Category: Blog

Zillertal – někdy se prostě nedaří

               Myslel jsem si, že jsem po všem tom trápení s agresivními alkoholiky, delirantními dementy a jinými obtížnými i těžce nemocnými pacienty, kteří mi společně vysáli poslední zbytky energie, nárok na několik hezkých dní na horách.

               Někde nahoře měli jiný názor. Naše rakouská rosnička Christa Kummer předpovídala původně na celý týden krásné pozdně letní počasí, tedy takzvané Babí léto, což je přesně to počasí, které by člověk v druhém zářiovém týdnu čekal. A na které se těší, chce-li vandrovat po kopcích, pokud možno vysokých. Ovšem jak se termín začátku mé dovolené blížil, byla milá Christa stále zdrženlivější, v pondělí konečně vyšla s pravdou ven a pravila, že od čtvrtka se počasí pokazí. Ve středu jsme se přesouvali do Tyrolska, do Zillertalu a ve čtvrtek začalo pršet.

               V podstatě jsem chtěl dát Zillertalu novou šanci. Obyvatelé Zillertalu mají pověst – nevím nakolik zaslouženou – nejlakomějších lidí v Rakousku. Byl jsem v Zillertalu kdysi před patnácti lety a tehdy jsem s touto teorií musel souhlasit. Hotel, který raději nebudu jmenovat, aby mě nežaloval, měl oficiálně čtyři hvězdy, ale já bych mu dal maximálně dvě. Pokoje měly vybavení z doby před válkou, personál neuměl německy a očividně pracoval v gastronomii první rok, a když nám na večeři nabídli pangasia za patnáct euro (tehdy!) pochopil jsem, že se nacházím u podvodníků. Restauraci, kde vám nabídnou pangasia – jedno za jakou cenu, je třeba neprodleně opustit. Jak jsem se letos dozvěděl, ten hotel šel podle očekávání do konkurzu a má dnes nového majitele. Na jídlo jsem tam přesto nešel. Možností dobře se v zillertalském údolí najíst je totiž nepočítaně.

               Letos jsme se ubytovali v Mayrhofenu v apartmánu a paní ubytovatelka byla nesmírně milá, starala se o nás jako o vlastní, a dokonce nám přinesla vlastnoručně upečený štrúdl. Apartmán byl luxusní s výborně vybavenou kuchyňkou, dvěma záchody, koupenou a třemi ložnicemi, a to za naprosto přijatelnou cenu. Navíc má městys (německy Markgemeinde) Mayrhofen v údolí naprosto centrální výhodnou polohu. Zdálo by se, že Zillertal uchopil šanci, kterou jsem mu dával. Ovšem pán Bůh byl proti.

               Ve čtvrtek jsme se probudili do hustého deště. Nepotěšilo nás to, i když jsme to čekali. Bylo třeba vymyslet náhradní program. Náhradní program je muzeum Swarovského „Kristalwelten“ ve Wappensu – přesně 54 kilometrů vzdáleného, ale i v dešti dobře dosažitelného. Zakladatel firmy Swarowski, Daniel, se narodil v Jiřetíně u Liberce v roce 1862 v rodině skláře – jak jinak v tom kraji?

Daniel Swarowski

V roce 1895 založil s dvěma dalšími kamarády Weisem a Kosmannem vlastní firmu a přesunul se do Wattensu v Tyrolsku, údajně proto, že zde bylo lepší spojení do Vídně i do Paříže, tedy do center tehdejší módy. Daniel se totiž rozhodl zdobit bohaté lidi svou bižuterií – a dařilo se mu. Sám se dožil skoro sta let. Zemřel v lednu 1956, zadělal ale svým dědicům na pořádný malér, když vstoupil ještě před anšlusem Rakouska do tehdy ilegální NSDAP.  Byl tedy nacistou z přesvědčení, ovšem přesto nezarizoval podíly na firmě, patřící jeho společníkovi Kosmannovi, který byl židovského původu. Teprve v roce 1960 se podařilo Swarowským odkoupit dědické podíly po Armandu Kosmannovi. Danielovi tři synové pokračovali v jeho podnikání a vytvořili obrovský rodinný klan, působící nejen ve světě módy. Fiona Swarovská se například provdala za někdejšího ministra financí Grasera a od té doby je honí po soudech a Viktoria Swarowská je úspěšnou moderátorkou a zpěvačkou. Obecně se tvrdí, že bižuterie je pro firmu Swarowski jen krycí činnost, ve skutečnosti vyrábí vojenskou optiku, tedy dalekohledy a zaměřovače – nakolik je to pravda, nedokážu odhadnout.

               Muzeum „Kristalwelten“ ve Wappensu je velkolepé, celkem 17 výstavních sálů je komponováno od významných umělců.

Jeden je zajímavější než druhý, vše se samozřejmě točí okolo Swarowského bižuterie, od největšího broušeného krystalu s 310 000 karáty až po šaty Marilyn Monroe, Marlene Dietrich nebo Cher, které byly Swarowského krystaly pokryty. Muzeum má samozřejmě velký obchod se suvenýry, kdo by odolal, aby si neodvezl nějakou tu cetku na památku, vedle muzea je pak velká zahrada, která je taky celá o krystalech. Strávit se tam dá kus dne, ne ale den celý. Otázka tedy byla, co s načatým dnem.  Byla tu možnost navštívit město Hall, kde se kdysi těžila sůl a razily se tyrolské mince. Vévoda Sigismund přenesl ražení tyrolské měny z Meranu do Hallu a získal tak příjmení „der Münzreiche“, tedy „Bohatý na mince“. Přesto zemi zruinoval, nakonec své nároky na vládu prodal a odešel do – nezaslouženého – důchodu. Bylo možné také navštívit město Schwaz, centrum někdejší těžby stříbra, kde jsou staré doly s možností návštěvy a do nemocnice ve Schwazu posílá své pacienty doktor Gruber z oblíbeného seriálu „Doktor z hor“. Jenže my se rozhodli zariskovat. „No risk no fun“. Sledovali jsme bedlivě na mobilech předpovědi počasí z Bergflexu a snažili jsme se svatého Petra přelstít. Tak jsme se dozvěděli, že okolo třetí by měl déšť přestat. Vydali jsme se tedy do Hintertuxu, údolní stanice lanovky vozící turisty a lyžaře na ledovec „Gefrorene Wand“, tedy „Zmrzlá stěna“ ve výšce 3250 metrů. Zjistili jsme, že cesta lanovkou nahoru trvá čtyřicet minut, a tak jsme si o čtvrt na tři koupili lístky na lanovku. Mladík v pokladně nechtěl našemu úmyslu věřit a hodně nám tu koupi rozmlouval s tím, že nahoře je zima, mlha a vítr. V plné důvěře v Bergflex jsme lístky na lanovku koupili – a nezklamali jsme se. Přesně podle předpovědi se krátce před třetí mraky rozešly a ledovec ozářilo slunce.

Nádherné výhledy na hory Olperer, či Schrammacher, Großer a Kleiner Kaserer nás naplnily hrdostí nad naší prozíravostí. Zachvátila nás pýcha a rozhodli jsme se zdolat kopec nad Zmrzlou stěnou, který nás lákal vrcholovým křížem ve výšce 3288 metrů. Marně se nám snažil vlekař smutně sedící u jediné jezdící sedačky v útoku na vrchol zabránit tvrzením, že celý den pršelo (což jsme věděli) a že jsou kameny k vrcholu mokré (nebyly). Ke kříži jsme vyběhli, zatímco na nás křičeli zaměstnanci, že poslední lanovka dolů jede ve čtyři hodiny. Prostě nám nedůvěřovali. Samozřejmě, že jsme to k jejich úžasu stihli a už deset minut před čtvrtou jsme seděli v lanovce šťastní, že jsme z toho upršeného dne vytlačili maximum.

               Zřejmě jsme ale svatého Petra pořádně namíchli. V pátek se rozhodl neponechat nic náhodě. Podle předpovědi mělo začít pršet v jedenáct dopoledne. Přivstali jsme si, protože jsme měli v plánu cestu k přehradě Schlegeis ve výšce 1782 metrů – jede se tam za 14,50 Euro mýtnou cestou s mnoha tunely – a odtud jsme chtěli rychle vystoupat k Olpererhütte a tam se vyfotit na takzvané Instagrambrücke. Kdo se totiž na tomto visutém mostě nevyfotografoval, oficiálně Zillertal nenavštívil. Před několika lety měl nájemce Olpererhütte šílený nápad se na tomto můstku vyfotit a fotku dal na Instagram. Dojem byl úžasný, člověk skutečně jakoby se vznášel vysoko nad údolím, na jehož dně je přehradní jezero.

Ne, to nejsme my.

Najednou tam chtěli být všichni. K můstku proudí davy z dvou směrů od jezera na jedné straně a od Friesenberhausu ze strany druhé. Na fotku se tam čeká i dvě hodiny a občas se ty dva proudy srazí a poperou. My jsme tam chtěli být jako první, což by se nám možná i podařilo, kdyby svatý Petr nečíhal a nespustil déšť už o půl osmé, přesně v čase, když jsme chtěli nastoupit do auta. V důvěře v předpověď na Bergflexu, která stále navzdory realitě tvrdil, že pršet začne až v jedenáct, jsme se vydali k přehradě. Pršet nepřestalo, déšť se dokonce stupňoval. K visutému můstku by v takovém počasí šel jen sebevrah. Vyčkávali jsme u jezera a ve Fischerhütte

Fischerhütte

Tam jsme si dali k obědu skvělou rybu, našli dva hřiby a spoustu ryzců a nechali se za šest eur vstupného provést přehradní hrází. Ta byla postavena v roce 1971. K našemu úžasu ve stěně není ani kousek kovu, vše je jen čistý beton a to v 48 na sobě nezávislých blocích. Tyto nejsou spojeny ničím, tlačí je k sobě jen síla vody v přehradě. Nemůžu říct, že bych se po této informaci cítil bezpečněji, ale zřejmě to má nějaký důvod. Hráz vysoká 138 metrů je u základu široká 35 a v koruně šest metrů, dost nevěřícně jsem zíral na šplhací stěnu zabudovanou do hráze – protože je hráz nakloněna ven, jde o pořádný převis – něco pro Adama Ondru, mně se už jen při pohledu na ony chyty dělalo zle od žaludku. Samozřejmě že tam nabízejí i Flying fox nebo bungee jumping – naštěstí byly tyto atrakce v důsledku deště mimo provoz. Myslím si ale, že bych byl stejně odolal. Okolo třetí jsme pobyt u jezera definitivně vzdali, v nebi se nám smáli a pršelo a pršelo.

               V sobotu ovšem mělo podle Bergflexu pršet až od druhé odpoledne. Nepoučeni pátkem jsme si přivstali a vyjeli hned první gondolou na horní stanici lanovky Ahornbahn. Odtud to bylo čtyři hodiny a tisíc výškových metrů k vrcholu Ahornspitze s výškou 2973 metrů nad mořem. Tyčil se nad námi hodně bílý, protože ho v pátek zasněžilo, ale sluníčko za ním svítilo a my jsme šlapali k Edelhütte. U chaty se cesta dělila, existuje normální cesta pro staříky jako jsem já, pro ty, kteří potřebují adrenalinu víc, je pak náhradní cesta přes Popbergnieder. Tam je poměrně snadná ocelovými lany zajištěná cesta, potom ale vede chodník po trávě (mokré a kluzké) po hřebenu (úzkém) k sedlu, kde se cesta zase spojí s cestou normální. Mezitím se sbíraly mraky a hrozily. Nedali jsme se odradit, a tak nás v polovině cesty mezi sedlem a vrcholem zastihla sněhová vánice. Najednou se nedalo jít ani nahoru ani dolů – už jsem se skoro rozhodl pro cestu dolů, když sněžit přestalo a znovu vysvitlo sluníčko. Ahornspitze má hodně rafinovaný vrchol. Ten první jižní vrcholový kříž nemá, ten stojí na o několik metrů nižším severním vrcholu – ale dostat se na něho! Protože jsou to vrcholy dva, logicky se k tomu druhému musí přes sedlo, hodně strmé a kamenité, naštěstí zajištěné kovovými lany. Zvládli jsme to, za chvíli dorazil i mladý opuštěný Němec, aby nás tři u vrcholového kříže vyfotil.

Hned poté přišla mlha. Bylo jasné, že se svatý Petr naštval a dá nám to pocítit. Ústup z vrcholu byl rychlý, nikoliv ale překotný. Dokonce jsme v sedle provokativně posvačili. Jenže to už začínalo hřmít, ačkoliv bylo teprve půl jedné a podle Bergflexu mělo začít pršet až ve dvě. Zrychlili jsme sestup. Obával jsem se, že když bude pršet, budou kameny, po kterých jsme šli, mokré a mohl bych na nich uklouznout. Proto jsem spěchal po suchých kamenech a uklouzl jsem na nich. Při pádu jsem si přivodil pouze oděrky na hřbetě ruky, sice hodně krvácely, ale nebránily v dalším sestupu. Ostatně naražené klouby a namožené svaly léčí přímo zázračně mast ze svištího sádla (Murmeltiersalbe), kterou dostanete v rakouských horských oblastech v každé lékárně. Trik je v tom, že toto zvíře má ve svém tuku kortison, tlumící lokální zánět. Proto dosáhnete po použití oné zázračné masti skoro okamžité bezbolestnosti. Déšť nás zastihl půl hodiny před chatou. Sestoupali jsme v pláštěnce mlhou s minimální viditelností, naštěstí je cesta dobře označená a nedá se z ní prakticky sejít a jednou se před vámi ta chata prostě zjeví. Během další cesty k lanovce se střídalo kropení s deštěm a lijákem, můj návrh, abychom se u lanovky schovali do hospody a dali pivo byl ostatními účastníky odmítnut. V lanovce jsme zažili pravou průtrž mračen a když jsme dojeli do Mayrhofenu svítilo nahoře, odkud jsme právě prchli, sluníčko. A svatý Petr se smál až se za břicho popadal.

               I v neděli nám dal pocítit svou moc. Pršelo nám prakticky celou cestu domů, teprve v pondělí se rozjasnilo a udělalo se krásně a teplo čili ideální počasí na horské túry – to už jsem zařezával v práci.

               Dobrá, za to Zillertal prostě nemůže, je třeba vzít ho na milost. Nabízí toho totiž opravdu hodně. Údolí u řeky Ziller je dlouhé 47 kilometrů a přírodní park má rozlohu 422 čtverečních kilometrů. Žije zde údajně 9000 druhů živočichů a roste zde 1300 druhů rostlin. Lesy sahají do výšky 1500–1800 metrů, nad nimi je pak skála a ledovce, které se ale rok od roku zmenšují – lyžuje se na tom v Hintertuxu. V údolích a na svazích kopců se nachází celkem 150 horských chat, je možné udělat okružní cestu od chaty k chatě pod hlavním hřebenem Zillertalských alp, jejichž vrcholy mají všechny nad tři tisíce metrů. Je zde 15 Ferrat a pozor – samozřejmě i osmnáctijamkové golfové hřiště. Systém přehrad vyrábí elektrický proud pro 54 000 domácností – protože vyrábí z vody a velmi levně, vyplácejí si momentálně manažeři společnosti Verbund milionové odměny – aby jim stát náhodou obrovské zisky dané válkou na Ukrajině a stopem ruského plynu nezdanil. Těch přehrad je zde hned několik, vedle už vzpomenutého Schlegeisspeicheru je to nejvýš položený Zillergründl, záložní podstatně níže uložený Stillup a konečně u Gerloßu se nacházející Durlaßboden. Přehrady jsou propojeny šachtami o průměru 4,6 metru, což umožňuje přívod 40 000 litrů vody za sekundu na turbíny v elektrárně v Mayrhofenu. (10 000 litrů na jednu turbínu). Kromě toho je zde ještě několik dalších výše položených menších elektráren. Prostě síla vody.

               Centrum údolí je Mayrhofen s neuvěřitelným množstvím hotelů, apartmánových domů a restaurací, dlouhou nákupní ulicí a nově přebudovaným kostelem z roku 2011 – místní ho museli zvětšit, protože obec narostla natolik, že se už do starého kostela nevešli. Na památku ze starého stánku božího si ponechali aspoň barokní oltář, ten působí v nové moderní budově tak trošku nepatřičně. Kdo touží po romantice, může zažít východ slunce v horách. Ahornbahn nabízí gondolu k východu slunce v letních měsících každý čtvrtek. Gondola jezdí podle času východu slunce mezi pátou a půl sedmou ráno. V červnu vstáváte tedy podstatně dříve než v září.

               Vesnice Finkenberg ve směru z Mayrhofenu do Hintertuxu, kde je hodně lyžařských lanovek, je rozdělena hlubokou soutěskou na dvě části. Více než sto let byly obě části spojeny jen dřevěným mostem tzv. „Teufelbrücke“, čili „Ďáblovým mostem“. Když se člověk po něm prochází, nechce se mu věřit, že po něm jezdily i povozy. Od lanovky Finkerberger Almbahn je nejúžasnější pohled na Ahornspitze. Uvědomil jsem si to, až když jsem parkoviště u lanovky minul. Bylo to první den, pomyslel jsem si, že ještě bude příležitost si ten úžasný pohled vyfotit. Nebyla. Ahornspitze se už neukázala.

               Pokud se vydáte do Gerloßu, což je trošku zajížďka a do kopce, je zde Gerloßsteinbahn a z její horní stanice je úžasná túra s nádhernými výhledy. Když ovšem neprší.

               V Zillertalu je určitě pěkně. Lidé tu byli milí a vůbec ne lakomí. Možná mu dám ještě jednu, třetí šanci.

100 let od pádu Izmiru – vznik moderního Turecka

               9.září 1922, tedy před sty lety, vstoupila turecká armáda do Izmiru. Tím de facto skončila řecko-turecká válka, která se táhla od roku 1919 a je dějinami trošku zapomínaná, i když byla rozhodující pro vytvoření současné politické situace ve východním středomořském prostoru – kam jezdíme tak rádi na dovolenou.

               Osmanská říše nebyla zdaleka etnicky homogenní stát. Vedle vládnoucích Turků zde žila velká arabská menšina, protože Osmanská říše před první světovou válkou zahrnovala i Arabský poloostrov, Palestinu a oblast dnešního Iráku, dále početná menšina Arménská (Arméni byli z velké části vyhubeni v letech 1915–1916, kdy bylo zavražděno možná až 1,5 milionu Arménů žijících na území Osmanské říše) a Řekové, kteří obývali západní pobřeží Malé Asie už od sedmého století před naším letopočtem. Největším městem v této oblasti byl (a je i dnes) Izmir (řecky Smyrna). V roce 1914 v něm víceméně v míru nažívalo obyvatelstvo skládající se z 50 procent muslimů, 40 procent Řeků a 6 procent Arménů.

               Osmanská říše, frustrovaná ztrátami území na Balkáně v balkánských válkách 1912 a 1913 se rozhodla přidat v první světové válce na stranu centrálních mocností, tedy Německa a Rakouska. Bylo to fatální rozhodnutí, ovšem do značné míry logické. Turecko bylo už dlouho před válkou německým spojencem, odběratelem německého zboží – a jeho distributorem dál na východ – němečtí architekti stavěli v Turecku železnice a další infrastrukturu (například i hlavní nádraží v Istanbulu) a němečtí poradci vedli a vyzbrojovali tureckou armádu.

               Turecko vstoupilo do války na straně Německa 29. října 1918 – hlavní význam spočíval v odříznutí komunikačních cest mezi spojenci (Ruskem, Francií a Británií přes průlivy Bospor a Dardanely do černomořských ruských přístavů.) Turecká flotila pod velením německého admirála von Souchona začala ostřelovat Sevastopol a Oděsu. Ovšem „Nemocný muž na Bosporu“, jak se turecké říši přezdívalo, si zadělal na obrovské problémy. Prvním důsledkem vstupu do války byla britská anexe Kypru, který byl stejně od roku 1878 pod britskou správou, i když formálně zůstával součástí Osmanské říše. 25.dubna 1915 se pak britská vojska vylodila na poloostrově Gallipoli ve snaze ovládnout mořské úžiny. V nesmyslné bitvě na tomto poloostrově zahynulo na sto tisíc mužů, čtvrt milionu utrpělo zranění a britská porážka stála křeslo lorda admirality Winstona Churchilla. Bitva ale měla do budoucna jeden velký význam – vyznamenal se zde mladý generál Mustafa Kemal a zahájil zde svou oslnivou kariéru. I když jeho popularita, kterou zde získal, byla solí v očích sultánovi a vládě v Istanbulu, nedokázali se ho zbavit, protože ho podporovala německá diplomacie.

               Britům se díky působení plukovníka Lawrence podařilo vyvolat všeobecné povstání na územích obývaných Araby a v září 1918 utrpěli Turci v Palestině rozhodující porážku. Už v červnu se stal novým a posledním sultánem Mohamed VI. Vahideddin, který věřil talentu Mustafy Kemala a svěřil mu velení na palestinské frontě. Ovšem tento velitel si v rozhodující chvíli v červnu a červenci 1918 léčil zánět ledvin v Karlových Varech a na frontu se vrátil příliš pozdě. 30. října ho sultán vyjmenoval vrchním velitelem turecké armády, ale už následujícího dne Turecko kapitulovalo.

               Porážka Osmanské říše vyvolala nepokoje u poddaných národů. Zejména Řekové chtěli slabosti odvěkého nepřítele využít. Řekové totiž během první světové války lavírovali. Germanofilský král Konstantin I. chtěl bojovat po boku Němců (byl ženatý s dcerou německého císaře Friedricha III. Sofií, a tedy švagrem císaře Viléma II.), předseda vlády Venizelos inklinoval k spolupráci se spojeneckými mocnostmi. Venizelos, nazývaný „tvůrce moderního Řecka“ donutil krále v roce 1917 k abdikaci ve prospěch jeho druhorozeného syna Alexandra a Řecko vstoupilo do války na straně spojenců, prolomilo bulharsko-tureckou frontu a řecká vojska vstoupila dokonce i do Istanbulu. Řecko tedy stálo na straně vítězů a hodlalo tuto situaci využít. Politické myšlení ovládala myšlenka „Megali idea“, tedy myšlenka Velkého Řecka, které mělo zahrnovat Thrákii, tedy evropskou část Turecka, oblasti v Malé Asii obydlené Řeky a hlavním městem velkého Řecka se měla stát Konstantinopol, jak Řekové dodnes nazývají Istanbul.

Územní vývoj Řecka

               15.května 1919 se vylodila řecká vojska v Izmiru, následovalo vraždění muslimského obyvatelstva. Vrchní velitel tureckých ozbrojených sil Mustafa Kemal byl sultánem odvolán. Svlékl uniformu a svolal kongres národních sil do Erzurum a Sivas a 23.dubna 1920 založil Národní shromáždění v Ankaře. Vznikla tak paralelní vláda, namířená jak proti Řekům, tak i proti sultánovi. V Istanbulu tak proběhl soudní proces proti Kemalovi a byl v nepřítomnosti odsouzen za velezradu k trestu smrti. Sultán byl v zájmu udržení vlastní moci ochoten vyjednávat a podepsat v podstatě jakoukoliv dohodu. Ta vznikla v Sévres a byla 10. srpna 1920 v Istanbulu sultánem podepsána. V této smlouvě mělo Turecko odstoupit Řekům celou Thrákii a západní Anatolii, oblast okolo Marmarského moře se měla stát mezinárodní demilitarizovanou zónou. Východní Anatolie byla přiřčena Arménii a vytvořena oblast, ve které měli o své budoucnosti hlasováním rozhodnout Kurdové. Kromě toho měli části Anatolie, tedy Malé Asie, dostat pod svou kontrolu Italové a Francouzi.

Smlouva ze Sevres

               Vláda v Ankaře pod vedením Mustafy Kemala tuto smlouvu odmítla jako velezrádnou a pokračovala ve válce proti Řecku. V lednu a v březnu 1921 dosáhli Turci prvních vítězství nad řeckou armádou a Mustafa Kemal se stal vrchním velitelem. Řekové neviděli jinou možnost, jak tuto vládu přinutit uznat smlouvu ze Sévres, než dobytí Ankary. V srpnu 1921 došlo na řece Sakarya k rozhodující bitvě. Mustafa Kemal se chytře stáhl za linii řeky, odkud mohl odrážet řecké útoky, které začaly 23.srpna. Řecké armádě velel osobně král Konstantin, který se po smrti svého syna Alexandra (tento mladý muž byl ve věku 27 let pokousán opicí a zemřel na otravu krve) a volební porážce premiéra Venizelose vrátil 19. prosince 1920 díky lidovému hlasování na řecký trůn. Řekové se probili až 50 kilometrů od Ankary, pak se ale jejich ofenzíva zhroutila. Turkům se díky jezdectvu operujícímu za řeckými liniemi podařilo přerušit zásobovací cesty a Řekové se museli stáhnout. Utrpěli porážku, přestože ztráty byly mnohem větší na turecké straně, proti 22 000 padlým a zraněným Řekům ztratili Turci 49 000 vojáků. Mustafa Kemal byl poté ankarskou vládou vyjmenován generálmaršálem a dostal čestný titul Gazi (dobyvatel).

               Turecké vítězství mělo rozhodující roli především na diplomatickém poli. Spojenci najednou nechtěli mít s řeckou podporou nic společného. Lord Curson jako první stáhl anglickou podporu, Francouzi uzavřeli s Kemalem, který už měl titul Paša, mír smlouvou z Ankary. Rusové, kde už vládli bolševici, se vzdali svých ortodoxních bratrů a podepsali s Tureckem mírovou smlouvu v Karsu, přičemž se vzdali arménských nároků ve východní Anatolii.

               Turci se tak mohli připravit na ofenzívu proti řecké armádě, jejíž vláda stále trvala na závěrech smlouvy ze Sévres – jinou možnost ostatně ani neměla. Turci nebyli připraveni s Řeky vyjednávat a sultán Mohamed VI. v Istanbulu už neměl na vývoj žádný vliv – novým hlavním městem se de facto stala Ankara, v roce 1923 se tak stalo i de jure.

               Řekové v přípravě na tureckou ofenzívu vyměnili svůj generální štáb, odvolán byl generál Papoulas, kterého dělali zodpovědným za porážku na řece Sakaryas a na jeho místo byl vyjmenován generál Hatzianestis, který ovšem bojiště v Anatolii pořádně neznal. Obranná linie měla 700 kilometrů a existovalo jen jediné železniční spojení s Izmirem jako zásobovací trasa pro řecké jednotky. Navíc byla část řeckých sil stažena do Thrákie, odkud měla zaútočit na Istanbul, k tomuto útoku ale nikdy nedošlo. Síly na frontě byly v podstatě vyrovnané, proti 220 000 Řekům stálo 208 000 Turků. Mustafa Kemal věděl, že dostane jen jednu možnost k ofenzívě, protože v případě porážky by se k Řekům znovu přiklonili jejich někdejší spojenci. Proto útok dobře připravil a 26. srpna 1922 zahájili Turci útok na opevněné město Dumlupinar. Podařilo se jim přerušit železnici zásobující řeckou defenzívu a rozdělit řecké síly na dvě nekoordinovaně působící části. Řecké velení, sídlící v Izmiru nemělo o průběhu bojů po celou dobu žádnou ucelenou představu. 31. srpna se obklíčené řecké jednotky vzdaly, jen malé části se podařilo – bez těžkých zbraní – ustoupit do Izmiru, který vzápětí Řekové vyklidili.

               9. září mohl tedy Mustafa Kemal Paša vstoupit triumfálně do Izmiru. Následovalo vraždění Řeků, Arménů a křesťanů všeobecně. Celkem padlo tomuto pogromu za oběť na 25 000 lidí, 200 000 bylo z města vyhnáno. Zahynul i ortodoxní arcibiskup Chrysostomos Kolafatis.

               20. listopadu začala zprostředkováním Společnosti národů mírová jednání. Tato vedla za Turecko už vláda z Ankary, která vyhlásila 1.listopadu 1922 konec Osmanské říše a tím upřela sultánovi jakoukoliv politickou moc a oprávnění jednat ve jménu tureckého státu. Řecký král Konstantin I. abdikoval (už podruhé) na svůj trůn 27.září 1922 a na jeho místo nastoupil jeho syn Jiří. Myšlenka „Megali Idea“, kterou zastával, byla definitivně mrtvá, on sám zemřel v exilu v Palermu 11.ledna 1923. Výsledků jednání se tak už nedožil.

Spojenci museli tento vývoj akceptovat, neměli ani sílu ani zájem ho zvrátit. Jednání byla ukončena smlouvou z Lausanne z 24.července 1923.

Celá Anatolie i části Thrákie s městem Edirne byla přiřčena Turecku, ostrovy u tureckého pobřeží zůstaly řecké – s výjimkou Dodekanésu ovládaném Italy. Toto souostroví s ostrovy Rhodem, Kosem, Kalymnem a dalšími bylo k Řecku připojeno až v roce 1947. Turecku zůstala i východní Anatolie, arménské nároky byly smeteny ze stolu a o kurdském referendu ohledně nezávislosti se už nemluvilo – a nemluví se o něm dodnes. Turecko souhlasilo s anglickou anexí Kypru a s výměnou obyvatelstva podle náboženského klíče. Na základě toho bylo přesunuto půl milionů muslimů obývajících Chalkidiki a Soluň (Mustafa Kemal se sám narodil v roce 1881 v Soluni) do Anatolie, naproti tomu 1,5 milionu křesťanů se přestěhovalo z Anatolie do Thrákie. Tam založili nové vesnice, které nesou názvy jejich původních obcí anatolských, jen s přízviskem „Nový“ tedy „Neá“. Proto jsou na Chalkidikách obce se jmény Nea Potidea, Nea Plagia nebo Nea Skioni. Spousty lidí stály tyto násilné přesuny život.

Smlouva z Lausanne dala základ současnému politickému uspořádání ve východním středomoří.  Mustafa Kemal dal v novém hlavním městě Ankaře vyhlásit 29.října 1923 Tureckou republiku a byl zvolen jejím prezidentem. Ústava této republiky byla neuvěřitelně moderní – například uzákonila jako jedna z prvních na světě i volební právo žen. Mustafa Kemal zavedl latinku jako písmo, reformoval školství, zakázal nošení fezů, tradiční turecké pokrývky hlavy a zahalování žen. Změnil i používání jmen. Do té doby byly v Turecku, jako v arabském světě dodnes používána jen křestní jména – jméno daného jedince se jménem otce a eventuálně i dědečka. Mustafa Kemal dal svým občanům jeden týden nato, aby si zvolili příjmení a zapsali se pod tímto novým příjmením na matrice. Jedinou výjimkou byl on sám. Nevybral si své příjmení sám, ale nechal si ho udělit od svého národa. Nemohlo to dopadnout jinak – bylo mu uděleno příjmení Atatürk, tedy „otec všech Turků“. Zemřel v roce 1938 na následky své záliby v nadměrném požívání rakije, zabila ho jaterní cirhóza. Prosím ale mé čtenáře, aby v debatách s Turky o této příčině smrti otce národa nehovořili, a hlavně se neodvolávali na mne. Podle oficiální verze vznikla tato jaterní cirhóza (kterou Turci nepopírají) nadměrným stresem při vykonávání státnických povinností. (Že by to byla příčina cirhózy našeho prezidenta Miloše Zemana? Možná jsme mu po celou dobu křivdili.)

Atatürkovo demokratizační úsilí neslo své plody skoro sto let. Teprve na začátku dvacátého prvního století se prezidentovi Tajipovi Erdoganovi podařilo odstranit základní pilíře turecké demokracie, ustanovit autoritativní režim a nechat si tyto změny posvětit lidovým hlasováním.

Je šťastnou okolností, že oba národy, které se dodnes na smrt nenávidí – Řekové a Turci, jsou od roku 1952 členy NATO (byli přijati současně), což v praxi vylučuje další válečné konfrontace mezi nimi. Jinak by se v oblasti Egejského moře určitě už dávno válčilo – a z dovolených u Egejského moře by nic nebylo.

Izmir zůstává dodnes nejevropštějším ze všech tureckých měst. Moderní svou architekturou i způsobem života. Při jeho návštěvě jsem viděl jen mladé ženy na vysokých podpatcích, prostovlasé a upravené, pouze dvě Rómky měly na hlavě šátek. Erdoganova strana v Izmiru nikdy nezvítězila, křeslo starosty tu má stále opozice. Nezbývá než tomu městu popřát, aby mu to vydrželo.

Rimini II

Das zweite Mal, etwas weniger romantisch, schrieb sich Sigismondo Pandolfo Malatesta in die Lebesgeschichten der Stadt ein. Dieser Mensch war ein typisches Produkt Italiens in der Renaissancezeit. Er war sehr gebildet, gottlos, gewalttätig und rücksichtlos, ein hervorragender Heerführer und ein Schürzenjäger. Er unterstützte Kultur, er sponserte Maler und Bildhauer, er umgab sich mit Künstler wie Agostino di Duccio, Giovanni Bellini und Ghirlandaio. Übrigens, bereits seit dem vierzehnten Jahrhundert gab es in Rimini eine eigene Künstlerschule. Sigismondo ließ in Rimini die Franziskanerkirche zu einem „Tempio Malatestiano“ umbauen, was ein Grabmal seiner Geliebten und dritter Frau Isotta degli Atti sein sollte und wo er später selbst begraben wurde.

Tempio Malatestiano

Es ist ein prächtiges Renaissancegebäude, obwohl das Projekt Sigismondos, hier so etwas wie ein Pantheon für berühmte Gelehrte seiner Zeit zu errichten dem Papst viel zu heidnisch schien. Sigismondo ließ sich auf der Kirchenwand in einem Fresco von einem der berühmtesten Künstler der damaligen Zeit Piero della Francesca darstellen. Kniend und voll Reue, was seinem Naturell überhaupt nicht entsprach.

Es ist ein von zwei seiner Portraits, die erhalten geblieben sind, der zweite befindet sich in Paris. Mit seiner geliebten Isotta war es ein bisschen problematisch. Sigismondo war nämlich in der Zeit, als er mit ihr ein Verhältnis hatte, gleich zweimal verheiratet und seine Gattinnen waren aus keinem schlechten italienischen Hause – Ginevra d´Este war eine Tochter von Niccolo III. d´Este aus Ferrara und Polisena Sforza war eine Tochter von Francesco Sforza, des Gründers des Ruhmes seiner Familie in Mailand. Nach den erhaltenen Berichten ließ Sigismondo die Erste vergiften und die Zweite erdrosseln, um endlich seine geliebte Isotta heiraten zu dürfen. Diese Berichte stammen allerdings aus der päpstlichen Kanzlei und ihre Verlässlichkeit kann man anzweifeln. Frage ist, wieviel von den Sünden, die Sigismondo zugeschrieben wurden (Er wurde „Ezzelino“, also „der kleine Atilla“ genannt, offensichtlich blieb hinter ihm nicht gerade wenig Leichen) er tatsächlich beging und wieviel davon das Produkt der päpstlichen Propaganda war. Der größte Fehler Sigismondos war nämlich, dass er sich zum Todfeind den größten Condottiere der damaligen Zeit, Federico di Montefeltro, gemacht hat, der im benachbarten Urbino herrschte. Sigismondo führte einen Ermüdungskrieg mit ihm und der hervorragende Stratege Federico konnte Papst Pius II. an seine Seite ziehen. Dieser, obwohl selbst kein Heiliger (er war der ehemalige Kanzler des Kaisers Friedrich III. und ein großer Humanist Aeneas Silvius Piccolomini), war von den angeblichen Verbrechen Sigismondos so weit erschüttert, dass er in Rom sein Portrait öffentlich verbrennen ließ und ihn zur Verdammung in der Hölle verurteilte. Als nicht einmal so etwas Sigismondo zur Einkehr bringen konnte, schmiedete der Papst eine breite Koalition gegen ihn, die auch sein Nachfolger Paul II. fortsetzte, und mit vereinigten Kräften ist es gelungen, Sigismondo zu besiegen und ihm alle seine Länder mit Ausnahme von Rimini zu entnehmen.

               Sigismondo ließ am nördlichen Rand der Stadt eine gewaltige Festung bauen (Castel Sismondo), die bis heute erhalten blieb und heutzutage als Museum dient, nicht einmal die konnte ihm aber zum Sieg helfen.

Castel Sigmondo

               Sigismondo machte vor seinem Tod die Kinder von Isotta zu seinen Erben, er rechnete allerdings nicht damit, dass seine gewalttätigen Gene in der reinsten Form sein Sohn aus einer anderen außerehelichen Beziehung mit Vanetta Tocchi, Roberto, geerbt hatte. Sigismondo zeugte mindestens dreizehn Kinder (manche Autoren zählten sogar 21 Nachkommen aber im offiziellen Stammbaum der Familie Malatesta im Stadtmuseum sind dreizehn angeführt, also bleiben wir bei dieser Zahl), wobei er – wie es damals üblich war – kein Unterschied zwischen legitimen und illegitimen Kindern machte. Roberto beseitigte im Jahr 1470 seine Stiefbrüder, die Söhne von Isotta, Sallustio und Valerio und wurde Herrscher in Rimini. Er versöhnte sich mit Federico von Urbino, er heiratete sogar eine Tochter des Herrn von Urbino und er erreichte auch einen Ausgleich mit Papst Sixtus IV. (mit dem ersten wirklichen Verbrecher auf dem päpstlichen Thron, ihm folgte eine Reihe ähnlichen Existenzen, wie Innozenz VIII, Alexander VI. Borgia und Julius II della Rovere – dann musste schon zwingend Luther mit seiner Reform kommen).

               Gerade Cesare Borgia, der Sohn von Papst Alexander, vertrieb im Jahr 1503 Robertos Sohn Pandolfo IV. aus Rimini und beendete damit die Herrschaft dieser Familie in der Stadt. Pandolfo und sein Sohn Sigismondo haben es mehrmals versucht, die Stadt wieder unter ihre Kontrolle zu bringen, sie blieb aber dauerhaft unter päpstlicher Verwaltung. Rimini wurde zu einer von vielen Städten im Kirchenstaat und wurde arm, besonders, als ein Erdbeben im Jahr 1672 den Hafen verschüttete – und dann erschien in der Mitte des neunzehnten Jahrhunderts der Tourismus. An die päpstliche Herrschaft erinnert die Statue des Papstes Paul V. auf dem zentralen Platz der Stadt „Piazza Cavour“.

Papst Paul V. (Pontifikat 1605 – 1621)

Dieser Papst hatte keine Verdienste um Rimini, er herrschte aber gerade in Rom als es die Bürger von Rimini beschlossen, es mit der Arschkriecherei zu probieren in der Hoffnung, es könnte etwas bringen. Es brachte nichts. Auf der Piazza Cavour gibt es auch das „Palazzo publico“, also das Rathaus, und das Stadttheater „Teatro Galli“ aus dem Jahr 1846 (erneuert nach seiner Zerstörung im zweiten Weltkrieg und wiederöffnet im Jahr 1947) im klassizistischen Stil. Alle historischen Gebäude mussten nach dem Krieg neu gebaut werden, das Ergebnis ist aber imposant und eigentlich auch schön. An der westlichen Seite schließt sich an den Platz eine gemauerte Kolonnade, es war ursprünglich der Fischmarkt, gebaut im Jahr 1749, der die Bedeutung der Fischerei für die Stadtwirtschaft symbolisieren sollte (heute ist es marginal). „Fontana della Pigna“ (Pinienzapfenfontäne) stammt aus dem Jahr 1543, es wurden Artefakte aus den römischen Zeiten in sie eingebaut. Als Erster erwähnte sie niemand geringer als Leonardo da Vinci.

               Die Stadt Rimini ist auch mit der Mission des heiligen Antonius von Padua verbunden. Er begann seine italienische Karriere im nahen Forli, wo er seine erste Predigt hielt. In Rimini konnte er die Bürger nicht wirklich mit seiner Rede fesseln. Wenn sie kein Interesse zeigten, sich seine Predigt anzuhören, ging er zum Fluss Marecchia und er predigte den Fischen. Nur als die Fische seiner Predigt interessiert zuhörten, schlossen sich auch die Menschen an. Die Kirche des heiligen Antonius steht aber auf einem anderen Platz, nämlich auf dem „Platz der drei Märtyrer“, also auf dem ehemaligen römischen Forum.

Der Platz bekam seinen Namen zu Ehren dreier hingerichteter antinazistischen Widerstandkämpfer, die hier am 16.August 1944 gehängt wurden. Mit dem Platz, wo die Kirche steht, steht sich eine andere Geschichte in Verbindung, nämlich das Eucharistiewunder. Es sollte gerade hier stattfinden.

               Antonius, wie auch der ganze Franziskanerorden, gehörte zu so genannten Realisten, die glaubten, dass bei der heiligen Messe sich in der Hostie das Brot in einen tatsächlichen Leib Christi verwandelt, der Mensch ist allerdings nicht in der Lage, dieses Wunder mit seinen Sinnen zu ergreifen. Es bestand auch die Schule der Symbolisten, die die Hostie nur für ein Symbol des letzten Abendmales hielten und lehnten die tatsächliche Anwesenheit des Leibes Christi in ihr ab. Antonius geriet so mit einem – einem reichen Bürger namens Boncillo – in Streit. Als Boncillo Antonius für seine Lehre auslachte, forderte ihn Antonius zu einer Konfrontation auf. Boncillo sollte sein Maultier drei Tage hungern lassen und dann zur Kirche bringen, und zwar zum Zeitpunkt, als Antonius das Brot in ein Leib Christi verwandeln würde. Boncillo sollte dem hungernden Tier ein Korb mit Hafer anbieten, Antonius behauptete, dass das Tier das Essen nicht merken, sondern vor der Hostie niederknien würde. So geschah es. Das Maultier ignorierte den angebotenen Hafer und kniete vor Antonius. An dem Ort dieses Wunders gibt es eine kleine Pilgerkapelle, das Wunder wird im Inneren der Kirche sogar mehrmals dargestellt (an der Wand bei dem Kircheneingang dann noch einmal).

               Der Dom, also die Kathedrale Sant´Agostino ist etwas in einer Seitengasse (mit vielen kleinen Geschäften) versteckt, es ist ein riesiges Gebäude aus Backsteinen, in ihrem Inneren, wie die meisten Kirchen in Rimini, klassizistisch gestaltet. Mit der Popularität vom „Tempio Malatestiano“ kann sie nicht mithalten.

Der Dom von Rimini

               Wenn man durch die Arkaden des Rathauses auf die Piazza Cavour geht, kommt man auf ein kleines Plätzchen mit einer großen Statue eines Nasenhorns. Es ist der Platz des heiligen Martins. Hier befindet sich das Museum Federico Fellinis (1920 – 1993), eines des berühmtesten Regisseurs der Kinematographie.

Er wurde in Rimini geboren, er besuchte die Stadt jeden Sommer und mehrmals ließ er hier seine Filme entstehen, besonders sein Film Amarcord. Fellini gewann insgesamt fünf Oscars, vier davon in der Kategorie „der beste nicht englischsprachige Film“, kein anderer Filmemacher kam ihm nur nahe. Im Jahr 1993, also kurz vor seinem Tod, hat er dann noch einen Oscar für das Lebenswerk erhalten. In Rimini ist dieser Mann eine Kultfigur. Nicht nur, dass nach ihm der Flughafen benannt wurde und er in der Stadt ein eigenes Museum hat (die Karte für das Fellinimuseum ist allerdings mit der Malatestafestung (Castel Sismondo) kombiniert, warum es so ist, habe ich nicht erfahren können. Es gibt eine ganze Felllinirunde. In der besucht man das Geburtshaus Fellinis in der „Via Dardanelli“ nahe dem Hafen, dann Palazzo Dolci in der Via Clementini, wohin die Eltern Fellini umzogen, als Fellini noch ein Bub war, dann das Kino Fulgor, wohin der kleine Fellini ging, und seine Inspiration gerade in diesem Fach tätig zu werden fand (es ist ein bisschen altmodischer, aber noch immer charmanter Kinosaal und sicherlich besuchswert). Dann gibt es in der Runde Orte aus seinen Filmen wie Borgo San Giuliano hinter der Tiberiusbrücke, Piazza Cavour, Palazzo Gambalunga, wo es ein altes Gymnasium mit Theater und eine Bibliothek gibt, „Piazzale Battisti“ vor dem Bahnhof, Piazalle Boscovich an der Mole an der Mündung des Flusses Marecchia, wo sich Szenen aus dem Film Amarcord abspielten und letztendlich „Piazzale Fellini“ am Meeresufer mit einer großen Fontäne und einem riesigen Podium, wo Konzerte veranstaltet werden, wie zum Beispiel in der „Rosaroten Nacht“ „Notte rosa“ jedes Jahr am 1.Juli. An diesem Tag (besser gesagt in dieser Nacht) verkleidet sich Rimini in Pink. Rosarote Hütchen oder Papierhalsbänder werden an jeder Ecke verkauft. In rosa leuchtet auch der Augustusbogen oder die Tiberiusbrücke sowie auch die Fontäne auf „Piazzale Fellini“.

Die Stadt feiert mit Musik eine große Party, einen Platz in einer Bar oder in einem Restaurant zu finden verlangt Geduld. Allerdings nur am Meeresufer, in der Altstadt gibt es in dieser Nacht „Tote Hose“.

               Fellini ist in „Cimitero di Rimini“ im Stadtviertel Rivabella gemeinsam mit seiner Gattin Giulietta Massina und mit ihren einzigen gemeinsamen Kind Pierfederico, der lediglich elf Tage am Leben blieb, begraben. Fellinis imposantes Grabmal „La Grande Prua“ steht gleich beim Friedhofeingang und es wurde vom italienischen Bildhauer Arnaldo Pomodora entworfen.

               Was kann Rimini noch mehr anbieten? Zum Beispiel „Italia in Miniatura“ bei Viserbo, acht Kilometer von Rimini auf der SS 16 entfernt (SS bedeutet leider nicht wie in Österreich Schnellstraße sondern „Strada statale“, also es ist nicht notwendig, sich durch ein langsames Weiterkommen frustrieren zu lassen). Der Verkehr in Rimini funktioniert absolut passabel. Thermalquellen gibt es in Riccione, einem Städtchen, das in Süden an Rimini grenzt und wenn man talaufwärts am Fluss Marecchia fährt, erscheint nach neun Kilometer ein Felsennest „San Leo“, wo im Jahr 1795 nach siebenjähriger Haft der Alchemist Cagliostro starb, der eine Inspiration für Goethe und Schiller war.

               Sollte sich man in Rimini doch beginnen zu langweilen, was besonders den Kindern passieren könnte, dann gibt es im Stadtviertel Rivaazzura einen Vergnügungspark „Fiabilandia“, etwa im Stil von Gardaland. In Rimini hat man es nicht nötig, überall mit dem eigenen Auto zu fahren, die Busverbindung funktioniert verlässlich. Die südlichen Strände werden mit dem Stadtzentrum mit der Linie 11 verbunden und die nördlichen mit der Linie 4. Eine Fahrkarte kostet 1,50 Euro und man kann sie in jeder Tabaccheria kaufen, die es an jeder Ecke gibt. Das Rauchen gehört noch immer in der „Macho-Ländern“ zum Zeichen der Männlichkeit, eventuell Unabhängigkeit, deshalb rauchen hier auch viele Frauen. Ich liebe diese „Macho-Länder“ da hier die Frauen und Mädchen immer sehr gepflegt und schön angezogen auf den Straßen laufen und es ist ein Genuss, sie zu beobachten. Das Sonnenbad „oben ohne“ ist hier aber verpönt. Wir befinden uns doch auf dem Gebiet des ehemaligen Kirchenstaates und der erste Strand wurde von einem Bischof und einem Kardinal eröffnet.

               Der überfüllte Strand von Rimini ist zum Aushalten. Als ich meine Frau fragte, ob es im Meer noch einen freien Platz zum Baden gab, antwortete sie, dass es nur mehr Stehplätze gab. Natürlich hat sie übertrieben. Man musste noch ein bisschen weiter vom Ufer gehen und es gab genug Platz sogar zum Schwimmen. An flachen Sandstränden kann man nämlich hunderte Meter ins Meer gehen und noch immer spürt man den Boden unter den Füssen. Natürlich solange der Strand nicht mit der Bakterie Escherichia coli verseucht ist,. weil die Kreuzschiffe ihre Toilette ins Meer entleeren. Aber das passierte nach unserer Abfahrt.

               Und noch eine wichtige Frage – was isst man in Rimini? Natürlich alles, was italienisch ist. Es gibt hier Unmengen von Restaurants, Trattorien, Osterien, Cantinen und Bars, ich glaube, dass nicht einmal die Stadtverwaltung ahnt, wieviel es davon gibt. Womit Rimini die Weltküche bereichert hat, ist nicht die Pizza, die stammt aus Apulien. In Rimini werden „piadine“ gegessen. Ich habe zu meinem Erstaunen für dieses Wort in keinem Wörterbuch und nicht einmal im Internet eine passable Übersetzung gefunden. Deutsche übersetzen das Wort „Piadina“ als „Fladenbrot kebab“, von dieser Übersetzung könnte ein gebürtiger Italiener vom Schlag getroffen werden. Es ist einfach ein Fladenbrot aus Mehl, Wasser und Salz. Man kann es mit jedem Zusatz füllen. Wir aßen zwei Piadine in der Cantina „Hasta luego“ am lieben Plätzchen San Martino vor dem Fellinimuseum, besonders die eine mit Roastbeef war wirklich gut.

               Also nicht einmal vom Hunger ist man in Rimini bedroht.

500 let od obeplutí zeměkoule

               Před pěti sty lety, přesněji 6.září 1522 se v přístavu Sanlúcar de Barrameda (severně od Cádizu v ústí řeky Guadalquivir, protékající Sevillou, což tomuto přístavu dodávalo v této době strategicky důležitý význam) objevila uboze vypadající loď. Přední stěžeň byl poškozený bouřkou, dřevo trupu bylo rozežrané červotočem a obrostlé mušlemi a řasami. Štěrbiny mezi trámy trupu propouštěly tolik vody, že musela být nepřetržitě odčerpávána, aby se loď udržela nad hladinou.

               Posádku tvořilo sedmnáct mužů, to byli všichni, kteří přečkali cestu okolo světa, na kterou se o bezmála tři roky dřív 21. září 1519 vydalo 260 námořníků na pěti lodích pod velením admirála Francesca Magellana). Magellan na lodi nebyl, zemřel před rokem a půl 27.dubna 1521 v nesmyslné vojenské potyčce na filipínském ostrově Mactan. Velitelem Viktorie, jak se ona poslední loď jmenovala byl Juan Sebastian El Cano, který se tak stal prvním člověkem, který obeplul zeměkouli a dodal tak definitivní důkaz v té době už dlouho známého faktu, že je země kulatá.

Juan Sebastian El Cano

               El Cano se narodil v roce 1486 v Baskicku, v roce 1509 se zúčastnil námořní expedice proti Alžíru a Oranu, poté se stal v Seville kapitánem obchodní lodi. Příliš se mu ale v podnikání nedařilo, byl nucen kvůli dluhům prodat svou loď janovskému obchodníkovi, čímž ovšem porušil španělské zákony. Aby dostal královskou milost, přihlásil se k expedici Fernanda Magellana (portugalsky Magalhaese)  která měla objevit jižní průjezd okolo nově objeveného světadílu  – Ameriky  – a dosáhnout ostrovy koření – Moluky – západním směrem.

               Východní cesta okolo Afriky byla totiž Španělům uzavřena. Ve smlouvě z Alcácovas z roku 1479 se zavázali, že se jejich lodě nebudou smět plavit jižně od mysu Bojador (Boujdour v dnešní Západní Sahaře). Tuto smlouvu ostatně dodržel i Kryštof Kolumbus – do Ameriky se plavil severně od této hranice. Africké pobřeží na jih od tohoto mysu bylo doménou Portugalců a měli právo zde zajmout a zkonfiskovat jakoukoliv cizí loď.

               Tato smlouva byla uzavřen ještě před objevením Ameriky Kolumbem. Po jeho návratu (musel při své návratu přistát v Lisabonu, což krále Jana okamžitě přimělo k tomu, aby vznesl nároky na všechny země na západě na jih od oné demarkační linie). Musel zasáhnout papež, kterým byl zrovna náhodou Španěl Alexandr VI. Borgia, a ten rozdělil svět mezi svá katolická dítka Portugalsko a Španělsko (aby se mezi sebou nervala) bulou „Inter caetera“ a omezil portugalské državy čarou procházející 100 mil západně od Azorských ostrovů. Portugalci protestovali a vytrucovali si nakonec ve smlouvě z Tordesillas z 4.května 1494 posun této hranice na západ 370 leguas (tedy 2282 kilometrů) západně od Kapverdských ostrovů čili na 46 stupeň a 37 minutu západní délky. Tato čára ležela uprostřed mezi Evropou a Karibikem, který objevil Kolumbus a v konečném důsledku odřízla od jihoamerického kontinentu Brazílii, která se tak stala Portugalskou. Severojižní hranice u mysu Bojador ale zůstávala v platnosti.

               Paradoxem bylo, že velitelem španělské flotily, která se vydala onoho 20. září 1519 na cestu na západ, byl Portugalec.

Fernando Magellan

Fernando Magellan, o kterém jsem už psal, měl vroubek u portugalského krále a když žádal, aby mohl vstoupit do služeb jiného panovníka, odpověděl mu portugalský král znechuceně „Dělejte si, co uznáte za vhodné“. Magellan uznal za vhodné vstoupit do služeb španělské konkurence, což Portugalce pořádně namíchlo. Portugalský vyslanec u španělského dvora Alvarez se snažil Magellana u španělského krále Karla očernit, nezabránil ale tomu, aby ho král přece jen nevyslal s pěti loďmi Trinidad, Victoria, Conception, San Antonio a Santiago a 260 muži na západ.

               V expedici panovalo napětí už proto, že důstojníky byli převážně Španělé a admirál byl Portugalec. Magellan si byl vědom své vratké pozice a snažil se ji přebít autoritářským vystupováním, kdy odmítal jakoukoliv diskuzi a trval na absolutní poslušnosti. El Cano plul v hodnosti loďmistra na lodi Concepcion – třetí největší ve flotile se 44 muži posádky.

               Flotila dosáhla pobřeží Jižní Ameriky a postupovala pomalu na jih. Po zklamání, když se z očekávaného průlivu do Pacifiku vyklubala řeka La Plata, postoupili 31.března k zátoce, kde je dnes argentinský přístav San Julián. Magellan se zde rozhodl přezimovat, zatímco jeho španělští důstojníci, kteří se už dávno vzdali naděje, že se tímto způsobem dostanou na bohaté ostrovy koření Moluky, se rozhodli pro povstání, aby si vynutili návrat. Zejména když se Magellan rozhodl racionalizovat příděly potravin (což jeho muže v budoucnosti mělo zachránit před smrtí hladem). Povstání vedl kapitán Juan de Cartagena. Mezi povstalci byl i El Cano. Magellan se ale o vzpouře včas dozvěděl a potlačil ji v zárodku. Jednoho z kapitánů dal rozčtvrtit a Cartagenu s jedním knězem vysadil někde na pobřeží v Patagonii. Nemohl si dovolit potrestat víc vzbouřenců, potřeboval každého muže. El Cano byl jen degradován a ztratil svou hodnost loďmistra.

               Hned po zimním slunovratu se Magellan rozhodl pokračovat v cestě na jih. Vyslal na průzkum loď Santiago, ta ale ztroskotala u dnešního přístavu Santa Cruz asi sto kilometrů jižně. Posádka se zachránila, loď ale byla ztracena. Záchranné práce se protáhly, a tak byla už polovina října, když flotila vyplula ze Santa Cruz, aby o tři dny později doplula k Mysu panen (Cabo Virgenes) u kterého začínal průliv, kterým se flotila dostala do Pacifiku – dnešní Magellanův průliv. Ne ale celá. Loď San Antonio využila spletitých poměrů mezi skalami průlivu, obrátila se a dezertovala – odplula zpět do Španělska.

Magellanův průliv

               Zbývající tři lodi zažily nekonečnou dvouměsíční hladovou cestu Pacifikem, která si vyžádala v důsledku kurdějí hodně životů, než přistály na Marianách. Měli neskutečné štěstí, že za celou dobu nezažili žádnou bouřku – proto nazval Magellan oceán „Mare pacifico“, tedy „Klidné moře“.

               Jenže poté, co námořníci dosáhli Filipín, narostl admirálovi hřebínek. Protože místní náčelník ostrova Cebo byl ve válce se sousedním ostrovem Mactan, nabídl mu Magellan ochranu a vojenskou pomoc za to, že se náčelník se svým kmenem nechá pokřtít – kněze vezly výpravy té doby vždy s sebou.

               Náčelník Cebu to udělal a následovalo fiasko vojenské intervence na ostrove Mactan. Na rozdíl od Fernanda Cortéze, který se právě v té době vylodil v Mexiku a s dvěma sty vojáky dobyl obrovskou říši Aztéků, se Magellan neukázal jako dobrý vojevůdce. Přesto, že Španělé měli brnění a střelné zbraně, od nichž si slibovali odstrašující účinek na domorodce, tito se nezalekli a vetřelce zahnali, přičemž Magellan sám v boji zahynul (už od roku 1513, kdy utrpěl v Maroku zranění kolena kulhal a nedokázal se tedy dostatečně rychle z bitvy stáhnout).

               Za jeho nástupce byli zvoleni Juan Serrano a Duarte Barbosa. Náčelník Cebu je pozval na poradu o dalším postupu. Ovšem díky porážce, kterou Španělé v boji s domorodci utrpěli, ztratil k nim jakoukoliv úctu a dal oba důstojníky zavraždit. Zbytek výpravy v panice uprchl, Novým velitelem si zvolili kormidelníka Joaa Lopese Carvalla, ale toho brzy nato sesadili pro neschopnost. Až teď přišla chvíle El Cana, který se stal kapitánem na lodi Victoria.

               Protože už neměli dost mužů (zbylo jich už jen 115), aby dokázali obsluhovat všechny tři lodi, zapálili nejvíc poškozenou Concepcion a zbývající dvě lodi Trinidad a Victoria pluly k Molukám, ostrovům koření. Začátkem listopadu 1521 dorazily obě lodě na ostrovy Ternate a Tidor a dosáhly tak původního cíle výpravy. Tam doplnily zásoby potravin a naložily podpalubí drahocenným kořením.

               Teď zbývala otázka – jak domů? Zpátky přes Tichý oceán se nikomu moc nechtělo, cesta na západ přes Indický oceán byla ale uzavřena Portugalci. Navíc byl Trinidad natolik poškozený, že oprava vyžadovala několik měsíců prací. Proto se dohodli, že se Victoria vydá na zpáteční cestu sama. (Trinidad se později zkusil vrátit přes Pacifik, ale nezvládl to a musel se vrátit na Moluky).

               El Cano se rozhodl pro riskantní cestu napříč Indickým oceánem k Mysu dobré naděje a pak okolo Afriky na sever. Musel se vyhýbat portugalským přístavům a posádka hladověla a umírala na kurděje. Nakonec musel přistát na Kapverdských ostrovech, patřících Portugalcům a pokusil se zachránit vymyšlenou historkou, že jsou španělskou výpravou plující do Ameriky, kterou na jih zahnala bouře. Portugalci ale pojali podezření a zajali 13 mužů posádky. Zbytek utekl na loď a pokračoval balancujíc mezi životem a smrtí na sever do Španělska. Cestu nakonec přežilo 17 mužů.

               El Cano byl dopraven jako hrdina do Sevilly, kde ho přijal sám král Karel V. Povýšil námořníka do rytířského stavu a daroval mu erb, ve kterém byly zkřížené snítky skořice, muškátové oříšky a hřebíčky, na helmě nad štítem byla pak zeměkoule s nápisem „ Primus circum dedisti me“, tedy „první, který jsi mě obeplul“.

               Dostalo se mu tak slávy, které se měl těšit vlastně Magellan. Ale zaprvé byl Magellan Portugalec a za druhé vylíčila posádka lodi San Antonio, která dezertovala při proplouvání Magellanovým průlivem admirála jako diktátora a bezmála zločince. El Cano, který se povstání proti Magellanovi také zúčastnil, neměl důvod toto vyprávění korigovat, a tak zůstal pro španělského krále Portugalec Magellan padouch a Španěl El Cano hrdina.

               El Cano se tedy dožil uznání, historie na něho ale téměř zapomněla. Nebo někomu z vás jeho jméno něco říkalo? Vinu nese mimo jiné i kronikář výpravy Ital Antonio Pigafetta. Ten „vzbouřenci“ El Canovi nikdy neodpustil a ve své zprávě o Magellanově výpravě El Cana ani nezmínil. A právě z tohoto spisu, Magellana rehabilitujícího, čerpali pozdější historici ve svých popisech výpravy, která se stala slavnou právě tím, že jako první obeplula zeměkouli.

               Je známý i zajímavý fenomén, který byl tehdy poprvé objeven. V lodním deníku Victorie, který byl kapitán povinen denně vést, bylo datum 7.září, ve Španělsku měli ale teprve šestého září. Otáčením zeměkoule se stane, že na každém poledníku se čas cestujícího posouvá o čtyři minuty, 360×4 je 1440 minut, což se rovná přesně dvaceti čtyřem hodinám. Pokud pojedete na západ, jako to udělal Magellan, jeden den tak ztratíte, pokud se vydáte na východ, jeden den získáte. Proto se uprostřed Pacifiku nachází linie změny data. Tento fenomén využil ve svém románu „Cesta okolo světa za 80 dní“ Jules Verne či Umberto Eco v románu „Ostrov včerejšího dne“.

               Hospodářské a politické důsledky Magellanovy výpravy byly na rozdíl od vědeckých mizivé. V roce 1521 dobyl Hernán Cortéz Mexiko a v roce 1532 vyvrátil Francesco Pizzaro říši Inků. Poklady, které byly dopravovány z dobytých území do Španělska, daly zcela zapomenout na zájem španělské koruny o ostrovy koření na dalekém východě. V roce 1529 postoupil španělský král Karel V. Moluky za 350 000 dukátů portugalskému králi. Jak se později ukázalo, mohl si Portugalec dokonce i tuto „směšnou“ sumu ušetřit, protože jak se později přesnějšími měřeními dokázalo, ležely Moluky v portugalské sféře vlivu – tato sahala až 295 mil východně od těchto bohatých ostrovů.

               El Canovi se ale staly tyto ostrovy osudnými.

               Žil po svém návratu v Seville, dokonce se i oženil a zplodil jednu dceru. Jeho zkušenosti chtěl ale využít admirál Garcia Jofre de Loaísa, který se rozhodl Magellanův kousek zopakovat. Výprava, která vyplula 24.července 1525, se stala osudnou jak Loaísovi, tak El Canovi. Oba zemřeli hladem uprostřed vod nekonečného Pacifiku.

Michail Sergejevič Gorbačov – nejslavnější politický looser

Kdysi jsem si předsevzal, že nebudu psát o věcech, o kterých píšou všichni. Tentokrát ale neodolám. Článek, který jsem měl pro tento čtvrtek připravený, si na publikování počká do neděle. Gorbačova tak nějak bez komentáře do hrobu odejít nechat nemůžu. Už pro ten nekritický obdiv a chválu, kterým je posmrtně zaplavován.

Ano, vděčíme mu za mnohé. Ovšem to, co se stalo, on nikdy nezamýšlel. Svoboda středoevropských národů, sjednocení Německa a následně rozpad Sovětského svazu nebyly nikdy v jeho plánu, nýbrž byly jen výsledkem jeho selhání. Je úžasné, když si někdo vybuduje slávu a všeobecné uznání na základě toho, že pokazil, co mohl. Otázka je pouze, zda měl vůbec ve svých snahách nějakou šanci na úspěch. Možná se pouštěl od samého začátku do nemožné mise. Jeho selhání bylo odměněno Nobelovou cenou míru v roce 1990. Zřídka dostává Nobelovu cenu někdo na věc, která se mu naprosto nepovede. V tom je Michail Sergejevič Gorbačov neopakovatelným fenoménem.

Krokodýlí slzy po jeho smrti roní politici na celém světě, od Bidena přes Johnsona až po Ursulu von der Leyen. Všichni ho nazývají velkým státníkem, mírotvorcem, člověkem, který ukončil studenou válku. Jen Sergej Sumlenny, bývalý ředitel Nadace Heinricha Bölla (v Rusku zakázané) překvapil svým komentářem, ve kterém napsal: „Byl to zločinec, který nařídil násilně potlačit pokojné protesty v Rize, Vilnjusu, Tbilisi, Alma Atě a dalších městech. Západ ho uctívá jen proto, že mu na mrtvých Litevcích či Kazaších nikdy nezáleželo.“

Jaký tedy opravdu byl? Jaký byl v roce 1985, když se ujímal moci v Sovětském svazu a jaký byl v roce 2022 před svou smrtí v Ústřední nemocnici s poliklinikou v Moskvě? Změnil se? Litoval, co se mu nepovedlo či byl na to hrdý?

Dlužno říct, že když byl politbyrem komunistické strany Sovětského svazu v březnu 1985 zvolen generálním tajemníkem strany, nebylo mu co závidět. Východní velmoc se nacházela v těžké krizi a musela čelit mnoha výzvám, na které neměla síly. Hospodářství leželo v troskách, na zbrojení musela země vydávat údajně až nepředstavitelných 90 procent HDP a nestíhala. V čele nejvýznamnějších západních mocností pak stáli odhodlaní politici, s kterými se dnešní komičtí vůdci typu Scholze nebo Macrona či Bidena dají sotva srovnávat.

Od roku 1981 byl americkým prezidentem Ronald Reagan, odhodlaný východního rivala v boji velmocí uštvat na poli zbrojení. Jeho program „Hvězdných válek“, tedy protiraketového obranného systému, který by byl schopen zlikvidovat balistické ruské atomové rakety, nedával Moskvě spát.

Ve Velké Británii vládla od roku 1979 „železná lady!“ Margaret Thatcherová, v Německu od roku 1982 Helmut Kohl. A aby toho nebylo dost, papežem byl zvolen v roce 1978 Karol Wojtyla, přesvědčený antikomunista a jako správný Polák i rusofob. Atentát na něho organizovaný KGB 13.května 1981 se nezdařil.

Ruské politbyro tedy čelilo jednotné frontě odhodlaných politiků vezoucích se navíc na vlně hospodářské prosperity osmdesátých let. Co s tím?

Geriatrické politbyro bylo naprosto bezmocné. Po smrti Leonida Brežněva 10.listopadu 1982 převzal moc šéf KGB Jurij Andropov. Pokud si od jeho nástupu slibovali jestřábi, že se pustí do konfrontace s nenáviděným západem, zklamali se. Andropov byl těžce nemocný, trpěl na selhání ledvin (díky jeho nemoci se v Rusku začalo dialyzovat) a v únoru 1984 zemřel. O bezradnosti politbyra svědčí i to, že za jeho nástupce zvolili ještě o tři roky staršího Konstantina Černěnka, který ho přežil o pouhý rok.

Tehdejší vtip o tom, jak Belzebub vařil v pekle kávu pro Brežněva a Andropova a postavil na stůl tři šálky, zřejmě všichni lidé mé generace znají. Na překvapenou Brežněvovu otázku, pro koho je ten třetí šálek, odpověděl ďábel: „Než zevře voda, bude tady i Černěnko.“

Politbyro se rozhodlo pro razantní krok a zvolilo překvapivě mladého člověka (kterého údajně protěžoval Andropov). Gorbačov se narodil 2.března 1931, bylo mu tedy pouhých padesát čtyři let a měl za sebou strmou kariéru v Komunistické straně Svazu sovětských socialistických republik – SSSR.

Gorbačov vyhlásil své dva programy „Glasnosť“ a „Perestrojku“. Otevřením možnosti svobody vyjadřování a přestavbou zkostnatělé, pětiletými plány svázané ekonomiky chtěl Sovětský svaz POSÍLIT. Destrukce tohoto státu či jeho demokratizace nebyly ani v nejmenším jeho cílem. Třetím bodem jeho programu byl boj proti alkoholismu, v tom ale neměl v Rusku vůbec žádnou šanci. Ani ty první dva body nepřinesly očekávaný výsledek. Gorbačov se totiž snažil zreformovat něco nezreformovatelného. Komunismus stál na podstatě totalitní moci, rozkazů shora a poslušnosti zespoda. Po sedmdesáti letech takového systému byla jakákoliv iniciativa zdola nemyslitelná, a proto taky nepřišla. A Glasnost se začala rychle vymykat zpod kontroly. Gorbačovův plán jako by byl odkoukaný od plánů pražských reformních komunistů Pražského jara. Ti taky neměli v plánu společnost demokratizovat, ale zrušením cenzury a zavedením svobody projevu otevřeli Pandořinu skříňku s důsledky, se kterými naprosto nepočítali. Ovšem jejich plány jim přinesly obrovskou popularitu, lidé v Československu v roce 1968 byli opravdu ochotni věřit, že se komunismus dá reformovat a skutečně má i lidskou tvář. Koncem osmdesátých let v to ale nevěřil nikdo. Gorbačov onu očekávanou popularitu u svých lidí v Rusku nezískal. Zejména díky svým zákazům prodeje alkoholu proti sobě prosté Rusy poštval. Alkohol jim chyběl, glasnost je nezajímala a od perestrojky očekávali blahobyt bez toho, že by museli na svých zvycích a pracovní morálce a angažovanosti něco měnit.

První velkou zkouškou, ve které Gorbačov se svou glasností naprosto selhal, byla katastrofa v Černobylu 26. dubna 1986. Sověti se snažili celý skandál ututlat, a to nejen doma ale i ve všech socialistických satelitech. Nejen že v socialistických státech nebyl před zvýšenou radiací nikdo varován (1.května, když radioaktivní mrak míjel severní Slovensko, byl nádherný sluneční den a lidé se opalovali na Skalnatém plese), ale šlo to tak daleko, že jodové tablety jako prevence proti radioaktivnímu jódu, který byl vedle cesia hlavním radioaktivním prvkem, mohly být vydávány dobytku, ne ale lidem. Možná neměl Gorbačov na samém začátku dost informací – hlavní strategií komunistů bylo zatloukat, zatloukat a ještě jednou zatloukat, o několik dní později, když muselo být kvůli radiaci evakuováno město Pripjať, už mu ale musel být rozsah tragédie jasný. Přesto dovolil, aby Závod míru začal 1.května v radioaktivitou zamořeném Kyjevě. Propaganda byla vždycky důležitější než všechno ostatní. Cyklisté ze západních zemí, kteří odmítli přijet, byli socialistickým tiskem vysmíváni a cyklisté socialistického tábora jezdili po liduprázdných kyjevských ulicích – dostali to příkazem.

Přesto zůstal Gorbačov nositelem naděje na změnu – i v Československu by se lidé byli tehdy reformami ve smyslu roku 1968 uspokojili. Gorbačovova návštěva v Praze 9.dubna 1987 byla očekávána s velkými nadějemi – přiznám se, že jsem byl tehdy tak naivní i já s doufal jsem, že Michail Sergejevič promluví k zkostnatělému československému vedení a pošle je do důchodu, když už ne do vězení. Na mou omluvu můžu jen uvést, že jsem byl tehdy mladý. Gorbačov poobědval s normalizačním prezidentem Gustávem Husákem svíčkové řezy plněné husími játry s hranolky, prošel se mezi usmívajícími se dělníky a konstatoval, že v zemi, kde se dělníci smějí je jistě všechno v pořádku. Potom odjel a v Československu došlo v prosinci k dalšímu zostření komunistické moci. Gustáv Husák vyklidil pozici generálního tajemníka strany a předal ji Milošovi Jakešovi. K moci se dostala v podstatě ona dělnicko-rolnická kolaborační vláda z roku 1968, v říjnu 1988 hodil do ringu ručník i poslední umírněný komunista (spíš racionální, který jako jediný rozuměl ekonomice) Lubomír Štrougal.

A tato klika se rozhodla držet se u moci silou a rozháněla brutálně demonstrace nespokojených lidí. Nevíme, co si Gorbačov s Husákem u oněch svíčkových řezů s hranolky řekli, nakolik Gorbačova československá vládnoucí klika znechutila. Existuje teorie, že listopad 1989 byl v podstatě organizován KGB z Moskvy a měl přivést k moci reformní československé komunisty a že to byly ruské tanky, které měly zabránit případnému útoku na pražské demonstranty, což měl v úmyslu ministr obrany Václavík. Zda to Gorbačov plánoval a opět mu něco nevyšlo je možné. Jeho spolužákem, přítelem a hlavním informantem o poměrech v Československu byl reformní komunista žijící v exilu a tím pádem vnitropolitické situaci nepříliš rozumějící Zdeněk Mlynář.

Gorbačovovi ostatně nevycházelo skoro nic. (Nebo vůbec nic?) Jako symbol reformy Sovětského svazu nechal v ústavě zakotvit úřad prezidenta a nechal se do tohoto úřadu mimořádným sněmem lidových zástupců 14.března 1990 zvolit. O tom, že jeho reformní úsilí nebudilo příliš velké nadšení, svědčí i výsledek volby – dostal 59,2 procenta hlasů, a to v zemi, kde se vždy volilo jednomyslně. Výsledky voleb lidové fronty pod 99 procent byly po celá desetiletí považovány za nepřijatelné. O Gorbačovovi se mluví často jako o posledním prezidentovi Sovětského svazu. Nebyl jen posledním, ale i prvním prezidentem, tedy jediným – a dlouho se v úřadě neohřál.

Neuvěřitelné se pak stalo skutkem na tradiční vojenské parádě 9.května 1990, kdy bylo nové sovětské vedení lidmi vypískáno. Možná poprvé si Gorbačov položil otázku, zda to s tou svobodou nepřehání. Dění ale nabralo už svou vlastní dynamiku, která se sotva dala zadržet. Gorbačov souhlasil s odsunem sovětských vojsk z východní Evropy, tedy i z Československa a následně i se sjednocením Německa, ke kterému došlo 3.října 1990. Co měl dělat? Vyhrožovat atomovým úderem na Berlín jako byl to udělal Putin? Je mu k cti, že tak se nezesměšnil, soudnost mu zůstala. Za odměnu za to, že to neudělal, obdržel v roce 1990 Nobelovu cenu míru. SSSR už neměl sílu starat se o dění za svými hranicemi, měl víc než dost problémů doma.

Ona Glasnost se prostě vymkla podobně jako v Praze 1968 a lidé se začali domáhat větší svobody. Zejména pak jednotlivé svazové republiky, zejména ty pobaltské, kde byla láska ke Kremlu vždy velmi mizivá. V lednu došlo k nepokojům v Litvě. Ruští vojáci zastřelili neozbrojených 14 lidí, bránících vlastními těly rozhlas ve Vilniusu, na 1000 dalších utrpělo zranění. Odpovědí bylo referendum o litevské nezávislosti 9.února 1991. Při účasti 85 procent oprávněných voličů hlasovalo 90,5 procenta pro nezávislost Litvy. Gorbačov prohlásil toto referendum za neplatné, následně zabili příslušníci OMONu 7 litevských pohraničníků. Ruská moc v sovětském impériu seděla i za Gorbačova za bodácích.

Jen některým se nezdály být dost ostré. 19. srpna 1991 se rozhodli dravci v sovětském velení pro puč, kterým se měly vrátit staré dobré časy skalního komunismu. Gorbačova internovali na jeho dači na Krymu a poslali do ulic tanky. Aby bylo jasnější, jak byl Gorbačov ve vedení SSSR osamocen, podávám krátký výčet hlavních pučistů. Byli to viceprezident, a tedy Gorbačovův zástupce Janajev, ministr obrany Jasov, předseda vlády Pavlov, velitel KGB Krjučkov či ministr vnitra Pugo. Puč ztroskotal, protože armáda odmítla plnit rozkazy, a dokonce částečně přeběhla na stranu demonstrantů. Celý puč si vyžádal pouze čtyři mrtvé. Pučisté skončili ve vězení (odkud byli v letech 1992/1993 v tichosti zase propuštěni, jen Pugo spáchal sebevraždu.

Pro Gorbačova byl ale tento puč koncem jeho politické kariéry. Jednotlivé svazové republiky vyhlašovaly jedna po druhé samostatnost (poslední bylo Bělorusko, jediným poslancem tehdejšího běloruského parlamentu, který hlasoval proti, byl jistý Alexandr Lukašenko – už jste o něm slyšeli?)

V Rusku samotném převzal moc Boris Jelcin a udělal z Gorbačova statistu. Bezprostředně předtím, než byl Sovětský svaz k prvnímu lednu 1992 přeměněn v „Společenství nezávislých států“ abdikoval Michail Gorbačov 25.prosince 1991 na svou funkci prezidenta už v podstatě neexistujícího státního útvaru, poslední velké světové koloniální mocnosti – Sovětského svazu.

Ještě nikdy nebylo na světě kolosální selhání jednoho člověk tak bouřlivě slaveno jako v případě Michaila Gorbačova. Ještě zřejmě nikdy v dějinách nepřineslo takové selhání jedinci tolik popularity a slávy. Ne ale v Rusku. Rusové dodnes nestrávili ztrátu impéria a možnosti diktovat národům střední Evropy svou vůli. Za hranicemi Ruska zůstaly milióny etnických Rusů, kteří se do svazových republik přistěhovali v době, kdy byli vládnoucím národem. V mnoha těchto zemích se s nimi nejednalo v rukavičkách – v Lotyšku se nesměli podílet na kupónové privatizaci, v Estonsku dostali volební právo jen na nátlak Bruselu při snaze země vstoupit do Evropské Unie.

Frustrace byla obrovská a jejím dítkem byl nacionalismus, přerůstající do fašismu. Že se prvním mluvčím ruského fašismu stal uznávaný a komunisty pronásledovaný spisovatel Alexandr Solženicyn (Ve své knize „Rusko v troskách“) je jen jakýmsi logickým paradoxem ruského vývoje. To dítko rostlo třicet let. Vyrostlo v sice ošklivého ale silného netvora, který hrozí zničením světa.

Gorbačov Putinovo řádění vícekrát odsoudil a řekl, že Putin zničil všechno, co on celý život budoval. Jenže po Gorbačovovi zůstala jen hromada trosek. Že boural v nejlepším úmyslu, se mu sice dá přičíst v dobru, ale současný ruský fašismus je nechtěným následkem jeho politického selhání.

Nicméně přesto – ať je mu země lehká.

Faenza

Ještě jste o tomhle italském hnízdě ani neslyšeli? Potom je na čase to změnit. Faenza je rozkošné italské město, které stojí za návštěvu.

               V římských časech byly pro zakládání nových měst rozhodující cesty. Cestu Via Emilia nechal stavět konzul Marcus Aemilius Lepidus v roce 187 př.n.l. a postupně na ní mezi Ariminiem (Rimini) a Bononiou (Bolognou) vznikla města posazená jako vlaštovky na drátě v přesných odstupech jednodenního pochodu čili asi dvaceti kilometrů. Byly to Caesena, Forum Poppilii (Forli), Faventia (Faenza) a Forum Cornelii (Imola).

               Každé z těch měst se nějakým způsobem zapsalo do světových dějin, což zřejmě souviselo s jejich strategicky významnou polohou na okraji pádské nížiny. Imola je slavná i dnes, protože se zde jezdí závody Formule 1 jako Cena San Marina, Forli bylo prvním místem působení svatého Antonína z Padovy, kde se proslavil svou první řečí, Cesena vstoupila do dějin 3 února 1377, když zde nechal papežský legát a pozdější papež Klement VII., vlastním jménem Robert ze Ženevy vyvraždit po dobytí města ve třech dnech několik tisíc obyvatel. Tento i na tamější dobu surový exces mu přinesl přezdívku „Řezník z Ceseny“, což ale nezabránilo jeho volbě papežem 20. září 1378.

               Faenza se rovněž zapsala do dějin v rámci válčení, ale přece jen kreativněji a méně surově. Totiž ve světě literatury. V době války mezi císařem Fridrichem II. a papežem Řehořem IX. se město postavilo na papežskou stranu. V srpnu 1240 přitáhl císař s vojskem, které v té době sídlilo v nedaleké Ravenně (a vykopalo tam – aby se nenudilo – hrob Gally Placidie, který navštěvují turisté dodnes). Císař oblehl město, které se rozhodlo nepoddat. Občané města totiž věděli, že císaři došly peníze a předpokládali, že bude brzy muset svou armádu rozpustit. V tom se ale přepočítali. Fridrich požíval u svých vojáků takové důvěry, že jim mohl vyplácet žold v bezcenných kožených penězích s tím, že jim je v budoucnu – až bude mít – proplatí ve stříbře a ve zlatě. Vojáci tyto peníze brali a později za ně skutečně dostali plnohodnotný žold. Obléhání města se táhlo osm měsíců. A císař se nudil. Tehdy ho napadlo, že ho jeho syn Manfred už před drahnou dobou prosil, aby sepsal knihu o sokolnictví, protože císař byl mimo jiné i skvělý ornitolog. A císař se dal do práce a knihu – první vědeckou práci v oblasti ornitologie, která bývá citována ještě i dnes – skutečně sepsal. Kniha se jmenuje „De arte venandi cum avibus“, čili „O umění lovu s ptáky“, zabývá se ale nejen sokolnictvím nýbrž i všeobecnou naukou o ptácích.

               Mezitím co se císař věnoval této bohulibé činnosti, umírali obránci ve městě hladem. Očekávaná pomoc nepřišla ani z Milána ani z Bologni a prosby, aby město mohly opustit aspoň ženy a děti, byly od císaře striktně odmítnuty. 14.dubna 1241 nabídlo město bezpodmínečnou kapitulaci v očekávání drakonických trestů a poprav. Ovšem císař, dobře naladěn a spokojen se svým literárním výtvorem – přiznejme objektivně, že právem – dal všem občanům Faenzy milost a nechal do města dopravit potraviny. Postup v té době rozhodně neobvyklý, ale úspěšný literát umí být velkorysý.

               Faenza je ale slavná něčím jiným, a to svou keramikou. Slovo „Fajáns“ má svůj původ právě ve jménu města.  Faenza byla od třináctého století centrem výroby italské keramiky. Vděčila za to jednak množství vhodné hlíny ve svém okolí, jednak silničnímu spojení po Via Emilia, na jedné straně do přístavu v Rimini na druhé do Bologne a Milána. S historií výroby keramiky – majoliky se můžete seznámit ve velkolepém muzeu „Museo internationale delle ceramiche di Faenza“.  

Muzeum založil v roce 1908 Gaettano Ballardini, od roku 1938 zde probíhá v dvouletých intervalech soutěž v keramickém umění, vítěz obdrží Cenu města Faenzy. Některé vítězné práce jsou v muzeu vystaveny.

Muzeum se nehledá snadno, označeno nikde není a zeptat se místních na cestu není snadné – skoro všichni se totiž pohybují po ulicích na jízdních kolech, pěšky chodí jen zbloudilí turisté. Samotné muzeum je tak obrovské, že není snadné se v něm vyznat. Marně jsem hledal sál číslo 6, kde měla historie faenzské keramiky začínat. Sály 1-5 se věnovaly keramice orientální od čínské, přes japonskou a korejskou až po arabskou. Bylo to marné. Nakonec jsem zašel za jedním zaměstnancem a poprosil jsem ho, zda by mě tam nezavedl. Jasně jsem mu řekl, že hledám „Sala sei“ a pro jistotu jsem mu tu šestku ukázal i na plánku. Byl ochotný, zavedl mě ovšem do sálu devět, a tak jsem se seznamoval s historií vývoje faenzské keramiky od konce. Stejně náročné bylo najít dobře utajené toalety – pro ty, kdo by mě chtěli následovat, prozradím, že jsou hned vedle výtahu.

               Ta historie je zajímavá, s majolikou, tedy malovanou keramikou zde začali na velmi primitivní úrovni s hrubým podkladem a barvami modrou a zelenou někdy ve čtrnáctém století, ovšem stále se vylepšovali, až v šestnáctém století dosáhli výrobou takzvané „Faenzské bílé“ nejvyšší dokonalosti. Keramika byla jemně bílá (člověk by si ji mohl splést s porcelánem, ale porcelán to není) a daly se při ní používat různé odstíny modré a žluté. A objevila se obrovská šance. V šestnáctém století přišel totiž pravý boom na výrobu keramiky. Na začátku šestnáctého století se objevil v evropských přístavech čaj, v roce 1616 vyložili v amsterodamském přístavu první zásilku kávy (do Benátek dorazila káva v roce 1683, tedy ve stejném roce, kdy nechali Turci na svém útěku pytle s kávou před hradbami Vídně). A konečně v osmnáctém století se díky přísadám koření, mléka, vanilky a cukru stala módní i čokoláda. Pro požitek z těchto nových nápojů bylo potřebné nové nádobí – hrníčky, koflíčky, konvice.

               Když se zdálo, že se z výrobců keramiky stanou milionáři, přišel pro ně v roce 1708 téměř smrtelný úder. Míšeňský alchymista Johann Friedrich Böttger vyrobil pro svého pána kurfiřta Augusta Silného první evropský porcelán. Saský kurfiřt pohádkově zbohatl a výrobci faenzské keramiky marně hledali odbyt pro své zboží. Lepší společnost, šlechta i bohatí měšťané, chtěla mít doma porcelánové nádobí. Pro keramiku zůstávali sedláci a ti měli hluboko do kapsy.

               Až v roce 1745 vymysleli výrobci majoliky ve Francii výrobní proces takzvaného „třetího pálení“, tedy pomalého vypalování při teplotách mezi 700 a 750 stupni, které jim umožnily používat stejně syté barvy purpurově rudou, zlatou či sytě zelenou jaké byly používány při zdobení porcelánu, a tím opět začít porcelánu konkurovat.

               Výstavu v muzeu doplňují moderní keramické sady a výrobky i spousta uměleckých děl, je se na co dívat, i když člověk bloudí – nebo možná právě proto.

               Ostatně s keramikou se setkáte ve Faenze na průčelích domů a tabulky se jmény lékařů právníků či notářů jsou všechny téměř bez výjimky z majoliky.

               Faenza má ale i kouzelné historické městské centrum. Tvoří ho spojená náměstí „Piazza di Popolo“ a „Piazza della Liberta“, centrum města nechala velkolepě vybudovat vládnoucí rodina Manfredi. V roce 1474 položil biskup Federico Manfredi, bratr vládců města Carla a Galeotta, základní kámen nové katedrály. Dominantou náměstí je „Palazzo del Podestá“ s nádhernými renesančními arkádami a středověká radnice. Vše převyšuje zvonice „Torre Civica dell Orologio“.

Hezká je i kašna na „Piazza della Liberta“. Hned vedle ní je kavárna, kde se dá dobře snídat. Požádáte si o cornetto s určitou náplní, majitelka vezme cornetto, vrazí do něj stříkačku a vstříkne do něj marmeládu, nutelu nebo vanilkový krém, podle toho, na co máte chuť. A nešetří při tom. Espresso je – samozřejmě jako všude v Itálii – skvělé.

               Hned za ní stojí „Duomo di San Pietro Apostolo“, tedy chrám svatého Petra.

Nějak mě cihlová fasáda kostela neoslovila, mramorové obložení je jen na soklu, jinak ze zdi trčí cihly, kterých – jak už jsem psal, díky vhodné půdě v okolí byl vždycky dostatek. Vevnitř působí kostel stroze jako prakticky všechny kostely v této oblasti přebudované v klasicistickém stylu a zbavené barokní výzdoby. Jen boční kaple jsou vyzdobené.

               Mají být proč, vystavují totiž celou řadu svatých a blahořečených rodáků, či spíše svatých, kteří ve Faenze zemřeli a jejichž relikvie, tedy tělesné pozůstatky, jsou zde pod oltáříky vystaveny. Obáván se, že v této části nížiny Pádu nebylo právě zdravé podnebí, když tolik svatých zde odešlo na věčnost. Na levé straně je to nejprve blahoslavený Giacomo Filippo Bertoni, který žil v letech 1454–1483, potom ale přijde hned silnější kalibr v podobě svatého Piera Damianiho, který zemřel ve Faenze v roce 1072. Jeho kostra byla přenesena do této kaple v roce 1826, té době odpovídá i výzdoba kaple. Hned vedle jsou v další kapli vystaveny pozůstatky svatého Emiliána. Tento skotský biskup zemřel ve Faenze na zpáteční cestě z poutní návštěvy Říma v roce 1139 a hned začal být uctíván jako světec.

               Na pravé straně jsou pozůstatky blahořečeného Nevolona, který zemřel ve Faenze v roce 1280 a konečně svatého Terentia, který žil v okolí Faenzy jako poustevník a zemřel zde okolo roku 1175.

               Přiznám se, že tak velkou sbírku svatých kostí jsem kromě Říma v žádném jiném městě na světě neviděl. Samozřejmě – nebyl jsem všude, ale ta výstava v „Duomo di San Pietro Apostolo“ ve Faenze je impozantní.

Hlavní atrakcí je ale oltář Panny Marie milosrdné na levé straně kostela. Ta je patronkou města i celé diecéze. V roce 1412 se měla zjevit jisté ženě jménem Giovanna de Costumis a slíbila zastavit řádění moru, což se i stalo. Zlomené šípy v rukou Madony symbolizují sílu její přímluvy u Boha.

               Nedaleko městského centra se nachází velký vojenský hřbitov „Faenza Comonnwealth War Cemetery“, kde jsou pochováni vojáci osmé britské armády, kteří prolamovali německý odpor na Via Emilia začátkem dubna 1945. Při této ofenzívě bojovali nejen vojáci z Indie, Nového Zélandu či Jihoafrické republiky čili z různých částí Commonwealthu, ale i italská bojová skupina Cremona. Po téměř dvacetidenních úporných bojích se podařilo německou obranu zlomit a otevřít si cestu do střední Evropy z jihu.

               Ostatně, ve Faenze se líbilo i mé manželce. Zatímco já jsem bloudil po keramickém muzeu, ona prošla obchody okolo městského centra. Shopping byl úspěšný, takže Faenza je výprava pro celou rodinu.

Rimini I

               Wenn man Rimini sagt, stellt man sich gleich übervölkerte Strände vor, ein Gedränge in den Straßen sowie auch im Meer und wilde nächtliche Partys. Es ist grundsätzlich wirklich so. Einmal hatte ich die Gelegenheit, den berühmten Strand von oben von einem Flugzeug aus zu sehen, als ich nach Spanien flog. Er ist vierzig Kilometer lang und zweihundert Meter breit und er strahlte mit seinem goldenen Sand bis in den Himmel. Es gibt in Italien wahrscheinlich nichts des Gleichen oder Vergleichbares und deshalb wurde Rimini – beginnend mit dem Jahr 1843 – zum Mekka für alle Urlauber, die das Liegen in der Sonne und das Baden im warmen Wasser lieben. Wie zum Beispiel meine Frau.

               Im Jahr 1843 haben nämlich der Bischof von Rimini Francesco Gentilini und der Kardinallegat Luigi Vannicelli Casoni das erste „Privilegierte Strandbad“ eröffnet, das von den Grafen Alessandro und Ruggero Baldini und vom Arzt Claudio Tintori als das erste Badezentrum am Meer an der Adria gegründet wurde. Es war damals eine große Begebenheit und der Beginn der Prosperität der bis dahin untergekommenen Stadt Rimini.

               Wenn eine Stadt im Winter 150 000 Einwohner hat, und im Sommer vermehrt sich ihre Zahl fünffach, muss man, glaube ich, nichts kommentieren. Ich rechne keine Gäste aus den umliegenden Städtchen Riccione oder Cattolica dazu – dort geht nämlich der berühmte Strand zu Ende. Rimini ist sehr gut erreichbar. Entweder per Flugzeug, mit dem landet man auf dem Flughafen, der den Namen des berühmtesten Sohnes der Stadt Federico Fellini trägt, mit dem Zug aus Bologna oder auf der Autobahn ebenso aus der Richtung von Bologna. Wer die Autobahngebühr sparen will, kann eine Abkürzung auf der Küstenstraße über Ravenna nehmen, muss dann aber eine Stunde mehr in die Einfahrtzeit einkalkulieren. Die Stadt Rimini ist also bereit, so viel Touristen wie möglich aufzunehmen und deshalb ist die ganze Küste mit Hotels und Appartementhäusern verbaut, man findet hier eigentlich nichts anderes. Die Strände haben ihre Nummer und Reservationen für bestimmte Hotels und Appartements, die Preise für Sonnenschirme und Liegen sind für die Hotelgäste absolut akzeptabel.  Wir bezahlten für einen Sonnenschirm und zwei Liegen für sechs Tage 87 Euro, also 14,50 Euro für einen Tag. Rimini hat allerdings viel mehr anzubieten, sogar für so einen Nörgler wie mich.

               Rimini hat eine reiche Geschichte und obwohl es in dem zweiten Weltkrieg fast dem Boden gleich gemacht wurde, schafft es sich stolz zu präsentieren. Also zumindest das, was man retten oder nach dem Krieg rekonstruieren konnte. Im Jahr 1944 hatte die Stadt Pech. Gerade durch die Stadt (oder ein bisschen südlicher über die Stadt Pesaro) führte die so genannte Gotenstellung (italienisch Linea Gotica genannt), wo sich die Deutschen befestigten, um die Alliierten bei ihrem Vormarsch nach Mitteleuropa zu stoppen). Diese Verteidigungslinie führte quer durch die ganze Appenninhalbinsel, die Alliierten hatten aber keine Lust in den Bergen zu kämpfen, wo sie ihre technische Überlegenheit nicht geltend machen konnten. Sie entschieden sich also für einen Angriff der Küste entlang und den Kanadiern, die den Hauptvorstoß führten, stand gerade die Stadt Rimini im Weg. Sie machten es also dem Boden gleich und machten so den Weg für den Vormarsch der achten britischen Armee frei. Die Kriegsoperation endete mit einem Erfolg, die Gotenstellung wurde durchbrochen, für die Stadt Rimini war es aber fatal.

File written by Adobe Photoshop? 5.2

               Es gelang zumindest die wichtigsten Stadtgebäuden zu rekonstruieren und auch ein paar historische Monumente, die wie Artefakte in der modernen Bebauung wirken. Es wäre allerdings sicher schade, wenn sie verschwunden wären.

               Rimini wurde im Jahr 268 vor Christi Geburt als eine römische Kolonie namens Ariminium gegründet. Ihren Namen bekam sie nach dem Fluss Ariminus, der bei der Gründung eine entscheidende Rolle spielte, weil in seiner Mündung der Hafen gebaut wurde. Die Adriaküste ist nämlich in dieser Gegend gerade und bietet keine anderen Möglichkeiten für Schiffe, sich vor dem Unwetter zu schützen.

Die Flussmündung bietet diesen Schutz auch noch heute, obwohl der Fluss heute Marecchia heißt und sein Strom verlegt worden ist. Nahe am Meer stehen Ausflugschiffe vor Anker, hinter ihnen Fischerboote, dann Yachten und weiter im Innenland dann Motorboote. Alles schön eines nach dem anderen nach ihrer Wichtigkeit, wie das sein soll. In Rimini herrscht nämlich für italienische Verhältnisse außerordentliche Ordnung und Sauberkeit (obwohl die Italiener nicht immer den Kot ihrer Hunde entsorgen, also aufpassen, wohin man tritt). 

               Im Jahr 220 v.Ch. ließ Konsul Gaius Flaminius die Straße Via Flaminia bauen, die gerade in Ariminium endete und so aus der Stadt den nordöstlichen Vorposten der römischen Macht machte. (Gaius Flaminius starb drei Jahre später in der Schlacht an Trasimenersee im Kampf gegen Hannibal). Später schlossen sich an die Via Flaminia die Via Emilia, die von Ariminum nach Piacenza und weiter nach Mailand führte, und die Via Poppilia an, also konnte die Ware, die im Hafen von Rimini umgelagert wurde, gleich in drei Richtungen befördert werden und die Stadt wurde zu einem Verkehrsknoten. Als Diktator Sulla den Fluss Rubikon zur nördlichen Grenze Italiens erklärte (weiter nördlicher gab es die Provinzen Gallia Cispadana und Gallia Cisalpina), wuchs die Bedeutung der Grenzstadt weiter und alle Bürger der Stadt erhielten die römische Bürgerschaft. Das Gesetz erklärte, dass kein römischer Heerführer diese Grenze an dem Rubikon mit einer Streitkraft übertreten durfte.

               Allerdings sagte im Jahr 49 v.Ch. ein bestimmter Gaius Julius Caesar seinen berühmten Satz „Alea iacta est“ und ignorierend das Gesetz Sullas (den er nie leiden konnte), er übertrat den Rubikon und begann damit den Bürgerkrieg. Ariminum war die erste Stadt, die er einnehmen konnte und hierher eilten zu ihm seine Parteigänger wie Marcus Antonius, aber auch die Verhandler der senatorischen (heute würde man sagen demokratischen) Partei, geführt von Caesars Neffen Lucius Caesar. Sie hatten keinen Erfolg und Lucius selbst, obwohl er vom Onkel amnestiert, wurde im Jahr 46. aus Caesars Anlass ermordet. An die Anwesenheit Caesars in der Stadt erinnert seine Statue auf dem Platz „Piazza de tre Martyri“, wo in römischen Zeiten das Forum war. 

 

               Im Jahr 27 v.Ch. ließ in Ariminium Oktavianus, der gerade in diesem Jahr sich Augustus zu nennen begann, seinen ersten Triumphbogen bauen. Der Bau den Triumphbögen wurde später zur Mode, die sich kein Kaiser entgehen lassen wollte, allerdings der Augustusbogen in Rimini aus dem Jahr 27 v.Ch. ist der älteste auf der Welt. Später wurde er praktischerweise in die Stadtmauer als das Tor auf der Via Flaminia eingebaut, die in der Stadt ihr Ende findet.

Augustusbogen

               Augustus Adoptivsohn Tiberius ließ den Bau der Brücke über den Fluss Marecchia beenden und verband so die Stadt mit der Fischerkolonie an dem anderen Flussufer. Die Brücke steht noch heute und überstand sogar das Grauen des zweiten Weltkrieges- die Römer kannten sich in der Baukunst wirklich aus. Der Augustusbogen wird durch „Corso Augusto“ – die Hauptstraße von Rimini und eine Fortsetzung der Via Flaminia – mit der Tiberiusbrücke verbunden.

Tiberiusbrücke

               Aus den römischen Zeiten blieb einiges erhalten. Nicht nur „Das Haus des Chirurgen“ auf der „Piazza Ferrari“, sondern viele Artefakte, die im „Museo della Citta“ ausgestellt werden, nur um eine Kirche von der Piazza Ferrari entfernt. Das Museum befindet sich im ehemaligen Jesuitenkollegium, im Hof ist ein römisches Lapidarium mit vielen antiken Grabsteinen.

Das Erstaunlichste im Museum sind rekonstruierte Bodenmosaiken der römischen Häuser – eben auch aus dem Haus des Chirurgen, das bei dem ersten Einfall der Alemannen im dritten Jahrhundert vernichtet wurde. Das römische Amphitheater in der südwestlichen Ecke der Altstadt ist schwer zu finden. Ich wollte die Suche gerade aufgeben, als ich merkte, dass ich mich gerade im „Viale al Anfiteatro“ befand. Ich kämmte also die ganze Umgebung durch und ich habe das Amphitheater gefunden. Ich muss – glaube ich – nicht betonen, dass in einem Amphitheater, das man so schwer finden kann, nicht gerade viel zu sehen ist.

               Wegen seiner strategischen Bedeutung wechselte die Stadt häufig ihre Besitzer, was ihr nicht besonders gefiel. Zuerst wurde sie vom Gotenkönig Totilla im Jahr 550 n.Ch. eingenommen, ein paar Jahre später wurden die Goten aus der Stadt vom byzantinischen General Narses vertrieben und Rimini wurde für die nächsten zweihundert Jahre ein Teil des Exarchates von Ravenna, also des von Byzantinern beherrschten Gebietes in Norditalien. Die Langobarden eroberten die Stadt im Jahr 728, im Jahr 756 war Rimini ein Teil der „Pippinischen Schenkung“, also der Region, die der Frankenkönig dem Papst als eine Gegenleistung für seine Krönung zur direkten Verwaltung geschenkt hat.

               Mit der Verwaltung aus fernem Rom war es nicht so einfach. Der Papst hatte nicht genug Kraft, um auf seinem Gebiet Ordnung zu halten und die Stadtkommunen emanzipierten sich. Sie machten sich selbständig – und rauften miteinander. Im Jahr 1157 erteilte Kaiser Friedrich Barbarossa – wahrscheinlich um den Papst zu ärgern – der Stadt Rimini das Recht der Selbstverwaltung und Münzenprägung. Im Jahr 1216 nach einer Niederlage im Krieg gegen die Stadt Cesena wusste die Stadtregierung nicht, was zu tun. Sie heuerte also zwei Mitglieder der mächtigen Familie Malatesta an, um die Führung der Streitkräfte zu übernehmen. Malatesta I. Malatesta wurde zu Podesta der Stadt und übernahm die Macht. Wenn schon die Armee unter seinem Kommando stand, konnte er offensichtlich nicht widerstehen. Sein Sohn Malatesta da Verucchio, der unglaubliche hundert Jahre alt wurde, hatte genug Zeit, um die Macht in der Stadt zu festigen. Im Jahr 1288 wurde er zwar vertrieben, bereits im Jahr 1295 kehrte er aber zurück und die Familie Malatesta herrschte in Rimini weitere zweihundert Jahre.

               Die Mitglieder der Familie zeichneten sich mit Klugheit, hoher Bildung, politischer Weitsicht und vor allem mit einer unglaublichen Rücksichtlosigkeit aus. Das alles waren hervorragende Voraussetzungen für ihren politischen Erfolg. Zum Beispiel Carlo I. Malatesta gewährte in der Zeit des päpstlichen Schismas dem aus Rom vertriebenen Papst Gregor XII in Rimini Asyl. Er begleitete ihn zum Konzil von Konstanz, wo er ihn nach Beurteilung aller Möglichkeiten und nach einer Verhandlung mit Kaiser Sigismund zum Rücktritt überredete, womit er wesentlich zu Beendigung des Dreipapstums beitrug. Umsonst war diese seine Leistung sicher nicht. Über den Namen Malatesta stolpert man in Rimini auf jedem Tritt, schon deshalb, weil hier die Bank „Banca Malatestiana“ ihren Sitz hat.

               Viel mehr als durch ihr politisches Geschickt wurde aber die Familie Malatesta durch ihre Liebesaffären berühmt, die sogar einen Platz in der Weltliteratur gefunden haben. Die erste Geschichte spielte sich im Jahr 1284 ab. Der Sohn Malatestas da Verucchio Giovanni, genannt Gianciotto, heiratete die Tochter des Herrschers aus dem nahen Ravenna, Francesca da Polente. Es ging um eine politische Verbindung zweier Familien, die gerade in dieser Zeit die Spitze der politischen Macht in ihren Städten erklommen haben. Die Familien Malatesta und Polente fühlten sich zu dieser Zeit in ihren Städten noch nicht ganz sicher und versprachen sich für den Fall der Fälle, also für einen Aufstand der Untertanen, gegenseitige Hilfe. Francesca verliebte sich aber in den Bruder ihres Mannes, Paolo (genannt „Il Bello“, was ihre Schwäche erklären könnte). Giovanni war dagegen ein hässlicher Krüppel. Als er aber seinen Bruder mit seiner Gattin in flagranti ertappte (angeblich wirklich direkt bei der Tat), wollte er Paolo mit seinem Schwert töten. Francesca stellte sich aber zwischen beide Männer und Giovanni erstach mit einem Schlag beide Geliebten auf einmal. Für einen Krüppel eine beachtliche Leistung, wahrscheinlich war er wirklich sauer.

               Diese Liebesgeschichte war so gut bekannt, dass sie einen Weg in die „Göttliche Komödie“ von Dante fand. Natürlich in dem Teil „Hölle“, weil ein Ehebruch einfach ein Ehebruch ist, und eine untreue Gattin verdient die ewige Qual in der Hölle. Laut Dante ging die Initiative von dem schönen Paolo aus und die arme Francesca konnte seinem Charme einfach nicht widerstehen. Sie selbst entschuldigte ihre Schwäche mit einem Vergleich mit der Liebe des Ritters Lancelot zur Gattin des Königs Artur Guinevra. Manchmal ist es nicht gescheit, Frauen viel lesen zu lassen, in Italien aber begann in dieser Zeit bereits die Renaissance zu wüten. Es war also schwer, Francesca ihre Liebe zu Büchern zu verbieten. Die Geschichte erfasste später auch Giovanni Boccaccio. Seiner Version nach sandte der hässliche Giovanni seinen Bruder Paolo nach Ravenna, damit er Francesca in Vertretung heiratete, wobei die Braut glaubte, dass es sich um den tatsächlichen Gatten handelte. Als sie dann ihren Mann in Rimini erblickte, entschied sie sich doch für Paolo. Es war eine fatale Entscheidung. Was beide Autoren verschwiegen haben, war die Tatsache, dass Paolo selbst verheiratet war. Seine Frau Beatrice Orabile war die Erbin der Grafschaft Giaggiolo und er hatte mit ihr zwei Kinder. Sie passte weder Dante noch Boccaccio in ihre romantischen Erzählungen. Im Jahr 2022 gab es in dem Stadtmuseum von Rimini das ganze Jahr eine Ausstellung zu dieser Liebesgeschichte und ihrer literarischen Bearbeitung, besonders im Werk Dantes. Die Geschichte von Francesca und Paolo wurde zum Teil der italienischen Kultur und lebt bereits ein eigenes Leben. In der Gelateria auf der „Piazza della Republica“ in Urbino wird Eis „Paolo e Francesca“ verkauft. Natürlich habe ich es ausprobiert, es war ein bisschen Kaffee, ein bisschen Chocolade. Keine Ahnung, wer und wie auf diese Idee gekommen ist, sie hat aber Erfolg und wird verkauft.

Urbino

Urbino je renesanční architektonický skvost. Tak to vypadá, když budovatel paláce řekne architektovi, že na penězích nezáleží. Který architekt by takovou větu nechtěl slyšet. Jeho fantazie dostane křídla a neomezené finanční možnosti dávají vzniknout dílům neomezené krásy. Jako vévodskému paláci v Urbinu.

               Urbino je malé hnízdo v horách italské provincie Marche. Má zhruba 15 000 obyvatel, ale i univerzitu, založenou v roce 1508 rodinou Della Rovere, kterou navštěvuje 15 000 studentů. Důsledkem je dojem mladého města. Na ulicích potkáváte samé mladé usměvavé lidi, což zvyšuje dobrou náladu i atraktivitu města. Pokud navíc město navštívíte v prvních červencových dnech, je doba promocí a po městě chodí absolventi university s vavřínovými věnci na hlavách obklopeni hrdými členy rodiny, všichni samozřejmě slavnostně oblečení – je to pastva pro oči. Ostatně mladé Italky nikdy nevycházejí na ulici neupravené („aby mohly kdykoliv potkat muže svého života“). Prostě Urbino je oslava krásy.

               Význam tohoto města daleko přesahoval jeho velikost, vrcholu dosáhlo město v patnáctém století kdy zde vládl vévoda Federico de Montefeltro. Kdy se rod Montefeltrů stal vévody není zřejmě úplně jasné. Do Urbina dosadil jako císařské vikáře hrabata Montefeltro z hrádku blízko Rimini Friedrich I. Barbarossa v roce 1155.  Marka byla vždy nárazovým územím, kde císař s papežem měřili své síly. Proto není divu, že další obdarování tohoto rodu pochází od Barbarossova vnuka Friedricha II. který vedl s papeži nelítostný zápas o moc po několik desetiletí. Ale kdy postoupili MOntefeltrové do řádu knížat, tedy vévodů a suverénů?  Na Wikipedii jsem se dočetl, že v roce 1442, jiný zdroj tvrdí že prvním vévodou byl právě Federico, jenže ten začal vládnout až v roce 1444. A aby toho zmatku nebylo dost, Urbino slaví právě letos 600 let od vzniku vévodství, čili podle místních kronikářů byli Montefeltrové povýšeni papeži na vévody už v roce 1422. Ovšem povýšit je měl papež Eugen IV. který se stal papežem v roce 1431 a někteří historici tvrdí, že byl Federico Montefeltro povýšen na vévodu papežem Sixtem IV. který ovšem nastoupil do úřadu až v roce 1471.

V podstatě je to jedno, důležité je, že Palazzo ducale je skutečně důstojným sídlem knížete.

A vše v tomto městě se točí okolo jeho nejvýznamnějšího syna Federika. (Tedy ne vše, ale o tom později, město má v záloze ještě jednu slavnou osobnost). Federico byl condotiere, tedy vojevůdce a to ne ledajaký. Měl pověst neporazitelného, a proto se ho snažila všechna knížata, republiky či dokonce papežové získat do svých služeb. Bylo to praktické. Pokud se nepřítel dozvěděl, že vojsko protivníka vede Federico z Urbina, okamžitě kapituloval. Čímž výrazně klesly náklady na vedení války a Federico si tedy mohl žádat nestoudné honoráře. Za takto získané peníze postavil svůj palác, ale nejen to. Federico byl vášnivý čtenář (možná proto i všude vítězil, představte si vzdělaného sečtělého vojevůdce a to v té době!) a sběratel knih. Knihtisk tehdy teprve začínal, Federico tedy sbíral rukopisy, které nechával kopírovat. Do této své vášně investoval na tu dobu nepředstavitelnou sumu 30 000 dukátů. Aby měla jeho knihovna patřičnou úroveň, angažoval, za nemalý honorář Ottaviana Ubaldiniho jednoho z tehdejších největších učenců, aby knihy pro něho vybíral. Na konci obsahovala jeho knihovna 900 spisů, 600 v latině nebo italštině 168 v řečtině, 86 v hebrejštině a dva v arabštině.

Ne nadarmo sepsal na právě jeho dvoře Baldesar Castiglione knihu „Il libro del Cortegiano“ tedy „Kniha o dvořanovi“ ve které popisuje obraz ideálního vládce, který se Federicovi podezřele podobá.

Jediný condotiere, který ho opravdu zlobil, byl Sigismondo Pandolfo Malatesta z Rimini. Ten se nehodlal vzdát, a tvrdil dokonce, že je lepším vojevůdcem než Federico. Taková drzost! K jeho pokoření musel papež na Federicův popud dát dohromady velkou koalici, která Sigismonda nakonec v roce 1463 u Ceseny (samozřejmě pod komandem Federica) porazila.

Ten palác je prostě úžasný. Už široké mramorové schodiště s nízkými schody, aby byly překonatelné i pro koně. Federico se nechal hned v prostoru schodiště znázornit jako římský imperátor. Palác obklopuje čtvercové nádvoří s nádhernými renesančními oblouky, reprezentační i soukromé místnosti vévody a vévodkyně. Federicova manželka Battista Sforza, neteř zakladatele slávy rodu Sforzů Francesca, obývala své vlastní křídlo paláce – čili už tehdy se nosily oddělené ložnice. Hned na začátku prohlídky je svatební sál, kde tito dva uzavřeli manželství. Skutečnost, že Sforza, který se sám proválčil až k vévodské koruně v Miláně, provdal svou neteř za Federica byla jakýmsi uznáním kolegových schopností. O třetím z tehdejších condotierre  – Sigismondovi Malatestovi – jsem už psal v článku o Rimini, čtvrtého – Jacopa Piccinina – nechal zavraždit a vycpat pro svou sbírku kuriozit neapolský král Ferrante.

Osobní místnosti vévody Federica, zejména jeho pracovna „studiolo“ se nacházejí za úžasnou západní fasádou paláce. Všechny dveře mají mramorové rámy s intarsiemi, zdi zdobené gobelíny a obrazy, dva obrovské sály jeden z nich korunovační sál, ten druhý dostal jméno „Sál nočních hlídek“, protože se v něm pravidelně dlouho do noci flámovalo. Bylo za co a bylo i proč.

Federico financoval u svého dvora i slavné umělce, malíře a sochaře. Byli mezi nimi Luca della Robbia, který tvořil původní fasádu florentského dómu  a v Urbinu terakotový portál kostela svatého Dominika, stojícího naproti vévodského paláce, nebo Piero della Francesca, od něhož se dochovaly portréty Federica (ale i jeho konkurenta Sigismonda z Rimini). U Federicova dvora tvořil i jistý Giovanni Santi, uprchlík z městečka Colbordola, zničeného vojsky z Rimini. Tento talentovaný malíř (jeho díla se dnes nacházejí v muzeích ve Florencii, Londýně i Římě) se vypracoval na dvorního umělce, koupil si ve městě dům, který se nachází na ulici, která nese jméno jeho syna Rafaela Santiho. To je totiž druhý z urbinských rodáků, kterého není možné opominout.

Rafael se narodil v Urbínu v roce 1483 a prožil zde svých prvních šestnáct let života. Tento naprosto výjimečný malíř a architekt je v Urbinu zastoupen pouze dvěma díly – tzv. „Němá“, portrét urozené ženy se nachází v Palazzo ducale a v jeho rodném domu je zachována freska Madony s dítětem a knihou – někteří vědci ji připisují Raffelovu otci, jiní ale tvrdí, že je to jeho první práce, kterou vytvořil ještě pod otcovým dohledem.

Samozřejmě je jeho rodný dům plný kopií jeho děl, ale ty se nepočítají. Giovanni zemřel v roce 1494 když bylo Raffaelovi jedenáct let (matka zemřela už dříve). Raffael proto v roce 1500 opustil Urbino a odešel do Perugie, aby se tam vzdělával u mistra Pietra Vanucciho, zvaného Perugino. Do Urbina se už nevrátil, zemřel mladý v roce 1520. Jeho rodný dům je dost rozlehlý i s dvorkem a malou kolonádou, Giovanni Santi se tedy musel domoci slušného majetku. Město Urbino je na svého rodáka patřičně – možná až nepatřičně hrdé, s Raffaelovým jménem se potkáte na každém kroku.

Třetím slavným rodákem města byl papež Klemens XI. vlastním jménem Francesco Albani narozený v Urbinu v roce 1649, papežem byl v letech 1700–1721.

Po něm se jmenuje Museo Albani vedle dómu. Jeho socha se nachází jak před dómem, tak i na ulici Bramanteho na cestě od brány svaté Lucie do centra města. I Donato Bramante, pozdější budovatel Říma, patřil k urbinské umělecké škole, dostal vzdělání od  Luciany Laurana, architekta, který stavěl urbinský vévodský palác. Bramante odešel v roce 1476 do Milána a poté do Říma, v Urbinu se po něm jmenuje jedna z nejdůležitějších ulic.

Papež Klemens XI. to neměl ve svém úřadě úplně jednoduché. Už v prvním roce jeho pontifikátu vzplanula válka o dědictví španělské, ve které stál nejprve na straně Ludvíka XIV, ale poté, co se po bitvě u Blenheimu karty obrátily a císařská vojska vtrhla do papežského státu, musel měnit strany. Jenže když v roce 1711 zemřel císař Josef I. šli Habsburkové znovu do defenzívy a papež s nimi. Navíc ho hned v roce 1700 rozpálil do běla braniborský kurfiřt Friedrich III., který se svévolně prohlásil Pruským králem. Papež to sice nikdy neuznal a nazýval pruského vládce jen braniborským kurfiřtem, to bylo ale asi tak všechno, co proti tomu mohl dělat. Pokud budete hledat v Římě nějakou stopu po tomto pontifikovi, zajdete do kostela „Basilica Santa Mariu degli Angeli“, což je geniální dílo Michelangelovo, který tento kostel vystavěl z římských lázní. Na zemi je Meridián, který zde dal umístit právě Klemens XI. poté, co nechal skupinou vědců přezkoumat Gregoriánský kalendář.

Urbinský dóm je zvenku velkolepý, je to renesanční obrovská budova, na kterou byla, jak už je tomu v Itálii zvykem – nalepená klasicistická fasáda. Jinak to zřejmě nešlo, dóm byl poničen zemětřesením v roce 1789 a do roku 1801 postaven prakticky znova. Dojem to neruší, klasicismus se s renesancí docela dobře snáší, i vnitřek kostela je ale jednoduchý, klasicistní, pouze s barokními obrazy především od místního barokního mistra Federica Barocciho – řada jeho obrazů je vystavena i ve vévodském paláci.

Pokud chcete vidět město Urbino z výšky – což se opravdu vyplatí – je třeba vystoupat k pevnosti Fortezza Albornoz nad Parco della Resistenza, pojmenovaným tak na počest obětí odporu proti fašismu za druhé světové války.

Federico de Montefeltro měl pouze jediného syna Guidobalda, který zemřel v roce 1508 bezdětný. Poté, co ho z Urbina už stejně vyhnal Cesare Borgia, převzal po Guidobaldově smrti vládu nad městem rod De la Rovere (z kterého pocházel papež Julius II. papežem 1503–1513). Pouze na tři roky 1516–1519 se stal urbinským vévodou Lorenzo Medici. Díky tomu se jeho jediná dcera Kateřina mohla chlubit titulem princezny z Urbina (i když toto město nikdy neviděla, narodila se v roce 1519 ve Florencii a její rodiče zemřeli 15 a 21 dní po jejím porodu). Ale tento titul hrál významnou roli, když se ji její strýc papež Klemens VII., vlastním jménem Giulio di Medici, snažil úspěšně provdat za druhorozeného syna francouzského krále Františka I. Jindřicha. Jako dcera bohatého kupce Mediciho by neměla šanci a Medičejští nemohli ve Florencii, která byla republikou, používat žádný titul, i když městu neoficiálně už po celá desetiletí vládli. Díky svému urbinskému titulu se Kateřina stala posléze francouzskou královnou a organizátorkou příšerné „Bartolomějské noci“ v Paříži v roce 1572.

Rodina De la Rovere převzala po roce 1519 znovu moc v Urbinu a v knížecím paláci si nechala vybudovat své soukromé apartmány na druhém poschodí. Je možné je navštívit, slouží dnes jako obrazárna. Po vymření rodu De la Rovere v roce 1625 připojil papež Urban VIII. Urbino přímo k papežskému státu a význam města upadl. Z této doby pochází jen egyptský obelisk, vztyčený na náměstí před Palazzo ducale v roce 1737.

A co si dát v Urbinu k jídlu? Zatímco v Rimini nabízejí všude na ulicích jako rychlé občerstvení Piadine, čili placky z mouky, vajec, soli a vody, v Urbinu se podobný pokrm (poněkud tučnější) jmenuje Cresce případně Cresce sfogliate. Obsahuje vedle mouky, vajec, vepřového sádla a mléka už jen sůl a pepř. Jejich původ prý sahá opět jednou až do doby vlády Federica de Moltefeltra, který jako voják měl rád jednoduchá jídla. Když chtěl ale pohostit hosty, chtěl jim přece jen servírovat něco lepšího a tak bylo do tradičních placek místo vody přidáváno mléko, ale hlavně v té době vzácný a ceněný pepř. Do takové placky se dá zabalit cokoliv, nejjednodušší náplň je prosciuto crudo a sýr nebo rucola. A rychlé občerstvení pro tisíce hladových studentů je na světě. Proto jsou v Urbinu „Crescerie“ na každém rohu.

Návštěva v Česku – prý bude líp

Já netvrdím, že ten nápad jet do Česka v pátek 31.července byl mimořádně dobrý. Možná ne úplně špatný, ale v každém případě málo originální. Z dovolené v Chorvatsku se totiž vracela nejen polovina českého občanstva, ale i podstatná část obyvatelstva spřátelené země na severu, tedy Polska.

               Už po výjezdu z Grazu mě rádio upozornilo na skutečnosti, že v Drassenhofenu před českou hranicí se stojí 40 minut. To je logický důsledek skutečnosti, že se Česko už po celá desetiletí tvrdohlavě brání propojit svou dálniční síť se sítí rakouskou. Se všemi ostatními sousedními státy už dálniční propojení existuje, jen na jihu to tak nějak nejde. Otázka je, zda jsou důvodem historické animozity mezi oběma národy nebo vodní nádrž Nové Mlýny. Nicméně, protože se rakouská dálnice u Drassenhofenu sjíždí do jednoho pruhu, aby se mohlo pokračovat na početné kruhové objezdy v Mikulově, logicky se zde napáskují Češi s Poláky a těmi několika šílenými Rakušáky, kteří se z nepochopitelných důvodů rozhodli jet v takový den do Česka.

               Vídní jsem projel rychle a za ní jsem zachytil zprávu, že kolona v Drassenhofenu je dlouhá už hodinu a půl. Protože jsem znalý a zkušený rozhodl jsem se pro alternativní cestu přes Reinthal a Břeclav. Na hranici ani před ní nestál nikdo. Pogratuloval jsem si a vzápětí zjistil, že moje radost byla předčasná. V Poštorné se člověk totiž musel napojit na hlavní cestu z Valtic a vzápětí uvíznout v nekonečné koloně. To už jsem zažil víckrát. Až do centra Břeclavi jsem se už vícekrát pohyboval krokem a divil se, kde se v městečku velikosti Břeclavi bere tolik aut. Tentokrát se situace nezlepšila ani po průjezdu městským centrem. Stejným tedy bezmála nulovým tempem jsem se pohyboval až na výjezd na dálnici. Břeclav mě sice stála čtyřicet minut času a hodně nervů, ale poté už tu byla dálnice. Až po Brno. Tak se totiž tři pruhy sjíždějí do dvou. Prodýchal jsem to a pokračoval až k Vyškovu. Nemůžu si stěžovat. Rádio Impuls mě varovalo, že se mezi Vyškovem a Drysicemi stojí. Stálo se tam. Dlouho. A před Prostějovem, který se přebudovává už roky celý, opět. Dlouho. Vzpomněl jsem si na Johna Travoltu z filmu Pulp Fiction, když na otázku, jaké to v té Evropě je, odpověděl, že stejné jako v Americe ale že jsou tam takové drobné rozdíly. I tady to tak bylo. Dálnice vypadala v podstatě stejně jako v Rakousku. Měla dva pruhy v obou směrech, svodidla na krajích i uprostřed, po stranách občerstvovací stanice s benzínovými pumpami a restauracemi. Jediný „drobný rozdíl“ byl v tom, že na těch rakouských se jezdí a na těch českých se stojí.

               Pak jsem si ještě na závěr vychutnal cestu z Bělotína k Palačovu. Rozbourali ji někdy v čase, kdy se narodila má vnučka. Ta jde letos do školy. Nezdá se, že bych se dokončení této cesty mohl dožít. Přece jen lékaři, zejména ti z nemocnic umírají před devadesátkou. Při čtyřicetikilometrové přikázané rychlosti si zase ovšem můžete vychutnat krásy domácí krajiny jako nikde jinde. Zejména, když je rozbouraný úsek dlouhý dvanáct kilometrů. Děkuji.

               Ostatně cestu mi zpříjemňovaly billboardy s velkými tvářemi lidí, které mě přesvědčovaly, že „Za Babiše bylo líp“. Vzhledem na rychlost postupu po dálnici jsem si je mohl opravdu vychutnat. Přesvědčovala mě o tom Marie důchodkyně či číšník Petr anebo lékařka Alena. Je pravda, že za Babiše jsem tu cestu od hranice k mamince dával za dvě a půl hodiny a teď jsem potřeboval tři a čtvrť. Ovšem byly časy, to už je dávno, kdy jsem potřeboval hodinu a čtyřicet minut. Asi si musím koupit lepší auto!

               Přijal jsem jako mnoho lidí výsledky posledních parlamentních voleb s úžasem a radostí. Jako by v tom tehdy byla boží ruka. Neuvěřitelné se stalo skutkem. Babišovo hnutí nevyhrálo volby a jeho možní koaliční partneři komunisté, Šlachta a dokonce i Sociální Demokracie zůstali za dveřmi parlamentu. Vládnoucí pětikoalice dostala pohodlnou většinu osmi hlasů a zdálo se, že nic nebrání, aby Česko nabralo po letech mizérie razantně jiný směr. Očekávali jsme změnu!

               Hodně se mluvilo o korespondenční volbě. Je to prostředek, který používá už skoro každá civilizovaná země, Česko je jednou z posledních pěti v Evropě, které ji nemá. Slibovalo se, že to bude hned po volbách absolutní priorita. A výsledek? Koaliční poslanci vyměkli ihned, když jim Babiš v rámci obstrukce parlamentu začal předčítat telefonní seznam. Ty hlasy zahraničních Čechů můžou už při příští prezidentské volbě zatraceně chybět.

               Čekali jsme, že nová vláda udělá pořádek v Lánech. Že odtud vyletí podvodníci Mynář a Nejedlý a lékařské konzilium zodpovědně prošetří, zda je kreatura zvaná Miloš Zeman schopná vykonávat svou funkci. Místo toho chodí premiér Fiala na obědy k prezidentovi (kterému ten oběd musejí dávat do PEG sondy), rozpočet prezidentské kanceláře se zvýšil, aby si prezident (promiňte, ale spojení „pan prezident“ v souvislosti se současnou hlavou státu opravdu nerozdýchám) mohl platit právníky na soukromé spory a Mynář s Nejedlým řádí dál, přijímají na Hradě podnikatele a zadávají zakázky. Pokud už někoho soud z té bandy za ony podvody právoplatně odsoudí, dá mu prezident hned na druhý den amnestii. No potom nekraď! To bys byl hloupý! Zeman dokonce dává podnět na prokuraturu, že pokus zbavit ho pravomocí v době, když ležel v jaterním kómatu v ÚVN, byl pučem a velezradou. A vláda k té nehoráznosti decentně mlčí. Slušnost je sice pěkná vlastnost, ale když jednáte s gangstrem….

               Ano situaci vládě asi nikdo nezávidí. Válka na Ukrajině a s ní spojený nárůst cen energií a inflace, která ožebračuje lidi. Ovšem, energetické koncerny zapisují neuvěřitelné zisky. Nejen v Česku. ÖMV v Rakousku vykázala zisk 2,5 miliardy Euro, Exon zvýšil svůj zisk o 495 procent. Ale i v Česku je ČEZ povinen prodávat plyn za trhové ceny dané panikou, že proud nebude (jako by se dal kupovat do zásoby!) Vláda přijde sice s myšlenkou, že by bylo možné tyto nadměrné zisky zdanit a tyto peníze pak dát lidem, aby ty šílené účty za plyn a elektriku vůbec mohli zaplatit, ovšem proti tomu se postaví část ODS, která se dogmaticky drží poučky Václava Klause „Někteří budou mít víc.“ K čemuž dodávám – a ostatní nic.

               Vládní strana STAN se zmítá v korupční kauze zveličované jak státním zastupitelstvím, tak médii. Pouhé podezření stačí přetrumfnout dokázané zločiny Babiše a jeho hnutí – o kauze Stoka se najednou nemluví, jen o Hlubočkovi. Samozřejmě, že STAN má problém, že jeho politici jsou navázání na komunální politiku a tam jsou peníze vždy blízko, vlastně na dosah a těžko se odolává. Ale proti tomu, co tu prováděl Babiš se svou tlupou po celé roky je to neporovnatelně méně. Jakou roli v tom hraje nejvyšší pražská státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová je neprůhledné. Možná hraje svou vlastní hru, možná chce v budoucnosti kandidovat na prezidentku a nechce si pohněvat voliče Babiše a Zemana. Prý se teď podívá na případ reklam od Agrofertu pro Čapí Hnízdo, kde podvod nevidí jen naprostý debil a samozřejmě česká policie. Ostatně českým nejvyšším státním zástupcem je Igor Stříž, bývalý komunistický vojenský vyšetřovatel, kterého do jeho funkce narychlo vyjmenovala ještě vláda Andreje Babiše. A tak je to zřejmě všude. Exekutiva a administrativa je prolezlá exponenty Agrofertu a její politické větve ANO a změna ministra nedokáže změnit její chování. Údajně stačil Andrej Babiš vyměnit za dobu svého působení na ministerstvu financí 85 procent pracovníků včetně náměstků. A tato setrvačnost škodí nové vládě – protože se nic nemění a pokud se něco mění, lidé si toho nemají jak všimnout. Koalice totiž nemá média, která by si platila, (Piráti dokonce vydávají své Pirátské listy u Mafry), Mafra do vlády šije ze všech sil a česká televize se snaží o „objektivitu“. Jenže tahle vláda se neumí prezentovat, i kdyby k tomu prostor dostala. Neumět se prodávat je v politice neodpustitelné a fatální.

               Kde je ostatně kandidát na prezidenta, který by odpovídal principům demokratického státu? Politici vládní koalice neustále vyprávějí o tom, jaký by měl být, ale žádného ještě nepředstavili. A už asi ani nepředstaví. Čili lidé se budou muset rozhodovat mezi dvěma bývalými komunisty Babišem a Pavlem, jeden z nich spolupracoval s StB ten druhý s vojenskou kontrarozvědkou. Je to volba – zastřelit nebo oběsit? Samozřejmě že člověk, který by si troufl vstoupit na toto kolbiště, musí mít hodně odvahy a hroší kůži. Banda dezinformátorů okolo Marka Prchala, která už dávno ztratila všechny zábrany,  na něm nenechá niť suchou, budou hledat každou maličkost v jeho životě a pokud nic nenajdou, vymyslí si to. Ale opravdu nemá současná politická reprezentace ani jednoho člověka, který by měl odvahu pokusit se zachránit stát? Miloš Zeman nemusí být nutně nejhorším prezidentem v historii Česka! Může být hůř!

               Čím si chce tato koaliční vláda získat obyvatelstvo? Náboženskou sektu, uctívající novodobého mesiáše agenta STB a člena KSČ soudně stíhaného člověka ve střetu zájmů Andreje Babiše, stejně získat nemůže. Měla by ale něco udělat, aby udržela aspoň své voličstvo. Nevšimla si, že se už od ní odvrací? Znechuceně nadává a míní, že chodit k volbám je naprostá zbytečnost.

               A po Česku jezdí jistý poslanec s obytňákem, který se v práci fláká a vůbec do ní nechodí a budí tak u určité skupiny obyvatelstva naději, že koláče jsou i bez práce. Že stačí drzost a odvaha krást. Chrání ho přitom policisté placení za státní peníze – tedy onou demokratickou koalicí – kteří ho doprovázejí v civilu a s čepicemi podporujícími jeho hnutí, zatýkají ženy a zaklekávají děti, pokud se odváží pana poslance v jeho tirádách rušit. Ministr a velitel české policie to prý prošetří. Lidé, kteří znají případ policisty, který napadl řidiče jen za to, že na něho blikl světly, aby ho upozornil na bezohledný způsob jízdy, a který byl samozřejmě osvobozen, vrácen do služby, a ještě dostal odškodné, jsou ke každému takovému vyšetřování skeptičtí. Právem.

A pan Babiš už hovoří o nacistech a fašistech a podle svého vzoru v Moskvě se chystá na denacifikaci společnosti. Ostatně KGB a STB byly sesterské organizace čili vzdělávání kádrů tam bylo zřejmě totožné. Až se Babiš dostane k moci, určitě bude rád ruský vzor následovat.

               Opouštěl jsem Česko v pochmurné atmosféře. Hlavně při představě Prostějova, Drysic atd. Zachránil mě můj bratr. Navrhl mi, abych to zkusil objet přes Přerov. Na cestu přes Přerov jsem měl příšerné vzpomínky. Před několika lety jsem tam ztratil na hrozných cestách víc než hodinu a půl. Ale když jsem slyšel, že u Prostějova se už napáskovala čtyřkilometrová fronta a u Drysic jakbysmet, rozhodl jsem se to risknout. A zažil jsem první příjemné překvapení. Až k Přerovu vedla čtyřproudová cesta a hned za ním začala znova. Musel jsem sice přes město, jehož cesty mi připomínaly nějaký pořad z televize – tuším, že to byla reportáž ze Severodoněcka – ale dalo se to s trochou odvahy a štěstí projet. A pak už jen volná dálnice a pohodová cesta až domů.

               Čili, lidé nezoufejte. Bude líp. I bez Babiše!

Leipzig II

Die Universität hatte immer ihren Sitz im Augusteon am Rande des Stadtzentrums, nach dem Krieg ließen hier die Kommunisten einen neuen Campus bauen, wobei sie die Sankt Pauls Kirche, die seit der Gründung der Universität ihren zentralen Punkt und Aula darstellte (obwohl die Universität offiziell bei der Kirche des heiligen Thomas gegründet wurde), niederreisen ließen. In der Fassade der neuen Universität, die im Jahr 2004 fertiggestellt wurde, ließ der Architekt Erick van Ereraat das Motiv der Kirchenfassade wieder beleben – es wirkt sehr interessant und modern – die Leipziger Universität ist schon nur aus diesem Grund besuchswert.

            Das ursprüngliche Gebäude wurde bei der Bombardierung Leipzigs im zweiten Weltkrieg vernichtet. Leipzig hatte trotzdem großes Glück, dass die Alliierten sich entschieden, Dresden anstatt Leipzig dem Boden gleichzumachen, Leipzig war nämlich das ursprüngliche Ziel dieses Angriffs). Trotzdem erlebte die Stadt insgesamt 14 Luftangriffe und die Gegend um Augustusplatz litt am meistens. Deshalb steht hier heute eine Oper im Stil der kommunistischen Architektur aus dem Jahr 1960 (wirkt aber mit ihrem neoklassizistischen Stil gar nicht so übel wie man es erwarten würde) und das Gewandhaus aus dem Jahr 1981, dieses moderne Konzerthaus befindet sich auf der anderen Seite des Platzes.

            Leipzig hatte nach dem zweiten Weltkrieg Pech. Am 18.April 1945 zogen amerikanische Einheiten in die Stadt (ob sie die Stadt besetzten oder befreiten, wird bis heute diskutiert, es geht dabei um den Blickwinkel). Die Amerikaner traten aber anschließend das ganze westliche Sachsen und Thüringen im Austausch für Westberlin an die Russen ab und am 2.Juli 1945 zog in die Stadt die Rote Armee ein. Leipzig wurde so zum Teil Ostdeutschlands, also der russischen Besatzungszone, und anschließend der Deutschen Demokratischen Republik, die im Jahr 1949 gegründet wurde.

            In Leipzig wurde der bereits erwähnte Anführer der erfolglosen deutschen kommunistischen Revolution im Jahr 1918 Karl Liebknecht geboren, später auch der ostdeutsche Diktator in den Jahren 1949 – 1971 Walter Ulbricht, einer der Hauptprotagonisten des militärischen Einsatzes des Warschauer Paktes in der Tschechoslowakei im Jahr 1968. In der Stadt lebte auch Klara Zetkin, deren Initiative wir den Internationalen Frauentag am 8.März verdanken.

            Die Stadt hatte immer aufgrund ihrer Industrie eine starke rote Tradition. Paradoxerweise begann das kommunistische Regime in Deutschland gerade in Leipzig zu bröckeln. In keiner anderen Stadt gibt es so viele Museen und Expositionen, die sich mit dem kommunistischen Regime und seinem Untergang beschäftigen wie in Leipzig. Gleich neben der Mädlerpassage gibt es eine Dauerausstellung im „Zeitgeschichtliches Forum“ und dem Besucher ist auch die ehemalige STASI Zentrale zugänglich. Auch im Museum der Stadtgeschichte wird der kommunistischen Episode ein großer Raum eingeräumt. Die Bürger von Leipzig sind nämlich stolz darauf, dass sie es waren, die dem kommunistischen Regime den entscheidenden Todesstoß verpasst haben. Sie waren immer ein bisschen anders. Wo sonst wäre es möglich, dass eine Punkkapelle namens „Wutanfall“ ihren Unterschlupf und Konzertmöglichkeit in der Sakristei der Kirche des heiligen Nikolaus finden könnte? Gerade diese Kirche mit ihren feinen Farben der Innenwände – rosarot und hellgrün – die an die Frauenkirche in Dresden erinnern, sollte beim Fall der kommunistischen Regime in Ostdeutschland eine entscheidende Rolle spielen.

            Alles hat ganz harmlos begonnen. Im Jahr 1980 wurde die so genannte „Dekade der Friedentoleranz“ ausgerufen. Seit dem Jahr 1981 trafen sich jeden Montag um fünf Uhr nachmittags Menschen zu einem Gebet für den Weltfrieden. Unter der biblischen Parole: „Dann schmieden wir Pflugscharen aus ihren Schwertern“ (Micha 4,3), eine Parole, die auch die kommunistische Propaganda so gerne benutzte.

            Jetzt aber schlug STASI Menschen, die einen Aufkleber mit diesem Text trugen, sie wurden verhaftet und stundenlang verhört. Trotzdem kamen zum Gebet immer mehr Leute. Was mit einigen Dutzend Menschen begann, wuchs von Hunderten zu Tausenden. Im Mai 1989 erlaubten sich Leipziger Aktivisten die Wahlergebnisse zu kontrollieren und konnten feststellen, dass die „Einheitliche Kandidatenliste“ nicht die angekündigten 96,8 Prozent sondern nur knapp über 90 Prozent Stimmen bekam. Für die, die dem Regime noch immer vertrauten, war der Nachweis der Wahlfälschung ein herber Schlag. Als dann das chinesische Regime am 3.Juni 1989 auf dem „Platz am Tor des himmlischen Friedens“ in Peking über 2000 Studenten massakrierte und die ganze Welt im Angesicht diese Gräueltat erstarrte, gab es auf der ganzen Welt nur zwei Regierungen, die der chinesischen Führung offiziell gratulierten. Es war Kim Ir Sen von Nordkorea und Erich Honecker in der DDR. Diese sinnlose Geste erschütterte auch die letzten Treuen und die Menschenmenge in der Kirche des heiligen Nikolaus wuchs an. Am 4.September verlangte der Bürgermeister von Leipzig vom Pfarrer der Kirche des Heiligen Nikolaus, mit den Gebeten aufzuhören. Dieser lehnte es ab.

            Für 9.Oktober 1989 bereitete die Kommunistische Regierung eine abschreckende Aktion. Sie warnte im Radio und im Fernseher alle Bürger von Leipzig vor dem Kirchenbesuch. Die Kommunisten gaben bekannt, dass sie 10 000 Polizisten und Soldaten mobilisierten und dass diese einen Schießbefehl erhielten. Ich erfuhr, dass 10 000 Feldbetten für die Verwundeten und 20 000 Blutkonserven bereitgestellt wurden. Die deutsche Regierung bereitete also ein echtes Massaker nach dem chinesischen Vorbild vor. Trotzdem erschienen am 9.Oktober zum Gebet 70 000 Menschen. Mit den Kerzen in den Händen füllten sie die Straßen von Leipzig. Das Regime wagte es nicht, auf die Menschen zu schießen, die in einer Hand eine Kerze hielten und mit der anderen Hand das Licht vor dem Wind schützten. Es wäre schwer zu behaupten, dass die Demonstranten Zusammenstöße mit der Polizei durch Steinwerfen ausgelöst haben. So nämlich hieß die im Voraus vorbereitete offizielle Begründung des Einsatzes. Dazu – der Schießbefehl kam aus dem gehassten Berlin – der Leipziger Kommandeur wurde plötzlich zum Leipziger Patrioten und ließ die Sicherheitskräfte zurückziehen. Der Protest blieb ohne Blutvergießen. Am 23, Oktober waren dann in den Straßen von Leipzig sogar 320 000 Menschen. Am 9.November fiel die Berliner Mauer. Die Gebete in der Kirche Sankt Nikolaus finden auch heutzutage jeden Montag um 5 Uhr statt – als eine Erinnerung, aber auch als Streben nach einem Weltfrieden, dieses Streben ist heutzutage aktueller denn je.

            Leipzig kann sich über eine Mangel an Kriegsgeschehen in seiner Nähe nicht beschweren. Seine Lage auf der Kreuzung zwei wichtigen Straßen “Via imperialis” und „Via regia“ machte aus der Stadt nicht nur ein Handelszentrum und nach dem Jahr 1945 auch ein Finanzzentrum Ostdeutschlands, sondern auch einen Platz zahlreicher kriegerischen Auseinandersetzungen. Während des Dreißigjährigen Krieges fanden vor der Stadtmauer von Leipzig sogar drei große Schlachten statt, zweimal bei Breitenfeld (1630 und 1642) und einmal bei Lützen (1632). Besonders die Schlacht bei Lützen war schicksalhaft. Der österreichische Heerführer Wallenstein hat zwar die Schlacht verloren, aber der schwedische König und genialer Stratege Gustav Adolf starb in der Schlacht.

            Das berühmteste militärische Ereignis in dieser Gegend war aber mit Sicherheit die „Völkerschlacht“ am 16. – 19. Oktober 1813. In dieser größten Schlacht der napoleonischen Kriege gelang es dem Generalissimus Karl von Schwarzenberg den französischen Kaiser Napoleon zu bezwingen und das auf so eine vernichtende Art, dass sich Frankreich von diesem Schlag nie mehr erholte. Während dieser drei Tage starben vor der Mauer von Leipzig 90 000 Soldaten (zum Vergleich, Leipzig selbst hatte damals gerade 90 000 Einwohner). Übrigens die Sachsen haben wieder einmal auf der falschen Seite gekämpft – also in der französischen Armee. Die Sachsen haben ohnehin eine seltene Eigenschaft, immer auf der Seite der Verlierer zu kämpfen und wenn sie sich einmal der siegreichen Armee anschlossen – das war bei Breitenfeld im Jahr 1630 – flüchteten sie bereits nach dem Beginn der Schlacht und blieben 20 Kilometer hinter der Kampflinie stehen. Also erfuhren sie von dem Sieg der Schweden über den kaiserlichen General Tilly (der in der Schlacht verwundet wurde und bald danach an den Folgen der Verletzung in Leipzig starb) nur vom Hören. In Leipzig starb übrigens an den Folgen seiner Verletzungen aus der Schlacht bei Lützen auch der berühmte General der Kavallerie Pappenheim (der seine Pappenheimer gut kannte) und zuletzt ertrank hier am 18.Oktober 1813 der polnische Marschall Poniatowski – es liegen hier also viele Kriegshelden begraben. Im Jahr 1813 machten das die Sachsen doch gescheiter. In dem entscheidenden Moment der Schlacht beim Dorf Propstheida wechselten sie die Seiten und begannen auf die überraschten Französen zu schießen. Also es gibt nichts Besseres, als einen verlässlichen Verbündeten zu haben.

            Heute steht an der Stelle des ehemaligen Dorfes ein riesiges „Völkerschlachtdenkmal“.

Es wurde hier im Jahr 1913 für die Feier des hundertsten Jahrestages der Schlacht erbaut und in der Anwesenheit des deutschen Kaisers Wilhelm II. feierlich eröffnet. Zu dieser Zeit stürzte sich die Welt gerade in die nächste Katastrophe, die schlimmer als die vorherige sein sollte. Diese Tragödie begann im Jahr 1914 und endete durch Besetzung von Leipzig von den amerikanischen Soldaten am 28. April 1945.

            Leipzig kann sich mit seiner Schönheit sicherlich nicht mit Dresden, Lübeck oder Aachen messen. Historisch hat aber viel zu bieten und genau so auch, was die Kultur betrifft. Es wird hier regelmäßig die Buchmesse veranstaltet, die Konzerte im Gewandhaus auf dem Augustusplatz sind dank der Bach- und Mendellsohntradition von weltbesten Musikern besucht.

            Der Fußballklub RB Leipzig spielt in der Bundesliga und in den europäischen Wettbewerben. Übrigens war Leipzig im Jahr 1903 (damals noch unter einem anderen Namen) der erste deutsche Fußballmeister. Seinen Aufstieg aus der vierten deutschen Liga verdankt der Klub dem österreichischen Unternehmer Didi Mateschitz, dem Besitzer der Firma Red Bull. Das Fußballstadion am Ufer des Flusses Elser heißt also Red Bull Arena. Der Klub darf aber offiziell diesen Namen nicht tragen – das deutsche Gesetz verbietet den Klubs die Namen ihren Sponsoren zu präsentieren. Die einzige Ausnahme ist Bayer Leverkusen, weil dieser Klub als Klub der Angestellten des Pharmagiganten entstand, der einmal in den Gründungszeiten durch Aspirin berühmt wurde. Der Trick von Mateschitz, die Abkürzung RB, dass die Fußballer auf ihren Trikots tragen, als „RasenBallsport“ zu interpretieren, ließ Emotionen in der deutschen Fußballwelt hochgehen, aber wie schon der Fernseher-Kommentator knapp vor dem Aufstieg von RB Leipzig in die Bundesliga resigniert sagte: „Wir können sie hassen, aber in ihrem Erfolg und Aufstieg können wir sie nicht hindern.“

            Also warum eigentlich nach Lepzig fahren? Es ist nicht so weit, die Stadt ist interessant und für Shopping günstig. Nur bitte, wenn Sie dort sind, versuchen Sie lieber keine lokalen Spezialitäten. Man kann dort gut und für vernünftige Preise essen, die Stadt hat nämlich genug Restaurants mit internationaler Küche. Zum Schluss – entweder als Einladung oder als Warnung präsentiere ich die Liste der berühmtesten sächsischen Spezialitäten.

  • Quarkkeulchen – Top 1.
  • Sächsische Flecke – Top 2.
  • Leipziger Allerlei – Top 3.
  • Sächsisches Feuerfleisch – Top 4.
  • Pulsnitzer Lebkuchen – Top 5.
  • Leipziger Lerchen – Top 6.
  • Der Dresdner Christstollen – Top 7.
  • Leipziger Räbchen – Top 8

Also Mahlzeit und gute Reise.