Category: Blog

Petr Veliký

               Někdy mezi koncem května a polovinou června roku 1672 se narodil muž, který se měl stát jednou z nejimpozantnějších osob ruských ale i evropských dějin. V podstatě by toto jubileum 350 let od jeho narození mohlo proběhnout bez zvláštního vzruchu, kdyby se v tomto velkém muži (měřil skutečně přes dva metry) nezhlédl jeden malý mužík vzrůstu okolo metru sedmdesát, který se chce slavnému ruskému carovi za každou cenu vyrovnat. Tou cenou je myšleno tisíce mrtvých a miliardové škody po celém světě. Že na to nemá ani vzrůstem ani schopnostmi, mu jeho poradci jaksi zamlčeli a tragédie tím vzala svůj nezadržitelný vývoj.

               V čem se Petrovi podobá, je brutalita, s kterou prosazuje své plány bez ohledu na ztráty s tím způsobené. V čem se liší, je to, že nemá žádnou vizi, chce jen svou osobní slávu, chce vstoupit do dějin jako velký dobyvatel. Petrovi šlo o strategické postavení Ruska, jeho výboje měly – na rozdíl od Putinových – určitou logiku. A navíc, odehrávaly se na začátku osmnáctého století, tedy před třemi sty lety. Pokud někdo nepochopil, že se svět od té doby změnil, je to tragédie pro celý svět. Jenže současný kremelský skřet si pouze léči svůj napoleonský komplex, kterým Petr při svých dvou metrech výšky rozhodně netrpěl.

               Petr se narodil jako syn cara Alexeje a vnuk zakladatele dynastie Romanovců Michala I. Nebyl ovšem nejstarší z carových synů, byl čtrnáctým dítětem a pátým synem. Byl jediným synem z druhého carova manželství s Marií Kyrilovnou Nariškinovou, z prvního manželství měl car 13 dětí. Ovšem dva nejstarší carovi synové zemřeli ještě za jeho života, po smrti Alexeje se stal v roce 1676 carem jeho syn Fjodor I. Fjodor odstranil své bratry od dvora. Petr žil ve vesnici Preobražnoje blízko Moskvy. Mělo to pro něho i pro Rusko do budoucnosti mnoho výhod. Zaprvé se mu dostalo kvalitního vzdělání od vychovatele Nikity Zotova, dále rád navštěvoval nedalekou kolonii „Německá sloboda“, kde žili Němci, Švýcaři a Holanďané v obchodní kolonii. (Z této skupiny přistěhovalců pochází i současný rakouský prezident Van den Bellen). Petr si cizince oblíbil, zejména pak v době dospívání děvčata, která byla mnohem méně prudérní než pravoslavné ruské mladé šlechtičny. Zřejmě tehdy v něm uzrálo odhodlání změnit Rusko ze středověké zaostalé a bigotní říše na něco, co by se více podobalo tomuto jeho životu v cizácké kolonii.

               V roce 1682 Fjodor zemřel a oficiálně byli cary provoláni jeho mladší bratři – duševně zaostalý Ivan a Petr. Ovšem skutečnou moc na sebe strhla Petrova nevlastní sestra Žofie Alexejevna, která se opírala o gardu elitních vojáků, takzvaných „Střelců“.

               V roce 1689 se ale Petrovi podařil mocenský puč, sestru svrhl a ujal se sám vlády. Do roku 1694 mu ještě do věcí vlády mluvila matka a do roku 1696 vládl oficiálně spolu se svým bratrem Ivanem. Po smrti obou se konečně stal samovládcem. Bylo mu 24 let, měřil přes dva metry, měl mnoho předsevzetí a trpěl tikem. Mezi holandskými kupci pochopil, že Rusko se nezbaví své zaostalosti, dokud nezačne obchodovat se západní Evropou. A protože cesty po zemi byly pomalé a nejisté a množství zboží takto přepravovaného hodně omezené, Petr od začátku své vlády usiloval o to, aby Rusko získalo přístup k moři a mohlo tak začít importovat a exportovat zboží lodní cestou. Jenže v roce 1696 bylo na jihu odříznuto od Černého moře Tatarským chanátem a na severu ovládalo pobřeží Baltiku Švédsko, považované v té době za velmoc. Švédové byli od třicetileté války vojensky prakticky neporazitelní. Vděčili za to reformám krále Gustava II.Adolfa a hlavně neuvěřitelné morálce vojáků ochotných pochodovat i proti dělostřelecké palbě.

               Petr to tedy nejdříve zkusil v roce 1696 na jihu. Skutečně se podařilo dobýt tatarskou pevnost Azov a u moře založit přístav Taganrog, jenže Černé moře bylo uzavřeným rybníkem a výjezd z něho hlídali na Bosporu a Dardanelách odvěcí nepřátelé Rusů – Turci.

               Petr se rozhodl k činu, jakého se nedopustil žádný vládce před ním ani po něm. V roce 1697 odjel inkognito do Západní Evropy, aby ji lépe poznal. Nejvíc se zajímal o stavbu lodí, pracoval na zapřenou jako tesař v holandském přístavu Zaadam. A vstřebával „know how“. Byl by možná zůstal v zahraničí déle, kdyby proti němu nevzniklo v Rusku povstání. Stála za tím jeho sestra Žofie a manželka Jevdokije. Petr se vrátil domů, povstání bylo brutálně potlačeno – podle legendy dal Petr střílet z děl do střelců, kteří se podle svého zvyku před útokem na Kreml modlili, což byla neslýchaná blasfemie. Následovaly popravy – přes tisíc střelců bylo pověšeno na moskevských hradbách, další byli sťati. Když prý Petrův syn Alexej pochyboval o tom, zda by otec byl schopen useknout hlavu odsouzenci osobně, převzal Petr práci popravčího a osobně usekl pět hlav. Sestru Žofii poslal do kláštera a před okna její cely pověsil těla vůdců povstání, tedy jejích spojenců. S Jevdokií se nechal rozvést.

               V roce 1700 se Petr cítil být připraven začít uskutečňovat svůj sen. Nešel ovšem do války se Švédskem bezhlavě a sám jako současný diktátor v Kremlu. Napřed si zajistil spojenectví zemí, které měly se Švédskem tradičně napjaté vztahy – Dánska a Polska. Tyto země měly ještě v paměti dobytí Polska Švédy v roce 1655 (o tom vypráví román Henryka Sienkiewizce Potopa) a Dánska v roce 1657. Švédským králem se stal v roce 1697 patnáctiletý král Karel XII.

A nikdo -ani Petr – nemohl tušit, že chlapec je jedním ze nejlepších vojenských velitelů své doby. Petr Rusům nevěřil, za velitele své armády získal zahraniční generály, vrchním velitelem své armády jmenoval francouzského maršála Charlese Evžena de Croy.

               Ruské války začínají tak nějak vždycky stejně. Ať už válka proti Napoleonovi 1812, Finská válka 1939, Velká Vlastenecká válka 1941 nebo současná válka na Ukrajině. Rusové na začátku katastrofálně prohrají, mají hrozné ztráty, pak se ale vzpamatují a díky svým nevyčerpatelným lidským i materiálním rezervám nakonec vyhrají. Nejinak tomu bylo v roce 1700. První velké střetnutí u Narvy skončilo katastrofou. Rusové prohráli, ztratili okolo 8000 vojáků, zatímco Švédové jen 600. K ruskému štěstí se musel švédský král zabývat i ruskými spojenci Polskem a Dánskem, které porazil a přinutil podepsat kapitulaci do roku 1706. Petr tím ale získal rozhodující čas.

               Především se v roce 1703 rozhodl na ústí Něvy postavit město, které se mělo stát novým hlavním městem Ruska. Zda poznal možnosti močálovitého neobyvatelného území v říční deltě nebo prostě neměl jinou volbu, protože celé pobřeží jinak ovládali Švédové, se už nedozvíme. Každopádně se pustil do uskutečňování tohoto plánu s veškerou energií. V St. Petersburgu je dochována dřevěná chalupa, ve které v té době žil, aby na stavbu dohlédal osobně. Zřejmě už tehdy byli Rusové nespolehliví a korupční a bez osobního dohledu by to dopadlo bůhvíjak. Město se celé muselo díky bažinaté půdě stavět na dřevěných pilířích zapuštěných do podloží (stejně jako Benátky či Amsterodam – Petr zřejmě tento způsob stavby na močálech poznal právě za svého pobytu v Holandsku.) Stálo to tisíce mrtvých – říká se, že Petersburg stojí na lidských kostech. V Rusku nikdy neměl lidský život cenu a za Petra možná ještě méně. Lidé hynuli jako mouchy, ale město rostlo. Mělo se stát ruským „Oknem do Evropy“. Proto možná i ten německý název města. Aby se cizincům lépe vyslovovalo? Že se nakonec stalo kulisou, přes kterou Evropa neměla vidět, co se děje v Rusku, je už jiná historie. Že se právě tady narodil současný diktátor a vyrostl zde jako člen pouličních gangů, než se dal ke KGB a k zahojení komplexů ze své malé postavy se přihlásil do juda, je zvláštní shoda náhod. Možná ale pro Putina motivující, aby se považoval za Petrova dědice. Sankt Petersburg byl prostými Rusy vždy nenáviděný jako něco cizího v těle matičky Rusi, něco, co jim Petr vnutil. Bolševici pak přesunuli hlavní město zpět do historického sídla – do Moskvy. Petr vedl Rusy do Evropy. Dělal to brutálním způsobem a proti jejich vůli. Nedokázal je ale o správnosti té cesty nikdy přesvědčit. I proto vede současný diktátor Rusy za jejich nadšeného potlesku z Evropy pryč zpět do mongolských stepí. A drze se přitom s Petrem srovnává. Myslím, že by car Petr neváhal sáhnout znovu – jako v roce 1697 -po sekyře.

               Pro sebe si Petr postavil po vzoru evropských panovníků v blízkosti města své letní sídlo, které dostalo kouzelný název Petersgof. Rusové se prostě „h“ nikdy nenaučí. Versaillské vzory se nedají přehlédnout, Petrova ložnice však byla jednoduchá jako v selském stavení.

               V roce 1707 si Karel XII. všiml, že se Rusko vzpamatovalo z počátečních porážek. Protože měl uvolněné ruce, rozhodl se Petra přinutit ke kapitulaci, jako to udělal už s jeho spojenci. V lednu 1708 překročil řeku Vislu s armádou 24 000 jezdců a 20 000 pěšáků. Nikdo v Evropě nepochyboval, že bude do několika měsíců diktovat v Kremlu podmínky ruské kapitulace. Jenže místo aby se rozhodl vyčistit od Rusů břehy Baltu, což by se mu zřejmě bez velkých problémů podařilo, rozhodl se Karel Petra zcela zničit. Karel uzavřel smlouvu s hejtmanem ukrajinských kozáků Mazepou, který mu slíbil dodat 30 000 kozáků. Ukrajina byla od roku 1654 součástí Ruska, protože v tom roku uzavřel ukrajinský hejtman Bogdan Chmelnický smlouvu s carem Alexejem (Petrovým otcem) o spojenectví v boji proti Polákům, kterým Ukrajina do té doby patřila (válka je popisována v jiné knize Henryka Sienkiewicze Ohněm a mečem). Mezitím už Ukrajinci svůj čin olitovali (a litují ho dodnes a Bogdan Chmelnický není v ukrajinských dějinách zapsán právě pozitivně). Karel slíbil Ukrajině nezávislost, jenže Mazepa mu přivedl jen 1500 kozáků. Petr si netroufal postavit se Švédům v otevřené bitvě, ustupoval před nimi do hloubky své země a čekal až mu přijde na pomoc generál zima. Rusům se podařilo zničit zásobovací pomocné vojsko generála Lewenhaupta a zima 1708/1709 byla neobyčejně krutá. Z nebe prý padali zmrzlí ptáci, Baltské moře zamrzlo. Švédové jsou sice otužilý národ, přesto zimou zahynulo 3000 mužů Karlova vojska a dalších několik tisíc utrpělo omrzliny. Přesto dokázal Karel u Charkova v únoru 1709 porazil sedm tisíc Rusů s 400 muži, krátce nato zahnal 5000 Rusů jen s 300 muži. Jenže při obléháni Poltavy byl král postřelen do nohy, dostal horečku a nemohl armádě velet osobně. Přišla Petrova chvíle.

               V bitvě u Poltavy, která rozhodla o osudu Ruska na další staletí, stálo proti sobě 17 000 Švédů, z nichž bylo mnoho mrzáků, zcela bez děl, do kterých jim došel střelný prach, proti 44 000 Rusů se 70 děly. Petr se přesto rozhodl pro defenzivní taktiku, založenou na obraně opevněného tábora. Bitva byla navzdory nepoměru sil dlouho na vážkách, než rozhodla početní převaha vojáků a palba ruského dělostřelectva. Petr velel svým vojákům osobně, přežil tři zásahy, Jedna kulka trefila sedlo jeho koně, druhá mu smetla klobouk a třetí se zaryla do stříbrné ikony, kterou měl na řetízku kolem krku. Na rozdíl od něho posílá současný kremelský skřet vojáky na smrt z bezpečí svého bunkru, ačkoliv by při jeho tělesné velikosti byla pravděpodobnost, že bude zasažen, podstatně menší než u dvojmetrového Petra. Švédové utrpěli úplnou porážku. Severní válka sice pokračovala až do roku 1721, ale po bitvě u Poltavy už byla vlastně rozhodnuta. V roce 1710 dobyli Rusové po osmiměsíčním obléhání Rigu – podle záznamů v městské kronice ztratilo město během obléhání 94 procent!!! svého obyvatelstva). Rusové obsadili vylidněné město – nepřipomíná to nikomu Mariupol? Určité věci se prostě nemění.

               Petr se ve vítězné euforii zapletl v roce 1711 do války s Tureckem, byl ale poražen a musel vyklidit Azov. To už ale pro něj nebylo rozhodující – šlo o Livonsko, tedy území dnešního Estonska a Lotyšska, a to se mu podařilo skutečně v roce 1721 mírovou smlouvou k Rusku připojit. Ve stejném roce byl prohlášen za Imperátora vší Rusi.

               Z reforem, které v Rusku zavedl se mnohé dochovaly dodnes. Založil tajnou policii, která hraje v dnešním Rusku dominantní úlohu. Zreformoval finance a zavedl jako měnu stříbrný rubl. Zavedl juliánský kalendář (ne ale moderní gregoriánský, to by byla pravoslavná církev nepřežila). Zbavil moskevského patriarchu jeho pravomocí a kontrolu nad pravoslavnou církví svěřil Svaté synodě pod státní kontrolou. Mimo jiné přikázal ruské šlechtě se holit a nosit evropské šaty. Pokoušel se reformovat i zaostalé ruské školství a k tomu účelu si platil německého filozofa Leibnitze, s kterým se potkal v Karlových Varech a platil mu za jeho pomoc tisíc tolarů ročně.

               Závěr jeho vlády poznamenal chaos v jeho osobním životě a předznamenal krvavé boje o jeho následnictví. S první manželkou Jevdokií se nechal rozvést po povstání střelců v roce 1697 – údajně se na něm podílela. Syn Alexej, který matčino zapuzení nikdy zcela nestrávil, se v roce 1718 postavil proti otci – stál v čele tradicionalistů, kteří chtěli Rusko vrátit do doby před Petrem. Spiknutí bylo odhaleno, Alexej utekl do ciziny. Petr ho ale vylákal zpět do Ruska, dal ho zatknout, mučit a nakonec zavraždit. Tradice Ivana Hrozného tedy pokračovala. V roce 1706 poznal Petr milenku knížete Menšikova Kateřinu, původem prostou selku jménem Maria Helena Skowronská z Litvy, která pracovala v Moskvě jako pradlena.

„Přesvědčil“ Menšikova, aby se milenky vzdal, učinil ji v listopadu 1707 svou milenkou a v roce 1712 se s ní oženil. Bohužel až potom, co mu porodila dvě dcery Annu a Alžbětu, které tak byly v očích lidu a církve nemanželské. Z dalších devíti dětí, které mu Alžběta porodila, nepřežilo ani jedno.

               V roce 1724, když vážně onemocněl, nechal Kateřinu korunovat carevnou a spoluvládkyní a o rok později zemřel. Kateřina ho následovala o dva roky později – nemírné požívání alkoholu spolu s tuberkulózou jí neumožnilo dlouhý život. Kateřina určila za svého nástupce Petra II. syna zavražděného prince Alexeje, ten ale zemřel už v roce 1730. Moci se zmocnila dcera Petrova mentálně postiženého bratra Ivana Anna. Protože byla bezdětná, povolala do Ruska svou neteř Annu Leopoldovnu a za svého dědice prohlásila jejího syna Ivana. Anna zemřela v roce 1740, kdy byly Ivanovi pouhé dva měsíce. Po čtrnácti měsících provedla puč dcera Petra Velikého Alžběta, převzala moc a Ivan strávil zbytek svého života ve vězení. Zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1764 ve věku 24 let po dvaceti tříletém věznění. Rusko bylo vždycky krutou zemí a na tom se nic nemění ani dnes.  Carevna Alžběta mimochodem poslala své vojáky na pomoc kamarádce – rakouské císařovně Marii Terezii. Přišli, dobyli Berlín, ve střední Evropě se jim zalíbilo a od té doby se jich neumíme zbavit.

               Z českého hlediska je Petr Velký zajímavý tím, že založil tradici ruských návštěv v Karlových Varech. Poprvé se zde objevil 24.září 1711, o jeho spokojenost se měl starat hrabě Nostic. Bylo to krátce potom, co prohrál válku s Tureckem – zřejmě se potřeboval zotavit. O rok později zde hledal odpočinek znova a opět na podzim čili po sezóně – 19.října – to se právě oženil s Kateřinou, podle informací, které mám, přijel bez novomanželky. Že na tom nebyl zdravotně až tak špatně dokazuje jeho jízda na neosedlaném koni na výšinu Jelení skok, kde se teď nachází jeho busta

. Zajímavé bylo, že se nejraději setkával s prostými řemeslníky jako s truhlářem Franzem Dietlem nebo nožířem Wenzelem Erbem. Ten cara dokonce pozval na svou svatební hostinu 1.listopadu 1712 a car neměl problém ji navštívit. Petr se vůbec vyhýbal obřadnosti. Chodil prostě oblečen s třírohým kloboukem na hlavě v létě a s beranicí v zimě. Miloval prostá jídla jako nakládanou zeleninu, solené ryby zelňačku – šči nebo anýzovou vodku. V Karlových Varech bydlel v domě na břehu říčky Teplé, dnes je v něm Restaurace Capri. Dali jsme si se ženou dvě kávy a zaplatili 360 korun – v roce 2015, tedy dávno před inflací. Ale holt – bydlel tu sám car, takže ceny byly imperiální.

               Kult Petrovy osobnosti je v Rusku velký, proto přitáhl do Karlových Varů tolik ruských návštěvníků. Když jsem byl ve městě v onom roce 2015, mluvilo se tam skoro jen rusky. Jestliže tedy současný diktátor chce připojit k Rusku vše, co bylo ruské ať už ve skutečnosti nebo jen v představách jeho choré mysli a odvolává se na cara Petra, je vyhlášení Karlovarské lidové republiky zřejmě na spadnutí.

               Za to ale Petr nemůže.

Frankfurt am Main II

Vom Goetheplatz geht man weiter zur Station Hauptwache und biegt nach rechts. Mit der Besichtigung der Altstadt kann man in einer Stunde fertig sein.

               Der Hauptplatz wurde erfolgreich rekonstruiert. Hier steht das historische Rathaus Römerberg. In den Jahren 1405 – 1408 wurde hier das Rathaus aus zwei Häusern „Römer“ und „Goldener Schwann“ errichtet und am Ende des neunzehnten Jahrhunderts nach Zukauf weiterer sechs Patrizierhäusern vom Architekten Max Meckel im neugotischen Stil umgebaut. Vor dem Rathaus steht ein Brunnen mit der Statue der „Justitia“.

               Auf dem Hauptplatz steht auch die Nikolauskirche. Die erinnert in ihrem Inneren an den Weg Martin Luthers nach Worms im Jahr 1521. Es gibt einen Pilgerweg Martin Luthers von Eisenach nach Worms, ein Pilgerort auf diesem Weg ist auch Frankfurt. Luther wurde in Frankfurt sehr freundlich empfangen, letztendlich wurden seine Bücher hervorragend verkauft, nur im Jahr 1520 verkaufte ein Buchhändler in Frankfurt 1400 seiner Schriften – für diese Zeit war das ein enormer Umsatz – zu Vergleich die Auflage von der Guttenbergs Bibel betrug 500 Stück). Im Jahr 1533 führte die Stadt die Lehre Luthers ein und bis zum neunzehnten Jahrhundert konnten die Katholiken trotz der anerkannten Bekenntnisfreiheit das Frankfurter Bürgerrecht nur in sehr seltenen Fällen gewinnen – sie mussten dafür sehr viel Geld haben.

               Die Hauptkathedrale ist die Bartholomäuskirche. Ein monumentales gotisches Gebäude nur ein paar Schritte vom Hauptplatz entfernt wirkt in seinem Inneren verhältnismäßig bescheiden. Auf seiner Wand gibt es eine Gedenktafel seines Erbauers, des Architekten Madern Gerthener, der aber die Vollendung des Baus nicht mehr erlebte.

               Viel mehr blieb von der mittelalterlichen Stadt nicht erhalten, mit der Ausnahme des Eschenheimerturmes, des einzigen Turmes der Stadtbefestigung, wo es heute ein Restaurant gibt. 

Von den alten Palästen blieb der Palast Thurn und Taxis stehen, komisch eingepresst zwischen moderne Glashäuser. Diese sind übrigens überall, nicht nur in der Finanzcity. Die Kaufmeile gibt es in der Galeria Kaufhof Hauptwache – Shopping darf beim Besuch von Frankfurt nicht fehlen und die Besucherinnen der Stadt loben es sehr.

               Die Museen befinden sich auf dem anderen, also südlichen, Mainufer. Über den Main führen mehrere Brücken und zwei Stege für Fußgänger. Einer davon endet gerade beim Museum, wo in der Zeit meines Busches eine Renoir-Ausstellung war, der zweite Steg ist der legendäre Eiserner Steg, der am Rande der Altstadt beginnt. Er wurde im Jahr 1868 gebaut und verbindet das historische Stadtzentrum mit dem Stadtviertel Sachsenhausen auf dem anderen Mainufer. Dass dieses Stadtviertel seinen Namen nach einer Sachsenkolonie bekommen hätte, die hier Karl der Große als seine Gefangene ansiedeln sollte, ist nur eine Legende.

               Im Gegensatz von Museen, die auf das südliche Ufer verbannt wurden – mit der Ausnahme des Geburtshauses von Goethe, das ebenfalls in ein Museum verwandelt wurde und des Struwwelpetermuseums, das dem Buch von Frankfurter Psychiater Heinrich Hoffmann aus dem Jahr 1844 gewidmet ist, das Generationen von Kindern Angst vor ihren bösen Taten einjagen sollte, hat Frankfurt zwei Opernhäuser und beide auf dem richtigen – also nördlichen – Ufer. Die Alte Oper wurde im Jahr 1880 gebaut. Die geplanten Baukosten von 2 Millionen Gulden wurden von den sonst so sparsamen Frankfurter Bürgern so großzügig überzogen, dass Kaiser Wilhelm, der die feierliche Eröffnung beiwohnte, angeblich jammern sollte „Das kann ich mir nicht leisten!“

               Außer dieses historischen Gebäudes hat Frankfurt noch eine Oper in der Nähe von der City neben dem Weg von Hauptbahnhof in die Stadt. Sie wurde im Jahr 1963 gebaut und als sie durch eine Brandstiftung im Jahr 1987 ausgebrannt war, wurde sie im Jahr 1992 erneuert.

               Zum Besuch einer Stadt gehört natürlich auch das Essen. Mit meiner üblichen Neugier suchte ich nach örtlichen Spezialitäten. Neben den Käsebrezeln, die überall angeboten werden, sind sehr populär die „Mettbrötchen“, das sind Brötchen für Schnellimbiss mit faschiertem frischem Fleisch und Zwiebel.

               Allerdings wer Frankfurt besucht, sollte unbedingt die legendäre „Grüne Soße“ kosten. Keine Angst, sie schmeckt nicht schlecht, eigentlich schmeckt sie nach nichts. Was in Betracht ihrer Zusammenstellung wie ein Wunder wirkt. Der Grund wird von sieben Kräuter gebildet: das sind der Boretsch, der Kerbel, die Kresse, die Petersilie, die Pimpinelle (auch Bibernelle genannt) der Sauerampfer und der Schnittlauch. Es wird normalerweise mit hartgekochten Eiern und Kartoffel serviert, ich habe mich für die Variante des „Frankfurterschnitzels“ entschieden. Das ist eigentlich das übliche Wiener Schnitzel (sehr dünn geklopft) eben mit der grünen Soße.

               Der Ursprung dieser geheimnisvollen Mischung ist unbekannt. Eindeutig falsch ist die Legende, nach der die Soße Goethes Mutter Aja erfunden haben soll. Entweder brachten das Rezept nach Frankfurt im sechszehnten Jahrhundert französische Hugenotten oder katholische Handelsmänner aus Lombardei im achtzehnten Jahrhundert. Aufgrund des fehlenden Geschmacks dieser Spezialität würde ich eher die Hugenotten, also die Folgenmänner Calvins – dahinten vermuten. Die Gründe für diese meine Hypothese habe ich in meinem Artikel „Calvin ist an allem Schuld“ erörtert.

               Zum Trinken gibt es in Frankfurt den legendären Apfelwein.

Ein Fass mit Apfelwein

Bereits im Jahr 1754 erhielten die Frankfurter Bürger die Schankerlaubnis, dieses derbe Getränk aus sauren Äpfeln (sogar die Holzäpfel dürfen verwendet werden) zu verkaufen. Seit diesem Jahr ist sein Verkauf auch versteuert. Das Getränk hat 5-7% Alkohol und man soll es bei einem Frankfurter Besuch unbedingt ausprobieren. Gerüstet mit einer Tablette Pantoprazol muss man davor keine Angst haben.

               Die aufmerksamen Leser wurden wahrscheinlich hellhörig, wenn man den Zusammenhang Frankfurt – Wien bemerkte. Natürlich – es geht um die legendären Würstchen, die in Wien „Frankfurter“ heißen und in Deutschland allgemein „Wiener“ als ob sich niemand zu der Spezialität bekennen möchte. Die Wirklichkeit ist viel einfacher. Das Rezept wurde in Wien von Metzger Johann Georg Lahner erfunden, der aus Frankfurt stammte. Deshalb entstand in Wien der Name „Frankfurter Würstel“. In Deutschland wurden aber diese Würstchen durch das Urteil des Berliner Gerichtes im Jahr 1955 für eine „lokale Spezialität“ erklärt, also darf der Name Frankfurter Würstchen in Deutschland nur in Frankfurt benutzt werden, genauer gesagt, dürfen so nur Würstchen genannt werden, die in Frankfurt produziert wurden. Aus diesem Grund verhalf sich der Rest Deutschlands damit, dass diese Spezialität nach der Stadt genannt wird, wo sie entstanden ist – also „Wiener Würstchen“. In Österreich ist dann die Gerichtsentscheidung eines deutschen Gerichtes irrelevant und so können sie dort weiterhin „Frankfurter“ genannt werden. Aber Hauptsache, sie schmecken gut!

               Frankfurt ist nicht dazu da, um hier das Leben zu genießen, sondern um hier das Geld zu verdienen. Das Geld kann man dann viel angenehmer ausgeben, zum Beispiel in der nahen Hauptstadt des Landes Hessen, in Wiesbaden. Also, wenn man genug davon verdient hat…

               Übrigens, es gibt neben den Würsteln noch eine Verbindung zwischen Frankfurt und Österreich, nämlich den Fußball. Der traditionelle Klub Eintracht Frankfurt hat offensichtlich eine Schwäche für österreichische Trainer. Der Klub hat sein Stadion am südlichen Mainufer auf der Strecke vom Stadtzentrum zum Flughafen, man kann es mit der S-Bahn erreichen. Nicht verwunderlich ist die Tatsache, dass der Platz, wo die Spiele ausgetragen werden, Deutsche Bank Park heißt. Der Klub hat gute, sowie auch schlechte Zeiten, erlebt. Neben dem deutschen Meistertitel aus dem Jahr 1959 und UEFA Pokal aus dem Jahr 1980, erlebte er in den Jahren 1996 – 2012 ein „Pater noster“ Phänomen, wann er immer wieder in die zweite Liga abstieg und um den Aufstieg zurück in die Bundesliga kämpfen musste. In den letzten Jahren allerdings blüht Eintracht Frankfurt wieder auf. Nach dem ersten österreichischen Trainer Adi Hütter übernahm heuer den Klub der Salzburger Oliver Glassner, der Eintracht Frankfurt bis zum Europa League Titel geführt hat. Nach 42 Jahren versetzte er also die Frankfurter Fans wieder in den Siegesrauschzustand. Also Österreich begegnet man hier nicht nur beim Würstelessen.

Dějiny pravoslavné církve III

               V roce 1077 prohráli Byzantinci bitvu u Manzikertu proti Seldžuckým Turkům a začal nezadržitelný úpadek jejich říše. Museli vyklidit celou Anatolii a už nikdy ji nedokázali získat zpět. Říše se omezila na přímořské oblasti a egejské ostrovy. Expanze Turků měla za následek křížové výpravy a čtvrtá z nich v roce 1204 se obrátila proti samotným Řekům. Křižáci dobyli Konstantinopol, zřídili zde latinské císařství.

Dobytí Konstantinopole v roce 1204 čtvrtou křížovou výpravou

Zřejmě po dojmem tohoto triumfu nechal roce 1215 papež Inocenc III. na 4.lateránském koncilu zanést „filioque“ do oficiálního vyznání víry jako církevní dogma. Zřejmě měl pocit definitivního vítězství nad ortodoxií, která se musela stáhnou do takzvaného Nikajského císařství. Katolíci ovládali obě hlavní města někdejší římské říše a chtěli diktovat, co je správné.

               Řekové ale nekapitulovali. V roce 1261 dobyli zpět Konstantinopol a následovalo dalších dvě stě let postupného skomírání Východořímského císařství, než v roce 1453 definitivně zaniklo. Dobyvatel Konstantinopole Michal Palailogos se snažil o vytvoření církevní unie se Západem a v Lyonu tato unie v roce 1274 skutečně vznikla. V Byzanci ale narazila na všeobecný odpor a císař, jakkoliv se proslavil znovudobytím hlavního města a založením nové dynastie, zemřel ve vyhnanství. Víra a s ní spojené emoce porazily rozum, který se snažil používat moudrý panovník.

               Turecké nebezpečí vnímali ale velmi dobře i lidé na Západě, zejména pak uherský král a německý císař Zikmund, který byl na své jižní hranici s tímto nebezpečím konfrontován nepřetržitě. Plán velké křížové výpravy drhl právě na rozporech v církvi. Vojenské expedice v letech 1395 (Nikopol) a 1444 (Varna) skončily katastrofou.

               Byzantští císaři si byli naprosto dobře vědomi, že se bez pomoci Západu turecké expanzi neubrání a hledali zde pomoc. Ale papežové byli neústupní. Byli ochotni pomoci jen když se Řekové vrátí do lůna všeobecné církve, tedy když se smíří se změnami v rituálech a ve vyznání víry. K tomu účelu svolaný koncil papežem Eugenem do Ferrary začal v roce 1438. Zajímavé je, že katolickou delegaci vedl papež Eugen IV. (který využil – či zneužil –  tuto příležitost jako možnost bojkotoval koncil v Bazileji, který zasedal už od roku 1431 a kde byl papež povinen sedět), zatímco řeckou delegaci vedl císař Jan VIII Palailogos. Patriarcha, který přijel s ním, směl sice diskutovat, závěry musel ale schvalovat císař. Na tom se po celých tisíc let nic nezměnilo. Po dlouhých vyjednáváních a přeložení koncilu z Ferrary do Florencie byla 6.července 1439 v katedrále ve Florencii vyhlášena slavnostně církevní Unie. Za řeckou stranu listinu podepsalo 31 biskupů včetně patriarchy Josefa II., který hned nato zemřel a je pochován ve florentském chrámu Santa Maria Novella.

               Jenže v Konstantinopoli narazila tato smlouva na nepřekonatelný odpor. Nenávist vůči Západu byla obrovská. Nejen jako reminiscence na potupné dobytí hlavního města v roce 1204. Byla to nenávist slabého, který se nedokáže ubránit a nic jiného než nenávist už nemá. Heslem ortodoxních křesťanů se stalo „Raději turecký turban než kardinálský klobouk.“ Císaři loajální patriarchové Metrophanes II., (1440 – 1443) Řehoř III. Mammas (1443 – 1450) a Athanasios II. (1450 – 1453) nedokázali pro věc záchrany „věčného města“ získat lid. Pro prosté Řeky byla představa heterodoxie, tedy kacířství, tak strašná, že se raději rozhodli bojovat ztracený boj proti Turkům sami. 21 z jedenatřiceti biskupů, kteří podepsali listinu o Unii ve Florencii, svůj podpis pod tlakem lidu odvolalo. Hlavním aktérem odporu proti Unii byl mnich Gennadios Scholarios a ten se taky stal z milosti sultána Mehmeda prvním konstantinopolským patriarchou poté, co Turci město v roce 1453 ovládli. Gennadios Scholarios byl nejlepší filozof své doby. Zúčastnil se koncilu ve Florencii jako osobní císařův sekretář a podepsal dokonce i listinu o Unii. Poté ale změnil fronty, svůj podpis odvolal a po vyhlášení Unie v Hagii Sofii 12. října 1452 (tak dlouho trvalo, než se k tomu poslední byzantský císař Konstantin Palailogos odhodlal) se na protest stáhl do kláštera a odtud působil dál jako symbolická osoba ztělesňující neochvějnou pravou víru.

               Pod tureckou vládou, bez císaře, ztratil konstantinopolský patriarcha svůj význam. Ortodoxie hledala nové vedení, které by nebylo poplatné muslimskému vládci.

               V roce 1448 získala ortodoxní církev vzdáleného moskevského knížectví takzvanou autokefalii čili autonomii. Ortodoxní církev nebyla nikdy organizována tak přísně hierarchicky jako církev katolická. Jednotlivé národy, hlásící se k ortodoxnímu vyznání víry, dostávaly povětšinou právo řídit si své věci ve vlastní církevní provincii nezávisle. Tak je tomu i dnes, prakticky každý národ hlásící se k pravoslavné víře má svého patriarchu – od 15. prosince 2018 i Ukrajina. K tomu se ještě vrátíme.

               Prvním moskevským metropolitou se v roce 1448, tedy ještě před dobytím Konstantinopole Turky, stal biskup Jona. Nicméně v této době ještě uznávali moskevští metropolité nadřazenost konstantinopolského patriarchy. V roce 1547 se nechal Ivan Hrozný korunovat za „Cara veškeré Rusi“ a tím oficiálně přenesl císařskou korunu Východořímské říše do Moskvy. Ivan ale neměl zájem o současné přenesení patriarchátu. Patriarcha v daleké Konstantinopoli mu byl milejší, než kdyby seděl v Kremlu vedle něho a četl mu levity. (Což by u Ivana zřejmě nedělal dlouho)

               Vytvoření moskevského patriarchátu bylo dílem jiného ruského politika, Borise Godunova.

Boris Godunov byl na svou dobu geniální stratég a v Rusku neměl v podstatě konkurenci. Vládl jako poručník za mentálně postiženého syna Ivana Hrozného Fjodora I. Pochopil, že k legitimizaci nároků Ruska zvát se dědicem a nástupcem Východořímského císařství potřebuje Moskva, aby se stala hlavou ortodoxní církve. S přípravou toho kroku začal hned po Ivanově smrti v roce 1584. V roce 1589 byl vyhlášen Moskevský patriarchát a o rok později schválila jeho vznik synoda v Konstantinopoli – co už mohla jiného dělat? Prvním patriarchou se stal Jove a odměnil se Borisi Godunovovi tím, že měl po smrti Fjodora I v roce 1598 rozhodující podíl na jeho volbě carem.  Borisovi koruna nepřinesla štěstí, až do své smrti v roce 1605 musel zápasit s rebelií bojarů, s intervencí Poláků, neúrodou a hladomorem, to vše bylo interpretováno fanatickými mnichy jako boží trest (údajně za vraždu nejmladšího syna Ivana Hrozného Dimitrije, kterou ale Borisovi nikdy nikdo nedokázal). Boris Godunov je v ruské literatuře asi nejčastěji zpracovávaná postava (Puškin a Alexej Tolstoj o něm napsali dramata, Modest Mussorgskij operu a Sergej Bondarčuk o nešťastném carovi natočil film). Osud Borise Godunova je osudem člověka, který chce v Rusku něco pohnout dopředu a ztroskotá na ruském mysticismu, fatalismu a pasivitě.

               Reformovat Rusko dokázal jen Petr Veliký, který byl brutálnější než všichni jeho odpůrci a neváhal sekat hlavy povstalcům osobně. Po dobrém to nešlo nikdy, že pane Gorbačove?

               Jenže – Moskva sice převzala mocenské nároky Konstantinopole, pokud se týče vůdčího postavení v ortodoxní církvi, ovšem zcela oproštěné od jemné a vysoce vyvinuté řecké filozofie. Na to prostě Ruská říše neměla kapacity. Ani mít nemohla. Znalosti řečtiny byly rudimentální a ruština byla samotnými Rusy až do počátku devatenáctého století považována za literárně nepoužitelnou. Lepší společnost konverzovala ve francouzštině a ta horší neuměla ani číst ani psát. Teprve Puškin s Gogolem (mimochodem rodilým Ukrajincem) udělali z ruštiny řeč salónů. Místo filozofů rázu Fócia, Gennadia Scholaria nebo Řehoře Naziánského měli směr vývoje ortodoxní církve v Rusku určovat proroci, jurodiví a Rasputinové. Byla to cesta zpět do temného středověku a tuto cestu ruská ortodoxie dodnes neopustila.

               Patriarchové zaujali v životě Ruska velmi důležitou úlohu a zakonzervovali středověké zvyky. Moskva byla centrem jejich působení – a zpátečnictví. To lezlo nesmírně na nervy reformnímu císaři Petrovi Velikému.

V roce 1721 odebral patriarchátu právní privilegia a podřídil církev státu – tedy sobě. O organizačních věcech v patriarchátu rozhodovala „Svatá synoda“ pod státním dozorem a místo patriarchy předsedal Synodě od roku 1742 Nejvyšší prokurátor „Svaté synody“.

               Zajímavé je, že patriarchát byl obnoven po Velké říjnové revoluci, tedy po převzetí moci bolševiky. Komunisté šli sice nesmlouvavě proti náboženství jako takovému (opium lidstva), Stalin si ale uvědomil možnosti, které mu zbožnost ruského lidu nabízela. Přeměnil tedy patriarchát s jeho strukturami a popy na filiálku KGB. V podstatě každý kněz musel s KGB spolupracovat, mnozí měli v této organizaci i významné postavení. Jako současný patriarcha Kyril či jeho předchůdce Alexios (1990–2009). Stalin propagoval ortodoxní církev i na „osvobozených“ evropských územích. Na východním Slovensku lákali ortodoxní popi různými výhodami ke konverzi především příslušníky řeckokatolické církve a mnoho z nich svodům podlehlo. KGB měla radost.

               Rusové našli po roce 1990 velmi rychle cestu zpět k pravoslaví. Například chrám Alexandra Něvského v Tallinnu, který chtěla estonská vláda nechat zbourat, se stal velmi rychle shromaždištěm Rusů žijících v Estonsku. Rusové se vrátili ochotně do lůna své církve. Komunisté je od náboženství oddělili násilím, skutečný ateismus, vyrůstající na podkladě osvícenství zde ale nikdy nevznikl. Vzdání se ortodoxie chápali Rusové v podstatě jako odstřižení od svých kulturních kořenů. Osvícenství v Rusku nikdy kořeny nezapustilo. Dokonce i carevna Kateřina II. Veliká, nadšená vyznavačka ideálů Jeana – Jacquese Rousseaua se rychle vzdala snahy tyto ideály v Rusku šířit, když zjistila, s jakým odporem by byla konfrontována a že by ji to s největší pravděpodobností stálo jak korunu, tak i hlavu. Jako Němka a evangelička, tedy heterodoxní – musela denně dokazovat, že to s konverzí k pravoslaví myslela vážně a že se s touto vírou dokáže identifikovat. Jenže bez vlivu osvícenství chybí v uvažování obyvatelstva rozum, zůstává slepá víra – v Boha, v cara a patriarchu. Jejich příkazy je třeba slepě následovat, kritické myšlení není žádoucí. Co víc si může panovník – diktátor přát? Zejména pokud je hlava církve patriarcha zvyklý a ochotný carovi sloužit.

               Ortodoxní církev se stala jedním z pilířů současného totalitního ruského systému. Její odmítání všeho západního je symptomatické, jde o čistotu víry! Dokonce není ochotna ani reformovat kalendář, protože to přikázal papež Řehoř a dále trvá na juliánském kalendáři. Z principu. I když se opožďuje už o čtrnáct dní. Byla by ochotná slavit Vánoce třeba i v létě, jen aby prezentovala své odmítání papežství. Nic na tom nezměnilo ani to, že bolševici gregoriánský kalendář z praktických důvodů přijali.  Ruská ortodoxie nezná žádné praktické důvody, jen ideologické. A hlavní ideologií je nenávist k západu. Církve (ani ta katolická) se nikdy nedokázaly nadchnout pro demokracii, jejich struktura je totalitní a s totalitními režimy si tedy lépe rozumí (Byla to koneckonců katolická církev, která jako první uznala Mussoliniho fašistický režim výměnou za Lateránské smlouvy). Putina navíc spojuje s Kyrilem i společná minulost v KGB a oba mluví plynně německy (Kyrill miluje pobyty ve Švýcarsku, kde má své luxusní sídlo). Jakou roli v současném chování Putina má jeho zpovědník Tichon, kterého mu Kyrill přihrál, se můžeme jen dohadovat, zdá se, že tato šedá eminence má významný podíl na rozpoutání současné války na Ukrajině. Možná za to slíbil Putinovi místo v nebi a odpuštění všech jeho hříchů. A Putinovi musí být jasné, že těch vroubků nemá pro poslední soud zrovna málo. Proč by to ale Tichon dělal?

               Ruský patriarchát nikdy nestrávil vyhlášení ukrajinské autokefalní církve v roce 2018. Ukrajinci si o autokefalii zažádali u patriarchy v Konstantinopoli (jak Řekové a ortodoxní věřící stále ještě nazývají Istanbul) a konstantinopolská synoda jejich žádost posoudila přes zuřivé protesty z Moskvy pozitivně. Kyrill tak ztratil třetinu svých věřících.  Přesto hodně ortodoxních věřících na Ukrajině nadále uznávalo priorát Moskvy – až do 24.února 2022. Od tohoto dne už s Kyrillem nechce mít na Ukrajině nikdo nic společného.

               Výroky jako ten, který jsem citoval na začátku mého prvního článku: „Ruský voják je dnes válečník světla, který bojuje za záchranu pravé víry a Ruska, on je doslovně bojovník nebeského vojska, v jehož týlu stojí vojska andělů pod vedením archanděla Michaela.“  jen zřídka zvednou morálku bojujícího vojska, zato dopředu ospravedlňují všechny zločiny, kterých se toto „svaté“ vojsko dopustí. Zločinec si nemůže přát nic jiného než amnestii předem na všechny zločiny, které má v úmyslu spáchat. S o to větší radostí se jich pak dopouští. Jako v roce 1099 křižáci v Jeruzalémě, tak v roce 2022 Rusové v Buči a dalších ukrajinských městech.

Na ortodoxní církvi, světící zbraně (popi dokonce světili i raketu se jménem „Satan“, což jen ukazuje současný ruský bizár) zůstane nesmazatelná krvavá skvrna. Na víru prostých Rusů v neomylnost cara a patriarchy jakož i vykoupení prostřednictvím přesného plnění jejich příkazů se tím ale zřejmě nic nezmění. Že byl válečný štváč Kyrill zařazen Evropskou Unií do seznamu sankciovaných osob, bylo víc než logické. O to víc udivilo, že si Viktor Orbán vymohl jeho vyškrtnutí s tohoto seznamu a hrozil bojkotováním balíčku sankcí na odběr ruské ropy. V jeho jednání určitě nehrála žádnou roli skutečnosti, že kalvíni (tedy Maďaři) přijímají kvašený chléb stejně jako ortodoxní věřící. Nešlo zřejmě ani o budování vlastního Viktorova ega. Pokyn, aby Orbán zablokoval sankcionování hlavy ruské církve, přišel nepochybně z Moskvy, zřejmě od samotného Putina. Možná mu jeho zpovědník Tichon sdělil, že předpokladem jeho vlastního spasení je, aby Kyrill mohl strávil léto 2022 jako obvykle ve své rezidenci ve švýcarských horách. O to překvapivější je, že Orbán poslechl a nezhrozil se ani nebezpečí vlastní blamáže. To otvírá otázku, co Putin na strýčka Viktora má, čím ho může vydírat. O čem se jednalo na Orbánově setkání s Putinem v Moskvě v únoru 2022 bezprostředně před zahájením ruské invaze na Ukrajinu? Slíbil tehdy Putin Orbánovi zakarpatskou Ukrajinu? Bylo to něco jako smlouva Molotov-Ribbentrop a teď je Orbán v pasti, protože buď něco podepsal nebo byl jeho rozhovor nahrán? Myslitelné by to bylo. Možná se to jednou dozvíme. Patriarcha Kyrill smí ovšem dále díky Orbánovi štvát beztrestně své ovečky do války. A ony budou i nadále slepě poslouchat.

               Bez vlivu osvícenství není možné spojit víru s rozumem. Používání rozumu smrdí heterodoxií, tedy kacířstvím. Za to se na Západě ve středověku upalovalo. Na Východě se to děje ještě i dnes.

Dějiny pravoslavné církve II

               Ke konfliktu stačilo jedno slovo. To slovo znělo „filioque“ a na Západě se vloudilo do vyznání víry. V nikajském vyznání víry, které platilo jako oficiální, stálo v latinské podobě „qui ex Patre procedit“, čili, že Duch svatý vychází z Boha otce. Někdy okolo roku 400 se ve Španělsku poprvé objevilo znění „qui ex Patre Filioque procedit“, čili, že Duch svatý vychází z otce i syna. Toto vyznání víry doporučila synoda v Toledu v roce 481. Dokud se něco takového dělo na tehdejším konci světa v dalekém Španělsku, nikoho to nijak nezajímalo, už proto, že Západní Gótové, kteří Španělsko ovládli, byli Ariáni, kteří měli k Svaté trojici svůj vlastní vztah, mající své politické pozadí. Podle ariánství byla církev (Syn) a Duch svatý (vzdělanost) podřízeny Otci čili panovníkovi. Proto germánští náčelníci toto učení tak milovali.

               Problém začal až když toto změněné vyznání víry začali používat katoličtí Frankové a skutečný malér vznikl, když v roce 809 ustanovil císař Karel Veliký toto vyznání víry za povinné na území, které ovládal. Zřejmě tím chtěl namíchnout východořímského císaře Nikephora I. v Konstantinopoli, který se až do roku 812 zdráhal uznat Karlův císařský titul a trval na tom, že on je jediný „Caesar romanorum“. Papež Lev III., který svého času Karla císařem korunoval, přešel tuto provokaci s filioque mlčením – co u taky zbývalo? Byl na franském císaři naprosto závislý. Císaři jeho mínění nerozmlouval, ale do zdi katedrály svatého Petra nechal vyrýt vyznání víry bez „filioque“.

               Jenže džin už byl vypuštěný z lahve a začal žít svým vlastním životem.

               Poprvé to vedlo k diplomatickému konfliktu na konci devátého století, kdy se cesty východní a západní církve poprvé rozešly. Šlo opět především o politiku. V Byzanci se ujal moci mladý císař Michael III., tedy vlastně jeho strýc a mentor Bardas (Michal se zajímal především o pijatyku a o svádění manželek dvořanů, kterým pak posílal parohy jako upomínku na to, že jejich manželka ležela v jeho posteli – odtud výraz paroháč pro podvedeného manžela). Bardas sesadil Michalovu matku Teodoru a dal zavraždit jejího prvního ministra Theoktista. Jenže do cesty se mu postavil patriarcha Ignatios. Nepříliš chytrý, ale tvrdý a neohebný. Vyjednávat se s ním nedalo. Bardas ho tedy dal císařem jednoduše sesadit (do karet mu hrálo, že se Ignatios svého času nechal vyjmenovat císařem, aniž by se předtím nechal zvolit biskupskou synodou, a tak se jeho úřad mohl považovat za nelegální). Bardas potřeboval nového patriarchu, a to pokud možno chytrého, vzdělaného a loajálního. Jeho volba padla na největšího učence té doby Fótia zvaného „Filosof“ nebo také „Velký“, profesora na konstantinopolské univerzitě.

Byl to kolega, přítel a mentor našeho věrozvěsta Konstantina – Cyrila, byl to vlastně on, kdo poslal soluňské bratry Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Malým zádrhelem jmenování patriarchou byla skutečnost, že Fótius byl laik, neměl tedy kněžské svěcení. To vyřešili v Byzanci po svém. Fótios obdržel ve čtyřech dnech všechna čtyři potřebná svěcení a ujal se úřadu. Jenže tehdy se vložil do hry papež Mikuláš první. Byl zvolen právě v roce Fótiovy inaugurace a chtěl ukázat svaly. S poukázáním na rychlost Fótiova svěcení odmítl Fótia jako konstantinopolského patriarchu uznat. Tím vznesl oficiálně nárok na své uznání jako hlavy církve, která má právo potvrzovat jmenování ostatních patriarchů, tedy činnost, vyhrazenou odjakživa císaři. Ale Mikuláš se cítil být povýšen nad krále a císaře.

               Mikuláš prohlásil Fótia v roce 863 za sesazeného a instaloval opět Ignácia, což ovšem v Konstantinopoli nikoho moc nezajímalo. Po výměně podrážděných dopisů svolal Fótius do Konstantinopole koncil, na který pozval všechny patriarchy kromě římského. Jestliže Mikuláš bojoval na poli politickém, Fótius odpověděl učeností, jak tomu bývalo v Řecku zvykem. Koncil obvinil papeže z hereze, právě proto, že údajně používá ve vyznání víry slovo „ze Syna“ a obvinil ho, že šíří toto kacířské učení v nové církevní provincii v Bulharsku. Sice to nebyla pravda, v Římě se filioque na rozdíl od Franské říše nepoužívalo, ale pravda nikoho nezajímala. Koncil prohlásil Mikuláše za kacíře a vyloučil ho z církve. Jenže ještě než z toho mohl papeže trefit šlak, došlo v Konstantinopoli k převratu. Milenec císaře Michala Bazileos zavraždil Bardase a po něm i císaře a stal se sám císařem. Aby si usmířil papeže a dostal od něj potvrzení své legitimity, odvolal Fótia z úřadu a dosadil zpět Ignácia. Mikuláš zemřel ve stejném roce s pocitem dobře vykonané práce.

               Jenže Bazileova loajalita k Římu nebyla trvalá. Potvrzení svého titulu už měl, a tak po Ignáciově smrti v roce 877 vyjmenoval patriarchou k úžasu papeže Jana VIII. opět Fótia. Co se týká vzdělanosti a diplomatických schopností totiž lepšího člověka v celé říši neměl, Fótios svolal do Konstantinopole v letech 879–880 koncil, který smířlivými formulacemi překonal dvanáct let starý spor. Papež potřeboval nutně byzantskou flotilu na ochranu Říma před Araby, a proto se rozhodl nehrotit a do suverenity konstantinopolského patriarchátu už nezasahoval. Fótios ale neopomněl nechat potvrdit vyznání víry bez Filioque a toto znění schválilo všech pět patriarchů, i vyslanci papeže Jana. Na povrchu byl spor urovnán, v hloubce to vřelo dál.

               První schizma, tedy rozdělení církve, bylo odvráceno. Ale napětí mezi východem a západem dále narůstalo. Nešlo jen o vyznání víry, opačný směr křižování, či požívání kvašeného (východ) a nekvašeného (západ) chleba při mši. V tomto bodu se západní část ještě jednotné církve odvolávala na Ježíše, který samozřejmě podle židovské tradice svým služebníkům při poslední večeři lámal chléb nekvašený. Řekové se ovšem hlásili k tradici svatého Pavla, který zavedl podávání chleba kvašeného s tím, že právě „křesťané jsou kváskem, který prokvasí těsto společnosti jako chléb a učiní ho lepším a chutnějším.“

               V oblasti Římské říše národa Německého čili v Západořímské říši se podle příkazu jejího zakladatele Karla nadále používalo vyznání víry s filioque a v roce 1013 ho uznal papež Benedikt VIII. jako jediné správné. Šlo mu v podstatě jen o to získat pomoc vojáků císaře Jindřicha II., později vyhlášeného za svatého, ačkoliv si vysloužil přezdívku „der Zänker“, což znamená svárlivec nebo výtržník. (K svatosti mu zřejmě dopomohla fimóza předkožky, která mu znemožnila pohlavní styk s jeho ženou Kunhutou.) Císař skutečně pak do Itálie v roce 1014 dorazil a nechal se od papeže korunovat.  Papež tehdy viděl hlavní ohrožení v Byzantincích, ovládajících jih Apeninského poloostrova.

               Filioque se tedy poprvé dostalo do vyznání víry i v Římě, ale dokud se o tom diskrétně mlčelo, šlo vše dál. Jen se do vedení některé z konfliktních stran nesměl dostat blbec. Víme, že iniciativní blbec je nebezpečnější než třídní nepřítel. Jenže v Konstantinopoli se to v roce 1043 stalo. Patriarchou byl vyjmenován Michael Kerullarios, omezený byrokrat s nedostatečným teologickým vzděláním a jen určitými rudimentálními znalostmi církevních dějin.

Kupodivu si dokázal navzdory své poněkud omezené inteligenci (nebo právě díky ní) získat velkou popularitu u byzantského lidu. V jižní Itálii se znovu rozhořely spory. Jestliže ještě před čtyřiceti lety hledali papežové v Normanech – přistěhovalcích z evropského severu – spojence proti Byzanci, teď se karta obrátila. Papež Lev IX., původním jménem Bruno z Egisheim-Dagsburgu v Alsasku, čili jeden z mála Němců na papežském trůně,  hledal proti normanskému tlaku spojenectví s Byzancí.

Pomník papeže Lva IX, později vyhlášeného za svatého v jeho rodném městě Egisheim-Dagsburg

Jenže takové spojenectví bylo proti srsti dogmatického patriarchy. Obvinil papeže, že na území, které na Byzantincích dobyli Normané, zavádí latinské zvyky s podáváním nekvašeného chleba a nutí tamní lidi k vyznání víry s filioque a obratem přikázal všem latinským klášterům na území byzantské říše, aby přešly na řecké rituály, jinak budou zavřeny. Papež odpověděl smířlivě (byzantskou vojenskou pomoc nutně potřeboval) a argumentoval, že na Západě tolerují v řeckých klášterech řecké rituály. I císař Konstantin IX. se snažil o smír a přinutil nakonec patriarchu, aby napsal papeži smířlivý dopis. Ten to za skřípění zubů udělal, i když si neodpustil drobné provokace, jako že papeže oslovoval „bratře“ a ne „otče“, jak přikazoval protokol.

               Jenže Normané byli šikovní bojovníci. Podařilo se jim zabránit spojení papežských a byzantských sil a poté u městečka Civitate 18.června 1053 papežské vojsko porazili a papež se na několik měsíců dostal dokonce do jejich zajetí. Papež se tím dostal do emocionálně špatné situace. Ještě plný žluči napsal dva dopisy, jeden Kerullariovi a jeden císaři a poslal s nimi do Konstantinopole tři vyslance. Při jejich volbě měl mimořádně nešťastnou ruku. Vedením byl pověřen papežův sekretář Humbert z Moyenmoutieru, zaujatý a známý svou nenávistí ke všemu řeckému. K ruce mu byli postaveni kardinálové Fridrich Lotrinský a arcibiskup Petr z Amalfi, kteří oba bojovali u Civitate a byli přesvědčeni, že je Byzantinci v prohrané bitvě úmyslně nechali ve štychu.

               Delegace dorazila do Konstantinopole v dubnu 1054 a od začátku se prostě nedařilo. Papežovu odpověď na svůj smířlivý dopis pochopil Kerullarios jako urážku. Legáti pak, kteří se nevyznali v diplomacii a zdvořilé přijetí u císaře (tak to přikazoval řecký protokol) si vyložili jako císařovo spojenectví v jejich tažení proti patriarchovi, zveřejnili dopis, který napsal papež Lev v největším vzrušení a který se pak neodvážil odeslat (ale jeho sekretář měl jeho text s sebou). Na tento dopis odpověděl za Kerullaria mnich Niketas Stethatos tak ostře, že přivedl legáty k nekontrolované zuřivosti. Humbertův řev prosycený vulgárními nadávkami zbavil papežské vyslance jakékoliv autority.  V ulicích Konstantinopole demonstrovaly proti papežencům davy lidí, nemocný císař Konstantin ztratil nad vývojem jakoukoliv kontrolu. Kerullarios ovšem v této citlivé chvíli nezapomněl uvést do hry „filioque“ jako důkaz římského kacířství. 

               V té době dorazila zpráva o smrti papeže Lva IX. Jeho legáti tím ztratili jakoukoliv pravomoc a měli okamžitě odcestovat zpět do Říma. To ale zuřící Humbert ani nezvažoval. 16.července 1054 vpochodovali tři legáti během mše, kterou sloužil patriarcha osobně, do Chrámu svaté Sofie a položili na oltář exkomunikační bulu, kterou vyloučili konstantinopolského patriarchu z církve. Dva dny nato opustili Konstantinopol.

               Kdyby byl patriarchou vzdělanec typu Fótia, obrátil by věc ve svůj prospěch. Prokázal by nekompetentnost legátů, nesmyslnost jejich exkomunikační buly a vynutil by si z Říma její odvolání zřejmě i s příslušnou omluvou. Odhlédnouc od skutečnosti, že legáti neměli po smrti papeže, který je do Konstantinopole poslal, žádný mandát, byl dokument napsán tak špatně a s tolika věcnými i právními chybami, že historici dodnes žasnou, jak mohl člověk Humbertova vzdělání napsat tak mizerný pamflet. Zřejmě mu zuřivost zakalila mysl. Schopný právník mohl lehce vyvrátit všechny tam uváděné argumenty a prohlásit listinu za nesmyslnou a irelevantní. Jenže patriarchou byl Michael Kerrularios, který rozumu příliš nepobral. V celém městě se konaly demonstrace na jeho podporu a on v tomto mocenském rauši neudělal nic lepšího, než že na oplátku exkomunikoval římského papeže (který v té době už odpočíval v hrobě a neměl s patriarchovou exkomunikací nic společného).

               Prostě na sebe v létě 1054 v Konstantinopoli narazili dva blbci a jak víme, srážka s blbcem je vždy nebezpečná. Už i tak křehká stavba všeobecné církve tuto srážku nepřežila a zhroutila se.

               Schizma, tedy rozkol mezi západní a východní církví tedy vznikl z lidské hlouposti, jak už to často při historických událostech zásadního významu bývá. Ironií osudu je, že ani Humbert ani Kerullarios neměli žádný rozkol církve v úmyslu a exkomunikace pro ně měly jen čistě osobní význam. Kdyby se po Lvu IX. a po Kerullariovi dostali do úřadů lidé s nadhledem, mohli všechno ještě urovnat. Císař Konstantin IX, rozčarovaný lidskou hloupostí a těžce nemocný, se stáhl do ústraní a 11.ledna 1055 zemřel. Protože neměl legitimního syna, zavládlo v Byzanci bezvládí. Na římské papežském trůnu následoval po Viktorovi II. který na svůj úřad naprosto nestačil, v roce 1057 Štěpán IX., kterým nebyl nikdo jiný než Fridrich Lotrinský, tedy jeden z legátů, kteří byli za rozkol církve v roce 1054 zodpovědní. Nikdo se tedy nesnažil spor urovnat, nebyly podniknuty žádné diplomatické kroky. Císař Konstantin Dukas měl konečně v roce 1058 Kerullaiových excesů dost, sesadil ho a poslal do vyhnanství, trhlina v stavbě církve se už ale nedala zacelit.

               Filioque bylo zařazeno do vyznání víry oficiálně na 4.lateránském koncilu v roce 1215 na popud papeže Inocence III. Pak už nebylo cesty zpět.

Exkomunikovaný Lev IX. byl západní církví kanonizován. Sice ho žádný papež neprohlásil za svatého, ale jeho uctívání bylo tak velké, že se stal svatým “per viam cultus”. Je patronem hudebníků a varhaníků. Skutečnost, že byl “světec” vyloučen ortodoxními “kacíři” z církve, byla samozřejmě neodpustitelná. Ostatně nebyla tato exkomunikace nikdy zrušena.

               Kerrulaiovu exkomunikaci zrušil papež Pavel VI. v roce 1965.

               O tom, jak to bylo dál, a jak se spor Západu a Východu přenesl z Řecka do Ruska, kde trvá dodnes, zase příště.

Frankfurt am Main I

               Wenn man über Frankfurt fliegt, und das kann wegen des dortigen internationalen Flughafens, des größten in Deutschland und einer Umsteigestation für interkontinentale Flüge ziemlich häufig passieren, sieht man, wie sich die Stadt über viele Kilometer überwiegend auf dem nördlichen Ufer des Flusses Main hinzieht und der Blick wird von einer Gruppe Hochhäuser angezogen, die an die Londoner City erinnern. Die Stadt wirkt also von oben wie eine Metropole und dieser Eindruck wird durch einen Spaziergang auf der Promenade entlang des Flussufers verstärkt – Deutsch hört man dort nämlich nur selten. Auch deshalb wird Frankfurt „die kleinste europäische Metropole“ genannt – mit seinen 760 000 Einwohnern gehört es in Deutschland zu den mittelgroßen Städten.

               Die Anfänge der Stadt waren bescheiden. In Unterschied zu dem westlichen Rheinufer, wo eine Reihe Städte infolge der römischen Gründungen stand, gab es auf dem östlichen Ufer nur Urwald, Wildnis und Germanen, vor denen die Römer panische Angst hatten. Das erste Mal wird die Stadt in einer Urkunde Karls des Großen aus dem Jahr 794 bereits unter seinem Namen Franconofurd also fränkische Furt erwähnt. Wenn man heute auf dem Ufer des mächtigen Stroms des Flusses Main steht, versteht man nicht wirklich, wie hier einmal eine wichtige Furt sein konnte. Damals war aber der Fluss viel breiter als heute und bildete zahlreiche tote Flussarme und Sümpfe, aus denen eine Insel ragte, auf der Karl eine Pfalz bauen ließ, also eine Festung, aus der dann sein Enkelsohn Ludwig der Deutsche seine Residenz machte – die Hauptstadt des Reiches – Aachen – lag nämlich im Herrschaftsgebiet seines Bruders Lothar.

               Dank seiner günstigen Lage auf dem Verbindungsweg zwischen Rheingebiet und Ostdeutschland wurde Frankfurt bereits im zwölften Jahrhundert zu einem bedeutsamen Handelszentrum. Der entscheidende Tag, der die Entwicklung der Stadt bis heute bestimmen sollte, kam aber am 11. Juli 1240. An diesem Tag bewilligte Kaiser Friedrich II. der Stadt eine Herbstmesse zu veranstalten und zugleich stellte er mit seinem Geleitbrief alle Geschäftsleute, die zur Messe unterwegs waren, unter seinen persönlichen Schutz. Das war in der Zeit, als die Wälder von Räubern und Dieben nur so wimmelten, ein unbezahlbares Privileg. Mit dem Kaiser wollte sich lieber keiner anlegen, was den Kaufleuten eine bestimmte Sicherheit garantierte. Es handelte sich um die erste Messe in Mitteleuropa und bald strömten Händler aus Italien, Tschechien, aber auch aus Flandern oder Frankreich in die Stadt, um ihre Ware anzubieten. Im Jahr 1330 bewilligte dann Kaiser Ludwig IV. der Bayer der Stadt, die ihn in seinem Kampf gegen den Papst treu unterstützt hatte, das Recht eine Fasten- also eine Frühlingsmesse zu organisieren. Frankfurt wurde definitiv zum deutschen Handelszentrum und blieb es bis heute. Das Frankfurter Messegelände ist gigantisch und beeindruckt den Besucher auch heute noch.

               Vielleicht spielte in der Entscheidung des Reformkaisers Friedrich II. auch die Tatsache eine Rolle, dass gerade hier in Frankfurt sein Großvater Friedrich I. Barbarossa zum deutschen König gewählt wurde, was der Aufstieg der Staufer Dynastie bedeutete. Seit dem Jahr 1147 fanden die Wahlen der deutschen Könige ausschließlich in Frankfurt statt. Die Wahl in dieser Stadt wurde zur Voraussetzung der Wahlgültigkeit und diese Tatsache bestätigte dann Karl IV. in seiner „Goldenen Bulle“ aus dem Jahr 1356. Im Jahr 1372 beförderte dann Karl die Stadt Frankfurt zu einer freien Reichstadt, die formal nur mehr dem Kaiser, also ihm persönlich, untertan war. Das Geld aus der reichen Stadt war für den Herrscher willkommen und stand bei seiner Entscheidung sicherlich – wie immer – „nur“ auf dem ersten Platz.

               Diese Meilensteine in der Stadtgeschichte symbolisieren die Statuen der Kaiser Friedrichs Barbarossa, Ludwigs des Bayer und Karls IV. an der Fassade des Frankfurter Rathauses.

Zu diesen drei Kaisern gesellte sich noch Maximilian II., der erste Kaiser, der sich in Frankfurt nicht nur wählen, sondern sogar auch gleich krönen ließ. (Die Krönung von Papst schaffte bereits Maximilians Vater Ferdinand I. ab.) Maximilian hatte eine sehr reservierte Haltung zu heiligen Reliquien und hatte keine Lust nach Aachen zu reisen, um sich dort über der Erde aus dem Heiligen Land krönen zu lassen, abgesehen von der abscheulichen Tradition, den Schädel Karls des Großen bei der Zeremonie küssen zu müssen. Also fand im Jahr 1562 in Frankfurt die erste kaiserliche Krönung statt. Im Jahr 1742 musste dann Frankfurt sogar als Residenzstadt eines deutschen Kaisers einspringen. Kaiser Karl VII. suchte hier Zuflucht, da sein Land – Bayern – von österreichischen Truppen besetzt war. Er starb hier in seinem Exil im Palast Barckhaus an der Zeil. Typisch für den Frankfurter Handelsgeist ist die Tatsache, dass dieser Palast im Jahr 1908 dem Kaufhaus Wronker weichen musste – das Geld war schon damals wichtiger als die Nostalgie über eine ehemalige kaiserliche Residenz. Es sollte nicht das letzte Mal in der Frankfurter Geschichte sein.

               Im Jahr 1455 begann gerade in Frankfurt am Main die historische Neuzeit. Auf der Messe wurde die Bibel von Johann Guttenberg aus dem nahen Mainz ausgestellt – das erste gedruckte Buch. Der Buchdruck bestimmte entscheidend den weiteren Lauf der Geschichte, Frankfurt nutzte die Tatsache der ersten Präsentation des gedruckten Wortes dazu, dass hier die Frankfurter Buchmesse entstand – sie wird bis heute veranstaltet, seit dem Jahr 1480 zweimal jährlich. Vom Handelszentrum war nur ein kleiner Schritt dazu, dass Frankfurt auch zu einem Finanzzentrum aufstieg. Das blieb es bis heute und was für eines! Neben London ist Frankfurt das bedeutendste Finanzzentrum Europas. Hier residiert nicht nur die Deutsche Bank, aber auch die Europäische Zentralbank (ECU). Weiter die Commerzbank, Ing Di-Ba Bank und natürlich auch die Börse, die wichtigste Börse auf dem Kontinent. Der Brexit stärkte zusätzlich die Stellung von Frankfurt in der Finanzwelt. Also, wer in der Welt des Geldes etwas bedeuten will, kommt an Frankfurt nicht vorbei.

               Aber zurück in die Vergangenheit. Von Bedeutung war das Jahr 1848. Als Folge der Märzrevolution kam es zu ersten deutschen Wahlen und die gewählten Delegaten trafen sich in Frankfurt in der Sankt Pauluskirche, um unter dem Vorsitz des österreichischen Erzherzogs Johann die erste deutsche Verfassung zu erschaffen. (Die Pauluskirche steht im Stadtzentrum zwischen dem Platz Zeil und Goetheplatz bei der U-Bahn-Station Hauptwache). Leider endete diese Versammlung ohne Erfolg. Österreich konnte sich mit seiner „Großdeutschen Lösung“ gegen den Widerstand von Preußen nicht durchsetzen und der preußische König Friedrich Wilhelm IV. lehnte die angebotene deutsche Kaiserkrone ab, weil er sie aus den Händen „der Revolutionäre“ hätte empfangen müssen.

               Frankfurt behielt seine Bedeutung auch in der Nazizeit, von 11 134 Juden, die in dem damaligen Finanzzentrum vor dem Jahr 1933 lebten und hier eine bedeutsame Rolle spielten, überlebten den Krieg nur 367. Unter denen, die in Auschwitz ermordet wurden, war auch Hermann Wronker mit seiner ganzen Familie. Dann aber schlug für die Stadt die Schicksalsstunde – eigentlich zwei Stunden. Am 18. und am 22. März 1944 unternahm die Royal Force zwei vernichtende Luftangriffe, bei denen Frankfurt dem Boden gleich gemacht wurde. Nur die Kirche des Heiligen Bartholomäus, also die Kathedrale, wurde teilweise verschont und blieb als eine Ruine im Ruinenfeld stehen. Vernichtet wurde auch das Kaufhaus Wronker, seine ursprünglichen Eigentümer lebten zu dieser Zeit nicht mehr.

               Wenn in anderen deutschen Städten es Bemühungen gab, die zerstörten Städte zu rekonstruieren (in Dresden dauert dieser Prozess noch an) in Frankfurt wurden in den leeren Flächen günstige Grundstücke für den Bau der Wolkenkratzer für die Banken und weiteren Institute der Finanzwelt gesehen. Die grenzen jetzt nicht nur direkt an die Altstadt, sie dringen sogar in die Altstadt ein und bilden das typische Frankfurter Panorama. Es kommen erstaunlich viele Touristen, um genau das zu sehen, die Amerikaner oder die Briten könnten hier sogar ein Hauch von Heimat spüren – des Manhattans oder der Londoner City.

               Also wenn man in Frankfurt ankommt – es ist leicht mit Flugzeug oder mit Zug erreichbar – dann steigt man am Hauptbahnhof aus und geht immer geradeaus bis zum Platz des berühmtesten in Frankfurt geborenen Mannes Johann Wolfgang Goethe, der hier am 28. August 1749 zur Welt kam. Er erlebte hier seine Kindheit und war hier nach seinem Studium in Leipzig und Straßburg als Anwalt tätig, bis er im Jahr 1775 an den Hof des Fürsten Karl August in Weimar übersiedelte, wo er dann für den Rest seines Lebens blieb.

Goetheplatz

Dějiny pravoslavné církve I

„Ruský voják je dnes válečník světla, který bojuje za záchranu pravé víry a Ruska, on je doslovně bojovník nebeského vojska, v jehož týlu stojí vojska andělů pod vedením archanděla Michaela.“

               Podobný text (bez zmínky o Rusku) bych čekal od papeže Urbana, když v roce 1096 vyhlašoval první křížovou výpravu do Svaté Země. Ale tato výzva je o bezmála tisíc let mladší, v březnu 2022 takto volal do boje ruské vojáky moskevský patriarcha Kyrill I. A dále označil síly, které proti tomu nebeskému vojsku na Ukrajině bojují za: „mimozemské pekelné síly, bojující proti pravé víře a ruským vojákům.“

               Pokud vám to připadá jako špatný vtip, pak se jedná o zlý odhad. Pokud hodnotíte takové výroky nejvyššího duchovního správce ruské církve za naprostou zradu poselství evangelia, pak máte určitě pravdu.

               Abychom pochopili nepochopitelné je třeba se podívat do dějin. Chci své čtenáře zavést hodně daleko až k pramenům vzniku církve a jejího štěpení. Přesto, že se pokusím být hodně stručný a téma zjednodušit, bude se jednat o dlouhý výlet. Bude se muset jednat hned o sérii článků, a proto prosím o trpělivost. Ale třeba bude téma natolik zajímavé, že své čtenáře neunudím.

               Především je třeba vysvětlit, co znamená v ruském pojetí slovo ortodoxie. Výraz pochází z řečtiny a znamená „pravá víra“. Což znamená, že každý, kdo věří jinak, se dopouští „heterodoxie“, což je totéž jako hereze čili kacířství. V tom smyslu je pro ortodoxní věřící kacířem i papež František, o protestantech ani nemluvě.

               Křesťanská církev vznikala v prvním století našeho letopočtu jako nesourodá směska komun v městech Římského impéria. V čele komun byli volení biskupové, kteří měli zpočátku skutečně jen funkci kázat písmo a starat se o členy společenství. Jenže už někdy ve třetím století se začaly ukazovat rozdíly mezi západem a východem Římské říše. Zatímco východ zůstával poměrně stabilní s fungující infrastrukturou úřadů, na západě se pod tlakem Germánů a Hunů infrastruktura rozpadala. Biskupové byli od čtvrtého století nuceni přebírat i organizační úkoly a víceméně nahrazovat funkci římské administrativy – nejznámějším takovým příkladem byl milánský biskup Ambrož.

               Od roku 313, kdy císař Konstantin zrovnoprávnil křesťanství s tradičním římským náboženstvím, mohli křesťané vyjít z ilegality, v roce 325 se pod předsednictvím císaře – pohana -konal první koncil v Nikai, který mimo jiné stanovil i vyznání víry, které se modlíme dodnes – s malým rozdílem, na který ještě přijde řeč. Oficiální církev potřebovala pevnou strukturu. Konstantinopolský koncil v roce 381 a po něm koncil v Chalcedonu v roce 451 určil hlavní správní jednotky církve, císař Justinián pak toto dělení na pět patriarchátů stanovil v polovině šestého století zákonem.

               Jednalo se o:

               Patriarchát západní, založený apoštoly Petrem a Pavlem se sídlem v Římě

               Patriarchát konstantinopolský, založený apoštolem Ondřejem

               Patriarchát alexandrijský, založený evangelistou Markem

               Patriarchát antiochijský založený svatým Petrem

               Patriarchát jeruzalémský, založený všemi apoštoly.

               Podle rozhodnutí císaře neměl být žádný patriarcha žádnému jinému podřízen, římský patriarcha měl pouze právo být na seznamu psán na prvním místě. Jenže římský biskup měl celou řadu výhod. Jednak sídlil v tradičním hlavním městě říše, jednak se mohl odvolat na přímé následnictví svatého Petra, který byl podle tradice prvním římským biskupem a jehož pověřil řízením církve Kristus osobně. Papežové v budoucnosti budou s touto kartou velmi šikovně hrát a těžit z ní politický kapitál. Formálně si tedy byly všechny tyto patriarcháty sice rovny, ve skutečnosti měly ale první dva rozhodující výhodu. Po rozdělení Římské říše na Východořímskou a Západořímskou byli tito dva patriarchové ve výhodě, protože měli blízko k vládnoucímu císaři. Ještě jim mohl do určité míry konkurovat patriarchát alexandrijský, protože Alexandria byla středisko vzdělání, jak dříve pohanského, tak později křesťanského. Ale císař je císař a biskupové byli jeho služebníky. Včetně biskupů nejvyšších, tedy patriarchů. Ostatně tři z těchto pěti patriarchátů, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský ztratily v první polovině sedmého století svůj význam, když byly tyto oblasti dobyty Araby a vládu křesťanství vystřídal islám. Zbyla dvě mocenská centra, a to není nikdy dobře. Ve dvou se nedají tvořit koalice, vyjednávat, dva protivníci se můžou jen utkat v boji na život a na smrt – nebo žít spolu v míru a souladu. Lidské přirozenosti bohužel odpovídá spíš ta první varianta.

               Zbyl tedy Řím a Konstantinopol. Tito dva patriarchové žili ovšem v rozdílných podmínkách a měli tedy i rozdílné úkoly. Na Východě zůstával císař v Konstantinopoli a patriarcha sídlící ve stejném městě měl úlohu jeho dvorního kaplana. Císař si cenil především loajalitu, hlavou církve byl v té době pouze panovník, patriarcha jeho nejbližší služebník, kterého mohl císař po libosti odvolat – jako se to stalo například i patriarchovi Fótiovi Velkému v devátém století. Patriarcha konstantinopolský byl tedy odkázán na milost svého panovníka.

               Jinak tomu bylo v Římě. Už císař Dioklecián ustanovil v roce 286 vedle Říma Milán jako další sídelní město a císaři sem skutečně přesídlili. V roce 402 pak císař Honorius změnil své hlavní město a přesídlil do Ravenny, která byla na rozdíl od Říma nebo Milána považována za nedobytnou. Papež ale zůstával nadále v Římě (přesunem mimo město, kde založil svou misi svatý Petr, by přišel o svou legitimitu) a musel se tím pádem stále více angažovat ve světské politice. Prostě dělat domácí úkoly za nepřítomného císaře.

               Historici nejsou jednotní, kterého z římských biskupů je možno považovat za prvního papeže, tedy světského vládce. Váhají mezi Inocencem I. (401–417) a Lvem I. Velikým (440–461). U obou je ale jedno společné. Oba zažili dobytí a vyplundrování Říma (Inocenc v roce 410 vpád Západních Gótů, Lev v roce 455 řádění Vandalů) a museli se starat za nepřítomnosti císaře, ukrytého v Ravenně, o trpící obyvatelstvo. Což jim dodalo legitimitu světského správce města. Ale dodalo jim i kredit za jeho hranicemi. Když Lev I poslal svůj pastýřský list Chalcedonskému koncilu v roce 451, objevila se v usnesení koncilu věta: „Lvovými ústy promluvil Petr:“ Což bylo na západě interpretováno jako uznání vůdčího postavení římského biskupa v křesťanské církvi.

Lev I Veliký

               Zatímco papežové budovali krok za krokem svou mocenskou bázi, utápěl se východ ve věroučných sporech. Bylo to predestinováno kulturními rozdíly. Zatímco Řekové milovali dlouhé diskuse, ve kterých tříbili rétoriku, vymýšleli nové obraty svého jazyka a šlo jim víc o jeho oslavu než o výsledek sporu, na západě dlouhé diskuse nenáviděli. Zdržovaly od praktického života a latina se na ně skutečně nehodila. Vždycky to byl jazyk úředníků a ne filosofů. Kromě toho znalost latiny po pádu římské říše velmi upadla, středověká latina se podobala Ciceronovu jazyku jen málo a byla hodně primitivnější. Filosofové jako byl například Böethius byli v Itálii naprostou výjimkou, zatímco v Řecku pravidlem.

V podstatě s výjimkou Řehoře Velikého, papeže v letech 590–604, pocházeli všichni církevní učitelé z východu. Zde měli v čase relativního klidu čas zabývat se věroučnými otázkami, zatímco západ bojoval o holou existenci. Do církevních dějin se zapsali především Řehoř Naziánský (329–389), Basileos Veliký (330–379), či Jan Zlatoústý (347–407), přičemž poslednímu z nich nepomohla ani jeho učenost či výřečnost. Upadl do nemilosti císaře a zemřel ve vyhnanství. Ale na východě působili nejen církevní učitelé, ale i hlasatelé proudů, které byly prohlašovány za kacířské. Nejznámější z nich byl zřejmě Arius z Alexandrie (260–327). Vzdělaný filosof se snažil spojit víru s rozumem a vysvětlit logicky základní rozpor křesťanské víry – boží trojjedinost. Jeho učení přitahovalo zejména vzdělané vrstvy, ale kupodivu i náčelníky germánských kmenů. Jednak vyrůstali germánští princové většinou na konstantinopolském dvoře jako rukojmí, jednak mezi Germány působil mnich Wulfila, který jim přinesl křesťanství v ariánské podobě. A Ariovo učení upevňovalo postavení panovníka, což bylo praktické. Ale o tom později. S výjimkou Franků se stali všichni Germáni Ariány. Pro prostý byzantský lid bylo ale Ariovo učení příliš komplikované, nejprve se s Ariem dostal do sporu alexandrijský patriarcha Alexandr, poté i patriarcha konstantinopolský Athanasios (295–373). Ariovo učení bylo odsouzeno na Nikajském koncilu v roce 325, on sám své odsouzení přežil jen o dva roky.

Arius

               V době, kdy papež Lev I. Veliký dosáhl svého uznání za prvního mezi biskupy, utápěl se východ v dalším sporu. Šlo o monofyzitismus, hlásaný mnichem Eutychem. Ten popíral lidskou podstatu Ježíše Krista a přisuzoval mu pouze jednu, tedy božskou podstatu. Patriarcha Flavianus se marně snažil toto učení potlačit, už proto marně, protože se líbilo císaři Theodosiovi II. Na svolané synodě v Efesu v roce 449 byl patriarcha dokonce surově zbit a zbaven úřadu. Až koncil v Chalcedonu v roce 451 obnovil pořádek a zde se právě angažoval – na straně patriarchy – i římský biskup. Osvojil si tedy poprvé právo rozhodovat o věroučných otázkách, o kterých zatím vždy rozhodovaly koncily pod předsednictvím císaře. Papežství vykročilo na cestu emancipace, o které se konstantinopolskému patriarchovi mohlo jen zdát. (na druhé straně jeho město nedrancovali suroví Vandalové).

               K nezávislosti papežů vedla ale ještě dlouhá cesta. Měl se o tom přesvědčit papež Jan I. (523–526). Východořímský císař Justinián zakázal ariánství a přikázal vyznavače tohoto učení pronásledovat. To se nelíbilo východogótskému králi Theodorikovi, který byl sám arián. Poslal Jana do Konstantinopole, aby u císaře vymohl zrušení ediktu. Jan byl v Konstantinopoli přivítán jako skutečná hlava církve (byl jediným římským papežem v dějinách, který do Konstantinopole přijel). Problém ariánství si ale ani nedovolil nadhodit a po návratu do Ravenny ho zuřící král Theodorik dal zavřít do vězení, kde hlava západního křesťanstva v roce 526 zemřela.

               Osmé století bylo osudové pro obě části církve. Na východě šlo znovu o věrouku, na západě o budování papežského impéria. Císař Lev III. (717–741) vydal v roce 730 edikt o zničení ikon Ježíše, Marie a svatých. Začala éra takzvaného obrazoborectví. Lev se očividně nechal inspirovat islámem, s nímž vedl permanentní války, ale šlo mu především o oslabení moci klášterů, církve a tím i patriarchy. Opíral se o text Starého zákona. V druhé knize Mojžíšově Exodus se píše: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ Tentýž text se pak opakuje v páté knize Mojžíšově (Deuteronomium). Ostatně muslimové se při svém zákazu zobrazování živých stvoření nechali inspirovat právě tímto textem – Korán je totiž z velké části převyprávěný Starý zákon.

               Uctívači svatých obrazů se opírali o text Jana z Damašku, který napsal: „Protože Bůh se v Ježíši Kristovi stal tělem a vzal na sebe konkrétní lidskou podobu, je jeho tělesné zobrazování možné. Svatí pak ztělesňují určitým způsobem Ducha svatého.“

               Zápas o uctívání svatých obrazů trval do roku 843. V první fázi drželi ostrou linii proti ikonám a tím i proti církvi císaři Lev III., jeho syn Konstantin V. a jeho nástupce Lev IV. Jenže ten umřel příliš brzy a za jeho malého syna Konstantina VI. převzala regentství jeho manželka Irena, uctívání ikon nakloněná. Druhou fázi zahájil císař Lev V. (813–820) a pokračoval v tom jak jeho syn Michael II. tak i jeho nástupce Theophilos. Jenže historie se opakovala. Theophilos zemřel, když měl jeho syn Michael tři roky, regentství převzala císařovna Theodora, svolala na rok 843 církevní synodu do Konstantinopole a ničení obrazů definitivně ukončila. Proto si ortodoxní věřící nenechají svou lásku k svatým ikonám vzít. Součástí návštěvy kostela v Rusku, Řecku či Srbsku je líbání svatých obrazů, ačkoliv s hygienikem přitom třese hnus. Viděli jsme to stejně v Řecku na Lykabétu v Athénách, jako v Sankt Petersburku. Tam aspoň stála před ikonou Ruska v pracovní zástěře a s flaškou alkoholu a obraz po každém políbení alkoholem umyla, aby ho mohl políbit další zájemce, stojící v dlouhé frontě. Uctívání obrazů se stalo nedílnou součástí ortodoxního praktikování víry, právě proto, že si ho věřící vybojovali v stoletém krvavém zápase, který si vyžádal mnoho mučedníků.

               Ve stejné době měl Papež Štěpán II. v Římě zcela jiné starosti. Řím trpěl pod neustálými útoky Langobardů, kteří pod záminkou lepší víry (byli ariáni) napadali po staletí katolické Římany. Papež Štěpán hledal pomoc u franckého krále Pipina krátkého a našel ji. Za to, že krále slavnostně korunoval králem a ukončil tak vládu rodu Merovejovců, vpadl Pipin do Itálie a přinutil Langobardy odstoupit papeži rozsáhlá území někdejšího byzantského Ravennského exarchátu. Toto „Pipinovo darování“ z roku 756 udělalo z papeže světského vládce. Přitom se toto „Právo na vlastnictví svatého Petra“ opíralo o nestoudný falzifikát, zvaný „Constitutum Constantini“, kteroužto listinu si zřejmě nechal Štěpán vyhotovit právě k této příležitosti. V této listině, kterou odhalil jako falzum už Mikuláš Kusánský v patnáctém století, se mělo jednat o darovací listinu císaře Konstantina velkého, který měl nástupcům svatého Petra darovat rozsáhlá území v centrální Itálii.

               Zatímco si tedy křesťané na východě rozbíjeli hlavy kvůli otázce, zda se klanět a zda líbat obrazy svatých, na západě si papež vybudoval velmi slibnou mocenskou pozici, kterou pak dokázal dále zhodnotit v okamžiku, kdy Lev III. položil 25.prosince roku 800 překvapivě Pipinovu synovi Karlovi Velkému na hlavu císařskou korunu a obnovil tak Západořímské císařství. Nový císař přijal – možná nechtěně a neočekávaně – svou korunu z rukou papeže a papežové tím v budoucnosti zdůvodňovali své právo císaře korunovat, a tedy o nich rozhodovat.

               Zatímco tedy na východě rozhodoval císař o tom, kdo bude patriarchou, na západě to byl patriarcha, který chtěl rozhodovat o tom, kdo má právo stát se císařem.

               Zatímco se východní církev orientovala na obranu čistoty víry, na západě budovala hlava církve cílevědomě svou mocenskou pozici. Střet těchto dvou koncepcí byl neodvratný a mělo k němu brzy dojít. Ale o tom příště.

Dá se svět koupit?

Otázka, která by ještě před několika lety byla ignorována pohoršeným zavrtěním hlavy dostává v poslední době zcela nový význam. Na scénu přicházejí multimiliardáři, kteří tuto ambici očividně mají. Jejich motivace je jednoduchá. Se svou spoustou peněz se cítí být povzneseni nad ostatní smrtelníky a nehodlají tedy hrát podle stejných pravidel jako oni. Mohou manipulovat kurzy měn, můžou přivést kterýkoliv z menších států k bankrotu. Časem si troufnou i na státy větší. Mají obrovskou moc v mediálním prostoru, kterou můžou manipulovat občany a tím i voliče. A jsou díky svým penězům nezranitelní, či minimálně nezničitelní.

Odkdy francouzští revolucionáři v ústavodárném shromáždění vyslovili a zapsali větu „Všichni lidé jsou si rovni“ a tato věta našla pak cestu i do americké ústavy, byly vytvořeny zákony, které – aspoň formálně – platí pro všechny stejně. Samozřejmě jen formálně, protože ti bohatí si vždycky najdou cestičky, jak zákon obejít nebo jak si najmout tak dobré advokáty, že tito vždycky dokážou zabránit tomu, aby byl boháč potrestán. Jenže těm nejbohatším se už nechce hrát ani tuto hru na strážníky a zloděje. Snaží se najít jinou cestu čili přepsat zákony podle vlastních představ. Vstupují tedy do politiky. Většinou nepřímo prostřednictvím zaplacených politiků – oni sami se musí starat o business, nemají tedy na politiku čas. Pokud do ní skutečně vstoupí, jako se o to pokusil Andrej Babiš, končí to špatně až tragicky. Pro multimiliardáře samého, jakož i pro stát, který se rozhodl řídit.

Ovšem Andrej Babiš hraje v této globální hře o moc přinejlepším jen druhou ligu (spíš jen okresní přebor). Dění světa se nerozhoduje v Praze, ale ve Washingtonu. Tady se demokracie třese v základech, podminována miliardami dolarů mužů, kteří nejsou ochotni platit daně. Jak to řekl Elon Musk, momentálně nejbohatší muž světa: „Proč bych měl ze svých peněz, které jsem vydělal svými schopnostmi, platit neschopné.“

Tak tomu rozumí on. Že tím platí policii, armádu, zdravotnictví a úředníky udržující v chodu státní aparát je mu jedno. On to všechno nepotřebuje, může si to koupit podle potřeby. Od lékařské péče, přes bodyguardy až po soukromou armádu. O letech do vesmíru nemluvě. Ty jsou už realitou.

To, co nahání strach, je skutečnost, že současní nejbohatší lidé na světě jsou všichni psychičtí devianti. Možná je to dokonce předpokladem pro bohatství v současném světě, který penězům obětoval morálku.

Kdo je například Elon Musk, momentálně s 214 miliardami dolarů nejbohatší člověk na světě? Musk se narodil v roce 1971 v Jižní Africe. Rodiče se rozešli, Musk se svým Aspergerovým syndromem byl ve škole outsider. Byl tyranizován spolužáky, minimálně jednou byl i brutálně zbit. Několik let po rozvodu rodičů se Elon se svým mladším bratrem Kimbalem přestěhovali k otci, kde byli vystaveni několik let psychickému teroru. Kimbal jednou později řekl: „Otec má určitě nějaký těžký problém s mozkovou chemií a já jsem si jistý, že jsme to s Elonem zdědili. Bylo to emocionálně velmi těžké dospívání, ale udělalo z nás to, co teď jsme.“

Tedy bohaté psychopaty.

Musk začal svou kariéru založením první Start-Up firmy v Silicon Valey v roce 1995. Pracoval ve dne v noci, v kanceláři vedle počítače i spal.  Jeho biograf Ashlee Vance o něm napsal: „Je to velmi inteligentní, ale štvaný člověk s obrovským egem.“  Musk sám o sobě kdysi napsal: Jsem od přírody obsesivně nutkavý typ. Co se týká otázky, zda jsem  – zde použil Musk těžko přeložitelné slovo Arshole (díra do prdele je nejvulgárnější slovo, které se v anglosaské jazykové oblasti používá) – nebo podělám nějakou věc, nesu stejnou vinu jako každý jiný a díky tlusté vrstvě jizevní tkáně mám v tomto ohledu tlustou kůži. O co mi jde, je vyhrát a vyhrát ne v malém rozměru. Bůh ví, proč tomu tak je. Možná je příčina v rušivé psychoanalytické černé díře nebo v neuronálním zkratu.“

Muskovo bohatství přesahuje několikanásobně roční rozpočet České republiky a ztráta 20 miliard dolarů, tedy více než 400 miliard korun díky chybné investici do Bitcoinu ho nezničila ale ani nepřipravila o místo nejbohatšího muže světa! Co by v Česku vedlo k hospodářskému bankrotu, stálo mu jen za pokrčení ramen – chyby se holt stávají.

A tento člověk kupuje Twitter, nejpoužívanější diskusní platformu na světě s cílem, zrušit zákaz používání Twitteru pro Donalda Trumpa, protože Musk považuje Twitter za „přeregulovaný“. Čili bylo by opět možné psát tam cokoliv bez jakékoliv kontroly.

Zda tím Musk sleduje konkrétně návrat Trumpa do Bílého donu je těžko říct. Určitě by proti tomu nic neměl, protože republikáni jsou momentálně se svou politikou jednoznačně na straně superbohatých. Musk sám se o politiku nikdy nezajímal, což se ovšem nedá říct o jeho dobrém příteli (pokud tito lidé vůbec přátele mají) Petru Thielovi. Tento miliardář se sice nemůže Muskovi rovnat svým bohatstvím, o to víc ho ale převyšuje svým politickým vlivem. Je osobním poradcem Donalda Trumpa, podporuje finančně všechny kandidáty v senátorních volbách, kteří nastoupí proti oněm sedmi republikánům, kteří si dovolili odsoudit útok Trumpových příznivců na Kapitol – „a považuje demokratické uspořádání společnosti za anachronismus, který není slučitelný s osobní svobodou člověka.“

Rozuměj se svobodou miliardáře, který nechce být vázán stejnými zákony jako nějaký bezdomovec a který hlavně nechce platit daně. Obecné pravidlo je, že podnikatelé, zejména pak ti úspěšní, nejsou demokrati ale autoritativní osobnosti – jinak by nemohli být úspěšní. Že to tedy s demokracií nemyslí vážně, že ji právě naopak nesnášení a nejraději by ji zrušili, o tom se mohli přesvědčit čeští občané v posledních čtyřech letech pod vládou oligarchy Babiše. I on chtěl řídit stát autoritativně, psychicky je určitě i on jako konfident STB narušený, ovšem ani zdaleka nedosahuje inteligence Elona Muska.

Musk s Thielem tvoří dvojku, která je pro demokracii v USA smrtelně nebezpečná, nezapomínejme, že se republikánská strana pod vlivem bratří Kochů (rovněž multimiliardářů) proměnila na stranu extrémní pravice, když vedení strany ovládlo hnutí „Tea party“.  A prezident USA má moc srovnatelnou s mocí Vladimíra Putina v Rusku, koneckonců byla ruská ústava po roce 1990 psána podle amerického vzoru. Existuje zde sice víc kontrolních mechanismů jako senát, sněmovna reprezentantů či nejvyšší soudní dvůr, tedy vše, co v Rusku nefunguje, ovšem Trump ukázal při svém prvním mandátu, jak lze tyto kontrolní mechanismy oslabit, získat na svou stranu, či vyřadit z funkce.

Thiel je rovněž zajímavá postava, taky psychicky narušená, i když s jiným pozadím než Musk. Narozen je v roce 1967 ve Franfurtu nad Mohanem, když mu byl jeden rok, vystěhovali se ale rodiče do Ameriky. Thiel byl v mládí nadějný šachista, v roce 1998 založil s partnerem Maxem Levchinem platební službu Pay Pal a dál se věnoval už jen vydělávání peněz. 2007 se přiznal ke své homosexualitě a žije v manželském svazku se svým partnerem Mattem Danzeisenem. Je zvláštní, že právě on podporuje politiku rasistických heterosexuálů, ale očividně je díky svým štědrým sponzorským darům (jen do prezidentské Trumpovy kampaně v roce 2016 investoval 1,25 milionu dolarů) od až bigotně nábožensky založených republikánů akceptován. Udržet zde rovnováhu není určitě jednoduché, ale účel světí prostředky.

Při této hrozbě se člověk musí ohlížet po nějaké alternativě. Může politika, která je na penězích zoufale závislá – zejména pak ta americká, která se bez sponzorských darů prostě neobejde – vzdorovat síle Muska a Thiela?

Může to být zřejmě jedině opět člověk s obrovským finančním potenciálem, který s Muskem soupeří o první místo na slunci, a proto mu ve všech směrech vytváří konkurenci. Je takovým mužem Jeff Bezos, majitel Amazonu? Může jím vůbec být?

Bezos je o sedm let starší než Musk, narodil se 12.ledna 1964, jeho rodiče se podobně jako Muskovi rozvedli, když byly malému Jeffovi čtyři roky. Později se matka znovu vdala za exilového Kubánce, po němž má Bezos své příjmení. V roce 1994 založil internetový obchod Amazon, poté se zbavil svého společníka Shawa. V roce 2014 byl zvolen za „nejhoršího šéfa na světě“, o rok později popsal New York Times katastrofální pracovní podmínky v Amazonu. Ani rekordní zisky, které Amazon měl díky koronavirové pandemii nepřiměly Bezose, aby svým pracovníkům zvýšil platy nebo zlepšil pracovní podmínky. V honbě za penězi je stejně nenasytný jako Musk a sociální cítění je mu stejně cizí. I on chce vyhrávat. Jenom vyhrávat. A proto logicky musí skončit na opačné straně fronty i v politice.

Nejen že spolu oba muži soupeří v boji o vesmír. Proti Bezosovu projektu „Blue Origin“, který vynesl do výšky 100 kilometrů už čtyřikrát turisty ochotné si za výlet zaplatit, vsadil Musk na spolupráci s NASA. Jeho firma SpaceX dostala kontrakt s americkou kosmickou agenturou a vyváží turisty jakož i kosmonauty k Mezinárodní vesmírné stanici ISS. V Elektromobilitě má samozřejmě Musk se svou Teslou náskok, Bezos se ale nově rozhodl investovat do konkurenta Tesly, do výrobce elektroaut Rivian.

Jenže oba bojují i v politickém a informačním ringu.

Bezos se angažuje i politicky.  V roce 2020 vyčlenil deset miliard dolarů pro boj se změnami klimatu. V roce 2021 podpořil návrh ministryně financí Bidenovy vlády Janett Yellerové na „minimální zdanění firem“, což by znemožnilo daňové úniky prostřednictvím falšovaných „investic“, kterými firmy můžou opticky snižovat své zisky a tím unikat zdanění. Plán, který přivedl Trumpa či Muska na barikády. Nejnověji nabídl ženám, které si nebudou moci dovolit potrat ve svém státě (očekává se masívní zpřísnění protipotratových zákonů v republikány ovládaných státech), že jim zaplatí cestu k lékaři do jiného státu. Ne, že by byl tak útlocitný, to by se musel chovat zcela jinak ke svým zaměstnancům, ale kope prostě za opačnou stranu. Nemá jinou možnost.

V mediální oblasti má Bezos zatím jasnou převahu. V roce 2013 koupil noviny Washington Post, který je teď vlajkovou lodí jeho mediálního impéria, obsahujícího i internetové platformy Amazon Prime, Amazon Music a Twitch. Bezosovy tiskoviny nemají právě pozitivní vztah k Donaldu Trumpovi a jeho oddaným republikánům. Možná i proto se Musk rozhodl koupit Twitter, aby převahu protistrany vyrovnal, či dokonce s 217 miliony denních uživatelů Twitteru získal převahu. Boj se tedy vede na všech frontách a jeho výsledek je nejasný a v nedohlednu.

Je dost zarážející, že se politický boj odehrává někde, kde bychom ho vůbec nečekali, tedy mezi miliardáři, kteří si chtějí přizpůsobit svět svým potřebám a představám. Už proto, že se zřejmě jedná o asociální psychopaty. Filantropové typu Billa Gatese vyklízejí prostor – ostatně proti nim a ne proti Muskovi či Bezosovi se vede ve světě nenávistná kampaň – právě proto, že si lidé nedokážou představit, že by se miliardář byl ochoten jen tak vzdát části svého majetku pro dobročinné účely. Muskovi i Bezosovi lidé rozumí – v dalším důsledku i politikům, které tito muži platí, aby hájili jejich zájmy.

Ve světe, kde se bezohlednost cení víc, než sociální cítění,  je demokracie nutně v ohrožení. Ale takový svět si budujeme už nejméně třicet let!

Teneriffa

Wenn man in den Urlaub nach Süden fliegt, also ziemlich weit nach Süden, sogar in die Nähe des Äquators, konkret auf die Kanarische Inseln und ganz konkret auf Teneriffa, erwartet man irgendwie, dass dort schönes Wetter sein wird. Besonders im Süden der Insel. Teneriffa ist nämlich, was das Klima betrifft, zweigeteilt. In den grünen Norden, wo Bananen und alle möglichen Arten von Obst angebaut werden, damit sie Touristen verzehren können, weil es hier manchmal regnet. Und in den trockenen unfruchtbaren Süden, wo es überhaupt keinen Regen gibt. Aus diesem Grund nutzen diesen Teil der Insel Touristen zu ihrem Aufenthalt, deshalb ist der Hauptflughafen der Insel nicht im Norden in der Nähe der Hauptstadt Santa Cruz de Tenerife – dort gibt es natürlich auch einen Flughafen, aber auf dem landen nur örtliche – verstehe spanische – Airlines und billige Fluggesellschaften wie Ryanair – sondern im Süden. Hier gibt es den Flughafen der Königin Sophie. Weil es in dem größten touristischen Zentrum der Insel Playa de las Américas – statistisch gesehen – fünf Tage im Jahr regnet.

               So gesehen, haben wir in dieser Destination beinahe den ganzjährigen Wasservorrat verbraucht. Wir verließen Wien, wo die Sonne strahlte und das Thermometer zwanzig Grad im Schatten zeigte – wie Christa Kummer gesagt hatte, viel zu warm für die Jahreszeit – es war Ende März. Auf Teneriffa wurden wir von Kälte und Regen empfangen und er hielt bis Dienstag an. (Weitere Tage waren nur mehr bewölkt, aber das Wasser im Himmel ist ausgegangen, also den hundertjährigen Rekord von fünf Regentagen in Serie haben wir nicht überwinden können. Ehrlich gezählt, Samstag bis Dienstag sind vier Tage, wann kommt der fünfte, ist schwer zu prophezeien, in jedem Fall sollte jeder weitere Tourist, der heuer in diese Destination fliegen würde, in ziemlicher Sicherheit sein, im Himmel könnte nicht mehr viel Wasser übrig sein. Also während wir unsere liebe Not mit einem Urlaubsprogramm hatten, provozierten uns unsere Kinder mit Nachrichten über die Sonne und Wärme zu Hause in Wien und in der Steiermark. Natürlich kam es letztendlich zu einer Wende – auf Teneriffa hörte der Regen auf und in Wien begann es zu regnen und es kühlte sich ab – das war am Freitag, also einen Tag vor unserer Rückkehr.

               Die ersten Tage hatte ich so eine Art von „deja vu“. Ich überlegte, wo ich schon so einen Urlaub erlebt hatte. Am Montag erinnerte ich mich – es war auf dem Island. Dort gab es aber ein umgekehrtes Verhältnis. Als ich einen Isländer im Regenmantel fragte, ob es auf der Insel auch manchmal schönes Wetter gibt, antwortete er trocken: „Ja, das gibt es. Fünf Tage im Jahr, die gab es vorige Woche.“

               Ich erlebte doch sogar den kühlsten Sommer in Albanien in den letzten hundert Jahren (also genauer gesagt, seit Anfang der Aufzeichnungen und die begannen irgendwann um 1850) also sollte ich gewöhnt sein. Ein bisschen jammern gehört aber zur mitteleuropäischen Kultur, also warum sollte ich das auslassen? Wir hatten doch im Hotel einen Pool mit aufgewärmtem Meereswasser, und zwar auf neunundzwanzig Grad und dann ist es eigentlich egal, ob es einem auf den Kopf regnet – das Problem ist nur beim Verlassen des Pools, das Wasser von oben ist nämlich kühler.

               Von solchem Wetter wird man gezwungen, ein Auto zu mieten und loszufahren, um die Insel mit Hilfe von einem Regenschirm zu erkunden. Das taten wir auch. Zwei Tage wanderten wir an der Küste zu Fuß, zwei Tage fuhren wir durch die Insel mit gemietetem Auto. Klasse „C“, wohlbemerkt, obwohl ich um die Klesse „B“ angesucht habe, weil mir das „C“ für die Straßenverhältnisse zu groß vorkam. War es nicht, die Straßen auf Teneriffa waren in einem überraschend guten Zustand. Die Klasse „B“ wurde aber nicht für Tagesausflüge angeboten. Warum, habe ich nicht erfahren. Einfach nicht angeboten!

               Der Fußtourismus ist zwischen La Caleta und Los Christanos möglich.

In Los Christianos gibt es einen Hafen, von dem Fähren zu La Gomera fahren, das 40 Minuten Schifffahrt entfernt ist und wo regelmäßig Christoph Kolumbus einen Stopp auf seinen Reisen nach Amerika machte, weil die Witwe des Gouverneurs seine Geliebte war. Zweimal fährt auch eine Fähre nach La Palma, die Insel, die heuer durch einen Vulkanausbruch verwüstet wurde. Natürlich wäre diese Insel ein verlockendes Ziel, der Weg hin dauert aber drei Stunden und die Fähre fährt nur zweimal am Tag, und zwar um halb zwei nachmittags und um acht abends. Das mach einen Tagesausflug praktisch unmöglich.

               Die Küstenpromenade hat zwei Teile. Den längeren von Plaza del Duque über Playa de los Amerikas bis zu Los Christianos und er ist zehn Kilometer lang. Der Weg ist bis zum letzten Meter mit Geschäften, Bars und Restaurants verbaut. Der zweite Teil in Richtung Norden nach La Caleta ist ein bisschen romantischer mit einem Hauch von Natur. Ein luxuriöses Einkaufzentrum gibt es eben auf dem „Plazza del Duque“ (Also auf dem Herzogsplatz) ein größeres gibt es aber in Playa de las Americas.

Es heißt Siammail und befindet sich direkt an der Autobahnausfahrt 73. Nur einen Kilometer weiter, bei der Ausfahrt 74, gibt es einen Aqua Park. Das ist für die, deren Kinder den Aufenthalt auf der Insel langweilig finden. Der Yachthafen Puerto Cristobal Colon ist von Plaza del Duque nur ungefähr einen Kilometer entfernt und hier werden verschiedene Attraktionen angeboten, wie zum Beispiel die Wal- oder Delphinen Beobachtung. Ob man dann so ein Säugetier wirklich sehen kann, ist natürlich Glücksache. Teneriffa liegt aber tatsächlich auf den Wegen, auf denen sich die Wale bewegen.

               Erfrischungsmöglichkeiten gibt es unterwegs auf der Küste mehr als genug und die gute Nachricht ist der Bierpreis. Kleines Bier vom örtlichen Bier Dorada (Caňa) kostet ein Euro, ein großes (Jarra) 1,50 bis 2 Euro. Es hat wahrscheinlich etwas mit der Ausnahmeregelung der Mehrwertsteuer, die EU den Kanarischen Inseln gewährt hat zu tun, es ist aber in jedem Fall eine liebe Überraschung.

               Das Meerwasser im Ozean hatte achtzehn Grad, also lockte nicht wirklich zum Baden (meine liebe Gattin verlangt MINDESTENS 25 Grad – also ein Bad im Meer auf Teneriffa kommt für sie ganzjährlich nicht in Frage, weil hier das Wasser im besten Fall (der könnte im Oktober kommen) knappe 23 Grad erreicht und das ist für sie noch immer zu wenig.

               Eine echte Geschichte erwartet euch auf Teneriffa auch nicht. Die Spanier entdeckten die Insel gegen Ende des fünftzehnten Jahrhunderts und begannen sie zu erobern (sie nennen es Kolonisierung), trotzdem gibt es auf der Insel mehr als genug, was man sehen möchte.

               Zum Vulkan El Teide brachen wir gleich am ersten Tag auf, als sich die Sonne blicken ließ.

Die Idee war zwar gut, aber wenig originell. Ähnlich wie wir dachte nämlich die Mehrheit der auf der Insel anwesenden Touristen. Also trafen wir auf der Hochebene Las Caňadas fast alle, was unerwartete adrenalingeladene Situationen zu Folge hatte, besonders bei der Suche nach einem Parkplatz. Ich bin sehr stolz, dass ich letztendlich immer einparken konnte, ohne dem ausgeborgten Auto oder dem Besitz der anderen gröbere Schäden zuzufügen. Alle drängten sich nämlich in einer verzweifelten Bemühung irgendwohin ihr Auto abzustellen, ohne dass es einen Platz gäbe.

               Teneriffa entstand irgendwann vor sieben Millionen Jahren bei einem Vulkanausbruch, als es aus dem Meeresboden hervorgebrodelt ist. Die Insel entstand nicht auf einmal, es gab mehrere Eruptionen. Zum Beispiel das Gebirge Teno im Nordwesten der Insel, wo alle Touristen, die sich auf der Insel befinden, unbedingt das malerische Dorf Masca besuchen möchten (alle natürlich gleichzeitig, was wieder einmal die gleichen Probleme wie die oben beschrieben mit Parken zu Folge hat) war lange Zeit eine eigenständige Insel, bis es weitere Eruptionen mit dem Hauptkrater El Teide verbunden haben.

               Der Hauptkrater des Vulkans Las Caňadas hat 16 Kilometer im Durchmesser und ist von Bergen umsäumt – also mit den Resten des ursprünglichen Vulkans und bildet einen 45 Kilometer langen Kreis. Das ist wirklich eindrucksvoll. Ein kleines Stück des Kraterbodens – flach und mit dünnwachsender Vegetation bedeckt – kann man in der Nähe des Aussichtspunktes Los Roques sehen, sein Rest wurde von den jüngeren Lavaströmen bedeckt. Die bisher letzte Eruption ereignete sich im Jahr 1798 – schwarze Massen der relativ frischen Lava sind gut identifizierbar. Interessant ist, dass die Lava verschiedene Farben hat, sie kann schwarz, gelb, dunkelorange oder ockergelb sein, nach ihren Farben erhielten die Vulkane ihre Namen, wie „Montaňa Mostaza“ also „Senfberg“ oder Montaňa Blanca (Weißer Berg), obwohl er sicher nicht weiß ist. Alles ist durch den riesigen Kegel El Teide überschattet. Er ist mit seinen 3718 Meter der höchste Berg Spaniens (obwohl es die Spanier aus dem Festland nicht akzeptieren wollen und sie zwingen den Touristen die Information auf, dass der höchste Berg Sierra Nevada (3482m Seehöhe) ist. Die ECHTEN Spanier, die Andalusien für eine afrikanische Provinz halten, werden dann schwören, dass die Pyrenäen mit ihren 3404 Meter Seehöhe natürlich am höchsten sind. El Teide ist ein junger Vulkan, er entstand inmitten des alten Kraters Las Caňadas vor zweihunderttausend Jahren. Bis zur Höhe von 3550 Meter kann man mit einer Gondelbahn fahren, natürlich nur, wenn sie im Betrieb ist. Als wir dort waren, war sie es nicht, obwohl die Sonne strahlte. Oben gab es angeblich viel zu starken Wind. Ich war bereits es zu glauben. Als ich nämlich eine nur kleine Aussichtsanhöhe bestiegen hatte, hat mir der Wind meine Kappe weggeblasen. Aber auch von unten ist der Berg schön, die Karten für die Gondelbahn kann man ausschließlich im Internet kaufen und es ist nicht ganz einfach – möglicherweise gibt es dabei Schwierigkeiten nur für Analogmenschen, wie ich es einer bin. Der Aufstieg auf den Gipfel von El Teide ist nur mit einem Reiseleiter möglich und man muss ihn vier Monate vorausbestellen. Der Höhenunterschied, den man überwinden muss, beträgt 1300 Meter und das in der Seehöhe von beinahe 4000 Meter, wo die Sauerstoffsättigung ziemlich sinkt. Es ist also ohne vorherige Akklimatisierung ein anstrengendes Unternehmen. Aus den Hängen des El Teide steigen noch immer schwefelhaltige heiße Dämpfe mit einer Temperatur bis zu 85 Grad auf als Beweis, dass es irgendwo tief im Vulkaninneren noch immer keine Ruhe gibt.

               Die Lava hat wertvolle Metalle ausgespült, die in Las Caňadas in der Nähe der Minen San José gefördert wurden, aber auch Nährstoffe, die die Vulkanerde sehr fruchtbar machen. Der Wein wird bis in die Seehöhe von 1000 Meter angebaut, wie im Dorf Vilaflor, das Obst reift in den Glashäusern das ganze Jahr lang, das einzige Problem ist der Wassermangel. Großteil des Nutzwassers wird durch das Entsalzen des Meereswassers gewonnen, was ihm ein Hauch von Fischgeschmack und einen leicht salzigen Geschmack verlieht.

               Wenn man in eine Stadt fahren möchte, die attraktivste Destination ist Puorto de la Cruz im Norden der Insel. Es war einmal der Umlageplatz von Zuckerrohr, das hier nach der Besetzung der Insel durch Spanier angebaut wurde. Im neunzehnten Jahrhundert kamen Engländer hierher und bekamen eine Idee, hier Bananen anzubauen. Das brachte der Insel Prosperität und nach den erfolgreichen Bananenunternehmern begannen auch andere reiche Engländer hierher umzuziehen oder zumindest kurze Erholung zu suchen. Es entstanden die ersten Hotels und Villen im Kolonialstil, die man hier immer noch sehen kann. Der spanische Kolonialstil des Häuserbaus kann man in La Orotava sehen, in einem Tal mit vielen Quellen nördlich von Puerto de la Cruz, wo ursprünglich das Zuckerrohr angebaut wurde, es war das Tal mit der größten Menge zur Verfügung stehenden Wassers – heute wimmelt es sich hier von Touristen, die die Originalhäuser mit Holzbalkons sehen möchten, zumindest die, die das große Erdbeben im Jahr 1704 überlebt haben. Bananenplantagen befinden sich manchmal direkt in der Ortsmitte, wie in dem Städtchen Icod de la Vinos, wo man die „Casa de Plátanos“ besichtigen könnte.

„Plátano“ bedeutet zu meiner großen Überraschung „Banane“. Wir kennen Platanen in einer anderen Bedeutung und auch diese Bäume waren dort überall und sehr groß und imposant. Nach dem Wörterbuch, in das ich geschaut habe, haben die Spanier für Platanen und Bananen das gleiche Wort. Fragen Sie mich nicht, warum und wie sie dann das Obst von dem Baum unterscheiden können.

               Der berühmteste Baum auf der Insel ist der „Drachenbaum“. Es ist eigentlich eine Palmenart. Wenn man ihm einen Ast abschneidet – und das taten die Ureinwohner oft, weil der Harz dieses Baumes, das im Licht dunkelbraune Farbe gewinnt, für heilende Substanz gehalten wurde und die Ureinwohner aus ihm Heilgetränke und Salben bereiteten – wächst schnell nach wie einem Drachen der abgeschlagene Kopf. Deshalb bekam der Baum den poetischen lateinischen Namen „Dracanea Drago“.

Im Städtchen Icod de la vinos gibt es den ältesten Drachenbaum auf der Insel. Er ist fünf hundert Jahre alt, der Umfang seines Stammes beträgt sechs Meter. Er ist siebzehn Meter hoch und man kann ihn gut von der Terrasse der örtlichen Kirche sehen und fotografieren. In der Kirche des Heiligen Marcus gibt es das angeblich weltweit größte Filigrankreuz aus Silber, ein Geschänk des Gouverneurs von Havanna. Auch die schon genannte „Casa de Plátanos“ ist in der unmittelbaren Nähe und in diesem Städtchen wurde auch an die Touristen gedacht. Nicht nur, dass der Weg zu den örtlichen Attraktionen tadellos markiert ist, aber in ihrer unmittelbaren Nähe gibt es auch eine Tiefgarage und die Parkzeit wird nach Minuten abgerechnet, also absolut gerecht.

               Der größte Anziehungspunkt auf der Insel ist „Loro Parque“ in Puerto de la Cruz, vielleicht deshalb hat dieser Tierpark seine Werbung auf der Heckenscheibe jedes Mietautos auf der Insel. Obwohl „Loro“ Papagei bedeutet und es gibt dort wirklich hunderte Arten von dieser Vogelart, Loro Parque hat viel mehr als Papageien zu bieten. Er ist ein riesiger Tierpark und er bietet ein Programm für den ganzen Tag an. Kinder werden sicher alle drei Shows besuchen wollen, nämlich die Seehunde, Delphine und Papageien, nur für Besuch dieser drei Shows muss man den Besuch des Parkes auf mindestens vier Stunden ausdehnen.

Aber langweilig wird es dort nicht. Es gibt ein riesiges Aquarium, wo man durch einen Tunnel gehen kann und die Fische fast berühren könnte, große Menge von Pinguinen inklusiv der großen Kaiserpinguine, es gibt aber auch Löwen, Tiger, Panther oder Gorillas, also alles, was zu einem guten Tierpark gehört. Nur kein Panda, hier hat Schönbrunn doch die Nase vorne. Das Parken ist direkt im Gelände bei der Einfahrt oder in den umliegenden Straßen möglich.

               Es gibt einfach auf Teneriffa zu viel zu sehen. Ich werde noch einmal zurückkehren müssen. Mindestens, wenn der Regen aufhört und die Gondelbahn auf El Teide funktionieren würde. Dann bleibt zum Besuch noch der Botanische Garten in Puerto de la Cruz (leider auf dem anderen Ende der Stadt als Loro Parque), die Kathedrale in Candelaria mit einer Wunderstatue der Jungfrau Maria. Die Statue ist zwar ein „fake“, weil als das Original, das noch vor der Ankunft der Spanier auf die Insel angespült und von den Einheimischen verehrt wurde, von einer Flut ins Meer gespült wurde. Im Jahr 1827 fertigte der Künstler Fernando Éstevez eine Kopie an und zu der wird jetzt gepilgert. Die Kathedrale der Patronin der Kanarischen Inseln sollte man unbedingt besuchen. Ich schaffte es nicht, meine Frau wollte baden. Das verdammte Wasser im Hotelswimpool hatte die schon erwähnten neunundzwanzig Grad. Natürlich gibt es noch die Umgebung von La Laguna im Nordosten der Insel und die „Höllenkluft“ Barranco del Inferno nahe dem Dorf Adeje und sicher auch viel mehr.

               Ein Besuch dieser Insel ist einfach zu wenig. Und wer möchte sich stressen lassen? Die Einheimischen sicher nicht und mit ihrer Ruhe stecken sie bald auch die Besucher an.

               Mein Gott, wann habe ich das letzte Mal in meinem Leben bis halb neun geschlafen?

Frankfurt nad Mohanem

Když letíte nad Frankfurtem, a to se může vzhledem k tamnímu mezinárodnímu letišti, největšímu v Německu a přestupní stanici pro mezikontinentální lety, stát poměrně často, vidíte, jak se město táhne řadu kilometrů převážně po severním břehu řeky Mohanu (německy Main) a hlavně vás upoutá velká skupina výškových domů, připomínající vzdáleně londýnskou City. Město tedy působí shora jako metropole a ten dojem se zesílí, když se půjdete projít po kilometry dlouhé promenádě po břehu řeky – němčinu tam totiž uslyšíte jen zřídka. I proto se Frankfurtu říká nejmenší evropská metropole – se svými 700 000 obyvateli patří i v Německu jen mezi města střední velikosti.

               Začátky města byly skromné, na rozdíl od západního břehu Rýna, kde se řadilo mnoho římských měst, byl na východním břehu jen prales, divočina a Germáni, kterých se Římani panicky báli. Poprvé je město vzpomenuto v listině Karla Velkého z roku 794 už pod svým jménem Franconofurd – tedy franský brod.  Když člověk dnes stojí na břehu mohutného proudu řeky Mohan, nechápe, jak zde mohl být kdysi důležitý brod. Ovšem tehdy byla řeka mnohem širší než dnes a vytvářela slepá ramena a bažiny, z nichž vyčníval ostrov, na němž nechal Karel vybudovat falc, tedy pevnůstku, ze které pak jeho vnuk Ludvík Němec učinil svou rezidenci – hlavní město říše Karla Velkého Cáchy leželo na území jeho bratra Lothara.

Díky své výhodné poloze na řece spojující Porýní s východním Německem se Frankfurt stal už ve dvanáctém století významným obchodním centrem, ale rozhodující den, který ovlivnil vývoj města dodnes, nastal 11.července 1240. V ten den povolil císař Friedrich II. městu pořádat na podzim veletrh a současně postavil všechny obchodníky, cestující na tento veletrh, pod svou osobní ochranu – což bylo v dobách, kdy se lesy hemžily lapky a loupežníky nezaplatitelné privilegium. S císařem osobně se přece jen nikdo nechtěl tahat za prsty. Jednalo se o první veletrh ve střední Evropě, kam brzy proudili obchodníci z Itálie, Čech, ale i z Flander či z Francie, aby vystavili své zboží. V roce 1330 pak povolil císař Ludvík IV. Bavor městu, které bylo jeho oporou v boji proti papežství, právo na konání „Postního“ neboli jarního veletrhu. Frankfurt se stal definitivně hlavním německým obchodním centrem. Frankfurtská „Messe“ je gigantická a ohromuje svou velikostí návštěvníka i dnes.

Možná hrála v rozhodnutí reformního císaře Friedricha II. roli i skutečnost, že právě ve Frankfurtu byl zvolen německým králem jeho dědeček Friedrich I. Barbarossa. Od roku 1147 se volby německých králů uskutečňovaly už výhradně jen ve Frankfurtu. Stalo se to předpokladem platné volby a tuto skutečnost potvrdil Karel IV. ve své Zlaté bule v roce 1356. V roce 1372 pak Karel učinil Frankfurt svobodným říšským městem, podléhajícím formálně jen císaři osobně, tedy jemu. Peníze z bohatého města stály při tomto rozhodnutí určitě – jak bývá zvykem – „až“ na prvním místě.

Tyto milníky ve vývoji města zosobňují sochy císařů Friedricha Barbarossy, Ludvíka Bavora a Karla IV. na průčelí frankfurtské radnice.

K nim přibyl ještě císař Maxmilián II. první císař, který se nechal ve Frankfurtu nejen zvolit ale i korunovat. (proceduru korunování papežem zrušil už jeho otec Ferdinand I.) Maxmilián se svým laxním přístupem k relikviím zřejmě neměl chuť cestovat až do vzdálených Cách, aby se tam nechal korunovat nad půdou ze Svaté země, odhlédnouc od skurilního zvyku líbat lebku Karla Velkého.  A tak se v roce 1562 uskutečnila ve Frankfurtu první císařská korunovace. V roce 1742 pak musel Frankfurt dokonce zaskočit jako rezidenční město německého císaře. Císař Karel VII. zde hledal útočiště poté, co byla jeho země – Bavorsko – obsazena rakouskými vojsky. Zemřel zde ve svém vyhnanství v paláci Barckhaus an der Zeil. Typická pro frankfurtského obchodního ducha je skutečnost, že tento palác musel v roce 1908 uvolnit místo obchodnímu domu Wronker – peníze byly důležitější než nostalgie nad někdejší císařskou rezidencí. Nemělo to být ve frankfurtských dějinách naposledy.

V roce 1455 začal právě ve Frankfurtu nad Mohanem novověk. Na veletrhu byla vystavena bible Johanna Guttenberga – první tištěná kniha. Knihtisk rozhodujícím způsobem ovlivnil další vývoj dějin, Frankfurt vytěžil ze svého prvenství v prezentaci tištěného slova privilegium uspořádat frankfurtský knižní veletrh – pořádá se zde dodnes, od roku 1480 dvakrát do roka. A od obchodního centra byl už jen krůček k tomu, aby se Frankfurt stal i centrem finančním. A tím i zůstal a jakým! Vedle Londýna je Frankfurt dnes nejvýznamnějším finančním centrem, sídlí zde nejen „Deutsche Bank“ ale i ECB (evropská centrální banka). Dále například Komerční Banka, Ing Di-Ba Bank a samozřejmě i frankfurtská burza, nejdůležitější burza na kontinentě.  Nedávný Brexit pozici Frankfurtu jako finančního centra ještě posílil. Prostě, kdo chce ve finančním světě něco znamenat, nemůže se Frankfurtu vyhnout.

Ale zpět do minulosti. Významným se stal rok 1848. Jako důsledek březnové revoluce došlo k prvním německým volbám a zvolení delegáti byli svoláni do Frankfurtu, kde v Kostele svatého Pavla tvořili pod předsednictvím rakouského arcivévody Johann první německou ústavu. (Pauluskirche stojí mezi náměstím Zeil a Goethovým náměstím u stanice metra Hauptwache). Bohužel skončilo toto shromáždění neúspěchem. Rakousko se se svým plánem velkoněmeckého řešení neprosadilo přes odpor Pruska a pruský král Friedrich Vilém IV. odmítl nabízenou německou císařskou korunu, kterou by musel přijmou z rukou „revolucionářů“.

Frankfurt si podržel svůj význam i v době nacismu, ovšem z 11 134 Židů, kteří v tehdejším finančním centru žili před rokem 1933 a hráli zde velmi podstatnou úlohu, se dožilo konce války 367 z nich. Mezi těmi, kteří byli v Osvětimi zavražděni, byl i Hermann Wronker s celou rodinou. Jenže pak přišla osudová hodina – tedy vlastně hodiny dvě. 18. a 22. března 1944 provedla britská Royal Force dva ničivé nálety, při kterých prakticky srovnala Frankfurt se zemí. Jen chrám svatého Bartoloměje, tedy centrální katedrála, byla částečně ušetřena a zůstala stát jako ruina na poli plném trosek. Zmizel i onen obchodní dům Wronker, jehož majitelé v té době už nežili.

Zatímco v jiných německých městech s po válce snažili obnovit jejich vzhled (v Drážďanech tento proces ještě stále trvá), ve Frankfurtu viděli v uvolněných plochách po historických budovách lákavé parcely pro stavbu výškových paláců bank a dalších ústavů finančního světa. Ty teď naléhají přímo na historické jádro města, dokonce s ním prorůstají a vytvářejí typické frankfurtské panoráma. Kupodivu i proto sem jezdí spousty turistů. Američané či Britové musejí cítit aspoň závan domova – Manhattanu nebo londýnské City.

Pokud tedy do Frankfurtu přijedete – je lehce dostupný jak letadlem, tak vlakem – pak vystoupíte na hlavním nádraží a půjdete pořád rovně až k náměstí nejslavnějšího frankfurtského rodáka Johanna Wolfganga Goetheho, který se zde narodil 28. srpna 1749.

Prožil zde své dětství a po studiích v Lipsku a Štrasburku zde působil jako právník, než byl v roce 1775 pozván vévodou Karlem Augustem do Weimaru, kde pak prožil zbytek svého života. Pokračujete potom k stanici metra Hauptwache a zabočíte doprava. S prohlídkou historického centra města budete hotovi za hodinu.

Hlavní náměstí se podařilo zrekonstruovat. Zde stojí historická radnice Römerberg.

V letech 1405–1408 zde byla vybudována ze dvou domů Römer a Goldener Schwann a koncem devatenáctého století byla rozšířena přikoupením dalších šesti patricijských domů a přebudována architektem Maxem Meckelem do novogotické podoby. Před radnicí stojí nad kašnou socha Justicie.

Na náměstí se nachází i kostel svatého Mikuláše, který upomíná na cestu Martina Luthera na říšský sněm do Wormsu v roce 1521. Existuje poutní cesta Martina Luthera z Eisenachu do Wormsu a Frankfurt je jedna ze zastávek na ní. Luther byl ve Frankfurtu přijat velmi přátelsky, konec konců se jeho knihy skvěle prodávaly, jen v roce 1520 prodal jeden z frankfurtských knihkupců 1400 Lutherových spisů – na onu dobu úžasný obrat – pro srovnání Guttenbergových biblí se prodalo 500 kusů. V roce 1533 se město přihlásilo k Lutherovu učení a až do devatenáctého století mohli katolíci i přes přiznanou svobodu vyznání získat městské občanství jen ve velmi vzácných případech – museli mít prostě hodně peněz.

Hlavním katedrálou je Chrám svatého Bartoloměje. Monumentální gotická budova několik kroků od hlavního náměstí působí vevnitř poměrně skromně. Na její stěně je pamětní deska na jejího stavitele, architekta Maderna Gerthenera, který se ale ukončení stavby nedožil.

Moc víc se ze středověkého města nedochovalo, snad jen s výjimkou Eschenheimerturmu.

To je jediná zachovaná věž někdejšího městského opevnění, kde je dnes restaurace a z novějších „starých“ budov pak palác Thurn und Taxis, komicky vtlačený mezi moderní domy ze skla a železobetonu.

Ty jsou ostatně všude, nejen ve finanční City. Hlavní nákupní centrum je v Galerii Kaufhof Hauptwache. Shoping nemůže ve Frankfurtu chybět a návštěvnice města si ho hodně pochvalují.

Muzea se nacházejí na druhém břehu řeky Mohanu v Museumviertel. Přes řeku vede řada mostů a dvě lávky pro pěší, jedna z nich končí právě u muzea, kde byla v době mé návštěvy výstava děl Renoira a druhou je legendární Železná lávka (Eiserner Steg), která začíná na kraji historického městského centra. Postavena byla v roce 1868 as spojuje historické jádro města se čtvrtí Sachsenhausen na druhém břehu Mohanu. Tvrzení, že tato čtvrť dostala jméno podle kolonie Sasů, které zde měl jako své zajatce usídlit Karel Veliký, je pouhou legendou.

Na rozdíl od muzeí, které jsou vyhnána na druhý břeh – s výjimkou rodného domu Goetheho, rovněž proměněného v muzeum, má Frankfurt až dvě opery, a to na břehu správném, tedy pravém. Stará opera na okraji středověkého města byla postavena v roce 1880. Plánované náklady 2 milionů zlatých byly jinak hospodárnými Frankfurťany překročeny tak velkoryse, že měl císař Vilém I. údajně při slavnostním otevření opery bědovat „Tohle si nemůžu dovolit!“

Vedle této historické budovy má Frankfurt ještě jednu operu v blízkosti City u cesty z centra k nádraží. Postavena byla v roce 1963 a poté, co v roce 1987 v důsledku žhářství vyhořela, byla v roce 1991 obnovena.

K návštěvě města patří samozřejmě i jídlo. S mou obvyklou zvědavostí jsem se vydal na pátrání po frankfurtských specialitách. Vedle sýrových preclíků, které se prodávají všude, jsou velmi populární takzvané „Mettbrötchen“, chlebíčky pro rychlé občerstvení, s mletým syrovým masem a cibulí.

Ovšem kdo navštíví Frankfurt, měl by si rozhodně dát legendární „Zelenou omáčku“. Nemusíte se jí bát, nechutná špatně, nechutná totiž vůbec nijak. Což je vzhledem na její složení skoro zázrak. Základem je sedm bylin: brutnák lékařský, kerblík, řeřicha, petržel, bedrník, šťovík a pažitka. Servíruje se normálně s natvrdo vařenými vejci a bramborem, já jsem se rozhodl pro variantu „Frankfurtského řízku“, což je normální vídeňský řízek (velmi natenko naklepaný) právě s onou zelenou omáčkou.

Původ této záhadné směsi je nejasný. Jednoznačně nesprávná je legenda, podle které omáčku vymyslela Goethova matka Aja. Buď přinesli do Frankfurtu recept v šestnáctém století francouzští hugenoti nebo katoličtí obchodníci z Lombardie ve století osmnáctém. Vzhledem na neexistující chuť této speciality bych tipoval na ony hugenoty – Kalvínovy následníky, o důvodech této mé hypotézy jsem už na mých stránkách psal. (článek Za všechno může Kalvín).

Zapít to můžete jablečným vínem, které patří taky k tradičním frankfurtským produktům, povolení čepovat tento dost drsný nápoj s kyselých jablek s obsahem alkoholu 5 – 7 procent dostali frankfurtští už v roce 1754. Kdo má odvahu a je zvědavý – prosím, na zdraví!

Pozornější posluchači zřejmě zbystřili, když zaslechli souvislost Frankfurt – Vídeň. Samozřejmě jsou to párky, které se ve Vídni jmenují „Frankfurter“ a v Německu obecně „Wiener“. Jako by se k jejich původu nikdo nechtěl znát. Skutečnost je prozaičtější. Recept vymyslel ve Vídni působící řezník Johann Georg Lahner, pocházející z Frankfurtu. Proto se ve Vídni ujal název frankfurtský párek. Jenže v Německu byly tyto párky vyhlášeny rozsudkem Berlínského soudu z roku 1955 za lokální specialitu, a proto se v Německu může tento název používat pouze ve Frankfurtu – přesněji řečeno můžou se tak nazývat pouze párky ve Frankfurtu vyrobené. Proto si zbytek Německa pomohl a nazývá tuto specialitu podle města, kde vznikla – Vídeňské párky. V Rakousku rozsudek německého soudu neplatí – stejně tak jako v Česku, kde se ale používají oba názvy. Jako by se Češi nemohli rozhodnout. Ale hlavně, že chutnají – tedy pokud nejsou z Kosteleckých uzenin.

Frankfurt tu není k tomu, aby si zde člověk život užíval, ale aby vydělával peníze. Ty pak může utratit v mnohem příjemnějším prostředí, například v nedalekém hlavním městě spolkové země Hessen, Wiesbadenu. Tedy, pokud jich na to vydělal dost.

Tenerifa

               Když jedete na dovolenou na jih, tedy dost hodně na jih, dokonce poměrně blízko k rovníku, přesněji na Kanárské ostrovy a úplně konkrétně na Tenerifu, očekáváte tak nějak, že tam bude hezky. Zejména tedy na jihu ostrova. Tenerifa je totiž rozdělena klimaticky na dvě části, na zelený sever, kde se pěstují banány a všechny možné ostatní druhy ovoce, protože tam někdy i prší a na suchý nehostinný jih, kde neprší vůbec. Proto tento jih využívají ke svému pobytu turisté, proto není hlavní mezinárodní letiště ostrova v blízkosti hlavního města Sanza Cruz de Tenerife – tam sice taky jedno letiště je, ale přistávají tam místní (rozuměj španělské) linky a levné letecké společnosti jako Rainair – ale na jihu na letišti královny Sofie. Protože v největším turistickém centru ostrova Playa de las Américas prší statisticky viděno pět dní v roce.

               Z toho pohledu jsme tedy této destinaci vyčerpali bezmála celoroční srážkový kontingent. Odlétali jsme z Vídně, kde svítilo sluníčko a teploměr ukazoval dvacet stupňů – jak pravila Christa Kummer, rakouská rosnička, přílišné teplo na dané roční období – na Tenerifě nás přivítal déšť a vydržel nám až do úterka. (Další dny už bylo jen zamračeno, ale voda nahoře došla čili stoletý rekord deštivých dní po sobě jsme nepřekonali). Poctivě počítáno, sobota až úterý jsou čtyři dny, kdy bude ten pátý těžko říct, každopádně by každý další turista letící do této destinace měl být tento rok už v relativním bezpečí, v nebi jim už pro toto místo moc vody zůstat nemohlo. Zatímco jsme se tedy trápili s programem, z Grazu a Vídně nás děti provokovaly zprávami o slunečnu a teplu. Samozřejmě došlo k obratu – u nás přestalo pršet a v Rakousku začalo – to bylo v pátek, tedy den před naším návratem.

               Měl jsem první dny takové deja-vu, přemýšlel jsem, kde jsem už takovou dovolenou zažil. A v pondělí jsem si vzpomněl – bylo to na Islandu. Ovšem byl to tak nějak obrácený poměr. Když jsem se ptal Islanďana v pláštěnce, zda mají na ostrově někdy i pěkně, pravil „Ano, pět dní v roce, ty byly minulý týden.“

               Zažil jsem koneckonců v Albánii nejstudenější léto na posledních sto let (tedy přesněji od začátku sledování, a to bylo někdy okolo roku 1850), měl bych být tedy zvyklý. Jsem. Ale trošku si zanaříkat patří k středoevropské kultuře, takže proč se tomu bránit. Měli jsme přece v hotelu bazén s vyhřívanou mořskou vodou, a to vyhřívanou na dvacet devět stupňů Celsia a potom je vám v podstatě jedno, zda vám prší na hlavu – problém je pouze, když chcete z toho bazénu vylézt. Ta voda, co padá shora, je totiž studenější.

               Dané počasí se nabízí, aby si člověk pronajal auto a vyrazil s deštníkem na poznávačku. Což jsme částečně učinili. Dva dny jsme pobřeží ostrova poznávali pěšky, dva dny jsme se po ostrově pohybovali ve vypůjčeném autě třídy „C“, i když jsem žádal o třídu „B“ protože mi céčko připadalo na ostrovní cesty příliš velké. Nebylo, cesty jsou na Tenerifě v překvapivě dobrém stavu. A třídu „B“ prý pro jednotlivé dny nepůjčují. Proč, to jsem nezjistil. Prostě nepůjčují.

               Ten pěší turismus je možný mezi La Caleta a Los Christanos.

V Los Christianos je přístav odkud vyjíždějí trajekty k La Gomeře, vzdálené 40 minut lodí a kde pravidelně zastavoval na své cestě do Ameriky Kryštof Kolumbus, protože vdova po guvernérovi byla jeho milenkou. Dvakrát denně jezdí odtud i trajekt na La Palmu, ostrov letos tak hrozně zkoušený výbuchem sopky. Samozřejmě je to lákavý cíl, ale cesta tam trvá tři hodiny a trajekt jezdí jen o půl druhé odpoledne a v osm večer. Takže denní výlet trajektem prakticky nemožný. Promenáda po pobřeží má dvě části. Ta delší od Plaza del Duque přes Playa los Amerikas po Los Christianos měří asi deset kilometrů a je do posledního metru prostavěná obchůdky, restauracemi a bary. Ta druhá část směrem na sever na La Caletu je už trošku romantičtější s nádechem přírody. Jedno luxusní obchodní centrum je právě na Plaza del Duque (čili v překladu Vévodovo náměstí), větší je ale na Playa los Americas.

Nákupní středisko na Plaza del Duque

Jmenuje se Siammail a je přímo na dálničním výjezdu 73. Jen o kilometr dál, tedy na výjezdu 74 je místní Aquapark. To pro ty, jejichž děti se pobytem nudí. Jachtový přístav Puerto Cristobal Colon je od Plaza del Duque vzdálený asi jeden kilometr ve směru na jih. Na Playa Faňada v obchodní části El Litoral je nenápadný bar Orangecafé s českou restaurací.

Provozují ho tři česká děvčata, jedna z nich Pavla má manžela Petra, který po ostrově provádí. A čepují tam Budvar, Prazdroj je jen v lahvi. Ovšem jestliže domácí pivo Dorada stojí jedno euro za půllitr (španělsky Jara), české pivo je podstatně dražší, čtyři eura za půllitr jsou kompatibilní s cenami na evropské pevnině. Ale vyplatí se to stejně.

               Skutečná historie na vás na Tenerifě taky nečeká, Španělé objevili ostrovy koncem patnáctého století a začali je dobývat (oni tomu říkají kolonizovat), přesto je toho na ostrově k vidění hodně a za ty dva dny v autě se dá uvidět jen zlomek toho, co by člověk vidět chtěl.

               K sopce El Teide jsme se vydali hned první den, co vysvitlo slunce.

Nápad to byl dobrý, ale poměrně málo originální, stejně přemýšlela většina turistů, kteří ostrov navštívili, a tak jsme se s nimi všemi na náhorní plošině Las Caňadas potkali, Což vneslo zejména do hledání parkovacího místa nečekané adrenalinové situace. Jsem na sebe hrdý, že jsme vždycky nakonec zaparkovali, a to bez větších škod na našem vypůjčeném autě jakož i na majetku jiných, kteří se zoufale tlačili ve stejné snaze někam své auto odstavit, aniž by bylo kde. Tenerife vznikla někdy před sedmi miliony let, když vyvřela z mořského dna. Nevznikala najednou, těch sopečných výbuchů bylo hned několik, například pohoří Teno na severozápadě ostrova, kde všichni turisté nacházející se na ostrově chtějí navštívit malebnou vesničku Masca (všichni samozřejmě opět současně čili opět problémy s parkováním popsané výše) tvořilo dlouho samostatný ostrov, než ho další výrony lávy spojily s hlavním masívem Teide. Původní kráter sopky Las Caňadas má 16 kilometrů v průměru, ohraničen je horami – tedy zbytky někdejší sopky a ten obvod má 45 kilometrů, což je opravdu působivé. Dno původního kráteru – ploché a pokryté řídkou vegetací – může člověk vidět v blízkosti vyhlídky Los Roques, zbytek je zalit proudy novější lávy, poslední výbuch na jednom ze dvou centrálních sopečných kuželů jménem El Viejo se odehrál v roce 1798 – a černé masy poměrně čerstvé lávy jsou dobře identifikovatelné. Zajímavé je, že láva má nejrůznější barvy, je černá, žlutá, tmavě oranžová či okrová, podle těchto barev dostaly další vyvřelé sopky svá jména, jako „Hořčičná hora“ Montaňa Mostaza, nebo „Bílá hora“ Montaňa Blanca, i když bílá tedy rozhodně není. Vše je ale zastíněno obrovským kuželem El Teide. Je to s 3718 metry nad mořem nejvyšší hora Španělska (I když to pevninští Španělé nechtějí uznat a vnucují turistům myšlenku, že nejvyšší horou je Sierra Nevada v Andalusii (3482 m.n.m) a „praví“ Španělé, kteří Andalusii považují za africkou provincii, budou přísahat, že nejvyšší jsou samozřejmě Pyreneje s 3404 metry. El Teide je hodně mladá sopka, vyvřela uprostřed onoho kráteru Las Caňadas teprve před dvěma sty tisíci lety. Do výšky 3550 metrů se dá vyjet lanovkou, pokud tedy jezdí. Když jsme tam dojeli my, nejezdila, i když svítilo sluníčko. Prý byl nahoře příliš silný vítr. Docela bych tomu věřil, když jsem vyšel jen na malý vyhlídkový kopec, sfoukl mi vítr čepici. Ale i zespodu je ten kopec hezký, lístky na lanovku se dají koupit pouze na internetu on-line a není to úplně jednoduché – ovšem zřejmě jen pro analogové lidi, jako jsem já. Výstup na vrchol El Teide je možný pouze s průvodcem a je ho třeba objednávat čtyři měsíce dopředu. Výškový rozdíl, který je třeba překonat, je 1300 metrů, a to je ve výšce bezmála čtyř tisíc metrů nad mořem, kde už koncentrace kyslíku dost klesá, hodně namáhavý podnik. Ze svahů El Teide vystupují sirnaté páry o teplotě 85 stupňů Celsia jako důkaz, že někde hluboko v nitru sopky ještě úplný klid není.

               Láva vyplavila cenné kovy, které se těžily v Las Caňadas v okolí dolů San José, ale i živiny, které dělají sopečnou půdu velmi úrodnou. Víno se pěstuje i v nadmořských výškách přes tisíc metrů, jako ve vesnici Vilaflor, ovoce ve sklenících dozrává po celý rok, jediným problémem je nedostatek vody (většina užitkové vody se získává odsolováním vody mořské, což jí dává jednak trošku slanou chuť a trošku příchuť rybiny).

               Pokud chcete do města, pak zřejmě nejatraktivnější destinací je Puorto de la Cruz na severu ostrova. Je to někdejší překladiště cukrové třtiny, kterou zde začali Španělé po obsazení ostrova pěstovat. Jenže v devatenáctém století sem přišli Angličané a dostali nápad pěstovat zde banány. To přineslo ostrovu prosperitu a po úspěšných banánových podnikatelích se sem začali stěhovat či jezdit za odpočinkem bohatí Angličané. Vznikly první hotely a vily v koloniálním stylu, jsou zde stále ještě k vidění. Španělský koloniální styl domů je k viděni v La Orotava, údolí s mnoha prameny na sever od Puerta de la Cruz, kde se pěstovala cukrová třtina – bylo to údolí s největším množstvím použitelné vody – dnes se to tam hemží turisty, kteří chtějí vidět původní domy s dřevěnými balkóny, minimálně ty, které přežily velké zemětřesení v roce 1704. Banánové plantáže se nacházejí někdy i uprostřed města, jako v Icod de la vinos, kde je možné „Casa de Platanos“ navštívit.

„Plátano“ znamená k mému velkému překvapení „banán“. My známe platany jiného významu a těch tam bylo všude spousta a byly hodně impozantní. Podle slovníku používají Španělé i pro naše platany stejné slovo. Neptejte se mě proč a jak pak banán od platanu odliší.

Banánový květ opylovaný včelou

               Nejpopulárnějším stromem na ostrově je ale „Dračí strom“. Je to vlastně druh palmy. Když mu uřežete větev – a to činili domorodci často, protože pryskyřice toho stromu, která se na světle barví do tmavohněda, byla považována za léčivou a připravovaly se z ní léčivé nápoje a masti – doroste rychle znova, jako drakovi useknutá hlava. Proto dostal tento strom poetický latinský název Dracaena drago.

V městečku Icod de la vinos se nachází nejstarší dračí strom na ostrově. Má pět set let a obvod jeho kmene je šest metrů a výška 17 metrů, krásně se dá vidět z terasy místního kostela

Svatého Marka, kde se nachází údajně největší filigránový stříbrný kříž. I ona „Casa de Platanos“ je v bezprostřední blízkosti a v tomto městečku mysleli i na turisty. Nejen že je cesta k místním atrakcím skvěle označená, ale v jejich bezprostřední blízkosti je i podzemní parkoviště a čas parkování se odpočítává na minuty, a tedy naprosto spravedlivě.

               Největší atrakcí na ostrově je Loro Parque v Puerto de la Cruz, zřejmě proto má reklamu na zadním skle každé auto z půjčoven po celém ostrově. I když Loro znamená papoušek, a těch je tam skutečně stovky různých druhů, je to obrovská zoologická zahrada a skutečně program na celý den. Děti budou určitě chtít navštívit všechna tři show, lachtany, delfíny a papoušky, jen na shlédnutí těchto tří programů si člověk musí návštěvu zoo natáhnout na minimálně čtyři hodiny.

Ale je tam co dělat. Obrovské akvárium, kterým člověk prochází tunelem, velké množství tučňáků, ale i lvi, tygři, panteři, opice a všechno, co k dobré zoologické zahradě patří. Parkovat se dá přímo v areálu u vstupu anebo v okolí v blízkých uličkách.

               Prostě je toho na Tenerifě moc. Zřejmě se tam budu muset vrátit. Minimálně až přestane pršet a pojede lanovka na El Teide. A potom zbývá ještě botanická zahrada v Puerto de la Cruz (bohužel na zcela opačném konci města než Loro Parque), katedrála v Candelarii se zázračnou sochou panny Marie. Ta socha je sice fake, protože poté, co původní sochu, vyplavenou kdysi ještě před příchodem Španělů mořem spláchla povodeň, udělal novou v roce 1827 umělec Ferndando Éstevez, ale katedrálu patronky kanárských ostrovů by člověk vidět měl. Nestihl jsem to, žena se chtěla koupat. Ta zatracená voda v hotelovém bazénu měla už vzpomenutých 29 stupňů. A samozřejmě je tu ještě okolí La Laguna na severovýchodě ostrova, „Pekelná soutěska“ Barranco del Inferno u vesnice Adeje a určitě i leccos jiného.

               Jedna návštěva je na tomhle ostrově prostě málo. A kdo by se tu chtěl stresovat? Domorodci určitě ne a svým klidem nakazí brzy i návštěvníky. Jako nás. Proboha, kdy já jsem naposledy spal do půl deváté???