Category: Blog

Calvin ist an allem Schuld

               Es hat überraschenderweise bereits in Genf begonnen. Ich meine damit meine Zweifel. Für eine Stadt mit Französisch als Amtssprache war die örtliche Küche ziemlich arm. Ich suchte allerdings die Schuld bei mir. In Genf hat nämlich so gut wie niemand Deutsch gesprochen (mit Ausnahme des Eintrittskartenverkäufers an der Kassa im Museum des Protestantismus) Englisch auch nicht und ich kann wieder nicht Französisch. Ich dachte also, dass ich die richtigen Lokale in Folge des Informationsmangels einfach nicht gefunden habe. Das glaubte ich damals wirklich. Dafür durften wir in der Kathedrale von Genf einen Stuhl sehen, auf dem Jean Calvin persönlich gesessen war und gepredigt hatte. Ein normales Möbelstück, allerdings mit Geschichte. Ich habe den Stuhl sogar fotografiert! Damals habe ich Calvin für einen Reformator wie jeden anderen gehalten und hatte ich ihm nichts vorzuwerfen.

               Dann entschied ich mich, örtliche Spezialitäten in Amsterdam zu verkosten. Ich habe nämlich eine dumme Eigenschaft und die heißt Neugier. Also esse ich örtliche Spezialitäten überall, wohin wir reisen. Die Erbsensuppe mit Speck war noch ziemlich essbar, die panierten Kugeln mit merkwürdigem, nicht wirklich identifizierbarem schmierigem Inhalt genannt Bitterballen, das war schon ein anderer Kaffee. (Übrigens der Reiseführer von Amsterdam warnt davon zu versuchen zu erkunden, was in den Kugeln wirklich ist). Der Kaffee war übrigens in Amsterdam auch miserabel. Nur so nebenbei habe ich erfahren, dass die Stadt im sechzehnten Jahrhundert zum Calvinismus, also zur Reformierten Kirche übergetreten war. Die Zusammenhänge blieben mir zu diesem Zeitpunkt noch verborgen.

               Und dann fuhren wir einmal nach Bremen. Im Rathauskeller, also in einem der besten Restaurants in der Stadt, bat ich den Kellner um eine örtliche Spezialität um die Mentalität dieser Stadt, die besonders in der Oleanderblütezeit so wunderschön ist, noch besser kennen zu lernen. Und ich bekam den Seemannlaubkaus. Mein erster Gedanke war, dass der Koch wahnsinnig geworden ist und der Kellner diese Tatsache fahrlässig übersehen hat. Das Essen sah so aus, als ob bei seiner Entstehung folgende Geschichte geschah: „Die Matrosen von Bremen stachen in See und zum Mittag aßen sie Kartoffeln mit Selchfleisch. Nachmittag ist dann ein starker Sturm gekommen und so konnten sie das bereits verzehrte Mittagessen noch einmal zu Abend zu sich nehmen.“ Zu diesem gemixten Brei aus Selchfleisch und Kartoffelpüree ohne jedes Gewürz wurde noch Hering mit Roten Rüben serviert. Ich verhandelte mit dem Kellner, dass ich bereit bin, die Hälfte des Preises zu bezahlen. Die zweite Hälfte sollte der Mensch bezahlen, der diese Mahlzeit bereits vor mir im Magen hatte. Ich hatte keinen Erfolg, der Ober hatte keinen Sinn für Humor und dachte sicher, dass ich nicht richtig Deutsch konnte. Die Tatsache, dass in Bremen Calvinisten an der Macht waren, weckte in mir das erste Mal einen Verdacht, dass es Zusammenhänge geben könnte. Ich roch die Spur…

Und dann plötzlich wurden mir meine Augen geöffnet. Das geschah im Deutschen historischen Museum in Berlin, als ich erfuhr, dass die ganze Rheinpfalz, also das Gebiet um Heidelberg und Mannheim, im Jahr 1566 zur Lehre Calvins konvertierte. Alte Erinnerungen wurden wach. Das war vor einigen Jahren, als ich nach Heidelberg fuhr, um meine Frau nach Hause zu holen. Sie konnte nämlich die weiße, rote und braune Saucen, die sich nur durch die Farbe, nicht aber durch Geschmack unterschieden, weil sie keinen hatten, und im Krankenhausspeisesaal zu jedem Essen (na ja zu jedem Essen, es war immer Faschiertes) serviert wurden, nicht mehr vertragen. Sie versuchte zu erfahren, wo man in Heidelberg gut essen konnte. Es wurde ihr gesagt, dass es in Wiesloch wäre, in einem Städtchen südlich von Heidelberg. Dort gäbe es ein berühmtes und hervorragendes Lokal nach der die Art des österreichischen Buschenschanks (in Wien heißen diese Lokale Heurige, diese Bemerkung natürlich nur für meine Leser aus Deutschland oder anderen Ländern) und dort könnte man sehr gut essen. Wir fuhren hin. Vor dem Lokal stand eine Unmenge von Autos. Wir kauften eine Eintrittskarte um 13,50 Euro, die uns berechtigt hat, so viel zu essen, wieviel wir mochten. Das Problem war, dass wir nach einer halben Portion Ente nichts mehr essen konnten. Das Essen war gewürzlos und wahrscheinlich aufgewärmt und ein paar Bissen, die ich verzehrt hatte, wuchsen in meinem Magen zu einer ungeheuren Größe, für die mein Magen einfach zu klein war. Hätten wir nicht eine Flasche österreichischen Marillenschnapps mit, hätte ich möglicherweise die halbe Portion, die ich im Hunger verzehrte, nicht überlebt. Das schockierte mich. Die Pfalzregion hat unglaublich günstiges Klima, es wächst hier alles inklusiv Wein, die Vegetation ist zwei Wochen vor Graz, obwohl viel mehr nördlich gelegen ist – warum können die Pfälzer aus dieser Gabe nichts Essbares kreieren? In Berlin habe ich es verstanden – es war die Schuld von Calvin!

               Ich las und fand, dass in der Lehre von Calvin jede Wohllust des Körpers eine Sünde war, also das gute Essen genau wie auch ehelicher Geschlechtsverkehr (wenn gut war) und der Rechtgläubige strengte sich an, eine Sünde zu vermeiden, um die Erlösung zu erfahren und in den Himmel zu kommen. Also offensichtlich, überall wohin die Anhänger dieser Lehre kamen, vernichteten sie als die erste Tat die örtliche Küche (wie sie das mit dem Geschlechtsverkehr taten, habe ich nicht erfahren können, obwohl es in Amsterdam mehr als genug Gelegenheit dazu gab). Obwohl gerade das „Rote Viertel“ von Amsterdam mich zum Nachdenken brachte. Entstand es nicht gerade deshalb, weil es zu Hause zu öd war? Übrigens die größte Kirche in Amsterdam „Oude Kerk“, befindet sich direkt in der Mitte des roten Viertels. Also, man konnte gleich nach der Sünde in die Kirche gehen und sich vor Gott rechtfertigen. Vom Wohnhaus und vom Ehebett war es erstens weiter, und zweitens hätte die Gattin dumme Bemerkungen machen können. Nach dem Besuch eines Bordells maulte niemand und die Kirche war gleich zur Hand. Die Protestanten brauchen zum Dialog mit Gott nicht unbedingt einen Priester, weil es bei ihnen keine Ohrenbeichte gibt. Es ist natürlich intellektuell viel anspruchsvoller, die Sünden vor Gott, ohne einen Vermittler direkt zu rechtfertigen, weil es auch keine Absolution gibt. Aber wenn am nächsten Tag die Geschäfte wieder gut laufen, ist es ein klarer Beweis, dass Gott dem die Buße tuenden Sünder seine Gunst nicht entzogen hat. Darüber später.         

               Mein Bild hat sich also vollendet und ich erlaube mir einen kleinen Tipp denen zu geben, die  ähnlich wie ich gerne örtliche Spezialitäten kosten. Erfahren Sie zuerst, ob in der Stadt, die Sie besuchen möchten, nicht einmal – vielleicht auch nur für eine kurze Zeit – die Calviner an der Macht waren. Dann ist Vorsicht geboten. Lassen sie lieber die Finger von den örtlichen Spezialitäten und gehen Sie zum Italiener oder zum Chinesen.

               Kaiser Ferdinand I. der im Jahr 1555 einen Religionsfrieden zwischen Katholiken und Lutheranern vermittelt hat, schloss in diesem Dekret dezidiert die Reformierte Kirche aus und verbot sie am strengsten. Der alte kleine Brummler wurde mir sofort sympathischer. Er aß offensichtlich gerne und das spricht für einen in Grunde guten Charakter. Wenn er schon auch hinrichten lassen musste (wie im Jahr 1522 in Wiener Neustadt,) tat er das wahrscheinlich nicht ganz gern.

               Ich würde nach dem Erlebnis mit dem Seemannlaubkaus Calvin auf dem Scheiterhaufen verbrennen lassen.

               Es könnte euch vielleicht interessieren, wie sich diese Lehre, die beinahe alles Angenehmes im Leben verboten hat, überhaupt durchsetzen und besonders in den Städten mit starkem Handel und reicher Kaufmannsschicht so eine starke Position erreichen konnte. Calvin predigte – gleich wie Jan Hus oder der heilige Augustin – die Lehre der Prädestination. Also jeder Mensch wird bereits bei seiner Geburt entweder zur Erlösung oder zur Verdammung vorbestimmt. Damit kann er in seinem Leben nichts mehr tun, weil seine Sünden oder auch Wohltaten von Gott gesteuert werden und der eigene freie Wille dabei keine Rolle spielt. Man kann aber die Vorbestimmung für das ewige Leben im Himmel bereits im Leben hier auf Erde erahnen. Wenn man nämlich im Leben erfolgreich ist, wenn die Geschäfte gut laufen und die Kassa sich mit Silber und Gold füllt, ist das ein klares Zeichen der Gunst Gottes und Gott würde doch nicht einem Verdammten seine Gunst schenken. Deshalb verbreitete sich diese Lehre besonders erfolgreich in den reichen Städten, wo die Kaufleute das Sagen hatten, wie in Amsterdam, Bremen oder Mannheim. Erfolgreiche Geschäftsleute waren bereit, auf gutes Essen und guten Sex zu verzichten – die Aussicht auf den Himmel war viel zu verlockend. Das Essen musste also üppig sein, damit der Herr oder die Frau ihren Wohlstand und damit auch ihre Vorbestimmung für den Himmel demonstrieren konnten, bei Gewürzen wurde aber sehr gespart. Erstens weil sie teuer waren, zweitens, weil sie das Essen köstlich machen könnten und damit den Menschen in Versuchung bringen und den Weg in den Himmel versperren konnten. Also wenn man an dem ungenießbaren Mittagessen kaute, konnte man sich auf den Himmel freuen, wo man endlich auch Pfeffer zum Gastmahl bekommt.

               Es ist besser, Belgien zu besuchen. Dort hat den Menschen der Herzog von Alba solche Reformationsgedanken aus dem Kopf geschlagen (und das nicht nur im übertragenen Sinn). Die Küche in einem Land, dass an Frankreich grenzt und unter einer langen österreichischen Verwaltung katholisch blieb, ist einfach eine Traumküche. Obwohl es die Belgier waren, die Pommes frites erfanden. In dieser Erfindung hat Calvin seine Finger sicher nicht gehabt.

               Übrigens, nicht überall war seine Lehre bei der Essenvernichtung erfolgreich. Die Ungaren, obwohl sie sich der Lehre der Reformierten Kirche anschlossen und dafür einen Platz für ihren Anführer Stephan Bocskai auf dem Reformationsdenkmal in Genf erhielten, ließen sich ihr Gulasch und Paprikasch mit scharfer Paprika nicht nehmen. Eine wahrhaft weise und tapfere Entscheidung.

               Die Tschechen hatten wieder Glück, das sie bis heute nicht verstehen wollen. Friedrich von der Pfalz, der im Jahr 1619 zum tschechischen König gewählt wurde, um nach einem Jahr Herrschaft wieder flüchten zu müssen, war ein Calviner. In diesem Zusammenhang scheint die Niederlage des tschechischen Herres auf dem Weißen Berg bei Prag am 8.November 1620 nicht so tragisch zu sein. Kann man sich vorstellen, was mit der berühmten tschechischen Küche passiert wäre, wenn die Aufständischen damals gewonnen hätten und Friedrich sich auf dem tschechischen königlichen Thron eingenistet und seine Ordnung durchgesetzt hätte. Ich meine in der Küche, von dem anderen gar nicht zu sprechen….

               Na ja, Ferdinand II. mag kein wirklich sympathischer Kerl gewesen zu sein. Es gab Hinrichtungen (nur am 27. Juni 1621 in Prag siebenundzwanzig an der Zahl), es gab die gewaltsame Rekatholisierung, den dreißigjährigen Krieg, die Enteignung und die Massenemigration, die die Wirtschaft des Landes auf Jahrhunderte zurückgeworfen hat. Aber auf der anderen Seite, der Schweinsbraten mit Knödel, Kraut und Bier ist geblieben.

Pivo

               Pivo je společným kultovním nápojem jak v Čechách a na Moravě tak i v Rakousku. Považuji tuto skutečnost za kulturní českou stopu v rakouských zemích. Samozřejmě se zde vařilo pivo jako ve všech evropských zemích už od středověku a právo vařit pivo, tedy mít doma varnou pánev, bylo jedním z největších privilegií občanů měst – sedláci na venkově toto právo neměli a byli povinni odkupovat pivo od svého feudálního pána za cenu, kterou určoval on.

               Ovšem vařit DOBRÉ pivo naučili Rakušáky až Češi. Každá pořádný rakouský pivovar měl českého sládka, a když se Jaroslav Hašek vydal v rámci činnosti své „Strany mírného pokroku v mezích zákona“ na svou cestu mocnářstvím, pohyboval se víceméně od jednoho pivovaru k druhému. Všude našel krajana, nocleh a něco k jídlu ale hlavně k pití. Češi tedy učili Rakušáky pivní kultuře, ne vždy se to podařilo. Například tvrdohlaví mniši v Leobenu vařili dál svého Gössera podle staré receptury a i když se dnešní majitel (klášter je stále ještě akcionářem tohoto podniku) snaží v reklamě přesvědčit potenciální zákazníky, že je Gösser nejlepší pivo v Rakousku, rozhodně tuto myšlenku nesdílím a po jednom pivu této produkce mi stojí jeho hladina až vysoko v hrdle. Ostatně mi po druhém záchvatu dny můj internista pivo zakázal. Sám ovšem pilně doporučuji pacientům s pálením žáhy a dvanáctníkovými vředy Pilsner Urquel, jediné pivo s alkalickou chemickou reakcí, které z tohoto důvodu tlumí žaludeční kyselinu. V čase, kdy ještě nebyly blokátory protonové pumpy ani histaminové blokátory, doporučovali jsme pacientům s dvanáctníkovými vředy plzeňské dvakrát denně – na Slovensku pak Topvar s podobným efektem. Když jsem měl v Rakousku starého pacienta s krvácejícími vředy v dvanáctníku a s žaludeční kyselinou naprosto poleptaným jícnem, pokusil jsem se vysvětlit jeho dceři, že je to oněmi šesti pivy denně, bez kterých prý nemůže žít a že by měla otce nějak přesvědčit, aby s tím přestal. Stala se trudnomyslnou a prohlásila, že po ni požaduji nemožné. Ostatně těch šest piv denně udal v anamnéze právě tatínek, ona se dopočítala jiných čísel. Nastínil jsem možnost, že otec z těch vředů vykrvácí a umře. Pravila, že proti tomu zřejmě nebude moci nic dělat. Pak mě napadla spásná myšlenka a navrhl jsem řešení Pilsnerem. Ožila a ptala se, kde ho může koupit. Pilsner Urquel se v Rakousku prodává ve Sparu. O dva dny později za mnou dorazila nadšená a zářící štěstím. Prý už má doma dvě přepravky, můžeme tedy otce propustit domů. Udělali jsme to, už se znovu neobjevil, očividně nedošlo k žádné recidivě jeho problémů. Nechápu, jak to, že plzeňský pivovar ještě nezaregistroval, že mu ve Štýrsku stoupl výrazně obrat a nepátral do příčině. Určitě bych si aspoň jednou ročně zasloužil bedýnku za reklamu. I když mám pivo zakázané a mého internistu je těžké oklamat. Ví o mně všechno.

               Když jsem dojížděl za prací z Grazu na Stolzalpe do Horního Štýrska, byl jsem si vědom, že pokaždé překračuji jednu z nejdůležitějších kulturních hranic Evropy. Zatímco Jižní Štýrsko vyznává vinnou kulturu italského typu a tím pádem bojují místní lékaři s alkoholickou demencí, cirhózou a krvácejícími jícnovými varixy, v Horním Štýrsku se pije pivo a pacienti trpí na srdeční selhání při poměrně zdravých játrech.

               Rakušáci vypili v roce 2011 9,1 milionů hektolitrů piva (nakolik jim v tom pomohli čeští dovolenkáři, si nedovolím odhadnout) čili vykazovali spotřebu přes 100 litrů piva na hlavu (včetně nemluvňat) a byli ve spotřebě piva na druhém místě na světě. Můžete jednou hádat, za kým. Samozřejmě, že první příčka patří České republice.

               Když jsem dorazil do Murau, v kterémžto okrese jsem měl následujících 16 let pracovat, překvapila mě skvělá kvalita místního piva. Už jsem vyzkoušel grazského Puntinghamera, korutanského Villachera, salcburského Salzstiegla nebo vídeňského Otakringera, a vyzkoušel jsem i Schwechatera, Eggera a Zwettlera z Dolního Rakouska. Později mi daroval kolega ortoped Scheitza několik lahví hornorakouského Zipfera s upozorněním, že se toto pivo dá pít pouze dobře vychlazené. Dal jsem ho do mražáku a zapomněl jsem ho tam, takže jsem poté referoval Scheitzovi, že Zipfer se nedá pít ani dobře vychlazený, dá se ale zato jíst. Ale pak jsem si dal čepovaného Murauera a nevěřil jsem svému jazyku.  Jako by mě ovanula vůně domova, to pivo mělo naprosto českou kvalitu a chuť. Rychle jsem se informoval a zjistil, že existují dokonce dva druhy Murauera – Pils a Märzen, přičemž Pils s modrou nálepkou na lahvi je ještě češtější než poněkud nasládlý Märzen. Rakušáci ovšem preferují onen Märzen, který tvoří devadesát procent produkce. Jak jsem už psal, určité deficity v pivní kultuře ještě mají. O několik let později dorazil do ambulance Němec, žijící v Murau, který mi líčil, že hledal v Rakousku svůj nový domov přesně tímto způsobem. Jezdil od města k městu a všude si dal pivo. Až dorazil do Murau. Dal si pivo a zůstal.

               Záhadu kvality murauského piva jsem dlouho neuměl odhalit. A to ani, když mě murauským pivovarem provedla kolegyně Balzer, vnučka posledního majitele pivovaru – než se tento stal akciovou společností. Vypil jsem tehdy s ředitelem a sládkem – jakož i s místním policejním ěéfem, který tam byl stálým zákazníkem – několik piv, pochválil … a stále nevěděl.

               Až jsem měl jednou na oddělení paní Winzig. Byla to stará dáma, které se u nás zotavovala z následků chemoterapie. Měla těžké postižení nervů, stavěli jsme ji tedy na nohy delší dobu – dostatečně dlouhou, aby ke mně získala důvěru. Jednoho dne na vizitě mi ukázala svůj medailónek, který nosila na krku a zeptala se: „Umíte to přečíst, pane doktore?“ Na stříbrném medailónku bylo česky napsáno „Panno Marie, oroduj za nás.“

               „Odkud to máte?“ zeptal jsem se překvapeně.

               „Od mé kmotry,“ řekla. „Dostala jsem to k prvnímu svatému přijímání.“

               „Ale to je česky,“ řekl jsem překvapeně.

               „Ona byla Češka,“ potvrdila paní Winzig a vyprávěla mi svůj životní příběh. Pocházela z Českého Krumlova – který před válkou vůbec nebyl český. Tam se i provdala za mladého sládka krumlovského pivovaru Winziga. V roce 1946 přišel odsun a oni odešli, jako mnozí lidé z této oblasti, se „svým“ knížetem Schwarzenbergem do Murau. Pan Winzig dostal logicky místo v pivovaru a po nějaké době se mu podařilo přesvědčit vedení pivovaru, aby začali vařit podle nové – krumlovské – receptury.

               Takže až pojedete lyžovat na Kreischberg nebo do Lachtalu, nedivte se, že pivo chutná jako doma. Má tam své kořeny.

Můj švagr Štefan Murauera miluje – a doktoři mu do toho ještě nekecají. Když se mu chci zavděčit, dovezu mu do Bratislavy pár lahví.

Mimochodem v Rakousku existuje vtip, jak si sládci pivovarů Gösser, Stiegl a Murauer vyšli na pivo. Přišel číšník a sládek z Gössera se ptá: „Máte Gössera?“ „Máme,“ odpověděl číšník. „Tak já si jednoho dám.“ „A Stieglera máte taky?“ ptá se sládek Stieglera. „Máme.“ „Tak mi jednoho načepujte.“ Sládek z Murau povídá: „Já si dám limonádu.“ „Co ses zbláznil?“ diví se oba kolegové. „Limonádu?“ „No, když vy nepijete pivo, tak to já taky nebudu.“

Samozřejmě, že si tento vtip vyprávějí lidé z oblasti horního toku řeky Mur.

Ale přesto, zřejmě oni i Rakušáci tuší…

Lock down nebo nekonečný nouzový stav – to je to, oč tu běží

               Přiznám se, že jsem skoro doufal, že se vláda konečně k něčemu rozhodne. Možná se mnou nebudou mnozí souhlasit, ale lock down po izraelském vzoru by byl možná jedinou opcí, která ještě může něco přinést. I když už je beznadějně pozdě. V listopadu to mohlo ještě národ zachránit, v prosinci pandemii zpomalit. Dnes? Kdo ví? I když v Izraeli to fungovalo ještě i v lednu.

               Pozdě je nejen, protože čísla nemocných už dávno prorazila strop a přetížení nemocnic se nedá zabránit, protože je už realitou. Ale hlavně protože téhle vládě už nikdo nevěří – tedy přesněji nevěří jí 77 procent obyvatelstva a pokud by nová opatření s omezením volného pohybu zavedla, musela by asi do ulic povolat i armádu, protože policie by už nevůli lidí nezvládla.

               Těch nesmyslů už bylo tolik, že se nedivím, že ať už teď tato vláda udělá cokoliv, i kdyby to hned bylo rozumné – což se od ní ale očekávat nedá – nebudou tomu lidi věřit.

               Jednou pandemický zákon není potřeba, potom zase potřeba je.

               Jednou pandemický zákon stačí, pak zase nestačí.

               Do divadel a galerií se nesmí, ale na fotbal může pan Tvrdík na Slavii pustit 3000 diváků. Je jasné, že tato vláda nemá ráda intelektuály (pražskou kavárnu), kteří by rádi do divadla, ale její voličstvo má raději lidovou zábavu typu fotbalu. To je pak možné.

               Vrcholní politici se chovají přesně podle hesla „Vodu kážou, ale víno pijí“ a stojí je to politickou pozici, jen pokud lezou premiérovi na nervy svou přítomností v televizi (Primula). Pokud se před kamery necpou (Hnilička, Faltýnek), můžou ve funkcích zůstat.

               Policie zkontroluje v Teplicích v určitý večer všechny bary v centru města, jen jeden hotel, kde se koná velká a hlučná párty, na které se účastní i její velitel Husák, nekontroluje. Oslepne a ohluchne, kdykoliv se k této budově přiblíží.

               Obchody se mohou otvírat pouze, pokud jsou navázány na dodávky Agrofertu, s kterým nemá předseda vlády nic společného, protože ho odevzdal do svěřeneckých fondů. Květiny a potraviny se prodávat můžou, oblečení ani boty ne.

               Místo roušky FFP2, která skutečně chrání před nákazou, je možné nosit DVĚ CHIRURGICKÉ ROUŠKY NA SOBĚ!!! Větší pitomost se už snad nedá vymyslet a je to přímo symbolické pro tuto vládu diletantů.

               V době nejkritičtější přijímají poslanci ANO, SPD, KSČ a ČSSD zákon, který přikazuje prodejcům potravin kontrolovat košíky zákazníků, zda v nich mají nejméně 55 procent českých výrobků. Naštěstí je tu onen nenáviděný a opovrhovaný senát, který dokáže aspoň takové nehoráznosti, které Česko zesměšňují před celým světem, vrátit. Opravdu nejsou jiné starosti?

               Do Německa se pacienti vozit nesmí, do Polska a do Maďarska ano, ale až bude nejhůř. Pane premiére, až bude nejhůř, vyjedou Blaničtí rytíři!

               Nouzový stav není schválen parlamentem, tak ho protiústavně vyhlásí vláda. Já sice chápu, že pan Babiš a Zeman, a dokonce i Klaus, pevně zakotveni v komunistické minulosti, považují ústavní soud za obtížný hmyz. Komunisté právě z toho důvodu sice měli ústavu, ale neměli ústavní soud – aby nikdo na porušování ústavy nemohl poukazovat. Jenže ústavní soud tu není na to, aby chránil obyvatelstvo před virem, ale jeho úlohou je jen zkoumat, zda přijímaná opatření a zákony jsou či nejsou v souladu s nejvyšší právní normou a tou je ústava. Čili vláda a parlament jsou povinny přijímat zákony jen v rámci ústavy a pokud je potřebné přijmout zákon, který její rámec přesahuje, je třeba sehnat v parlamentu ústavní většinu a ústavní zákon změnit. Jenže to by člověk musel mluvit s opozicí. Mluvit – ne na ni křičet!

               Ministr Havlíček blábolí o pomoci podnikatelům, o kterou se prakticky nedá požádat a pokud se i dá, stejně nebude vyplacena.

               Ministryně Schillerová blábolí o bilionu a dvou stech miliardách podpory pro podnikatele, z nichž se nakonec vyklube 100 miliard.

               Ministr Blatný blábolí z principu. Neumí jinak.

               Včera nechali v televizi blábolit ministra Zaorálka, který si mimo jiné myslí, že soukromá divadla spadají pod ministerstvo průmyslu.

               Náměstek ministra zdravotnictví vyhlásil, že každý je zodpovědný sám za sebe, ministerstvo se z boje s pandemií tedy stahuje. V zahraničním tisku (Kleine Zeitung) tento výrok interpretovali jako výkřik „Zachraň se, kdo můžeš!“

               Velice zábavný je ale i Tomio Okamura. Napřed bojoval proti rouškám, potom proti očkování. Jeho tradiční výrok „Izolujme 20 procent rizikové populace a nechejme těch ostatních 80 procent normálně žít“, určitě dobře rezonuje mezi jeho voličstvem, které si nedělá problém s přemýšlením, jak by se to dalo uvést do praxe.

               Měly by se odizolovat domovy důchodců tak, že by tam byli důchodci zavřeni i s personálem, který by celé měsíce nesměl zařízení opustit?

               Personál v nemocnicích by musel v nemocnicích zůstat – udělaly by se na chodbách nouzové ubytovny, kde by mohli lékaři a sestry přespávat, když by nesměli domů k dětem?

               Zakázalo by se důchodcům chodit nakupovat a nosila by se jim domů kovidová dieta. (Aha, co to je kovidová dieta? No přece pizza a bramborové placky, to je jediné, co se dá podstrčit pod prahem).

               Nebo by se zrovna postavily koncentrační tábory? Proti tomu by zřejmě Tomio nic neměl. Ovšem hlavní problém je, jak definovat oněch dvacet procent, když umírají stále mladší lidé, dokonce už i pod třicet let? Možná by se mohlo obyvatelstvo rozpočítat první druhý třetí čtvrtý a pátý by šel do izolace.

               Prostě mluví se snadněji, než koná. Což platí i o očkovací strategii, která existuje jen v prohlášeních na tiskových konferencích.

               Ale dost legrace. Čísla jsou hrozná, i když tomu stále mnozí odmítají věřit. A já tomu prostě nerozumím. Jak je možné, že mají Češi 15 000 nakažených denně a Rakousko 1800? Jak to, že je incidence v Česku 635/100 000 obyvatel za týden a v Rakousku 139? A přitom se rakouská vláda svou činorodostí od té české zase až tak neliší a například ministr financí Blümel pani Schillerovou intelektem nijak výrazně nepřevyšuje. A stejné hlouposti, které hlásají páni Okamura a Klaus, zvládnou u nás páni Kickl a Hofer. Je snad přece jen rozdíl v samotném premiérovi? Pan Babiš je známý tím, že ve své blízkosti nesnese nikoho chytřejšího, než je on sám. A ze sociálních studií víme, že nejúspěšnější podnikatelé se prý pohybují ve svém IQ těsně pod stovkou bodů. Na vedení firmy, zejména při získání dostatečného množství dotací a dostatečné bezohlednosti to možná stačí. Ale na vedení státu, a to zejména v krizové době?

Jsou za tím rozdílem opravdu jen ony otevřené hospody před vánoci? Nebo je to celkovou nedůvěrou k činům vlády? Lidé možná správně tuší, že onen stále prodlužovaný nouzový stav slouží pouze k tomu, aby byly všechny zakázky zadávány bez veřejné soutěže. A vyjde to najevo, až když se do sebe pustí ministr Hamáček, který zadal opatření antigenních testů obskurní firmě se základním kapitálem 1000 korun, zatímco premiér Babiš chtěl, aby ho dostala firma, napojená na trestně stíhaného majitele (pro podvody v dodávkách materiálu ve zdravotnictví) , před kterou varuje BIS. Lidé mezitím dál umírají zvyšujícím se tempem a dnes přesáhne jejich počet 20 000.

               Přesto je skoro 40 procent lidí stále ochotno tyhle břídily volit. Protože dostali rouškovné 5000 korun? Jedna známá si stěžovala mojí mamince, jak stouply ceny potravin. Opravdu, inflace v České republice dosáhla v roce 2020 3,2%, zatímco v Eurozóně to bylo 0,3 procent. Právě potraviny přitom mají na růstu cen největší podíl. Chce tak pan Babiš dostat těch svých pět tisíc zpět?

               Ale kdepak! Těch pět tisíc přece nedával ze svého ale ze státního rozpočtu, tedy z kapes daňových poplatníků. A zvýšením cen potravin je převede do své, pardon, ne své, ale agrofertové kasy, se kterou nemá vůbec nic společného. Elegance tohoto tahu by se mi skoro líbila, ale uznávám, jsem zaujatý.

               Tak to běží, když předseda vlády chápe stát jako servisní službu pro svůj koncern. A když se místo boje s pandemií vede nepřetržitá předvolební kampaň.    

               Hrozné je, když se člověku nad hloupostí už nechce ani smát Protože je prostě tragická. Tahle vláda dokázala udělat z Česka jedno obrovské Bergamo. A já trnu ve své bezmocnosti, protože tam žije moje miminka, bratr s rodinou, moji kamarádi, spolužáci a známí a já je ani nemůžu přijet navštívit.

               Uvedu jen několik kdyby:

               Kdyby vláda nakoupila už v létě dostatek FFP2 masek, které jediné dokážou opravdu chránit, a dala je už v říjnu k dispozici – možná by si celý lock down, zejména pak zavření obchodů mohla ušetřit. S restauracemi je to komplikovanější, tam si člověk masku při pití a jídle sundat musí, ale obchody? Proč bylo třeba zruinovat desítky tisíc drobných podnikatelů? Má snad někdo v úmyslu po odeznění pandemie jejich podniky lacinou skoupit?

               Kdyby vláda dokázala vytvořit atmosféru vzájemnosti a důvěry, tedy pocit, že chce lidem pomoci, a ne se sama obohatit a vyhrát příští volby. Že volič je člověk!

               Kdyby už na podzim, kdy bylo víceméně jasné, že přijdou očkovací vakcíny, připravila vláda očkovací trasy místo nesmyslných nemocnic v Letňanech a v Brně a vsadila na správnou očkovací látku mRNA. Stačilo se podívat, co objednává Izrael. Můžete si o Židech myslet, co chcete, ale mají vždycky informace z první ruky a ve všech dozorčích radách farmakologických firem svou lobby. Jenže jednoduchost organizace Astry Zenecy byla tak svůdná! Nemuset nic dělat, bože, kdo by odolal?

               Kdyby vláda vytvořila jednoduchý systém náhrad škod podnikatelům a firmám – ne těm obrovským, které mají silnou lobby, ale těm malým, které jsou páteří ekonomiky.

               Co z toho se stalo?

               Ale nakonec mi dovolte, abych vyslovit moje uznání a obdiv českým zdravotníkům. My jsme tu hrůzu zažili taky, ale trvala jen šest týdnů. Tehdy jsme neměli dost intenzivních postelí, museli jsme selektovat a posílat pacienty jinam. Mezi kovidovými pacienty na JIPkách jsme trávili celé hodiny. Čeští zdravotníci v tom bojují už šest měsíců. Je to výkon, který si popravdě řečeno vůbec nedokážu představit. Nechápu, jak to fyzicky ale hlavně psychicky zvládají.  Mají můj nezměrný obdiv.

Trápení s vakcínou Astra Zeneca

               Ta diskuse je teď hodně žhavá. Je očkovací látka Astra Zeneca méně kvalitní? Chrání méně a má více vedlejších účinků? Experti bojují statečně proti veřejnému mínění, které se postavilo proti této očkovací látce. Ale kde je pravda?

               To je hodně těžké posoudit. Veškeré diskuse, které se týkají koronaviru, jsou tak nabity emocemi, že je hledání objektivní pravdy prostě „mission imposible“.

               Napřed na zopakování – čím se očkovací látka Astry Zenecy liší od očkovacích látek Pfizer/Biontech a Moderna?

               Očkovací látky posledně jmenovaných firem pracují se systémem mRNA – tedy na bázi messenger ribonukleové kyseliny.

mRNA je nová technologie, nebyla ale vyvinuta pro očkovací vakcínu proti koronaviru.. V budoucnosti se zřejmě očkovací látky vydají všechny touto cestou. Do nedávna nebyly nanotechnologie rozvinuty natolik, aby bylo takovéto „stříhání“ viru a identifikace jeho jednotlivých částí a jejich funkcí (tedy odborně vliv genotypu na fenotyp viru) možné. V principu kóduje očkovací látka pouze Spike protein viru, tedy bílkovinu, kterou se virus navazuje na buněčné struktury a proniká do buněk. Celková struktura viru je jí celkem ukradená, aby ztratila účinnost, musel by se změnit onen protein, což je ale pro virus zase velký problém – protože pak by vniknutí do buňky nemuselo fungovat.

Astra Zeneca je stejně jako ruský Sputnik V vektorová očkovací látka. Jedná se o genově upravený šimpanzí Adenovirus (u Sputinku dva lidské adenoviry), upravený tak, aby vypadal na povrchu jako koronavirus. Imunitní systém ho pozná, zafixuje si ho jako škůdce (i když tento virus není pro člověka patogenní, čili nevyvolává choroby) a když se pak objeví skutečný koronavirus, imunitní systém ho považuje za onoho adenovira a zaútočí na něho. Idea v podstatě dobrá, jenže se firmě vloudilo neskutečné množství chyb, zejména v PR.

  1. Především Astra Zeneca dodala podklady agentuře EMA poměrně pozdě. Základní poučka každé reklamy je, že je třeba být ve své kategorii první – a pokud nejste, musíte vytvořit vlastní kategorii. Pfizer a Moderna byly prostě rychlejší.
  2. Firma, vědomá si toho, že se především „spořivé“ země střední Evropy spolehly na její očkovací látku, začala hrát nebezpečný poker. Očividně se při vyjednávání s EU o ceně látky přepočítala a teď se rozhodla dodávat látku přednostně do zemí, které platily víc. Navíc očividně lhala o výpadcích výroby, které neuměla dokázat. A dlouho arogantně odmítala jednání si politiky z Bruselu. Závazky k EU, která na výzkum vakcíny přispěla sumou přes 300 milionů eur, prostě ignorovala. Důsledkem byl nedostatek vakcíny, a hlavně pomalý náběh očkování.
  3. Mezitím se ukázalo, že vedlejší účinky po očkování Astrou Zenecou jsou silnější a závažnější, než při očkování mRNA. To má svou logiku, protože se u ní očkuje vlastně celým virem, zatímco u mRNA je to jen proteinem.
  4. Ukázalo se, že účinnost vakcíny je nižší než u mRNA vakcín. Tady je třeba zůstat ale při zemi. Astra Zeneca prokázala účinnost 59 procent, zatímco u látky Pfizer je účinnost přes devadesát procent. Ovšem jedná se o lidi, kteří měli příznaky choroby. Testováni byli jen oni. Čili počet pacientů, kteří neměli vůbec žádné příznaky (ne ale nakažených virem, tento údaj chybí ve všech studiích, protože bezpříznakoví pacienti se netestovali) se zredukoval podáním vakcíny o zhruba 60 procent. Ale z těch očkovaných, kteří se přece jen nakazili, neskončil ani jeden nemocný v nemocnici a ani jeden nezemřel. Úmrtí v rámci infekce Covidem u očkovaných pacientů bylo jen jedno u firmy Moderna, zda onen člověk zemřel skutečně na infekci, není zcela jasné. Tento údaj Astry Zenecy ovšem relativizuje skutečnost, že mezi dobrovolníky prakticky nebyli lidé starší 65 let, kde je hospitalizace a úmrtnost podstatně vyšší. Zanedbání toho, aby mezi dobrovolníky byli zastoupeni i lidé hlavních rizikových skupin, snížilo opět důvěryhodnost vakcíny a některé země ji připouštějí pouze k očkování lidí mladších šedesáti pěti let. Tady se zřejmě musí počkat na výsledky „real life“ studie očkováni ve Velké Británii.
  5. Ukázalo se, že očkovací látka Astry Zenecy neúčinkuje dobře na tzv. jihoafrickou variantu viru. I tady je ale třeba poznamenat, že Astra Zeneca je JEDINOU vakcínou, která má s touto variantou vůbec nějakou zkušenost. Očkovací látka totiž byla zkoušena ve Velké Británii, Brazílii, a právě v Jižní Africe. Žádní jiná očkovací látka nebyla v Jižní Africe zkoušena a nepřišla tedy s novým typem viru do kontaktu. In vitro – tedy v laboratoři – byla prokázána devětkrát nižší účinnost vakcíny na hubení tohoto viru – ovšem ani za těchto okolností neskončil údajně žádný z očkovaných dobrovolníků v nemocnici a ani jeden neumřel – ovšem zde je opět třeba připomenout, že se jednalo převážně o mladé lidi, kteří infekci s Covidem většinou ustojí doma i bez očkování.
  6. A aby všem svým přešlapům nasadili korunu, začali manažeři Astry Zenecy v čase, kdy bylo vakcín tak málo, že nebylo zabezpečeno druhé povinné přeočkování, s tvrzením, že vlastně ani není třeba očkovat v čtyřtýdenním intervalu, ale že stačí přeočkovat za dvanáct týdnů. A ihned se objevili zaplacení experti, kteří dokazovali, že přeočkování za dvanáct týdnů je vlastně mnohem lepší, protože se tvoří více protilátek. A to přesto že tento model naprosto neodpovídal dizajnu studie. Kdo nevěří ať tam běží. PR manager Astry Zenecy by už dávno měl brát podporu v nezaměstnanosti.
  7. Současná skoro hysterická kampaň politiků ve prospěch Astry Zenecy působí velmi nedůvěryhodně a dále snižuje důvěru obyvatelstva v tuto očkovací látku. Má to celkem jednoduchý důvod. Firma přivedla politiky v postižených zemích do úzkých. Vsadili na tuto vakcínu kvůli ceně ale hlavně kvůli skutečnosti, že se dá lehce distribuovat a nepotřebuje mražení (Pfizer se musí přechovávat při 70 stupních pod nulou a Moderna při dvaceti, u Astry Zenecy stačí teplota chladničky). Což v praxi znamenalo, že politici a státní správa nemusela nic dělat. Prostě rozvezeme dodané očkovací látky obvodním lékařům a oni ať se postarají. Čili žádná očkovací centra podle izraelského vzoru, nabírání lékařů a sester pro tyto očkovací „ulice“ nebo nedejbože dokonce armádu. Bylo by vystaráno, a to bez práce. Bez Astry Zenecy se ukazuje, že se vlastně státní správa a ministerstvo zdravotnictví na variantu očkování mRNA vakcínou, která vyžaduje náročnější logistiku, vůbec nepřipravilo. To je největší katastrofa a pan ministr se snaží toto selhání zastírat hysterickým voláním, že jsou očkovací látky rovnocenné. Nejsou.
  8. Tím netvrdím, že je očkovací látka Astry Zenecy špatná. Je zřejmě lepší než její poškozená pověst. Nedosahuje ovšem zřejmě ochrany látek mRNA, má více vedlejších účinků a hlavně – přišla pozdě a pomalu a utrpěla tím nenapravitelnou škodu na image. Ztráta důvěry se napravuje jen velmi těžce – hlavně když díky pozitivním zkušenostem s prvními vakcínami stoupá ochota obyvatelstva nechat se očkovat. Jenže lidé chtějí vakcíny, které už viděli v akci. Astra Zeneca je pro ně opět nová a nevyzpytatelná – je to prostě normální a pochopitelný lidský strach, který teď použití této vakcíny blokuje. Já bych prostě doobjednal vakcíny od Moderny nebo Pfizeru – rakouský ministr Anschober to prý už udělal – nechal nespolehlivého dodavatele stranou. Jenže co s vakcínami, které už dorazily? Na řadě byli právě zdravotníci z ambulancí – a ti se teď bouří. Chtějí vakcínu mRNA, což je logické. Jenže důvěru laické veřejnosti k vektorové očkovací látce tím samozřejmě taky nezvýší.
  9. Očkovací látka Astry Zenecy se stává nádherným příkladem zmršené prezentace výrobku. Hůř to snad už ani nejde.

Mimochodem – informace pro ruské fanoušky. Sputnik V se testoval v Indii, Venezuele a Bělorusku – tedy „velmi spolehlivých a v medicínském systému sofistikovaných zemích“. A účinnost přes devadesát procent byla prezidentem Putinem atestována ještě předtím, než studie III fáze začaly. Onen článek v Lancetu, na který se teď rusofilové odvolávají, byl publikací ruských vědců a časopis k této studii doplnil komentář, že POKUD SE ÚDAJE STUDIE ZAKLÁDAJÍ na pravdě, jednalo by se o nadějnou vakcínu. Rusové nebyli schopni nebo ochotni dodat evropské agentuře pro schvalování léčiv EMA potřebné podklady. Očividně se snaží vyhnout přísným schvalovacím procesům této agentury a sázejí na populistické politiky východní Evropy, kteří jsou ochotni očkovat čímkoliv, jen aby zastřeli své selhání. Jsou-li ochotni se touto vakcínou očkovat Maďaři, nehodlám jim to rozmlouvat, ale já bych se jí očkovat nedal.

               Ovšem PR má Sputnik neporovnatelně lepší. Vladmír Vladimirovič řekl, že vakcína bude mít účinnost přes devadesát procent a všechny tři země, kde se zkoušelo, toto číslo následně potvrdily. Potom tomu nevěřte!

Manažerský kurs

               Být ve vedoucí funkci znamená být manažer. A dnes nemůže být člověk manažerem, aniž by k tomu měl příslušné vzdělání. Tak se to prostě sluší, manažer bez příslušného kurzu by mohl vést svůj kolektiv nevědecky a tedy špatně. Mohl by třeba používat zdravý rozum, což je samozřejmě naprosto nepřípustné a neznal by pravidla rizikového managementu.

               Působil jsem už několik let v pozici zástupce primáře, když si tento všiml, že nemám manažerský kurs, což je pro tak důležitou funkci naprostá nutnost. A proto, ať se mi to líbilo nebo ne, byl jsem přihlášen a musel jsem se ho zúčastnit. Neptejte se mě, zda rád.

               Mé výsledky musely být mizerné, protože jsem jediným z dvacetičlenného kurzu, který se následně nestal nikde šéfem, ba dokonce jsem po zrušení mého oddělení na Stolzalpe přišel i o ono místo zástupce primáře. Čili naprosté selhání. Nenaučil jsem se totiž dvě rozhodující věci – vypínat zdravý rozum, který je bohužel u člověka s myšlením moravského sedláka příliš aktivní a brání se svému vypnutí zuby nehty a nenaučil jsem se delegovat práci. Což bylo naprosto esenciální. Zajímavé je, že moje manželka ovládá tuto činnost skvěle, a to, aniž by nějaký manažerský kurz absolvovala. Má to prostě v krvi.

               Všichni ostatní z tohoto kurzu se stali primáři, řediteli, prezidenty komor nebo jejich zástupci, prostě člověk na ně naráží na pestré louce štýrské medicíny, známosti s nimi nejsou samozřejmě k zahození. Takže tak úplně na nic to nebylo.

               Samozřejmě že manažerský kurz probíhá – tedy aspoň probíhal, než udeřil koronavirus – v klauzuře na odlehlém místě v hotelu, který z takových kurzů žije a žije vlastně hlavně jen z nich, protože je od civilizace vzdálen tak daleko, jak je to jen možné. Organizátoři takových kurzů jsou si vědomi nebezpečí, že by se jejich schovanci mohli dát v panice na útěk.

               Má to své výhody, večery po kurzu tráví deprimovaní účastníci na baru u vína nebo v tenisové hale při sportu, aby ze sebe vytloukli nahromaděnou agresivitu. Vyprávět jim, že ten chudák tenisový míček za jejich pokažený den nemůže, je zcela zbytečné. Někdo si do odskákat musí.

               Mezi instruktory těchto kurzů se vyskytují suspektní postavy, které se takovými přednáškami z velké části živí, už jen tato skutečnosti je dělá podezřelými, že mají ke skutečnému životu jen velmi omezený kontakt.

               Dost mě podráždil majitel agentury pro výběr personálu, tedy živící se castingem. Především když tvrdil, že není problém, aby všichni lidé pracovali do sedmdesáti let a že je tedy bez problémů možné posunout důchodovou hranici na tento limit – on přece taky pracuje a má už přes šedesát. Že se jeho práce s prací pokrývače nebo zedníka co se týká námahy a opotřebování organismu nedá porovnat, o tom nebyl ochoten diskutovat. Toto téma mu připadalo příliš medicínsky odborné – on byl manažer.

               Hlásal teorii osmdesáti procent. Podle ní je potřebné vyřídit jen osmdesát procent úkolů a papírů, které má člověk na stole. Zbytek je třeba hodit do koše. Zdůvodnění bylo to, že na těch posledních dvacet procent spotřebuje člověk stejné množství času a námahy jako na těch prvních osmdesát a tím pádem trpí produktivita práce. V praxi to tedy znamená, že se nechá dvacet procent problémů spadnout pod stůl. Po nějaké době si ovšem postižená strana všimne, že její problém nebyl projednán a urguje. Teď se už je třeba tomuto problému věnovat a to je mnohem namáhavější než by to bylo původně. Po nějaké době se takový pracovník věnuje už jen urgencím a „normální“ materiál padá pod stůl celý. Neztotožnil jsem se s touto teorií, výsledek už znáte – nikam jsem to nedotáhl.

               Největším šokem pro nás byl ale penzionovaný právník. Ten nás poučoval o našich právech a povinnostech v právních sporech a především o potřebě opatřit si DOBRÉHO právníka, tedy člověka jeho typu. Zdůvodnil nám to několika příklady z jeho praxe, které s námi opravdu otřásly a přesvědčily nás o určitém paralelním světě, ve kterém právo žije.

               Určitý lékař ORL (tedy česky krčař) měl operovat mandle u sedmiletého děvčete. Protože toto děvče mělo v genitální oblasti nějaký malý fibrom, měl být tento odstraněn při stejné narkóze, aby byla děvčeti ušetřena druhá operace a narkóza. Lékař vybral mandle, fibrom měl odstranit urolog. Jenže urolog nešel a nešel a anesteziolog byl nervóznější a nervóznější. Po nějaké době řekl doktor: „Dejte mi ten kauter, já to odpálím, je to sekundová práce.“

               Dostal kauter a v okamžiku, kdy spustil proud, začalo děvče močit. Elektrický proud jí vyvolal těžké popáleniny v genitální oblasti. Náš právník se případu ujal a nechal lékaře odsoudit – jednalo se o trestný čin překročení léčebné kompetence. Jako odborník v oboru ORL vykonal operaci, která byla v kompetenci urologa. Lékař byl odsouzen k placení horentní sumy odškodného a odnětí licence na několik let, jeho pojišťovna odmítla příslušnou sumu uhradit, následkem toho musel zavřít svou praxi, opustila ho žena a jeho život skončil v troskách.

               „Ale,“ pravil nám náš instruktor významně, „kdyby měl dobrého právníka, tak se to vůbec nemuselo stát. Soud by ho osvobodil. On měl totiž kvalifikaci i pro obvodního lékaře a ti takový zákrok provádět smějí. A pak by jeho pojišťovna škodu zaplatit musela a jeho licenci by mu nechali. Jenže jeho právník to nevěděl. A tak jsem vyhrál.“

               Zírali jsme na něho nevěřícnými pohledy. Ten člověk se nám právě chválil svým největším úspěchem – totiž že dal odsoudit nevinného člověka a zničil mu život.

               Ne, soudy zde nejsou na zjednávání spravedlnosti, pouze na výklad zákona. Pokud se tedy před ně dostanete, opatřete si skutečně dobrého právníka. Protože mezi právníky v soudní síni nejde o pravdu a lež, o spravedlnost pak už vůbec ne, ale jen o vítězství nebo porážku. Aspoň toto poznání jsem si z mého manažerského kurzu odnesl.

               Ti, kdo se s myšlenkami instruktorů dokázali ztotožnit, se stali později šéfy. V posledních měsících, co se objevil koronavirus a je třeba opravdu přijímat důležitá rozhodnutí a nést za ně zodpovědnost, je člověk pozná po čichu. Všichni totiž mají plné kalhoty. Takže jsem zase tak špatně nedopadl. Někdy se vyplatí být rebelem.

               Mimochodem, nevíte někdo, kde je zdravý rozum pochován? Rád bych mu na hrobě zapálil svíčku. Měl jsem ho opravdu rád!

Staré pověsti české – Libušina proroctví

Řeknu vám, nejhorší ze všeho je, když ženská nemá co dělat a nudí se. Moje babička říkávala, že zahálka je počátek všeho zla. Nevím, zda tím myslela i chlapy, ale na ženy to platí stoprocentně. I nevěru páchají z nudy, zatímco u chlapa je to ospravedlnitelný lovecký pud. Až tak zlé to sice s mou Libuškou nebylo, ale fakt, že poté, co mi odevzdala žezlo a kamenný trůn na Vyšehradě, na kterémn jsem si každodenně otláčel zadek, neměla toho zas až tak moc na práci.

               A samozřejmě měla pocit, že ji teď naši poddaní neberou dostatečně vážně. Předtím se jí klaněli až k zemi, teď ji sice zdravili, ale bylo zřejmé, že se jí už tolik nebojí. V čemž neměli pravdu. Samozřejmě, že jsem NEOVLIVNITELNÝ, ale jako chlap a manžel chcete mít trochu toho klidu. A když vám ženská stále něco hučí do ucha, nakonec jí vyhovíte, už jen proto, abyste měli na baráku klid. Tak jsem jí tu Chrudošovu hlavu dal, ostatně měl ten starý korupčník másla na hlavě až až, a ostatní vladykové nebyli tak úplně nešťastní, že se ho zbavili. Zejména pak onen Štáhlav. Sice trochu remcali, že dřív bylo za kradení cizího majetku jen napomenutí a eventuálně malý dar do knížecí pokladny, ale všichni si ještě pamatovali, jak ten osel urazil tehdy vládnoucí kněžnu a že díky němu mají teď na trůně místo laskavé vladařky přísného vládce, a tak radši drželi hubu. Ne nadarmo jsem je poučil i ve Stadicích, když pro mě přijeli a já jim prostřel na obráceném pluhu. Moc nechápali, co se děje, ale já je poučil – protože jsem věděl, že mám knížecí korunu už v kapse. Kdyby se tehdy kníže volil, tak bych to samozřejmě nedělal. Do předvolební kampaně by takový čin určitě nepatřil.

               „Proto jím na železném stole,“ poučil jsem je tehdy, „abyste věděli, že rod můj bude železný ve vládě. Železo mějte v úctě! Orejte jím pole v míru a v zlých dobách braňte se jím proti nepřátelům. Dokud budou mít Čechové takový stůl, své nepřátele přemohou. Pokud jim ale cizozemci ten stůl seberou, pozbydou Čechové své svobody.“

               Pamatovali si, co jsem jim tím sdělil, pro nejhorší případ jsem měl stále za trůnem schovaný meč dostatečně dlouhý, aby se jím dala dobře utnout hlava povstalci, a audience jsem udílel pouze neozbrojeným žadatelům.  A tak mou vládu nikdo nezpochybňoval. Jen moje žena mi stále po večerech vysvětlovala, co by ona udělala líp. Znáte to přece. Radit, to umí ženské ze všeho nejlíp. Jenže dny byly dlouhé, o naše děti, které na sebe nedaly dlouho čekat, se staraly chůvy a služebné a moje drahá polovička se prostě nudila. A to rozhodně nebylo dobře!

               Jednou jsme tak seděli po namáhavém dni a koukali na Vltavu a jak za kopci a lesy za ní zapadá slunce. Dal jsem přinést medovinu, protože jsem pozval pár starých zasloužilých vladyků, aby si s námi přihnuli. Staříci mají ve zvyku vzpomínat na staré zlaté časy, tihle nebyli výjimkou.

               „Vzpomínám si, jaká tu byla pustina, tedy, kde teď sedíme. Les, stejně jako tam na obzoru“, ukázal k severozápadu, neptejte se mě, proč právě tam. Každopádně se tam všichni podívali – to je prostě reflex, kterému neodoláte. Všude tam byly lesy, nebo chcete-li hvozdy, ještě nedotčené lidskou rukou. Jen na jednom místě vystupoval z lesa kouř ohně.

               Ani jsem si nevšiml, kdy se Libuše zvedla a postavila na plošinu nad řekou. Všiml jsem si toho, až když všichni zmlkli. Zírali na ni a ona byla ve vytržení. Pochopil jsem, že se blíží malér, ale neměl jsem už nic, čím bych tomu mohl zabránit.

               „Vidím město veliké, jehož sláva se bude hvězd dotýkat,“ zvolala a staříci na ni zírali s otevřenými hubami. Ono na Libušku se vždycky koukalo dobře. „Tam v lese je místo třicet honů odtud, které obíhá Vltava. Na západě je to místo ohrazeno potokem Brusnicí a na východě skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka uprostřed lesa, jak tesá práh domu. Nazvete tedy hrad, který tam postavíte, Prahou. Jako vévodové a knížata sklánějí hlavu, když přecházejí přes práh, tak se budou klanět i městu mému.“

               Tak – jejímu městu. A já byl vosk. Moje drahá polovička se rozhodla zase jednou emancipovat. Vyšehrad už jí nebyl dost dobrý! Hrad, co dal vybudovat její taťka blahé paměti? No jistě, ten přece už víceméně patřil mně.

               Samozřejmě, že se tam moji muži hned vydali a koho nenašli? Samozřejmě chlapa, který tesal práh domu. Chybička krásy byla jen v tom, že to byl Libušin někdejší dveřník, kterého – prý – týden předtím propustila ze svých služeb. Tesal práh na kopci, na který se sotva dalo vylézt, to určitě neměl ze své hlavy! Což o to, místo to bylo zvolené dobře, velký a prakticky nedobytný prostor, ale copak taková rozhodnutí nemá dělat KNÍŽE OSOBNĚ? Tady se někdo snažil podlamovat moji autoritu – ovšem dělal to šikovně, to jsem musel své polovičce nechat. Zase byla za vědmu a já se musel podřídit nadpřirozeným silám. Někdy to není úplně jednoduché být knížetem i manželem v jedné osobě.

               Ještě jsem tenhle večer tak úplně nestrávil a vyklučování a opevňování toho nového místa bylo v plném proudu, když na hrad dorazila delegace vladyků. Samozřejmě přišli remcat, to je takový český národní sport. Prý mají dostatek dobytka, obilí, zvěře i ryb. Ale nedostává se jim kovů. Zejména toho železa, na které jsem je prý v den převzetí vlády tak důsledně upozorňoval. Železo prý nemají, a tak ho musí draze kupovat od cizích kupců a platí kožešinami, medem i koňmi. Všechno, co by mohlo zůstat doma, kdybychom byli ve výrobě soběstační. Ale import je drahý a negativní obchodní bilance nemůže prospět našemu státnímu rozpočtu. Kdybychom ovšem někde našli ložiska stříbra nebo zlata, mohli bychom ten problém vyřešit. To prý berou ti kupci ještě raději než kožešiny. A dalo by se za to nakoupit třeba i víno, z medoviny už je prý pálí žáha.

               Babo raď!

               No, přiznám se, že tu chybu jsem udělal já. Večer v posteli jsem se manželce svěřil s tímhle problémem. A baba radila.

               „S tím si poradíme,“ povídá jakoby mimochodem. „Svolej je na patnáctého.“

               Zíral jsem na ni zřejmě trochu nepřítomným pohledem, protože zopakovala: „Svolej je na patnáctého.“ Obrátila se ke mně v posteli zády a tvářila se, že usnula.

               Co jsem měl dělat? Svolal jsem je na patnáctého.

               Když přišli, byli samozřejmě napjatí, co jim chce kněžna říct, což ale nebylo nic proti tomu, jak jsem byl napjatý já. A ještě jsem musel to její PR uvést úvodní řečí. Byl jsem přece kníže!

               „Tak poslouchejte, stateční vladykové a muži této země. Naslouchejte slovům své matky, obohatí vás i vaše potomky svými slovy.“

               Libuše se bez slova zvedla a šla na tu svou oblíbenou terasu nad Vltavou, odkud dala před nedávnem pokyny k vyklučování pražského návrší. Všichni samozřejmě za ní jako za krysařem. Jsem přesvědčen, že kdyby skočila dolů do Vltavy, skočili by všichni taky. Dokázala ty lidi opravdu hypnotizovat, sám jsem měl problém se tomu ubránit.

               Když se tam zastavila, vychutnala si, jak na ni všichni zírají a pak se začala točit. Napřed k západu. Viděla tam Březový vrch a v něm žíly stříbra. Ovšem prý tam bude chodit soused ze západu a bude nám chtít to stříbro brát. No prosím, ze západu může přijít jenom Němec, tedy pokud se mu bude chtít přes ty naše hraniční hvozdy. S tím si poradíme.

               Potom prý na severu našla kopec Jílový, plný zlata. A to nejlepší nakonec, někde daleko na východě má být hora tříhřbetá, plná stříbra, který prý bude dávat své poklady věčně. Tedy věčně ne, ale třikrát se ta těžba zhroutí a třikrát zase povznese. Já bych to tedy odhadoval na ty tři kopce Kuklík, Kaňk a Sukov, ale ty jsou zatraceně daleko, tam ani naše moc ještě nesahá. Tam se roztahují a budou roztahovat konkurenční Slavníkovci, a dokud je nevyvraždíme, tak si z toho stříbra ani neodloupneme. A já dědu Slavníka docela můžu. To abych vedl proti němu nějaké války a propracoval se až tam, k soutoku Doubravy a Labe? No servus!

               Nakonec ještě na jihu vyprorokovala cín a olovo v Krupnatém vrchu.

               A co je nejhorší, všude tam, co prorokovala, jsme i něco našli. Stříbro, zlato, olovo i cín!

               Z toho zlata, co jsme našili v Jílovém, jsem jí nechal udělat kolébku pro našeho syna. Nedala to najevo, ale líbila se jí. Neřekla ani děkuji.

               Nic mi neříkejte, moje žena očividně provozovala nepozorovaně ilegální geologický průzkum. Jinak se to vysvětlit nedá! Alternativou k tomu by bylo, kdyby byla opravdu vědma – ale ruku na srdce, kdo už něčemu takovému může věřit? I když jsem se samozřejmě tvářil, že věřím a se mnou i všichni vladykové. Co jsme už mohli dělat? Ženské se svého vlivu jen tak lehce nikdy nevzdají.

               A nezapomenou nás nikdy poučovat. Proto se nakonec obrátila k všem těm chlapům a pravila:

               „Lesk sedmi kovů v půdě vaší svítí

               A klasů zlatem žírný lán.

               Váš rod tu bude žíti věky věků,

               A silný bude, požehnán.

               Když svatou jemu bude otců země

               Jich krví prací, hlaholem,

               Když cizím neskloněn, mrav starý uctí

               A bratr bude bratřím svým.“

               Kdyby ji aspoň poslouchali! Ale pořádek jsem mezi těmi hádavci stejně musel udržovat svým mečem. A navíc mě Libuše děsila večer, co večer hrůznými předpověďmi o budoucnosti naší země. Prý vidí žár požárů, v nich dědiny, hrady i velké stavby, všechno prý hyne a hyne. A v požáru krvavé boje. Zsinalá těla, plná ran a krve. Bratr prý zabíjí bratra a cizinec jim šlape na krk. Prý vidí bídu, ponížení atd atd. A to jsem měl mít klidné spaní! Nejradši bych byl pro oddělené ložnice, ale to se tehdy ještě nenosilo ani v knížecích rodinách. A prášky na spaní taky nikdo neměl, snad jen Kazi, ale té jsem se bál ptát, aby to Libuši nevyzvonila.

               A pak jsem jednou hledal tu zlatou kolébku a nenašel. A když jsem na Libuši uhodil, přiznala, že ji potopila ve Vltavě. Prý tam má odpočívat, až ji povolá čas, aby do ní položil zachránce národa.

               To už jsem pochopil, že je zle. Mně je jedno, jestli ten zachránce bude Přemysl, Václav nebo Karel. Ale pro něho jsem tu kolébku dělat nedal! Všechno to věštění jí lezlo na mozek. Zejména, když zemřely Kazi a Teta a neměla si s kým popovídat. Udělala svou důvěrnicí nějakou Vlastu, ta se od ní nehnula, připadal mi ale ještě pomatenější než moje žena. Cítil jsem v kostech malér, to chlap cítí a čím je starší, tím je na takové věci citlivější.

               V zoufalství jsem šel obětovat bohům. Ne abych věřil, že by jí mohli vrátit zdravý rozum, ale přesto jsem se modlil upřímně a z celého srdce:

               „Moji drazí bohové. Vy víte, jak velmi mám rád mou ženu. Ale pokud ji máte vy ještě radši, staň se vůle vaše.“

               Bozi mě vyslyšeli a povolali mou božskou ženu k sobě. Národ plakal, já jsem plakal, celá země plakala, dokonce i vladykové vytlačili nějakou tu slzu. Jenom Vlasta neplakala. To bylo hodně podezřelé. Napadlo mě, že bychom ji mohli obětovat, aby svou kněžnu na věčnost doprovodila. Ale tenhle zvyk se zatím u nás Slovanů neujal.

               Škoda.

               Měli jsme toho hořce litovat.

Montenegro – Binnenland II

Nach Petar I. bestieg den Thron sein Neffe Petar II. Petrovič Njeguš. Der wird von Montenegriner als „Pater Patriae“, also der Landesvater verehrt, aber nicht nur sie verehren ihn, auch bei Serben genießt er großen Respekt. Im Jahr 1982 war ich als Student in Montenegro und ich schloss Freundschaft mit einem Serben, der dort seinen Urlaub machte. Er ließ sich nicht abweisen, er wollte mich unbedingt zum Grab von Petar Petrovič Njeguš auf den Berg Lovčen, genauer gesagt auf einen der Gipfel dieses Nationalparks namens „Jezerni Vrh“ bringen. Die Tatsache, dass seine Gattin an einer Kinetose litt und sich in den zahlreichen Kehren auf dem Weg zum Gipfel in der Höhe über 1800 Meter über dem Meer (wir starteten logischerweise auf der Seehöhe Null) immer wieder übergeben musste, konnte ihn in seinem Verlangen, dem Ausländer das nationale Heiligtum zu zeigen, keinesfalls hindern, die arme Frau wurde von ihm aber häufig streng ermahnt, sich vor dem Fremden nicht so beschämend zu verhalten.

Diesmal fuhr ich mit meiner Frau hin und, obwohl sie ebenso an einer Kinetose leidet, meine rücksichtsvolle Fahrweise ermöglichte ihr den Besuch von „Jezerni vrh“ ohne Übelkeit.

               Auf dem Gipfel von „Jezerni vrh“ gibt es ein gigantisches Mausoleum, in dem der Vater des Landes bestattet ist. Es zahlt sich aus, in den Frühmorgenstunden hinzufahren, da es hier nicht genug Parkplätze gibt. Petr Petrovič ist hier in einer nachdenklichen Pose unter dem montenegrinischen Adler dargestellt, vom Gipfel des Berges kann man tatsächlich beinahe das ganze Land sehen. Von der Bucht von Kotor bis zum Skadarsee, man kann Cetinje unter dem Berg sehen, in der Ferne dann Podgorica und am Horizont eine hohe Bergkette mit dem höchsten Berg des Landes „Babin Kuk“. Petar Petrovič wacht von hier über sein Volk. Österreicher ließen ihn während des ersten Weltkrieges exhumieren und nach Cetinje überstellen, gleich nach dem Ende des Krieges brachten ihn aber Montenegriner zurück in sein Mausoleum, wo er bis heute ruht.

Petar Petrovič wurde von seinem Onkel nach Europa zum Studium entsandt. Er studierte in Wien und danach in St. Petersburg. Nach der Rückkehr ins Land und der Machtübernahme begann er im Lande bis dahin ungeahnte Reformen einzuführen. Er führte das Geld ein (man schrieb das Jahr 1830!!!), den Buchdruck, erste Schulen aber auch Steuern. Das gefiel den Montenegrinern nicht unbedingt, als er aber aus diesem Geld Straßen gebaut, die Post und ähnliche verlockende kulturelle Neuigkeiten eingeführt hatte, konnten sie sich damit letztendlich irgendwie abfinden. Petar II. baute in Cetinje einen Palast, der an die Zeit der Renaissance erinnert, ich dachte selbst, dass es sich um ein Gebäude aus dem sechzehnten Jahrhundert handelte – es war aber nicht.

Petar Petrovič lernte in Russland Billard zu spielen und das wurde zu seiner größten Leidenschaft. Er lud in den Palast örtliche Stammesführer ein, um mit ihnen Billard zu spielen, deshalb bekam der Palst seinen Namen, den er bis heute trägt – Billardia. Das Billard des Fürstbischofs Petar blieb erhalten und man kann es gleich in einem der ersten Räume des Palastes bewundern.

Der größte Verdienst gebührt allerdings Petar Petrovič für die Kodifizierung der serbischen Sprache. Er war selbst ein Dichter und Schriftsteller und wollte in der Muttersprache schreiben können. Nicht nur von dem Wortschatz, aber auch, weil er die Regel der Grammatik aus Russland importierte, ist Serbisch Russisch sehr ähnlich. Die Serben akzeptieren, dass der Vater ihrer Sprache ein Montenegriner war. Vielleicht auch deshalb ist das Verhältnis der Montenegriner zu den Serben gespalten. Die Reiseführerin in der Billardia bezeichnete zwar die Serben als eine Okkupationsmacht, in Wirklichkeit hatten aber die Montenegriner keine große Lust, sich von Serbien zu trennen. Wie ich schon schrieb, diese Volksabstimmung wurde durch die Stimmen der moslemischen Albaner in der Region Ulcinj entschieden.

               In Cetinje hat der montenegrinische Präsident seinen Sitz, es gibt hier auch Regierungsgebäuden, obwohl die Hauptstadt Podgorica ist, wo auch das montenegrinische Parlament tagt. Natürlich darf in Cetinje der königliche Palast nicht fehlen.

               Nach dem Tod von Petar Petrovič am 31.Oktober 1851 bestieg den Bischofsthron sein Neffe Danilo. Dieser entschied sich aber, der Praxis der Fürstbischöfe ein Ende zu machen, möglicherweise auch deshalb, weil er sich in eine bestimmte Darinka Kvekič verliebt hatte. Im Jahr 1852 verzichtete er also auf das Amt des Bischofs und rief ein weltliches Fürstentum aus. Seine Reformen, die das Land zu sehr an Westen annähern sollten, missfielen den Montenegrinern und Danilo wurde im Jahr 1860 in Kotor ermordet. Zum Fürsten wurde sein minderjähriger Sohn Nikola, die Regierungsgeschäfte führte aber in seinem Namen Danilos Bruder Mirko Petrovič – richtig, der, dem in Podgorica der Obelisk auf dem Hauptplatz errichtet wurde. Er führte nämlich lange Jahrzehnte die Montenegriner in die Kämpfe gegen Türken bis endlich im Jahr 1878 auf dem Berliner Kongress ein unabhängiges Königtum Montenegro entstand und Mirkos Neffe Nikola zum ersten (und letztem) montenegrinischen König wurde.

               Nikolas Palast, der so genannte „Blauer Palast“ in Cetinje ist ziemlich bescheiden, aber mit Geschmack eingerichtet. An den Wänden hängen Bilder bedeutsamer Mitglieder der Njeguš-Familie.

Natürlich auch die Bilder von Nikola und seiner Frau Milena. Milena war ein ganz einfaches Mädchen, das zuerst am fürstlichen Hof erzogen werden musste, bis sie die Sitten der Oberschicht gelernt hatte und erst dann durfte sie Nikola heiraten. Ihre einzige Qualifikation für den Titel einer Königin war ihre Schönheit, sie genoss den Ruf des schönsten Mädchens im Lande. Der temperamentvolle Nikola zeugte mit ihr zwölf Kinder, davon neun Töchter! Neun Töchter in gute Familien zu verheiraten ist keine einfache Aufgabe, Nikola schaffte es aber.  Nicht umsonst verdiente er sich dadurch seinen Spitznamen „Schwiegervater Europas“. Er konnte dadurch nicht nur mit der russischen Zarenfamilie, sondern auch mit den königlichen Häusern in England oder in Italien familiäre Beziehungen anknüpfen. Seine Lage wurde dadurch erleichtert, dass seine Töchter eine schöner als die andere waren, einige Räume im Palast tragen noch ihre Namen.

               Das größte Gebäude in Cetinje ist „Vladim Dom“ aus dem Jahr 1910, das zur Krönung Nikolas I. gebaut wurde.

Heute befindet sich in diesem Haus ein historisches und ein kunsthistorisches Museum. Zwischen Bildern der Mitglieder der montenegrinischen Königsfamilie findet man auch Werke von Picasso, Chagall oder Dali, historisch am meistens interessant ist allerdings die Ikone „Madona aus Philermon“. Diese heilige Schutzpatronin des Ordens der Malteserritter hat ein sehr bewegtes Schicksal hinter sich. Die Johanniter erwarben sie irgendwann im zwölften Jahrhundert, im Jahr 1291 nach dem Fall von Akko brachten sie die Ikone nach Rhodos und als sie die Insel im Jahr 1530 räumen mussten, packten sie das Bild ein und nahmen es mit nach Malta. Im Jahr 1798 besetzte Malta Napoleon mit seiner revolutionären Armee, die zu Religion und besonders zu heiligen Reliquien keine besonders positive Beziehung hatte. Um die Ikone vor der Zerstörung zu schützen, brachten sie die Ritter nach St. Petersburg. Im Jahr 1917 wurde sie wieder einmal von Revolutionären bedroht, diesmal von den kommunistischen, und wurde wieder evakuiert. Nach Zwischenstopps in London und Kopenhagen landete sie letztendlich in Beograd, wo sich der Sitz des Patriarchen der serbischen orthodoxen Kirche befand. Als im Jahr 1941 Serbien von Einheiten der deutschen Wehrmacht überrollt wurde, wurde die Ikone in montenegrinischem Kloster Ostrog untergebracht. Seit dem Jahr 1952 befindet sie sich in Cetinje, aber nur seit dem Jahr 2002 ist siefür die Öffentlichkeit zugänglich – in einem eigenen Raum – so genannter „Blauen Kapelle“.

               Das Kloster Ostrog, das in einen Felsen reingebaut wurde, gehört zum Pflichtprogramm des Besuches von Montenegro, es befindet sich auf dem Weg zu zweitgrößter Stadt Montenegros Nikšič. Bis nach Nikšič unbedingt zu fahren ist aber nicht notwendig, zum Schauen gibt es dort nicht viel (noch weniger als in Podgorica) und das einzige montenegrinische Bier „Nikšičko pivo“, übrigens von guter Qualität, bekommt man in Montenegro überall.

               Auf dem Weg von Podgorica in Richtung Meer fährt man am Skadarsee vorbei. Der See an der Grenze zu Albanien ist geteilt, zwei Drittel gehören Montenegro und ein Drittel Albanien. Wir hatten eigentlich vor, eine Rundreise um den See mit einem Besuch der albanischen Stadt Skadar zu machen. Das war aber nicht einfach. Auf dem Weg nach Süden gab es zuerst eine Abzweigung nach Skadar, die uns zuerst auf einen engen Weg zwischen Häusern führte, wo man den entgegenkommenden Fahrzeugen in die Höfe und Ausfahrten ausweichen musste. Hier gab es aber zumindest Asphalt. Nur dann plötzlich zeigte der Wegweiser steil hinauf auf einen wahnsinnig steilen Berg und dort sah ich nur mehr eine desolate Betonfläche mit riesigen Löchern und Stücken herausragendes Betons und ich beschloss, dass die Fahrt auf diesem Belag mein Auto nicht unbedingt überleben würde. Ich entschloss mich einen Umweg über Ulcinj zu machen. Dieser Weg war zwar länger, ich dachte aber, er wäre besser. Das war er nicht. In Ulcinj versperrten uns den Weg zwei quer abgestellte Autos der montenegrinischen Straßenarbeiter. Sie teilten uns trocken mit, dass die Straße in Folge von Reparaturarbeiten gesperrt sei. Umfahrung? Fehlanzeige! Also mussten wir ähnlich wie eine Reihe weiterer Touristen aus der Ukraine, Deutschland und dem Niederlande unsere Reise nach Albanien aufgeben. Statt dessen besuchten wir Podgorica, was – wie ich schon erwähnt habe – eine kleine Ehekrise zu Folge hatte. Zum See kamen wir aber trotzdem, und zwar bei Vizapar, einem Städtchen, das nur von Touristik lebt. Ungefähr zwanzigmal wurde uns ein Bootausflug auf dem See angeboten, aus Zeitmangel lehnte ich ab. Der See ist schön, groß, blau bis dunkelgrün. Er wird von einer Straße und der Eisenbahn, die Beograd mit Bar verbindet, durchquert. Wie bereits erwähnt, fuhr ich im Zug über den See schon einmal im Jahr 1982, als die Strecke sechs Jahre alt war. Auf dem Damm sieht man noch eine traurige Erinnerung an den türkisch-montenegrinischen Konflikt – die Ruinen der Festung Lesendro. Diese Festung ließ der Vater der Nation, Petar Petrovič, bauen. Aber noch vor ihrer Fertigstellung wurde die Festung von türkischen Truppen eingenommen und zerstört. Petar Petrovič zog sich also frustriert nach Cetinje zurück und schrieb Gedichte.

               Es hat vielleicht doch etwas für sich, wenn der Landesvater ein Dichter ist. Sogar bei einer Nation, die während ihrer Geschichte nichts anderes als Kriege, Leiden und Armut kannte. Heute entwickelt sich das Land in eine positive Richtung. Ob bei dieser Entwicklung der Rubel oder das Euro die entscheidende Rolle spielt, traue ich mich nicht abzuschätzen.

Chirurgie

               Byl bych velmi nerad, kdyby z mých předcházejících i následujících textů vznikl dojem, že chovám k chirurgům nějaký despekt. Právě naopak, obdivuji je, když dokážou hodiny stát uprostřed noci u operačního stolu a snaží se zachránit rozpadající se střevo, odhlédnouc od chirurgů srdečních, bojujících s bypasem či s disekcí aorty, chirurgů hrudních, schopných odstranit jakýkoliv kus plic či dokonce pacientce s akutním selháním plic na podkladě infekce covidovým virem transplantovat plíce nové nebo neurochirurgů, schopných odstranit jakýkoliv kus mozku. Na grazské klinice dokáže vedoucí transplantační chirurgie transplantovat játra za hodinu, aniž by potřeboval jedinou krevní konzervu. Smekám před lidmi, kteří dokážou takto věřit svým rukám a s takovou rutinou a šikovností je i nasadit. Patřím k lidem, kteří důvěřují své hlavě víc než rukám a proto mi tento obor zůstal zapovězen.

               Chirurgové jsou všeobecně obdivování, v nemocničních jídelnách dostávají větší porce a točí s o nich seriály pro televizi a filmy do kin. Nezávidím jim to, uznávám, že při filmu o internistech by diváci mnohem dřív usnuli – pokud jejich práce není okořeněna dostatečným množstvím humoru, jako tomu bylo v seriálu Scrubs.

               Chirurgické obory se rozdělují na obory, kde se operace plánují, jako je ortopedie, plicní chirurgové, či neurochirurgie, na obory, kde musí paralelně zvládat operace plánované i neplánované což postihuje chirurgy všeobecné, a konečně jsou obory jako je transplantační chirurgie nebo traumatologie, kde se čeká na kořist jako kočka na myš a operuje se podle akutní potřeby.

               Chirurg dokáže vybrat z člověka kdeco a přesvědčit ho, že mu to nebude chybět. A nejedná se jen o slepé střevo, které opravdu až tak nepotřebujeme, či o slezinu, o které můžeme diskutovat. Ale i metry střev, polovička jater či celý žaludek můžou opustit lidskou schránku, nehovoříc už vůbec o žlučníku a jeho kamenech. Chirurgy se stávají odvážní muži a ženy nebojící se námahy a problémů a jejich šéfy se pak stávají muži (a velmi zřídka i ženy) ještě odvážnější.

               V Popradě působil primář Režucha. Byl to chirurg staré školy, ve svém týmu udržoval kázeň železnou rukou a nápadné na něm bylo, že jako jediný primář v nemocnici nebyl členem komunistické strany, což v podstatě odporovalo ústavě, která zakotvovala vedoucí úlohu strany na všech úrovních společenského života. Byl prostě tak dobrý, že byl nepostradatelný. Chirurg, který měl nejen šikovné ruce, ale i skvělý diagnostický talent, o těch kdysi dávno kdosi napsal, že jsou „podobni bohu“. Staral se o to, aby lékaři na jeho oddělení dostali skvělé vzdělání. Strávil jsem na chirurgii několik podnětných měsíců, právě tak dlouho, abych se obávaného chirurgického šéfa naučil bát.

               Největší obavy jsem měl z nekonečných operací žaludku podle pana profesora Billrotha, které dokázaly trvat i čtyři hodiny. Držet háky takovou dobu a přitom neusnout bylo hodně obtížné. To, co na chirurzích nejvíc obdivuji, je skutečnost, že dokážou udržet pozornost i při nekonečných operacích. Přičemž po několika hodinách rutinní nudy přijde několik minut či dokonce sekund, které rozhodnou o úspěchu celého zákroku a oni musí být v té chvíli v plné pohotovosti a maximálně koncentrovaní. Billrothovy operace jsou dvojího typu (dnes už jsou extrémně zřídkavé, ale v mých mladých letech připadala jedna až dvě na každý den – v tomto případě to byli opravdu internisti, kteří chirurgům svými medikamenty ukradli jejich show) Billroth I, kdy se odoperuje jen menší část žaludku u jeho východu a přišije se tam střevo a Billroth II., kdy se odebere většina tohoto orgánu a našije se na jeho zbytek střevo tak, že z jedné strany ústí do dvanáctníku a na druhém konci do tenkého střeva – jejuna. Druhý typ operace byl mnohem častější. Jako mladý lékař jsem u těchto operací vykonával takzvanou druhou asistenci, což znamenalo držet operační háky a nezavazet operatérům. Říká se, že nejlepší druhá asistence je ta, na niž si chirurg po konci zákroku nedokáže vzpomenout. Plánovanou operaci Billroth II měl provést zástupce primáře Cpin, asistoval mu jiný zkušený chirurg. Během operace se ale Cpinovi zdálo, že by se dala provést způsobem Billroth I, což by bylo pro pacienta mnohem šetrnější. Zavolal primáře a ten tuto možnost potvrdil. Když odcházel, náhle se obrátil a upřel prst na asistujícího doktora „Už jste Billrotha I. dělal?“ A když tento zavrtěl hlavou, přikázal: „Okamžitě vyměnit. Operujete vy, Cpin vám bude asistovat.“ Měl tedy i ve vzdělání svých lékařů skvělý přehled.

               Jednou ležel na chirurgii pacient s diabetickou gangrénou prstu na noze. Chirurgové se snažili prst zachránit a léčili ho tedy konzervativně antibiotiky a léky na rozšíření cév. Když přišel primář Režucha na vizitu, vždycky byla noha v obvazech a ošetřující lékař mu referoval o zlepšování stavu. Když už to trvalo dva týdny, praskly šéfovi nervy.

               „Rozvažte to,“ přikázal.

               Sestřičky sňaly obvaz a ukázal se černý prst s takzvanou suchou gangrénou. Primář Režucha změřil své kolegy přísným pohledem a pak cvrnknul do černého prstu svým ukazováčkem. Černý prst odletěl, pod ním se odhalila zahojená kůže.

               „Odoperováno,“ konstatoval primář. „Pacient může jít domů.“

               Chirurgům se odpouští obvykle i drsnější slovník. Doktor Cpin byl známý tím, že u něho existovaly tři duševní stavy. Býval milý a usměvavý – to byl stav číslo I., při těžkých operacích, o kterých si byl jist, že je zvládne, klel s fantazií, přímo poeticky a sestřičky na sále jeho vyjadřovací schopnosti milovaly. U opravdových průšvihů pak klel bez fantazie a na oddělení panoval výjimečný stav.

               Jeho mladší kolega Bryja byl znám drsným slovníkem. Skoro každé třetí slovo nebylo použitelné v dámském salonu. Působil i v záchranné službě ve Vysokých Tatrách ve vrtulníku. Jednou nacvičovali záchranu zraněného ze skalní římsy. Doktor Bryja se spustil k figuríně, představující pacienta, na laně. V tom okamžiku se zhoršilo počasí, přišel nárazový vítr, vrtulník musel odletět a milý doktor přenocoval na skalní římse. Den nato se v jeho slovním projevu těžko hledalo slovo, které by se v dámském salonu vyslovit dalo.

               Napínavou se situace stala, když jsem se stal ve funkci náměstka pro léčebně preventivní péči Režuchovým nadřízeným. Spory s ním mě stály bušení srdce, bolesti žaludku a poruchy spánku. Nicméně se mi s ním i díky těmto obětem podařilo většinou najít funkční řešení problému. Neměl jsem ovšem pocit, že můj podíl na těchto řešením dokázal ocenit. Až v poslední den mého působení ve funkci, který se shodoval se jeho dnem odchodu do důchodu. Zavolal mi a požádal mě, zda bych k němu nemohl přijít do kanceláře. Šel jsem tam naplněn obavami.

               „Prepáčte, pán riaditeľ,“ začal. Proč mě vždy oslovoval „řediteli“ i když jsem zastával funkci náměstka, jsem pochopil až v Rakousku, protože moje funkce odpovídala zdejšímu „Ärztlicher direktor“, čili jakýsi lékařský ředitel. Režucha funkci náměstka, typickou pro komunistické podniky, z principu neuznával. „Prepáčte, že som vás volal ku mne, ale som predsa len o veľa starší ako vy a tak mi pripadalo čudné ísť za vami. Ale chcel som sa vám poďakovať za tie dva roky našej spolupráce. Boli to najkrajšie roky v mojej dlhej kariére.“

               „Ale pan primár“, užasl jsem. „Veď sme sa toľkokrát hádali.“

               „Ale konstruktívne, pán riaditeľ,“ řekl spokojeně. „Konstruktívně. Ešte nikdy som sa nehádal s takovou chuťou ako s vami. Lebo to niekde viedlo. Za to vám chcem poďakovať.“

               Nepamatuji se, že by se mi někdy dostalo většího uznání, nebo přesněji uznání, kterého bych si víc vážil.             

               Takže chci upřesnit, mám chirurgy rád a troška popichování prostě k našemu vztahu patří a bez něho by bylo fungování naší spolupráce jako pečeně bez soli a bez pepře. Zkuste něco takového jíst!

               Můj dobrý přítel Mirek je taky chirurg. S klasickou postavou výrazně nad sto kily, samozřejmě jezdí na motorce a má životní styl drsného muže, jak se na chirurga patří. Jednou jsme se na setkání s kamarády vzájemně dobírali tak dlouho a intenzivně, až se mě jeden z přítomných nesměle zeptal: „A poslouchej, jakou školu to Mirek vlastně studoval?“

               „On vystudoval úplně normální lékařskou fakultu,“ poučil jsem ho. „On se až potom rozhodl, že to nechce dělat.“

               Jsme kamarádi i nadále. Dobrý chirurg má dostatečné sebevědomí, aby přetrpěl podobné žerty od internisty, frustrovaného skutečností, že neumí operovat.

Zvláštnosti covidové infekce

               Covid 19 je virová infekce, za niž je zodpovědný RNA virus z rodiny koronavirů a chová se při přenášení jako chřipka, proto si i porovnání s chřipkou vysloužil. Stále znova tuto nemoc přirovnávají přemoudřelí laici a polovzdělaní „experti“, jakož i ignoranti politici k chřipkovému onemocnění. Ostatně i „španělská chřipka“, která zahubila 50 milionů lidí byla chřipka, stejně tak i ptačí či prasečí chřipka – všechny pocházely z mutovaných klonů chřipkových virů.

               Covid ale vykazuje určité vlastnosti, které my lékaři prostě neznáme. Obraz choroby, kterou vyvolává, se od chřipkového onemocnění v několika rozhodujících bodech odlišuje. Což způsobuje problémy při léčbě a zvyšuje úmrtnost. Že je úmrtnost na Covid podstatně vyšší než na chřipku, začínají svým mlčením přiznávat i největší ignoranti. Ona studie, která přisuzovala Covidovi úmrtnost 0,25 procenta, kterou publikovali „experti“ ze Straffordu, totiž počítala mrtvé v létě – kdy nebyl ani jeden případ chřipky – čili její úmrtnost byla nulová. I teď, v zimě, srovnání chybí. Prostě proto, že opatření proti Covidovi přenos chřipkového viru zcela zablokovala – ne ale infekce Covidem – potřebuje ještě někdo důkaz, že je tento virus podstatně nakažlivější a nebezpečnější? Pana prezidenta Klause se samozřejmě přesvědčovat nesnažím – byla by to marná snaha – se svědky Jehovovými taky nediskutuji. A jestliže začne stařík vykazovat známky počínající demence, není možno ho dosáhnout žádnými argumenty.

               Ale konkrétně k specifikům Covidové infekce, jak ji zažíváme v každodenní praxi:

  1. Principy umělé ventilace, jak jsme je znali z minulosti, můžeme zapomenout. Když byli pacienti dýcháni na jaře podle těchto zažitých pravidel – umírali masově. V podstatě máme u covida dva typy plicního postižení – tedy virového zápalu plic. Takzvaný “H“ (high elastance) typ a „L“ (low elastance) typ. Oba je třeba dýchat rozdílně. Pravidla šetrného dýchání 6-8 ml/kg tělesné hmotnosti v mnoha případech nestačí, vysoký tlak, pod kterým je vzduch do plic vháněn a kterého jsme se vždy báli, je u covidových pacientů často nezbytný. I z polohování na břiše při klasickém plicním selháním (v medicínské hantýrce nazývané ARDS), profituje jen polovina pacientů. Dokonce i vysoký bazální ventilační tlak – tzv. PEEP, nastavovaný pravidelně u ARDS jiného typu, je u Covida kontraproduktivní. Opakovaně vidíme pacienty, jejichž plíce jsou tak ztuhlé, že do nich prostě dostatek vzduchu nedostaneme – ti pak umírají. To je něco, co od pacientů s chřipkou neznáme, i když i oni umí vyvinout onu ARDS.
  2. Covid 19 aktivuje v zatím neznámé míře koagulaci (srážení krve) v těle. Ano, koagulace je obecně zvýšena u všech septických stavů, protože se tělo snaží právě tvořením krevních sraženin v cévách infekci ohraničit, ale rozsah aktivace koagulace u Covida je mnohonásobně vyšší než u jiných infekcí. Důsledkem jsou trombózy ve všech orgánech těla. V oněch plicích, v játrech, ledvinách i v mozku. Snažíme se tomu stavu předcházet léčbou heparinem (na jaře jsme to ještě nevěděli), ne vždy ale úspěšně. Navíc se tyto embolie a trombózy můžou vyskytnout až čtyři týdny po odeznění infekce, minulý týden jsme za jediný den přijímali dva takové pacienty.
  3. Pacienti, zejména ti starší, vyvinou v nepoměrně častějším počtu případů delirium, tedy stav zmatenosti a agresivity, který ztěžuje až znemožňuje léčbu bez intubace a umělé ventilace. Delirium je sice u starých lidí v případě těžkých infekcí stav známý i z minula (confuseness) a je zatížen třicetiprocentním nárůstem úmrtnosti v porovnání s pacienty, kteří delirium nemají, u Covida je ale tato komplikace nepoměrně častější. Stejně je to pak při odvykání z plicní ventilace. Prakticky všichni pacienti mají po odpojení od přístrojů ještě několik dní až týdnů stavy těžké zmatenosti, které potřebují obrovské dávky léků, používaných jinak v psychiatrii – a které jsou samozřejmě zatížené nebezpečnými vedlejšími účinky. Jen to bez nich prostě nejde. Neurologové zatím nepřišli na to, proč tomu tak je. Virus byl v mozku prokázán jen v naprosto ojedinělých případech (jednu takovou 45letou pacientku s těžkým postižením mozku jsme měli i my), diskutuje se o maličkých sraženinách v mozkových kapilárách nebo o autoimunitní odpovědi. Dlouhodobé psychické následky nejsou zatím známy, musíme se jich ale obávat.
  4. Dříve neznámý stav tzv. „happy hypoxemic“. I pacienti s velmi špatnou koncentrací kyslíku v krvi se cítí dobře, jedí s chutí, telefonují, zdá se, že jim nic nechybí. A pak se náhle zhroutí a během několika hodin skončí na plicní ventilaci nebo zemřou. Tento fenomén taky u jiných plicních infekcí neznáme. Brzká intubace těchto pacientů jen na základě špatných krevních plynů vedla na jaře k zvýšené úmrtnosti, ale pozdní intubace ve stavu celkového vyčerpání je taky špatně. Varovným příznakem v krevních plynech jsou snížené hladiny kysličníku uhličitého jako příznak hyperventilace – jen díky rychlejšímu a hlubšímu dýchání udržují pacienti pro tělo ještě přijatelnou hladinu kyslíku v krvi. Jenže hyperventilace je svalová námaha a ta vede časem k vyčerpání (zejména když tělo nemá k dispozici dostatek paliva pro svaly – tedy onoho kyslíku) – a k onomu popsanému rychlému zhroucení. To souvisí zřejmě s následujícím bodem.
  5. Zhroucení metabolismu, tedy látkové výměny. To je něco, co z jiných chorob neznáme. Prakticky u každého pacienta s Covidem s těžkým průběhem dojde k masívnímu vzestupu hodnot Ferritinu, tedy zásobního železa, které tělo postižené infekcí nedokáže dodat ze zásob krvetvorbě. Tento fenomén z jiných infekcí známe, i když ne tak rychlý. Jenže extrémně rychlý pokles albuminu, tedy bílkoviny, důležité pro stabilitu krevního oběhu, metabolických i imunitních funkcí a udržování acidobazické rovnováhy (tedy poměru kyselost/zásaditost v těle je novým fenoménem.  Metabolismus pacientů s Covidem je poškozen v rozsahu, jaký u jiných infekcí neznáme nebo jen ojediněle. Samozřejmě to rozhodujícím způsobem oslabuje schopnost těla se s vážnou chorobou vypořádat. Zde hledají lékaři i odpověď na otázku, proč mají tlustí lidé mnohem častěji těžký průběh choroby v porovnání s lidmi s normální hmotností. Důvodem by mohlo být ztukovatění jater, na které obézní lidé často trpí, protože právě játra hrají v metabolismu klíčovou roli.
  6. Krize z vysokého tlaku, které se dají jen těžko ovládnout obvyklými léky. Samozřejmě zde hraje úlohu i strach pacienta, který je naprosto pochopitelný. Panika vyplavuje stresové hormony – katecholaminy – které ženou tlak do výšky. Může to být i známka svalového vyčerpání, kdy tělo aktivuje poslední rezervy jako při výstupu na vysokou horu, kdy docházejí síly. A pak dojde náhle k zhroucení krevního oběhu se šokem.
  7. Cytokinové bouře známe sice i z jiných infekčních onemocnění, provázejí septické stavy, kdy se imunita vymkne kontrole a začne ničit vlastní tělo. Ovšem v takovém rozsahu, a tak často jako u Covidu, tuto reakci neznáme. Centrální roli hrají ve spouštění této chybné imunitní reakce látky Interleukiny, konkrétně Interleukin 6. Proč dochází k této patologické reakci, která končí příliš často smrtí, nevíme. Léky, které tuto reakci měly blokovat jako Chlorochin či Hydrochlorochin (do těch se vkládaly velké naděje na začátku epidemie), analoga estrogenů jako Raloxifen nebo Bazedoxifen, se ukázaly jako neúčinné. Momentálně panuje nová euforická vlna okolo antiparazitika Ivermectin. Na Slovensku je například už tento lék vyprodaný. Zda opravdu účinkuje musí ještě potvrdit klinické studie – po všech falešných nadějích už je třeba být opatrný.  Dále se zkoušejí Imunomodilační léky blokující přímo receptory pro Interleukin 6 jako Tozilizumab (Ro Actembra) nebo Sarilizumab (Kevzara) nebo Ustekimumab (Stelara), která blokuje tento receptor jen nepřímo přes Interleukin 12/23 jsou ve stádiu zkoušení.
  8. Syndrom PIMS, čili Pediatric Inflammatory Multisystem Syndrom byl až do Covidu 19 extrémně zřídkavé onemocnění chybné imunitní odpovědi dětí, taky známý jako Kawasakiho syndrom. Teď se objevuje jako pozdní odpověď na prodělanou infekci u dětí, přičemž samotná infekce proběhla zcela bez příznaků a vysoké horečky a postižení různých orgánů se objeví až týdny po Covidové infekci. V důsledku tohoto odstupu se ještě nepodařilo dokázat bezprostřední souvislost s Covidem, je ale velmi pravděpodobná. Nejedná se sice o častý syndrom, ale je to varování těm, kteří tvrdí, že se Covid dětí netýká. Podstatná část postižených končí na jednotkách intenzivní péče dětských klinik.

Prostě ať se na to dívám, jak chci, chřipka to není. Jsem činný v první medicínské linii už 36 let a obraz choroby, jaký nabízí Covid 19, prostě neznám. Nehodlám se dnes zabývat otázkou, zda je tento virus, který se chová proti všem pravidlům, jaké zatím příroda dodržovala, skutečně přírodní mutací nebo pochází z laboratoře. Moji čtenáři můj – menšinový – názor znají. Nechci být počítán k zastáncům konspirativních teorií.

               Chci jen varovat. Máme do činění s novou, zatím neznámou chorobou. Určitě to přinese celý déšť nových profesorů, kteří se budou chorobou zabývat a budou výzkumem této choroby habilitovat. Pro ně je to možná požehnání. Ne ale pro postižené.

               Dávejte na sebe pozor!

Spezifische Eigenschaften der Infektion mit Covid 19

               Covid 19 ist ein viraler Infekt, für den ein RNA-Virus aus der Familie Coronaviren verantwortlich ist und es benimmt sich bei seinem Übertragungsweg ähnlich wie die Grippe, deshalb wird es ständig mit Grippe verglichen. „Obergescheite“ Laien, halbgebildete „Experten“ sowie auch politische Ignoranten wollen es nicht lassen, die Erkrankung als eine „Grippe“ zu verharmlosen. Übrigens, die „spanische Grippe“, die 50 Millionen Menschen das Leben kostete, sowie auch die „Vogelgrippe“ oder die „Schweinegrippe“ – alle diese Epidemien wurden durch Mutationen der bekannten Grippeviren Klasse A oder B verursacht.

               Covid 19 zeigt aber bestimmte Eigenschaften, die wir Ärzte einfach nicht kennen. Das Krankheitsbild, das durch den Infekt hervorrufen wird, unterscheidet sich von einer Grippe in einigen entscheidenden Punkten. Was wieder Probleme bei der Therapie und eine erhöhte Sterblichkeit zur Folge hat. Dass die Sterblichkeit bei Covid 19 wesentlich höher als bei Grippe ist, beginnen sogar die hartnäckigen Leugner schweigend zu akzeptieren. Die Studie, die „Experten von Stafforduniversity“ publiziert haben und die Covid 19 eine Sterblichkeit von 0,25% zugerechnet hatte, zählte die Toten nämlich im Sommer – also zu der Zeit, als es keinen einzigen Fall von Grippe gab – also die Sterblichkeit bei Grippe bei Null lag. Auch jetzt, im Winter – fehlt der direkte Vergleich. Aus einem einfachen Grunde, die Anticovidmassnahmen konnten die Verbreitung des Grippevirus vollständig blockieren – nicht aber die Übertragung der Covid-Infektion – braucht noch jemand einen weiteren Beweis, dass dieses Virus viel ansteckender und gefährlicher als die Grippe ist? Herrn Kickl kann ich natürlich nicht überzeugen und ich würde es auch nicht versuchen – mit Zeugen Jehovas ist es auch sinnlos zu diskutieren.

               Jetzt aber konkret zu Spezifika der Infektion mit Covid, wie wir es in unserer täglichen Praxis erleben:

  1. Die Prinzipien der künstlichen Beatmung, wie wir sie von früher kannten, konnten wir vergessen. Als Patienten im Frühjahr nach diesen alten Regeln beatmet wurden, starben sie in einer großen Zahl. Prinzipiell haben wir beim Covid zwei Typen der Lungenbeteiligung – also der viralen Lungenentzündung. So genannter „H“ (high elastance) Typ und „L“ (low elastance) Typ. Es ist notwendig sie unterschiedlich zu beatmen. Die Regel einer schonenden Beatmung mit Luftvolumina 6-8ml/kgKG reichen in vielen Fällen nicht, der hohe Inspirationsdruck (driving Pressure), also Druck mit dem die Luft in die Lunge des Patienten getrieben wird und von dem wir immer Angst hatten, ist bei der Patienten mit Covid häufig unentbehrlich. Der hohe „basale Beatmungsdruck“ so genannter PEEP, der normalerweise bei Lungenversagen verwendet wird, erwies sich als kontraproduktiv. Von der Bauchlagerung bei dem klassischen Lungenversagen (in der medizinischen Terminologie ARDS genannt) profitiert nur die Hälfte der Patienten. Wir sehen immer wieder Patienten mit einer so steifen Lunge, dass wir nicht im Stande sind, die Luft in ihre Lunge überhaupt zu bekommen – und sie sterben. Das ist etwas, was wir bei den Patienten mit Grippe nicht kennen, obwohl auch diese Infektion ARDS verursachen kann.
  2. Covid 19 aktiviert in bisher unbekanntem Ausmaß die Blutgerinnung. Ja, die Blutgerinnung wird allgemein bei allen septischen Zuständen aktiviert, weil sich der Körper bemüht, die infektiöse Herde durch die Blutgerinnsel abzugrenzen, aber die Aktivierung der Blutgerinnung bei Covid 19 ist vielfach höher als bei anderen Infektionen. Die Folge sind Thrombosen in allen Organen. In der Lunge, in den Nieren, der Leber und im Gehirn. Als die ersten Patienten in Italien in Frühjahr obduziert wurden, waren die Ärzte schockiert, dass die Leichen voll mit Thromben waren. Die obduzierenden Pathologen hatten so etwas noch nie gesehen. Wir versuchen diesen Zuständen mit Heparin vorzubeugen, nicht aber immer erfolgreich. Zu Thrombosen und Lungenembolien kann es noch 4 Wochen nach der durchgemachten Infektion kommen.
  3. Die Patienten, besonders die älteren, entwickeln in bisher unbekanntem Ausmaß Delir, also Verwirtheitszustände mit Aggressivität, was die Behandlung ohne Intubation und Beatmung extrem schwierig bis unmöglich macht. Delir ist zwar ein bekanntes Syndrom bei schweren Infektionen bei älteren Patienten (Confusness) und ist mit einer dreißig Prozent höheren Sterblichkeit im Vergleich mit den Patienten ohne Delir verbunden, bei Covid ist aber diese Komplikation extrem häufig. Praktisch alle Patienten leiden noch einige Tage bis Wochen nach dem Ende der Beatmung an schwerwiegende Verwirtheitszustände und brauchen sehr hohe Dosen von Medikamenten, die man sonst in der Psychiatrie verwendet – die natürlich auch mit möglichen schweren Nebenwirkungen belastet sind. Ohne diese Medikamente geht es aber gar nicht. Die Neurologen fanden noch nicht heraus, was die Ursache dieses Symptoms ist. Das Virus wurde im Gehirn nur extrem selten direkt nachgewiesen (obwohl eine solche 45 Jahre alte Patientin mit Gehirnbeteiligung hatten wir auch bei uns), es wird über kleine Blutgerinnsel in den Hirngefäßen oder über eine autoimmune Antwort mit Entzündung der Gefäße diskutiert. Langfristige psychische Folgen sind nicht nicht bekannt, wir müssen sie aber befürchten.
  4. Früher unbekannter Zustand, so genannter „happy hypoxemic“. Sogar Patienten mit einer sehr schlechten Sauerstoffsättigung im Blut fühlen sich gut, sie essen mit Lust, sie telefonieren, es scheint, dass ihnen nichts fehlt. Dann brechen sie in Laufe weniger Stunden zusammen und landen an der Beatmungsmaschine oder sind sie tot. Dieses Phänomen kennen wir bei anderen Lungenerkrankungen auch nicht. Eine frühzeitige Intubation dieser Patienten nur wegen der schlechten Blutgase führte zu erhöhter Sterblichkeit, späte Intubation im Zustand der allgemeinen Erschöpfung ist aber auch schlecht. Ein Warnzeichen in den Blutgasen ist der erniedrigte Spiegel von Kohlenhydroxid als Hinweis auf eine Hyperventilation – nur dank einer schnelleren und tieferen Atmung halten diese Patienten für den Körper akzeptablen Sauerstoffspiegel im Blut. Diese Anstrengung führt aber später zu Erschöpfung und zu dem bereits beschriebenen raschen Zusammenbruch. Diese Tatsache hängt wahrscheinlich mit dem nächsten Punkt zusammen.
  5. Nämlich mit dem Stoffwechselzusammenbruch. Das ist etwas, was wir von anderen Infektionen nicht in so einem Ausmaß kennen. Praktisch bei jedem Patienten mit einem schweren Verlauf der Krankheit kommt zu einem raschen massiven Anstieg von Ferritin, also des Speichereisens, das der Körper nicht im Stande ist, der Blutbildung zuzufügen und zu einem Albuminabfall, also massiver Reduktion eines Eiweißes, das wichtig für Kreislaufstabilität, für metabolische und immune Funktionen und für das Erhalten von normaler Azidobase (pH) im Körper zuständig ist. Der Stoffwechsel der Patienten mit Covid ist beeinträchtigt in einem Ausmaß, das wir bei anderen Krankheiten nur sehr vereinzelt sehen konnten. Natürlich wird die Abwehrfähigkeit des Immunsystems auf diese Weise entscheidend reduziert. Hier suchen die Ärzte die Antwort auf die Frage, warum übergewichtige Menschen häufiger schwere Krankheitsverläufe haben. Die Ursache könnte die Fettleber sein, die adipöse Menschen häufig haben, denn gerade die Leber spielt im Stoffwechsel eine Schlüsselrolle.
  6. Hypertensive Krisen, die nur schwer mit üblichen Medikamenten zu beherrschen sind. Natürlich spielt hier auch die verständliche Angst des Patienten eine wichtige Rolle. Die Panik schwemmt die Stresshormone wie Katecholamine aus – und die treiben den Blutdruck in die Höhe. Es kann auch ein Zeichen der Muskelerschöpfung sein, wenn der Körper die letzten Reserven aktiviert, wie bei dem Aufstieg auf einen hohen Berg, wenn die Kräfte schwinden. Dann kommt es zu einem Kreislaufzusammenbruch mit Schock.
  7. Zytokinsturm kennen wir auch von anderen infektiösen Krankheiten, er begleitet septische Zustände, wenn die Immunität außer Kontrolle gerät und den eigenen Körper zu vernichten beginnt. Aber in so einem Ausmaß wie bei Covid 19 kennen wir diese Reaktion nicht. Eine zentrale Rolle bei dem Start dieser pathologischen Reaktion, die häufig tödlich endet, spielen die Stoffe Interleukine, konkret Interleukin 6. Warum es zu dieser pathologischen Reaktion kommt, die viel zu häufig tödlich endet, wissen wir nicht. Medikamente, die diese Reaktion unterbinden sollten, wie Chloroquin oder Hydrochloroquin (in diese Stoffe hat man am Anfang der Pandemie große Hoffnungen gesetzt) oder Estrogenanaloga wie Raloxifen oder Bazedoxifen, zeigten sich unwirksam. Momentan herrscht eine Euphorie um Antiparazitikum Ivermectin, nach allen falschen Hoffnungen ist aber notwendig vorsichtig zu sein. Immunomodulantien, die direkt Rezeptoren von Interleukin 6 blockieren, wie Tozilizumab (RoActembra) oder Saralizumab (Kevzara), oder Ustekimumab (Stelara), das diese Rezeptoren indirekt durch Blockade Interleukine 12/23 blockiert, sind in der Prüfungsphase.
  8. Syndrom PIMS, also „Pediatric Inflammatory Multisystem Syndrom“ war bis zu Covid-Pandemie eine extrem seltene Erkrankung der falschen Immunantwort bei Kindern, auch bekannt als Kawasaki Syndrom. Jetzt tritt es als eine späte Antwort auf eine durchgemachte Infektion bei Kindern aus, wobei der Infekt selbst meistens asymptomatisch verlief und hohes Fieber mit Beschädigung mehrerer lebenswichtigen Organe Wochen nach dem Infekt mit Covid eintritt. Aus diesem Grund wurde der direkte Zusammenhang dieses Syndroms mit der Infektion mit Covid noch nicht endgültig bestätigt, ist aber naheliegend. Es handelt sich zwar nicht um ein häufiges Syndrom, es ist aber trotzdem eine Antwort für die, die behaupten, dass Covid Kinder nicht angreifen kann. Viele der betroffenen Kinder enden auf der Intensiveinheiten der Kinderkliniken.

Einfach egal aus welchem Winkel ich die Sache betrachte, eine Grippe ist das nicht. Ich bin in der medizinischen ersten Front bereits seit 36 Jahren tätig aber das Krankheitsbild, das Covid 19 bietet, kenne ich nicht. Ich bin an dieser Stelle nicht bereit, mich mit der Frage zu beschäftigen, ob dieses Virus, das alle Naturgesetze missachtet, eine natürliche Mutation oder aus einem Labor entwischt ist. Ich will nicht zu Konspirationstheoretikern gezählt werden.

       Ich möchte nur warnen. Wir haben mit einer neuen, bisher unbekannten Krankheit zu tun. Sicherlich wird sie einen Ansturm neuer Professoren auf den Kliniken auslösen, die diese Krankheit erforschen und mit diesem Thema habilitiert werden. Und es ist auch gut so. Für sie ist es vielleicht ein Segen. Nicht aber für die Betroffenen.

Passt auf euch auf!