Category: Blog

Osttirol II

Nach unserer Rückkehr in die Ferienwohnung war ich immer noch misstrauisch und wollte mich nicht zu früh auf die funktionierende Seilbahn freuen, also überprüfte ich es sofort im Internet. Aber es sagte dasselbe. Frau Eva wollte es am nächsten Morgen immer noch nicht glauben und rief sogar die Seilbahn an, aber es wurde ihr bestätigt, dass die Seilbahn in Betrieb ist. Da unsere ganze Gruppe einschließlich des Außerirdischen Vladimír einen Ruhetag vorgeschlagen hatte, kam uns die Seilbahn wie gerufen. Nur Vladimírs Sohn Juraj ist ein leidenschaftlicher Klettersteiggeher, also schaute ich im Internet nach, wo in der Umgebung der beste Klettersteig war. Und ich verstand, dass sich das Schicksal vollständig zu unseren Gunsten gewendet hatte – es gab einen Klettersteig zum „Blaues Spitz“ direkt in der Nähe der Bergstation der Kalser Bergbahn. Also erwartete uns eine wunderschöne Wanderung von der Bergstation mit dem Restaurant Adler Lounge zum Rothenkogel mit einem modernen Gipfelkreuz, das einst von Frau Evas Mann Martin an seine Stelle gebracht wurde. Der Aufstieg war ziemlich einfach, ein Höhenunterschied von dreihundert Metern, eine kurze gesicherte Kletterstelle und dann erstaunliche Ausblicke auf das Massiv des Großglockners.

Großglockner von Westen

Zum ersten Mal konnte ich ihn sehen. Bisher nämlich jedes Mal, wenn ich ihn sehen konnte, sei es von der Franz-Josef-Höhe (zweimal) oder vom Kitzsteinhorn, versteckte er sich immer in den Wolken. Diesmal war er zum Greifen nah und es störte bei dem Blick kein einziges Wölkchen. Er ist imposant, er ist halt der höchste Berg Österreichs und damit der prestigeträchtigste, aber unter uns gesagt – der Großvenediger ist viel schöner. Als Juraj dann von seinem Klettersteig zurückkam und erzählte, dass es kein “C” (senkrechte Wand) und kein “D” (Überhang) war, sondern ein “E”, also die schwierigste Variante – ich möchte nicht einmal wissen, wie das aussieht – herrschte in der Gruppe große Begeisterung, weil Vladimír und sein zweiter Sohn sich aufrichtig gefreut hatten, dass sie sich nicht zu dieser Klettersteig-Tour überreden ließen, sondern brav mit mir auf den Berg für normale Touristen gegangen sind.

Aufstieg zum Rothekogel

            Der Plan für den letzten Tag hatte zwei Alternativen. Eine davon war die mautpflichtige Straße von Kals zum Lucknerhaus auf 1918 Metern und von dort aus über die Lucknerhütte zur Stüdlhütte – dann wären wir auf 2802 Metern. Von dort aus führt ein Weg zum Dreitausender “Schere”, auf 3037 Metern Höhe, bereits im Massiv des Großglockners. Übrigens ist die Stüdlhütte nach dem Prager Geschäftsmann Johann Stüdl benannt. Nachdem er 1867 den Großglockner bestiegen hatte, ließ er auf eigene Kosten an diesem Ort eine Hütte bauen, als Ausgangspunkt für weitere Bergsteiger. Übrigens kann man von dieser Seite aus den Großglockner über den Stüdlgrat besteigen – heute wird der Großglockner jedoch fast ausschließlich von der Ostseite von der Franz-Josef-Höhe aus bestiegen.

            Dieser meiner Plan stieß nur auf mäßige Begeisterung, die Teilnehmer unserer Reise sahen vor allem das Problem im Höhenunterschied von 1100 Metern – das hätten sie schon einmal erlebt und wollten das nicht wiederholen. Außerdem konnten wir den Großglockner bereits vom Rothenkogel aus betrachten. Plan B war also eine Fahrt in ein anderes Tal, in dem wir noch nicht gewesen waren. Mit dem Auto könnten wir durch das Defereggental zum Staller Sattel an die italienische Grenze auf 2052 Metern Höhe fahren, und von dort aus gab es zwei Möglichkeiten – zwei Berge standen zur Auswahl, der Hinterbergkofel mit einer Höhe von 2727 Metern auf der österreichischen Seite des Passes oder die „Rote Wand“ auf der italienischen Seite. Dabei hätte man jedoch die miserable Wegmarkierung beachten müssen – nun ja, es ist eben in Italien. Dieser Berg hätte uns auf eine Höhe von 2818 Metern geführt und Ausblicke auf die Südtiroler Dolomiten geboten.

            Beim Erkunden des Weges zu diesem Ziel, das immerhin ein etwas größeres Interesse hervorrief, versuchte ich Vladimírs Hypothese zu überprüfen, dass es dort irgendwo ein Skigebiet geben müsse. Und wo es Skigebiete gibt, dort sollten auch Seilbahnen sein. Mit Erstaunen stellte ich fest, dass er recht hatte. Das Skigebiet befindet sich im Dorf Sankt Jakob und die Seilbahn fuhr bis zum 17. September – es war der zwölfte. Also musste Plan B dem Plan C weichen, und wir nutzten erneut die Seilbahn, um auf 2373 Meter Höhe zu gelangen. Von dort aus waren es nur etwas über vierhundert Meter bis zum Gipfel des „Großer Leppleskofels“ auf 2811 Metern. Und das sogar entlang einer echten Autobahn für Wanderer. Denn an den Hängen des Berges wurden zwei neue Schipisten angelegt, für die eine neue Seilbahn benötigt wurde, daher wurde eine Straße für Geländefahrzeuge bis zur Bergstation der Seilbahn gebaut. Nur die letzten hundertfünfzig Höhenmeter zum Gipfel waren felsig und ein kurzer Abschnitt musste mit “Hilfe der Hände” überwunden werden. Trotzdem war es eine “touristische Wanderung ohne Schwierigkeiten”. Wir wurden mit wunderschönen Aussichten vom Gipfel dieses Berges belohnt.

Wie ich später las, handelte es sich tatsächlich um einen der schönsten Aussichtsgipfel. Da wir nicht genug hatten, stiegen wir danach auch auf den „Kleinen Leppleskofel“, den man in zwanzig Minuten von der Bergstation der Seilbahn und dem Restaurant Moosalm erreichen konnte. Bei der Moosalm gibt es nicht nur einen großen See, der zur Schneekanonenbefüllung dient, sondern auch einen großen Spielplatz für Kinder und eine Aussichtsplattform in Form der Arche mit einer Beschreibung aller Dreitausender, die von dort aus zu sehen sind. Es gibt viele davon. Vom Gipfel des „Großen Leppleskofels“ konnte man nicht nur den Großglockner und den Großvenediger sehen, sondern auch andere Tiroler Berge im Hintergrund mit dem zweithöchsten Berg Österreichs – und dem höchsten Berg Tirols – der Wildspitze.

            Wir stiegen zur Moosalm ab, und weil der Kellner wirklich Freude an seiner Arbeit hatte und es mit ihm lustig war, kehrten wir dort zum Mittagessen ein und bekamen Lust auf mehr. Also fuhren wir zum Staller Sattel und erstarrten dort vor Staunen. Der wunderschöne “Obersee” mit einer Fläche von 35 Hektar und einer Tiefe von 25 Metern mit unglaublich klarem Wasser ist ein echter Juwel.

Die Jungs konnten nicht widerstehen und badeten, obwohl das Wasser eine Temperatur von einem Zentimeter hatte (Männer wissen, wovon ich rede). Es gab danach ein Spaziergang um den See, Kaffee in der Oberseehütte und dann konnten wir nicht widerstehen, die Grenze zwischen Italien und Österreich zu überqueren. Mit Blick auf die beiden Täler, das Deferegger Tal auf der österreichischen und das Altholzertal auf der italienischen Seite. Dort gibt es ebenfalls einen schönen See, aber mit dem Auto dorthin zu gelangen, ist nicht einfach. Da die Straße auf der italienischen Seite Einbahnverkehr hat, dürfen Autos in Richtung Italien jede Stunde nur fünfzehn Minuten lang fahren – von der nullten bis zur fünfzehnten Minute jede Stunde. Auf der italienischen Seite ist es offensichtlich zwischen der dreißigsten und fünfundvierzigsten Minute.

Dieses Erlebnis konnte am See man nicht filmen, es ließ sich auch nicht auf einem Foto einfangen. Man musste es mit allen Sinnen wahrnehmen und sich einfach dieser Schönheit hingeben. Es war das Sahnehäubchen auf dem Kuchen – ein Ausflug, der zu Beginn eine Katastrophe zu sein drohte, verwandelte sich in ein unglaublich schönes Erlebnis.

Also fahren Sie dorthin. Und beeilen Sie sich. Denn was uns echt erschrak, war die Borkenkäfer-Katastrophe im Deferegger Tal. Obwohl die Einheimischen sich bemühen und befallene Bäume fällen, ist es an steilen Hängen praktisch unmöglich den Schädling zu eliminieren, und so sind ganze Waldflächen von diesen Käfern zerstört. Dieser Kampf scheint hoffnungslos zu sein, und ich fürchte, dass die schönen Wälder im Tal bald vollständig zugrunde gehen könnten. Mit Ausnahme des Waldes um den Obersee, wo Lärchen dominieren, die den Fichtenborkenkäfern, wie der Name schon sagt, nicht schmecken.

            Übrigens, wer keine Lust hat, in den Bergen herumzulaufen, kann die romanische Kirche St. Nikolaus in Matrei, oder St. Georg in Kals besuchen, oder die Kirche St. Andreas im Dorf Prägraten, das durch den Abbau des Minerals Serpentin bekannt ist, oder die Kirche “Unserer Lieben Frau” in Virgen, wo ein weiteres Denkmal an die Opfer des Aufstands von 1809-1810 erinnert. In jedem Dorf ist die örtliche Kirche das dominierende Bauwerk – wir sind schließlich in Tirol. Aber man kann auch mit dem Auto zur Jagdhausalm fahren, die als “Kleintibet” bezeichnet wird. Es handelt sich um ein architektonisches Denkmal, die älteste Almsiedlung, die aus sechzehn Steinhäusern besteht und bereits im Jahr 1212 beschrieben wurde. Sie liegt auf einer Höhe von 2009 Metern über dem Meeresspiegel, und es grasen hier seit acht hundert Jahre immer noch Kühe. Wie praktisch überall in Österreich. Und wo keine Kühe sind, da gibt es Schafe und Ziegen. Die österreichischen Wiesen werden dadurch bis weit über die Zweitausender-Marke bewirtschaftet.

Matrei selbst bietet, abgesehen von Hotels, Apartments und Restaurants, nicht viel. Natürlich gibt es die große klassizistische Kirche St. Alban, eine Brücke über den Bergbach, der mitten durch die Stadt fließt, mit unglaublich durchdachten Hochwasserschutzmauern mit wasserdichten Schleusen. Und die Burg “Schloss Weißenstein” auf dem Hügel oberhalb der Stadt.

Sie stammt aus dem zwölften Jahrhundert, ihr heutiges Aussehen ist aber das Ergebnis historisierender Umbauten im neunzehnten Jahrhundert. Sie befindet sich in privatem Besitz, gehört der Aktiengesellschaft Felberntauernstraßen AG, die sie im Jahr 2020 von der Adelsfamilie von Thieme erworben hat. Wir haben vergeblich versucht, einen Zugang zur Burg zu finden, obwohl wir sie fast komplett umrundet haben. Sie thront auf einem hohen weißen Felsen (daher ihr Name), aber wir haben keine Zufahrtsstraße gefunden, selbst bei bestem Willen nicht. Wahrscheinlich zweigt sie irgendwo von der Felbernstraße ab, ist aber nicht beschildert und wahrscheinlich gut getarnt. Was also auf der Burg passiert, bleibt ein Rätsel. Vielleicht Seminare oder geheime Vorstandssitzungen der Aktiengesellschaft.

            Und zum Schluss noch eine kleine Bemerkung am Rande: Da die Restaurants in Matrei das ganze Wochenende geöffnet sind, also auch am Samstag und Sonntag, haben sich die Wirtsleute das Wochenende auf Montag und Dienstag verlegt. An diesen Tagen ein Restaurant zu finden, das Ihnen ein anständiges Abendessen zu einem vernünftigen Preis servieren würde, ist eine echte Herausforderung. Aber das ist nur ein kleiner Makel in dieser ansonsten wunderschönen Gegend.

Formularbeginn

Vzpomínky na Karla

               Neodpustím si tuto malou kondolenci člověku, kterého jsem si vážil. Zřejmě své čtenáře ale trošku překvapím, protože se nehodlám zabývat jeho životem, daty narození a úmrtí, politickými milníky, ale moje vzpomínky budou tak trochu osobní. I když jsme se osobně nikdy nesetkali, jinak jsem se ale jako s pacienty či jejich příbuznými setkal skoro s celou jeho rodinou.

               Karel Schwarzenberg byl totiž „můj kníže“ z Murau, kde jsem šestnáct let působil v nemocnici Stolzalpe. Schwarzenbergové se sem přiženili v roce 1617, kdy si Georg Ludwig hrabě Schwarzenberg vzal za ženu tehdy osmdesátidvouletou majitelku panství Murau Annu Neumann von Wasserleonburg. Ženichovi bylo 31 let – byla to vlastně jakási forma adopce, která zabránila, aby panství jako vymřelé léno propadlo fanaticky katolickému arcivévodovi Ferdinandovi (pozdějšímu císaři Ferdinandovi II). Murau totiž bylo v té době převážně protestantské a Anna Neumann zasvětila celý svůj život obraně víry svých poddaných a mladý Georg jako přítel tehdejšího kancléře Ulricha von Eggenberg mohl určitou ochranu zaručit.

Murau

               Schwarzenbergové přesídlili v sedmnáctém století do Čech, kde odkoupili od císaře Leopolda panství Třeboň a na začátku století osmnáctého zdědili po Eggenbercích rozsáhlé panství na jihu Čech s hlavním městem Českým Krumlovem. Na začátku devatenáctého století se rozdělili na dvě větve, Karel pocházel z té mladší se sídlem na zámku Orlík.

               Po vydání zákona „Lex Schwarzenberg“ v roce 1947 byl kníže Karel VI. Schwarzenberg se svou rodinou přinucen opustit Československo a přesídlil do Murau. Mimochodem v televizním pořadu „Modrá krev“ bylo znovu mylně uváděno, že Schwarzenberga vyhnali z Československa komunisté. Ne, vážení, ten zákon odsouhlasil ještě „kvázidemokratický“ parlament v roce 1947, tedy rok před komunistickým pučem. Závist vůči šlechtě šla tedy v Česku všemi společenskými vrstvami. Schwarzenbergy totiž nemohli obvinit z kolaborace s nacisty (jejich majetek byl pod nucenou správou gestapa, protože spolupráci s okupanty demonstrativně odmítli a Karlův strýček byl dokonce internován v koncentračním táboře v Dachau). Ani německý původ se proti nim nedal použít, jako se to stalo Liechtensteinům. Schwarzenbergové se totiž vždycky demonstrativně hlásili k české národnosti a byl to Karlův otec Karel VI., který sepsal a prezidentu Benešovi odevzdal v roce 1938 prohlášení české šlechty, která vyzývala k odporu proti německé agresi.

Ale kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, byl tedy přijat speciální zákon o vyvlastnění rodiny Schwarzenbergů a ti se stáhli do rakouského Murau. Mimochodem ani Karel VI. ani jeho syn Karel VII. nikdy nepožádali o rakouské občanství. Měli po celou dobu občanství československé a současně švýcarské, na které měli jako příslušníci rodiny Schwarzenbergů od svého narození nárok.

               A to už se dostávám k mému působení ve štýrských horách. Nevím přesně, jak se Karel Schwarzenberg dozvěděl, že v nemocnici na Stolzalpe působí český lékař, ale přihlásil se, aby mě pozdravil a přivítal.

               Byl jsem právě na kolonoskopii, když zazvonil telefon. Sestřička Roswita zdvihla, vyvalila oči a začala koktat „Herr Oberarzt, der Fürst, ddeerr Füürst.“

               Protože primář naší konzervativní ortopedie se jmenoval Fürst, zeptal jsem se jenom: „A co Gerhard chce?“

               Roswita jenom nesouhlasně zamávala rukou a řekla: „Kein Gerhard, aber Fürst, Schwarzenberg!“

               Šel jsem k telefonu ve stresu, protože jsem nevěděl, jak mám volajícího oslovit. „Pane kníže“ se rozhodně nehodilo, „pane Schwarzenbergu“ už vůbec ne. Věděl jsem, že německy se knížata oslovují „Eure Durchlaucht“ ale v ten moment mě ne a ne napadnout český ekvivalent. V poslední sekundě, když už jsem držel sluchátko v ruce, mi to došlo a stačil jsem pozdravit „Vaše Jasnosti.“

               Pán na druhé straně mě dobrou, jen trošku huhňavou češtinou pozdravil, přivítal v Murau a popřál mi hodně štěstí. Současně mi nabídl, že pokud bych měl nějaké problémy nebo potřeby, mám se obrátit na jeho zámeckou kancelář. To bylo v roce 1996, kdy měl kníže už své místo v Česku na zámku Orlík. Do Murau ale pravidelně jezdil, na nádvoří stávaly dvě škodovky – jezdil Oktávií. A když Murau slavilo v roce 1996 sedm set let dostavby kostela (Ten původní nechal srovnat se zemí jako celé Murau český král Přemysl Otakar II.) projel Karl Schwarzenberg v průvodu v otevřené tatrovce. Ostatně se svým otcem Karlem VI. se prý vždycky bavili česky.

               Karel VI. tedy otec našeho Karla, byl totiž český patriot a zůstal jím i v Murau. Byl nadšeným historikem a svůj čas trávil v knihách. Zlé jazyky hovořily, že tak hledal trochu klidu od své manželky paní Antonie princezny Fürstenberg. Ta na rozdíl od mužských členů rodiny neměla v Murau právě dobrou pověst a přezdívalo se jí pro její konfliktní povahu „Hexe von Murau“, čili murauská čarodějnice. Karel VI. sepsal a vydal knížku „Die Sankt Wenzels-Krone“, tedy knihu o českých panovnících.  Byl naprosto důsledný, a proto našeho Karla IV. nazývá důsledně Karlem prvním (protože jako český král byl opravdu první toho jména) a Karla VI., otce Marie Terezie, pak Karlem druhým. Jeden výtisk vlastním, dostal jsem ho darem od jednoho z jeho bývalých zaměstnanců.

               Schwarzenbergové se k svému češství stále hlásili a místní Rakušané jim to rádi tolerovali. Měli je totiž rádi, otce i syna. Schwarzenberg přivedl do Murau řadu kvalifikovaných pracovníků ze svých českých lesů a provozů. Takovým byl i pan Riesenecker, správce polesí, jeho nástupce Brotschild nebo sládek murauského pivovaru Winzig, který sem dorazil z Krumlova a začal vařit pivo podle krumlovské receptury, což mu Muraučané určitě nezazlívali.

               Karel na své zaměstnance nikdy nezapomínal a tvořili jakousi velkou rodinu. Když byl v Murau, nezapomněl se zastavit u vdovy po Rieseneckerovi Blance, Češce z Českých Budějovic, aby se zeptal, jak se jí daří, vypil u ní kávu a zjistil, zda jí něco nechybí – její syn žil ve Vídni. Když těžce onemocněla (to jí bylo už devadesát dva let) a primář ji chtěl propustit domů, protože staniční sestra dělala povstání ohledně náročné péče těžce nemocné stařenky, zakročil kníže okamžitě a dal pro ni k dispozici svou postel. Schwarzenberg měl totiž v nemocnici rezervované jedno lůžko, které využíval většinou na dobročinné účely, například přijížděli pacienti z ruského Omska nechat si na Stolzalpe operovat kyčle a pobyt v Schwarzenbergově posteli byl zadarmo – příslušná nadace musela platit jen náklady na samotnou operaci.

               Schwarzenbergovi lidé tvořili v Murau určitou komunitu jako konkurenci „Spolku murauských rodáků“. Tato podivná uzavřená společnost vyžadovala pro členství murauský původ v třetí generaci, tedy členem se mohl stát pouze ten, který se mohl vykázat už dědečkem pocházejícím z Murau. Přes tuto schwarzenberskou komunitu, která byla mnohem otevřenější (a vzdělanější), jsem našel vstup do místní společnosti.

               Paní Terezu, tedy Schwarzenbergovu manželku, jsem už osobně nepoznal. Působila v nemocnici na Stolzalpe jako dětská lékařka, ovšem v zimě 1995/1996 si při lyžování na Turracherhöhe poranila páteř a dočasně ochrnula. Já jsem nastoupil prvního března 1996, takže jsme se minuli jen velmi těsně. Byla to prý velmi dobrá lékařka a velmi energická. Naše sekretářka vyprávěla, jak kněžna zachránila jejího manžela, když byl ještě dítě a ošetřující lékař přehlédl zánět slepého střeva. Když ale zahromovala kněžna, stál o pět minut později u nemocného dítěte sám primář profesor Buchner a půl hodiny později byl chlapec na operačním sále – operoval ho profesor osobně. Její specifitou ovšem bylo, že nikdy svůj lékařský plášť nevěšela na věšák, ale při vysvlékání ho nechala padnout na zem a zdvihnout a zavěsit ho musel někdo z personálu. Holt modrá krev!

               Skandál s nevěrou paní Terezy mi vyprávěl místní předseda myslivecké společnosti – protože ten věděl samozřejmě všechny drby z první ruky. Jak tedy Karel přistihl svou ženu Teresu in flagranti na chatě na Turracherhöhe s podnikatelem a poslancem za FPÖ Thomasem Prinzhornem. Detaily, které mi onen myslivec líčil, nebudu šířit dál, jsou to neověřené klepy. Onen pán byl ostatně za války lovec partyzánů v Jugoslávii, člen NSDAP a zbraní SS.

               Knížete Karla jsem osobně nikdy neléčil, zato jinak zřejmě celou jeho rodinu. Jeho prvorozený syn Johann (zvaný Aki) se dostavil do naší ambulance před svou první svatbou s maďarskou šlechtičnou Dianou Orgoványi-Hanstein. To bylo v roce 2010. Jakožto kuřák fajfky – stejně jako jeho otec – a sečtělý muž, se chtěl nechat vyšetřit – věděl, stejně jako já, že na tuto neřest zemřel na rakovinu hrtanu německý císař Friedrich III. a nechtěl skončil jako on. Před svou druhou svatbou – v roce 2017 si vzal Francescu Riario-Sforza, se už vyšetřit nenechal (nebo o tom aspoň nevím, už jsem v Murau nepůsobil) – jeho druhou manželku jsem ale měl příležitost v Murau po jeho boku vidět – je to moc pěkná dáma. Ovšem děti zatím Johann nezplodil ani v jednom manželství. Mimochodem v roce 2010 ještě nosil knírek stejně jako jeho otec a vypadal jako jeho klon. Proto jsem ho poznal, když seděl před ambulancí, i když jsem ho předtím ještě nikdy neviděl.

               „Poslouchejte,“ řekl jsem tehdy sestře Martě. „Před ambulancí sedí Schwarzenberg?“

               „To ano,“ odpověděla. „A chce se nechat vyšetřit. Od vás, pane oberarzt.“

               Mimochodem byl Johann naprosto nekomplikovaný pacient a na závěr jsme si ještě popovídali o historii – ten Friedrich III. mu ležel v hlavě.

               Druhého syna Karla jsem se taky dočkal jako pacienta. Samozřejmě diagnózu nesmím zveřejnit, ale nemocný byl a podařilo se mi ho vyléčit. Zvláštní bylo, že do ambulance přišel bos, ale šlechticům se leccos odpustí. I když pokrevně byl šlechticem jen po matce Tereze, jinak byl plodem jejího hříchu s Thomasem Prinzhornem, který ho později i adoptoval. Fakt, že Karel manželce dokázal odpustit a staral se o ni i po jejím úrazu (u jejího lůžka ve Švýcarsku, kde podstoupila řadu operací, se prý s Prinzhornem střídali v dvoutýdenních turnusech), hovoří jednoznačně o jeho velkorysosti.

               Novinářky ostatně tvrdily, že nikdo nedokázal tak krásně líbat ruku, jako náš kníže, prezidentův kancléř a ministr zahraničních věcí.

               Třetím dítětem Karla a Terezy je dcera Anna Karolína zvaná Lila. Trošku rodinný rebel. Žila 15 let v Londýně a tam poznala a vzala si za manžela britského spisovatele Petra Morgana. (Autora seriálu Koruna, čili Crown, filmu Queen, Last King of Scotland nebo The other Boylen girl.) Čili jinými slovy autora velmi úspěšného. O jeho inteligenci svědčí i to, že se přestěhoval z Londýna do Vídně, protože, jak mi řekl, je v rakouské metropoli mnohem lepší životní kvalita. Lila s ním má pět dětí. Morgan skončil jako pacient v naší nemocnici, když se zúčastnil oslavy tchánovy sedmdesátky na Turracherhöhe. Tady se nevyhnu tomu, abych neprozradil, že měl dost ošklivý zápal plic způsobený atypickou baktérií. Jsem hrdý na to, že se díky mé léčbě rychle vzpamatoval. Morgan byl velmi sympatický chlapík hovořící perfektně německy, skromný a britsky zdvořilý. Problém při vizitě dělaly jen jeho děti, běhající mi mezi nohama, protože manželka Lila právě dorazila na návštěvu. Bylo to v roce 2007 a ty děti byly tehdy – pokud se nemýlím – tři. Ale vyhoďte z místnosti dítka z knížecí rodiny! Lila byla jinak naprosto skromná a možná by i s tím vyhazovem souhlasila, kdybych se byl odvážil. Ale jsem se neodvážil.

               Když se stav Petra Morgana zlepšil natolik, že ho bylo možno propustit, zeptal se mě poněkud nesměle, zda si má troufnout krátce po onemocnění letět do Los Angeles. Tak jsem se dozvěděl, že jeho scénář na film Queen byl kandidován na Oskara. Byl jsem trochu v rozpacích, představa mnoha hodin v klimatizovaném prostoru letadla aklimatizovaného na výšku 2000 metrů nad mořem mi připadala dost problematická. Řekl jsem mu to. Pokrčil rameny a pravil: „Já jsem tam byl už vloni a nebylo to nic moc. I když ten náš film (Last King of Scotland) Oskara získal. Tak já zůstanu doma a pokud mi toho Oskara dají, ať mi ho pošlou poštou.“

               Oskara za scénář k filmu Queen skutečně dostal. Trošku mě ten sympatický pán zklamal, když Annu Karolinu Schwarzenbergovou v roce 2014 opustil (to už jsem v Murau nebyl) a začal randit s americkou herečkou Gillian Andersonovou. Tu obsadil v seriálu „Crown“ do role Margaret Thatcherové. Protože musí zřejmě Lile přispívat na pět dětí, musí teď psát hodně.

               Karel Schwarzenberg měl v Murau vždycky pověst prostého čestného chlapa. Sám se vždycky představoval, že je povoláním lesník a hostinský. Nic se na tom nezměnilo ani po jeho vstupu do politiky. Syn paní Blanky Riesenecker Peter vzpomínal, jak Karel – tehdy český ministr zahraničí – dorazil na mši v murauském kapucínském kostele. Své bodyguardy nechal před dveřmi, prošel prostě do první řady, kde měl rezervované místo, po cestě pozdravil sousedy. Potom se pomodlil a po mši zase s úsměvem a s podáváním rukou kostel opustil. Aby bylo jasno, ti lidé v kostele NEBYLI jeho voliči, ale jen sousedé.

               Murau ho má rádo. Před několika lety – v roce 2017, kdy zde slavili 400 let schwarzenberské přítomnosti v městečku – po něm pojmenovali náměstí. No náměstí, je to spíš takový plácek, náměstíčko před hotelem Lercher. Na slavnostní jmenování onoho náměstí zval plakát, na němž měl Karel Schwarzenberg pankáčský barevný účes.

               Když ho nezvolili českým prezidentem, ptal se mě onen už jmenovaný Peter Riesenecker „Proč ho vlastně nezvolili? Vždyť Češi jsou přece civilizovaný a vzdělaný národ. Jak si mohli zvolit toho vulgárního opilce?“ Neměl jsem na jeho otázku odpověď. Ostatně po druhé Zemanově volbě se mě už neptal ani on ani ostatní, kteří mi takovou otázku po první volbě v roce 2013 ještě kladli.

               Možná právě ten rok 2013 byl definitivním zlomem, kdy se Češi rozhodli volit proti slušnosti a mezinárodnímu uznání. Kdy se uzavřeli do své kotliny a začali vařit babišovskou a zemanovskou polívečku. Jedno jak mizerně chutná a jak smrdí, ale je naše! Škoda, s Karlem by to dotáhli určitě dál – a hlavně by měl úřad prezidenta zcela jinou společenskou úroveň a funkci. Protože prezident je jednak obrazem svých voličů, ale i vzorem pro lidi, které ve své funkci reprezentuje.

               Karel Schwarzenberg nás opustil. Doufám, že se mu v nebi skutečně dostalo přivítání jako na karikatuře Miroslava Kemela, kdy ho vítá Bůh slovy „Vítejte! Konečně člověk, od něhož i vulgarity jsou požehnáním.“

               Zasloužil by si to. Škoda, že Češi nepoznali potenciál, který jim nabízel.

Komu patří Palestina II

               Po první světové válce zřetelně zesílil proud židovských osadníků do Izraele. Jednotlivé etapy přistěhovalectví se nazývají Alijah, protože měly svá specifika.

               Tzv čtvrtá Alijah přivedla do Palestiny v letech 1924–1931 80 000 přistěhovalců z Ruska a Polska.

               Skutečnou vlnou byla pátá Alijah v letech 1932–1938, kdy před nacistickým režimem hledalo záchranu v Palestině na 200 000 rakouských a německých Židů. Příliš alternativ totiž neměli. USA omezily právě v těch letech přistěhovalecké kvóty a evropské země se uprchlíkům z Německa houževnatě bránily. Tato vlna přistěhovalců ale vzbudila nevůli místních Arabů a znepokojila britské správní orgány, protože se jim situace začala vymykat z rukou. Proto vydali Britové 17.května 1939 tzv „Bílou knihu“, která omezovala židovské přistěhovalectví a možnosti prodeje pozemků židovským osadníkům. Prostě před Židy, prchajícími před nacistickým „konečným řešením“ zavírali dveře všichni.

               Přesto pokračovalo přistěhovalectví do Palestiny i v letech 1939–1947 ilegálně. Po skončení druhé světové války zůstaly v Evropě statisíce Židů, kteří přežili holocaust, ale nikdo je nechtěl. Pokud jejich domy a byty nepadly za oběť bombardování, byly zarizovány, měly nové majitele a ti nebyli ochotni se vystěhovat – ostatně ani většinou neměli kam. U přeživších Židů se jednalo většinou o mladé lidi, kteří prošli peklem koncentračních táborů, a proto nebyli žádné měkkoty. Byli ochotni si svůj nový osud vybojovat. Britové, tušící velký malér, se snažili zoufale této nové vlně přistěhovalectví zabránit – zřídili koncentrační tábory na Kypru, kde uprchlíky zadržovali – palestinští Arabové totiž už otevřeně hrozili násilím, pokud by tito noví přistěhovalci do Palestiny dorazili.

               V Palestině mezitím rostlo napětí mezi židovskými osadníky a britskou správou. Židé vytvořili militantní skupiny Lechi a Irgun, jejichž cílem bylo jednostranné vyhlášení Židovského státu. Britové si byli výbušnosti situace vědomi, nezakročili ale příliš šťastně. Na „Černou sobotu“ zvanou také „Černý sabbat“ 29. června 1946 pozatýkali Britové na 2700 osob a zkonfiskovali množství zbraní. Jen v jediném kibucu Jagur objevili 300 pušek, 100 minometů a 400 000 nábojů. Židovští odbojáři odpověděli 22.července bombovým útokem na Hotel Král David v Tel Avivu, sídlo britské správy.

Hotel King David po teroristickém útoku 22.července 1946

Při útoku zahynulo 92 lidí z toho 28 Britů. Britská správa pochopila jednak, že situaci nemá a už ani nebude mít pod kontrolou. Navíc, protože se cítila být ochrannou mocí pro židovské osadníky a snažila se zmírňovat napětí mezi nimi a místními Araby, byli Britové na výsost uraženi židovským „nevděkem“ a rozhodli se ponechat Židy svému osudu.

               Začátkem roku 1947 si Britové definitivně nevěděli rady a předali palestinský problém Organizaci spojených národů. V té době žilo v Palestině asi 600 000 Židů a 1 200 000 Arabů.

Židovské osady v Palestině 1947

Rozhodnutím rezoluce 181 OSN měla být Palestina rozdělena na dvě části, na palestinskou s židovskou. Židé dostali sice většinu území, 56,47 procent, ovšem zdání klame, protože do tohoto území byla započítána i Negevská poušť, která byla tehdy neobyvatelná. V podstatě se izraelský stát měl rozkládat ve třech víceméně oddělených enklávách spojených jen úzkými koridory. Většina obyvatelného území byla přiřčena Palestincům. Jeruzalém pak měl být pod mezinárodní správou.

Rezoluce OSN 181

Rezoluce byla přijata 29.listopadu 1947, hodně se v té věci angažoval na straně Izraele tehdejší československý ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Při hlasování pak hlasovalo 33 států včetně Československa, ale i USA, Sovětského svazu či Francie pro toto řešení dvou států. Proti bylo třináct zemí, varovným znamením byla skutečnost, že všechny arabské státy hlasovaly proti. Hlasování se zdrželo deset zemí, vedle Číny například i Velká Británie. Rezoluce předpokládala ukončení britského mandátu nejpozději k 1.srpnu 1948, suverénní židovský a palestinský stát měly být vyhlášeny o dva měsíce později tedy k 1.říjnu 1948.

               Věci ale nabraly svou vlastní dynamiku. Britové opustili Palestinu už na jaře 1948, a ještě před odchodem prohledávali židovské domy a kibucy a zabavovali zbraně, i když věděli, co Židy v arabském obklíčení čeká. Ale uraženost byla očividně příliš velká.

               Izraelci pak nebyli ochotni čekat až do října a vyhlásili nezávislý suverénní stát Izrael na von OSN přiděleném území už 14.května 1948. Den nato na nový stát zaútočila vojska všech okolních arabských států s cílem Židy povraždit či zahnat do moře a Palestinu od nich zcela vyčistit. Arabským jednotkám veleli většinou uprchlí velitelé německých vojsk z druhé světové války. Ani oni ale nedokázali pozdvihnout bojovou morálku svých jednotek natolik, aby dokázali porazit ke všemu odhodlané Židy. Válka skončila katastrofální porážkou arabských armád a Izraelci obsadili velké části území, přiřčeného původně Palestincům. 750 000 Palestinců uprchlo do okolních zemí, kde je ale místní vlády nikdy neintegrovaly do společnosti a nechaly je po celá desetiletí živořit v uprchlických táborech.

I

               V letech 1948–1951 se pod dojmem tohoto triumfálního vítězství přistěhovalo do Izraele 690 000 nových obyvatel z arabských zemí, Polska a Rumunska, čímž se počet Židů v Palestině zdvojnásobil.

               Izrael se od samého počátku přihlásil k tradici západní demokracie, problém byl se zavedením oficiálního jazyka. Nejčastější používanou řečí byla němčina a uvažovalo se o tom, zavést ji jako oficiální jazyk. Z důvodu, že by tím byly diskriminovány ostatní skupiny, bylo rozhodnuto zavést jako oficiální jazyk už dávno zapomenutou hebrejštinu, jazyk bible, kterou se ale v Palestině nemluvilo už ani za Kristových časů (Kristus sám hovořil aramejsky). Bylo heroickým činem, že se noví obyvatelé hebrejsky naučili a hovoří se zde tímto jazykem dodnes.

               25.ledna 1949 se konaly první volby do izraelského parlamentu (Knésetu), prvním premiérem se stal Ben Gurion a prezidentem Chaim Weizmann, spoluautor Balfourovy deklarace z roku 1917. 23.ledna 1950 byl západní Jeruzalém vyhlášen hlavním městem nového státu, což byla jasná provokace, protiřečící deklaraci 181, která počítala pro Jeruzalém s neutrálním stavem pod mezinárodní kontrolou. V letech 1955–1957 se do Izraele přistěhovalo dalších 100 000 Židů ze zemí severní Afriky, odkud byli arabským obyvatelstvem vyhnáni.

               Arabové se se svou ostudnou porážkou z roku 1948 nikdy nesmířili. Vztahy s novým sousedem byly poznamenány provokacemi a konflikty, které několikrát přerostly v ničivé války.

               Poprvé to bylo v roce 1956, kdy se Izrael s podporou Velké Británie a Francie aktivně zúčastnil bojů o Suezský kanál. Tento nechal egyptská prezident Násir znárodnit a zakázal plavbu izraelským lodím. Židovská vojska dosáhla poprvé Suezského kanálu, po rezoluci OSN, která tento útok odsoudila, se ale stáhl zpět na své území.

               5.června 1967 zaútočil Izrael na letiště okolních arabských států, které přesouvaly velké bojové svazy na izraelskou hranici a hrozily další válkou. V šesti dnech se Izraeli podařilo vojska, Egypta. Sýrie a Jordánska porazit, obsadil východní Jeruzalém, palestinská území na západním břehu Jordánu a syrské Golanské výšiny.

               V listopadu 1967 vyzvala OSN Izrael ke stažení na demarkační linii před 5.červnem 1967, tím de facto uznala územní zábor z roku 1948 a určila státní hranice, které oficiálně platí dodnes.

               Další válka, takzvaná „Válka Jom Kippur“ protože začala v den největšího židovského svátku Jom Kippur 6.října 1973, byla ze všech konfliktů nejbrutálnější. Izrael nebyl na útok připraven a brzy mu začala docházet technika i munice. Premiérka Golda Meierová údajně uvažovala i o nasazení atomových zbraní, i když je Izrael oficiálně nevlastnil. Teprve týden po začátku války začaly USA dodávat do Izraele vojenský materiál, poté se podařil protiútok, při kterém Izrael zahnal všechna útočící vojska a obsadil Sinajský poloostrov až k Suezskému průplavu. Válka tentokrát trvala tři týdny, Izrael ztratil 3000 vojáků, zahynuly ale desetitisíce Egypťanů a Syřanů. Na konci války stály izraelské jednotky 100 kilometrů od Káhiry a 65 kilometrů od Damašku.

               Od této války se stupňovalo úsilí Izraele uzavřít se svými sousedy mírové smlouvy. Postupně se to dařilo. V roce 1979 byla pod patronací USA podepsána mírová smlouva s Egyptem (což egyptského prezidenta Anvara Sadata stálo život), 26.října 1994 podepsal mír i jordánský král Husejn. V roce 1982 proběhla ještě válka v Libanonu. Organizace na osvobození Palestiny měla v Bejrútu svůj hlavní stan a odtud se pokoušela napadat Izrael – 3.června vpadl Izrael do Libanonu a 11.června obsadil Bejrút – Jásiru Arafatovi s jeho muži bylo umožněno odjet do Tuniska. Černou skvrnou izraelských dějin se staly masakry v utečeneckých táborech Sahra a Šatila, kde křesťanské libanonské milice za nečinného přihlížení izraelských vojáků povraždily 1000–3000 Palestinců. Tato válka měla za následek založení šíitských milicí Hizbollah v Libanonu, které mezitím tuto zemi ovládají a staly se pro Izrael trvalou hrozbou, zejména proto, že jsou vázány na Irán, který má zničení státu Izrael dokonce ve své ústavě.

               Jednání s Palestinci o novém dělení území probíhala prakticky stále. A čím déle trvají, tím horší je situace Palestinců – jsou to ale oni, kdo mírové plány tvrdošíjně odmítají.

               V roce 1993 se konečně dohodli Jásir Arafat s premiérem Jizchakem Rabinem na ustanovení palestinské samosprávy jako prvního kroku k vzniku nezávislého palestinského státu. Tento krok znamenal ukončení první Intifády, tedy palestinského odporu, který trval už od roku 1987. Oba státníci za tento čin dostali v roce 1994 Nobelovu cenu míru, byl to překvapivě Rabin, který za tuto svou vstřícnost vůči Palestincům zaplatil životem – 4.listopadu 1995 ho v Tel Avivu zastřelil radikální izraelský osadník.

               Problém k ukončení konfliktu a nalezení modus vivendi představují ale další a další izraelská sídliště na Západním břehu Jordánu, která jednoznačně porušují mezinárodní právo. I zeď, kterou Izrael vybudoval na hranici z palestinskému území na ochranu proti teroristickým útokům by byla akceptovatelná, kdyby nebyla z větší části postavena na palestinském území.

Palestina – zeď

Radikálové na obou stranách se vzájemně potřebují a mír se tak jednou blíží jednou vzdaluje.

               Mírový plán Ehuda Olmerta z roku 2008, který nabízel výměnu území (Zhruba 5,8 procenta území Západního břehu) za židovská sídliště v okolí Jeruzaléma, která by se stala součástí Izraele, palestinský vůdce Mahmud Abbas okamžitě odmítl. Další šance byla tím zmařena.

Olmertův plán na uspořádání území na západního břehu Jordánu

               Velký problém navíc vznikl v roce 1987, kdy začala první intifáda – od Muslimského bratrstva se odštěpilo radikální hnutí Hamás, jehož proklamovaným cílem je zničení Izraele. Hamás zmařil jakákoliv mírová jednání. Přivítal teroristické útoky v New Yorku z 11.září 2001 a když o rok později začala mírová jednání mezi Izraelci a Palestinci z hnutí Fatah (umírněná část Hnutí za osvobození Palestiny), zmařil tato jednání stupňováním teroristických útoků. Hamás vyhrál v roce 2006 v pásmu Gazy jediné volby na palestinském území (na Západním břehu Jordánu vyhrál Fatah) a v roce 2007 se krvavým pučem zbavil Fatahu v Gaze. 12. června 2007 zavraždil politické vedení Fatahu v Gaze a převzal nad pásmem úplnou kontrolu. Mezinárodní plán udělat z Gazy hlavní námořní terminál pro blízký východ, tedy něco na způsob Singapuru, což by přineslo na toto území určitý blahobyt, narazil na odpor Hamásu. Ke svému plánu potřebuje toto hnutí zbídačené, a proto nenávidějící obyvatelstvo, ochotné se radikalizovat a přinášet oběti.

               Bohužel však mezitím i na izraelské straně došlo k radikalizaci. Vlivem fundamentálních osadníků se politická scéna Izraele posunula výrazně doprava. Jestliže moderní Izrael začal jako levicový (téměř komunistický) experiment, současný demokratický systém je ohrožen mnohem víc zprava – stát se fašizuje. Po létech umírněných vlád hledajících kompromis s Palestinci se dostala k moci pravicová strana Benjamina Netanjahua. Ten se zapletl do korupčních skandálů a když mu hrozilo vězení, byl ochoten vytvořit vládu i s nejhoršími izraelskými radikály – ministr jeho vlády Amichai Elijahu ze strany Ocma Jehudit navrhoval zničit Gazu jaderným útokem a budování dalších a dalších sídlišť na Západním břehu a útoky na tamější palestinské obyvatelstvo dosáhly zatím nevídané intenzity.

               A pak přišel 7.říjen 2023 a bestiální útok Hamásu na Izrael, který má za následek další krvavou válku.

               Mír je tak daleko jak ještě nikdy nebyl. A dokud budou u vlády lidé, kteří mír nepotřebují, ale naopak profitují – ať už politicky nebo hospodářsky – z války, ani se nepřiblíží.

               Palestina patří lidem, kteří v ní žijí, jedno, kdy tam přišli či na jaké předky se odvolávají. Jen by si museli zasednout k jednacímu stolu a být ochotni k smysluplným kompromisům. Takoví tam ale v současnosti nejsou. Ani na jedné straně.

               Přesto je to hlavně arabská nenávist, která mírovým hovorům brání. Nenávist, pocházející ze závisti a z pocitu bezmocnosti.

               Golda Meierová řekla: „Pokud složí Arabové zbraně, bude mír. Pokud složí zbraně Izraelci, budou zabiti. Mír bude tehdy, až Arabové budou své děti milovat víc než nenávidět Izrael.“

               Ta doba ale ještě nepřišla a zřejmě ještě dlouho nepřijde.

Vývoj území ovládané Palestinci do roku 1947 do roku 2005

Sto let od Hitlerova mnichovského puče

               Ta noc z osmého na devátého listopadu 1923 byla jakousi hrozivou předzvěstí toho, co mělo přijít o necelých deset let později.

               Byla to první velká zkouška Adolfa Hitlera a selhal v ní nejen, když před vojáky a policisty utekl, ale i když nedokázal zmáčknout spoušť pistole, kterou chtěl spáchat sebevraždu. Na to se ukázal být příliš zbabělý. Kdyby nebyl, mohly se možná dějiny ubírat jiným směrem.

               Události listopadu roku 1923 na páté výročí vzniku Německé republiky, zvané Výmarská, měly samozřejmě své důvody a svou předehru. Největším důvodem byla německá frustrace z prohrané války. Němci potřebovali někoho, kdo jim vrátí ztracenou sebedůvěru a tehdy ho našli.

               V listopadu 1918 Německo kapitulovalo před spojeneckými vojsky. Kapitulovalo, když jeho vojska stála ještě na cizím území, samotné Německo tedy zažilo hlad a válečnou nouzi, nebylo ale ničeno dělostřelbou či bombardováním jako Francie, Belgie či Nizozemí. Anebo Rusko, či Polsko.

               V Bavorsku vyhlásil 8.listopadu Kurt Eisner „Svobodný stát Bavorsko“ „Freistaat Bayern“, prohlásil posledního bavorského krále Ludvíka III. za sesazeného a oznámil, že nový stát bude republikou. Den nato se stalo něco podobného v Berlíně. Tam sesadili císaře a vyhlásili republiku – ovšem oficiální jméno státu se nezměnilo – nadále to byla „Německá říše – Deutsches Reich“.

               V Bavorsku visely černo – bílo – červené vlajky, v Berlíně černo-červeno-žluté. Německé císařství totiž mělo poněkud komplikovanou strukturu. Aby zachovali pocit identity jednotlivých někdejších německých států, ponechali pruští císaři po vzniku císařství v roce 1871 krále a vévody na jejich trůnech. Sice neměli žádnou moc, ale formálně nadále spravovali své státečky a státy.

Německé císařství

Bavorský král Ludvík III. narozený 1845 a od roku 1912 princ regent za svého duševně zaostalého strýce Otta a od roku 1913 pak bavorský král, zemřel v maďarském exilu v roce 1921.

               Kurt Eisner se pokusil získat v Bavorsku moc demokratickou cestou, jeho krajně levicově orientovaná strana USPD (Unabhängige sozialdemokratische Partei Deutschlands) získala ale v bavorských volbách v únoru 1919 jen 2,5 procenta hlasů. Když šel Eisner do bavorského zemského sněmu, aby rezignoval, zastřelil ho hrabě von Arco auf Valley. Bavoráci říkají dodnes, že v Bavorsku existovaly až čtyři dobré důvody, proč Eisnera zastřelit.

  1. Byl Prušák
  2. Byl Žid
  3. Byl komunista
  4. Byl ateista.

Bavorsko se stalo po krátké čtyřtýdenní epizodě pokusu o ustanovení komunistické „Republiky rad v dubnu 1919 baštou konzervativních německých sil. Vedoucí silou byla Bayerische Volkspartei, která jmenovala po celou dobu až do převzetí moci nacisty bavorského předsedu vlády. Bavorsko přijalo svou ústavu 14.srpna 1919. Bavorská vláda si neustále hrála se separatistickými tendencemi, nedůvěra k „Prušákům“ v Berlíně je v Bavorácích přímo geneticky zakódovaná a nezbavili se jí dodnes. Navíc byla v Německu nejsilnější politickou stranou ve všech volbách až do roku 1932 sociální demokracie, zatímco Bavorsko volilo vždycky doprava.

Jenže problémů, se kterými muselo Německo a tím pádem i Bavorsko zápasit, bylo příliš.

Především to byla hyperinflace. Válka totiž v Německu nebyla financována jako v ostatních zemích z daní, ale prostřednictvím půjček. Takto vzniklý dluh vůči věřitelům byl nesplatitelný, a navíc muselo Německo podle rozhodnutí Versaillské mírové konference platit obrovské válečné reparace v zlaté měně. Jediným řešením bylo tištění obrovského množství nekrytých peněz, což vedlo k ožebračení obyvatelstva. Jestliže v červenci 1922 se jedna zlatá marka rovnala 120 papírovým v prosinci 1923 to byl bilion papírových marek za jednu zlatou. (S tímto motivem hraje Erich Maria Remarque ve svém románu „Černý obelisk“).

Kromě toho spojenci obsadili průmyslovou oblast Porúří a odváželi odtud všechny produkty do Francie a Belgie, což nouzi v zemi dále prohloubilo – ostatně Sársko zůstalo obsazeno až do roku 1935, kdy se v referendu 90procentní většinou rozhodlo zůstat v Německu – to už byli Němci díky svému „Vůdci“ zase hrdí na to, že jsou Němci.

Obsazená německá území po první světové válce

Navíc byla demokracie Němcům cizí. Byli svým přesvědčením royalisté, ochotní poslouchat svého císaře a rozhodovat sami o sobě jim připadlo namáhavé a nejisté. Zejména protože demokratické volby měly za důsledek stálé změny v politických poměrech a na to nebyli zvyklí. Považovali republikánské uspořádání a s ním spojenou demokracii za něco, co jim bylo taky vnuceno vítěznými velmocemi a pokud demokracii přímo nenenáviděli, lásku k ní vypěstovat nedokázali.

V roce 1923 je ovládala frustrace a podléhali konspiračním teoriím. Ty jim servírovaly především dvě osoby. Mladý Rakušák Adolf Hitler, který se stal členem ministrany DAP – Deutsche Arbeitspartei (měl průkaz číslo sedm), který ve svým projevech v pivnici Hofbräukeller označoval za příčinu vší bídy Židy a slavný generál Erich Ludendorff. Ten šířil zase „Dolchstoßlegende – tedy rána dýkou do zad“, kdy tvrdil, že mu to v osobním rozhovoru řekl francouzský generál (se kterým se Ludendorff ve skutečnosti vůbec nepotkal). Že totiž spojenci převzali německý nápad s Leninem, který přivedl k pádu Rusko a platili v Německu spiknutí socialistů s pacifisty, kteří přesvědčili císaře ke kapitulaci, i když německá armáda byla ještě v plné síle schopná válku vyhrát. Stejně jako dnešní dezinformátoři Ludendorff zapomněl na to, že v říjnu 1918 hlásil do Německa, že je armáda na konci svých sil.

24.února 1920 se DAP přejmenovala na NSDAP, čili Národně socialistickou dělnickou stranu. Program této strany ještě psali jiní, ale Hitlerův vliv díky jeho nesporným řečnickým schopnostem rychle stoupal a posléze ve straně převzal vedení.

Mladý Adolf Hitler

Hitler se nikdy necítil být Rakušákem. Ve své knize Mein Kampf píše o tom, jak nenáviděl skutečnost, že Braunau, kde se narodil, bylo na „špatné straně řeky Inn“. Tento malý kousek Bavorska, takzvanou Innskou čtvrť, dostalo Rakousko v roce 1779 jako kompenzaci za to, že se pod tlakem ostatních evropských velmocí vzdalo nároků na celé Bavorsko. Mladé roky prožil Hitler ve Vídni, kde se neúspěšně pokoušel o přijetí na Akademii výtvarných umění – jeho kresby sice nebyly vysloveně špatné, ale zřejmě jim něco chybělo. Jenže kdo ho ve Vídni ovlivnil nejvíc, byl vídeňský starosta Karl Lueger. Ten dokázal vyhrát vídeňské volby několikrát díky nestoudnému antisemitismu (byl i antiklerikální, a i tyto stopy se u Hitlera dají v jeho další činnosti vystopovat). Císař ho třikrát odmítl starostou vyjmenovat, nakonec ale tlaku ulice podlehl. Když Lueger 10.března 1910 zemřel, tehdy dvacetiletý Hitler jeho smrt oplakal, jako ztrátu svého největšího učitele. V Mein Kampfu popisuje, jak stál na chodníku, když kolem něho projížděl katafalk s Luegerem a plakal zoufalstvím.

Kvůli své (zřejmě odůvodněné) nedůvěře v schopnosti rakouské armády nastoupil Hitler v první světové válce jako dobrovolník do armády německé, kde se stal desátníkem. Jeho velícím důstojníkem byl Žid, a to Hitlera dále utvrdilo v jeho nenávisti.

Židé byli vždycky vděčným terčem nenávisti. Protože nesměli po celý středově a ranný novověk vlastnit půdu a nemohli se živit zemědělstvím, museli přestoupit na peněžní obchody a podnikání, ale hlavně, vsadili v druhé polovině devatenáctého století, kdy přestali být otevřeně diskriminováni, na vzdělání. Mezi intelektuály měli velmi silné zastoupení, byli skvělými lékaři, žurnalisty, lékárníky, právníky, spisovateli. Prostě byli úspěšní, a to lůzu vždycky popuzuje. Hitler trefil správný nerv svých posluchačů a těch bylo stále víc. Stal se předsedou strany NSDAP a ta pod jeho vedením rostla a zvyšovala svůj vliv. To mu dalo pocit, že by mohl změnit poměry v Německu násilím. Věděl ale, že sám na to ještě potenciál nemá, proto se spojil s velmi populárním generálem Ludendorffem. Společně naplánovali státní převrat.

Vzorem jim byl Benito Mussolini se svými černými košilemi a jejich pochodem na Řím. Tím způsobem převzal Benito v Itálii 28.října 1922 moc a vládl tam podle vlastních představ bez otravné demokracie. Od jeho vítězství uplynul rok a jeho úspěch dělal školu. Plán německých spiklenců ostatně Mussoliniho přímo kopíroval. Hitler chtěl zůstat v Mnichově stejně jako Mussolini v Miláně a Ludendorff měl táhnout na Berlín – to bylo pragmatické, protože slavný generál měl větší šance, že se k němu přidají vojenské jednotky, pokud by je berlínská vláda proti povstalcům poslala.

Generál Erich Ludendorff

Datum puče 8.listopadu nebylo voleno záměrně k pátému výročí vzniku Svobodného státu Bavorsko. Hitler chtěl provést povstání už 29. září, neměl ale úspěch. Jeho lidé s SA využili 8.listopadu skutečnosti, že v tento den svolali shromáždění lidu do pivnice Bürgerbräukeller reprezentanti pravicového křídla bavorské politiky pod vedením bývalého předsedy vlády a předsedy tzv „Deutsches Kampfbund“ – Gustava von Kahr – od 20. října, kdy vláda z Berlína zakázala noviny NSDAP „Völkischer Beobachter“ vytvořil jakousi separátní bavorskou vládu. Bavorská politika se dělala výhradně v pivnicích hlavního města. Kahr byl bezmála stejně radiální antisemita jako Hitler, v říjnu vykázal z Bavorska několik set židovských rodin, které se sem přistěhovaly z východní Evropy, tzv „Ostjuden“. 8. listopadu chtěl tedy promluvit k „lidu“ a s ním zde byli i velitel policejního sboru Hans von Seißer a velitel vojenských jednotek na území Bavorska Otto von Lossow.

Hitler využil situaci. Jeho lidé z SA obklíčili pivnici, on sám pak vnikl s Hermanem Göringem dovnitř, výstřelem do stropu si zjednal pozornost a pak nechal odvést triumvirát Kahr, Seißer a Lossow do vedlejší místnosti, zatímco úlohu řečníka převzal Göring. Ten vyhlásil vládu „zrádců“ v Berlíně za sesazenou. Mezitím oni tři politici souhlasili s tím, že se přidají k puči. Jestli to udělali dobrovolně nebo pod nátlakem se už dnes nedozvíme, později všichni tři tvrdili, že byli k souhlasu přinuceni hrozbou násilí. Mezitím přišel i Ludendorff, což je skutečně mohlo pohnout k souhlasu k spolupráci – Hitlerova autorita v tom čase ještě nebyla dostatečná. Současně obsadil Ernst Röhm se svými SA tlupami úřad Lossowa, tedy vojenské bavorské ředitelství.

30 ozbrojenců SA pod vedením Rudolfa Heße pak internovalo předsedu bavorské vlády Eugena von Knilling, ministra spravedlnosti Franze Gürtnera, ministra vnitra Franze Schwevera a další vlivné politiky.

Až sem běželo všechno jako na drátku a mohlo se zdát, že puč bude úspěšný. Ale objevily se první problémy. Zástupce předsedy vlády Franz Matt se zbytkem vlády se přesunul do Regensburgu, distancoval se od puče a požádal o pomoc armády a bavorským jednotkám udělil příkaz střílet na povstalce. Rozhodující bylo váhání Lossowa. Ten sice hrál navenek se spiklenci, měl ale výhrady a nebyl ochoten se podřídit Hitlerově autoritě. Německý prezident vyměnil ještě v noci velitele armády a vyhlásil výjimečný stav. Za těchto okolností vyhlásili i Kahr a Seißer, že byli k proklamaci spolupráce s pučisty přinuceni a distancovali se od nich. Už v noci došlo k prvnímu zatýkání povstalců.

Přesto 9.listopadu ráno byli ještě pučisté přesvědčeni o svém vítězství a na nové mnichovské radnici vlála černo-bílo – červená vlajka a několik radních bylo pučisty vzato jako rukojmí. Jenže mezitím už příslušníci Sicherheitspolizei – tedy polovojenské bezpečnostní policie – postupovali proti vojenskému velitelství, které držel Röhm. Při přestřelce byli zabiti dva pučisté a Röhm souhlasil s příměřím na dvě hodiny. Doufal, že mu za tu dobu přijde pomoc.

I Ludendorff chápal, že právě ona vojenská centrála je pro úspěch puče rozhodující a navrhl zorganizovat pochod od Bürgerbräukeller k onomu vojenskému velitelství. Tím pochodem chtěli pučisté strhnout na svou stranu obyvatelstvo a dosáhnout masovou demonstrací, že armáda přejde na jejich stranu. Ve dvanáct hodin vyrazili. V čele průvodu šel Ludendorff, který už převzal velení, vedle něho Göring, pak Hitler a vedle něho Max Erwin von Scheubner-Richter.  Jenže velitel jednotek obléhajících Röhma Godin dostal na telefonický dotaz od svého šéfa Seißera příkaz zastavit ten pochod VŠEMI PROSTŘEDKY. Godin měl 130 mužů, jedno dělo a několik kulometů.

V 12:45 začali policisté do blížícího se průvodu, který prorazil policejní zátarasy, střílet. Během jedné minuty bylo zabito třináct pučistů, ostatní se vrhli k zemi – Hitler byl údajně k zemi stržen Scheubner-Ritterem, s kterým se držel pod paží – tento byl zasažen smrtelně. Hitlerův tělesný strážce Ulrich Graf byl zasažen až jedenácti střelami a padl na Hitlera a zakryl ho svým tělem. Celý zásah rval přesně minutu a bylo po puči. Přeživší demonstranti se rozutekli, Röhm se svými muži se vzdal.

Hitler utekl s pomocí sanitky, legendu, že z palby odnesl do sanitky desetileté dítě, zpochybnili lidé okolo Ludendorffa, kteří byli svědky události, takže ji posléze i sám Hitler označil za výmysl. On sám se ukryl v domě Ernsta Hanfstaendla v Uffingu am Staffelsee. Tam údajně přemýšlel o sebevraždě, ale podle vlastního líčení se rozhodl, že by to byla zrada jeho hnutí a nechal se posléze 11.listopadu zatknout.

Puč byl poražen, jenže německá justice ukázala nebývalou shovívavost, která se měla v budoucnu nejen Německu, ale celému světu strašně vymstít. (Případ Donald Trump a jeho útok na Kapitol ve Washingtonu 6.ledna 2021 dává zdravit) Jednak byla justice prošpikována pravicovými radikály a Berlín se navíc obával ukázal vůči Bavorsku příliš velkou tvrdost, aby nerozdmýchal ještě větší separatistické tendence. Socialisté promrhali trestuhodně svou šanci. Ludendorff byl dokonce s ohledem na své zásluhy ve světové válce osvobozen a Hitler byl odsouzen k čtyřem a půl roku vězení, byl ale z vazby propuštěn za dobré chování už po devíti měsících. Za tu dobu stačil sepsat svůj ideologický spis „Mein Kampf“. NSDAP byla sice zakázána, její časopis „Völkischer Beobachter“ taky a majetek strany byl zkonfiskován. Jenže zákaz trval jen do 27.února 1925. Ve volbách v roce 1928 získala NSDAP pouhých 2,63 procent hlasů a zdálo se, že je nebezpečí ze strany extrémního rasismu a nacionalismu zažehnáno. Jenže pak přišla hospodářská krize a s ní bída srovnatelná s poválečnými roky, a to byly pro pravicové populisty opět pravé žně. V roce 1930 vystoupala NSDAP na 18,33 procent hlasů a v roce 6.listopadu 1932 už s 37,27 procent hlasů přesvědčivě vyhrála. Hitler nebyl nikdy poslancem v německém Reichstagu, protože jako cizinec neměl volební právo. Teprve v roce 1932 mu bylo přiznáno německé občanství, aby se mohl stát kancléřem. Vyjmenován byl 30 ledna 1933 a během několika měsíců proměnil německou demokracii v totalitární stát, který směřoval nezadržitelně ke konfrontaci se zbytkem světa a k druhé světové válce.

Patnáct padlých pučistů je vyjmenováno jako mučedníci za národní myšlenku v úvodu Hitlerovy knihy „Mein Kampf“. V roce 1933 byl tento diletantsky provedený puč stylizován nově k heroickému činu a každý rok připomenut pompézními oslavami.

Vzhledem ke svým důsledkům by neměl být zapomenut ani dnes.

Komu patří Palestina?

               Na prosbu některých mých známých jsem se rozhodl přece jen reagovat a pokusím se přiblížit dějiny tohoto problematického území – i když jsou dějinné události území mezi Egyptem a Mezopotámií chronický známé, přece se stále vyskytují dezinformace, kterým lidé rádi věří, pokud odpovídají jejich vlastním představám. A ty jsou většinou velmi zjednodušené, zejména ty arabské.

               Omlouvám se, že i já budu muset být v této komplikované látce poměrně stručný, pokusím se ale problém nezjednodušovat.

               Proč se o toto území už ve starověku stále urputně bojovalo, je mi tak trochu záhadou, není tu totiž nic, co by vítěze za vynaloženou námahu a náklady odměnilo. Žádné nerostné bohatství, žádné skutečné poklady, snad jen dřevo libanonských cedrů mělo strategický význam pro stavbu lodí a chrámů. Jednalo se ovšem o nejdůležitější komunikaci mezi tehdejšími nejdůležitějšími říšemi světa Egyptem a Mezopotámií, kdo chtěl navštívit druhou zemi ať už v míru nebo s vojskem, musel tudy.

               Že se zde okolo roku tisíc před naším letopočtem usadili Židé, mělo mít pro budoucnost regionu rozhodující, a ne vždy pozitivní vliv. Jestliže se Palestinci považují za potomky Filištínů (nebo Pelištejců) nebo takzvaných mořských národů, které obsadily dočasně Palestinu, když byli Židé v egyptském zajetí, je jen oportunistické a nezakládá se na historickém základě. (Ještě se k tomu vrátím) Je to podobné, jako když se Maďaři považují za potomky Hunů, aby zdůvodnili svůj nárok na panonskou rovinu – jako by ho potřebovali zdůvodnit, jsou zde už přes tisíc let a nikdo jejich nárok nezpochybňuje – na rozdíl od Židů. I když svou zemi dobyli zbraněmi stejně jako Židé po příchodu z Egypta. Ostatně dnešní Židé jsou potomci jen dvou z dvanácti židovských kmenů, totiž Benjamin a Juda, ostatních deset zmizelo beze stopy v asyrském zajetí v osmém století před naším letopočtem. Palestinci jsou jedním z arabských kmenů, které ostatně v té době žily se Židy v míru, Arabové jsou ostatně se Židy blízce příbuzní (arabština s hebrejštinou svou příbuznost nemohou zapřít), oba národy patří k rase Semitů, takže používat v souvislosti s arabskou nenávistí vůči Židům zaběhlý termín antisemitismus je poněkud problematické, správně by bylo antijudaismus. Například rodina Herodeovců, která vládla v Judei na přelomu letopočtů, byla idumejského, tedy arabského původu. A mladý Herodes, později zvaný Veliký, hledal při perské invazi do Palestiny pomoc nejprve u svých arabských bratranců. Teprve když se mu jí tam nedostalo, obrátil se na Řím.

Judea za Herodese Velikého

               Židé mají ovšem jeden problém, který se táhne celou jejich historií. Je to jejich dogma vyvoleného národa. Toto dogma se stalo hlavním tématem jejich dějin a když se někdo považuje za národ vyvolený, logicky to evokuje podprahově myšlenku, že se jedná o národ lepší. Což logicky vyvolává averzi všech ostatních. Když pak dojde ke kolizi národa vyvoleného s nadnárodem, jako se to stalo v čase nacistické diktatury, může to mít nedozírné fatální důsledky.

               Židé byli díky svému monotheismu a teorii vyvoleného národa považováni za problematické už ve starověku. Když Alexandr Makedonský dobyl celou perskou říši a helenizoval ji, takže řecká helenistická kultura se rozšířila až k řece Indu, zůstával jen jeden ostrůvek, který tuto kulturu, považovanou v té době za naprostý vrchol lidského vývoje, kategoricky odmítal. To byl Izrael na svém území, které se tehdy nazývalo Judea. Seleukovci, jako nástupci Alexandra Velikého se snažili všemi možnými prostředky obrátit Židy na „pravou víru“. Marně. Ti raději umírali v dalších a dalších povstáních, až si pod vedením bratrů Makabejských vybojovali nezávislost.

               Jejich striktní monotheismus pak dělal problémy nadále, i když se stali součástí římské říše. Římané byli polyteisté a v čase císařství byli zemřelí císařové tradičně vyhlašováni za bohy a byly jim stavěny chrámy s jejich sochami. To byla pro Židy naprosto nepřijatelná tradice, protože v jejich Písmu svatém, tedy v současném Starém zákoně Bůh výslovně zakazuje zobrazování božstva živými tvory. To byla očividně odpověď na egyptský zvyk, kdy stovky egyptských bohů nabíraly podoby nejrůznějších zvířat. Mimochodem tento zákaz převzali od Židů právě muslimové, snaha prosadit tento text starého zákona v křesťanském světě, ať už to bylo obrazoborectví v Byzantské říši nebo ničení svatých obrazů kalvíny, se trvale neprosadilo.

               S Římany se Židé logicky dostali do smrtelného sporu, když je tito nutili přinášet v chrámu oběti císařům. Židé na rozdíl od křesťanů mají jen jeden chrám a ten se musí nacházet v Jeruzalémě. Synagogy jsou jen modlitebny, nemají tedy statut svatostánku, ve kterém se přímá přítomnost Boha předpokládá. Povstání v letech 66 až 70 n.l. skončilo židovskou porážkou a zničením chrámu. Židé se ale ani poté nechtěli poddat „pohanské moci“. K výbuchu nahromaděných emocí došlo, když se císař Hadrián rozhodl skoncovat s židovskými zvyky. Kromě toho, že Židům zakázal obřízku, hodlal na místě zničeného Jeruzaléma vybudovat město Aelia Capitolina a na místě židovského chrámu římský chrám nejvyššímu římskému Bohu Jupiterovi. Hadrián byl zřejmě nejhelenističtější z římských císařů a chtěl prosadit to, na čem ztroskotali už Seleukovci. Jako detail můžu uvést, že Hadrián jako pravý helenistický panovník byl bisexuál, netajil se tím a na své cesty jezdil s milencem Antinoem, zatímco v Judei se za homosexualitu kamenovalo.  Důsledkem císařových kroků bylo ale další židovské povstání pod vedením Bar Kochby.

Povstání Bar Kochby (území ovládané povstalci zbarveno modře)

Židé se opět ukázali jako velmi tvrdý oříšek, Římané přišli o celou jednu legii, nakonec ale povstání porazili. Hadrián se rozhodl uskutečnit své plány na troskách židovského národa. Aelia Capitolina byla na místě Jeruzaléma postavena a Židům sem byl zakázán vstup. Na místě chrámu stál teď chrám římský se sochami Jupitera a Hadriána samotného. A Hadrián přistoupil i ke kroku, který má fatální důsledky dodnes. Přejmenoval území Judey podle někdejšího národa Pelištejců (kteří zde už ale více než tisíc let nežili) na Palestinu.

               Palestina tedy nedostala jméno podle arabského kmene Palestinců, ale Palestinci jsou nazýváni podle území, na kterém žili, ovšem až poté, co Palestina, ze které Hadrián Židy vyhnal a způsobil tak jejich diasporu, byla Araby dobyta na Byzantincích, což byl konec řecké a začátek arabské kultury v tomto regionu. A to se stalo až v roce 636 po Kristu. Před tímto datem zde Arabi nežili. Malé počty Židů sice na území Palestiny zůstaly nebo se sem v průběhu staletí přistěhovaly, Židé ale nehráli v následujících tisíc a tři sta letech žádnou podstatnou úlohu. Tedy v době, kdy se zde rvali muslimové s křižáky (ti zde měli svůj stát v letech 1099–1291, nakonec museli ale Palestinu vyklidit) a nakonec zemi obsadili a začlenili do své říše Turci.

Křesťanské státy na území Palestiny – 11 – 13, století

               Jejich osud v diaspoře nebyl snadný. Hlavním problémem ale byla jejich pozitivní diskriminace. To znamená, že se prostě nadále cítili být vyvoleným národem a lpěli na svých obyčejích a náboženských rituálech. Tím samozřejmě budili nedůvěru ostatního obyvatelstva a byli stále znovu vystavováni útokům a pogromům. Křesťany jim byla stále předhazována vina za smrt Kristovu a citována věta z Matoušova evangelia, kde shromáždění Židé na Pilátovu větu: „Já nejsem vinen krví toho člověka, je to vaše věc“ odpovídá křikem „Krev jeho na nás a na naše děti.“

               Protože bylo Židům – původně zemědělskému a pasteveckému národu – zapovězeno vlastnit půdu, museli se živit jinak – využili křesťanského zákazu půjčovat peníze na úrok a stali se bankéři, obchodníky či hostinskými – čili provozovali povolání, ke kterým vlastnictví půdy nepotřebovali. Stále znovu se jim dařilo těmito činnostmi zbohatnout, a to budilo závist a s ní spojenou nenávist, s pogromy či vyháněním židovských komunit. Židé byli snadno identifikovatelní, protože žili v ghettech okolo synagog, dále praktikovali obřízku a byli stále znovu zneužíváni jako obraz nepřítele.

               Na území středověké Římské říše přežívali díky osobní ochraně císařů, kterým za to platili tzv: „židovský groš“. Protože to nebyl malý peníz, drželi nad nimi císaři ochrannou ruku a pokud v nějakém městě došlo k pogromu na Židy, skončilo to trestem pro ono město – i když většinou jen finančním. Což byl další zdroj příjmu pro stále insolventní panovníky. Této povinnosti se ve své Zlaté bule vzdal Karel IV. V době morové epidemie to panovník měl samozřejmě s ochranou svých poddaných velmi těžké. Židé byli často označováni za původce černé smrti (jejich komunity byly totiž morem mnohem méně postiženy. Protože žily v ghettech izolovaně, a navíc Židé nenavštěvovali veřejné lázně, které byly díky všudepřítomným krysám hlavním semeništěm nemoci.) Karel, který si za to vysloužil pověst antisemity, se jejich ochrany vzdal a přenesl ji na kurfiřty. Kteří se této funkce ujímali dost vlažně, jako první selhal Karlův syn Václav, který nedokázal zabránit příšernému pražskému pogromu 18.dubna 1389.

               Ostatně poslední protižidovský dekret před nacistickým holocaustem vydala 18.prosince 1744 císařovna Marie Terezie, která jako bigotní katolička Židy přímo bytostně nenáviděla. A v tom s ní nic nezmohl ani moderní a velmi tolerantní František Štěpán. Přes odpor mnoha evropských vládců, a dokonce i papeže, vykázala Židy z Prahy. Následné vyhnání v zimních měsících nepřežilo na 1400 Židů zejména dětí a starých lidí.

               Není se třeba tedy divit, že Židé snili o zemi, ve které by mohli žít sami bez nebezpečných sousedů a kde by si mohli vládnout podle vlastních představ a kde by je jejich bohoslužby a modlitby nedělaly cílem útoků zuřícího davu.

               Konkrétní podobu dostaly tyto myšlenky díky vídeňskému Židovi Theodorovi Herzlovi. Ten vyhlásil program sionismu (podle posvátné palestinské hory Sion), který hlásal myšlenku vytvoření Židovského státu (Herzl netrval na Palestině, jako alternativu uvažoval o území v Africe nebo v Jižní Americe).   Svou knihu „Der Judenstaat“ vydal v roce 1896, kdy tzv Dreyfusova aféra ve Francii ukázala, že se Židé ani v moderní době po zrušení diskriminačních zákonů, nemůžou v křesťanských státech cítit bezpečně. Krvavé pogromy v letech 1880–1900 v Rusku, které byly tamějšími úřady tolerovány, vedly k masivnímu vystěhovalectví, většina Židů z východní Evropy ale chtěla do USA, jen zlomek hledal svou novou domovinu v Palestině. V roce 1904, tedy v roce Herzlovy smrti, žilo v Palestině 24 000 Židů.  V tom roce ale nechal Herzlův následník David Wolffsohn po dalších hrozných pogromech v Ruské říši (Kišiněv) definitivně padnout myšlenky na zřízení židovského státu v Africe nebo v Jižní Americe a hnutí začalo podporovat stěhování evropských Židů do Palestiny. Do roku 1914 tak jejich počet narostl na 85 000.

               První světová válka přinesla velké změny. Turci se totiž nešťastně přidali na stranu centrálních mocností a tím se dostali do konfliktu s britským impériem. Britové se pokoušeli o invazi v Gallipoli, dopadli ale neslavně. Využili tedy nespokojenosti Arabů s tureckou nadvládou a příslibem nezávislosti je strhli na svou stranu a do odboje proti Konstantinopoli. Za odměnu měl každý z arabských kmenů dostat svůj vlastní nezávislý stát. V čase turecké kapitulace 30 října 1918 byla fronta u Aleppa, tedy v severní Sýrii a celou Palestinu kontrolovaly britské jednotky.

               Po válce byl britský slib Arabům víceméně splněn – s jednou výjimkou, a to byla právě Palestina. Už 2.listopadu 1917 totiž přijala Velká Británie tzv. Balfourovu deklaraci, která přislibovala britskou podporu myšlence vzniku židovského státu na území Palestiny. Tato deklarace sice dostala své jméno po tehdejším britském ministru zahraničních věcí Arthuru Jamesovi Balfourovi, její text ale sepsal sionistický aktivista Chaim Weizmann s poslancem sirem Markem Sykesem. Symptomatické ale je, že text této deklarace ještě před jejím schválením poslal Balfour Walterovi Rothschildovi, druhému baronovi Rotschildovi, protože právě tento muž hýbal nitkami britské zahraniční politiky v regionu předního východu. Dům Rothschildů hrál v tehdejší Británii velmi podstatnou úlohu. Nathan Mayer Rothschild se přistěhoval do Británie v roce 1799 a za svůj rychlý vzestup vděčil financování napoleonských válek. Po Napoleonově návratu z Elby nakupoval pro britskou vládu zlato na další financování války. Válku financovala Británie pomocí státních dluhopisů. Zda stál Rothschild osobně za falešnou zprávou o britské porážce u Waterloo, není zcela jisté, každopádně stihl skoupit za nahromaděné zlato státní dluhopisy, které masivně ztratily na ceně, ještě dřív, než dorazila pravdivá zpráva o vítězství, což jejich cenu okamžitě vyhnalo nahoru. Rothschild se stal tak největším věřitelem britské koruny a od toho se odvíjela i jeho mocenská pozice.

               Proto nedostali Palestinci svůj vlastní stát, ale území Palestiny bylo v roce 1920 – poněkud svévolně  – rozděleno na území pod britským mandátem a území pod francouzským mandátem (z tohoto území vznikla později Sýrie). Britské mandátní území pak bylo v roce 1922 rozděleno na Palestinu a Transjordánsko (to odpovídá dnešnímu Jordánskému království). Hranici Palestiny směrem na východ tedy tvořila řeka Jordán. To bylo území, na kterém byli Britové ochotni trpět další židovské přistěhovalectví. A teprve teď dostala dnešní „Palestina“ své hranice.

Britský mandát v Palestině 1920

               Jak to bylo dál, o tom budu psát příští týden, dnes už by toho bylo moc.

Osttirol I


            Es gab Zeiten, in denen ich Bergtouren mit einer Höhendifferenz von weniger als tausend Metern nicht für echte Wanderungen hielt. Von meinem Freund Vladimír ganz zu schweigen; ich hatte seine körperlichen Fähigkeiten vor einigen Jahren in einem Artikel namens „In den Bergen mit Vladimír“ beschrieben, in dem ich ihn verdächtigte, ein Außerirdischer zu sein. Denn jemand, der nach einer ganztägigen elf Stunden langen Wanderung mit Höhenunterschied von 1800 Metern Eishockey spielen ging, dann bis spät in die Nacht mit Freunden feierte und am nächsten Morgen um sechs Uhr in der Früh aufstand, um zur Arbeit zu gehen, überstieg völlig meine Vorstellungskraft von einem normalen Menschen.

            Aber in der Zwischenzeit sind wir älter geworden (oder gereift und weiser, je nachdem, wie man es betrachtet), und plötzlich sind uns (nicht nur mir aber sogar auch dem Vladimir) Aufstiege über tausend Meter etwas zu viel, und wir akzeptieren es beide mit Freude, wenn uns eine Seilbahn einen erheblichen Teil des Bergaufstiegs abnimmt.

            Umso größer war mein Schock, als ich kurz vor unserer Reise in Osttirol im Internet herausfand, dass die Seilbahnen in der Nähe von Matrei nicht funktionierten; eine davon war die ganze Saison über (unter dem Vorwand von Pistenumbauten) geschlossen, und die andere wurde vorzeitig am 3. September außer Betrieb genommen. Ich war außer mir vor Wut, als ich fieberhaft ein neues Programm erstellen musste, in dem wir ohne technische Hilfe auskommen könnten. Osttirol stand nämlich schon lange auf unserer Liste, und ich hatte nicht vor, darauf zu verzichten. Dieses kleine Stück Tirol, das seit 1918 von seinem Vaterland mit der Hauptstadt Innsbruck getrennt ist, da damals der südliche Teil von Tirol abgetrennt und an Italien angeschlossen wurde – ist einen Besuch wert. Es besteht im Wesentlichen aus zwei Teilen: dem südlichen Teil um seine “Hauptstadt” Lienz (eine zauberhafte kleine Stadt mit 12.000 Einwohnern), von wo aus man in den osttirolerischen Dolomiten wandern kann, und dem nördlichen Teil um das Städtchen Matrei mit knapp unter 5.000 Einwohnern, von wo aus man die Hohen Tauern besuchen kann, das höchste Gebirge Österreichs mit insgesamt 266 Gipfeln über dreitausend Meter. Wir haben in Matrei gewohnt.

Dieses Städtchen ist der zentrale Punkt, an dem sich mehrere Täler treffen, genauer gesagt das Tauerntal aus dem Norden und das Virgental aus dem Westen, die gemeinsam das Iseltal bilden, benannt nach dem wichtigsten Fluss dieser Region – dem Isel-einem Gletscherfluss. Ein Stück weiter flussabwärts zweigt das Kalser Tal ab, das nach Osten in Richtung des höchsten österreichischen Berges, dem Großglockner, führt, und im Westen führt das Defereggental von hier aus zum Pass nach Südtirol am Staller Sattel. Diese vier Täler bilden also den nördlichen Teil von Osttirol, und alle vier sind einen Besuch wert. Wir hatten drei Tage zur Verfügung.

            Als uns die freundliche Frau Eva, die Mieterin des Apartmenthauses Rainer, begrüßte, fragte ich sicherheitshalber noch einmal nach, ob doch vielleicht irgendwelche Seilbahn in Betrieb sei. Sie bestätigte mir jedoch das Horrorszenario, dass alle geschlossen seien. Das versetzte mich in eine schwere Depression und ich entschloss mich dazu, einen Artikel über Osttirol zu schreiben, der alle Touristen von einem Besuch dieser Region abschrecken würde, insbesondere dann Männer im Vorruhestand- und im Rentenalter mit bereits nachlassender Kondition, aber noch immer mit einem großen Ehrgeiz, die Welt von oben zu betrachten. Am Ende war jedoch alles anders, und dieser Artikel wird davon berichten.

Am ersten Tag machten wir uns auf den Weg nach Norden ins Tauerntal. Dort verläuft die zentrale Verbindung, die Felberstraße, die in den siebziger Jahren des zwanzigsten Jahrhunderts erbaut wurde. Während ihrer Konstruktion kamen fünfzehn Arbeiter ums Leben, aber mit dem Bau des 5304 Meter langen Felbertauerntunnels wurde schließlich die Verbindung zwischen Osttirol und dem Norden hergestellt (obwohl über das Pinzgau in Salzburg). Bevor diese Straße gebaut wurde, wurden Güter über einen Hochgebirgspass nach Norden transportiert, und die letzte Station vor diesem beschwerlichen Übergang war das „Matreier Tauernhaus“. Heute ist es der Ausgangspunkt für Wanderungen in das Hochtal Gschlösstal (falls Sie es nicht aussprechen können, machen Sie sich keine Sorgen, ich auch nicht – das Tiroler Dialekt ist nun mal so).

            Entweder ein Taxi oder der Panoramazug also ein Traktor, der Wagen mit Touristen zieht, bringt Sie zu den Almbetrieben in Aussengschlöss und dann weiter nach Innergschlöss. Die Fahrt kostet 6 Euro für Erwachsene und 3 Euro für Kinder, egal ob man das Taxi oder den Traktor nimmt.

Es lohnt sich diesen Dienst zu konsumieren, zu Fuß sind es nämlich gut zwei Stunden, und das Taxi bringt Sie bis zum Venedigerhaus auf 1691 Metern Höhe. Selbst dann werden Sie beim nächsten Aufstieg gut gefordert sein. In Außengschlöss gibt es eine Kuriosität, nämlich eine in den Felsen gehauene Kapelle – “Felsenkapelle”. Ein Stück von ihr entfernt befindet sich die Quelle „Frauenbrünnl“, die angeblich Augen- und gynäkologische Krankheiten heilt. Der Legende nach soll hier die Mutter Gottes Maria die Windeln Jesu gewaschen haben. Versuchen Sie nicht, den Tirolern diese Legende auszureden. Solche Argumente, dass die Jungfrau Maria Palästina nie verlassen hat, würden auf wenig fruchtbaren Boden fallen. Ihr Versuch, den Tirolern ihren Katholizismus zu nehmen, endete sogar für Napoleons Franzosen schlecht. Nach dem Frieden von Preßburg im Jahr 1809 wurde Tirol von Österreich abgespalten und Napoleons Verbündetem, Bayern, angegliedert. Dass die Tiroler Steuern nach München anstatt nach Wien zahlen sollten, war für sie noch erträglich. Dass sie in die französische Armee einrücken mussten, schmerzte schon mehr, aber sie kamen damit gerade noch klar. Dass die Tiroler Verfassung, die ihnen bestimmte Privilegien und Freiheiten sicherte, abgeschafft wurde, brachte ihr Blut zum Kochen, aber noch nicht zum Überlaufen. Aber im Moment, als die Franzosen, von Aufklärung infiziert, begannen, den Tirolern den Kirchgang zu verbieten, war das Maß der Geduld voll. Die Tiroler griffen unter der Führung von Andreas Hofer zu den Waffen, und es kam zu einem sehr blutigen Aufstand. Es dauerte fast ein Jahr, bis es den vereinten französischen und bayerischen Armeen gelang, den Aufstand, den Wien im Stich ließ, zu unterdrücken. Die Franzosen erlitten mehrere blutige Niederlagen, was für die durch Siege verwöhnten Soldaten ein neues Erlebnis war, auf den sie gerne verzichtet hätten, bevor sie schließlich in der dritten Schlacht auf dem Bergisel bei Innsbruck (heute gibt es dort eine Skisprungschanze, auf der im Rahmen der Vierschanzentournee am Übergang vom alten zum neuen Jahr gesprungen wird) die Tiroler doch besiegten, Andreas Hofer wurde gefangen genommen und in Mantua hingerichtet. Die Tiroler sind jedoch unheimlich stolz auf diesen Aufstand, der in ihrer Geschichte glorifiziert wird, und auch auf dem Staller Sattel-Pass gibt es ein Denkmal für die Tiroler Solidarität – ein Osttiroler aus Defeggertal hält gemeinsam mit einem Südtiroler aus Antholzertal die Fahne und sie ziehen gemeinsam gegen die bösen Franzosen.

Es gibt Dinge, über die in Tirol nicht gescherzt wird. Ich würde auch nicht empfehlen, das Antholzertal mit seinem heutigen Namen “Valle di Anterselva” zu bezeichnen, nicht einmal deshalb, weil es sich besser ausspricht.

            In Matrei, vor der riesigen klassizistischen Kirche St. Alban aus den Jahren 1776-1784, findet man neben den üblichen Gedenkstätten für die Opfer der beiden Weltkriege des 20. Jahrhunderts auch eine Erinnerung an die Opfer dieses Aufstands. Aus Matrei stammten zwei Anführer des Aufstands, Anton Wallner, der den Kampf in den Salzburger Bezirken Pongau und Pinzgau führte, und Johann Panzl, der bei Saalfelden kämpfte. Beide zogen sich dann nach Osttirol zurück und organisierten den Widerstand im Iseltal. Nach der Niederlage des Aufstands wurden sie in Abwesenheit zum Tode verurteilt. Wallner gelang die Flucht, und auch Panzl schaffte es, sich aus seinem Versteck in Sicherheit zu bringen. An ihrer Stelle wurden Geiseln hingerichtet, die von der Gemeinde Matrei an die siegreichen Franzosen ausgeliefert wurden, der örtliche Metzger Johann Weber und Franz Obersammer. Heute werden alle vier auf dem Denkmal geehrt; die beiden Anführer haben dort ihre Plastiken, auf hingerichtete Geiseln wird dort nur durch ihre Namen erinnert.

            Aber zurück zu unserem Ausflug. Innergschlöss ist ein wunderschönes grünes Hochtal, in dem Kühe weiden, durch das die Gletscherströmung „Gschlösserbach“ fließt. Hier beginnt der “Gletscherlehrpfad”. Er führt steil nach oben; die ersten fünfhundert Meter sind anstrengend, aber zu Beginn der Strecke ist man noch motiviert und konzentriert, so dass der Weg über den hohen Wasserfall zum ersten See auf 2240 Metern Höhe bewältigt werden kann. Gleich in der Nähe befindet sich die größte Attraktion des Tals, der “Auge Gottes”-See. Dieser dreieckige See mit einer kreisförmigen Insel sieht wirklich so aus, wie sein Name es sagt.

Von hier aus teilt sich der Weg. Eine Richtung führt weiter entlang des Lehrpfads mit der Möglichkeit, zur “Alten Pragerhütte” abzuzweigen, die jedoch außer Betrieb ist und in ein Museum umgewandelt wurde. Diese “Alte Prager Hütte” war die älteste Schutzhütte im Tal und wurde irgendwann um das Jahr 1870 gebaut, als es bei der Besteigung des Großvenedigers noch um Leben und Tod ging. Dieser – meiner Meinung nach schönste Berg Österreichs – dominiert das gesamte Tal. Wir haben überlegt, ob wir uns in diese Richtung begeben sollen, oder den Gipfel des „Innerer Knorrkogel“ besteigen sollen. Die Höhe war ungefähr gleich, aber die Aussicht auf eine Erfrischung, die wir von der Hütte erwarteten, war letztendlich entscheidend. Der Name der Hütte ließ uns überlegen, ob in der “Neuen Pragerhütte” original pragerisch „Staropramen“ oder vielleicht doch das kommerziellere „Pilsner Urquel“ serviert wird. Da wussten wir noch nicht, welche Überraschung uns erwartete. Das erfuhren wir, als wir bei der Alten Prager Hütte ankamen, die von einer großen Herde Schafe umgeben war.  Die Schaffe stürzten sich freudig auf uns und fingen an, uns abzulecken, weil sie nach Salz dürsteten, und wir nach dem Aufstieg auf 2489 Metern vom salzigen Schweiß bedeckt waren.

Denn dort erwartete uns auch die Hiobsbotschaft – die “Neue Pragerhütte” war nämlich aufgrund von Wassermangel geschlossen. Da ich bereits ziemlich müde war, schlug ich vor, dass wir es für heute gut sein lassen sollten, aber mein Vorschlag wurde abgelehnt. Wir gingen weitere dreihundert Höhenmeter zur “Neuen Pragerhütte”, weil sie in Sichtweite war und die anderen Teilnehmer der Expedition, nämlich Vladimír und seine beiden Söhne, betonnten, dass es auf keinen Fall nochmal dreihundert Höhenmeter sein könnte. Doch, sie waren es!!!

Neue Pragerhütte

            Allerdings war der Ausblick von dort oben erstaunlich schön. Wir befanden uns direkt unter dem Gletscher, der immer noch die Hänge des Großvenedigers bedeckt, hoch über seinem Gletschersporn und dem Gletschersee.

Dieser schöne Berg schien zum Greifen nah und ist normalerweise auch erreichbar. Gerade in der “Neuen Pragerhütte”, die im Jahr 1904 erbaut wurde, übernachten Touristen, die den Gipfel des Großvenediger mit einer Höhe von 3657 Metern zum Ziel haben.

Wir bekamen sogar vom “Hüttenwart”, der die verlassene Hütte bewachte, ein Bier in der Dose angeboten (es störte nicht, dass es weder Staropramen noch Pilsner war und dass das Bier bereits drei Jahre über dem Ablaufdatum war). Er bot uns sogar an, dort zu übernachten. Der Aufstieg zum Großvenediger über den Gletscher ist jedoch nur mit einem Bergführer möglich, der natürlich nicht da war. Wir hatten keine Lust in einer Gletscherspalte zu landen und zu neuem „Ötzi“ zu werden. Wir hatten nicht die entsprechende Ausrüstung, und die Vorstellung, am nächsten Tag weitere 900 Höhenmeter hinaufzusteigen (und das im Schnee, was viel anstrengender als Felsen ist) und danach 2000 Höhenmeter hinunterzugehen, stieß auf meinen Selbsterhaltungstrieb. Das müsste nämlich an einem Tag geschafft werden. Und dieser Berg ist auch von unten wunderschön anzusehen, und von der Hütte aus ist er geradezu optisch zum Greifen nah.

            Als wir zurück ins Tal kamen, stellten wir fest, dass das Schild mit der Information, dass die Hütte vorzeitig geschlossen sei, dort stand, nur auf dem anderen Ufer des Gschölbaches, an dem entlang wir am Morgen gegangen waren. Wir wollten nämlich den Menschenmassen entkommen, die der Panoramazug ausgespuckt hatte. Wenn wir das gewusst hätten, wären wir wahrscheinlich auf den Innerer Knorrkogel gegangen – und das wäre ein großer Fehler gewesen. Man muss einfach Glück haben.

            Wir fuhren mit dem Taxi (wie uns der Fahrer sagte, es war die letzte Fahrt) zurück zum „Matreier Tauernhaus“, und wir hatten Hunger. Das Gasthaus bot eine sehr begrenzte Speisekarte *neben dem Schnitzel nur eine Blutwurst), also zögerten wir, aber schließlich entschieden wir uns für vier Wiener Schnitzel, denn dieses Gericht geht immer. Beim Verlassen der Hütte sah ich an der Rezeption einen Prospekt – ein Büchlein, das sich von selbst auf einer Seite öffnete, auf der für die Seilbahn “Kalser Bergbahn” geworben wurde. Und es wurde dort geschrieben, dass sie bis zum 24. September in Betrieb wäre. Ich starrte ungläubig auf diese Information und wagte es nicht zu verstehen, dass uns das Schicksal vielleicht doch mochte. Das dauerte ein paar Minuten, aber meinen Lesern überlasse ich ganze zwei Wochen, um das zu begreifen. Dann werde ich Ihnen erzählen, wie sich unsrer Urlaub durch dieses Büchlein geändert hat.

Pád evropské levice

V podstatě se svými názory nacházím na levé straně politického spektra. Je to logické, jako lékař jsem, svým platem závislý na daňových příjmech státu a je pro mě velmi praktické, když jsou všichni mí pacienti někde pojištěni, takže se nemusím starat, zda jejich léčbu někdo zaplatí.

Že jsem působil na Slovensku ve VPN a poté v „Občanskej demokratickej Únii“, tedy stranách občanských na pravé straně politického středu bylo dáno hlavně tím, že tam nikdo nechtěl. Zase jednou zvítězil pocit povinnosti, a tak jsem bojoval za privatizaci a odstranění regulací.

Jak levice dopadla na Slovensku, je zbytečné komentovat. I když si Ficův Směr říká, že je sociální demokracie, vyloučili ho z evropské frakce progresivních socialistů a s ním i jeho spojence Pellegriniho. Svými postoji se totiž etabloval na extrémní pravici, myslím, že si může zažádat o vstup do frakce evropských nacionalistů s Orbánem, Kicklem či Marií Le Pen. Přijmou ho tam, stejně jako jeho kamaráda Viktora, s otevřenou náručí.

V Česku se Sociální demokracie pochovala spoluprací s Babišem (I když osoby jako Hamáček, Maláčová a Stropnický by to možná zvládli i bez Babiše. A Paroubek či Hašek nejsou zrovna lákavou alternativou, někdejší šéf Miloš Zeman stranu od intelektuálních veličin prostě důkladně vyčistil. Česká sociální demokracie měla být one-man – show a po Zemanově odchodu se stala prostě zero man show. Ke koukání to nebylo. Komunisté snad konečně odjedou s Konečnou na konečnou a zmizí v propadlišti dějin, takže celou váhu levicové politiky mají na svých útlých ramenou nést Piráti. Ne, že bych jim záviděl.

Jenže levice má, stejně jako pravice, jeden velký problém. Vzdaluje se stále více od politického středu, radikalizuje se a je stále více emocionální. Na emocích se politika dělat nedá a pokud ano, pak jen krátkodobě.

Winston Churchill pronesl kdysi známou větu, že kdo není ve dvaceti socialistou, nemá srdce, kdo je socialistou i ve čtyřiceti, nemá rozum. Ten rozum je to, co současné evropské levici chybí nejvíc. Jestliže získali vrch lidé řízení emocemi, znamená to současně, že jsou to lidé z velké části nevzdělaní. Stejně jako fašisté na pravém okraji spektra i oni především své věci VĚŘÍ, protože víra dělá rozum nežádoucím a nepotřebným. Věřící nemusí přemýšlet, a to považují za dobré, protože z přemýšlení bolí hlava. A hlavně chybí odhodlanost k akci.

Jestliže někdo poškozuje obrazy v galeriích nebo se lepí na vozovky cest, aby lidi nemohli jet auty do práce, je určitě naplněn samými pozitivními emocemi a endorfiny mu kapou z nosu, především, když ho policisté z té cesty odnášejí do příkopu, že právě ale naštvat několik stovek lidí, kteří začnou volat po radikálních řešeních, které demokracie nemůže nabídnout, a proto přihráli další voliče extrémní pravici, to už je nenapadlo. Zdá se, že jim ani tak nejde o skutečné řešení problémů, jsou fokusováni sami na sebe a jde jim hlavně o vlastní zviditelnění.

Přímo zoufalá je nevzdělanost těchto mladých aktivistů. Stačí, aby jim někdo řekl, že je obětí a hned mu uvěří. Mají podvědomou potřebu stavět se na stranu slabšího a chránit ho předpisy a zákazy. To se stalo úplnou modlou jejich programu. Ochrana menšin za každou cenu. Propagace LGBTIQ* (Lesbian, Gay, Bisexuel, Trans Intersex Queer+ všechny ostatní orientace vyjádřené onou hvězdičkou za zkratkou) přesáhla hranice, kterou jsou prostí lidé ochotni tolerovat. A co hlavně leze na nervy, je ostrakizování všech, kteří se s touto filozofií nemohou nebo nechtějí ztotožnit. Jestliže není na oslavu deseti let od začátku filmováni Harryho Pottera pozvána jeho autorka Joanne Kathleen Rowling, jen proto, že se od určitých dogmat této ideologie distancovala, je tu něco hodně v nepořádku. Nesnášenlivost projevovaná zakazováním všeho možného vede k protitlaku. Je to volání po svobodě za každou cenu, tedy po odstranění VŠECH pravidel a prosazení práva silnějšího. Tento tlak je stále silnější projevuje se ve všech evropských volbách. Všechna hnutí, jako například „Mee too“, jakkoliv dobře míněná, končí vždycky radikalizací a ničením lidských existencí stejně jako to kdysi dělali komunisté. Bez soudu se soudí i popravuje snadněji.

A právě tato ideologie ochrany menšin za každou cenu je největší tragédií těchto mladých a pro něco zapálených mladých lidí. Stačí, když se jim zdá, že Palestinci jsou v konfliktu s Izraelem slabší a jdou demonstrovat spolu s radikálními džhádisty na demonstrace, a provolávají s nimi „Smrt Izraeli.“ Kde se v těchto lidech bere antisemitismus? Samozřejmě, izraelský premiér Netanjahu hodně přispěl k negativnímu obrazu své země. Přivedl do vlády fašistoidní radikály, kteří měli zájem na eskalaci konfliktu s Palestinci a hájili především zájmy radiálních osadníků na Západním břehu Jordánu. Udělal to jen proto, aby se nedostal do vězení. Do „tepláků“ se nikomu nechce, po celém světě ale rostou jako houby po dešti politici, kteří, aby zabránili svému zatčení či odsouzení, jsou ochotni obětovat i svou vlastní zemi. V tom se Netanjahu neliší příliš od Donalda Trumpa, Roberta Fica nebo Andreje Babiše. Sen o tom, že parlamentní většina může zrušit každý soudní rozsudek a zabezpečit tak vládci doživotní imunitu, je lákavá. V Izraeli to vedlo k masovým protestům, k demonstracím, které vázaly na sebe policejní síly (stejně jako excesy izraelských osadníků na západním břehu Jordánu vázaly na tomto území izraelské ozbrojené síly jakož i rozvědku) a umožnily tak Hamásu nepozorovaně připravit svou invazi.

Jenže řádění teroristů z Hamásu vyřadilo jeho členy navždy z lidské společnosti. Ani nacisté nedělali taková zvěrstva, jako tito nadrogovaní „bojovníci za svobodu Palestiny“, jak je nazývá turecký sultán Erdogan. Že jejich skutky evropská levice odmítá vidět – buď je prostě nevnímá nebo tomu nechce věřit – je naprosto fatální. Jestliže se na stranu teroristického režimu postaví Greta Thunberg, ztratilo enviromentální hnutí svůj symbol a utrpělo tak hroznou porážku. Kdykoliv přijdou teď ekologičtí aktivisté s nějakými návrhy a argumenty, bude za nimi stát jako hrozivý stín Greta se svým plakátem „Stay by Gaza“. Ostatně celé hnutí “Friday for future” se projevilo jako antisemitské a podpořilo palestinské zločiny. A tváří v tvář tekoucí lidské krvi, která jim ani v nejmenším nevadí, nás chtějí přesvědčit, abychom se stali vegány.

Tito levičáci, kteří mávají palestinskými vlajkami, strhávají izraelské vlajky z veřejných budov a křičí s džihádisty „Smrt Izraeli“,, nepochopili jednu naprosto stěžejní věc.

V globálním světě se rozpoutal boj mezi zeměmi demokratickými a zeměmi totalitními. Ta dělící linie je stále zřetelnější. Totalitní Rusko se například připoutalo k Severní Korei a postavilo se na stranu Hamásu proti Izraeli. Protože Izrael je – navzdory současné vládě – demokracií a Hamás je diktatura, tolik podobná té ruské. A tak se tvoří takzvaná „Osa zla“, kde se spojují Rusko, Severní Korea, Irán, a to pod taktovkou největší světové diktatury -a jediné, která funguje aspoň z ekonomického hlediska – Číny. Čína chce s pomocí těchto svých satelitů nastolit nový světový pořádek, ve kterém chce hrát rozhodující roli. Že v takovém světě nebude místo pro demokracii, je snad jasné. Ne ovšem oněm levicovým aktivistům.

Totalitní režimy nacházejí v demokratických zemích dostatek spojenců, kteří se snaží demokratický systém podkopat a přivést k zhroucení. Ať už jsou přímo z Moskvy placení jako SPD Tomia Okamury, AFD v Německu, Front National ve Francii nebo FPÖ v Rakousku, nebo se jedná jen o „užitečné idioty“, kam vedle Fica nebo SNS patří zřejmě i německá levicová politička Sahra Wagenknecht nebo česká Kateřina Konečná. Určitě jsou mezi nimi i takoví, kteří sní o tom, že budou neomezeně vládnout ve své zemi, i když jen jako místodržící diktátorů – případ Kadyrov dělá školu.

V podstatě jsou na světě tři typy státního zřízení – demokratické, které má většina západoevropských a středoevropských zemí, země severní Ameriky, ale patří sem i země politicky nestabilní jako Brazílie, Argentina, Jižní Afrika anebo Indie. Pak jsou to diktatury jako Rusko, Severní Korea, Čína, Irán nebo Sýrie či Saúdská Arábie a konečně státy autoritativní jako Turecko nebo Maďarsko. Tyto sice mají tendenci spolupracovat s diktaturami, ke kterým se jejich vládci cítí být přitahováni a jejichž vládce obdivují, ale z ekonomických oportunistických důvodů se nedistancují od demokratických zemí a snaží se lavírovat mezi oběma tábory.

Evropská levice je v tomto systému dost ztracená a nedokáže se orientovat. Proto nechápe, že Izrael, jakkoliv momentálně politicky problematický, patří jako jediná země na předním východě do rodiny demokratických států a je v životním zájmu demokratických zemí nenechat ho padnout.

V politice je v současnosti příliš mnoho nesnášenlivosti a nenávisti. Radikálové zprava i zleva jsou svou nenávistí přímo naplněni. A Hamás to je ztělesnění nenávisti, radikálové z obou stran se proto cítí k tomuto teroristickému hnutí přitahováni a jsou jejich činy fascinováni. I Robert Fico je přímo ztělesněním nenávisti, a přece (nebo právě proto) ho dokázala velká část Slováků volit. Lidé frustrovaní a neúspěšní závidí úspěšným. Pro ty našli v jejich očích hanlivý výraz „Elity“. A chtějí je zničit. Jsou ochotni podpořit a volit každého, kdo jim to zničení elit slíbí. A jedno, zda je to miliardář jako Trump nebo Babiš. Hlavně že je nevzdělaný a naplněný nenávistí, pak se s ním dokážou ztotožnit. Protože závist je matkou nenávisti. Palestinci pro tyto lidi představují bratry v neúspěchu – a ještě ubožejší, než jsou oni sami – a proto s nimi chtějí soucítit. Je jim jedno, že si za to můžou Palestinci z velké části sami. Nejen že odmítli řešení dvou států nabídnuté OSN v roce 1948 a místo toho šli pod vedením nacistických důstojníků Židy vyvraždit. To že to nedokázali, že selhali, je naplnilo frustrací a bezmocnou nenávistí k vítězům. Třikrát se už pokusili tu tehdejší porážku odčinit a třikrát si odnesli znovu další. To jejich nenávist jen posiluje. To je zdroj jejich neztišitelného antisemitismu – frustrace z porážky a pocit bezmocnosti. Proto jde lůza v Machačkale lynčovat posádku letadla, která přivezla do Dagestánu dagestánské děti z ozdravného pobytu v Izraeli. A Arabové se snaží získat podporu neúspěšných po celém světě ukazováním zabitých dětí, kterým nedovolili odejít do bezpečí, když padaly izraelské bomby. Lidský život v Gaze nemá žádnou hodnotu, mrtvola má hodnotu mnohem větší, totiž progandistickou. Ta dětská mrtvola je pak přímo k nezaplacení.

Blahobytu se podařilo úspěšně zabránit, protože kdyby se měli obyvatelé Gazy dobře, nebyli by ochotni umírat a jejich nenávist k Izraeli by se oslabila. Proto se nikdy neuskutečnil mezinárodní projekt velkého přístavního terminálu v Gaze, který by z tohoto města mohl udělat blízkovýchodní Singapur a přinést sem dobrou životní úroveň. To nebylo v zájmu teroristů. Jejich programem je nenávist a je jim dobré vše, co tuto nenávist dokáže živit a nechat růst. A evropská levice chce věřit, že za bídou obyvatelů Gazy stojí Izrael. Stejně jako chce věřit, že za bídu Afriky můžou někdejší koloniální mocnosti a ne nenasytnost a násilnictví současných vládců.

Izraelský Beduín Mohammed Kabija řekl redaktorovi BBC (k jeho velké nevůli) „Jediný, kdo okupuje Gazu, je Hamás.“

A Golda Meyerová kdysi řekla, že mír na blízkém východě bude tehdy, když budou Arabové milovat své děti víc než nenávidět Izraelce.“

Momentálně je svět od takového obratu na míle vzdálen a dál se od něho vzdaluje. A ona takzvaná levice včetně Grety tomu vývoji tleská. Láska a tolerance je výsadou úspěšných. Neúspěšní se utěšují svou nenávistí.  

Východní Tyrolsko II

               Po návratu do apartmánu jsme byli ještě stále nedůvěřiví a nechtěli jsme se na fungující lanovku těšit příliš brzy, a tak jsem si to hned ověřoval na internetu. Jenže ten tvrdil totéž. Paní Eva nám to nechtěla věřit, a dokonce tam zavolala, ale potvrdili jí, že budou v provozu. Protože celá výprava včetně mimozemšťana Vladimíra navrhovala odpočinkový den, přišla ta lanovka jako na zavolanou. Jen Vladimírův syn Juraj je vášnivý lezec ferrat, a tak jsem se do internetu podíval, kde je v okolí nejlepší ferrata. A pochopil jsem, že osud se zcela obrátil v náš prospěch – byla na Blaues Spitz právě nad horskou stanicí Kalser Bergbahn. Čekala nás tedy nádherný výstup z vrcholové stanice od restaurace Adler Lounge na horu Rothenkogel s moderním vrcholovým křížem, který na své místo kdysi dopravil manžel paní Evy Martin. Výstup poměrně snadný, převýšení tři sta metrů, krátký lezecký úsek jištěný lany a pak úžasné pohledy na masív Grossglockneru.

Großglockner od západu

Poprvé jsem si ho mohl prohlédnout, zatím vždy, když jsem se na něho mohl dívat, ať už to bylo z Franz Josef Höhe (dvakrát) nebo z Kitzsteinhornu, vždycky se skrýval v mracích. Tentokrát byl na dosah a nezmohl se ani na jediný mráček. Je impozantní, je v Rakousku nejvyšší a tím pádem nejprestižnější, ale mezi námi – Grossvenediger je mnohem hezčí. Když se pak vrátil Juraj ze své ferraty a vyprávěl, že to nebylo céčko (kolmice) ani déčko (převis), ale éčko, čili nejtěžší varianta – ani nechci vědět, jak vypadá – zavládlo ve skupině velké nadšení, protože Vlado i jeho druhý syn se upřímně těšili z toho, že se k tomuto výstupu na ferratu nedali svést a šli spořádaně se mnou na kopec pro normální turisty.

Výstup na Rothenkogel, podle bratrů Andrášiovců veľmi ľahký

               Plán na poslední den měl dvě alternativy. Jedna z nich byla mýtná cesta z Kalsu k Lucknerhausu ve výšce 1918 metrů a odtud pak přes Lucknerhütte k Stüdlhütte – to bychom byli ve výšce 2802 metrů. A odtud pak vede cesta na třítisícovku „Schere“, čili „nůžky“ do výšky 3037 metrů už skutečně v masívu Grossglockneru. Mimochodem Stüdlhütte se jmenuje po pražském obchodníkovi Johannu Stüdlovi. Poté, co v roce 1867 zdolal Grossglockner, dal na své náklady na tomto místě postavit chatu. Jako východisko pro další následníky. Ostatně se z této strany slézá Grossglockner po Stüdlgratu, tedy po Stüdlově hřebeni – dnes se ale na Grossglockner vystupuje téměř výhradně z východní strany z Franz Josef Höhe.

               Tento plán narazil na jen poměrně skromné nadšení, účastníci zájezdu viděli problém zejména ve výškovém rozdílu 1100 metrů – to prý už jednou zažili a po opakování netoužili. A Grossglockner jsme si ostatně mohli už prohlédnout z Rothenkogelu. Plán B byl cesta do jiného údolí, kde jsme ještě nebyli. Autem Defeggertalem na Staller Sattel na italskou hranici do výšky 2052 metrů a odtud by byly pak dvě možnosti. Hned dvě hory se nabízely k zdolání, a to Hinterbergkofel s výškou 2727 metrů na rakouské straně průsmyku nebo Rote Wand na straně italské. Kde by prý bylo třeba vzít v potaz mizerné značení cesty – holt už italské. Cesta na tento kopec by nás zavedla na vrchol ve výšce 2818 metrů a ten by nám poskytl výhledy na jihotyrolské Dolomity.

               Při zkoumání cesty k tomuto cíli, který vzbudil přece jen o něco větší nadšení, jsem se pokusil ověřit Vladovu hypotézu, že tam někde musí být lyžařské středisko. A kde jsou lyžařská střediska, tam by měly být i lanovky. S úžasem jsem zjistil, že má pravdu. Středisko se nachází v obci Sankt Jakob a lanovka jezdila – do 17.září – bylo dvanáctého. Tím pádem plán B musel ustoupit plánu C, a tak jsme opět použili lanovku, abychom se dostali až do výšky 2373 metrů a odtud to bylo na vrchol Grosser Leppleskofelu ve výšce 2811 metrů jen něco přes čtyři sta metrů. A to navíc dlouho po opravdové turistické dálnici. Protože na svazích hory vytvořili dvě nové sjezdovky a ty potřebovaly novou lanovku, byla až khorní stanici oné lanovky postavena cesta sjízdná pro terénní auta. Jen posledních sto padesát výškových metrů bylo po skále a kratičký úsek se musel i lézt s „pomocou rúk“, jak by napsali bratři Andrášiovci. Přesto to byla „túra bez ťažkostí“. A odměnou byly překrásné výhledy z vrcholu tohoto kopce.

Jak jsem se dočetl až později, jedná se skutečně o jeden z nejkrásnějších vyhlídkových vrcholů. Protože jsme toho neměli dost, přidali jsme poté i Malý Leplesskofel, ke kterému bylo možno od horské stanice lanovky a restaurace Moosalm vystoupat za dvacet minut. U Moosalmu je nejen velké jezero určené k zasněžování, ale i velké hřiště pro děti a vyhlídka v podobě archy a popisem všech třítisícovek, kterou jsou odtud vidět. Je jich hodně. Z vrcholu Velkého Leplesskofelu byl vidět nejen Grossglocker a Grossvenediger, ale i další tyrolské hory v pozadí s druhým nejvyšším rakouským vrcholem – a nejvyšší horou Tyrolska – Wildspitze.

               Sešli jsme k Moosalmu a protože tam číšník opravdu měl rád svou práci a byla s ním legrace, tak jsme tam poobědvali a dostali chuť na víc. Vyjeli jsme tedy na onen Staller Sattel a strnuli jsme v úžasu. Překrásné „Obersee“ velké 35 hektarů a hluboké 25 metrů s úžasně čistou vodou.

Chlapci neodolali a okoupali se, i když měla voda teplotu jeden centimetr. (Páni vědí, o čem mluvím) Procházka okolo jezera, káva v Oberseehütte a pak jsme neodolali, abychom si nezajeli do průsmyku na italsko – rakouskou hranici. S pohledem do obou údolí Defeggertal na rakouské a Altholzertal na italské straně. I tam je krásné jezero, jen dostat se tam autem není jednoduché. Protože je cesta na italské straně jednosměrná, pouští se auta směrem do Itálie každou hodinu patnáct minut – od nuly do patnácté minuty každou hodinu. Z italské strany je to očividně zase mezi třicátou a čtyřicátou pátou minutou. Ale protože z italské strany přijelo jako první auto s pražskou poznávací značkou, pochopil jsem, že je všechno v pořádku.

               Ten dojem se nedal nafilmovat, nedal se zachytit ani na fotografii. Bylo třeba ho vnímat všemi smysly a prostě se té kráse poddat. Byla to třešnička na dortu, výlet, který na začátku hrozil být katastrofou, se proměnil v úžasný zážitek.

               Takže si tam zajeďte. A pospěšte si. Co nám totiž vyrazilo dech, je kůrovcová kalamita v Defeggerertalu. I když se místní snaží a porážejí napadnuté stromy, na strmých svazích je to prakticky nemožné a celé velké plochy lesa hnědnou zničeny tímto broučkem. Ten boj se zdá být marným a bojím se, že brzy ty krásné lesy v údolí zahynou úplně. S výjimkou lesa okolo Obersee, kde dominují limby, které kůrovci smrkovému, jak už to napovídá jeho jméno, nechutnají.

               Ostatně kdo nemá chuť běhat po horách, může navštívit románský kostel svatého Mikuláše v Matrei, nebo svatého Jiřího v Kalsu, či kostel svatého Ondřeje v obci Prägraten, slavné těžbou nerostu serpentinu, či kostel „Unserer lieben Frau“ ve Virgenu, kde je další z památníků obětem povstání let 1809–1810. V každé obci je samozřejmě dominantou místní kostel – jsme v Tyrolsku. Ale je možné vyjet autem i k Jagdhausalmu, nazývanému „Malý Tibet“. Jedná se o architektonickou památku, nejstarší almovou osadu, skládající se ze šestnácti kamenných domů, popsanou už v roce 1212. Nachází se ve výšce 2009 metrů nad mořem a stále se zde ještě pasou krávy. Jako v Rakousku prakticky všude. A kde ne krávy, tam ovce a kozy. Ale obhospodařované jsou rakouské louky až vysoko nad dvoutisícovou hranici.

               Matrei samotné toho moc nenabízí Tedy kromě hotelů, apartmánů a restaurací. Samozřejmě onen velký klasicistický kostel svatého Albána, lávku přes horský potok tekoucí středem městečka s neuvěřitelně promyšlenými protipovodňovými stěnami s otvíracími vodotěsnými branami. A hrad „Schloss Weißenstein“ na kopci nad městečkem. Pochází z dvanáctého století ale jeho současný vzhled je důsledek historizujících přestaveb ve století devatenáctém.  Je v soukromém vlastnictví, patří akciové společnosti Felberntauernstraßen AG, která ho získala v roce 2020 od šlechtické rodiny von Thieme.  Přístup k hradu jsme hledali marně, i když jsme ho skoro celý obešli. Tyčí se na vysoké bílé skále (odtud jeho jméno), ale příjezdovou cestu jsme při nejlepší vůli nenašli. Zřejmě někde odbočuje z Felbernstrasse, ale označená není a zřejmě je i dobře zamaskovaná. Co se tedy na hradě děje, zůstalo záhadou. Možná semináře nebo tajná zasedání předsednictva akciové společnosti.

               A ještě jednu poznámku na okraj. Protože jsou restaurace v Matrei otevřené celý víkend, tedy v sobotu i v neděli, udělali si hospodští víkend v pondělí a úterý. Najít v tyto dny restauraci, kde by vám dali slušnou večeři za přijatelnou cenu je opravdový výzva. Ale to je jen malý deficit jinak krásného kraje.

Gardasee II

Im Südwesten des Sees gibt es zwei Städtchen – Desenzano mit einem Gemälde von Tiepolo in der örtlichen Kathedrale (als Beweis dafür, dass hier während des Barockzeitalters die Venezianer herrschten) sowie römischen Ausgrabungen, und Saló, dem ehemaligen Sitz der venezianischen Statthalter. Von dieser Stadt aus “regierte” Mussolini ab 1943, als Italien auf die Seite der Alliierten wechselte und die Deutschen im Norden eine Art Protektorat schufen, das formell vom ehemaligen “Duce” geführt wurde. Aus diesem Grund wird dieser Staat auch “Republik von Saló” genannt. Zumindest wusste der große Benito, wie man eine schöne Residenz findet – auch wenn er nichts mehr zu sagen hatte. Diese Residenz liegt etwas nördlich von Saló im Palazzo Feltrinelli in Gargnano. Zwischen Saló und Mussolinis Residenz gibt es eine weitere Kuriosität, die wiederum mit dem italienischen Faschismus zu tun hat – der Gardasee übte offensichtlich für diese Menschenart eine unwiderstehliche Anziehungskraft aus. An der “Riviera Gardone” befindet sich die Villa “Il Vittoriale degli Italiani” des Abenteurers und Dichters Gabriello d’Annunzio. Diese Figur der italienischen Geschichte ist so skurril, dass ich nicht widerstehen kann, einen Moment bei ihr zu bleiben. Gabrielle d’Annunzio war ein Dichter. Er schrieb nicht nur Gedichte, sondern auch Romane, Theaterstücke und Libretti für Opern. Als er aufgrund hoher Schulden vor seinen Gläubigern nach Frankreich fliehen musste, schrieb er auch auf Französisch. Politisch war er zwar ein Abgeordneter im italienischen Parlament für die Konservativen, bei den Wahlen gab er aber seine Stimme der radikalen Linken. Er nahm seine politische Ausrichtung also nicht allzu ernst. Im Jahr 1915 hat er dafür plädiert, dass Italien in den Ersten Weltkrieg eintritt, an dem er auch aktiv als Soldat teilnahm. Am kuriosesten war seine Aktion, als er sich entschied, mit zehn Flugzeugen über der Hauptstadt des Feindes, also über Wien, zu fliegen. Die Aktion fand am 8. August 1918 statt. Von zehn Flugzeugen erreichten zwar nur sechs ihr Ziel. Die anderen mussten aufgrund von Störungen vorzeitig landen, eins davon in Österreich, wo der Pilot sofort verhaftet wurde – der technische Zustand  der Fliegers war offensichtlich nicht ganz optimal – es handelte sich schließlich um italienische Flugzeuge. Über Wien ließ d’Annunzio Zehntausende von Flugblättern abwerfen. Es gab zwei Texte, einer war zweisprachig in Italienisch und Deutsch, den anderen Text hatte d’Annunzio selbst verfasst und er war nur auf Italienisch. Aber zumindest konnten die Wiener am Ende lesen, wie er sie aufrief: „Wiener, Viva l’Italia!“

            Die berühmteste Aktion von d’Annunzio war jedoch die Besetzung des heutigen Rijeka, das damals “Fiume” hieß. Da Italien, das Anspruch auf diese Stadt erhob, durch die Entscheidung der Pariser Konferenz befürchtete, dass es die Stadt nicht bekommen würde (sie sollte dem neu entstandenen „Königreich der Serben, Kroaten und Slowenen“ zugeteilt werden), entschied er sich kurzerhand zu handeln. Mit einer Gruppe bewaffneter Abenteurer besetzte er im September 1919 die Stadt, erklärte die Unabhängigkeit der so entstandenen “Republik Fiume” und führte dort ein Regime ein, das eine Art Labor für den zukünftigen faschistischen Staat war, in dem der “Führer” natürlich d’Annunzio selbst war. Lassen Sie sich nicht von der Tatsache täuschen, dass sogar der große Wladimir Iljitsch Lenin ihn bewundernd als Revolutionär bezeichnete – Faschisten und Kommunisten hatten immer viel gemeinsam, weshalb sie sich schließlich so sehr verachteten. D’Annunzio ließ sich sogar auf Briefmarken seines “Staates” verewigen.

Im Dezember 1920 wurde er von einer italienischen Militärflotte aus Fiume vertrieben – eine Granate traf sogar sein Büro. Obwohl d’Annunzio verkündete, er würde lieber sterben, als nachzugeben, änderte er dann seine Meinung und verkündete, dass es sich nicht lohne, für DIESES Italien zu sterben.

Er zog zum Gardasee, wo er eine Villa am Ufer kaufte. Von dort aus versuchte er, vom König zum Ministerpräsidenten ernannt zu werden, um in Italien eine “Ordnung” im faschistischen Stil einzuführen, wurde jedoch von Benito Mussolini übertroffen. Danach zog sich d’Annuzio aus dem politischen Leben zurück, was “Il Duce” zu schätzen wusste. Auf seinen Vorschlag hin erhob ihn König Vittore Emanuele Gabrielle in den Adelsstand mit dem Titel “Principe de Montenevoso”, und der italienische Staat veröffentlichte seine gesammelten Werke. D’Annunzio ließ sich dann von Mussolinis Regierung seinen aufwändigen Lebensstil finanzieren, sodass er nicht zum zweiten Mal nach Frankreich fliehen musste. Er starb am 1. März 1938 in seiner Villa am Lago di Garda. Seine Villa wurde bereits vor seinem Tod zum nationalen Denkmal erklärt und, glauben Sie es oder nicht, mir war nicht danach – der Flughafen in Brescia wurde nach ihm benannt. Offensichtlich sind die Italiener ähnlich wie die Slowaken, Ungarn oder auch Österreicher mit ihrer faschistischen Vergangenheit noch nicht ganz im Reinen – sonst hätten sie wahrscheinlich nicht Giorgia Meloni gewählt, die sich offen zum Erbe Mussolinis bekennt.

Und damit ich es nicht vergesse – natürlich darf auch am Seeufer kein botanischer Garten fehlen. Ohne diesen würde es am italienischen Alpensee einfach nicht gehen. Der “Giardino botanico Hruska” liegt in der Nähe von d’Annunzios Residenz, befindet sich in privatem Besitz und gehört seit den 1980er Jahren dem österreichischen Schriftsteller André Heller. Heller ist zwar auch eine etwas skurrile Persönlichkeit, aber zumindest kann man sein politisches Engagement im Gegensatz zu den anderen berühmten Bewohnern des Sees als links von der Mitte einordnen. Übrigens besitzt er auch einen weiteren Garten namens “Anima”, den er selbst entworfen hat und wo er sich gegenwärtig öfter aufhält als am Gardasee oder in Wien. Aber dafür müsste man bis nach Marrakesch in Marokko reisen.

Im Nordwesten des Gardasees liegt die Stadt Limone, die, wie ihr Name schon vermuten lässt, von großen Zitronenplantagen umgeben ist.


            Wer weder mit dem Auto noch mit dem Boot fahren möchte, kann es mit dem Fahrrad versuchen. Radfahren ist am Gardasee sehr beliebt, es gibt Hunderte von Radfahrern, und Fahrräder können praktisch in jedem Dorf ausgeliehen werden. Es gibt jedoch keine speziellen Fahrradwege, also müssen sich die Radfahrer die Straßen mit Autofahrern teilen, die sie dafür natürlich angemessen hassen. Die Italiener sind sich dieses Problems offensichtlich bewusst. Es ist geplant, einen 166 Kilometer langen Radweg zu bauen, der den gesamten See umrunden sollte. Die Kosten sollen sich auf 345 Millionen Euro belaufen, wobei allein 19 Kilometer in der Provinz Trento, wo die Felsen direkt in den See fallen – und wo früher die österreichisch-venezianische Grenze verlief – 100 Millionen kosten sollen. Das gesamte Projekt soll bis 2026 abgeschlossen sein, also wenn Sie den unwiderstehlichen Drang verspüren, den See mit dem Fahrrad zu umrunden, könnten Sie vielleicht noch drei Jahre warten. Dann wird es viel gemütlicher.

Eine klassische Touristenfalle ist jedoch Sirmione. Es liegt auf einer langen Halbinsel, die praktisch durch die Mitte des Sees verläuft und an einigen Stellen nur etwa hundert Meter breit ist – dennoch gibt es natürlich auf beiden Seiten Hotels, Apartments, Restaurants und Parkplätze.

Achtung! Auf allen Parkplätzen muss gezahlt werden, auch auf denen, wo es nicht angegeben ist und wo man die Parkscheinautomaten mühsam zwischen den Bäumen am Straßenrand suchen muss. Das habe ich schmerzlich erfahren, als ich an meiner Windschutzscheibe einen Strafzettel fand. Das Problem ist nicht der Betrag von 29 Euro, sondern die Tatsache, dass diese Summe praktisch nicht aus dem Ausland bezahlt werden kann – und wenn sie dann als Inkasso kommt, ist sie erheblich höher (der administrative Aufwand für die Sicherstellung der Daten des Autobesitzers und seiner Adresse ist teuer). Wenn Sie also einen Strafzettel finden, fahren Sie sofort zur nächsten Polizeistation und versuchen Sie, die Strafe vor Ort zu bezahlen. Wie gesagt, man befindet sich in einer klassischen Touristenfalle, und die Italiener werden versuchen, jeden möglichen Cent von jedem Touristen auszuquetschen.

Sirmione ist von allen Seiten von Wasser umgeben, die Brücke, über die Sie hineinkommen, ist ziemlich neu, in der Vergangenheit betrat man sie über eine Zugbrücke der Wasserburg – wieder einmal einer Scaligerburg.

Die Burg selbst ist vor allem wegen der Ausblicke interessant, die sie von ihren Mauern und Türmen bietet, es gibt keine Ausstellung dort. In der Stadt gibt es Thermalquellen. Sie können besichtigt werden, die wohlhabenderen können in Hotels mit direktem Zugang zu den Thermalbädern übernachten.

Und dort, wo die heißen Quellen waren, war auch das römische Anwesen nicht weit. Auf dem äußersten Vorsprung der Halbinsel ließ Kaiser Augustus eine riesige Villa mit Terrassen über dem See, mit einem gigantischen Tank zur Regenwassergewinnung – und natürlich Thermalbädern – bauen. Die Villa erhielt später den Namen „Grotte die Catullo“, benannt nach dem Veroneser Dichter Catull, mit dem sie jedoch nichts zu tun hat. Catull starb im Jahr 54 v. Chr., als Augustus neun Jahre alt war. Der Besuch der ausgedehnten Ausgrabungsstätten mit herrlichem Blick auf den See ist ein Erlebnis, das man unbedingt genießen sollte.

Das Museum mit Relikten aus der Villa befindet sich gleich rechts am Eingang. Ungeduldige Touristen wie ich könnten es übersehen, und wenn sie dann zurück in das Gelände wollen, könnten sie Schwierigkeiten haben zu erklären, dass ihr Ticket noch gültig ist. Es gibt eine kombinierte Eintrittskarte für die Wasserburg der Scaliger und die Villa des Catull, sie kostet 14 Euro – die Einzeltickets zusammen kosten ebenfalls genau 14 Euro. In der kombinierten Karte ist auch der Besuch der römischen Ausgrabungen in Desenzano enthalten – also der ist dann praktisch kostenlos.

            Und natürlich – wenn Sie mit Kindern am See ankommen, gibt es Gardaland, einen der größten Vergnügungsparks Europas. Meine Enkelinnen lieben es. Meine Frau nicht. Ich bin mit ihr nicht ins Gardaland gegangen, weil sie sich auf einem Karussell gerne – eigentlich nicht gerne – übergibt. Reisekrankheit ist furchtbar.

Eine Überraschung waren die absolut erschwinglichen Preise in den Restaurants. Obwohl ich gerade in Sirmione gegen eine italienische Essgewohnheit verstoßen habe. Ich bestellte „Penne con salmone“ (Penne mit Lachs) und war überrascht, dass ich keinen Parmesan zu den Teigwaren bekam. Also bat ich den Kellner um „Parmigiano“ und bekam anstelle des Käses einen vernichtenden Blick und ein klares Nein. Ich verstand, dass etwas nicht stimmte, und so bildete ich mich weiter. In Italien wird NIE Parmesan zu Fischgerichten serviert. Und diese Lachsstücke in den Nudeln waren eindeutig ein Fisch! Ich bin schlauer geworden, aber der Kellner könnte an die germanischen Barbaren aus dem Norden gewöhnt und daher toleranter sein. Aber wenn es um Essen geht, kennen die Italiener keine Gnade. Abgesehen von diesem Zwischenfall war das Essen großartig und sehr preiswert. Offensichtlich gibt es viel Wettbewerb, der die Preise nach unten drückt. Und die ziehen natürlich die Touristen nachträglich an. Im Restaurant Al Pino haben wir zwei für 47,50 Euro hervorragend gegessen. Sowohl die Forelle als auch der Goldbrasse waren ausgezeichnet. Und in Malcesine im Stadtzentrum gibt es sogar gezapftes Pilsner Urquell. Und das bis spät in die Nacht.

Vielleicht ist doch nicht alles Goethes Schuld.

Sirmione Burg, Hafen

Formularbeginn

Východní Tyrolsko I

               Byly časy, kdy jsem horské výstupy s výškovým převýšením pod tisíc metrů nepovažoval za pořádné túry. O mém příteli Vladimírovi ani nemluvě, jeho tělesné schopnosti jsem popisoval v článku Na horách s Vladimírem, kdy jsem ho podezříval, že se jedná o mimozemšťana. Aby totiž někdo po celodenní túře s výškovým převýšením 1800 metrů šel hrát hokej a pak dlouho do noci flámoval, aby potom ráno vstal a šel do práce, to přesahovalo naprosto mé chápání.

               Jenže jsme mezitím zestárli (nebo vyzráli a zmoudřeli, to je úhel pohledu) a najednou jsou nám výstupy nad kilometr trošku moc a přijímáme oba s radostí, když nám podstatnou část horského výstupu převezme lanovka.

               O to větší byl můj šok, když jsem krátce před odjezdem na výlet do východního Tyrolska na internetu zjistil, že lanovky v okolí Matrei nefungují, jedna celou sezónu (pod záminkou přestavby sjezdovek je prý zavřená už druhou sezónu) a druhá byla odstavena předčasně 3. září. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem horečně tvořil nový program, ve kterém bychom se bez technické pomoci nějak obešli. Východní Tyrolsko bylo totiž v našem dlouhodobém plánu a nehodlal jsem se ho vzdát. Tenhle malý kousek Tyrol, oddělený od mateřské země s hlavním městem Innsbruckem od roku 1918, kdy byla z Tyrolska vytržena jeho jižní část a připojena k Itálii, za návštěvu totiž stojí. V podstatě se skládá ze dvou částí, z jižní okolo své „metropole“ Lienzu (kouzelné městečko s 12 000 obyvateli), odkud se chodí do východotyrolských Dolomit a severní okolo městečka Matrei s necelými pěti tisíci obyvateli, odkud se chodí do Vysokých Taur, čili nejvyššího rakouského pohoří s celkem 266 vrcholy nad tři tisíce metrů. My jsme bydleli v Matrei.

Matrei shora

Je to centrální bod, kde se sbíhá několik údolí, přesněji Tauerntal ze severu s Virgentalem ze západu, aby vytvořily společně Iseltal, pojmenovaný podle nejdůležitější řeky v této oblasti – ledovcové Isely. Kousek níž po jejím proudu se pak odděluje ještě Kalser Tal směrem na východ ve směru k úpatí nejvyšší rakouské hory Großglockneru a na západ pak odtud míří Defereggental k průsmyku do Jižního Tyrolska na Staller Sattelu. Tato čtyři údolí tvoří tedy onu severní část Východního Tyrolska a všechna čtyři stojí za návštěvu. Měli jsme k dispozici tři dny.

               Když nás přivítala milá paní Eva, nájemkyně apartmánového domu Rainer, zeptal jsem se ještě jednou pro jistotu, zda přece jen nějaká lanovka nejezdí a ona mi potvrdila, že všechny jsou zavřené. Tím mě uvrhla do deprese a přivedla k odhodlání napsat o Východním Tyrolsku článek, který by odpudil všechny turisty od návštěvy této oblasti, zejména pak muže v předdůchodovém a důchodovém věku se slábnoucí kondicí ale stále ještě velkou ctižádostí dívat se na svět shora. Nakonec bylo všechno jinak a o tom bude tento článek.

               První den jsme se vydali na sever do Tauerntalu. Vede tudy centrální silnice Felberstrasse, vybudovaná v sedmdesátých letech dvacátého století. Během její stavby zahynulo patnáct dělníků, ale prokopáním Felbertauerntunelu o délce 5304 metrů se konečně podařilo vytvořit spojení východního Tyrolska se severním (i když přes salcburské Pinzgau). Než byla tato cesta vybudována, přenášelo se zboží na sever přes vysokohorský průsmyk a poslední stanicí před tímto namáhavým přechodem byl Matreier Tauernhaus. Dnes je to východisko k túrám do vysokohorského údolí Gschlösstal (pokud to nedokážete vyslovit, nic si z toho nedělejte, já taky ne – tyrolština je už jednou taková).

               K almovým usedlostem v Aussengschlössu a potom dál k Innergschlössu vás zaveze buď taxík nebo Panoramazug, což je traktor táhnoucí vagón s turisty.

Panoramazug

Cena je 6 eur za dospělého a tři za dítě, jedno zda v taxíku nebo za oním traktorem. Vyplatí se to, pěšky je to dvě hodiny a taxi vás zaveze až k Venedigerhausu ve výšce 1691 metrů. I tak toho budete mít při dalším výstupu plné kecky. V Außengschlössu je kuriozita, totiž kaplička vytesaná do skály – „Felsenkapelle“. Kousek odtud je pramen Frauenbrünnl, který údajně léči oční a gynekologické choroby. Podle legendy zde prý prala panna Maria Ježíšovy plínky. Nesnažte se Tyrolákům tuto legendu vyvracet, argumenty, že panna Maria neopustila Palestinu, by nepadly na úrodnou půdu. Na snahu vytlouct Tyrolákům jejich bigotní katolicismus z hlavy doplatili i Napoleonovi Francouzi. Po bratislavském míru 1809 bylo Tyrolsko odtrženo od Rakouska a přičleněno k Napoleonovu spojenci, Bavorsku. Že měli Tyroláci platit daně do Mnichova místo do Vídně, to ještě nějak zkousli. Že museli narukovat do francouzské armády je bolelo už víc, ale smířili se s tím. Že jim zrušili jejich tyrolskou ústavu zajišťující jim určitá privilegia a svobody, přivedlo jejich krev do varu, ale ještě ne k výbuchu. Ale v okamžiku, kdy jim Francouzi, nakažení osvícenstvím, začali zakazovat chodit do kostela, přetekl pohár trpělivosti. Tyroláci se pod vedením Andrease Hofera chopili zbraní a bylo z toho hodně krvavé povstání. Trvalo bezmála rok, než se spojeným francouzským a bavorským armádám podařilo povstání, které Vídeň nechala na holičkách, potlačit. Francouzi utrpěli několik krvavých porážek, na které opravdu nebyli zvyklí, než v třetí bitvě na hoře Bergisel u Innsbrucku (Dnes je tam skokanský můstek, na kterém se soutěží v rámci turné čtyř můstků na přelomu starého a nového roku.) Tyroláky konečně porazili, Andreas Hofer byl zajat a v Mantově popraven. Tyroláci jsou ale na toto své povstání, které je v jejich dějinách glorifikováno, neskutečně hrdí, i na průsmyku Staller Sattel je památník tyrolské vzájemnosti – východní Tyrolák z Defeggertalu drží společně s jižním Tyrolákem z Antholzertalu prapor a táhnou společně na zlé Francouze.

Hned vedle nesmí chybět Boží muka. Jsou věci, o kterých se v Tyrolsku nežertuje. Také bych nedoporučoval nazývat Antholzertal jeho dnešním jménem „Valle di Anterselva“, jedno, že se to lépe vyslovuje.

               Ostatně i v Matrei, před obrovským klasicistickým kostelem svatého Albána z let 1776–1784 je vedle obvyklých památníků obětem dvou světových válek dvacátého století i vzpomínka na oběti tohoto povstání. Z Matrei pocházeli dva vůdcové povstání Anton Wallner, který vedl boj v salzburských okresech Pongau a Pinzgau a Johann Panzl, který bojoval u Saalfeldenu. Oba se pak stáhli do Východního Tyrolska a organizovali odpor v údolí Isely. Pop porážce povstání byli oba odsouzeni v nepřítomnosti k smrti. Wallnerovi se podařilo uprchnout, a i Panzla se podařilo z jeho úkrytu propašovat do bezpečí. Místo nich byla popravena rukojmí, která obec Matrei vítězným Francouzům vydala, místní řezník Johann Weber a Franz Obersammer. Dnes jsou na pomníku vzpomenuti všichni čtyři, oni dva vojevůdci tam mají své plastiky, poopravená rukojmí jsou připomenuta jen jejich jmény.

               Ale zpět k našemu výletu. Innergschlöss je nádherné zelené vysokohorské údolí plné pasoucích se krav, jehož středem teče ledovcový potok Gschlösserbach. Tady začíná „Ledovcová naučná stezka“.  Vede hodně nahoru, prvních pět set metrů je strmých, ale člověk je ještě na začátku cesty motivovaný a koncentrovaný, takže cesta nad vysoký vodopád až k prvnímu jezeru ve výšce 2240 metrů se dá zvládnout. Hned kousek dál je největší atrakce údolí, jezírko zvané „Auge Gottes“, tedy Boží oko.

Boží oko

A to trojúhelníkové jezírko s kruhovým ostrovem skutečně tak vypadá. Odtud se pak dělí cesta. Jeden směr vede dál po naučné stezce s možnou odbočkou na „Alte Pragerhütte“, která je ovšem mimo provoz a proměněná v muzeum. Tato „Stará pražská chata“ byla nejstarší v údolí a postavili ji někdy okolo roku 1870, když ještě při výstupu na horu Großvenediger šlo o život. Právě tato – podle mého soudu nejkrásnější rakouská hora – dominuje celému údolí. Váhali jsme, zda se vydat tímto směrem a nakonec k „Neue Pragerhütte“ nebo zdolat vrchol Innerer Knorrkogel. Výška to byla zhruba stejná, rozhodla touha po občerstvení, které jsme si od chaty slibovali a dohadovali jsme se, zda budou mít na „Nové pražské chatě“ Staropramen nebo přece jen komerčnější Plzeň. To jsme ještě netušili, jaké překvapení nás čeká. To jsme se dozvěděli, když jsme dorazili ke Staré pražské chatě, obklopené velkým stádem ovcí, které se k nám radostně vrhly a začaly nás olizovat, protože toužily po soli, kterou jsme byli díky potu danému výstupem na 2489 metrů pokryti.

Alte Pragerhütte

Tam na nás totiž čekala Jobova zvěst – totiž, že je „Neue Pragerhütte“ z důvodu nedostatku pitné vody zavřena. Protože jsem toho měl už skoro dost navrhl jsem, abychom to sbalili, ale návrh neprošel. Pokračovali jsme dalších tři sta výškových metrů k „Neue Pragerhütte“, protože byla na dohled a ostatní účastníci výpravy, tedy Vladimír a jeho dva synové, mě přesvědčovali, že jak se na tu chatu dívají, nemůže to být v žádném případě dalších tři sta výškových metrů. Bylo!!!

Neue Pragerhütte

               Ovšem dojem z výhledu odtud byl úžasný. Byli jsme skutečně těsně pod ledovcem., který ještě stále pokrývá svahy Großvenedigeru, vysoko nad jeho ledovcovým splazem a ledovcovým jezírkem.

Ledovcový splaz

Tato krásná hora se zdála být na dosah a normálně i bývá. Právě na „Nové pražské chatě“, postavené v roce 1904, nocují turisté, kteří mají vrchol Großvenedigeru s výškou 3657 m.n.m za svůj cíl. Dostali jsme dokonce od „chatára“, který hlídal opuštěnou chatu po pivu v plechovce (nevadilo, že to nebyl ani Staropramen, ani Plzeň a že to pivo bylo už tři roky po expiraci). Dokonce nám nabídl přenocování. Ovšem výstup na Großvenediger přes ledovec je možný jen s horským průvodcem, který tam logicky nebyl. My jsme neměli příslušnou výstroj a představa dalších 900 výškových metrů dalšího dne nahoru a potom 2000 výškových metrů dolů přesahovala můj pud sebezáchovy. To by se totiž za ten jeden den muselo stihnout. A ona je ta hora nádherná i zespodu a z té chaty je doslova opticky na dosah.

Großvenediger

               Až když jsme se vrátili do údolí, zjistili jsme, že ta cedule s informací o tom, že je chata předčasně zavřená, tam byla, jenže na jiném břehu Gschölbachu, než jsme ráno šli. Chtěli jsme se totiž vyhnout davu turistů, které vychrlil onen Panoramazug. Kdybychom to byli věděli, šli bychom zřejmě na Innerer Knorrkogel – a to by byla velká chyba. Člověk prostě musí mít štěstí.

               Sjeli jsme taxíkem (poslední jízda, jak nám řekl řidič) zpět k Matreies Tauernhausu a přišel na nás hlad. Hospoda nabízela hodně omezenou nabídku jídel, takže jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli pro čtyřikrát vídeňský řízek, protože ten jde vždy. A při odchodu z chaty jsem na recepci viděl prospekt – knížku, která se otevřela sama od sebe na stránce, kde propagovali lanovku „Kalser Bergbahn“. A psali, že je v provozu do 24.září.

               Nevěřícně jsem na tu informaci zíral a nějak jsem si netroufal pochopit, že nás má pánbůh přece jen rád. Trvalo mi to několik minut mým čtenářům ale na to nechám celý týden. Potom vám povím, co jsme s tím udělali.