Jmenuje se to zábavný průmysl. Je tedy div, že se chová stejně jako průmysl, tedy vyrábět levně a hodně prodávat? Kvalita nikoho nezajímá, pokud jsou zákazníci ochotni konzumovat šunt, bude jim i nabízen. Hlavně, že je výroba levná a obrat velký.

Když jsem byl před několika měsíci u rodičů na návštěvu, zažil jsem hodně podrážděného otce, kterého psychicky ničil hopsající herec Adam Pavlásek jakožto „tancující“ hvězda v pořadu StarDance. Hvězda možná je, tancující určitě ne, přesto to díky přízni diváků dotáhl až do finále. Že nešlo o tanec ale o prostou lidovou a to dost pokleslou zábavu, muselo být každému jasné. Tehdy jsem děkoval bohu, že jsem v Rakousku a věřil jsem, že se něco takového v této zemi nemůže stát (ačkoliv „dancing stars“, jak se tento program v Rakousku jmenuje, sleduji pouze ve stavu naprostého pátečního vyčerpání, tedy po extrémním týdnu, kdy nejsem schopen ani hýbat prsty a tím pádem ovládat počítač – na televizní ovládač to ještě stačí. To se mi stává tak jednou za měsíc, i když v poslední době stále častěji.)

Zoufale jsem se přepočítal. Výměna informací mezi státy Evropské Unie je očividně velmi silná a hlavně v zábavném průmyslu se know how předává velmi rychle.

Hned v následující sérii Dancing stars nastoupila v rakouské televizi Jazz Gitti, sedmdesátiletá někdejší avantgardní zpěvačka, vážící v současnosti víc kil, než kolik má let (při metru padesáti výšky) a naprosto neschopná vyprodukovat pohyb, který by mohl aspoň vzdáleně připomínat tanec. Ne nadarmo se jejímu profesionálnímu tanečnímu partnerovi přezdívá „plotýnkový Willi.“

Zřejmě nikoho nepřekvapí, že Jazz Gitt postupuje kolo po kole a nechává vypadnout páry, které opravdu tančit umějí, V podstatě je ona jediná, která si s postupem nemusí dělat žádné starosti a zuřivé protesty několika intelektuálů, píšících vzteklé dopisy rakouské televizi i zoufalá gesta porotce Balasze Eckera, který ji pravidelně dává známku 1 (protože nula neexistuje) ji nemůžou vyvést z klidu. Jeho komentáře jako „nic to není a nikdy to nic nebude“ nebo „já si myslím, že to někdy musí přestat“ jí jen ženou další hlasy diváků a místo jí muselo uvolnit už několik opravdu velmi dobře tancujících párů.

Je totiž zřejmé, že už dávno nejde o tanec, ale o freak show. Tak jak si to vyžaduje dnešní publikum. Lidé potřebují v televizi vidět lidi, jejichž výkon můžou okomentovat slovy „tohle bych zvládl taky“. Obdiv ke skutečným výkonům už není v popředí, vyvolává jen komplexy méněcennosti. A to nikdo nechce. Proto je servírovaná nenáročná zábava, kterou každý pochopí aniž by musel příliš namáhat mozek. Protože psychická námaha vyvolává – jak známo  – bolesti hlavy.

I onen zoufalý porotce Balasz, který dává dokonce interview do novin, ve kterých běduje nad tím, že Jazz Gitti nemá v Dancing stars co hledat, je zřejmě za své negativní nastavení dobře zaplacen a má svým nesmlouvavým postojem vyvolávat soucit s ubohou tancující stařenkou. Něco jiného by bylo, kdyby řekl, že v tomhle nehraje a opustil svůj porotcovský post. Pak bych mu uvěřil, že trpí výkony oné „tanečnice“ skutečně a že to z jeho strany není „jen show“. Jenže to určitě neudělá. Honorář je honorář a jeho zoufalý či naštvaný obličej je zřejmě započítaný v jeho gáži.

Těch několik zoufalých diváků,kteří píší zuřivé dopisy do rakouské televize a hrozí, že přepnou na Němce, kde běží podobná relace, nemůže manažery vyvést z míry. Rozhoduje masa ochotná tlačit guláš a ne fajnšmekři zvyklí na kaviár. Ostatně aby se nezklamali. Němečtí manažeři už možná české a rakouské know how zaregistrovali a hledají už svého freaka.

Je to prostě tak a jinak to nebude. Lidem je život (i ten tanec běží v sérii „reality show“, i když to žádná realita není) nabízen jako nenáročná zábava, nad kterou není třeba přemýšlet.

Otázka je proč se nás snaží takto zblbnout. Odpověď je jednoduchá a odpovídá duchu spotřební společnosti. Zblbnutí lidé jsou ochotni více a hlavně nekriticky konzumovat. A o to jde.

A mně se vnucuje otázka, zda má cenu ještě tvořit něco náročného, co má lidi přivést k zamyšlení a rozšířit jejich obzor. Literatura má problém, že se stává výsadou úzké intelektuální vrstvy. (Jsou samozřejmě výjimky jako např. Harry Potter) Jestliže před třiceti lety četl téměř každý, dnes to dělá jen úzká vrstva obyvatelstva. Což má samozřejmě za následek nízká prodejní čísla.

Už před nějakou dobou jsem se divil, že historické romány, které se píší v cizině (v angličtině a španělštině) jsou velmi dlouhé. Děj se rozbíhá pomalu skoro jako u Jiráska a na zápletku se čeká několik desítek stran. Knihy mají téměř vždy přes pět set stran, někdy i mnohem víc, či dokonce je těch na sebe navazujících svazků o tisíci stranách hned několik. V české literatuře je něco takového nemyslitelné. Pamatuji si, jak mi byl jeden z mých románů vrácen s tím, že musím z prvních deseti stran udělat pět, aby se hned něco začalo dít. Jinak to lidi nebudou kupovat. Udělal jsem to a kniha byla úspěšná. Zda proto anebo z jiného důvodu, raději nebudu zkoumat. Nicméně čtenářů je stále méně. V době, kdy 19 procent absolventů středních škol neumí číst – tedy samozřejmě umí přečíst psaná slova ale nerozumí významu psaného textu, čtenáři vymírají.

Knihy se staly luxusním zbožím a mají zcela jinou cílovou skupinu než ještě před dvaceti lety. V anglickém a španělském jazykovém prostoru je dostatečný počet intelektuálů, kteří čtou rádi, kteří si na zápletku rádi počkají i padesát stran, pokud je text psán hezkým jazykem, který si mohou užít. V miliardovém trhu jako je ten anglický nebo španělský to jde. V českém, majícím deset milionů potenciálních čtenářů je situace jiná.

Lidí ochotných přemýšlet, číst a tím povzbuzovat svou fantazii rok za rokem ubývá. Lidé chtějí nenáročnou show – Pavláska či Jazz Gitti. Z toho je hlava nebolí. Snad jen ty intelektuály. Jenže ti stejně nejsou zajímavou skupinou pro spotřební společnost. Moc přemýšlejí a dají se špatně manipulovat.

Vnucuje se mi stále více otázka, zda v této společnosti, bažící jen po laciné show má cenu pokoušet se tvořit. Je to podobný pocit jako když jsem zavíral svou soukromou ambulanci. Věděl jsem, že řadu lidí mé rozhodnutí zranilo, že se cítili mnou opuštěni či dokonce zrazeni. Jenže těchto pacientů bylo prostě málo, aby se vyplatilo tu ordinaci vést ekonomicky smysluplně dál.

Mám štěstí v tom, že můj vydavatel Rybka stále dbá spíš na kvalitu a knihy, které se mu osobně líbí, je ochoten vydávat. Jenže jak dlouho bude i on schopen ekonomicky přežívat, pokud nebude nabízet nenáročnou show?

PS: Jazz Gitti vypadla z Dancing Stars tři kola před koncem, hned když jsem dopsal můj článek. Způsobila si to sama, protože uvěřila, že opravdu umí tančit. A na svém facebooku napadla porotce Balasze a obvinila ho z nenávisti a diskriminace. To bylo i na její fanoušky moc. Kašpárek, který chce být vážně, nikoho nezajímá. Aspoň to tedy funguje. Možná se mi vrátí víra v lidstvo zpět.

K demokracii se už vyjádřili mnozí moudří lidé, většinou k ní nebyli právě zdvořilí, nicméně ji akceptovali jako něco, co je důležité pro fungování společnosti. Aristoteles ji považoval za nejhorší možnou formu vlády a zdůvodňoval to tím, že hloupí lidé mají vždy většinu a proto při hlasování vždy vyhrají. Winston Churchil ji považoval za sice špatnou, ale pořád ještě nejlepší z možných forem vlády. Atd. atd.

Od roku 1945 od poslední velké lidské katastrofy si demokracii nikdo nedovolil zpochybnit (samozřejmě to neplatí pro tzv. východní blok nebo čínské komunistické režimy, mluvím o demokratickém tzv. „západním“ světě.) Až do teď. Najednou se tato forma řízení společnosti chvěje v základech a je tedy naprosto legální položit si otázku, proč tomu tak je. Proč lidé ztrácejí důvěru v liberální demokracii a přejí si „demokracii s mantinely“ , tedy přechod do diktatury? Přejí si vládu silné ruky, která „udělá pořádek“. Nejen v Maďarsku nebo v Polsku, nejen v Rusku, ale dokonce i ve Spojených státech amerických, které se považují za grálského strážce demokratických hodnot a snažily se vždy vnutit tento systém dokonce i zemím, které o demokracii neměly ani ponětí a proto to taky mockrát špatně dopadlo. Francis Fukuyama se dokonce domníval, že se už dílo povedlo a že demokracie ovládne celý svět a tím skončí dějiny. To bylo v roce 1992. Nyní je svět o 24 let starší a je někde úplně jinde, než jak si to Fukuyama představoval. Proč se to stalo? A co to pro lidstvo znamená?

Stalo se to, že demokracie přestala být formou vlády, ztratila politickou moc. Sama se jí vzdala ve prospěch hospodářského růstu. V letech 1990- 1991, tedy v době, kdy Fukuyama psal svou knihu plnou nezlomného optimismu ve světlé zítřky světa pod taktovkou demokracie amerického typu, odevzdali tehdejší vládci moc burzám, finančnímu „průmyslu“.  Vzdali se kontroly finančních toků, které se osamostatnily, zbavily politické kontroly a díky internetu, který vstoupil do komerčního používání v roce 1992 se vymkly jakékoliv kontrole. Peníze se staly imaginární veličinou, kterou bylo možno během několika sekund prohnat několika bankami v takzvaných „daňových rájích“ a ukrýt je tak před finančním úřadem kterékoliv země. Zakládání nadací a off-share firem se stalo pravidlem. Bohatí přestali platit daně, z burzovních obchodů se neplatily stejně nikdy. Finanční svět začal určovat, kolik peněz zůstane k použití ostatním, tedy státům a jejich aparátům. A nechával jim stále méně, nenasytnost nezná hranice. Soukromé bohatství začalo růst nekontrolovaných způsobem, stejným tempem začala růst chudoba v zemích třetího světa, ale i zadlužení zemí rozvinutého světa, které si netroufaly vzdát se svého sociálního systému, na který se jim ale najednou nedostávalo prostředků.

A pak začali milionáři psát zákony. Tak, aby jim vyhovovaly a vždy našli dostatek politiků, kteří byli za určitý bakšiš ochotni tyto zákony schválit. Zas až tak nová praxe to nebyla. Onasis byl kdysi v Řecku jedním ústavním zákonem osvobozen od placení daní na věky – ne nadarmo je Řecko nejzadluženějším ze všech států takzvaného rozvinutého světa. Na Slovensku to byla aféra Gorila, která odhalila, že právníci skupiny PENTA psali zákony pro tehdejší slovenský parlament. Je tedy divné, že zákony chrání zločince mnohem lépe než slušné lidi? Byly takto vytvořeny – i zločinec má svá lidská práva, má jich dokonce podle současného zákonodárství víc než člověk zločinem poškozený. Demokracie se vzdala své role ochrany práv prostého občana, začala se starat o práva těch, kteří se hodlali obohatit – jakýmkoliv způsobem. Zákony se přepisovaly tak, aby byli pokud možno nepostihnutelní. Což se podařilo. Co odhalili novináři v Panamě (Panama Papers) je sice zajímavé, ale nikdo nebude právně postižen, protože se při zakládání of share Firem pro daňové úniky jedná v podstatě o LEGÁLNÍ činnost.

Prostým lidem bylo doporučeno držet hubu. A začala se vytvářet atmosféra beznaděje. Vznikl dojem, že jedna vláda je korupčnější než druhá a že z této situace není východisko. (Netvrdím, že tomu tak není) Demokracie kontroluje svou vládnoucí elitu jen prostřednictvím voleb. Jestliže je ale garnitura, která má být k zkorumpované vládě alternativou ještě zkorumpovanější než vláda sama, pak tato kontrola naprosto selhává. Lidé propadají beznaději. A přichází chvíle populistů.

Slovo populista je obměnou slova populár, někdejší politické strany ve starém Římě, která dokázala držet s prostým lidem (dokázala se mu zalíbit s získat ho na svou stranu pro podporu svých politických cílů). V Římě byla demokracie trošku jiná, než ji známe my. Čím byl člověk bohatší, tím cennější byl jeho hlas. Chudí lidé tří spodních tříd, i když jich byla naprostá většina, nebyli schopni přehlasovat několik tisíc příslušníků dvou horních tříd. Jediná cesta, jak situaci změnit, bylo násilí. Začalo to Mariem, skončilo Caesarem, mezitím proběhla celá řada občanských válek a demokracie zažila svůj smutný konec v podobě Oktaviána Augusta. Prostí lidé si ani nevšimli, že demokracie skončila – a bylo jim to v podstatě jedno. Augustus, který nebyl zkorumpovaný zavedl pořádek, jaký už Řím dlouho nezažil. Jeho adoptivní syn Tiberius dokázal ještě pokračovat v jeho stopách. A pak se dostali k moci blázni.

To je totiž vlastnost jakékoliv diktatury. I kdyby ji hned na začátku zavedl osvícený člověk, ztráta jakékoliv kontroly moci vede nezvratně k deformaci mocenských struktur, k růstu korupce, která tu demokratickou překoná a hlavně – v diktatuře přestává platit hlavní právo člověka – jeho právo na život. (Všimli jste si epidemie srdečních infarktů v Rusku u funkcionářů ve věku okolo 50 let, kteří mají nějaké problémy s objasněním svých činů – například v dopingu?)

A je jedno, zda tuto diktaturu provádí člověk nebo finanční moc. Peníze, pokud vládnou, neznají žádnou morálku. I lidský život má jen takovou cenu, která se dá vyčíslit určitou finanční částkou. Kdo ruší a mohl by způsobit finanční ztrátu, se stává bezcenným a může být beztrestně odstraněn. Jeho smrt nezpůsobí totiž žádnou finanční ztrátu, naopak zvýší zisk. Zabití takového jedince se tak stává investicí a v očích financí tedy naprosto legálním postupem.

Lidé se proti takovému diktátu snaží postavit člověka, který si dokázal získat jejich důvěru. Populistu. Ať je to Orbán v Maďarsku, Putin v Rusku, Erdogan v Turecku, či Kaczynsky v Polsku. Ti všichni demontují demokratické principy v podstatě legální formou, protože k této své činnosti dostali mandát od svých voličů. Důležité je jen zmanipulovat masu prostřednictvím sdělovacích prostředků. Ty je třeba dostat pod kontrolu, pak je ovládnutí většiny hračkou. Aristoteles měl pravdu. On ji měl ostatně skoro vždy – odhlédneme-li od jeho hypotézy, že pták na čele hejna při tažení do teplých krajin nestřídá.

Lidé chtějí demokracii, ale s „mantinely“. Zvolí si člověka, který jim tyto mantinely nabídne v přitažlivé formě, samozřejmě že je pak nasadí podle vlastních potřeb a ty, kterým se pak nelíbí, rozežene střelbou – v lepším případě gumovými projektily.

A teď už zasáhla tato psychóza boje proti „establishmentu“ tedy proti politickým špičkám, které slouží finančnímu kapitálu (protože jim v podstatě nic nezbývá) i Ameriku.

Donalda Trumpa považovali všichni na začátku za kašpárka, za někoho, kdo oživí prezidentskou kampaň a pak zmizí v zapomenutí. Týden po týdnu zjišťují, jak se mýlili a propadají panice. Zatím jen republikánská strana, není ale vyloučeno, že brzy propadne podobné panice celá politická reprezentace USA. Nikdo nedokáže ani domyslet, co bude, až se Donald Trump stane americkým prezidentem. Vládcem v nejmocnější zemi světa, zemi s atomovým potenciálem a imperialistickým myšlením. Jeho voliči jej vyzývají „Make America great again“. To znamená v překladu víc války. Ne ustrašenou politiku Obamovu (který dostal hned po nástupu do funkce nepochopitelně Nobelovu cenu míru a od té chvíle se brání vést válku i tam, kde je to nezbytně potřebné), ale politiku síly. Bombardovat toho, kdo se znelíbí, rozsudek padne v Bílém domě bez možnosti obhajoby. Trump sice hlásá omezení aktivit USA v NATO (jinými slovy Evropani si mají poradit sami), zato ale neváhá hovořit o třetí světové válce proti  Rusku. Samozřejmě že si prostí Američané přejí i zlomení síly finančního kapitálu, zneškodnění „Wall street“ a přerozdělování bohatství. Jenže i Trump bude potřebovat na své války peníze. Nemůže přece vyhnat ty, kdo mu je jsou ochotni poskytnout! Tyhle naděje voličů se určitě nesplní.

Trump je rasista. Nenávidí stejně černochy jako Mexičany, muslimům chce zakázat vstup do USA. Přerušení těhotenství se má stát trestným činem.  Naivně jsem si myslel, že tím pádem je už odepsaný. Latinské obyvatelstvo tvoří v USA třicet procent obyvatelstva, černoši něco přes deset. Kolik je v USA muslimů nevím, ale určitě se jich taky pár procent najde. Jednoduchá matematika by tedy měla dát, že by proti Trumpovi mohl nastoupit za demokraty třeba i Micky Mouse a musel by vyhrát.

Tato jednoduchá matematika ale neplatí. Podle posledních průzkumů je Trumpa ochotno volit 49 procent Američanů, a to i Mexičané, černoši i muslimové. Proč? Protože všichni sdílejí onen pocit bezmocnosti vůči politickým špičkám a Trump je jedinou alternativou. Nebo se tak aspoň tváří.

Navíc nabízí nejlepší show.Plnou vulgarismů, překvapení, přesně podle chuti televizí zhlouplého publika. Lidé jsou už natolik zvyklí na reality-show od Big brother až po Dancing stars, že nedokážou odlišit show od reality. Chtějí se bavit a netuší, že tentokrát přitom jde opravdu o život, že show je v tomto případě skutečnou nefalšovanou realitou.

Současná společnost šíří navíc atmosféru strachu a sociální nejistoty. Lidé, kteří nedostali příležitost se individuálně uplatnit či takovou příležitost nepoznali a nevyužili, mají tendenci sdružovat se do skupin – hledat skupinovou identitu. Známe to z fotbalových stadionů nebo z masových koncertů. Donald Trump jim nabízí něco podobného. Všem frustrovaným, zraněným, neúspěšným nebo ovládaným strachem.  Jen ten, kdo má smysluplnou práci a může tak dosáhnout tvoření hodnot a uznání své vlastní hodnoty, někdo, kdo může být na vlastní činnost hrdý, nepotřebuje ponižovat či zraňovat jiné, aby se sám cítil silný a sebejistý. Současná společnost ale tuto možnost poskytuje stále menšímu počtu svých příslušníků. Ten zbytek se kompenzuje v identitě skupinové. A stává se nebezpečným. Jako kdysi ve starém Římě.

Svět stojí ve stínu teroru. Demokracie se opět při ochraně svých občanů ukázala jako těžkopádná a neefektivní. Je to dáno její povahou, ale i zákony, které v posledních desetiletích přijala na ochranu lidských práv zločinců. Tím nepřímo chrání i teroristy. Ti kteří se nevyhodí sebevražedně do vzduchu se nemusí bát popravy ani mučení. Nebojí se tedy ničeho. Diktatura je v boji s terorem efektivnější, (opět Putin a jeho loutka v Čečensku Kazyrev) přinejmenším rychlejší a hlavně nehledí na to, zda se do soukolí justice dostane i několik nevinných. Je ochotna praktikovat presumpci kolektivní viny, což je právě to, co je s hodnotami Evropské Unie a demokratického světa neslučitelné. Naposledy byla kolektivní vina použita při odsunu němců z Československa na základě Benešových dekretů – to byla ovšem situace druhé světové války, kdy byla lidská práva pošlapávána přímo pregnantně. Od té doby uplynulo hodně vody a doufali jsme, že jsme zmoudřeli.

Nicméně jsme i my po desetiletích demokracie dospěli k názoru, že se vlastně nemůže nic stát. Může. Demokracie není samozřejmost. Lidé, kteří kvůli ní jdou do ulic v Turecku, Maďarsku či Polsku (v Rusku už si netroufají), jsou samozřejmě stateční, ale ničeho nedosáhnou. Kromě toho, že ukážou na to, že se v jejich zemi demokracie odbourává a základní principy fungování občanské společnosti jsou demontovány.  Jenže už je pozdě. Diktátor se moci nevzdá. Ovládne sdělovací prostředky,přizpůsobí si zákony vlastním potřebám a pokud je on sám nedodržuje (jako Erdogan) stejně ho k tomu nikdo nepřinutí. Turecko má sice fungující ústavní soud, prezident Erdogan ale jeho rozsudky prostě ignoruje. Kaczynsky je dokonce odmítá zveřejnit se zdůvodněním, že „ÚSTAVNÍ SOUD JE PŘÍLIŠ MOCNÝ“! Představa, že by se něco podobného mohlo stát i v USA, v zemi s nejsilnější armádou a atomovým potenciálem, je hrozná.

Joseph Heller ve své knize Closing time (česky vyšel pod názvem „Zavíráme“)popisuje amerického prezidenta, který nerozumí ničemu, co se v politice děje a řídí se jen úsudky svých zkorumpovaných poradců. Jeho jedinou činností je  hraní počítačových her. Až jednou vymění kufříky a své počítačové hry hraje na kufříku ovládající americké atomové zbraně. Když za ním přiběhnou vyděšení členové jeho štábu a křičí: „Pane prezidente, vy jste rozpoutal atomovou válku,“ odpoví nechápavě: „Opravdu? Ale to je mi  líto.“

Doufejme jen, že tato Hellerova vize nestane za vlády Donalda Trumpa realitou.

Jenže věta: V březnu roku 2017 se ve Washingtonu setkali prezidenti Donald Trump, Vladimír Putin a Marie le Pen, aby se poradili o dalším směřování našeho světa, je stále méně absurdní. A stále víc z ní běhá mráz po zádech. Bohužel jen naprosté menšině obyvatelstva. Většina se na takové setkání stále ještě těší.

PS: Slibuji, že tímto jsem s politickými komentáři pro nejbližší dobu hotov. Od příštího týdne raději zpět do historie – je to tak nějak uklidňující. Zřejmě proto, že lidstvo všechny maléry, které si v minulosti způsobilo, vždycky nějak přežilo.

Tak jsme zase jednou padli na zadek. Česko má tak nějak vrozenou vlastnost padat na zadek před mocnostmi, což se ale dá omluvit a dokonce i pochopit, protože jak říká Jára Cimrman, ze západu nás tísní imperialismus německý a z východu rozpínavost kolosu velkoruského, takže jen „zázrakem lze tady přežíti“.

Nejde tedy v podstatě o fakt padnutí na zadek, spíše o způsob, jak se to provádí. I na zadek se dá spadnout s elegancí či dokonce s grácií. To ovšem není vlastnost, která by byla Milošovi Zemanovi vlastní. Tvrdit, že Česká republika podléhala diktátu USA a EU, ale teď je pod jeho vedením konečně samostatná a PROTO pozývá čínského prezidenta na státní návštěvu, je nehoráznost neskutečná a nezbývá než doufat, že byla pronesena  pod vlivem aspoň dvou promil alkoholu v krvi. Pokud ne, pak si pan prezident zaslouží okamžitou injekci 100 miligramů Thiaminu – proč, o tom se ještě zmíním v závěru článku.

Samozřejmě, samotná návštěva čínského prezidenta se odsoudit nedá, byl už ostatně i v USA a v mnohých jiných demokratických zemích, povinným programem demokratického politika je ale připomenout čínskému pohlavárovi porušování lidských práv v jeho zemi, popravy politických protivníků, násilné přesídlování obyvatelstva a potlačování svobody projevu. Si Ťin Pching je na to zvyklý a přechází tento povinný program demokratických politiků shovívavým mlčením. Ví, že jsou k tomu vlastně nuceni svým úřadem a on stejně nemá v úmyslu na ně reagovat. Stejně jako na připomínku násilné anexe Tibetu či ohrožování samostatnosti Tchaj wanu. Stejně jde v konečném důsledku jen o kšeft a o peníze. Politici demokratického světa pronesou svá káravá slova, on se tváří, že je neslyší a všichni jsou spokojeni. Ale přece jen zbývá naděje kapek padající na kámen. Proto to oni politici dělají. Ne tak ti čeští.

Samozřejmě, jen blázen by si nechal ujít čínský trh. Idealismus do ekonomiky nepatří, o tom jsme se přesvědčili  při naivním rozhodnutí Václava Havla zastavit zbrojařskou výrobu. Následky byly katastrofální a hlavně trvalé.  Ale to ví stejně tak dobře čínský jako český prezident, jde o rozhovor na stejné úrovni, není se tedy třeba uklánět se až na zem. Projevovaná devótnost včetně onoho chybějícího zlatého kočáru byla naprosto zbytečná a pro Čechy, kteří si ještě zachovali špetku hrdosti i trapná. Přestože je naše země v porovnání s činským gigantem „pláckem“ jak psal ve svých pamětech z Ameriky Jan Werich. Ovšem Zeman se chce – podle vlastního vyjádření –  od Číňanů učit, jak stabilizovat společnost. Ať si tedy pustí video z potlačení nepokojů na Náměstí nebeského pokoje v roce 1989. Pan prezident se pohybuje na obvyklé křivce stárnoucích lidí. Vrací se ke svým kořenům. Dokazuje, že v podstatě nikdy nepřestal být komunistou.

Kdo sleduje „Kancelář Blaník“ určitě se bavil dílu věnovaném návštěvě prezidenta Zemana v Číně. Připomenu děj: Když u Tondy Blaníka zazvoní telefon a ohlásí se „TEN KELLNER“, Blaník se ptá. „A co v té Číně bude jako dělat? Aha, lízat Číňanům prdel. Ale to je miliarda prdelí pane Kellner, to bude drahý.“ A pak volá Tonda Blaník Zemanovi: „Miloši, pojedeš do Číny. Jak, co tam budeš dělat? Budeš lízat Číňanům prdel.“

Zda to tak skutečně proběhlo, je těžko odhadnout, Miloš Zeman se ale tohoto úkolu zhostil s opravdu velkým nasazením.

Je zajímavé, že se  v průzkumu veřejného mínění ukazuje, jak česká společnost ztrácí strach z kontaktu z totalitními režimy. Popularita demokratických systémů USA a Německa klesá (odhlédnouc od toho, že si za to Obama a Merkelová mohou opravdu sami) zato stoupá popularita Ruska a Číny, tedy diktatur, které s demokracií nemají nic společného. Jak už jsem psal, na Slovensku mě proruské nadšení šokovalo už před dvěma lety, teď mě ale stále více překvapuje i v Česku. (Mimochodem ve Schladmingu nás paní domácí (původem Bulharka Nikolina) poučila, že Putin je jedinou nadějí Evropy. Takže v tom nejsme sami.

Co lidé od Putina očekávají? A co při tom přehlížejí? Přehlížejí samozřejmě, že v Rusku je bezmocný parlament, státem ovládané sdělovací prostředky, vraždění nepohodlných novinářů je na denním pořádku a jakýkoliv projev nespokojenosti s režimem je v zárodku brutálně potlačen. Lže se všude, i ve sportu,stejně jako za komunistického režimu se zde systematicky dopuje, protože vítězství se dá propagandisticky využít. S dopingem si ostatně Rusko hodlá v dohledné době poradit – ministr Murko už podal návrh zákona, podle něho je zveřejnění pozitivního dopingu u ruského občana trestným činem.

Obyčejný občan si zřejmě myslí, že se ho to netýká, hodlá se zachovat podle taktiky „žít a nechat žít“ tedy nedráždit režim a on nechá na pokoji mne. Jenže důsledkem nekontrolované moci je válka – ať už na Ukrajině nebo v Sýrii a válka se týká už každého. Ať už proto, že tam je povolán syn, bratr či otec nebo aspoň zhoršením životní úrovně a svobody cestování. Že ve vzduchu nad Sinajem vybuchlo právě ruské letadlo, nebyla žádná náhoda. Byla to odpověď na to, že se Islámský stát skutečně začal po vstupu ruských jednotek do války v Sýrii bát. A ukazuje se, že právem. Možná právě to je důvodem tak masivního vzestupu popularity prezidenta Putina a Ruska u nás. Na rok 1968 se jakoby zapomnělo. Představa, že se Rusové od té doby změnili je naivní, naděje, že je zastaví Ukrajina, která teď přece jen leží jako nárazníkový stát mezi námi a Putinovou říší je skutečně aspoň na určitý čas reálná.Otázka je, na jak dlouho. Ale možná se najde mnoho takových, kteří by ruské tanky vítali.

Popularita Číny je pro mě ještě mnohem větší záhadou. Čína nebojuje proti Islámskému státu, podporuje zato zločinný režim v Severní Koreji, který díky její podpoře může dál pracovat na svém atomovém programu a ohrožovat jím celý svět. Čína zlomila brutálně demokratické svobody v Hongkongu (i když při jeho převzetí slibovala – jeden stát, dav systémy) a brousí si zuby na Tchaj wan – od okupace ostrova ji zadržuje jen americká válečná flotila. Čína je řízená zkorumpovanou komunistickou stranou, její propaganda je stejně prolhaná, jak jsme od komunistů zvyklí. Její občané se dusí v moři smogu, ale to politiky nezajímá. Už jsme zapomněli na zákazy vycházení v severních Čechách, když vál vítr od západu? Čína nechrání investice zahraničích podnikatelů, nectí patentové právo, je to hráč který hraje bez pravidel a proto je úspěšný, protože neexistuje rozhodčí, který by jí dal červenou kartu, kterou si už dávno zasloužila. Je to hráč příliš velký, než aby se někdo ohlížel na pravidla. jak už jsem psal, ekonomická pravidla nemají s těmi morálními nic společného. Peníze morálku nemají.

Co je tedy přitažlivé na čínském režimu pro běžného Čecha? Nostalgie za komunistickým režimem? Slova pana prezidenta přece podpořil bezvýhradně pouze jediný politik, komunista Filip.

Nebo je to prostě jen propaganda hradu, která umožňuje prostým lidem vylít si frustraci z vlády finančních trhů. Dává jim prostor k ventilování negativních emocí. A lid je vděčný.

Zeman se veze na vlně popularity. Odsuzuje islám jako takový, brojí proti válečným utečencům, klaní se před čínskými komunisty, navštěvuje Putina a projevuje mu svou oddanou lásku. To mu přineslo masivní nárůst popularity, důvěřuje mu momentálně 62 procent Čechů a já si začínám dělat opravdu starosti. Jak tohle proboha vysvětlím někomu kdekoliv na světě,kdo by se na to chtěl ptát?  Je to opravdu jen selhání mozku alkoholika nebo promyšlená strategie – ať už samotného Zemana nebo týmu, který ho obklopuje. Václav Klaus se snažil všemi prostředky Česko dostat ven z Evropské Unie a pryč od bohatého evropského západu. Miloš Zeman jeho dílo dále rozvíjí. Vede „svůj“ národ za jeho nadšeného potlesku do svírající náruče orientálních obrů – fašistického a komunistického. Ti dva – tedy Klaus a Zeman – se vždy výborně doplňovali, to ostatně dokázali už při podpisu „opoziční smlouvy“. A hlavně – je zřejmé, že generace politiků, kteří vyrostli v komunismu, se od této ideologie ani v demokratických režimech nikdy nedokázali zcela odpoutat.

Prezident Zeman je nevyzpytatelný,  ale většině národa to nevadí. Nevyzpytatelnost jeho duševních pochodů může skutečně souviset z dlouholetým požíváním alkoholických nápojů v nezřízeném množství. U alkoholiků se vyvíjí takzvaná Wernickeova psychóza, která je daná chronickým nedostatkem vitaminu B1 – Thiaminu. Substituce tohoto vitamínu formou injekcí může projevy slaboduchosti alkoholika zmírnit či dokonce dočasně odstranit. Možná by lékaři pana prezidenta mohli o této léčbě pouvažovat – je to nenáročné a dokonce i levné. Obávám se jen, že to vědí a že onen Thiamin Milošovi Zemanovi podávají – ale že už nepomáhá ani to. Ale proboha, čím léčit těch 62 procent obyvatelstva, kteří s jeho výroky souhlasí?

Je-li to tak, pak už nezbývá než prosit o ochranu moci nejvyšší, nepomůže-li nikdo, snad to dokáže aspoň Stvořitel.

Mimochodem, kdyby se čeští politici zachovali podle světového standartu a čínského prezidenta přijali, aby s ním uzavřeli obchody a přitom jej mírně a diplomaticky pokárali za svinstva, která páchá jeho režim doma, mohla si Česká republika ušetřit demonstrace na ulicích, tibetské vlajky ukrývající „střelce“ a noční světelnou výzdobu hradu. Kdyby se občané mohli na své politiky spolehnout, nemuseli dávat tak hlučně najevo svůj nesouhlas.

Mimochodem – takto vnímá čínsku návštěvu u nás svět

Vlastně jsem chtěl publikovat zcela jiný článek. Už byl připravený, stačilo kliknout. Jenže pak přišly atentáty v Bruselu, pak vražedná noční služba bez spánku a najednou jsem viděl svět jinak, tak nějak smířlivěji. Proč pořád říkat idiotům, že jsou idioti? Oni to stejně nepochopí a koho jiného to už zajímá?

A před námi jsou svátky velikonoc, něco, co by člověka mělo naladit smířlivě a pozitivně. Svátky, které jsou svým významem vlastně největšími v křesťanské tradici.

Na rozdíl od vánoc, které jsou do značné míry plodem spisovatelského talentu kolegy lékaře evangelisty Lukáše(přiznejme si, že Matouš byl geniální plagiátor, který ale Lukášovu myšlenku patřičně rozvinul), opírají se velikonoce ve svém významu o dobře dokumentovanou historickou událost. A je jedno, nakolik si evangelisté v líčení posledních dní Ježíše Krista odporují, význam je důležitější než fakta. Na velikonoce roku 29 byl v Jeruzalémě umučen člověk a jeho smrt dala vzniknout světovému náboženství, které vytrvalo dodnes. Proč se tak stalo, o tom můžeme polemizovat (a možná e do toho opravdu pustím) ale důležité je, jak tato událost přešla do křesťanské tradice a sem přešla jako poselství míru.

Vánoce dávají naději. Slaví se v dnech temnoty, kdy jsou dny nejkratší, ale právě proto je možné slavit, že se slunce začíná vracet. Velikonoce jsou slavností znovuzrození přírody. Když jsem byl ovšem dnes v zahrádce, zjistil jsem, že tento úkol zvládla jen pažitka – vrba se sice snaží, ale ještě tak úplně nestíhá. Ostatní plody a a bylinky poselství velikonoc ještě tak úplně nepochopily. Ale jsem smířlivě naladěn (jak jinak po hodině a půl spánku po návratu ze služby) a tak jsem jim to ochoten odpustit. Pokud mi slíbí, že se v následujících týdnech polepší. Legenda o zmrtvýchvstání je stará jako lidstvo samo. a odráží se v náboženstvích dlouho před vznikem křesťanství. Řekové nechali vystoupit Persefoné, manželku boha podsvětí Háda,  z jeho království, aby navštívila svou matku bohyni úrody Démétér a dala ji radost ze života a motivaci dát lidem obživu.

Židé spojili motiv znovuzrození  přírody se svým útěkem z Egypta, tedy znovuzrozením jejich národa a právě v tento den skončila mise Ježíšova, aby se stala základním kamenem nového světového náboženství.

Je jedno, jak jeho misi budeme interpretovat. Zdůvodnění jeho mučednické smrti je poněkud vratké. Vysvobození lidstva z dědičného hříchu je silná káva. Jestliže zůstalo nebe pro všechny spravedlivé i nespravedlivé před Ježíšovým příchodem zavřené jen proto, že jedna neukázněná žena jménem Eva snědla v ráji jablko a zjistila, že je nahá, svědčí to o hodně velké nesmiřitelnosti židovského boha. Jenže Ježíš svou misí skutečně vysvobodil lidstvo, když touhu po vědění nahradil na dlouhá staletí touhou po víře, protože víra otvírá brány do ráje, vědění je zavírá. Nevědomost je totiž určitou formou ráje, kdy neexistují pochybnosti a v životě je pevný neochvějný cíl. Šťastní, kdo to dokázali. Renesance, humanismus a v dalším důsledku osvícenství nás z tohoto ráje zase vyhnalo, aby dalo našemu životu novou kvalitu, zatíženou ovšem stálými pochybnostmi, které víra nezná. Jsme právem hrdí na to, že jsme si na tuto novou cestu troufli vstoupit, nemůžeme se nechat zahnat do ráje nevědomosti těmi, kdo ji rozsévají násilím, bombami a kalašnikovy.

Z Velikonoc zůstal symbol a poselství míru. Toho  bychom se neměli vzdát.

Rakouská spisovatelka Elfride Jelinek, nositelka Nobelovy ceny za literaturu (kterou, abych pravdu řekl, nemůžu pro její komunistické názory vystát) napsala v reakci na poslední události. „Vztek nemá žádný cíl, zaplaví mozek až člověk není schopen myslet a zvážit fakty a argumenty.“

Osvobození od vzteku hlásal i Ježíš. Když ho zatýkali a Petr v bezmocném vzteku vytasil meč, přiměl ho k tomu, aby se násilí vzdal. Jestliže se člověk zamyslí nad texty evangelií, zjistí ale, že Spasitel neodmítal boj jako takový, jen nesmyslný boj pod vlivem vzteku. Protože ten není schopen cokoliv přinést.

Pro ty, kteří se teď bouří při pomyšlení, že by snad Kristus mohl hlásat boj, či násilí, dovolím si poukázat na několik míst z bible.

Matouš ve verši 10/34: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj, nepřišel jsem uvést pokoje, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchýni a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.“

Marek 10/30 pak slibuje následníkům nejen život věčný, ale i „nyní a v tomto čase spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří sester, matek, dětí i polí“

Lukáš ve verši 18/29-30 říká v podstatě totéž – „Není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby V TOMTO ČASE nedostal mnohokrát víc“

Zaujalo mě, že se zde shoduje Marek s Lukášem, což není tak úplně časté. Matouš z Marka opsal stovky veršů, Lukáš a Marek ale tvořili na sobě nezávisle a přece citují Spasitelova slova prakticky shodně. Je tedy nepochybné, že je opravdu pronesl a že tedy nesliboval svým následníkům jen život věčný, ale i bohatství v životě pozemském. Proč by taky jinak právě o těchto velikonocích naklusala do Jeruzaléma římská posádka z Ceasareje Maritimy, která se jinak Jeruzalému v době židovských svátků vyhýbala jako čert kříži? Že ji k tomu přiměl slavnostní vjezd Mesiáše na oslíku na Květnou neděli svědčí o tom, že na spadnutí bylo povstání Židů proti svým okupantům. O tom je zbytečné pochybovat, jediné, o čem můžeme diskutovat je to, zda Židé Ježišovu misi pochopili správně.

Jan odporuje slovům ostatních evangelistů, které jsem citoval, když nechává Ježíše pronést před Pilátem: „Mé království není z tohoto světa.“ Jenže Jan odporuje ostatním synoptikům i v mnoha jiných bodech a jeho dílo je spíše ideologickým traktátem než popisem skutečných událostí.“

Ale pro uklidnění přidám větu z Matouše:, která je pro mne pravým poselstvím pro dny velikonoční, ale nejen pro ně: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“

Není důležité, co slavíme, pokud to děláme v míru a radosti, bez vzteku, o kterém psala Elfride Jelinek. Evangelíci slaví Velký pátek, protože v ten den Kristus svou smrtí vykoupil lidstvo. Drží se tak věrněji textu a významu bible a slaví poslání, jak je v bibli popsáno. Když jsem viděl „Passion Christi“ od Mela Gibsona, přijde mi zatěžko, slavit umučení člověka, jedno, zda hlásal pouze mír a vykoupení na nebesích nebo vysvobození z římského otroctví. (Přesto neodolám a město Matera, kde se tento film točil, je letos v mém cestovním plánu).

Katolíci naproti tomu zdůrazňují zmrtvýchvstání, jsou tedy mnohem blíže židovské či dokonce pohanské tradici. Jenže zmrtvýchvstání dokáže naladit člověka přece jen radostněji než mučednická smrt. Ale jak už jsem psal, je jedno, co přesně slavíme, důležité je, že tato tradice udržuje při životě hlavní poselství evangelií, poselství, které kdysi pronesl ne Ježíš ale moudrý rabbi Hillel: „Nečiň jinému to, co nechceš, aby činil on tobě.“

Možná stačí, když si připomeneme toto poselství a zaradujeme se nad zelenou pažitkou a první lístky vrby, které slibují, že svět je a zůstane nezničitelný a že je třeba o něj pečovat, aby se v něm dalo žít.

Posledního února tohoto  roku hovořila Angela Merkelová pro německou televizi. Mimo jiné se opřela do svého koaličního partnera SPD, který žádal, aby němečtí občané nemohli dostávat nižší sociální příspěvky než uprchlíci. Označila tento požadavek za „malost“ A k tomu se vyjádřila k současné situaci v Řecku: „Pokud Evropa nedokáže problém uprchlíků vyřešit, pak to už není MOJE EVROPA.“

Myslím, že v té jediné větě odhalila mnohem víc, než sama chtěla. Odhalila, že považuje EU za svůj majetek, za něco, co ona vybudovala, čemu dala své hodnoty, kterými tato Unie má žít. Že to tak není, nehodlá pochopit ani tváří tvář své úplné izolaci v rámci Evropy a stále zřejmější izolaci i ve SVÉM NĚMECKU.

Skoro každému politikovi se to stane  – skoro proti tomu ani není obrana. Pokud je znovu zvolen, tedy pokud vyhraje volby v čase, kdy je v úřadě, podlehne představě o své vlastní genialitě. Takové volby jsou pro něj potvrzením, že dělá vše dobře a redukují jeho připravenost korigovat svůj kurz na absolutní minimum.

Angela Markelová byla po celé desetiletí nejmocnější ženou světa. (Ostatní velmoci ovládali muži Putin, Obama či  Si Ťi-pching). V Evropské Unii hrála díky ekonomické dominantní síle Německa rozhodující úlohu, ve dvouspřeží s Nikolasem Sarkozym rozhodovali skutečně prakticky o všem. A paní Merkelová si na svou všemocnost zvykla. Když pozvala utečence ze Sýrie do Německa, věřila opravdu tomu, že se k tomu pozvání připojí celá Evropská Unie. Zřejmě se domnívala, že je její slovo zákonem, že ona je hlasem Evropy. Přičemž jí není třeba upírat, že jednala v souladu se svým svědomím pastorovy dcery a v dobrém úmyslu pomoci strádajícím. Že se tak nestalo, že se evropští politici k jejímu mínění nepřipojili, bylo pro ni šokem,ze kterého se ještě stále nevzpamatovala a tento omyl bude znamenat i konec její politické kariéry. Jenže s jakými následky pro Německo a pro Evropskou Unii? Evropa  – a zejména Německo – se totiž pod vlnou utečenců hroutí a za to bude muset paní Angela také převzít politickou zodpovědnost. I když se tomu křečovitě brání. Že vstoupí do dějin jako hrobařka projektu společné Evropy, to ji zřejmě nenapadlo a nevěří tomu ještě ani dnes.

Rakousko uzavřelo své jižní hranice (následovalo jen příkladu Maďarska, které bylo svého času za tento svůj čin přísně káráno – a stejné kritice se teď nevyhnulo ani Rakousko.) Největší kritika přišla z Německa. Kritika naprosto schizofrenická. Na jedné straně prý uzavření hranic (což znamená kontrolu každého jednotlivce, který na tuto hranici přijde a přezkoumání jeho nároku na politický azyl – tedy činnost, kterou měla EU vykonávat od samého začátku a ne až po příchodu milionu ilegálních imigrantů) odporuje lidským právům. Na druhé straně musí Rakousko přestat se svou „Durchwinkenpolitik“ – tedy s politikou, že utečence, kteří na hranici oznámí, že chtějí dále do Německa, do toho Německa odveze autobusy. To prý taky není přípustné. Ostatně Němci vracejí denně několik stovek přišelců zpět do Rakouska (prý podle Dublinské dohody, které Merkelová svého času svévolně pozastavila platnost. Podle představy německého ministra vnitra Thomase de Maiziéra by tedy měli všichni uprchlíci zůstávat v Rakousku, než si z nich Němci vyberou, kdo může dál. Že se Rakousko tomuto diktátu vzepřelo, vzalo Merkelové dech. Není to tak dávno, když žertovala na účet rakouského premiéra Faymana („Faymann přichází na setkání se mnou bez vlastního názoru a odchází s mým názorem“).  A teď se jí její věrný Werner vzepřel. I jemu jde totiž o politické přežití.

Že Rakousko uspořádalo konferenci pro západní Balkán bez toho, aby na ni pozvalo Řecko, byla samozřejmě drzost, bylo ale jasné, proč to udělalo. Za přítomnosti Řecka by nemohlo k žádné dohodě dojít. Takto uzavřely všechny země na „balkánské cestě“, jako první Makedonie,  své hranice pro všechny, kteří NEPŘICHÁZEJÍ ZE ZEMÍ ZMÍTANÝCH VÁLKOU. Syřané a Iráčané mohou dále, ostatní včetně Afgánců ne. A v Řecku vzniká humanitární katastrofa. Makedonci to pozorují zřejmě s podobným zadostiučiněním jako Turci, Řekové si u nich hodně nadrobili, když po vzniku samostatné Makedonie nedovolili, aby se tato takto jmenovala a do OSN musel být nový stát přijat pod nesmyslným jménem „Bývalá jugoslávská republika Makedonie“. Makedonci tuto křivdu nezapomněli a zadržují uprchlíky na makedonsko-řecké hranici s o to větším nasazením .

Samozřejmě se bude situace v Řecku zhoršovat, dokud nezačne Turecko přijímat uprchlíky zpět. A Turecko to nedělá. ( I když právě včera přijalo zpět 270 uprchlíků z Tuniska, Alžíru a Maroka, kteří odmítli požádat o azyl v Řecku). Nedělá to přesto, že Merkelová padla před Erdoganem na kolena a pomohla mu v jeho předvolební kampani vyhrát volby a pokračovat v destrukci turecké demokracie. Turečtí policisté sice hlídají pobřeží více než dříve a pokud zde narazí na uprchlíky, vracejí je zpět do tábora, ale jak jeden z uprchlíků přiznal „Třikrát nás turecká policie zastavila, ale pak jsme našli velmi dobrého pašeráka a ten turecké policisty přelstil“.

Cestou tedy nejsou policejní kontroly, ale zpětné přijímání uprchlíků. Kdyby bylo takto vráceno jen prvních pár tisíc, bylo by s celým obchodem s pašováním lidí amen. K tomu ale Merkelová Erdogana očividně nepřemluvila – znamenalo by to totiž, že by evropské a hlavně řecké vojenské lodě mohly přistávat v tureckých přístavech. (Lodě NATO, jehož je Turecko členem – pro Turky strašná představa!)Pro Turky, kteří Řeky historicky nenávidí, něco takového nepřipadá v úvahu a očividně se stejně tajně radují z toho, jak se Řecko momentálně pod tíhou utečenců hroutí. Merkelová narazila v Turecku na hranice své moci, poznala, co znamená bezmocnost a ještě se z toho pocitu nevzpamatovala.

Ministr obrany Rakouska s krásným rakouským jménem Doskozil vzkázal Němcům v odpovědi na jejich kritiku, že si  mohou brát utečence přímo v Řecku a převážet je do Německa. Vlaky nebo letadly, jak je jim libo. Merkelové a de Maizérovi se vztekem zarazil dech – komentáře na německém státním kanálu ARD byly přímo nenávistné.  Jak si to ten malý Rakušák vůbec mohl dovolit?

Nejenom mohl,musel. V Rakousku je stále těžší zastavit agitaci populistů ze strany Svobodných (FPÖ). Její předseda Hans Christian Strache usiluje o kancléřský úřad. Mimo jiné je jeho plánem vystoupení z Evropské Unie, zrušení parlamentní demokracie a vládnutí prostřednictvím lidových hlasování (takto vládl v Libyi po celá desetiletí Kadáfí, jehož syn byl ostatně dobrým přítelem Stracheho předchůdce ve vedení strany Jörga Haidera). Strache hraje plně s kartou utečenců a získává další a další hlasy. Hlasy lidí, kteří k liberální demokracii ztratili důvěru a volají po politice „silné ruky“. Tedy demokracie ano, ale s mantinely. Že se jedná o naprostý nesmysl, protože ty mantinely určí onen silný muž podle svých představ a potřeb a především s ohledem, na to, aby zůstal u moci navěky, to těm lidem nedochází. Demokracie v Rakousku je v bezprostředním ohrožení. Není vyloučeno, že tato zem bude brzy následovat Maďarsko a Polsko.

I to je politika Angely Merkelové. Díky ní si Viktor Urbán upevnil svou pozici v Maďarsku a jen díky ní vyhrál Kaczynsky volby v Polsku. Stačilo probudit staré animozity vůči Němcům a Merkelové plán na rozdělení utečenců do všech evropských zemí (který je stejně utopií) označit za německý diktát.  A demokracie v Polsku dostala smrtelnou ránu. Němci jsou ochotni obětovat i základní principy fungování Evropy, tedy principy liberální demokracie, jen aby se zbavili přistěhovalců, kteří pani Angelu “špatně pochopili”. Vedle Turecka, které vede otevřenou válku proti vlastním občanům, prohlásilo za “bezpečné země” i Maroko, Alžírsko a Tunisko, přičemž demokracie a lidská práva fungují jakž takž jen v poslední z těchto tří zemí. Ale všechno jedno, oportunismus pedevším. Jak má fungovat státní útvar zvaný Evropaká Unie, když popírá základní principy své existence?

Samozřejmě má Evropa i jiné problémy, které ji ničí. Výstup Británie z EU se už zřejmě nedá odvrátit a referendum o setrvání Britů v EU vyvolá zřejmě dominový efekt. Příliš dlouho hráli předsedové národních vlád s kartou ochránců svého lidu proti zlému Bruselu. Cameron je zářivým příkladem. Po celé roky upevňoval svou vnitropolitickou pozici v Británii nekompromisní kritikou Bruselu. Hrozil vystoupením Británie, i když si byl vědom, co by to pro Británii znamenalo (odchod bank z Londýna do Frankfurtu a přesun řady koncernů pryč z Británie je už ve stádiu příprav). Řada jeho reformních návrhů byla logická a rozumná a byla to EU, která je krátkozrace odmítala – zejména otázka sociálních dávek, která do Británie, ale i do Německa přivedla statisíce lidí, především z Rumunska a Bulharska, kteří nepřišli s úmyslem v oněch zemích pracovat, ale jen pobírat sociální dávky, mnohem vyšší než v jejich domovinách. ostatně člověk pracující v zemi EU, jehož děti ale žijí doma, dostává přídavky na děti ve výšce země, kde pracuje a ne země, kde jeho děti žijí – já v tom logiku nevidím, ale EU na tom po celé roky trvala. Teď na poslední chvíli Britům jejich návrhy na změny přiznala. Jenže už je pozdě. Diskuze o setrvání v EU se vede v Británii na emocionální a ne na racionální úrovni a navíc jde i o vnitropolitické boje. Starosta Londýna  Boris Johnson odmítl Cameronovu politiku a vyzval Brity k vystoupení z EU. Jeho motivace je jasná. V případě, že Britové řeknou EU své „no“, bude to znamenat politickou smrt Camerona – a Johnson je jeho nejpravděpodobnějším nástupcem. Milému Boriisovi nejde o Londýn ani o Británii, ale o křeslo premiéra.

Pokud by Britové z EU vystoupili, nebyla by to zřejmě ještě žádná tragédie – stejně v ní byli vždy cizím tělesem. Jenže Brexit vyvolá zákonitě dominový efekt, o vystoupení začnou uvažovat i další státy. Višegrádská čtyřka je už do značné míry separovala a nezůstane jediná. Česko, Ma´darsko a Polsko nejsou v Eurozóně, takže by zřejmě jejich výstup nebyl až tak bolestný, problémem by byli zřejmě jedině Slováci. Ovšem Euro je platidlem i v Černé Hoře, která členem EU není, takže by se zřejmě dalo zvládnout i toto.  Evropská Unie s velkou pravděpodobností odchod Británie dlouho nepřežije. A až vzniknou opět národní státy, pyšnící se svou suverenitou, budou samozřejmě mnohem víc náchylné na vznik diktatur než v rámci EU. I když i tady Evropská Unie žalostně selhala, když nedokázala za celou dlouhou dobu zbavit moci Viktora Orbána. Teď už nezmůže nic. Protože každý ze států Unie může podat veto proti sankcím namířených proti jakémukoliv jinému státu EU, dohodli se už Orbán s Kazcynským na setkání v Zakopaném na vzájemném krytí – EU je naprosto bezmocná proti pošlapávání demokracie v obou zemích, pokud budou tyto spolupracovat. Až zase Evropou povedou pevné hranice, vzplane nacionalismus novou silou. Dokud je jižní slovenská hranice v rámci EU jen formální, nemají Slováci s svou maďarskou menšinou skutečný problém. Až tudy povede hranice skutečná, hlídaná a neprostupná, problémem se stanou. A každý diktátor, když se mu začne hroutit ekonomika, potřebuje válku, aby se u moci udržel.

Katalánci, Skotové, Flámové a Valoni budou chtít své státy. Vedle hranic současných vzniknou tedy hranice nové, nejisté a plné napětí. A za to vše ponese jednou před soudem dějin vinu německá premiérka, která uvěřila ve svou všemocnost.

Byla to totiž Angela Merkelová, která sama a bez jakékoliv konzultace s ostatními premiéry zemí EU pozvala utečence do Evropy. Ve své zaslepenosti vlastní mocí skutečně hovořila nejen za Německo ( i tam bylo třeba aby konzultovala minimálně svého koaličního partnera, než pronesla osudnou větu) ale za Evropu. Za JEJÍ Evropu. Která není a nikdy nebyla její.