegs errichtet haben, oder auf dem ursprünglichen Weg vom Karmelitenplatz, auf dem die Franzosen im Jahr 1809 elfmal versuchten, die Festung zu erstürmen. Zu dieser Zeit war dies der einzige Zugang zur Festung. Am bequemsten ist es jedoch mit dem Aufzug, der ebenfalls im Jahr 2003 gebaut wurde. An der Ecke des Platzes unter dem Schlossberg befindet sich der Khuenburg-Palast. Hier wurde im Jahr 1863 der Thronfolger Franz Ferdinand d’Este geboren, dessen Tod in Sarajevo am 28. Juni 1914 zum Ausbruch des Ersten Weltkriegs führte (übrigens ist eine der Hauptstraßen in Graz nach dem Hauptkriegshetzer im österreichischen Generalstab, Konrad von Hötzendorf, benannt). Die Eltern von Franz Ferdinand, Erzherzog Karl Ludwig und die neapolitanische Prinzessin Maria Annunziata, lebten in Graz noch einige Jahre nach der Geburt des Erstgeborenen, so dass auch der jüngere Bruder von Franz Ferdinand, Otto, der Vater des letzten österreichischen Kaisers Karl, hier geboren wurde.

Gleich nebenan befindet sich der Herberstein-Palast, wo sich das Johanneum-Museum mit historischen Sammlungen zur Geschichte der Stadt befindet. Dieser Palast gehörte einst der Familie Eggenberg und ging durch Erbschaft an die Herbersteins über. Wenn wir den Schlossberg betreten, fällt sofort auf, wie durchlöchert der Berg mit vielen Tunneln ist. Während des Zweiten Weltkriegs dienten sie als zuverlässiger Luftschutz, da Graz als Eisenbahnknotenpunkt in Richtung italienischer Front häufig Ziel alliierter Luftangriffe war. Auch heute werden immer noch nicht explodierte Bomben bei Bauarbeiten gefunden, insbesondere beim Umbau des Bahnhofs war dies ein recht häufiges Phänomen. Heute gibt es im Berg Vortrags- und Hörsäle sowie eine Märchenbahn für Kinder. Während der Fahrt können sie Szenen aus vielen Märchen, einschließlich der Legende, dass der Schlossberg aus einem Stein entstand, den ein wütender Teufel hierhin warf, betrachten. Wenn wir mit dem Aufzug nach oben fahren, steht uns eine Giraffe gegenüber, das Symbol des gastronomischen Imperiums von Julia Schwarz (neben dem Flaggschiff in Andritz gehören ihr auch der Landtagskeller oder das Cafe Promenade im Stadtpark – mit anderen Worten, wo eine Giraffe draußen steht, ist Julia drinnen). Direkt daneben steht der Uhrturm.

Es war der einzige Ort auf dem Schlossberg, der den Bürgern der Stadt gehörte, die sogenannte Bürgerbastei. Die Bürger nutzten dieses Grundstück geschickt und errichteten hier 1561 einen Turm mit einer Uhr – die Zeit kann man von überall in der Stadt beobachten – allerdings muss man bedenken, dass die Zeiger verkehrt sind. Der kleine Zeiger zeigt die Minuten und der große die Stunden. Im Turm befindet sich die “Lumpenglocke”. Eine Glocke, die bei jeder Hinrichtung läutete und angeblich auch bei jenem vorzeitigen Abendläuten läutete, das Andreas Baumkircher zum Verhängnis wurde. Unterhalb des Uhrturms befinden sich die Herberstein-Gärten – wohl der schönste Ort auf diesem Hügel und vielleicht sogar im ganzen Graz.

Der Garten wurde von den Grafen von Herberstein angelegt und gepflegt und war lange Zeit nur von ihrem Palast in der Stadt über einen heute unzugänglichen Gehweg erreichbar. Die Gärten sind seit 1930 für die Öffentlichkeit zugänglich und verdienen ihren Namen “Hängende Gärten von Graz” wirklich. Selbst Semiramis würde vor Neid erblassen. Von hier aus hat man den atemberaubendsten Blick auf die Stadt unter diesem Garten – ein Ort, an dem kaum jemand widerstehen kann, ein Foto zu machen. An den Garten schließt sich das Cerrini-Schlösschen an. Karl Freiherr von Cerrini verteidigte tapfer die exponierte Bastion im Kampf gegen die Franzosen und durfte sich 1820 hier ein Haus bauen.

Wenn man unter die Schossbergmauern hinabschaut, sieht man eine Statue eines Hundes.

Mit diesem Hündchen ist eine Legende verbunden. Kaiser Friedrich versprach einst seine schöne Tochter Kunigunde dem ungarischen König Matthias. Die Beziehungen zwischen den beiden Herrschern verschlechterten sich jedoch im Laufe der Zeit erheblich. Friedrich wollte dem ungarischen König Burgenland nicht zurückgeben (und auch nicht die ungarische Königskrone, die heimlich von Königin Elisabeth, der Mutter von König Ladislaus Postumus, nach Wien gebracht wurde). Es kam zum Krieg und Matthias eroberte sowohl Wien als auch die Steiermark. Friedrich versteckte die damals fünfzehnjährige Kunigunde auf dem Schlossberg, aber die Ungarn erfuhren von ihrem Versteck. Ein Spezialkommando sollte in die Festung eindringen und die kaiserliche Tochter entführen. Aber der kleine Hund an den Mauern schnüffelte „das Ungarische“ und begann wütend zu bellen. Sein Gebell weckte das Interesse des Wachkommandanten Ulrich von Graben. Er sah die Ungarn, die versuchten, über die Mauern hochzuklettern. Die Ungarn wurden erfolgreich zurückgeschlagen und Kunigunde gerettet. Ob sie sich lange darüber freute, ist unbekannt. Friedrich verheiratete sie mit Herzog Albrecht IV. von Bayern, der angeblich gewalttätig war. Sie gebar ihm jedoch acht Kinder.

Auf dem Weg nach oben kommen wir an dem Türkenbrunnen vorbei.

Er wurde angeblich von türkischen Gefangenen auf Anweisung des Architekten Domenico d’ Allio gegraben. Es war eine schreckliche Arbeit, man musste sich bis zum Grundwasser vorarbeiten, also auf das Niveau des Mur-Wasserspiegels, und der Brunnen hat daher eine Tiefe von 94 Metern. Über dem Brunnen erhebt sich die Stahlbastei, der eindrucksvollste Teil von d’Allios Befestigungsanlagen.

Spätestens jetzt müssen wir über die berühmteste Schlacht sprechen, die hier ausgetragen wurde. Im Jahr 1809 kam es zu einem Krieg zwischen den Alliierten und Napoleon und Graz wurde zu einem wichtigen Schlachtfeld dieses Krieges. Die Kämpfe verlagerten sich von St. Leonhard, das völlig zerstört wurde, bis zum Schlossberg, den Major Hackher mit 896 Soldaten und 17 Offizieren verteidigte.

Schlossberg im Jahr 1809

Weder das Bombardement durch die französische Artillerie noch wiederholte Angriffe brachten die Verteidiger zur Kapitulation. Napoleon war so wütend über dieses Scheitern, dass er im Frieden von Pressburg nach der Niederlage Österreichs in der Schlacht von Wagram festlegte, dass die Festung zerstört werden müsse. Am 15. November 1809 begannen die Sprengungsarbeiten in der Festung. Nur der Uhrturm, der Glockenturm, den die Grazer Bürger von den Franzosen für 2978 Gulden und 41 Kreuzer freikauften

(warum gerade so eine Summe und nicht runde 3000 Gulden, kann ich nicht ahnen, entweder konnten die Grazer Bürger wirklich nicht mehr Geld zusammenbringen oder haben die Franzosen von den verlangten Summe den Preis für den ersparten Schießpulver abgezogen), und die Stahlfestung überstanden die Zerstörung. Letztere überstand alle Versuche, sie zu sprengen, sodass die Franzosen schließlich ihre Bemühungen, sie in die Luft zu jagen, aufgeben mussten. Domenico d’Allio leistete gute Arbeit. Übrigens übernahm nach dem Tod von d’Allio Sallustio Peruzzi die Arbeiten an der Befestigung des Schlossbergs, dessen Vater Baltasar nach dem Tod von Raphael Santi den Bau des Petersdoms in Rom leitete. Graz konnte sich nie über einen Mangel an italienischen Spitzenarchitekten beschweren, die bereit waren, es zu verschönern oder zu befestigen.

In der Stahlbastei befand sich die “Eiserne Jungfrau”. In diesem Sarg mit eisernen Spitzen wurden besonders schwere Verbrecher hingerichtet. Der Verurteilte wurde hineingestoßen, die Truhe wurde verschlossen, wodurch ihn die eisernen Spitzen an vielen Stellen durchbohrten. Dann öffnete sich der Boden der Truhe, und die Leiche fiel tief in die Fundamente der Festung. Einer Legende zufolge soll auch der Gründer des Ruhms der Eggenberg-Familie, Balthasar, auf diese Weise hingerichtet worden sein. Balthasar war zu Lebzeiten Friedrichs III. der Münzmeister von Innenösterreich. Wie ich schon mehrmals erwähnt habe, kämpfte der liebe Kaiser ständig mit finanziellen Schwierigkeiten und machte Schulden, wo immer er konnte. Balthasar half ihm, das Problem im Grunde genommen auf moderne Weise zu lösen – durch die Inflation. Die von ihm geprägten Münzen enthielten immer weniger Silber, bis sie zu wertlosen Metallstücken wurden. Die Schuldner freuten sich, die sparsamen Menschen weinten. Aber sie weinten nicht nur, sondern waren auch wütend. Balthasar rettete sich vor ihrem Zorn, indem er nach Ungarn zum König Matthias floh. Auch der ungarische König hatte finanzielle Probleme, und Balthasars Methode, Schulden loszuwerden, gefiel ihm auch gut. Als Belohnung erhob er den Grazer Bürger in den Adelsstand und verlieh ihm ein Wappen, auf dem drei Raben (das Wappentier von König Matthias) eine königliche Krone in ihren Schnäbeln tragen. Balthasar fühlte sich nun unantastbar und kehrte nach Graz zurück, wo er sofort verhaftet wurde und im Gefängnis starb. Ob er in jener eisernen Jungfrau umgebracht wurde, ist nicht bewiesen, aber die Legende besagt es.

Von der Stahlbastei gelangt man zum chinesischen Pavillon – einem Artefakt aus der Romantikzeit, als etwas Orientalisches einfach überall stehen musste – und dann zum Kanonenbastei hinauf. Dort standen einst vier Kanonen, die Warnschüsse abgaben, wenn sich der Feind der Stadt näherte oder wenn in der Stadt ein Feuer ausbrach. Von hier aus hat man einen herrlichen Blick auf die Stadt, heute befindet sich jedoch das “Schlossberg Museum” hier, und daher muss man für den Ausblick bezahlen. An der oberen Seilbahnstation und dem Glockenturm vorbei gelangen wir schließlich auf das höchste Plateau der Festung. Hier befinden sich die Kasematten, ehemaliges Gefängnis, heute ein Konzertsaal. Früher waren hier auch sehr prominente Gefangene inhaftiert, Grafen, Feldmarschälle oder sogar der Bischof Nadasdy. Aus den Zellen wurden Logen gemacht, die übrigen Zuhörer bevölkern den Boden der Kasematten, und das Beste ist, dass diejenigen, die keine Tickets bekommen haben, sich im Park zwischen den Bäumen hinlegen und Musik hören dürfen – auch wenn sie die Musiker nicht sehen können. An den Ecken des Plateaus befinden sich Metallplatten, die die Richtungen zu beinahe allen wichtigen Städten Europas anzeigen. Es fehlt nur eine – Prag. So viel also zu den harmonischen Beziehungen zu unserem nördlichen Nachbarn.

Am nördlichen Ende der Festung zeigten Ausgrabungen den gotischen Teil der Festung, wie er aussah, bevor Domenico d’Allio seine Arbeit aufnahm. Über diesen Ausgrabungen erhebt sich der Hackherlöwe.

Da kein Bild des tapferen Festungskommandanten erhalten geblieben ist, wurde beschlossen, sein Heldentum zum hundertsten Jubiläum im Jahr 1909 mit einem Metalllöwen zu ehren. Dieser wurde zwar während des Zweiten Weltkriegs eingeschmolzen, aber dann wieder hergestellt und 1966 an seinen ursprünglichen Platz gebracht.

Der gesamte Schlossberg ist heute ein Park. Nach der Zerstörung der Festung gab es hier ein großes Ruinenhaufen, bis der Baron Ludwig von Welden im Jahr 1838 die Idee hatte, den Hügel in einen Park umzuwandeln. Es war eine großartige Idee, und ihr Urheber wurde dafür auf dem Schlossberg mit seiner Statue belohnt. Beim Abstieg in die Stadt kommen wir am “Französischen Kreuz” vorbei.

Ob an diesem Kreuz ein französischer Unterhändler von den Österreichern hinterhältig erschossen wurde oder ob es sich um den österreichischen Fähnrich Karl König handelte, der von den Franzosen getötet wurde, ist eine Frage der unterschiedlichen Interpretation. In jedem Fall durften bis zu diesem Punkt die Familienmitglieder die Verurteilten begleiten, die zur Vollstreckung seiner Strafe in die Schlossberg-Kasematten gebracht wurden.

Wenn wir zum Karmelitenplatz hinuntergehen, befindet sich links von uns das Paulustor als Teil der ehemaligen Stadtbefestigung. Hier wurden auf Anordnung des Erzherzogs und späteren Kaisers Ferdinand II. am 8. August 1600 “ketzerische” Bücher verbrannt, also alles, was mit dem Protestantismus zu tun hatte. Später stand hier das erste Krankenhaus in Graz. Heute befindet sich in diesem Gebäude die Polizeidirektion.

Hinter dem Tor befindet sich der Stadtpark. Er ist riesig und bildet die grüne Lunge der Stadt. Seine Entstehung verdankt er einem glücklichen Zufall und einem fähigen Bürgermeister. Nach dem Abriss der Stadtmauern wurde das Glacis aufgehoben und zu begehrtem Baugrund umgewandelt. Ein Teil davon wurde jedoch von der Armee als Platz für Paraden und Marschübungen beibehalten und zu diesen Zwecken genutzt. Nach dem Krieg mit Preußen im Jahr 1866 geriet jedoch auch das österreichische Militär in große finanzielle Schwierigkeiten und wollte dieses Grundstück im Stadtzentrum verkaufen. Damals griff der aufmerksame Bürgermeister Moritz Franck ein und kaufte das ganze Grundstück im Jahr 1869 auf. Im Jahr 1872 wurde der Park feierlich eröffnet, seine ältesten Bäume sind daher bereits 150 Jahre alt. Der Bürgermeister verdiente sich mit dieser Tat nicht nur den Aufstieg in den Ritterstand, sondern auch seine Statue, die sich im Park neben einer riesigen Fontäne befindet.

Wenn wir vom Karmelitenplatz zur Sporgasse gehen, passieren wir den Saurau-Palast. Aus dem Dachfenster schaut uns ein hölzerner Türke an, der aus dem Fenster ausgelehnt ist.

Der Legende nach haben die Türken im Jahr 1532 Graz besetzt und die Bevölkerung flüchtete auf den Schlossberg. Ibrahim Pascha, der Kommandant der türkischen Armee, wollte gerade im Saurau-Palast speisen, als die Verteidiger vom Schlossberg eine Kanonenkugel abschossen, die den gedeckten Tisch traf. Daraufhin soll Ibrahim Pascha außer sich vor Wut gewesen sein. Er erklärte, dass er nicht in einer Stadt bleiben würde, in der er nicht in Ruhe essen könne, lehnte sich aus dem Fenster und gab den Befehl zum Abzug aus der Stadt. Bösartige Zungen behaupten außerdem, dass er aufgrund seiner korpulenten Statur im Fenster steckenblieb und die Türken auf den Rückzug aus der Stadt warten mussten, bis der Kommandant etwas abgenommen hatte, damit ihn die Soldaten wieder ins Haus ziehen konnten. Das ist aber nur eine Legende. Tatsächlich haben die Türken Graz nie erobert, und jener Türke im Fenster des Palastes war wahrscheinlich ein Hauszeichen.

Von der Sporgasse biegen wir in die Hofgasse ab, wo sich einst die Münze des Inneren Österreichs befand und wo Balthasar von Eggenberg seine unlauteren Geschäfte betrieb. An der Ecke befindet sich der Palast des Deutschen Ordens und ein Stück weiter der wunderschön geschnitzte hölzerne Eingang des Bäckerei Edegger-Tax.

Franz Tax, der Besitzer der Bäckerei, bat bereits im Jahr 1883 bei einem Besuch von Kaiser Franz Josef, dem er seine Produkte lieferte, um den Titel des Hofbäckers. Der Bitte wurde nicht entsprochen, warum, ist nicht bekannt. Franz Tax war jedoch ein beharrlicher Mensch, und als im Jahr 1888 Kronprinz Rudolf nach Graz kam, versuchte er es noch einmal und hatte diesmal Erfolg. Die Familie Tax backt hier nicht mehr, auch nicht ihre Nachkommen, die Familie Edegger. Der wunderschöne Eingang der Bäckerei steht jedoch seit 1950 unter Denkmalschutz. Die Hofgasse führt uns zum Beginn unserer Stadtführung, zum Dom und zur Burg mit ihren Gärten. Ich denke, ihr seid genauso erschöpft wie ich. Also, obwohl es in Graz noch viel zu besichtigen gibt – zum Beispiel sind wir nur am Opernhaus vorbeigekommen, sowohl am historischen als auch am modernen Gebäude – beenden wir unseren Spaziergang. Diejenige, die noch etwas weiteres besichtigen möchten, ebenso wie diejenige, die von der Wanderung schon mehr als genug haben, bitte ich um Verzeihung.

Život s QR kódem

               Tak jsem si zase jednou naběhl. Ostříhal jsem moji bobkovišni, která během dovolené narostla do nedovolených rozměrů a byly z toho dva velké pytle zeleného odpadu. Nastala ona nerudovská otázka „Kam s ním“. Koš na biologický odpad byl naprosto nedostačující, v Gössendorfu je možnost vývozu odpadu jednou za dva týdny a termín byl právě v pátek před mými sobotními zahradními pracemi. To by znamenalo nechat odpad z bobkovišně dva týdny hnít v pytlích, což bylo nepřijatelné.

               A pak mě posedla pýcha. Moje auto je registrováno v Grazu a má tedy grazskou poznávací značku. To mi umožňuje vyložit odpad na grazském sběrném dvoře. Sice jsem tam už roky nebyl, ale teď jsem se rozhodl situaci vyřešit tímto způsobem. A naběhl jsem si.

               Když jsem k sběrnému dvoru dorazil, překvapilo mě, že tam, kde byly kdysi kartóny, je problematický tedy chemický odpad. Dobrá, změna je život. Ovšem vjezd do dvora byl zavřen a vypadalo to, že natrvalo. To už mě překvapilo. Ale pak jsem zjistil, že byl dvůr prostě jen přesunut o pár set metrů dál. Najít ho nebylo těžké. Přijel jsem k vjezdu a chtěl vjet dovnitř. Tak jak to bývalo po celá desetiletí. Člověk zastavil, systém přečetl jeho poznávací značku, odvážil ho a vydal mu kartu. Pak člověk vjel do dvora, vyložil odpad, kartou potvrdil, jaký druh odpadu tam vyložil, vyjel ven, vložil kartu, byl odvážen, rozdíl ve váze byl přeměněn na peníze, které bylo třeba zaplatit u pokladny. To bylo v době, když byl život ještě jednoduchý. (Možná to všem takto nepřipadá, ale byl!)

               Automat u vjezdu do sběrného dvora po mě žádal tentokrát QR kód. To mě zarazilo. Zeptal se, mě, zda vlastním příslušnou aplikaci čili App. Když jsem vyděšeně přiznal, že žádnou aplikaci nemám, vyzval mě, abych okamžitě opustil vjezd do dvora – výjezd je prý ostrým odbočením doleva. Byl a to odbočení nebylo zas až tak ostré.

               Otázka byla, co teď. Kufr plný zelených odřezků plus nějaké kartóny, které se vždy odstraňovaly zadarmo. Ovšem tam, kde se dnes odevzdává problematický odpad.

               Pak jsem si všiml, že dvůr má ještě jedno oddělení a tam jsem zahlédl dokonce i člověka. Vyrazil jsem tam. Mladý muž byl k stařečkovi blahosklonně přátelský a vysvětlil mu, že potřebuje nutně aplikaci na mobilním telefonu, která mu umožní vyložit odpad v kufru auta. Požádal jsem ho, zda by nemohl tuto aplikaci nainstalovat na mém telefonu, protože mám v tomto oboru se soběstačností poměrně špatné zkušenosti. Usmál se a řekl že jo. Aplikaci skutečně našel a stáhl. Poté jsem musel zadat jméno, adresu, datum narození (nevím proč, možná jsou lidé nad osmdesát od povinnosti vlastnit QR kód osvobozeni), telefonní číslo a mailovou adresu. Poté aplikace žádala „Heslo“. Vyděsil jsem se a řekl onomu mladému muži, že žádné heslo nemám. Uklidnil mě tím, že heslo přijde na mou mailovou adresu. Chválabohu mám mailovou schránku na mobilu, takže jsme čekali. Heslo nešlo a nešlo. Mladý muž mínil, že to možná přišlo do spamové schránky. Otevřít spam na mobilu bylo pro mě něco nového, normálně čistím tuto schránku jen na počítači doma. Ale podařilo se, byl jsem na sebe patřičně hrdý. Zjistil jsem tím ale jen to, že do spamové schránky taky nic nepřišlo.

               Mladý muž soudil, že je to divné. V tom jsem s ní naprosto souhlasil. Mínil, že to tedy musím zkusit znova. Takže ještě jednou jméno, adresu, datum narození, telefonní číslo a mailovou adresu. A ejhle, přišel mail s heslem. Zadal jsem heslo a aplikace mi sdělila, že je heslo špatně. Tentokrát jsme znervózněli oba. Nebýt onoho milého mladého muže, byl bych zřejmě ztratil nervy. On ale usoudil, že to heslo bylo zřejmě k tomu prvnímu přihlášení, a proto je pro to druhé už špatně. Že se tedy musím přihlásit potřetí. Projevil jsem obavu, že když se přihlásím potřetí, přijde heslo k tomu druhému přihlášení. Pochválil mě za prozíravé myšlení a řekl mi, že musím počkat, až přijde to druhé heslo a přihlásit se mám až potom. A tak jsme čekali. Heslo opravdu po několika minutách přišlo, ignoroval jsem ho a přihlásil jsem se potřetí. Věřte nebo nevěřte, tentokrát přišlo heslo mailem okamžitě. Čili je zřejmé, že mi to předtím systém dělal naschvál. Zadal jsem ho a na obrazovce se objevil QR kód.  Mladý muž mi ještě stačil sdělit, že jakožto stařík neovládající dostatečně mobilní telefon, si můžu ten kód vytisknout a potom při vjezdech do separátního dvora používat. Nezdržoval jsem se poznámkou, že tiskárnu v autě nemám a pokud si dokážu ten kód otevřít teď a tady, zvládnu to nejen potom doma v přítomnosti tiskárny, ale i při příští návštěvě s novým odpadem v kufru.

               Vyrazil jsem rychlou jízdou k vjezdu do separátního dvora a tentokrát jsem opravdu díky QR kódu projel. Našel jsem biologický odpad, vyložil ho, ovšem při výjezdu mě ale napadlo, že přece potřebuji potvrdit, že se jednalo o biologický odpad. Ten má jiné tarify než například stavební materiál nebo elektro. Naštěstí tam bylo hned několik mladých lidí, očividně nepříliš zaměstnaných. Vysvětlili mi, že za rohem (dobře skryta) je čtečka QR kódů a tam mám mobil přiložit. Potom ho musím ještě přiložit k čtečce při výjezdu, kde bude moje auto zváženo a poté pojedu ke kase, kde opět přiložím QR kód ke čtečce a dostanu účet. Všechno naprosto jednoduché.

               Přiložil jsem QR kód ke čtečce u biologického odpadu a ono nic. Jsem už natolik zběhlý, že vím, že by to mělo zapípat a když to nezapípá, tak se zřejmě nic nestalo. Nedělo se nic. Požádal jsem onu mladou dámu, aby mi pomohla. Vysvětlila mi, že QR kód musí být přiložen ke čtečce centrálně, aby byl čten přesně ve středu, což není možné, když přiložím telefon normálně, tedy svisle. Že ho tam musím položil vodorovně a dobře sledovat, zda červené světlo je přímo ve středu kódu. Udělal jsem to, mobil zapípal a já jsem měl pocit vítězství. Ale jen, než jsem dojel k výjezdu. Než jsem tam dojel, QR kód z displeje mého mobilu zmizel – zřejmě už mu to bylo příliš dlouho. Aplikace tam sice stále byla ale s celkem dvanácti ikonami, žádná z nich nebyla označena jako QR kód. Nechal jsem stát auto ve výjezdu, k velké nevůli těch, kteří stáli u výjezdu za mnou a opět vyrazil za onou mladou dámou. Tentokrát už měla hodně otrávený výraz v tváři. Na moji otázku, jak můžu zaktivovat můj QR kód, aby se opět objevil na displeji mobilu, pravila, že je to přece naprosto jednoduché, musím kliknout na ikonku „Ressourcen“. Na moji poněkud překvapenou otázku, proč právě na „Ressourcen“, pravila, že to je přece samozřejmé. Že se QR kód vždycky ukrývá pod ikonkou „Ressourcen“. Nehodlal jsem s ní diskutovat, protože auta, která stála za tím mým, blokujícím výjezd, začínala výhružně troubit. Doběhl jsem k autu, přiložil (vodorovně) mobil ke čtečce a ta zdvihla závoru. Posléze jsem ještě přiložil mobil (vodorovně) ke čtečce u pokladny a zjistil jsem, že se poplatek za odpad zvýšil o 50 procent. To je logické, po tolika investicích do digitalizace se to muselo někde do ceny promítnout.

               Jeden mladý muž z personálu, kterému jsem poněkud sarkasticky řekl, že by zřejmě bylo jednodušší odvézt ten odpad někam do lesa a tam ho vysypat, mínil, že to není dobrý nápad. Zdržel jsem se otázky, co si myslí, že asi dělají všichni staříci neovládající aplikace na mobilních telefonech nejpozději po první návštěvě sběrného dvora. Mimochodem, ten box pro biologický odpad byl úplně prázdný, byl jsem v ten den zřejmě první zákazník – no dobře, byly teprve dvě hodiny odpoledne a otevřeno bylo do pěti. Ale pokud tam opravdu od deseti od rány, kdy dvůr otvírají, nikdo nezavítal, mělo by to možná město vést k zamyšlení. Koneckonců jsou v městské vládě komunisté se socialisty a zelenými. Máme dokonce komunistickou starostku. Ať mi někdo povídá, že jsou komunisté nemoderní a skeptičtí vůči pokroku. Ostatně jedna z prvních věcí, které tato nová městská vláda s podílem zelených udělala, bylo zdražení lístků na tramvaj takovým způsobem, že se už zase vyplatí jezdit do města autem. Možná chtějí – ekologie neekologie – vybrat víc na parkovném, které – zatím – nezdražili.

               No dobrá, už nebudu na naši městskou správu nadávat, koneckonců jsem to bez infarktu. Napříště vím, kde mám aplikaci „Graz Abfall“ a že QR kód je pod ikonkou „Ressourcen“, čili bych to měl zvládnout. Obávám se, ale, že budu mít poslední noc před návštěvou separátního dvora dost špatné spaní.

               Mimochodem dal jsem si u domu nainstalovat nabíječku na mého hybrida. Aktivovat se dá prý přes QR kód. Na mail s heslem čekám už druhý den.

               Bez QR kódu se očividně už žít nedá. Dělá mi starosti, co se stane, až dají na QR kód toalety. Počítám s tím, že to městská rada brzy na veřejných toaletách posléze i neodvratně v městských restauracích zavede. Nakolik budou mít postižení v kritické situaci čas stáhnout si příslušnou aplikaci, ponechám úvaze. Nicméně to může skončit tragicky a zřejmě to bude mít za následek hromadné výpovědi uklízeček. Ale to už není moje starost.

Lago di Garda II

Na jihozápadě jezera jsou pak dvě městečka – Desenzano s obrazem od Tiepola v místní katedrále (jako důkaz, že zde v době baroka vládli Benátčané) a římskými vykopávkami a Saló, někdejší rezidence benátských místodržících. Z tohoto města „vládl“ Mussolini od roku 1943, když Itálie přešla na stranu spojenců a Němci vytvořili na jejím severu jakýsi protektorát, kterému formálně vládl někdejší „Duce“. Proto se tento stát nazývá „Republika ze Saló“. Minimálně si Velký Benito uměl najít pěknou rezidenci – když už do ničeho nesměl mluvit. Ta rezidence je ovšem něco na sever od Saló v Palazzo Feltrinelli in Gargnanu.  Mezi Salo a Mussoliniho rezidencí se nachází další kuriozita, která má opět dost co do činění s italským fašismem – Jezero Garda je očividně neodolatelně přitahovalo. Na „Riviera Gardone“ se nachází vila „Il Vittoriale degli italiani“ dobrodruha a básníka Gabriella d´Annunzia. Tahle postava italských dějin je natolik skurilní, že neodolám, abych se u ní na chvíli nezastavil. Gabrielle d´Annunzio byl básník. Psal nejen básně, ale i romány, divadelní kusy a libreta k operám. V době, kdy musel kvůli vysokým dluhům utéct před věřiteli do Francie, psal i ve francouzštině. Politicky sice byl poslancem v italském parlamentu za konzervativce, při volbách ale dal svůj hlas radikální levici. Nebral to tedy se svou politickou orientací až tak vážně. V roce 1915 velmi horoval za vstup Itálie do první světové války, které se i aktivně jako voják zúčastnil. Nejkurioznější byla jeho akce, když se rozhodl s deseti letadly přeletět nad hlavním městem nepřítele, tedy Vídní. Akce se uskutečnila osmého srpna 1918. Z deseti letadel dosáhlo cíl sice jen šest.  Ostatní musela pro poruchu předčasně přistát, jedno z nich v Rakousku, kde byl pilot okamžitě zatčen – byla to přece jen letadla italská. Nad Vídní d´Annunzio vyhodil desítky tisíc letáků. Byly to dva texty, jeden byl dvojjazyčný v italštině a němčině, ten druhý text vytvořil d´Annunzio sám a byl pouze v italštině. Ovšem Vídeňáci si mohli přečíst aspoň, jak je v závěru vyzval: „Wiener, Viva l´Italia!“

               Nejslavnější byla ale d´Annunziova akce s obsazením dnešní Rijeky, tehdejší „Fiume“.  Protože hrozilo, že Itálie, která si na toto město dělala nárok, ho rozhodnutím pařížské konference nedostane, (mělo být přiřčeno Jugoslávii) rozhodl se konat. Se skupinou ozbrojených dobrodruhů město v září 1919 obsadil, vyhlásil nezávislost takto vzniklé „Republiky Fiume“ a zavedl tam režim, který byl jakousi laboratoří budoucího fašistického státu, kde „vůdcem“ byl samozřejmě sám d´Annunzio. Nenechte se mýlit tím, že ho i velký Vladimír Iljič nazval s obdivem revolucionářem – fašisté a komunisté si měli vždycky hodně blízko, proto se nakonec tak znenáviděli. D´Annunzio se dokonce nechal zvěčnit i na poštovních známkách svého „státu“.

V prosinci 1920 ho z Fiume vyhnala italská vojenská flotila – jeden granát zasáhl dokonce jeho pracovnu. D´Annunzio sice, hlásal, že raději zemře, než by ustoupil, ale pak změnil názor a oznámil „že za TUTO Itálii se nevyplatí zemřít“.

               Odešel na Gardasee, kde koupil vilu na pobřeží. Snažil se odtud dosáhnout od krále jmenování ministerským předsedou, aby zavedl v Itálii „pořádek“ fašistického typu, ale předběhl ho Benito Mussolini. Poté se d´Annuzio stáhl z politického života, což „duce“ dokázal ocenit a na jeho návrh povýšil král Vittore Emanuele Gabriela do šlechtického stavu s titulem „Principe de Montenevoso“ a italský stát vydal jeho sebrané spisy. D´Annunzio si poté nechal od Mussoliniho vlády financovat svůj nákladný životní styl, takže do Francie už podruhé utíkat nemusel. Zemřel ve své vile na Lago di Garda 1.března 1938. Jeho vila byla už před jeho smrtí vyhlášena za národní památník a věřte nebo nevěřte – mně se nechtělo – jmenuje se po něm letiště v Brescii. Italové očividně taky, stejně jako Rakušané či Maďaři, se svou fašistickou minulostí úplně hotoví nejsou – jinak by zřejmě nevolili Giorgiu Meloni, která se k Mussoliniho odkazu otevřeně hlásí.

               A abych nezapomněl – samozřejmě nesmí na jezeře chybět ani botanická zahrada. Bez té by to na italském alpském jezeru prostě nešlo. „Giardino botanico Hruska“ je nedaleko d´Annunziovy rezidence, je v privátním vlastnictví a patří od osmdesátých let rakouskému spisovatel André Hellerovi. Heller je sice také poněkud skurilní postava, ale minimálně se dá jeho politická angažovanost na rozdíl od ostatních slavných obyvatel pobřeží jezera umístit nalevo od středu. Mimochodem vlastní ještě jednu zahradu „Anima“, kterou sám vyprojektoval, a kde se v současnosti zdržuje víc než na Gardě nebo ve Vídni, k té byste ale museli cestovat až k Marrákéši do Maroka.

               Na severozápadě jezera Garda  leží město Limone, které je, jak už jeho jméno napovídá, obklopeno velkými citrónovými plantážemi.

               Kdo nechce jezdit ani autem ani lodí, může to zkusit na kole. Je to okolo jezera velmi populární, cyklistů jsou zde stovky a kola se dají vypůjčit prakticky v každé obci. Ovšem nejsou zde žádné cyklistické stezky, musíte se tedy o cestu podělit s řidiči aut, kteří vás budou samozřejmě patřičně nenávidět. Italové si jsou tohoto problému očividně vědomi. V plánu je vybudování cyklostezky v délce 166 kilometrů, která má celé jezero objíždět. Náklady by se měly vyšplhat na 345 milionů eur, jen devatenáct kilometrů v provincii Trento, kde skály padají přímo do jezera – a kde byla kdysi ona rakousko-benátská hranice – by mělo přijít na 100 milionů. Celý projekt by měl být dokončen v roce 2026, takže pokud máte neodbytné nutkání si jezero objet na kole, mohli byste možná ty tři roky počkat.

               Klasickou pastí na turisty je ovšem Sirmione. Leží na dlouhatánské poloostrově, který jde prakticky středem jezera a je na některých místech široký slabých sto metrů – přesto jsou samozřejmě na obou stranách hotely, apartmány, restaurace a parkoviště.

Pozor! Na všech parkovištích se platí, a to i na těch, kde to není napsáno a kde musíte ay na parkovací lístky velmi namáhavě hledat mezi stromy na okraji cesty. To jsem bolestně poznal, když jsem na předním sklem mého auta našel lístek s pokutou. Problémem není suma 29 euro, ale fakt, že se tato suma prakticky nedá z ciziny zaplatit – a pokud přijde pak inkasem, je podstatně vyšší (administrativní námaha se zajišťovnám majitele auta a jeho adresy je drahá). Pokud tedy najdete lístek s pokutou, zajeďte hned k nejbližší policejní stanici a pokuste se pokutu uhradit na místě. Jak říkám, nacházíte se v klasické turistické pasti a Italové se z vás budou snažit dostat každý možný cent.

               Sirmione je ze všech stran obklopeno vodou, most, po kterém se do něho dostanete, je poměrně nový, v minulosti se vstupovalo přes vodní hrad – opět jednou Scaligerský – po padacím mostě.

Hrad samotný je zajímavý především výhledy, které nabízí ze svých hradeb a věží, expozice tam není žádná. V městečku jsou terme čili horké prameny. Dají se navštívit, ti majetnější se můžou ubytovat v hotelech s přímým přístupem do termálních lázní.

               A kde byly teplé prameny, tam nebyla daleko římská sídla. Na nejzazším výběžku poloostrova dal císař Augustus vybudovat obrovskou vilu s terasami nad mořem, s gigantickou cisternou na zachytávání dešťové vody – a samozřejmě s termálními lázněmi. Vila dostala jméno „Grotte die Catullo“, čili má své jméno po veronském básníkovi Catullovi, s kterým ovšem nemá nic společného. Catullus zemřel v roce 54 před naším letopočtem, tehdy bylo Augustovi devět let. Návštěva rozsáhlých vykopávek s nádhernými výhledy na jezero je zážitkem, který by člověk měl absolvovat.

Villa Catullo

Muzeum s relikty z vily je hned u vchodu vpravo. Nedočkaví turisté jako já, ho můžou minout a pokud se pak do něho chtějí přes vstup do areálu vrátit, můžou mít problémy vysvětlit, že jejich vstupenka je ještě platná. Dá se koupit kombinovaná vstupenka na vodní skaligerský hrad a na Catullovu vilu, stojí 14 euro – jednotlivé lístky přijdou dohromady právě na těch 14 euro. V kombinovaném lístku je ale i návštěva římských vykopávek v Desenzanu – čili ta je pak tak nějak gratis.

               A samozřejmě – pokud k jezeru dorazíte s dětmi, pak je tu Gardaland, jeden z největších zábavních parků v Evropě. Moje vnučky ho milují. Moje žena ne. S ní jsem do Gardalandu nešel, protože na kolotočích ráda – tedy vlastně nerada – blinká. Kinetóza je svině.

Sirmione vodní hrad – někdejší přístav

Graz IV


Wenn Sie bereits vom Spaziergang in der Stadt Graz müde sind, dann geht es mir genauso. Halten Sie durch, bald wird es vorbei sein. Aber es gibt noch viel zu sehen. Und ich verspreche, dass wir das Stadtzentrum nicht verlassen werden, und wir werden keine weiter entfernten Ziele besuchen, wie zum Beispiel das Schloss Eggenberg am Fuße des Plabutsch-Berges, das barocke Juwel der Wallfahrtskirche Mariatrost, das von Kaiser Karl VI., dem Vater von Maria Theresia, im Jahr 1714 erbaut wurde, die Ruine der Burg Gösting mit Jungfrausprung direkt über die Autobahn A9 oder sogar das Zisterzienserkloster Rein, wo die ersten Herrscher der Steiermark bis zum Vater von Friedrich III., Ernst der Eisernen, begraben sind. Bitte besuchen Sie es privat.

Nachdem wir uns also am Mehlplatz erfrischt haben, überqueren wir die Stadt über den Hauptplatz und betreten das Kälberne Viertel. Es ist nach der Vielzahl von Geschäften benannt, deren Stände an den Außenwänden der das Viertel dominierenden Kirche der Franziskaner aufgebaut wurden und wo einmal Rindfleisch verkauft wurde. Heute sind das Souvenirs und Kleider.

In Richtung Fluss befindet sich das kleinste Haus in Graz – in der Neutorgasse 11.

Ich mag dieses Viertel mit seinen zahlreichen Gasthäusern sehr. Zwei von ihnen, “Don Camillo” und “Peppone”, erinnern an den berühmten Roman des italienischen Journalisten Giovanni Guareschi, in dem in einem kleinen Dorf in der Po-Ebene nach dem Zweiten Weltkrieg der katholische Priester Don Camillo und der kommunistische Bürgermeister Peppone um die Gunst der einheimischen Bevölkerung kämpften. Das Franziskanerkloster wurde noch während der Babenberger-Dynastie gegründet – es werden die Jahre 1221, 1230 oder sogar 1241 angegeben. Als sich im Jahr 1517 der Franziskanerorden in Minoriten (Minoritenbrüder) und Franziskaner- Observanten spaltete, fiel die Kirche an die Minoriten. Bereits im Jahr 1571 bot Erzherzog Karl dieses Kloster den Jesuiten an, doch sie erschraken vor dem desolaten Zustand des Gebäudes und “begnügten” sich lieber mit dem Dom. Die Minoriten mussten schließlich ihr Kloster den Observanten überlassen. Der Grund war angeblich das unmoralische Leben der Mönche. Sie gingen nur über die Mur und ließen sich in Sichtweite ihres alten Quartiers das neue, wunderschöne Mariahilf-Kloster errichten. Es ist eines der wenigen rein barocken Gebäude in Graz mit einem prächtigen Barocksaal.

Sowohl Erzherzog Ferdinand als auch der frisch konvertierte Ulrich von Eggenberg trugen zum Bau bei, den der Baumeister des Mausoleums, Giovanni Pietro de Pomis, zwischen 1607 und 1611 geschaffen hat. Ulrich von Eggenberg musste nämlich beweisen, dass er es mit seiner Konversion zum Katholizismus ernst meinte, und das Ergebnis kann sich sehen lassen. Der Bau hat offensichtlich den steirischen Herrscher Ferdinand so angesprochen, dass er den Architekten beauftragte, das bereits erwähnte Mausoleum neben dem Dom zu errichten. Wenn jemand – wie ich – über die fehlende Logik nachdenken würde, nämlich dass das Mausoleum im Stil des Manierismus erbaut wurde und das einige Jahre ältere Mariahilf-Kloster rein barock ist, liegt das daran, dass das heutige Aussehen des Klosters hundert Jahre jünger ist. Den Mönchen hat ihr Kloster im Gegensatz zu Erzherzog Ferdinand nicht so gut gefallen, und sie ließen es in den Jahren 1742-1744 in die heutige barocke Form umbauen.

In dem Franziskanerkloster – der Pfarrkirche der Himmelfahrt der Jungfrau Maria – befindet sich die schönste gotische Jakobikapelle mit einem vergoldeten Altar. Übrigens wurde dort meine erste Enkelin getauft.

Zwischen den beiden Klöstern steht die Hauptbrücke über den Fluss Mur. Seit 1361 war sie aus Holz und wurde immer wieder von hohem Wasser weggerissen. Erst im Jahr 1889 wurde die heute noch stehende Stahlbrücke errichtet. Ursprünglich war sie mit Metallstatuen von Styria und Austria geschmückt – diese sind heute im Stadtpark ausgestellt. Styria ist eine friedliche Magd, während Austria mit Waffen klirrt.

Im Jahr 1471 war diese Brücke die einzige Überquerungsmöglichkeit über den Fluss, und auf der Stadtseite standen zwei Tore mit befestigten Türmen – das innere und das äußere Tor. Hier fand der berühmte Rebell Andreas Baumkircher sein Ende. Diese wahrhaft legendäre Figur lebte zurzeit Kaiser Friedrichs III. Andreas Baumkircher besaß ausgedehnte Ländereien und einige Burgen im heutigen Burgenland und war sogar eine Zeit lang der Zupan (Landeshauptmann) von Pressburg (Bratislava). Mehrmals half er dem Kaiser persönlich, zum Beispiel als er von der tschechischen Armee belagert wurde, die die Auslieferung von Ladislaus Posthumus forderte. Ladislaus war zwar offiziell der König von Böhmen, befand sich jedoch “unter dem Schutz” Friedrichs in der Wiener Neustadt. Baumkircher lieh dem Kaiser große Geldsummen. Friedrich war jedoch nie besonders gewissenhaft beim Begleichen seiner finanziellen Pflichten und seine Schulden bei Baumkircher wuchsen in schwindelerregende Höhen. Als Andreas die Hoffnung aufgab, seine Gelder auf legalem Weg zurückzuerlangen, erklärte er dem Kaiser “Fehde”, das heißt Krieg. Auf diese Weise konnten Gläubiger gemäß dem mittelalterlichen Recht ihre Forderungen durchsetzen. Dass dabei Menschen starben und Dörfer und Städte brannten, überraschte damals niemanden besonders. In der Steiermark entbrannte ein echter Krieg, bei dem die Rebellen die Städte Hartberg, Feldbach, Fürstenfeld, Maribor und Slovenska Bystrica besetzten, die Städtchen Wildon oder Katsch wurden völlig zerstört und der Konflikt kulminierte in der Schlacht bei Fürstenfeld am 21. Juli 1469. Auf beiden Seiten kämpften erfahrene böhmische Söldner mit husitischer Ausbildung, die kaiserliche Armee wurde vom Hauptmann Jan Holub angeführt, dessen Nationalität ist auch klar. Beide Seiten verwendeten die Taktik der Wagenburg. Die Schlacht war außergewöhnlich blutig und endete mit einem Sieg der Truppen von Baumkircher, als auch Jan Holub schwere Verletzungen erlitt und den Rückzug befehlen musste. Allein auf Seiten der Sieger gab es angeblich 300 Tote und 500 Verwundete.

Nach dieser Niederlage erkannte der Kaiser, dass er den Aufstand militärisch nicht unterdrücken konnte, und bot Baumkircher Verhandlungen an. Am 23. April 1471 kamen Andreas Baumkircher und sein Freund Andreas von Greisenegger mit einem Schutzbrief nach Graz, der bis zu der Vesper gültig sein sollte. Die Verhandlungen auf dem Schlossberg zogen sich jedoch hin, der Kaiser musste natürlich sowohl am Vormittag als auch nach dem Mittagessen ausschlafen (nicht umsonst nannte man ihn Erzschlafmütze), und als es der spätere Nachmittag war, bat Baumkircher um eine Verlängerung des Schutzbriefes. Als dies abgelehnt wurde, begann er einen Hinterhalt zu ahnen. Er brach die Verhandlungen ab, aber seine Pferde waren vom Schlosshof verschwunden. Die Ritter rannten zum Tor, und sie hätten es vielleicht geschafft, aber der Kaiser, der ihre Flucht beobachtete, ließ die Vesper eine Viertelstunde früher läuten. In dem Moment, als beide Ritter zwischen dem inneren und äußeren Tor waren, fielen die eisernen Gitter an beiden Toren herab, und sie befanden sich in der Falle. Ihre tapfere Verteidigung half ihnen nicht. Sie wurden gefangen genommen und noch am selben Tag hingerichtet, laut der Legende genau an jener Stelle zwischen den beiden Toren mit Blick auf die Brücke und das gegenüberliegende Ufer, wo die Rettung in Form von Baumkirchers Männern wartete.

Gleich auf der anderen Seite des Flusses befindet sich das Kunsthaus.

Mit seinem unkonventionellen Aussehen konnten sich die Bewohner von Graz, und nicht nur sie, lange Zeit nicht abfinden. Die Stadt versuchte den Unmut mit dem Spitznamen „Friendly Alien“ zu besänftigen. Die Bürger gaben dem Gebäude den Spitznamen “Krake”, aber sie gewöhnten sich allmählich daran. Es wurde sozusagen zum steirischen Eiffelturm. Auf jener rechten Flussseite befinden sich die schönsten Jugendstilhäuser, in denen einst die jüdische Gemeinde lebte. Die alte Synagoge wurde in der Kristallnacht vom 9. auf den 10. November 1938 von den Nazis zerstört, die neue wurde an derselben Stelle im Jahr 2000 eröffnet. Die Uferpromenade wird von den Hotels Weitzer und Wiesler dominiert. Das Fünfsternhotel Weitzer hat bereits Mick Jagger, Dalai Lama oder Jennifer Lawrence beherbergt. Arnold Schwarzenegger soll sogar eine Suite für seine Besuche in seiner Heimatstadt langfristig gemietet haben. Hinter den Hotels befindet sich das Kloster der Barmherzigen Brüder mit einem Krankenhaus. Die Mönche des Ordens, den der portugiesische Abenteurer Johann von Gott im Jahr 1539 gegründet hat, wurden im Jahr 1615 von den Erzherzögen Ferdinand und Maximilian nach Graz eingeladen. Es war ihr zweiter Wirkungsort auf habsburgischem Gebiet, der erste befand sich seit 1605 im mährischen (damals allerdings noch österreichischen) Valtice (Felsenberg). Dieser Orden reformierte die medizinische Versorgung und das angesehene Krankenhaus befindet sich dort bis heute. Genauso wie im nahegelegenen Haus des Elisabethinen-Ordens – der Turm ihrer Kirche ist weiß im Gegensatz zum gelben der Barmherzigen Brüder. Im Turm der Kirche der Barmherzigen Brüder befindet sich eine Kuriosität – die Schiffsglocke des österreichischen Kriegsschiffs “SMS Tegetthoff”. Es war das Flaggschiff der österreichischen Marine in der einzigen Seeschlacht, die Österreich je gewonnen hat – natürlich gegen Italien. Die Schlacht fand 1866 bei Lissa statt. Die Glocke hatte eine bewegte Geschichte. Zuerst wurde sie nach der österreichischen Kapitulation im Jahr 1918 den Italienern übergeben. Im Jahr 1942 wurde sie auf den schweren Kreuzer “Prinz Eugen” verlegt und im Jahr 1945 nach Kiel gebracht, um in Sicherheit zu sein. Dort blieb sie in einer Marineschule bis 1973, als sie ihren Platz im Turm der Kirche der Barmherzigen Brüder in Graz erhielt.

Auf der linken Muruferseite können wir über die Brücke oder über die Murinsel zurückkehren – eine künstliche Insel, die anlässlich von Graz als Kulturhauptstadt Europas im Jahr 2003 geschaffen wurde. Achten Sie darauf, die Toilette auf dieser Insel zu besuchen! Die Spiegel sind so gemein angeordnet, dass es recht schwierig ist, die Toilette wieder zu verlassen.

          Ich habe wirklich gehofft, den Spaziergang durch Graz heute beenden zu können. Allerdings haben wir heute schon mehr als genug gesehen und gelesen. Gönnen wir uns also noch eine zweiwöchentliche Pause, bis unser Besuch von Graz endlich zu Ende geht.

Lago di Garda I

               Už roky si lámu hlavu, proč mají Rakušáci a Němci takovou neuvěřitelnou afinitu ke Gardasee, čili k Jezeru Garda, italsky Lago di Garda. Jezdí tam všichni, někteří i každý rok a vyprávějí o tom jako o neuvěřitelném zážitku. Protože jsem příčinu jejich chování dlouhodobě nechápal, vypravil jsem se, abych tu záhadu odhalil.

               A přišel jsem na to. Za všechno může Goethe! Johan Wolfgang vyrazil v roce 1786 z Karlových varů (odkud taky jinak, ve Varech byl pečený vařený) na svou italskou cestu. Během ní se měl konečně dočkat naplnění svých erotických představ, znovu se definovat a začít novou část své spisovatelské kariéry. Měl za sebou zatím kariéru úspěšného úředníka ve Weimaru, sedm let platonického vztahu k dvorní dámě, u níž neměl na skutečnou praktickou lásku šanci (román Utrpení mladého Werthera, inspirovaný tímto vztahem, ho ovšem učinil spisovatelskou hvězdou své generace).

               Z mně nepochopitelných důvodů odbočil z obvyklé cesty z Tridentu do Verony západním směrem a v září roku 1786 dorazil do Rivy na severním pobřeží Jezera Garda. Byl krásou místní přírody tak uchvácen, že si zapsal do svého deníku, jak moc lituje, že tento neuvěřitelný zážitek s ním nemohou sdílet i jeho němečtí přátelé. Z Rivy se přesunul do Torbole. A 13.září chtěl na lodi pokračovat do Verony, nicméně nepříznivý vítr ho zanesl do Malcesine, kde byl sice napřed jako možný špion rakouského císaře Josefa II. (region tehdy patřil benátské republice, která měla před sebou ještě celých deset let existence) zadržen, ale díky své výřečnosti podezření rychle rozptýlil a dokázal se spřátelit dokonce i s místním starostou (který měl za sebou studijní pobyt ve Frankfurtu nad Mohanem). V Torbole je ostatně i pamětní deska připomínající návštěvu císařovny Marie Teresie a jejího syna Josefa. Severní cíp jezera totiž patřil k provincii Trident, a tedy k Jižnímu Tyrolsku, jižní část pak k Benátkám. Ta hranice se dá i dnes dobře vysledovat, je to ten nejdelší tunel na východním pobřeží. Cestu okolo jezera dal totiž budovat až Mussolini, do třicátých let existovalo spojení mezi severem a jihem jezera jen po vodě.

Goetheho busta v Malcesine

               Goethe své zážitky z regionu Gardasee popsal ve svém deníku a později po návratu do Německa v roce 1788 je i publikoval a bylo vymalováno. Od té doby proudí davy Němců a potažmo i Rakušáků k té kouzelné přírodní scenérii, kterou kdysi dávno tak sugestivně popsal kníže všech německých básníků. A Italové rychle pochopili ekonomickou výnosnost tohoto germánského šílenství. Ostatně Johannovi Wolfgangovi jeho zásluhy nezapomněli. V Riva di Garda je mu věnována fontána na náměstí před hradem, v Torbole má pamětní desku na domě, kde bydlel a v Malcesine je mu v místním hradu věnován celý sál dokumentující jeho italskou cestu.

               V jednom ale dejme „poeta mirabilis“ zapravdu. Lago di Garda nebo Benaco, jak se jezero jmenovalo v Goethově době, je krásné. Je to největší jezero v Itálii s objemem 49 miliard kubických metrů vody (celá Itálie spotřebuje ročně osm miliard). Je samozřejmě pozůstatkem doby ledové, kdy ledovec tekoucí z Alp vytvořil morénu a za ní jezero – je to tedy takové italské Štrbské pleso.

               Pro srovnání ovšem: vzdálenost od jižního cípu jezera v Sirmione k severnímu v Rivě je asi šedesát kilometr a, cesta trvá hodinu a půl. Nebo i déle, když si uděláte zastávku, podnětů k tomu budete mít víc než dost.

               Začneme-li na severu, pak je zde už vzpomenutá Riva di Garda. Kouzelné městečko s pevností Roca, kterou kdysi dali postavit vládcové z Verony z rodu Della Scala, proto se jmenuje Rocca Scaligera.

Údajně ho dali veronští vládci stavět už v roce 1124 ale ještě v roce 1393 je tato pevnost označována jako „castrum novum“, takže možná si dali se stavbou na čas. Později tu byla letní rezidence biskupů z Trientu, kteří dali pevnost renesančně přestavět, největší rozkvět zažila pevnůstka i městečko za biskupa knížete Cristofora Mandruzza, který musel před svými rozzlobenými poddanými utéct z Trientu a udělal Rivu  v roce 1568 svým sídelním městem, kam pozýval politiky i učence a městečko mohlo tak mít aspoň na krátkou dobu pocit, že je pupkem světa. Později zde byla kasárna rakouské armády, Riva byla totiž nejjižnějším vojenským postem rakouského impéria – na tuto skutečnost upozorňuje jméno Františka Josefa na průčelí pevnosti s datem 1852. V pevnosti, klasickém vodním hradě, je muzeum s archeologickými vykopávkami, historií města v první světové válce, kdy bylo na frontové linii i v druhé. Město se podařilo koncem dubna 1944 osvobodit od Němců místním partyzánům, takže 10 horská americká divize už přišla „k hotovému“. Ne tak v blízké Torbole, kde došlo k intenzivnímu střetu s ustupujícími německými tanky. Městečko má dochovanou bránu „Svatého Michaela“ a velký jednolodní barokní kostel „Inviolata“ z roku 1603. Dá se nad něj vyjet výtahem k „Bastione“.

K pevnůstce, kterou zničili v roce 1703 Francouzi v době války o španělské dědictví – tedy války, která se místních vůbec, ale vůbec netýkala. Odtud je nádherný pohled na městečko z ptačí perspektivy, takže těch pár euro za „funikulare“ se vyplatí.

Ostatně pro spořivé je zde i chodník, kterým se dá vystoupat pěšky. Riva je krásná doslova zabudovaná do vysokých skal, při pohledu z úzkých uliček nahoru se člověku tají dech při představě, že by se tam nějaký kus skály utrhl. Což není při současných změnách klimatu nic neobvyklého. Nezdá se ovšem, že by to Italy nějakým způsobem zneklidňovalo, oni se ostatně zas až tak lehce zneklidnit nedají. A tradice je nade vše, už ve středověku soudili místní starostové občany města pod podloubím budovy, kde je i dnes městská radnice.

               Mimochodem obrovská budova na břehu jezera blízko přístaviště a výtahu k Bastione je místní elektrárna. Voda je k jejím turbínám přiváděna potrubím z vysokých skal, které se tyčí přímo nad ní, je to tedy čistě zelená elektřina, je třeba jen doufat, že si to nějaká z těch skal nerozmyslí a neudělá pro Rivu „black out“

               Fontána uprostřed města upomíná na Goethovu návštěvu, stejně jako expozice v Roce. Tam jsou ovšem vyjmenováni všichni slavní, kteří městečko někdy navštívili, pokud možno i s citáty, pokud Rivu chválili A nic jiného, než chvála, se nedochovalo.

               Jestliže Riva spoléhá na historický šarm, blízké Torbole, oddělené od Rivy jednou skálou, je typické plážové městečko s plážemi s valounků a s velkou školou surfu.

Horské větry jsou pro surfování příznivé a Torbole to využilo. Rakouská posádka byla i tady a sice v domě Beuz, kde je dnes velmi dobrá italská restaurace.

               Směrem na jih po východním pobřeží dorazíte do Malcesine. Hlavní atrakci je „Funiculare“ tedy lanovka, která turisty vyveze na Monte Baldo. Monte Baldo je nejen vyhlídková hora, ale je zde i velmi bohatá příroda. Protože tento kopec nebyl nikdy zcela zaledněn, kombinuje se zde středoevropská vegetace se středomořskou. Lanovka vás vyveze do výšky 1790 metrů a odtud je pak možná celá řada túr všemi směry. Nejatraktivnější je zřejmě procházka po hřebeni ve směru na jih k Monte Telegrapho s výškou 2215 metrů nad mořem. Prý je odtud nádherný výhled na celé jezero. Pokud ovšem v polovině května nesněží a hory se neutápějí v hustých mracích, jako se to stalo nám. Hlavní důvod našeho pobytu v tomto malebném městečku jsme tedy mohli odepsat. Zdálo se mi ovšem, že to manželku nějak zvlášť nemrzelo. Ještě ovšem není všem dnům konec, neměla by se těšit předčasně.

               Malcesine má také hrad který postavili Della Scala, tedy hrad Scaligerský.

Kromě Goetheho sálu, který popisuje jeho italskou cestu, je zde přírodní muzeum s ukázkami fauny a flóry gradského jezera a je zde popsána jedna neuvěřitelná vojenská operace ze středověké Itálie. V první polovině patnáctého stoletá bojovali o hegemonii v severní Itálii Benátky s Milánem. Benátské vojsko vedl slavný condottiere Gattamelata (jeho sochu můžete obdivovat před kostelem svatého Antonína v Padově), milánskou armádu vedl neméně slavný vojevůdce Piccinino. Milánským se podařilo v roce 1438 dobýt Brescii a tím získali i kontrolu nad Gardským jezerem. Gattamelata měl nápad, o kterém dokázal přesvědčit i benátskou městskou radu. Chtěl Milánské, kteří měli svou flotilu lodí v Desenzanu na jihu jezera, překvapit odvážným trikem. Přesunout benátskou flotilu proti proudu řeky Adiže a pak lodě přes horský průsmyk Mori dotáhnout po souši až do Rivy. Byla to poměrně velká flotila 2 velkých fregat, 6 galér a 25 menších lodí.  Do dějin se celá akce zapsala pod jménem „Galeas per montes“. Akce trvala půl roku do května 1439 (sultán Mehmed tedy nebyl s podobným trikem, kterým přepravil svou flotilu do zálivu Zlatý Roh při obléhání Konstantinopole v roce 1452 první). Gattamelata sice dokázal benátskou flotilu k jezeru dopravit, milánští se ale nedali překvapit a lodě zničili už při vyplouvání na jezero.

               Malcesine, to jsou úzké uličky na břehu jezera, sestoupit se dá až pod hrad k zátoce, kde kdysi ženy z hradu chodily prát prádlo a která sloužil místnímu správci jako přístav pro možnost útěku, kdyby bylo nejhůř. Nebylo. Obrovský palác benátského správce, kde kdysi vyslýchali Goetheho, je přímo na břehu jezera se zahradou a vlastním přístavištěm.

O jeho minulosti svědčí velká freska s benátským lvem na stropu chodby spojující ulici s onou zahradou a s jezerem. Kousek dál je pak současné přístaviště zdobené moderními plastikami.

               Mezi osadami na pobřeží se dá totiž přesouvat i lodí (přístaviště je v každé větší obci), ovšem časy přepravy jsou poměrně dlouhé – z Malcesine do Sirmione by cesta lodí trvala tři hodiny, takže jsme raději volili auto.

               Na jih od Malcesine je Garda, po které jezero dostalo své jméno s velkými víkendovými trhy (stánky jsou otevřeny v sobotu i v neděli) a dál pak Lazise s velkým, ale veřejnosti nepřístupným hradem a zachovalými středověkými hradbami.

A všude okolo víno, prodejny, vinohrady a vinárny. Poseďme, na západní břeh jezera se podíváme za týden.

Laggo Maggiore – Boromejské ostrovy

Přiznám se, že s některými svatými mám prostě problém. Jejich svatořečení zavání příliš politikou a jestliže svatořečení prosadí dokonce bratranec svatého, pak se otvírá nemálo otázek, zda si ten dotyčný svou slávu skutečně zasloužil. To je pro mě případ Karla Boromejského, svatořečeného v roce 1610 papežem Pavlem V., na nátlak milánského arcibiskupa a Karlova bratrance Federica Boromejského. Jestliže pak třísetleté výročí jeho svatořečení oslavil papež Pius X. slovy, ve kterých reformaci označil za rebelii a perverzi víry, dostává celá historka v dnešním světě snažícím se o ekumenii poněkud hořkou příchuť.

               Karel Boromejský žil v letech 1538–1584, svou kariéru začal jako administrátor Tridentského koncilu v letech 1562–1563, kdy tento koncil přijal dogmata, která definitivně zpečetila rozštěpení církve. Od roku 1560 byl arcibiskupem milánským a staral se pilně o to, aby bylo jakékoliv semínko protestantismu z jeho diecéze vymýceno. Neváhal přispěchat ani na pomoc, když se italští protestanti uchýlili do údolí Misox ve Švýcarsku. Karel vymyslel, jak na kacíře – obvinili je prostě z čarodějnictví, Výsledky se dostavily. Jedenáct z nich bylo upáleno, ostatní se po surovém mučení vrátili do lůna katolické církve.

               Karel sice podporoval studia, v Pavii zřídil internát pro chudé studenty a staral se o nemocné morem, takže sám už ve věku 46 let zemřel, přesto mám vážné pochybnosti, zda si svými činy své svatořečení zasloužil.

               Ale dobrá, svatý je, a pokud ho chcete navštívit, vydejte se k jezeru Lago Maggiore. Tam mu v obci Aroně, kde se narodil Margaretě Medici, manželce jeho otce Gilberta a sestře papeže Pia IV. už v roce 1618 postavili obrovskou (28 metrů vysokou – s podstavcem pak celých 35 metrů) sochu z mědi, ve které se dá vnitřkem vystoupat až k světcově hlavě. Udělal jsem to, i když to bylo poměrně namáhavé, ale byl jsem zvědavý, co v hlavě svatého je. Dopadlo to, jak jsem očekával, nebylo tam nic.

Přesto nelituji, byl to docela zajímavý zážitek. Hned vedle sochy je i poutní kostel s napodobeninou jeho rodné místnosti (sice se tam tvrdí, že se narodil právě na tom místě, ovšem co by vznešená Medicejka dělala na tom kopci těsně před porodem, určitě rodila na hradě ve městě, který nechal v roce 1800 srovnat se zemí Napoleon. Celý vršek nad městem Aronou se jmenuje Sacro Monte a je odtud nádherný výhled na jižní část jezera jakož i na hrad Angera, který je od roku 1449 taky v majetku rodiny Boromejských.

               Tato rodina hrála totiž v dějinách této oblasti významnou roli, v letech 1445 až 1797 tu měla jakýsi vlastní stát, který nepodléhal ničí jurisdikci, a i když byli Boromejští „jen hrabata“, opakovaně byli jmenováni markýzi, či zastávali funkce vícekrálů a hlavně – byli strašně bohatí.

               Jejich kariéra začala neslavně. Ze San Miniata v Toskánsku museli okolo roku 1370 uprchnout do Milána, když byl jeden z nich Filippo Boromei dokonce popraven. Jeho synové Giovanni, Borromeo a Giovanni uprchli do Milána a založili banku. Filippo Boromei měl pak velmi šťastnou ruku při volbě své životní partnerky. Oženil se s Taldou di Tenda, sestrou manželky samotného vévody Filippa Maria Viscontiho a se švagrem se dokázal i díky svým penězům velmi spřátelit. Jeho syn Filippo se přiženil dokonce přímo do Viscontiho rodiny, když si v roce 1438 vzal za ženu Francescinu Visconti. Raketovému vzestupu významu rodiny tedy nestálo nic v cestě, zejména, když po vymření Viscontiovců vsadili na správnou kartu. Financovali totiž nástupce Viscontiovců Francesca Sforzu, když obléhal nepoddajný Milán snící o obnovení republiky. Boromejští získali další velké statky v okolí Lago Maggiore a udělali se tam pro sebe. Sforzovci jim to trpěli a po nich i další milánští vládci. Ať už Francouzi nebo Habsburkové jejich nezávislost akceptovali. Boromejští se totiž mezitím dokázali sešvagřit skoro se všemi nejvýznamnějšími rodinami Evropy tak nikdo neriskoval jít s nimi do konfliktu. Lago Maggiore a země okolo tohoto jezera patřila prostě jim a nikdo to nezpochybňoval.

               A právě tam vzniklo něco úžasného, pro co se vyplatí cestovat tak daleko na západ Itálie.

               V roce 1501 koupili Boromejští první z ostrovů v jezeře, Isola Madre a po něm i další dva ostrůvky, které se dnes jmenují Isola Superiore dei Pescatori a Isola Bella čili Krásný ostrov. Tehdy ovšem ještě krásný nebyl a jmenoval se Isola Inferiore, krásným se ale měl stát. Tak krásným, že se člověku tají dech. Se stavbou paláce a neuvěřitelné zahrady začal Carlo III. Boromeo. Podařilo se mu odtud přesídlit dva malé kláštery na nedaleký ostrov Isola Superiore dei Pescatori a ostrov Inferiore přejmenoval po své manželce na Isabela. A odtud už byl jen kousek k dnešnímu jménu, které mnohem lépe odpovídá kráse ostrova (i když prý i ona Isabela se vyznačovala nebývalou krásou). Z Isabely se stala Isola bella. To, co z kusu skály vyčnívající z jezera vzniklo, bere dech.

               Stavba paláce a zahrady trvala až do roku 1959, čili skoro tři sta let, ale Boromejští byli vytrvalí. I když jim stále znova docházely peníze, od projektu neupustili. Byli sice jen hrabata, ovšem stýkali se s nejvyšší společností papežů, kardinálů, vévodů a králů a chtěli své hosty z této společnosti oslnit, takže na náklady se nehledělo. Jen přízemí, které si nechali postavit v podobě jeskyně (nebo vlastně šesti jeskyní) se stavělo devadesát let a stálo neskutečné sumy peněz. Celý ostrov má podobu lodi, přičemž palác představuje kapitánský můstek a park pak špici lodi. Palác působí zvenku sice poměrně střídmě v manýristickém stylu, o to velkolepější je vnitřní výzdoba. Mimochodem, rodina Boromeo v paláci přes léto stále ještě přebývá, obývá ale přitom jen horní druhé patro paláce a zbytek ponechává otevřený pro turisty. Výnosy z turistického ruchu zřejmě hrají podstatnou úlohu při finančně náročném udržování krás ostrova.

               Už vstupní schodiště paláce je monumentální a pak to jde z pokoje do pokoje, všechno oslepující. Ať už je to galerie obrazů v pozlacených rámech v Galerii nazvané podle francouzského generála Barthiera, trůnní sál s trůnem hodným nejen hraběte ale i krále, ložnice s nebesy, hudební salón s pozlaceným cembalem.

Tato „Sala della Musica“ je taky historicky důležitým místem. Ve dnech 11. až 14. dubna 1935 se zde sešli zástupci „Vítězných mocností“, aby řešili problém, že Hitler zavedením vojenské služby v Německu porušil dohody Versailského míru po první světové válce. Hostitelem byl Mussolini, protože zaprvé se považoval taky za zástupce „vítězné mocnosti“, vždyť taky stavěl monumenty vítězství, zadruhé tehdy ještě „Duce“ nebyl s Adolfem takový kamarád. Tím se stal až po Mnichovu, a hlavně po roce 1939, kdy s Hitlerem udělal „deal“ ohledně Jižního Tyrolska.  V roce 1935 hostil zástupce Velké Británie a Francie. Dokument, který byl odsouhlasen, visí na stěně hudebního salónu. Jak to dopadlo, víme. Bezzubé memorandum Hitlera nijak nevystrašilo o rok později vstoupil do demilitarizovaného Porýní a pak už vše směřovalo k světovému konfliktu. Největším sálem v paláci  je „Salone“, čili hlavní sál dokončený teprve v roce 1959, který jde přes všechna tři poschodí paláce nebo velký sál medailí, kde stolovaly větší společnosti a samozřejmě nemůže chybět ani velký plesový sál.  Vyložený mramorem a zrcadly.

               Jeden ze sálů nese jméno francouzského císaře Napoleona. Upomíná na návštěvu tohoto prominentního hosta na ostrově v roce 1797. Bylo to během jeho prvního italského tažení, kdy z Itálie vyhnal Rakušany, zrušil Benátskou republiku a svůj triumf ukončil mírem v Campoformiu v paláci posledního benátského dóžete Verniera. Napoleon přijel na ostrov i se svou manželkou Josefínou. Té vděčil za mnohé, zejména pak právě za velení francouzské armády v Itálii. Předseda vlády Barras tak vyjádřil svou vděčnost za to, že ho Napoleon zbavil obtížné milenky. Napoleon s Josefínou přespali v sále, který teď nese Napoleonovo jméno na posteli s nebesy, která je tam ještě stále. Ovšem vzpomínky na návštěvu malého Korsičana nebyly právě nejlepší. Správce zámku se dal slyšet, že ještě nezažil tak hroznou společnost, která se skoro pobila jako o jídlo tak o místa u stolu (Napoleon dorazil se šedesáti muži doprovodu, ale ve velké jídelně (Medailovém sále) bylo místo jen pro třicet. A sám Bonaparte zanechal místnost, ve které strávil noc, plnou odpadků, nepořádku a špíny, takže se správce radoval, že se problematický host zdržel pouze dva dny, protože jinak by palác proměnil v kasárna. Vzpomínky na návštěvu byly zřejmě hodně frustrující, protože když Napoleon v roce 1805, krátce po své korunovaci císařem, ohlásil opět svou návštěvu, napsal hrabě Gibero Boromeo, že se doslechl, že císař i císařovna mají obavy z nezdravého vlhkého podnebí ostrova. Ve svých instrukcích pak dodal: „I když se tato informace nezakládá na pravdě, je třeba ji podporovat a císařský pár ponechat v jejich víře v nezdravé podnebí ostrova.“

               Ovšem ani tato promyšlení taktika nepomohla, Napoleon s Josefínou se objevili na ostrově v červnu 1805 a o rok později dorazil dokonce i syn Josefíny Eugenio Bernharnais s manželkou, Po této návštěvě zmizelo několik stříbrných svícnů a flanderských gobelínů, takže tyto návštěvy francouzské císařské rodiny dělaly hostitelům spíše starosti než radost. Ostatně to byl celoživotní Napoleonův problém. Protože pocházel z velmi skromných poměrů, nikdy se nenaučil slušně chovat a skuteční aristokraté, jako například car Alexandr nebo i Napoleonův ministr zahraničí Taleyrand, jím jako povýšencem hluboce opovrhovali. To je problém, na který trpí v současnosti například ruští oligarchové.

               Přesto, že několik cenných gobelínů odešlo z paláce s Eugeniem Bernharnaisem, zůstalo jich ještě dost a jsou vystaveny v posledním sále paláce. Jejich rozměry jsou šestkrát čtyři metry a znázorňují různé motivy ze života zvířat, hlavně lvů.

               Z tohoto sálu se jde do zahrady.

Ta je od paláce oddělena stěnou vysokých stromů, takže palác vlastně ze zahrady nevidíte a nic neruší, aby si člověk krásu této zahrady skutečně užil. Zdvihá se v pěti terasách až k vyhlídkové plošině na vrcholu. Terasy jsou pokryty voňavými růžemi, dole pak kvetou azalky a rododendrony, ale i citroníky, pomerančovníky, lekníny a další voňavé květy. Vše doplňují antické motivy, jako atrium bohyně Diany, či Herkula. To všechno ostříháno do podoby francouzské barokní zahrady čili krása sice umělá, ale přece jen krása. Člověk musí vnímat všemi smysly, a tak darmo, zda fotíte, filmujete nebo se jinak snažíte zachytit ty dojmy na věčnost – prostě je taková snaha odsouzena k neúspěchu. Nejlepší je najít si nějaký klidný kout (což může být zejména v hlavní turistické sezóně problém) a prostě si ty barvy a vůně jen užívat. (Mimochodem, když zahradu v sedmnáctém století otvírali, pěstovala se zde především zelenina pro potřeby hraběcí tabule).

               Pokud ovšem chce zažít skutečně neuvěřitelnou botanickou zahradu, musí se přepravit na ostrov Isola Madre.

I ten patří Boromejským a patří jim dokonce déle než Isola Bella. Už v roce 1502 rozhodl Lancilotto Boromeo založit zde botanickou zahradu s palácem, který měl sloužit jako jakýsi zahradní domek. Dlužno říci, že projekt se podařil, takový zahradní domek bych si klidně nechal líbit.

Je to palác o dvou poschodích, a i když se s výstavností paláce na Isola Bella dá jen těžko srovnávat, většině hraběcích evropských rodů by na reprezentaci úplně stačil. Na tom projektu se pracovalo opět několik století, v roce 1704 byl ostrov, který se jmenoval Isola Maggiore překřtěn na Isola Madre, v roce 1826 k paláci a zahradě přibyl skleník a v roce 1858 i rodinná kaple. Přiznám se, že jsem byl v šoku, když jsem zjistil, že rodinná kaple rodiny, ze které vzešel svatý Karel, dnes slouží jako kavárna a obchod se suvenýry.

               Ovšem Isola Madre je úžasná. Nejrůznější orientální stromy jako eukalypty, cypřiše, palmy, tvořící pod palácem celou kolonádu, kamélie, citroníky ale i banány (očividně zde i přes blízkost Alp v zimě nemrzne, jinak by to banány nezvládly). Největší kuriozitou je celý záhon různých květin z rodu Proteí, nejslavnější z nich je nádherná Protea cynaroides, vyhlášená v roce 1967 za národní květ Jihoafrické republiky.

Kromě toho zde chovají spousty pro mě neznámých ale nesmírně barevných a tím pádem i krásných ptáků. Nejimpozantnější rostlinou je zřejmě obrovitý cypřiš z Kašmíru, kterého v roce 2006 vytrhla s i kořeny vichřice. Strom se podařilo znovu zasadit na původní místo a zachránit. Dnes tam roste dál, připoután pro jistotu ocelovými lany, ale očividně se mu nedaří špatně.

Palác opět demonstruje blízkost Boromejských k nejmocnějším rodům Evropy, jsou zde podobizny a erby rodů, s nimiž byli spřízněni sňatky a tak je zde znázorněn papež Pius IV. Medicejský (strýc svatého Karla), papež Inocenc XI. z rodu Odescalci nebo Karel II. král španělský. A samozřejmě vás zde pozdraví busta nejslavnějšího člena rodu Boromejských, svatého Karla. Aby člověk nebyl o významu rodiny na pochybách, portréty papežů, se kterými byli Boromejští spřízněni (Klemense VII, Medici, Pavla III. Farnese, Pia IV. Medici a Inocence XI. Ocescalchi najdeme ještě v konferenčním sále, nazývaném pro svou výzdobu i sál papežů. Sály a ložnice jsou vyzdobeny barokním nábytkem, benátský okrouhlý sál je už rokokový a vyzdobený mimo jiné svícnem z muránského skla. Jako kuriozita je zde sbírka panenek Roberta a Gisely Pesché, kteří tuto svou sbírku Boromejským darovali a pak hned několik loutkových divadel i se zásobními loutkami v několika dalších sálech. To loutkové divadlo se ovšem hrávalo v nádherné scenérii zahrady na Isola Madre a první představení je dokumentováno v roce 1657.

               Ovšem jestliže jste na Isolu Bellu jeli obdivovat boromejský palác, na Isola Madre se jezdí za přírodou. Gustave Flaubert ostrov označil za „nejsmyslnější místo na světě,“ a něco na tom je.

               Na ostrovy se dá jezdit z několika míst. Leží totiž ve výběžku jezera směřujícího na západ. Ze severu je to Verbania, tedy přesněji její místní část Palanza, z jihu je to buď Bevano, ale hlavně Stresa. Luxusní lázeňské středisko s obrovskými hotely s výhledem přímo na boromejské ostrovy a nádhernou promenádou okolo jezera i s plážemi – částečně soukromými, částečně veřejnými.  Tady bydleli i účastníci oné Mussoliniho konference na Isola Bella, proto se ona smlouva jmenovala „Fronta ze Stresy“.

Kdo má hodně peněz, měl by bydlet tady, my jsme bydleli na levnějším severním břehu ve Verbánii.

               Ovšem Verbánia má taky něco do sebe. Nejen, že je to s 35 000 obyvateli největší město na břehu jezera, ale na jejím okraji je další kouzelná botanická zahrada – Villa Taranto. Lodě, převážející turisty po jezeře přistávají i tam, pěšky je to od přístaviště v Palanze přes půl hodiny. Nejkrásněji je tam v dubnu, když kvetou tulipány, ale pokud nemáte botanických zahrad po návštěvě ostrovů ještě dost, rozhodně tam zajděte. Oči i nos si přijdou zase jednou na své.

Graz III

Wenn wir das Kaufhaus Kastner und Öhler verlassen, haben wir zwei Möglichkeiten, wohin wir unsere Stadtbesichtigung fortsetzen könnten. Entweder nach links zum Schlossberg oder rechts am Hotel Erzherzog Johann vorbei zum Hauptplatz. Gehen wir heute in diese Richtung, den Schlossberg behalten wir uns für das Ende unseres Spaziergangs. Der Hauptplatz wird von einem Rathausgebäude dominiert, das mit seinem neubarocken Stil zwar gar nicht her passt, ist aber imposant, sodass man sich damit abfinden kann.

Die meisten Gebäude stammen aus der Renaissance, dem vorherrschenden Stil in dieser Stadt. Und in der Mitte des Platzes steht ein Brunnen mit der Statue des steirischen Prinzen Erzherzog Johann.

Ohne ihn geht es in der Steiermark einfach nicht. Genauso wie man sich bei einem Besuch in Tschechien den Namen Karl IV. merken müsste, muss man das mit Johann, dem Landesvater der Steiermark, tun. Wir werden buchstäblich über ihn überall stolpern, also lassen wir seine Lebensgeschichte – für die, die sie nicht kennen – kurz zusammenfassen.

Johann wurde 1782 in der Toskana als achtes Kind des zukünftigen Kaisers Leopold II. geboren. Als sein Vater Kaiser wurde, siedelte er nach Wien um und nachdem er im Krieg gegen Napoleon im Jahr 1809 versagte – er hatte einen Löwenanteil an der Niederlage in der Schlacht bei Wagram – zog er sich aus dem öffentlichen Leben zurück. Er kaufte einen Bauernhof namens Brandhof in der Nähe von Mariazell in der Steiermark und begann mit der Reformierung des Landes. Es waren nicht nur Experimente mit dem Anbau von Pflanzen unter bergigen Bedingungen und Aufklärungsvorträge. Er gründete eine Getreidebörse, die den Bauern feste Preise beim Getreideankauf garantierte, die Grazer Wechselseitige Versicherung, bei der sie sich gegen Missernten versichern konnten, und die Sparkasse-Bank, die kleine Kredite vergab. Dadurch blieben die steirischen Gelder in der Steiermark und bildeten die Grundlage für den lokalen Wohlstand. Darüber hinaus gründete er nach dem Vorbild seiner Großmutter Maria Theresia eine Bergbau-Hochschule, an der Carl Friedrich Christian Mohs die Härteskala der Mineralien festlegte – wir erinnern uns zumindest teilweise daran, weil wir das in der Schule lernen mussten – sie hat zehn Stufen und der härteste ist natürlich der Diamant. Im revolutionären Jahr 1848 kandidierte Johann für die Steiermark in den Wahlen in das gesamtdeutsche Parlament, das in Frankfurt tagte, und wurde natürlich gewählt und anschließend auch zum Vorsitzenden dieses Parlaments. Dort führte er einen vergeblichen Kampf für die sogenannte großdeutsche Lösung, also die Wiederherstellung des Deutschen Kaiserreichs mit Österreich und der Hauptstadt Wien. Diesen Kampf verlor er gegen die preußische Lobby, und ein neuer Kaiser ging aus den Sitzungen jenes ersten revolutionären Parlaments auch nicht hervor. Johann zog sich dann in die Steiermark zurück und war bis zu seinem Tod als Bürgermeister in der Stadt Stainz tätig, wo er ein Jagdschloss hatte.

Als Lebenspartnerin wählte der liebe Johann die Tochter des Postmeisters aus Bad Aussee, Anna Plochl, was für damalige Verhältnisse einen enormen Skandal darstellte. Es dauerte zehn Jahre, bis er von seinem Bruder, Kaiser Franz, die Erlaubnis zur Hochzeit erwirkte. Um den Skandal etwas zu mildern, erhob der Kaiser die liebe Anna zur Gräfin von Meran. Deshalb trägt der Palast, den Johann in der Stadt erbauen ließ, den Namen Palais Meran und er beherbergt heute eine Schule für musikalische Künste. Im Hauptkonzertsaal dominiert an der vorderen Wand ein großes Gemälde des Erzherzogs – mit seiner unverwechselbaren Glatze. Diese hat er auch auf der Statue auf dem Hauptplatz, und die Stadtverwaltung versucht vergeblich, sie vor Tauben und ihrem unhygienischen Verhalten zu schützen. Der Brunnen, auf dem die Statue des Herzogs steht, stellt die vier steirischen Flüsse dar – Enns, Mur, Drau, die bis 1918 auch ein steirischer Fluss war, und Sann. Mit dem letzten habe ich mich lange beschäftigt und den Architekten verdächtigt, dass er diesen Fluss einfach frei erfunden hat, um keinen dreieckigen Brunnen bauen zu müssen. Aber der Fluss existiert – nun ja, es ist eher ein größerer Bach – er heißt heute Savinja und befindet sich wie sein großer Bruderfluss Drau in dem heutigen Slowenien.

Wenn wir vom Hauptplatz aus ein Stück nach rechts am x entlang gehen, gelangen wir zum Joanneum. Das Gebäude, das Johann erwarb, um dort seine Bergakademie unterzubringen, ist ein seltenes barockes Element in der Stadt. Der ehemalige Palast der Mönche aus Sankt Lambrecht wurde von der Familie Leslie erworben – daher trägt das Gebäude bis heute den Namen Lesliehof. Es wurde wieder einmal von einem italienischen Architekten mit einem für mich unaussprechlichen Namen Domenico Sciassia erbaut. Im Innenhof befindet sich eine Büste des bereits erwähnten Christian Mohs. Kaiser Franz Josef ließ dem ursprünglichen Museumsgebäude noch einen weiteren klassizistischen Anbau in Richtung des Flusses hinzufügen. Die beiden Gebäude passen nicht ganz zusammen, die Stadt Graz hat das Problem originell, aber aus meiner Sicht gut gelöst. Zwischen den beiden Gebäuden wurde ein hochmodernes Eingangstor in Form einer in die Erde eingelassenen Pyramide errichtet (umgekehrt im Vergleich zum Louvre in Paris). Der Eingang zum Museum befindet sich also unter der Erde, und auch die beiden Museumsgebäude sind unterirdisch miteinander verbunden.

Wenn wir uns vom Hauptplatz aus auf der Herrengasse befinden, wird uns wahrscheinlich zuerst das mit Fresken bemalte Haus, der Herrenhof, auffallen.

Der Besitzer dieses Hauses hatte das Privileg, keine Steuern zahlen zu müssen. Auf der anderen Seite war er jedoch verpflichtet, den Landesfürsten zu beherbergen, wenn er in die Steiermark kam. Dieses fragliches Privileg hat dem Hausbesitzer Herzog Rudolf der Stifter verliehen. Die Fresken stellen antike Motive der griechischen Götter dar.

Wenn wir an dem Landhaus und das Landzeughaus entlang weiter gehen, gelangen wir zur Grazer Pfarrkirche. Die Fassade ist barock, aber im Inneren handelt es sich um ein gotisches Gebäude.

Es war einmal die Kirche des Dominikanerordens. Aber die Dominikaner, ein Orden von bettelnden Predigermönchen, hatten in einer protestantischen Stadt ein hartes Leben. Sie kämpften ständig mit Armut und Hunger, und eines schönen Tages hatten sie die Schnauze voll und beschlossen, die undankbare Stadt zu verlassen. Herzog Karl erkannte die Gefahr, dass die Kirche in protestantische Hände geraten könnte, und griff ein. Da er den Dom dem Jesuitenorden übergeben hatte, hatte die Stadt keine katholische Pfarrkirche mehr. Karl bat daher den Papst in Rom, diese Kirche auf der Herrengasse zur Pfarrkirche zu erheben, wenn möglich noch bevor die letzten beiden verärgerten Mönche sie verließen. Der Papst verstand die Dringlichkeit der Bitte des Erzherzogs und kam ihr umgehend nach. In der Kirche befindet sich in der Seitenkapelle das Gemälde der Himmelfahrt der Jungfrau Maria von Tintoretto, aber es befindet sich hier auch die größte Kuriosität der Stadt. Man muss in das Hauptschiff gehen und die Glasfenster in der Apsis betrachten. Graz wurde im Zweiten Weltkrieg stark bombardiert, da es vor allem für die italienische Front ein wichtiger Eisenbahnknotenpunkt war. Die Kirchenfenster aus Glas überstanden die Druckwellen der Explosionen logischerweise nicht. Nach dem Krieg wurde der Berliner Künstler Andreas Birkle mit der Gestaltung neuer Fenster beauftragt. Und er wagte es, auf einem der Fenster Hitler und Mussolini darzustellen, wie sie die Auspeitschung Christi beobachten. Es handelt sich um das linke Fenster, das dritte Fensterfeld von unten in der rechten Spalte.

Birkle hat diese beiden somit zu “bösen” Feinden Christi und seiner Botschaft erklärt. Eine ähnliche Provokation findet sich in ganz Europa nur noch an einem Ort, nämlich in der Kirche St. Martin in Landshut, wo Hitler, Goebbels und Göring ihre Gesichter den Peinigern des Heiligen Kastulus liehen.

Wir können uns um die Pfarrkirche herum begeben und am Delikatessengeschäft Frankowitsch vorbeigehen (mit den berühmtesten belegten Brötchen in der Stadt) zum Tummelplatz. Dieser hat zwei Teile. Einer davon ist der runde Platz vor dem Gebäude des Akademischen Gymnasiums. Dieses Gebäude war einst ein Kloster, nämlich das Kloster der Dominikanerinnen. Sie hielten in der Stadt etwas länger durch als der männliche Zweig des Ordens. Sie lebten hauptsächlich vom Verkauf von Wolle und Milch von Schaffen, die sie auf den Wiesen vor den Stadtbefestigungen, auf dem sogenannten Glacis, weideten. Im Mittelalter und in der frühen Neuzeit durften keine Häuser in der Nähe der Stadtmauern gebaut werden, und zwar in Schussweite der Kanonen. Dadurch sollte im Falle einer Belagerung verhindert werden, dass sich Feinde in diesen Gebäuden verstecken konnten. (Dieses Glacis kann man heute zum Beispiel in der italienischen Stadt Lucca in unveränderter Form sehen). Zu dieser Zeit kam der Postmeister slowenischer Herkunft und italienischen Namens Kaspar Andreas Jacomini in die Stadt. Er war ein Weltenbummler, diente als Leutnant in der Miliz in Rijeka und war auch Postmeister in Celje. Daher wusste er, dass die Stadtmauern abgerissen werden würden. Er bot den Nonnen einen guten Preis für ihre Wiesen an, und sie nahmen dankbar an. Im Jahr 1782 entschied Kaiser Josef, Graz zur “offenen Stadt” zu erklären. Das Glacis hörte auf zu existieren und Jacomini besaß die lukrativsten Baugrundstücke. Er verkaufte sie an die Bürger von Graz, und vor den Stadtmauern entstand das ganze Vorstadtviertel “Jacomini Vorstadt”. Heute trägt das gesamte Stadtviertel den Namen des geschickten Postmeisters, und der Platz, der nach ihm heißt, ist der Hauptverkehrsknotenpunkt – und ein Eldorado für Drogendealer.

Der zweite Teil des Tummelplatzes hat eine seltsame Form

. Er ist lang und schmal. Hier fanden im Mittelalter Ritterturniere statt. Auf beiden Seiten standen Tribünen, und die Ritter ritten auf Pferden und in Rüstungen in der Mitte aufeinander zu. Da es etwas bergab geht, kann ich mir vorstellen, dass sie – sofern es sich nicht um prominente Persönlichkeiten handelte – das Los ziehen mussten, um ihre Seite zu bestimmen. Mit diesem Ort sind drei Geschichten verbunden, die ich erzählen möchte. Die erste stammt aus dem späten 12. Jahrhundert. Die Legende besagt, dass Herzog Leopold V. zu Silvester 1194 an einem Turnier auf diesem Platz teilnahm. Leopold, verwandt mit Kaiser Friedrich I. Barbarossa (sein Vater Heinrich Jasomirgott war der Stiefbruder von Barbarossas Vaters und wurde auch deshalb 1156 vom Markgrafen von Österreich zum Herzog erhoben), war seit 1177 Herzog von Österreich und seit 1192 auch Markgraf von Steiermark.

Die Babenberger erwarben nämlich durch einen Vertrag mit dem aussterbenden Geschlecht der Ottokare im Jahr 1186 (Georgenberger Handfeste) die erbliche Herrschaft über die Steiermark. Aber der liebe Leopold befand sich im kirchlichen Bann. Er nahm nämlich am dritten Kreuzzug teil und übernahm nach dem Tod von Kaiser Barbarossa, der bei einem Bad in der heutigen Türkei ertrank, das Kommando über das deutsche Kontingent. Mit ihm beteiligte er sich an der Eroberung der Stadt Akkon. Doch der englische König Richard Löwenherz war nicht gewillt, dass neben seiner königlichen Fahne auf den Mauern der eroberten Stadt auch die Fahne “irgendeines Herzogs” wehte, und warf sie in den Graben. Leopold wurde wütend und verließ im Jahr 1191 Palästina. Als Richard nichts Besseres einfiel, als durch Österreich nach England zurückzukehren, fing er ihn ein und hielt ihn auf der Burg Dürnstein in der Wachau gefangen. Er forderte ein Lösegeld für ihn, und als Richards Bruder Johann Ohneland nicht bereit war zu zahlen, verkaufte er seine Geisel einfach an Kaiser Heinrich VI. zum halben Preis, um beide zu bereichern. Da er durch die Gefangennahme eines Kreuzritters gegen kirchliches Recht verstieß (Kreuzritter waren unantastbar und unterlagen ausschließlich kirchlicher Gerichtsbarkeit), verhängte Papst Coelestin III. den kirchlichen Bann über ihn. Der Legende nach stürzte der Herzog beim Turnier zusammen mit seinem Pferd und erlitt eine offene und stark blutende Beinfraktur. Da ihm niemand helfen wollte, zog er angeblich sein Schwert und trennte sich das Bein ab. Da ihm jedoch auch danach keine angemessene Pflege zuteilwurde, verblutete er und starb.

Die Legende ist schön, wenn auch etwas blutig, aber sie beruht nicht auf der Wahrheit. Tatsächlich stürzte Leopold mit seinem Pferd und brach sich das Bein, aber das geschah bereits am 26. Dezember in der vereisten Herrengasse. Er starb dann fünf Tage später an Sepsis. Es gab erhebliche Probleme mit seiner Beerdigung, denn solange der Papst nicht gnädig wurde und seinen Bann aufhob, durfte der Herzog nicht in geweihter Erde begraben werden.

Die zweite interessante Geschichte ereignete sich im Jahr 1467, als eine Delegation des böhmischen Königs Georg von Podiebrad Graz besuchte. Georg, als ein Nachkomme der Hussiten und ein Utraquist, wurde vom Papst Pius II. (unser bereits gut bekannter Aeneas Silvius Piccolomini) für Ketzer erklärt und musste sich ständig den Angriffen des ungarischen Königs Matthias Corvinus erwehren, der sich berechtigt fühlte, im Namen des Papstes den heiligen Glauben zu verteidigen (und als willkommener Nebeneffekt die böhmische Königskrone zu erlangen). Daher schickte Georg eine Delegation, die ganz Europa bereiste und versuchte (vergeblich), europäische Herrscher für einen internationalen Friedens- und Zusammenarbeitsvertrag zwischen den europäischen Nationen zu gewinnen – sozusagen ein Versuch der ersten Europäischen Union. Auf dem Rückweg von dieser visionären, aber erfolglosen Mission machte die Delegation auch in Graz Halt, wo sich gerade Kaiser Friedrich III. aufhielt. Zu Ehren der Tschechen veranstaltete er auf dem Tummelplatz ein Turnier, bei dem der damals beste tschechische Kämpfer Jan Libštejnský von Kolowrat unter tschechischen Farben antrat. Dieser siegte triumphal, als er seinen Gegner, den berühmten deutschen Ritter Reimberger, aus dem Sattel warf. Die ganze Geschichte wurde von einem Teilnehmer dieser tschechischen Expedition, Václav Šašek von Bířkov, in seiner Chronik “Die Reise ans Ende der Welt” festgehalten. Ob der Herr von Kolowrat von oben oder von unten angegriffen hat, ist nicht dokumentiert. Ich persönlich glaube, dass es von oben war, denn wenn er sich auf dem unteren Teil des Platzes befunden hätte, hätte Šašek diesen Nachteil in seinem Bericht sicherlich erwähnt.

Schließlich wurde der Tummelplatz zum legendären Schauplatz eines Duells, als der steirische Adlige Eberhard von Rauber gegen einen spanischen Granden vor den Augen Kaisers Maximilian II. um die Hand der kaiserlichen schönen unehelichen Tochter Helena kämpfte. Eberhard siegte triumphal, als er den Besiegten in einen Sack steckte und dem Kaiser zu Füßen legte. Daraufhin küsste der Kaiser ihn auf die Wange und übergab ihm “das göttliche Mädchen Helena”. Leider wurde aus der Ehe mit Helena kein Nachwuchs geboren. Nach der bedeutenden Adelsfamilie Rauber ist Raubergasse im Stadtzentrum benannt, und ich fand ein Porträt von Eberhard auf der Burg Güssing im Burgenland. Dort ist er jedoch mit so langen Haaren und Bart dargestellt, dass er sich sicherlich nicht gegen den Spanier durchgesetzt hätte. Wahrscheinlich ließ er sich die Haare erst danach wachsen. Übrigens soll der besiegte Spanier seine Niederlage nicht verkraftet haben. Nach seiner Rückkehr nach Spanien legte er alle Titel ab und trat in den Dominikanerorden ein.

Vom Tummelplatz gelangt man direkt zum Bischofplatz, dem Sitz des Bistums Graz-Seckau. Dieses wurde 1218 als Suffraganbistum des Erzbistums Salzburg gegründet, hatte jedoch seinen Sitz in dem obersteirischen Ort Seckau. Erst im Jahr 1786 wurde der Sitz nach Graz verlegt. Nach Durchqueren der Stempfergasse, die das jüdische Ghetto im Norden bis 1449 begrenzte, als die Juden auf Anordnung von Kaiser Friedrich III. aus der Stadt vertrieben wurden, gelangen wir zum Glockenspielplatz und Mehlplatz, die im Grunde eine Einheit bilden. Im Jahr 1884 kaufte ein Hersteller von Schnaps namens Gottfried Mauer hier ein Haus. Durch die Schnapsherstellung wurde er wohlhabend. Bei seinen Reisen durch Europa sah er viele verschiedene Glockenspiele und bedauerte, dass Graz keines hatte. Deshalb ließ er eines an seinem Haus installieren. Dreimal am Tag um 11, 15 und 18 Uhr erklingt das Glockenspiel und aus den Fenstern der Fassade tanzen ein Mädchen und ein junger Mann in steirischer Tracht, wobei der Mann natürlich ein Glas über dem Kopf hält – vermutlich mit Schnaps von Herrn Mauer. So tanzt man besser.

Der Mehlplatz mit seinen vielen Restaurants ist ein beliebter Ort zum Ausruhen während eines Spaziergangs durch die Stadt. Also machen wir hier eine Pause, bevor wir uns in den westlichen Teil der Altstadt begeben.