Category: Zážitky z cest

Pistoia

Uvědomil jsem si, že mým českým čtenářům ještě dlužím články z minuloroční letní cesty do Itálie, které jsem v němčině dokonce už publikoval. A tak zkusím dohnat tento deficit.

               Až vás budou přesvědčovat, že slovo pistole pochází ze jména pistoia, protože zde prý kováři v šestnáctém století poprvé ukovali tuto krátkou palnou zbraň, která umožnila používání střelných zbraní i jízdě, nevěřte jim. Když jsem si tuto teorii ověřoval, narazil jsem na tolik protichůdných tvrzení, (prý to bylo původně označení pro typ dýky, který byl v Pistoi používán, a dokonce se snad jméno města má odvozovat od slova pistole.) Prostě je to všechno za vlasy přitažené, spokojme se s tím, že slovo pistole má český základ v husitském označení palných zbraní „píšťala“. Myslím, že s tím můžeme dobře žít.

               Pistoia si možná touto legendou snažila zlepšit pověst, protože toto město ležící mezi Florencií a Luccou trpí očividně komplexem méněcennosti, protože na rozdíl od slavnějších sousedů o ní sotva někdo něco ví. I já jsem se do Pistoie vydal „jen pro pořádek“. Chyběla mi ve sbírce navštívených italských měst a ležela svůdně na cestě mezi Florencií a Luccou, po které jsem cestoval.

               Tak úplně marné to město není – pokud by bylo ochotno dát otvíracím dobám svých památek nějaké křesťanské dimenze. To ovšem nedělá, kdeco je zavřené, takže si z města odnesete jeden hlavní dojem – je to obrovský trh.

Skutečně, nejen na Piazza del Duomo a blízkém Piazza del Spirito, ale i ve všech uličkách stály stánky se zbožím, s potravinami (prvními hřiby, které jsem letos viděl) oblečením, botami, prostě se vším. Přes les stánků bylo staré město sotva vidět.

               Hradby, které město stále ještě obklopují, dal postavit Cosimo I. velkovévoda Toskánský, protože Pistoia byla logicky součástí toskánského vévodství.

Ale její historie, ne tak slavná jako jejích sousedů, je o to starší. Jednalo se už o etruskou osadu, později o římské město. V roce 1115, když zemřela poslední markraběnka toskánská Matilda, vyhlásila Pistoia stejně jako ostatní toskánské komuny svou nezávislost a přijala vlastní ústavu. Jenže taková samostatnost není jen pozitivním samoúčelem, logicky se dostala Pistoia do konfliktů se svými sousedy as ti se ukázali být mocnějšími než Pistoia sama. Samozřejmě i v Pistoi řádil boj mezi ghibelliny a guelfy. Ostatně Niccolo Machiavelli ve svých „Dějinách města Florencie“ píše, že název těchto politických stran, tedy guelfů, jako příznivců papežské moci (podle jména severoněmeckého rodu Welfů, jejichž potomky jsou nejen Ernst August von Hannover, skandály proslavený manžel Karolíny z Monaka, ale i královna Alžběta Anglická) a ghibellinů, příznivců císařského rodu Štaufů, nazývajících se podle štaufského sídelního hradu Waiblingen) vznikl během tažení císaře Friedricha II. proti papeži Řehoři IX. právě v Pistoi. Když pak po smrti císaře Friedricha II. guelfové nabyli převahy, rozštěpili se hned na guelfy bílé, požadující autonomii komun na papežské moci a guelfy černé, požadující naprostou poslušnost papeži.  Podle Niccoló Machiavelliho došlo k tomuto dělení na černé a bílé Guelfy opět právě v Pistoi okolo roku 1300 a to na základě sporu v rodině Cancelieri. Velké politické tragédie mají někdy malicherné příčiny. Dva členové této rodiny Guglielmo a Bertaccio se dostali do sporu, protože se jejich synové pobili při hře a jeden byl přitom lehce zraněn. Následkem neadekvátní reakce otce zraněného došlo k pouličním bojům a jedna ze stran dostala podle manželky pána Guglielma Biancy jméno bílí, takže příznivcům pana Bertaccia nezbylo než se začít nazývat černí. A rodinný spor se stal brzy sporem politickým až pistojští obě strany vyhnali z města, aby měli klid. Tito ale odešli do Florencie, kde si právě ve vlasech ležely rodiny Donati a Cercchi. Protože byl pan Corso Donati spřízněn s Bertacciem, přijal černé guelfy do své rodiny, což mělo za následek, že pan Cercchi přijal do svého domu guelfy bílé. A boje šly dál, až papež Bonifác VIII. pozval do Itálie na zjednání pořádku armádu pod vedením francouzského prince Karla z Valois (otce první manželky našeho otce vlasti Blanky), tomu se podařilo nastolit ve Florencii ustanovit vládu černých guelfů, což znamenalo doživotní vyhnanství pro Danteho Allighieriho, v Pistoi naproti tomu ovládli město guelfové bílí, což mělo za následek jedenáctiměsíční obléhání vojsky Moroella Malaspiny, markraběte z Lunigiany a následnou kapitulaci. Z této války se město už nikdy zcela nevzpamatovalo a bylo už jen vlečeno historickými událostmi, v roce 1401 se definitivně poddalo Florencii a ukončilo svou samostatnou existenci.

               I co se týká slavných osobností, je na tom Pistoia dost slabě. Vedle Danteho přítele Ciny da Pistoia je to hlavně papež Klement IX.  Papežem byl jen krátce v letech 1667–1669, nápadné na něm bylo ale to, že se jednalo o slušného člověka, což bylo v té době naprosté kuriosum.

Stecher: Clouwet, Albertus Verleger: Rossi, Giovanni Giacomo de Zeichner: Gaulli, Giovanni Battista Maler: Gaulli, Giovanni Battista

Giulio Rospigliosi, jak se papež jmenoval svým civilním jménem, pocházel z urozené pistojské rodiny a na rozdíl od svých předchůdců a následníků ctil zákony a nezneužíval svého úřadu k nepotismu, tedy k obdarování svých příbuzných, což byla věc nevídaná a způsobila velkou nevůli především v jeho vlastní rodině. Jeho heslem bylo „Milosrdný k druhým a nikoli k sobě“, přičemž svou rodinu odmítal řadit k těm „druhým“: Snížil daně, u jeho stolu denně zasedalo třináct chudých z ulice, kterým osobně servíroval polévku. Navštěvoval pravidelně špitál v Lateránu a denně chodil ke zpovědi. Římané, kteří byli zvyklí na jiné papeže, byli jeho osobou šokovaní a uctívali ho jako světce. (Samozřejmě na rozdíl od řady různých dobrodruhů a násilníků na papežském trůně svatým vyhlášen nebyl). Klement měl štěstí, že v jeho době působil geniální Bernini, který byl na vrcholu své tvorby (sochy na sloupořadí na náměstí svatého Petra nebo most k Andělskému hradu.

Slušný papež byl v té době doslova šokující skutečností. Král slunce Ludvík XIV. tím byl šokován natolik, že se sám začal chovat – skoro – slušně. Dokonce svolil, aby se papež ujal mírových jednání se Španělskem ve válce o španělské Nizozemí. Vztah kurie ke králi slunce zlepšil natolik, že se Ludvík XIV. uvolil podpořit Benátky v boji proti Turkům o Krétu. Francouzi to udělali jen tajně, protože Turci byli jejich tradiční spojenci. Lodě musel dodat papež osobně a Francouzi na ně nalodili své vojáky vydávající se za Benátčany. Nesměli mít žádné francouzské znaky a Ludvík doufal, že Turek Francouze od Itala stejně nerozezná. Pokud vám to poněkud připomíná nedávné události z jistého poloostrova v Černém moři, je to jen důkazem, že dějiny se rády opakují. Jenže v roce 1669 to tak úplně neplatilo. Ani neoznačené vojenské jednotky nepomohly, Kréta v roce 1669 padla do tureckých rukou a dobrý papež Klement se nad ztrátou další křesťanské země usoužil k smrti. Kupodivu jsem nikde v Pistoji neobjevil pomník tohoto nejslavnějšího rodáka – slušní lidé mají prostě smůlu, lidé na ně rychle zapomenou. Mimochodem je tento papež možná dokonce známější pod svým civilním jménem jako libretista římské „Opery bufy“.

               Když se k Pistoii blížíte po dálnici, zaujme vás už z dálky kupole, velmi podobná té z florentského dómu. Není to podoba čistě náhodná, autor kopule, slavný architekt a spisovatel Giorgio Vasari se nechal inspirovat Bruneleschiho dílem z Florencie. Ta pistojská kupole je sice menší než florentská, stále se ale jedná o třetí největší kopuli v Itálii. K mému překvapení to ale není kopule městské katedrály, zasvěcené veronskému světci svatého Zenovi (v Toskánsku vedle svaté Reparáty velmi oblíbenému svatému), ale kostela „Madonna dell´Umilta“ (Madony pokorné). V tomto kostele hraje centrální roli freska Madony na hlavním oltáři. Podle legendy se totiž v roce 1490 začala Madona na obraze potit. Z jejího čela se ronily kapky potu a padaly na hlavu Ježíška v jejím náručí. Zpráva o zázraku se rychle rozšířila a do Pistoie proudily davy poutníků, událost byla provázena celou řadou dalších zázraků, než pocení 17.července 1490 ustalo. Na počest toho zázraku dostala tato freska od roku 1495 nový chrám, ke kterému pak Vasari přistavil v roce 1561 onu slavnou kupoli.

               Pistoia leží na poutní cestě svatého Jakuba do Compostelly a proto se s Jakubovou mušlí setkáme na mnoha místech, v den naší návštěvy vlála vlajka se zlatou mušlí na modrém poli dokonce na městské kampanile. Ta kampanila je podivný mix, spodní část je pozůstatek pevnostní věže, pak přijdou tři poschodí v pisánském románském stylu z 13.století a zvonice na vrcholu pochází až z roku 1576.

Nejslavnějším artefaktem připomínající svatého Jakuba je stříbrný oltář svatého Jakuba, který je v boční kapli katedrály. Sice je vidět přes mříž i z hlavní lodi, pokud ho ale chce obdivovat z blízka, musíte si koupit vstupenku, což není úplně snadné. I když otvírací hodiny před kostelem avizují nepřetržitý provoz do 17:30, není to pravda. Mezi 12:30 a 14:30 je kostel zavřený – siestu musí dodržovat i svatí. Ten oltář byl tvořen bezmála dvě stě let, začali s tím pistojští kovotepci v roce 1287 a dokončil ho Bruneleschi v roce 1457. Není divu, že to trvalo tak dlouho, na oltáři je celkem 628 postav ze stříbra, zobrazujících scény ze starého i nového zákona jakož samozřejmě i ze života svatého Jakuba staršího. Chrám samotný je poplatný pisánskému stylu, který byl v třináctém století populární v celém Toskánsku ale i na Sardinii – jde o typické prokládání pásů z bílého a zeleného mramoru.

Podobně je to i s obrovskou křtitelnicí ze čtrnáctého století i když ta už v důsledku svého pozdějšího vzniku kombinuje románské a gotické prvky. Vevnitř je překvapivě chudá, nejsou zde žádné fresky nebo jiná výzdoba, jen křtitelnice s bazénkem v jejím středu, stěny jsou zevnitř tvořeny jen prostými cihlami.

               Náměstí před katedrálou – „Piazza dell Duomo“, je obklopena několika dalšími majestátními budovami, připomínajícími, že Pistoia ve svých ranných dějinách nebyla ani malá ani chudá. Je to biskupský palác, ve kterém je kapitulní muzeum, a pak „Palazzo del Podestá“, jehož arkádový dvůr je vyzdoben erby městských fojtů, dosazených z Florencie. Městské muzeum se nachází v krásné budově „Palazzo Commune“, postavené v letech 1294–1385, tedy ještě předtím, než město obsadila Florencie. Přesto je na fasádě budovy medicejský erb s papežskými klíči upomínající na papeže Lva X., vlastním jménem Giovanniho Mediciho, syna slavného Lorenza Magnifica (Nádherného) – papežem byl v letech 1513–1521. Tento papež byl symbolem smíru mezi papežským stolcem a medicejskou rodinou – v roce 1478 se totiž papež Sixtus IV. pokusil dát Medicejské vyvraždit a následně zkonfiskoval jejich veškerý majetek na území papežského státu. To samozřejmě nedělalo dobrou krev. Poté, co se Lorenzo, který na rozdíl od svého bratra Giula atentát přežil, dohodl s papežovým spojencem Fernandem v Neapoli, nezbylo papeži než se snažit si Medicejské usmířit. Giovanni se tak stal se tak už v sedmi letech apoštolským protonotářem a ve třinácti byl vyjmenován kardinálem. Papežem se stal ve věku 38 let, ale pokud si někdo od jeho věku sliboval dlouhý pontifikát, pletl se, papež zemřel po pouhých osmi letech vlády.

               Dalším krásným kostelem ve stylu pisánské romantiky je kostel San Giovanni Fuorcivitas. (Ty kostely v Pistoji jsou s výjimkou ony Madony Pokorné tak trochu jako vejce vejci). Název kostela by neměl klamat, ono Fuorcivitas znamená před městem, ovšem to platilo v době langobardské nadvlády, kdy byla Pistoia mnohem, mnohem menší, dnes je tento kostel v městském centru. Než jsme stihli vypít kávu, zavřeli nám v 12:30 i tento kostel, takže jsem se jen dočetl, že bych tam mohl obdivovat díla od Giovanniho Pisana či Lucy de la Robii. Nestalo se.

               Zlatým hřebem našeho zklamání byl pak pokus o návštěvu „Ospedale del Ceppo“. Je nedaleko od „Piazza del Duomo“ na „Náměstí Jana XXIII“ a jedná se o středověký špitál, založený už v roce 1277. Významnou roli hrál v době černé smrti, která postihla Pistoiu v roce 1348.  Poté, co Pistoiu obsadili Florenťané, udělali z církevního špitálu městskou nemocnici. Otvírací hodiny muzea, které má prezentovat středověkou medicínu, jsou hodně obskurní. V zimě je to od deseti dopoledne do dvou odpoledne. V létě je to od tří odpoledne do šesti večer. Bylo léto a jedna odpoledne. Ale budova je zajímavá i zvenku. V roce 1502 dostala renesanční lodžii a v roce 1525 byla vyzdobena keramickými vlysy s obrazy sedmi činů milosrdenství od Giovanniho della Robia a jeho žáků. Mimochodem v části budovy se stále ještě provozuje medicína – vešli jsme totiž do špatných dveří a stáli jsme před vchodem do transfuzní stanice.

               Kdo ještě stále nemá kostelů v pisánském stylu dost, může navštívit kostel svatého Ondřeje z 12 století, hlavní portál je z roku 1166 a kazatelna pochází od Giovanniho Pisana, přičemž se zde mladý mistr teprve cvičil pro své mistrovské dílo, kterým je jeho slavná kazatelna v dómu v Pise.

               Celé staré město je obehnáno hradbami. Nejzachovalejší částí městského opevnění je „Fortezza Santa Barbara“ v jihovýchodním cípu starého města. Je součástí městského parku, kde by si člověk mohl odpočinout.

               Neměli jsme čas. Zklamáni otvíracími hodinami pistojských pamětihodností jsme pokračovali v naší cestě do Luccy.

               Takže se otvírá přímo Hamletovská otázka, Navštívit Pistoiu nebo nenavštívit? V podstatě ano, navštívit, ale v zimě dopoledne, v létě odpoledne a v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ ne v poledních hodinách!

Jižní Tyrolsko – lyžování v čase Kovidu

               Vlastně jsme si pobyt v oblasti Alta Badia, konkrétně v krásné prdelce světa jménem Longirau  (nebo Lungiarü) objednali už v roce 2019. Tehdy na březen 2020. A pak najednou přišel ten pitomý virus, ovšem příliš pozdě, abychom mohli pobyt stornovat a příliš brzo, než abychom ho mohli konzumovat. Jižní Tyrolsko totiž zavřelo své sjezdovky až o víkendu, kdy jsme ho měli opouštět. Naštěstí se nám podařilo v apartmánu vyřídit poukaz, tedy zaplacená záloha nám nepropadla a přerezervovali jsme pobyt na leden 2021. To jsme si moc nepomohli. Přišel další lock down, naštěstí se majitel pensionu ukázal opět velmi kooperativní a mohli jsme objednávku zrušit. Samozřejmě těsně předtím, než jsme měli nastoupit náš třetí pokus, přišel Omikron. Ale ten už nás nedokázal zadržet. Naočkovaní třemi dávkami včetně boostru jsme vyrazili.

Ubytování v Dolomites mountain lodge s úžasnými majiteli Alexem a Franciskou

               Nejdůležitějším předmětem při lyžování v době kovidu je mobilní telefon. Ne že byste si mohli přivolat pomoc, když vás Omikron napadne, ale bez potvrzení o zeleném pasu s čtvercovým kódem (oficiálně QR-Code, ale neptejte se mě, co ty dvě písmenka znamenají) se ani nevyčuráte. Tedy vyčuráte, ale v lese. U vchodu do každé chaty v lyžařském centru Alta Badia, jakož i na Kronplatzu, a proto předpokládám, že všude v Itálii, stojí totiž jeden člověk z personálu a skenuje váš mobil. Marně mávala Němka u prodeje lístků očkovacím pasem. Lístek nedostala. Když vás neoskenují, nemůžou prostě lístek prodat – počítač nepustí. Samozřejmě je možné mít kód vytisknutý na papíře, ale zkuste vybírat takový certifikát u každé chaty z kapsy. Dlouho nevydrží. V Muzeu ladinské kultury nestačil ani onen sken. Museli jsme předložit i nějaký průkaz s fotkou. Tolik tedy pro našince, kteří remcají nad epidemiologickými opatřeními doma. Ale v Italech sedí šok té první vlny ještě stále hluboko, bergamská tragédie je mementem, na které se nezapomíná.

               Hlavním problémem pro mě ale nebylo skenování mého mobilu, nýbrž povinné respirátory, které člověk musí nosit na lanovkách, v gondolách a v chatách, dokud si nesedne k jídlu ke stolu. V okamžiku nasazení respirátoru se mé brýle zamlží a já se stávám slepým. Což znamená po každém vystoupení z lanovky: rukavice dolů, přilbu dolů, roušku dolů. brýle dolů, brýle osušit, nasadit, nasadit přilbu, nasadit rukavice. Při nastupování na lanovku proces v podobném pořadí – s výjimkou osušování a snímání brýlí – a samozřejmě místo sejmutí roušky a její nasazení. Můžu vás ujistit, že to leze na nervy, nakonec jsem se naučil jezdit bez brýlí, sice si pořádně nevidím pod nohy, zejména při přechodu ze slunce do stínu, ale člověk si zvykne. Horší to bylo při objednávání jídla v chatách. Jediná šance byly stoly venku před chatou, obdařené jídelním lístkem. Těch bylo pomálu. A já jsem v okamžiku, kdy jsem musel jít koupit jídlo do chaty byl naprosto ztracen. Bez brýlí si nabídku jídel nepřečtu, v okamžiku, kdy jsem si brýle nasadil a ony se okamžitě zamlžily, oslepl jsem docela. Před smrtí hladem mě zachránil můj syn. Ofotil jídelníček na mobil a přinesl mi ho ke stolu před chatou. Jak už jsem říkal, mobilní telefon je nejdůležitějším předmětem, který při lyžování potřebujete.

Lyžař v době kovidové. Nic nevidí, ale je šťastný. Za lyžařem ukryta Marmolata.

               Bydleli jsme v oblasti, kde žije národ Ladinů. S nimi to je zajímavá historie. Tenhle zapomenutý národ (spíš nárůdek) žije v pěti horských údolích v Jižním Tyrolsku a ve Friaulu, jedinou osadou, u které se dá mluvit o městě, kde žijí, je Cortina d´Ampezzo. Je jich dohromady 30 000, ale mají svůj jazyk (v podstatě několik desítek jazyků, protože každé údolíčko a bezmála každá vesnice mluví jiným dialektem), svou kulturu a vlastní identitu. Dokonce se jejich jazyk, který patří do rétorománské skupiny, vyučuje na školách. Náš ubytovávatel přeskakoval plynule z ladinštiny do italštiny a němčiny, od dětství komunikuje ve všech třech jazycích. Jídlo Ladinců je jednoduché, v jejich muzeu jsme si poslechli, jak ještě v devatenáctém století záviděli sedlákům v Pustertalu okolo Brunecku, že tam jedí dokonce maso. Navíc nikdy nebylo úplně jasné, komu ladinští sedláci a jimi obydlená údolí patří. O jejich desátek bojovali mezi sebou brixenský biskup s abatyší kláštera v Sonnenbergu a proti vybíraní daní neměl nic ani tyrolský hrabě jako zeměpán. V roce 1458 spor kulminoval, daně chtěli všichni, sedláci se ale nedali a v „bitvě u Egennbergu“ zahynulo 55 tyrolských vojáků pod kamennou lavinou, kterou na ně sedláci pustili. Potom tyrolský hrabě Zikmund usoudil, že se vybírání daní v této oblasti nevyplatí. Ostatně sám měl peněz dost, ne nadarmo ho nazývali „der Münzreiche“, tedy „bohatý na mince“. Ovšem svým způsobem života (zplodil prý nejméně čtyřicet nemanželských dětí) Tyroly bohaté na stříbrné doly i tak zruinoval, a nakonec ho zbavili vlády, a protože legitimní dítě nezplodil, vymřela jeho osobou tyrolská větev Habsburků.

Ale zpět k Ladinům.

Muzeum ladinské kultury v Sankt Martin in Thurn

K nejbližšímu doktorovi do Sant Lorenzen to bylo pět hodin cesty – nemocný tam tedy určitě nedošel. Jenže pak přišla turistika. Dnes stojí v každé vesnici penziony, penziony a zase pensiony, všechny domy jsou natažené aspoň na tři poschodí, aby bylo kde ubytovat tisíce návštěvníků, kteří zde touží v zimě lyžovat a v létě vandrovat. Kulisa Dolomit je totiž pro obojí úžasná a neopakovatelná. Jak jsem pochopil, typickým tradičním jídlem je zde kroupová polévka, polenta a knedlíky, jakož i pirohy plněné nejrůznějšími náplněmi. Teď už ovšem turisté dostanou i špek, šunku, vajíčka a o maso už v ladinských údolích očividně není nouze. Kuchyně se příliš od té severotyrolské neliší, trošku je šmrncnutá italskými vlivy, ale to jí jen prospívá. Ohromně se mi líbí ladinská vlajka. Odspoda zelená bílá a modrá, tedy lesy, ledovce a modré nebe. Vlajka symbolizující mír a krásu země, ve které tito lidé žijí.

               Mimochodem nazývat Jižní Tyrolsko v Itálii Jižním Tyrolskem se nesluší. Jako by měli Italové špatné svědomí, jak se k té zemi v roce 1918 dostali, úplně čisté to nebylo. V podstatě už do války šli s příslibem, že tuto atraktivní zemi v případě vítězství dostanou. Proto zradili své spojence Němce a Rakušany a v roce 1914 se k nim nepřipojili. A o rok později dokonce věrolomně Rakousko napadli – a trpce za to pykali. Po porážce u Caporetta se museli stáhnout hluboko do svého vnitrozemí na řeku Piávu a tam se bránili až do konce války. Poté, co se rakouská armáda koncem října 1918 rozpadla, uzavřeli Italové s Rakouskem příměří, ovšem s platností až za 48 hodin. Správně předpokládali, že rakouští vojáci, z nichž každý už nechtěl nic jiného než rychle domů, nebudou bojovat. A tak Italové během dvou dní obsadili jižní část Tyrolska až po Brennerský průsmyk. Musolini se pak snažil Němce z této země vysídlit, a dokonce uzavřel v této věci smlouvu s Hitlerem – a skutečně se podařilo velkou část zde žijícího německy hovořícího obyvatelstva vyhnat. Ale ti, co zůstali, usilovali po válce tak dlouho o autonomii až ji v sedmdesátých letech dostali. Ovšem ne pod jménem Jižní Tyrolsko, ale Trentino/Horní Adiže. Nijak jim to nevadí, mají stejně jako další italské autonomní země Sardínie, Sicílie a Friaul vlastní vládu a vlastní rozpočet a daří se jím víc než dobře. Je to vedle Piemontu nejbohatší italská provincie, nesmírně úrodná, takže údolí pod Bozenem (italsky Bolzánem) je do posledního metru obděláno vinicemi a ovocnými sady. Pěstuje se zde dobré víno, z vícero místních značek bych vyzdvihl bílý Tramín, pojmenovaný po stejnojmenné vesnici na jih od Bozenu a červený Lagrein. Byli jsme zde v zimě, pili jsme tedy Lagrein a byl skvělý.

               Alta Badia je lyžařským centrem proslaveným závody světového poháru v obřím slalomu mužů (sjezd a super G se jednou v nedaleké Val Gardena, pokud si koupíte lístek Dolomiti superski za 67 Eur na den, můžete lyžovat v obou centrech – a ještě několika dalších). Ale popravdě řečeno, Alta Badia může jednomu docela stačit.

Většina sjezdovek je přívětivě modrých, červené jsou super a existuje i několik černých, jako je Gran Risa, ne které se jezdí onen obří slalom mužů nebo sjezdovka číslo 1 do obce Corvary, která začíná ve výšce 2550 metrů a kde je i Fotopoint, aby se zde mohli turisté vyfotit s nejvyšší horou Dolomit Marmolatou (3343 m.n.m.) v pozadí.

Vypadá monumentálně, protože jako jediná hora v Jižním Tyrolsku má svůj ledovec. Ovšem z onoho Fotopointu jí sekundují zdatně Civetta (3220 m.n.m) a v pozadí hrozivá skála Monte Pelmo (3168 m.n.m). Ovšem tyto hory nejsou samy, které vyrážejí dech. Celou dobu se budete točit okolo pohoří Gruppo del Sella se strmými vápencovými skalami s nejvyšším vrcholem Piz Boé s výškou 3152 metrů. Vypadá úchvatně.

               Už samotná náhorní planina Alta Badie se zdá být nekonečná a nabízí i nekonečné množství sjezdovek, komu je to ale málo, může se vydat k Passo di Gardena, kterému se německy říká Grödner Joch. V Jimmiho chatě ve výšce 2220 máte celý svět u nohou, zejména, když svítí sluníčko a můžete sedět na slunné terase před chatou. Pak je to prostě úžasný zážitek.

Na cestě k Passo di Gardena projedete vesničkou Calfosco. Ta je stísněná v údolí mezi dvěma masívy – z jedné strany impozantní Gruppo del Sella a z druhé Gruppo Puez s hrozivou skálou jménem Sassonger 2665 m.n.m. – v létě se dá zdolat, ta ferrata pod vrcholem vůbec není strašná, jen tak zdálky vypadá. Každopádně tato poloha mezi dvěma skalními strmými masivy dodává Calfoscu nemalou atraktivitu. Pokud má někdo malé děti a ty se chtějí vyřádit na sjezdovkách modrých ale ne nudných, je tady naprosto správně. A dospělí, kterým by to bylo málo, prostě sednou do gondoly a přejedou do Corvary, jednoho z hlavních nástupišť na Altu Badii. Dalšími jsou La Villa, San Cassiano a propojení je i k Abtei Badia, kde ovšem z někdejšího opatství, podle kterého má obec jméno, zůstal jen kostel, postavený nově koncem osmnáctého století v barokním stylu. To opatství bylo údajně zrušeno, protože patřilo templářům – samozřejmě – jako všude – zde rytíři podle legendy ukryli poklad, který dodnes nikdo nenašel. V Abtei Badia se narodil s roce 1852 jediný svatý, kterým se může Jižní Tyrolsko pyšnit. Jmenoval se Josef Freinademetz, byl misionářem v Číně, kde v roce 1908 zemřel na tyfus. Svatým ho vyjmenoval v roce 2003 – kdo jiný než Jan Pavel II. V Abtei Badia existuje jeho rodný dům.

               Ovšem pozor. Zatímco všude v Jižním Tyrolsku, nebo přinejmenším v jeho severovýchodní části okolo Brixenu a Brunecku se německy domluvíte, v Alta Badii je to už o něco komplikovanější. Většina hostů pochází z Itálie a personál v chatách není nutně místní, takže se najde nemálo číšníků, kteří němčinu neovládají. Aspoň základní italská slovní zásoba je tedy výhodná. Jídelní lístky jsou ale všude dvojjazyčné. Převládají těstoviny a lasagne, ale vídeňský řízek je taky všude. Šokem byly pro mě ceny polévek. Je pravda, že porce jsou obrovské a polévky jsou tak husté, že připomínají spíše kaši a člověk se jimi pořádně zasytí. Ale 11 euro za kroupovou polévku mi připadalo přece jen příliš. Je to zajímavé. Němců, kteří se všude po světě netají svou solventností a na ceny nekoukají, je tu pomálu. Většina hostů jsou Italové a ti mívají přece jen hlouběji do kapsy. Můj syn byl se svýma modrýma očima za exota, jinou modrookou osobu jsem tam za celou dobu nezaznamenal. Zřejmě ale ti Italové, kteří jezdí na lyže, finanční problém nemají. Ceny hotelů na přímo sjezdovkách jsou tedy poněkud astronomické. Ovšem mezi obcemi jezdí Skibus, čili lyžařský autobus, který vás spolehlivě ke sjezdovce dopraví, pokud nemáte chuť zajet si tam autem. Pendluje dokonce i mezi Altou Badií a dalším lyžařským centrem Kronplatzem, který se tyčí nad Bruneckem a pyšní se až dvaceti nástupy na své sjezdovky.

               Kronplatz je se svými dlouhými sjezdovkami sportovnější, Alta Badia se svou horskou panoramou krásnější. Obě střediska stojí za návštěvu. Kronplatz má údajně až dvacet nástupišť, nejdelší je ze San Vigilio di Marebbe v Egennberském údolí (tam, co ladinští sedláci zasypávali kamením tyrolské vojáky, chtějící vybírat daně.) Nedejte se zlákat reklamou, že sem vede „Migliore pista nera“ čili „nejlepší černá sjezdovka“. Pokud se po ní vracíte odpoledne, je kličkování mezi vysokými muldami dost o nohy.

               Nicméně, Jižní Tyrolsko je země, kterou by člověk měl zažít. Ať už v zimě nebo v létě. Nebo obojí.

Bled

               Bled je prostě kouzelné místo. Kloubí se zde krása přírody, artefakty ze středověku s mondénním šarmem lázeňského místa z časů rakousko-uherské monarchie, který nedokázala zničit ani doba napětím nabitého období Království Srbů Chorvatů a Slovinců po první světové válce, a dokonce ani komunistická vláda po válce druhé. Bled vše přežil, uchoval si svůj charakter a láká dál návštěvníky z celého světa. A že jich tam je!

               Určitě jste tam mnozí byli, ale ti, kteří to ještě nezvládli, by se následujícím článkem měli nechat motivovat, aby se tam vydali. Stojí to za to. Není to až tak daleko – a hlavně, člověk se tam domluví. Jestliže se šťáva z černého rybízu řekne slovinsky Sok z crneho rybiza, určitě nebudete mít problém si objednat. A pivo je prostě pivo.

               Upozorňuji dopředu, že se vydáte do takzvané pasti na turisty, kde se platí doslova za všechno, ale přesto se ta návštěva vyplatí. Jsou pasti, ve kterých se oběť cítí docela dobře.

Moderní dějiny města a regionu Bledu se začaly psát v roce 1855. Ne že by zde předtím nic nebylo. Oblast Bledu daroval 10 dubna 1004 německý král Jindřich II. později prohlášený za svatého, brixenskému biskupovi Albuinovi a tento dar měl dlouhé trvání. Teprve v roce 1803, čili po celých osmi stech letech udělala sekularizace konec panství brixenských biskupů nad touto zemí. V roce 1809 sem přišli Francouzi a bledské jezero i s hradem přičlenili k tzv. Ilyrským provinciím, čímž se Bled  stal součástí Francouzského císařství. To mělo ale jen krátké trvání, po Vídeňském kongresu se oblast vrátila do područí Brixenu, ovšem tamější biskup měl odlehlého území plné zuby, zejména po roce 1848, kdy v rámci revolučních událostí začali místní Slovinci požadovat národní svébytnost, a tak v roce 1858 raději prodal jezero i s hradem továrníkovi Viktorovi Ruardovi, který vlastnil železárny v nedaleké Jesenici.

Už mezi roky 1846–1853 tady působil slovenský kněz a fotograf Janez Pluhar (1814 – 1864), okouzlený krásou místní krajiny a jeho fotografie začaly vábit do tehdy ještě odlehlého kraje první turisty.

Přivábily i mladého švýcarského lékaře Arnolda Rikliho (narozen v roce 1823 in Wangen na Aaře). Přišel sem poprvé v roce 1854 a hned ho napadl jeho „bussines plan“. O rok později zde založil léčebnu pro léčbu civilizačních chorob. Už v roce 1859 byly hotovy lázně s možností koupelí a 56 košů na opalování na slunci. Léčba švýcarského lékaře se opírala o tři pilíře v té době naprosto revoluční, o vegetariánství, nudismus a masáže. A pacienti z nejbohatších kruhů se k „Švajcerovi“, jak ho nazývali místní nebo k „Sun doctorovi“, jak byl znám ve vídeňských vznešených kruzích se začali hrnout. Sláva bledských lázní byla založena a už jen rostla.

V roce 1870 dostal Bled svou první železniční stanici na trati takzvané Rudolfovy železnice spojující Ljubljanu s Tarvisiem, i když byla ještě vzdálena pět kilometrů od městečka a nacházela se ve vesnici Lesce. Ale když se rakouská vláda rozhodla vybudovat v letech 1900–1906 Karavanken-bohinjskou železnici jako alternativu k trati Vídeň Terst, jejímž největším výkonem bylo vybudování bohinjského tunelu o délce 6327 metrů, začal vlak s pacienty i turisty zastavovat přímo u Bledského jezera.

V roce 1919 už byl o lukrativní lázeňskou oblast eminentní zájem. Nejen království Srbů Chorvatů a Slovinců jako nový státní útvar (později přejmenovaný na Jugoslávii) ale i Itálie se hodlaly regionu zmocnit. Nakonec spor vyhrála Jugoslávie, údajně díky intervenci Mihajla Idvoskeho Pupina. Tento pán, který mimochodem studoval i na Karlově univerzitě v Praze, se stal po své emigraci do USA slavným fyzikem – vyvinul Pupinovu cívku, která umožňovala telefonování na velké vzdálenosti. Od roku 1911 byl srbským konzulem v USA a měl velký vliv na amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Proto se mu podařilo prosadit, že nový slovanský stát přetahovanou s Itálií vyhrál. V roce 2015 postavili Pupinovi u příležitosti osmdesátého výročí jeho úmrtí na břehu Bledského jezera sochu. Už samotný fakt, že ve Slovinsku smí stát socha srbského politika (i když postavená na náklady srbského spolku) je příznakem blýskání na lepší časy a nadějí na překonání animozit mezi národy někdejší Jugoslávie, reliktů krvavé války na začátku devadesátých let minulého století.

I za komunistického režimu uměli tehdejší vládci ocenit krásu bledského regionu. Josip Broz Tito si nechal na břehu jezera na místě někdejšího královského zámku, který nechal strhnout, postavit luxusní palác v modernistickém stylu na nejkrásnějším místě s výhledem na ostrov uprostřed jezera i na bledský hrad a obklopený velkým parkem. Architektem byl jugoslávský autor Vinko Glanz Dnes je v této rezidenci Vila Bled, luxusní hotel, ve kterém pro ubytování musíte sáhnout hlouběji do kapsy, nocleh zde přijde na osobu od 165 eur výše a i vegetariánské rizoto se zeleninou stojí osmnáct euro. Ovšem jíte v objektu, kde večeřel například i Nikita Chruščov či Fidel Castro.

Dominantou Bledu, tyčící se na sto čtyřicet metrů vysoké vápencové skále nad nádherným modrým jezerem s neuvěřitelně čistou vodou, je hrad. Jeho červené střechy člověk vidí už z dálky a během návštěvy místa je prakticky nikdy neztratí z očí. První hrad si zde postavil arcibiskup Brixenský už v roce 1011 – ta skála k tomu prostě vyzývá způsobem, kterému se nedá odolat. Tehdy se místo ještě jmenovalo Veldes a toto jméno bývá používáno v německých textech. V letech 1511 a 1690 byly hrad i město poničeny zemětřesením, takže současný vzhled pevnosti je výsledkem dostaveb po těchto katastrofách a je mixem renesančního a barokního stavebního stylu.

K hradu se dá jet autem, ale i vystoupat po chodníku od jezera – samozřejmě musí člověk překonat oněch 140 výškových metrů. Stojí to za to, a to i když se samozřejmě za vstup do hradu musí platit vstupné 13 euro. Z hradních teras jsou totiž neuvěřitelně krásné výhledy na jezero a okolní krajinu, navštívit se dá muzeum v barokním křídle, kde je dokumentována historie Bledu. Pozor – nepřehlédnout! Součástí vstupenky je i kupón na ochutnávku vína v hradím vinném sklepu. Místní druh vína „Zelen“ mě příliš neoslovil, „Sauvignon blanc“ ale chutnal skvěle. Slovinská vína mají výraznou ovocnou chuť, i když jsou suchá, podrží si zřejmě větší množství zbytkového cukru. Alternativ k ochutnání je ve sklepě samozřejmě více, ale s manželkou jsme měli holt jen dva kupóny. Kdysi před mnoha lety jsem se tam zapovídal s místním Slovincem převlečeným za františkánského mnicha (navštívili jsme hrad v rámci vzdělávání v gastroenterologii) a má skupina Rakušáků mi mezitím i s autobusem ujela. Ale, jak už jsem říkal, domluvit se se Slovinci není problém, i když slovensky to jde o něco lépe než česky.

Jezero má po obvodu osm a půl kilometru, jedná se tedy o asi dvouhodinovou procházku, veřejná pláž na koupání je na nejvzdálenější straně jezera. Dá se k ní samozřejmě přijet i autem, ale za parkování se samozřejmě musí platit. Voda v jezeře je, jak už jsem psal, je neuvěřitelně čistá a byla i koncem září ještě dost teplá, aby se v ní dalo koupat. Čili plavky s sebou.

Pokud jste vášniví rybáři a chcete si v jezeře zalovit, je možné si pronajmout loďku i s rybářským lístkem u spolku „Ribiška družina Bled“, čili u „Fishing clubu“ – jeho sídlo je asi kilometr od Bledu na severním břehu jezera. Na tom jižním je zase sjezdovka s letní sáňkařskou dráhou čili každému, co mu libo. Pokud má ovšem peníze.

Uprostřed jezera je ostrov s někdejším klášterem (Blejski otok). Navštívit se dá motorovým člunem za 12 euro na osobu nebo mnohem stylověji v lodích s veslaři (za patnáct euro).

Oni veslaři jsou něco jako gondoliéři v Benátkách, mnozí provozují toto řemeslo už po mnoho generací – a očividně se z toho dá dobře žít. Zajímavé je, že cena za převoz je stejná, i když vzdálenosti ze tří nástupních míst k ostrovu se hodně liší. Někteří veslaři se tedy na svůj výdělek nadřou víc než jiní. Po příjezdu na ostrov je třeba vystoupat 99 schodů ke kostelu. Propaguje se návštěva kostelní zvonice se zvonem, který splní návštěvníkovi přání, když na něj zazvoní. Nebylo mi jasné, proč jsem za celý den slyšel ono zvonění jen asi šestkrát, i když k ostrovu byly převáženy stovky turistů. Vysvětlení se mi dostalo na ostrově. Za návštěvu zvonice (i s kostelem, ve kterém právě probíhala bavorská svatba) se platí 12 euro. Prostě co je moc, to je moc. Vyzývat štěstí není prostě zadarmo a je to možno brát jako investice do budoucnosti. Neinvestovali jsme, a to i přesto, že nám náš převozník vyčlenil na návštěvu ostrova padesát minut, a kromě onoho kostela a zvonice na ostrově nic není. Prostě klasická past na turisty. Dali jsme si tedy kávu a zmrzlinu a pozorovali německé svatebčany. I tak byla návštěva ostrova hezká – a prostě to patří k tradici.

V městečku samotném je několik velkých hotelů, největšími jsou „Hotel Park“, „Rikli Balance hotel“ a „Hotel Toplice“. Vedle toho spousty apartmánů a několik stylových vil, budovaných v druhé polovině devatenáctého století. Na jejich stavbě se podíleli tehdejší špičkoví architekti rakouského mocnářství, jako Franz R.von Neumann, Paul Rikli, Raimund Jeblinger nebo Wilhelm Bäumer nebo architekti z oblasti Friaulu Andrej Tolazzi nebo Alberto Valli. Na stavbách se podíleli i čeští architekti jako Josef Hronek nebo Jaromír Hanuš. Hanušova secesně bohatě zdobená kavárna hotelu Toplice bohužel nepřežila rekonstrukci hotelu. Přímo na břehu jezera je Vila Prešeren, rovněž kouzelný relikt z doby bledské slávy. Je zde skvělá restaurace, ryba s polentou dochucenou lanýžovým olejem a zeleninou byla prostě božská – a ceny k našemu velkému překvapení naprosto přijatelné. Servis výborný, můžu tedy vilu Prešeren, která slouží i jako hotel, vřele doporučit. Na jižním břehu ostrova je několik luxusních privátních vil jako vila „Zlatorog“ (slovinský název kozorožce). Protože byla renovována z prostředků EU, myslím si, že normálním smrtelníkům k relaxu na břehu jezera neslouží.

Na břehu jezera v samotném městečku se rozkládá rozlehlý park, který projektoval švédský architekt Karl Gustav Svensson v roce 1890, tedy v době největšího rozkvětu městečka. Z konce devatenáctého století pochází i kostel svatého Martina se štíhlou bílou věží ve stylu novogotickém. Postavený byl na místě staršího středověkého kostela podle projektu architekta Friedricha von Schmidta, který mimo jiné stavěl i vídeňskou radnici. Vnitřní fresková výzdoba pak pochází z let 1932–1937 a jejím autorem je akademický malíř Slavko Pengov. Svou stopu v Bledu zanechal i neslavnější slovinský architekt a stavitel Ljubljany Jože Plečnik po kterém se jmenuje ljubljanské letiště. Byl představeným Akademie výtvarného umění v Praze a v roce 1920 ho prezident Tomáš Garrique Masaryk pověřil přestavbou pražského hradu. Čili současný vzhled Hradčan je dílem tohoto slovinského architekta. Jeho projekt královského zámku na Bledu se bohužel neuskutečnil – na místě onoho plánovaného zámku stojí „Vila Bled“ Josipa Broze Tita, ale alespoň před kostelem svatého Martina může člověk vidět Plečnikův Mariánský sloup.

Bled nesmíte opustit, dokud jste neochutnali „Kremšnitu“. Slovinci jsou velmi hrdí na tento vynález připisovaný kuchaři hotelu Park Ištvánu Lukačevičovi, který měl tuto pochoutku, známou v Maďarsku a na Slovensku pod společným názvem „krémeš“, (česky nese tento zákusek podstatně méně poetický název „Žloutkové řezy“) vytvořit v roce 1953. Samozřejmě si ji člověk může dát přímo v kavárně hotelu Park na břehu jezera – tedy na místě jejího zrodu, ale nabízena je prakticky všude. My jsme si ji dali v kavárně na bledském hradu a vychutnávali jsme si vedle Kremšnity i úžasné výhledy na bledskou krajinu.

Takže vyrazte a nechte se chytit do jedné z nejkrásnějších turistických pastí, které Evropa nabízí.

Pitztal

               Chci využít určité zklidnění politické situace a zase jednou vás pozvat na cestu. Dnes do Tyrolska.

               Tyrolský Pitztal je malý bratr Ötztalu. Je menší užší a o něco méně slavný, ale vyplatí se ho navštívit. Ovšem doporučuji nakoupit si dopředu. Nevím, z čeho lidé v Pitztalu žijí, ale jediná prodejna potravin v celé horní části údolí (tedy té turisticky atraktivní) je v obci s nevyslovitelným jménem Piösmes a i ta zavírá večer už v šest. Takže když jsme dorazili ve středu o půl sedmé, bylo by na nás čekalo hladové ráno, kdyby nebylo v St. Leonhardu už od sedmi ráno otevřené pekařství. V neděli má ale, stejně jako v Rakousku všechny obchody zavřeno, takže v sobotu buď nakoupit doma nebo přijet před šestou večerní.

               Páteří údolí je říčka Pitze, okolo které vede i cesta údolím, náš GPS nás ovšem vedl po svahu přes obec Jersens – zřejmě to s námi myslel dobře, Jersens je jednou z turisticky nejvýznamnějších vesnic v údolí. Pokud člověk netouží po vysokohorských túrách ale stačí mu jen procházka v hezkém prostředí, může se projít okolo největší obce v údolí Arzlu, kde je přes Pitze visutý most. Pitze se stejně jako údolí samo s Ötztalem může s Ötztaler ache, která tvoří páteř vedlejšího údolí srovnávat jen stěží. V Pitze by se zřejmě Miroslav Tyrš neutopil. (Ohledně tragického konce našeho zakladatele Sokola poukazuji na článek o Ötztalu z 8.října minulého roku). Je charakteristické, že zatímco celé údolí dostalo jméno po onom potoku na svém dně, Ötztaler Ache, která je mnohem větší, dostala jméno po svém údolí. Možná je to proto, že v Pitztalu byste marně hledali obec velikosti Ötzu. Nicméně se zde narodil Benjamin Reich, dvojnásobný olympijský vítěz, trojnásobný mistr světa a vítěz světového poháru v sjezdovém lyžování v roce 2005/2006. (Co se taky dá jiného v Pitztalu dělat?) O jeho tvář, spolu s jeho manželkou rovněž slavnou lyžařkou Marlies Schild budete v údolí zakopávat doslova na každém kroku. V Pitztalu jsou na svého rodáka (i na jeho štýrskou manželku) hrdí a oni rádi vystupují v reklamách, kde hrají šťastnou rodinku. Možná i skutečně šťastní jsou, osobně bych jim to přál. My jsme se ovšem nehodlali motat okolo potoka na dně údolí, ani navštívit Bennyho a Marlies, my jsme toužili po výškách. Ty se v údolí sdružují do třech center.

Nejvyšší hory jsou logicky na konci údolí. Tam jsou pitztálské ledovce, na kterých se lyžuje, ovšem které jsou přece jen menší než ledovce v ötztálském Söldenu. Provozovatelé lyžařských vleků měli šílenou myšlenku propojit obě ledovcová střediska a vytvořit tak největší středisko ledovcového lyžování ve střední Evropě. K tomu byla potřebná jen maličkost, totiž odstřelit jednu z hor, které obě údolí a tím i obě lyžařská centra oddělují. Naštěstí jim v tom ochránci životního prostředí zabránili. Střediska jsou tedy stále oddělená, ovšem ty svůdné söldenské sjezdovky jsou z Pitztalu vidět, takže těm byznysmenským nápadům docela dobře rozumím. Jsou svůdné i když šílené, ale takové už svůdné věci často bývají.

Chcete-li na ledovec a nehodláte tam šlapat pěšky, což je pěkná makačka, je možné vyvézt se z parkoviště v Mittelbergu k horské stanici k lyžařskému centru ve výšce 2841 metrů lanovkou, takzvaným Pitz-Expresem. Je to vláček, který jede celou cestu, skoro čtyři kilometry, tunelem. V létě nejezdí každý den, jen od čtvrtka do neděle. Když jsme vjížděli do údolí ve středu odpoledne a tabule hlásala, že lanovka na ledovec není v provozu, pokusila se o mně mrtvice. Bylo už září a dostal jsem strach, že dopadnu jako před rokem v Ötztalu, kde už byla většina lanovek v druhé polovině září odstavena. Jenže teď jsme právě proto přijeli už v první zářijové polovině! Byl to planý poplach, od čtvrtka lanovka jezdila. Je to stejný typ jako kdysi jezdil na Kitzsteilhorn v Kaprunu. Tam na svatého Martina 11.listopadu 2000 došlo v lanovce k požáru. Zemřelo 155 lidí. Všichni, kteří se před ohněm chtěli zachránit během k horní stanici, ale jen několik, kteří měli odvahu vrhnout se do plamenů, proběhnout jimi a běžet k stanici dolní. Oheň se tahá nahoru a stráví veškerý kyslík. Takže ti, kdo utíkali nahoru, se všichni udusili. Poučil jsem tedy mé společníky, že v případě požáru je třeba prchat dolů. Nezdálo se, že by je to nějak zvlášť uklidnilo, k požáru ale nedošlo a my jsme za 42 euro na osobu dosáhli vrcholové stanice. Za ty peníze ale nekončíte v onom lyžařském centru, je zde možnost pokračovat lanovkou až k restauraci na kopci Hinterer Brunnenkogel ve výšce 3440 metrů, kde je i vyhlídková platforma s výhledem nejen na druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitze, ale i do Švýcarska a do Itálie.  Tady začíná příjezd na sjezdovku na ledovci, my jsme se prošli na Přední Brunnenkogel, byla to poměrně snadná procházka po sněhu, která ale překvapivě vyčerpávala. Pochopil jsem, že tu Wildspitze, která se provokativně tyčila před námi, v tomto životě už nedám.

Zato jsme si dali kávu v oné nejvýš položené restauraci v Rakousku. Je tam samozřejmě vysokohorská přirážka. Za kávu se platily čtyři eura a za Aperol 8,50 euro. Ale zato máte od stolu neuvěřitelně krásný výhled – i když přes sklo, zřejmě aby zvědaví turisté nevypadávali z restaurace.

V okolí horní stanice Pitz Expresu je možná příjemná procházka ke kapli bílého světla, moderní kapličce s oltářem vyřezaném z jednoho kusu bílé žuly. Tento kámen je v horách velmi vzácný, kde ho našli, nevím.

Ovšem naprosto nezbytné je vyšplhat na Mittagskogel do výšky 3159 metrů. Je to snadná procházka, ani se moc nezapotíte, odměnou je ale naprosto úžasný výhled na pitztalské údolí. Je to naprosto neopakovatelný pohled, údolí je úzké se strmými svahy na obou stranách, ale dlouhé a poměrně přímé, takže ho vidíte z vrcholu Mittagskogelu jako na dlani. Chce to silnou vůli zvednout se a odejít. Něco tak krásného možná už v životě neuvidíte.

Kdo chce víc adrenalínu, může se vydat na Braunschweigerhütte a odtud na ferraty na Pitztaler Jöchl nebo na Polleskogel. Odtud už bude mít söldenské ledovce i s lanovkami a parkovišti přímo pod sebou.

Druhým významným centrem pro horské turisty je Rifflsee. K tomuto ledovcovému jezeru se dá taky vyjet lanovkou z vesnice Mandarfen. Lanovka končí ve výšce 2091 metrů na Sunna Almu. Procházka okolo jezera, kde se páslo množství krásných koní a roztomilých oslů trvá ani ne hodinku. Nabízejí zde plavbu na voru. Odpoledne vyráží na hodinovou cestu po jezeře obrovský vor se stoly a lavicemi, samozřejmě proto, aby turisté mohli požívat plody jim tam prodávané.

My jsme to vše viděli jen z výšky, byli jsme právě na vrcholu Brandkoglu. Původně jsme měli větší plány – totiž cestu na Kaunergrathütte, která je popisována jako jedna z nejkrásnějších horských túr v Alpách, zejména proto, že člověk jde velkou část túry proti Watzespitze, která prý vyhrává dlouhodobě soutěž o Miss Alp, tedy nejkrásnější horu. Nemůžu posoudit, do cesty se nám postavila ferrata, kterou jsme v plánu cesty přehlédli. Bez karabin a úponů jsme se tedy vydali na zpáteční cestu. Později jsme se dozvěděli, že se to přejít dá. To, co vypadá jako ostrá skalní plotna má přece jen ve skále vytesanou stezku jištěnou řetězy, nejhorší je ale sestup k začátku onoho výstupu, a právě to nás odradilo. Takže pokud se tam vydáte, výstroj pro ferraty bych raději přibalil. Ale i pokud skálu překonáte, jak to udělal Vladimírův syn Juraj, čeká vás hodně dlouhá túra k oné chatě a pak ještě delší sestup do Plangerosu, což dělá 1200 metrů z kopce dolů, údajně ne právě schůdným terénem. Túry v tyrolských Alpách vypadají v reálu většinou namáhavěji než na mapách a v popisech. Jestliže píšou, že je třeba být „Schwindelfrei und trittsicher“ odpovídá taková túra už přinejmenším túře „ľahkej“ podle bratrů Andrášiovců, ovšem spíše túře „trocha ťažkej“. Pro těch několik mých čtenářů, kteří tuto klasifikaci bratrů horolezců neznají, pak z túr „ľahkých“ se člověk vrací vyčerpán a zlomen na těle i na duchu a na túry „trocha ťažké“ se vydávají jen šílenci, sebevrazi a Němci. Byli tam, a dokonce v teniskách! Německá paní nám vysvětlovala, že se jí v těch teniskách po skalách lépe „hopká“. Rychle jsme se od ní vzdálili, ještě než se Němci dozvěděli, že jsem lékař.

My jsme se vydali na Brandkogel, kopec přímo nad Rifflsee. Leze se tam hodně strmě, takže pro staré pány je to na krev, ale dá se to. Nahoře je překvapení. Vrcholový kříž totiž stojí na skále, která se očividně od zbytku hory odlomila a drží ji jen ocelová lana onoho kříže. V první chvíli trošku podivný pocit vylézt na skálu přes trhlinu a vědět, že napůl visíte nad údolím. Ale odolejte! Neodolali jsme. Skála se ještě neodlomila, čeká očividně na jiné odvážlivce.

Samotné jezero Rifflsee je kouzelné, má tyrkysovou barvu, odněkud tedy do něho přitéká vápencová voda. Odkud ten vápenec pochází, nemám tušení, v centrálním Tyrolsku by měly být hory ze žuly. Ale očividně nejsou.

Třetím centrem v Pitztalu je oblast Hochzeigeru nad vesnicí Jerzens. I tady se v zimě lyžuje a v létě vandruje. I taky je lanovka, aby usnadnila turistům dosažení vrcholu. Gondola vás vyveze k restauraci, která je v lyžařském centru, odtud se pak dá vyjet sedačkovou lanovkou na Sechszeiger do výšky 2392 metrů. Tenhle kopec nabízí krásné výhledy do Inntalu, tedy do hlavního údolí severního Tyrolska a na obzoru je možné vidět až Zugspitze, tedy nejvyšší horu Německa. Ze Sechszeigeru máte dvě možnosti. Buď se vydat po hřebenu k Hochzeigeru, nebo si vypůjčit trojkolku a pustit se po ní po připravené cestě dolů. Prý je to dost adrenalinová zábava, tvrdili chlapci, kteří se na oněch vozíčcích svezli. Já jsem se nevezl, stačí mi adrenalin v práci a ten, který mi produkuje doma manželka (je na to hrdá a cítí se být za můj adrenalin zodpovědná). Výstup na Hochzeiger je snadná túrka po horském hřebeni do výšky 2560 metrů. Až pak to začne být zajímavé, totiž to v případě, že se rozhodnete vydat se ke Großsee nebo dokonce ještě dál ke Kugleter See.

Komu je to málo, může si vyběhnout buď na poměrně neškodný Gemeindekopf nebo na kopec jehož jméno už nahání strach – Wildgrat. Vzhled pak ještě víc. Rozumnější pro ty, kteří by chtěli na tyto kopce lézt, je ovšem přenocování na chatě u Großsee, pak nebudou mít stress s návratem. Právě zpáteční cesta totiž vyžaduje „Schwindelfreiheit und Trittsicherheit“. (Komentář výše) Vede po vrstevnici strmé skály, je ale zajištěna řetězy. Za sucha se to dá docela dobře projít, za deště je to horší. Pršelo.

I tahle túra je delší, než by si člověk myslel a přál. Uvedené časy nejsou pro důchodce o holi, ale pro vysportované horaly, kteří po horách raději běhají, než chodí. Už samotný okruh okolo jezera s návratem přes Zollkreuz do oblasti sjezdovek Hochzeigeru je túra na celý den. A pozor, pokud nestihnete odjezd poslední lanovky, nezbývá vám než se vydat do Jerzensu pěšky. A to je kilometr do hloubky, nic dobrého pro kolena, zejména, pokud po cestě zatmíte.

Centrem Pitztalu je Sankt Leonhard. Kouzelná vesnička se spoustou penzionů, jednou restaurací a žádným obchodem s potravinami. Zato je tu muzeum kozorožců. Sankt Leonhard přišel k té poctě, že může prezentovat historii tohoto jedinečného horského zvířete tím, že ho má v obecním znaku. A měl ho tam i v době, kdy byl kozorožec v podstatě vyhubený. Nejen jeho rohům se přiznával léčebný účinek, i jeho bobky sloužily k omlazovacím kúrám. A tak někdy v osmnáctém století žilo někde v Savojsku posledních padesát kusů tohoto zvířete. Italský král Viktor Emanuel II. pak v roce 1854 vyhlásil oblast, kde ti poslední kozorohové žili, za chráněnou oblast tím, že ji vyhlásil za svůj privátní lovecký revír a dal ho střežit před pytláky. Kozorožci se začali množit, podařilo se je propašovat do Švýcarska a po druhé světové válce koupili první zvířata i Rakušané. Po počátečních neúspěších se kozoroh v rakouských alpách ujal. Líbí se mu tam a dokáže se v horách neuvěřitelně šikovně pohybovat. Samice dokáže vyskočit až na tři metry vysokou skálu (samec to díky svým těžkým rohům nedokáže). Dnes žije ve volné přírodě 15 000 kozorožců (některé údaje hovoří až o 30 000) z toho tři tisíce v Ötztalu a Pitztalu. V Sankt Leonhardu v malé zoologické zahradě je jich sedm. V podstatě nás ignorovali, protože jim turisté můžou být ukradení, pohled na ně je ale lákavý. Zvíře, které dalo jméno i souhvězdí a tím se stalo i jedním ze znamení zvěrokruhu má v sobě už jen touto skutečností něco mystického. Ostatně slovinsky se nazývá krásně Zlatorog, anglicky Goldhorn. Jen nám se zdálo, že jsou jeho rohy podobné kozím (nejsou!!!) a Němci ho raději nazvali Steinbock, tedy „kamenný kozel“:

Pitztal má ještě jednu zvláštnost. Protože jsou tu svahy hor nesmírně strmé, prakticky každý potůček, přitékající do říčky Pitzu, padá do údolí vodopádem. Každých několik set metrů uvidíte značky pro cesty k nejrůznějším vodopádům. Kdo má tedy rád hluk padající vody, přijde si na své. Jen trošku po chodníku vystoupat nad údolí a nějaký vodopád tam určitě bude.

I to uklidňuje nervy. Jako celý Pitztal. Turisté ho nepřeplňovali. Nevím, jak je to v zimě, ale v létě je to lákavý cíl pro někoho, kdo masový turismus nutně nemusí.

Cinque Terre

Tenhle kousek země (tedy vlastně pět kousků) jsem měl v mém cestovatelském plánu už celou řadu let. Napřed výlet tím směrem mařily cíle v jiných částech Itálie a poté koronavirus. Jenže letos, když jsem cestu naplánoval do severního Toskánska, bylo zřejmé, že mi tato pobřežní městečka nemůžou ujít. Problém byl jen, jak tam.

               Celkem logicky jsem uvažoval, že při návalu turistů, který tam tradičně bývá a minimálním prostoru, který tam skalnaté pobřeží nabízí, může být velký problém s parkováním. Proto jsem se patřičně připravil. Zjistil jsem, jak jezdí vlaky z Luccy, kde jsme bydleli, do La Spezie, které platí za východisko k nejjižnější části ligurského pobřeží. A pak už jen stálo rozhodnutí, zda navštívit ona městečka lodí či vlakem. Vzhledem na kinetózu mé manželky padla volba jednoznačně na vlak. Přes ona městečka totiž vede hlavní železniční trať z Livorna do Janova (samozřejmě převážně systémem tunelů).

               A v den „D“ jsme se probudili do deště. Nato moje milovaná žena prohlásila, že ona teda v dešti přes celou Luccu na nádraží „veru nepôjde“ a abych tedy nastartoval auto. Což jsem udělal. Její argumentace, že je půl osmé ráno a „Taliani spia“, zněla logicky. A logická i byla.

               Pod nádražím v La Spezia bylo volných míst „neúrekom“. Mohli jsme tedy odstavit auto a starat se o to, jak dál. Když jsme ovšem odpoledne prdo auto přišli, bylo parkoviště plné do posledního místečka. Ono se tedy opravdu vyplatí si trošku přivstat.

               Abyste mohli dál do Cinque Terre musíte nejdřív najít „Cinque Terre Point“. To nebylo až tak jednoduché, zejména protože jsem nevěděl, že něco takového hledat mám. Ale u výdejny jízdenek jsem byl patřičně poučen a odeslán k „Cinque Terre Pointu“ kde měl chtěl trefit šlak, protože tento byl zavřený. Naštěstí jsme se hned nevzdali a hledali dál a objevili další „point“, který byl v provozu. V této kanceláři je totiž nutné koupit si „Cinque Terre Card“, která člověk opravňuje k používání vlaků mezi všemi oněmi pěti městečky (dokonce až do šestého jménem Levante, které už k této oblasti přímo nepatří) a k chůzi po vyznačených chodnících v chráněné přírodní oblasti. Zřejmě i k dýchání tamějšího vzduchu a vůbec si člověk za 16 Euro kupuje právo na život mezi městečky Monterosso al Mare a Riomaggiore. Kupodivu ve vlaku nás nikdo nekontroloval (Cinque Terre Card není třeba před použitím aktivovat na nástupišti, jak je to jinak u italských vlakových lístku nezbytné, stačí na lístek napsat jméno majitele. Je to tedy překvapivě jednoduché ale koneckonců oblast navštěvují často i Američané), zato na chodníku mezi obcemi Vernazzou a Cornigliou byly až dva „check pointy“, kde nás na vlastnictví karty nekompromisně zkontrolovali.

               Vlaky jezdí každých dvacet minut (dopoledne, odpoledne se interval může protáhnout až na hodinu), nasedli jsme a vydali se s ostatními turisty (kterých díky koronavirové pandemii bylo nezvykle málo) na sever. Rozhodl jsem se zahájit naše poznávání Cinque Terre v nejvzdálenějším místě a postupně se blížit k východišti v La Spezii. Nápad to byl určitě dobrý, ne ale originální, skoro všichni přítomní turisté se rozhodli pro tuto variantu.

               Monterosso al Mare má poměrně velkou pláž, dá se tu tedy koupat.

Tedy pokud je na to vhodné počasí. Počasí vhodné nebylo. Kromě toho zde bylo k mému úžasu poměrně velké parkoviště. Marně jsme ovšem hledali centrum městečka, kde měla být k vidění Loggia del Podestá, farní kostel svatého Jana křtitele a klášter svatého Františka. Všechny odbočky od pobřeží nás zavedly neomylně mezi apartmány a hotely, když jsem se na cestu do centra zeptal ženy, která vypadala, že je místní, vyvalila na mně překvapeně oči. Myslel jsem si, že to bylo mou italštinou, která ji přivedla do tohoto stavu, opakování otázky v angličtině ovšem taky nepřineslo ovoce. Dali jsme si tedy skvělé espresso na terase nad mořem a opustili jsme Monterosso al Mare poněkud frustrovaní. Ovšem další průběh dne nás měl odškodnit.

Monterosso al Mare

               Dalším městečkem je Vernazza a je zřejmě ze všech nejkrásnější. Má totiž svůj přístav, leží přímo u moře a pyšní se pevností s vyhlídkovou terasou, kostelem Svaté Marie z Antochie z roku 1318 a bezpočtem obchůdků s jídlem a nápoji, restauracemi, osteriemi a tratoriemi, prostě italský sen. Protože se to tak sluší, rozhodli jsme se překonat vzdálenost mezi městečky Vernazza a Corniglia pěšky. Přiznám se, že jsem si pod termínem „spodní cesta“, kterou jsme zvolili, představoval pohodlnou cestu po mořském pobřeží. Že cesta zpočátku stoupala nad městečko jsem přijal pozitivně jako snahu poskytnout nám co nejkrásnější výhledy na Vernazzu a těch jsme se skutečně o dočkali.

Vernazza

Ovšem cesta stoupala i nadále a nechtěla s tím přestat, což mě stále více naplňovalo neklidem a později i vztekem. Každých několik desítek metrů zde byly tabule, které dávaly na vědomí číslo záchranné služby. Jestliže jsem to na začátku ignoroval a později to považoval za zbytečnou provokaci, s přibývajícími výškovými metry byla tato informace stále cennější. Nakonec jsem si jednu tabuli dokonce ofotografoval, abych měl to číslo v případě nouze po ruce.

Těch výškových metrů totiž bylo nakonec 208 a to nebylo při teplotách nad třicet stupňů Celsia zrovna málo. Manželčino původní nadšení vystřídalo vystřízlivění, pak zklamání, pak remcání, aby to vše přešlo k vyčerpanému sténání a já si už opravdu dělal starosti. Naštěstí se na nejvyšším bodě cesty nachází hospůdka s vyhlídkovou terasou, ale hlavně s ovocnými džusy – doporučuji vřele kombinaci pomerančů s citróny, je to osvěžující, není to příliš sladké a ve stavu, ve kterém k tomuto baru dorazíte, je to život zachraňující opatření. Citróny ostatně rostou na skalách všude okolo, klima jim očividně svědčí a místní z nich dělají alkoholický likér Limoncino (neplést s Limoncelem z Kampánie, i když nevím proč. Podle mého soudu chutnají velmi podobně, pokud ne stejně, ale já nejsem samozřejmě v tomto oboru žádný odborník.) Na Cinque Terre pointu v La Spezii nám tam přítomná dáma prodávající lístky namluvila, že cesta z Vernazzy do Corneglie je procházkou na třicet minut: Bylo to nehanebné PR a Fake news. Potřebovali jsme na tu cestu skoro dvě hodiny, a nakonec se nám ještě snažili na nádraží v Corniglii namluvit, že ta trasa měla pouze 3,4 kilometru! Prdlačky! Navíc nás nikdo neupozornil, že není jedno, kterým směrem se na tuto cestu vydáte. Corneglia totiž leží sto metrů nad mořem, zatímco Vernazza na úrovni moře. Těch sto výškových metrů, které vás v Corneglii vyveze zadarmo autobus (samozřejmě pokud jste majitelem Cinqie Terre Card, ovšem bez ní byste stejně neměli právo na život), je k nezaplacení. Pozdě bycha honit, my jsme je sjeli oním autobusem dolů. Ve vesnici půjdete kolem kostela St Pietro z roku 1334, vyplatí se nakouknout dovnitř.

Corneglia

               Na nádraží v Corneglii se manželka vzbouřila. Další zastávku v Manarole odmítla s tím, že „Quatro Terre“ jsou taky dost. Manarola je nejmenší z městeček, je u ústí řeky a moc domů se do toho stísněného prostoru tedy nevešlo. Nevešli jsme se tam tedy ani my a nenavštívili jsme kostel „Nativitá di Margina Vergine“.

Manarola

Protože jsme takto trestuhodně vypustili Manarolu, přišli jsme o možnost projít se po „Via dell´Amore“. Tato cesta nad mořem mezi Manarolou a Riomaggiore byla místem, de se prý dříve setkávali zamilovaní z obou těchto obcí. Ale ani možnost seznámit se s krajinou na „Chodníku lásky“ nedokázal mou manželku pohnout k změně názoru. Měla pravdu – už zase! Následně jsem se dozvěděl, že je tato cesta kvůli sesuvu půdy zavřená, dá se navštívit jen prvních dvě stě metrů za Manarolou.

Via dell´Amore

               Popojeli jsme přímo k největšímu z městeček Riomaggiore vlakem. Napřed jsem se úspěšně pokusil překonat únavu z oné skorohorské túry vínem Cinque Terre. Sladké víno z Cinque Terre „Sciacchetra“ byla oslavována už Dantem Allighierim pro svou jantarovou barvu, sladkost a hedvábnou vůni. Ovšem mě po sladkém víně pálí žáha. Proto jsem zvolil „Il Vino Bianco Cinque Terre“, které má od roku 1973 certifikát DOC (Denominazione de Origine Controllata). To se míchá z tří druhů révy: Bosco, Vermentino a Albarola a chutná skvěle. Zejména, když jste předtím absolvovali přímořskou túru – údajně jen tři a půl kilometru dlouhou, čemuž ale nikdo nemůže věřit.

               Riomaggiore je opravdu ze všech těch pěti zemiček největší a působí trochu impresionisticky, nedivím se, že byl jejím kouzlem nadšen impresionistický malíř Telemaco Signorini. Určitě by přivedlo do vytržení i Egona Schieleho.

Riomaggiore

Je třeba vystoupat do kopce ke kostelu Jana Křtitele z let 1340–1343, bohatě zdobená kazatelna je ale o dvě stě let mladší. Pokračovali jsme dále na samý vrchol obce, kde jsou zbytky někdejší janovské pevnosti. Odtud jsou krásné vyhlídky a lavičky ve stínu stromů, kde si člověk může odpočinout. Tady jsme potkali jistého místního seniora, který se s podpůrnými prostředky vyškrábal z městečka sem k pevnosti. Zaregistroval můj obdiv k jeho výkonu a dal se s námi do řeči. Mluvil skvěle německy, správně a jen s mírným přízvukem, přiznal se, že se celý život učil jazyky a sice francouzštinu, španělštinu, angličtinu, a nakonec i němčinu. Důvod těchto jeho snad vyplaval během rozhovoru na hladinu. Jednalo se o místního Casanovu, který se po celý život bavil lovem turistek.  A očividně byl úspěšný. Nenechali jsme ho, aby nám vyprávěl o všech svých úspěších, stačilo objasnění jeho dobré němčiny – byla to jistá dáma ze Salzburgu. On sám působil jako státní úředník v Riomaggiore a jeho hobby bylo návštěvnicím přiblížit své město z té nejpříjemnější stránky. Bohužel zažil náš Casanova určitě už mnohem lepší časy, teď už byl jednoznačně ve výslužbě, a to nejen co se týká práce na úřadě. Bylo to na něm vidět a bohužel i cítit. Trval na jedné fotografii s mou ženou. Dopřáli jsme mu ji, pečlivě si poznačil jméno. Zřejmě má doma sbírku fotografií a vzpomíná na krásné časy, které minuly.

               Posledním místem v oblasti, které stojí za návštěvu je Portovenere.

Z La Spezie je to sice jen třináct kilometrů, ale naplánujte si na pobřežní cestu plnou zatáček raději nejméně půl hodiny. Je to někdejší nejzazší výspa Janovské republiky, hlídající průliv k La Spezii (ta vznikla až jako moderní průmyslové město a není tu nic k vidění). Od roku 1997 je Portovenere na seznamu Kulturního dědictví lidstva UNESCO. Svítí barevně pomalovanými domy a úžasný je gotický kostel San Pietro na nejzazším výběžku skály. Nad městem stojí velká pevnost, někdejší ochránce janovských zájmů. Kdo má chuť, ať si k ní vyběhne, já už v mém věku nemusím mít všechno.

Cestování v čase koronaviru

               Co si budeme povídat, jsou to nervy. Zejména pro lidi, kteří nepatří k digitální generaci – ovšem nemyslím si, že by to měli „digital native“ až o tolik snazší. Možná je pro ně jednodušší převést si své certifikáty na mobilní telefon, ovšem napřed se musí dostat k očkování – a to není pro mládež vůbec snadné. A mutace delta řádí.   

V Rakousku zavedli takzvané pravidlo tří „G“. (Geimpft, genesen, getestet), tedy očkovaný, vyléčený nebo testovaný. První týdny ho dostávali jen testovaní a vyléčení, protože se řešil problém, zda informace o tom, zda je člověk očkovaný, nepodléhá ochraně osobních dat. Dobrá, konečně se dostali do systému i očkovaní, ale jak se dostat k certifikátu, který by mi umožňoval vycestovat přes hranici? Mladý kolega mi doporučil, abych si opatřil „občanskou kartu“ nebo „digitální signaturu na mobilním telefonu – německy „Handysignatur“. Dobrá rada. Tu občanskou kartu už jsem si kdysi před lety vyřizoval, protože jsem ji potřeboval v době, kdy jsem měl soukromou praxi, po těch letech jsem ovšem už neměl ani tušení, jak se to používá, ba dokonce ani co to je. Rozhodl jsem se tedy pro onu Handysignatur. Stránka ministerstva vnitra uváděla dvě možnosti – buď si ji opatřit online na finančním úřadě nebo vyhledat místo v blízkosti bydliště, kde se ta registrace provádí. Našel jsem místo – bylo to ve vedlejší vesnici Hausmannstätten. Poněkud mě zarazila pracovní doba – od pěti do sedmi večer, a to jen v pondělí. Zavolal jsem tam v tuto dobu, ale nikdo mi telefon nezvedl. Pomyslel jsem si, že je třeba si termín pro tuto dobu vyřídit v normální pracovní době. Zavolal jsem tam tedy druhý den dopoledne, telefon vyzváněl do prázdna. Tudy cesta nevedla.

Rad nerad rozhodl jsem se pro online cestu a vstoupil jsem na stránku finanzonline. Ztroskotal jsem poměrně brzy. Když jsem se chtěl zaregistrovat, oznámila mi ona stránka, že už zaregistrován jsem a požadovala po mě nekompromisně PIN. Snažil jsem se jí – digitálně – vysvětlit, že PIN neznám, protože jsem naposledy dělal daňové přiznání sám někdy v roce 2005. To nepomohlo. Zkontaktoval jsem mého daňového poradce a poprosil jsem ho, aby pro mě mé údaje z finančního úřadu zjistil. Odpověděl, že to není potřebné a požadované informace mi finanční úřad neposkytne.

V době, kdy jsem si už zoufal, objevil jsem náhodně v obchodním centru, že Handysignatur poskytuje bezplatně síť A1 a to i zákazníkům jiných sítí. Zašel jsem tam, milý mladý muž mi pomohl rychle celou věc vyřídit a já jsem si doma mohl konečně vytisknout můj certifikát o očkování. Sice to není ta krásná PDF na displeji telefonu, která po osvícení celníkem krásně zezelená, ale přece mezinárodní certifikát s kódem, který je povinen jakýkoliv úředník v EU uznat.

Takže s certifikátem hurá do Itálie. Předešlu hned, že ten certifikát ode mě během celého pobytu nikdo nechtěl, ani na hranici, ani v hotelech, neřkuli v restauracích.

Italové mě překvapili i tím, že ještě stále platila povinnost nosit roušku nebo respirátor v exteriéru čili na ulici, a to i když teploty přesahovaly 37 stupňů ve stínu a pod respirátorem to bylo na udušení. Ještě víc mě ale překvapili, že když od pondělí 28.června byla povinnost nošení roušek omezena na vnitřní prostory, starší Italové nosili roušky na veřejnosti dál. A když jsme se k nim blížili, obcházeli nás obloukem o poloměru několika metrů. Strach byl tedy všude přítomný, očividně italská společnost šok z první vlny pandemie, která si vybírala spousty lidských obětí (i když ne tolik, jako v Česku za moudré vlády premiér Babiše a jeho mnoha ministrů zdravotnictví) ještě nepřekonala.

Nakolik byly kovidu přizpůsobeny otvírací doby muzeí nedokážu posoudit, každopádně nám ubytovatel ve Florencii kladl na srdce, abychom se na návštěvy muzeí přihlásili online, že se jinak nemusíme dovnitř dostat. Rozhodl jsem se jeho rady neignorovat a dal jsem se do toho. U „Palazzo vecchio“ proběhla rezervace online vcelku bez problémů, musel jsem jen na mobil nahrát novou aplikaci a ta pak nabídla vstupenku do muzea. Horší to bylo s Bargelem. Jednak jsem musel vyhrabat starý PIN, protože ho při platbě VISOU vyžadovali. Poté se objevila rezervace na jméno Antonín Polách bytem na Broadway New York. Současně s upozorněním, že se nejedná o vstupenku, tu že si musím vybrat na pokladně v Bargelu. To jsem dostal šok v přesvědčení, že jsem sedl na lep podvodníkům, kteří teď vysávají moje konto přes kreditní kartu, kterou jsem při platbě musel zadat. Moje pochyby se rozhodně nezmenšily, když jsme dorazili do Bargela a paní na pokladně prohlásila, že to číslo rezervace, které mi poslali mailem, je určitě špatné, protože žádné takové ona nemá. To jsem se začal potit. Poté se ale zeptala na moje jméno a zjistila, že rezervaci na jméno Polách tam má. Naštěstí nekontrolovala můj pas – určitě by musela vyžadovat americký, ale Italové nejsou chválabohu až tak důslední. Takže jsme dostali vstupenky, mohli muzeum navštívit a já se zapřisáhl, že už takové experimenty s online rezervací nikdy nebudu dělat.

Pozitivní na koronavirové pandemii – nesmějte se, ani nevztekejte – i korona má své pozitivní stránky – byla skutečnosti, že turistů nebylo nadbytek ani na nejfrekventovanějších místech. Ani Florencie, a dokonce ani Cinque Terre nebyly zavaleny davy turistů, všude se dalo poměrně rozumně pohybovat. Samozřejmě za stálého – roušku nasadit, roušku sundat. Lezlo to na nervy, ale dalo se to vydržet.

Po návratu do Rakouska se žena rozhodla, že bychom mohli navštívit Klosterneuburg. Nádherný klášter u Vídně, o němž jsem jí pěl ódy už roky. Navštívil jsem ho někdy v letech 2002 nebo 2003, když jsem rešeržoval na můj román o Elišce Rejčce. (Schoval si ji tam tehdy její milenec Friedrich Sličný Habsburský) Tehdy jsem tam měl prohlídku s paní Otavou – byli jsme sami dva, ona jako průvodkyně a já, prodebatovali jsme hodinu a čtvrt, ačkoliv měla za hodinu už další skupinu, která na ni musela kvůli mně čekat. Všechno bylo tehdy v pohodě, hned u kláštera byla malá restaurace s dobrým a levným jídlem, prostě měl jsem nejkrásnější vzpomínky, zejména pak na Verdunský oltář, který považuji za jedno z nejgeniálnějších děl světové kultury a který v Klosterneuburgu mají. Tak jsme tedy se ženou vyrazili a taky dorazili, i když mě můj GPS vedl podivnými cestičkami přes Vídeň – ale za to koronavirus (snad) opravdu nemůže.

Překvapilo mě obrovské podzemní parkoviště, které tam před bezmála dvaceti lety nebylo. Míst na parkování bylo víc než dost, cena za parkování 2,50 Euro za hodinu, ovšem s poznámkou, že v případě koupení vstupenky do kláštera je parkování čtyři hodiny gratis. Pochválil jsem organizátory – to byla taky moje poslední pochvala.

U prodeje vstupenek mi slečna sdělila, že další návštěva s průvodcem je v 15:15. Byla jedna hodina, pochopil jsem, že blažené časy návštěv každou hodinu byly z nějakého důvodu zrušeny Protože jsme měli pořádný hlad, zeptal jsem, se, kde se během čekání na vstup do kláštera můžeme najíst. Ukázala mi na bar Egon hned vedle vstupní haly. Tam nám ale číšník sdělil, že on má pouze frankfurtské párky, toast nebo guláš z konzervy. Ovšem máme jít na nádvoří a tam je restaurace s menu a s nabídkou jídel. Šli jsme tedy na nádvoří. Byla tam malá restaurace, nabízela ale pouze rajskou polévku a noky s rajskou omáčkou. Myslel jsem si, že je to trochu málo. Přece bezprostředně u Vídně a ve frekventovaném turistické lokalitě musí být nějaká dobrá restaurace! Vždyť tu přece před dvaceti lety byla! Hledali jsme a našli jsme směrovku ke klášterní restauraci „Stiftkeller Leopold“. Ovšem to upozornění na onu restauraci tam bylo jen jednou. Prošli jsme celé okolí, a nakonec jsme ji už napůl mrtví hlady našli – stálo tam, že bude otevřena od pátého srpna. Na mobilu jsme našli Hotel restaurant Anker. Měl být vzdálen od kláštera jen 200 metrů, nabízel ale jen jídla na odnos – očividně tedy ještě nepřešel z koronavirového do normálního provozu. Poslední šancí tedy byla ona restaurace, kterou jsme kvůli její skromné nabídce minuli. Jmenuje se Caféhaus Holler. Silně demotivovaná číšnice potvrdila, že mají skutečně v nabídce pouze rajskou polévku a noky s rajskou omáčkou. Když si všimla nespokojeného výrazu v mé a vražedného v tváři mé manželky, připustila, že bych mohl ještě dostat řecký selský salát s houskou. Souhlasil jsem, žena si objednala polévku. Salát se skládal z padesáti procent z červené cibule. Ještě nikdy jsem tolik cibule nesnědl, v důsledku toho odpadly pak polibky při vítání se snachou, kterou jsme následně navštívili. V čase kovidu se ale lidi stejně líbat nemají. V salátu bylo i trochu papriky, několik oliv a kousky řeckého sýra, z rajčat tam byly ovšem maximálně čtyři kousky – očividně poté, co kuchař uvařil rajskou polévku a omáčku na noky, už mu rajčat nezbylo. Ostatně ta polévka byla tak hustá, že jsme se právem domnívali, že je používána ve stejné podobě i jako ona omáčka na noky. Poté, co ji manželka snědla, oznámila, že se jí něco pohnulo ve střevech. Nastaly obavy, zda to dovezeme až k synovi, ale podařilo. Pročistila se až u syna na návštěvě a měla poté velmi dobou náladu. Minimálně lidé trpící zácpou by mohli být s pobytem v Klosterneuburgu spokojeni.

Vlastně bylo za daných okolností štěstím, že jsme vstupenky do kláštera nedostali. S Audioguidem se dala navštívit pouze pokladnice kláštera, do kláštera vpouštěli jen s průvodcem. Chtěl jsem koupit lístky na oněch 15:15, jak mi avizovali původně, dozvěděl jsem, se ale, že to je pouze prohlídka vinného sklepa, do kláštera vpouštějí turisty až o půl páté odpoledne. Vzdal jsem to a opustil klášter, aniž bych ženě ukázal Verdunský oltář. Zřejmě by si to ale s ohledem na pohyb ve střevech v důsledku požití rajské polévky stejně neužila.

Šok z této návštěvy jsme ještě úplně nepřekonal. Čím to je, že je určitá kulturní památka dělána turistům tak odpudivou? Je v tom úmysl? Jak je možné, že člověk nedostane nic k jídlu? V Rakousku, kde je gastronomie kult? Připomínalo mi to hodně stav v čase komunismu, kdy bylo problematické u kulturních památek najít restauraci s jídlem a člověk na výlety jezdil se smaženými řízky. Samozřejmě je za tím korona. Který Rakušák by se už postavil do kuchyně v hnízdě jako je Klosterneuburg? Raději bude brát podporu v nezaměstnanosti. Kuchaři, číšníci, to všechno byl personál, který do Rakouska jezdil z Maďarska, Slovenska eventuálně i z Česka. Teď prostě nejsou. Po zavření restaurací byli posláni domů. Tam si mezitím z větší části našli nějakou práci. Teď se Rakušáci marně snaží přilákat je zpět. Nevaří se. Nejsou kuchaři, nejsou číšníci. V místech jako je Klosterneuburg, tedy mimo velká města, je ten problém nejvypuklejší a přímo fatální. Lepší to zřejmě v dohledné době nebude.

Průvodci sice byli Rakušáci, ale v čase zavřených památek si zřejmě taky z velké části našli jiný džob. Prohlídky se zredukovaly na dvě denně. Až v Klosterneuburgu jsem pochopil, že se zřejmě turistika vzpamatuje z korony – pokud to mutace delta a další, které budou následovat vůbec dovolí – jen velmi pomalu. Pro Rakousko špatná zpráva. Pro nás, zvědavé turisty, ještě horší.

Klosterneuburgu se raději vyhněte. A pokud už tam pojedete, zabalte si podle dobré staré české tradice chleba s řízkem a nakládanými okurkami. Potom možná tu návštěvu přečkáte s méně nabuzeným adrenalinem, než to bylo u mě a mé ženy.

Den nato jsme jeli na Slovensko. Bohužel právě poté, co Slováci z obavy z delta varianty viru přitvrdili. Údajně na určitých hraničních přechodech, které zavírali, stavěli bariéry, takže Moravák, který si zajel do hospody za kamarády se už neměl jak vrátit domů. Syn mě vybavil zeleným pasem, konečně jsem tedy měl na mobilu vše tak, jak jsem si to představoval. Stejně tak i moje žena a syn s manželkou. Plni optimismu jsme dorazili na slovenskou hranici. Ukázali jsme naše zelené pasy a mysleli jsme, že je přechod hranice vybavený. Chyba lávky!

„Ste elektronicky zaregistrovaní?“ ptal se přátelský ale nekompromisní celník.

Skoro mě trefil šlak. Zatím jsem se vždycky registroval. Do Česka, do Itálie, nikdy to zatím nikdo nechtěl vidět. Tentokrát jsme se samozřejmě nezaregistrovali. Už proto, že poslední noc před přechodem hranice jsme nestrávili doma, ale na návštěvě u syna. Takže žádný přechod hranice! Zacouvali jsme na jedno parkovací místo přímo na hranici a následovala registrace přes mobil. Já bych byl zřejmě na mrtvici. Na počítači jsem sice tuhle koronavirovou registraci prováděl už několikrát, ale na mobilu je to pro mě stále mnohem komplikovanější – už proto, že displej je nepoměrně menší. Naštěstí jsme měli v autě syna a snachu, tedy dva digital native, ti nás zaregistrovali a pak už stačilo jen čekat na SMS, která potvrdila, že můžeme na Slovensko vstoupit a že máme výjimku ze čtrnáctidenní karantény. Mně přišla hned, ženě vůbec. Ale zato jsme tu zprávu objevili v jejím mail boxu. Mohli jsme tedy vyrazit. Samozřejmě bylo třeba koupit elektronickou dálniční nálepku. To dělávám vždy na prvním dálničním odpočívadle v Járovcích. Automat na dálniční nálepky nefungoval, zřejmě byl zavirovaný koronavirem. Platba kartou nebyla možná, zřejmě byl terminál zavirován koronavirem. Platba byla možná jen v hotovosti, jako za oněch zlatých komunistických časů. Hotovost ve výši deseti eur jsem měl. Začal jsem chápat, proč se Slováci toho viru tak bojí. Do Rakouska jsme se vraceli ještě týž den. Celník nahlédl do auta, žena se ho zeptala, zda chce vidět naše certifikáty. Usmál se a zeptal se: „Máte je všichni?“ Potvrdili jsme s důvěryhodným úsměvem, že je máme. „Tak pokračujte,“ usmál se a pustil nás přes hranici.

Tedy aspoň na závěr troška normality. Ale že bych měl chuť tu hranici překračovat častěji, to nemůžu říct. Koronavirus už zase nechal vztyčit hraniční ploty.

Ferrara

Po pětileté pauze zpět do Itálie – sice s respirátorem, ale přece.

               Tempi passati, říkají Italové, když vzpomínají na zašlé dobré časy. Jenže časy se mění a měnily se i v minulosti. V roce 1152 prolomila řeka Pád hráze u městečka Ficarolo a způsobila katastrofální záplavy, po nichž zcela změnila svůj tok. Jestliže tedy Ferrara předtím ležela na řece Pádu, který ji omýval z jihu, teď se řeka přesunula daleko na sever. Přesto zažilo město další skvělé časy, spojené s působením rodiny d´Este. Ta město ovládla ve jménu papeže v boji proti císaři Friedrichovi II. v roce 1242 a zůstala zde do roku 1597. Bohatí d´Este, původně markrabata, od roku 1452 pak vévodové, vybudovali z města svou rezidenci a nešetřili přitom. Postavili zde obrovský nedobytný vodní hrad (který měl ale spíš chránit je před jejich poddanými než město před zevními nepřáteli, přitáhli do města spoustu prominentů, kteří si zde stavěli paláce a Alfonso II. se dokázal dokonce oženit s dcerou císaře Ferdinanda I. Barbarou. (Císař měl dcer dvanáct a provdat je všechny do urozených a bohatých rodin, které nelpěly na velkém věnu, nebylo snadné, přesto byl tento sňatek potvrzení nebývalého významu ferrarského vévody). Vévoda si toho taky patřičně vážil, ve svém „Diamantovém paláci“ nechal pro Barbaru vybudovat obrovskou „Síň slávy – Sala grande d´Onorio“- Jenže ani to nepomohlo, Alfonso zemřel bezdětný a jeho lákavou rezidenci zkonfiskovali nenasytní papeži. A s příchodem papežských správců začal nezadržitelný pád města.

               Dnes je Ferrara ospalé – se svými 133 000 obyvateli na italské poměry malé – město v deltě Pádu. Ospalé je zejména v neděli a když teploměr ukazuje 35 stupňů ve stínu. Uznávám, že takové teploty nejsou na poznávání města úplně nejpříhodnější a nepomůže ani lidová moudrosti „Když tolik naříkáte nad 35 stupni ve stínu, tak do toho stínu proboha nelezte.“ Na slunci to opravdu není o nic lepší.“ Přesto je toho ve Ferraře hodně vidět, (od roku 1995 patří ke kulturnímu dědictví lidstva UNESCO) vzpomínky na slavnou minulost byly sice poškozeny zemětřesením z 30. května 2012, ale znovu obnoveny, dnes zde stopy po přírodní katastrofě nejsou vidět, pokud nepočítáme zahalenou fasádu katedrály (katedrála sama není návštěvníkům přístupná, zda to ale souvisí s oním zemětřesením před devíti lety, se mi nepodařilo zjistit.

Stejně tak je zahalena i socha jednoho z nejslavnějšího z ferrarských rodáků – v roce 1452 se zde narodil kazatel Girolamo Savonarola, považovaný vedle Wiclefa a Husa za jednoho z nejdůležitějších církevních reformátorů před Lutherem, jemuž se podařilo ovládnout Florencii a vyhnat odtud Medicejské, než sám skončil v roce 1494 na popravišti. Už si víceméně zvykám, že Italové přede mnou své kulturní památky zahalují, v Bologni jsem slavného Neptuna taky vidět nemohl.

               Dějiny města Ferrary jsou ale nerozlučně spojeny s rodinou d´Este. První ze slavných reprezentantů tohoto rodu byl Azzolino II. V době bojů mezi císařem Friedrichem II. a papeži se postavil na papežskou stranu – a vyplatilo se. V roce 1242 ho papež Řehoř IX. vyjmenoval stálým podestou města a v roce 1259 se mu podařil husarský kousek, když se mu zajal hlavu ghibellinů v severní Itálii Ezzelina da Romana. Papežové si uvědomili, že se na tuto rodinu můžou spolehnout, a tak byl Azzolinův vnuk Obizzo II. vyjmenován generálním kapitánem a ochráncem církevního státu (Ferrara patřila de jure k Pippinovu obdarování, a tedy k papežskému státu). D´Este se definitivně usadili ve Ferraře a stali se jejími vládci. Formálně sice jako papežští leníci, ale to jim nebránilo v budování vlastní moci. O skutečnosti, že se mezi svými poddanými necítili tak úplně bezpečně, svědčí gigantické Castello Estense v rohu starého města.

Obrovský vodní hrad začal stavět Niccolo II. v roce 1385, protože se ale během stavby jeho potomci rozhodli změnit pevnost na renesanční rezidenci, protáhla se stavba paláce na skoro dvě stě let. Nedá se ovšem říct, že by se d´Este o své město nestarali, například univerzitu založil Niccolův syn Alberto už v roce 1391. Otvírací doba castella je dost překvapivá, v sobotu a v neděli má totiž zavřeno. Nikdo mi to nedokázal vysvětlit, paní v paláci Schiafonia, kterou jsem se na to ptal, se poněkud styděla, ale připustila, že to „tak prostě je“. Jsme v Itálii, tam nemusí mít věci srozumitelný důvod. Takže jsme si museli počkat na pondělí. Vidět je tam poměrně dost, sály se stropními freskami, které člověk může vidět v rafinovaně nastavených zrcadlech na zemi, aniž by si tedy musel vykroutit krk, největšími sály jsou Sala dei Giganti a Salone dei Giocchi. Dá se vystoupat na Lví věž, kde byl kdy si vězněn Ugo d´Este – ale o tom později. Navštívit je možné i kapli Renée de France, dcery francouzského krále Ludvíka XII, kterou si vzal za ženu vévoda Ercole II. d´Este – ferrarští vládcové se pohybovali v nejvyšší společnosti. I když Renée způsobila svými sympatiemi k protestantství svému muži nemalé potíže (Ferrara byla zatraceně blízko papeži a jeho mocenským zájmům), takže ji její manžel musel nakonec zavřít do domácího vězení, aby zuřícího papeže uklidnil. Na nádvoří castella byla letos expozice „Le Done, i Cavallieri, gli Armi e gli Amori“, čili „Dámy, rytíři, zbraně a lásky“. Je zajímavá, někteří z obrněnců jdou tvrdě v záležitostech lásky na věc, jiní jako by přišli ze současnosti.

               Castello Estense je spojeno dlouhou chodbou na prvním poschodí s Palazzo Communale, odkud vládli d´Este předtím, než si postavili svůj hrad. Nad vchodem do budovy, která slouží dnes jako městská radnice, jsou bronzové sochy dvou významných d´Este, které sem dal umístit Ercole I., největší budovatel města.

               Na koni je tu znázorněn Ercoleův otec Niccolo III. D´Este. Jedna z nejskurilnějších, ale i nejschopnějších postav rodu.

Niccolo byl velmi aktivním mužem. Zplodil celkem 24 dětí, řadu manželských, a ještě více nemanželských, ovšem on mezi nimi nedělal rozdíl. Žili všichni jako jedna rodina, i jeho manželky s milenkami – hrad byl velký dost. Jeho první žena Gigliola da Carrara byla neplodná, pročež roli vládkyně v paláci převzala oficiální milenka Stela de Tolomei, která byla plodná až až. Problém nastal, když si Niccolo po smrti Giglioly přivedl v roce 1418 novou mladou ženu Parisinu z rodu Malatestů z Rimini. Čtrnáctiletá nevěsta byla poměry v početné rodině značně zmatená, zejména, když markraběcí děti byly částečně v jejím věku. Navíc Stela de Tolomei zemřela už rok po Parisinině svatbě na „zlomené srdce“. Parisina tedy měla hrát paní domu a starat se o spousty nevlastních dětí. Markrabě byl o dvacet let starší než ona, děvče hledalo nějakou spřízněnou duši – a bohužel ji i našlo v osobě Niccolova syna Uga. Mladí lidé, kteří byli stejně staří, se do sebe zamilovali a láska nezůstala platonickou, ale dočkala se i naplnění. To se stalo v roce 1425, kdy bylo Parisině dvacet jedna a Ugovi dvacet let. Když se to markraběti doneslo, nechtěl tomu věřit – nebyl tedy jako Othello, vraždící jen z podezření. Ale jeho lidé mu umožnili přistihnout manželku se synem in flagranti, aby se přesvědčil na vlastní oči. Stalo se. Zuřící Niccolo dal oba internovat v paláci Estenze – každého v jiné věži (ta, ve které byla uvězněna Parisina se na její počest dodnes jmenuje Torre Malatestiana) a pak v podzemním vězení (je ho možné navštívit) stít. Nakonec ale Niccolo smutek ze zrady překonal a oženil se o šest let později potřetí, jeho třetí žena Ricarda de Saluzzo mu porodila syna Ercoleho, který měl rozhodujícím způsobem změnit vzhled města. Po smrti Niccoly se na ferrarském trůně vystřídali tři jeho synové Leonelo, Borso a Ercole, kteří vládli dohromady 64 let – bylo to možné, protože byl mezi nimi dvacetičtyřletý věkový rozdíl.

               Niccolo byl ale aktivní nejen v manželských a nemanželských postelích. Dokázal velmi šikovně lavírovat mezi soupeřícími mocnostmi císařství a papežství. Císař Zikmund rozšířil jeho mocenské území a pasoval jeho syny na rytíře, potom ale Niccolo rozhodujícím způsobem podpořil papeže. V roce 1417 byl na církevním koncilu v Kostnici zvolen papežem Martin V., čímž bylo ukončeno trojpapežství.  Nový papež se mimo jiné musel zavázat, že svolá každých deset let nový koncil, aby tento mohl rozhodnout o věroučných otázkách. To znamenalo značné omezení papežské moci, proto se k tomu Martin neměl. Svolal koncil až těsně před svou smrtí v roce 1431 do Basileje, jeho nástupce Eugen IV. měl ale tisíc výmluv, proč tam nemůže jet. Záminku k torpédování jednání církevních otců mu dala ochota byzantského císaře Jana jednat o sjednocení katolické a ortodoxní církve. (Císaři Janovi teklo do bot, protože před hradbami Konstantinopole stáli Turci).  Niccolo d´Este nabídl své město papeži jako místo alternativního koncilu za účasti císaře Jana, kterého ani nenapadlo trmácet se do Basileje – koneckonců do Ferrary se mohl nechat přivézt lodí. Papeži toto místo taky maximálně vyhovovalo. Oficiálně přijal císaře Jana na svém území, (ale ne tak úplně, což císaři vyhovovalo, Ferrara tak poskytovala dojem neutrality) náklady na pobyt náročného hosta ale nesli ferrarští páni, konkrétně Niccolo III. Koncil začal ve Ferraře v roce 1437–v lednu 1439 byl pak přeložen do Florencie (Cosimo starší Medici podplatil církevní otce a ti pod záminkou, že ve Ferraře hrozí vypuknutí moru – doloženo to není – přesunuli koncil do Florencie). Niccolo z toho asi nešťastný nebyl, protože císař Jan se choval jako pravá „diva“ – na střechu jeho paláce se například neustále v létě musela lít voda, aby se ochladil a koncil už svůj účel splnil – Ferrara a s ní Niccolo vstoupili do dějin. V roce 1452 pak udeřila hodina rodiny d´Este. Od roku 1450 byl u moci Borso d´Este, syn Stely Tolomei, neméně schopný než jeho otec. (I jeho socha zdobí průčelí Palazo Communale, Borso ale nesedí na koni jako jeho otec ale rozvážně na trůně – na rozdíl od svého otce se totiž stal knížetem).

V roce 1452 táhl na svou korunovaci do Říma císař Friedrich III. Císař se měl při té příležitosti i ženit s jednou z nejbohatších nevěst tehdejšího světa Eleonorou infantkou portugalskou a měl hodně hluboko do kapsy, takže se bál ostudy. (K té nakonec došlo, ne ale kvůli penězům, nýbrž v důsledku jeho neochoty manželství naplnit, více než třicetiletý císař byl ještě panic). Borso byl ochoten pomoci. Císaře vybavil peněžním obnosem, který panovníka zbavil starostí, ten ho zato povýšil na vévodu, čili do rangu suverénů (tam patří králové a knížata, vévoda je v hodností s knížetem shodný).

               Následovalo něco víc než sto let ferrarské slávy, než zemřel poslední d´Este Alfonso II.  – jeho manželství s dcerou císaře Ferdinanda I. Barbarou zůstalo bezdětné.  Po Alfonsově smrti neuznal papež Klement VIII. jeho poslední vůli, v níž Alfonso odkazoval své území synovci Cesaremu a zabral Ferraru pro papežský stát. Pak se střídali kardinálové, správcové, kteří měli na mysli hlavně vlastní obohacení a sláva města rychle pohasla.

               Za návštěvu stojí tři paláce rodiny d´Este. Vedle monumentálního Castella Estense je to ještě palác Schifanoia a Diamantový palác (Palazzo dei diamanti). Schifanoia znamená nudu a proti ní si D´Este postavili palác na okraji města, tehdy s pestře pomalovanou fasádou, dnes nudně bílou. Vevnitř je Museo civico a stěny největšího sálu jsou pomalovány krásnými freskami.

Po cestě k paláci se vyplatí krátká zastávka v monumentálním kostele Santa Maria in Vado. Nedaleko se nachází i impozantní palác, který si ve Ferraře nechal postavil Ludovico il Moro, vévoda milánský, který měl s d´Este očividně velmi dobré vztahy. Koneckonců byl strýčkem první manželky vévody Alfonsa I.  Anny. (Alfonso I. se po smrti své první manželky oženil s legendární Lukrécií Borgiou, dcerou slavného skandálního papeže Alexandra VI. Okolo její osoby se šířily legendy o incestu, travičství a nemravném životě, ve skutečnosti porodila nešťastná Lukrecie Alfonsovi několik dětí a zemřela ve věku 39 let na horečku omladnic.) Dnes je v paláci Ludovica il Mora archeologické muzeum. Palazzo dei Diamanti (Jméno dostal tento palác podle své fasády z mramoru řezaného do tvaru diamantů – mramor je ve Ferraře vzácný, naprostá většina budov má fasády z cihel.)

se nachází na opačném konci města. To má svůj důvod. V roce 1492 se Ercole I. d´Este rozhodl Ferraru zvětšit. Město se víc než zdvojnásobilo, nová čtvrť (vlastně polovina) města byla postavena podle plánů architekta Biaggia Rosettiho.  Na rozdíl od staré Ferrary s klikatými úzkými středověkými uličkami byly založeny široké rovné bulváry, okolo nichž se stavěly renesanční paláce a rozsáhlé zahrady a parky (do hradeb byl zahrnut i obrovský hřbitov – Cimitero della Certosa). V této čtvrti si koupil domek i dvorní básník Ercoleho Ludovico Ariosto. Jeho dům se dá navštívit (přes poledne má zavřeno) v této nové čtvrti se nachází i velké Ariostovo náměstí s jeho sochou na antickém sloupu, náměstí je vytvořeno po vzoru římských amfiteátrů.

Později působil ve Ferraře i slavný básník Torquato Tasso (rodák z kampánského Sorenta), jehož pohnutý život poznačený psychickou chorobou ztvárnil Johann Wolfgang Goethe.

               Diamantový palác byl tedy reprezentačním sídlem rodiny d´Este. Dnes je zde pinakotéka, sály se ale nezměnily, a tak je možno navštívit Sala grande d´Onorio, čili Síň slávy, který nechal přestavět kardinál Luigi d´Este při příležitosti příjezdu jeho nové švagrové Barbary habsburské. Zde se v obrovském sále zahrnující dvě poschodí paláce pořádaly slavnostní bankety a hostiny, ani to ale nemohlo nic změnit na tom, že manželství Alfonsa II. s Barbarou, jak už bylo řečeno, nebylo obdařeno potomky. A tak byly tyto úpravy Diamantového paláce jakousi labutí písní slávy rodu d´Este ve Ferraře (dále působila už jen v Modeně, kterou byl papež Cesaremu ochoten ponechat.

               Kdo má času nazbyt, může se projít i po pro turisty přístupných městských hradbách, při teplotách nad 35 stupňů Celsia to ale není zrovna dobrý nápad. Protože je staré město díky Ercolemu I. opravdu rozsáhlé, doporučuje se půjčit si jízdní kolo. Nabízejí to skoro všechny hotely a ve městě jsou vyznačeny trasy pro cyklisty. Vzhledem na poměrně malý automobilový provoz je to lákavá alternativa – samozřejmě za přijatelných venkovních teplot.

               Komu by to bylo málo, nedaleko od Ferrary je klášter Santa Maria Pomposa, jeden z nejstarších benediktýnských klášterů, založeném v sedmém století, kde mniši vynalezli hudební stupnici a začali zaznamenávat hudbu notami.

Tady strávil v září roku 1321 svou poslední noc před návratem do Ravenny smrtelně nemocný Dante Alighieri. Vede tam cesta rovinou pádské delty mezi poli kukuřice, obilí a slunečnic, z úrodnosti této oblasti čerpali d´Este své bohatství. To bylo v době, kdy o bohatství ještě rozhodovaly výnosy polí, a ne průmyslová výroba. Dnes může Ferrara o své někdejší prosperitě jen snít.

               Ale dělá to pěkně.

Ötztal II

               Ötztal se nad Söldenem štěpí na dvě údolí a pokud se dáte tím pravým (tedy vedoucím doprava) dojedete do Ventu. Milá vesnička na konci světa ve výšce 1890 metrů nad mořem se etabluje, jako „Bergsteigerdorf“, čili vesnice horolezců. Nic jiného tam totiž není. Lyžovat je tam sice možné ale místní centrum nemůže ani zdaleka konkurovat střediskům v Söldenu nebo Obergurglu, ovšem hlavním triumfem této vesnice je, že se jedná o nástupní místo výstupu na druhou nejvyšší horu Rakouska a nejvyšší horu Tyrolska Wildspitze (3768 m.n.m.)

A k tomu je tato hora podstatně přístupnější než rakouská hora nejvyšší Großglockner (3798 m.n.m.).  Zejména poté, co se pod Großglocknerem roztopil ledovec Pasterze. Nástupiště na výstup na nejvyšší horu Rakouska je totiž na Franz Josef Höhe a jestliže se dříve šlo přes ledovec, aniž by  člověk ztratil výšku, dnes musí minimálně 200 metrů (spíš víc) sestoupit, než se dá zase do kopce. Skoro lepší je jít na tuto horu z východotyrolské strany přes Lucknerhaus, sice do strmého kopce ale bez frustrace sestupu.

               Wildspitze tuto nevýhodu nemá. V podstatě se na ni vystupuje ve dvou dnech s přenocováním na Breslauer Hütte ve výšce 2844 metrů.

Lanovka vás vyveze (pokud jezdí) na Stablein do výšky 2365 metrů, takže k chatě to není ani pět set metrů převýšení a po pohodlném chodníku, na začátku dokonce po široké štěrkované cestě. Proto mnozí turisté dávají v předvečer výstupu na Wildspitze ještě tréninkový výstup na horu Urdkundkolm s výškou 3140 metrů. Nocleh na Breslauerhütte musíte samozřejmě rezervovat předem a tím se to stává loterií. Buď vám bude přát počasí, nebo budete mít smůlu. Nejvhodnější dobou na výstup je začátek září, kdy už přešly letní bouřky, které v žádném případě NECHCETE na ledovci zažít a ještě nepřišla zima a lanovky nezastavily svůj provoz – což dělají v druhé polovině měsíce.

               Od chaty je to pak na vrchol třiatřičtvrtěhodinový výstup. Protože se jde přes ledovec, jsou mačky a lana nezbytná. Protože se na hlavní – jižní vrchol – leze po úzké skalní římse ze severního vrcholu, je dost dobré netrpět závratí, ale v podstatě je tento kopec bezproblémově zdolatelný – tedy jedná se o túru lehkou podle „Horského průvodce bratrů Andrášiovců“. Kdo jejich klasifikaci horských túr nezná, budu zde volně citovat z knihy Zdeňka Šmída „Proč bychom s nepotili aneb Jak se chodí po horách“. Určitě jsem už tento text někdy v mých článcích citoval, ale tomuto geniálnímu humoru prostě neodolám ani tentokrát:

               Podle bratrů Júlia a Arna Andrášiových se horské túry rozdělují na čtyři druhy:

  1. Bez ťažkostí, to je postup bez pomoci rúk
  2. Veľmi ľahké, pomoc rúk slúži len na udržanie rovnováhy
  3. Ľahké, pomoc rúk slúži už na ďalší postup
  4. Trocha ťažké, pomoc rúk při postupe j pravidlom a nutnosťou

Leč běda! Andrášiové byli horolezci! Pro normálního smrtelníka jsou jejich túry bez ťažkostí spojené se značným množstvím těžkostí. Túry veľmi ľahké jsou ve skutečnosti velmi těžké. Túry ľahké jsou ty, ze kterých se zdravý člověk vrací roztřesen, potlučen a k smrti unaven. A na túry trocha ťažké se vydávají jen sebevrahové, šílenci a Němci. Konec citátu.

Při výstupu na Wildspitze se tedy jedná o túru „ľahkú“, čili dá se přežít. Těch několik šrámů na těle i na duši vám plně vykompenzuje pocit být nebi tak blízko, jak se jen dá – Großglockner vypadá v dálce samozřejmě menší než vrchol, na kterém se nacházíte, (a těch směšných dvacet metrů o které je prý vyšší není důvod nechat se tím frustrovat) takže vám svět prostě leží u nohou. Vladimírův syn dokonce mínil, že by se to dalo dát i za jeden den, kdyby člověk vyjel hned ráno první lanovkou nebo dokonce šel nahoru ještě hned před rozedněním. Na to jsme mu hned odpověděli, že by se to nedalo. Že se sice vychází už za rozednění, ale z chaty ve výšce 2860 metrů a ne z Ventu 1890 metrů nad mořem. Takové mladistvé nerozvážnosti už dávno neděláme. Vladimírova přítelkyně nám správně poradila, abychom se před výstupem podívali do občanského průkazu (nebo do cestovního pasu, ten mám já). Na otázku proč, odpověděla, že tam máme napsaná data našeho narození.

Ovšem i pro starší pány existují túry, které se dají udělat za jeden den. Z Ventu – a to i když nejezdí lanovka – se dá vystoupat přes Stablein na Wildes Mannle.

Tahle vyhlídková hora, odkud vidíte přímo ledovce pod Wildspitze i tuto horu osobně, má slušnou výšku 3023 metrů. Jméno sice může trošku nahánět strach (v tyrolském dialektu to znamená „Divoký mužík“), ale jedná se o túru „veľmi ľahkú“ jen několik desítek metrů je jištěno lany, ale ani ta nejsou nutná, pokud se nerozhodnete jít z Divokého mužíka na Breslauer Hütte – tam totiž sestup ze sedla lana rozhodně vyžaduje. Pohled na Wildspitze a její ledovce je velmi impozantní a lákavý, prostě dostanete chuť na tu nejvyšší horu Tyrolska vylézt.

Breslau je německé jméno pro Wroclaw nebo česky pro Vratislav a tak zde samozřejmě najdete tabuli na počest Němců vyhnaných ze své staré domoviny ve Slezsku, Wroclaw byla největším městem Slezska (a až do vlády Karla IV. i českého království, až pak ji předběhla Praha). Sestupovat z chaty do údolí se dá dvěma cestami. Buď zpět do Ventu nebo – a to bych chtěl rozhodně doporučit – do Rofenu. Tato cesta je hodně strmá (nic pro člověka po operaci kolen, jako jsem já), ale krásná. Vede okolo hluboké skalnaté strže, ve které burácí Rofenbach, čili ledovcová řeka, kterou napájí ledovce pod Wildpspitze. Je neuvěřitelné, jak se zde na holé skále uchytily stromy a dokázaly dokonce vyrůst do úctyhodné velikosti. Sám Rofen ve výšce 2011 metrů je jedna z nekrásnějších prdelek světa, které jsem v životě viděl.

Je zde statek, horská chata a hotel, prý snad i nějaký lyžařský vlek, ale hlavně soutok onoho Rofenbachu s Venter Ache, dvou horských dravých potoků, které se zařízly hluboko do alpských skal. Přes Venter Ache vede visutý 80 metrů dlouhý most, z něhož můžete dravý a hlučný proud řeky pozorovat, po druhém břehu Venter Ache pak vede cestička do Ventu lemovaná uměleckými skulpturami, na které může mít člověk rozdílné názory (což jsme i měli), ale v podstatě se jedná o příjemnou asi hodinovou procházku. Na jednom místě stojí i starý první vrcholový kříž z Wildspitze z roku 1933, který byl na jižním vrcholu nahrazen novým v roce 2010. Z tohoto místa můžete vidět přímo na vrchol Wildpitze i s novým křížem, moji společníci mi to ale nechtěli věřit. My, lidi z někdejšího východního bloku, jsme tak nedůvěřiví! Stále máme pocit, že nás chce někdo podvést a sugeruje nám věci, které nejsou pravda. Ale od starého vrcholového kříže na břehu Venter Ache, je SKUTEČNĚ vidět vrchol Wildspitze. Tečka. Rakušáci v těchto věcech až tolik nelžou.

Pokud chcete pochodit po kopcích, aniž byste chtěli opustit Oetz, máte samozřejmě taky několik možností. Přímo z Oetzu jede lanovka Acherkogelbahn na Hochoetz ve výšce 2020 metrů. Odtud se nabízí příjemná túrka na Wetterkreuzkogel (2591). Přímo nad vámi se tyčí Acherkogel (3007) nejsevernější tyrolská třítisícovka. Prý se na něho vylézt dá, jak z Hochoetzu, tak i z nedalekého Kühtai, ovšem ten výstup už splňuje kritéria túry podle bratrů Andrášiovců „trocha ťažkej“. Nepokusili jsme se. Už i jen túra okolo čtyř jezer s výstupem na Geißkogel (2820), kterou můžete podniknout z Kühtai, má v průvodci nepříjemnou černou barvu a text, že vrchol „je pro šikovné horské turisty dosažitelný“ slibuje dostatek adrenalinu. Ovšem pěkně tam je.

Pro případ špatného počasí se Ötztal taky zabezpečil. Především existují v Längenfeldu termální lázně Aqua Dome s celkem 12 bazény s teplotou vody 34 – 36 stupňů.

Pramen ze sirnou vodou pocházející z ledovců a vyvěrající z hloubky skoro dvou kilometrů, byl zkoumán poprvé v roce 1830 a už tehdy tu byly zřízeny první lázně. V šedesátých letech dvacátého století ale pramen zmizel. Lázně zanikly a místní hotel byl stržen. Teprve v roce 1997 byl navrtán pramen v hloubce 1865 metrů s teplotou vody 68 stupňů a okolo vrtu byly postaveny moderní lázně – dnes je zde 2000 čtverečních metrů vodní plochy.

Nabízí se zde i rafting na Oetzer Ache, na dravé ledovcové řece, která k splavování opravdu láká. Nenechali jsme se svést jen kvůli nedostatku času, můj syn se snachou si to dali a moc si ten zážitek pochvalovali. O cyklistice jsem už mluvil, kromě horských kol je vybudován samozřejmě i cyklistický chodník okolo cesty vedoucí údolím – vedoucí dokonce i tunely!

Mimo to vybudovali Tyroláci v Umhausenu na počest svého nejslavnějšího rodáka pravěkou vesničku jménem „Ötzidorf“.

Za vstupné 9,30 Euro tam člověk uvidí rekonstrukce pravěkých staveb z mladší doby kamenné, nářadí, zbraně, pece na vypalování keramiky atd. Nejzajímavější jsou z mého soudu tam chovaná zvířata, ať už prvotní kozy či ovce, ale i hovězí dobytek, který už vymřel, ale podařilo se ho vykřížit nazpět, takže člověk dostane představu o kravách které žily před pěti tisíci lety. A nejzajímavější byly stejně chlupatí prasata, která jsem opravdu ještě nikde neviděl a jejichž hutá srst umožňovala celoroční chov pod širým nebem.

Od Ötzidorfu vede cesta k nejvyššímu vodopádu v Tyrolsku – Stuibenfall padá ve dvou stupních z výšky celkem 150 metrů. Cesta byla roubená krásnými zdravými pravými hřiby, už jen proto se ta procházka vyplatila a mohl jsem se jen ptát, zda ty desítky turistů, které tam prošly před námi byly dočista slepé. Pod vodopádem se člověk může rozhodnout, jak ho chce zdolat. Jedna cesta je ferrata, tedy Kletersteig s fixními lany. Naštěstí jsem si prostudoval jeho vlsatnosti na internetu už den dopředu a viděl jsem jasně písmeno „C“ a vícero místech. Čímž tento projekt pro mě umřel. Ferraty typu „A“ a „B“ ještě dám, u B/C už musím hodně přemýšlet, ale jestliže zde září jednoznačné „C“ čili kolmá stěna, končím. Tady je to ozvláštněno tím, že ona kolmá stěna je na místě, kde pod horolezcem (pardon, ale turistou takového šílence nazvat už nemůžu) zívá propast sto metrů s padající vodou. Možná je to krásné, určitě je to vzrušující, ale i můj přítel Vladimír, který hodně vydrží, poté, co se dostal na vrchol trasy, demonstrativně odhodil výstroj a prohlásil, že končí s horolezectvím. A to si ještě odpustil závěrečný travers přímo nad vodopádem. Že právě hustě pršelo, onen výstup zřejmě taky neulehčovalo.

Já jsem si nad vodopád vystoupal po „normální“ cestě. Tedy normální… Jedná se o 720 schodů, z větší části zavěšených vysoko nad údolím. Čili bez námahy se k horní, páté vyhlídkové platformě nedostanete ani po této cestě a navíc se samozřejmě ono schodiště při výstupu mírně kýve, ale pokud bojujete právě s hustým deštěm, ani to nezaregistrujete. A ten výhled ze všech pěti vyhlídkových platform je úžasný. Stovky kubíků padající vody s patřičným zvukovým doprovodem – to stojí opravdu zato.

Pokud jste tedy po vyšlapání oněch 720 schodů dosáhli horní platformy, je možné pokračovat ještě asi pěti minut k Gasthofu Stuibenfall. Mnohem hezčí je ale další cesta do Niederthai a poté do Höfle. (německy Höflein, čili „Dvoreček“). Ostatně tato cesta se dá zvládnout i autem, pokud jste sestoupili zpět do Umhausenu. Höfle leží na horské terase s úžasným výhledem na panoráma hor přímo před vámi. V restauraci „Leiter Hoamatl“ obsluhuje očividně šéf osobně. Není sice z nejrychlejších – na možnost objednat jídlo jsme čekali skoro 40 minut, ale kuchyně je velmi dobrá a jídlo poté dorazilo za neuvěřitelných 10 minut, takže to počáteční čekání vykompenzovalo. A užívat si výhledů na strmé skalní stěny, tyčící se kousek před vámi až do nebe stojí za to a dá se při pivečku Starkenberger (tyrolské pivo, trošku trpké, ale naprosto pitné, zejména po horské túře) užívat dlouho.

Rozhodně máme v úmyslu vydat se do Ötztalu ještě jednou. Až tam nebude řádit koronavirus a dokud budou jezdit lanovky. Možná potom přemluvím i mou ženu. Jsou tam totiž i „Túry bez ťažkostí“. Ty jsme sice prozatím vynechali, ale člověk holt nemládne. 

Ötztal

               Víte, kde to je? Každopádně dost daleko na to, abyste to vědět nemuseli. Tohle údolí se nachází v Tyrolsku (nebo Tirolsku?). Česky není pochyb, že Tyroly se píšou s tvrdým „y“. Tyroláci sami v tom jasno nemají. Oficiálně se totiž píše tato země s měkkým „i“, ale našli jsme spoustu nápisů, kde je „y“ tvrdé. Tyroláci jsou tvrdý národ, ale očividně ne všichni, zřejmě už částečně změkli.

               Nicméně Ötztal je ještě Tyrolsko tvrdé. Je to slavné údolí, protože dalo jméno nejznámějšímu Rakušákovi (který se ale zatoulal do Itálie) „Ötzimu“. Před pěti tisíci lety se jeden muž mladší doby kamenné zatoulal až na průsmyk Tisenjoch ve výšce 3210 metrů a tam ho někdo zákeřně zastřelil šípem zezadu. Pokud byste ten průsmyk hledali (nebo nedejbože chtěli navštívit) museli byste až do obce Ventu a poté se dát údolím vedoucím doleva (doprava vede hezčí a navštěvovanější z místních údolí Rofen). Ötzi se vydal oním méně lákavým údolím, zřejmě proto, že před někým utíkal. Ovšem nedokázal zřejmě dostatečně zamést stopy a tak byl v průsmyku na dnešní hranici mezi Rakouskem a Itálií dostižena a zabit. Jeho mrtvola zapadla do ledovce a byla zde zakonzervována věčným ledem i s hrotem šípu v těle, který s jeho vrah marně snažil z těla vytáhnout. Šíp se zlomil a kovový hrot zůstal v mrtvole, kterou pak 19 září 1991 v 13:30 hodin objevil manželský pár Erika a Helmut Simonovi z Norimberka. Protože mrtvola byla nalezena na italské straně, skončil milý Ötzi v muzeu v Bozenu (Bolzanu), které tam pro něho speciálně postavili a ukazují tam od roku 1998 slavného nebožtíka za přiměřený poplatek 9 Euro turistům. (Návštěvu je třeba rezervovat dopředu, je tam nával). A tak víme, že byl stár asi 48 let, výšku měl 160 cm a váhu 50 kilogramů, že byl značně nemocný a měl velkost bot 38. Dalšími detaily vás nebudu zatěžovat, například co jedl krátce před tím, než ho zabili. I tohle víme.

               Rakušáci se ovšem svého Ötziho nikdy nevzdali. Argumentovali marně, že ledovec teče na italskou stranu a za oněch 5300 let urazil větší vzdálenost, než odpovídá vzdálenosti nálezu od rakouské hranice a tak že byl onen na onu dobu starý a nemocný muž zavražděn ještě na rakouské straně.  Bojovali o svého Ötziho tak urputně, až se jim dostalo všeobecně stejné přezdívky. Tedy tak jako je Němec pro Rakušáka „Piefke“, což má prý co dělat s kapelou v Rakousku extrémně neoblíbeného pruského krále Fridricha II. pro Němce je Rakušák „Ötzi“. A bere to kupodivu – na rozdíl od oněch Piefke – s humorem a je na tuto přezdívku dokonce i hrdý.

               Takže i proto zabírá Ötztal v rakouských dějinách i zeměpise důležité místo a proto jsme se tam vypravili, i když to je, jak už jsem psal, zatraceně daleko. Bohužel vypravili jsme se sem trošku pozdě. Sice jsme ještě zažili přijatelné počasí – zima dorazila do údolí až v pátek 25. září, tedy den po našem odjezdu, ale některé – a to i dost důležité lanovky zastavily svůj provoz už 20. září, tedy den před našim příjezdem. Takže pokud si chcete ušetřit pár stovek výškových metrů, podívejte se na internet na provozní doby lanovek ještě předtím, než si objednáte bydlení a zajistíte dovolenou a ne až potom, jako jsem to udělal já.

               Údolí Ötztalu stoupá z obce Oetzu, který dal údolí jméno a nachází se ve výšce 812 metrů nad mořem až do průsmyku Timelsjoch (cesta je zpoplatněná mýtem) ve výšce 2474 metrů – dostanete se přes něj do Merána. Údolí se za nejslavnější obcí v údolí Söldenem dělí na dvě a to sice na vedlejší, které končí ve Ventu v nadmořské výšce 1890 metrů a na hlavní, kde se jako nejvýše položená obec prezentuje Obergurgl ve výšce 1907 m.n.m. Myslím, že není třeba dodávat, že oba Gurgly (vedle Obergurglu je tu i Hochgurgl, žijí ze zimní turistiky a z lyžování a proto se hrozně, ale hrozně bojí koronavira a jeho důsledků.

               Centrem lyžování v údolí je ovšem slavný Sölden. Zde se každoročně tradičně otvírá světový pohár v lyžování na místním ledovci Rettenbachgletscheru, letos to bude 24. a 25. října. Samozřejmě, že v zimě je tu blázinec s tisíci lyžaři (uvidíme, jak tomu bude letos), ale i v létě je tu co vidět. Ostatně se zde točil nejnovější film o Jamesi Bondovi – právě ten, který se měl objevit v kině na jaře, ale koronavirus ho odsunul někdy na listopad. Před lanovkou Giggjochban stojí auto, které Daniel Craig při filmování zničil – tedy na agenta jejího veličenstva očividně moc jezdit neumí.

               V provozu jsou tři lanovky (vlastně čtyři – o té čtvrté trochu později).  Giggijochbahn (přímo u vjezdu do obce) vás za 20,50 Euro vyveze na Giggijoch ve výšce 2284 metrů. Odtud se nabízejí k zdolání tři kopce. Nejvyšší z nich, ale nejméně náročný je Schwarzkogel. Je to třítisícovka (3016 m.n.m.) ovšem říká se, že je to nesnadněji dosažitelná třítisícovka v Alpách a že na ni je třeba vyjít jako test „jestli to vůbec půjde“. Šlo to. Okolo Rottkogelhütte se zasněžovacím jezerem pak do průsmyku Schwarzenseescharte v výšce 2799 metrů, kde se nachází nejvýše položené jezero upravené vstupním molem na koupání (kdo má chuť na osvěžení, my jsme ji neměli, v druhé polovině září jsme odhadovali teplotu vody na jednociferné hodnoty).

A potom už jen mírným (a někdy i strmějším) stoupáním k vrcholovému kříži.

V zimě jede lanovka pro lyžaře až pod vrchol této hory do výšky 2965 metrů. Ostatně k Rottkogelhütte  se dá vyjet sedačkovou lanovkou, v létě je totiž přizpůsobená pro horské cyklisty. Vyvezete se lanovkou nahoru a při troše štěstí se po krásně rozbudovaných cyklistických stezkách dostanete zase dolů do Söldenu. Tolikrát, kolikrát na to máte chuť.   

               Oba další kopce jsou sice nižší, ale náročnější na výstup. Přímo nach chatou Rottkogelhütte s nachází Rottkogel (2947m.n.m.), který oné chatě dal jméno a je opravdu červený vysokým obsahem železa ve svých skalách a přímo z Giggijochu vede chodník i na podstatně náročnější výstup na Grieskogel (2911 m.n.m.) Cesta na Grieskogel je značena černě čili jako náročná a jsou zde jistící lana, ale zdolat se dá. Horolezeckou výstroj netřeba.

               Pro ty, kteří se chtějí rozhlížet po krajině bez námahy, jezdí Gaislachkogelbahn na stejnojmenný kopec do výšky 3056 metrů. Ovšem každá legrace něco stojí a tahle lanovka stojí (jsou to v podstatě dvě na sebe navazující lanovky) 40 euro. A pak už jen musíte čekat, až se rozejdou mraky, abyste viděli söldenské ledovce a ty peníze nevyhodili nadarmo. V zimě se tam vyvezete v rámci denního lyžařského lístku, sjezdovka do údolí vypadá divoce i v létě, nejstrmější část (1b) uvádí sráz 75 stupňů. Děkuji, nechci.

               Právě söldenské ledovce Rettenbachgletscher und Tiefenbachgletscher jsou hlavní místní atrakcí. Dá se k nim vyjet mýtnou cestou (za 19 euro). Hrdě se zde na horním parkovišti uvádí, že se jedná o „Highest road in the EU“ protože se toto parkoviště nachází ve výšce 2298,16 Metrů nad mořem. Jakoby nemohli cestu natáhnout o jeden metr a 84 centimetrů výš! Lépe by se to pamatovalo a Jára Cimrman by měl radost.

               U cílové mety söldenského závodu (jezdí se zde obří slalom) je „Gletscher Arena Ötztal Sölden“. S tribunou pro diváky, restaurací a parkovištěm. Kolik diváků se sem vejde, jsem nedokázal odhadnout, bude to pár stovek. Ledovci dává pořádně zabrat globální oteplení, ustoupil v posledních letech už hodně nahoru a vylezla z něho skála. Pod ním se nachází romantické ledovcové jezírko s kusy plovoucího ledu, podezřívám místní, že tu vodu z onoho jezírka používají v zimě na zasněžování.

Jezdí zde ona čtvrtá lanovka „Schwarze Schneide“, ta vás vyveze za obligátních 20,50 Euro z dolní stanice ve výšce 2670 m.n.m. až do výšky 3250 metrů – výš to lanovkou už opravdu nejde. V zimě se samozřejmě na Rettenbachgletscheru lyžuje, ten dojezd do cíle světového poháru ve mně nevyvolával právě nejpříjemnější pocity. I proto, že před ním stojí památník jako připomínka neštěstí, které se zde odehrálo 5. září 2005. Vrtulník přelétávající nad lanovkou ztratil kontejner s betonem, ten spadl přímo na jednu gondolu a srazil ji k zemi, druhá gondola se rozkývala natolik, že z ní lyžaři vypadli. Celkem zde zemřelo devět obětí, z toho 6 dětí ve věku 12 – 14 let. Dalších 9 lidí utrpělo těžká zranění.

               Komu se sjezdovky Rettenbachgletscheru zdají být příliš strmé, má možnost projet tunelem na druhou stranu hory, kde se nachází Tiefenbachgletscher s podstatně mírnějšími, většinou modrými sjezdovkami. Mě spíš stálo hodně odhodlání do onoho tunelu vjet. Neměl jsem tušení, kam vede a zda vůbec někam může vést, ale přede mnou tam vjelo jiné auto. Sice nevyjelo, ale řekl jsem si, že aspoň v tom nebudu sám a tak jsem ho následoval. Tunel je to impozantní, stěny vystříkané betonem působí jako vysekané do skály a vede pořádně do kopce. Ale druhou stranu má (tu ostatně člověk vidí někde vysoko u nebe už při vjezdu do tunelu, takže ono pověstné světélko na konci tunelu mu dává naději, že to všechno přece jen může dobře dopadnout. Dopadlo. Ledovec je i na druhé straně a jak jsem už psal, dokonce mírumilovnější.

               Když se vrátíte zpět do Söldenu, doporučuji navštívit Market (čili obchod) kousek za křižovatkou hlavní cesty s odbočkou k ledovcům. Ne kvůli nákupu, ale kvůli mostu přes „Ötzer Ache“, čili místní ledovcovou dravou řeku. Kaňon, kterým do městečka vtéká je přemostěn visutým mostem a ten nabízí úžasné pohledy na bouřlivou ledovcovou řeku.

V ní se ostatně utopil 8.8.1884 zakladatel českého Sokola Miroslav Tyrš. Stalo s to v obci Habichen, dnešní místní části Oetzu, po kterém má údolí své jméno. To místo se navštívit nedá, staví se tam v současné době přehrada, která má údolí zásobovat elektrickým proudem.

               Chtěl jsem vlastně napsat o tomto slavném údolí jen jeden článek, ale bylo by toho moc. A tak raději pokračování příště. Třeba dostanete chuť se tam podívat.

Heldenberg-Tulln

               Heldenberg znamená v češtině „Hora hrdinů.“ Nachází se v Dolním Rakousku nedaleko české hranice a hlavním z hrdinů, o kterých se zde jedná, je – nebo byl –  Čech. V Česku stále ještě nedostatečně ceněný (přes rehabilitační pokusy Divadla Járy Cimrmana), v Rakousku ale uctívaný. Jestliže na počest vítězného generála složí rakouský kultovní komponista Johann Strauss slavnostní pochod a tento se hraje při důležitých vojenských událostech (ale nejen při nich) dodnes, hovoří to samo za sebe. Jen Češi nedokážou nějak svému nejlepšímu vojevůdci, Josefu Václavovi Radeckému z Radče odpustit, že sloužil věrně a oddaně armádě, ke které patřil a císaři, který byl zosobněním státu, který hájil.

               Vztah Josefa Václava Radeckého k mladému císaři Františku Josefovi byl vysoce nadstandardní, císař starého maršála (věkový rozdíl mezi nimi byl 64 let) obdivoval a přisoudil mu dokonce právo, že může být po své smrti pochován v habsburské hrobce v kapucínském klášteře ve Vídni. Mezi císaři a členy císařské rodiny. Větší privilegium snad ani nebylo možné. Osud tomu chtěl jinak.

               Pokud se hovoří o Radeckého vojenských úspěších, myslí se tím především potlačení italského povstání v letech 1848 – 1849, které zlomil v několika dnech tak přesvědčivě, že v důsledku toho abdikoval na svůj trůn Piemontský král Karel Albert. Zejména jeho brilantní vítězství u Custozy 24. – 25. července 1848 vstoupilo do dějin i učebnic válečné strategie a právě ono inspirovalo Johanna Strausse k vytvoření jeho Radetzkymarsche. Úspěchy proti italským vojskům bývají vždycky poněkud relativizovány, známý je vtip, že nejkratšími knihami na světě je anglická kuchařka a Italské hrdinské eposy. Ale odhlédnouc od toho, že Rakušáci dokázali po Radeckého smrti u Solferina prohrát i proti těm Italům (sice podporovaných Francouzi, ale pořád ještě v početní výhodě), největším činem Radeckého vojenského génia byla bitva národů u Lipska. Velitelem spojené armády bojující proti Napolenovi, byl sice Karel I. Schwarzenberg, ale náčelníkem generálního štábu, tedy tím, kdo vypracoval strategii bitvy, byl právě Radecký. Úkolem Schwarzenberka bylo koordinovat spojenecké armády a svou autoritou přinutit i neposlušné ruské generály, aby se zúčastnili bitvy podle jeho představ. Radeckého úkolem pak bylo vytvořit plán bitvy, který by umožnil uplatnit početní převahu spojeneckého vojska. Samotná početní převaha v bojích proti Napoleonovi neznamenala nutně záruku vítězství, (i u Slavkova bojoval proti přesile) malý Korsičan dokázal kompenzovat nedostatek vojáků koncentrovanými útoky na nepřátelské slabiny a skvělým používáním dělostřelectva. Ne úplně neoprávněně o sobě prohlašoval, že: „padesát tisíc vojáků a já, to je sto padesát tisíc vojáků.“

               U Lipska se mu ale proti Radeckého taktice nepodařilo nic vymyslet. Schwarzenberkovi vojáci zatlačili Francouze do města a jejich spojence Poláky do Labe a tam je zmasakrovali natolik, že se ani Francouzi, ani Poláci z toho nevzpamatovali několik dalších desetiletí.

               Radeckého vojenská kariéra byla velmi dlouhá, na jeho náhrobku je vyjmenováno 22 bitev, ve kterých se zúčastnil. Začalo to ve válkách s Turky pod Bělehradem v roce 1796, poslední bitvou byla pro něho definitivní porážka Piemontského vojska u Novary v březnu 1849.

               Proč ale tedy neleží slavný maršál ve Vídni v kapucínské hrobce po boku císařů, kterým věrně sloužil, jak si to přál František Josef? Místo toho našel místo svého posledního odpočinku v Dolním Rakousku blízko vesničky Glaubendorf v okrese Hollabrunn.

               Za tím vězí poněkud obskurní postava z první poloviny devatenáctého století, podnikatel Joseph Gottfried Pargfrieder.

Narodil se někdy mezi roky 1787 a 1789 jako nemanželské dítě. Sám o sobě vždy tvrdil, že byl nemanželským synem císaře Josefa II. V podstatě se o jeho původu neví ale vůbec nic. I data narození se udávají rozdílně, vedle obligátního 1787 i 1775 či 1782. Podle jedné verze měl vzejít s románku Josefa II. s krásnou Židovkou, podle jiné byla jeho matkou Anna Moser z Moravského pole, kam chodili Habsburkové rádi na lov. Ovšem Pargfrieder měl občanství měst Buda i Pest (tehdy to byla ještě dvě města) a dokonce existuje i teorie, že přišel na svět v moravském Bruntálu.

               Ať tak či onak, v době, kdy vypukly napoleonské války, dostal náhle milý Pargfrieder zakázku na zásobování rakouské armády uniformami a botami.  Bylo to něco, co známe i dnes, firma právě založená dostane státní zakázku a její majitel na ní pohádkově zbohatne. Kontakty na císařskou rodinu tedy tento muž mít musel. Pargfrieder skutečně pohádkově zbohatl, na konci napoleonských válek v roce 1815 byl registrován jako šestý nejbohatší muž v Rakousku – tehdy žil ještě v Budapešti. V roce 1832 koupil zámek Wetzdorf v Dolním Rakousku, který byl tehdy na spadnutí a dal ho velkoryse zrekonstruovat.

               V roce 1849 mu po porážce maďarského povstání i povstání v Lombardii odlehlo natolik, že se rozhodl oslavit rakouskou armádu monumentálním památníkem (zřejmě stále ještě nevěděl, co s vydělanými penězi). Na svém pozemku tedy založil Horu hrdinů – Heldenberg. S bustami významných generálů a důstojníků rakouské armády, na nejvyšším místě stojí busty generalissima Karla I. Schwarzenberga, arcivévody Karla Habsbuského, Prinze Eugena Savojského a Gedeona Laudona (který zemřel 14. července 1790 v mém rodném městě Novém Jičíně). Je zde i alej německých a rakouských císařů – tedy jen těch, kteří patřili k habsburskému rodu.

Alej začíná Rudolfem I. Vznikl zde malý problém, protože Pargfrieder nebo ten, kdo monument plánoval, nerozlišoval mezi králi a císaři (kdyby tam umístil jen korunované císaře, bylo by jich nepoměrně méně). Proto jsou zde dva Fridrichové III. Ten první byl Fridrich sličný, milenec mé Richenzy, který svůj boj o vládu nad Německem prohrál s Ludvíkem Bavorským v bitvě u Mühldorfu v roce 1322, mohl si ale ponechat titul římského krále, když slíbil, že se Ludvíkovi do vládních záležitostí nebude míchat. Ten druhý Fridrich III, původně štýrský vévoda a římský král v letech 1440 – 1493, to skutečně dotáhl na císaře – byl korunován jako poslední císař v Římě v roce 1453 a tím získal titul císaře jako Fridrich III. Neinformovaného můžou dvě busty jednoho krasavce a jednoho ospalého škaredého muže se stejným jménem iritovat, proto toto objasnění. Alej je ukončena sochou tehdy ještě mladého Františka Josefa I. Po stranách je spousta slavných generálů rakouských i uherských. Marně jsem hledal vítěze od Bílé hory Buquoje, ale zřejmě jsem ho jen přehlédl – jeho kolega Dampierre tam je.

               Všechno krásné, jenže pokud chtěl Pargfrieder dodat svému monumentu opravdovou přitažlivost, potřeboval nějakou prominentní mrtvolu, nějakého slavného generála, kterého by na svém pozemku pomohl pochovat a z jeho hrobky udělat centrální bod památníku. Měl už sice mrtvolu generála Maximiliána von Wimpffena, tvůrce první Napoleonovy porážky u Aspern v roce 1809, kde měl podobnou funkci jako Radecký u Lipska, tedy šéf generálního štábu. Jenže Wimpffena už nikdo v Rakousku neznal a Pargfrieder potřeboval pro svůj památník větší rybu. Štěstí mu přálo. Josef Václav Radecký měl jeden velký problém. Jeho manželka Francesca hraběnka Strassoldo-Graffemberg byla chorobná hráčka. Díky její závislosti nakupila neskutečné dluhy, které nebyl chudák maršál schopen platit. Pargfrieder vytušil svou šanci. Navštívil tehdy už 83 letého maršála v Miláně a předložil mu svoji nemorální nabídku. Pargfrieder zaplatí všechny maršálovy dluhy a bude financovat jeho další životní náklady až do jeho smrti, zato ale Radecký prodá podnikateli už teď zaživa svou mrtvolu, aby mohla být s pompou pochována na jeho Heldenbergu. Maršál neodolal, plácli si, Francesca Radecky si mohla zase zahrát karty (zemřela 1854, čtyři roky před svým manželem) a Radecký měl vystaráno. Pargfrieder se poněkud přepočítal, Radecký žil až do roku 1858, dožil se tedy 92 let, s čímž vídeňský podnikatel při podpisu smlouvy nemohl počítat a maršálova mrtvola se mu tak pořádně prodražila. (Podle jiné, méně zajímavé varianty příběhu podepsal Pargfrieder s Radeckým smlouvu a v roce 1857, sedm měsíců před maršálovou smrtí, ale ta první varianta se mi líbí víc). Po Radeckého smrti v Miláně byla jeho mrtvola převezena na Heldenberg a tam s pompou pochována. Císař František Josef utřel nos, o rok později, kdy Italové smrt velkého maršála využili k dalšímu povstání, se rozhodl z frustrace vést rakouskou armádu sám do pole a utrpěl u Solferina katastrofální porážku.

               Radeckého hrobka je monumentální, pod velkým obeliskem s bohem Apolónem na vrcholu a trojicí řeckých bohyň Klóthó, Lachesis a Atropós, které určovaly lidský osud, za hrobkou, se jde do podzemí a u maršálova hrobu stále leží věnce rakouské armády a různých spolků. Rakušáci si velkého válečníka ctí, české věnce tam chybí.

Na druhé straně hrobky leží generál Wimpffen, u jeho náhrobku žádné věnce neleží. Být druhý není nikdy radostné.

               Ovšem Heldenberg není jen Radecký a onen vojenský monument. Ten by možná přitáhl turisty, ale ne dost. A tak je zde až sedm atrakcí, tedy cíl pro celodenní výlet.

               Nejimpozantnější je sbírka oldtimerů rakouského podnikatele Rudolfa Kollera. Ten se ke svým milionům dostal legálně. Měl prostě nápad, když v sedmdesátých letech minulého století začal vyrábět whirpooly – tedy vířivky. Dnes má svou hlavní výrobu v Jindřichově Hradci, přesto dostal od vlády Dolního Rakouska titul komerční rada – Rakušáci si na tituly nesmírně potrpí. Pan Koller oslavil letos osmdesátku, je prý ještě stále svěží a prohání se na svých odltimerech po cestách nejen Dolního Rakouska. Jeho sbírka je prostě úžasná. Najdete tam všechno, po čem srdce touží, podobnou sbírku jsem viděl jen v Monaku z pozůstalosti knížete Rainiera III., ani muzeum Fiatu v Turíně na mě neudělalo takový dojem. Mám pocit, že Koller má těch aut prostě víc a hlavně zajímavějších.

Od císařského vozu, Peugeota císaře Karla, přes první vozidla z konce devatenáctého století (s výkonem 0,75 PS!!!), až po vozy formule I. Dokonce i závodní vůz Jochena Rindta, mistra světa rakouského původu (vlastně německého, ale Rindt žil ve Vídni a považoval se za Vídeňáka a tak mu Rakušáci jeho německé občanství rádi odpustili). Jsou zde auta ze všech dekád, historicky seřazená. Koller má očividně značné sympatie k značce Tatra. Má zde tatrovek hned několik (i když chybí obligátní Tatra 603), Škodovka je na tom s jedním jediným vozem mnohem hůř.

Ale samozřejmě najdeme i Trabanta a moje žena objevila i Volgu, auto, které vlastnil její otec, do kterého se na cestě do Dalmácie vešla jejich celá osmičlenná rodina.

Jsou zde i motorky, je to prostě skutečný zážitek, velmi vkusně nakomponovaný, takže člověk si vývoj automobilismu skutečně může užít zblízka. Jsou zde i naprosté kuriozity, jako pozlacené vozy lidí, kteří skutečně nevěděli co s penězi, jsou zde samozřejmě i Ferrari a Porsche a výstavu ukončují moderní auta ze současnosti, které už si označení oldtimer nezaslouží. Pokud někdo historická auta miluje, měl by si poznačit návštěvu sbírky Rudolfa Kollera jako povinný program. Třeba i s výkladem. Páni, kteří se o sbírku starají, jsou stejní nadšenci jako Koller sám a rádi o vystavených modelech zapějí oslavné písně.

               Kromě této sbírky je ještě na Heldenbergu tréninkové centrum Lipicánů, tedy bílých koní speciálního chovu o které se přou Slovinci s Rakušáky. Slovinci své sousedy dožrali na smrt, když si dali Lipicány na svou dvaceticentovou minci. (Lipica je opravdu v Slovinsku, ale koně tohoto chovu jsou hlavní atrakcí „Spanische Hofreitschule“ v Hofburgu ve Vídni.)

               Dál je na Heldenbergu vesnice z doby kamenné, kterou tu vykopali a zrekonstruovali a kde děti můžou péct chleba způsobem jako před pěti tisíci lety. Dále je zd předvádění dravých ptáků – Falkenshow, anglická zahrada a samozřejmě – vinotéka. Už jsme sice opustili Wachau, ale Dolní Rakousko je země vína i mimo tuto oblast – v Heldenbergu nabízí svá vína třicet vinařů z okolí (stav roku 2020), letos tam nabízeli 155 druhů vína, zájemcům se dostane i odborného výkladu.

               No prostě Heldenber stojí za to.

               Na večeři jsme ale odjeli do Tullnu. Je to jen 27 kilometrů a to město na Dunaji – další z historických hlavních měst Rakouska, stojí za návštěvu. S parkováním není problém, podzemní parkoviště je přímo v centru. Tulln je hrdé město a má k tomu hned několik důvodů.

Je to rodiště Egona Schieleho, jednoho z nejvýznamnějších malířů rakouské moderny. Žil v letech 1890 – 1918 kdy zemřel na španělskou chřipku. Měl ostatně i úzký vztah k Českému Krumlovu, odkud pocházela jeho maminka a kde také určitý čas žil a tvořil. V Tullnu najdeme jeho muzeum, jeho procházkovou cestu a spoustu připomínek jeho dětství a mládí.

Je to působiště architekta Friedenreicha Hundertwassera (1928 – 2000), jednoho z nejznámějších moderních rakouských architektů. Zde žil deset let na lodičce Regentag, která je stále ještě zakotvena na svém původním místě na Dunaji a která umělci sloužila jako příbytek i ateliér.

Je to místo setkání a následné svatby burgundské královny Kremhild s králem Hunů Attilou.

Monumentální sousoší z roku 2005 připomínající tuto událost z Písně Niebelungů zdobí nábřeží Dunaje, vedle je umístěna symbolická kniha z bronzu popsaná symbolicky jen na jedné straně, ta druhá je volná pro další příběhy.

Je to místo někdejšího římského vojenského tábora Comagene. Z něho se dochovala jedna z věží opevnění, velkou část někdejšího tábora už zaplavil Dunaj, přesto jsou zde vykopávky a muzeum a všechno se tu jmenuje po Marku Aureliovi, který Comagene navštívil (zemřel v nedaleké Vindoboně, čili ve Vídni). Jeho socha stojí před sídlištěm, které po něm dostalo jméno a hledí přes Dunaj na území, kde v jeho době ještě řádili Markomani, které zpacifikoval jako poslední hrozbu pro římský Limes Romanus.

A jsou tu Tullnské zahrady. Květiny jsou tím, na co město Tulln vsadilo a vsadilo dobře. Zahrada se nachází západně od centra města nedaleko veletržní budovy a má vlastní parkoviště. Byla založena v rámci zemské výstavy Dolního Rakouska v roce 2008, stala se trvalou atrakcí města Tullnu – a stojí zato. Návštěva Tullnu bez návštěvy jeho zahrad prý neplatí, ovšem za návštěvu onoho zázraku se platí a ne málo – vstupenka stojí 13,50 euro. Jenže kdo má rád květiny, neodolá. Je tu i vyhlídková věž, aby si člověk mohl prohlídnout všechno shora a najednou. Komu je i to nudné, může se projet mezi záhony na lodičce nebo se nechat povozit turistickým vláčkem.

Ostatně i staré město je hezké. Ať už budova Sparkasse, kterou jsme považovali za radnici, či radnice samotná, ale i kostely, ať už gotický farní kostel svatého Štěpána nebo barokní kostel Minoritů.

Jídlo v restauraci S´Pfandl bylo taky dobré, číšník byl Slovák, takže jsme si s ním popovídali. Ona někdy ta dovolená doma má taky něco do sebe. A nikde jsme nepotkali žádného koronavira.

Takže až nějaký víkend nebudete mít co dělat….