V roce 1077 prohráli Byzantinci bitvu u Manzikertu proti Seldžuckým Turkům a začal nezadržitelný úpadek jejich říše. Museli vyklidit celou Anatolii a už nikdy ji nedokázali získat zpět. Říše se omezila na přímořské oblasti a egejské ostrovy. Expanze Turků měla za následek křížové výpravy a čtvrtá z nich v roce 1204 se obrátila proti samotným Řekům. Křižáci dobyli Konstantinopol, zřídili zde latinské císařství.

Zřejmě po dojmem tohoto triumfu nechal roce 1215 papež Inocenc III. na 4.lateránském koncilu zanést „filioque“ do oficiálního vyznání víry jako církevní dogma. Zřejmě měl pocit definitivního vítězství nad ortodoxií, která se musela stáhnou do takzvaného Nikajského císařství. Katolíci ovládali obě hlavní města někdejší římské říše a chtěli diktovat, co je správné.

               Řekové ale nekapitulovali. V roce 1261 dobyli zpět Konstantinopol a následovalo dalších dvě stě let postupného skomírání Východořímského císařství, než v roce 1453 definitivně zaniklo. Dobyvatel Konstantinopole Michal Palailogos se snažil o vytvoření církevní unie se Západem a v Lyonu tato unie v roce 1274 skutečně vznikla. V Byzanci ale narazila na všeobecný odpor a císař, jakkoliv se proslavil znovudobytím hlavního města a založením nové dynastie, zemřel ve vyhnanství. Víra a s ní spojené emoce porazily rozum, který se snažil používat moudrý panovník.

               Turecké nebezpečí vnímali ale velmi dobře i lidé na Západě, zejména pak uherský král a německý císař Zikmund, který byl na své jižní hranici s tímto nebezpečím konfrontován nepřetržitě. Plán velké křížové výpravy drhl právě na rozporech v církvi. Vojenské expedice v letech 1395 (Nikopol) a 1444 (Varna) skončily katastrofou.

               Byzantští císaři si byli naprosto dobře vědomi, že se bez pomoci Západu turecké expanzi neubrání a hledali zde pomoc. Ale papežové byli neústupní. Byli ochotni pomoci jen když se Řekové vrátí do lůna všeobecné církve, tedy když se smíří se změnami v rituálech a ve vyznání víry. K tomu účelu svolaný koncil papežem Eugenem do Ferrary začal v roce 1438. Zajímavé je, že katolickou delegaci vedl papež Eugen IV. (který využil – či zneužil –  tuto příležitost jako možnost bojkotoval koncil v Bazileji, který zasedal už od roku 1431 a kde byl papež povinen sedět), zatímco řeckou delegaci vedl císař Jan VIII Palailogos. Patriarcha, který přijel s ním, směl sice diskutovat, závěry musel ale schvalovat císař. Na tom se po celých tisíc let nic nezměnilo. Po dlouhých vyjednáváních a přeložení koncilu z Ferrary do Florencie byla 6.července 1439 v katedrále ve Florencii vyhlášena slavnostně církevní Unie. Za řeckou stranu listinu podepsalo 31 biskupů včetně patriarchy Josefa II., který hned nato zemřel a je pochován ve florentském chrámu Santa Maria Novella.

               Jenže v Konstantinopoli narazila tato smlouva na nepřekonatelný odpor. Nenávist vůči Západu byla obrovská. Nejen jako reminiscence na potupné dobytí hlavního města v roce 1204. Byla to nenávist slabého, který se nedokáže ubránit a nic jiného než nenávist už nemá. Heslem ortodoxních křesťanů se stalo „Raději turecký turban než kardinálský klobouk.“ Císaři loajální patriarchové Metrophanes II., (1440 – 1443) Řehoř III. Mammas (1443 – 1450) a Athanasios II. (1450 – 1453) nedokázali pro věc záchrany „věčného města“ získat lid. Pro prosté Řeky byla představa heterodoxie, tedy kacířství, tak strašná, že se raději rozhodli bojovat ztracený boj proti Turkům sami. 21 z jedenatřiceti biskupů, kteří podepsali listinu o Unii ve Florencii, svůj podpis pod tlakem lidu odvolalo. Hlavním aktérem odporu proti Unii byl mnich Gennadios Scholarios a ten se taky stal z milosti sultána Mehmeda prvním konstantinopolským patriarchou poté, co Turci město v roce 1453 ovládli. Gennadios Scholarios byl nejlepší filozof své doby. Zúčastnil se koncilu ve Florencii jako osobní císařův sekretář a podepsal dokonce i listinu o Unii. Poté ale změnil fronty, svůj podpis odvolal a po vyhlášení Unie v Hagii Sofii 12. října 1452 (tak dlouho trvalo, než se k tomu poslední byzantský císař Konstantin Palailogos odhodlal) se na protest stáhl do kláštera a odtud působil dál jako symbolická osoba ztělesňující neochvějnou pravou víru.

               Pod tureckou vládou, bez císaře, ztratil konstantinopolský patriarcha svůj význam. Ortodoxie hledala nové vedení, které by nebylo poplatné muslimskému vládci.

               V roce 1448 získala ortodoxní církev vzdáleného moskevského knížectví takzvanou autokefalii čili autonomii. Ortodoxní církev nebyla nikdy organizována tak přísně hierarchicky jako církev katolická. Jednotlivé národy, hlásící se k ortodoxnímu vyznání víry, dostávaly povětšinou právo řídit si své věci ve vlastní církevní provincii nezávisle. Tak je tomu i dnes, prakticky každý národ hlásící se k pravoslavné víře má svého patriarchu – od 15. prosince 2018 i Ukrajina. K tomu se ještě vrátíme.

               Prvním moskevským metropolitou se v roce 1448, tedy ještě před dobytím Konstantinopole Turky, stal biskup Jona. Nicméně v této době ještě uznávali moskevští metropolité nadřazenost konstantinopolského patriarchy. V roce 1547 se nechal Ivan Hrozný korunovat za „Cara veškeré Rusi“ a tím oficiálně přenesl císařskou korunu Východořímské říše do Moskvy. Ivan ale neměl zájem o současné přenesení patriarchátu. Patriarcha v daleké Konstantinopoli mu byl milejší, než kdyby seděl v Kremlu vedle něho a četl mu levity. (Což by u Ivana zřejmě nedělal dlouho)

               Vytvoření moskevského patriarchátu bylo dílem jiného ruského politika, Borise Godunova.

Boris Godunov byl na svou dobu geniální stratég a v Rusku neměl v podstatě konkurenci. Vládl jako poručník za mentálně postiženého syna Ivana Hrozného Fjodora I. Pochopil, že k legitimizaci nároků Ruska zvát se dědicem a nástupcem Východořímského císařství potřebuje Moskva, aby se stala hlavou ortodoxní církve. S přípravou toho kroku začal hned po Ivanově smrti v roce 1584. V roce 1589 byl vyhlášen Moskevský patriarchát a o rok později schválila jeho vznik synoda v Konstantinopoli – co už mohla jiného dělat? Prvním patriarchou se stal Jove a odměnil se Borisi Godunovovi tím, že měl po smrti Fjodora I v roce 1598 rozhodující podíl na jeho volbě carem.  Borisovi koruna nepřinesla štěstí, až do své smrti v roce 1605 musel zápasit s rebelií bojarů, s intervencí Poláků, neúrodou a hladomorem, to vše bylo interpretováno fanatickými mnichy jako boží trest (údajně za vraždu nejmladšího syna Ivana Hrozného Dimitrije, kterou ale Borisovi nikdy nikdo nedokázal). Boris Godunov je v ruské literatuře asi nejčastěji zpracovávaná postava (Puškin a Alexej Tolstoj o něm napsali dramata, Modest Mussorgskij operu a Sergej Bondarčuk o nešťastném carovi natočil film). Osud Borise Godunova je osudem člověka, který chce v Rusku něco pohnout dopředu a ztroskotá na ruském mysticismu, fatalismu a pasivitě.

               Reformovat Rusko dokázal jen Petr Veliký, který byl brutálnější než všichni jeho odpůrci a neváhal sekat hlavy povstalcům osobně. Po dobrém to nešlo nikdy, že pane Gorbačove?

               Jenže – Moskva sice převzala mocenské nároky Konstantinopole, pokud se týče vůdčího postavení v ortodoxní církvi, ovšem zcela oproštěné od jemné a vysoce vyvinuté řecké filozofie. Na to prostě Ruská říše neměla kapacity. Ani mít nemohla. Znalosti řečtiny byly rudimentální a ruština byla samotnými Rusy až do počátku devatenáctého století považována za literárně nepoužitelnou. Lepší společnost konverzovala ve francouzštině a ta horší neuměla ani číst ani psát. Teprve Puškin s Gogolem (mimochodem rodilým Ukrajincem) udělali z ruštiny řeč salónů. Místo filozofů rázu Fócia, Gennadia Scholaria nebo Řehoře Naziánského měli směr vývoje ortodoxní církve v Rusku určovat proroci, jurodiví a Rasputinové. Byla to cesta zpět do temného středověku a tuto cestu ruská ortodoxie dodnes neopustila.

               Patriarchové zaujali v životě Ruska velmi důležitou úlohu a zakonzervovali středověké zvyky. Moskva byla centrem jejich působení – a zpátečnictví. To lezlo nesmírně na nervy reformnímu císaři Petrovi Velikému.

V roce 1721 odebral patriarchátu právní privilegia a podřídil církev státu – tedy sobě. O organizačních věcech v patriarchátu rozhodovala „Svatá synoda“ pod státním dozorem a místo patriarchy předsedal Synodě od roku 1742 Nejvyšší prokurátor „Svaté synody“.

               Zajímavé je, že patriarchát byl obnoven po Velké říjnové revoluci, tedy po převzetí moci bolševiky. Komunisté šli sice nesmlouvavě proti náboženství jako takovému (opium lidstva), Stalin si ale uvědomil možnosti, které mu zbožnost ruského lidu nabízela. Přeměnil tedy patriarchát s jeho strukturami a popy na filiálku KGB. V podstatě každý kněz musel s KGB spolupracovat, mnozí měli v této organizaci i významné postavení. Jako současný patriarcha Kyril či jeho předchůdce Alexios (1990–2009). Stalin propagoval ortodoxní církev i na „osvobozených“ evropských územích. Na východním Slovensku lákali ortodoxní popi různými výhodami ke konverzi především příslušníky řeckokatolické církve a mnoho z nich svodům podlehlo. KGB měla radost.

               Rusové našli po roce 1990 velmi rychle cestu zpět k pravoslaví. Například chrám Alexandra Něvského v Tallinnu, který chtěla estonská vláda nechat zbourat, se stal velmi rychle shromaždištěm Rusů žijících v Estonsku. Rusové se vrátili ochotně do lůna své církve. Komunisté je od náboženství oddělili násilím, skutečný ateismus, vyrůstající na podkladě osvícenství zde ale nikdy nevznikl. Vzdání se ortodoxie chápali Rusové v podstatě jako odstřižení od svých kulturních kořenů. Osvícenství v Rusku nikdy kořeny nezapustilo. Dokonce i carevna Kateřina II. Veliká, nadšená vyznavačka ideálů Jeana – Jacquese Rousseaua se rychle vzdala snahy tyto ideály v Rusku šířit, když zjistila, s jakým odporem by byla konfrontována a že by ji to s největší pravděpodobností stálo jak korunu, tak i hlavu. Jako Němka a evangelička, tedy heterodoxní – musela denně dokazovat, že to s konverzí k pravoslaví myslela vážně a že se s touto vírou dokáže identifikovat. Jenže bez vlivu osvícenství chybí v uvažování obyvatelstva rozum, zůstává slepá víra – v Boha, v cara a patriarchu. Jejich příkazy je třeba slepě následovat, kritické myšlení není žádoucí. Co víc si může panovník – diktátor přát? Zejména pokud je hlava církve patriarcha zvyklý a ochotný carovi sloužit.

               Ortodoxní církev se stala jedním z pilířů současného totalitního ruského systému. Její odmítání všeho západního je symptomatické, jde o čistotu víry! Dokonce není ochotna ani reformovat kalendář, protože to přikázal papež Řehoř a dále trvá na juliánském kalendáři. Z principu. I když se opožďuje už o čtrnáct dní. Byla by ochotná slavit Vánoce třeba i v létě, jen aby prezentovala své odmítání papežství. Nic na tom nezměnilo ani to, že bolševici gregoriánský kalendář z praktických důvodů přijali.  Ruská ortodoxie nezná žádné praktické důvody, jen ideologické. A hlavní ideologií je nenávist k západu. Církve (ani ta katolická) se nikdy nedokázaly nadchnout pro demokracii, jejich struktura je totalitní a s totalitními režimy si tedy lépe rozumí (Byla to koneckonců katolická církev, která jako první uznala Mussoliniho fašistický režim výměnou za Lateránské smlouvy). Putina navíc spojuje s Kyrilem i společná minulost v KGB a oba mluví plynně německy (Kyrill miluje pobyty ve Švýcarsku, kde má své luxusní sídlo). Jakou roli v současném chování Putina má jeho zpovědník Tichon, kterého mu Kyrill přihrál, se můžeme jen dohadovat, zdá se, že tato šedá eminence má významný podíl na rozpoutání současné války na Ukrajině. Možná za to slíbil Putinovi místo v nebi a odpuštění všech jeho hříchů. A Putinovi musí být jasné, že těch vroubků nemá pro poslední soud zrovna málo. Proč by to ale Tichon dělal?

               Ruský patriarchát nikdy nestrávil vyhlášení ukrajinské autokefalní církve v roce 2018. Ukrajinci si o autokefalii zažádali u patriarchy v Konstantinopoli (jak Řekové a ortodoxní věřící stále ještě nazývají Istanbul) a konstantinopolská synoda jejich žádost posoudila přes zuřivé protesty z Moskvy pozitivně. Kyrill tak ztratil třetinu svých věřících.  Přesto hodně ortodoxních věřících na Ukrajině nadále uznávalo priorát Moskvy – až do 24.února 2022. Od tohoto dne už s Kyrillem nechce mít na Ukrajině nikdo nic společného.

               Výroky jako ten, který jsem citoval na začátku mého prvního článku: „Ruský voják je dnes válečník světla, který bojuje za záchranu pravé víry a Ruska, on je doslovně bojovník nebeského vojska, v jehož týlu stojí vojska andělů pod vedením archanděla Michaela.“  jen zřídka zvednou morálku bojujícího vojska, zato dopředu ospravedlňují všechny zločiny, kterých se toto „svaté“ vojsko dopustí. Zločinec si nemůže přát nic jiného než amnestii předem na všechny zločiny, které má v úmyslu spáchat. S o to větší radostí se jich pak dopouští. Jako v roce 1099 křižáci v Jeruzalémě, tak v roce 2022 Rusové v Buči a dalších ukrajinských městech.

Na ortodoxní církvi, světící zbraně (popi dokonce světili i raketu se jménem „Satan“, což jen ukazuje současný ruský bizár) zůstane nesmazatelná krvavá skvrna. Na víru prostých Rusů v neomylnost cara a patriarchy jakož i vykoupení prostřednictvím přesného plnění jejich příkazů se tím ale zřejmě nic nezmění. Že byl válečný štváč Kyrill zařazen Evropskou Unií do seznamu sankciovaných osob, bylo víc než logické. O to víc udivilo, že si Viktor Orbán vymohl jeho vyškrtnutí s tohoto seznamu a hrozil bojkotováním balíčku sankcí na odběr ruské ropy. V jeho jednání určitě nehrála žádnou roli skutečnosti, že kalvíni (tedy Maďaři) přijímají kvašený chléb stejně jako ortodoxní věřící. Nešlo zřejmě ani o budování vlastního Viktorova ega. Pokyn, aby Orbán zablokoval sankcionování hlavy ruské církve, přišel nepochybně z Moskvy, zřejmě od samotného Putina. Možná mu jeho zpovědník Tichon sdělil, že předpokladem jeho vlastního spasení je, aby Kyrill mohl strávil léto 2022 jako obvykle ve své rezidenci ve švýcarských horách. O to překvapivější je, že Orbán poslechl a nezhrozil se ani nebezpečí vlastní blamáže. To otvírá otázku, co Putin na strýčka Viktora má, čím ho může vydírat. O čem se jednalo na Orbánově setkání s Putinem v Moskvě v únoru 2022 bezprostředně před zahájením ruské invaze na Ukrajinu? Slíbil tehdy Putin Orbánovi zakarpatskou Ukrajinu? Bylo to něco jako smlouva Molotov-Ribbentrop a teď je Orbán v pasti, protože buď něco podepsal nebo byl jeho rozhovor nahrán? Myslitelné by to bylo. Možná se to jednou dozvíme. Patriarcha Kyrill smí ovšem dále díky Orbánovi štvát beztrestně své ovečky do války. A ony budou i nadále slepě poslouchat.

               Bez vlivu osvícenství není možné spojit víru s rozumem. Používání rozumu smrdí heterodoxií, tedy kacířstvím. Za to se na Západě ve středověku upalovalo. Na Východě se to děje ještě i dnes.

               Ke konfliktu stačilo jedno slovo. To slovo znělo „filioque“ a na Západě se vloudilo do vyznání víry. V nikajském vyznání víry, které platilo jako oficiální, stálo v latinské podobě „qui ex Patre procedit“, čili, že Duch svatý vychází z Boha otce. Někdy okolo roku 400 se ve Španělsku poprvé objevilo znění „qui ex Patre Filioque procedit“, čili, že Duch svatý vychází z otce i syna. Toto vyznání víry doporučila synoda v Toledu v roce 481. Dokud se něco takového dělo na tehdejším konci světa v dalekém Španělsku, nikoho to nijak nezajímalo, už proto, že Západní Gótové, kteří Španělsko ovládli, byli Ariáni, kteří měli k Svaté trojici svůj vlastní vztah, mající své politické pozadí. Podle ariánství byla církev (Syn) a Duch svatý (vzdělanost) podřízeny Otci čili panovníkovi. Proto germánští náčelníci toto učení tak milovali.

               Problém začal až když toto změněné vyznání víry začali používat katoličtí Frankové a skutečný malér vznikl, když v roce 809 ustanovil císař Karel Veliký toto vyznání víry za povinné na území, které ovládal. Zřejmě tím chtěl namíchnout východořímského císaře Nikephora I. v Konstantinopoli, který se až do roku 812 zdráhal uznat Karlův císařský titul a trval na tom, že on je jediný „Caesar romanorum“. Papež Lev III., který svého času Karla císařem korunoval, přešel tuto provokaci s filioque mlčením – co u taky zbývalo? Byl na franském císaři naprosto závislý. Císaři jeho mínění nerozmlouval, ale do zdi katedrály svatého Petra nechal vyrýt vyznání víry bez „filioque“.

               Jenže džin už byl vypuštěný z lahve a začal žít svým vlastním životem.

               Poprvé to vedlo k diplomatickému konfliktu na konci devátého století, kdy se cesty východní a západní církve poprvé rozešly. Šlo opět především o politiku. V Byzanci se ujal moci mladý císař Michael III., tedy vlastně jeho strýc a mentor Bardas (Michal se zajímal především o pijatyku a o svádění manželek dvořanů, kterým pak posílal parohy jako upomínku na to, že jejich manželka ležela v jeho posteli – odtud výraz paroháč pro podvedeného manžela). Bardas sesadil Michalovu matku Teodoru a dal zavraždit jejího prvního ministra Theoktista. Jenže do cesty se mu postavil patriarcha Ignatios. Nepříliš chytrý, ale tvrdý a neohebný. Vyjednávat se s ním nedalo. Bardas ho tedy dal císařem jednoduše sesadit (do karet mu hrálo, že se Ignatios svého času nechal vyjmenovat císařem, aniž by se předtím nechal zvolit biskupskou synodou, a tak se jeho úřad mohl považovat za nelegální). Bardas potřeboval nového patriarchu, a to pokud možno chytrého, vzdělaného a loajálního. Jeho volba padla na největšího učence té doby Fótia zvaného „Filosof“ nebo také „Velký“, profesora na konstantinopolské univerzitě.

Byl to kolega, přítel a mentor našeho věrozvěsta Konstantina – Cyrila, byl to vlastně on, kdo poslal soluňské bratry Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Malým zádrhelem jmenování patriarchou byla skutečnost, že Fótius byl laik, neměl tedy kněžské svěcení. To vyřešili v Byzanci po svém. Fótios obdržel ve čtyřech dnech všechna čtyři potřebná svěcení a ujal se úřadu. Jenže tehdy se vložil do hry papež Mikuláš první. Byl zvolen právě v roce Fótiovy inaugurace a chtěl ukázat svaly. S poukázáním na rychlost Fótiova svěcení odmítl Fótia jako konstantinopolského patriarchu uznat. Tím vznesl oficiálně nárok na své uznání jako hlavy církve, která má právo potvrzovat jmenování ostatních patriarchů, tedy činnost, vyhrazenou odjakživa císaři. Ale Mikuláš se cítil být povýšen nad krále a císaře.

               Mikuláš prohlásil Fótia v roce 863 za sesazeného a instaloval opět Ignácia, což ovšem v Konstantinopoli nikoho moc nezajímalo. Po výměně podrážděných dopisů svolal Fótius do Konstantinopole koncil, na který pozval všechny patriarchy kromě římského. Jestliže Mikuláš bojoval na poli politickém, Fótius odpověděl učeností, jak tomu bývalo v Řecku zvykem. Koncil obvinil papeže z hereze, právě proto, že údajně používá ve vyznání víry slovo „ze Syna“ a obvinil ho, že šíří toto kacířské učení v nové církevní provincii v Bulharsku. Sice to nebyla pravda, v Římě se filioque na rozdíl od Franské říše nepoužívalo, ale pravda nikoho nezajímala. Koncil prohlásil Mikuláše za kacíře a vyloučil ho z církve. Jenže ještě než z toho mohl papeže trefit šlak, došlo v Konstantinopoli k převratu. Milenec císaře Michala Bazileos zavraždil Bardase a po něm i císaře a stal se sám císařem. Aby si usmířil papeže a dostal od něj potvrzení své legitimity, odvolal Fótia z úřadu a dosadil zpět Ignácia. Mikuláš zemřel ve stejném roce s pocitem dobře vykonané práce.

               Jenže Bazileova loajalita k Římu nebyla trvalá. Potvrzení svého titulu už měl, a tak po Ignáciově smrti v roce 877 vyjmenoval patriarchou k úžasu papeže Jana VIII. opět Fótia. Co se týká vzdělanosti a diplomatických schopností totiž lepšího člověka v celé říši neměl, Fótios svolal do Konstantinopole v letech 879–880 koncil, který smířlivými formulacemi překonal dvanáct let starý spor. Papež potřeboval nutně byzantskou flotilu na ochranu Říma před Araby, a proto se rozhodl nehrotit a do suverenity konstantinopolského patriarchátu už nezasahoval. Fótios ale neopomněl nechat potvrdit vyznání víry bez Filioque a toto znění schválilo všech pět patriarchů, i vyslanci papeže Jana. Na povrchu byl spor urovnán, v hloubce to vřelo dál.

               První schizma, tedy rozdělení církve, bylo odvráceno. Ale napětí mezi východem a západem dále narůstalo. Nešlo jen o vyznání víry, opačný směr křižování, či požívání kvašeného (východ) a nekvašeného (západ) chleba při mši. V tomto bodu se západní část ještě jednotné církve odvolávala na Ježíše, který samozřejmě podle židovské tradice svým služebníkům při poslední večeři lámal chléb nekvašený. Řekové se ovšem hlásili k tradici svatého Pavla, který zavedl podávání chleba kvašeného s tím, že právě „křesťané jsou kváskem, který prokvasí těsto společnosti jako chléb a učiní ho lepším a chutnějším.“

               V oblasti Římské říše národa Německého čili v Západořímské říši se podle příkazu jejího zakladatele Karla nadále používalo vyznání víry s filioque a v roce 1013 ho uznal papež Benedikt VIII. jako jediné správné. Šlo mu v podstatě jen o to získat pomoc vojáků císaře Jindřicha II., později vyhlášeného za svatého, ačkoliv si vysloužil přezdívku „der Zänker“, což znamená svárlivec nebo výtržník. (K svatosti mu zřejmě dopomohla fimóza předkožky, která mu znemožnila pohlavní styk s jeho ženou Kunhutou.) Císař skutečně pak do Itálie v roce 1014 dorazil a nechal se od papeže korunovat.  Papež tehdy viděl hlavní ohrožení v Byzantincích, ovládajících jih Apeninského poloostrova.

               Filioque se tedy poprvé dostalo do vyznání víry i v Římě, ale dokud se o tom diskrétně mlčelo, šlo vše dál. Jen se do vedení některé z konfliktních stran nesměl dostat blbec. Víme, že iniciativní blbec je nebezpečnější než třídní nepřítel. Jenže v Konstantinopoli se to v roce 1043 stalo. Patriarchou byl vyjmenován Michael Kerullarios, omezený byrokrat s nedostatečným teologickým vzděláním a jen určitými rudimentálními znalostmi církevních dějin.

Kupodivu si dokázal navzdory své poněkud omezené inteligenci (nebo právě díky ní) získat velkou popularitu u byzantského lidu. V jižní Itálii se znovu rozhořely spory. Jestliže ještě před čtyřiceti lety hledali papežové v Normanech – přistěhovalcích z evropského severu – spojence proti Byzanci, teď se karta obrátila. Papež Lev IX., původním jménem Bruno z Egisheim-Dagsburgu v Alsasku, čili jeden z mála Němců na papežském trůně,  hledal proti normanskému tlaku spojenectví s Byzancí.

Jenže takové spojenectví bylo proti srsti dogmatického patriarchy. Obvinil papeže, že na území, které na Byzantincích dobyli Normané, zavádí latinské zvyky s podáváním nekvašeného chleba a nutí tamní lidi k vyznání víry s filioque a obratem přikázal všem latinským klášterům na území byzantské říše, aby přešly na řecké rituály, jinak budou zavřeny. Papež odpověděl smířlivě (byzantskou vojenskou pomoc nutně potřeboval) a argumentoval, že na Západě tolerují v řeckých klášterech řecké rituály. I císař Konstantin IX. se snažil o smír a přinutil nakonec patriarchu, aby napsal papeži smířlivý dopis. Ten to za skřípění zubů udělal, i když si neodpustil drobné provokace, jako že papeže oslovoval „bratře“ a ne „otče“, jak přikazoval protokol.

               Jenže Normané byli šikovní bojovníci. Podařilo se jim zabránit spojení papežských a byzantských sil a poté u městečka Civitate 18.června 1053 papežské vojsko porazili a papež se na několik měsíců dostal dokonce do jejich zajetí. Papež se tím dostal do emocionálně špatné situace. Ještě plný žluči napsal dva dopisy, jeden Kerullariovi a jeden císaři a poslal s nimi do Konstantinopole tři vyslance. Při jejich volbě měl mimořádně nešťastnou ruku. Vedením byl pověřen papežův sekretář Humbert z Moyenmoutieru, zaujatý a známý svou nenávistí ke všemu řeckému. K ruce mu byli postaveni kardinálové Fridrich Lotrinský a arcibiskup Petr z Amalfi, kteří oba bojovali u Civitate a byli přesvědčeni, že je Byzantinci v prohrané bitvě úmyslně nechali ve štychu.

               Delegace dorazila do Konstantinopole v dubnu 1054 a od začátku se prostě nedařilo. Papežovu odpověď na svůj smířlivý dopis pochopil Kerullarios jako urážku. Legáti pak, kteří se nevyznali v diplomacii a zdvořilé přijetí u císaře (tak to přikazoval řecký protokol) si vyložili jako císařovo spojenectví v jejich tažení proti patriarchovi, zveřejnili dopis, který napsal papež Lev v největším vzrušení a který se pak neodvážil odeslat (ale jeho sekretář měl jeho text s sebou). Na tento dopis odpověděl za Kerullaria mnich Niketas Stethatos tak ostře, že přivedl legáty k nekontrolované zuřivosti. Humbertův řev prosycený vulgárními nadávkami zbavil papežské vyslance jakékoliv autority.  V ulicích Konstantinopole demonstrovaly proti papežencům davy lidí, nemocný císař Konstantin ztratil nad vývojem jakoukoliv kontrolu. Kerullarios ovšem v této citlivé chvíli nezapomněl uvést do hry „filioque“ jako důkaz římského kacířství. 

               V té době dorazila zpráva o smrti papeže Lva IX. Jeho legáti tím ztratili jakoukoliv pravomoc a měli okamžitě odcestovat zpět do Říma. To ale zuřící Humbert ani nezvažoval. 16.července 1054 vpochodovali tři legáti během mše, kterou sloužil patriarcha osobně, do Chrámu svaté Sofie a položili na oltář exkomunikační bulu, kterou vyloučili konstantinopolského patriarchu z církve. Dva dny nato opustili Konstantinopol.

               Kdyby byl patriarchou vzdělanec typu Fótia, obrátil by věc ve svůj prospěch. Prokázal by nekompetentnost legátů, nesmyslnost jejich exkomunikační buly a vynutil by si z Říma její odvolání zřejmě i s příslušnou omluvou. Odhlédnouc od skutečnosti, že legáti neměli po smrti papeže, který je do Konstantinopole poslal, žádný mandát, byl dokument napsán tak špatně a s tolika věcnými i právními chybami, že historici dodnes žasnou, jak mohl člověk Humbertova vzdělání napsat tak mizerný pamflet. Zřejmě mu zuřivost zakalila mysl. Schopný právník mohl lehce vyvrátit všechny tam uváděné argumenty a prohlásit listinu za nesmyslnou a irelevantní. Jenže patriarchou byl Michael Kerrularios, který rozumu příliš nepobral. V celém městě se konaly demonstrace na jeho podporu a on v tomto mocenském rauši neudělal nic lepšího, než že na oplátku exkomunikoval římského papeže (který v té době už odpočíval v hrobě a neměl s patriarchovou exkomunikací nic společného).

               Prostě na sebe v létě 1054 v Konstantinopoli narazili dva blbci a jak víme, srážka s blbcem je vždy nebezpečná. Už i tak křehká stavba všeobecné církve tuto srážku nepřežila a zhroutila se.

               Schizma, tedy rozkol mezi západní a východní církví tedy vznikl z lidské hlouposti, jak už to často při historických událostech zásadního významu bývá. Ironií osudu je, že ani Humbert ani Kerullarios neměli žádný rozkol církve v úmyslu a exkomunikace pro ně měly jen čistě osobní význam. Kdyby se po Lvu IX. a po Kerullariovi dostali do úřadů lidé s nadhledem, mohli všechno ještě urovnat. Císař Konstantin IX, rozčarovaný lidskou hloupostí a těžce nemocný, se stáhl do ústraní a 11.ledna 1055 zemřel. Protože neměl legitimního syna, zavládlo v Byzanci bezvládí. Na římské papežském trůnu následoval po Viktorovi II. který na svůj úřad naprosto nestačil, v roce 1057 Štěpán IX., kterým nebyl nikdo jiný než Fridrich Lotrinský, tedy jeden z legátů, kteří byli za rozkol církve v roce 1054 zodpovědní. Nikdo se tedy nesnažil spor urovnat, nebyly podniknuty žádné diplomatické kroky. Císař Konstantin Dukas měl konečně v roce 1058 Kerullaiových excesů dost, sesadil ho a poslal do vyhnanství, trhlina v stavbě církve se už ale nedala zacelit.

               Filioque bylo zařazeno do vyznání víry oficiálně na 4.lateránském koncilu v roce 1215 na popud papeže Inocence III. Pak už nebylo cesty zpět.

Exkomunikovaný Lev IX. byl západní církví kanonizován. Sice ho žádný papež neprohlásil za svatého, ale jeho uctívání bylo tak velké, že se stal svatým “per viam cultus”. Je patronem hudebníků a varhaníků. Skutečnost, že byl “světec” vyloučen ortodoxními “kacíři” z církve, byla samozřejmě neodpustitelná. Ostatně nebyla tato exkomunikace nikdy zrušena.

               Kerrulaiovu exkomunikaci zrušil papež Pavel VI. v roce 1965.

               O tom, jak to bylo dál, a jak se spor Západu a Východu přenesl z Řecka do Ruska, kde trvá dodnes, zase příště.

„Ruský voják je dnes válečník světla, který bojuje za záchranu pravé víry a Ruska, on je doslovně bojovník nebeského vojska, v jehož týlu stojí vojska andělů pod vedením archanděla Michaela.“

               Podobný text (bez zmínky o Rusku) bych čekal od papeže Urbana, když v roce 1096 vyhlašoval první křížovou výpravu do Svaté Země. Ale tato výzva je o bezmála tisíc let mladší, v březnu 2022 takto volal do boje ruské vojáky moskevský patriarcha Kyrill I. A dále označil síly, které proti tomu nebeskému vojsku na Ukrajině bojují za: „mimozemské pekelné síly, bojující proti pravé víře a ruským vojákům.“

               Pokud vám to připadá jako špatný vtip, pak se jedná o zlý odhad. Pokud hodnotíte takové výroky nejvyššího duchovního správce ruské církve za naprostou zradu poselství evangelia, pak máte určitě pravdu.

               Abychom pochopili nepochopitelné je třeba se podívat do dějin. Chci své čtenáře zavést hodně daleko až k pramenům vzniku církve a jejího štěpení. Přesto, že se pokusím být hodně stručný a téma zjednodušit, bude se jednat o dlouhý výlet. Bude se muset jednat hned o sérii článků, a proto prosím o trpělivost. Ale třeba bude téma natolik zajímavé, že své čtenáře neunudím.

               Především je třeba vysvětlit, co znamená v ruském pojetí slovo ortodoxie. Výraz pochází z řečtiny a znamená „pravá víra“. Což znamená, že každý, kdo věří jinak, se dopouští „heterodoxie“, což je totéž jako hereze čili kacířství. V tom smyslu je pro ortodoxní věřící kacířem i papež František, o protestantech ani nemluvě.

               Křesťanská církev vznikala v prvním století našeho letopočtu jako nesourodá směska komun v městech Římského impéria. V čele komun byli volení biskupové, kteří měli zpočátku skutečně jen funkci kázat písmo a starat se o členy společenství. Jenže už někdy ve třetím století se začaly ukazovat rozdíly mezi západem a východem Římské říše. Zatímco východ zůstával poměrně stabilní s fungující infrastrukturou úřadů, na západě se pod tlakem Germánů a Hunů infrastruktura rozpadala. Biskupové byli od čtvrtého století nuceni přebírat i organizační úkoly a víceméně nahrazovat funkci římské administrativy – nejznámějším takovým příkladem byl milánský biskup Ambrož.

               Od roku 313, kdy císař Konstantin zrovnoprávnil křesťanství s tradičním římským náboženstvím, mohli křesťané vyjít z ilegality, v roce 325 se pod předsednictvím císaře – pohana -konal první koncil v Nikai, který mimo jiné stanovil i vyznání víry, které se modlíme dodnes – s malým rozdílem, na který ještě přijde řeč. Oficiální církev potřebovala pevnou strukturu. Konstantinopolský koncil v roce 381 a po něm koncil v Chalcedonu v roce 451 určil hlavní správní jednotky církve, císař Justinián pak toto dělení na pět patriarchátů stanovil v polovině šestého století zákonem.

               Jednalo se o:

               Patriarchát západní, založený apoštoly Petrem a Pavlem se sídlem v Římě

               Patriarchát konstantinopolský, založený apoštolem Ondřejem

               Patriarchát alexandrijský, založený evangelistou Markem

               Patriarchát antiochijský založený svatým Petrem

               Patriarchát jeruzalémský, založený všemi apoštoly.

               Podle rozhodnutí císaře neměl být žádný patriarcha žádnému jinému podřízen, římský patriarcha měl pouze právo být na seznamu psán na prvním místě. Jenže římský biskup měl celou řadu výhod. Jednak sídlil v tradičním hlavním městě říše, jednak se mohl odvolat na přímé následnictví svatého Petra, který byl podle tradice prvním římským biskupem a jehož pověřil řízením církve Kristus osobně. Papežové v budoucnosti budou s touto kartou velmi šikovně hrát a těžit z ní politický kapitál. Formálně si tedy byly všechny tyto patriarcháty sice rovny, ve skutečnosti měly ale první dva rozhodující výhodu. Po rozdělení Římské říše na Východořímskou a Západořímskou byli tito dva patriarchové ve výhodě, protože měli blízko k vládnoucímu císaři. Ještě jim mohl do určité míry konkurovat patriarchát alexandrijský, protože Alexandria byla středisko vzdělání, jak dříve pohanského, tak později křesťanského. Ale císař je císař a biskupové byli jeho služebníky. Včetně biskupů nejvyšších, tedy patriarchů. Ostatně tři z těchto pěti patriarchátů, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský ztratily v první polovině sedmého století svůj význam, když byly tyto oblasti dobyty Araby a vládu křesťanství vystřídal islám. Zbyla dvě mocenská centra, a to není nikdy dobře. Ve dvou se nedají tvořit koalice, vyjednávat, dva protivníci se můžou jen utkat v boji na život a na smrt – nebo žít spolu v míru a souladu. Lidské přirozenosti bohužel odpovídá spíš ta první varianta.

               Zbyl tedy Řím a Konstantinopol. Tito dva patriarchové žili ovšem v rozdílných podmínkách a měli tedy i rozdílné úkoly. Na Východě zůstával císař v Konstantinopoli a patriarcha sídlící ve stejném městě měl úlohu jeho dvorního kaplana. Císař si cenil především loajalitu, hlavou církve byl v té době pouze panovník, patriarcha jeho nejbližší služebník, kterého mohl císař po libosti odvolat – jako se to stalo například i patriarchovi Fótiovi Velkému v devátém století. Patriarcha konstantinopolský byl tedy odkázán na milost svého panovníka.

               Jinak tomu bylo v Římě. Už císař Dioklecián ustanovil v roce 286 vedle Říma Milán jako další sídelní město a císaři sem skutečně přesídlili. V roce 402 pak císař Honorius změnil své hlavní město a přesídlil do Ravenny, která byla na rozdíl od Říma nebo Milána považována za nedobytnou. Papež ale zůstával nadále v Římě (přesunem mimo město, kde založil svou misi svatý Petr, by přišel o svou legitimitu) a musel se tím pádem stále více angažovat ve světské politice. Prostě dělat domácí úkoly za nepřítomného císaře.

               Historici nejsou jednotní, kterého z římských biskupů je možno považovat za prvního papeže, tedy světského vládce. Váhají mezi Inocencem I. (401–417) a Lvem I. Velikým (440–461). U obou je ale jedno společné. Oba zažili dobytí a vyplundrování Říma (Inocenc v roce 410 vpád Západních Gótů, Lev v roce 455 řádění Vandalů) a museli se starat za nepřítomnosti císaře, ukrytého v Ravenně, o trpící obyvatelstvo. Což jim dodalo legitimitu světského správce města. Ale dodalo jim i kredit za jeho hranicemi. Když Lev I poslal svůj pastýřský list Chalcedonskému koncilu v roce 451, objevila se v usnesení koncilu věta: „Lvovými ústy promluvil Petr:“ Což bylo na západě interpretováno jako uznání vůdčího postavení římského biskupa v křesťanské církvi.

               Zatímco papežové budovali krok za krokem svou mocenskou bázi, utápěl se východ ve věroučných sporech. Bylo to predestinováno kulturními rozdíly. Zatímco Řekové milovali dlouhé diskuse, ve kterých tříbili rétoriku, vymýšleli nové obraty svého jazyka a šlo jim víc o jeho oslavu než o výsledek sporu, na západě dlouhé diskuse nenáviděli. Zdržovaly od praktického života a latina se na ně skutečně nehodila. Vždycky to byl jazyk úředníků a ne filosofů. Kromě toho znalost latiny po pádu římské říše velmi upadla, středověká latina se podobala Ciceronovu jazyku jen málo a byla hodně primitivnější. Filosofové jako byl například Böethius byli v Itálii naprostou výjimkou, zatímco v Řecku pravidlem.

V podstatě s výjimkou Řehoře Velikého, papeže v letech 590–604, pocházeli všichni církevní učitelé z východu. Zde měli v čase relativního klidu čas zabývat se věroučnými otázkami, zatímco západ bojoval o holou existenci. Do církevních dějin se zapsali především Řehoř Naziánský (329–389), Basileos Veliký (330–379), či Jan Zlatoústý (347–407), přičemž poslednímu z nich nepomohla ani jeho učenost či výřečnost. Upadl do nemilosti císaře a zemřel ve vyhnanství. Ale na východě působili nejen církevní učitelé, ale i hlasatelé proudů, které byly prohlašovány za kacířské. Nejznámější z nich byl zřejmě Arius z Alexandrie (260–327). Vzdělaný filosof se snažil spojit víru s rozumem a vysvětlit logicky základní rozpor křesťanské víry – boží trojjedinost. Jeho učení přitahovalo zejména vzdělané vrstvy, ale kupodivu i náčelníky germánských kmenů. Jednak vyrůstali germánští princové většinou na konstantinopolském dvoře jako rukojmí, jednak mezi Germány působil mnich Wulfila, který jim přinesl křesťanství v ariánské podobě. A Ariovo učení upevňovalo postavení panovníka, což bylo praktické. Ale o tom později. S výjimkou Franků se stali všichni Germáni Ariány. Pro prostý byzantský lid bylo ale Ariovo učení příliš komplikované, nejprve se s Ariem dostal do sporu alexandrijský patriarcha Alexandr, poté i patriarcha konstantinopolský Athanasios (295–373). Ariovo učení bylo odsouzeno na Nikajském koncilu v roce 325, on sám své odsouzení přežil jen o dva roky.

               V době, kdy papež Lev I. Veliký dosáhl svého uznání za prvního mezi biskupy, utápěl se východ v dalším sporu. Šlo o monofyzitismus, hlásaný mnichem Eutychem. Ten popíral lidskou podstatu Ježíše Krista a přisuzoval mu pouze jednu, tedy božskou podstatu. Patriarcha Flavianus se marně snažil toto učení potlačit, už proto marně, protože se líbilo císaři Theodosiovi II. Na svolané synodě v Efesu v roce 449 byl patriarcha dokonce surově zbit a zbaven úřadu. Až koncil v Chalcedonu v roce 451 obnovil pořádek a zde se právě angažoval – na straně patriarchy – i římský biskup. Osvojil si tedy poprvé právo rozhodovat o věroučných otázkách, o kterých zatím vždy rozhodovaly koncily pod předsednictvím císaře. Papežství vykročilo na cestu emancipace, o které se konstantinopolskému patriarchovi mohlo jen zdát. (na druhé straně jeho město nedrancovali suroví Vandalové).

               K nezávislosti papežů vedla ale ještě dlouhá cesta. Měl se o tom přesvědčit papež Jan I. (523–526). Východořímský císař Justinián zakázal ariánství a přikázal vyznavače tohoto učení pronásledovat. To se nelíbilo východogótskému králi Theodorikovi, který byl sám arián. Poslal Jana do Konstantinopole, aby u císaře vymohl zrušení ediktu. Jan byl v Konstantinopoli přivítán jako skutečná hlava církve (byl jediným římským papežem v dějinách, který do Konstantinopole přijel). Problém ariánství si ale ani nedovolil nadhodit a po návratu do Ravenny ho zuřící král Theodorik dal zavřít do vězení, kde hlava západního křesťanstva v roce 526 zemřela.

               Osmé století bylo osudové pro obě části církve. Na východě šlo znovu o věrouku, na západě o budování papežského impéria. Císař Lev III. (717–741) vydal v roce 730 edikt o zničení ikon Ježíše, Marie a svatých. Začala éra takzvaného obrazoborectví. Lev se očividně nechal inspirovat islámem, s nímž vedl permanentní války, ale šlo mu především o oslabení moci klášterů, církve a tím i patriarchy. Opíral se o text Starého zákona. V druhé knize Mojžíšově Exodus se píše: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ Tentýž text se pak opakuje v páté knize Mojžíšově (Deuteronomium). Ostatně muslimové se při svém zákazu zobrazování živých stvoření nechali inspirovat právě tímto textem – Korán je totiž z velké části převyprávěný Starý zákon.

               Uctívači svatých obrazů se opírali o text Jana z Damašku, který napsal: „Protože Bůh se v Ježíši Kristovi stal tělem a vzal na sebe konkrétní lidskou podobu, je jeho tělesné zobrazování možné. Svatí pak ztělesňují určitým způsobem Ducha svatého.“

               Zápas o uctívání svatých obrazů trval do roku 843. V první fázi drželi ostrou linii proti ikonám a tím i proti církvi císaři Lev III., jeho syn Konstantin V. a jeho nástupce Lev IV. Jenže ten umřel příliš brzy a za jeho malého syna Konstantina VI. převzala regentství jeho manželka Irena, uctívání ikon nakloněná. Druhou fázi zahájil císař Lev V. (813–820) a pokračoval v tom jak jeho syn Michael II. tak i jeho nástupce Theophilos. Jenže historie se opakovala. Theophilos zemřel, když měl jeho syn Michael tři roky, regentství převzala císařovna Theodora, svolala na rok 843 církevní synodu do Konstantinopole a ničení obrazů definitivně ukončila. Proto si ortodoxní věřící nenechají svou lásku k svatým ikonám vzít. Součástí návštěvy kostela v Rusku, Řecku či Srbsku je líbání svatých obrazů, ačkoliv s hygienikem přitom třese hnus. Viděli jsme to stejně v Řecku na Lykabétu v Athénách, jako v Sankt Petersburku. Tam aspoň stála před ikonou Ruska v pracovní zástěře a s flaškou alkoholu a obraz po každém políbení alkoholem umyla, aby ho mohl políbit další zájemce, stojící v dlouhé frontě. Uctívání obrazů se stalo nedílnou součástí ortodoxního praktikování víry, právě proto, že si ho věřící vybojovali v stoletém krvavém zápase, který si vyžádal mnoho mučedníků.

               Ve stejné době měl Papež Štěpán II. v Římě zcela jiné starosti. Řím trpěl pod neustálými útoky Langobardů, kteří pod záminkou lepší víry (byli ariáni) napadali po staletí katolické Římany. Papež Štěpán hledal pomoc u franckého krále Pipina krátkého a našel ji. Za to, že krále slavnostně korunoval králem a ukončil tak vládu rodu Merovejovců, vpadl Pipin do Itálie a přinutil Langobardy odstoupit papeži rozsáhlá území někdejšího byzantského Ravennského exarchátu. Toto „Pipinovo darování“ z roku 756 udělalo z papeže světského vládce. Přitom se toto „Právo na vlastnictví svatého Petra“ opíralo o nestoudný falzifikát, zvaný „Constitutum Constantini“, kteroužto listinu si zřejmě nechal Štěpán vyhotovit právě k této příležitosti. V této listině, kterou odhalil jako falzum už Mikuláš Kusánský v patnáctém století, se mělo jednat o darovací listinu císaře Konstantina velkého, který měl nástupcům svatého Petra darovat rozsáhlá území v centrální Itálii.

               Zatímco si tedy křesťané na východě rozbíjeli hlavy kvůli otázce, zda se klanět a zda líbat obrazy svatých, na západě si papež vybudoval velmi slibnou mocenskou pozici, kterou pak dokázal dále zhodnotit v okamžiku, kdy Lev III. položil 25.prosince roku 800 překvapivě Pipinovu synovi Karlovi Velkému na hlavu císařskou korunu a obnovil tak Západořímské císařství. Nový císař přijal – možná nechtěně a neočekávaně – svou korunu z rukou papeže a papežové tím v budoucnosti zdůvodňovali své právo císaře korunovat, a tedy o nich rozhodovat.

               Zatímco tedy na východě rozhodoval císař o tom, kdo bude patriarchou, na západě to byl patriarcha, který chtěl rozhodovat o tom, kdo má právo stát se císařem.

               Zatímco se východní církev orientovala na obranu čistoty víry, na západě budovala hlava církve cílevědomě svou mocenskou pozici. Střet těchto dvou koncepcí byl neodvratný a mělo k němu brzy dojít. Ale o tom příště.

1.dubna uplyne 100 let od smrti posledního rakouského císaře Karla. Jeho konec byl neslavný. V studené, z důvodu nedostatku finančních prostředků nevytápěné vile Quinto do Monte na ostrově Madeiře, dostal zápal plic, který byl tehdy ještě před dobou antibiotik neléčitelný – tehdy už bývalý císař a uherský král zemřel ve věku pouhých 34 let. Žalostný konec posledního rakouského monarchy jako by jen podtrhl i neslavný konec soustátí, jemuž stál v posledních letech jeho existence v čele.

               Karel byl svou podstatou dobrý a přátelský člověk. I zprávy o jeho slabé inteligenci, která měla odpovídat duševnímu vývoji 12letého chlapce jsou jen pomluvy jeho politických nepřátel. Měl prostě smůlu, že přebíral úlohu, na niž neměl rozhodnost ani tvrdost, kterou doba vyžadovala. Mimochodem úlohu, kterou mnozí tehdejší politici (i Eduard Beneš) považovali a priori za neřešitelnou. Karlovi nechyběla dobrá vůle, ale to bylo ve složité době první světové války zoufale málo. Odměnou mu bylo posmrtně alespoň blahořečení papežem Janem Pavlem II. 3.října 2004. Papež tehdy při beatifikační mši zdůvodnil blahořečení posledního rakouského politika slovy:
Nejdůležitějším úkolem křesťana je hledání, rozpoznávání a následování Boží vůle v každé záležitosti. Křesťanský státník, císař a král Karel I., přijímal tuto výzvu každý den. V jeho očích byla válka ‚něčím děsivým‘. Uprostřed vřavy první světové války se usilovně snažil napomáhat mírové iniciativě mého předchůdce Benedikta XV.

               Přiznejme si, že tento čin blahořečení není ani v Rakousku přijímán jednoznačně pozitivně. Ale koneckonců i car Mikuláš I. byl ruskou ortodoxní církví vyhlášen za světce.

               Karel se narodil na zámku Persenbeug u Ybbsu na Dunaji v Horním Rakousku 17.srpna 1887 manželskému páru rakouskému arcivévodovi Ottovi a jeho manželce Marii Josefě Saské. Narodil se tedy ve znamení lva, což je obecně považováno za dobré znamení pro velkou kariéru, ovšem v době jeho narození tomu ještě nic nenasvědčovalo.

               Vládnoucí císař František Josef měl syna a následníka trůnu Rudolfa, císařův mladší bratr Karel Ludvík, měl pak tři syny, Karlův otec Otto byl druhorozeným a v nástupnictví na trůn před ním stál jeho starší bratr František Ferdinand. Karel byl tedy v době svého narození následnictví na trůn v nejlepším případě na pátém místě. Jeho dětství nebylo poznamenáno úvahami o budoucí možné vládě, což mu zabezpečilo šťastné dětství. To, jak víme, není právě dobrým předpokladem k úspěšné vládě.

               Jeho otec Otto měl na syna minimální vliv. „Krásný Otto“ jak byl přezdíván, žil jen pro párty a ženy. Tradovalo se, že čekal v manželské posteli, až jeho manželka usne, a pak se vykradl za pijatykou a lehkými ženami. Nakolik to byla vina jeho přísně nábožensky vychované manželky se už nedozvíme, každopádně převzala Marie Josefa výchovu svých dětí a vychovávala je rovněž v přísně katolickém duchu. To byl i osud malého Karla. Otto se při svých avantýrách nakazil syfilidou a zemřel v roce 1906 ve věku 41 let, když se mu ke konci života provalila gumata (syfilitické nádory) na krku, což otevřelo jeho dýchací cesty navenek a arcivévoda víceméně hnil za živa opatrován pouze jednou z prostitutek, ke kterým chodíval, když byl ještě zdravý.

               Možná byl i osud otce pro Karla mementem. On sám žil přísně monogamisticky. Měl štěstí, že si bral za ženu dívku, kterou znal od svých dětských let a vždy se měli rádi a dobře si rozuměli. Zatímco manželství jeho otce bylo – jak bývalo zvykem – politickým aktem, Karel se ženil z lásky. Princeznu Zitu z Bourbon Parma znal ze Schwarzau, kde prožili oba dětství. Zitin otec vévoda Robert z Parmy zde našel útočiště poté, co ho piemontští vojáci vyhnali z jeho vévodství. Robert měl ze dvou manželství 21 dětí, takže Zita měla jedenáct vlastních a devět nevlastních sourozenců! V manželství byla ona tou silnější, vedle spíše dobráckého Karla to byla ona, kdo musel ukazovat tvrdost.  Karel s ní zplodil osm dětí (poslední se narodilo dva měsíce po jeho smrti). Manželství bylo uzavřeno v roce 1911 a prvorozený syn dostal v roce 1912 jméno svého dědečka Otto.

               Karlova výchova byla na habsburské poměry překvapivě demokratická – možná i proto, že se s ním jako budoucím císařem až tak nepočítalo a konzervativní císař se tedy do výchovy prasynovce nepletl. V sedmi letech byla jeho výchova předána rytmistrovi hraběti Wallisovi, navštěvoval ale i elitní skotské gymnázium ve Vídni, což nebylo u členů císařské rodiny vůbec obvyklé. Postavou byl spíš malý, ale měl hezký okrouhlý obličej a na něm skoro stále milý úsměv, vysloužil si od spolužáků a učitelů přezdívku „Erzkarl“. Později přerušil svou vojenskou kariéru, aby studoval na Karlově univerzitě v Praze – sice nenavštěvoval přednášky jako normální student, profesoři ho chodili vyučovat na pražský hrad, učil se ale v obou jazycích, česky a německy – češtinu ovládal plynně, už předtím pobýval jako důstojník u posádek v severních Čechách v Chudeřicích a v Brandýse nad Labem. Všude byl pro svou milou nekomplikovanou povahu oblíbený.

               Politicky měl na něho největší vliv jeho strýc František Ferdinand d´Este. Ten byl od sebevraždy korunního prince Rudolfa v roce 1889 a smrti svého otce Karla Ludvíka 1896 následníkem trůnu. Ovšem protože byl od roku 1900 ženat v morganistickém manželství se Žofií Chotkovou a jeho děti neměly nárok na trůn, dostal se Karel po svém otci už na třetí místo v následnictví. Karel, stejně jako František Ferdinand považoval za největší problém říše v roce 1867 uzavřený Dualismus (konfederaci), který umožňoval Maďarům v jejich části říše bezohlednou maďarizaci slovanských národů Slováků a Chorvatů. František Ferdinand, který Maďary až patologicky nesnášel, hodlal po svém nástupu na trůn řešit tento problém federalizací říše, přičemž chtěl vytvořit 17 autonomních územních celků s jedním hlavním městem monarchie – Vídní.

Bylo mu jasné, že to povede k maďarskému povstání, které nebyli Rakušané schopni vlastními silami potlačit (a po rozpadu Svaté aliance v roce 1854 nemohli počítat s pomocí Ruska), proto se Rakousko stále více orientovalo na spojenectví s Německem a František Ferdinand se snažil navázat co nejbližší přátelské vztahy s německým císařem Vilémem II. Jeho plány ukončil atentát v Sarajevu a s tím spojené vypuknutí první světové války. Karel se náhle stal následníkem trůnu.

               Zajímavé je, že jestliže František Josef svého synovce Františka Ferdinanda bytostně nesnášel, Karla miloval (pokud byl tento přestárlý monarcha trpící alexythymií vůbec nějaké lásky schopen) a to, i když měl Karel s Františkem Ferdinandem prakticky totožné politické názory. Karel psal už před válkou, že „Naše budoucnost leží v slovanství“, poznal, že Slované budou po demokratizaci monarchie nejsilnějším národnostním prvkem. Koncept slovanského Rakouska ovšem neodpovídal představám Francie a Anglie, které chtěly mít Rakousko „trošku německé“, aby vyvažovalo vliv Německa a „trošku slovanské“, aby nabízelo alternativu ruskému panslovanství.

               21.listopadu 1916 zemřel císař František Josef a Karel převzal vládu. Situace byla svízelná. Válka byla v plném proudu a rakouský spojenec – Německo, věřilo (až do léta 1918) na konečné vítězství. Karel měl tedy velmi těžkou situaci ve snaze dát směrování monarchie nové impulsy. Dal po svém nástupu na trůn milost politickým odsouzencům (to zachránilo život například Karlu Kramářovi a Aloisi Rašínovi) a svolal v květnu 1917 poprvé od začátku války parlament. Ovšem při své korunovaci uherským králem (jako Karel IV.) 30. prosince 1916 složil přísahu na platné zákony v hranicích Maďarska, což prakticky do budoucnosti znemožňovalo jeho plány na emancipaci slovanských národů.

               Všechno své úsilí směřoval k ukončení války. Přes bratry své manželky Sixta a Xavera Bourbon-Parma se pokusil vyjednávat o separátním míru s Francouzi. Přitom se dopustil fatální chyby, když nechal francouzskému prezidentovi Poincarému doručit prostřednictvím hraběte Erdödyho osobní dopis, v němž nabídl Francouzům souhlas s předáním Alsaska a Lotrinska Francii, znovuvytvoření Belgie, začlenění Albánie do znovuvytvořeného Srbska a odstoupení Konstantinopole Rusku. Bohužel tento dopis sliboval pouze ústupky na účet rakouských spojenců Německa a Turecka, tedy věci, které Karla samotného nebolely. Požadavky Itálie na Terst a Trient ani nevzpomněl, a právě na odporu Itálie jednání ztroskotala.

               3.dubna 1917 sondoval Karel možnosti míru u svého spojence císaře Viléma. Narazil ale na naprosté nepochopení. Vilém věřil na konečné vítězství zejména díky otevření ponorkové války. Navíc bylo Rusko právě před kolapsem, císař Mikuláš 15.března abdikoval a Kerenského vláda nebyla schopna přes veškeré snahy pokračovat ve válce – což vedlo nakonec k převzetí moci bolševiky. Mír z Brestu litevského z 3.března 1918, vytvoření nezávislé Ukrajiny jako německého protektorátu a kapitulace Rumunska 7.května 1918 umožnily přesuny německých vojsk na západ a zahájení letní ofenzívy, od níž si Vilém sliboval dobytí Paříže a vítězné ukončení války.

               Jenže 6.dubna 1917 vyhlásily válku Německu a 7.prosince 1917 Rakousku USA. Němci nebrali tento fakt příliš vážně, protože USA disponovaly v roce 1917 pouze třicetitisícovou armádou a nikdo nepočítal s tím, že dokážou tak rychle mobilizovat a do války účinně zasáhnout.

               8.ledna 1918 proklamoval americký prezident Wilson svých 14 bodů, kde v bodě deset stanovil: Svobodnou možnost autonomního vývoje národů Rakouska-Uherska.

               Karlovi nebyly Wilsonovy body proti mysli. Už v únoru je uznal jako předpoklad trvalého míru v Evropě. Stále si ovšem představoval autonomní vývoj národních celků v rámci monarchie se společným vládcem, ačkoliv pánové Masaryk, Beneš a Štefánik ze svého exilu požadovali už vytvoření samostatného československého státu.

               Jenže v dubnu 1918 se dostavila katastrofa. Ministr zahraničí Černín při svém proslovu před vídeňskými zastupiteli vyhlásil, že Francie nemá nárok na Alsasko Lotrinsko. V reakci nato zveřejnil francouzský ministerský předseda Clemenceau onen Karlův dopis z března 1917. A Karel v panice udělal to nejhorší, co udělat mohl – označil tento dopis za falzifikát a popřel své autorství. Tím ztratil jednou ranou důvěru na obou stranách fronty. V květnu 1918 musel do své Canossy – totiž do Spa na setkání s císařem Vilémem a tam byl nucen podepsat smlouvu o bezpodmínečné podpoře Německa, při níž bude „síla lidu pro konečné vítězství beze zbytku využita.“ Karel se stal bezvýznamnou figurkou bez politického vlivu.

               Karel snil ještě koncem října 1918 o zachování císařství nad samostatnými následnickými státy, 16. října vydal deklaraci, v níž oznámil přetvoření Rakouska v spolkový stát národních států. Zřejmě i díky takové intepretaci takzvané Andrásiho nóty, tedy rakouské kapitulace, nedošlo v Praze při vyhlášení samostatného Československa ke krveprolití. 31. října vyhlásilo Maďarsko rozhodnutím vlády hraběte Károlyiho samostatnost, v Rakousku rezignoval poslední císařský ministerský předseda Heinrich Lammasch (ve funkci byl od 27.října) 10. listopadu a předal vládu republikánské vládě Karla Rennera.

               Karlovi byl 10. listopadu večer v zámku Schönbrunn předložen k podpisu dokument, kterým se vzdával vlády. Karel nakonec přes odpor své manželky listinu podepsal, interpretoval ji ovšem tak, že se sice vzdal aktivního podílu na vládě, ne ale císařského titulu. Ještě téhož dne Karel opustil Schönbrunn a přemístil se do zámku Eckartsau na Moravském poli.  11.listopadu vyhlásilo rakouské Národní shromáždění dva body:

1. Deutsch- Österreich je demokratickou republikou
2. Deutsch- Österreich je součástí Německé republiky

Bývalému císaři byly dány možnosti nechat se internovat v Rakousku nebo odejít do exilu do Švýcarska. Karel znovu odmítl abdikovat na císařský titul (se zdůvodněním, že ho má z „boží milosti“, což opravdu při jeho přísné katolické víře mohl být pravý důvod) a odešel do Švýcarska. Bydlel ve Vile Prangins na Ženevském jezeře v kantonu Waadt. Před odchodem ze země vydal ještě ve Feldkirchu manifest, který očividně připravil ještě v Eckartsau. V něm stojí:

„Vše, co rakouská vláda, provizorní a ústavní národní shromáždění od 11. listopadu 1918 rozhodlo, uskutečnilo a ještě zamýšlí, je pro mne a mou rodinu neplatné.“

Následkem tohoto dokumentu byl zákon z 3.dubna 1919, který rozhodl o Karlově vyhnanství a zákazu vstupu na území Rakouska a o konfiskaci veškerého majetku habsburského rodu.

Karel se přesto nevzdával. I když ho v Rakousku zbavili císařského titulu (z jeho pohledu protiprávně), stále byl ještě maďarským králem Karlem IV. 26.března 1921 odcestoval inkognito do Budapešti, kde vyjednával o svém znovuuvedení na trůn s admirálem Horthym, správcem Maďarska. Horthy to ale odmítl a argumentoval negativním postojem mocností (sám byl na podporu spojenců po krvavém potlačení bolševické revoluce Bély Kuhna odkázán). Poté odepřel kanton Waadt Karlovi povolení k pobytu a on musel přesídlit do zámku Hertenstein na Vierwaldstättersee.

Co nešlo po dobrém, zkusil Karel v říjnu 1921 po zlém. Detaily jeho tažení na Budapešť jsem popisoval ve svém článku 100 let Burgenlandu. 20 října 1921 přistál i se Zitou v Šoproni, tažení na Budapešť ale ztroskotalo a z prolévání krve, když narazil na odpor, měl Karel strach. To nikdy nebyla jeho věc. Královský manželský pár byl internován v klášteře Tihany na Balatonu a 3.listopadu 1921 vyhlásil maďarský parlament práva Karla IV. na uherskou koronu za zrušená. Maďarsko zůstalo sice monarchií ale s možností svobodné volby nového krále, která ale byla odložena na neurčito (a nikdy k ní nedošlo)

Vítězné mocnosti stály před rozhodnutím, kam s neposedným Habsburkem, který očividně nechtěl dát pokoj. Rozhodli se odsunout ho na ostrov Madeiru, Karel se Zitou dorazili do Funchalu 19.listopadu 1921. Jejich sedm dětí přijelo na Madeiru 2.února 1922. Otevřenou otázkou zůstávalo, kdo bude pobyt císařského páru financovat poté, co jim byl zkonfiskován všechen majetek. Zatímco se v té věci přely Portugalsko, Rakousko a Velká Británie, došly Karlovi a Zitě peníze. Nejprve bydleli v hotelu Victoria ve Funchalu, ale poté, co jim byly ukradeny rodinné šperky jako jejich poslední zdroj peněz, přesídlili do vily Quinta do Monte, kterou jim bezplatně poskytla bankéřská rodina Rocha Machado.

Ovšem i tak zbyly potřeby na jídlo a topení. V chladné, vlhké vile, zahalené v zimní mlze si Karel přivodil 9.března 1922 nachlazení, lékař, který byl k němu přivolán 21.března stanovil diagnózu zápalu plic.

Jeho poslední slova, která pronesl ke své těhotné manželce, byla: Proč nás nenechají jít domů? Chtěl bych jít s tebou domů. Jsem tak unavený.“

1.dubna 1922 zemřel. Byl pohřben na Madeiře a je tam pochován dodnes. Přenesení ostatků do Kapucínské kaple ve Vídni, kde odpočívají jeho předkové, dlouho bránily rakouské vlády a když v osmdesátých letech Bruno Kreisky konečně rozhodl o přenesení Karlových ostatků, aby mohly spočinout po boku jeho manželky (pochované zde 1.dubna 1989) vzepřel se tomu Karlův syn Otto, který to chápal jako urážku obyvatelů Madeiry.

               Karel je určitě rozporuplná postava dějin. Nebyl určitě zlý člověk, možná byl dokonce dobrý. Ale v politice můžou být i dobří lidé neštěstím.

Možná nejlépe definoval pozici císaře Karla francouzský spisovatel Anatole France:

„Císař Karel byl jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem.“

Jedná se zřejmě o obecný osud mírotvorců v čase války.

               Vím, že všichni momentálně upírají svou pozornost na události na Ukrajině. Dělám to taky. Ale abych se z toho úplně nepomátl, podívám se občas i jinam. Nabízím to i mým čtenářům. Kdo má zájem na chvíli vypnout a věnovat se historickému tématu bez přímých souvislostí k současnému dění, pak může číst dál.

               Egypt je jedna z kolébek lidské civilizace (vedle Mezopotámie a Číny). Všichni jsme se učili o zemi faraónů s celkem 31 dynastiemi, ale dějiny moderního nezávislého Egypta se začaly přesně před sto lety – 28.února 1922 vyhlásil Egypt svou nezávislost.

               Egypt vděčil své úloze v lidských dějinách úrodnosti své půdy, pravidelně zavlažované záplavami řeky Nilu. Což mělo v době agrární společnosti za následek velké bohatství země. I dnes představuje Egypt v podstatě úzký pruh území okolo Nilu s jeho deltou a několika oázami – zbytek je neobyvatelná poušť. Z bezmála milionu čtverečních kilometrů egyptského území (přesně to je 997 739 km²) představuje zemědělská půda 2,6 procent – jak v starověku, tak i dnes.

               Bohatství vždycky lákalo dobyvatele a země nebyla mnohokrát schopna útok zvenčí odrazit. Poprvé to byli takzvaní Hyksósové, kteří ovládli Egypt na 150 let a vytvořili 13. – 17 dynastii a zřejmě přivedli do Egypta i Židy – kteří se pak museli po osvobození Egypta z hyksóské nadvlády hledat záchranu v útěku pod vedením biblického Mojžíše. Od sedmého století před naším letopočtem sílily země v oblasti středního východu, Anatolie a Mezopotámie, což vedlo nejprve k dobytí Asyřany v roce 667, z kterého se ještě Egypt vlastními silami vzpamatoval (poslední egyptská 26. dynastie ze Sais), útok Peršanů v roce 525 znamenal ale definitivně konec nezávislosti původního egyptského obyvatelstva – přiřazovaného rase Hamitů. (Podle líčení bible se rozešli tři synové praotce Noea Ham, Sem a Japhet, aby založily tři rasy Hamitů, Semitů a Indoevropanů – Číňané či Indiáni tehdy tvůrcům bible nebyli známi.

               Peršané sice nezažívali v Egyptě právě klidné časy, povstání střídalo povstání, Peršané byli střídavě ze země vyháněni a zase se vraceli (jejich králové tvoří 27. a 31. Dynastii, zatímco egyptští povstalci vytvořili krátkodobé dynastie s čísly 28 až 30). Nicméně sotva se v Egyptě znova díky králi Artaxerxovi v roce 341 př.n.l. zase usadili, dorazil sem v roce 332 Alexandr Makedonský.

               Egypt se na dalších tři sta let stal součástí helénského světa s řeckou kulturou. Alexandrův generál Ptolemaios (nejchytřejší z Alexandrových vojevůdců) uprchl i s mrtvolou svého krále do Egypta a tam se opevnil – založil tak 32.dynastii, zcela řeckou, která přivedla zemi k nové nebývalé prosperitě, zejména tím, že se poprvé otevřela světu a zahájila námořní obchod. Maják, který dali řečtí faraoni postavit na ostrově Faros u vjezdu do přístavu nového hlavního města, pojmenovaného po velkém dobyvateli Alexandrovi, byl počítán mezi sedm divů antického světa.

Ptolemaiská  dynastie skončila slavnou Kleopatrou VII. Poté co byla tato královna i se svým milencem Markem Antoniem u Aktia poražena Oktaviánem, který se měl později stát prvním římským císařem Augustem a spáchala sebevraždu, stal se Egypt na dalších skoro tisíc let provincií římské říše -a její obilnicí. Obilí bylo nejvýznamnějším exportním produktem Egypta – císař Claudius dal na transport obilí z Egypta postavit lodě o výtlaku až 5000 tun (pro srovnání Kolumbova Santa Maria měla 147 tun výtlaku) a dokonce i přestavět přístav v Ostii. Především město Alexandria byla sídlem učenosti – nejprve pohanské, tedy klasické helénské, později i křesťanské – Alexandria byla jedním z pěti patriarchátů, odkud bylo řízeno ranné křesťanství (další byly Řím, Konstantinopol, Antiochia a Jeruzalém). Z Alexandrie pocházel nejen první křesťanský mučedník Štěpán ale i Ariános, který se marně snažil sloučit víru s rozumem a vysvětlit logicky problém svaté trojice. V roce 451 odmítl alexandrijský patriarchát závěry koncilu z Chalcedonu, které prosadil papež Lev Velký, a tak vznikla samostatná koptská církev, která působí v Egyptě dodnes a koptští křesťané tvoří v zemi přes veškerý útlak 12 procent obyvatelstva.

               Po rozdělení Římské říše se Egypt stal logicky součástí Východořímské, tedy Byzantské říše. Tento stav trval až do roku 640. Po drtivé porážce byzantských vojsk u Jarmúku v roce 636 bylo jen otázkou času, kdy Arabové zaútočí i na Egypt. Ten – oddělený od byzantského kmenového území v Anatolii Araby obsazenou Palestinou, neměl šanci se ubránit. V roce 640 tedy odplouvaly z alexandrijského přístavu evakuační lodě, odvážející bohaté a politicky vlivné Byzantince ze ztracené provincie. Bohužel neevakuovali i slavnou alexandrijskou knihovnu, která platila za největší na světě. Arabský vojevůdce Amr ibn al-As nechal knihovnu spálit se zdůvodněním, že ony statisíce knih buď odporují koránu, a proto jsou škodlivé nebo s ním souhlasí, a potom jsou zbytečné. Egypt se stal součástí arabské říše, nejprve pod dynastií Ummajovců, poté Abbásovců. Abbásovci nedokázalo obrovskou říši udržet pod kontrolou a tato se rozpadla na víceméně nezávislé sultanáty. V Egyptě založil sultán Saladin dynastii Ajubidů, která uznávala kalifu v Bagdádu jen jako hlavu náboženskou. V roce 1258 musel abbásovský princ al Mustansir II. uprchnout z hlavního města Bagdádu do Egypta, když byl Bagdád dobyl Mongoly. V Egyptě ho místní sultán Bairbas, vládce kmene Mameluků vyjmenoval kalifem, aby tak upevnil svou vlastní moc.

               Mamelukové vládli v Egyptě do roku 1517, kdy byl dobyt osmanskými Turky. Nicméně už v sedmnáctém století začali Osmané kontrolu nad Egyptem ztrácet, Mamelukové ovládli významné úřady a podřizovali se centrální vládě v Istanbulu jen velmi neochotně. Mameluckému generálovi Alimu bey al Kabirovi se podařilo v roce 1760 získat v zemi moc, ale vnitřní boje a osmanské intervence vedly k naprostému úpadku země.

               A pak se 1.července 1798 se před Alexandrií objevila francouzská válečná flotila. Generál Napoleon Bonaparte, který se měl o šest let později stát císařem Napoleonem I., se rozhodl dobýt Egypt a objevit ho pro Evropu. 2.července obsadil Alexandrii a 21. července rozdrtil mameluckou armádu v bitvě u pyramid.

Bitva u Pyramid

S Napoleonem přijeli do Egypta archeologové, vědci, kartografové a umělci, sbírky v Paříži či v Turíně dokazují jejich aktivity při objevování země. Napoleonovo tažení ale skončilo fiaskem. Poté, co admirál Nelson zničil u Abukiru francouzskou flotilu a Napoleonův pochod po zemi ztroskotal při marném dobývání města Akkonu, musel Napoleon z Egypta uprchnout. Osmané sami nebyli schopni Francouze z Egypta vyhnat, v roce 1801 se zde tedy vylodila britská armáda. Po několika prohraných bitvách museli Francouzi kapitulovat a Britové je odvezli na svých lodích domů do Francie. Od tohoto roku začíná jakýsi britský protektorát nad Egyptem. Moci se s britskou pomocí ujal Muhammad Ali, který nechal v roce 1811 zmasakrovat mamelucké elity v Káhiře a stal se tak vládcem obratně manévrujícím mezi svým oficiálním vládcem – tureckým sultánem v Istanbulu a svými ochránci – Brity. Muhammad Ali vládl do roku 1849 a založil novou dynastii.

               Jenže prokletím se pro Egypt stal plán budování Suezského průplavu. Toto výrazné zkrácení cesty z Evropy do Indie (které plánovali už perští králové) bylo esenciálně důležité právě pro Brity (od roku 1870 byla královna Viktorie i císařovnou indickou).

Britové nechali Egypťany kanál stavět, jenže projekt nebyl ve finančních možnostech země. Musela vydávat nové a nové dluhopisy a nesplatitelně se zadlužila. Britové převzali nejprve správu státního egyptského dluhu a tím vlastně kontrolu nad egyptskými financemi, pak skoupili akcie Suezského průplavu (v nově založené vysoce ziskové „Společnosti suezského průplavu“ nechali trošku mlsat i Francouze, aby si zajistili jejich podporu nebo přinejmenším neutralitu) a v roce 1882 obsadili celou zemi a udělali ji britským protektorátem (i když oficiálně nadále zůstávala součástí Osmanské říše)

               Osmané se v první světové válce nešťastně přidali na stranu Německa a Rakouska. Důsledkem byla nejen britská neúspěšná invaze na poloostrov Gallipoli, ale i mise plukovníka Lawrence, kterému se podařilo pod slibem nezávislosti pro všechny arabské kmeny vyvolat všeobecné povstání Arabů proti turecké nadvládě. Po válce přišel čas tyto sliby naplnit.

               Pro Egypt tedy přišel den vyhlášení nezávislosti 28. února 1922 (někdy bývá udáváno datum 15.bžezna 1922.) Ovšem byla to nezávislost jen podmíněná. Egypt se stal královstvím pod vládou krále Fuada I. kterého v roce 1936 vystřídal král Faruk. Nezávislost to byla víceméně jen formální, králové vládli z milosti Londýna a Spojené království kontrolovalo Suezský kanál (koneckonců vlastnilo všechny akcie tohoto podniku). Že byla nezávislost Egypta pouze formální se potvrdilo i během druhé světové války. Právě u egyptského El Alameinu porazila britská vojska generála Montgomeryho německé útočníky maršála Rommela a navodila obrat na africké frontě. Britové mohli být se svým „věrným spojencem“ spokojení.

               Ta spokojenost trvala ale jen do roku 1956. V roce 1952 totiž „Hnutí svobodných důstojníků“ svrhlo krále Faruka a od roku 1954 převzal moc v zemi plukovník Abdul Násir.

A ten se rozhodl v roce 1956 Suezský průplav znárodnit. Pro Brity to znamenalo naprostou katastrofu, rozhodli se tedy Násira vojenskou cestou svrhnout. Spolu se spojenci Izraelem a Francií zahájili vojenské akce, kterými rychle obsadili území průplavu, jenže USA a SSSR prosadily projednání toho konfliktu ve Společnosti spojených národů, ta agresi odsoudila a přinutila Brity, Francouze s Izraelem se stáhnout. Pro velkou Británii to byla nesmírná potupa, která znamenala konec jejích velmocenských ambicí. Situace byla o to prekérnější, že se tím Britové se svými spojenci dostali na stejnou úroveň se Sověty, kteří právě v té době krvavě potlačili maďarské povstání. Egypt se stal vlastně až v rámci této Suezské krize skutečně nezávislou zemí – otázka je, nakolik mu to hospodářsky prospělo. Zapletl se do několika válek proti Izraeli, (šestidenní válka v roce 1967 a válka Jom kippur v roce 1973) které obě skončily katastrofální porážkou a ztrátou Sinajského poloostrova, což mělo za následek na řadu let zástavu provozu v Suezském kanálu, jednoho z hlavních zdrojů státních příjmů.  Násir se orientoval politicky i hospodářsky na komunistický blok, mimo jiné měla spolupráce se Sovětským svazem za následek vybudování Asuánské přehrady (systém zavlažování umožňuje dnes v Egyptě až tři úrody ročně). Jenže, jak víme z vlastní zkušenosti, z Ruska ještě nikomu blahobyt nepřišel.

               Po Násirovově smrti v roce 1970 přišel jeho nástupce Anvar Sadat, který orientaci země zkorigoval a začal opět spolupracovat se západními zeměmi.

Uzavřel jako první arabský vládce 17. září 1978 v Camp Davidu mír s Izraelem. Izrael použil metodu výměnu území za mír. Za to, že Egypt uznal stát Izrael a uzavřel s ním mírovou smlouvu, vyklidil Izrael Sinajský poloostrov, a tak mohl být obnoven provoz v Suezském průplavu (lodě se zde plavily už od roku 1974). Pro Sadata samotného bylo ale podepsání této smlouvy rozsudkem smrti. Fanatičtí islamisté se s uznáním Izraele nesmířili a na jedné z vojenských přehlídek prezidenta zastřelili. Po Sadatově zavraždění v roce 1981 se stal novým diktátorem Husní Mubarak. I když se nechával znovu a znovu zvolit prezidentem (v Egyptě volilo prezidenta národní shromáždění a následně býval potvrzen lidovým hlasováním) vládl v podstatě na základě zákona o výjimečném stavu z roku 1982, který nikdy nezrušil. Držel se tak u moci 30 let, než ho svrhlo arabské jaro. Ne právě ku prospěchu Egypta, protože nový – ve svobodných volbách zvolený – prezident Mohammad Mursí ze strany Muslimských bratří začal zavádět islamistickou diktaturu, což vedlo mimo jiné i k emigraci 100 000 koptů. Hospodářský i politický dezaster náboženských fanatiků se potvrdil v nepokojích roku 2013, které přivedly opět k moci generály, jmenovitě Abd al Fataha as-Sisiho.

               Egypt se nedá považovat za stabilní demokracii. Země má obrovské problémy, především, jak uživit 102,3 milionu obyvatel. (Pro srovnání – v roce 1994 to bylo 58 850 000, čili za čtvrtstoletí se počet obyvatel skoro zdvojnásobil. A populační exploze pokračuje. V roce 1800 zde totiž žilo 2,5 milionu obyvatel a v roce 1900 to bylo 12,5 milionu.) Zemědělství spolu s rybolovem se podílejí na hrubém domácím produktu 19,5 procenty, průmysl je na tom skoro stejně – 19 procent. Hospodářskou bilanci vylepšuje těžba ropy a zemního plynu z oblasti Suezského zálivu a Sinajského poloostrova, není ale pro prosperitu země rozhodující.  Hospodářství zachraňuje dlouhodobě turistika – služby tvoří přes padesát procent HDP. A tento segment poškodila nejprve vláda islámských fanatiků prezidenta Mursího a poté kovidová pandemie. Někdejší antická potravinová velmoc dnes většinu potravin musí dovážet. Hmotná nouze žene vodu na mlýn islamistům, hledající východisko z mizérie ve víře – v islámu. A zejména mladá generace, která má minimální šance na práci a slušný život na toto učení slyší. Jak by to vypadalo v případě dalších svobodných voleb, ukázaly právě první svobodné volby na přelomu let 2011 a 2012. Muslimští bratří získali 45 procent hlasů a salafisté, tedy strana ještě fundamentálnější než Mursího strana pak 25 procent. Strany, které by se daly s troškou nadsázky nazvat demokratickými se ocitly jen na okraji politického spektra. Zřejmě nikdo na světě si tedy další svobodné volby v Egyptě nepřeje. Vojenská diktatura, která islamisty drží na uzdě a je podporována z USA a EU je samozřejmě nesmírně zkorumpovaná. Kdy dojde k dalšímu arabskému jaru je jen otázkou času. A pak?

               Modernímu Egyptskému státu je právě sto let. Ale země na Nilu zažila už mnohem, mnohem lepší časy.

Vánoční téma na konec roku

               Josef je v církevním učení poněkud opomíjená, i když samozřejmě důležitá a nikdy nezapomenutá postava. Ale jako by měli církevní učitelé s touto osobou trošku problém. Josef nemohl být otcem Ježíše Krista, ale současně od něho Spasitel odvozoval svůj původ od krále Davida. Genetický Davidův původ pouze po matce Marii byl pro Židy nedostatečný, proto byl i Josefův rodokmen odvozen od židovského kmene Benjamin a konkrétně v dvacáté osmé generaci od krále Davida (a proto taky musel Josef na sčítání lidu naordinované císařem Augustem do Betléma, hlavního sídla kmene Benjamin).

               Jako by církevní učitelé v raném středověku nevěděli, co si s ubohým Josefem počít. Většinou je znázorňován jako stařec vykonávající domácí práce. Teprve Rafael prolomil tuto tradici a zobrazil na svém obraze „Mariin sňatek“ Josefa jako mladého silného muže. Jako ženich patnáctileté Marie mohl být i třicetiletý muž považován za „starého“. To už ovšem měl svatý Josef za sebou podporu spisů Jana Gersona a svaté Terezy z Avily a pastorační činnost v jeho prospěch, kterou provozoval řádu Karmelitánů. To jeho popularitu podstatně zvýšilo.

               Asi málo známé bude, že 19. březen jako církevní svátek na počest svatého Josefa vyhlásil papež Řehoř XV. (tehdy právě čerstvě zvolený) na žádost císaře Ferdinanda II. v roce 1621 a to na počest vítězství katolických vojsk na Bílé Hoře. Proč právě 19. březen, to neví dodnes nikdo. Svatý Josef byl patronem habsburských držav a ve Štýrsku – odkud Ferdinand pocházel, protože se zde v Grazu narodil, je jím dodnes a 19. březen je v této rakouské spolkové zemi dnem pracovního volna. Protože to udělal „západní“ papež, východní církev tento svátek samozřejmě nepřijala. Zde je Josef oslavován spolu s Marií jako Ježíšovi rodiče 26.prosince.

               Od těchto domnělých zásluh habsburského ochránce k titulu „Zachovatel míru“ nebylo daleko, zejména, když mu bylo přičteno za zásluhu i vítězství spojeneckých vojsk nad Turky u Vídně v roce 1683. Už v roce 1675 vyhlásil císař Leopold I. svatého Josefa za patrona habsburských dědičných zemí, a dokonce pojmenoval svého prvorozeného syna jménem Josef – což bylo poprvé v habsburské rodině a tento syn pak vládl jako císař Josef I. v letech 1705–1711. Marie Terezie pak dosáhla, že byl svatý Josef vyhlášen za zemského patrona „Předního Rakouska“ (kam patří i už vzpomínané Štýrsko).

               Svatý Josef udělal pak v hierarchii svatých strmou kariéru, když byl 8. prosince 1870 vyhlášen papežem Piem IX. za universálního patrona světové církve. A protože se tím dostalo do popředí i jeho povolání tesaře a svět si stále více začal ctít práci rukou, vyhlásil papež Pius XII. v roce 1955 svatého Josefa za patrona dělníků. Že se tak stalo právě na prvního května nebyla určitě náhoda, i když jinak církev se „socany“ příliš nesouladila.

               Jak se svatý Josef dostal i k titulu patrona umírajících, se mi nepodařilo zjistit, mělo to ale za následek vzniku různých „Josefovských bratrstev“, která svým členům pořádají důstojné církevní pohřby.

               Na vlastnictví svatých relikvií Mariina muže si dělají nároky města Řím, Loreto, Frascati a Orvieto.

               Ale co píše o svatém Josefovi Písmo svaté? Asi není překvapením, že ne příliš mnoho. Marek ho nezmiňuje vůbec – buď tedy Ježíš o svém otci před svatým Petrem vůbec nemluvil nebo to tento nepovažoval za hodné zaznamenání. Ostatně Markovo evangelium začíná samotnou Kristovou misí a jeho dětstvím se nezabývá.

               Janovo evangelium Josefa zcela zamlčelo. Matka Ježíšova (nejmenovaná) se objevuje v epizodě z Káně galilejské. Tam přiměla Ježíše vykonat jeho první zázrak s přeměnou vody na víno, i když ho tím dost pobouřila – nechtěl ještě konat zázraky, protože „Ještě nepřišla jeho hodina“. Nicméně na svatbu přišel Ježíš s matkou, učedníky, ale bez otce. Podruhé se Ježíšova matka (opět bezejmenná) zjevuje až pod křížem, spolu se svou sestrou, jejíž jméno známe jako Marii Kleofášovu,  a Marií z Magdaly, otec zde ale opět není. Vzhledem k tomu, že v době Kristova narození byl už zralý muž a Kristus se dožil 36 let, dá se očekávat, že už nežil. Poslední zmínka o Josefovi v Bibli je u příležitosti pouti do Jeruzaléma, (svatý Lukáš) kdy bylo Ježíšovi 12 let. Zda poté zemřel, nevíme. Proto svěřil umírající Ježíš svou matku do péče svého nejoblíbenějšího služebníka. Pokud tedy Ježíš měl nějaké sourozence (o tom budu psát dále) na místo jeho popravy ho nedoprovázeli.

               Matouš řeší onu háklivou situaci, ve které se Josef ocitl, když se vrátil z dlouhé šestiměsíční služební cesty a zjistil, že jeho žena, se kterou ještě nespal, je těhotná. Podle židovských zákonů byl Josef povinen svou ženu udat pro cizoložství, za které byl trest smrti ukamenováním (Islám převzal do práva Šaría tyto zákony právě ze židovského zákonodárství a provádí je například v Iránu dodnes). Nicméně Josef měl svou mladou ženu očividně upřímně rád a chtěl jí tento strašný osud ušetřit. Matouš píše: „Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě, proto se rozhodl propustit ji potají.“ Pak se mu ve snu objevil anděl, který mu problém vysvětlil a Josef tedy Marii jako manželku podržel. „Ale nežili spolu, dokud neporodila syna a dal mu jméno Ježíš.“ Tato věta bývá překládána i takto: „Vzal svou nevěstu k sobě, ale nepoznal ji, dokud neporodila syna, kterého pojmenoval Ježíš.“ Jednoznačně můžeme za slovy „Nežili spolu“ nebo „nepoznal ji“ hledat sexuální život manželského páru. Matoušovi tedy vůbec nenapadlo, že by Josef žil v tzv. „josefovském manželství“ i po Ježíšově narození. Církevní učitelé doby, kdy křesťanství v úporném boji s tradičním římským náboženstvím přebíralo světovládu, to viděli jinak. Příběhy bible musely být méně civilní a více mystické. Z vyprávění evangelií se stávala ideologie.

               Dilema, zda spolu Josef a Maria žili po narození Krista jako muž a žena, nedokázala církev nikdy srozumitelně vysvětlit, o to víc vsadila na dogmatiku. Svatí otcové v třetím či čtvrtém století si pohlavní styk mezi Marií a Josefem nedokázali vůbec představit. Origenes myšlenky na to, že by se Josef své ženy někdy později jen dotkl považoval za „šílenství“, svatý Ambrož za „svatokrádež“. Do stejného rohu dují i svatý Lev I, Cyril Alexandrijský či svatý Augustin. Dokázali tím, že se nikdo ani neodvážil o doživotním panenství panny Marie pochybovat. Jenže tím vznikla celá řada dalších problémů.

               V Markové evangeliu se píše: „Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup, řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě. Odpověděl jim: Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho a řekl: „Hle moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra, i matka.“

               Stejně tak píše i Lukáš: „Přišla za ním jeho matka a bratři, ale nemohli se k němu dostat pro zástup. Lidé mu oznámili: „Tvoje matka a bratři stojí venku a chtějí se s tebou setkat.“ On jim odpověděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají.“

               A do třetice i Matouš: „Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. Někdo mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Ukázal na své učedníky a řekl. „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“

               Ponechme stranou otázku, zda toto trojité potvrzení stejného příběhu zvyšuje jeho autenticitu, či zda Lukáš prostě znal text Markova evangelia – což by bylo dost dobře možné, ti dva muži se zřejmě osobně znali. Minimálně po příjezdu svatého Pavla do Říma v roce 60 se museli setkat. Že od Marka opisoval Matouš, nezpochybňuje pak žádný seriózní badatel. Jen dávní církevní otcové ztotožnili evangelistu Matouše s celníkem a apoštolem, a proto ho zařadili na první místo mezi evangelisty.

               Problém s tímto textem mají kritičtí vykladatelé písma – o Markově evangeliu musíme totiž skutečně uvažovat jako o autentickém. Poněvadž se zřejmě skutečně jedná o vzpomínky svatého Petra, musíme tedy předpokládat, že k takové události došlo. Jak přišel Ježíš ke svým bratrům, jestliže Josef s Marií po jeho narození neměli pohlavní styk? Vykladači písma se zde pouštějí do komplikované konstrukce, že se v hebrejštině používá slovo bratr pro každého příbuzného. Odvolávají se na Starý Zákon, kde skutečně například Lot a Abrahám jsou označováni za bratry, i když se jednalo o strýce a synovce. Pomiňme nelogičnost toho, že by s Marií přišla za Ježíšem celá horda vzdálených příbuzných a podejme argument, který váží víc – evangelia nového zákona byla totiž – na rozdíl od zákona starého – psána v řečtině. A v Řecku takový jazykový problém nemají. Apokryfy (tedy neuznaná evangelia, kterých bylo spousty a o kterých jsem už psal) řeší ten problém tím, že Josef byl už starý vdovec, který do manželství přivedl několik synů ze svého prvního manželství. K tomu se ještě vrátím.

               K zjednodušení situace nepřispívá svatý Lukáš ani na jiném místě. Tam totiž píše: „Když tam (v Betlémě) byli, naplnily se její dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“

               Jestliže hovoříme o „prvorozeném synovi“, předpokládáme tak nějak samozřejmě, že ona matka měla těch dětí později víc. Opět tvrdý oříšek, vykladači písma museli zase přistoupit k poněkud násilným vysvětlením, že „prvorozenství“:

1. Ukazuje všeobecně na první dítě i tehdy, když není známo, bude-li následovat další (Lukáš ovšem sbíral materiály pro svůj spis v letech 57–60, kdy už muselo být známo, zda Maria měla po Ježíši další děti či ne – tedy pokud bylo o té věci vůbec něco známo. Od Ježíšova narození uplynulo tehdy 64–67 let! A zas takovou pamětihodnou událostí narození tesařova dítka někde ve stodole v díře zvané Betlém, nebylo.
2. Je názvem označujícím prvenství v důstojnosti, například v textu starého zákona „Za to mu dám prvorozenství, učiním ho prvním mezi vladaři.“
3. Prvorozený je prvním v důstojnosti v početnější rodině
4. Prvorozený je nejstarší z více dětí

Církevní otcové zřejmě hodně litovali, že mezi apokryfy bylo zařazeno i Protoevangelium Jakubovo. Tam totiž je vysvětlení, které by určitě rádi přivítali a které se do církevního učení i přimísilo, i když pochází z oficiálně „nelegálního“ zdroje. Tam se totiž píše, jak byl Josef vyvolen Bohem pro manželství s Marií, kdy z hole, kterou měl v ruce, vyletěl holub a usadil se na jeho hlavě. Tehdy promluvil kněz k Josefovi: „Byl jsi vyvolen k tomu, přivést do svého domu boží pannu a pečovat o její panenství.“ Josef oponoval a řekl: „Mám už syny a jsem starý muž, ona je ale mladé děvče. Nechci být dětem Izraele k posměchu.“  Tu řekl kněz Josefovi: „Boj se Pána tvého Boha. Mysli na to, co Bůh učinil Dathanovi a Abiramovi a Korahovi, jak se země rozestoupila a pohltila je kvůli jejich protiřečení. Teď se musíš obávat, Josefe, že se totéž stane i tvému domu.“ Josef dostal strach a odvedl ji domů, aby o ni pečoval. A Josef řekl Marii: „Hleď, já jsem tě přijal z chrámu Páně a nyní tě nechám v mém domě a půjdu pryč věnovat se mým stavbám a pak přijdu k tobě. Bůh tě bude mezitím ochraňovat.“

V tomto protoevangeliu je vše jasné. Josef je stařec a bojí se, že když bude podle příkazu kněží zachovávat Mariino panenství, budou se mu sousedé vysmívat, že je impotent. Jak lidské a pochopitelné! Kdyby byli církevní otcové v pátém století, kdy selektovali z desítek evangelií ony čtyři, které známe dnes, mysleli na tyto detaily a ponechali i evangelium Jakubovo, měli bychom dnes mnohem snadnější úlohu vysvětlit, jak to vlastně s těmi Ježíšovými sourozenci bylo.

Zůstala by snad jen malá protimluva. Nač by totiž pak Josef potřeboval ten u Matouše popsaný sen s andělským poslem, když se dozvěděl o Mariině mateřství, pokud by už předtím věděl o jejím předurčení?

Ale ať tak či onak. Není třeba se v té historii šťourat. Jsou Vánoce a svatá rodina je pod každým stromečkem. Je jedno, zda byl Josef stařec nad hrobem či muž v plné síle. Zda měl od kněží zákaz se svou ženou spát či ne. Jisté je jedno. Byl to na svou (a i dnešní) dobu neuvěřitelně tolerantní člověk, který měl svou ženu upřímně rád.  A byl ochoten starat se o dítě, které nebylo jeho a vychovat ho. A zřejmě ho nevychoval špatně. Zda byl Ježíš dobrý tesař, nevíme. Ale jeho morální poselství zní plnou silou i dnes. Jen je bohužel příliš zřídka a málo následováno.

Nesnášenlivost, sobectví, touha po penězích a slávě ho stále více zatlačují z našeho povědomí. Je na každém z nás, aby se to změnilo. Stačí naslouchat, či lépe řečeno nenaslouchat „falešným prorokům“. Kterými se to dnes jen hemží – a mají k dispozici moderní technologii zvanou internet. Přesto bych si přál, aby mluvili k hluchým uším.

Možná to bychom měli vzít s sebou k oslavě těchto Vánoc.

Mimochodem, za tu Bílou horu Josef opravdu nemůže.

Přeji všem mým čtenářům krásné prožití vánoc a do nového roku hodně zdraví, pevné nervy a konečně konec té zatracené pandemie.

Možná bude české čtenáře zajímat i historie země nepříliš vzdálené, kterou navštěvují spíše Slováci než Češi, protože je z Bratislavy doslova za humny a je zde dobré víno a dobré jídlo a Neusiedlersee, okolo kterého se dá dobře jezdit na kole (je to v rovině) nebo surfovat. I když s tím surfováním je to někdy problém. Neusiedlersee má v létě někdy jen 80 cm hloubku a když zafouká silnější vítr (což je pro surfaře za normálních okolností dobře) odfoukne vodu pryč a surf může přistát na bahnitém dně jezera. Neusiedlersee je totiž ještě mnohem plytčí než slavný Balaton, přesto je pro Rakušáky doslova kultem, kam chodí jachtit. Na jihu v nízké pahorkatině se zase nacházejí známé lázně Bad Tatzmansdorf nebo Bad Stegersbach s horkými léčivými prameny.

Burgenland ale historicky k Rakousku nepatřil. Byl součástí takzvaného Zalitavska, tedy historicky Uherského království. Dodnes jsou největšími pozemkovými vlastníky rodiny Esterházy na severu a Batthyány na jihu země. Lájos Batthyány byl předsedou maďarské revoluční vlády v roce 1848 a byl po porážce maďarského povstání v roce 1849 popraven, László Batthyány, známý jako lékař chudých a zakladatel nemocnice v Kittsee, byl v roce 2003 vyhlášen blahoslaveným – samozřejmě Janem Pavlem II. Ovšem podobně jako v Čechách a na Moravě i v západních Uhrách se šířil přes hranici německý živel, takže západní uherské pohraničí bylo obydleno převážně německy hovořícím obyvatelstvem. I když nejen jím. Vedle Maďarů zde žila i početná chorvatská menšina, usídlená především v obcích Parndorf, Neudorf, Kittsee a dále v obcích Járovce, Rusovce a Chorvátsky Grob. To byl ještě pozůstatek někdejších tureckých válek, kdy císař usazoval Chorvaty, prchající před tureckými nájezdy, v tehdejším pohraničí mezi Rakouskem a Uherskem.

Po rozpadu monarchie v roce 1918 se přepisovaly i hranice. Otázka, zda se budou akceptovat hranice historické či národnostní se kupodivu neměřila stejným metrem. Rozhodující pro jednání v Sant Germainu bylo očividně, ke které straně který stát patřil, zda k vítězné či k poražené. A samozřejmě i jak silnou měl při vyjednáváních o novém uspořádání střední Evropy lobby. Velmi dobře na tom byli Čechoslováci. Jednak měli v osobě Tomáše Gariqua Masaryka a hlavně Edvarda Beneše velmi vlivné osoby – Beneš byl svobodný zednář a ti měli právě po skončení první světové války v mezinárodní politice – zejména ve Francii – velmi silný vliv a navíc se vytvořením československých legií postavili na stranu vítězných mocností. Bylo tedy rozhodnuto, že Československo dostane své historické hranice, ve kterých žily tři miliony Němců a Beneš dostal i Chebsko, o které vzhledem k tomu, že zde žilo přes 90 procent Němců ani neměl zájem. Jen o Těšínsko musel nový stát vést spor s Polskem, nakonec bylo Těšínsko sice rozděleno a převážně polské hlavní město Těšín se dostalo do Polska, Beneš ale dostal to, co chtěl a sice těšínské nádraží, kolem kterého později vzniklo město Český Těšín. Československo dostalo i části Rakouska v regionu Valtic a Českých Velenic, a hlavně velká území na jihu Slovenska s převážně maďarským obyvatelstvem. Zde rozhodovala strategická situace řek Dunaje a Ipeľu, která se dala vojensky dobře bránit jakož i hospodářské úvahy, díky kterým nový stát dostal Bratislavu.

Jinak to ovšem bylo při arbitráži mezi oběma poraženými částmi Rakousko-Uherské monarchie. Stejně jako v Čechách a na Moravě i zde žádalo „Provizorní národní shromáždění Deutschösterreichu“ 22.listopadu 1918 podle práva na sebeurčení národů připojení západního Uherska k Rakousku. 5.prosince byla dokonce v Ödenburgu (dnešní Šoproň) vyhlášena Republika Heinzenland, která ale existovala jen dva dny. Poté maďarská armáda a maďarští dobrovolníci udělali těmto separatistickým snahám rychlý konec, iniciátor vyhlášení této republiky sociální demokrat Hans Suchard byl zatčen a odsouzen k smrti (rozsudek ale nikdy nebyl vykonán).

Nicméně velmoci rozhodly nakonec jinak a na rozdíl od Čech a Moravy bylo rozhodnuto vést hranici nově podle národnostní situace – princip historické hranice zde nebyl zohledněn.

Bylo to zřejmě dáno tím, že Maďaři měli při jednáních skutečně velmi slabé zastoupení. Prvním předsedou vlády a pozdějším prezidentem byl hrabě Mihály Károly. Ten byl schopným diplomatem a bezúhonným člověkem (odhlédneme-li od jeho hráčské vášně, díky které do své svatby v roce 1914 nahromadil dluhy ve výšce 12 milionů korun), po nekompromisním Vixově ultimátu, odnímajícímu Maďarsku rozsáhlá území v Sedmihradsku, byl ale donucen 21.března 1919 odstoupit a k moci se dostali komunisté Bély Kuhna. Bohužel si příliš nepomohli iredentistickými snahami připojit k Maďarsku slovenská území. Velmoci je přinutily obsazená území na Slovensku vrátit, poté se k moci dostal admirál Horthy a po rudém následoval bílý teror, jemuž padly za oběť tisíce lidí. V dané nestabilní politické situaci měli Maďaři při vyjednávání o svém budoucím státě a jeho hranicích očividně velmi špatné karty. Jestliže totiž původní smlouva o nových hranicích s připojením západních Uher k Rakousku nepočítala, teď to bylo jinak. Rakušané argumentovali nejistou politickou situací v Maďarsku, s nezákonnými popravami a strachem o „své obyvatelstvo“. Výsledkem bylo rozhodnutí v Sant Germainu ze 4.6.1920 o odstoupení západních Uher Rakousku.

Mimochodem, hrabě Gábor Batthyány prodal už tehdy slavné a výnosné lázně v Bad Tatzmansdorfu (maďarsky Tarcsa) jisté rakouské finanční skupině už v roce 1918. Tušil něco nebo věděl? Jisté kruhy mají vždy důležité informace dříve než ostatní.

21. ledna 1921 byl v Rakousku přijat zákon, kterým byl Burgenland připojen k Rakousku jako nová spolková země. V tomto zákonu bylo obsaženo i nové jméno země. Podle tří komitátů, které ve svém německém jméně měly na konci jmen měst slovo „Burg“, totiž Wieselburg (dnes Mošoň), Ödenburg (Šoproň) a Eisenburg (Vas), dostala nová země jméno Burgerland. Ironickou shodou okolností neleží dnes ani jedno z těchto měst v Rakousku, dokonce ani Šoproň, která byla vyhlédnuta jako nové hlavní město země. Aby byla ironie osudu ještě výraznější, jediné burgenlandské město, které má dnes „Burg“ ve svém jménu – Mattersburg, se v letech 1918–1921 jmenovalo Mattersdorf. Rakousko si sice původně nárokovalo i Bratislavu (Pressburg – rovněž v převážné většině německý), ale tady nemělo proti politické síle Benešově ani tu nejmenší šanci. Benešův argument, že Československo potřebuje nutně říční přístav, byl přijat a Bratislava přiřčena Československu.

               Samotné převzetí nového území ale nebylo pro Rakušany ani trošku jednoduché. 26. července 1921 vstoupila v platnost mírová smlouva vítězných velmocí s Maďarskem podepsaná v Trianonu 4.6.1920. Podle ní byl Burgerland přiřčen Rakousku a měl být do 21.srpna předán. Maďarská armáda se skutečně z tohoto území k tomu datu stáhla a od 28.srpna začalo obsazování Burgerlandu rakouskými četníky a celníky.

               Ovšem Maďaři se nebyli ochotni svého historického území jen tak lehce vzdát. Vytvořila se dobrovolnická armáda a došlo k urputným bojům mezi rakouskou exekutivou a těmito ozbrojenci. Rakušané nedokázali své pozice uhájit a 8.září se rakouská gendarmerie začala stahovat před útoky maďarských dobrovolníků. V důsledku těžkých ztrát byl ústup z území západních Uher potvrzen 9.září i spojeneckou generálskou komisí.

               23. září vyzvaly mocnosti v Paříži Maďarsko, aby sporné území do 4.října odevzdalo Rakousku. Podle očekávání nemělo toto ultimátum žádný výsledek. Hórthyho vláda argumentovala, že nemá na dobrovolníky žádný vliv.

               Problém byl, co teď. Maďarsko si nemohlo dovolit poslat do dobyté země své úředníky či armádu, Rakousko si zase netroufalo. Proto byl 4. října 1921 vyhlášen v Oberwartu (Felsöör) „nezávislý“ stát Lájtabánság (Banát Litava).

Jejím vládcem – bánem – se stal podplukovník Pál Pronay, historicky velmi sporná postava.

„Vyznamenal“ se už během takzvaného „Bílého teroru“ po porážce komunistického režimu Bély Kúna. Na konto jeho „Brigády smrti“ připadlo na pět set ilegálních poprav. I později se podílel na masakrech Šípových křížů Ference Szálasiho v letech 1944–1945. Byl zajat sovětskou armádou a zemřel někdy v letech 1947 nebo 1948 v ruském gulagu.

               Lájtabánság se sice vyhlásil za nezávislý stát podle práva na sebeurčení národů, jeho proklamovaným cílem bylo ale prostřednictvím referenda zpětné připojení k Maďarsku. Tento státní útvar měl svou policii, poštu a vydával dokonce i vlastní poštovní známky.

               Jenže Maďarsko se neodhodlalo tento „stát“ podpořit, a navíc se v jeho vedení rozhořel spor mezi dvěma frakcemi. Obě byly sice monarchistické a chtěly obnovení monarchie, část ale byla pro volnou volbu nového panovníka, druhá byli takzvaní Karlisté, podporující nárok posledního císaře (a uherského krále) Karla na uherský trůn.  Uhersko bylo tehdy oficiálně královstvím bez krále, kde místo panovníka vládl „říšský správce“ Miklós Horthy.

               Maďarsko i Rakousko hledaly ve snaze zabránit vojenskému konfliktu zprostředkování. Nabídlo se Československo, to ale bylo Maďary jako zprostředkovatel odmítnuto – maďarská vláda se po sporu o Slovensko (Slovenská republika rad) bála Benešovy zaujatosti. Za zprostředkovatele byla nakonec oběma stranami odsouhlasena Itálie, jednání se vedla v Benátkách, kde byl nakonec 13.října podepsán „Benátský protokol“. Ten podepsal za Rakousko ministerský předseda Johann Schober, za Maďarsko hrabata Bethlen a Miklós Bánffy. Za Itálii pak ministr zahraničních věcí Marchesse dela Torretta. Podle této smlouvy měl být Burgerland odevzdán Rakousku, maďarská strana si ale vymínila lidové hlasování o Ödenburgu (Šoproni), které se mělo uskutečnit do osmi dní po zklidnění situace.

               Pál Prónay se podle očekávání odmítl smlouvě z Benátek podrobit. Jenže právě v této době vykonal separatistům medvědí službu sám císař Karel. Už jednou se pokusil v roce 1920 nastoupit na uherský trůn. Teď využil toho, že v Burgerlandu získali převahu Karlisté a přistál i se svou manželkou Zitou s letadlem Junkers F 13 20. října v Šoproni. Tam se k němu připojil pátý a šestý dobrovolnický sbor Brigády Ostenburg, tedy podstatná část Prónayových ozbrojených sil. Tažení na Budapešť skončilo fiaskem. 21.října došlo v předměstí hlavního města Budaörs k šarvátce s pravidelnou maďarskou armádou, při níž zahynulo devatenáct vojáků. Karel si uvědomil, že se ke své královské koruně může dostat jen za cenu občanské války a proti vůli mocností z Paříže a vzdal se. Dobrovolníci byli odzbrojeni a tím se obrana Lájtabánságu výrazně oslabila. Zbytky dobrovolníků nebyly schopny klást pravidelné rakouské armádě odpor, vrátivší se jednotky obsadily pouze Šoproň. Na víc už neměly síly. Přesto se Rakušané partyzánského způsobu boje dobrovolnických jednotek hodně báli a obsazovali Burgenland velmi opatrně a kus po kuse.

               Zbytky Pronayových dobrovolníků musely před pravidelnou armádou vyklízet pozice. Severní Burgenland se dostal pod rakouskou kontrolu už 17. listopadu, jižní část země byla obsazena 25. listopadu.

               5. prosince odstoupilo Maďarsko Burgenland oficiálně Rakousku. Zůstávala ale otevřená otázka Šoproně (Ödenburgu), největšího města v zemi. Obě země začaly hned s kampaní, aby ovlivnily hlasování místního obyvatelstva. Rakušané založili takzvaný „Ödenburger Heimatdienst“ a vydávali i vlastní časopis „Der freie Burgenländer“ s prorakouskou propagandou. Nepomohlo to.

Ve dnech 14 (město) a 16 (venkov) prosince 1921 proběhlo v Ödenburgu (Šoproni) referendum – Šoproň zůstala maďarská. 65,08 procent obyvatelstva se vyslovily pro setrvání v Maďarsku. Venkov hlasoval sice pro Rakousko, ale město samotné, kam byli údajně narychlo nastěhováni Maďaři z Maďarska (jak tvrdí do dneška Rakušané, i když pro to nemají skutečné důkazy), se rozhodl většinově zůstat v Maďarsku. Proto je Burgenland ve svém středu skoro rozdělen na dvě části a měří na šířku pouhé čtyři kilometry.

„Ödenburger Heimatdienst“ se s porážkou nehodlal smířit a připravoval vojenské obsazení města, ale tentokrát zakročila rakouská vláda a odmítla těmto dobrodruhům jakoukoliv podporu.

Rakušané se museli poohlédnout i po novém hlavním městě pro novou spolkovou zemi Napřed to byl provizorně Bad Sauerbrunn, než byla regionální vláda přesunuta do Eisenstadtu (maďarsky Kismarton).

Spolková země Burgenland slaví tedy letos 100 let svého vzniku. V kterém konkrétním termínu není tak úplně jasné. Pro jistotu tedy slaví celý rok.

Zemský znak Burgenlandu

               Za týden se protrhne pytel s články o tomto symbolu druhé poloviny dvacátého století v někdejším Československu. Budou se pět ódy a Slovensko dokonce vydává pamětní dvoueurovou minci.

Chci tedy trošku předběhnout a úmyslně publikuji svůj článek v předstihu. Rád bych nabídl můj pohled na tohoto kontroverzního politika. Je to můj pohled, který nikomu nevnucuji. Ale možná může posloužit k porovnání, až bude člověk číst ony oslavné ódy. Od Dubčekova narození uplyne 27.listopadu 100 let.

               Na jeho bustě na náměstí v Bratislavě mezi hradem a slovenským parlamentem, které dostalo jeho jméno, je napsáno “Alexander Dubček – slovenský štátnik”.

               Teď možná dloubnu do vosího hnízda, ale pod slovem štátnik si představuji něco hodně jiného. Státník je člověk se státotvorní ideou, kterou se pokouší prosadit. Nemusí mu to vyjít, ale zanechává za sebou ve vývoji státu svou stopu. Na Dubčeka zůstává vzpomínka, stopu ve vývoji státu, ať už Československa nebo Slovenska (jehož vzniku se nedožil) nějak postrádám. Zato se nedá pochybovat o jeho symbolickém významu. Ať už v roce 1968 nebo v letech 1989–1992. Pro mnohé lidi zůstává symbolem i dnes a nenechají si ho vzít. V podstatě se proti tomu nedá mnoho namítat, pro mnohé lidi je symbolem i Eduard Beneš, i když ve svém politickém životě prokázal několikrát těžko omluvitelnou slabost. Dubček ale na rozdíl od Beneše nebyl mstivý, což je rozhodně pozitivní vlastnost. Byl to vlastně takový hodný strejda, který se z nedostatku jiných kandidátů dostal do funkcí, na které nestačil. Ale svým zdrženlivým postojem a dobráckým úsměvem dokázal změny, které inicioval, ale nekontroloval, legalizovat před národem. Dokázal něco, co nedokázal nikdo před ním ani po něm – lidé měli rádi komunistickou stranu a měli k ní důvěru. Dubček dokázal vytvořit chiméru schopné vedoucí síly společnosti ze strany, která právě kontrolu nad vývojem své země ztrácela.

               Alexander Dubček se narodil 27. listopadu 1921 v místní škole v Uhrovci – i jeho život začal symbolicky, narodil se ve stejném domě jako Ľudovít Štúr. Jako by to předurčilo celý jeho život. Jeho otec pracoval před první světovou válkou v USA a stal se tam přesvědčeným komunistou. V roce 1925 proto odjel s celou rodinou, tedy i s čtyřletým synem do Sovětského Svazu. Žili v Kyrgyzstánu v městě Bištek, kde založili družstvo Interhelpo. Dubček v Sovětském Svazu prožil celé své dětství, na Slovensko se rodina vrátila až v roce 1938, protože by museli přijmou sovětské občanství a vzdát se československého. O rok později vstoupil osmnáctiletý Alexander do tehdy už ilegální komunistické strany. Očividně ho tedy stalinské procesy třicátých let v jeho komunistickém přesvědčení nijak negativně neovlivnily. Bylo to proto, že do dalekého Kyrgyzstánu až tak nedolehly, nebo snad proto, že mladý Alexander uvěřil komunistické propagandě nebo prostě jen slepě důvěřoval a zločiny tamějšího režimu vidět nechtěl?

               Ovšem Slovensko v roce 1939 bylo fašistickou diktaturou, občan byl buď pro nebo proti, komunisté představovali ilegální opozici, která byla několikrát represivními složkami rozbita. Slovenská policie vypátrala a zničila celkem čtyři ilegální výbory komunistické strany (ale nikdo nebyl popraven). Možná i proto, že předseda pátého ilegálního výboru Gustáv Husák byl osobně spřátelen s ministrem vnitra Alexandrem Machem, který mu dokonce v roce 1944 po vypuknutí Slovenského národního povstání pomohl s útěkem na povstalecké území. I mladý Dubček se povstání zúčastnil a byl v něm zraněn – jeho bratr Július v bojích zahynul. Dubček po válce vystudoval vysokou školu politickou ústředního výboru KSČ a získal veřejností později vysmívaný titul doktor politických věc RSDr. (lidé to interpretovali jako „rozhodnutím strany doktorem“. Dubček pokračoval ve studiu politických věd v letech 1955–1958 v Moskvě. Toto období bylo pro něj zřejmě rozhodující a významně ovlivnilo jeho další politické postoje i kariéru. Bylo to totiž období Chruščovského „tání“ a odhalování Stalinova „kultu osobnosti“. Dubček se vrátil do Československa pod vlivem toho politického obratu, zřejmě právě to ho předurčilo, že v komunistické straně představoval reformní křídlo, žádající rehabilitaci obětí politických procesů padesátých let, jako Gustáva Husáka nebo Vladimíra Clementise. V tom ovšem narazil u stalinistů v čele s Antonínem Novotným, musel se stáhnout zpět na Slovensko, kde se ale roku 1963 stal prvním tajemníkem ÚV KSS.

               To byla jeho výchozí pozice v době revolty stranického vedení proti zkostnatělému a neschopnému Novotnému v lednu 1968. Poté, co byl Novotný zbaven funkce generálního tajemníka strany, hledala se za něho náhrada. Dubčekovi pomohla k zvolení jeho bezkonfliktnost. Nepatřil k žádnému z táborů, ani ke konzervativnímu ani k reformnímu křídlu, nepatřil vlastně nikam. Byl proto zvolen, zřejmě jen jako dočasné přechodné řešení – ovšem většinou pouhého jednoho hlasu. To mu samozřejmě dalo hodně slabý mandát a nejistou pozici.

               Aby svou pozici posílil, rozhodl se Dubček zvýšit svou popularitu u obyvatelstva. Odstartoval tak proces, který se poměrně rychle vymkl vládnoucí straně ale i jemu z rukou. Zejména uvolnění cenzury (ta byla dokonce zákonem 84/1928 z 26. června 1968 zakázána). Den nato se objevil manifest autora Ludvíka Vaculíka „Dva tisíce slov“. Takový text samozřejmě nevzniká za jediný den, Vaculík, který byl ze strany vyloučen už o rok dříve, byl o jeho napsání požádán pracovníky Československé akademie věd už prvního června. Text vyzývající konzervativní stalinistické komunisty k odchodu z funkcí ústřední orgány strany nepřijaly, nesouhlasil s ním ani Alexander Dubček. Dal znovu najevo, že si sice žádá popularitu československého lidu, že mu ale chybí odvaha k radikálnějším krokům.

Byl samozřejmě v těžké situaci, kterou by těžko zvládal i politik mnohem rozhodnější. Jednak tu byl odpor u velké části centrálních komunistických orgánů. Pak tu byl obrovský tlak ze strany Sovětského Svazu, který považoval vývoj v Československu za kontrarevoluci a právě dokument „Dva tisíce slov“ hnal sovětům vodu na mlýn. Komunistická strana Československa se chystala na svůj mimořádný sjezd, plánovaný na 22.srpna 1968. Dubček správně poznal, že se mu nepodaří posílit svou pozici v ústředním výboru a vsadil na členskou základnu. Zdálo se, že by mu tato hra mohla vyjít. Delegáti volení základními organizacemi na sjezd byli převážně reformního zaměření, mohlo tedy dojít k obměně složení Ústředního výboru ve prospěch reformistů. To by Dubčekovu pozici výrazně posílilo. Ovšem už v červenci museli českoslovenští komunisté obhajovat své postoje v jednání s členy sovětského vedení v Čiernej nad Tisou. 19. července vyšel v Literárních listech text odmítající vměšování ostatních komunistických zemí do vnitřních záležitostí Československa. Ovšem už v Čiernej propašovala skupina stalinistů z ústředního výboru VasiL Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka Brežněvovi takzvaný „Zvací dopis“, podle kterého bylo jasné, že případná sovětská invaze najde v rámci vedení strany spojence jako páku převodu sovětské vojenské intervence na československé obyvatelstvo. Dubček jistě o opozici v ústředním výboru věděl, nečekal ale zřejmě, že zajde až tak daleko a až do mimořádného sjezdu strany se jí stejně nemohl zbavit. Volbou nového ústředního výboru na plánovaném sjezdu by se karty míchaly znova.

               Vojenská intervence musela tedy přijít ještě před zahájením mimořádného sjezdu a taky přišla. V noci z 20 na 21.srpna 1968 vstoupila na území Československa vojska pěti zemí Varšavské smlouvy. Samozřejmě, že čtyři z nich jen dělaly zástěrku Sovětskému Svazu. Rumunsko účast na invazi odmítlo.

               Dubček, Smrkovský, Černík, Mlynář, Kriegel a několik dalších členů vedení komunistické strany byli zatčeni a uneseni do Sovětského Svazu. Zřejmě jim opravdu šlo o život, Sověti by neváhali se jich zbavit, kdyby se jim podařilo v Československu ustanovit takzvanou dělnicko-rolnickou vládu kolaborantů. Jenže tento plán selhal. Jak prezident Ludvík Svoboda, tak zástupce předsedy vlády Lubomír Štrougal se proti tomuto řešení postavili. To zřejmě zachránilo uneseným život. Sověti s nimi museli začít jednat. Do Moskvy přiletěl i Ludvík Svoboda s delegací, v níž byl čerstvě zvolený první tajemník slovenské komunistické strany Gustáv Husák, Martin Dzúr, Vasil Biľak a Alois Indra. Jestliže Dubček a jeho společníci zatím odolávali nátlaku Sovětů, aby podepsali protokoly schvalující invazi jako bratrskou pomoc a podřizující se sovětskému diktátu, teď se dostali do ještě obtížnější situace. Ludvík Svoboda je k podpisu nutil s argumentem možného vzniku okupačního režimu a Brežněv našel v oportunistovi Gustávovi Husákovi možného partnera (se svými původními protagonisty Biľakem a spol po krachu původního plánu nemohl počítat). Dubček na rozdíl od Františka Kriegla nátlaku podlehl a 27. srpna protokoly, které veškeré principy jeho politiky „pražského jara“ popíraly, podepsal (i když prý několikrát během onoho dne omdlel.

I když se dá rozumět těžké situaci, ve které se nacházel, bylo to lidské selhání. Podpis čelných představitelů obrozeneckého hnutí pod moskevské protokoly byl zradou všech principů ale i nadějí národa, který na ně čekal doma. Jsou chvíle, kdy politik musí projevit pevný postoj, i kdyby ho to mělo stát život. Podpis umožnil okupačnímu režimu postupně legalizovat svou existenci. Taktikou pomalého „zahřívání vody“, čili odvoláváním jednoho reformisty za druhým a utahování šroubů ve veřejném životě a v sdělovacích prostředcích tak postupně ovládnout situaci. Dubček měl v tomto procesu hrát neslavnou roli.

               Skutečný státník by v dané situaci odstoupil a nedělal novým mocipánům a jejich zaškrcení reformního procesu smutnou stafáž. Buď tedy Dubček nerozuměl situaci, která nastala a nechápal, co musí přijít nebo se tak křečovitě držel své funkce, že odstoupit včas zapomněl. Obě varianty o státnické rozvaze Alexandra Dubčeka nesvědčí. Šel tak daleko, že zůstal i poté, co ho v úřadě generálního tajemníka 17.dubna 1969 vystřídal nový Brežněvův favorit Gustáv Husák. Nechal se odsunout do pozice předsedy federálního shromáždění a v této funkci dokonce podepsal takzvaný „pendrekový zákon“, který umožnil brutální zásah české policie proti demonstrantům při prvním výročí okupace 21.srpna 1969. Tady selhal víc než Edvard Beneš, ten Ústavu 1.května v roce 1948, uzákoňující komunistický režim, podepsat odmítnul a na svou funkci prezidenta rezignoval. Dubček nedokázal ani to. V prosinci 1969 ho odvolali i z této funkce a odsunuli ho na velvyslanecký post do Turecka, odkud byl odvolán v červnu 1970, kdy byl i vyloučen z komunistické strany.

               V období mezi lety 1970–1988 o něm nebylo slyšet, nepodílel se na akcích disentu a nepřipojil svůj podpis pod Chartu 77. Začal ožívat až v roce 1988, kdy dostal čestný doktorát univerzity v Bologni („červená Bologna“ byla vždycky hlavní baštou komunistů v Itálii) nebo v rozhovoru pro maďarskou televizi Panorama v dubnu 1989. Absolutní politickou negramotnost ale prokázal v listopadu 1989. 17. listopadu 1989 byl v Praze a chtěl vystoupit na shromáždění na Vyšehradě. To mu znemožnila STB zatčením a výslechem, ze kterého ho propustili, až když události na Národní třídě skončily. Že ovšem odcestoval 18.listopadu zpět do Bratislavy svědčí o naprostém politickém diletantismu. Očividně nepochopil historický význam událostí. Běžely okolo něj a on svou šanci nepoznal. Promluvil až 22.listopadu na mítinku v Bratislavě. To už bylo zoufale pozdě. Šance stát se ikonou reformního komunismu, tedy komunismu s lidskou tváří, jak si ho lidé představovali v roce 1968, byla od 20.listopadu ta tam. Lidé už nechtěli reformovat komunismus, ale změnit celý politický systém. Hlavní slovo měli herci a jejich mluvčím se stal Václav Havel.  

               Dubček velmi toužil po politickém návratu a chtěl kandidovat na prezidenta. Na Slovensku skutečně podporovalo jeho kandidaturu mnoho lidí – Havla tam totiž skoro nikdo neznal. Dubček byl a zůstal symbolem, po obsahu nikdo nepátral. Ale jeho šance už byla promarněna.

               Dubček se s touto prohrou velmi těžce smiřoval. Zda byl informován o plánu KGB svrhnout vedení československé komunistické strany a nahradit ho reformními komunisty, které byl Dubček mohl svou autoritou zaštiťovat, se už nedozvíme. Na onen prezidentský úřad si ale dělal nárok a byl nemile překvapen, že ho v závodě o tuto funkci předběhl Václav Havel. Sebereflexe jeho politického a následně lidského selhání v letech 1968 až 1969 mu zcela chyběla.

               Poprvé to začalo jiskřit mezi českou a slovenskou revoluční reprezentací – které už mezitím vytvořily dvě nezávislé, i když programem spřízněné a spolupracující organizace – Občanské fórum v Českých zemích a Verejnosť proti násiliu na Slovensku. Slovenská strana měla horší karty, vznikla prakticky z ničeho, na Slovensku organizovaný disent prakticky neexistoval a pokud ano, sdružoval se teď v Křesťansko-demokratickém hnutí okolo Jána Čarnogurského. Výsledkem byla směšná fraška, kdy byl Dubček 28. prosince 1989 zvolen předsedou federálního shromáždění, aby mohl vést prezidentskou volbu Václava Havla o den později.  K tomu účelu musel být do Federálního shromáždění podle nově přijatého zákona kooptován a na funkci musel rezignovat Stanislav Kukrál, který ji vykonával od 12.prosince 1989, tedy právě šestnáct dní. Nakolik bylo toto „povýšení“ pro Dubčeka „deja vu“, nevím. Ale právě jmenováním za předsedu federálního shromáždění v roce 1969 začal jeho politický sestup.

Tentokrát vykonával funkci předsedy federálního shromáždění až do konce svého života. V roce 1992 vstoupil do nově se formující Sociálně demokratické strany Slovenska a stal se jejím předsedou. V čase rostoucího národnostního napětí, zůstával pevně na pozicích federalismu, rozpadu Československa ale nemohl zabránit ani on. V červnu 1992 vyhráli volby na Slovensku i v Česku politici hrající s národnostní kartou, od toho okamžiku bylo zřejmé, že se společný stát nedá zachránit.  Klaus s Mečiarem jednali už jen o nenásilném rozdělení státu, když utrpěl Alexander Dubček 1. září 1992 při autonehodě smrtelná zranění, kterým pak 7.listopadu 1992 podlehl. K této nehodě se hned vyrojila řada konspiračních teorií. Zda Dubček vadil KGB, proti níž měl ještě v roku 1992 vypovídat, nebo slovenským nacionalistům, o tom se napsalo hodně. Osobně si myslím, že nevadil v podstatě nikomu, i když vlastně všem a že za jeho smrtí byl skutečně jen aquaplaning při příliš vysoké rychlosti, kterou se řidiči prominentů obvykle pohybují s pocitem, že se jim nemůže nic stát. Dubček se rozpadu federace tedy nedožil a ušetřil si tak další pokušení. Na Slovensku s ním víceméně počítali jako s prvním prezidentem samostatného Slovenska. Zda by jeho touha po potlesku šla tak daleko, že by se stal prezidentem státu, jehož vznik si nepřál, se už nedozvíme. Každopádně ses zřejmě jednalo o frustrovaného a nešťastného člověka. Při pitvě byly v žaludku objeveny chronické vředy, zřejmě následek permanentního stresu a špatné stravy.

               Místo něho musel zaskočit – nejprve ve federálním shromáždění a pak na bratislavském hradě jako prezident – Michal Kováč, nejpozitivnější překvapení samostatného Slovenska. Původně myšlen jen jako loutka nacionalistů, stal se pozitivním příkladem takzvaného „syndromu Thomase Becketta“, když se Mečiarovi a jeho vládnoucí kamarile při destrukci demokracie a rozkrádání nového státu vzepřel a bez ohledu na tlak vyvíjený na něho i na jeho rodinu, ve svém odporu vytrval.

               Zda by byl stejného postoje schopen i Dubček, se nedozvíme. Zda by jednal jako Kováč a zasloužil si skutečně označení státníka, nebo by funkci přijal a pak ustupoval stejně jako v roce 1969 a dělal nešťastnou zástěrku Mečiarovu řádění . Zda by tedy zůstal dobráckým strýcem, který sice zlo nepáchá, ale nemá sílu ani odvahu se mu postavit. To by bylo na státníka příliš málo.

               Od narození tohoto giganta nejen ruské ale i světové literatury uplynulo dnes dvě stě let. Dostojevský byl vždy slaven jako symbol hloubky ruské duše, jako určitý protipól Tolstého. Jeho knihy měly vždy hluboký filozofický záběr a odhalovaly rozervanost (nejen) ruské duše. V Dostojevském jakoby se koncentrovaly rozpory ruského kulturního ale i politického života, jeho život byl ostatně víc než rozporuplný a akční.

               Narodil se 11.11.1821 v Moskvě. Moskva byla symbolem ruského nacionalismu. Vždy stála v opozici vůči hlavnímu městu St Petersburgu, ke kterému měli „praví Rusové“ vždy výhrady. Bylo to něco, co jim car Petr vnutil, co nebylo jejich a co neodpovídalo jejich mentalitě. Petr stavil St Petersburg jako „okno do Evropy“. Zlé jazyky vždy tvrdily, že postavil místo toho kulisy, aby Evropa neviděla pravé Rusko. A pravé Rusko, to byla především Moskva se svými pravoslavnými chrámy, se se svými mnichy a proroky („jurodivými“). Moskvan Dostojevský byl předurčen stát se ruským nacionalistou. Chvíli to sice trvalo, ale nakonec se jím stal a pak po celý život byl. Kromě toho byl i revolucionář, anarchista, mystik, vězeň a hazardní hráč, sužovaný epilepsií. Pohyboval se stále na hraně mezi genialitou a bláznovstvím.

               Už jeho původ jako by předznamenal jeho rozervanost. Jeho otec Michail působil jako lékař chudých v Moskvě, pocházel z litevské šlechty, vyznával sice pravoslavný ritus, ale současně uznával papeže jako hlavu církve – patřil tedy zřejmě k řecko-katolické církvi. Po povýšení do šlechtického stavu si koupil v roce 1831 statek Darovoje nedaleko Moskvy.

               Malý Fjodor dostával výchovu zejména od matky. Ta ho učila i francouzsky. Není tak úplně známo, že ruská literatura byla před rokem 1812 psána téměř výhradně ve francouzštině. Ruská elita francouzštinu a Francii obdivovala a konverzace se v „lepší společnosti“ odehrávaly výhradně v tomto jazyce. O to strašnější byla pro Rusy „zrada“ jejich bohů a učitelů, když Napoleon Rusko v roce 1812 napadl. To, že ho dokázali porazit a ze země vypudit, považovali za zázrak, ale současně to znamenalo i nárůst jejich sebevědomí a emancipaci od francouzských vlivů. Ovšem dlouho nebyla ruština intelektuály považována za způsobilou být používána v krásné literatuře. Podobně na tom byli kdysi Římané ve svém obdivu k řečtině. Byl to Puškin, kdo prorážel cestu ruské poezii, právě v roce, kdy se Dostojevští odstěhovali do Darovoje, dopsal svého Evžena Onegina. Ve stejném roce se Puškin seznámil s Gogolem, poznal jeho talent a podnítil ho k psaní Revizora. Ruská literatura se právě rodila, zatímco Fjodor Michailovič piloval francouzštinu. 1833 začal Fjodor se svým bratrem Michailem studovat na francouzském lyceu, už o rok později ale přešel do internátní školy Leontije Ivanoviče Čermaka, který platil za nejlepší v Moskvě. Mladému Dostojevskému se tedy dostalo nejlepšího vzdělání, kromě toho byl fanatický čtenář, který přečetl všechno, co se mu dostalo do ruky. Největší dojem na něho udělal Gogol. Později vyhlásil, že celá ruská literatura „vylezla zpod Gogolova Pláště.“ (Myšlena Gogolova povídka Plášť ze sbírky Petrohradské povídky z roku 1842). Nebyl v tom ostatně daleko od pravdy.

               V roce 1837 zemřela Dostojevského matka na tuberkulózu o dva roky později i otec na mozkovou příhodu. Existovala ale i hypotéza, že byl ubit vlastními nevolníky. Dostojevského bratr Andrej této příčině otcovy smrti pevně věřil, Fjodor sám se cítil být na smrtí otce spoluvinen a utrpěl svůj první epileptický záchvat. Osmnáctiletý Fjodor se stal sirotkem. V té době studoval na vojenské technické univerzitě v Sankt Petersburgu, studoval i literaturu, vedle Gogola a Puškina hlavně Viktora Huga, Honoré de Balzaca a Goerge Sandovou. Díky ní se začal hlásit k socialistickým myšlenkám. V carském despotickém Rusku to rozhodně nebyl dobrý nápad. V roce 1843 nastoupil k armádě jako inženýr, o rok později ale opustil vojenskou službu, protože mu hrozilo přeložení z St.Petersburgu na venkov. Dědictví po otci na životní náklady nestačilo, Fjodor se živil překlady francouzských autorů. Jeho první vlastní práce, román „Chudí lidé“ nadchl jak Nikolaje Nekrasova, tak i tehdejšího vlivného kritika Visariona Belinského. Oba ocenili jeho talent. V následujících letech publikoval celou řadu menších prací a zdálo se, že mu v úspěšné spisovatelské kariéře nestojí nic v cestě.

               Stálo. Totiž jeho socialistické přesvědčení. Zúčastňoval se setkání skupiny revolucionářů okolo Michaila Petraševského. I když revoluční rok 1848/1849 Rusko nijak aktivně nezasáhl a ruská vojska se podílela v rámci takzvané „Svaté aliance“ na normalizaci poměrů v revoluční Evropě, mimo jiné i rozdrcením maďarského povstání, ruská policie pronásledovala nekompromisně každý náznak socialistických myšlenek a odhalila i Petraševského skupinu. Dostojevský byl zatčen 23.dubna 1849, odsouzen k trestu smrti, který mu byl později změněn na osm let vězení. Carská justice byla tak perverzní, že byli odsouzení vyvedeni k popravě v bílých košilích a s kapucemi na hlavách na vězeňský dvůr a první tři dokonce už připoutáni ke kůlům, u nichž měli být zastřeleni, když jim byla přečtena milost a změna trestu. Jak se takový stres podepsal na psychicky labilním epileptikovi Dostojevském je těžké odhadnout. Určitě jeho osobnost ale navždy poznamenal.

               Následnou cestu na Sibiř do 3000 kilometrů vzdáleného Omska popsal později Dostojevský jako „svou cestu k Bohu“.  V roku 1854 napsal jedné z žen děkabristů, které následovaly dobrovolně své odsouzené muže na Sibiř, Natalii Fonvizinové, že v omském trestaneckém táboře „našel novou víru“.  Od té doby se začíná stále víc projevovat jeho obdiv k pravoslaví, současně ale odpor k oficiální pravoslavné církvi. Tento směr jeho myšlení kulminuje v jeho posledním velkém románě „Bratři Karamazovi“. Dostojevský věřil po celý život v sociálně aktivní a zodpovědnou církev. Kritizoval oficiální církev, protože se v osmnáctém století nechala spoutat státem Petra Velikého a přišla tak o duchovní autoritu. Podle něho církev ztratila ze zřetele svou pastorační úlohu a projevila lhostejnost k hlavnímu problému Ruska – k utrpení chudých. Dostojevský celý život hledal církev, křesťanské společenství, které by překročilo zdi klášterů a sjednotilo Rusy do živé komunity věřících. Jeho utopie, jeho sociálně mystický ideál byl teokracií, měla to být odpověď nábožného Ruska, žijícího hlubokým duševním životem, na materialismus zkažené Evropy. K tomu obrazu se ale Dostojevský musel ještě propracovat.

               Dostojevský strávil čtyři roky v Omské Katarze ve věznici spolu s obyčejnými zločinci, poté další čtyři roky na vojenské službě v dnešním Kazachstánu. Motiv života ve věznici se v jeho díle objevuje často. Nejen v knize „Zápisky z mrtvého domu“, kde své zážitky z věznice popsal, ale i v Zločinu a trestu. Během vojenské služby poznal Marii Isajevovou a v roce 1857 se s ní oženil. Při návratu ze svatby v Kuznecku do Semipalatinska, kde vykonával svou službu, utrpěl Dostojevský první skutečně vážný epileptický záchvat. Choroba ho už měla provázet celý život.

               Poté, co mu byly vrácena občanská práva a mohl se vrátit do St.Petersburgu, začal vydávat s bratrem Michaelem dva časopisy. Jeden zkrachoval, druhý byl zakázán. Dostojevský se ocitl ve finanční katastrofě. Před finančními problémy utíkal na Západ. Podnikl celkem tři cesty do Německa, Belgie, Francie a do Londýna, většinou v doprovodu své milenky Poliny Suslovové. Poté, co jeho žena v roce 1964 zemřela na tuberkulózu, doprovázela ho Suslovová i na jeho poslední cestě do Německa, kde dokázal prohrát ve Wiesbadenu 3000 rublů. Zda právě tehdy vznikl jeho už zmíněný odpor k Evropě je těžké říct. Každopádně kritizoval ve svých textech evropský materialismus a stále intenzivněji hledal východisko v ruském mysticismu a v pravoslaví. Čím byl starší, tím víc propagoval odklon od Evropy a návrat Ruska do Asie.

               V roce 1881, tedy těsně před svou smrtí, napsal: „Rusko neleží jen v Evropě ale i v Asii. Musíme odložit stranou servilní strach, že nás Evropa bude označovat za asijské barbary a říct si, že jsme víc Asijci než Evropané. Za mylný názor, že jsme čistí Evropané a ne Asijci (kterými jsme nikdy nepřestali být) jsme za uplynulé dvě století zaplatili vysokou cenu a zaplatili jsme za ni ztrátou duchovní nezávislosti. Je pro nás těžké odvrátit se od okna do Evropy, ale to je věc našeho osudu. Když se obrátíme k Asii s novým pohledem na ni, stane se něco podobného, jako se stalo Evropě po objevení Ameriky. Protože ve skutečnosti je Asie naší Amerikou, kterou jsme ale ještě neobjevili. Obrat k Asii vyvolá nové vzepětí ducha a síly. V Evropě jsme byli příživníky a otroky, zatímco v Asii budeme pány. V Evropě jsme byli Tatary, v Asii budeme Evropany. Naše mise, naše civilizační mise nás povede a povzbudí našeho ducha, stačí nám jen začít.“  

               V roce 1866 si pomohl z finanční bídy románem „Hráč“. Během práce na knize, kterou musel dodat v šibeničním termínu, se seznámil se stenografkou Annou Snitkinou, která se stala jeho druhou ženou. Dostojevský ale neuměl s penězi zacházet a opět upadl do dluhů. Před věřiteli se s manželkou zachránil útěkem na „prohnilý západ“, do Drážďan, Basileje a Ženevy. Aby získala peníze na cestu musela manželka zastavit své věno. Do roku 1871 se pohybovali v cizině, zde hrál a prohrával peníze u xového stolu, kde vznikly romány Idiot (v němž se pokoušel řešit rozpor mezi západním způsobem života a Ruskem a jejich neslučitelnost) a Běsi, v Drážďanech se narodila i jeho dcera Ljubov, která se stala historiografkou života svého otce. Teprve záloha na Běsy ve výšce 1000 rublů mu umožnila návrat do St.Petersburgu.

               Byl už v té době uznáván jako velký spisovatel, poznal řadu vlivných lidí a našel v něm zalíbení dokonce i  car Alexandr III. Dostojevský se vzepjal ještě k dalšímu počinu, k románu Bratři Karamazovi, v roce 1878 se stal členem ruské akademie věd. Na jeho pohřbu 12.února 1881 se zúčastnily desetitisíce lidí.

Dostojevský se stal už za svého života symbolem ruského intelektuála, který se nedal z ruského povědomí vyškrtnout. Komunisté s ním měli nemalé problémy. Jednak byl socialistou, ale nikoliv ateistou, jeho horování pro pravoslaví a sociální úlohu pravoslavné církve, dělalo stalinskému režimu nemalé problémy. Maxim Gorkij Dostojevského odsoudil, což mu ale překvapivě nijak neublížilo.

               Ve světě si vydobyl pověst zakladatele moderního románu. Jednalo se do značné míry o novou formu takzvaného psychologického románu. Drama jeho knih se neodehrává na ulici či v kasárnách, ale v hlavách jeho postav. Jde o rozbor lidské duše, do jakého se před ním nikdo nepustil. Jeho ruský nacionalismus je mu odpouštěn. I když i on je tak jedním z pramenů současné ruské ideologie fašistického Putinova režimu. Úlohu obrodit zkaženou perverzní Evropu ruskými čistými duchovními ideály si režim v Moskvě dal napsat do štítu svého politického působení. Tento cíl pak světí prostředky, které si k tomu vybírá. I pravoslavnou církev se ruskému vládci podařilo pro tento svůj plán získat.

               Těžko říct, zda by z toho měl Dostojevský radost. Protože jeho hlavní starost, totiž chudoba ruských lidí, se nijak nezměnila.

               Úmrtí tohoto velikána bude v Itálii ve velkém slaveno protože 14. září uplyne od jeho smrti sedm set let. Ale Dante nemá význam jen pro Itálii, je to osobnost celosvětového významu a proto neodolám, abych toto výročí nepřipomněl i já. Dante totiž měl potenciál stát se symbolem, nejen ve světě literatury, ale i filozofie – v podstatě je symbolem vítězství nástupu renesance, symbolem prvního záblesku nové doby, ve které lidstvo opustilo církevní dogmata a začalo si všímat samo sebe – základní kámen humanismu byl položen a symbolizuje ho právě stěžejní dílo Danteho Alighieriho „Božská komedie.“

               Toto dílo se považuje za rozhodující pro rozvoj světské literatury a obrat od církevních spisů. Nejen tím, že je psáno v italštině, ne tedy, jak bylo pravidlem až do té doby, latinsky, ale v toskánském dialektu, gramaticky ve srovnání s latinou mnohem jednoduššího, ale zpěvavějšího a pro potřeby poezie vhodnějšího. Díky Dantemu se tento dialekt stal základem dnešní spisovné italštiny, s čímž se Římané nesmířili dodnes. Ale odvrací se od církevních otců – Dante si troufá nejednoho papeže, dokonce i svého současníka Bonifáce VIII. (majícího svou sochu na tehdejší fasádě florentského dómu!) umístit ve své Komedii do pekla – a hledá zdroje své inspirace v učení Aristotelově a v poezii pohanského římského básníka Vergilia (který Danteho na jeho cestě peklem a očistcem – ne ale rájem, kam měli pohani zakázaný vstup – provází). Význam tohoto díla podtrhuje, že bylo jednou z prvních knih na světě vydaných tiskem. Už v roce 1472 vydal „La commedia“, jak se tehdy dílo jmenovalo, Johannes Neumeister ve Folignu (nebo Georg a Paul von Butzbach v Mantově) o tomto primátu se taky vedou spory.

               Dante není samozřejmě solitér, je jen vrcholem určitého vývoje, je nejgeniálnějším z autorů určité doby a určitého okruhu tvůrců. Ale právě proto si zasloužil jméno otce renesance, či přinejmenším renesanční literatury. Dokázal spojit vlivy a díla, která mu předcházela, jako se pramínky a potůčky spojují do jednoho říčního proudu – právě ten proud pak je hoden toho, aby dostal jméno.

               Kořeny renesance musíme hledat v době vlády Friedricha II. Tento nesmírně chytrý císař byl v neustálém boji s papeži, kteří si osvojovali tituly absolutních pánů nad lidstvem a snažili se dostat císaře do podřízeného postavení. Friedrich věděl, že se této moci nemůže postavit jen vojensky (i když udělal i to), protože podobné zápasy skončily pro panovníky vždy neúspěchem. Buď porážkou nebo v nejlepším případě pak ústupky a kompromisy – ty musel udělat i jeho dědeček Friedrich I. Barbarossa. Friedrich II. se rozhodl postavit papežství na odpor na všech frontách. Zaprvé na frontě zákonodárství. Jeho zákony z Melfi z roku 1230 předstihly časově papežské zákony, které měly platit pro všechno křesťanstvo a přivedly papeže Řehoře k výbuchům nekontrolovaného vzteku. Zadruhé na frontě vzdělání – Friedrich odebral církvi založením univerzity v Neapoli monopol na vzdělání _ Neapolská univerzita neměla teologickou fakultu, věc v té době naprosto nemyslitelná! Zatřetí na poli ideologie. Friedrich získal od svých přátel mezi arabskými vládci, zejména pak od egyptského sultána Al Kamila spisy antického myslitele Aristotela, v křesťanském světě už dávno zapomenutého. Dal tyto spisy překládat z arabštiny do latiny a tím položil základy přírodovědy a vytvořil protipól platónského učení, které bylo oporou církevní ideologie. Začtvrté v architektuře – jeho „Scuola nuova siciliana“ si dovolila stavět zcela novým stylem, který opouštěl gotiku a bral si za vzor stavby antického Říma. Friedrich sám hledal a sbíral antické artefakty – například během jeho pobytu v Ravenně vykopali jeho vojáci dodnes přístupné mauzoleum Gally Placidie. Jeho architekti a sochaři tvořili podle antických vzorů. Strnulé gotické sochy ožily a poprvé si sochaři troufli zobrazovat žijící osoby – do té doby bylo povoleno zobrazovat pouze svaté, i když dostávali podobu donátora, který tvorbu platil. Jako provokaci vůči papežství nechal Friedrich na bráně v Capui, kde jeho království s církevním státem hraničilo, zobrazit sebe a své dva nejdůležitější ministry – samozřejmě na straně brány obrácené k Římu. A konečně se Friedrich věnoval i literatuře.  On sám byl básník a verše tvořili i jeho synové Manfred a Enzio. Ale už ve svém mládí zaměstnával u dvora trubadúra Walthera von der Vogelweide a pod vlivem jeho milostné poezie založil „Scuola siciliana“, čili sicilskou básnickou školu, která se jako „Dolce stil novo“ čili nový sladký styl v básnění rozšířila do celé Itálie. Dante sám psal: „vše, co v Itálii veršuje, se nazývá sicilské.“

               Papeži nakonec svou válku s císařem Friedrichem vyhráli a jeho rod vyvraždili. Císař zemřel v roce 1250 a jeho vnuk, poslední člen rodu, Konradin, byl popraven v roce 1268 v Neapoli. Jenže ať už Anjouovci jako nová vládnoucí dynastie v Sicilském království dělali, co mohli, aby vzpomínku na „kacířského císaře“ vymýtili, kultura, které položil Friedrich základní kámen, už zapustila kořeny a nebylo ji možno vymýtit. Zrodila se renesance, která měla ve svém důsledku zlomit absolutní moc církve nad světem.

               Dante sám se narodil v šlechtické florentské rodině Alighieri ve Florencii asi v roce 1265. (Casa Dante ve Florencii stojí sice přibližně na místě někdejšího domu rodiny Alighieri, je to ale „fake“ z doby, kdy bylo třeba do města přilákat turisty čili něco podobného jako balkón v domě Kapuletů ve Veroně.) Pokřtěn byl 26.3.1266. (jménem Durante, z čehož se později stalo Dante) Jeho rodina získala šlechtický titul na křížových výpravách do Svaté země a byla spřízněna s rodinou Donati, jednou ze dvou nejvlivnějších florentských rodin (Druhou byla rodina Cerchi), které mezi sebou samozřejmě vedly nesmiřitelné boje. Už v roce 1270 byl jako pětiletý zasnouben s Gemmou die Manetto Donati. V tom roce byla podepsána mezi otci svatební smlouva, ke svatbě pak došlo v roce 1285. Danteho otec zemřel už v roce 1281 a od roku 1283 začal Dante psát verše. Nebyl v tom sám, vliv na něho měli autoři Guido Cavalcanti, Cino da Pistoia, Dino Frescobaldi, či Danteho učitel Brunetto Lattini. Všichni se hlásili k „Dolce stil novo“, čili k sicilskému způsobu básnění. Dochovalo se zhruba 90 básní z této rané Danteho tvorby, než v roce 1296 vydal své první velké dílo (věnované Guidovi Cavalcantimu) „La vita nuova“. Je to sbírka milostné poezie, která svou kvalitou převyšuje do té doby tvořenou trubadúrskou poezii. Kdo byla ona Beatrice, kterou Dante tak vášnivě miloval, o tom se vedou dodnes spory. Je ostatně otevřenou otázkou, zda skutečně existovala. Ženatý Dante by si rozkol se svým tchánem z rodiny Donati zřejmě nemohl dovolit – pokud by chtěl dělat politickou kariéru, a to on chtěl. Podle svých veršů se Dante se svou láskou seznámil jako devítiletý, v osmnácti (tedy v roce 1283, dva roky před svou už v roce 1270 domluvenou svatbou) se do ní zamiloval, v roce 1290 jeho láska zemřela. Se svou manželkou Gemmou měl Dante ostatně čtyři děti, syny Pietra, Giovanniho a Jacopa a dceru Antonii.

               Ve stejné době Dante bojoval ve florentské armádě a vyznamenal se v bitvě u Campaldina i při dobytí hradu Caprona. Protože předpokladem politické kariéry bylo členství v některém z 21 florentských cechů, nechal se v roce 1295, tedy jako třicetiletý, zapsal to cechu lékárníků a lékařů. To ho vyneslo do veřejných funkcí, které se ale v republikánské Florencii vykonávaly vždy jen na dobu několika měsíců (rotací se snažili Florenťané zabránit možnosti uchvácení moci jednou osobou nebo skupinou osob). Na přelomu 1295/1296 byl Dante v radě „Capitano del Popolo“, čili jakési pořádkové služby města, v roce 1296 v „Radě sta“. V létě 1300 byl jedním ze šesti Priorů, nejvyšších úředníků města, v roce 1301 opět v „Radě sta.“ Osudným se mu stalo jeho působení v době politických zápasů. Po porážce císařské moci v Itálii (po smrti Friedrichova syna Konráda v roce 1254 panovalo dlouho takzvané Interregnum, než si kurfiřti v roce 1272 zvolili Rudolfa Habsburského, ten měl ale víc než dost starostí na severu od Alp a do Itálie ani nikdy nepřijel) ztratila procísařská strana – ghibellini – reálnou moc. Vítězní guelfové ve Florencii se ale rozštěpili na guelfy bílé, vyžadující autonomii na papežské moci a černé, žádající úplné podřízení se papeži. Tím byl v té době po moci bažící Bonifác VIII. který usiloval o skutečné absolutní podmanění světa. Bonifác vyslal do Florencie svého legáta kardinála Mattea d´Aquasparta. Ten požadoval nekompromisně vyhnání bílých guelfů z města. Prioři a mezi nimi Dante poslali skutečně do vyhnanství vůdčí osobnosti bílých guelfů z rodiny Cerchi a mezi nimi i Danteho přítele Guida Cavalcantiho ale současně i vedoucí osoby černých guelfů, jako například hlavu rodiny Donati Corsa. Je zajímavé, že Dante ve své Božské komedii v desátém zpěvu najde v pekle Guidova otce Cavalcanteho Cavalcantiho, smrt jeho syna mu ale zamlčí (Guidovi bylo sice povoleno se ještě v roce 1300 do Florencie vrátit, ale během vyhnanství se nakazil malárií a ještě v tom roce zemřel) v patnáctém zpěvu (opět v pekle) pak dokonce i svého učitele a přítele Brunetta Lattiniho.

               Legátovi to bylo málo, vyslovil nad městem interdikt a papež Bonifác požádal francouzského prince Karla z Valois (tchána našeho Karla IV.), aby přišel zjednat pořádek. 1.listopadu 1301 obsadilo francouzské vojsko Florencii. Dante byl v té době v Římě jako vyslanec, snažící se vyjednat s Bonifácem rozumný kompromis. V nepřítomnosti byl odsouzen k propadnutí majetku a finanční pokutě, když se ale odmítl vrátit do města a činit pokání, byl rozsudek změněn na trest smrti upálením. (Ještě v roce 1315 hledalo město sblížení se svým rodákem a nabídlo mu změnu trestu smrti na finanční pokutu a veřejné pokání, Dante ale odmítl a celý zbytek života strávil ve vyhnanství.)

               I když Dante patřil politicky ke guelfům, po svém vyhnání hledal logicky sblížení se stranou ghibellinů, kteří by mu mohli s pomocí nového císaře (od roku 1309 jím byl Jindřich VII. lucemburský, otec českého krále Jana) pomoci odčinit příkoří. Navíc svým myšlením musel ke ghibellinům inklinovat, jejich programem byl boj proti vládě papežství, na kterém se Dante politicky, ale i svým dílem aktivně podílel. Azyl našel nejprve v ghibelinské Veroně u rodiny della Scala, později v Trevisu u Gerarda da Camina nebo v Lunigianě, kde vládl hrabě Malatesta. V té době začal pracovat na své Božské komedii, kterou dokončil těsně před svou smrtí v roce 1321.

               Dante zůstal i po svém vypuzení z Florencie „homo politicus“. V roce 1312 se připojil k italskému tažení císaře Jindřicha VII. Císař se pokusil obsadit Florencii, neměl ale dost sil ke skutečnému obléhání a padesátidenní táboření před branami města nepřineslo žádný výsledek. Po nečekané náhlé císařově smrti v roce 1313 ztratil Dante šanci na prosazení svých práv ve Florencii (nabídku na návrat spojený s veřejným pokáním v roce 1315 hrdý básník odmítl). Od roku 1318 žil v Ravenně u místního vládce Guida Novella da Polenta, v jeho službách cestoval v létě 1321 jako diplomat do Benátek, na cestě přes močálovitou deltu Pádu se ale nakazil malárií a stejně jako jeho přítel Guido Cavalcante o dvacet jedna let dříve 14.září 1321 v Ravenně umřel. Bylo mu 56 let.

               V Ravenně byl Dante i pochován. Až dlouho po jeho smrti si Florencie na svého slavného rodáka vzpomněla a usilovala o přenesení jeho ostatků do rodného města. Tyto snahy ale narazily na rozhodný odpor Ravenny. Po dlouhých jednáních bylo florentským dovoleno aspoň dodávat olej do lampičky, která u Danteho hrobu v Ravenně hoří. Naštvaní Florentští postavili Dantemu v roce 1829 v kostele Santa Croce obrovský kenotaf (tedy symbolický prázdný hrob) a před Santa Croce vztyčili jeho sochu v nadživotní velikosti.

               Jako by právě tento spor a jeho řešení nejlépe zobrazilo význam Danteho jako symbolu. Symbolu nové doby, obnovy lidstva ve jménu renesance a humanismu. Odvrácení se od učení katolické církve o tom, že život je jen slzavé údolí, v němž si člověk svým trápením a zbožným životem a poslušností vůči církvi jako certifikovaného nositele evangelia vyslouží místo v nebi. Návrat k člověku, k jeho životu jako středobodu lidského snažení a lásce jako nejkrásnějšímu citu. A to lásce nejen ve smyslu „caritas“, jak kázala církev, ale i ve smyslu „amore“. Ne nadarmo provází Danteho v Božské komedii rájem (kam měl Vergilius jako pohan zakázaný vstup) jeho vysněná láska Beatrice a přivede ho až k osobnímu poznání boha – bez zprostředkování kněží a papežů. Danteho dílo emancipuje člověka, z pohledu církve bylo určitě kacířské a sám Dante si je očividně nejistý svým dílem – proč jinak by nacházel své učitele a přátele, kteří tvořili stejně jako on, v pekle? Ale stojí mu to za to. Lidským vykoupením je láska.

               Danteho dílo překonalo své předchůdce tím, že sice pokračovalo v tradici trubadúrů, ale povzneslo básnictví na mnohem vyšší úroveň. Hledá symbiózu dvou pohanských autorů – básníka Vergilia a filozofa Aristotela, dvou sloupů, které měly otevřít novou epochu lidstva. Dante byl ten, kdo bránu tohoto nového světa odemkl. Klíče obdržel od prvního bojovníka za člověka proti církevní ideologii Friedricha II. Toho umístil Dante v desátém zpěvu též do pekla – do šestého okruhu, kde hříšníci hoří v zavřených rakvích – k Farinatovi degli Uberti, vůdci florentských ghibellinů, který s pomocí vojska krále Manfreda sicilského (syna Friedricha II.) porazil guelfy v bitvě na řece Arbii v roce 1260, potom ale zabránil zničení města, které požadoval králem vyjmenovaný místodržící Guido Novello, pán z Casentia.

               Dissemi: „Qui noc piú di mille giaccio:

               Qua dentro é „´l secondo Federico

               e ´l Cardinale; e de li altri mi taccio“

               On pravil: „Na tisíc nás tady leží.

               Bedřicha Druhého hrob onen chová

               ten Kardinála. Všech bych vzpomněl stěží.“ (Překlad O.F.Babler)

               Mimochodem kancléře císaře Friedricha Piera de Vigne, zobrazeného vedle císaře na oné slavné bráně v Capui, který císaře zradil a poté spáchal sebevraždu, umístil Dante v pekle ještě o několik poschodí hlouběji.

               Císař svůj osobní boj prohrál, kulturní válku ale jeho dědicové vyhráli. Dante je symbolem tohoto vítězství. Má stejně jako onen kacířský císař zásluhu na tom, že žijeme tak, jak žijeme a nevládnou nám fanatici typu Talibanu nebo Saúdské dynastie. Nebezpečí „Božího státu“ v Evropě bylo „Božskou komedií“ definitivně zlomeno. I proto je třeba si datum smrti Danteho Alighieriho připomenout.